Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
12-1a.flac
====================
že buď je tento následek jenom nahodilým setkáním, nahodilou skrumáží, nahodilým propletencem následků různých příčin, spadajících do různých a na sobě převážně a centrálně nezávislých kauzálních hrděstců, musíme předpokládat nějaký integrující faktor, garantující jednotu onoho následku, který byl de facto vyvolán celou řadou na sobě nezávislých příčin. Jestliže se nechceme vracet k odmítnutému pankauzalismu v nějaké třeba jenom formárně vylepšené podobě, to je k jakéhokoliv predestinaci univerzální prestabilizovaný harmonii nebo něčemu takovým. Pak nemůžeme přiřezovat tento integrující faktor, pokud tam je takový faktor, tak ho nemůžeme přiřezovat o něm příčinám, které našemu následku předcházely a kterými byl vyvolán. A to ani tak, že bychom je s nimi stotožnili. To je tak, že bychom integritu předpokládali už u samého výběru příčin. A však ani tak, že bychom je postulovali jako samostatnou, být příjící příčinou. A co tedy zbývá? Zbývá tuto integrující schopnost připisovat samotnému následku. Quod erat demonstrandum. Už nic jiného tam nemáme. Nechceme-li si vymýšlet nějaký parapsychologický faktor, jakousi vis vitalis, nebo nějakého čarodě, nějakého demiurga platonského nebo něco takového, tak už nám nezbývá nic než ten následek. A když je něco garantem integrity toho výsledku, tak tím garantem musí být ten výsledek sám. A to je to, co... Minule jsem řekl, my jsme až v diskusi, že jako takovej projekt. Tak tady je to zdůvodnění. Nejdřív vyřízený pan kauzalismus jako pověra, potom kauzální řetězce a jejich setkání, který nemá žádnou příčinu, ale přesto k tomu dochází. Tedy co? Je to buď náhoda? To můžeme v řadě případů u toho chlapíka, který jde a zrovna mu to spadne na hlavu, tak tam můžeme teda vystačit s náhodou. No ale například u vývoje živejch organismů, který trvá tři a půl miliardy let tady na zemi, samozřejmě s náhodou nevystačíme. Což je pokus například darvinismu nebo neodarvinismu, že chce to vyložit jako vlastně náhodnou skrumáž výsledků, následků, příčin, které tu byly. Které nejsou integrovány předem, ale tam potom ta náhoda způsobí, že nějak na sebe narazejí. To je právě ten nonsens, že na sebe narazejí. Nenarazejí, protože tam musíme předpokládat něco, co je integruje. Co z toho udělá jednotu, když na sebe přijdou, že se neodrazejí. Přijdou, setkají se, že se zas nerozejdou. Že tam vznikne něco, co jde vokus dál. To prostě jako náhodu vyložit nelze. A tedy, jestliže odmítneme víc vitalis, jako nějakou zvláštní řídící funkci, pak musíme předpokládat, že jde o integrující schopnost, kterou se vyznačuje sám následek. Já jsem kdysi a kdysi čet někde, že člověk je už v té důmce obsažen. Něco takového jsem někde čet. Snad nějaké takové. Možná, že to bylo něco tak hodně populárního. Ale o to teď si myslím tolik nejde. Závěr té přednášky vyzněl tak, že integrace se připisuje vždy tomu následku. A mě se právě vybavilo tato souvislost, jak teda vlastně ten člověk vzniknul. Když bychom tady vzali toho člověka jako výsledkem určitých... Že on teda se mohl stát člověkem až jako člověk. Já nevím, to vypadá jako nonsens. Ale neméně jako nonsens vypadá, jak mohl vzniknout člověk jedině z nečlověka. Ale jak může z nečlověka vzniknout člověk? Je totiž tady zvláštní to, že to je přímo magický ašilo, jak ten člověk vlastně vznikne. By to z toho vypíralo, že vlastně vzniká až v tom okamžiku, kdy vzniká. On to zní asi hodně tak nepřehledně, nebo respektive tak nepodejně. Jediná možnost, jak vykládat vývoj živých organizmů od nejprimitivnějších k těm nejsložitějším, je, že tam dochází k emergencím tu a tam k emergencím něčeho novýho, co nebylo v příčinách. A to nový, co tam přichází, pak musí nějak navázat na to, co tady je. A jedině tím je schopno tu svou novost realizovat. A v jakém vztahu je to nový uči tomu předcházenícímu? Že na to navazuje, že na to reaguje. Jenom teda v té reakci, žádným jiným z toho? No, a nebo v tom, že používá nějakého stavebního materiálu, to je také reagování, že používá stavebního materiálu, který tady byl v dispozici z těch starých, tak ho používá pro sebe. Čili to je taková reakce, kde zároveň ustavujeme a přivtělí si to. Já totiž furt tady nemůžu pochopit to, jak vlastně teda ten člověk mohl v tomto smyslu vzniknout. Jak se mohl sám sobě v toho člověka integrovat. Když se teda chápete následek, že v tom následku je teda obsažena ta integrace, tak jak teda vlastně... Mě tam prostě něco, já myslím, že mě tam prostě chybí něco. Podívejte se, jestli přijmete to, co jsem dneska tady říkal, že nelze vyložit výši z nižšího nýbrž naopak. Že musíme se na to nižší dívat přes obraz toho, co je vyš. A pak teprve pochopíme, co se to vlastně na tý nižší úrovni děje. No tak pak je nejlépe se netázat, jak vznik člověk z nečlověka. Nýbrž, tázat se potom, co je nám důvěrně známé. Tohle to je takovej... Máme přístup zmýškat. Co je nám důvěrně známé? Jsme v omilu a zjistíme, jak to je doopravdy. Jak se můžeme z omilu probrat k pravdě. To je nám důvěrně známé. A je to v podstatě ten týž problém. Jste ochotný přistoupit na tu transpozici? No zkuste jí, ale jenom tak jako drobně rozvést, strašně. Já myslím, že tam je strašně důležitá jedna věc, že pravda a lež, nebo pravda a omil, že se vždycky vyskytujou za stejných úkolností. Všude tam, kde je pravda, je taky lež. Všude tam, kde je lež, tak je taky pravda. A že to milie, v kterém se ukazuje pravda jako pravda, a lež jako lež, že je primárně dáno ve schopnosti, nebo že přístup k tomu milie je dán člověku ve schopnosti reflexe. Že prostě něco si myslí a zároveň si myslí něco o tom, co si myslí. Něčeho si je vědom a zároveň si je vědom toho, že si je vědom. Tahle ta základní věc, že je důležitá. Kde tohle chybí, tam se neukazuje pravda ani lež. Co to znamená ta reflexe? Člověk si je vědom. Něčeho. Ale teď se podívá na to, jak si toho je vědom. Čili se svým vědomím se distancuje od toho svého vědomí. Poodstoupí a přijde, aby se kouk na to z jiné strany. Co to představuje? Co to znamená? Reflexe znamená, že člověk odstoupí sám od sebe, aby k sobě v novém přístupu zase přistoupil, aby se k sobě vrátil. V reflexi člověk odstupuje od sebe, aby k sobě mohl přistoupit. Kdo nemí schopen reflexe, ten od sebe nemůže odejít. A tudíž nikdy se nepozná, nikdy si neporozumí. Pořazumět si může jedině, když odstoupí sám od sebe. A teď co je ten člověk? Jak to vypadá s tím člověkem v momentě, kdy odstoupil od sebe? V jistým slova smyslu musel něco ze sebe nechat za sebou a postavit se mimo sebe. Samozřejmě ne fyzicky, ale v nějakém smyslu. Musel stát mimo sebe, ven ze sebe. A v tomto momentu, kdy člověk je mimo sebe, ven ze sebe, a jedině v tomto momentu, je schopen kontaktu s pravdou, která ho oslovuje. Dokud je sám sebou a nemí schopen od sebe odstoupit, dotud je neoslovitelný. Dotud má určitý představy a je v nich sevřenej. Tak, jako je sevřenej v nějaké situaci. Jedině v tom momentu reflekse, kdy se na okamžik odstne mimo sebe, to je sám sebe se vším tím determinujícím, nechá za sebou, nechá, prostě výjde z toho ven, tak jedině v tu chvíli je svoboden pro to, aby se nechal oslovit pravdou. A ta pravda, kterou se nechal oslovit, ta pak mu umožňuje novou perspektivu, v ní se ukazuje on sám, jak byl a jak se nechal za sebou v novém světle a najednou se vidí, jak opravdu je. Jinak to prostě není možné. Je to takový metaforickým způsobem vyložený, ale je to to podstatné. A něco podobného se musí odehrávat i na těch nejnižších úrovních. Taky améba musela jednou nějak se odstout mimo sebe a najednou se nějaká prámeba, která už musela něco novýho vynalízt, co zařadila do svého života, jak se nejdřív odešla od sebe, stala se něčím, nechala se za sebou, že pak se k sobě vrátila nebo tu historii, kterou nechala původně za sebou, tu nějakým způsobem do jisté míry zase přitáhla do té nové situace, že mnoho toho táhneme sebou, ta améba taky, a něco nového tam přišlo. A to nové nemůže být náno v těch příčinách. To nové prostě emerguje v dané situaci, náhle, my to nevidíme, všem má to svůj kořen, ale kořen nikoli v příčinách. My se budeme filozoficky dotazovat, v čem ten kořen asi může být, když ne, nemůže být v těch minulých příčinách. Tak tímhle tím, když to, jak si nahlídneme na té úrovni, která je naší zkušenosti nejbližší, tak pak to musíme aplikovat, jak asi to může být tam na těch nižších úrovních. Já to předpokládám pochvítaně na těch nižších úrovních, ale i to teda určitý, když je třeba minimální vědomí sebe. Ne. Tam vědomí vůbec nemusí být, máš ten odstup, nemusí být ve vědomí. Tak jasno, ale jinak byl takhle. Vás je asi jako člověk nedokážu jinak představit. No. Podívejte, tak ve meme, ta amoeba je tady velmi neprůhledná, že? Ale vezmeme třeba, je možná pozorovat psa, že? Jak se chová. To je taková, takový zvíře, nebo nějaký jiný zvíře domácí, pokud možná, aby bylo pod ohledem, že? Aby se zařadilo do lidskýho světa. No tak tam vidíme, jak ten pes, zejména štěně, když ho máte od útlýho dětství, že? Tak jak to štěně objevuje svět, objevuje nové možnosti. No a teď je strašně důležité, jak se může skazit pes. No když nehlídáte to jeho objevování novejch možností, abyste řekli tuhle jo, tamhle tu ne. Až ten pes, ten neví, co smí, co nesmí, co je správný, co nesprávný. Výchova psa spočívá v tom, že když on vynalézá nové věci, tak když vynalézne nějakou všivárnu, tak dostane. A když vynalézne něco pozitivního, tak je pochválený. Takže vy ho tímto způsobem vedete. Ale vy nemůžete toho psa modelovat přímo. Vy musíte čekat, dávat mu najevo, že by tohle měla tamhle to a tady by měl aportovat a on je blbej a neví a chytne to a když mu to chcete vzít, tak vrčí a nechce vám to dát. A nemůže pochopit, že celá srnda je v tom, že se to někam hodí. On pro to běží a pak to přinese a zase se to hodí znovu a tak dále. To než pochopí pes, tak to chvíli trvá. A tomu nemůžete nadspadnout do tý palice. On to musí vynalézt sám. A vy ho jenom vedete, že mu dáváte možnosti, stimuli, že když ho necháte uvázaný ho u boudin, tak se to nikde naučí. Vy musíte dávat i