Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
20-1a.flac
====================
Dvacátého pátého třetí osmdesát pět, kosmologie dvacet. Dneska si především připomeneme, jenom poukážeme, pane se tím důkladně zabývat nemůžeme. Už jsem minul a říkal, proč teď musíme zachovávat jistou stručnost, abychom to nějak dotáhli. Připomeneme si některé vlastnosti nebo aspekty dějin a dějinných struktůr. A to proto, aby bylo jasno, co všechno k dějinám patří. A když řekneme, že něco je rozhodující, takže to neznamená, že dějiny jsou na to rozhodující redukovatelné, že tedy to ostatní je nějak z toho rozhodujícího odvoditelné. V podstatě tohle je problém porozumění dějina. Především musíme rozumět tomu, že v dějinách jsou jednajícími lidmi vintegrovány různé skutečnosti, různé struktury, které mají jakousi svou samostatnost. A my se pak porozhledneme, jak rozličnou samostatnost mají. Ale ať mají jakoukoliv samostatnost, protože jsou součástí dějin, nevyplýváste jejich vlastní skutečnosti a samostatnosti, níbrž je to vždycky prostředkováno reagováním lidí. Takovou nejhrubější skutečností, která se prosezuje v dějinách nejradikálnějším, nejtrapnějším, totiž katastrofálním způsobem, to jsou přírodní katastrofy. Výbuch Sopky likvidoval Pompeje, Herkuláneum a ještě jedno městečko, tam se nevzpomínám, jak se jmenovalo to třetí. Veškerý život, to znamená zároveň veškeré dějiny Herkulánea nebo Pompeji, byly ukončeny. To, co začalo někdy později, to byl nový začátek něčeho dalšího, co už nenavazovala na ten život Pompeji. Když by spadla nějaká velká asteroída na Zemi a spadla by někam do relativně víc obydlené části světa, tak by to byla nepředstavitelná katastrofa, která by likvidovala pravděpodobně celou civilizaci, protože ta je tak řká celosvětová, že ale likvidovala by třeba kontinent. Možná, že byly na pověstech o Atlantidě něco, možná, že něco takového se stalo. Prostě jsou určité přírodní události, nepravé události, přírodní děje, které jsou schopny zasáhnout do dějin naprosto devastujícím způsobem. Tam už nemusíme takřka hovořit o reakci, o reaktibilitě. Tam prostě na žádné reakce není čas. Tam prostě jediná reakce je, že všechno uhyne. Existují však také jiné také přírodní skutečnosti, mohli bychom říct i setrvačnosti, které mají značný význam, ať už pozitivní nebo negativní, pro dějiny třeba nějakého národa. To je třeba přírodní bohatství, které tam je. Dneska je takovou nápadnou skutečností, zejména však po poslední válce, že hodně arabských států bez jakékoliv zásluhy mají nepředstavitelný přísun kapitálu, díky tomu, že mají ve svém přírodním bohatství takové obrovské množství ropy. V minulosti to bylo jinak. Arabové se zasloužili o evropskou kulturu v době, kdy po pádu Říma to šlo v Evropě všechno v čertu a kdy se tady rozmohlo obrovské barbarství a všechny společenské struktury se rozložily a rozkládaly itd. A zejména, kdy kultura přišla vníveč, zapomnělo se takřka na vše a kdy dědictví třeba řecké a dokonce i římské antiky bylo prakticky zapomenuto, přežívalo jen neuvědomilé nevědomky, ale nebylo to vědomé navazování, tak tehdy zachránili ten odkaz především řecké kultury, řecké civilizace, Arabové. A přes Araby se potom do Evropy znovu dostával ten odkaz. Zejména Aristoteles byl zcela zapomenut. Jeho filozof všech dob snad, že byl naprosto likvidován, o něm se vůbec nevědělo, neměl žádný vliv, na rozdíl od Platona. Díky Arabům a překladům z arabštiny se dostával Aristoteles opět do evropského povědomí. Ale dnes už tomu tak není. Arabové dnes jsou vlastně kulturně, nebo do nedávna byly, teď se to trochu zvedá, ale kulturně byly v neobyčejném úpadku a ty obrovské zásoby ropy tam jim přišly jako dar z nebes, nebo spíš ze země. Tedy to je jenom příklad, jak přírodní faktor může hrát obrovskou roli v dějinách. A zas na tom vidíme, že velice záleží na tom, jak lidé dovedou ten přírodní faktor využít, jak na tu možnost, na tu výzvu, která je skryta v těch přírodních zdrojích, jak dovedou na to odpovědět. Dále existují jisté věcné fyzické setrvačnosti, které v dějinách hrají svou roli. Když se vystaví město, vystaví se hradby, tak ty hradby tam stojí, dokud neschátrají, anebo dokud nejsou uměle zbořeny, třeba nepřítelem, který oblehá město. To, zda jsou nebo nejsou hradby postaveny, to je dějiná událost, kterou ovlivňují lidé. Ale to, že ty hradby jednou postavené, tam vydržejí po věky, příklad čínská zeď, která po staleti oddělovala Čínu od ostatního světa, to už není z rozhodnutí lidí, z rozhodnutí lidí je jenom udržování. Ale ta setrvačnost té zdi, která tam prostě jednou postavena stojí dál, ta představuje určitou historickou, určitou dějnou skutečnost. To není jenom fyzická skutečnost. Takovou dějnou skutečností je zeď v Berlíně. To není jenom ta fyzická. Člověk, který cítí, že v tom je něco víc, tak tímhletím způsobem se docela takové přírodní, fyzické záležitosti dostávají do dějin a mají tam svou roli. Ale v dějinách analyzáme také jiné setrvačnosti, které jsou neméně významné a které se neobejdou bez lidské asistence. To nejsou setrvačnosti toho typu, jako je setrvačnost zdi městské, nebo hradů, opevnění, které jednou postaveno, svou setrvačností stojí dál. Nímež to jsou setrvačnosti, které v každém okamžiku potřebují lidské asistence. Je to mnohem intenzivnější než hradeb, kde hradby potřebují také lidské asistence. Potřebují opravovat. Tam, kde se něco vydrolí, v nějaký kámen vypadne, je potřeba zasadit sám, jinak se to zboří časem. Tak i tam je zapotřebí lidské asistence. To jsou setrvačnosti, které potřebují lidské asistence každodenní, které jakožto setrvačnosti jsou zprostředkovávány. Není to údržba zvenčí. Nímež lidé svým jednáním umožňují těmto setrvačnostem, aby existovali. Jedním z takových příkladů jsou ekonomické setrvačnosti. V momentě, kdyby lidé přestali živit ekonomické setrvačnosti, tak se celá ekonomika rozloží. Kdyby se podařilo přemluvit v nějaké společnosti lidi, aby přestali třeba pracovat, tak jakékoliv ekonomické závislosti jsou v čudu. Tam jen nastává smrt naprosté většiny členů té společnosti, poněvadž už nejsme v situaci, kdyby stačilo natáhnout ruku a utrhnout si banán. Bez práce nebo jen s tou malou prací. Ale tady není ta ekonomická setrvačnost, to, čemu se říkají ekonomické zákony, to není nic tak setrvačného, že by se to obešlo bez lidí. To též platí třeba o technice. Letz sice ve svých aforismech, v neučesaných slovech, napsal, že technika bude stále dokonalejší, až dosáhne takové dokonalosti, že se obejde bez lidí. To je sice bon mot, ale není pravda. Technika se bez lidí neobejde. Je možno konstruovat stroj, který funguje dlouho sám. To je možné. Ale technika je něco jiného. Technika není jen určité množství strojů. Technika není jen jedna továrna, která bude jednou postavená, aby fungovala do té doby, když se tam něco pokazí. A že by to teda závislo jenom na opravářích, kteří by to udržovali v chodu. Technika je něco víc a ta se bez lidí neobejde. ... Samozřejmě. Já jsem to říkal, jenom že u té berlínské zdi je to asistence zvenčí, kdežto u té techniky je zapotřebí, aby někdo se té technice odal a aby v té technice něco dělal. To není jenom udržovat takzvanou techniku. To udržujeme jenom to, co už bylo vytvořeno, co bylo konstruováno. Ale technika je něco víc. Technika je určitej styl života. Je určitej styl práce, styl výroby a tak dále. A tenhle styl se nedá udržovat zvenčí. To prostě lidi na sebe musí