Esej „Symbol a skutečnost“ (1990) představuje hlubokou filosofickou reflexi sebeobětování Jana Palacha. Autor se zamýšlí nad tragédií tohoto činu, kterou spatřuje především v hrozící marnosti, pokud společnost nedokáže adekvátně odpovědět na jeho výzvu. Text porovnává Palachovu oběť s mučednictvím Jana Husa a zdůrazňuje, že zatímco Hus svědčil o dlouhodobě poznané a hlásané pravdě, Palachův čin je spontánním, drastickým výkřikem, který vyžaduje následný výklad a pochopení druhých. Palach je vykreslen jako tlumočník naléhavé dějinné výzvy adresované celému národu v době morálního rozkladu a rezignace po srpnové okupaci. Autor varuje před pouhou mytizací činu a volá po filosofické distanci, která umožňuje pochopit jeho symbolickou hodnotu. Hlavním poselstvím je etický imperativ: Palachova „živá pochodeň“ nesmí vyhasnout v lhostejnosti. Odpovědnost za to, aby jeho oběť nebyla marná, leží na každém jednotlivci, který musí v každém okamžiku slyšet „výzvu chvíle“ a jednat v souladu s pravdou, spravedlností a mravní integritou.