Tento text se zabývá povahou intencionálních předmětů na příkladu eukleidovské geometrie. Ačkoliv je tento systém vnitřně bezrozporný a matematicky přesný, jeho aplikace na reálný svět je pouze přibližná. Autor poukazuje na to, že subjektivní zřejmost a praktická využitelnost nemohou být konečnými kritérii pravdy, neboť vědecký pokrok často odhaluje zásadní nedostatky i v dříve nezpochybnitelných teoriích. Ústředním tématem je proces konstituování intencionálních předmětů, které lidský subjekt sice ustavuje, ale následně se stávají nezávislými na jeho libovůli. Tyto předměty disponují vlastnostmi, které musí být postupně objevovány a zkoumány, což může trvat celá staletí. Text dochází k závěru, že intencionální předměty je nutné uznat za svébytné reality, jejichž ontologický status je nezávislý na jejich praktické použitelnosti či psychologické motivaci jejich vzniku. Studium těchto konstrukcí odhaluje napětí mezi teoretickou přesností a proměnlivou povahou skutečného světa.
Intencionální předměty
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Intencionální předměty
Eukleidovská geometrie je skvěle propracovaným, vnitřně nerozporným systémem principů, pojmů, vět atd., a přece se ukazuje, že aplikována na svět, v kterém skutečně žijeme, myslíme a poznáváme, platí jen v omezeném rozsahu a pouze přibližně. V rámci systému se můžeme pokoušet poznávat další a další souvislosti, které nám původně vůbec nepřišly na mysl, a toto poznávání jen nejenom zcela jenoznačné, ale také naprosto přesné, tj. nesrovnatelně přesnější než jakékoliv pozorování a experimentování. Tak se ukazuje hned několik věcí, které musíme vzít plně a se vší důkladností na vědomí. Především ukazuje zkušenost, že nám něco může být naprosto zřejmé (evidentní) a že to můžeme nahlížet naprosto zřetelně nejen samo o sobě, ale i v dalších souvislostech – a přece to může být mylné takovým způsobem, že za určitých, z našeho běžného, každodenního hlediska nezvyklých až extrémních podmínek se tato jinak zcela přehlédnutelná, zanedbatelná odchylnost, nesprávnost či mylnost může ukázat jako naprosto zásadní. Odkaz k praxi a k tomu, že to „funguje“, proto nemůže představovat poslední kritérium. Ona totiž není praxe jako praxe: kuchyňská praxe připouští velkou toleranci, zatímco vědecký postup vyžaduje maximální dosažitelnou přesnost. A problém s každým typem praxe spočívá v tom, že v dané chvíli nikdy nemáme představu o praxi budoucí.
Druhé poučení, které ze zkušenosti a z našich úvah vyplývá, se týká povahy toho, co je tzv. intencionálním předmětem resp. celým oborem, celou říší intencionálních předmětů, které sice musíme sami ustavit (konstituovat), ale pak už s nimi nemůžeme dál pracovat libovolně (a časem poznáme, že jsme je nemohli libovolně ani jinak vymyslit, že jsme mohli pouze vymyslit a konstituovat jenom jiné – a v jiných kontextech -, ale ani ty zase ne zcela libovolně). Nejpozoruhodnější je však něco jiného: podaří-li se nám ustavit (pro sebe, ale ne libovolně) nějaký pozoruhodnější intencionální předmět, zůstává naším úkolem jeho rozsáhlé prozkoumávání, neboť zprvu nemáme zdaleka ponětí, co jsme to vlastně konstituovali a jaké to má vlastnosti. To musíme teprve zkoumat – a někdy to prozkoumávání může trvat i dlouhá staletí. S poznáváním skutečného světa to souvisí jen „nahodile“ (jako inspirace pro další zcela teoretické, od „reálného světa“ abstrahující zkoumání povahy intencionálmních předmětů); použitelnost teoretických konstrukcí je nepochybně psychologickým motivem jejich tvorby a propracování, ale nerozhoduje v poslední instanci ani o jejich správnosti, a ovšem ani o jejich pravdivosti. Ať už se ukáže „ontologický status“ intencionálních předmětů být jakýkoliv, nutností se stává jejich uznání za svého druhu samostatné (resp. osamostatněné) skutečnosti.
(Písek, 940724-1.)