vzít a tím stylem musí žít. ... ... Samozřejmě. Ale to je díky tomu, že ta zeď není jenom tím, čím je. Nýbrž je vtažena do ději. Ale ta zeď sama, jako taková, ať jí přelejzá nebo nepřelejzá kdo, ať u ní hlídají nebo nehlídají, tak prostě ta jednou postavená, dokud neschátrá, tak tam stojí. ... ... ... ... ... ... ... Jakmile je to jednou vtaženo do dějín, tak to potom má jiný charakter. Ale přece jenom je rozdíl, mezi tím, když postavím nějakou zeď a aby ta zeď prostě neschátrá, tak ji jenom udržuju, ale jinak, kromě toho, že to počasí a já nevím, co na ní působí, takže chátrá, tak jinak ta zeď stojí od té chvíli, co se mi postavilo. Naproti tomu, že jsou určité setrvačnosti v dějinách, které nemají tuto povahu. Že když je ustavím a nechám bejt, tak se rozložej. Ne proto, že by schátrali, nebo že každý moment, každý den znovu a znovu potřebujou přísun lidských smyslů, lidský práce, lidských reakcí a tak dále, aby vůbec byly. Já s vámi souhlasím. Mě vždycky dráždí ten, kdo nesouhlasí. Kdo souhlasí, tak bych přestal mluvit. Takže jsou jednak setrvačnosti, já mluvím radši o setrvačnostech, poněvadž termín zákon nebo zákonnitost mě nepřipadá vhodnej, protože to není buď nic jinýho než setrvačnost, anebo je to podezřelé a musí se to probrat ta podezřelost. Jsou určité setrvačnosti, které vyžadují aktivity lidí. Příklad takové setrvačnosti je také nejenom technika, nejenom ekonomika, ale je třeba jazyk. Jazyk, který nikdo nemluví, prostě přestává existovat. Nebo přestává existovat jako živej, pokud tím lidi čtou. A když už ani nečtou, když ho nikdo nezná, no tak do té chvíle, dopuď ho někdo nevyluští, pokud je v zápisech nějakej, no tak ten jazyk neexistuje. To jsou nějaké znaky, s kterých se dá něco rekonstruovat, ale fakticky ten jazyk neexistuje. Aby jazyk existoval, musí žít a žije jenom v hubě lidí, prostě jenom když mluví. A píšou. To je taky zvláštní typ setrvačnosti. No a už trošku jiné setrvačnosti zase. A tam ta odlišnost těch setrvačností vysloveně dějinných, které už jsou konstituovány jako dějinné a nejsou do dějín pouze vtahovány, jak je to s těmi přírodními setrvačnosti. Tou zvláštní setrvačnosti, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná, která je dějinná. Tou zvláštností je, že jejich existence, jejich setrvačnosti, jejich trvání, že je závislá na prostřednictví vědomí. Jenže to vůbec neznamená, že vědomí zapotřebí, nebo že už je tím dáno, že to je takové vědomí, které si správně uvědomuje, co vlastně prostředkuje. A tady se otvírá celá široká perspektýva toho, co de facto bylo objeveno až vlastně koncem 18. století a co se stalo tématem plejády vynikajících myslitelů století 19. a zejména století 20. totiž otázka ideologie a ideologií. Ačkoliv teda o ideologiích se mluvilo dávno předtím, takovou specifickou ražbu tomuto termínu dal Marx s Englsem, zejména však Marx. A to v rámci takzvané Hegelovské levice, celé pojetí silně je závislé, nebo je podmíněno filozofii Hegelovou, ale není to jenom převzetí něčeho, co už by bylo u Hegla hotové, jenomže je to skutečně pojetí nové a pojetí, které už je takžka zapomenuto. Tak například současný marxismus tohleto pojetí prakticky anuloval, vytěsnil a není o něm výdu ani slechu. Je to pojetí ideologii jako falešného vědomí. Když někdo vykonává určitou činnost, aktivitu svědomím, ale svědomím, které neukazuje v pravém světle to, co dělá. Nímž když toto vědomí ukazuje tu aktivitu jako by to bylo něco jiného, tak to je ideologie. Takhle je to trošku zjednodušeno, ale patří to, to je ta základní myšlenka u toho. Významným myslitelem, který propracoval struktúru, i když nemluvilo o ideologii, tak struktúru toho, co potom bylo nazváno ideologií a co bylo raženo v tomto smyslu, byl Feuerbach. Bezprostřední učitel, jak přiznávají oba Marxe a Englse. Feuerbach to vypracoval, ukázal na svém pojetí náboženství. Feuerbach si dává záležet na tom, aby nemohl být interpretován jako odpůrce teologie, jako antiteolog. On vysvětluje, podle svých slov, vysvětluje, objasňuje, že teologie není nic jiného než antropologie. Že vědomí člověka o Bohu myšlení o Bohu, vztah k Bohu že je vlastně vztahem člověka k sobě samému. Ovšem, člověk se mýlí v chápání tohoto vztahu, takže si myslí, že když se vztahuje k sobě samému, tak si myslí, že se vlastně vztahuje k Bohu. Tento omyl je možný díky tomu, že on se k sobě samému nevztahuje jako k sobě individuálně, nejbliž jako k sobě rodově. To znamená, člověk se vztahuje k sobě jako ke svému rodu, jako k člověku, ne k sobě individuálně. A protože je schopen se také vztáhnout k sobě individuálně, tak vidí, že je mezi tím rozdíl a toho vede k projekci sebepojetí ve smyslu rodovém, tak se vztahuje mimo sebe a tak vzniká Bůh. Takhle je ta ideologie, ta ideologická struktura velice přehledně viditelná. Člověk se ve skutečnosti vztahuje k sobě, byť rodově, ale myslí, že se vztahuje k Bohu. Všechno nejpodstatnější pro lidský rod, všechny nejpozitivnější vlastnosti člověka, promítne kamsi na nějaké plátno, a vztahuje se k tomuto obrazu promítnutému jako ke svému Bohu. Co to znamená? Vědomí je vždycky vědomím něčeho, ale vědomí je vždycky schopno reflexem. Lidské vědomí, řekli jsme si, je charakterizováno tím, že nejenom vím, ale vím, že vím. Tady člověk něco ví, myšlenkově se k něčemu vztahuje a je to v pořádku, že se k tomu vztahuje. Ale v reflexi interpretuje tento svůj vztah a ta interpretace už je falešná. No a tahleta struktura byla pak aplikována na celou řadu jiných oblastí a Marx zdůraznil něco jiného, než co vidíme u Feuerbacha. Feuerbach může vytvořit o svém humanismu, mluvil o člověku a jeho pozitivních vlastnostech a tu falešnost vědomí viděl pouze v tomto omezeném vztahu. V této omezeném vztahu bylo to, v této omezené perspektivě, člověka k své rodové podstatě, jak říkal. Marx tam místo toho dal ekonomické poměry a si udělal z nich jako by úplnej subjekt který skrze člověka se uvědomuje, ale falešně. To zas bylo možné díky Hegelovi, který takto pojal vůbec světové dějiny. To jsme si říkali, jak ten absolutní duch vytvoří přírodu skrze niž se pak realizuje a uvědomuje a dochází sebeuvědomění. Samozřejmě dochází až posléze sebeuvědomění. To sebeuvědomění těch řeckých filozofů nebo dokonce ještě předtím těch mytických velkých postav a potom v dějinách filozofie těch velkých filozofů. To sebeuvědomí bylo falešné. Teprve skrze Hegela se uvědomuje dokonale. Tahle struktura je zachována, ale není to světový duch, není to absolutní duch, který dochází uvědomění. Nejbrž jsou to ekonomické setrvačnosti, výrobní poměry. Ty se nejdříve, po mnoho období, docházejí uvědomění nesprávným falešným způsobem. Prakticky to bylo nejúčinnější při kritice buržasních revolucí, kde Marx ukazoval, že měšťané, kteří se chápali moci politické, ve svém vědomí subjektivně, byli přesvědčení, že plní program osvobození společnosti. Ve skutečnosti osvobozovali jenom sebe a dali si zatraceně pozor nad tím, aby se neosvobodili také tí, kteří jejich sil potřebovali k tomu, aby bohatli. Jejich práce musela být na prodeji. Velice brzo poznali, že jsou mezeté svobody a nedovolili, aby se šlo za ní. Svobodomyslné formulace buržasních revolucí představovali pro Marxe falešné vědomí, protože se velmi rychle ukázalo, že nejsou myšleny vážně. Do toho přišlo ještě to řešení. Samozřejmě bylo v tom, že je tady jen jediná třída, která je schopná dobít moci, aniž by přitom musela to provázet falešním vědomím. A