Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
16-1a.flac
====================
Jedině ve světě řeči se mohou integrovat takovéhle obrovské propastné vesmírné vzdálenosti, jak časové, tak prostorové. Je to jenom myšlenka, to jak i někteří myslitele zdůraznili, jenom myšlenka, která vás je schopná přenést v mžiku do blízkosti mlhovin, které jsou vzdáleny miliardy let. To by to trvalo, když se tam člověk dostane, ale myšlenkou jste tam v mžiku. A to není jenom subjektivní fantastika. Vy jste tam jinak, samozřejmě ne fyzicky, ale vy jste svou myslí přitom. Vy tam u toho můžete být. Vy se toho domyslíte. Stejně tak můžete být někde na jiném místě v historii. Se můžete vmejšlet do minulosti i do budoucnosti. V minulosti máte určitá vodítka na všelijakých reliktech, jako jsou písemní dokumenty a památky všelijakých rozbitý vázy. To vám pomůže. Do budoucnosti takovou pomoc nemáte. Myšlenkou se tam dostáváte stejně snadno jako do té minulosti. My jsme zvyklí si myslet, že to všechno se odehrává jenom v jakési výpare v mozku. Nebo někdo nás chce přesvědčit, že to je jenom takhle. Že prostě subjektívně se vžíváme do něčeho, ale samozřejmě dohoví, kde to je a tak dále. Není to pravda. My se pohybujeme ve světě řeči, kde má své místo všechno, co bylo, je a bude. A kde se toho můžeme dopracovat myšlenkovým úsilím. A to myšlenkové úsilí je možné jenom jako řečové úsilí. Myslet je možné jenom v řeči. A je to takové myšlenkové úsilí v řeči, které respektuje ta pravidla hry světa logů. Jenom když respektuje tato pravidla hry světa logů, tak jsou jí otevřeny všechny prostory a časy toho vesmíru, o kterém jsme zatím mluvili. A nejenom i těch dějin, o kterých jsme ještě nemluvili a mluvit budeme. Když tohle vezmeme vážně, tak musíme vědět, musíme to nahlídnout, musí nám být jasno, že když mluvíme o logů, tak jde o něco daleko podstatnějšího, než je pouhá nějaká lidská subjektivita. No a poslední věc, kterou ještě dneska řeknu, že význačnou charakteristikou logů je to, že buď sám je schopen, nebo spíše, to je taková určitá filozofická chyba to takhle říkat, že sám je schopen, to třeba říkal Hegel, a to si ukážeme příště, že to je filozofická chyba. Význačnou charakteristikou logů je ne, že se sám může stáhnout k sobě, ale že v jeho prostoru, v jeho světě, je možné, aby se realizoval vztah logů samého k sobě. A to tak, že díky životu v logu, životu ve světě řeči, je člověk schopen různými prostředky na různých úrovních a v různých aktivitách se stáhnout sám k sobě, respektive k těmto svým aktivitám. To jsme si minule maličko naznačili, když jsme mluvili o tom, jaký je rozdíl mezi vědama a filozofií. Že zatímco filozofie nejsou schopný učinit předmětem sebe samé jako myšlenkové postupy, mají vždycky jenom předmět, o kterým jednají, a jediná filozofie je sama sobě legitimním tématem a problémem, tak tohle to, že filozofie je tohle schopná, je schopná jedině díky tomu, že je ve světě řečí. Filozofie je možná jenom ve světě řečí. A díky tomu, že svět řečí má tuto povahu, že připouští tu zvláštní schopnost sebe samou, tu schopnost myšlení, myšlenkové aktivity sebe samou, učinit svým předmětem, svým tématem, díky tomu můžeme například mluvit o mluvě, můžeme myslet o myšlení a filozofovat o filozofii. To je strašně důležitá věc pro pochopení filozofie samotné. Na jednu stranu je to triviální, co jsem teď řekl, protože samozřejmě to, že se filozofie může vstáhnout k sobě samé, je strašně důležité pro to, aby se mohla vstáhnout k sobě samé. To je ta triviálita. Jenomže to nesustává při této triviálitě níbrž, že když filozofie se vstahuje k sobě samé, tak vlastně se k sobě nemůže vstáhnout, leč s tou výhradou, že se k sobě vstahuje jaká byla. Ale to vstáhnutí je čímsi novým. Takže filozofie nemůže, i když je jediná kompetentní, říct, co to je filozofie. Není tady žádná jiná instance, žádná jiná disciplína, která by byla schopna vymezit, co to je filozofie. K tomu je povolána jenom filozofie sama a tato říct nemůže, protože ve chvíli, kdy to říká, tak je něčím novým. A filozofie, když chce říct, co to je filozofie, tak musí pomatovat na to, že taky něčím bude. Filozofie nikdy nemůže sebe samou charakterizovat jako něco daného, jednou pro vždy rozhodnutého. Nyní proč musí sebe charakterizovat jako něco otevřeného, nedefinitivního a počítat s tím, že se také mění, že se změní, že bude něčím novým. Filozofie je svým vlastním problémem, ale problémem nikdy definitivně nevyřešitelným. Protože každé řešení, každé nové řešení vlastně staví tu otázku znovu. A to platí všem také pro člověka, také člověk. Protože je bytost, která je schopna filozofovat. Kdyby žádnej člověk než filozof tuto schopnost neměl. A to není pravda. Má i každej člověk principiálně. A kdyby žádnej, tak stejně nelze říct, co je člověk. Protože ten filozof proráží všechno, co je člověk jako daná bytost a otvírá cestu někam do otevřena. Takže, žít ve světě slova znamená nejenom pronikavou změnu, která už nastala, totiž že se člověk, který byl původně přírodní bytostí, stává bytostí nepřírodní, bytostí kultivovanou, bytostí, která myslí, že člověk, ale je to zároveň příprava žít ve světě slova, je příprava k tomu, aby se sám pojal, aby se pojal jako něco, co bude, tedy aby sám sebe předjal, co je dokonce víc než on sám, ale co je dokonce víc než svět Logů, který mu to umožnil. Patří k podstatné charakteristice světa Logů právě z tohoto důvodu, co jsme už říkali, ale tohle je ten vlastní argument, ten důvod. Každá bytost, která začne žít ve světě Logů, se tím eo ipso připravuje k otevřenosti, vůči něčemu, co je za světem Logů. Předjímá tedy nejenom sebe, ale předjímá svůj vztah k tomu, co tu není dáno jako Logos. Co není dáno ani v Logu, které připravuje člověka tu a tam někdy. Aby se v posledu dal k dispozici tomu, co promlouvá, oslovuje skrze svět Logů. A čemu se dal eo ipso k dispozici světu Logů? Tak jako se svět přírody odevzdává světu Logů a dostává v něm své místo, tak sám svět Logů se odevzdává, čemu si za světem Logů a dává se mu k dispozici. To je jeho služeb. Takže v okamžiku, kdy tematizujeme svět Logů, nutně tematizujeme to, co promlouvá skrze svět Logů. S podstaty věci nemůže být poslední instance. Možná, že těch instancí je pak ještě doví kolik, ale přinejmen čím jedna. A předběžně o téhleté instanci budeme mluvit jako o pravdě. To je název. Na to je to termín, který je spojen s mnoha různými konotacemi, které jsou nepřiměřené, je potřeba to proměnit, opatřit to jinými konotacemi a některé zrušit a tak dále. Je to důležitá věc pro uvahy, co to je vlastně kosmos. Když mluvíme o kosmologii, v jakém smyslu patří ke kosmu Logos? To jsme nedořešili. V části jsme něco naznačili, jestliže skutečnost je, že se člověk stal člověkem tím, že vykročil ze světa dosud univerzálního, z kterého tedy udělal tím pádem pouhou přírodu a vstoupil do světa Logů, jestliže tedy tohle je jakási základní událost, tak musíme počítat s tím, že tady může být ještě jiná událost, totiž že člověk, který žije ve světě Logů, a tady si necháme ještě určitou vůli, my říkáme furt světu Logů, protože Logos je řecky vymezená skutečnost a řekové věděli, že je ještě svět řeči jinej než svět Logů, totiž svět mýtu. Mýtchos je také povídání, řeč, mluva. A právě filozofie řecká byla přesvědčená, že je ve službách Logů a bojuje proti mýtu. Aspoň v některých představitelích. Není to všeobecné vztah k mýtu, u různých filozofů byl různý, u Platona například mýtos hrál určitou pozitivní filozofickou roli, kde Logo skončí a není možno nic dál říct, tak nastupuje mýtchos, který dovede říct i to, co ještě ta filozofie sama nemůže. Ale když teď mluvíme o světě Logů, tak si musíme uvědomit, že nejdřív byl mýtchos, a tam to bylo trošku jinak. Tam ta reflexe ještě se nerozvinula, ale to si necháme ještě na jiné souvislosti. Já myslím, že budu muset skončit, protože jsem to zase dneska trochu přitáhl. Takže jenom taková malá poznámka nakonec k tomu světu, nebo k té rovině pravdy, která je ještě za světem Logů. Rozdíl je tedy v tom, že zatímco člověk je bytost žijící ve světě Logů, není bytostí žijící ve světě pravdy. Člověk může se odevzdat Logů natolik, že se nechájí plně vést, ale není schopen se nechat vést plně pravdou. Z toho světa pravdy ustavičně vypadává. Zatímco může se stát bytostí velmi krásně, přesně a kultivovaně mluvící, promlouvající, tak se nemůže stát bytostí ryze pravdivou. Nevím, na kolik to bude potom otázka, ale dnešní večer se zdůrazňovalo to, jak člověk žije ve světě Logů. Ta otázka, že člověk taky mimo svět Logů žije v jiném světě v tom přírodním, ta se nechávala po většinou stranou. A vůbec celý vztah člověka k tomu, k tomu světu, já nevím, jak ho teda nazvat jinak, třeba jenom světu, když tam budeme hovořit o světě Logů. S tím, že ještě, když je zdůrazněno to, že celý vesmír lze integrovat jen ve světě řeči, tak tam se může naschytnout otázka, co my můžeme vědět. Mohou být i jiné integrace, které třeba ten vesmír postihují mnohem lépe, než je lze postihnout ve světě řeči. Tahle tam si myslím, že by mohla zůstat otevřená. Můžete jí naznačit aspoň jednu? Já nejsem schopen ji naznačit. Jako když hovoříme o tom, že my reagujeme na nějaké události, pak i některé jiné události, o kterých třeba my nevíme, reagují na tu danou událost a tak dále, tak podobným způsobem mohou existovat vedle nás nějaké události, které jsou schopné takovou integraci provést. A my o nich zatím nevíme. Takhle dobře. O kterých nevíme. O kterých nevíme. Něco jako ten 0 klasův dokonalý duch, který může vypočítat a tak dále, bez tý představitelnosti. Ale tato událost, já se nedomnívám, že by musela. Že by, říkáme, několikrát zdůrazňovali to, že ta otázka té hrubosti toho rastru, u nás může být opravdu ten rastar tak hrubý, při reagování, že třeba ty podstatné věci, říkám, že vůbec to ani pravda být nemusí, že ty podstatné věci z celého vesmíru nám mohou unikat. A