Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
1 Kaz a.flac
====================
Vy děláte většinu hlavně z toho, co řekne Jana. Já jsem se jednou poznal, který dělá. No tak, ty to znáš, takže víš, oč jde. Pomoželi jsme o tom přístupu, k tomu heidelovému přístupu k tématu, v čem je teda zarážející proti tom, jak jsme zvyklí postupovat, jak tam, pomoželi jsme i o tom, jak tam chybí to, na co jsme zvyklí, reflexe prvního, druhého, prvního, druhého, třetí roviny. Takže... Pak jsme se zabývali tím tou čtveřicí, nebo tím součtveří, který se nám vzdálo pohanský, trochu řecký. O tom přístupem teda k tomu výkladu, k tomu výkladu básní, nebo k tomu, jak, kde se nechal vést básní, který tam prostě vkládá něco, co předem, co má předem promyšleno a básní používá jenom jako příklad. A zkoušeli jsme i, jestli by to šlo nějak jinak, to tu básní vyložit. No a naposledy teda jsme se zabývali vztahem člověka, řeči. Jsou čtveří a nakonec pravdy. Čili ta otázka byla před mně, jak u Heideggera teda, je to zřečí. Tam v týhle přednášce chyběl nějak, chyběl subjekt. No tam jenom ukázano, co se všecko objeví člověku, když pozorně čte báseň. A když bá na to, nebo připustí si ten původní význam řečí jako minování, jako vyzývání, jako přivolávání. Ale to všechno se děje v řeči. A o ty řeči vlastně nám bylo řečeno málo. Ta řeč, to je to vyzývání, to je to tišení, rozdíl, neboli prostoupenosti světa a věcí. Ta řeč volá sama v sobě, sama k sobě, rozdíl volá k sobě věci a svět do jejich prostoupenosti. Ta řeč se neobrací k člověku. Prosím? Jo. No tam si z toho nevyplývalo, že by... Tam je na kapci přece, když je tam psáno vůbec naslouchání člověka, který odpovídá. No dobře, ale není tam nikde ani s tínem naznačeno, že by to byla řeč, která se obrací k člověku. Řeč mluví, ale to mluvení, to je sezvánění do toho rozdílu. Ten člověk je tam zbytečný. Ten člověk... Není zbytečný. Jak to? Tam se naopak říká, že nezbytný. No, neříká se, že by byl nezbytný. Tedy si poznám, kdy byl. Jo tak, aha. Čili, no to ne, to klidně roušuje. Čili jde o to, že řeč mluví, ale mluvila by, kdyby i kdyby nebylo člověka. To je další taková zvláštnost. To je něco, co by tady bylo, i kdyby nebylo člověka. Svět by svět, jakož to ta štveřice by taky byl, kdyby i kdyby nebylo člověka, který může ten svět jedinej jako svět nahlídnout. No tak to jenom na začátek, pak se ještě vás pomeneme. No a potom teda o vztah pravdy a řečí. Tam jako u toho Heideggera není vůbec jasný, ale tam zřejmě, když člověk skutečně odpovídá řeči v tom dvojím významu, jednak jako, že to teda štimuje a jednak, že teda odpovídá jako odpověď, tak zřejmě vidí věci tak, jak jsou a tudíž je řeč zároveň jako pravda. Takže tam by byl omyl jedině možný, kdyby člověk nenaslouchal řeči. Až tam jsme se domnívali, že je možné naslouchat řeči a přesto ještě může být tam lež nebo pravda v tom. No a myslím, že se do toho můžeme pustit do diskuze a ono se zase ukáže. My jsme to tak jako nebylo potřeba, protože tohle až na ty dvě věci sporeferoval jenom tak jako zvenčí. Hlavně mě šlo o to, jestli jste přišli s nějakým otázkám, kde buď jste nevěděli s tím si rady, že proč to Heidegger říká, nebo jestli je to pravda. Tak prostě takový konkrétní nějaký zádrhele, že eventuérně jestli jste rozvíjeli nějakou myšlenku sami a kam jste s tím došli. Takový to všeobecně o tom, to je taková důvodná a důležitá záležitost. Takový diskusii je po světě strašná chmura, že celkem nemá žádný povývání o filozofii. To filozofie se dělá tím, že chytneme nějakou myšlenku a teď zjistíme, jestli se s ní něco dá dělat nebo ne. To by bylo to, jakou myšlenku jste tady chytili. Tak pokud jsem porozuměl, jestli mě něco neuniklo, tak to teda je vztah. Teď naposled jsi řekl pravda řeč, to bych chtěl slyšet, co jste o tom povídali. A druhá věc je vztah řeč člověk. Taky bych chtěl slyšet. Tam jsi trochu naznačil, že teda to řeč, takže mluví, i když není člověk, že vlastně toho člověka nepotřebuje, že člověk potřebuje teda řeč. Tak pokud je to vztah pravda řeč, tam to nebylo moc jasné, ale to řekněm v té diskusii, když jste to. Jasně, to jsou dva hlavní problémy, které jsem zachytil teď. Jestli ještě tam byly nějaké, tak ještě buď si vzpomeňte, nebo můžeme začít s tím a pak to rozhledeme někam. Já bych, kdybych nějakých chybích taky řekla. Co mě vadilo, že nebylo možný, nebo my jsme aspoň nerozlišovali, mezi řečí, mluvou, promluvou a podobně. Takže když například u toho Heideggera, který v tom překladu člověk čte, že řeč mluví, pak mluví člověk a mluví vždy nějakou řečí. To je i jazyk do toho naprvený. Mluvit znamená ovádět včinnost mluvidla a orgány sluchu. Mluvení je především vyjadřování. Představa řeči jako projovování je nejběžnější. Mluvení je především vyjadřování. A v další věti, že představa řeči jako to projovování je nejběžnější. Takže to mluvení a řeče je na dobu dokonce dohromady. Je to strašně nevyjasněný a Heidegger teda v tom překladě je to prostě strašně zmateně řečený a mě to teda jako vadí, protože to mu nerozumím. To je přiznavě snálek a mluví. No, asi se dostaneme k tomu rozdílu a tichům rozdílu a podobně. To jsme tady mluvili o tom, že to jsou, že to je vlastně stejný význam vlastně u mnoha těch jeho pojmů, že je stejný význam a že si to vlastně používá, jako když se mu zamane, tak použije to. Jako stejný, teď vůbec nerozumím. Že prostě dva pojmy, já bych předpokládal, že to jsou dva různý pojmy. Tichorozdíl jako například. Jsou to dvě různý slova a on to prohazuje, že udělal z toho tichorozdílu nebo něco takového. Takže to teda vyjasněný nemá na mnoha výspěch, ale to bychom k tomu teda měli dojít i aby se ozvala. To jsou synonyma tam. Jednou se řekne rozdíl, musíme zatím cítit vroucí prostoupenost. Po druhé se řekne rozmezí rozdíl a myslí se zase rozdíl. Ale když na to člověk přistoupí, tak mám pocit, že je to velice jednoduchá písnička tahle kapitola. Že takového temného tam není nic. Já bych se taky ještě na něco odmáčkoval. No tak můžu já. Já bych vlastně nebyl na posledních nebyl, takže nevím, jestli na konec to chcete, ale z toho před tím, tak tady mám nevyjasněné věci a dost úspředním tématem celé té věci je, na tom taky potom staví, že na světě a na věce, a teď ten rozdíl. Proč bere zrovna svět a věci? A na nich chce ukázat, že mezi nimi je rozdíl. Kde je ta váha? Jaký problém to byl, který objednul k této věci? Který dal věci a svět. Co mu třeba nebylo před tím jasné na stavu, nebo na té dimenzi. On to tam nazýval, že to je dimenze mezi tím světem a věcmi. Co to teda vůbec jako pro něj ten svět a ty věci znamenají? On třeba o věcech tam řekne, co jsou, že to je třeba ten sníh, který padá a tak dále. Ale o tom světě, definovaný, no definovaný, o tom světě tam hovoří, že to jsou sformy, jsou štveří. Potom jmenuje světem. Proč teda si tedy zrovna tohleto jsou štveří a nazývá to světem? Co tohle k tomu vede vůbec? To je jako pro začátek asi. Protože on si tady něco vezmešel na základě toho, co to potom rozvíjí. Což už potom není tak velký problém. V tom jsem velký problém neviděl. A taky potom se nechápal, jestli celá ta jeho výstavba je v záležnosti etymologie a jestli je to něčím víc hrané. Jestli ta založenost celé věci někde mnohem hloubě. On se neustále odvolává na ten rozdíl, který by měl být tím, jakým jsi skoro garantem nebo něčím, k čemu se tomu člověk vždycky vztahuje. Ten rozdíl. Odkud teda založenost je na tolik důležitá, to jsem celé té věci nenašel. Je to tam tedy, on má ukázat, že něco je takového, k čemu se musí člověk takovýmto způsobem vztahovat. Že se k tomu musí tevřit, že se k tomu musí naslouchat, aby teda potom odpověděl, že něco takového je. Ale proč je to zrovna tenhle rozdíl mezi tým světem a těmi věci. To je prostě ještě další věci. Ještě jsem si vzpomněla, že věci se ke smrtným dostávají vždy se světem. Já jsem se ptala, jak je to u osvětí, když člověk žije ve světě, a jiný žijí v osvětí, tak jestli tam ty věci nejsou věcmi, protože mají se dostat vždy se světem. Došli jsme teda s společním závěru, že věci nedostávají jako věci ke člověku. No, že tamto je taky vinou takového překladu, že věci se dostávají a tam je napsáno, že dík je bez úchyň, který navštíví člověka. Že člověk může věci být, ale může je být. Ale ne jako věci. Ale ne jako věci. A potom další věc, kterou jsme opravili, že bytnost v řeči slouzlon ticha potřebuje mluvení smrtelných, aby jakož to slouzlon ticha zaznívala sluku smrtelných. Tak to jsme opravili na to, že nepotřebuje, že naopak lidi potřebují tu bytnost v řeči slouzlon ticha. Že to je špatně řečeno, že nepotřebuje. To je ano. Tak ty otázce vzdali mluví. Řeč obrací se k člověku nebo ne? A když se mluví o výzvě výzva ticha rozdílu, nebo výzva rozdílu, jedna je to výzva ticha rozdílu a po druhé je to výzva rozdílu. Takže to není výzva člověku, nebo výzva tomu, čemu? Výzva, která zve věci a svět do toho rozdílu. Takže to není výzva k člověku. A když člověk teda má naslouchat ty výzvy, aby moknul i smrtelníci mluvit, jak pokud naslouchají, takže to je vlastně parazitující člověk. Prostě naslouchá něčemu, co není určeno pro jeho uši. A jedině tak po tom, že mluví, to jsem dělal, měla problémy s tím, že člověk mluví, pokud naslouchá řeči na jednou, ani kolik rozdílů, nebo tichorozdílů. A odpovídání je naslouchání. Takže vlastně člověk mluví, když naslouchá. Odpovídání je naslouchání, takže mluví, když odpovíde, mluví, víš, co. Naslouchá. A každé právě naslouchání v sobě podvrčuje vlastní říkání. Takže to je kolik? To je patnácta. Předposledním žádek je, že člověk mluví, pokud naslouchá. Odpovídání je naslouchání, takže když naslouchá, tak vlastně odpovíde. A třetí odstavec od zdola je každé právě naslouchání v sobě podvrčuje vlastní říkání. Takže vlastně člověk mluví, když v sobě podvrčuje