to jsou proletáři, kteří nemají zájem na tom, aby setrvali u moci. Od té doby ta otázka ideologie, ideologií, ideologických struktůr a tak dále byla podrobena mnoha studiím, nejenom marxisty, naopak, jak jsem říkal, marxisté vlastně tohle téma opustili. Už po nějakých 50-60 let je celá otázka, je celá otázka stavěna jinak, jako že je rozdíl mezi falešnou ideologií a správnou ideologií. A v té myšlence marxově pokračují spíše marxologové takzvaní, zejména lidé z frankfurtské školy, o nich dvakrát už tady nám taky kdosi povídal, nebo teda jiných, těch studií je opravdu nespočetně a příznačné pro ně je, že tu ideologičnost si objevují, respektive transponují do nejrůznějších oblastí lidského života. Který v polovině tohoto století a od ní do té druhé poloviny to dělají programově. Někteří to však už koncem minulého století a začátkem tohoto století dělali, aniž by mluvili o ideologii. Ve skutečnosti třeba Freud ve své základní koncepci neznamená nic jiného, než odhalování ideologického charakteru, lidského sebechápání, ty jeho koncepce, jako třeba chybný úkon, že je typická ideologická deviace a přitom teda nemá co společného s ekonomickými poměry. Jsou lidé, kteří jsou těžce poškození tím, že třeba byli deprivováni v dětství, nebo že žili v rozháraných rodinách, a teď se hledají ty koreny a když se dosáhne to, že ty lidi si uvědomějí, oč vlastně jde, tak se vyléčejí. To je v podstatě princip psychoanalýzy, který někdy funguje, někdy nefunguje. Předpokládá se, že existují psychické mechanizmy, které v jistých případech znesnadňují nebo znemožňují, aby si člověk plně uvědomil svou vlastní situaci a že se tak člověk dostává někdy na cestí, z něho už není návratu, pokud mu někdo nepomůže, aby si tu situaci uvědomil a tím se dostal znovu na správnou cestu. V podstatě ta struktura je naprosto analogická a mohlo by se říct také, že to je demaskování ideologického myšlení. Pochopitelně nikoliv už v tom Marksově smyslu, který to vázal přímo především u Markse. Ideologie není soukromá záležitost, nýbrž je vždycky záležitost střídní. O ideologii nemůžeme mluvit u malých skupin, třeba lidí, nýbrž jen u celé třídy. Jak si třída uvědomuje svou... ale ta struktura se nemění ani v případě, kdy jde o situaci individuální. To bychom se dostali jinam. Pro nás je důležité, že tyhle skutečnosti charakterizují zvláštní situaci vědomí, kdy vědomí funguje v dějinách i když je to falešné vědomí. Je důležité, je nepostradatelné, je podmínkou toho, aby se určité dějiné události odvíjely, aby se vůbec staly. A dokonce u určitých konkrétních událostí je podmínkou, aby to bylo falešné vědomí. Takže když někdo přijde a začne lidem říkat, že to je falešné vědomí a začne přesvědčovat, jak se mají správně na to dívat, tak to je vlastně ohrožením pokračování toho dějinného vývoje, který dosud probíhal. Tím se dostáváme k další rovině, totiž jakým způsobem se v dějinách uplatňuje nevědomí vůbec, nejbrž pravdivé myšlení, pravdivé poznání. Že to je velikánskej faktor dějinej, který v minulosti vedl k obrovským společenským proměnám někdy a který je rozpoznán v důsledku toho jako velice důležitý a který je tedy čím dál víc společensky či spíše státně hlídán. Ty setrvačnosti já jsem zapomněl ještě dodat, nejsou tedy jenom na jedné straně ty přírodní, pak ty vědomím prostředkované, ale mimo vědomé, ale existují také, já jsem to říkal, ale nezdůraznil jsem to, takže teď to chci ještě potrhnout, existují jisté setrvačnosti v rovině samotného vědomí, samotného myšlení. Představuje takovou setrvačnost, která není samostatná, která závisí na tom, jak v ní lidé pokračují. Jak v nich, jak v tom způsobu pokračují. Určité předsudky záležejí a přetrvávají tedy v tom, jak lidé ty předsudky sdílejí. Když lidé rozeznají předsudek jako předsudek a zbavějí se ho, tak předsudek přestává existovat. Respektive existuje jenom díky těm, který to nerozpoznají. Určitý způsob myšlení, metafizický způsob myšlení, může trvat tisíc, dva tisíce let, jak víme. Mytický způsob myšlení trval mnohem déle předtím. Ani nevíme, kdy začal. Víme o něm jenom z těch pozdních forem, které už byly poněkud literárně zpracovány a které můžeme šifrovat. To jsem se vrátil a zároveň tedy znovu se ukazuje, jak rozpoznání určitých předsudků dlouhé generace třeba sdílených, jak může pronikavě zmínit společenskou situaci, zároveň podobně. Což platí ovšem i tam, kde jde o rozpoznání falešné. Takže nějaká nová nálada, třeba jako i romantismus, to je něco, co většina z nás, alespoň v naší zemi, cítí jako něco nepřirozeného. Naproti tomu třeba ve Francíze to cítí jako něco přirozeného. To má jiné konteksty všeho druhu. Ale v pravém slova smyslu romantismus je určité období, které po jisté době je už neúnosné protahovat. A vyrojí se proti němu jakási reakce. Tam ani nejde v těchto souvislostech ani nejde o správnost či nesprávnost. Je o to, že určité nálady, určitý životní styl se přežije a musí se přistoupit k něčemu jinému. V dějinách umění je to velice dobře demonstrovatelné. Těžko můžeme říct, zda Bachová hudba je správnější než Mozartová než Stravinského a tak dále. Nicméně se vracíme k tomu, jak strašně to je,

====================
20-1b.flac
====================
Jak strašně důležité je rozpoznání předsudku, jakožto předsudku, omilu, jakožto omilu, nějakých falešných přístupů, metod, pověr, jako pověr a tak dále. Čili dostáváme se na rovinu, kde vědomí začíná hrát zvlášť důležitou eminentní roli, ne jakožto vědomí, jakožto jeviště, nebo jakožto sféra, v ní se vyjevuje, nebo může vyjevovat pravda, jakožto pravda, a omil, jakožto omil, a lež, jakožto lež. Dostáváme se k té důležité funkci vědomí a myšlení, které není převoditelné na žádnou dějinnou charakteristiku, tak, že bychom určitým epochám přisuzovali určité pohledy na věci a připouštěli, že každá doba má svou pravdu, nebo tak. Nýbrž přicházíme k té elementární a ve své elementárnosti krajně závažné otázce, jaký vliv v dějinách má to myšlení, které usiluje o pravdu. Jinak řečeno, jaký vliv v dějinách má pravda. Jak se prosazuje v dějinách pravda. Já tady skončím teď. Já se omluvám, dneska to bylo dost blbý, ale jsem ještě v horší kondici než bývá. A jak jsem ohlásil, příště se pokusíme na interpretaci té slavné heidelberského zájení Hegelových přednášek o dějinách filozofie. Vyložit si, jakou funkci v tom uplatňování, prosazování pravdy v dějinách má filozofie. Já jsem nepochopil v tý části výhledu, jestli taková náhleda nebo životní styl, je to taky ideologie. Jednak ideologie je nesnádná věc pro takového Mozarta. Nebylo myslitelné se vracet ke kontrapunktu. Proč? Tohle rozhodnout je opravdu nesnadné. To by nám musel říct nějakej skladatel. Těžko si se někoho pozvem, jaké jsou důvody, proč dnešní skladatel nemůže zůstávat při stylu romantiků. Budovní skladatel, proč nemůže pokračovat ve stylu romantiků. Je to proto, že je to vyčerpáno, nebo je to spíš proto, že dneska by to bylo nepravdivý. Oni říkají takhle, dneska už by to bylo nepravdivý. Co to je v tomhle tomu, to je okýžná záležitost. Zvenčí se můžeme domluvit na něčem, ale nejdůležitější by bylo, jak to chápou ti povolaní, ti, co to vlastně dělají. A měl by to náhodou filozofická otázka, které jsou nekompetentní ty muzikanti? Jistě v posledu by bylo potřeba ty muzikanty filozoficky přiškolit a nebo z nich vytlout, co se dá, a pak to filozoficky zreflektovat. Jenomže nemůžeme si to vymýšlet jen tak u zelenýho stolu a