Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
15-1a.flac
====================
Nejspíš mágický úkon nebo nějaký posvátný rituál. Ať oni ještě nevědějí, co to je posvátný, ale bylo to něco takového zvláštního. Zase, když pozorujete zvířata, tak někteří mají pro takovouto věc smysl. Řada našich ne všecky, ale řada našich koček, které jsme měli, byla posedlá a nevím, kolik jich bylo, víc než polovička z nich, když se třeba luxuje a teď se odloží ten násosnej, ta roura, která je stočená do kruhu, oni ty kočky přišli a posadili se do prostřed toho kruhu. Nebo nějaký stočený kabel položíte na zem a už tam je kočka a posadí se do toho kruhu. Jsme to schválně zkoušeli s provázkem a s nějakým hadrem, nějakým protažením. Prostě někteří ty kočky, jak uvidějí někde kruh, tak se posadí do prostřed. Což je zvláštní, když si vzpomeneme na pohádky, jak ten voják měl hlídat tu černou princesnu a aby na něj nemohli zlýmocnosti, tak tam udělal s černou křídou kolem sebe kroužek a do toho kroužku, do toho kola ty zlýmocnosti nemohli. Prostě v povědomí pohádkovým, a to znamená v pozadím v mýtu, něco takového bylo přítomno, dosud je přítomno, i když u nás mýty naprosto rozpadlejí a už vlastně málo kdo pro to má smysl, něco ještě přetrvá v těch pohádkách. Jenom tady člověk vidí kočku, jak se posadí, proč se tam zrovna do toho kruhu ona posadí. No, jistý názvuky tohodle se dají teda i u takového zvířeta jako je kočka najít. Pochopitelně ta kočka je z části poličtěná. To je kočka, která nežije ve svým osvětím, protože ona žije vlastně v lidským světě, trochu žije v lidským světě. Něco, jak jsem říkal o těch koních, jak těma kopitama jdou na... Prostě jsou zvířata, které trochu pronikají do lidského světa a pak je na tom možno pozorovat tyhle nějaké věci. Něco na tom může být, řekneme, že to je jenom teorie, ale je to důležitá teorie. Rituální chování u nějakejch praopů nebo před lidí je čímsi behavioristicky nevysvětlitelným. Žádná věda o chování organismů vám nevyloží, jaké toto má smysl, protože to se vždycky vykládá účelovostí a zainteresovaností na sexu, na žrádle, na všem. Dává se to do souvisnosti s takovýma běžnýma funkcema životníma. Nenou tady je něco úplně cizího, něco mimo. Jsou jiné teorie, které ukazují na to, jak některá zvířata si hrajou. Ne jenom ve smyslu přípravy na život, jako si hrají kotě, nebo v dospělém věku najednou si nechají všeho a začnou dělat něco, co se dá vyložit jenom jako hra. Třeba klasičky nebo vidry si udělají klouzačku, a teď se několik vider povodí, se sleze, udělají dýchánek a vozí se po té klouzačce. To si naprosto nepochopím. Nebo jsou takové ty maniakální projevy, kdy přemnožené zvířata byly zachvácené masovou přichozou a teď ty hlodavci v obrovských davech táhnou a vrhají se do moře, kde uhynou. Tam je někde něco, co ta věda není schopná zpracovat. A tady přichází otázka, zda na těchto místech, kde selhává přirovědecká metoda, tam není nějaká mes, za ní se otvírá ta skutečnost, neskutečnost, o které jsme hovorili. Ale už jsem řekl, kdyby se jenom tohodle ta filozofie držela, jak je to podezřelé. Proto filozofie bude chtít najít něco jiného, co je průhlednější, ne co vypadá tak tajemně, co se zdá být jako vystřížené pro nějaké náboženské žurnály, ale co je skoro průhlednější, co se dá nahlídnout daleko líp než ty fyzikální nebo biologické teorie. No a k tomuhle se filozofie dostává tehdy, když provede to, co jsme před chvíli prokazovali, že je legitimní, totiž když podrobí kontrole, reflexy, samu sebe, to, co sama podniká. No a když tohleto filozofie udělá, tak si najednou začne uvědomovat, že aby vůbec mohla svým tématem učinit něco, co svým tématem nemůže učinit přírodní věda. Takže musí podniknout něco, co vlastně už ta věda i filozofie musely podniknout již dávno i tam, kde se to jejich téma nevymykalo jejich možnosti. Totiž, že to všechno může udělat jedině v atmosféře myšlení, v atmosféře řeči, slova. To není vlastně nic tak objevnýho, to přece všichni víme, to každej vědec ví. Co na tomhle může být tak mimořádného? A dokonce mimořádného v takovém smyslu, že to má přednost před všema těma místama, že ta přírodovida se svými metodami zaláhá. Jak ta skutečnost, neskutečnost, tak sám svět a všechna soucna, která jsou v tom světě. Všechno to může být tematizováno pouze, já říkám ve světě, slova. Zatím nezaručeně, protože co to je? Ale na první pohled, aniž podnikneme ještě potřebné další kroky, je zřejmé, co se tím běžně myslí, že už mluvíme o světě uměleckého díla, nebo světě umění, světě literatury atd. Tak tím myslíme něco konkrétního, docela všichni tomu rozumíme a zatím necítíme napětí, kterýho tam je ve skutečnosti, jaký je vztah mezi světem, jak jsme o něm dosud mluvili, to je s kosmem, co si tímto světem slova řeči. Tedy o tom všem, jak té skutečnosti, neskutečnosti, tak té skutečnosti jsou cen, o tom všem můžeme mluvit, nebo myslet, právě jenom v rámci promlouvání a promejšlení. Takže tady se naskýtá možnost a nutnost filozoficky přeskoumat, co to vlastně je myslit v rámci světa řeči nebo mluvit v rámci světa myšlení. Nebo myslit, mluvit, což je to též. Prostě myšlení neprobíhá v tomhle univerzu v jistém smyslu. Jako kdyby to nebylo součást univerza. My nemůžeme říct například, jak je myšlenka dlouhá a říct odkaď kam jde. V tomhle univerzu. A přesto je to strašně důležité. Na univerzu můžeme myslet jedině myšlenkou. Je tady zvláštní závislost. V myšlence jedině je tady pro nás přítomno univerzum, ale zároveň my myslíme a se svým myšlením jsme docela maličkým koutkem univerza. To je větské roušování. Na to ukazoval třeba Augustin. Ne poprvně, ale velmi mocně. Tedy musíme zkoumat, co to je vlastně slovo, co to je logos. Čemu říkali řekové logos. Taky už jsme si to připomínali, nebudeme se tím zabejívat podrobně. Třeba Herakleitos stojí za promejšlení. Muž, který jedinej dospěl tak daleko mezi presokratiky, tvrdil, že na otázku, co trvá uprostřed změn, tak odpovídal nic. Všechno se mění, všechno teče. A přece tento muž říká, ale jedna věc je věčná, a to je logos, podle kterého se to všechno děje. Někdo to vykládá jako zákon, ale co to je zákon. Rozhodně to není přírodní zákonitost, jaký dnes rozumíme. Co to je ta vláda logů nade vším, co se děje. To stojí za zamyšlení a začtení, ale to tu nebudeme dělat, jenom snad, když to připomeneme, tak se někdy k tomu zase odvoláme. Co tady především musíme rozlišit, protože ta myšlenka je jistě překvapivá a nutně musí na první poslech budit jistý odpor a nedůvěru přinejmenším, tak si tady musíme některé věci připomenout. Zaprvé, že musíme rozlišit mezi řečí a mluvou, respektive mezi řečí a jazykem. Mluvit česky znamená mluvit českým jazykem. Takových jazyků je celá řada a to, co je jim společné, že sem totiž pomocí nich může mluvit, to tedy můžeme nazvat mluvou. Mluva to je abstrakce z jednotlivých jazyků. Ovšem, aby jazyk byl s jazykem a vůbec mluva mluvou, tak jsou tady některé podmínky, které nejsou člověku k dispozici tak, aby jimi vládnul, jako vládne nějakým jazykem. Jsou tady i některé jazykové pokyny, i když v každém jazyce to je jinak, tak my třeba v češtině víme, když vypneme zvuk a díváme se jenom na obrazovku, tak perfektně poznáme, kdy člověk na té obrazovce mluví. Ale nevíme, co říká. Už tohleto v češtině poukazuje k tomu, že mluva, mluvení je vnější znak, vnější příznak toho promlouvání. Samozřejmě člověk, který je v tom cvičenej, to je například hluchoněmej, je schopen i z pohybu úst, podle něho už všichni poznají, že ten dotyčnej mluví, tak je schopen odečíst, co říká. Ale tyhle zvláštnosti nám tady nepomůžou. My chceme spíš vědět, co v tom jazyce je zakotveno. Nepochybně, když se hovoří o tom, že někdo mluví, tak se konstatuje jen ten fakt, že mluví a vůbec obsah toho, o čem mluví, je vyřezen. Nepadá v úvahu. Není otázkou. Když je otázkou to, co se povídá, o čem se mluví, když jde o ten obsah, který není přítomen v tom vnějším projevu, no tak pak je poukaz k té řeči, k tomu říká. Také můžeme říkat, že promluva. Promluva to je už jakási forma kontaktu s druhým, jakýsi dohovor s ním. V Němčině je to úplně jinak, že tam špráche, že je jak jazyk, tak řeč. Šprechn je mluviti, ale špráche je řeč. Prostě v každém jazyce je to zakotveno trošku jinak, takže to není argument. Ale když se rozhodujeme o tom províst pojmové rozdělení, tak musíme přihlížet k duchu jazyku. Tedy u nás je vhodné rozlišit mezi mluvou a jazykem. A jaká je ta diference mezi nimi? Mně se zdá, že bez dlouhých výkladů vhodné uvedení do té problematiky je, když poukážeme na Heideggerovu výstížnou formulaci, že když něco říkáme, takže to musíme říct v řeči. Čím se nemyslí jazyk? My můžeme něco říkat potichu, to je myslet. A musíme to myslet také v řeči. My myslíme převážně v řečově. To je specifičnost civilizace naší, že myslíme v řeči a ne před řečově nebo mimo řečově. To třeba neplatí o hudebnících, hudebníci nemyslejí řečově, někdy jim to vadí a proto spojují hudební výraz se slovem. Když Heidegger říká, že něco můžeme promlouvat jenom v řeči, nebo