vlastní říkání. Takže vlastně člověk mluví, pokud v sobě podvrčuje vlastní říkání. To bylo teda přijato kouřivě. A takže tady je právě, že když člověk chce něco pořádného říct, podstatně takže musí podvačit to, co chce. Vlastní říkání. To by bylo všechno lepšie. A když samozřejmě tam můžeme No a prosím vás, když teď máme hovořit, tak musíme používat nějakých slov a musíme se domluvit na jejich významu. Po jakom jim zoudu vyplývá, z některých z nich hlavně co řekla Jana, že to není jasný a nevím, zřejmě jste si to tedy nevyjasnili? To bylo sice tak, že to bylo jasný všem, kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Kromě Jana. Podívejte se, Heidegger velice pracuje s etymologií, to jste tam viděli jasně. Teď, když se mluví v česky, tak čeština má etymologii poněkud jinou než Němčina. Takže základní problém je v tom, jak se bavit o tom, co říká Heidegger, pojmáma, nesenýma slovama s jinou etymologií. Konkrétně třeba. Tak název té sbírky je u tebe jako co špráche. Špráche v německy souvisí se šprechem, špricht. To se překládá jednoznačně do češtiny, že mluví. Tedy, etymologicky bychom teda špráche měli překládat jako mluva. Naproti tomu, řeč souvisí s říkatí. Říkatí ale není šprechem. Říkatí je ságem. Takže řeč by se měla překládat jako ságem. To ale takřka u Heideggera není. Ač to má totiž zase v konotaci německý, co dělat s pověstí. Naproti tomu, řeč je obvykle překládána, nejčastěji překládána v Němečině jako réde. Taky řečník jede ryn. A Heidegger používá toho réde k upodivu v úplně jinému významu než je naše řeč. No tak jenom z tohohle, já teď si nevybavím, ještě by se dalo, jsou takové různosti třeba, necháme bejt, nejlepší by bylo koupnout se do slovníka, zjistíme, jak v různých situacích se Němečina sahá k jinému kořenu než Čeština. Opakujte po mně, bez smyslu opakujte, říkejte to po mně, říkejte to pomalu. Tak je šprachnící jesnáh, šprachnící jesnáh, langsavnáh, sávnící jesnáh. Čeština sahá k jiným etymologiím i ve složeninách. Na demonstraci to úplně stačí. Tedy my stojíme před problémem, jak to překládat. My nemůžeme pro určité slovo, kterého používá Heidegger, zásadně a pravidelně, jednoznačně používat nějakého českého slova, nějakého českého ekvivalentu. Protože ten český ekvivalent má etymologické souvisnosti různé od toho německého. Už tohleto je velká překážka toho překladu. U poezie to tak nevadí, protože tam pásník, který překládá pásníka, citem, už tak rozpozná, který to slovo nejspíš by tomu odpovědalo. A stará se jenom o tu etymologii v tom okamžiku použití toho slova. Tohle si nemůže ale filozof dovolit, protože filozof vždycky musí pomeňšlet na ty širší konteksty pojmový. A nemůže volit jenom vhodný slovo pro ten okamžik, jinak musí volit slovo, které je nosný i pro jiných souvisností. A přitom ta nosnost vůči jinému slovu je jiná v češtině a jiná v němčině. No tak tohle je ten základní problém. Proto my si musíme zaprvé vyjasnit, jak se to má vůbec s těma českýma významama, s tou českou etymologií. To je věc. My jsme to už se tím někdy zabejvali, když jsme jeden večer měli věnovaný vysloveně tých otázek. Já mám dojem, že jsme měli. Dokonce otázka mluvá. Pravděpodobně některý z vás si boli to ještě pamatovat, že třeba neužil jsem toho, já doufám, že to bylo v tomto semináři, každopádně jsem o tom vykládal jednou, když třeba vypadne zvuk, v televize jde, že vypadne zvuk, tam je tehně závada není na vašem příjímači, vypad zvuk. A teď tam vidíte, ty osoby jednají, vy poznáte, že spolu hovořejí. Podnivačí dělají takhle a němej je schopen dokonce, který je nadzvičenej na to, nebo nemusí být němej, ale člověk, který je nadzvičenej, tak může odezírat od toho, jak vypadají, jak hejbají hlubou, tak odezírá, co asi říkají. Je možnost toho rozumět, co říkají. Ale my, kteří nejsme cvičení, nejsme schopni vnímat, co říkají. Ale vidíme, že mluvějí. Cítíte ten rozdíl? My nejsme schopni vnímat, co říkají, ale vnímáme, že mluvějí. Čili mluvení vůči řikání se má asi tak, že mluvení vnější stránka, kterou i zvenčí aniž víme, o co jde, jsme schopni zaregistrovat. Kdežto říkání, to už je poukaz k tomu, co se říká. Já jsem teď četl nějaké vzpomínky na Heideggera, kterými šli už po jeho smrti. Karl Friedrich Heidegger vzpomíná na to, že jednou přišel za Heideggerem a říkal mu židovskou anegdotu, kterou se právě doslehl. Itzik přišel za rabím a říká strašně běduje a říká s tomu ženskou štetánu. Nejde, já přijdu domů, celý mnavenej a ona mluví a mluví a mluví a pořád mluví a mluví. A teď asi v 8. ránku ovlíka tam hrebe už je z toho nervózní a říká no a Itziku a co říkala? To ona nikdy neřekne. A Heidegger na to říká no přesně tohle myslím. Tam není řečeno v jaké souvislosti to řek, že přesně tohle myslím, ale prostě tak nějak všeobecně se dostahuje teda k tomu rozlišení mezi bychom řekli řeči a mluvou česky. Tedy my musíme zachovat něco z tohodle, že je jedna věc mluví, mluví, mluví, mluví a my nevíme co říká. Tedy řeč je česky etymologicky zpětá s významem, se smyslem toho co je říkáno. Když to mluvá je pouze ta vnější stránka, nástroj řekněme, taky bychom mohli říct. Když jsme se dívali na to, jak jich dohejbe hubou na obrazovce, tak to není nástroj, je to jenom ten jev. Vnější stránka toho projevu mluvej. Ale my můžeme chápat tu vnější stránku ještě v jiných významech, protože určitá vnější stránka je například to, co zachycuje lexikon. Když si vezmete slovník jazyka českýho, tak ať už jak čtyřsvaskovej, nebo jednosvaskovej, nebo ten velkej, osmisvaskovej, jak je ten, co vycházel už před válkou, v průběhu války a po válce dovycházel po mnoha letech. Tam máte taky něco z vnější stránky čeho? Řeči? Ne. Tam máte něco z vnější stránky mluvy, přesně řečeno českého jazyka. Mohli bychom ještě teda si vyjasnit taky vztah mezi mluvou a jazykem. Buď tak, že každý jazyk je speciálním případem mluvy, takže mluva je to, co je všem jazyčům společným, a přitom na ten jazyk myslíme v tomto případě ve smyslu toho tezaů, jak se tomu říká, toho pokladku. Jak se tomu říká, že má čeština jako slodní zásoba. Tedy jazyk ve smyslu... Počkej, neodnášimy teda ten do doby. Tezaů ve smyslu slovní zásoby. Jak nám to lexikon předává? Samozřejmě je to všechno jenom přibližný a nemůžeme to tak docela troška trukovat. Například víte, že ten lexikon vám dává, udává nejenom tu vnější podobu těch jednotlivých slov, ale i jejich významů. To znamená, že každý lexikon zároveň zasahuje už do sféry řeči. A je otázka zdat vůbec bez řeči, by nějakej lexikon byl možnej. Vomezen jenom na slova, že? To by bylo málo. Takový případ teda taky se vyskytuje, když Hrozný měl ty hliněné tabulky, a nikdo na světě to neuměl číst, tak co měl před sebou? Měl slova přesně řečeno, on nevěděl teda slova, prostě měl značky nějaké, bez významů. A po tom významu musel jdet prvá pátra, ten lexikon musel jdet prvá dělat. To je jeho velký objev, jeho prvenství světový, že on udělal první lexikon řeči, která byla neznámá. Řeči, to je jak jazyka, která byla neznámá. A mohl to udělat díky tomu, že bylo mezi tím neznámým jazykem a mezi jazykem hroznýho, to je předuším češtinou, on znal těch jazyků více, ale tím jazykem nebo těmi jazyky, které hroznýho znal, že mezi nimi bylo něco společného. Díky tomu, že bylo něco společného a díky tomu, že hrozný předpokládal, že je něco společného, tak se mohl dobrat významu těch znaků, který zatím neuměl nikdo číst. On sám to říčil, ne filozoficky, nešel na koře, jestli jste četlí, za války vyšel ten, co to jmenuje, k nejstarším dějinám, přední díl a čehosi. A tam, to je taková knižka, kde vlastně tak jako provádí reflexi a zhrnuje výsledek svého vádání, dosávadního a teď to rozvádí v takové větší koncepci. A v tomhletom, on tam popisuje, jak mu připomněl nějaký znak, jak mu připomněl jakési slovo, jestli by to mohlo být slovo, který znal od jinoutky, které se tam často vyskytuje. A furt tam mluví o tom, jak srovnávali různé jazyky s tím neznámým. A vůbec nereflektuje, to mě nejvíc zarážilo, že všem jazykům je něco společného. Protože respektují jakousi významovou strukturu, která je pro ně, pro všechny, táž. Ať mají tu slovní zásobu jakoukoliv, ať mají etymologickou souvislost jako jakýkoliv, tak je tady jakási myšlenka, která je vyjadřitelná v různých jazycích. Čím to je? To není ani jenom pováhal těch jazyků, proč jsou různý, ani jenom tou myšlenkou. Protože musí být tady nějaká souvislost mezi myšlenkou a jazyky. Tím jazykem. To není samočně, to nesouvisí samočně. Tady musí být něco, co umožňuje jazyku vyjadřit myšlenkou. A co to je jazyk? Tady se dostáváme k tému, proč musíme rozlišovat mezi mluvou a řečí. Mluva je něco, co je společné všem jazykům a co je společné na nich. Řeč je něco, co je společné všem jazykům a co je společné pro ně. To jsou dvě různý věci. Tak já už to nebudu rozkecávat. Můžeme se k tomu vrátit. Tedy přinejmenším je zřejmé, že není jedno, jestli řekneme mluva nebo řeč. To nejsou synonyma. To je pronikavě rozdílnej pojem mířící k pronikavě podstatně rozdílné věci nejde o věc. Skutečnost. Skutečnost řeči a skutečnost mluvy je toto genere odlišná. A my se musíme tázat, v jaké souvislosti se to... jak to můžeme dávat dohromady. Tak vrátíme se k tomu v diskusi, čili já to teď trošičku zkrátím a vrátím se k těm bodům, které jste říkali. Z tohohle hlediska můžeme něco rozhodnout. Máme tam třeba... Tak můžeme vyškrtnout to, že Jana říkala, že je to rozlišení atd. Rozdíl ticho to si necháme na potom. Honza říkal, že čmluví, kdyby nebylo člověka. To je potom, k tomu se Jana vrátí v poslední otázce z toho druhého příspěvku. Ta výzva ne k člověku, může zve věci asi do rozdílů. Člověk je parazit a slouhá něčemu, co mu není určeno. Tedy... Co to je ta řeč? Dalo by se... To by byla otázka, co? Už tím děláme chybu. Dalo by se z toho, co