sypat to z rukávu, aniž bychom se jich vtali. Je to otázka vůbec, otázka stylu. Třeba my jsme od nám už tady taky stratili pár slov. Já nevím, jak vy, pravděpodobně to bude podobně, ale já jsem ještě zažil takový řečníky, vynikající řečníky, co dneska se nepotká. Třeba skvělý řečník byl Charvat, jiný skvělý řečník byl Kozák. A mně to připadalo neúnosný. Svým způsobem to bylo respektabilní a udělalo to dojem. Ale něco na tom jakoby skřípalo. Je to něco takového, jako kdybyste třeba přišli nějak skvěle oháknutý do nějaké třeba napracoviště nebo do nějaké společnosti, jak běžně se to schází, no sem třeba, že by tady někdo teď přišel, tak jakoby, aby byl teda tak jako jak Dendy. To není jenom otázka nepraktičnosti, nebo že se to nedělá, ale ani on by se nemohl cítit dobře a my bychom to cítili, co se děje. Co tohle to je, že mluvit spisovně, jako v běžném životě, když někdo mluví spisovně, tak připadá těm ostatním tak nějak jako naštoc. Čím to je? Tam určitě bude nějaká složka, která, ať právem či neprávem, vyvolává dojem jakýsi nepatřičnosti, jakýsi vnitřní nepravdivosti nebo něco takového. To by bylo potřeba teda rozebrat, že nepochybně je to mimo logická záležitost, potřebovalo by to teda jako logickou analýzu, teda řečovou analýzu. To byla z pocitů, ale nepochybně se ty pocity vztahujou k jakési autentičnosti nebo neautentikovosti. Pociťování něčeho si takového umělýho, vyumělkováního spíš. A nebo v těch stylech literárních nebo jiných uměleckých. Prostě je to taková... Mně často napadalo, že pro současného skladatele, mně bylo těch skladatelů líto, že oni nemůžou skládat věci, které by se im třeba líbily. Je celá řada moderních skladatelů, který si aspoň trošičku si pustili úzdu, že udělali variace na téma nějakého starého skladatele. A tím si umožnili udělat něco, takže úplně cejkání, jak by se jim to dobře dělalo, aniže oni to nemůžou udělat, protože nějak to neodpovídá době, nebo vypadá to divně, je to pasé. Čím to je? Já nevím. To se k tomu vyjatřuje. Já o tom nedovedu říct nic rozumího, nic pořádně rozumího. Jen je mi jasný, že sdílim určité pocity, v některých oblastech, a dovedu si představat, je trošku ty pocity transponovaný do jiných oblastí. Ale otázka je, jestli pravděpodobně ten takovej styl ve svým vrcholní fázi přeci znamená i úhel pohledu, znamená i prisma, kterým se všechno měří. Jakoby to bylo, jakoby každá epocha takováhle byla jedním s řadou falešních, zase vráznicí falešných vědomí. Dá se to říct? Takhle asi ne, takhle asi ne. Zejména třeba ve filozofii ta otázka stylu nehraje zdaleka takový význam, takovou důležitost, nemá takovou důležitost jako třeba v umění. Pravda je, že dneska napsat traktátovým způsobem něco je trošičku out of date. A je to možné. A řada filozofů to udělalo. A proti tomu jsou filozofové, který psali svý velmi obtížný věci literárně prylantní formou. Je to možné. Filozofové, teď už to teda nebývá zvykem, ale kdyžsi dávno psali básně filozofické. Vyslovené básně. Filozofie si může dovolit lecos. Tam ta otázka stylu není rozhodující, i když samozřejmě vždycky většina filozofů té které doby tak nějak drží lajnu a jde s módou. Ale není to nezbytný. A co si napočívá filozof dělí, který se musí těch epoch držet a teď je hodnotí. To nevím tedy přesně v čem by tady zvláštní potíž spočívala. Ty dějny přece se nevyznačují jenom rozdílným štělém. Tam jde o celou řadu dalších věcí, které se nevymykají po souzení vlastně filozofickému. To jde o vidění skutečnosti, vztah k pravdě a takové věci. Nevím proč by to měla být nějaká odtíž pro filozofa dějin. Konkrétně, když se jedna epocha končí a druhá začíná, tak filozof dějno to chce vysvětlit. Teď to vysvětluje jako úpadek nebo jako zmrach. To se nevyhne. To nemůže jenom dát stranou stylu v pohodě. Takže je to oprosto nejdůležitější. Mně se k příkladů zdá, že strukturalismus je úpadkové myšlení, protože pomíjí některé nejvážnější problémy filozofické. To neznamená, že by tenhle soud platil o všem, co ten strukturalismus přines. Jsou některé věci, které opravdu do té doby nebyly odhalené a strukturalismus na ně poukázal. Takže určité zásluhy na tom jsou. A při tomto hodnocení dopadne všelijak v celkový hodnocení. Filozoficky je to neúnosní. Jinej případ. Pozitivismus, empirokritismus jsem nakloněn posuzovat velmi kriticky a v náramný distance, co mi to nelíbí. A mám filozofický důvody, proč je to neúnosní. Filozoficky je to nedržitelní, je to pafilozofie a já nevím, co všechno. Tvrdě krditelní. Přitom jedna zvlášť odporná odruda pozitivismu je empirokriticismus. No a ku podivu to byl právě tento empirokritismus, který je filozoficky naprosto vadný, který uvedl Einsteina na některé myšlenky, které vyustíli tu jeho speciální a později obecnou teorii relativity. Přičem když čtete filozofický názor Einsteina, tak by člověk brečel. Jak to můžu hodnotit celou dobu? Musím rozdělit, co je pozitivní, co je negativní. Když už postavíš otázku, že jedna epocha končí a druhá začíná. Kdo to řekl? Jak se pozná, že jedna epocha končí a druhá začíná? To si uvědomou ty lidi nebo to víme my a lidi to nevědí. To je naše konstrukce, že jedna doba začíná a druhá mezi tím končí. To může být také falešná konstrukce. A i kdyby to byla správná konstrukce, i kdyby opravdu nějaká doba končí a druhá začíná, to neznamená, že v době úpadku se nemůže něco objevit. Byl to Hegel, který provlásil, že sova Minervina vylétá teprve za prvního soumraku, což znamená, že se objevuje až teprve ve chvíli úpadku řecké společnosti. Filozofie jako taková je produktem společenské krize, krize řecké společnosti. Dokud byla navýšší řecká společnost, tak filozofie tam nebyla. Co to znamená hodnotit, jestli je pambu zaplať za krizi řecké společnosti? Nemohli bychom filozofovat. To je velmi pomocný přístup, že něco končí, něco začíná. Tohle se tak nosilo v té době romantizmu, jak ho chápal Hradl. To znamená, že k tomu patří nejen Hegel, ale i Kant, když se nějaký filozof dozví, tak vždycky zvenčí, ale něco na tom je. Když se to chce pochopit, pokoušet se vidět doby, epochy, jako nějaké organizmy, které vznikají, rozvíjejí se a pak upadají a zanichají. Samo o sobě to je určitej přístup, proti kterým můžeme mít filozofické námětky. Je to tak. Není daleko důležitější si všimnout, co konkrétně v té které chvíli dobrého vznikalo, nebo k jakým omilům dokázalo. Možná, že to je daleko takové prospěšnější, než to tak jako dělit ty dějiny dlouhé, dělit to na nějaké období, periodizaci, vymýšlet. To je vlastně pomocná záležitost, co nám v tom pomůže. Něco na tom může být. Radl, který kritizoval ten romantický přístup a distancoval se od toho, tak sám toho používal taky někdy. Ale je to okrajové, to je vlastně estetická záležitost. A je otázka, jestli rozhodující životní otázky, ať už individuální nebo společenský, lze nějak řešit nebo jejich řešení přibližovat estetizujícím pohledem, estetizujícím přístupem. To je možná jenom taková první orientace. Samozřejmě do dělí to opatří tak, jak si to vymenoval, od přírodní katastrofy, se dají dolit epochy, přes stavby čítský sdíl a tak dále, takže se dá rozpoznávat epocha od například na architektuře. A tím spíš do toho opatří ten styl, který už jde nejvíc, jak si to vykladáte. Já neříkám, že se to nedá rozpoznávat, jistě se to dá rozpoznávat, je otázka, jestli to je na těch dějinách vždycky to největší. Stejně tak, jestli má být epocha dana tím, že se vezův se rozlítil, nebo etna, že