Tento text z roku 1968 představuje filosofickou úvahu o vztahu mezi historií, sebepochopením a pravdou. Autor se zamýšlí nad významem sebepochopení v rámci filosofické tradice, přičemž kriticky reflektuje postavu Sókrata i podněty Emanuela Rádla. Ústředním tématem je překonání moderního objektivismu, který paradoxně koření v subjektivismu, a hledání cesty k pravdě, jež otevírá budoucnost. Pravda zde není chápána jako statický popis věcí, ale jako dynamický proces, který vyvádí člověka z uzavřenosti vlastního světa směrem ke svobodě a odpovědnosti. Text zdůrazňuje, že svobodná reflexe usilující o pravdu je nezbytným předpokladem důstojného lidského života a základem pro autentický čin. Autor rovněž integruje prvky hermeneutiky a prorocké tradice, v níž sebekritika a uznání vlastní viny slouží jako východisko pro mravní obrat. Sebepochopení tak tvoří rámec pro pochopení světa a umožňuje člověku jednat jako integrovaná osobnost s jasným charakterem a linií v proudu dějin.