mohou být události, které ten rastr mám je mnohem jemnější, kterým to neuniká. My neznáme tu hrubost toho našeho rastu, protože kdybychom ji znali, tak už by to byl krok k tomu, že bychom tu hrubost mohli zase zjemňovat. Nebo že bychom o tom věděli, co nám tam asi zhruba chybí, nebo ne. Ale my tu naši hrubost vůbec nic o ní nevíme. A nevím, jakým způsobem bychom se k ní mohli dostat, k té hrubosti toho rastu. My jsme schopni se pohybovat ve světě řeči, ale jestli není jiný svět, nevím čeho, to nemusí být už svět řeči, může to být něčo jiného, ale ten vesmír bude integrován mnohem lépe. Já jenom na to pokazujem, že bych se rovníval, že ta možnost by měla zůstat otevřená. Pokud ta možnost tu je, tak my ji nemůžeme zavřít tím, že řekneme, že není. Tím zavíráme jenom sobě pohled. Ano. Ale jestli že to necháme nezodpovězeno, tak mně není jasné, co si otvíráme, jaký pohled si otvíráme. Vy neotvíráte novej pohled. Vy tady jenom, jak si říkáte, něco, co vlastně lze říct v každé situaci. A nezdá se mi to produktivní, že pokud byste už poukázali na to, že máme hrubý rastr a ukázali, jaký, to udělal třeba Pascal. Když říkal, že je ten duch geometrický a duch jemný, a ukázal, jak ten duch geometrický má naším terminem, nebo kozákovským, hrubý rastr. A že ten duch jemný je úplně jiný. A teď se pokoušel mezi nimi ten rozdíl přednosti a nedostatky a tak dále, všechno vyvíčit. Prosím, to je produktivní. Je tady proti něčemu postaveno něco jiného. Ale vymýšlet si, že by tady něco mohlo bejt, a my to nemůžeme vědět, ale tohle je věc, která je formulovatelná ve všech situacích, za každej okolností, to není produktivní. Ne, já jsem reagoval jenom na to, abyste sám řekl, že jen ve světě logu lze provést integraci vesmíru. Celého vesmíru. To znamená svého minulostí i provést tam integraci. Já jsem samozřejmě myslel tím, že ten vesmír to jinak nedovede sám. Že je závislý na tom sítě logu. Já jsem tím nechtěl nějak to pomocit. Ale svým způsobem, kdo ví, je tady třeba tahle ve srovnání, to vyníkne. Jestliže je život s vesmírem sourodej tím, že je stejně nepravděpodobné, jako vesmír sám. Tak vlastně to nejpodstatnější ve vesmíru se děje tam, kde je život. A přece život i kdyby se rozšířil po všech galaxiích. A dokonce inteligentní život, že? Třeba. Jinak asi by to nebylo možné. Protože jinak ostatní život nemá šanci. Se pohybovat mezi galaxiemi. Dokonce ani mezi hvězdami. V jedné galaxii. Řekněme, že by vznikla jakási celogalaktická kultúra. Civilizace. Nebo mezigalaktická. Velká, která by schromažděvala všechny možný galaxie. A jak se o tom science fiction píše. Čestování a zjišťování, kde jsou nějaké civilizace. A teď zapojování do nějaké vesmírní republiky. Tak přesto přeze všechno nikdy nedosáhnete na této úrovně toho, aby oživ celý svět. Vy můžete rozšířit. Rozšířit život po celém vesmíru. Ale ten vesmír jako celé k tím neobživne. Naproti tomu ale... Co to znamená obživnout? To znamená, že tady furt budou černý díry, bílý díry, neutoronové hvězdy, mraky, prachoplinový, a já nevím co všechno, zářící hvězdy, kde byla zahájena termonukleární reakce, nebo kde už končí, kde prostě život není. Ty mohou být technickým způsobem nějak využity, ale nemůžou být oživeny. Naše slunce nemůže začít žít. V tomto smyslu teda není možno oživit celý vesmír. Čili život je vynikající metoda integrující, metoda integrace, ale není schopná technicky a prostě principiálně není schopná oživit celý vesmír. Naproti tomu lobos je něco, co skutečně tu integraci na jiném úrovni. Lobos nemůže umožnit nebo způsobit, aby hvězdy začaly mluvit tak jako člověk. Ale oni začínají mluvit jinak. To je ukazovat se ve své smyslu plnosti. Ukazovat se v celkovém rozvrhu plánů světa. Jaké místota mají, jaký smysl, jakou váhu. Čili do jisté míry ve světě lobů i kameny mluví. Netak, že by si osvojili tu mluvu, že by měli svůj nějaký jazyk, nebo že v tom prostředí vypovídají způsobem, jak by nemohli mimo. A v tomhletom smyslu asi mluví pan Heidegger o tom, že člověk je pastíř bytí. Já bych tomu rozuměl spíš tak, že je tlumoční bytí. Bych to řekl, že člověk tady, to není jediná jeho funkce, ale jedna z jeho funkcí spočívá v tom, aby nechal i věci, které sami jsou němé a které jsou mrtvé, tak najednou aby promluvili. Jakoby byli živí. Jakoby byli schopni mluvit. To je ta obrovská věc. To není jenom ta integrace, že v řeči můžeme mluvit o všem. To znamená, jako kdyby všechno bylo strženo do té řeči, do jazyka třeba. Jde o to, že v řeči, v tom světě řeči, že i nejen bytosti živí, ty samozřejmě, ale i věci mrtví, že se dostávají k slobu. Takže v této rovině, ono je to, jaksi samozřejmě, ale v této rovině skutečně dochází k jakési integraci, neboť tady se vesmír jako celek dostává k slobu. Jinak ne. Na úrovni mimořečové, to znamená na úrovni přírodní, se nikdy vesmír jako celek nedostane k slobu. Tam se k slovu uvozovká, to je k jakémusi účinku, se dostane jen momentální stav vesmíru. A ještě je otázka, jestli celýho. Prostě momentální stav někde, nějakej lokální momentální stav, ale ne vesmír jako celek. Když to ve světě řeči, se vesmír jako celek, a ne jen vesmír v přírodním smyslu, ale vesmír jako celek. A po té stránce ta integrace tam je, i když je to jiná integrace, jiný typ integrace, než je třeba integrace molekůl nebo atomů v bílkoviný molekuly a bílkovených molekůlů v buňky a buňek v monobuňečním organizmě. Je to jiný typ. A de facto jediné prostředí, jediné milie, kde vesmír jako celek se dostane k slovu, je právě svět řečí. Jestli je možné ještě nějaké, já nevyručuji, že je možné, ale bylo by potřeba ukázat asi jak. Ano, když řekneme, že svět se dostává k slovu ve světě řečí, tak tím míníme ten svět, ale ten přírodní, nebo já bych se domníval, že míníme ten přírodní a ne až ten svět, který se dostává, ne až ten svět ve světě řečí. Svět přírodní se dostává ke slovu ve světě řečí. No jistě, ale právě až ve světě řečí. Ano, je automatické, že svět, který je ve světě řečí, se taky jistým způsobem, no tak ten už ani... No jo, jistě, daleko spíš ten problém je, že dokonce ten svět před tím, než vůbec svět řečí se tady uplatnil nějak, když se emancipoval, nebo jak bychom to řekli, že i ten svět se dostává ke slovu teprve ve světě řečí. Že se dostává ve světě řečí ke slovu ten svět, který vůbec je umožněn světem řečit. No to už je samozřejmě. Jestli se budeme ptát, mimochodem tohle je věc, která, tomu se ostatně vrátíme, ale je strašně důležitá pro otázku takzvaného smyslu dějin. Vznikla jakási diskusia, která trochu připomíná diskusii v 20. a 30. letech o tom, jak máli vůbec historie Česká nějaký smysl, nebo nějakého jiného národa, jestli má smysl, jestli o tom vůbec můžeme mluvit, a jaký ten smysl je. To je určitý metodický přístup k historii, který někteří historikové odmítají. Je určitě někteří historikové, ale v všeobecné světě je to opuštěno. Jak jsem se dozvěděl o renomovaným historikám. Já bych slyšel rád toho renomovaného historika, abych posoudil, jak daleko se na něj může dát. Ve světě to opuštěno není, jsou přední historikové, který o tom píšou. Jedním z nich je Toimbea, kterýho jsem tady už jednou jmenoval, a jiný je anglický velmi slavnej, který je Collingwood, kterýho jsme tady už jednou kapitolu přeložili a probírali jsme před nějakým časem. Konkrétně tyhle dva rovnou o tom mluvili. Že to je opuštěno, to říkala už Peka, že to je ve světě opuštěno a není to pravda. Kde je ten, radši nebudeš jmenovat? Můžu vám vyhlašet. Markřistí samozřejmě to opustili už dávno. Je otázka, jestli je to jedinej směr. A za druhé, to není otázka historická. Čili historik nikdy nebude kompetentní, když o tom bude cokoliv říkat. To je otázka s filozofií dějin. Každý historik, který kašle na filozofii dějin, má blbou filozofii dějin. To je zásada. Když se k tomu přišel, když se k tomu přišel, když se k tomu přišel, dějiny a historie nelze pěstovat bez filozofie dějin. Ale protože existuje celá jedna tradice vodrankářů, bo možná ještě před něj, ale hlavně vodrankého, která se chce oprostit od filozofie dějin a která za ideál historie prohlašuje dějiny, za ideál historie prohlašuje vlastně vylíčit věci jak byly bez jakéhokoliv přídavku a tedy bez jakéhokoliv interpretace. To už je nonsense, to si budeme ukazovat, to je nonsense, prostě metodický, protože vylíčit situaci, vylíčit historii jak byly, to znamená popisovat každou blbost, která se tedy stala. Podle jakého principu nám někdo chce vylíčit historie jak byla v jedné knize? To je blbost. Už jenom proto, že to je v jedné knize, to znamená, že to je výběr toho, co bylo. Jak to vybral? A už jsme otázky metody a když on ji nechce uvažovat, to znamená, že je diletant, že je najíva. Prostě přejal určitý myšlenkový kategorie, neví jaký, neví od koho a s nima pracuje. No a proti tomu jsou kritický historikové, který vědí, že historii nelze pěstovat, aniž bychom použili nějakého myšlenkového aparátu. A tyhle historikové si uvědomují, že když chtějí vědecky pracovat v historii, takže musí něco taky kriticky kontrolovat, co dělají s tím vědeckým aparátem, kde ho vzali a tak dále. Čili, že vedle toho, že jsou historiky, takže musí být taky filozofi historie, filozofi dějení. Musí se filozoficky poučit. Když říkají třeba, zařadějí něco, že to je renesanční, nebo co to je baroko, no takže ten pojem baroka a renesance musí vyložit. Že to není slovo, který můžou vzít odkudkoliv nějak. Že se o tom mluví a teď to používají a ono se to nějak objasní. To není smysl, ten pojem musí vyjasnit, co to je baroko. Jsou lidi, kteří k baroku počítají něco, co tam nepatří. Podle jiných, podle toho, jaký mají pojetí baroka. Čili každej musí říct, jaký má pojetí baroka. No a jaký má pojetí baroko, to přece není historická záležitost. To nenajde v žádných dokumentech, co je baroko. Pak mu najde nějaký papír někde, kde je přesně popsaný, co je baroko. Dostane papír jiného typu, tam se lidi vůbec