se rozlítila, zahrnula nějaké vesnice. To je takovej zásah, no dobře, ale v podstatě třeba novověk mnoho historiků datuje objevem Ameriky. To je taková nahodila záležitost. Pravda je, že sám ten objev Ameriky nic tak významného nebyl. Důležité bylo to, co s tím souviselo, co to otevřelo a jak se potom na to jednalo. Ještě když Vikingové objevili Ameriku, tak žádný přelom světovej neodehrál. Když Kolumbus, to skutečně něco nového neznamenalo, ale to neudělal ten Kolumbus. To je prostě jenom nahodila značka v těch dějinách, nějakej milník a my podle toho něco rozjížděme. Ale to důležité, co bylo, je, že najednou se začali vykrádat všechny možné země na světě a vozit se to do Evropy, že je Evropa bohatla, dovážuje se zlatou a koření. To bylo důležité. Takže mně není docela jasný, v čem je problém. Jistě to všechno patří do dějin, ale když se mají posuzovat dějiny, tak samozřejmě je potřeba se tázat, co je důležité a co není důležité. Velmi často se stane, že současníci považují za eminentně důležité něco, co třeba o dvě, tři generace později se považuje za naprosto nedůležitou věc a za důležité se považuje za něco jiného, čeho si zase vůbec nevšimli současníci. V každém případě je třeba to vidět, ten rozdíl v hodnocení, přeskoumat ho, stanovit nějaké principy, podle kterého já se, nebo zase někdo jinej, se řidí, když přistupuje k těmto otázkám. To je potom metodický problém, že dá se to posuzovat. Ale v čem je teda otázka? Jistě, co je důležité, to je potřeba rozhodnout, ale mě není jasný. Ty jsi začal s tím stylem, vztah stylu a falešného vědomí. Možná, že se na stylu dá rozpoznat, jde-li o falešné vědomí nebo ne. To je určitý způsob řeči, který máme zároveň s tím, jak posloucháme, co ten dotyčnej říká. Přesvědčivost toho, co nám někdo říká, nevyplývá jenom z logického postupu, z argumentace a tak dále, ale taky, jak se tváří, s jakým zanícením to říká, nebo jestli to je jenom tak prostě společenská forma. A když ke stylu patří ještě třeba růst absolutismu, nebo úpadek náboženského cítění až třeba opourování bohy a pak zase náboženský zvah, to všechno k tomu patří. A tam už to není tak okrémní. Když byste měl říct, že v rámci stylu je možné i falešné, i nefalešné rozhodnutí? Že to někde přivádne to falešné, ale nenásta s potoženám s tím stylem. Spodně vždycky. Já se tě zeptám, jestli chtěl bych ukázat navádkou, co všechno do toho, ty epochy, kterou si všechno do ní, jejich styl a charakteristika může dát. To znamená, že tou stylu to není jenom, jestli psal to k formou vásně nebo prozy. Takže to je nic. Ano, teď je o to, co to patří všecko. Co to je styl, je potřeba vyjasnit myšlenkově, když o tom mluvíme, že musíme vyjasnit, co k tomu všecko patří. Bez toho to nejde. Jinak si počínáme stejně jako ty historici, co mluvějí o Renesanci a neřeknou, co ti myslejí. A jenom tak toho slova bužívají. Pak se to jim může vyčít. A takže nám se to může pak vyčíté taky. Když vyjasníme, co ke stylu patří, je to nejasná záležitost. Já mám ve zvyku, když mluvím o stylu, tak mluvit o životním stylu. A za životní styl považuju třeba orientaci na archetypy nebo orientaci do budoucnosti. V tom případě je to úplně mimo jakoukoliv estetickou záležitost, mimo estetické hodnocení. To je něco úplně jiného. Není to ani myšlenková záležitost, je to záležitost celoživotní, ale v žádném případě to nemůže být redukováno na estetickou kategorii. Je potřeba vyjasnit, co tím stylem rozumím. Stejně potom, jestliže je ta epocha, která je vázána, je v ní charakterizovaná vystupňovaným absolutismem, navazují v ní epocha, která je charakterizovaná rozpadem, zůstem nějaký demokratickým prvkům. Tak to patří ke stylu a je to prostě eminentské otázka filolofická. Dobře, co to je absolutismus? Která doba je charakterizovatelná jako vystupňovaný absolutismus? Je taková doba všeobecně. V některých zemích se stupňuje absolutismus a v jiných už dávno je po absolutismu. Co to je potom? To, na čem se právě historici živějí, že ukazují, že paroko je charakterizovaný výstup absolutní panovníkovi, jak ve Francii, tak ve Španě, tak v Rakousích. A že jsou tam také nějaké vělkości, že tam holandská... A pro Německa to neplatí, pro Itálii to neplatí? No jistě, no. No, tak tam je taky paroko. Přesto se jako dočteš? Jo, to já vím, jistě, že jsou na to různý názor, jenomže pak je potřeba teda se kouknout, co tím vlastně kdo myslí, že jeden myslí pod barokem tohle, druhej támhle to, že jeden myslí pod absolutismem tohle, jiný zas něco jiného. To je nevyjasněnost pojmová. Ale co z toho vyplývá tedy pro filozofii? Že má přijmout tenhle ten chaos jakýsi polo představ a polo fikcí? To je potom jedině nutné to analyzovat a ukázat, že tam je tahle nenomyšlenost, tahle ta nenomyšlenost. A není úkolem filozofie, aby nahražovala ty historiky. Jenom jim ukazovat, kde dělají filozofické chyby. Jak má filozofie odmítnout všechny historiky a dělat za ně tu historii? To nejde. Ale není mi jasný, buď jsem dneska obzvláště tupej, nebo já nevím. Já pořádně nevím vlastně o co jde. Takže jen tentativně odpovídám. A tentativně tak, že ne? Musíme znát ty ostatní, co skládali v té době, aby jsme věděli, co to je vlastně jeden Mozart a co je jenom to ostatní. Co je jenom doba. Tak prostě ta doba je určitá taková základná. A každej, kdo teda tvoří, například v té hudbě, tak něco tam přidá a tím teda něco říká. Tím, co použije a co je běžné v té době, tím nic neříká. To jen použije. A když v současný době je ta základna jiná a když někdo použije něco z barokatu, tak je to něco navíc, mimo tu dobu. Je to to, co vyčínívá, upozorňuje to. A přitom to není to, co on říká. Necítí jako falešní. To vlastně tím, že se to použije v jiné době, tak je to strašně zvýrazněné a nemá to tam být. Ano, takže třeba od nejrád jsem šel tamhle ve Vršelicích kolem kovomatu a koukám, to jsem strašně dlouho nevěděl, za vejkladem tam mají klad kostrový, prodávají. No, to vlastně vůbec do této době nepatří, to vymyslel Archimedes. Vadí to někomu? To prodávají u nás. Ještě ve světě se taky prodává, nebo jen u nás, ale fakt je, že když spouštějí sudy třeba do sklepat na ulici někde, tak mají taky předevědčím kladku, ale většinou to je takový klad kostrový, aby ten byl tak těžký. To jsou velký sudy, pokud ještě se dělaly ty velký. Tam to nevadí. Jak to, že to vadí v té hudbě? Že to je z jinýho. Tam je ten problém. To, že to je z jiný doby, to samo o sobě nic neříkává. Proč to cítíme jako cizí, když je to z jiný doby? Proč si to prostě nepřivalství? A navíc, proč jenom skladatel nemůže dneska skládat barokní hudbu? Ale proč stovky, tisíce posluchačů chodějí na koncerty, kde se ta barokná hudba raděje. A nějak máme dojem, že to patří k našemu životu. Je řada lidí, o kterých odborníci se vyjadřují opavržlivě. Já k těmto lidím patřím nejen k těm odborníkům, kteří se vyjadřují opavržlivě. Já rád poslouchám Bacha Corelliho, Mozart a tak dále. A už míně rád poslouchám někteří romantici, které mi jdou, někteří nemám. Schumanna nemám rád. Proč, nevím. Jenom nějak se mi nelíbí. Schubert se mi líbí víc. Čím to je? A navíc to je jenom, řekněme osobní, nějaká libůstka. Mně se to líbí, ale teď se to hraje. Teď po celém světě je boom, která teď zrovna se výročí, ale už nějakých 10-15 let je boom na starou hudbu, na Bacha speciálně. Dokonce se s jazzou hává. Všechny takovéto nemožnosti se provádějí. Ten Bach, jako kdyby nás oslovoval. Mladí lidi to dokonce oslovojí. To