jste přečtili u Heideggera, dalo by se něco o tom říct. Ta jeho sbírka se jmenuje na cestě k řeči. Smíme li říct, když prach je řeč. Zase ještě si musíme nechat... Řekněme, že to budeme říkat. Tak... Na cestě k řeči. Hned na začátku tam Heidegger říká o tom, že člověk má... Jo, přiveden k řeči. Titul přednášky nezní o bytnosti řeči. No, tak ve středověku se to tak říkalo, bytnosti, je otázka. WSC, myslím, zní pouze řeč. Říkáme pouze a přece zřejmé, že tím našemu záměru dáváme titul, který si osobuje daleko více, než kdybychom se spokojili s tím, že o řeči vyložíme jenom něco. Kdybychom se ptáli na podstatu řeči, nebo na bytnost řeči, tak se ptážíme jenom na něco z řeči. Když to řekneme řeč, tak to znamená, že se ptážíme na řeči celou. To bylo na začátku a je možno říct, co to je pro Heideggera řeč. Nebo není-li to možno? Já teda bych se neodvážil. Já nejsem žádný Heideggerolog, kromě toho mně připadá Heidegger zajímavý, pokud se ptá, že a pokud něco říká, tak mně připadá takový... Ale to je jedno. Když Honza to říká, když to člověk prostě bere, tak prosím, je možno to vzít. Já jsem ochoten přijmout nějakou výpověď, že co to teda je řeč. Ale my si to přece musíme ujaznit. Ať už to bereme z Heideggera, my mluvíme, používáme slov jako řeč. Musíme vědět, aspoň připlišně musíme vědět, co máme na mysli. To je věc, kterou bychom si měli vyjasnit. Je možno to vyjasnit na základě toho textu, který jsme četli? Učitým odpovědí jsou tam daný. Mně nejde o to, abys to recitoval, mimo abys to tady vyložil. Jde o to, daný, nedaný, prostě určitou koncepci tady předvízt, ne neocitovat, co říká Heidegger. Musíme interpretovat, co to znamená. Ale to nemusí být z Heideggera. Nemusí být bavit o tom, jestli je to správný výklad Heideggera nebo ne. Nám jde o to teď si vyjasnit, co teda je ta řeč. Ještě promiňte, že řeknu něco. Když jsem to přečetl, především mě ta otázka moc nepálila kdysi. Když jsem četl Heideggera, tak jsem ho četl, tak jsem tam hledal úplně jiný věci. Byla mě to zajímat teprve, když jsem se dostal do kontaktu a stále k příspolupráci s těma chlukama z tváře. A kdy jsem dostal takovou věc, byla mě adresována výzva, abych ukázal, co s tou filozofií svou dokážu na svém světě. Na scéně připravení těma literárníma diskusem. A teď já jsem se odstřelil před ouzakázkou, tak říkajíc. A začal jsem se tím zabývat. A najednou se mi stalo úplně jasným, prvořadí důležitosti, což mi předtím nenapadlo. No a tak jsem začal také číst. Do toho přišlo po několika letech Heideggerovo výručí. Měl 80 těny a vznikla taková koncepce nebo takový nápad, program, že by se jedno číslo filozofického časopisu věnovalo Heideggerovi. Do toho ale přišly ty takové široké exkomunikace z partaje do filozofických ústavě. Spousta lidí, který volala se, že článek napíšou to stáry, rechtá, tomu nebyl nakloněn, zvolala se extra scusa, kde cílem bylo se kolektívně demokraticky dohodnout, že se to neudělá. A tam došlo k tomu, že se to vlastně rozlomilo a několik lidí trvali na tom, že to udělají. Nestačilo to na celé číslo, což bylo výhodné, nebylo to číslo věnované Heideggerovi, což tam byly tři články věnované Heideggerovi, s kterýma potom Michňáková, která měla reakci toho čísla, pak odjela a věnovala to Heideggerovi, a měla s ním rozmluvu. Takhle ta historie, a já jsem tam psal o otázkách řeči. Kvůli tomu jsem důkladnějce se zavožil do Heideggera. Absolutně jsem nebyl schopný tomu porozumět celým. To je jungle, to je prales. Tak jsem si z toho vybral, co mě oslovilo. To je taková primitivní reakce, ale lepší než nic. A co mě z toho oslovilo? Mě z toho oslovilo tohle, že s odvoláním na Starý řeky Heidegger ukazuje, že to, čemu se běžně říká řeč, toho mluvení, promlouvání, že není výkon člověka, jenom, že dokonce, čím víc toho výkonu člověka je v tom, tak tím problematičnější je výsledek. Míní toho je řeče.

====================
1 Kaz b.flac
====================
Tam, kde člověk říká to nejpodstatnější, tak to vůbec může říkat jenom díky tomu, že maximálně je stichá a nechá promlouvat skrze to své mluvení, nechá promlouvat něco, co nedělá on. A jde, když říká řeč. Já jsem si hned tam dělal otazník a připravoval jsem si hned ten rozdíl, že přece řeč sama nepromlouvá. Od samého začátku mně připadalo, že to nejde říct, že ten, kdo promlouvá, je ta řeč. To byla distace od samého začátku. A taky jsem v různých dalších textech dělal rozdíl k tomu, co Honza tady zmínil, že ne. Ano, Honza hned na začátku, jaký je vztah mezi prakovou a řečí. Mně se zdálo, že je asi nějaká analogie, myšlenkově je možno tak trošičku připravit, přiblížit, není to přesný, ale přiblížný, že tak jako člověk promlouvá skrze to, že mluví. Tak prostě, když je tady nějaké to mluvení a promlouvání, takže skrze to mluvení a skrze i to promlouvání nás oslovuje ten člověk, který promlouvá. Tak podobně, že to je tomu tak, že ten jazyk, kterého člověk mě vžívá, je něčím takovým jako řeč, které si používá pravda. A tedy skrze řeč nás oslovuje pravda. Tak tohle jsem si udělal, tuhle výradu, která o Heideggera není, ale jako to podstatné jsem si z něj vzal to poučení, že když člověk promlouvá a když ho podstatně promlouvá, to je nejen mluví, mluví, mluví a neřekne nic. Když je podstatně promlouvá, to je když něco řekne, hlubokýho, podstatnýho. Takže vlastně to není on, jak jsme se přesvědčili, jak nám připomněl zase ten Eisling, že to není on sám, který promlouvá, ní brž, že jestliže řekne něco podstatného, tak je to díky tomu, že se do toho tak moc on neplete, že se do toho nemontuje, že zůstává skromně stranou a dává se k dispozici, aby zazněla pravda, a ne to, co on kecal. Tedyže promlouvání znamená respektování něčeho víc. Heidegger ukazuje, že člověk, když chce promlouvat, tak musí respektovat řeč, musí mluvit po řeči, a ne proti. Čili řeč je tady jakési, dá se to přirovnat, jak jsme minulé dělali, k pravidlům nějakého hry, které je třeba dotržovat, jinak ta hra přestane mít smysl. Tak řeč je něco, co je třeba dotržovat, co je třeba respektovat, jinak naše promlouvání nemá smysl, stane se poujem mluvit. A to dotržování, to respektování řeči, to je to naslouchání. Jenomže to naslouchání řeči má ještě hlubší jádro, nebo podstatnější dosah. Když nasloucháme řeči, tak to neměnou proto, aby naše promlouvání mělo smysl. Když nasloucháme řeči, tak můžeme mlčíce a nekecajíce zaslechnout, co nám skrze tu řeč říká pravda. Jestli můžeme mluvit, říká. Ono nám vlastně neříká nic, ale oslovuje nás. Je to jinak, není to jen analogie. Nemůžeme tu pravdu tady chápat jako nějaký super subjekt, nějaké božské soucno, nebo nějaký božský subjekt, který nás oslovuje a tak dále. To všechno tam nesmíme strkat. Evidentní jedna věc je, mně to oslovilo, mně se zdálo, když Heidegger málo argumentuje. Víte, že jeho argumentace je taková okrajová. Ukladám ještě jednu věc, vám řeknu z těch vzpomínek na Heideggera. Tak je to, myslím, pro naší diskusi velmi podstatní. Weizsäcker mu jednou představil takového nadějného mladého študenta, velmi takového bystrého, učelivého, už poučenýho trochu, vzdělanýho docela, takový mřtnej, mřtnej chlapík. A Weizsäcker si říkal, tak to ukážeme Heideggerovi, ten z ní bude mít radost. No a tak ho představil a tam se chvíli hovořilo. Pak ten loch odešel a Heidegger se otočil na Weizsäckera, který ho čekával jako co veliká. To je hrozný. Ten kluk je úplně slepej. Tedy on nepochybně byl velmi inteligentní, učelivej, naučil se. Možná, že Heideggeroval. Byl schopen velmi tak jako lehce a briljantně používat Heideggerovských frází, což sám Heidegger neměl rád. Proč by ho mohl podpůjit, kdo ví. Ale co on namítal? Ne, že loch není chytrej, ne, že je nepoučenej, je slepej. On mluví a neví o čem. To neřek, to vykládám. No a teď Weizsäcker říká a v jiném případě se po jednom svým študentů ze semináře se v jádřech ho jako vytáh. A Weizsäcker říká, to je pozorný chlapík, to je Augenzeuge, to je očitý svědek. A Weizsäcker říká, no, ale na tom klukovi nebylo nic zvláštního, nebyl o nic chytřejší než ty druhé. Heidegger ho označil za Augenzeuge, to znamená očitý svědek, to je ten, který viděl, na rozdíl od tamtoho, který je slepej. Proč tohle to zdůrazním? Totiž jsou určitý věci, po kterých Heidegger byl přesvědčený, které nedají vyargumentovat. Čím musí vidět? Když je někdo slepej, říkat mu argumenty je jako vykládat slepýmu o barvách. To je zatím. Heidegger není typ myslitele, který by stavěl na argumentaci. Nestaví svou filozofickou koncepci, nestaví na argumentaci. Proto taky Heidegger není tak docela systematický. Když teda si konstitutívně, je to systematický myslitel, ale on má značnou distanci od toho snažení vybudovat vnitřně rozpornej systém. Jemu rozpory vůbec nevadějí. Spíš když něco vykládá, chce si na něco ukázat. Tedy jestliže tady jsou nějaké rozpornosti a teď tam vykládá třeba o tom ticho rozdílu a rozdíl a tak dále, tak to primární, o co jde, je nechat si dojít, na co ukazuje. Druhá věc je, jakýma pojmama pracuje. Ty pojmy samozřejmě ve filozofii jsou strašně důležité. Pravda je, že Heidegger má vůči určitým tradicím velký odpor, ale jsou případy, kdy on nedovede a jestli toho vědomí. Zřejmě pak v těch přednáškách, co teď začaly vycházet, se ukazuje, jak on tam mluví daleko takovým srozumitelnějším způsobem a reflektuje taky zároveň. Tak to je, jako když mluví Augur, jako když mluví Maag. Opravdu je to něco takového, co vytýká třeba Bonhoeffer tomu Barthovi, že v určitým okamžiku se opřed argumentuje s jebením a to je prostě causa finita a je to tak, jak on tam užívá toho německého přísluhy Fris Fogl od Štyrny. Žer ptáčku, nebo chcípni. Prostě tady z jebení říká, že žer ptáčku, nebo chcípni. Přesně tak se chová Heidegger k tomu filozofického rozvratu, myšlenkového, on teď přijde s něčím a teď vám to