neuvědomovali, že je nějaký baroko, že žijou v baroku a tak dále a že po nich přijde něco. No, čili tohle je otázka. Historikové, které jsou, žádný historik nemůže bez filozofie dění pracovat. Počem jsou historikové, které si myslejí, že jsou vědecké a dokazujou to tím, že zásadně odmítají mluvit o myšlenkovém aparátu, kterého používají. A to jsou diletanti filozofický. No a tím pádem ta jejich historie je teda z toho zapendrek. Oni můžou spoustu faktíků dát dohromady, ale jak je dali dohromady, nejsou schopní prostě se z toho zodpovídat. No a pak jsou historikové, které si uvědomujou, že to bez toho myšlenkového aparátu nejde a chtějí si sami před sebou i před ostatníma metodicky podat, si dát do pořádku účty, pokud jde o ten myšlenkový aparát. No a tyhle historikové pak musí si vypěstovat ještě druhou svou odbornost a to je z filozofie dějiny. Tohle platí pro velký vědce všech oborů i přírodovědeckých, teda přírodních. Ale pro historii je to elementární záležitost, protože dějiny jsou speciální skutečnost, která není možná bez světa logů, to je bez světa myšlení. Všechno, co se děje v dějinách, prochází prostřednictvím myšlení. Lidi si uvědomují, co dělají v dějinách a uvědomují si to vždycky do jisté míry. Posoudit, jak se lidi dívali na svou dobu a konfrontovat to, jaká ta doba byla, to je v našich počích. Je možné jedině, když si uvědomíme rozdíl mezi tím, jakou oni měli filozofii a jakou my máme filozofii. A s vobou jeho musíme vydat počet. To musíme srovnat. Příklad je, který uvádí Radl. Radl napsal v této diskusi, o které jsem se zmínil, v 20. a 30. letech, knižku o smyslu dějin. A tam na jedné knize, která tehdy vyšla, ukazuje, jakým nesmyslům to vede, když se nevyjasnějí pojmy. V té knize, já si teď nemůžu vybavit autora, ale velmi důležitý, se tam obhajuje česká šlechta jako velmi důležitý kulturní číditel v českých dějinách. A zejména v obrození. Je to velice pečlivě napsaná kniha, pracuje s původním materiálem, cituje spoustu dokumentů, velmi pracně se to spodběhá. A teď Radl tam ukazuje, jak bláznivý je mluvit o české šlechtě, když to český znamená Brmyš a nikoli Čechyš. Že on mluví o české šlechtě, která neuměla česky, a tomu nevadí, a říká, že to byla národní šlechta, že pro národní obrození měla neobyčejný význam. Přičem ten význam vidí jako národní, ten význam vidí jako Brmyš národní, a nikoli Čechyš národní. Ta šlechta kašlala na český jazyk. Vůbec se nesnažili zkřísit český národ v té tradici jednak jazykové, ale to není jenom jazyková. Nímož prostě český národ ve smyslu toho belmenmeren, že, to je včetně Němců atd. Prostě vlastinecká šlechta ještě neznamená národní šlechta. Žádnou národní šlechtu vlastně jsme neměli. Několik šlechtických rodů se trošičku počeštilo posléze, ale kromě toho, že měli to jméno, oni měli česky. To se teprve učili těch pár českých rodů šlechtických. My jsme národ, který ztratil veškerou národní šlechtu. Českou šlechtu. On tam mluví o tom, jaká šlechta měla význam, jak podporovala vědy atd. Ale by to byla německá šlechta. Už jen německá, ne říjsko-německá, ani, jak se to říká, rakousko-německá. Česko-německá, ale byl byš německá, ne? Ne čechyš-německá. Jenom jaký bláznivý z toho vypadnou, když se nevymezí, co to je národní. To byla vlastenecká šlechta v tom smyslu, že její vlastí byly země koruny české, to je BMMRN Čechy-Morava. Ale ne česká Morava a české Čechy. Již byl myš Čechy a byl myš Morava. To je podstatný rozdíl. Ten jazyk z toho vypadl. On mluví o vlastenecích, ale vlastí bylo něco, co pro obrozence právě vlastí nebylo, z čeho se chtěli emancipovat. A celá kniha je takhle napsaná na obhajubu české šlechty, jak je měla velký význam pro obrození národka. Ovšem, ten význam by byl naprosto stejný, kdyby Palacký nepsal list do Frankfurtu, kdyby se představitelé českého národa Birmish se dostavili tenkrát do Frankfurtu jako jedna z německých zemí, kdyby se tady nikdy už nebobnovil český jazyk. Čeština by zůstala něčím podobně jako Lužičtina u Němců, že tam taky ještě pár lidí trošku umí něco říct Lužičky, když se tam ponormálně říct Lužičky nemluví. A tady by se mluvilo všude německy. Ale kultura by zkvétala, věda by tu byla, umění by se pěstovalo a vlastenecká česká šlechta by se neobyčejně od tohle zasloužila. To je způsob, jak to ukazuje na jedné knize Radel, jak je strašně důležité vyjasnit, co to vlastně je národ, co to je vlast, co to je vlastenecká šlechta a tak podobně. V různých dobách to znamená něco jiného. A podobných bláznívin se dopouštějí některé historici, které dělají z Husa prvního českého nacionalistu, protože přemluvil krále Václava ve podne chvíli, aby extradekretem dal tři hlasy Čechům proti jednomu z hlasů všem cizincům dohromady. A vykládají to jako nacionální věc. To vůbec nebyla nacionální věc. To bylo prostě způsob, když úroveň tzv. cizích učenců, který tady přednášely, byla příliš vysoká a Češi na to neměli, tak teď jak se dostat k lízu? No hlavně ne. No hlavně, tohle tam bylo taky. Ale hlavně to byla logická věc. Logicky, ano, jistě, protože ta univerzita prostě bránila určitým požadatkům a reformě. Klenila se křípským obavyželí a kráse plenou kavinil. Jistě, jistě, no. Ale proč to bylo tak jako atraktivní to bylo tohleto? No tak když ho tam odtáhli všichni odsadno, tak teda teď tady Češi mohli odsadit všetky stolice. Ale přitom ty Češi to nebyly Češi ve smyslu nacionální, to byly prostě příslušníci země České, kdežto Poláci odešli, stejně jako Němci, kteří patřili do jiných zemí. A to je naprosto, nech si říkat, že to je nacionální záležitost, to říkalo celá řada historiků, že je prostě metodický naprosto nesmyslný, protože nevymyslí, co to je národnost. Samozřejmě se najdou dokumenty, z kterých můžete vyčíst, že tam zdůrazňovali, že se dávají tři hlasy Čechů. Ale co to jsou ty Čechové? To nenajdete, to musíte vykonstruovat z nejrůznějších dokumentů, aby bylo jasný, že ty Čechové to jsou třeba...

====================
16-1b.flac
====================
Čtvrtého třetí osmdesát pět, kosmologie sedmnáct. Tak, jak, to už Marketa zopakovala, s myslem té přírodovědecké problematiky kosmologické, jak jsme se jí tady zabývali, nebylo vyčerpat to celé nýbrž, ukázat ty tři hlavní místa, kde se lhává nikoli myšlení, jak Marketa řekla, ale kauzální myšlení konkrétně. Protože ta filozofie, která tam chce něco šťourat, samozřejmě nemá jiné možnosti než myšlenkové, takže kdyby se lhávalo myšlení vůbec, tak by ta filozofie neměla šanci. My se však domníváme, že má. Ovšem jsou takové, že se domnívají, že nemá. To je třeba vzít na vědomí. No a my jsme taky si tím ale tím umožnili tematizovat něco, co přesahuje možnosti tématiky přírodovědecké, konkrétně fyzikální, astrofyzikální. Pak jsme si ukazovali, že filozofie ovšem ví o celé řadě dalších podobných míst, kde najednou se ocitáme v problematice, která přesahuje možnosti jiné přírodovědy, například biologie, že to tam bylo uvedeno taky. No a posléze jsme tematizovali logos. To jsme udělali proč? Na první pohled to vypadalo jistě jako násilný. Jenomže, když jsme, my jsme si řekli, že se otázkou biologie nebo celé té vytáhní oblasti, oblasti živého, se nebudeme dlouho zabývat, i když by bylo možno zabývat se tím. Stejně tak, jako jsme se zabývali některými těmi kosmologickými, astrofyzikálně kosmologickými problémy. Ale nám šlo o, jenom tak se to dotknout, o to udělat krok dál a kam? Do té sféry univerza, respektive té sféry světa, v něm žije člověk, která není redukovatelná na přírodu. A tu pouhou přírodu, jak jsme o ní mluvili, když před člověk stál člověkem, takže původní univerzum se stalo pouhou přírodou a to univerzum teď je daleko širší. Vznikla tam nějaká nová prostora, nová vrstva, nová úroveň. No a ta nová úroveň, to jsou dějiny. Jenomže právě ten krok od přírody k dějinám nelze učinit bez toho, aniž bychom se zabývali otázkou slova, otázkou lobu. A proto jsme museli tam zahrnout něco, co na první pohled vypadá, nebývá to zvykem, ale dějiny bez lobu respektive nejsou možné. Dějiny se mohou dít, ty pravé skutečné dějiny, jak je známe, lidské dějiny se mohou dít jenom ve světě slova. No a nám teď šlo o to, když jsme ukázali, že ten svět logu, nebo ta sféra logu, že vlastně se rozkládá tam, kde selhává kauzální myšlení, tak jsme si připravili půdu pro tvrzení nebo pro rozpoznání spíše toho, že kauzalita v historii je něčím svrchovaně problematickým. Ne, že by tam nebyla. Když ji rozumně chápeme, my jsme si zproblematizovali kauzální myšlení na přirodecké úrovni. Tam jsme si řekli, jak neprůhledná je ta koncepce, to schema, že příčina v sobě obsahuje následek a vyprodukuje ten následek sama ze sebe. Ty všechny ty problémy ty máte v paměti. No, ale v historii je to taky tak. Čili jestliže už na přírodní úrovni se ukazuje, že rozhodující není příčina, nebo že příčina se stává příčinou teprve díky tomu, že nějakej následek na ní reaguje jako na příčinu. Čili vlastně příčina je jakožto příčina. Ne jakožto skutečná. Skutečná je. Ale kromě toho, že nějaká skutečnost je skutečná, aby byla příčinou něčeho. Čili aby dostala funkci příčiny. Toho, čemu se říká příčina. K tomu je potřeba toho následku. Čili následek teprve dělá z nějaké skutečnosti dělázný příčinu. Teprve tím, že na ní reaguje v určitým způsobem. No a tohle je podstatní pro dějny, že tam ta takzvaná dějná kauzalita, že je vždycky založena reaktibilitou nebo reakcí, reagováním té následující doby na tu předchozí. A ta specifičnost, až v tomhle se podobá vlastně ta situace, historii situaci v přírodě, ale ta specifičnost dějná je, že ta reakce vždycky je zprostředkována myšlením. A to se obvykle vykládá, že je zprostředkována lidskou subjektivitou. To je ovšem neobyčejně problematické takhle to redukovat, protože subjektivita je vlastně objektivizací jakousi, kterou se může zabývat například psychologie. Ale v dějinách nejsou rozhodující souvislosti psychologický. Nibyž