myslit jenom v řeči, to znamená to, a on na jiných místech to také říká, že musíme mluvit jako ty řeči po srsti a ne proti srsti. Já nevím, jak bych to česky řeč poněl, až to po tam samo nestačí, tak jsem tam doplnil to po srsti. Řeč, už jazyk sám nás vede. Třeba jak Čapek dokazuje, ty asociace, tam jak přichází ten američan analyzovat, tak ty asociace to jsou jazykové, evidentně, nikoli jenom významové, jsou asociace jazykové. Jazyk dává některé věci dohromady, tam skutečně dochází na mnoha místech přesmíků, že se ten novinář nedrží obsahu, nýbrž to slovo ho vede samo. Například k těm frázím. To, že se nám při jednom slovu vybaví celá fráze, to je vidět, jak nás jazyk vede. Ovšem podobné fráze, kterým neříkáme fráze, ale podobné fráze existují mimojazykově. V samotné řeči. Jsou určité logické souvislosti, které se nám vybavují, jakmile jednou je pro jedem, tak už se nám vybavují sami, že to není naše aktivita, co my podnikáme nýbrž. Jsme vedení. Když nám někdo něco říká, tak to není jenom, že nás vede ten jazyk, že nás vede věc, o které mluví nýbrž, nás vede určitej způsob myšlení. My už jdeme vstříc tomu řečníkovi. Patří k takovým moderním řečníckým trikům, že na rozhodujícím místě, tohle není můj případ, já to dělám z nedostatku, ale někdo zumění, že koktá. Koktat je jako řečnícký trik, to je mocný prostředek, jak si získat aktivní účast posluchačů, takže vám jdou vstříc. A když koktáte, pak samozřejmě nemůžete koktat tam, kde vám nic nenapadá nýbrž, právě tam, kde všem už to napadá. A vy koktáte, a všichni už vědí, co chcete říct, a vy to furt nemůžete říct. Jakýkoliv odpor na jejich straně je naprosto zničen, protože ať chtěj nebo nechtěj, tak prostě tím, že soucítěj s váma, tak vám jdou vstříc a začnou to říkat v duchu sami. Takže tím, že potom vy to řeknete, tak oni už se proti tomu nemají síl schopit, oni už to předen přijali. To je řečnícký trik. Samozřejmě na to potřebuje být odborník, který mezi tím, co koktá, přesně rozvrhuje, co řekne v dalších pěti minutách. Ale je to, jak bych řekl, je to doklad toho, že ti poslouchači nejsou odkázáni jenom na to, co skutečně je řečeno, ale že tomu jdou vstříc. A že tomu nejdou vstříc nahodile, takže byste mohli zjišťovat pravděpodobnost, co koho napadne, který nápady jsou nejčastější a který méně. Skutečně ti, co to poslouchají, jsou jaksi vedení sami. A vlastně ten, co koktá a co to ještě neřek, tak je stejně veden jako ti, co to poslouchají. Na obou stranách, na straně řečníka i na straně poslouchajících, je tady už něco přítomno, co v obě ty strany vede. Táhne za sebou. Samozřejmě ten řečník si to mohl připravit. Ale pokud mluví jen tak z patra, z voleje, tak se může stát, že jeho samotního během toho, jak mluví, najednou napadne něco a napadne to všechno přítomné, co nebylo původně plánováno a co najednou všechno sloví. To jsou zkušenosti, kterým když věnujeme pozornost, tak nás přesvědčují o tom, že tehdy, když mluvíme, tak to nejsme vždycky my, nejsme to vždycky my, že to všechnem. Dokonce my jenom z malé části něco k tomu můžeme podotknout. I když my mluvíme, i když my hovoříme, tak převážnou část toho, co říkáme, neříkáme my. My jsme se to někde naučili, někde jsme to slyšeli, a tak dále. Ta řeč je vždycky jako krok před náma. A my nemůžeme docela mistrovat. My nemůžeme si s ní dělat, co chceme. Chceme-li něco svýho říct, tak to musíme říct ve shodě s tím, co ta řeč nám předříkává. Když to řekneme proti tomu, to závneme ze smyslu a nikdo nám nebude rozumět, dokonce ani sobě samým nebudeme rozumět. Abychom my něco opravdu mohli říct, tak to musíme říct v tom světě řeči a dodržovat pravidla hry toho světa řeči. To je věc, kterou bychom se mohli držet dlouho a já nevím, to nemá smysl, ale vlastně to patří do jiné kategorie. My jsme na tohle chtěli pouze poukázat jako na něco, co vlastně patří také do univerza. I když ne do toho univerza, jak jsme o něm dosud mluvili. A teď zkoumejme, jaký je vztah mezi univerzem, jak jsme o něm dosud mluvili, a mezi tím světem slova, světem řeči. V něm se pohybujeme, když mluvíme o univerze. To je zvláštní věc, že svět řeči vznikal nepochylně nějakým takovým rituálním způsobem. Některé zvuky, některé zvuky, měly takový charakter, jako když ty vopice tam na jednou za měsíčku chodili v kruhu a ježili se jim chlupy na zádech nebo něco takového. Slovo původně má obrovský magický náboj. Slovo původně má obrovský… prosím Vás, proč mě needarazíte? proylburovat??? Já si teď uvědomu, nou… Já se teď uvědomuu, nou… způdníváš se, No, to je problém, co se tím rozumí, že? Záleží to taky na potom další analýze. Co to znamená, že tu byl? V jakém slova smyslu může logos mít nějakou minulost? Je možný, aby tu měl nějakou minulost a chybila mu přítomnost? Navazuje on sám na svou minulost nebo musíme na tu minulost logů navazovat my tak, jako navazujeme na ten přítomný logos itd.? To jsou tedy otázky, že ovšem jestliže si může dovolit fyzika říct, že před vznikem vesmíru, univerza našeho, tady nic nebylo, že prostě čas vznik až spolu s vesmírem. Co to potom znamená otázka, zda tady byl logos nebo svět logů už předtím? Byl tady ještě před naším vesmírem, co to v tom případě znamená, jestliže časoprostor vznikne, nebo míníme na nějaký časoprostor jiného typu, na nějaký superčas nebo superčasoprostor, to je ta otázka. Popravdě řečeno, všechno se zdá nasvědčovat, že logos sám je čímsi mimo čas a mimo prostor. Ovšem to může být náš omin. To vyžaduje zkoumání, ale v žádném případě nemůžeme ten logos umístovat ať prostorově nebo časově ve vztahu k našemu univerzu. Nímež naopak, logos přesáhuje časově i prostorově naše univerzum. Naše univerzum celý se musí nejenom prostorově, ale i časově vejít do toho světa logů. My o tom přece můžeme přemejšlet a jaksi metodicky uvažovat o vzniku vesmíru před 18 miliardama let. To znamená, že do toho logů se musí vejít vesmír, který je starý 18 miliard let. Co to znamená? Znamená to nutně, že logos musí být starší než 18 miliard let. To je absurd. To bychom ten logos považovali za soucno. Ale jak je soucno? Jestliže přesahuje svět, tak můžeme říct, že to je soucno nitrosvětské. To jsou problémy. Tady je evidentní, že logos je skutečnost, která není součástí univerza, respektive není součástí toho univerza, jak jsme o něm mluvili. A že jestliže rozšíříme pojem univerza, no takže vlastně pak to univerzum, to je univerzum logů, v němž má své místo také naše univerzum, jak jsme o něm dosud mluvili. Ale pak nemá smysl se tázat, jestli logos tu už byl nebo nebyl. To je všechno, co můžu v tomto moment říct, poněvadž musíme udělat ještě další krok, protože se ukazuje, no to jsem si připravoval, já to řeknu už teď, i když zase hodno za to znám, jestliže můžeme něco smysluplného říci jedině ve světě, řeči, určitým strukturovaným, jistým způsobem orientovaným světě řeči, jehož strukturu, jehož normy, kritéria, jehož pravidla hry musíme dodržovat, jinak vypadneme z toho smyslu a budeme blábolit. Musíme dodržovat jistá pravidla, aby to naše promluvání mělo smysl. Tedy jestliže my budeme dodržovat ta pravidla, jestliže se přizpůsobíme, tak to znamená, že my nasloucháme, zároveň jak promluváme, a vlastně ještě dřív než promluváme, nasloucháme té řeči. A myslíme nebo promluváme v duchu té řeči, která do jisté myry nás veden, jde napřed. Co to znamená, že nasloucháme řeči, která tu je dřív? To znamená, že ta řeč nás oslovuje. A tady vzniká teda teď otázka, když my promluváme, zda to jsme my, kdo tady drží řeč a ukazoval, že vlastně jenom velmi z části, z největší části jsme to my a většinou to je ta řeč sama. No tak, když to podrobně analyzujeme, tak dojdeme nakonec k tomu, že to není vlastně slovo nebo řeč, která nás oslovuje. Že skrze to slovo, skrze řeč nás oslovuje ještě nějaká skutečnost další. To je nejlépe o tom hovořit jako o pravdě. Řeč, která nás oslovuje a která umožňuje, abychom naslouchající mohli promluvat smysl úplně. Tak ta řeč sama není tím v posledu oslovujícím. Tím v posledu oslovujícím je ještě něco za ním, co skrze tu řeč k nám promluvá. Pak je tady otázka, jaký je vztah mezi touto pravdou a mezi univerzem. U toho logu je pořád jsme ještě na rozpadcích a z důvodu, které se dají dost dobře vyjasnit, jsme na rozpadcích, zda můžeme říct, že když stojíme před otázkou logu, tak stojíme před otázkou té skutečnosti v skutečnosti v tom případě té fyziky černých nebo bílej děl nebo té kvantové fyziky. No ale už jiná věc je teda v případě pravdy. Pravda v posledu za určité okolnosti, které je třeba vyšetřená, je stotožnitelná s tou skutečností, zniž se zrodil náš svět, naše univerzum. Co to znamená? Z nějakých okolností to znamená naprostou proměnu, převratnou proměnu v pojetí pravdy. Pravda už potom není schodou myšlení se skutečností, jak je to v té nejrozšířnejší tradici, ale musíme to celé pozrobit přes skumu. Pravda je potom to, co nás skutečně oslovuje, co k nám promlouvá nebo nepromlouvá. To není nějaká trvalá pravda, kterou nahlédneme. Protože když nepromlouvá, tak nejsme schopni ji nahlédnout. My