stimuli. No ale ty stimuli samý nespůsoběj, že on to musí pochopit. On musí pochopit, že to je hra. Stejně jako malé dítě nemůžete třískáním naučit mluvit. Prostě jediná možnost je na to dítě mluvit a furt očekávat, že pochopí, že to je komunikace. A že nejde o to, aby opakovalo zvuky, nebo aby chápalo, že když udělá samozvuk, že to je odpověď na něco, co předcházelo. Že to je odpověď, že to není napodobení. Dítě je schopný napodobovat, ale ve chvíli, kdy se učí mluvit, tak pochopí, že nejde o napodobování, že tam je formu něčem jiným. Na to musí to dítě přijít sama. Vy můžete usnadnit to nové, ale vy to nemůžete zapříčinit. Vy to nemůžete vyvolat kauzálně. Proto taky děti se vyvíjí většinou jinak, než rodiče k těmto. Protože na cokoliv, co uděláte, oni můžou zareagovat jinak. A když rozumíte, proč tak zareagovali, tak máte šanci, že po druhý stimulujete jich odpověď trošku jinak. Na linic. Předem úspěch nikdy není zaručen. Jste v oblasti, kde je naprosto jasný, že příčiny nefungujou. Vy musíte očekávat, že to dítě se vůči vám otevře, nebo ten pes, že bude na vás čekat. Je to velmi pravděpodobné. Psy jsou takový. Všem jsou takové psy. Blbci, který jdou. Je rozdíl mezi nimi. Ale většinou psy mají chuť si hrát. Jsou ochotní dělat šašky před pánama. Je zvláštní, když pánu toho není, že šašky nedělají, protože je to nebaví. Ale myslejí si, že to je jejich povinnost, aby bavili páná. Když to pochopíte, porozumíte, tak vidíte, že to není vůbec, že by tady byly nějaké příčiny. To je úplně jiný vztah na být. Nějaké takové pochopení musíme vkládat i do těch nižších, samozřejmě na příslušně nižších úrovních. Ten pes nemá vědomí takového typu jako člověk. Pes není schopen reflektovat. I u nižších zvířatek byl popsane, já nevím, u nás to v rodině vešlo v úsloví, že se pouštila žížala do trubice T, a na jedný straně světlo, na druhý straně tmu, a když zalezla do tmy, což má tendenci, tak dostala elektrickou ránu. Takže to trvalo třeba 150krát tam lezeno, až teprve pak se naučí lézt do tý světlí. Ale ona je taky schopná, ta žížala je schopná vynalézt, že když jde do tý světlí, ačkoliv všechno se v ní vpírá a má tendenci jít do tý tmavý, tak ta zkušeností něco nebo ona vynalezne tu senzační možnost zalézt do tý světlí, kde tu ránu nedostane. To je vynález prostě. To není příčina, to je nesmysl říkat, že ty elektrické rány jsou příčinou toho, že jde do tý světlí, to je naprosto nesmysl. Takže tímhle určitě je nějaký způsob, jak reagují i jednobuneční. Konkrétně flagyláta, třeba je zvlášť, když osvětlíte, máte nějakou vaníčku a tam dáte takový ty koryšky nebo ty právě tý jednobuneční třeba tam dáte, jsou některý, nějaký flagyláta, mají nějaký, jak se to jmenuje, nějaký viridis dokonce se to jmenuje, má tam nějakou skvrnu, která je schopna reagovat na světlo. No tak když osvětlíte kousek tý vaníčky, malou nějakou žárovkou, která je cloněná, takže jenom tam udělá takový kousek osvětlený a necháte to jenom 6 hodin, tak všechny ty flagyláta, které jsou v tý vaníčce, jsou soustředěné u toho světla. No a teď to prostě fyziologové to vykládají, no prostě mají nějaký ten receptor na světlo, a mají zároveň efektor s tím nějak svázaný, to je prostě jako telefon, že jo, tady to zmáčknu, dáme to zezvonit, tak prostě když náhodou to flagylátum tam prostě vnikne do toho osvětleného kousku, tak už ho nemůže opustit, pak ve chvíli, kdy překročí hranici, to se dotmíní, tak se v tu ranu vrátí, ať jeho efektory teda mu ho vrátějí. Ale to je nonsense, to je prostě takovej fyzikalistický, mechanistický výklad, že ve skutečnosti tam nepochybně probíhají nějaké reakce, v níž ty flagyláta se dovedou někdy výjimečně osvobodit od toho, co jim je, co jim je vlastní a najednou zareaguje třeba jinak malinko, takže ve statistice se to pak ztratí, a kdyby se to jaksi oddělilo, a tak dále. Takhle vypadají nový věci. A taky důležitá věc ještě k tomu, co říkával vždycky Teilhard de Chardin, že nový uniká zásadně naší pozornosti. My jsme zvyklí pozorovat to, co už známe, co očekáváme, co už je všude namnožené, co už přistalo rutinou. Takhle my známe skutečnost. Ale ty momenty, kde vzniká něco novýho, jsou nezachvytitelné. On to říkal ze zkušenosti antropopaleologa, že my najdeme z největší pravděpodobností kosti všelijakejch neandertáltů a pracověků a předčověků a tak dále, až když už byly rozmnožené. Až když už bych byl hodně. Ale najít kost od prvního neandertálce, nebo od prvního homo sapiens, homo erectus nebo něco, to je naprosto nepravděpodobné, že najdeme kost od toho první. To najdeme, až to je pravda, poněkud to většinou vyhnije, zvířata to roznesou, nezachová se to. A pravděpodobnost sama říká, že my zjistíme stopy toho, co už je četný a nikoli to, co je vynález, co je nový. Páš, to je jedinečně. Výjimečně někdy by se mohlo stát, že najdeme něco. A zas to spíš najdeme v úrovni, která je nám nejbližší. To je v dějinách, ve společnosti, v které se pohybujeme. Tam to najdeme. Až proto máme receptory, proto máme senzorium. Ale najít kosti prvního člověka, to je naprosto nepravděpodobné. Proto věda, která všechno sází na opakování, na opakovatelnost pokusů třeba. Podívejte se, já říkám obvykle tohle, když biologie nebo fyziologie a biochemie a tak dále se pokouší vyložit vznik prvních živejch organismů. Čili přechod od nějakých vysokomolekuárních sloučenin, který ještě nejsou živý, ale který jsou nezbytný pro život, přechod životu k těm prvním nejprimitivnějším formám života. Tak to je tak skladné, že věda k tomu přistupuje na základě předpokladu, přesně řečeno předsudku, že život vznik za docela specifických, velmi komplikovaných podmínek, ale kdybychom ty podmínky přesně stejným způsobem zoupakovali, tak ten život musí nutně vzniknout zase. Prostě zákonitě, jak se říká. Ale kde to je psáno? To je předsudek vědecký. V tomhle světě se přihazují věci, které jsou nebývalé, které jsou vynálezy, které nejsou prostě zákonité, které můžou nastat a nemusí nastat za stejných okolností. To je něco, co věda nedovede připustit. Věda předpokládá, aniž to má. Jako heuristická hypotéza to funguje a nikdo proti tomu nic nemá, ale jak mně se to dogmatizuje. Jak mně se trvá na tom, že skutečně je jenom to, co vzniká za stejných okolností vždy znovu. No tak pak, co když život vznik náhodou, tak říkajíc, a nikoli nutně? Co když to je událost, která na milionech stejných planet v podobných situacích, kde bylo všechno takřka podobné a taky ta pořívka plná všech velkých molekule, nevzniklo to tam. Kde je psáno, že skutečně je jenom to, co za stejných okolností vždy znovu. Kde je psáno, že nemůže někdy nastat něco náhodou. Takzvaně náhodou. Samozřejmě, že to není náhoda. A zase máme tady nejlepší způsob, oblast historie. Představte si, že by si vyspomněl nějakej literární vědec nebo literární kritik, že chce vyskoumat příčiny, které vedly ke vzniku Shakespearea. To je naprostejný smysl. Ale příčiny, které vedly ke vzniku života, to jo, to je dobrý. To je vědecky správný. Pokud se to postaví takhle a tak, pak je to všechno ještě jako... Třeba jenom ten vznik života je potom úplně něco magického. Proč magického? Na vzniku Shakespearea byl jenom cenová magického. Ještě se narodil nějakej kluk, nikdo si nedovedl to nic představit, ale jenom ten vznik byl magický. Já to nemyslím jako nějak pejorativně, ale jako naopak, jako opravdu něco úplně tak... Jakmile byste to řekl, tak jiný by si myslel něco velmi pejorativního. No to není nic magického. Ale připustíme, že v tomto světě vedle kauzálních řetězců existují také nějaké takzvané náhody. Kromě toho, že všechno trvá a furt se doopakuje stejně, že taky vznik nového. Připustíme, že v tomto světě taky vznikají nové věci. A to na všech úrovních. Tak kde byste vzali ty vysoké úrovně, kdyby už na nejnižších nevznikaly nové věci? No to je právě to magické. Mně se zdá, že daleko spíš magické je to, co je furt stejný. To je rituál. To by si opravdu magické v takovém tom tajemném smyslu. Tím jsme zatížení v té evropské civilizaci. Když si to vemete důkladně, zvážíte a začnete nad tím důmat, tak to, že vznikají nové věci, to máme na každém kroku. Ale co je problém a co je magické? Jak můžou ty věci furt nový se tu a tam najednou opakovat? Jak to, že se podobá jedna druhý? Jak to, že všetky vejce jsou si podobný? Jo, že je každý jiný, to chápu. Vždyť ty slepice z toho nemají rozum. Že to neměj udělat, jako to dělá továrna. To bych chápal, že je každý jiný. Ale že si jsou podobný, to mě udivuje. Vás ne? Já tady furt mluvím o magii, že? O magii, ale na druhých lidích vidíte úplně jiné. Že jsou si všichni lidi podobný, že mají dvě oči a nos mezi očima. Kdo to koordinuje v každém tom individu, že narodí se dítě jenom výjimečně jednovoký, nebo dvě sroství. To jsou naprosté výjimky. Většinou jsou lidi si podobný. To je přece neuvěřitelné. Největší kuriozita je, že když něco nového vznikne, že to nezanikne, ale že se to zachová. Že nějakým způsobem to je zkatalibizované, zarchivované a že se k tomu znova sahá a že znova se to dá doopakovat. To je prostě ta senzace. A že vzniká nový, to není záležitost. Každodenní chleba. Potom to znamená, že to má určitý svůj předobraz. To, co tady nějak zvniká náhodně. Vyšmujeme ty lidi, kteří jsou nějak úplně podobný. Předobraz asi takovej, jako lidi mají předobraz v opice. Takovej pochybný předobraz. Je tady uzorovatelná určitá... kontinuita. Nepochybně. Člověk nemůže vzniknout ze žížavy. Potřebuje ty praopy. Ta kontinuita tady může být. Najednou zničovat, že by se tady objevilo zvířek, který by nebyl ničemu podobný. To nejde. Podobně Shakespeare se mohl objevit jenom v určitý době v Anglii, kde spoustu druhořadejch a třetěhořadejch psali hry. A on je okopčil. On fakticky, já nemyslím, napsal vůbec nějakou hru. Když si vymyslele většinu her, co napsal Shakespeare, tak už někdo nějak skanhal před ním. Ale on z toho udělal něco. A to je vývoj. Vynález, který má šlich, který má prostě něco. No ale musí navazovat, kde by to všechno, to nezníkne z ničeho. Musí navazovat. Spousta předtím práce, která je taková mozolnata, plná potu a stojí to za pendrek. Jako naše