logický. A logický souvislosti nelze objektivovat způsobem psychologickým. To je problém, který řeší třeba Husserl v Logische Untersuchungen hned na začátku, když demaskuje a odmítá psychologismus v logice. Existuje potom ještě další objektivizace logů, totiž v logice. Ale v historii nejdou věci logicky. To je dokonce důvod pro řadu autorů, aby řekli, že tam psychologie je daleko důležitější než ta logika v historii. Jenomže my právě jsme si připravili půdu proto ukázat, že ani ta psychologie, ani logika není rozhodující v té historii. A že to, co zprostředkovává, že to je myšlení, ne logika, ne psychické stavy, to jsou dvě různé věci, to nedávám na jedno. Ani logika, ani psychické stavy nebo nějaké, samozřejmě proměnlivé stavy, tak to je jako něco trvalého, tedy nějaké psychické procesy, nejbrž myšlení. A to myšlení je možné pouze ve světě řečit. Myšlení má psychologický aspekt i logický aspekt. To víme, jenomže nevyčerpává se ani psychologickými, ani logickými aspektami. Myšlení je především myšlením řeči. A řeč, to je něco, co je třeba respektovat, jestliže naše myšlení má být platným. A to bez ohledu na to, jaký má psychologický a nebo logický náležitosti. Jak plní ty náležitosti. Jak psychologický, to je evidentní. Prostě psychologický souvislosti lze odhalovat, ale nikdy jimi nemůžete prokázat správnost nebo nesprávnost myšlení. U logiky už to tak jasný není. Tam je celá taková tradice a obvykle bývá zvykem říkat, že správní myšlení je logický myšlení. A když odhalíme nelogičnosti, to je logické chyby, takže odhalíme nesprávnost myšlení. To je v pořádku nesprávnost, ale správnost myšlení logicky nelze zaručit. Protože můžete mít naprosto bezesporné systémy, které nejsou pravdivé. Takže i ta logičnost, to je určitej nárok na myšlení, ale nepostačuje k tomu, aby zajistil platnost myšlení. Platnost myšlení je závislá ještě na něčem víc, totiž na to, že to je myšlení v řeči a to po řeči. Řeči po srstí, jak jsme si říkali. Že tedy respektuje určitá pravidla hry, to říkáme velmi metaforicky, že pravidla hry, určitá pravidla hry, která platí pro myšlení v řeči. Je možný taky myšlení bez řeči. A o tom pak nelze říct, jestli platí nebo ne. To je skutečně pak jenom psychologická záležitost. Zvířata myslejí tímto způsobem. Pravděpodobně, to my víme, že jo. No a tímto všem taky nekončí, to jsme si minule řekli, tímto nekončí, myslet v řeči ještě vůbec nemá. Můžeme myslet jaksi po řeči, ve shodě s řečí, vedení řečí a porad ještě můžeme být v omilu. Můžeme být v nesprávnosti. To myšlení může být nesprávný myšlení, vedle může být. Čili my za tím světem řeči nebo za tím logem musíme ještě předpokládat něco dalšího. K tomu dojdem. Důležité je, že logos ve smyslu jakési orientovaného prostoru nebo jakési orientované sféry, orientované v tom smyslu, že tam je rozdíl mezi tím, co je nahoře a dole a pravo a vlevo. To není jedno, to není homogénní prostor. Je to strukturovaný prostor, orientovaný prostor. Že v tomto prostoru se musí člověk pohybovat, když myslí nebo promlouvá. A že tenhle prostor nelze redukovat nejen na nic přírodního, ale dokonce ani na žádnou vlastnost člověka, který je nepřírodní bytost. Tedy na nějakou jeho zvláštní schopnost myšlenkovou, schopnost mluvit. To, co říkal Aristoteles, že člověk je tvor, který má slovo nebo který drží slovo, přesně řečeno, že je logon echon, echejně držet. Tohle nestačí. Daleko spíše člověk je bytost, která myslí a promlouvá ve světě logu. Není to tak, že by měla logos, že by držela logos. Takže tohle je taková celková perspektiva, která nám trošku zařadí, to, proč jsme se zabývali tím logem a proč jsme tomu dávali takové zvláštní významy, dosti nezvyklé, zejména nebývá zvykem, jak by zněla námitka, tak to hypostazovat logos jako nějakou samostatnou skutečnost. Ale to jsme nechtěli dělat. Rozhodněné ve smyslu hypostaze, to je ve smyslu nějakého určování logu jako skutečnosti zvláštního typu. A rozumí se, skutečnosti takové, jako my známe, čili něco, co by bylo možno popsat zvenčí. Co to je logos? Co to můžeme popsat? To nemá velikost, délku, neváží to a tak dále. My jsme se to ukazovali na takové metafoře. Metafory jsou dobré ne jako argument, nejbrž jako otevření perspektivy. Metafora je schopná vám otevřít pohled na věci, takže pak vidíte to, co jste dřív neviděli. A rozhodující je, že to vidíte. Ta metafora není argumentem. Vy se nenecháváte přesvědčit metaforou, nejbrž ta metafora jenom vám otevře dveře, otevře okno. Najednou vy vidíte sami. K tomu je dobrá. Jinak totiž metafora je pouhé přirovnání. A přirovnání není argument. Francouzi říkají comparaison, ne paraison. Srovnání nebo přirovnání není žádný důvod. Není argument. Ale ta velikost a důležitost metafory spočívá v tom, že vám ukáže novou perspektivu, v jaké se můžete dívat na věci. To je tu věc, kterou vidíte nově. No a proto teda dá se namítat proti používání metafor i ve filozofii. Ovšem je to jenom taková pomůcka, spíš literární. A pak se to musí províst. To, co se ukáže v tom novém pohledu, to se musí teď rozebrat. Se musí analyzovat. No a my jsme tam říkali, že aby se před člověkem musel vykročit s osvětí, do kterého byl zaklesnut jako přírodní bytost, do světa, který je otevřenostní. Osvětí je uzavřeno. Jeho hranice mohou být posunovány. Aktivnější zvíře má větší osvětí než méně aktivní zvíře. Ale každé je uzavřeno ve svém osvětí. Člověk jedinej má přístup skrze otevřené brány svého osvětí, taky je v osvětí, ale má přístup k tomu, co je za hranicem jeho osvětí. V tomto smyslu člověk je jediná bytost, co známe tady na zemi, která žije na světě a nikoli pouze v osvětí. A k tomuhle vykročení z toho světí do světa či na svět, jak čeština krásně rozlišuje ještě, k tomu dochází v tom momentě, kdy zároveň opouští člověk pouhou přírodu, respektive nechává jednu nohu v pouhé přírodě a druhou vykračuje venzní. A teď, když jsme to takhle řekli, a dokonce jsme to tak až téměř básnicky, jsme si říkali, že v tu chvíli zároveň závodní univerzum se stává pouhou přírodou a svět se teď začne skládat ze dvou sfér, jednak přírodní a té nadpřírodní, tak to všechno vypadá, že si hrajeme se slovy. Byla to skutečně metafora. A je celá řada filozofů, kteří by namítali, respektive kteří ji namítali už, že to je pouze vykročení ve fantazii. Když se podívejte, tak řekněme, že tam pár vopic chodí v tom kruhu a zahájí jakýsi rituál, ale co se děje? Ten svět furt zůstal tím, čím byl. Co na tom záleží? Dokonce takovej fyzik, jako byl Jeans, říká, že celý život, i ten lidskej, že je vlastně jen taková plíseň na jednom zrníčku vesmírným a vesmíru je to úplně šmafům všecko. Jenomže my víme, že to nebyla pouhá fantazie, protože ta fantazie se prosazovala, čím dál pronikavěji, až dnes, vypadá tak, že fantazie je reálnější než ta příroda, která je chudák utlačená, až skoro umírá. Takže člověkovšem, protože tu jednu nohu furt v té přírodě má, takže vlastně tím, že tu přírodu likviduje sám sebe. On bez té přírody taky nemůže být. Jenom jako nepřírodní bytost. On vždycky ještě tam ty přírodní funkce má a nemůže se jich zbavit. Takže tím, že ohrožuje přírodu, ohrožuje vlastně sám sebe. Aby sebe neohrožoval, tak má dvě možnosti. Buď přestat ohrožovat přírodu v tom smyslu, že nechá vší techniky a nechá pochcípat většinu lidstva, protože lidstvo bez té techniky už nemůže existovat. Tak to je jedna možnost. Konzervatívní a velmi neperspektivní. A druhá možnost je, že do svého lidského světa vtáhne postupně celou přírodu. Že ji nebude chápat jako něco vnějšího, z čeho může jenom těžit, v čem může rabovat, nebož převezme svou lidskou odpovědnost za přírodu. A podobně jako poličtil přírodu v sobě, to je tu nohu, která zůstala v přírodě jednu, jak poličtil všechny přírodní funkce, nebo většinu přírodních funkcí, nebo v zásadě poličtil, nebo ti nejlepší ukázali, jak poličťovat a tak dále. Prostě celá ta kultivace těla a tělesnejch funkcí a podobně, která pokračuje od úsvitu lidstva, od těch prvních magických rituálních činů, nebo activit, že vlastně člověk poličtuje především sám sebe. On není už jenom přírodní tvor, protože to své přírodno, to své přirozeno kultivuje. On je z části, a s čím dál větší části, kultivovaný přírodní tvor, a tedy nepřírodní, protože kultivovaný. To přírodní je to, co při narození je tu, kultivovaní to, co je kultivováno. Kultura je od pěstovatí, kultiváre. A ovšem pěstovatí je také spojeno s kultem. Kultivace a kult patří k sobě, i když dneska už to tak nechápeme. Takže podobně jako člověk kultivoval a v řadě ohledů skultivoval svou vlastní přírodnost, tak posledně se musí takto kultivovat a skultivovat i tu přírodnost mimo sebe. A to oboje se musí člověk učit. Malý dítě se musí učit od malička, jak se kultivovat. Ale zatím jsme nepostoupili moc daleko. Mimochodem ani v tomhle jsme nepostoupili moc, respektive čas od času jsou jakési období ve společnosti, v dějinách společnosti, že ta kultivace sebe, kultivace své původní přírodnosti v tu nepřírodnost nebo nadpřírodnost, to je v kultivovanosti, že se rozpadá. Protože právě ta kultivovanost má kulturní charakter a je tedy dějinou záležitostí, tak občas jisté kultury už přestávají fungovat a vznikají nové kultury. A v těch dobách přechodu tam ta kultivovanost neobyčejně úpadá. My jsme dnes v situaci takového úpadku kultury, takže ta kultivovanost i člověka a jeho přírodních funkcí, kterých se nemůže zbavit, upadá. Ale v čem jsme velice pozadu, to je to, jak od malička učit dítě kultivovat přírodu mimo sebe. V téhle věci je taky obrovský, došlo k obrovskému úpadku, protože došlo k tomu, že v pokročilejch společnostech ta vazba člověka na přírodu se velice uvolnila. Zajména teda vznikem velkých městských aglomerací. Tomu docházelo teda už dovy kdy. Už v Egyptě a v Asýrii a tak dále. Ale zajména v moderní době. A to znamená, že s výjimkou případu, kdy malí děti učíte od malička pečovat vo kočku nebo psa, pečovat