Tento text analyzuje ontologický status primordiálních událostí v rámci filosofického myšlení Ladislava Hejdánka. Hlavním tématem je specifická povaha těchto událostí, které nejsou zasazeny do předem daného rámce času a prostoru. Autor argumentuje, že primordiální události postrádají objektivní „místo“ v konvenčním smyslu, protože jsou to právě tyto události, které čas a prostor teprve zakládají. Tato konstituce však neprobíhá univerzálně, nýbrž individuálně jako vnitřní časovost a prostorovost každé konkrétní události. Práce zkoumá důsledky tohoto pojetí pro chápání reality jako procesuální struktury, kde se prostor a čas nejeví jako pasivní nádoby, ale jako dynamické aspekty samotného dění. Hejdánkův přístup tak reviduje tradiční metafyzické představy o časoprostorové lokalizaci a zdůrazňuje svébytnost událostné ontologie, v níž každé jsoucno nese svůj vlastní rozměr existence. Tato reflexe vychází z autorových poznámek z poloviny 80. let a představuje klíčový moment v jeho teorii nepředmětnosti, kde událost tvoří základní stavební prvek bytí.