práce, tady jsem seminářil. A nějaký filozof na to naváže. V žádném případě to nebude příčina. No ale bez toho by to nešlo. Stejně tak prostě bez dlouhého vývoje praopů, že by nebylo člověka. No ale kde jsou ty vopice? Když už je tady člověk. Vysvětlovat člověka z vopice je naprosto nesmysl. Naopak. Vývoj vopic, pravopic a vopic můžeme lépe pochopit ze lidského člověka. No takže když si vezmeme třeba sochu, která je vytvořená, tak právě na základě té sochy pak můžeme hovorit o tom, že jistý podíl na vytvoření takové a takové sochy má sochař, jistý podíl má materiál, jistý podíl má... Co ještě? No a hlavní podíl má to dílo samo, který není totožní s tou hroudou kamene opracovanou. A kdyby tohoto díla nebylo, tak ten sochař prostě nebyl schopen to vysochat. Prostě on chtěl, co si, co ho oslovilo, co se mu vyjevilo, chtěl realizovat. Vždycky to realizuje jenom z části, nepovede se mu to tak, jak by to mělo být, takže další se budou učit z jeho chyb a udělají to líp a udělají zase nový chyby. No, mě jde o to, že lze potom o těchto o jistých přičinách hovořit. No jistě, jenom že nelze to z nich vyvodit. Ano, ano, no to je jasný. To je jako celek nemůžeme vyvodit, že se skládá z nějakých, teda neprotože z jednotlivých věcí, z kterých se ten celek skládá, to tak nemůžeme říct, že... No, no, no. Prostě mistek věcí, když je dáme... Celek je celek. Tak ten celek nesloží. Ano. Ten celek je v jakémsi smyslu prvotný. Ty části jsou druhé. Že ono se taky říká, že některá část má větší význam, že ho provznik toho celku, některá menší. Tohle se ne taky jako přepustit. Provznik? Ne, pro ten celek, ano. Jsou takové podivné věci, že to, čemu říkáme příčina, to je de facto jakési omezeň. Michelangelo jednou se pustil do Sochy, protože dostal kámen, který předtím Grosic zničil. A už nikdo z toho nechtěl nic dělat, protože ten první, co do toho jednou praštěli, tak tam ulomil něco, co se zdálo všem Sochařům hrozně základné a byli přesnění, že teď už z toho nikdo pořádnou Sochu neudělá. Hledá, že by to zmenšilo a tak dále. No a ten to udělal. Čili tam vlastně ta forma, ten tvar toho kamene, zkaženého takzvaně, determinovala do jisté míry, jak bude vypadat ta Socha, kterou Michelangelo z toho udělá. Já teď nevím, kterou to dělal. To byl David Štíplutek. Tak to už jsem si teď nemohl vybavit, tak David. To znamená, že on opravdu nemohl dělat cokoliv a jakkoliv. Ale to je vlastně jenom taková omezující stránka věcí. Ty příčiny, ty totiž když tady jsou, tak je třeba nějakým způsobem vzít potaz vážně. Je třeba na ně, prostě jsou tady. Ale to ještě vůbec neznamená, že z těch příčin vyplývá, co s tím budeme dělat. My ty příčiny musíme, takhle se nikdy příčinám nerozumělo. Proč tomu říkáme příčina? To je podmínka. To je jedna z podmínek. Že tady ten šuter je takhle a takhle, že vypadá, že je štíplej a že nějak prostě zdeformoval, zkaženej takzvaně. To byla podmínka. No a on z té podmínky udělal nějaký plus, výhodu. To je totéž jako takových věcí je teda na jiných úrovních. Podívejte se, na první pohled by se zdálo, že třeba nemoc, utrpení, nějaký rány osudů, že to je něco, co člověka ničí. A když si prohlídnete řadu historií, autobiografií nebo biografií různých významných lidí, tak zjistíte, že jednak tyhle ty omezení, ty takové překážky až katastrofy, že v tom jejich životě najednou dostávají podobu úplně novou v tom dalším životě. Že z nich takřka ty lidi udělají výhodu. Je to něco, co je mělo zničit a oni z toho udělají výhodu. Ono to zesílí jejich charakter třeba. Ono to, samozřejmě nemusí to být vždycky, že samozřejmě u slabších jedinců to může výst naopak k tomu, že se deformou ještě víc, než původně jsou. Ale co lidí, který byli tělesně nebo jinak zdravotně postiženi, co lidí si z toho vzalo, to je reagovalo na to jako na stimul a dosáhli výsledku, jaký nedosáhli. Lidi, kteří jsou naprosto zdraví, jsou nesnesitelně zdraví, to jsou lidi, kteří jsou sami v sobě a vůbec se nepřekročují. Ty, co nejsou v pořádku, který něco chybí nebo přebejvá, který jsou nějak nakřivo, ty mají nejvíc důvodu, proč se překročit. To jsou ty nejzdravější lidi v lidském smyslu. Proto apoštol Pavel třeba interpretuje tu svou chorobu, nevím, co to bylo, když si padou sníce nebo co to bylo, prostě říká ostent v těle a nevím, jak se to interpretuje, co to je. Ale říká, že to je moc dobrá věc, ten ostent v těle. Protože on, když to nemá, tak si moc troufá, moc na sebe spolehá, furt má dujem, že on, on, on. Když to ten ostent v těle, to mě furt upozornuje, že já jsem jenom obyčejný člověk a když náhodou něco důležitého a velkého vykonám, tak prostě mně to nestoupne do hlavy. Já vím, že mý možnosti jsou omezené a jestli z toho něco velkého bylo, takže to nemá zasluhu. Tento interpretér takový, ale to máte celou řadu jiných lidí, kteří to interpretují jinak. Ale vidíte, no a tohle to, když rozumíme na lidský úrovni, no tak pak podívejte se, co to je smrt. No život šel ku předu díky smrti. Ty nejprimitivnější organismy ze začátku, ty byly vlastně nesmrtelný. Tam prostě jakmile byla jednou objevená bůňka, no tak ta se dělila a při tom dělení prostě se rozdělala jedna bůňka ve dvě, ale nic neumřelo. Jedně když byla nějaká katastrofa, že jo, tak tu potom se něco převalilo, předtom zahynulo mnoho bůňek. Ale v zásadě se život mohl vymknout smrti. Nemusel končit smrti. No ale kdyby nevinalez, jak zapojit smrt do života a kdyby nechal tu smrt jenom vždycky jako tu extrémní situaci, že nějaká vnější hrubá síla tady prostě vytvořila katastrofu.

====================
12-1b.flac
====================
14.1.1985, Kauzalita 2 Tak, pokud jste tak minule nebyli, tak ještě o přestávce si o tom pohoříme. Příště bude zvláštní večer, který nevím, jak proběhne, ale pro jistotu jsem si připravil jakési vsunutí tématu do toho, aby mohlo být samostatní kdyby náhodou. A to téma, které se váže k Platonovu dialogu Sofistes, z kterého si dneska uvedeme jenom osi pět řádek. Ale příště bychom se zabývali, jestli máte k dispozici, jestli se to můžete sénat, tak v českém překladu je to od poloviny 8. až 40. stránky až do 6. a 50. stránky, téměř do konce. Eventuálně pokud máte jiný, tak je to, jak je to číslované, od posledních řádek 245 až 250 celý téměř. Sofistes, česky to vyšlo u Leichterů v roce 1933. A pak nevím, do čeho se podíváte, jestli do nějakých německých překladů. Dialog Sofistes patří do plánované trilogie Platónovy, jejíž prvním dílem je Theaetetos. A tento Theaetetos, podle kterého se to jmenuje, se pak vyskytuje i tady. A v podstatě jde o rozhovor Theaetetas s hostem, který není pomenován. Je to host z Eleje. Je to filozof z elejácké školy, pravděpodobně vymyšlený. Udává se o něm, že to je rodem z Eleje, přítel žáků parmenídových a zénónových a muž ducha velmi filozofického. Tak to je tam představeno hned na začátku. No a ten elejský host předkládá v jednu chvíli výměr soucna. Host říká, soudím tedy takto, cokoliv má nějakou moc, buď působit na druhou jakoukoliv věc, nebo přijmouti sebe menší účinek od sebe nepatrnějšího činitele, a to třeba jen jedinkrát, všechno to v skutku jest. Mám totiž za to, abych podal výměr, že jej soucna nejsou nic jiného než mohutnost. Jak začíná to, cokoliv má nějakou moc, tak to moc by se také dalo přeložit jako mohutnost. Je to dynamis v originále. Abych se vzal na to, že přijdu pozdě, za 14 dní. Takže ještě jednou, cokoliv má nějakou mohutnost, dynamis, buď působit na druhou jakoukoliv věc, nebo přijmouti sebe menší účinek od sebe nepatrnějšího činitele, a to třeba jen jedinkrát, všechno to v skutku jest. Mám totiž za to, abych podal výměr, že jej soucna nejsou nic jiného než mohutnosti. Ve Fajdru je dynamis uvedena ve vztah na jedné straně k činnosti, po jejn, na druhé straně k trpnosti, patchejn. To znamená tedy, že býti značí působiti, to se obráží jak v našem jazyce, v češtině, skutečnost vede ke skutkům, to slovo už v tomto sobě má, a Němci podobně, wirklichkeit je skutečnost a působití je wirken. Wirklichkeit ist was wirkt, skutečnost je to, co působí. To je dostale výjimka, jinak románské jazyky a taky v angličtině, ty zachovávají pro skutečnost realities, reality, réalité a podobně, což teda je věcnost vlastně. Tam tohleto pojetí v pozadí, který je původně řecky, nepřišlo k výrazu. Takže býtě značí působiti, ale také být nějak uznamenán. Tohle je zajímavá věc, na tohle navazuje třeba Barclay, když formuluje tu svou znamou a slavnou tezi, že SS percepí, že být znamená být vnímán, být uznamenán. No a na druhé straně pak být je znamená uznamenati, něco jiného, nechat na sebe působit něčím jiným, být ovlivněn, reagovati. Tak tohle je, co jsme si vzali ze sophista. Není to myšlenka, kterou bychom mohli připsat Platónovi samotnému, že on jí vkládá do úst hostu z LA, ale to pro nás nemá důležitost, důležitá je ta myšlenka nikoli v čí je. No a teď to si budeme pamatovat a teď tam vsadím něco, co vypadá spíš jako kulturní vložka. Prosím tedy o prominutí. Aby myšlenka, kterou chci potom rozvést, měla náležitou živost, barevnost a plasticitu, dovolte mi malou odbočku do science fiction. Či možná by bylo lépe mluvit o philosophy fiction, nikoli vtedy o sci-fi, nebož o fi-fi. Půjde vlastně o filozofickou fikci. Předpokládejme, že slunce, naše nejbližší hvězda, je osídleno živými inteligentními bytostmi, které jsou přizpůsobené vládnoucím vysokým teplotám a tlakům a které v jistém rozsahu ovládají energetický výkon sluneční termonukleární reakce, totiž jak dalece ovládají, nechme stranou, ale při nejmenším jsou schopny její průběh charakteristickým způsobem nejli ovlivní modulovat a využívat tak obrovské energie slunečního záření jako nosného vlnění, přenášejícího určité významné informace, celá rozsáhlá sdělení známým či neznámým analogickým bytostem žijícím na jiných hvězdách. To si dovedeme představit. Jako vysílačka vysílá radiové vlny a namoduluje na nich hudbu, slovo a podobně, tak tady slunce by fungovala jako vysílačka a to záření, které ji vyzařuje, by bylo nějakým způsobem modulováno. Celkem, i když je to teda sci-fi či fi-fi, tak je to myslitelná záležitost, v zásadě možný. Dále předpokládáme, že