ukáže, neargumentuje, nepřesvědčuje, ukáže, že řer ptáčku, nebo chcípni. Tak to je vůbec k tomu přístupu. Heideggera prostě nelze číst tak, že se člověk chytne něčeho, vypíče si, já jsem vždycky pracoval, já se přiznávám, já jsem ten typ, vždycky jsem pracoval, takže když něco nebylo jasné, tak nejradši jsem byl, když tam byl index vzadu, když ne, tak jsem ho musel přečíst celý a vypsal jsem si všetky důležitý místa, důležitý citáty, kde se vyskytoval ten příslušný pojem, teda to slovo. Teď jsem to měl před sebou, teď jsem to dával do skupin, a teď jsem si udělal takový obraz, co to vlastně znamená. Ale jestliže se mi stalo, že ten dotyčný myslitel toho používal nepravidelně, nedodržoval určitý pravidla, užil toho slova, že se mu to zrovna zdálo, ale nehrálo mi to v té citáte. No tak je to blbý myslitel. Prostě si to nepřipravilo. A uchvátil mě naopak myslitel, který v nejrůznějších situacích, toho jsem vám říkal Borádlovi, v nejrůznějších situacích v podobu 30 let se příležitostně, žádný centrál, příležitostně se vyjadřoval opravdě, a když to vemete všecko, které výpisku z toho mám, tak ono to dává dohromady, to dává pojední pravdy. Tak to jsem považoval, to je velký myslitel. I když nebo tý pravdě nenapsal nic, a i když tam má chyb jak maku v té dějná filozofii. Ale tohleto opravdu s Heideggerem se nedá dělat. Aspoň mně se to nezdařilo, já jsem se o to pokoušel, tohle tam nejde dělat. Jediná věc pro mě, Heideggerov nějaký by vám asi řekl něco jiného, pro mě jediná věc přístupu Heideggerovi je pokusit se nahlídnout to, co chce ukázat. Uvidět to, na co on ukazuje. A jak to dělá, to je jaksi pro ten první přístup, je vedlejší, je to důležité jenom proto, že bychom mohli to chápat blbě, kdybychom tomu nevěnovali pozornost a vlastně bychom nepoznali, co nám ukazuje. Ale nám nejde porozumět Heideggerovi neznamená si osvojit ten jeho jazyk filozofický, osvojit si ty jeho termíny a tak dále. Ní brž porozumět, na co ukazuje. A porozumět, na co ukazuje je možná, ej když nejsme takovými naprostými, naprosto dokonalými znalíci, tak je o textu, že bychom to na zpaměť mohli citovat, recitovat a podobně. Tak to je jenom taková metodická příležitost. Já už strašně dlouho kecám, takže nechám za chvíli vám. Tak když ty si mluvil o dojmech, tak já můžu taky o dojmech. Ano, samozřejmě. Od počátku bylo sympatické, že se bude dokazovat téze, že mluví řeč, a ne člověk. Protože to se mi zdálo už předtím, že to tak je. A i to, jak ukazoval, že to není výkon, sice to platí všechny ty výpovědi o řeči, i to, jak je to výkon, činnost člověka, ale že to není dostatečný. Souhlasil jsem už předem s tím koncem, pak jsem se mrknul na tu tézi, která je nakonec. Že to je slouz von ticha. To mě taky předem bylo sympatické. Už v tom, že to musí bejt ticho, nemůže to přeci bejt žádná, nemůže to bejt nic, když to je řeč sama, řeč v celku, všechno, tak to nemůže bejt nějaký výrok, nemůže to bejt nějaká suma něčeho, ale bude to asi ticho. Který nějak teprve zakládá možnost, je plný význam, předtím zakládá možnost. Tohle to všechno jsem si představoval, takže s tím jsem k tomu přístupoval, s důvěrou. Po tomto provedení tam mě nepřipadá, že by tam Heidegger byl někde nějak zvlášť temnej. Pokud se člověk nechce urazit nad takovýma drobnýma, že je tam spousta těch synovým pro jedno a to samý, takže člověk si to musí překládat vždycky až k vroucí prostoupenosti světa a věcí. To je rozdíl a to je taky rozmezí rozdílů. Tak to nebudu opakovat, ale furt je to až jedno a to samé. Jakmile jsem uznal, když jsem to pakčen, že s věcma v nich, v jejich věcích, v tom věcí, věcí, že se... Ale to užíváš ten termínu jeho. Jeho, jo. To znamená, že věci a svět se podmiňují. Věci se zjevují napr. jak si v tý záři, v tý básni, v tom jasu, v tý záři toho světla světa. Že jedno bez druhého není možné, protože se mluví o tom též. Věci a svět. Jaký je mezi tím rozdíl? Všechny věci ohromady jsou svět, ale s tou výhradou jaké věci. To je celé. Když si to tam takhle postavil, když už jsem to přijal, věci a svět, tak jsem zase vřelé souhlasil s tím, jak to pojednává, že to je rozdíl, že to porovnává dvě věci, které nejsou srovnatelné. Totiž? To není jako porovnávat jabla a hrušku. To je ještě něco mnohem horšího, ten rozdíl je mnohem větší. Jak se tam vysloví rozdíl a jak se vohražuje proti tomu, aby to nikdo nechápal jako rozdíl. Na nejvyšší dimenzi, ale dimenzi povídce. Zase jsem tomu zase byl nakloněn. Co mě zarazil, ten konec, kdy najednou vlastní mluvení je to sezvánění do toho rozdílu. To znamená, že já jsem se od počátku ptal, jaký je místo, když je tam ta čtveřice. Jestli ta řeč do toho patří, nebo jestli je nějak mimo. Mně se zdálo, že jsou tady smrtelníci a nesmrtelníci a je tady pozemský a božský a ta řeč je v tom, nebo je vedle toho. To jsem nevěděl od začátku. A co si myslíš? On nám něco ukázal. Pokud nerecitujeme, vidíme, co nám ukázal, tak budeme z toho něco vyvodit sami. Jakým vztahu je řeč k součtěři? Co ukázal on a co si myslím o tom já? Co vidíš, co ti ukázal, co ti ukázal. Co se týče našeho mluvení, to je jasné, to do součtěří patří. Mluvení smrtelníků. Našeho mluvení, mluvíme o řeči. Rozlišuješ? Jenomže u toho Heideggera, ta čtveřice je všechno, tam není žádné nad mimo. Takže tam i ta řeč do toho patří. Ta řeč patří do té čtveřice. I když on tohle podle mě osobu odbejvá. On to odbejvá, protože tam vůbec není. Všechno můžeme nahlídnout, všechno můžeme vidět. Když budeme dávat pozor, že řeč je v volání, tak nám ukázal, co všechno můžeme vidět. Ale přesně v takovém běžném řeckém duchu, že na mým subjektu vůbec nesejde. Někteří smrtelníci to vidí, někteří smrtelníci to nevidí. A do toho nepatří. Je to lho stejný. Je to stejný problém. Jestliže já k tomu nepatřím, tak ta řeč pak tady není něco mezi mnou a pravdou. Tak jak já bych si to představoval. Protože ten já tam nejsem v celé této předvláště. Tam není potřeba. On ukázal na věci a na těch věcech je všechno vidět. Ty pak svět na nich vidíš. A celý ten rozdíl, prostoupenost a vidíš tam pak na konec i to sezvánění, že řeč vlastně mluví. A co to je to, že on ukázal tak, že vidíme? Co to je? Jak to vidíme? Co to je to vidění? Jak můžeme vidět to, co on ukázal? To je ono, my to nemusíme vidět. Nemusíme, ale to můžeme vědět. A když nám to ukázuje, tak očekává, že... Jednak on to viděl asi, ne? Když nám to ukazuje, jak by mohl ukázovat něco, co sám nevidí? A za druhý očekává, že teda aspoň někdo z nás to uhlídá taky, že to uvidí. Jak to vůbec můžeme vidět? No já nevím, ty chápuji, po čem se ptáš? No ne, ne, tak jsi před chvílí s ním hovořil o tom, ne nebyl. Kdo to mluvil o tom? Já jsem se zase nepoznamenal. O tom svět, světle světa. Ty, že jo, přece. Tak když se ukazuje něco, třeba toho součtveří se ukazuje, jak se to může ukázat? Jak to můžeme vidět? Jen ve světle, ne? Protože je to v temnotě a toho neuvidíme. A co je to světlo, v kterým to je vidět? Jak můžeme vidět součtveří? Kde je to součtveří? Přece jenom přes řeč. Jak se můžeš ptát, kde je ta řeč? Určitě bude někde v tom součtveří. Když to součtveří sámo se ukazuje jenom v řeči. Jak může být řeč v součtveří, když součtveří je jenom v řeči? Tak to je problém. Protože je to součtveří. A jak to u Heideggera vypadá? Jak to ty vidíš? Všechno je v volání. On to může spatřit. Řeč je širší a celý součtveří je v ní. Ale ty se domníváš, že takhle to ale u Heideggera vypadá. Já jsem chtěl vědět, jak ty to vidíš. Já jsem tady dokonce i nazvačoval v té diskuzi. Mně se zdá řeč jako, že je širší, protože i celý svět, když už jsme v součtveří, ale svět, jak jinak svět, než řeči. Řeči, no. Já bych myslel teda... To ještě nebylo pod dojmem toho, co ukazuje Heidegger. To jsem právě chtěl vědět. Ale teď dlouho už se připravuje Aleš a... Tady to mám samotný, ale ještě v té věci, jak jste hovařil sám, předtím o tom Heideggerovi, že předkládá. Předkládá a teď... My tu věc vidíme, nebo ji nevidíme. Ten problém, to jsme si tady sami už řekli, že bychom to četli, že člověk není tím, který by mu vlovil. Že to je řeč, která vloví... Mně to furt připadá, celý tenhle článek, jako kdyby tohleto on věděl už přede mě. A teď opravdu nějakým... Že si nakonec mohl zvolit jakýkoliv způsob, který by se mohl s ním dopracovat. Takže postráda v tom textu, já jsem to tam nenašel, to, co povedlo, že postupoval takovýmto způsobem. Já mohu něco podat, aby to buď ti lidé nahlédli, nebo nenahlédli. Já ten konečný výsledek mohu znát, a já ho řeknu, ale to, jak se k němu dostanu, může být nějakou záležitou způsobu, takže všichni budou koukat, a budou říkat, tak má to s tím něco společného, nebo nemá to s tím něco společného. Taky to trochu připada některé chvíli, protože nám nemá vysvětlené některé věci. A ještě mnoho věcí tam. Tak pak nemohu věřit mu, že opravdu to nějak v sobě víc má. Když to uvidíte, co vám ukazuje, no tak pak nepotřebujete argumenty, pak to vidíte. Ano, ale pak jsem si mohla přečíst poslední stránku. Já jsem si mohla přečíst poslední větu. Stačilo by to. Tak předposledního posledního. Já myslím, že... Já nevím, odkud ta cesta vůbec jde nějak tak. Tak je to už je to rozhled. Ani ne, to není rozhled. To je opravdu... Je to něco obecného, že je něco, že už je ten rozhled nějakej. Ale co to vůbec v podstatě je, jakým způsobem mě to úplně mítí, abych já naslouchal, nebo nenutí. On třeba na začátku hned říká, to je takovou věc, která byla řečena i tady, když jsem ho pohodl o alepředmětem a nepředmětem, že musíme naslouchat té mluvené řeči, ale i potom je otázkou, takže on říká, že i když teda budeme naslouchat, tak jako buď nás osolí nebo neosolí. To je to samé, jako když budeme naslouchat pravděpodobně nás. Jo? Vzpomíná, že vlastně problém je v tom, jak klasifikovat, obrovnotit. To, že slyším, že mám mysli, že náslouchat