vo květináči a podobně, a tím jako je trošičku naučíte brát na sebe odpovědnost za tu růži, jak říká malý princ, tak ty děti vůbec k tomu nepřijdou jinak. A mají kolem sebe jenom mrtvý předměty. Nábytek, televizor, rádio, takové hračky mrtvý a podobně. Takže oni vůbec tohle nějak se nenaučí. Důsledkem samozřejmě je to naprosto nekultivované chování v přírodě, když se tam dostanou, poněvadž to vůbec nepřijde na mysl. Teprve když to ohrožení je tak velikánské, a to se nejde jenom o dětí nebo i o dospělých, že ho potom zlikvidojí celé krajiny, že vznikají měsíční krajiny v staré kulturní zemi a podobně, tak teprve když to vypadá už hrozivě, tak najednou se začíná mluvit o ochranářství a o tom, že je třeba ochraňovat přírodu, chránit zvířata, rostliny, takové věci, což je vytrženo z kontextu, protože je to vytrženo z toho problému kultivace. Mimochodem slaběh jsem velice daleko, ale třeba my už máme tedy spolek přátel přírody, tam se už mladí lidi a i starší se združují proto, aby udělali něco pro záchranu zvířat, rostlin, které jsou na vyhinutí a tak dále. Ale například my tady vůbec nemáme žádný spolek a necítí se potřeba spolku pro záchranu kultury. Například pro záchranu filozofie. Filozofie je v naší zemi na vyhinutí. Existuje několik málo míst, kde ještě ta eroze nekultivovaných aktivit nedolehla takovým způsobem, že ještě někde přežívají tu a tam malinké nějaké společenstvíčka. Co se z toho může? O koně Převalského se tady staráme, ale o filozofii ne. A to souvisí, ponieważ tady je otázka kultivace. To není otázka přírody. Ta nelogičnost spočívá v tom, že se tady myslí, že je ohrožená příroda. A kým? Člověkem a jeho kulturou. A to, co se považuje za kulturu, je de facto nekultivovanost. To je úpadkovost. Teď se chce zachraňovat příroda a prohlubuje se úpadek kultury. To je ta nelogičnost celé věci. Prostě časem se musí dospět k tomu, že problém je v té kultivovanosti, a ne v té umírající přírodě. Jinak je to samozřejmě v pořádku vzít odpovědnost za přírodu. Ale jak může někdo vzít odpovědnost za přírodu, když nemá odpovědnost za sebe jako kultivovanou bytost? Jak může úpadlý člověk brát odpovědnost za umírající přírodu? Průpadá příroda, protože ten člověk je úpadlý. To jsem opravdu zabočil na místa nepředvídaná a neprojektovaná. Takže se teď vrátíme trošku. Není to tedy vykročené ve fantazii, jak by někteří rádi to odvysvětlili, i když to z počátku tak dlouho vypadá. Ale dnes skutečně nezůstalo na planete ani místečko, které by nebylo nijak poznamenáno, právě o ním novým světem a většinou tím nesmyslným, blbým, chováním člověka v tom novém světě, ve světě logů. Dnes je tedy to tolik jasné, že člověk nežije, to je závěr ještě z různých dalších starších věcí, které jsme probírali, že člověk nežije ve světě přírody, že tedy mezi světem přírody, té čisté ryzí přírody, bez člověka, že je systém polštářů, prvním z nich je biosféra. Člověk není schopen žít jinak než v biosféře. Nemůže žít přímo v anorganické přírodě. Může žít jenom v biosféře. To neplatí jenom pro člověka. Je další polštář, že nemůže žít než ve světě řeči. Je další polštář. Dítě, který se narodí a nesetká se se světem řeči, přesně také nesetká se s někým, kdo by je uváděl do světa řeči, se nestane člověkem. Člověk se nerodí jako člověk, ale stává se člověkem. Této formulace nelze zneužít v tom smyslu, že malé dítě, které se narodí, ještě není člověk a můžeme s tím zacházet jako se zvířetem. Protože platí pro kultivovaný svět lidský, že s druhým člověkem musíme zacházet nejako s tím, který je tu, nebo s tím, který má otevřenou budoucnost. Když bereme vážně druhého člověka, tak bereme vážně jeho budoucnost. Ne to, co je teď, ale čím bude. Nebo člověk je právě daleko víc než kterákoliv jiná bytost někým, kdo je víc tím, čím bude, než tím, čím je. Jakoby absurdní formulace, ale velmi podstatná. Čili my se chováme k dítěti, které se narodí, nebo k embryu, se chováme jako k člověku, ne proto, že by to člověk byl, nebo proto, že má lidskou budoucnost. To je proto, že moderní filozofie vůbec musí pracovat a počítat s časovostí. To, co je dáno teď, to nikdy není plná skutečnost. To jsme si ostatně už ukazovali v různých souvislostech, zejména, co to je přítomnost. Tedy dělí tomu tak, pak je zřejmé, že člověk nežije ve světě přírody, nimž to je jenom jakési pozadí nebo jakýsi základ nebo místo, ale žije především ve světě logu. Teda v biosféře, ale zejména ve světě logu. My všichni žijeme a jsme tím, čím jsme, díky tomu, že žijeme ve světě logu. A díky tomu, že žijeme ve světě logu, jsme schopni myslet v řeči a jsme schopni mluvit, promlouvat. Ale do tohoto světa logu se nerodíme. Do tohoto slova logu musíme vstupovat. A k tomu, abychom mohli do toho světa logu vstoupit, potřebujeme pomoc lidí, kteří už tam jsou. A ty lidi nás tam nemohou vtáhnout, nimž jedině uvádět. Přesně řečeno, ti lidé nám mohou napřáhnout náruč, pokud jsme malí děti, a my sami musíme udělat ten krok do světa řeči. Kdo ho neudělá, tak se nestane člověkem. Nikdo nemůže udělat ten krok do světa řeči, tedy krok k poličtění. První krok k poličtění nemůže udělat za vás nebo za někoho. Každej to musí udělat sám. Tady je úkol lidí, především matek, ale když nejsou k dispozici, tak to musí udělat otcové, nebo tety, nebo babičky, nebo prostě někdo z lidí. Musí udělat, postarat se o to, aby dítě tady mělo před sebou otevřenou náruč a pozvání k vstupu do světa řeči. Někoho, kdo asistuje při tom, když se dítě dostává do světa řeči. Tedy jestli má ten příměr metafora novozákonní o znovuzrození nějaký základnější smysl, jako primárnější smysl, než ten, který je tam uveden, tak skutečně je to tento. Člověk se nerodí jako člověk, narození není nikdy narozením člověka, aby se z lidského mláděte stál člověk, tak se musí jakoby znovu narodit tím, že vstoupí do světa řeči. To nemůže udělat bez asistence druhých lidí. Jak to bylo na začátku, je nám neprůhledné. Za těchto okolností by to vypadalo, že ten první člověk to udělal sám, ten krok. To je extrémní případ, který má svou velkou váhu, svůj význam pro uvažování další a my musíme něco v tom světě logů učinit odpovědným za to, že je schopno sám vyvádět člověka z té situaci přírodního otvora do světa logů. Bez toho bychom to nemohli. Ale pravděpodobně je to věc tak mimořádná, tak jedinečná, tak neopakovatelná, že by se asi netýkala každého, že by to u každého nedopadlo stejně. A že tady lidé sami museli vytvořit jakousi instituci, tak říkající instituci, toho uvádění. No a lidé si toho velmi dobře byli vědomi a to uvádění do světa člověka ritualizovali taky. Už kdysi velmi dávno. Ritualizovali to na místě, kdy už vlastně se všechno odbylo. Ale to je otázka porozumění. Výstavem slov a smyslu skutečně teprve člověk do toho světa logů vstupuje mnoha kroky. A můžeme si to zas metaforicky říct asi tak, že je to jakési velmi jemné předivo, z něhož se člověk vždy, když se nenaučí jemně se v tom pohybovat, tak je protrhává a padá, vždy znovu se propadá zpátky na přírodní úroveň. Že tedy to předivo zejména ze začátku je takové, že ho velmi často neunese. Některé jeho činy prostě neunese. Takže člověk se některými činy propadne opět na tu přírodní úroveň. Ale bez ohledu na tohle, má to určitý vývoj, je jasné, že tady je nějaký ten prostor, který je mimo ten dosávadní svět přírody, kam ten člověk musí nějak vkročit. Tím, že předkročí, přesáhne tu svou dosávadní omezenost na osvětí a tedy na svět přírody. Ještě chvíli mě vydržíte, že jo? No a co je na té věci nejdůležitější? Že do toho světa slova, do toho světa logů nevstupuje jen člověk sám. Na tom také se ukazuje, jak to je třeba chápat, to vstupování. Protože my máme teď možnost srovnat, jak se do toho světa slova dostávají ještě jiné skutečnosti než právě člověk. Svět slova je totiž zajímavý a charakteristický tím, že tam dostává své místo vše. Postupně vše, s čím se vůbec člověk může setkat, v světě přírody třeba, i ve světě už lidskému, to vše nějak dostává své místo ve světě řečení. Takže nejenom drobnosti, které kolem sebě vidí, situace, procesy, věci, předměty, ale celé krajiny, celé obzory, celé univerzu, má své místo ve světě řečení. A ještě svět řečení tím není naplněný. Ještě tam pořád mají své místo i různé fantazie, představy, které neodpovídají, jsou odvozeny z ničeho, co je tu, co je dáno. V tom světě řeči mají své místo euklidovská geometrie i neeuklidovské geometrie. Všechny vědy, všechny myšlenkové systémy, to všechno je ve světě řeči. Něco, co nemůžete umístit ve světě přírody. Takže najednou se situace jakoby obrací, jistě v jiném smyslu, než abychom to mohli chápat, jakože máme velkou krabici a malou krabici a najednou ta velká krabice se vejde do té malé. Je jinak. Tohle by byl strašně brutální příměr a nevhodný. Samozřejmě, že to není tak, že celé vesmíř se jakoby smrskne do slova. Že se vleze do slova. Jde o to, že v tom světě slova teprve se jakoby stává tím, či se stává. Co to je? Proč říkám stává se? No protože my jsme si řekli například, že nevíme, jestli svět vznik jako integrovaná jedna událost. Že je daleko pravděpodobnější, že vznikl jako pluralita nějakých mini-událostí. No ale jak to, že se tohleto vyjevilo? To se mohlo vyjevit jen ve světě řeči. Protože ten svět už dávno není jak vznik. Tady je teď svět už po 18 miliardách let nejmíně. To se ukázalo ve světě řeči. Jenom ve světě řeči je možno jít zpátky 18 miliard let a uvažovat o tom, jak to vypadalo na začátku. Žádnej reálnej svět vám není schopen integrovat 18 miliard let vývoje vesmíru. To můžete integrovat jenom ve světě řeči. Až ve skutečnosti ta minulost toho vesmíru už tady není. Respektive pokud tu je, jako třeba reliktové záření, tak to je jenom relikt. To je jenom úlomek z toho, co tady bylo na začátku. Z toho gejzíru událostí na samém počátku. Tedy nejde o to, že by ten začátek vesmíru byl něčím neskutečný. Nejde o to, že se jakožto skutečnost...