můžeme naslouchat jedině pokud promluvá. A nikdo není zaručen, že promluvá furt a že furt stejně. Tyhle problémy tam zatím ještě jsou. No a je-li tomu tak, a můžeme-li uvažovat o tom, že teď už opravdu to jsou strašlivý skoky, já se za ně omlouvám, ale je to pro tu perspektivu snad aspoň trochu vyjasňující, když nedoložený. Pravda pravděpodobně je situační. V každé situaci promluvá jedinečně a nikoli ve všech situacích stejně. Čili naslouchat řeči a naslouchat skrze řeč pravdě znamená naslouchat té výzvě, o které třeba mluvil Toibí, když zásadně chtěl rozumět historické chvíli, historické situaci, takže chtěl nahlednout, co v té situaci byla daná skutečnost a co v té situaci byla výzva. A když interpretoval historické události jako odpovědi, lidské odpovědi na výzvy situace. Každá situace má svou vlastní výzvu a když ta situace pomine, tak ta výzva taky pomine. Když promarníme, nepochopíme nebo včas nereagujeme, tak je situace ztracena a už se nevrátí a už nemůžeme dodatečně za 14 dní nebo za rok nemůžeme se vrátit a odpovědět chytřejic, než jsme odpověděli téhle. Co tak by tomu nebylo, kdyby ta pravda byla věčná, neměněná a oslobovala v každé situaci stejně. Jak to některé teorie nebo filozofie, teologie, jak to interpretujou. A pokud tedy připustíme, že pravda oslobuje v každé situaci jinak, tak to znamená, že sama pravda má v sobě cosi dějního, dějovýho. A jak potom souvisejí ty dějiny pravdy, to je to, jak se děje pravda, jak souvisí s tím, jak se děje historie. No a tyhle otázky se teda před náma odbírají. A to všechno patří do kosmologie taky, po jisté stránci. No ale to jsem teď skočil strašně do předu a budeme se tím muset zabývat pozvolně. No ale naznačil jsi, že tak jako virtuální události do skutečných, tak to je obdoba, nebo to je mnostr toho, jak pravda do dějín univerza. Pravda, oslobení pravdy je lépe než pravda, že jo, to je takové jako příliš, tam je nebezpečí, že tím budeme rozumět, co si jako univerzálního naddějního nebo celé dějiny pronikajícího. Lépe mluvit o tom oslobení pravdy, tak platí, že to je, teď mě to u něj na oči zpomůže. Že to je můstr, který jsme vzali z astrofiziky. Jo, to je virtuální pravda. Že tato skutečnost oslobující pravdy, že je vlastně jakousi virtuální událostí, i když na neobyčejně vysoké úrovni, zatímco ty virtuální události primordiální nebo kvantový jsou na nízký úrovni. Ale vlastně je to taky virtuální událost, která se do tohoto světa prolamí teprve ve chvíli, kdy na ní něco rezareaguje. A když tedy nikdo nezareaguje, tak vlastně jako kdyby toho oslobení nebylo. Všem pochopiteli. Něco jiného je, všem když rezareaguje nikdo později. Tak sice už je to promarněná příležitost, ale nicméně něco bylo rozpoznáno a to oslobení přece jenom zaregistrovalo bylo. Ale to už je druhá věc. Každopádně opravdu oslobení pravdy, které je vždycky situační, může být chápáno jako virtuální událost, která nabývá reálnosti teprve ve chvíli, kdy tomu oslobení někdo porozumí, kdy je tlumončí, zprostředkuje, formuluje, předá druhý. Já myslím, že tímhle se to ještě víc zkomplikovalo. Nedá se to spíš víc tak, že když teda říkáte, že ta pravda je situační, že to, co je dějné, je spíš ta určitá interpretace té pravdy, než ta sama pravda. Interpretace pravdy nepochybně může být jen dějná. Ale jestliže ta pravda je situační v tom smyslu, že v různých situacích oslovuje člověka různě, no tak o tom musíme předpokládat, že je cosi dějinního nebo dějovýho napravdě samé. Ne tak, že by ta pravda byla součástí dějin, jak je známe, ale že v těch dějinách jsou jakési stopy toho dějní samotné pravdy, které ovšem musí být interpretovány, aby se ukázaly. Není to prostě tak, že kus dějin je ta pravda sama, že je dějící se pravda sama. Tedy máme tady dvojí dějovost. Dějovost dějin a dějovost té dějící se pravdy. A ta pravda se děje nikoliv nezávisle nebo bez vztahu, izolovaně od dějin, jak běžně je kápeme. Ale vstupuje do nich a vstupuje do nich jedině skrze jednotlivé lidi, kteří toho slovenského pravdy zaslechnou a porozumějí. Jedním tím a tím prostřednictvím dochází k tomu kontakt. Ať to nám nedovoluje redukovat dění pravdy na historii těch interpretací. Já si to stále nedokážu takhle představit. Já si myslím, že to záleží toho člověka, kde je. Že ho něco utuší nějakým způsobem. Na něj odplotkující třeba, kdyby to mu zavané, ale že by na něj přímo zavanulo, tak teď uděláš tohle. Že to už je záležitost toho člověka. Jakmile řeknete tohle, uděláš tohle, tak už je to formulace lidská, která vystihuje nebo nevystihuje tu výzvu. Ale přesto tady je ještě kromě toho, ta výzva tady není vždy stejná. Jakmile řeknete, že ta výzva není vždy stejná, nebo že je stejná, tak už se tady opoříme určité interpretace. Co pak ta pravda je něco tak konkrétního, že se o tom dá říct, že je stejná nebo nestejná. Jediná interpretace je v tom, že já tomu říkám pravda, ačkoliv to po každý jiný. Ale důvod, proč tomu říkat pravda, ačkoliv po každý oslovu je jinak. A my se nesetkáme s pravdou, když se ji oslovení, a teď...

====================
15-1b.flac
====================
25.2.1985, Kosmologie 16. Aspoň krát se si připomeneme, když jsme se přimkli té tradici a začali jsme úrovní, která spadá do rejonu fyziky, tak, že jsme noudělali nic samozřejmého, že naopak daleko přiměřenější a logičtější by bylo začít jinde, tak jak třeba ukazuje fenomenologie, když chce začít tím přirozeným světem. To má některé vady, které můžeme kritizovat, ale ta základní oprávněnost tohle důrazu spočívá v tom, že člověk má vycházet ze situace, v které je, a ne z nějaké konstrukce. To znamená vycházet z lidského světa, z lidské úrovně a nikoli z nějaké atomární nebo subatomární úrovně, do které se musí vmýšlet. Filosoficky logičtější, organičtější by bylo začít lidským světem. Ovšem, protože nejnovější filozofie tohle dlouho dělala a na ten přírodní svět zcela zapomněla, tak jsme si to zdůraznili tím, že jsme se přiklonili té starší tradici, totiž že jsme vycházeli právě z té úrovně nejnižší, takže té nejzákladnější, jak se dřív říkávalo. No a tam jsme zjistili teda ty tři meze, kde to myšlení kauzální, respektive vůbec v přírodě lidské, selhává. A protože filozofie chce a musí jít dál než fyzika, tak tedy inspirována tím, že v samotné fyzice se ukázaly oblasti, které se vymykají možnostem legitímního zkoumání fyziky a přitom tedy volají po nějakém zpracování, volají po poznávání, tak filozofie právě na těchto místech musí dál. Zároveň ale, tím se liší filozofie od fyziky i od astrofiziky, zároveň si filozofie musí stále ujasňovat, stále to znamená vždy znovu, co vlastně dělá, když chce jít dál než ta fyzika a eventuelně když opravdu dál jde. Fyzika, když sleduje nějakej problém, tak nemá legitímní, to jest v rámci své profese, přiměřené a patřičné vyšlenkové metody, jak zkoumat to, co dělá, když se tím problémem zabývá. To už jsme si možná říkali, stručně zopakuju, pro přírodní vědy, pro vědy vůbec, pro každou speciální vědu to patří, ale pro přírodní vědy tam je to zvlášť nápadné. Ta situace je vždycky taková, že když se vědec přestane zabývat tím, co patří do předmětu vědy a začne kontrolovat sám sebe a své myšlení, svůj myšlenkový pojmový instrumentarium, tak v tu ránu vypadne ze své profesionální vědeckosti, začne se chovat jako diletant. Ledaže by měl ještě školení jiné než v té své vědě, a pak má dva obory, dvě profese. Velice jednoznačně je to vidět, když si to ukážeme na příkladu. Fyzika jako obor nemůže být svým vlastním problémem. Fyzika jako vědecký obor nepatří mezi fyzikální problémy. Chemik nemůže analýzovat chemii a rozložit jí na jednodušší sloučeniny, atomy a tak dále. Biolog nemůže zkoumat svůj vlastní obor, svůj přístup jako organismus. Samozřejmě věda se bez toho neobejde. Každé vědomí lidské je charakterizováno tím, že nejenom ví, ale ví, že ví. Tomu se nevyhne ani vědec. Když vědec začne zkoumat třeba chemické složení, nějaké nové organismy, třeba nějaké hormóny nebo tak, tak on se plným vědomím, teda plnou soustředěností se zaměřuje na ten hormón. Ale ať chce nebo nechce, tak furt si uvědomuje, že zkoumá hormón. On na to je dokonce nezbytné, protože kdyby jenom zkoumal hormón a nevěděl, co dělá, tak to není vědec. Jenomže když si to uvědomuje, co dělá, tak si to uvědomuje vlastně diletantsky. On není schopen toto uvědomování podrobit přes koumání, kontrole. Není schopen to učinit předmětem svého výzkumu. A podrobit to tak důkladnému zkoumání, aby tam našel všeljaké niance, které by ho nějak uváděly k problémům z cela nového typu. Když to dělá, tak to dělá jako diletant, pokud není školen jinak. Filozofie se liší od všech věd, zejména tím, že zkoumat své vlastní myšlenkové postupy neznamená opustit svůj obor, nebo naopak se v něm upevňovat. Když filozofie kontroluje, přeskoumává a eventuálně reviduje některé způsoby, zavedené ve vědách, jak vědci si uvědomují, jak reflektují, co vlastně dělají, když tu svou vědu podnikají, tak vlastně tady kontroluje, co dělají vědy po jisté stránce. Třeba jakou mají pojmovou výbavu. A