základní artikulace vysílaných sdělení má periodu 11 let, kterou dnes označujeme za periodu sluneční aktivity. To znamená, že jedno písmeno nebo jedna slabika trvá 11 let toho sdělení. A nyní uvažujeme od celé záležitosti z hlediska reaktibility pravých soucen na naším planete. Na první pohled je zřejmé, že nachování atomů a většiny molekul vykonává sluneční vzáření jen velmi malý vliv relativně. Významnější už je působení záření na živé bytosti, především na rostliny, ale z malé části přímo z větší, nepřímo i na živočichy. Žádná živá bytost však není schopna reagovat na předpokládané sdělení nesené slunečním zářením jako nosnou modulovanou vlnou. Jedinou výjimku představuje člověk, který však ve svém intelektuálním vývoji ještě nedospěl tak daleko, aby proměny slunečního záření dešifroval jako velice pomalu postupující zprávu. Co z tohoto fiktívního obrazu vyplývá pro náš problém? Především bych chtěl upozornit hlavní nedostatek tohoto modelu. Ten spočívá v tom, že nenarušuje radikálně a přímo staré pojetí kauzality. V naší fikci jde stále o slunce, které aktivně produkuje záření a tím ovlivňuje své blízké i vzdálnější vesmírné okolí. A stejně tak jde o živé bytosti žijící na slunci, které využívají přírodního zdroje záření a modulují je v podobě svých sdělení. A tato sdělení pak působí na jiné bytosti. Nicméně jedna věc tu vyvstala ve vší zřetelnosti, přes tento nedostatek. Existují taková působení, to je takové působící síly, působící příčiny, jak se tomu říkalo cause efficientes, jejíž efektivita je podmíněna vnímavostí přijemce, tedy vnímavostí následku. Tam, kde chybí schopnost reagovat na příslušné úrovni a příslušné kvalitě, tam prostě příčina není příčinou. Protože nic neza příčinu je, nic neovlivní. A nebo je příčinou jen ve svých primitivnějších a nejprimitivnějších složkách. To je jen jako teplo nebo světlo, ale ne jako zpráva, která je tím zářením nesena. Když tedy soudíme na povahu slunečního záření v omezeném rámci toho, jak různá soucna, včetně živých bytostí, jim jsou pozorovatelně ovlivňována, jsou zjištěné skutečnosti omezeny, jednak vnímavostí o něch jsou cen, tj. atomů, molekul, živých bytostí, rostem živočichů. Na něž záření působí, tzv. je ovlivněna jejich reaktibilitou, jednak úrovně a kvalitou vlastního, tj. našeho pozorování, tj. naší reaktibilitou. My můžeme v zásadě, někdy třeba za 100 let, můžeme zjistit, že vlastně to záření sluneční je modulováno velmi smyslůplným způsobem. My to můžeme zjistit. Dneska sice na té úrovni jsme intelektuální, ale ve vývoji té úrovně, myšlenkové a poznávací, ještě jsme nedospělí k tomu, abychom to rozpoznali. To jde strašně pomalu, ještě jsme si nedali s tím práci, abychom si to zkrátili do svého mladosti. Života je to jedna slabika 11 let, kdo to má dát dohromady, nějakou větu, už to trvá staletí, atd. Přitom je třeba si uvědomit, že dokonce i tenkrát, když lidé jako inteligentní živé bytosti dospějí ve svém dějném poznání tak daleko, že budou schopni dešifrovat poselství slunečních bytostí, rovněž živých a rovněž inteligentních, nebude to mít žádný bezprostřední vliv na změnu v působení slunečního záření nebo na zářetní pozemské živé bytosti, které i nadále budou záření užívat jako zdroje energie a nikoli jako zdroje informací. Živé bytosti až na člověka potenciálně, když to rozpozná, budou nesmyslně plítvat tím nejcennějším. Jako my dnes plítváme, když používáme uhlí nebo naftu, ropu na spalování. To je to nejblbější, co s tím můžeme dělat. Je to obrovská zásobára na všech možných chemických sloučení, které jsou pro nás důležité. Musíme proto nyní vyvodit potřebné závěry, vyplývající z analýzy navržené fikce. Jestliže vesmír plinoprachových mračen, hvězd, galaxií, suberkalaxií atd. je ve svém dění výlučně anebo aspoň převážně závislý na svých nejmenších, nejnižších složkách, na kvantech, elementárních částicích, atomech, jednoduchých molekulách. Jestliže vidíme vesmír složený z těchto nejjednodušších složek, může se stát, dokonce se musí stát, že nám vůbec nevyjeví plnou pravou tvář skutečné skutečnosti. Je to taková skutečné pravé skutečnost. Ale jen nepatrný vzlomek této pravé skutečnosti. A to právě v závislosti na úrovni a míře jemnosti reaktibilití těch nejnižších složek. To je ta skutečnost, obraz té skutečnosti, pováha té skutečnosti, prochází prismatem té primitivní, hrubé reaktibilití těch nejnižších složek. Chceme-li poznat pravou skutečnost hlouběji, musíme se orientovat nikoli na ty nejnižší složky, nebož nasoucna vyššího a nejvyššího typu a úrovně. Když se chceme přesvědčit, jak vypadá skutečnost doopravdy, tak to daleko spíš poznáme na lidech, na živých bytostech, a na lidech než na atomech. Povahu univerza nám proto fyzika a astrofizika může odálit jen velmi kuse a nedostatečně, dokonce ve značních disproporcích a zkresleně. Sem patří, já se tím nebudu teď zabejvat, ale jenom na to upozorním, pokud znáte Rádlovu útěchu, sem patří Rádlov požadavek vykládat nižší z vyššího a ne naopak. Tam začíná, že opustil sem ty temnoty hmoty, kdy se chce vykládat růže z buněk a bunky z atomů, rozhodl sem se, nebo prostě přesvědčil sem se, nastoupil sem jinou cestu, že naopak je třeba vykládat bunky z růže v opici podle obrazu člověka. Nevím, co tam ještě uvádí. A jde však ještě o víc. Teprve v této perspektivě můžeme zřetelně vidět, co znamená jsoucnost a jsoucno v dosavadní tradici a jakými proměnami musí naše chápání jsoucího a bytí projít. Tedy na jednou skok do toho, čemu se říkal metafyzika. A proto, abychom se dostali zpět k Platónovi. Podle hosta z LA je v skutku jest jenom to, co má mohutnost, dynamis, působit na jakoukoliv druhou věc, anebo naopak přijmout jí působení jakého jiného činitele. Host to dokonce vyostřuje. To by bylo zajímavé se tím zabývat, ale zase by nás to odvedlo jinak. Vyostřuje jsoucno, jsoucna nejsou nic jiného než mohutnost. To je velmi zajímavá teze, protože to znamená, nejdřív říká, že jsoucno je jenom to, co má mohutnost, má dynamis. A pak říká, že jsoucno není nic jiného než ta dynamis. To znamená, že ta dynamis sama je soucno. No ale to, když ho vejmeme vážně, to řek host z LA. Neuvěřitelné. To znamená, že soucno je to, co se hejbe. Když je to dynamis. Dynamis totiž, která se nehejbe, není možná. Ale to je tam ještě v souvislosti s tím, co se eventuálně budeme zabývat příští. To je vytržené večeru. Jestliže jsme si ukázali, že schopnost působit na něco druhého je podmíněna schopností toho druhého na sebe nechat působit, to jest reagovat na ono působení, je zjevné, že jsoucnost příčiny je podmíněna. To jest, že příčina není prostě dáná bez ohledu na kontext. Příčina je pouze tehdy jeli následek. Naproti tomu je schopnost působení přijmout, reagovat na ně a projevit se jako účinek toho působení. I když se pochopitelně může projevit a uskutečnit zase pouze tehdy, když je nač reagovat. Jakoby to bylo taky podmíněno. Přece jenom je pro konstituci univerza čímsi pronikavě významnější. Neboť na úrovni a kvalitě reagování je závislá úroveň a kvalita univerza jakožto jevu, jakožto ukazující se skutečnosti. Protože jsoucnost je podmíněna reaktibilitou, to je jsoucí příčina se ukáže jako jsoucí a tudíž příčina, pouze jestliže tady je následek, který je schopen na ně zareagovat. Takže jsoucnost je podmíněna reaktibilitou. I v tom druhém případě. Jenom to, co je schopno zareagovat na něco jiného, je jsoucí. Protože tímto dvojím způsobem je jsoucnost podmíněna reaktibilitou, ve jsoucnu samém se neukazuje plně pravá skutečnost. Pravá skutečnost nemůže být podmíněna reaktibilitou. Pravá skutečnost je pravá skutečnost. A nezávislá na tom, jak na ní někdo reaguje. To znamená, že v tom jsoucnu, které jsme chápali jako podmíněné reaktibilitou, se neukazuje plně pravá skutečnost. A neukazuje se ani v tom, jak je na ní reagováno, ani v tom, jak sama reaguje. Protože ta pravá skutečnost může mít velmi hrubou reaktibilitu. To je řečeno trošku... A to může mít, třeba jak si to představoval Leibnitz, obrovský vnitřní život, ale projevuje se jako primitivní atom. Ten neobyčejně vnitřní život má neobyčejně omezenou reaktibilitu. I když my připustíme, že nějaké to okínko ta monáda má, když to pro Leibnitze neměla vůbec žádný. Tak se ukazuje, že Kantův rozdíl mezi věcí o sobě a věcí pro nás nalézá nové oprávnění. Až na to, že naprosto nejde o žádnou věc. Nemůžeme mluvit o věci o sobě, protože věc o sobě není žádná věc. Teď bych ještě k tomuhle přidal několik argumentů nebo několik takových líní řetězců argumentace proti kauzalismu, a zejména pankauzalismu. Tedy na pozicích pankauzalismu lze o možnostech mluvit pouze v tom smyslu, že v každém konkrétním případě je k dispozici jen jediná možnost. Ještě by bylo třeba dodat, že nemál mít pankauzalismus čistě ideologický charakter, musí být nějak aplikovaný na konkrétní případy. V jednotlivých případech a v konkrétních souvislostech. Proti této formulaci lze vznést filozofické námitky, ale nikoli vědecké námitky. Náleží právě k podstatě vědeckého přístupu a metodického postupu, že obecné poučky a zákony vždy aplikuje na konkrétní případy a tak je ověřuje, verifikuje. Je možno výst filozofickou námitku, ale nikoli vědeckou. A nám teď jde o pankauzalismus, který je vědeckou ideologií, vědeckou pověrou. Takže na pozicích kauzalismu, když mluvíme o možnosti a skutečnosti a jejím uskutečnění, lze mluvit vždycky jenom o jedné jediné možnosti. Pankauzalismus nemůže připustit, že by bylo více možností, z nichž jenom některá je uskutečněná. To je už základní věc, která odporuje naší zkušenosti. A tato jediná možnost je dána skutečnostmi, které pankauzalismus by vlastně měl držet, které spočívají v celém stavu univerza. Celý stav univerza je příčinou té jediné možnosti. A ta jediná možnost by opět byla celý stav univerza v následující fázi. No ale tohle věda nemůže, tak to dělá tak, že ta jediná možnost je dána skutečnostmi, které jsou relevantní pro daný případ. Už rozdíl mezi relevantní a nerelevantní. Tak ku příkladu. A teď bude dost primitivní příklad. Je-li dána skutečnost víceméně uzavřeného prostoru, a je-li v tomto prostoru dána směs nějakého