====================
16-2a.flac
====================
Jak se tehdy chápalo, co to je národ? To je potřeba tomu rozumět. A když tehdy někdo mluvil o národě, co tím myslel a jak to je rozdíl mezi tím, když my nesmluvíme o národě a že je stejný slovo, to není žádný argument a historici nejsou schopní historickýma metódama rozlišit tohleto. Když zároveň teda nejsou filozofy dějin a nezačnou uvažovat o smyslu slova národ. Prostě to nejde. To dělají by-like-fic, jenom tak jako po čuchu, že nějaká věda se musí analyzovat. A bez toho je to naprosto všecko zbytečné. A proto se teda taky v poslední době historici hlavně věnují ekonomickým záležitostem a teď zjišťují, kolik grošů stála ovce a kolik grošů a tak dále a kolik čeho musel kari platit jako daně a takové věci. A teď se z toho leco spozná, ale například už jenom říct, za krále holce byla, já nevím, jak se to říká, že byla za groš ovce nebo co. Co to je ten groš tehdy? Jak zjistíte, jakou měl hodnotu kupní? Můžete to zrovnat třeba v rozmezí dvouset let, jak vstoupila cena hůz. Víme, jak to vypadá dnes, se to mění za pět let, za deset let. To vůbec je nesouměřitelné. Inflace ve světě znamená, že vůbec nemůžete, co se dalo koupit za Libru před válkou, za války, po válce a teď. Třeba v Anglii. To jsou strašné. Vždyť ta kalibra dneska za chvíli bude jeden dolar. A ve jívali časy, kdy byla v ráno asi 80 dolarů. A to je zase poměr k dolaru a ten se taky mění. To není tak jednoduché. Teď jak vy počtete, co se stalo s měnou? Jak se dá zjistit, kolik vlastně stála ta ovce? Tady vidíte, jak je to komplikované, ale to je předmětní, to se dá vykalkulovat. Co je ovce, to každej ví, ale co je národ? Každej si myslí něco jiného. Zdejměna tehdy si mysleli něco jiného. Tehdy za ovci považovali stejné zvíře jako my dnes, ale národ ne. Tady vidíte ty potíže, jaké jsou. A když nějakej historik přijde a řekne, že je o otázce smyslu v dějinách, že už se dávno přestalo mluvit, no tak je milí to teda. To nemá být invektíva proti konkrétnímu historikovi, kterou je celá řada, ale to je určitá nekultivovanost, určitá nevzdělanost historiků, že nevědí, o čem je řeč. Protože jestli chtějí přestat mluvit o smyslu v dějinách, no tak pak musí přestat mluvit například o bitvách. A musí mluvit jenom o počtu mrtvejch, počtu raněnejch na jistým území, říct kterým, ale bitva? Co to je bitva? Kdo kdy viděl jakou bitvu? To je názor, který není jasný. Jak se liší bitva od třeba srážky vytvíků? Tam je taky mnoho mrtvejk a raněnejk. Skutečně to je ten strašený diletantismus. Jednak teda je otázka. Smysl dějin a smysl českých dějin. Nebo smysl francouzských dějin nebo podobně. Je vůbec možná hovořit o smyslu českých dějin nebo francouzských dějin? Kdybychom mohli mluvit o smyslu jedných bitvy, tak proč by nebylo možná mluvit o smyslu českých dějin? Tím spíš o smyslu můžeme mluvit o každé události. A je to událost? To je série událostí, které na sebe navazují. Je to integrovaná událost české dějiny nebo francouzské? Je to integrovaná vždy znovu z části integrovaná jakýmkoliv navazováním na ni. My přece nemůžeme žít, jako kdybychom teď spadli z výšně. My navazujeme na to, co se tady zatím stalo za nějakých tisíc let. Nejméně víc než tisíc let. Český národ teď mě od vosmího století nějak se začal formovat. Tak přinejmenči, když nejdeme dál do stěhování národů a nějakých pravlastí. My navazujeme furt na to, co bylo. To je fakt. A jsme to především my, kteří na to navazují. Samozřejmě v omezené míře na určitý malé části toho, co se dělo v českých dějinách, navazují také jiné národy, jenomže úplně jiným způsobem, než na to navazujeme my. My se k tomu hlásíme jako ke svým vlastním dějinám, když oni se k tomu vztahují jako k dějinám jiného národa. Tímhle je daná základna pro integritu nějakou, pro integraci. Tím my to integrujeme. Samozřejmě máme tady různý tradice, není tady jedna tradice a každej patří do nějaké tradice víc než do druhé a proto integruje tu minulost spíš v duchu té jedné tradice než druhé. A je správný říkat, že tady je víc tradic a že každá si to integruje po svým. Nemá cenu se o to hádat, rozhodující je, jestli účinnost jedné integrace je větší než účinnost té druhé integrace. Prostě když dneska někdo říká, že o tebe šla nedávno pěkná kniha o Balbínovi nebo o jednom filozofovi, o kterém nikdo nevěděl, taky jako českým, který to je bémysl, že tady žil a nikdy český nemluvil, a nejenom to ani nenavazoval na český dosávadní a tak dále. To jsou zase další konkrétní věci. Já jsem s velkým potěšením si toho Balbína přečet. A teď jsem si říkal, a teď někteří přítomníků musí proměnout, ale to patří k věci, když teď přečtu Balbína a přečtu Komenskýho, tak to je nebe a dudy. Co s tím Balbínem? Když o toho Balbína tam to čtu, tak to je spíš tak, že mě někdo doporučuje nějakou takovou zajímavou osobnost, abych taky trošku projevil u ní zájem a tak dále, ale že bych se tam něco dověděl, co by pro mě bylo dnes cený, podle čeho bych se mohl orientovat a zařídit ve svým vlastním světě a do svý budoucnosti, že by mě ukázal nějakou cestu. Já to tam nenajdu. To je možná mojí chyba. Možná, že to tam je a někdo jiný to najde, ale já mám věn, že to je nesrovnatelná záležitost. A přitom teda Balbín je jedna z nejpozorovatnějších postav té doby, z těch, co tady zůstali. Pro mě je otázka, já jsem velice úzce orientován, proto pokud budeme mluvit konkrétně o nějakých historických záležitostech, musíte brát se rezervou a počítat s tím, že já patřím prostě do určitý velmi vyhraněné linie českých tradic. Pro mě je rozhodující linie Palacký, Havlíček, Masaryk, Rádl. To je linie, která mě dává smysl, na kterou chci navazovat, kterou jejíž chyby vidím, ale jejíž přednosti taky vidím a mám dojem, že udělám něco pro tu tradici tím, že těch chyb to trošku se pokusím zbavit a naopak zdůraznit to, co tam vidím dobrýho. Možná, že přitom nadělám zas nový chyby, no ale to už hoď tak vejvá. To znamená, že když bude někdo chtít navazovat na něco jinýho a bude alergický na Palackýho, jako jsou některé historici, jako třeba konkrétně pekař, nebo na Masaryka, bude navazovat, řekněme, u nás je Masaryk prakticky, o tom se nediskutuje, tady nejsou žádné stanoviska vůči Masarykovi. Tady prostě se Masaryk vyřadil s knihovému, nesmí se prodávat v tom, když nakoupej knihovny, nesmí se prodávat v antikvariátech, prostě dneska není přístup k Masarykovi. Takhle se vyřídil Masaryk, ale já nesem proti tomu, aby někdo ukazoval, v čem se mejlil, jaký dělal chyby a tak dále, prostě je to postava, bez kterého český národ nemůže existovat. To prostě to znamená likvidovat celou jevnu tradici. Co to je? A podobně. Já jsem v této orientaci, pro mě, když je otázka smyslu děn, tak pro mě poučné je masaryk česká otázka, který konkrétně viděl, jak se tím zabejval a za druhé poučné pro mě rádel, který ukazuje metodickou pochybnost toho pozitivistického ideálu, líčit věci jak jsou a neinterpretovat je. To je nonsens, bez interpretace ty věci nejsou. Nebyly už tenkrát, bez interpretace, protože tenkrát ty věci vůbec se staly, tak bylo díky tomu, že tomu nějak ty lidi rozuměli. Přece historickí událisti se nedějou tak, že by lidi o tom nevěděli. Vždycky o tom věděli, jenom že o tom věděli částečně, blbě, nerozumějí tomu. Rozumějí tomu desprávně, ale ty událisti bez porozumění prostě neexistují. Ty se konstitují pomocí toho porozumění. Že to není jenom porozumění, že to není jenom v hlavách o všem, že jsou reální věci, na který můžeme poukázat. Jenomže historická událost nikdy není jenom ta vnější stránka, která se stala. A to stejným způsobem, o tom se budeme ještě bavit. Stejně tak, jako když vám někdo chce, třeba představte si nějaký kunzistorik, že by chtěl vám říct něco o nějakém obrazu. A teď by napsal celou knížku, kde by popisoval, rozdělil si ten obraz na milimetrovej papír a teď by tam říkal, kde je která skvrna, který milimetr je pokrytej barvou, číslo to a to. A teď by tam měl seznam barev a tak dále. A teď by to přesně udělal. A popsal by to tak dokonale, že kdyby někdo měl jenom ten popis a ty barvy, tak by vlastně skoro mohl ten obraz udělat znova. Prostě by vždycky jenom na ten milimetr nanese, přesně tu barvu a tak dále. A to celé by vlastně popsal obraz, ale nepopsal by obraz. Popsal by prostě jenom fleky na plátně, ale nepopsal by obraz. Pro obraz je něco daleko jiného důležitýho. A to se ukáže při tom, že to, jak rozumíte obrazu, to určuje nebo organizuje váš přístup k tomu obrazu. Všimněte si, že obraz nemůžete vnímat z jakýkoliv zdálenosti. Porozumět, vidět, co vlastně znamená ten obraz, porozumět obrazu, můžete jedně, ale když jste tak blízko, že byste vokou měli a koukali tam na ty drobnosti lupou takřka, to nevidíte obraz. To vidíte jenom to plátno pomalékované. A když jste příliš daleko, tak nerozpoznáte taky nic. Prostě ten obraz chce, abyste se na to dívali z jistý vzdálenosti. A ten konkrétní obraz to neplatí. To není stejný pro všechny obrazy. Prostě ta perspektiva je závislá na tom malíři, který to určitým způsobem udělá. A když vy porozumíte, co v tom obrazu jde, tak se postavíte na to správné místo, odkud je to správně vidět. Na tom je vidět, že ten obraz vlastně skrze to porozumění s váma něco dělá. Takže vy se postavíte jinak, než jste stáli původně. To je jenom malý příklad, ale on s váma dělá daleko ještě víc věcí. Toto je pravda tím spíš o