může kritizovat u jejich pojmovou výbavu. Ovšem, filozofie nevypadne ze své role, když totež zkoumá u sebe. Když zkoumá pojmy, jim již sama pracuje. Tím se liší od všech věd. Psychologie může se zabejvat sebou samou, všim jenom po jisté stránce. Jaspers ještě v době, kdy byl na přechodu od medicíny k filozofii, tak napsal velmi pozorovanou knížku o psychologii Derveltán Čaungen. Psychologie světonázorů. Dovedeme si představit, že v tomto smyslu psychologie byla schopná analyzovat po psychologické stránce nějakou teorii určitého psychologa. To je třeba freudovská analýza aplikovaná na samotného Freuda. A to ne na jeho civilní život, nejbrž na jeho teorii. To si dovedeme představit. To je podstatné, že ta analýza je schopná si všímat jen některých stránek té psychoanalitické teorie. A ne vcelku. Ta psychologie může nám odhalit spoustu aspektů, ale nemůže nám říct, jestli ta teorie psychoanalitická Freudová je správná nebo ne. To se vymiká možnostem psychologie. Tady jenom nám uvádí na světlo některé souvislosti, které na první pohled můžou unikat. Jak to tak analýza dělá, psychoanalýza, že? V některých případech nebo podobně do jisté míry historiografie může svým předmětem učinit samou historiografii. To znamená, někdo může napsat dějiny historií nebo dějiny zpracování historie. Historiografii podobně jako je možno jak si napsat dějiny vývoje kronikářství, tak může napsat dějiny vývoje historie jako vědy. Čili historiografie, že? To je možný. Jenomže to zase bude jenom po některých stránkách, ale ta historie, historiografii nemůže posoudit ty jednotlivé historiografie po všech stránkách. To je třeba po jejich metodologické výbavě. To jí uniká. K tomu zaspotřebuje teda ještě další. Takže i tam, kde některé vědy jsou schopny se zabejvat, tematizovat sebe sami. Respektive některé své představitele. Nemůžete dělat psychologii psychologie. Vůbec. Nýbrž určité psychologie. Něčí. Tedy po jisté stránce to může udělat, ale nikdy není schopna se žádná věda stáhnout k sobě samé jako celku. Udělat problémem, legitimně ovšem, že o tom můžeme mluvit, ale udělat problémem sebe samo. Biologie nemůže konstituovat sebe samo. V konstituci biologie jako vědního oboru vždycky je přitomno něco, co přesahuje samobiologii a co má kvázi nebo pseudo filozofický charakter. Proti tomu filozofie je svým vlastním problémem zcela legitimně. Co to je filozofie, to je filozofická otázka. Co je biologie, není biologická otázka. Tímhle jsme si tedy něco ujasnili. Filozofie tedy, když si chce ujasňovat, co vlastně dělá, když chce jít dál než ta fyzika, tak dělá něco legitimního. Neopouští svou doménu, ale vlastně upevňuje své pozice, upevňuje svou odbornost. Ovšem, když se filozofie rozhoduje jít dál než fyzika na těch místech, kde fyzika jakožto přírodověda ve svých prostředcích a metodách selhává, tak ta filozofie musí být připravena, že se dostává někam, kam třeba se nemusí dostávat jenom na těch místech, kde selhává ta přírodověda, ale třeba jinými cestami. Kdyby tomu tak nebylo, tak by vzniklo nebezpečí, že filozofie v jakémsi záchvatu obav o sebe se bude zahnízdovat právě tam, kde odborné disciplíny na něco nestačejí. Kdyby filozofie chtěla tematizovat tu skutečnost, vždycky tam, kde ta fyzika selhává a už nemůže dál, tak vzniká nebezpečí, že filozofie zanechá té přírodovědě, vše ostatní, a bude se opírat, nebo svou legitimnost bude opírat o to, co ještě ta přírodověda nezdolala, nebo co nemůže ani v příští době zdolat. Bude se opírat o nedostatek, o nějaké nedostatky, závady, o nějakou neschopnost té přírodní vědy nebo vůbec odborné vědy, odborných věd. Z tohohle důvodu, aby se nedostala do této situace, se filozofie musí tázat zda k té skutečnosti, neskutečnosti, na kterou do jisté míry a spíš negativně ukazuje ta fyzika v momentě, kdy se lhává. Asi tak jako černá díra se ukazuje tam, že když do ní něco padá, že se hroutí nějaká hmota do černé díry, tak září. A to je jediná věc, co můžeme o černé díře vědět, že totiž to, co do ní padá, takže září. Ale jak to tam spadne, tak už přestane. Tak něco podobného ta filozofie má jakési informace o té skutečnosti, neskutečnosti v momentě, kdy se hroutí ta fyzika. A teď je to taková nesympatická stránka věcí, že by filozofie se měla nějak usalašit přesně tam, kde se lhává ta přírodní věda. Žít z nedostatků přírodní nebo vůbec odborné vědy. No a tak filozofie si musí klást otázku, jestli se nemůže setkat s tou skutečností, neskutečností ještě na jiných cestách. To je v jejím vlastním zájmu tuto otázku takhle postavit. No a teď uděláme takový ten obrovský skok, že nebudem to dělat krok za krokem, protože by si to vyžádalo jednak velkého času a tak dále. A jak se zdá, tak přece jenom musíme pomýšlet na to, že pomalu se nám tady nachyluje rok a musíme pomýšlet taky, že to někam musíme dotáhnout. Takže trošku tam něco přeskočíme. Když se vám to nebude líbit, tak kdykoliv můžeme se vrátit a rozpracovat některé věci speciálně, vlášť. Ale jenom tak dotykem už v rámci světa, už v rámci vesmíru, našeho vesmíru, v rámci univerza. Ovšem zatím, také zatím mimo dosah vědeckého zkoumání, silhává to přírodovědecké poznávání, přírodovědecké myšlení, kauzální myšlení například, ale všechno, co k tomu ještě patří, v tom momentu světového dějství, kdy uprostřed neživého univerza vzniká život. To jest, my máme samozřejmě odbornou disciplínu biologii a celou řadu subdisciplín, které do tohodle oboru patří, které se životem a životními projevy, živými organismy a tak dále, tkáněmi a tak dále se zabývá. Ta disciplína je, biologie tu je. Jenomže tato disciplína neví, co to je život. To není vlastně nic nového, protože ani fyzika nevěděla, co to je hmota. Neví, co to je prostor, neví, co to je čas a tak dále. A vždycky počítala, že filozofie nějak tady zaskočí a že nějak tam pomůže. Konec konců fyzika umí pracovat s časem, aniž by věděla, co to je s hmotou, aniž by věděla, co to je hmota, energie a tak dále. Pracuje s formulkama, kde za čas se dosadí T, že za rychlost světla se dosadí C, tak to ví, co to je rychlost světla kvantitatívně, ale rychlost je pohyb, co to je pohyb, už neví, za čas. A takovéhle věci. Tedy to vlastně by nebylo nic nového, ale tady ještě specifičnost u té biologie. My vůbec nevíme, co je na tom živém organizmu tím životem, tou živoucností. My známe projevy, ale nemáme ponětí, čím to je, jak k těm projevům dochází, kdo je za ně odpověden, jak se vůbec vyskytuje něco takového jako projevy živých bytostí tam, kde nemáme vůbec nic jiného, než tu neživou hmotu, kterou jsme znali z té fyziky a chemie. Tady nejde o filozofický výměr toho, co je života. Tady jde vůbec o základní otázku, co to je život, co už to je život a co ještě není. Jsou tady případy, kdy my nevíme, jestli můžeme třeba nějakej virus považovat za živou bytost, za živej organizmus. Když ho koncentrujeme v čistém stavu, tak on nám tvoří krystaly. Mohou živé bytosti kristalizovat tímto způsobem? Připadá nám, že to vůbec nemůže být. A není to vyřešeno. Jsou vypsané vlastnosti života, to je třeba rozmnožování. Může se virus rozmnožovat? Nemůže. Není schopen se rozmnožovat. On potřebuje živou buňku, do které pronikne a tam způsobí takovej zmatek, že ta buňka za cenu sebezničení vyrábí tenhle virus. To je způsob jeho rozmnožování. On je odkázán na nějakou živou bytost, aby ho namnožila. Ale je tohleto příznak života? Že se nechá od jinýho života namnožit? Je nejasno, jestli je to živý nebo není živý. Tedy nejde o nedostatek filozofického výměru. Tady jde o nedostatek povědomí, co to vlastně je. Ta věda s tím nemůže pracovat, ne protože nemá přesný pojem, nebo protože si je nejasná o té věci samé. Já bych to tady měl vykládat tak, jak jsem to vykládal taky kolem té astrofiziky. Vzal vzít si nějakou knížku a teď ukazovat, jaké problémy jsou v tý biologii. Ovšem, protože tady nemáme podobnou naději, jako jsme měli u té mikrofiziky nebo astrofiziky, že by nás to někam přivedlo blíž. Tady je jenom ten problém otevřený a nezdá se, že by v dohledné době byl vyřešen. Tak vlastně to tam jenom zmiňuju. A snad k tomu patří ještě druhá věc, s kterou jsme si snad už taky trošku naznačovali kdysi, kterou si jenom připomeneme a nebudeme se jí zabývat důkladně. Že totiž, jak jsme si ukázali, naše univerzum není čím samozřejmým, níbrž jeho vznik sám je vysoce nepravděporodný, jak se to jeví v nejnovějším ubádání astrofizikálním. Je to ta mimořádně veliká fluktuace vakuá. A jako mimořádně veliká je mimořádně nepravděpodobná. Tento vesmír, tento univerzum vzniklo jako obrovitá náhoda. Cela nepravděpodobná náhoda by se dalo říct v rámci toho kauzálního myšlení. Nenelze vyložit vznik tohoto světa jako důsledek nějakého precedentu kauzálního. Tento svět vznik naprosto nepravděpodobnou náhodou. A v této věci najednou se ukazuje, že je jakási obdoba, analogie mezi vznikem vesmíru a vznikem života. Život se zdá být s cela nepravděpodobnou náhodou. Jsou teorie, že vzniká zákonitě, ovšem to jsou ideologie, to jsou mýty, protože není žádného dokladu o