Text z roku 1989 se zabývá povahou filosofické práce v kontextu přijatého úkolu či „společenské objednávky“. Autor zdůrazňuje, že takový úkol není pouhou příležitostí k reprodukci dřívějších myšlenek, ale závazkem k novému a hlubšímu promýšlení. Filosof musí konfrontovat své dosavadní postoje s novými skutečnostmi a kontexty, což vede k výsledkům, které jsou překvapivé i pro něj samotného. Proces myšlení je zde přirovnáván k básnictví, neboť vyžaduje schopnost naslouchat a nechat se oslovit vnějšími podněty, spíše než jen ventilovat vlastní pocity a nápady. Důležitým závěrem je rozlišení mezi osobním životem a myšlením filosofa na jedné straně a jeho formální, „ex cathedra“ filosofií na straně druhé. Filosofická praxe je tedy procesem neustálého dialogu a otevřenosti, kde subjektivita ustupuje nárokům samotného tématu a širších souvislostí, čímž vzniká dílo přesahující autorův původní vnitřní svět.
[Filosof musí naslouchat, nejen dávat průchod svým pocitům a nápadům]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 8. 1989
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1989]
[Filosof musí naslouchat, nejen dávat průchod svým pocitům a nápadům]
22. 8. 89
Když dostanu úkol (= společenskou objednávku), nevyslovuji se k tématu pouze tak, že formuluji, co jsem si už i tak předtím myslel. „Úkol“ znamená pro mne závazek nového, důkladnějšího promyšlení, tj. především konfrontaci toho, co jsem si myslel a co si o věci myslím, s mnoha dalšími skutečnostmi v nejrůznějších kontextech, které se mohou ukázat významné, i když původně jsem si tu práci sám nedal (pochopitelně nelze vyloučit, že jakýmsi nevýslovným, dokonce ne zcela vědomým způsobem jsem některé z oněch souvislostí víc nebo méně tušil – ale jiné třeba vůbec ne!). To, co je pak výsledkem mého uvažování a mých formulací, je něčím novým také pro mne. I když tedy beze mne a mých dosavadních filosofických zkušenost to není možné, nejsem to já a jenom já, kdo tu něco říká, vykládá, argumentuje, takticky a strategicky staví atd. V jistém smyslu to je ve filosofii podobné, resp. obdobné jako u básnictví. Také filosof je v průběhu své „praxe“, tj. svého přemýšlení, oslovován, inspirován, musí naslouchat, dávat pozor, nejen dávat průchod svým pocitům a nápadům, svému „vnitřnímu životu“. A tak je třeba vzít vážně rozdíl mezi filosofovým životem (a myšlením, které je s ním bytostně spjato) a mezi jeho filosofií, tj. mezi jeho přemýšlením „ex cathedra“.
### 890822