horlového plynu, například butanu, s potřebným množstvím vzduchu, eventuelně kyslíku, a je-li dána možnost vzniku iskry, v tomto možností je zároveň dána možnost výbuchu, a skutečnou iskrou je vyvolán, to je kauzálně způsoben, skutečný výbuch. Není-li za jinak stejných okolností k dispozici iskra, není dána ani možnost výbuchu, stejně tak, jako není-li dána potřebná třaskavá směs plynů, nebo uzavřená prostora. Z nezbytných podmínek, jak možnosti, tak uskutečnění výbuchu, však je sama zase podobným způsobem determinována ze vzdálenější minulosti. Iskra například nemůže zapůsobit jenom tam, kde byla možnost iskry. A tato možnost je dána třeba iskřícím vypínačem na zdi. Skutečnost iskry je pak dána příchozím, který si v temné místnosti chce rozsvítit a otočí vypínačem. A podobně bychom mohli jít zpět do minulosti i ostatními směry. Kdo tam vystavěl tu komoru, kdo zavřel dveře a zavřel okno, aby to bylo uzavřené, atd. Realizace výbuchu jakožto jediné možnosti, dané určitou sérií příčin relevantních pro vznik výbuchu, může ovšem narazit na překážku či na více překážek. Tak například podmínka relativně uzavřené prostory může být sice splněna, ale prostora může být příliš veliká a hořlavý plyn může uníkat příliš krátkou dobu. Takže ve chvíli zaiskření není ještě připravená třeskavá směs v potřebném poměru. Nebo třeskavá směs i místnost může být v pořádku, ale v důsledku poruchy může být v tu chvíli elektrické vedení bez proudu. Někdo přijde, otočí vypínačem a iskra neskočí. Nebo hořlavý plyn uniká sice dostatečně dlouho a místnost je dostatečně malá, aby byla naplněna potřebným množstvím, leč okna zůstala otevřena a průvan stále ředí směs, takže nedosahuje složení nezbytného k výbuchu. Naproti tomu, přestože byla přerušena dodávka proudu, může být výbuch vyvolán škrtnutím zápalky, když si příchozí chtěl posvídit alespoň zapálenou svíčkou. Víte, je to strašně komplikované. Pan Kausalismus bude ovšem tvrdit, že každý z uvedených případů představoval jedinou možnost, totiž tu, která skutečně nastala. To je vaticinácio ex eventu, jak tomu říkávali staří. Vještění z toho, co se už stalo. Nemůžeme mluvit o žádné překážce zabraňující tomu, aby se nějaká možnost uskutečnila, neboť v důsledku existence překážky tu byla dána nemožnost výbuchu. Stejně tak, jako dříve byla dána jeho možnost. To je přístup toho pan Kausalismus. Ukazuje se, že aplikace pankausalistické interpretace na konkrétní případy je vysoce problematická, protože vždycky dojdeme k situaci, kdy z příčin nemůžeme s dostatečnou jistotou usuzovat na následky. Obvykle to zastánci pan Kausalismu vysvětlují naším neúplním poznáním příčin. To však znamená, že pan Kausalismus se vlastně nemůže prosadit a udržet jako teorie, která by byla aplikovatelná v plném rozsahu a v detailech. Dokonce ani jako heuristická hypotéza, ale že slouží jako světonázorová ucpávka všech mezer skutečného vědeckého poznání. Prokázat lze jen určité kauzální řetězy, determinované posloupnosti, ale jejich vzájemnou kauzální vazbu s jinými takovými posloupnostmi buď prokázat vůbec nelze, anebo jen o krajově. Takže o skutečném kauzálním objasnění vcelku mluvit nelze. Tak například vznik a vývoj života na Zemi byl nepochybně nějak o krajově ovlivňován ostatními planetami a dokonce celou galaxii a jinými galaxiemi. Dokonce teď přicházejí z teorií, že život nevznik tady na Zemi, že vzniká v mezilězném prostoru atd. Při nejmenším gravitačním působení a vliv z dálky přicházejícího záření nelze prostě pominout. To všechno mohlo nějak spolupůsobit atd. Jenomže to nevíme, nejde to odhadnout, nejde to změřit ke kauzálnímu vysvětlení, vzniku a dalšího rozvoje života to má nesmírně daleko. To je konkrétní případ, kdy to kauzální vysvětlení celá. Tady jedině přichází víra, pověra lepře řečeno toho vědce, že kdybychom toho věděli víc, tak bychom to přesně kauzálně vysvětlili. Tím jsme vyřídili pan kauzalismus a zůstaly nám ty řetězce příčinné. Sledujme tedy myšlenku možnosti v uvedeném omezení na konkrétní jednotlivou kauzální posloubnost. V takovém případě už má smysl mluvit o tom, že kauzalita se prosazuje v analogických případech analogickým způsobem. Přičemž ona analogie se musí týkat nejen určitých počátečných kauzálních dispozic uvnitř té kauzální posloubnosti, ale také vnějších podmínek a okolností, tedy širšího kontextu. Někdy ovšem tyto okolnosti zanedbáváme, považujeme za tak samozřejmé, že nám uniká jejich základní důležitost, ovšem do té doby, než se změnějí. Dnes například víme, jak významnou roli hraje třeba teplota nebo tlak v přifyzikálních nebo chemických procesech, spíš v fyzikálních procesech uvnitř vjezd. Ty procesy jsou úplně jiné při obrovských tlacích, než při těch, na které jsme tady zvyklí. Což nikoho nenapadlo nejdřív, uvažovalo se analogicky podle toho, jak je to tady u nás. Takže bylo naprosto tajné všem, kde bere slunce tu energii. Nyní je ještě třeba přistoupit k rozlišení, ještě v rámci těch kauzálních řetězců jednotlivých, k rozlišení dvojího základního typu kauzality, který bývá obvykle směšován a zaměňován. Minulého jsme už o tom mluvili, ale dnes se k tomu musím vrátit, protože to má pro ten argumentační postup určitý význam. Tedy ten první typ byl již starými mysliteli vystížen ve formuli kauza equate effectum. Tím se tedy nemělo tvrdit, že mezi příčinou a následkem není žádný rozdíl. Níbrž, že následek odpovídá příčině, to jest, že v následku nemůže být víc, než bylo v příčině, ale ani méně, než bylo v příčině. Kauzalita se tedy týkala toho, co při vyvolání následků příčinou zůstávalo nezměněno, co zůstávalo zachováno. Například úorné množství hmoty při chemických reakcích, celkové množství energie při interakcích tzv. elementárních částic a tak dále. Na to jsme si už ukazovali minule. Kauzalita se v tomto pojetí týká toho, co se uprostřed změní, která nemění. Nepochybně má každé, nebo téměř každédenní, určitou setrvačnostní složbu. Planeta obíhá kolem své hvězdy způsobem, v němž něco zůstává beze změny. A to pak lze formulovat třeba v fyzikální nebo matematickou rovnici, vyjadřující vztah mezi časem, momentální polohou planety, její rychlostí a momentálním směrem jejího pohybu a tak dále. V tomto pojetí vlastně vůbec nejde o nějaké působení. To je zjevné, že? Nejbliž daleko spíše o jeho opak, o nepůsobení. O to, co tam zůstává bez vlivu. Co se nemění. V základě tkví jakási trivialita. Počáteční úhrn energie není příčinou konečného úhrnu. Nýbrž prostě jako by nevstupoval do procesu, do změny. Zůstává stále stejný. Neubejvá ani nepřibejvá. Kauzalita se tu netýká skutečných změn. Nýbrž toho, co uprostřed změn, zůstává stále stejné. Čili to je ten jeden typ. A ukazujeme, že tam to přichází v absurdum. Kauzalita se pak týká toho, co se nemění. A pak je ten druhý typ kauzality, který chce naopak postihnout to, co se mění. A právě tomu chceme věnovat teď svůj zájem. Zůstaňme na chvíli u zjednodušeného příkladu z pjatého v závěrečné fázi s výbuchem. Předpokládejme dobře uzavřený prostor, třeba nádobu, uvnitř plyn a měřicí přístroje. Postupně zjistíme, jaké závislosti panují objemem plynu, jeho tlakem a jeho teplotou. Je-li objem konstantní, že dá nádobou, pak zvýšením teploty je způsobeno zvýšení tlaku. Růst teploty však také naopak může být vyvolán zvýšením tlaku. To je přesně opak. Když zvýšíme teplotu, zvýší se tlak. Když zvýšíme tlak, zvýší se teplota. Podobně při stejném tlaku můžeme zvýšením teploty zvětšit objem plynu, nebo naopak zmenšením objemu plynu zvýšit teplotu. Tam je opačně závislost nepřímá. První byla přímá, tady nepřímá. Tady se ukazuje, že to, co se v jednom případě jeví jako příčina, může být jindy následkem. A obráceně. To platí jenom u procesů, kteří jsou reversibilní. Tak takhle vypadá, že zjišťujeme vztah mezi změnou a změnou. Mnohem důležitější je však otázka, která souvisí s myšlenkou takzvaných možností. Teď v této souvislosti. Na rozdíl od laboratorních podmínek, kde se pokoušíme vytvořit takové podmínky, abychom mohli sledovat závislosti mezi veličinami v co možná nejzjednodušenější podobě, je ve skutečnosti vždycky nahromaděno vedle sebe množství potenciálních příčin i jejich možných následků. Z nich se pak uskuteční jen některé. To je naše zkušenost. Neintervenuje ta pověra pan kauzalizmu. Připustíme-li, že kauzální nexus nemůže obsáhnout univerzum vcelku, nyníže představuje jakási vlákna či řetězy příčin a následků, jež jsou kauzálně ovládány uvnitř, ale jejich vnější vztahy a interakce nejsou ve svém celku koordinovány a tedy integrovány do nějakých větších kauzálních komplexů. Pak se situace jeví jinak. Příklad. Přirozeně navětralá narušená omítka se v jednou chvíli uvolní a padá dolů na chodník. Představuje se na tom, že muž jde ráno do práce. Spadlá omítka podle okolností může být buď příčinou znečištění chodníku, mužova leknutí, anebo dokonce jeho smrti. Existuje tu zajisté hned několik kauzálních řetězců, kde příčiny vyvolávají následky, jež se hned stávají příčinama dalších následků. Platí však, že tu jde o nějakou koordinaci těchto řetězců, která by jednoznačně vedla k tomu či onomu z možných následků. My můžeme vysledovat ty kauzální řetězce až do momentu, kdy se střetnou, kdy se křížej, kdy se setkaj, ale nemůžeme najít žádnou příčinu ani v jednom, ani v druhém, ani v žádném jiném kauzálním řetězce, která by předem zajišťovala, že ta omítka spadne tomu chlapíkovi na hlavu. Smrt muže nebyla obsažena v příčinách, které vedly k pádu omítky, ani v příčinách, které ho vedly k tomu, že šel ráno do práce v určitou dobu. Pád omítky nebyl obsažen v příčinách, které vedly muže k tomu, aby právě v tu nezbytnou krátkou chvíli, kdy omítka spadne, šel po chodníku právě tak, aby byl zasažen. Takže tady máme konkrétní případ, kdy dojde k něčemu, co má své příčiny, ale co nebylo v těch příčinách obsaženo. V žádném tom kauzálním řetězci nebylo obsaženo. Takže se stalo něco novýho, něco navíc, co nebylo ani v jednom, ani v druhém řetězci. Totiž smrt toho může. Musíme si proto nyní postavit otázku základní důležitosti. Abychom mohli o něčem mluvit jako o následku, vyvolaném několika nebo mnoha příčinami.