nejsou jenom nějaké fajčmekři, nebo nějaký lidi, který už tohle zažili a viděli, tak se vrátí k něčemu. Mladí lidi prostě... Bacha slyšet je pro ně něco smysluplného. Čím to je? A přitom teda současný skladatel si nemůže dovolit udělat něco, a když to udělá, tak to musí nějak zdůvodnit, k tomu dát nějakou formu, občas nějakou dizonanci, nějakou vzpomínku, podsta Bachovi nebo něco takového. A když posloucháš Bacha, tak si taháš do přítelnosti to prostředí, ve kterém on tvořil. A proto si to nemůže dovolit současný skladatel. Ten ho se nemůže vtáhnout a v něm si tvořit. Charakteristický bude asi pro tohle můj opačný pohled na to. Já přímo si zoufám, když vidím, u interpretu je to právě naopak. Protože tady v Praze je hudební společnost, která se nedostane dál za romantikus, ale nejvíc se vyžívá v baroku. Tak oni zařadě jednu z toho modelního autora jako úplný propadák a nakonec, protože potřebuje, že ty lidi odejdou. Co to je za hudební publikum, který zůstal v minulém století, pro které už stravinské, to jsou 20. leta, už je nepřijatelné. Co to je za hluboký úpadek doby, když vidím mladý lidi, který se tlačejí a potřebují barokní chráp a barokní hudbu. Pro mě je to prostě zkázán úpadek. Opatřně to vidím. Už na tom je vidět, že to jaksi patří do filozofie, to mě to odhalovat. Není pokyby, že v zásadě lze v tomto smyslu, jak jsi to řekl, ukazovat, že když někdo v této době se oddává poslouchání nějakých starých hudb, takže vlastně ze své doby utíká. A že to je co si takového, co vzdálně připomíná červenou knihovnu, kterou hlítá službíčka, vykoristěvaná nějakou milospadně někde, že je ve svých volních chvilkách celý den a pak čte, jak chudá holka štistí udělala. Tak já si poslouchám Bacha a nasávám obzduší čeho si co mě chybí v této době. OK, rozdíl. Je to možné takhle interpretovat. Všem zajímavé je, že těch lidí, co ještě znamenala toho Stravinskýho, Stravinský je pěkný, když se tomu dá trošku péče, a člověk si na to trošičku zvykne, párkrát to slyší, to je pěkná hudba. Poslouchejte třeba Marka Kopelenta a to není nejhorší skladatel. Má dojem, že pitvá žávu s kalpelem, že rozumem se pokouší pochopit, o co jde, ale já s tou žábou necítím, s tím Kopelentem necítím nikterak. Jako matematický problém, ale hudba, že by to byla, to se mi nezdá. To se vůbec nepatří, já znám i dvě sklady od Kopelenta, jedna je legenda o slatém Vojtechu a druhá jsou variace na gotický chorál, tak co to je za modern? Tak to jsme slyšeli, já jsem měl tu čest, že jsem jeden čas byl hochy z tváře přitažen k jakési naštěstí krátkodobé spolupráci s tou skupinou Nová hudba a to zajímá, dokonce jsem rozdělal to nějaký prachy jako kusnici jejich desky, takže bych vám to někdy mohl i předvízt, to je ovšem něco úplně jiného než třeba Eben. Na Ebena jsem si taky zvykl a připadá mě teda jako velmi pozorovatelný. No boh to není. S někým jsem o tom mluvil, teď nevím, kdo to řekl, ale tak zalíbilo, i když to není docela přesný, říkal, že má dojem, že Eben, kdyby žil o dvěstě, třista let zpátky, takže by psal lů jako Mozart. Já nevím, jest jako Mozart. A nevím a tak dál. Ale každopádně on je tisněn, po mém soudu je tisněn tou současnou situací v hudbě, že nějak to musí v tom ovzdušit i atmosféru, která je tisněnou. Takže to je všechno, to je všechno, to je všechno, co musí v tom ovzdušit i atmosféře vytvořit. Že to není věc, ta doba, v které žije, ho neuvolňuje, nebož omezuje. U takového Mozarta já mám dojem, že ho to uvolňovalo. Mně se nezdá, že by se to dalo nějak připsat jenom na vrub těm hudebním sklétévům, že Mozart byl takovej, že ho to uvolňovalo a Ebenež je takovej, že ho to neuvolňuje. Navíc se můžu mejlit, že ho to uvolňovalo.

====================
20-2a.flac
====================
Tak to osvětí tady, ale je tady svět? Podle toho, jak chápeme svět? No, když vezme svět jako... Fenomenologicky? No, ne, ne, ne. Pokud to vememe, ale... No, tak samozřejmě tady je. Víš, svět chápuji jako pouze myšlenkovou konstrukci, ale tady svět není, mimo... Jak to, že světu je? Jako myšlenková konstrukce, ale potom... Ne, světu je. Jaká myšlenková konstrukce? Prostě myšlenková konstrukce je jedna věc, a je to konstrukce, která má modelovat svět. A světu je. No, ale... Co byste jinak modeloval? Ano, ale když já budu hovořit o světě jako myšlenkové konstrukci, jo, a budu říkat, že světu je, tak to je něco jiného, to není potom ten svět, ale... No, taky ta myšlenková konstrukce není ten svět. No, ne, ale když já budu nazývat myšlenkovou... Když já světem budu nazývat tu myšlenkovou konstrukci, pak nemohu hovořit o tom, že je tu svět. Jo, tak to musím nazvat nějak jinak. A nebo nemohu hovořit o myšlenkové konstrukci jako o světě. No, jistě, myšlenková konstrukce je konstrukce světa. Tak musím hovořit o myšlenkové konstrukci světa, že? Jistě, model světa, no. No, jistě, to je ten rozdíl mezi intencionálním předmětem a skutečností. Ano, no. No, ale ta skutečnost tady furt je a nemůžou redukovat na intencionální předmět. No, ano, ale pak musím vyjasnit ten... co asi teda ta skutečnost je, že jo, a tak dále. No, chobitelně. To, co jsme tady říkali, že ten svět vlastně se ukáže jako svět, teprve ve světě logu, to platí. Ale to se ukáže. To ještě nic neznamená, že jenom ve světě logu je jeho jediná skutečnost. Tam se ukazuje. Ale jeho skutečnost, no, to je 38 miliard let starý svět, o kterém mluví astrofizika. To musíme vzít na vědomí. A to není jenom ta konstrukce. Je to konstrukce, astrofizika to může jinak, než konstruovat, modelovat. Ale ta konstrukce, ten model, nejsou cílem a koncem intence. Protože přesně je ta intence zaměřena k té skutečnosti. Prostě když tady konstruuje astrofizika 18 miliard let trvající vesmír, no tak tím míní vesmír skutečnej. Jde o to, že ten skutečnej vesmír tady není. Že to je minulost, která už není. To jsme si říkali. Čili tady je jenom jedna tvář toho vesmíru. A to ta tvář, která je pozorovatelná. A odtud je pozorovatelná jiná tvář, než například ze Sýria, nebo já nevím odkud, nebo z jiných galaxie. Ten svět se vždycky jeví jinak. A je přítomen jinak. A jenom vždycky parciálně. No ale ten svět je nějak. Pokud je v obětí. Časově je nějak. Byl, bude. Jenže se ukáže teprve skrze. No bože, jinak se nemůže ukázat. Ale nemůžeme říct, že ten svět je skutečný jenom v myšlení. Tady ta nesnáz je nepochybná, ale nemůžeme to zjednodušovat nějak. K tomu světu se můžeme vztáhnout jedině skrz myšlení. Že se k němu nemůžeme vztáhnout tak přímo jako k tomu svému osvětí. Prímo, já vím, do uvozovek. Bez myšlení. I to osvětí je určitá konstrukce. Když X-Kill mluví o tom tunelu, osvětí je běžně chápáno jako koule, jakási sféra. Jenže každý živoček není uzavřen v této jedné sféře. Níbrž, jak žije, tak prochází z jedné té koule do druhé. A ty koule jedna za druhou dělají tunel. Takže osvětí je tunel. A to tunel ne je prostorový, jenom v prostoru nějaký tunel. Níbrž, je to časovej tunel. A tenhle tunel se taky neukazuje nikdy na jednou. Ten se ukazuje zase jenom ve světě logů. A to zvíře je přítomno vždycky jenom v té které chvíli toho tunelu. To je v té které sféře. A jenom skrze logo se ukáže ten tunel. Čili to osvětí, je taky přístupný, nebo je fenoménem pouze skrze slovo, skrze svět řeči a myšlení. Ale nemusí, může být i bez toho. Pak není jako takový. Tak je to vždycky jenom jeden průžest. Jedna chvíle toho tunelu. Fajn. Tak dneska jsme to trochu přetáhli i tím povídáním. No a nejdem zasmout.