historii. Když rozumíte tomu, co se děje, tak vás to staví někam. Něco teda to dělá s vaším životem. Orientuje to vás. Orientuje vás to. Vy jste už jenom pasívnými aktéry nějakého velkého filmu, kde hlavní postavy jsou někde a vy nevíte, o co jde. A vy tam děláte jenom štafář. Vy se nějak do toho zapojujete. Už tím, jak se do toho zapojujete, tak s části ta situace se mění. Čím víc lidí je určitým způsobem zapojeno do situace, tím pronikavěji se mění situace. Není to tak, že ta situace tady běží, ať tomu kdo rozumí nebo nerozumí. Naopak. Právě jak tomu rozumí, taková je ta situace. No a nějak ty lidi tomu rozuměli tenkrát, nějak tomu rozumíme dnes a musíme to nějak srovnávat. Tedy ten takzvaný ideál pozitivistický, jenom vyvíčit věci, jak jsou, jak byly, je nocence. Jak se to všem vyšší? Jak se to vyšší od toho, kdy se jako smysl dějinám vtiskuje? To je pak jako smysl pro dějiny, a ne smysl dějin. Ne, smysl pro dějiny, to je naše senzorium. Ale smysl dějin, smysl dějinejch událostí, to je to, čím nás dějinové události oslovují. To je určitá výzva, ke které my musíme zaujímovat stanovisko. My nemůžeme zůstat nezaujatý diváci. Pokud bychom zůstali nezaujatými diváky, no tak nevíme, o co jde. My můžeme popisovat různý věci, například, že se tamhle srojilo hodně lidí a kupodivu si dávali do huby a bodali do sebe a nějaký vpav dělali a já nevím co, jo. Vůbec nevíme, že šlo o přepadení jednoho národa druhým. Až my nevíme, co to je národ, nevíme, co to je přepadení, nevíme, prostě jako se díváme na to, prostě jenom popisujeme, co se tam děje. To není historie. Kdyby někdo se díval 1620 teda na to, co se tady dělo na Bílý hoře, no tak by považoval to za nějakou větší výtržnost. Tak skoro nic nebylo. Bylo pár lidí, pár vojáků. To byla vlastně nebyla pořádná bitva. No ale nejenom se ukázalo, že to prostě rozhodlo o, já nevím, o třechstech letech dalšího vývoje. No to nebylo přece v tom, prostě se nedostavili, nedostavili se do bitvy lidi, kterým se nechtělo, že tak. Prostě to stalo organizace, nikdo se o nic nestaral. Nic se vlastně nedělovalo. Ono se stalo strašně moc. No a jinde obrovský teda hekatomby, mrtvejch, já nevím, co všechno, tak žádnej a bojoval se dál. Tohle uvádí, dějiná filozofie, zase rád uvádí, přečtěte si, doporučuje, přečtěte si Tolstýho, že když Líčí, jak Napoleon teda, přišel s vojsky až k Moskvě, no a Kutuzov zapálil Moskvu a ustoupil. A od té doby tvrdil, že tímto nad Napoleon vyhrál. Přičem Napoleon obsadil Moskvu, a teď ještě přešel dál, šel Kukla, teď přišly Mrazy a najednou Napoleon prostě troskotá. Neprohrál žádnou bitvu. A Kutuzov tvrdil, že vyhrál. Teraz, že Kutuzov vyhrál. Tím, že zapálil Moskvu a ustoupil. Tím, že to napoleon vyhrál. Fakticky od té doby to šlo s Napoleonem z kopce. Naráda tam říká, no co to je? Čím to je? Když to někdo bude popisovat zvenčí, no tak co? Napoleon obsadil? Prostě nějaký cizí mluvící lidi tam obsadili celý město, celý schodovou oplností. Nějak taky hořelo. A co? Jak to, že to byla prohra? No pak tam pomrzli a tak. Prostě Rádo říká, není vítězství bezvýry ve vítězství. To je ono. Prostě Kutuzov se nenechal si obalamotit vnějšími okolnostmi, které vypadaly moc špatně. A počítal z budoucností test věcmi, které nevypadaly ještě vůbec nijak. No a v posledu měl pravdu. Rozumět historie věc kalkulu. Nikoliv popisů věcí. Ráda tam říká, přeštěte si úvod do dějin filozofie, tam vykládá jaký je rozdíl tak různejch přístupů, přírodního, přirovědeckého a historického. A ukazuje, jak strašně důležitá je bilence v historii. V přírodě bilence neznamená nic, protože jinak neživíš v přírodě. Nějaké zemětřesení. Prostě nepotřebuje vybilancovat, kam až dojde. Prostě to se ukáže. Kdežto nějaký podnik dějinej z historii, státnickej, vojenskej a tak dále, prostě musí bilancovat. No a momentální stav není rozhodující. Popsat, jak věc je, není důležitý. Protože důležitý je, co se z toho, co se stalo teď, co se z toho stane v budoucnosti. Protože to, co se stalo teď, není vlastně dodělané. Není dokončené. To už jsme o tom mluvili. Teprve ta budoucnost ukáže, co to je. Tady taky se, co se stalo na Pílý hoře, ukázalo teprve v budoucnosti. Byl možno taky na tu potičku, na tom kopečku, bylo možno reakovat taky jiným způsobem. Celý třetí rok předtím byl obrovský úpadek. Ta společnost byla v hrozném srabu. Jednak ve srabu ekonomickém. Protože už dávno většina lidí nepracovala, teda alespoň chlapů, na venkově se nevyrábělo dost obživy, protože to museli dělat všechno ženský. A ty měli na starosti rodiny a domácostí, co mohli udělat. Děti pomáhali ve všem možném. A mužský bojovali už řadu generací. Bojovali a umírali. Spousta rodin byla bez živitelu. Mladí chlapy byli odváděni. Starí lidi už nemohli pracovat. A teď lidi byli unoveni těma bojama. Teď ta úpadek morálky. Představte si, když každá taková historická situace, která umožní získávat ze dne na den majetek bezpracně, to znamená strašený úpadek společnosti. To byly spanilé jízdy, to bylo dancování. Tohle, když všechno vezme pohromadě, tady byla výspa kulturní Evropy. Za Karla IV. A to šlo super dolů. Počínající s kulturovským dekretem. A potom dál ta univerzita měla úroveň horší střední školy. Naproti tomu jezuická kolej postupně měla úroveň univerzity. A to bylo všem jedno. To bylo skoro všem. V takové upadlý společnosti stačí potom malá bytka někde na nějakým kopečku a za třista let je ztracená sloboda. Ta příkladice, jak se tomu říkalo. To všechno je komplikovanější. Tomu je potřeba rozumět, je třeba vidět. Rozumět tomu je možný jedně myšlenkovýma prostředkama. A když si někdo ty myšlenkový prostředky nehlídá a neví, co dělá, když myslí, to je potom špatná historie. Ještě o tu otázku. Honza už o tom mluvil. A to je otázka ty integrity. Mě zatemnilo, já mám tém, že když se tady hovořil, tak se hovořilo o dvojí integritě. Integritě, která se provádí ve světě řeči. Že jsme schopni integrovat nějaké události. Ale pak, že jsme taky hovořili o integritě, která je už v tom přirozeném světě. To je úplně živej větostí. Ano. Takže by bylo potřeba je trochu rozlišit ty integrity, protože ta jedna je jistým způsobem nezávislá na světě řeči, kdežto ta druhá je podmíněna jenom světem řeči. Vždycky sympatizuju. To je přesně má námítka proti fenomenologii, která to nerozlišuje. Dostatečně aspoň. Jistě, naprosto souhlasím. Samozřejmě patří, když kontrolujeme myšlenkové prostředky, když pracujeme, tak nemůžeme mluvit o integritě ve dvojím významu a nerozlišit to. Musíme, samozřejmě. Je integrita, která je prováděná nezávislé na lidském přístupu. To je například integrita živých organizmů a jejich jednání, jejich chování například. Tak, nejenom je integrovaná živá bytost, ale také jeho životes, například, když zbuduje hnízdo a vysedí mladý a živý je a tak dále. To je všechno integrované jednání, chování. Potom je integrita, která nemá tenhle charakter a je na deleko nižší úrovni, taková problematická otázka, co to je vlastně, na kolik je to integrita a tak dále. To je to, že například celý univerzum, v kterém žijeme, v tom kosmu, jak jsme mluvili, že vlastně má jeden časoprostor. No tak co to je? My jsme si říkali, že vlastně každá udalost má svůj časoprostor a teď ty se překrývají a teď nějak se to spojuje, teď je tam někdo, kdo to někde není, ale nicméně, co to je biosféra, tam je to analogické, že biosféra je vlastně taky do jistý míry integrovaná, ale nemá charakter subjektů. Není integrovaná tak, že by měla jedno centrum, mimož má strašnou spoustu centrů. Každý živej organizmus je vlastně jedním z centrů, který podílí na té integritě biosféry. Podobně to tak je s tím časoprostorem. Musíme rozlišovat už, a to jsou v obou případech, je to tzv. objektivní, nezávislé na nás. No a pak je integrita, kterou my do věcí vkládáme. To je například, my považujeme stůl za jeden předmět, víš, je to dost absurdní, jsou to čtyři nohy a nahoře je několik předmětů pospojovaných, poslepovaných nebo sešroubovaných dohromady. To je jeden předmět. Ale my jsme garanti toho, že to je jako stůl, protože my se k tomu chováme jako k jedné věci, používáme toho jako stolu a tak dále. Čili my jsme garanti integrity, která objektivně neexistuje. Objektivně tady je prostě jenom nějakým způsobem poslepovaný nebo pošroubovaný různý věci. No a pak jsou tady integrity jako jich zvláštního typu. Integrita v obrazu. Po vníjší straně se na tom nic integrovaného není, kromě toho, že to je na jednom plátně a barvičkama a tak dále. A přesto tedy je na tom, co si, nebo divadelní hra napsaná, že je integrita. To je prostě halida papíru, popsaná různýma klikyhlákama, který navzájem nemají žádný vztah, že integrita nejde. Když to hrajou, každou chvíli tam řekne někdo něco jiného, hejbají se různě. Jaká integrita? Prostě to je potřeba porozumět, abychom věděli, co to vlastně dohromady říká. Čili na jedné straně jsme tady my, ty, kteří tu integritu tomu musí propůjčit, máme-li tomu porozumět. Ovšem není to tak, že si můžeme jakoukoliv integritu, kterou bychom měli u toho stovu, tam to taky nebylo jakákoliv, ale bylo to celkem za to záležení převážně na nás. My musíme taky koukat na to, jak to bylo míněno. Jenomže co my víme, jak to bylo míněno? My už vůbec se sofoklem se nedostaneme nikdy do hovoru, abychom věděli, jak mínil nějaký zvířata. Čili my musíme zase chápat, jak to asi mínil, musíme chápat z toho, co se