====================
12-2a.flac
====================
Kdyby nechal tu smrt jenom prstě tak nějak za bariérama života, my tak dodnes tady byli jenom jednobůjněční. Ale tím, že zapojil smrt do života, že učinil smrt úsem života a ne hranici, takže život jde dál přes smrt, zabudoval smrt do svého rozvoje, tak díky tomu prostě je možný, že organismy douvejš. Douvejš proto, že ty schopnější, ty, co dovedli vynalízt něco novýho, přežijou. A ty druhý odpadnou. A protože přežijou ty lekčí, no tak ty se roznožej a roznožej se lekčí a ne ty horší. A ty lekčí, když se pak roznožej, ovládnou polé a z nich zase ty nejlekčí přežijou. A zase ty šlo. A ty odpadnou. A to díky smrti, která je zabudována do života. Život si ze smrti udělal stimul pro to, aby šel dál a vejši. Tenhle vynález byl učiněn už před tři a půl miliardama let. V podstatě to tež. Z té slabosti života je vytnučeno maximum. Život je strašně labilní, je ohrožený. Stačí málo a všechno to pochcíte. Víme, co to znamená například v letě při rybníku, když se změní počasí. Rybník tam kvete, tam je spousta primitivních rostlin. Plátečků, jak se to jménoje? To je už vysoká rostlina. Tam ty sinice nějakého to jsou. Také tam plavou takový třepeníčka malinký. Šapince? Sinice to jsou. Řasy to nejsou, jsou to sinice. A je toho plno. Změní se počasí o 5-6 stupňů a nejenom smrdí celý rybník, jak to všechno uvine. To je fantastické, jak je život háklivej. Život je vystaven všem možným rizikům. A přesto to vydrže 3,5 miliardy let a dotáh to až potvorám naší podoby. Ještě takový dotaz, v začátku jste tam mluvil o tom, že musí být příjemce, který na to reaguje. A taky musí být zase něco, na co ten příjemce musí reagovat. Tak jste tam mluvil taky o pravé skutečnosti. Já jsem taky opět přesně to zase tím měnil. To je ta skutečnost, která prochází tím cedníkem reaktivit. Co my víme, co je vlastně atom? Co my víme, co je vlastně kvantum? Energie. My víme, co je, jenom díky tomu, jak na to reagujou ty druhý kvanta nebo ty druhý částice elementární nebo tak. A ty druhý částice to nepostihnou celým, protože mají reaktibilitu neobyčeně hrubou. Hrubý s hrubým rastrem, jak říkával můj učitel Kozák. No tak nám to předsedějí, takže nám to připadá jako pouhé kvantum nebo pouhá elementární částice. Ale kdo ví, co to je za obrovskou skutečnost? A to já jsem tady uváděl minule nebo předminule. To bylo minule snad toho Herčíka? Předminule. Jenom jako příklad, já si nemyslím, že má pravdu. Ale je to dobré si to přečíst. Tu jeho kvantovou biologii, on inspiroval se Leibnitzem, ovšem vylepčil to, že trochu. Prostě existuje nějaká základní struktura, pár molekul, pár buněk, nebo možná i jenom atom, on šel až k atomům, že proto tomu říká kvantová biologie. Jaké si centrum středí organismu. A to když zasáhnete, tak zemře organismus. Prostě i když mu jinak nic není, zasáh stejno. Kdož to uříznout ruku, tu nic neznamená. On říká jak jsou zóny, které jsou důležitý a méně. Víc důležitý a méně důležitý. Některé jsou naprosto zanedbatelné. Například prst, jeden prstů nohy, nebo mehet, nebo vlasy. To oddělíte a nic se neděje. To už je prostě, to už ani není kus těla. Mě jde spíš o to, z jakého stanoviska, nebo co teda do toho zahrneme, do té právě skutečnosti. My jsme schopni teda hovořit o nějaké té věci, o nějaké té události na základě toho, jak na ní jiná událost reaguje, že? Ale když teda budeme hovořit o pravé události, no ale to zabátí, že jo, k ničemu trochu, ale teda o té pravé skutečnosti té události, jo, tak co si teda pod tím představujeme, jo? No to musíme jedině vysoudit. No to nemůžeme, nemůžeme jen tak, jak si, nahrýbnout to nemůžeme, pak jsme, jsme zavřený za těma místskýma reaktibilitama a co nepřejde přes jejich prách, tak prostě k tomu se nedostaneme. Čili musíme usuzovat. No a na jaké úrovni nejspíš? No ty atomy jsou strašně blbý a reagujou jenom na nejhrubější zachvázení. No když to živý bytosti, ty už nám lecos řeknou o povaze té pravé skutečnosti, ukáže se, že ta pravá skutečnost má co dělat s organizovaným životem, že? Že to není, že to není něco tak rozdrobného, jako jsou atomy a elektrony a protony a tak dále. Myslíš, že je to má něco společného s nějakým, a s tendencií jít ku předu a větší? Protože u toho člověka je taky ta výhoda, že se může i s jedným člověkem podělit prostě o to, jak oba reagovali, prostě na průmlad, ještě u těch nižších živočíchů, nebo že o tak dále. Je to jistým způsobem někdy možné, že? A třeba to není možné, jako v tak krátkém časovém úrobě, jako třeba u toho člověka, že? Přesně tak, ano. Nepochybně ta pravá skutečnost, budem lít, že, můžeme jí říkat jinak, je to jedno, ale ta pravá skutečnost jistě působí i na mravence nějak. Působí nejako příčina, že? Protože nějak ty mravenci jsou schopní na to reagovat. Jenomže v velmi omezeným způsobem. I když teda, tak docela omezený způsob to není, poněvadž proti atomům, to je zase štědový co, že? No, ale jistě nejpozorůhodněji se to dá pozorovat, nebo nejpozorůhodnější je, když to budeme pozorovat na úrovně nejvyšší. Jakým způsobem dochází k setkání člověka s pravou skutečností? A podle toho pak si můžeme tak jako představovat, jak to k tomu může dokázat asi na techničních úrovních. No a proč se potom u Kanta nelze hovořit, když hovoří o té věci o sobě, o věci? No, protože věc je velmi problematická záležitost. Ta pravá skutečnost nepochybně není věc. To dokonce rozpoznal i kosík marxista veliký předhospodine tehdy, který napsal, co je tou věcí filozofie, že tam v dialetice konkrétního a pak dodal, a je, že ta věc filozofie to není žádná věc. Necítu to přesně, musel bych se do toho podívat. Jestli to někdo víte přesně, tak jsem zaskočil. Já mám pocit, že od očitý úrovně ty reakty budou působit od těch vyšších úrovnů. Myslím si, že to, co na mě působí skutečně jest, je příklad, která hodně se leje. Pokusím nás na tý FIFI ostrovat. Já naprosto souhlasím. Pokračujte. Protože, že kdyby tomu, až se nám podaří dešifrovat, to zprávu, že jsme všichni dosti králi, kdyby tomu nás bavili před tím si, tak na to budeme nás reagovat. Bude to následek, jak ta zpráva byla přijížděna. Teď ale by to můžeme dešifrovat a zpráva tam vůbec není. Ale my na to přes to reagujeme. Čili na něco, co asi není. A to je tomu, jak ho vidím, to nebezpečí, ale toho naližení s těch vyšších úrovnů na to je nížší. Protože můžu, jo, víme, že tam v náše tam něco to není. Ano, to je jistě nebezpečí. No ale to je nebezpečí každého hledání pravdy, že vy můžete zůstat belži. Vomilu. To není námadka. Můžeme se zmejit. Ale já jsem myslel na něco jinýho. Proto jsem tak živě souhlasil, ale to zřejmě jste neměli myslit. Že totiž jestli že vezmeme ten výrok toho hosta z Elie, tak my tuhletu pravou skutečnost nejenom, že nemůžeme chápat jako věc, my ji nemůžeme chápat jako souc. Jako ji soucí. My ji nemůžeme chápat jako něco, co jest. No a přesto, že v rámci té metafiziky, která ji soucí a ji soucno chápala tímto způsobem. Přesto, že v rámci této metafiziky a její vize to vypadá jako že to je nic, tak my, a to už jsem tady zmínil, my budeme muset rozlišit ještě třetí nějakou sféru vedle nic a vedle něco. Pokud nic chápeme v tom radikálním způsobu, že to je neskutečnost, a pokud něco chápeme jako objektivované něco, to jest jako věc, jako předmět, tak je tady skutečnost, která nemůže být redukována nebo nemůže být prostě hozena pod stůl jako nic, ale přesto nemůže být zpředmětněna jako něco. A tedy jak tomu říkat? Je otázka jakého slova použijeme, prostě nějaké termíny musíme vynajít. Čili jestliže budeme realita říkat zpředmětněné, zvětsněné skutečnosti, a nic budeme říkat neskutečnosti, tak my tady budeme muset najít obor skutečnosti, která není zpředmětněná, tedy nepředmětná skutečnost. To je téma, který má nás dovíst v tomto kurzu kosmologie. A už jsme prakticky tam skoro. I když se na to dá jít z nejrůznějších jinejch, a vlastně dneska jsme od té kosmologie dost daleko. Jak vlastně nejvíc se dovíme, když zůstaneme na úrovni lidský. Kdysi dávno jsem říkal, že vlastně filozofie sice nemá přirození k počátku a může zajít kdekoli, protože se vyznačuje na rozdíl od vědy tím, že všecko vztahuje k celku. A tudíž může začít kdekoliv, když to věda, když někde začne, tak už se odtamtud nedostane. Tak zůstane speciálním oborem proto, kde začala. Filozofie je ta z každého místa. Ať začne kdekoli, když začne, nakonec musí dojít k čemukoliv další. To je tím, že ta věda není schopna asi podkopávat své základy, které stojí. Podkopávat a zároveň měnit. Filozofie vždycky vychází z nějakých předpokladů, které skutečně je vyjasný, ukáže, sije. Původně ty předpoklady totiž nejsou vidět. Člověk sije vědom nějakejch předpokladů a pak se ukáže, že vlastně vychází z jiných. Filozofie je jediná schopná ukázat, z jakých vlastně předpokladů vyšla, když říká tohle a tohle. Ale filozofie je ještě navíc schopná, když ukáže, že ty předpoklady jsou nepevný, nebo falešní. Ty předpoklady přesunout, prostě udělat krok, zatímco vědy jsou jako roztvrny, který jsou zakořeněný v té půdě, v té zemi, v té skutečnosti a nejsou schopný