při tom nelze, nejít nějaký kritérium, který bude hodnotit, který bude nad náma, který poukáže, jo Aleš naslouchá, já neslyším, já nevědím nebo tak, tak asi tady běží problém, ne nás úplně všech, ale tady se možná i uhouzí. To není můj problém, že by tady muselo být nějaké kritérium, ale myslím vám, že už jsme měli i tady předtím jako vyjasněni, že od té věci některé tak jsou, že buď někdy se ti stává, že tě to oslobila, nikdy se to nestává. Ale jestli tě to oslobila nebo oslobila, to se ukáže třeba časem, z budoucnosti nějak, ale není to tak důležité. Aby to bylo lipovou, která by měla řád, ostatně by to byl vlastně vydanej však v rádiu... Je to řečeno tím, že člověk se činá tím stále víc a víc otevírá. I když třeba se teda má dojím, že se teda otevřel, že byl oslobený, ale buď teda došlo k tomu, že byl oslobený, ale je v něm zase furt něco, co ho vede k tomu, že se snaží otevírat stále znova a znova. Zda se teda otevírá správně a zda byl oslobený. To se furt ukazuje v tím, že jak se otevře zase znova. Může nahlédnout ty věci před tím a zjistit, že teda před tím nebyl oslobený. Pro mě je to furt nekonečná, že to je cesta. Že člověk je na cestě. Něco, že by tady bylo dáno, k čemu bychom se mohli sámi zaříct. Ano, ale byli jsme, že to není, že? Vlastně přijde o to, že bychom otevřeli a můžeš mít pocit, že jsi otevřenej, ale s tím můžeš mít ten pocit otevřenej vzhledem k tomu, že to, co jsi třeba myslel před tím, když jsi dal nějaký krok do té otevřenosti, by vlastně v tom případě, proto mluvím o tom kriterium, podle čeho poznáš, že ten krok minulej byl chybný, že jsi dělal neslouchat. Jako, že jsi teda tady byl oslobený, podle čeho poznáš, že jsi vlastně otevřenej, že jsi dělal něco chybného. Představte si, že to, podle čeho byste to poznal, bychom to nazvali X. Jo, tak nějak. Podle toho se pozná, jestli jste se skutečně otevřen nebo ne. Jak se o tom X dovíte? Jak vůbec můžete s tím X přijít do styku? S tím kriteriem, který vy chcete. Zas k němu musíte mít nějaký přístup. To znamená, že se vůči němu musíte otevřít. A můžete se znovu ptát, jak poznáte, že jste vůči němu otevřen nebo ne. To je regres in infinitum. Tam je logická chyba. Jakýho jsi garanta své otevřenosti? Přičemž byste potřeboval garanta své otevřenosti vůči tomu garantovi. A kdybyste ho měli, tak byste potřeboval garanta vůči tomu garantovi, té otevřenosti vůči garantovi. Tam je chyba. Nejde o to najít nějaký kritérium. Mimož právě na to, já mám dojím na tom, je co si, co ten Heidegger dělá, je možno vidět, mít před sebou, nebo nahlídnout, že jste otevřeny. Ale to se můžete mejlit. Naproti tomu je možno vidět, nahlídnout, jakou jste udělal chybu předtím. A tam taky je možné umít. Ale jenom z nedostatku večlivosti. Ponímač, když vidíte, jakou jste udělal chybu, tak tu chybu můžete naprosto přesně popsat, rozvízt, analyzovat, ukázat, kde ta chyba, v čem je a tak dále. Když to ukázat, v čem je pravda, to nejde. Já bych opravdu řešil už tam přímo, nevím, kdyby se třeba k němu dělal, a já jsem vůbec teda vníměl, ale ta otázek stávala se s tím, co tady třeba padlo třeba z dalšího strany. My jsme říkali, že můžeš řešit poslední stránku. Protože ty jsi jasně říkal, že nemůžeš, nevidíš tam, že máš tady pocit, že ten heiliger před nás něco překládá, ukazuje nám na něco a jde. A tady, že neukazuje jakou cestou k tomu výsledku, který je tady před námi daný, teda to, co on myslí, tak jak my máme poznát, jak to mu došel, jak se to máme objeřovat. Tohle si měl námyslet, že jako kdyby tady byl problém třeba u Paleše, kde to kriterium vzít, já mám takový dojev, že já ho cítím právě někde tam v tom textu. To by bylo moje, že já bych už někde viděl nebo chtěl bych vidět. Nedomínám se, že teda opravdu asi nejspíš do toho, buď jsou lidi, kteří teda věděj nebo nevěděj, ale je to přece hlázený, nejak by to bylo libovolný, neby to bylo náhodný. To je to, když třeba by to nám něco ukazuje a my se musíme otevřít tomu, aby jsme to viděli též. Pak se možná můžeme udělat ústavu o to odstup a zjistit, že to nám něco ukazuje. Může se stát, že my to prostě nevidíme, co nám ukazuje. A pak jsou dvě možnosti. Buď jsme my, ty blbí, anebo on nám nic neukazuje. A my, když to nevidíme, ale my můžeme vidět, že nám nic neukazuje, to můžeme nahledat. A to se liší od toho, když nevidíme, co nám ukazuje. Vidět, že nám nic neukazuje, je něco úplně jiného, než nevidět, co nám ukazuje. Jenom nevidět, co nám ukazuje, to ještě neznamená, že nám neukazuje nic. Ale my můžeme nahlídnout, že to je podvod. Ať už vědomý nebo nevědomý. Ale teď ještě je tady možnost, že my vidíme, co nám ukazuje. Jsme nějakým způsobem možný to vidět taky. Nebo podvod je toho měl třeba. A můžeme s tím, když něco přijmeme z toho, tak pak s tím můžeme se celým souhlasit. Ale můžeme to považovat za něco, co je tak jako pravda, ale vedle toho, které... Ano, to je všecko možný. No a to je například, když čtete třeba Fregeho, tak to je přesně to. Tam, když člověk přijme některé věci, tak je to všecko nahlednutelné. Zůstává to naprosto mimo veškerý kontext lidského života. To je takový... Jsem se vzpomněl na Fregeho, protože to byl můj hlavní zážitek. Protože byl vypůjčený z jednotlivého matematiku a fyziku, tadyhle v živí. Tak zaválky. Takže to je nějaká... Taková takřka geometrie. Tam prostě, když přijmete, co to je rovnoběžka, co to je úhel, co to je rovina, tyhle ty věci. Pak tam jsou některé základní axiomy a definice. Když tohle přijmete, tento výrazivou, tak je to naprosto jasné. S vaším životem to nemá takřka co dělat. Jenom v okrajové záležitosti, když potřebujete něco změřit. Jinak je to takový svět pro sebe. Takže to je nějak zahlédnout. Prostě když ten Euclid je to tam píšen, nebo ten Frege, tak prostě když to pochopíte, tak to vidíte. Vidíte, co tam říká. V žádným nesmyslu. Prostě je to všechno naprosto tak, jak to říká. A přesto to nesouhyslí s ničím v podstatě. Prostě to je možné. A není to chyba. Je to taková omezená oblast. Ale to je zase způsob, že my to jednak nahlédneme, co říká ten Frege nebo ten Euclides, a pak to reflektujeme a dáme do širšího kontextu. Což je přesně filozofický posud. Ale to je v pořádku. Já musím to není námítkat. Proto já ho chci takhle vybudit, aby ještě se vymezil. Takhle jsem to myslel. Počkej, počkej. Ale to jsi teda říkal něco jiného, když jsme se o tom bavili. Protože taky jsi říkal, že to je taky pravda. Ale tohle, nikoli žádná geometrie, tohle, co říká ten Heidegger, že to je taky pravda, že proti tomu těžko můžeme něco mít, že to můžeme akorát přijmout. Tohle jsou největší pravdy, co my jsme si říkali o řeči, o pravdě a tak. Tohle žele živer ze sebe. A co je potom okrajové? Jako když my mluvíme o něčem jiným. Ale jsou to dvě podstatné věci. Nikoli že jedno z toho je okrajové. Podstatné a nepodstatné nemůžu říct, protože to je jasný, že je to druhá cesta. Ale není to tak, že já bych to nemohl vidět a že já bych si v tom dokonce, že bych z toho něco nemohl přijmout. Jiná věc je, když víme, co říká, a to já si myslím, že v tomhle stovu není žádný zmatek, že to je jednoduchá písem, kterou takhle v tom klíčí. Víme, co ukazuje, ale jsou tam takové drobné podvody. Ne podvody, ale ty drobné manévry, které se možná tak ukážou, že jsou záměrné, aby mohly dokázat svoji tézy. To je jiná věc. O tom bychom mohli mluvit. Potřeba vzít tu věc přesně, vypreparovat ji od těch ostatních, aby se toho nepletlo s jinými a teď to analyzovat. Dobře, prosím. Já mám frége v tom Eucleidovi, abych jasně dal na vědomí, že něco takového je možné za hranicama filozofie, mimo oblast filozofování. Prostě ani ten Eucleides, ani ten frége nejsou filozofové. To nahlídneme a záleží. Jakož to filozofové to reflektujeme a ukážeme, že to je něco na okraji. Je možné něco takového udělat od Heideggera. Je možné Heideggerové myšlení nebo Heideggerové koncepce, způsob tázání třeba. Vidět, co ukazuje a zároveň to zreflektovat, říct, že to je úplně něco v něco stranou. To se nás natýká. www.hradeckralove.cz

====================
2 Kaz a.flac
====================
Obraz světa, který byl v jistých historicky doložených dobách asi skutečně běžný, totiž vnímat to součtveří, to přeci není... Samozřejmě, že na to nemám žádných svědectví, ty poruce ani tak, není to nemožná, ale domnívám se, že byly doby, někde asi předtím platovaly ještě v Řecku a možná po celimartickým světě, kdy se teda takhle chápala řeč jako volání a že se s těm všem řečím, že se s těmi věcmi spolu zazníval, byl vítěz to součtveří. Je to možný, že by taková neprůvodní zkušenost byla. A když to přijmu, tak pak už přijímám ty další kroky, co znamená ten problém mezi světem a věcmi, které si tam odpostavím. To říkáš tak, když to přijmu, tak to znamená, že přestěhuju se v duchu, jako když čtu román a prožívám ten román tak, že nevím, že je poledne a že bych měl jít k obědu nebo něco takového, nebo že nocem měl bych jít spát, nebože teď je pro mě krásnej den pod deštímej den, přesně to, jak se to vytíčí v románě. Tedy, když to porovním, když přijmu Heideggera, tak to je znamená, že přijmu ten román a teď jsem v jiném světě, v tom svým, když jsem někde utekl řeku, kde platilo to součtveří. Je to tak? No, tak to není. Nepochybně to tak není, ale představuji si, podle mýho slova, že a i já při troši dobré můle, když se budu dívat na chleb a vidím na stole, na taverne, v chránu páně, tak tam vidím pozemské, božské, v těch čtyři dimencech tam určitě budu. Tak zdále mi to není. Ale nemůžu tomu propadnout tak, jak to říkáš, jako románu, protože vím, že i u, řekněme, u nějakých praoci, jako Abraham, nebo ještě později, ještě i u Pavla možná, a poštola byly mocnosti nahoře a mocnosti. A tyhle obrázby, ale kromě toho, už byly ještě jinou zkušenost. A na ty já spadím. No tak to znamená, že