zachovalo. My to musíme i interpretovat. My musíme sice tu integritu tomu poskytovat, ale jako kdybychom poskytovali krev jako dárci. Ono to musí samou obživnout, díky tomu, že my poskytujeme integritu. Ono to musí obživnout a ukázat nám, jaká je jeho vnitřní skutečná integrita toho dramatu. Tam už je to zase komplikovaný a u historie to už je úplně něco jiného. Tam především je tady něco jako v živých, teda v té biosféře, že vlastně každý člověk je nějakým aktérem v dějinách. Ovšem ty role jsou různě důležitý a garantem integrity je tady především každý člověk, zejména pokud rozumí tomu, co se děje a jak tomu rozumí. Ten, kdo je aktérem první kategorie, sice nemůže dost vtisknout své pojetí, ale může vtisknout svými činy, jsou pozicí a svými činy může vtisknout té události jisté rysy, které donutějí ty ostatní, aby revidovali své pojetí, své interpretace, který se od toho odlišuje. Čili musí to pak chápat tak trochu, jak on tomu tlačí. Ovšem není to tak vždycky, protože fakticky, když všichni to chápou jinak a jedna silná osobnost začne být, tak ta signálnost tu přestane být silnou osobností zase. Když zcela neodpovídá tomu, co se od ní čeká. Čili tam je to neobyčejně komplikované. Tady nikdy nemáme zaručeno, že je tady nějaký jeden garant integrity těch jiných událostí. Tohle všechno musíme samozřejmě rozlišovat. Na všech těch úrovník je to jinak. Nicméně integrity tam určitý jsou, i když jsou takového velmi často zprostředkovaného druhu. A v dějinách je to všechno zprostředkováno. Čili neexistuje v dějinách skutečná dějiná událost, která by nenesla na sobě stopy jistého pojetí. To je strašně důležitá věc. I tam, kde se hovoří třeba jenom o významu nějakého technického vynálezu, tak to vůbec nic neznamená. Ten, kdo vynalez parný stroj, neměl páru o tom, k jaký průmysloví revoluci to povede. A přitom ten stroj znal bezvadně. Kdyby on ho zestrojil, a přesto nevěděl o některých jeho funkcích. To jsou ekonomické funkce. Na tom je krásně vidět, jak je možno z jistého redukovaného, omezeného pohledu popsat něco důkladně, přesně vědět, co to je. A v podstatě nevědět vůbec nic. S tím, co neměl pojetí. O tom, jak zliklivé manufaktury, jak tady vzniknou velké továrny, takového rozsahu, že teď vznikne celá nová třída, že proletářů, který budou vytrženi od každého vztahu k nějakému vlastnictví, nebo k nějaké práci v přírodě, tvoření práce a tak dále. To je všechno, co potom popisovali národospodáři, zejména angličtí, a potom tady také Marx a Engelsem, kteří se to tam od nich naučili. Tohle to všechno prostě unikalo tomu, kdo věděl přesně, jak funguje ten technický návaz. Podobně to slyšeli. Je možné přesně vědět, jak něco bude ve společnosti klapat. A najednou se ukáže, že je u toho, že k tomu se najednou přidal nějaký novej aspekt, s kterým nikdo nepočítal. A najednou vznikne nová situace, kterou nikdo neplánoval, ale na kterou všichni reagujou, které dřív nebo později si ji začnou uvědomovat. Zároveň ale ta situace by nemohla vzniknout, kdyby nenajeli všichni ostatní na nějakou aktivitu, která umožňuje, aby k tomu došlo. Všichni jsou na tom nějak podílníci. Nevyrobí to jeden člověk, nebož podílají se na tom všichni, i když nevědí pořádně na čem. To patří tohle květnám. Ale všude tam jsou nějaké subjekty nebo nějaké ohniska, nějaké zbroje integrity. Integrující síly. Každý si to nějak integruje. A to, jak se ty jednotlivé integrace překrývají a pronikají, to způsobuje jakousi zdánlivou objektivní integritu, která je podobná jako je zdánlivá integrita biosféry nebo zdánlivá integrita časoprostorů cvětovýho a podobně. Ještě k té původní otázce, kterou jsem měl, to jenom je už tak krátce. Když jsme teda hovořili o tom, že ten kluzoka, teda přirozený svět, promlouvá do světa řeči, tak ale on do toho světa řeči promlouvá jenom skrz svět jako intencionální předměn. On přímo promlouvat nemůže. Protože ten přirozený svět není integrovaný, ale ten svět, o kterém hovoříme ve světě řeči, je již světem integrovaným. Já bych teda oponoval tomu, že to je až skrz zaintencionální předměn, poněvadž tak to promlouvají věci už v archaické společnosti, která vůbec ještě neznala pojmovy myšlení. Která neznala intencionální předměny. Věci jo, ale myslím si, že svět už je konstrukce. To je pro nás konstrukce. Ale je to tak? Je to tak skutečně? My máme určitou interpretaci světa. Nepochybně pro Gilgameshe byl svět něco jiného, než pro nás. Ale neříkali bychom si na začátku, že vlastně ten základní charakter vztahu člověka a světa je demonstrovatelný už tam. Totiž, že člověk prolamuje hranice svého světí a pohlíží za tyto hranice, chce tam proniknout a právě tam, nikoli ve svém osvětlí, už tam se stál tím, čím je. Nebo čím má být. V podstatě udělací jméno. Ten Gilgamesh tomu nestačí, aby byl králem, že je první ze všech. On si chce udělat jméno v tom chuvavové lese, v tom háji. Udělací jméno na celém světě. Tato perspektiva povští zemi je rozumící. Pro vztah člověka ke světu. Že on tím světem rozuměl něco jiného. Podobně jako s tím národem. Řekněme, že by se tam mluvil o světě. To je jenom stejný slovo. Ale to ještě nic ho neznamená. Ale tenhle fakt, že on prolamuje hranice svého osvětí a chce se stát sám sebou ve vztahu k tomu, co je za těmi hranicami, to je podstatní. To znamená, že on se cítí oslovenkým a že ten svět nakonec nebyl konstrukcí. Ty příklady jste dnes uváděl. Konstrukcí u toho Dilgameshe? On svět nikde neviděl. Jestli pro něj svět byl jenom ten strom, který viděl, tak potom jo. Už háj vidět je jistým způsobem konstrukce. To je něco jiného. On byl ve světě slova už, v němž ten háj ho osloboval. Ten háj se dostal ke slovu a on ho nepotřeboval konstruovat. Takovýmto způsobem jo, ale když už by hovořil o háji, tak buď může ukázat na toto a říct, že to je háj. Přičemž my bychom dnes řekli, že ten háj je... A tak dále, kdybychom to chtěli nějak popsat. Ale nemůže se vztáhnout k něčemu a říct o něčem, že je háj, aniž by řekl, co pod tím hájem myslí, nebo aniž by na něco ukázal. Pak opravdu nemůžeme vědět, co ten háj je. Buď teda musí podat... Dobře, jenomže on to neudělal tím způsobem, jak to děláme my. On to netematizoval. On nevysvětloval pojem, on nevysvětloval obsah termínu, který ho použil. Tam prostě nic takového nebylo. Prostě to slovo tam znamenalo ten svět. Přímo. Tam nebylo prostřednictví. Já vím, že jsme se o tom jednou tady křižili. Tohle je dokonce v souhlasu s Husserlem. Prostě ta konstrukce, ta je mnohem pozdější než svět. Já nepopírám, že to pro něj muselo být nějakým způsobem konstrukce. Ale já jenom jsem chtěl povás vědět tím pánem, když on řekl to jedno slovo, tak to pro něj znamenalo svět. Svět, který jsem ho otevřel, který viděl. To jenom my říkáme, že nemůžeme vidět svět, protože my jsme si vidění redukovali na to, co máme před sebou. Na předmět v důsledku předmětného myšlení, který je plodem pojimového myšlení a jeho intenciálních předmětů. Protože svět není ani předmětem, ani vstáhem mezi předměty. Takže my říkáme, že svět nemůžeme vidět. Jenže to není pravda. Svět se nám otvírá a my se otvíráme světu. A svět nás oslovuje, ukazuje se nám. To je bezesporu. Svět se ukazoval, byť jinak se ukazoval už vělká myšlení. To by znamenalo, že i v nepojimové myšlení by se mohl ukazovat svět? No samozřejmě, že jo. Svět přece není podmíněn pojmem. Pojimové myšlení. Svět se ukazoval archaickému člověku. Díky světu logu, respektive mýtu, v kterým žil. Ano, ale ten svět, o kterém hovoříme v logickém myšlení, tak tam jako připouštím, že ten svět se nám otevírá v řeči. Pro nás ale ten svět jistým způsobem je konstrukce. Se obávám, že právě svět konstrukce vlastně není. Ano, ale teď o kterém světě budeme hovořit? Jestli budeme hovořit o tom přirozeném světě? O tom, který se nám otvírá. To je jedno, jestli přirozený nebo tenhle ten umělej. No, to smutné, to by mělo být. Ale ten, který se nám otvírá. Konstruovat svět se nedá. Konstruovat se dají předměty. A svět není předmět, tedy konstruovat se nedá. Dá se říct, že svět je úhrn všech předmětů. A přičemž myslíme ty předměty tak, že je konstruujeme. Ale svět se nedá konstruovat jako úhrn. To vlastně není konstrukce. Když říkáme, že svět je úhrn, tak to je jistým způsobem konstrukce myšlenková. No, konstrukce, to je návod k sečtení, nebo něco takového. No, ale je to furt jako konstrukce, se která pojat, ne? To je jako, kdybyste řekl, že já nevím nic takového. To je to samé, jako když budu popisovat spolupráci. To jsou tři úhly, soubor tří úhly. To není treoření. To je obrazec, který má strany tři úhly. To už je jiná stránka, ale je to furt konstrukce. Tři úhly, to není konstrukce ještě. To není žádná konstrukce. To je to myšlenkové konstruování, že? Úhel je konstrukce. Když řeknete tři úhly, tak to není konstrukce. No ne, když řeknu, že trohelník jsou tři úhly, tak je to konstruování trohelníka. Tedy je to konstrukce, i když je to milná konstrukce. To je vyjmenování tří úhly. To jsou vyjmenování tři konstrukce, a ne žádná jedna. Ta jedna konstrukce, to musíte teprve udělat. A to právě u světa nejde, abyste udělal ten soubor. Musel bych řeknout, že to je nenaplněná intence, ale fakticky to nejde, tu intenci naplnit. Čili, jestli něco svět pro nás znamená, tak ne díky konstrukcím, nebo nezávisle na konstrukcích. Prostě nám se svět otvírá, je to poznámené našema konstrukcema, nezávisle na konstrukcích.