do tamta jít. Tak filozofie je jakoby živoček. Trifin. Cože? Jako trifin řekněme, ano. To je schopná vykopat svý vlastní kořeny a přendat je jiná. To je její význačná... Ale přesto ten starej způsob, kdy si filozofie myslela, že nejlepší je začít u jednoduchých substancí a odtamtud pak stavět celý svět, že i když i tato cesta, nakonec, když je filozofická, dovede k cíli, k správnému cíli, tak je strašlivě obtížná a dlouhá. Jsou to děsivý okliky. Normální, takovej nejsprávnější postup je, když filozofie začne z lidské situace. A teprve z ní vykládá všechno ostatní. Přírodu, kosmos a tak dále. Tímto by jsi se bránil proti námitce, že to je nepřípustná antropologizace toho dvího výkladu? Proč to je námitka, kterou předpokládám, že musíš slyšet? No jako na někoho jiného jo, ale na sebe jsem to ještě neslyšel. Jo, to si myslím, že to by bylo, jako kdyby... Skutečně ještě mě nikdo neřekl, že to, co provádím, že je antropologizace. Nebo, že to je antropocentrizace, nebo jak by se to nazvalo ještě jako úř. Abych to očekal jako první námitku. No možná já se dnes týkám z pozitivisty moc. To by mě to asi tak řekli, že jo, takový... No ale analitické filozofie se mězdějí ještě, jako oni jsou neslušní, že jo, když se vůbec cítím. Vždyť to říkáme i oni, a ne ty. Taky, no, ale taky důležitost, teda, že jo, čtěkám. Nevím, tak... Ale dobře, a co proti tomu? Já tímhle bych odpověděl. No jistě, protože jestli, chceme poznat, pochopit, porozumět, co je skutečnost, no tak to porozumíme na těch nejvýších vstupních, a ne na těch nejnižších. Jistě, no ale ta námitka bude s tím, že vkládáš příliš toho lidského do těch nejmenších, čili jakoby, no, nerespektoval... Tak moje odpověď na to bude, že bych rád věděl ten metr, podle kterého zjistíš, že to je příliš a příliš málo. Ať řeknou teda... Ať řeknou, že nerespektuješ jakého roviny. No jo, to už to ne, to mě nikdo do bot nestrčí, že nerespektuju roviny. Roviny respektuju naprosto, ale říkám, že je potřeba vykládat nižší z vyššího, ani kvůli naopak. A toho jsem si nevymyslel v opaků porádlovi. K té schopnosti reagovat. Ano. Když se přepoluje, příčina způsobuje zůsledek, tak se to přepoluje a zůsledek je schopen reagovat na příčinu. Tak se furt sugestivně vykládal, tedy jste vykládal, jakože teda je schopen, takže možná nemusí. Ale v některých čpěch musí. Ano. A navíc existuje reakce, která je vlastně neschopností reakce. Když bota zašlápne, brouká, tak to, že cítne, není reakce na tu botu, nebo na to zašlápnutí, nimž ta neschopnost reagovat vůbec už nějak, na cokoliv, prostě vypustí všimáli jako. Tedy existují takovéhle katastrofické situace, které se nedají vyložit na úrovni toho, co ujme. Samozřejmě tam existují také reakce, ale těch nižších složek. Třeba krovky se deformují, tím vlastně reagují na to. A já nevím, co tam začíná něco vrnit, nebo rozkládat se, nebo něco prská, je to stupně znamená. To by bylo také takový nahodivý, kdyby byla to taková reakce. No, takže takovéhle případy jsou. Ale co to znamená? Především není třeba opouštět tuto celý model v tom smyslu, že já vždycky najdu nějaké ty sub-složky, které reagují. Mně nejde opouštět do toho vsunout, že je to neschopnost reakce. A mně jde o, ne o neschopnost reakce, o schopnost reakce, ale že je ta reakce nutná. Ten důsledek zareaguje. Tedy byl schopen zareagovat, ale nemohne zareagovat. Nemůžeš mně tvrdit, že k tomuhle nedochází, protože na tom jsou založené všechny ty zákony zachování a podobný, které jako sice můžeš říkat, že tady to neplatí, tamhle to neplatí, že vlastně celkový trend je opačný. No ale ono to jako běží podle toho. Ve spustě případů. Půjčíte já se s tím půjčíme. Funguje to. Prostě... Já nechci obracet situaci, já chci, aby si uznal i případ, kdy to musí zareagovat v určitým způsobě. No tak když řekneš musí, to znamená, že tam je nutnost. Když je tam nutnost, tak tam není reakce. V tom smyslu, jak jsme o ní mluvili. Je tam nutnost, ale lze tu nutnost někdy vrokázat? To je teda situace od Humea, kdy Hume tohleto prostě roztrtil a řekl, že teda jenom záleží od statistiky. Že teda můžeme říct, že zatím dosud takovýhle případe vždycky příslušný subjekt zareagová. Ale nahrdnout nutnost toho zareagování a nenožnost nezareagování. To je jen zatím, co to bych říkal, zkušeností všichni. My jsme zatím s takovým případem se nesetkali. No a není vyroučeno, že se setkáme. No to je situace na kvantové mechaniky. Tam taky ty pohyby těch částic prostě jsou jenom pravděpodobné. Ve velkém počtu tak můžeme běžně počítat s tím, že to jde těma nejkratkýma cestama. Ale jakkoliv komplikované cesty jsou možné. Nejsou vyroučené. Prostě tady jenom ta pravděpodobnost. Takže prostě ta nutnost je neprokazatelná. Ta nutnost je neprokazatelná, zejména protože je nenahlednutelná. Je nenahlednutelná. Nenahledneš, proč by to mělo být nutný. Tak něčeho se to dá nahlednout? Ne. To bychom teda měli zařadit, ale to bychom pak zůstali u tý kauzarně měté fuk. Můžete si to rozhodnout. Svobodně. Když budou ostatní taky proto. Že my jsme od roky v nějaký koncepci, že bychom měli teda u tý kosmologii zůstat. Ale fakt je, že to znamená teda teď se pustit do Juma. Mimochodem to je jedna z možností, že bychom překlidli Juma. Jo, ale vznikla totiž tady nějaká si idea. Ale prostě celý problém je, že Juma nejpodstatnějším, nejpregnentnějším způsobem zproblematizoval kauzární vztah jako nutný vztah. No a proti tomu se Kant, který jedinej se pokusil o základní filozofickou rezistenci, chtěl zachránit tu kauzalitu. Jak znáte, já nevím, jak to jde, prostě situace Kantová byla ta, že on byl žákem Wolfovým a jeho první spisy jsou čistě wolfovský. A Wolf byl Leibnitzův žák, čili filozofický vnuk Leibnitzův byl Kant. A sám o sobě říká, že teprve, když se setkal s Jumem a přečet jeho treatise, takže Jum sam o tom vykládá, že Jum ho probudil z dogmatického spánku, čímž naznačuje, že zcela předsudečně dogmaticky trval na pojití kauzality, z kterého ho nyní Četba Juma vyburcoval. Takže viděl, že už to nadále držet nemůže a pokusil se proti někomu něco postavit. A jediná věc, protože byl v té ryní evropské, kontinentální, jediná věc, co mu napadla, co proti tomu postavit, je, že tu kauzalitu zražil na a priori. Nikoliv na zkušenosti, poněvadž vzal na vědomí, že zkušenost nikdy nám neukáže nutnost. A tedy celý kauzální nexus zarožil na tom, že člověk, rozum, přichází s jakýmsi a priori. To je, že si přináší sebou jako svou výbavu schopnost to dávat do nutných souvislostí. Ale ta nutnost, ta není ve věci. Možná je v rozumu. No to je debatma, samozřejmě. Jaká tohleto je odpověď na Juma? Dal v podstatě Jumovi za pravdu. A Juma nevyvrátil, nepřekonal. Začal mluvit o něčem jiným. Začal mluvit o a priori. Přičem Jum popíral žádný a priori. Jum popíral, že by ve věcech samých byla nějaká nutnost. V kauzální nexus, že by byla nutnost. No dobře, tak nutnost teda by způsobovala, že v každém opakovaném případě by došlo k tomu té samé reakci. Ne, to by nestačilo. Já vím. Protože já mám omezenou možnost kontrolovat počet případů. Já vycházím z toho, že by to nutnost byla. Že by to bylo v každém možnosti. Ne, doopráceně, vycházím z toho, kdyby to byla nutnost, bylo by to v každém případě. Dobře, takže nutnost pomíníme. Ale jestliže je to v každém případě, kterých jsme dosud sledovali, nebo ve velké většině, tak nemůžeme teda si to mluvit o nutnosti, dobře. Protože je neprokazatelný a nenáhlednitelný. No ale o čem budeme mluvit? O stereotypů reakcí. Reakce samozřejmě nejsou vždy nové vynalízení. Prostě jak když se něco nového vynajde, tak existuje mechanismus, jak to zapracovat, aby to příště fungovalo v žoutíně. To je ta rutina. Zapracuje to v tu ránu u všech, nevím jaké to částice, organizmusů, prostě u všech těch ostatních, kteří se s tím ještě nesepkali s tím, na co by měli se reagovat. Nevíš, jak je možný, že když je určitý počet atomů radioaktivních, stejného druhu, že ať vemeš jakkoliv velký soubor, tak vždycky za poločas rozpadů se polovina rozpadne? Jak se domluvují ty atomy? To je stejná otázka. Nevím, jak se domluvují, ale je to tak. Přičem když pozoruješ jeden, tak nevíš, když se rozpadne. Jak si to řeknoute, já nevím. Fakt je, že potom, jako v určitým velkým počtu případů, se vlastně chovají stereo. Oni si to neříkají, kdyby jsi měl čtyři, tak... No ne, no to musí být velkej počet. No ale ku podivu nedochází k fluktuacímu. Dochází, jenom že k znam tomu počtu jsou nepatené. Jsou nepatené. No ale když je velkej počet, tak fluktuace nejsou větší. Jsou zase nepatené. Jsou jenom místní fluktuace, nejsou celkový fluktuace. Pozorovatelní fluktuace. To je strašně zajímavé. Prostě zajímavá rutina u atomu hraje velkou roli. No a ještě, dobře, stereotypy. Kdo za něj může? Ten následek, když je něco vynázené. To jsou ty vůbecné slova, jo, to jako zase nic neříkáme. No jistě, tím se nic nevysvětluje. Ty taky, co ode mě chceš, abych vysvětloval tady. To je pokus ukázat to v jiném světle, no a potom snad se s tím dá pracovat. To se nakonec může zřítit. Prostě tady to není jenom výněna jednoho dogmatismu za jiný.