já nemůžu považovat Heideggera za nějakou jinou cestu, nebo za cestu, kterou považuji buď za cestí, nebo za neschůdnou, nebo za vabadnou, mylnou, nebo něco takového. Já to přece nemůžu považovat za jednu z možných cest. To není žádná cesta. No, museli bychom si říct teďka, co myslím. Bez cestí. Co znamená to cesto? On jako na něco ukázuje. Jestli to znamená zároveň cestu. To nevím. Mně se zdá, že to znamená, že když na něco ukazuje, tak člověk si musí všimnout taky, jak na to ukazuje, a přitom musí všimnout, proti čemu se bouří taky, protože je to vlastně... To je právě ta cesta. No, to nemusí být cesta. Když se proti něčemu bouří, no tak to je cesta. No, já nevím, jestli to je cesta. Jestli někdo chce prostě jako vozit novýho osoba k sebou porozumit a ukázat, že lze taky filozofovat jinak, tak to nevím, co filozof uvidí. Jak kdybych já, jak já jsem to pochopil. Filozofové do teďka, vymýšlím si, možná se trefím, filozofové do teďka neuměli nic jiného než reflexi. Někdo něco, nějakej básník nebo někdo něco, blázně uměli reflexi. Nic víc a reflexi to je suchopád. Co to je? Nic. A Heidegger ukázal, že prostě toho uvidí taky spousty. Že filozofie není jenom reflexa, že taky filozofie něco vidí, že na to důležitý ukázá. Čili vidí on tam. On si vzal tyto básničky taky jako základ třeba. Ale to, co tam viděl, to je vlastní jeho objev. Řekněme, to by z žádné filozofické reflexe s ty básny nevyvstál. A to je to, co on ukázal. On ukázal, že tohleto hodně spatří. No tak, že se takhle dá, nebo chce říct, že takhle se dá taky filozofovat. A že to je taky filozofie. No ale že to cesta. Jako tady je jenom to, že ho štve, že se dá posud filozofovat. Tak teď pauza. Já se zase potom připojím. Když jste mluvil o tom, že můžeme něco přijít, že když přijmeme ten obraz, řekněme nějakého antického člověka, tak jak vnímá, vlastně tam věříme domů, že jsme vkročili na jeho cestu. Ale já si přesto navazuju, jako on navazuje na nějakou tradici řeckou, tak já navazuju na nějakou jinou, která tak jinak úplně nevylučuje tu jeho tradici, s kterým on vychází. To je jedna věc. Druhá věc je teda, když jsem hovořil o tom, proč to napsal, co chtěl tím ukázat, co může jako filozof objevit, že filozofie není jenom reflexe, je suchopárná a tak dále, tak tam se mně zdá zase, že je taková má nepoctivost v tom, že ten subjekt je tam skrývaný. Nepoctiv je to právě v tom, že podle mě, že když on chce ukázat, že všecko to, co řek, až po ten závěr, že řeče jsou zvantichat, se prostě jeví ve věci. Když tak naprodlejeváme mu těch věcí, že se tohle všecko ukáže. A tam na mnoha místech musí záměrně ten subjekt potlačovat, aby tam nebyl. Například když se hovoří o světě, tak to je právě ukázka toho, jak svět se může jevit jenom člověku jako svět. Takže to tam se jeví, ať člověk je nebo není. Jakoby byl nějakej svět, nezáviste na člověku. Já si myslím, že teda souhlasit s tím lidem, to by se muselo dokumentovat. Mě to překvapuje, co říkáš, že pro Heideggera se svět jeví o sobě, nezáviste na tom komu. To je naprosto nefenomenologické. A je tam někde? Ne, vntej se. Ty to říkáš, tak z čeho tak se udívíš? Můžeš ukázat na nějakou formulaci, s kterým by to vyplývalo? Mě to překvapuje. Mně se zdá, že právě ze všeho. Takže ukáž cokoliv. Jakmile se tam začalo mluvit o věcech, stůl, a co tam je ještě, dům, stůl, tak ve chvíli, kdy teda tohle připustíme, tak všechno ostatní, ten svět a to se s tím spolu jeví. Pak už se jenom ukazuje, co se všecko v těch věcech jeví. Ale že by se tam ukázalo, že se to může jevít jenom člověku, to tam není. Nikdy ani jednou. To je píseň, která člověka nepotřebuje. No ale to jenom vybozuješ závěry z toho, co tam není. No tam přece nikde není řečeno, že by ten svět byl sám o sobě, a pak na konci je řečeno, že ten člověk musí na to nějak navázat, že na tu písmu, aby to vůbec potom bylo nějak. Protože když na to člověk nenaváže, tak ten svět, tak ten rozdíl vůbec není pro toho člověka. Je tam stejný problém, který jsme tady třeba měli s událostí, že když se na událost, já nevím teda nakonec, jak to tady bylo měněno, ale já jsem to dělal pochopit tak, že když se na událost nenaváže, tak ta událost jako by nedala. Stejně je to i s tím rozdílem, s tím světem a s těma věcima, že pokud se na ně nenaváže, tak tady nejsou. Ale on teda hovoří celou dobu už o tom navázání. Prakticky celý ten jeho začátek není řečeno, že by člověk na to nenavázal. On už hovoří z pozice, celou tu věc vykládá z pozice člověka, který na to navázá, který na to odpověděl, který tomu naslouchal, tomu rozdílu. Tak jsem to tragoval. První stropa volá věci k jejich věcnění. O tom mluvíš ty. Ale taky říká, co volá první stropa? Volá věci každému, aby přišli kam a tak dále, ze věci, aby se jako věci týkaly nás lidí. Tam to člověka už máš celévidentně. A druhý přece je v tom, že jsou čtveří. S námi jsme tedy. Tak by jsme měli do toho to. No ale kde jsme tam? My? Dobře, že tam patří lidi, to je pravda, ale kde jsme tam? My jako poznávající subjekt. No tak v tom naslouchání a v tom odpovědění. To můžeme provádět, nebo nemusíme a nic jako nezmění. Protože si závěr, že tomu on směřuje v celé té své věci. To můžeme provádět a nemusíme a to navíc nic nemění. Ale on tam nikde nemá výsledky řečeno, že by to sám o sobě bylo. Tím pádem ten konec by se mohl už majit, tak by tam vůbec nemusel nejít. A tím pádem by z toho vyplývalo, že ty věci jsou samé u sobě. Ale toho tam právě nemá řečeno, ale se domíná, že z toho ruku tam má ten konec. V tom naslouchání, v tom navázání. Aby to ukázalo. Ale já ti teď, jak to říkám, to říkám v případě, kdyby to tam mělo, že jestli, že nasloucháme nebo nenasloucháme, takže to je vlastně jedno. Vždyť to tam přece se převařuje pod na to právě na to naslouchání. To tam vůbec nejde přeci podaný. Takže je tam sice, to je pravda, že tam je, že řeč potřebuje mluvení smrtelníků, ale ne, takže by bez toho nebyla. Počkej, nebyla? Čili je bez toho? No jistě. To ale na ně vůbec zajde. No ale co tam je, doktor? Není. Kde to je? Já to nemám. Ne, že to potřebuje, ale bytnost řeči potřebuje mluvení smrtelníků. To znamená, že bez mluvení smrtelníků ztrácí řeč svou bytnost, svou podstatu. No, to, že něco potřebuje, to neznamená, že bez toho ztrácí svou bytnost, ve hledě na to, že tam popravdu potřebuje takovým způsobem, jakože nepotřebuje. Potřebuje mluvení, no, kde to je? Strna 14. Strna 14. No. Třetí leta je konec. Toto uvlastňování se děje tím, že bytnost řeči sezóně potřebuje mluvení smrtelníků. Aby jakož to souzvon ticha zazníval sluchu smrtelných. No, nebude-li mluvení, no, tak nebude-li mluvení smrtelných, no, tak nebude zaznívat sluchu smrtelných, ale vůbec nic to nemění na tom, že jako by neexistovala, že řeč jako souzvon ticha by neexistovala. Nemůžeme říct, že existuje. Po řeči se nedá říct, že existuje. No, no, ne, tak, dobře, tak. Na co? Pravda. Že je. Že je. Nemůžeme říct, že je. Vypadá tady z toho, že jako je to všechno závislý na nás, na poznávajících subjektech. No, vůbec ne. Prostě jenom... Vypadá to tak, že je na nás nezávislý. Ta potřeba je naše tady. No, jistě, vík o tom je řeč, ale ty to vztahuješ, ty prostě nejprv tady hypostazuješ nějakou řeč o sobě a pak říkáš, že ta je na nás nezávislá. Ale to se nikde nepíše. To jsi zvymyslel ty. Pak ještě tam hypostazuješ řeč jako ontickou realitu, jako entitu. A to on odmítá. No. Řeč je souzvon tichá. To je to sezvánění toho rozdílu, zvaní do toho střelu rozdílu. To tady existuje. Co to je? To tady existuje? Neexistuje. Do existenci nemůžeme jen řeči. Existence znamená něco, co je jenom prosmrtelné. Ano, tak je to tady předvedené tak, že to člověka nepotřebuje. Tam nikde není řečeno. Tak třináctá strana druhej řádek. Nevím, jestli se ti to bude líbit. Já to bych ti mohl. Řeč mluví mluví dvouc. Vyzvané věc svět a svět věc, aby přišlo do hřezí rozdílu. To je děj, který se odehrává někde nezávisle na nás. Abychom si potřebovali ten německý text, nemáte ho někdo po ruce. Mě by zajímalo, co tam je to mluvíc zvouc vyzvané. Jestli to není možno přeložit jinde. Jak to tam bylo? Jak to začíná na odstavec? Odstavec začíná... Je tam teď několikrát citovaná... Řeč mluví jakožto souznam tichá, je to tam někde. Mějte si konecký chlepavý no na stole, kde pláne čistý jas, a pak je to třetí odstavec. Začíná to teprve třetí, a tam je máme z nenávistě starý význam slova, kterou všetkné rozdíl nechává věcí spočítat ve světování. Malinko předtím. Jak to tam bylo ten rozdíl? Řeč mluví... Když práchne špryt, když špryt jinde... Ano, jinde. Tak prosím, to jsem právě chtěl vědět. Tady je mluví zvou s vyzvané, tam je mluví tím, že zve vyzvané. To znamená jinak než tím, že zve vyzvané, mluví nemůže. To je to jinde. Ne je tak, že by mluvila v každém případě, a kromě toho taky by mohla zvolat, ne. No dobře. Nikdo to nemůže. Ale co zve? Ale zve věci svět. Prosím. Ale nevůjte, že mluví tak, že zve vyzvané. Věc světa svět, svět věc. Ale o tom měne, že tohlenco probíhá k sobě. A kam zve? Ne, ne. To rozmezí rozdílů. No a co to je, to rozmezí rozdílů? Co to je to rozmezí rozdílů, když je to tak jasný? To je ta vroucí prostoupenost věcí. Dobře, no to vím. Co to je vroucí prostoupenost věcí? Co to je? Kam to zve teda? Když přišlo do rozmezí, to znamená, že je možno přijít do rozmezí. Kam to přijde, když přijde do rozmezí? Jo, to je teda o tom, aby se vyjevila ta bytnost, ta podstata těch obou věcí. Tam je zve. Zve je někam, aby se nakážela podstata světa a věci. Kam zve, to se neříká, kde ten rozdíl je. Co ten rozdíl dělá? Ale rozhodně tady není, že by ten rozdíl byl v řeči. Ten je někde jinde. A řeč, ta ho může jenom vyzývat, aby z nějaké nepřítomnosti se jako... To jsem celé šťastný, že jsi to takhle řekl, protože to říkáš pravý opak, než jsi to říkal před