tom. My nevíme, proč vznik život na této zemi a nevíme v celém vesmíru, že zde je ještě nějaké místo, kde by ještě život byl. My to nevíme, nemůžeme to vyloučit, ale v žádném případě není nejmenšího důvodu, proč se domnívat, že život vzniká všude možně. Proč to nevíme? Z toho důvodu je přiměřenější předpokládat, že i život, ať už vznikl jenom na naší zemi nikde v celém vesmíru není, kterou už to možnost nemůžeme vyloučit. A nebo takových míst jako naše země je přece jenom pár třeba v galaxii. To je argument některých vědců, že říkají, no jestliže můžeme počítat s pravděpodobností, tak my víme, že v naší galaxii přinejmenším existuje jedna hvězda, na jejíž jedné planete je život. A protože galaxií jsou miliony, tak přinejmenším, když bude v každé galaxii alespoň jedna hvězda, která na jejíž jedné planete bude život, tak to znamená, že tady je miliony planet oživených. No a protože u nás to dospělo tak daleko až k té civilizaci, no tak tedy o civilizovaných. To jsou samozřejmě výpočty naprosto absurdní. Mluvit o pravděpodobnosti, na kterou usluzujeme z výskytu jednoho případu, je skutečně notorická blbost. Ale v každém případě, i kdyby tomu tak bylo, no tak tím je řečeno, že je to velmi nepravděpodobná obrovská náhoda. I vznik života. Takže, a to jenom proto to zdůraznuju, jinak se tím nechceme zabývat. Když se Pascalovi jevilo, a nejenom Pascalovi, třeba tomu Jeansovi, totiž Eddingtonovi, ne Jeansovi přece, Jeansovi, že život je čímsi naprosto cizím ve vesmíru a že vlastně s vesmírem nemá co společného. Tak omyl, tady se zdá, že existuje jakási základní příbuznost mezi vesmírem jako celkem a mezi životem, totižže obojí se rodí, vznikají, negentropicky, protientropicky, tedy protipravděpodobněstně, nepravděpodobnostně. Tedy život a vesmír jako celek jsou si v něčem podobný. Jsou téhož rodu, jsou sourodé. Naproti tomu to, co my v rámci uvnitř světa, uvnitř vesmíru vidíme jako entropické procesy, směřující od stavů méně pravděpodobných k pravděpodobnějším, tak to je to, co je cizí, jak vesmíru, tak životu. Vesmíru vcelku. Čili když my usuzujeme na vlastnosti vesmíru vcelku z těch procesů, který máme před sebou a které jsou vnitrosvětské, vnitrokosmické, tak se dopouštíme základní chyby, metodické. Protože my se orientujeme na procesy, které jsou cizí, jak životu, tak vesmíru jako celku. Jsou jakýmsi odpadem, jakýmsi popelem toho skutečného kosmického dění, který má svou dvojí hlavní linii, to je vznik vesmíru a v něm vznik života. A podobně potom a v rámci sféry životních, biosféry, v rámci vývoje organismů k stále vyšším a vyšším úrovním, je tady další krok a tím se teď budeme zabývat podrobněji. Totiž vznik, chtělo by se to říct různě, právě na tom si ukážeme, jakýsi charakter skutečnosti, který tady je nápadný nebo může být vylíčen tak, že to je nápadný a který nám může poukázat o vlastnosti, skutečnosti i v jiných směrech. Totiž tu událost, která je jistě jednou z největších ve vesmíru, podobně jako byla událost vzniku života uprostřed neživých procesů, je tady podobná obrovská událost vznik takzvané přírody, respektive rozštěpení univerza na pouhou přírodu a na to, co není příroda, není přírodní. A k tomuto pronikavému přechodu, k tomuto skoku, k této pronikavé změně dochází zároveň s tím, jak z jedné přírodní bytosti se stává lidský tvor. V tom okamžiku, kdy se z jedné přírodní bytosti stává lidský tvor, tak tento lidský tvor v tom okamžiku své změny v lidského tvora vlastně překračuje dosavatní hranice univerza. Z toho, co dosud bylo univerzem, se stává pouhá příroda, z které on vyčnívá ven a tím pádem univerzum najednou dostává novou vrstvu. Do univerza je zařezena nová sféra, nová oblast, která tady dosud nebyla a to je sféra lidského života. Ale to není případný název sféra lidského života, my si to musíme analýzovat a ukázat, že tam jde o něco podstatně hlubšího. Proč jsem to takto formuloval? My nevíme pochopitelně, kdy to nastalo. My nemáme žádné zbytky, žádné fosílie přesně toho organismu nebo těch několika primátů, který se stali lidma. A kdybychom je měli, tak to nepoznáme. Protože to na těch kostech nebo reliktech, ještě dalších nějakých otiscích obsahu lepky, na těch se to prostě nepozná. Otázka je teda, jak se to pozná. Tím se taky budeme za chvilinku zabývat, ještě aspoň tak zhruba. Důležitý ale tady je, že kdyby někdo mohl být u toho, tak neví, že se to stalo. A přesto se tady něco stalo s celým vesmírem. To je ta základní věc, kterou chci zdůraznit. Když mluvíme o vesmíru a změnách ve vesmíru a s vesmírem, tak máme tendenci si představovat kataklizmata, obrovský vesmírní katastrofy. Tady se stalo něco, co takžka nelze identifikovat, čeho stopy nenajdeme, leč vzdálené. A přece se stalo něco, co způsobilo, že dnes například v Evropě nenajdeme kus původní přírody. Všechno to je poznámené člověkem. Už většina světa je poznámená a dříve nebo později tento svět už nebude mít takžka nic přírodního. Aspoň ne do deseti kilometrů pod povrchem Zemské. A ta celá změna, tohle je jen jedna stránka věcí, jinak třeba ostatek vesmíru zůstává zatím stejný, ale kde to skončí, ty změny, to poličťování vesmíru? To je otázka. Ta celá vesmírna změna záležela na tom, že jeden jedinej druh přírodních tvorů a dokonce v tom druhu jenom několik jedinců vykročili z toho dosavadního univerza ven. Přesáhli to univerzu. To vypadá, že mluvím metaforicky jenom. Že to je jen tak přibližně. Ale vemte to masívně, vemte to vážně. My se zeptáme, kdy a čím toho dosáh, že vykročil z dosavadního univerza, že přestal bejtou přírodní bytostí. Ale dřív, než odpovíme, je jasné, že to bylo v tom okamžiku, kdy vykročil, kdy se přestal v některých ohledech chovat jako přírodní bytost, začal se chovat jinak. Začal se chovat tak, že to už nebylo přírodně vysvětlitelné. Tenkrát nebylo nikoho, kdo by to vysvětloval, ale to je jenom pomůcka, jak to vyjádřit. Děkujeme. Spřítomnit, jak to můžeme myslet, tu transgresy nebo to vykročení nečlověka, předčlověka, po lidské cestě ven z toho dosavadního univerza. Je celá řada nejrůznějších teorií, které jsou nedomyšlené filozoficky. Vy jistě víte, asi ve škole jste museli přečíst Englse, který to vykládá, takže v opice musela pracovat a v zůstatku toho, že začala pracovat, tak se stala člověkem. Ono, když se to analyzuje a jak si vyzdobí se to jistýma jemnůstkama intelektuálským, tak se to, dá se v tom ještě leco schytrýho taky najít, na první pohled to vypadá neúspokojivě. Ten problém je v tom, že to nejpodstatnější je tam vzkryto. To není žádné vysvětlení, protože patří k podstatě přírodního tvora zvířete, že neumí pracovat. Vo krávě, která je zapřažena do pluhu, neříkáme, že pracují. Ačkoliv to podobá práci, ale oni jen vynakládají sílu. Práce je něco víc, než vynakládání síly. Přírodní tvor není schopen, leč vynakládat sílu. Dělaly se pokusy se šimpanzem a známi, Kellerovi pokusy a různý další věci. Pravda je, že v té živočištné říši najdeme i takové náznaky, velmi se podobají, takové velké analogie k tomu, co dělá člověk. Ale vždycky jsou to jenom takové zlomky. Nikdy to není integrováno v nějakém dlouhém procesu, v nějaké systematické podobě. Aby člověk, tedy aby přírodní tvor, který se má stát člověkem, aby byl schopen pracovat, musí nejdřív být člověkem. Jen člověk je schopen pracovat, ne zvíře. Takže vykládat, že prací se poličtí laopice, je jenom jakýsi druh mýtu, který nevysvětluje to podstatné, totiž jak ta opice mohla pracovat. Tedy není to řešení. Zajímavé literární řešení, není to výmysl jeho, jsou to už pokusy starší. A celé řady autorů, to ani jednak nemá cenu jmenovat, jednak bych je všetky nevyjmenoval, protože se v tom nevyznám, neznám tu literaturu celou. Ale chtěl bych vás upozornit na i jinak pozoruhodného francouzského spisovatele, který nepříliš dávno již zemřel, totiž Vercora, který kromě věcí, které tady vyšly knižně a nejznámější knížky, která do tohoto tématu patří, totiž o nepřirozených zvířatách. A tam vlastně celá ta knižka je dramatickým vypravováním o problému, jak se má věda rozhodnout, co ještě člověk není a co už člověk je. Je to fikce, svým sluštvem science fiction jakási, ale neobyčejně zajímá, pokud se to nečtili, vždy doporučuje to skvělá četva. A problém je tam taky. Ale já chci ukázat ještě na jednu jeho povídku, která vyšla v prvním ročníku světové literatury, a jinak ne. Pokud byste měli možnost, já nevím v kterým čísle, ale v obsahu by se to našlo. Tam je, a název taky nevím, tam jsou dvě povídky Verkorovi a jedna z nich to je. Verkor líčí situaci, já to teď zkrátím a trošičku zkroutím, jak jednoho krásného dne nějaké vopice při měsíčku najednou začali chodit do kruhu, dělat jakési pohyby, jeden druhej to napodoboval a propadli do takového si tranzu. Dlouho jim to trvalo, až byli úplně unavení a padli. A potom se k tomu čas od času, už byl měsíček, se k tomu vracili. To byl takový první rituál. No a on tam líčí a tohle to, vlastně to byl začátek člověka, takhle se rodil člověk, že prostě začal dělat něco, co nemělo nejmenší smysl, takový praktický.

