Tato filosofická reflexe z roku 1970 se zabývá kritickým rozlišením mezi statistickým průměrem a pojmem normality. Autor argumentuje, že průměr sám o sobě postrádá axiologický rozměr a nemá žádnou vrozenou hodnotu, dokud není cíleně povýšen na normu. Jakmile se tak stane, začne normalita fungovat jako mechanismus pro udržení statu quo, stálosti a společenské setrvačnosti. Text zdůrazňuje, že průměrnost sama o sobě nevyvíjí na jedince žádný etický tlak k asimilaci. Klíčovým prvkem úvahy je tvrzení, že odchylka od průměru představuje základní motor vývojových změn a pokroku, přestože každá inovace v sobě nese riziko omylu. Autor uzavírá, že pokud je průměrnost prohlášena za normu, vyžaduje tento akt důkladné zdůvodnění, neboť konformita s obvyklým není samozřejmostí. Práce tak vybízí k neustálému zpochybňování norem, které jsou založeny pouze na setrvačnosti a potlačování konstruktivních odchylek, jež jsou nezbytné pro zdravý společenský vývoj.