chvílí. Říkal, že zvedl řeči. A teď říká, že ten rozdíl je rozhodně něco, o něm neřeče. Naprosto souhlasím, nezvedl řeči. Kam ten rozdíl? Rozdíl zvedl k sobě. No jak to, když říkáš ten rozdíl, rozhodně není v řeči. Nezvedl rozdíl, ale řeč. Kouknime o tom, kam zvedl řeči. Kam zvedl řeči, ne k sobě. Hrozné, to jsou prostě světa a věci. No do rozdílu. No a kde ten rozdíl? Co to je vlastně ten rozdíl? Kam to zve ta řeč? Ty řekneš do rozdílu, no to recituješ Heideggera. Vidíš něco řečeno teda s tím? Kam to zve teda? Stačí to prostě nahlídnout, že řeč zve svět. Věci zve někam. Když tam svět, věci, tam přijdou, tak co? Je to místo, kde jsou věci, můžou být jako věci a svět jako svět. Ale to nemá nic společného s člověkem. Někdo, že ne? Kde to je, že se vyjeví svět jako svět a věci jako věci? Kde to je? Co pak něco takového vůbec je možné mimo člověka? Komu se může ještě vyjevit svět jako svět než člověku? Dobře, to si myslím taky. Ale řekni mi, co myslí Heidegger. To teda bych neřekl. To bychom teda museli jít k nějakým jiným textům. Ten člověk může, člověk svým mluvením. To je třetí strofa. Ale je to úplně jasný, prostě věci se vyjevují nebo svět sebují a tak dále. Jedině prodá Sein. Ze Seinu Zeit je to úplně jasný. Že to není tak dobře. Ale dík o tom nemusíme mluvit, ale ty o tom mluvíš a vysuzuješ z toho, že tam o tom není řeč, že máš určitý závěry naprosto ontologický. Ale kde to bereš? To by muselo být něco opří. Ono tam není a ty z toho, že to tam není, vysuzuješ, že tam je opak. Rozumíš? To prostě nejde. A to máš z toho, že svý střet, rozdíl, vročnou prostoupenost to vezmeš jako slova. To je jedno jestli synonima, ale jako slova, které proto nic neznamenaj. Tudíž to nevztahuješ k ničemu dalšímu a stačí ti, že řekneš, že to teda zve do rozdílu nebo zve do vroční prostoupenosti. A to je švitec. Dál se neptáš, protože to je prostě konem. Dál se nemůžeš ptat, protože nevíš, co to je. Proto já jsem chtěla vědět, co to je střet, co to je vročná prostoupenost, a jednou tak, jednou tak, protože jsem pod tím neměla vůbec žádnou představu. A ty taky nemáš a ty jsi spokojený s tím, že myslíš. To není pravda. Jak je tam ten rozdíl, jak se tam... Cvišíme. Rozmezí, myslíte. Tam je taky rozdíl. Je to jednou jednoho cviší, je to jednou jednoho cviší, čemu to tam rozlišuje mezi cviší. To druhé je... No, to je cvišen. Tady je... No to jen tu utršít jsem chtěl, jo? Jo, utršít. Utršít. Podívejte se, řeč je tady jenom, jo, nebo lidský mluvení takhle. Je tady ryze vysčené, to je báseň. Ta báseň, to jsou slova, které můžou tyhle věci, které jsou... Ať se člověku jevěj nebo nejevěj, jsou nějakým způsobem, probíhají mimo něj. A ta báseň je může jenom vyzývat, aby přišly do přítomnosti... Kdo? Kdo? Ta báseň. No ale koho vyzýva? Věci světa. Rozdíl. V první slce vyzývá věci a on ukazuje, že s těma věcma nepřicházejí jenom věci, ale i svět. Druhá strofa, ta volá přímo, vyzývá svět a třetí vyzývá ten rozdíl. Ale to je jenom to, že ten může od někud přijít do přítomnosti. A do jaké přítomnosti? Do přítomnosti řeči. Protože už na začátku je řečeno, kam volá řeč. Ruft ins Wort. Doslova. V slovo. Ale... Řeč mluví zvouc, vyzvané věci, aby přišlo do rozmezí rozdílů. Co je takto? Vyzváno je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. To je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. To znamená, to vyzývá svět. Vyzývá svět. Vyzývá svět. To je poručeno rozdílu samému, aby z něho přišlo. To znamená, to vyzývá ten rozdíl, aby přišel, ale ty vlastně ve skutečnosti to obráceně vyzývají tomu rozdílu. Řeč je tu jenom od toho, že může něco, co s člověkem nemá nic společného, může přivolat do přítomnosti tady v tom sále, ovšem do přítomnosti jiné, než je tohle stůl. To je jediné, co může tady v tomhle stulu člověk se svou řečí. Jinak sama o sobě řeč, jakož toho rozdílu, je něco, na co teda on ukáže, ale s náma to nemá nic společného. Z tímto ani nekomplikuj teďka. Jestli on to třeba vůbec nějakým způsobem provádí. Protože tím neustále tím činitelem, tím rozhodujícím je zde ten rozdíl. Co to je ten rozdíl? To je jenom na dvě slovo. Co to znamená, že činitelem rozdíl? Jaký to je činitel? Co dělá, když činí? Ten rozdíl dělá právě to, že v něm věci se stávají věcmi a svět světem. Tam se jeví potom ta podstata těch věcí a toho světa. V tom rozdílu právě. Když ty věci jsou přivedeny k tomu rozdílu. Musíme to nějakým způsobem voblít do slov, když se toho chceme ujmout. Jak se stává světem? Co dělá ten rozdíl, aby se svět stal světem a věcmi? Co činí? Jaké to je činění? Jaká je to aktivita, která ze světa dělá to, čím svět je svět? Podle toho, když si představíme, co dělá, tak můžeme pak nahlédnout, jaký je to činitel. Myslím si, že tam by to bylo potřeba v tom textu vysadovat vzhledem k tomu volání a zvaní. Můžu teda, já bych tady začala slidovat. Nejde teďka svět, protože tady je zrovna konkrétně objektiv, ale je to strana 8. První odstavet, který tam tady začíná, to je odstavování. Co volá první stropa? Tak budu už to přestrpovat. Od tří věci měte. Co volá první stropa? Volá věci, káže jim, aby přišly. To je rozdíl, volá věci, aby jim někam přišly. A pak tam je, uprostřed toho odstavce asi je, zve věci, aby se jako věci týkaly nás lidí. A těsně v 5. řáru před koncem toho odstavce jmenovaným jsou jmenované věci volány do svého věcnění. A kdybych si řekla, že ty dvě věty, že zve věci, aby se jako věci týkaly nás lidí, a jmenovány jsou věci volány do svého věcnění, že mluví o tom sami, tak v tom případě by mě z toho vypívalo, že ty věci můžou být volány do věcnění, můžou věcnit pouze, jestliže se nás týkají jako věci. To znamená, že věci nemůže být volaná a někde si zvěcnět. Takže může stát se věcí jedině pro člověka. To je teda dobře fenomenologické tohle. A já si myslím, že to určitě takhle mě by stalo. Ale to je teda o tom, co to je teda za aktivitu. Ano. Podsta toho mluvení je teda volání. Tam teda je řečeno, že je to vyzývání prostoupenosti, které tam otevřeme na začátku toho čtvrého. Takže to je, já nevím jestli až na kolik je teda tato aktivita. Tam je řečeno, že ten člověk musí naslouchat, což tam taky není řečeno, jaká to je přímo aktivita. Tam je řečeno, že musí naslouchat tomu rozdílu. No ale aby bylo řečeno konkrétně, co má dělat, to není, ani to nevím řečet. Dobře, tak nevíme, když to není, tak nevíme, co to je rozdíl. No, Markéta. Tak nezatevříme ho. Samozřejmě nezatevřeme, já ho vidím. Ještě je tam jeden moment, to je s tím vyzýváním toho člověka, to by mohl být prakticky to neustále otevírání se toho člověka, že když se otevře, tak v tom zase nahlévne něco. Že se otevírá dále a dále, že ho půjde něco zven. Že ten rozdíl byl nějakým způsobem přitomen v tom otevírání a neustále ho k sobě přitahoval. Takovýmto způsobem. Dobře, ale mě to furt chybí, že jste si nepřipustili tu otázku. Tak volá věci, aby přišli kam? Že kam mají přijít, kde nejsou? Musíme si to přece zpřítomnit. Když už to takhle je a vy jste nakloněni dokonce odpovídat jeho slovy, máte dojem, že když řeknete do rozdílu, že jste odpovědi, že jste něco řekli, tak přece si musíte připustit, co to je. Je možnost si to třeba představit špatně, ale nějak si to musíme. Nemůžeme zůstat jenom u toho, že to recitujeme. Kde? Podívejte se, co to znamená, že se svět má stát světem. To znamená, že ten svět, o kterém mluvíme, že se má stát světem, ještě světem není. My jenom teď říkáme, že svět, ale on to není svět, paměte prvá, svět nemá stát. Že ty věci mají přijít, to znamená, tam nejsou. Kam? Jak to, že nejsou? V jakém smyslu nejsou v tom rozdílu a mají tam přijít? Prvně musíme naslouchat tomu rozdílu, musíme něčemu naslouchat. Ano, my nevíme ovšem, co to je. Ano, musíme něčemu naslouchat a k tomu budeme naslouchat a pak to můžeme odpověd, a ty věci se stanou věcmi. A co to znamená, jak to? Věci se stanou světa tím, že se někam dostavějí na výzvu. Kam? Do toho rozdílu. Dobře, a kde to je? No to je ten první pohod, že když naslouchám, že my třeba musíme naslouchat. Proč tomu říkáme rozdíl? Protože to bylo vysvětlováno, že to je mezi dvěmi věcmi v prostorově, že to je mezi lidmi. V kontaktu. V kontaktu, ano. Takže to rozdíl, že ty věci jsou nějakým způsobem propojené, nějak spolu jsou. Kdež to původně nebyly. Ano. Čili my je voda, když voráme do rozdílu, tak je voláme do kontaktu. S kým? Nebo s čím? No to je takový malér, no prostě když tohleto připustíme, že vlastně voláme, že věci se stanou věcma jenom v řeči. Ale co v řeči? V jaký? Vůbec ne v řeči. Ve vyřečeném, v mluvení se stanou věcma. No to je malér. No uznejte, že to nemůžeme připustit. Ale v mluvení? Proč říkáš v mluvení? No ve vyřečeném, v básni. Ale počkej, no. Kam to utikáš? Držíme se textu teď, vy už to tam teda, co třeba si připustíme, je to tam nebo to tam není? Volá věci, aby přišly. To znamená, že tam nejsou. Drž se toho. A kam teda mají přijít, kde nejsou? Co to je ten rozdíl, kde nejsou? Uvažovali jsme zatím špatně, dělali jsme tím úplně. Takže jsme se dostali teda k tomu, když se volá, aby přišly, tak se volá se tam. To znamená, že jsou někde tam. To vůbec neznamená. To říkáš ty, to je metafizický předsudek. Možná, ale volá se někam. Kdy to je? Jak i to tady stojí, tak se volá někam. To znamená, že to sugeruje myšlenku, že ty věci jsou někde jinde. Někde jinde. Ne, že jsou. Ta se tam nikde neříká. Aby přišly. To znamená, že nejsou. Ne, že jsou. Nejsou. Takže kdyby byly, tak nemusí chodit. To, že nejsou, to můžeš připustit jedině v tom, když vemu vážně tu větu, že jedině jmenování. Jsou jmenované věci, volány do svého věcí. To znamená, že jedině jsou věcma. Předtím nejsou žádný věci. A když říkáme, že se věci mají stát věcmi, tak je to jenom blbej způsob vyjádření a z toho nemůžeme vysuzovat, že už jsou těmi věcmi, ještě než se jich by staly. Potom se teda jak věci, a sebou to už pak jede jako lavina, tak svět. Svět se stane světem, věci se stanou věcma, ale ne v řeči. Proč ne v řeči? Ale ve jmenování. Ve jmenování se stanou. Tím, že jsou zavolané. A že jsou zavolané básně, konkrétně. Ne básní, to není docela jasný, že to je takhle. To vůbec není docela takhle jasný. Co pak je možno jmenovat jinak než v řeči? Je možno jmenovat nezávisle na řeči? Je řečeno, že jmenová. To jmenování samo nestačí, jmenovat vůbec je možný jedině v řeči. Jedině díky mluvení, to je jen na začátku řečení. Co pak jste si nevšimli? Že se tam mluví o tom, jak to překládají, o tom frzamln a zamln. Usebírat, usebírající. Jak usebírající je tam, jo? Ale usebírající to je zbírající tohromady. Co se, ta řeč je nezbytná k tomu. Aby se něco, co není pohromadě, se sebralo dohromady. Aby se z toho udělal ten soubor, aby se to sebralo. V jakém slova smyslu potřebujeme, aby se něco sebralo a stavilo do světa? Svět je tím sebráním. Původně to žádný sebrání není. Jenom v řeči se to sbíráš. Čili když se volá potom, aby svět přišel, aby se dostavil, tak se volá, aby přišel do toho sebráně. Co to znamená to sebrání? Co to je svět? Podívejte se, my mluvíme o světě jak začál. Před, to jsme minule říkali, kolik? Zase jsem zapomněl se na to podívat. 