====================
20-2b.flac
====================
Děkuji. Ale mě se nezdá, já si nedovedu představit, že by po, já nevím jak řekněme, po 100, po 200, po 200 letech, že by lidi jaksi s nějakým takovým potěšením se vraceli těm takovým moderním věcem. S takovým potěšením, jak my se vracíme třeba k těm některým starším. No taky není všechno stejné, že nemůžeme to všeobecně mát, ale prostě jsou určitý věci, které čeká oslově. Je něco mezi tím. Připouštím, že je řada nějakých teoretiků, který říkají všimněte si, jak velmi paralelně dochází k takový dezintegraci v různých směrech umění. Malířství opouští figuru, opouští vůbec spodobnění, přechází k ornamentům, symbolům, a tak dále. Nefigurální skladba. A na druhé straně v hudbě máte atonání a rozbíjení rytmu, melodie už je dávno v čudu. Neznamená tohle něco? To je sociologický pohled. Doba je zlá, doba je v rozkladu. Jak by tady mohl někdo dělat pěknou hudbu? Jak by mohl dělat líbivý obrázky? Všechno se rozkládá, tak přece to umění musí ukazovat ten rozklad. Nemůže ukazovat něco velkolepýho, něco velkolepýho není a tak dále. A to je sociologický pohled na věc. To může mít pravdu. Jenomže tady je ještě něco dalšího. My v té době toho rozkladu, pokud by to bylo pravda, v té době toho rozkladu se vracíme třeba k Monteverdimu. To byla dost drastická. To není žádná... Co pak ta doba byla nějaká zvlášť utěšená? Co pak dokonce život Mozartův byl? Utěšenej. Mně se to nezdá tohle. Prostě mě to nepřesvědčuje. Něco na to může být. Ale v minulosti tomu tak nebylo. Jak ty všeljaké feudální pánové zacházeli odporně s těma hudebníkama dvornýma. To jsou hrozný historky. A v té hudbě vy to vůbec necítíte. Prostě ta hudba byla jako kdyby vůbec neměla za úkol spodobnit nebo zaznamenat ty šílené životní okolnosti, které provázely tohoto skladatele. Proč by to mělo být dneska? Jak odpovídal ten styl v tehdejší době? Ať mi to někdo vyloží. To se to hezky říká, že baroký hudba odpovídala absolutismu a tak teda do plec, do pece nebo něco takového. To je něco takového, jako ráda vzpomíná, jak na jednom jeho semináři na Čírověcké fakultě, kde učil filozofii, tak vykládal něco o Platonovi a teď tam povstal jeden student a zaniceným hlasem prohlásil, že Platona odmítá, protože to byl kapitalista. Ale odpusti, já tady mluvím jako naprostej lajík, já se v této věci nevyznám do jisté míry ne proto, jednak je to nevzdělaností samozřejmě, ale zejména proto, že proto nemám senzorium. Já jsem nikdy nebyl schopen vidět v takových nějakých strukturách jako Renesance nebo Románskej sloh. Prostě já to tak jako zhruba trošku, jsem se to naučil rozeznávat, ale nějak mi to není jasný a nikdy na tom nic nepoznám. Prostě nemám proto senzorium. Kdybych měl v formulací řečovou nějakou takovou, tak že hovoříte se mnou o tom, jako se slepím o houslích. Nevím, bylo by potřeba na tom někoho pozlatým, já v tomhletom teda... A ta hudba Marka Kopelin tady to vyživuje naopak maximální pozornost, zaujetí. To je ale takový chladný intelektuální. Máte štěstí. Oni by tam třeba Breznetou žili, a u toho je to nepříjemný, u toho Bacha je tam to nevadí. Ne, jako... U Marka Kopelita tohle nelese. Pro kterého je třeba to sledovat zpátky. Tohle lese. A je to takovejto moment překvapení, a tohle do zkouška orchestru by tady vyšel takový film. To zase teda jenom vytýka tomu, že je třeba ten rozklad takovej. V Janově jste to viděli, ten film z kouška orchestru. To nemá cenu ani nic říkat. V čem hudbě? Po hudbě nemám si to. To není pravda. To mi nikdy nedávalo smysl. Když třeba někdo píše o výkorech operních pěvců, tak může to být zajímavý, ale nikdy jsem nepochopil, o co jde. O výstavě. Někdo napíše referá o výstavě. Mně to nedává smysl vůbec. Nikdy nevím, jestli je to moje vina, co o té výstavě napíše. Když píšou o té opere, ten to zaspíval opravdu dobře, až na jedno místo, kde se sekl trochu. To může být, ale jestli je to důležité na té věci, to je jiná stránka. Člověk musí vidět, co za tím vším je. Za tím, co poslouchá, nebo když se dívá na ten obráz. Samotná věc toho člověka může v ten moment zaujmout, ale až se z toho dostane a zjistí, co za tím je, až to pozná, tak je schopen soudit o tom. Ta hudba na konec člověka může i příjemně naladit, ale může ho ztehnout v ten moment. Ale pak, když si to zpětně celé projde a uvědomí si to, tak nakonec zjistí, že to bylo třeba úplně laciný. Já myslím, že se nedá říct, že by ty hudebníci parokní nebo romantiční měli nějaký sociální nebo existenciální kontext tý doby nebo i sebe jako samý. Je samozřejmé, že je třeba takovej Mozart, že on nemohl psát atonální hudbu, ale když si poslechnete to jeho requiem, tak to je věc, která se nedá srovnavat třeba s jeho flétnovýma partetama. Když to posloucháte, při tom se to třeba nedá objednat, jak tedy bylo teda začáno. Každej hudebník, který má v tomto traktickém obědu závažné dílo, se to takhle postavit nedá. Každej ten hudebník, který se projeví... Což je velice mylnej přístup k věci. A ten rozpad společnosti tam je, ale není takovým způsobem, že v obradu ta hudba je rozpadla. Ta rozpadlost je tam až v druhým plánu, která se tam objeví. A to se najde jak u Bacha, tak jak u Tchaova. Zde se to návrhuje, že vůbec nejde o rozpadlosti, ale o rozpadlosti. A to se najde, že vůbec nejde o rozpadlosti. A to se najde, že vůbec nejde o rozpadlosti. A to se najde, že vůbec nejde o rozpadlosti. A to se najde jak u Bacha, tak jak u té moderní hudby. Já si myslím, že toto napětí, právě jenom ta určitá emocionální napětost, ta se dá, když si vůdmyslíte to, že třeba ten Schoenberg, že se to třeba nedá poslouchat, tak jenom ten určitý pocit, který z toho můžete mít, můžete mít zrovna tak, jako v určitých ohledech z toho Bacha. I když třeba v mnohem menších, samozřejmě mnohem mín, takže ten Bacha se takhle, že on neprojevuje. Ale jako tam určitě... Co? Tak na subjektu tam. Ne, ne, ne, já si myslím, že ne, že tohle to není jenom otázka subjektů, ale když si ho poslechneš, jak to říkáme, jako poslechneš si to, nějaký třeba ty reklamy, to jsou určitou slyšení věcí, které jsou napsané, jako už v určitým pohodě, třeba věci, nebo tak. Záleží jenom na tom, jak k tomuto přestupu, jak se zrovna budou objednout, tak samozřejmě by to tak mohlo být. Můžeš mě teda nejen říct, jestli to opakuju dobře, to, co jsi řekl, to znamená, že dělení, v pohledu na dějení, dělení na goticu, renozaci, baroque, to nepovažuješ za dělení estetický, dělení konzisteliků a pro filozofa nemá platnost. Rozumím to dobře. Není vůbec tohleto dělení ani závazné, ani důležité. To si chtěl. No nejen má platnost, má platnost, pokud má platnost, jaksi v konzistorii, no tak pochopitelně má jakousi platnost také ve filozofii, ale okrajovou. Okrajovou. Sociolog, dejme tomu, že už do toho, to by nestáhlo jen o estetickou nějakou, ale dejme tomu nějaké další děly, ale to zase ještě není pro filozofa predstavní, za svém okrajování. Čiže jak dělí nebo dělí nebo filozof při pohledu na dělí, to pro něho nejsou údálosti, barok není údálost, i když pro konzisteria nepochybně je, protože někde začíná náhle a někde, když náhle je končí. To moc náhle, ne? To bylo dost rychle. Překrývá se to teda, že jo, strašlivě dlouhý, dlouhý doby a prolejzá to jedno s druhým, že jo. Není to bůhťa nebo prvky, které na sebe jsou nalepené. Tak. A budíš, ale přesto se to dálo hraničit. Aspoň u těch můžu zkusit určitě. V jinými slovy, jo, mluvili jsme o superúdálostech a subúdálostech v životšíchu a tak dále na ty úrovni těch údálostí skutečně pravých. Jak by to vypadalo teda na podobný děn? Jaký jsou maximální superúdálosti, které ještě překustíš? No tak tam především mluvíme o nepravých údálostech, že? Mluvíme o nepravých. No a... Je to otevřené superúdálost. Mně se zdá, že to není údálost. To je jakási statistická vrna nebo něco takového. Co je údálost v dějinách? To je určitým způsobem skrze vědomí a vědomím vědomě integrovaná po určitou dobu