====================
15-2a.flac
====================
Když se nesatkáváme s pravdou, ale pouze s jejím poslovením, tak to už je trochu něco jiného, než když řeknete, že ta pravda je ryze, spíš, že to je cosi dějného. Dějného ne v tom smyslu, že by bylo součástí dějín, ale že se to děje. Prostě pravda, já to když řeknu takovou strašně blbou metaforou, nebo nedá se to držet takhle formulováno, ale pravda je důležitá. Pravda oslobovala vznikající vesmír, takže ten na to odpověděl tím, že zavrhl jistá pravidla hry. Pravda oslobovala tu horkou polívku oceanu, takže se tam zrodili první živý bytosti, velice primitivní. Pravda oslobovala ty živý bytosti v různých chvílích a v různých situacích, takže ty živý bytosti nezůstávaly furt stejný, ale odpovídaly určitým způsobem na tu výzvu, a postupovali proti tendenci entropických. Ochopitelně na těchto nízkých, nebo nejnížších úrovních, ta pravda se nemohla ukázat jako pravda v tom simoslovení. Bylo by strašlivě zredukované. Naproti tomu v lidských dějinách už se ta pravda je schopna ukázat, v tom oslovení se ukáže, mnohem komplikovaněji, mnohem na vyšší úrovni. Protože tady taky je, komu se to může ukázat. Každý fenomen je lidský fenomen pro někoho. To oslovení je přiměřený tomu, kdo má být osloven. A přesto všem tomu, že slyše, to nemusí slyšet. Tyto oslovení není produkován, konstituován tím slyšícím. Protože kdybychom tvrdil, že ano, tak bychom potom museli sugerovat myšlenku, že pravda je nehybná, neměná, mrtvá tudíž. No ale tomu nic neodpovídá, to je jenom přežitek staré metafyziky. Naopak všechno nás přesvědčuje, všechno ukazuje k tomu, že pravda v každé situaci, přiměřeně té situaci, se ukazuje. A že navzdory tomu, že se ukazuje, tak může být zaregistrována, nebo nemusí být zaregistrována. Čili, že tady pravda nefunguje jako příčina. Nýbrž právě přes logos a logos je charakteristický tím, že přesvědčuje zevnitř a ne manipuluje zvenčí. Tedy to samooslovení pravdy, to není příčinou, která vyprovokuje, jednoznačně vyprovokuje určitou reakci. Nýbrž je výzvou, na kterou je možno odpovědět a taky není. Třeba odpovědět, ta výzva nemusí být ani vyslechnutá atd. Tohle když takhle popisujeme, tak popisujeme základního, co známe ze zkušenosti. My vlastně nevíme, co to je pravda. Nevíme, jestli vůbec se může říct, že je něco. Ale my víme, že to oslovení pravdy v každé situaci historické je jiné. Že jako by pravda šla v těch svých osloveních, šla spolu s dějinami, ale přesto z nich nevyplývala, její oslovení by nebylo produktem dějiny, proč naopak dějiny by byly pochopitelné jedině jako odpovídání nebo neodpovídání na uslyšené nebo neuslyšené oslovení pravdy. Toto je způsob, jak hovořím o jistých zkušenostech a samozřejmě má své vady, protože hovořím, bohužel, zatím v rámci toho zpředmětňujícího myšlení, v kterém jsme ponořeni až po krk. Takže každé slovo, co řeknu, může být nepochopeno, jak mně se zatíží na té metafyzické straně, kterou mám. Přesto ta zkušenost základní tady je, jak to, že se na jednou věci ukážou v novém světle. Každým novým objevem se ukážou věci v novém světle. A to platí jak ve vědě, tak v politice, tak ve filozofii. Proč rozpoznali, to je také zkušenost lidská, rozpoznali v antice řecké, že tím nejvlastnějším místem, kde se vyjevuje pravda, je rozhovor, je dialog. To je proto, že tam, kde spolu mluví dva lidi, aspoň dva lidi, dva nebo tři, tak tam může promluvit pravda. Nemusí, ale může. Kde mluví jeden, tak nemůže. To je zkušenost. Nejvlastnější místo, kde se může najednou před náma vyjevit pravda. Jako konkrétní výzva, jako konkrétní oslovení. To nejvlastnější místo je tam, kde dva, aspoň dva spolu hovořují. Jsou ve společném rozhovoru. A přitom teda ta pravda není ani v tom, co říká jeden, ani v tom, co říká druhý. A oběma nebo alespoň jednou z nich se může vyjevit, aniž by byla převoditelná na to, co oni řekli. To je zkušenost řecká. Nemůžeme podezírat z nějaký religiózní ideologičnosti. A tady zároveň na tom vidět, ta pravda se tam... Není tak, že oni by mluvili o něčem najednou, najednou by tam se vyjevila pravda o něčem úplně jiném. Naopak, vždycky je to k tomu, o čem se spřou, o čem jsou ve sporu, o čem spolu rozmluvají. K té věci najednou se objeví nová perspektiva, o který ani jeden, ani druhý dřív nevěděli. Kteří by měli říkat, že možná tři rozmluvy jsou oddělány až za několik set let, nějaké pozitivní rozmluvy, které by byly napisány jako výšlanky, a že jak se to vychápalo, tak se to proto vzbují. Vlastně. Ty vlastní vlasti římají si nesporu, nebohuji napadit, že je to stříděný napsač. Jo ne, totiž to jsou finkovaný dialogy ty Platónovy. Ale přece filozofie vřetku vznikala na ulicích, v rozhovorech. Tam to byla záležitost veřejná. Ovšem veřejná neboli státně veřejná, na ulicích, na nárožích, uprostřed polis. Ale vždycky to bylo v rozhovoru lidí. To nebylo tak, že někdo si vymýšlel něco doma v soukromí a pak čas od času vždycky přišel vybubnovat občanům. Furt to byly rozhovory, to byly spory. Někdy takového druhu, že na to filozofuje doplatili. Byly to také spory s tou obcí, s občanami. Ale tohle to myslím, že je neobyčejně podstatná věc, že to rozpoznali, jako zkušenost toho rozpoznali. Mně nejde teď o tu formu. Oni skutečně když něco psali potom, oni to psali buď jako báseň nebo traktát. Ale o to nejde. To původní místo, kde se o tom hovořilo, to byla ta veřejnost. To byla ta ulice, kde lidé, kteří měli schole, kteří měli jakési padla nebo nebyli nucení jít do nějaké práce, tak to byly také slobodní občany, že jo, ne otrci, ale i ty mohly pracovat, že jo, ale nemuseli za stolik. Tak měli volno, měli čas k tomu, aby dvě, tři hodinky nebo pět hodin na nároží někde stáli a diskutovali, nebo si lehli někde přímo v stíně a teď tam probírali základní věci. To je ta schole. A to byla věc společenská. Je jistý, že oni v této situaci ještě navíc zdůraznili, že ten dialog, ten rozhovor je místem, kde se ukazuje pravda. Že to není teda tak, že když se člověk zadumá, tak že nějak se niterně propálí až k jádru pravdy nebo něco takového, jak se to představovali třeba mystici někedy, nebo jak se to představovali v Indii a tak podobně. V rozhovoru, v něčem, co představovalo jakousi bytostnou společenskou záležitost. V rozhovoru dvou lidí. Proč? Ale je to také. Tady nejde o to, že dva lidi spolu se hádají. Ten rozhovor je charakterizován tím, že přestože jsou ve spolu, přestože spolu nesouhlasejí, přestože mají proti sobě navzájem námětky, tak se jeden druhýmu otvírá. Naslouchá, co říká ten druhý. Třeba jenom proto, aby ho vyvracel. Naslouchám, aby věděl, co skutečně ten druhej říká. A to je jedinej způsob, jak se člověk může naučit poslouchat, naslouchat, tak, aby zaslech ne druhýho jenom, ale samoproto. To je smysl toho, proč v dialogu se ukazuje, pravda? V dialogu totiž jeden člověk druhýmu naslouchá a když už naslouchá, tak může zaslechnout i výzvu pravdy. Když mluví sám, tak nenaslouchám, i když překřikuje. Nikdy nestihne, aby slyšel něco jiného, než říká sám. Proto nemůže sám dospět k pravdě. Mluví vždycky jenom s druhým. Tato zkušenost, když je reflektována, znamená strašně moc. To je třeba vzít vážně a filozofický vážně a ptát se, jak to, že ta pravda oslovuje, teda že ji uslyšíme, když nasloucháme druhýmu, to rozumíme. Ale jak to, že ta pravda se ukáže v té věci, o které hovoříme? To je ta otázka, kterou řekové netematizovali. Pochopitelně, kdyby ta pravda mluvila furt stejně, jako třeba tichej rozhlas, tak my, když přestaneme kvičet, přestaneme překřikovat a nasloucháme druhýmu, tak v ten moment, kdy ten druhej zrovna neřve a nepřekřikuje sám, tak ten moment my můžeme zeslechnout, ten tichej hlas nějak tohle nepříliš naplno buštěnýho tenho diáku. A myslíte, že sobě naslouchat neudá v tomto smyslu? No lze. Samozřejmě. Ovšem, víte, co to je, když třeba recitátor se poslouchá? Já to nemyslím takhle. Já vím, že ne, ale to k tomu patří. To k tomu patří, když slyšíte sebe, tak myslíte