====================
12-2b.flac
====================
od toho tradičního dogmatismu a pokusit se to ukázat jinak. A možná pak se ukáže, že se to musí ještě jinak vidět, jenomže ten pokus se z toho nějak dostat ven, to je strašně důležité. My můžeme posoudit falešnost, omezenost toho kauzálního myšlení, teprve když se dostavíme mimo. Dokud jsme v tom, tak se od toho nedostaneme. To je podobně jako problém nepředmětného myšlení skočívá v tom, že my se musíme nejdřív nějakým způsobem distancovat od toho způsobu, v kterým jsme zakotveni. Proto je to snad dobrý. Nemůže nikdo na mě chtít, abych teď já tady předvedl to, co ta starší tradice předváděla tady dva půl tisíce let. To je pokus to vidět jinak. Aby se ukázalo, v čem se to vyšší od toho tradičního. Promiň, já myslel, že už vidíš. Když jsme do toho tak je integrující faktor v následku. Tak to bylo, tak jsme zakončili. Tím končíš nebo neopakuješ? Zároveň to znamená, chci se obejít bez jakéhokoliv výsvitářství. Bez jakéhokoliv faktoru mimo. Já to nechci řešit obskurně. Vynalézt novou příčinu, vynalézt novou skutečnost jako Éther. Abych vysvětlil něco, tak si vymyslím. To nejde. Já chci především okolíkovat prostor, který je zamedbanej. Dosávadní metafyzika kašlala na to, co není předmětná skutečnost a co není taky nic. Tak především tady ukážu, že tady je skutečnost, která není předmětná, ale kterou nelze hodit pod stůl jako nic. Jako mrchu. Aby se ti tam zastavitális nebys vytális nějak zpátky nevrátil. Co když to bude nějaká vysvětlális, která je v tom následku. Která je jako kauza finális. To se ti tam, myslím, že to je tak svůj má věc, všechny formy takového faktoru nebo principu. No jistě tak, to je správný. Čili nesmí to takhle vypadat. Čili to znamená, musím si to pamatovat, napsat si to rukaž do denníčku nebo napsat si to na celulit před sebou a jak minulně na jednou myšlení zavede někam, kde to vypadá nebezpečně, tak jinak. No a co jiného můžu dělat? Nesmí to být kauza finális. To je zase kauza, jenomže uložená do budoucnosti. Která už ovšem teď by v tom budoucnosti byla. To je v podstatě kauza finális. Kauza finális je to, co už je, ale v budoucnosti. Ale už je to vlastně v minulosti, čili vlastně žádná budoucnost. Je to to, co je z minulosti v budoucnosti. No to je normální kauza. Když už teď je finális nějak dám, to je problém Aristotelismu. Proto nevyhovuje Aristotelismus. Protože tam každá morfé je už od začátku na nás. Stejně tak jako platonový děje. Sice celý antiky se Aristoteles nejvíc přiblížil dění, pohybu, vývoji. Všem zablok to tím, že skonce udělal to, co je na začátku. A neudělal z toho emergenci novýho. Nezaložil to na emergenci novýho přesně řečeno. Až to nový se nerodí až na konci. Podle mě byl fascinován tím, že se opakovaly věci. Jistě. To, že mu tam najdeme chybu, to je asi tak, jako když nějakej Krtíčnatej. Jak to říká Šalda? Krtíčnatej? To nevím, jak to tvorá dobyt. To bych musel najít. Ale tenhle život chtěl objasnit to opakování. To je to magické, to obskurné, to kuriózné. Podívej se, já pochybuji, že je to tam vkládač něco velmi moderného. Pro toho Aristotela to nebylo nic tak podivného, že každý zajíc je stejný. Pro něj problém byl, jak je možný, že třeba nějaký zajíc má jednou kojinu. A ten druhý, že má nějaký kousky. To je problém. A že si je jeden podobný jako druhej, to nebylo vysvětlení. Je tady téros a k tomu to všechno směřuje. Jenom jsou překážky. Jak to, že jsou překážky, to je obvíjozné. Jak to, že téros nejde přes překážky. Jak to, že překážky neustupujou tomu térosu. To je pro něj problém. Jak to, že neexistuje jedna univerzální morfé pro celý svět. Jak to, že jsou spotvořeněny na světě. To je problém Aristotelu. To je ostatně problém Platonu. Platon všem na to šel velice z gruntu, že tam udělal ty úrodně soucná. To, že to je nedokonalé, to všechno svet na tého démona, který to už blbě uplácal. Samozřejmě ten démon plácal bohy nejdřív, takže ty jsou blbě už uplácané. A ty bozy pak stvořili lidi, no tak to už pod kůbec, když jsou bozy blbě uplácané, jak mohli dopadnout lidi. Takže tím je to všechno vysvětlené, jak to jde se šupem do olu. No ale to byl pro něj problém. Jak může být něco dokonalého? No dokonalý to je jasný. Jak? O to se stará Eros, který povytahuje všechno z úruk ideální. Ale problém je, jak ten se šup, jak to jde do olu. Ještě takovou krátkou byl naučil rozhodit. Když jste právě hovořil, se o tom mluví furt, že ono je předmětné, ale předmětné skutečnosti, že? Tak prakticky to je jenom náš nástroj poznání té pravé skutečnosti. A nebo ta pravá skutečnost... Jako co? Nástroji? Poznání pravé skutečnosti. Ale co je ten nástroj? Předmětná a nepředmětná skutečnost. No moment, nepředmětná skutečnost? To musíte říct v pojem nepředmětný skutečnosti, že to je náš nástroj. Ale nepředmětná skutečnost... Ano, já jsem chtěl říct, že ta pravá skutečnost prakticky nemá předmětnou a nepředmětnou stránku. Tedy já se rovnívám, že nemá. Oh jo, to má. Má. No jednak je ryzí nepředmětnost a ta nemá. No ale pravá skutečnost je přece každej organismus, je taky pravou skutečností. No ale ta pravá a nepravá skutečnost je umožněna jenom na naší úrovni, na naší úrovni řeči. Tady je právě ta otázka. Zdat tedy ta pravá skutečnost, má všechny, v sobě zahrnuje všechny ty způsoby reagování ostatních souce, nejenom nás, jiných živočích a tak dále. Prostě, že zahrnuje. To je asi tak, jako pravda je měřitkem sebe a lži. Tak pravá skutečnost je měřitkem sebe a blbýho reagování. Jo, no. Jo, tak pak bych, no jo, pak, ale, ale přesto potom, když to vyjasníte takovýmto způsobem, nelze říct, jo, že by ta pravá skutečnost, jako něco pravého, měla předmětnou a nepředmětnou stránku. Jo, jako něco pravého, že jo, lze to říct jako v tomto vztahu, jo, který jste tady větkom vysvětlil. No, no, to je, tady, dobře, ano, prosím, musíme se ještě mezi tím rozlišit. Ano. Je, je pravá skutečnost, která není, o který nemůžeme říct je jest, v plném, v plnotučném významu. Ano, ano, když hovoříme o... Protože všechno, co jest, je dění, které je uskutečňování, neboli zvněšňování vnitřního. A pravá skutečnost Katexochén je jenom vnitřní povahy, nemá vnějšek. Jo, asi jako apeiron, ano. Nemá meze, nemá hranice, nemá vnějšek. Ale pravá skutečnost je zdrojem, základem, pramenem všech pravých soucenů. Každý pravý soucno je událost, která je zvněšněním, nebo je zvněšňováním vnitřního. A každé pravé soucno je také pravá skutečnost, jenomže jiného typu než ta ryzy. Ryzy je nepředmětná skutečnost. Každé pravé soucno, to je vnitřně integrované soucno, má svůj vnějšek. A to znamená, že pravá skutečnost má také svůj vnějšek, pokud jde o pravá soucno. Já se tam nechal napříč, ale mám většinu, že tam na začátku bych asi nesouhlasil s tím. Já jsem se protiž domníval, že jste pod pravou skutečností jménil ryzy. Ryzy nepředmětnost. No, ryzy nepředmětnost. A teď jsem zjistil, že tam je něčeho jiného. Já se to nechám spíš na příště. Ale nemůžeme teda každé soucno prostě prohlásit za už nějaký upadlí, jenom proto, že se o skutečnosti nějak ta ryzy nepředmětnost, totiž je nefunkční, bezsmyslná, jestliže nevede k pravým soucnům. A k uskutečňování, to je také zničňování, k uskutečňování té ryzy nepředmětnosti. A to uskutečňování je vždy předmětňování. Ano, i když vždycky relativní a není to nikdy dokonalý atd. Jinak bychom totiž se dostali do jakýchsi takovejch, já mám na to spíš než filozofický, mám na to takové teologické kategorie. Kdybychom vyřadili pravá soucna z oboru pravé skutečnosti, tak bychom z nich udělali jakési stání jenom. A to je teda v křesťanské tradici rozpoznáno jako dopetismus, což je po mém soulu filozofická chyba. Ale já jsem se naučil ji rozpoznávat na dějinách teologie. Když začneš mluvit o nepředmětnosti, jak z ní to pramení, tak už to vypadá zase. Už zase, no. No tak jistě, no. Stroj, pramení, úvod. A jak už se tam dostává nějaká síla nebo nějaký princip z vnějště? No to je jenom, že jsme zvyklí to tam strkat, takže to tak vypadá. Nesmí to tam být, no. To si dáme napíšeme si na chvůli celou ličbu. Není to tam, to je jenom, se ti zdá, že to patří ke konotací. Ale to se nedá cítit. Každý slovo má nějaký konotace. A většina těch konotací je nežádnou. Já dokonce se přiznám, že jsem do teďka myslel, že jaksi k zvíří nepředmětnosti je jistá forma teda toho vnějšího jako regulačního, integronicího faktoru. Prostě náhrada za toho pána Boha. Tak jistě bylo, co je. Nepřipadalo mi to jako, že by to bylo příliš... To jenom pro vyjasnění. Já tedy vědomně se pokouším filozoficky interpretovat ty křesťanský základní motývy, ale rozhodně k ním nepovažuji. Teda mezi mě nepočítám teizmus. To je hypostázy nějaké božské bytosti. V tom smyslu, že to je subjekt, který tady nějak panuje nad světem atd. Prostě tohleto radikálně opouštím. To není křesťanská představa žádná. To proniklo do křesťanství jenom tak, jako my žijeme v 20. století. Tak prostě jsme zvyklí na televizi, což teda ještě naši odcové a praodcové neměly o tom páru. Tak podobně křesťanství se vzniklo a vyvíjelo se v době rozkvétající religiozity, od upadajícího mítu a rozkvétající religiozity. Tudíž tento všeobecně náboženský algemein, religiezer, termin, god, bůh, chaos atd. Byl tam nějak zapracován, ale když porozumíme té tradici hloub, tak víme, že vlastně byl odbouvráván už v izraelských dějinách a potom v křesťanských, v těch nejlepších taky. Dokonce mysliteli, který jsou citovaní na podporu této koncepce, tak i ti o tom pochybovali, dá se to prokazovat. Prostě já v žádném případě, když mluvím o nepředmětný skutečnosti, tak nechci jenom jinak vyšperkovat, jinak slovně vyjádřit to, co se nazývalo kdyžsi bůh. Chci interpretovat všechno jinak. Není to teda tento úmysel. Není v tom jistá taková podoba, mezi takovým, jako by to byly dvě formy nějaký představy boha. Jedna, kdy to bůh to zvnějšku, násilím, s tím hejbe a poroučí a rozkazuje. A potom jiná forma, taková lepší, která působí si na vnitřek toho člověka nebo těch věcí a to mluvou. Co to působí na vnitřek? To není působení, aspoň nejkauzální. To působí tak jako člověk na člověka, že mu něco řekne a čeká, že ten druhej porozumí, eventuálně zařídí se podle toho. To jo, proč ne? Na to je ve starém zákoně ten slavný obraz, že přišla bouška, výchra, co všechno přišlo, ale nebyl v boušce hospodin. Nebyl v tom výchru, nebyl v tom romu, nebyl v tom všechno, ale zatím hlas tichý a temný. To je pokus jak vyjádřit, že ať tady je cokoliv velednýho, mocnýho, tak není v tom hospodinu. Nyní byl zatím. A je to hlas, který oslovuje, který je možno přeslechnout, který se neprosazuje, který neproníhá. Tohle, to poměr soudu, to je má k filosofické reflexi. To prostě je nepředmětná skutečnost, to je to, s čím se setkávám, když sám sebe nechávám za sebou. No a už jsme to opravdu přetáhli, ale ne moc zase, není to tak méně horší. Takže děkuju všechno.