trvající aktivita, která nějak navazuje na něco z minulosti. Ne na minulost vůbec. Na něco z minulosti. To je vybírat selektivní vzáležitost a přináší něco novýho díky tomu navazování, co ovlivní v nějakém rozsahu, podle toho, jaká je to událost, co ovlivní budoucnost. Je tam nezbytné především to, aby to bylo navazování vědomé, aby ta selektivní perspektiva byla vědomě naprogramovaná i v rámci tohoto vědomého programu, aby zároveň zasahovala do budoucnosti. Když se mluví o takové epoše, jako je třeba gotika, no tak já nevidím žádný projekt, koncepci, ani v navázání na minulost, ani v rozvrahování budoucnosti. Ovšem naopak, když se podíváš na renezaci, tak vidíš odmítnutí něčeho, navázání na něco, co bylo dávno předtím, s určitým projektem do budoucnosti, vlastně všechno, co jsi vyvenoval, to tam sedí. Čili je evidentní, že když mluvíme o renesanci, tak je to pojmově daleko propracovanější, když to u té gotiky, nebo baroka, a podobně, je to ještě bábí. V té renesanci nám skutečně programy byly, že? A byly taky vize do budoucnosti, že byly naivní někdy a takhle tu nehrávali. Pravda je, že to bylo vědomé navazování na co si z minulosti a vědomé rozvrhování další aktivity. Nepochybněno. Čili podle toho ta gotika by po mém soudu nebyla událost, když v tom renesance je událost nějaká. Není jako celé integrovaná, ale prostě jsou určitý linie v rámci renesance, které jsou skutečný události. Ty nepravý události integrované. To srovnání dobře jsi to připomněl, je docela dobrý. Takže vy byste chtěl tvrdit, že události se stávají tedy, když je dokonale třeba pojmově vymezená, když gotika není tolik pojmovená. Dokonale je na obou stranách. Dokonale jí třeba, prostě čím je té vědomé integrity jak ve vztahu k minulosti, tak k budoucnosti víc, tak tím té událostnosti je taky víc. No ale to tím pádem se asi neříká nic jiného než to, že ta událost je jenom událostí, události na základě myšlení. Ta událost sama je otázkou zda zhovořit o té události jako mimo myšlení. O události renezance. To jsme si říkali, že dějiny nejsou myslitelný bez prostřednictví vědomí. Vůbec. No a za druhé, že dějiné události teda musí být vědomé nějakým způsobem integrovány. Jak ve směru k minulosti, jakožto určité navazování, selektívní navázání, tak ve směru k budoucnosti, jakožto jakejsi projekt určitého typu aktivity, program. Ta dějiná událost není omezená delkou lidského života. Takže je možný, že tu integritu zajišťuje vědomí jiných lidí na začátku a jiných lidí na konci. Kdo integruje ty vědomí? Ty integrace jednotlivé? Ty se integrují sami. To je stejně, jak se můžeš ptát, kdo integruje tu souhru jednotlivých buněk v těle. Není nikdo, kdo běhne kromě nich samých. Oni se integrují. Prostě to, že já si rozumím s lidmi kolem sebe, nebo nerozumím, že si spolu rozumíme, teda určitá skupina, určitá vrstva lidí určitě se zaměřá. Si rozumíme se svejmami. Určitě jsme se vybranými předkami. A že v navázání na to, jak oni rozuměli sobě a jak rozvrhovali budoucnost, takže my se v tom nacházíme. Zase rozvrhujeme svou budoucnost a doufáme, že někdo na ní naváže. To je všechno naše práce. Takže se tady není nějaký vnější garant, který by to integroval. Může se přece stát, a taky se stává, že ty lidi, kteří jsou garantou začátek tý události, integritu tý události, tak že to rozvrhujou jinak než ty lidi, kteří přijdou potom. A ta událost se může potom ukázat. To rozvrhnutí prostě není nutné dodržet. Pokud je to takto, no tak potom sice existuje jakýsi načrknutej rozvak události, ale ta událost neproběhla. Níbrž je roztrhaná na malé nějaké kouzky jako celé ta událost. Ani když spětně člověk se zabaví o historii a teď si prostě třeba vybereš si línie, ve které chceš pokročovat. Ta línie, ale dosud nikdo to tak nechápal, že to je nějaká línie. Že na sebe navazovali ty lidi, oni to sami taky tak nechápali. Navazovali nebo nenavazovali? No to pokud to prokážu, pokud v tom mém pohledu to najednou vytané jako skutečnost, pokud to tam nevkládám, nestrkám jenom, no tak nezáleží na tom, jestli to o tom věděli nebo nevěděli. Jestli to byl jejich program nebo nebyl program. Jistý typ návaznosti, ale tam musel bejt. Jinak je to iluze, co já dělám. Všem já můžu... Jistý typ návaznosti, ale nebylo to ve vědomí. Ani jednoho z nich. Ale nebylo to tam tak, jak je to teď z mýho hlediska vidět. Ale nějak to tam bejt muselo. No, příklad je snad nejlepší. Ta diskuse o smyslu českých vědění, která byla v podstatě vyvolána v 80. a 90. letech minulého století hlavně Masarykem a lidmi kolem něj. A která se znova po jistým dočasným uklínění rozpoutala v 20. a 30. letech. V celým době republiky. Tak ta se do znační míry týkala toho, čemu jedna strana říkala kontinuita a druhá říkala navazování. Masaryk se snažil ukázat, že národní obrození navazuje na českou reformaci. A pekař, vůbec golovská škola, naproti tomu namítali, že to je uměle vykonstruovaná kontinuita, že žádná skutečná kontinuita tady nebyla a že národní obrození patří úplně jiný době, než ta reformace, že to je blbost. A to byla jedna ze základních otázek, o které byl spor, který ničemu neved. Že ani jedna strana nedovedla přesvědčit tu druhou a nedovedla jí vzít natolik vážně, aby se vůbec mohly domluvit. Co o tom tedy můžeme říct? Mně je jasný, že dneska je situace, kdy ten spor vypadá, že zase se trochu oživuje. I když teda ty vědomosti jsou minimální, historici většinou nemají páru o těch minulých sporech a nehistorici si nedají ani práce s tím, aby nějak mohli větně s těma historikama mluvit. Čili problémy jsou možná větší, než byly v těch dvacátých, třicátých letech. Ale jedna otázka, to je základní. V historii kontinuita neplať. Argumentovat, že kontinuita je jenom tam, kde nedojde k žádnému přerušení v historii iluzory. To je naprstej nonsense. To je argument z říše biologie. V historii platí přetržitost. Každý člověk začíná znova. A nezačíná tam, kde tam ten minulý přestání, ale začíná znova. A teprve od prvních krůčků, který dělá, má možnost se učit od jiných, od starších. Od minulých. A vybírá si mezi nimi. Ať už s přehledem nebo bez přehledu. Může se naučit něco od někoho, jenom proto, že nic jim nečet. A nebo tohleto hodně a vybere si určitou lidu. Pokud to je tohodle typu navázání, tak je přece evidentní, že to není kontinuita. Že to je jenom aktívní navázání. A přece aktívní navázat je možno i na třeba o dvě, o tři generace zpátky. I o víc. Tam ten časovej rozdíl nehraje primární roli. Hraje jakousi roli jistě. Vždycky s tím souvislí ještě různí konteksty, které se mezi tím mění a tak dále. Ale v zásadě je možno, třeba ve filozofii je to úplně jasný, že ve dvacátém století jsou možné filozofové, kteří jsou de facto platoniky. Jaký je argument, že tady přece žádný platonismus vlastně není možný, protože kontinuita neexistuje. Žádná platonská škola netrvá dva a půl tisíce let. To je přece můj argument. Je o to, jestli někdo naváže na něco nebo ne. No a teď se stane, že existuje pár lidí, který výrazně navážou na sebe, přičemž třeba B naváže na A, C naváže na B a tím i na A a tak dále. A vznikne jakási linie. Takže redukovat dějiny na tuto linii je nonsense. Říkat, že jedinej smysl českých dějin je ten a ten je nonsense, pravděpodobně těch liní je víc. No a teď je třeba srovnávat, která je lepší, která je horší, která něco říká, nebo nic neříká, nebo natakškaná z této slovy je, jedna je jakási nakloněnost k tradici a pořejování starých polívek, že jo. A druhá naopak chce vytlout něco pro novej pohled a tak dále. Každá ta tradice má možnost ukázat co se sebou, to je s tou tradicí, co se s ní dokáže. No ale to je právě ten způsob, jak v dějinách navazuje přítomnost na minulost a bylost na přítomnost. Vyšlo do toho, jestli se dá zpětně vytvořit nebo vzintegrovat událost. Dá se ukázat na některé souvislosti, které tady o všem už musí být. Všem dá se na to ukázat, takže to je opravdu v novém jo. Ono už je taky skutečně zvláštní.