blbě, mluvíte blbě a jste druhým protiv nej. Naslouchat sobě nebo sebe, to je naprostej přecudek, že něco ve mně je, co je tak pěknýho, že sluší tomu naslouchat. Podívejte se, zrovna tak, jako máte možnost, vy poslouchat z toho dialogu, co si prostřednícím někoho, ač to k tomu druhým teda taky není, tak já si myslím, že je naopak přecud si domnívat, že to je jenom v tom dialogu všechno. Filozofování je vlastně způsob myšlení, jakoby dialogu, který se nacvičíte, abyste si stačil sám. Asi tak, jako když třeba někdo hraje karty sám se sebou. Tak prostě to neznamená, že jste v rozhovoru sám se sebou. Takže to by byla schizofrenie. Ale, že myslíte způsobem, jak bývá zvykem v dialogu. Tady mimochodem je určitej moment, který filozofování má společný s modlitbou. Ona se interpretuje modlitba nejrůznějším způsobem a někdy je to těžko přijatelný. Ten základní moment modlitby je, že jakoby hovoříte s Bohem, který všem vám neodpovídá. To je zase jakoby. A přesto každá modlitba je rozhovor. Něco takového je filozofie. Každá skutečná filozofie, každé skutečné filozofické myšlení je rozhovor, i když ten partner tady není. O všem tomu se člověk naučí jedině, když se nacvičí na konkrétních partnerech lidských. Když se to nacvičí, tak to pak už umí sám a pak už to je rozhovor jenom s tou pravdou. O všem, to musíme probrat, co to je reflexe. Po mém soudu modlitba je zvláštní typ reflexe z období předpojimového myšlení. A něco z té předpojimovosti nebo mimo pojimovosti v modlitbě zůstává, čímž se tedy ryší od filozofického myšlení, který je vysloveně pojimový. Nicméně celé společní je jakási základní otevřenost k partnerovi, který není tu. Není to stotožnitelné s nějakým druhým člověkem a přesto je to partner. Za tím cílem, aby tohle bylo možné, tak člověk musí být schopen v tom rozhovoru, ať už v modlitbě nebo ve filozofickém promyšlení, že v filozofické meditaci musí být schopen odstoupit sám od sebe. Ale ne proto, aby sobě naslouchal, nebo naopak, aby sobě nenaslouchal. Ten odstup je předpokladem k tomu, aby sám sebe, to je i ten svůj filozofický postup pro myšlení, aby uviděl v novém světle. To není možné, když by naslouchal jenom tomu svýmu postupu. On musí ten postup opustit, vykročit z toho mimo, aby se k němu mohl vrátit a teď ho měl před sebou. Tohle jenom líčím, jak vypadá reflexe. Reflex se spočívá v tom, že člověk opustí sám sebe, aby se k sobě mohl vrátit, jakoby odjenut a viděl se v pravém světle. Když je sám sebou furt, tak se nemůže vidět v pravém světle, protože se vůbec nevidí. A to v pravém světle, to je ve světle pravdy. Reflex se spočívá v tom, že člověk je schopen odejít od sebe a vrátit se k sobě už tak, že se vidí ve světle pravdy. To je už po setkání s tím oslovením pravdy. V některých meditačních praktikách, kdy se člověk vysloveně učí uvědomovat si sám sebe a učí se odstupovat od svého sebe, které v běžném životě neuvědomováno. A tím objevovat se v tom novém světle. Tady ten zároveň téhle filozofické reflexie je v podstatě skrytá. To je spíš tam ovlédané. Nerozumím? Já mám pocit, že spíš je to nejšíplňovější než tím filozofickým rozhovorům. Příštím filozofickým rozhovorům, já bych si tím nezapomněl. Pojďte, já se fyzickým myšlením moc nevyznám. Já jsem tomu nemohl věnovat. Nikdy se mi nedostala do rukou literatura, která by se mi zdála za to stát. NDRáci si vydali na nějaký dvouslaskový výbor textů tzv. filozofických. Prostě neměl jsem štěstí. Co jediné jsem pochopil, a možná špatně tím pádem, že ten způsob řešit, ten cíl je jinej. Cíl v těch meditačních praktik je ten, že člověk se jakoby propadá sám v sobě na dno, kde už je sebezbaven. Tedy cítí se, jakoby byl sám sobě obtížen. A cílem je se této tíhy tohoto zatížení zbavit. A konec. Kdežto v té tradici jednak hebrejsko-křesťanský i v tradici řecký pokaží jinak, ale jisté období jsou, které umožnili tu zvláštní symbiozu pověky, tam je ten, především, že člověk nepropadá do sebe, nebo odchází od sebe. To je něco úplně jiného. A za druhý, neodchází od sebe, aby zůstal mimo sebe, nebo aby sebe odhodil nimbrž po jistém setkání v té etapě, kdy odešel od sebe a až se k sobě nevrátil, čili je mimo sebe. V této etapě dochází k setkání, které proměňuje jeho další chování nebo jeho další život, v tom smyslu, že on se od tohoto setkání opět vrací k sobě. To je další základní rozdíl od těch praktik hinduistických třeba, nebo od těch starých. Vrací se k sobě, ale ne aby u sebe zase zůstal nimbrž, aby se nasadil pro to, s čím se setkal, nyní už ve světě, v kterém žije sám. Čili jakoby to setkání ho vracelo do jeho vlastního života, do jeho vlastního světa, ale změnění ho a znovu poslání. Průnika větší celá struktura této militace. A to platí pro řeky, i pro epelice a pro třesťany, které se všelijak to flikujou a spojujou dohromady. Ono to není jednoduché, ty dvě tradice dávno hromady, ale přece jenom něco to umožňuje, že v obolí je tohle. Já nevěřím, že by bylo možno dát třeba řecký myšlení syntetizovat s tím lidickým. A nebo hebrajský s tím lidickým. To nevěřím. Jediná blízkost je v jakýchsi extrémních a tedy mimořádných polohách třeba toho třesťanství, to je v těch polohách mystických, tam by jakési zblížení mohlo najít. Ale když to analyzujete, ty pravý mystiky, tak zase uvidíte, že je tam tahle struktura, dokonce v té mystice, že zase je zachována a tudíž neexistuje dorozumění s tou mystikou východní. Fakticky ne. Na první pohled to vypadá, jako kdyby se to bylo blízké, ale je to úplně odlišní a dokonce teda ty světy jsou daleko vzdálenější než ty světy, jak kdyby třeba ve védách jsou takové vize světa. V této poloze dokonce by jisté analogie se mohly hledat mezi řeckýma vizema a mezi těma jindickýma. Ale když porozumíte té nejhlubší struktuře toho mystického nasazení, ono se říká prožitko a to není dobře, ale když porozumíte to nasazení nebo orientace mystického života, tak uvidíte, že tam vlastně není dorozumění možný. Takže já bych řekl, že to je špecialita toho hebrejsko-řeckýho úvodu dvojího, že já to většinou ukazuju, řekové si tohoto byly dobře vědomi, už když tvořili svá slova, to je velmi brzo, velmi na počátku, když tyhle situaci z novéch filozofů já jsem si nikde nesetkal s větším porozuměním pro tuhle věc než u Heideggera. Heidegger, i když to zkresluje po svém, tak rozpoznal jednu strašlivě důležitou věc, totiž že pro člověka je charakteristické, že se setkává s pravdou jedině v momentě, kdy stojí ze sebe ven, jak on říká. Kdy vlastně trčí mimo sebe, že nemůže se setkat s pravdou v té své normální lidské situaci v rámci toho pobytu. Niembrž a on taky volí to staré řecké slovo ekstazis. A ukazuje, že ti latínci si vlastně přeložili slovo ekstazis na eksistencia, z toho důvodu taky, když chce poukázat Heidegger na tuhletu souvislost a nechce upadnout do poukazu k filozofii existence nebo dokonce existencialismu, tak proto tam používá toho jinýho psaní, totiž ek pomlčka sistencia, aby bylo jasný, že to není existence v tom existencialistickém nebo v tom smyslu filozofii existence. No a ta ek sistence se trvá vám sedit, to je kde vězí, kde je zaklíněný. A ek je ven z, čili ek sistencia je bejt u sebe ven ze sebe, trčet ven ze sebe, stát ven ze sebe, to je ten nejlepší termín, je stát ven ze sebe. Vypadá to naprosto blbě, ale je to nejpřesnější vyjádření, protože vykročit není ono. Vykročit to je moja aktivita, ale stát ven ze sebe, to není moja aktivita, to je pouze moje otevřenost. Heidegger tohle rozlišuje, že zdůraznuje otevřenost. Člověk v momentě, kdy stojí ven ze sebe, tak je otevřen. A ve chvíli této otevřenosti, již podmínkou je stát ven ze sebe, se může setkat s pravdou. Čili existencia je podmínkou existere, tedy je podmínkou uslyšení pravdy. A ten latinskej termín existencia je překladem řeckého ekstasis, což je zase na prosté analogii bejt situován, stát ven. To slovo ekstaze má historii ve významových posunech, že dneska ekstáze to je bejt uvýtržení na jednou, mimo sebe. Všechno