Text se zabývá hloubkovým filosofickým vymezením pojmu "mínění", který odlišuje od jeho běžného chápání coby pouhé domněnky. V tomto rigorózním smyslu je mínění pojímáno jako akt "míti na mysli", sestávající z výkonu (aktu) a obsahu (míněného). Autor kritizuje tendenci redukovat tento proces pouze na jeho předmětnou složku a zdůrazňuje, že právě akt musí garantovat svůj vztah k předmětu, aby nebyl tento vztah nepodložený či náhodný. Dokument dále mapuje historický vývoj intencionality přes Brentanův koncept intencionálního objektu, jenž byl považován za imanentní součást aktu, až k Husserlově zásadní kritice v Logických zkoumáních. Husserl prokázal, že intencionální předmět není složkou aktu, čímž inicioval hlubší zkoumání povahy vztahu mezi intencionálními a reálnými objekty. Tento posun v chápání intencionality představuje klíčový moment moderní fenomenologie, neboť zásadně redefinoval vztah mezi lidským vědomím a jeho předměty, čímž vytvořil pevný metodologický základ pro další teorii poznání a logickou analýzu.
Mínící
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Mínící
V běžném jazykovém úzu má slovo „mínění“ význam „domněnky“ či „domnění“; míniti znamená tolik, co domnívati se. To pak ztěžuje správné pochopení základního slovesa „míniti“ ve smyslu filosofickém, který si však nutně musíme ozřejmit. V tomto filosofickém (resp. filosofičtějším nebo alespoň hlubším) významu jde spíše o něco takového jako „míti na mysli“ nebo také obráceně „býti myslí u něčeho“. V tomto hlubším smyslu náleží tedy k mínění především dvě základní složky: jednak mínící akt (mínění jako výkon), jednak to, co je míněno, tedy „míněné“ (mínění jako obsah, eventuelně jako téma či předmět). V onom běžném, povrchním chápání mínění jakožto domněnky je mínění m.j. redukováno právě jen na obsah, zatímco sám výkon tohoto mínění se jeví jako zcela formální, neproblematická záležitost, které není třeba věnovat zvláštní pozornost. Obecný dojem, s nímž je toto chápání (či spíše nechápání) aktu mínění spjato, snižuje tento akt na pouhou obecnou formalitu, v níž je to rozhodující vždycky doplňováno v podobě „předmětu“ tohoto aktu mínění. Tento dojem je však hluboce mylný, neboť záruka toho, že se určitý akt mínění vztahuje k neméně určitému „předmětu“, musí být poskytována samotným tímto aktem a nikoliv jeho „předmětem“, protože jinak by vztah aktu mínění k tomu či onomu předmětu zůstal bez základu a bez garance. To si ve vší naléhavosti připustil Brentano, když se pokusil garantovat přesné zaměření aktu mínění (tj. intencionálního aktu) tím, čemu říkal „intencionální objekt“ a co umístil jako inherentní složku či imanentní součást do rámce samotného intencionální aktu. Jeho žák Husserl podrobil právě tento předpoklad důkladné analýze a prokázal, že intencionální objekt (či předmět) nemůže být složkou ani součástí intencionálního aktu. Dal tak (v Logische Untersuchungen) rozhodující impuls k úvahám o povaze intencionálních předmětů a jejich vztahu k „předmětům reálným“.
(Písek, 940726-3.)