v tom je přítomno, ale má to psychologický charakter. Když to u řeků to nebylo míjeno psychologicky, nebyl to žádný duševní stav. Nýmbrž byla to jakási základní lidská možnost, lidská pozice, která není a nemůže být trvalá, ale která je nezbytná v jakýchsi rozhodujících životních situacích. Tohle je asi tradice řecko-latinská, antická. V hebrejské tradici to je jinak. Tady taky je to zpět, já jsem to pominul, ale ty religiozní konotace tam u toho byly taky. Protože to není filozofický termin původně, ekstazis. To je starší a v Homeru se to najde a v Hesiodovi se to najde, ale najde se to i v básních všelijakejch a tak. Je to mnohem starší záležitost. No a v té hebrejské tradici, tam to není vypracováno pojmově jako v nic. Tam je to spíš zpracováno, jak teď bývá módou říkat narrativně, vykládá se určitá historka, určitej děj, v něm se to vyjasní. Tady ta třeba historka povolání Samuela, nekecám, kdy to byl ten měs Elí, nebo on, byl jsem připraven, abych to věděl, s jistotou, takhle si jsem docela jistý. Samuel spí někde v nějakých krámových místnosti, někde ne v centru, ale někde tam, v nějakých postraních, a najednou slyší, že je zavolá jménem. Když celou tu situaci si před sebe vemete a teď to analyzujete, tak najednou vidíte, jak v tom je schrnutá ta zkušenost základního. Slyší, že je zavolá jménem, ale protože není připraven, tak je přesvědčen, že ho volá jeho pán Elí. A tedy vstane a jde za ním a ptá se, co jsi mě chtěl, pane. Může ho mít, já jsem jim nevolal. Je mu to divný, jde si lehnout, usne a znovu slyší, že je zavolán jménem. No tak zase vstane, zase za Elí a tak je to třikrát, když se to stane po třetí, tak Elí říká, to není sám o sebou, to tě určitě volá Hospodin. Že muž ho připravuje. On je osloven, slyší to, ale prostě přeznačí si to, hned od začátku si to přeznačí tak, že to mu vlastně nerozumí jako oslovení. Respektive, že to mu rozumí jako oslovení tím Elí. Teprve Elí ho poučí, že může být osloven nikoliv svým pánem, budeš teda Hospodinem, který je pánem toho pána, Elího, a že má odpovědět, slyší služební tvůj, já nevím co tam ještě, mluv Hospodinem, slyší služební tvůj. Tím, když to řekne ten Samuel, tak to poučen, tak vlastně teprve se otevře, tomu obyslyšel skutečně to oslovení. On to tedy hned ze začátku, hned to teda přebarvil tím, že si to interpretoval do roviny, do které to nepatří a tudíž nic dál už nemohl slyšet. Teprve když se otevřel, ne že by tomu rozuměl jako, že pokračuje Elí, mluv panovníče Hospodinem, otevřel se ten, tak teprve se pak dověděl další. On zkušenost určitou měl, že byl schopen to zaslechnout, z toho bylo ticho, on spal, nepřekřikoval žádnýma svéma řečma, že je přece on to zaslechnul, ale bylo potřeba ho poučit, vyučit, vytzvičit, aby se naučil správně poslouchat a potom slyšel vlastně otevře. A šlo o něco naprosto konkrétního, žádná pravda jako Pythagorova věta, která platí pro všechny stejně ve všech dobách a tak dále. Něco docela konkrétního, co byl učen. On byl osobně osloven. To je zase zkušenost heberdická, že to oslovení pravdou, po našem řečeno, že je oslovení osobní. Že to není nějak jako dovesmíru, vyzáření, a kdo si poslechne, ten si poslechne. Ne, je to vždycky adresní, v určité osobě určený a to bylo slyšené a slyšené. Tenhle personální moment toho oslovení je zvlášť podtržen v té tradici hebrejské a tím se trochu odlišuje, teda trochu dost podstatně odlišuje od té tradice de extasis, kdy v Řecku to porozumění pro personální aspekt všeho možnýho byl velmi malý. Pokud tam nějakej byl, tak to bylo spíš pejorativně, něco pejorativního, když byla to jakási soběstřednost, samolibost a tak dále. Takovýhle aspekty to mělo v Řecku, když důraz na osobitost znamenal důraz na takovýhle nepříjemný lidský vlastnosti. Když to v té tradici hebrejské, tam ten personální aspekt měl úplně jinou charakteristiku, tam vlastně člověk se stává osobností teprve tím, že je vyvolán ménem ze strany hospodina. Nikoliv tím, že sám se procesuje, nebož naopak bez svého přičiní je vyvolán ménem. Tím, že je vyvolán ménem, to je, že je poznán jako on, tak tím se stává osobností. To je rozdíl té dvojí tradice, ale jedna věc je tam společná, že v momentě, kdy jde do tujího, kdy jde po všecko, kdy nás oslovuje pravda, že člověk najednou musí sám sebe nechat stranou, absurdně řečeno sám sebe nechat za sebou a setkat se s pravdou tak dokonale nahej, že se vysvleče sám ze sebe. To je zase absurdně jinak řečeno, ale jedině ten jedinej způsob, kdy člověk se dá té pravdě úplně k dispozici, kdy se naprosto otevře, kdy si nenechává žádnou rezervu, kdy to nedělá jenom částí své bytosti, jenom protože celou svou bytost dá v šanc, jako kdybych zahodil, jako kdybych nechal někde za sebou a teď to vypadá absurdně, kdo by se teda setkal, když celého sebe nechal a tak dále, jenomže to se dá velice dobře pochopit začasově. To, co nechává zase, mluví minulost. Ne, sám sebe, že jo, minulost. A sám sebe budoucího, to je, on se přimkne k sobě budoucímu, to je, přimkne se už teď k tomu, jaký bude pooslovení. A protože ta pravda osobuje personálně, tak vlastně pravda konstituuje, příliš menším spolukonstituuje, ale spíš konstituuje člověka v jeho osobitosti a člověk se stává tím, čím ho dělá napravda v tom setkání. Takže když se potom vrací k sobě, tak vlastně se vrací ke své minulosti a jenom na ní navazuje. Ne tak, že by se s ním stotožil. Navazuje a vybírá si z ní, co smí a co může a nechává stranou, co nesmí a nemá. Takže vlastně je to jakejsi obrat, kterému se v novým zákoně říká metanojá, to je změna smýšlení, přikládá se jako pokání, je jako matoucí, má to příliš nepřiměřený konotace. Metanojá, mus je rozum, meta je nad nebo mimo nebo jinak, změna, že metabasis je přechod, to je známá logická chyba, metabasis es halogenos, že se přejde na jiný rod. Metanojá je změna nůz, to je rozum nebo smýšlení. Změna smýšlení.

====================
15-2b.flac
====================
Je to jenom přiblížení toho, že ta minus ve skutečnosti jde o změnu celkových životních orientací a celkových životních zaměření, nicméně takovou, že z jakéhokoliv nově získaného místa nebo z jakéhokoliv nově získané pozice se člověk vrací ke své minulosti, neplive na ní docela, něco z toho bere a ve s tím pak dál. Jinak totiž, kdyby nebral nic z minulosti, tak znamená, že musí začítat od začátku a to znamená se všem zase s blbostma taky. Právě tam je možná rozhodnout se pro jakousi změnu života, přičem něco zůstává zachováno a něco je odmršněno. Toto je výsledkem, to je metanoja, ale to platí o každé reflexy vlastně v malém. Jsou reflexy rozhodující, jsou reflexy okrajové, ale při každé platí, že člověk se sám jakoby dává k dispozici tomu světlu, které přichází ze slovenské pravdy a člověk díky tomu, že se v odstupu od sebe setká s pravdou a pak se k sobě vrací, tak je schopen se vidět v pravým světle a ne v tom, jak budeme číst tu patočky v tom doslovu, v tom interesu, který má na sobě. Jestli je něco v reflexe, tak to je distance od interesu na sobě. A jakýsi vypjatý jednosměrnej interes na pravdě a na tom jejím uplatnění, uskutečnění, kterému já se teď v tom okamžiku, kdy jsem mimo sebe i poté, když už jsem změnil své smýšlení, celou svou životní orienteci, kterému se dávám k dispozici ve svých praktických službách svým celým životem, a to znamená do té doby, když zase se lžu a když budu muset provít znova tu reflexi, abych znova si zkontroloval a viděl, jaký chyby jsem udělal, abych to zas mohl opravit itd. Tak tohle je asi ta situace tý nutně vždy znovu obnovovaný reflexe, která předpokládá tu ekstazi, nebo přesně řečeno ekstazis, je určitá služka, určitá etapa reflexe, každý reflexe. K reflexi patří tři etapy. Odstup člověka od sebe, etapa, kdy od sebe odstoupil, ale ještě se k sobě zvrátil, to je etapa ekstazis a etapa návratů. Tyhle tři služky, které jsou časově seřazené a nemůžou být proměněné, tyhle patří k reflexe. Ale teda jsem to pořádně užitáka velice se omlouvám.