23 nebo 220 miliard let nebo něco takového, že jo? Ten svět toho velkého přesku vždycky neexistuje. Ten není. A ten svět jak bude končit, ten taky není. Vždyckoliv ten svět není ani jak je dnes. Protože dnes, kde je sebrání? Minule jsme o tom hovořili. 2 miliardy let světelných vzdálená mlahovina je tady dnes, jak byla tam před 2 miliardy let. Ale jak je tam dnes, to tady není. Kde je ten svět sebraný? Když ten svět fakticky může být sebraný jenom v té řeči. To je to sebrání. Když pojmenujeme svět jako svět, tak tím míníme svět od toho velkého třesku až do toho. To musíme sebrat. A nejenom časově, ale taky prostorově. Míníme ten svět od támhletěch milo mlahovina až po támhletých mlahovina a támhlet. A teď to svět jenom v řeči to můžeme takhle sebrat. Fakticky tady není takovýho mága, který by celý ten svět schrnul do nějakého pytle a rozdělal na záře. Jenom v řeči. Ne tím, že to pomenuje, že řekne slovo. Máš to slovo, nic není, to je zvuk. Ten zvuk se může imitovat a nic neznamená. Tento pojmenování je možné jenom zase v řeči. Podobně jako ten svět je možné jenom v řeči. Čili, když my mluvíme o tom, volá věci, když on říká teda, volá věci, aby přišly, káže jim, aby přišly. Tak to znamená, aby přišly sem do toho sebrání a ukázali se jakožto sebrané. Původně sebrané nejsou. Původně nejsou světem, ale svět je to sebrané. Oni se ukážou a ovšem ukážou se jako to, co v skutku, co popravdě jsou. Podívač, svět přece není popravdě to rozprsklé takové. Popravdě je to, jak se to ukáže v tom logu. V tom světě, který to prosvětlí. Který je tou scénou, na který se to ukáže, jako co to je. Jednak jsme si ukázali, co to znamená, káže jim, aby přišly. To není jenom, aby se dostavili v takovým tom, že jsou někde, aby přišli to jest, aby vůbec se staly. V pravé slova zpěstí. Protože svět jakožto svět, tady původně žádnej není. Ten se teprve stane v tom sebrání. Jakožto svět. A tedy svět jakožto ne-svět. Ten ještě neusebrnej svět, čili ne-svět. To je to jedno. A ten svět usebrnej, to je to druhý. A to je taky rozdíl. Mně není jasný, jaká je souvislost mezi difference a mezi untršit. To by bylo potřeba teď se podívat do nějakejch knížek. Nevím, jak možná, jestli to tady, ale to je půjč, to by za nás držovalo. Když mluví Heidegger o difference, že má extra o tom takovou knížečku, tak má na mysli rozdíl mezi pytím a jsoucnem. Mezi sein a sein des. Pravda je, že když mluvíme o věci, teď nechme svět zvlášť, když mluvíme o věci, tak je to dost podobný. Akorát, že tam nemáme ty šílené dimenze, ale když mluvíme o tomhletom pohárku, nebo hničku, nebo jak to je, sklejnici, tak nemáme na mysli ten yes, heket nunc, to, jak se nám to teď jeví. Když my máme na mysli to, co tady už bylo před týdnem, co je teď plný a zítra bude prázdný, nebo za chvíli, až to vypiju, bude prázdný, co někdo vyrobil a co někdo zase rozbíje, to tady není. To je jenom řeči. To je jenom, když to my usebereme, respektive když se nám ukáže zase v řeči ta věc jako usebraná. Tedy to není to, co my děláme na tom. My jsme na tom aktivně účastní, protože nikomu ta věc jako usebraná se nemůže ukázat než nám. Tedy nám, komu nám, než bytosti, o které Aristoteles, nebo snad už Platán, já teď nevím, ne, to je s nějakým tam nápisem, které já povolám.

====================
2 Kaz b.flac
====================
s Tominem kdysi a tam, jak jsme na to vzpomínali, on to nějak přímo konkrétně taky pomenoval, já to vím jenom tak maloučko, tak někde v záchvěvech nějakých cípů šedý kůry, ale je to v nějakém nápise někde, který snad je před Aristoteleskej. A u Aristotela je to pak taky, ale nejstarší je to v nějakém tom nápise, který se někde našel, to zon logon echo. Člověk je zvíře nebo živoček mající slovo, nejde o nás subjektivně, třeba o lidi, kdyby byl jiný nějaký živočekové mající řeč, tak je to stejný. Není to subjektivita lidská, protože je to, blbě řečeno, taková objektivní záležitost. Prostě každá bytost, která je schopná mluvit, která je schopná řeči, to není věc subjektivní. Bejt schopnej řeči znamená bejt otevřenej vůči řeči a bejt schopnej mluvit, promlouvat tak, že skrze naše promluvání promluvá sama řeč. To není subjektivní. Pro takovouto bytost se jeví věc, jakožto to, čím v skutku je. V skutku ona není tím, co se jeví teď. A my musíme ty jednotlivé jevení vidět ve schrnutosti. A to schrnutí to neděláme my, nezáleží to na nás, i kdybychom se na tom podílili, ale neděláme to jenom my, a nezáleží to na nás, záleží to na něčem jiným. My to můžeme schrnovat, nebo my to můžeme náhlednout ve schrnutí, jedině když se to ukáže v řeči. A je to ta řeč, která umožňuje a zakládá to schrnování. A tedy pomen soudu, ten rozdíl je rozdílem, já nevím možná, že to vykláda blbě, mně se to nezdá, že by se to dalo říkat, že to je nějaká komunikace. A to UNTR tam je poukazeno k tomu, že to je v jakýchsi kontextech, v jakéhsi souvislostech, v jakéhsi vztazích. Nějaká komunikace. Ale zároveň UNTRšík znamená taky šík, a to je od šajn, to je sděliti, rozdělovati, oddělovati, rozváděti. Šajn, to je mám a manželé se rozvádějí, kešín, věrn kešín. Tedy ten rozdíl pomen soudu, ale základní rozdíl tu je mezi jevením jakožto zdáním a mezi jevením jakožto tom, čím to je, nebo nevím, jak to mám vymáčknout. Mezi tím, když se něco jeví jenom zdánivě, a když se něco jeví jako to, čím v skutku je. Tento rozdíl, který zároveň spojuje to zdání, vždycky nějak zpřítomňuje to, čím to je. To není úplně něco opačného, je to nějakási stopa a když ty všechny stopy dáme dohromady, tak se nám může ukázat ta věc jako to, čím v skutku je. A toto, jak se ukáže, jak se děje z naší strany, tím přivoláváme. My, když pojmenujeme věc, tak jí přivoláváme, když se dostavila do toho sebrání a ukázala se jako to, čím je. Když to do té doby máme jenom jednotlivá zdání. To neručím za to, že to je Heideggrovský tohle. Proč já tak dalece Heideggra neznám. Proč se my, že to je tak v linii toho fenomenologického proudu, proč musíme zachovat tu tendenci toho důrazu Husserlova, a Heideggrov z něj vyšel, i když ho koridoval, toho důrazu na ty děvy, na ty fenomény. Jak si chtít tu řeč, jak by se to řeklo, to promlouvání Heideggrova, chtít brát za slovo v tom, v čem je oplatná ještě tomu starýmu způsobu myšlení, se mi zdá nelegitimní a neregulérní. A ještě jednu poznámku, když mě se zdá, já ale čemu nerozumím, kde vzal to Geffiert, já s vámi nenáhlížím, kde to vzal. A dovedu si představit, a myslím si, že si mohl zvolit cokoliv jiného. Ale něco si zvolit musel. A proč? No protože o tom, co říká, přeč. O tom nemůžeme mluvit. To nemůže být předmětem našich výpovědí. Hledané legitimní. A abychom mohli nechat řeč říkat to její, tak musíme my mluvit o něčem. Celkem tolik na tom nezáleží, o čem. Není, že by to bylo libovolné. Není protože to hlavní není to, co my o něčem říkáme. Není protože to je jediná šance, jediná příležitost pro řeč, aby promluvila. A ta řeč může promluvit jedině, když my něco řekneme. A ta řeč může něco říct jedině, když my promluvíme. Když my máme promluvit, tak musíme něco zablábolit. Tak zablábolíme třeba něco o Gefirth. Ale to důležité není, co to je Gefirth. My můžeme klidně mluvit o něčem jiném. To důležité je, jestli nám to, co říkáme o Gefirth, jestliže se ukáže být vhodný k tomu, aby při tom přišla řeč, nebo aby přišla řeč ke slovu, aby došlo k té výzvě, aby to, když mluvíme o tom Gefirth, když mluvíme o těch smrtelných a nesmrtelných, aby při tom zazněla, pokud možno nerůšeně, řeč sáma. Takhle si pomáhám z toho, že nevím, proč tam je o Gefirth. Snad bych mohl říct, ile co si měl. On tam chce něco dostat. Mluvíme o Gefirth, to tam dostává pokud možno všechno. Možná, že by se ukázalo, že by se tam ještě něco vešlo dalšího, že mohlo by to být třeba osmeré, nebo já nevím. To není rozhodující. To je potřeba posoudit docela jinak, než jenom rozborem toho, co říká o Gefirth. My musíme nahlédnout, co ukazuje. A co ukazuje ne tím, že mluví o Gefirth, ne ukazuje tady Gefirth, ukazuje na to, co nemůže ani říct sám, poněvadž musí být sticha, aby to řekla řeč sáma. Tak už končím. No, tak dobra, a teď prosím vás. Já si nemyslím, že nějak by byla kauza finita, že tedy tohle je jenom příležitost k tomu rozvážit některé věci, pustit si to znova hlavou. Pravděpodobně by nemělo mnoho smyslu se k tomu furt vracet a furt to probírat. Ale kdykoliv budete mít chuť, nebo budete mít dojem, že ještě se mnoha něco, tak se k tomu můžeme kdykoliv vrátit. Nicméně podle dostavotního plánu chceme udělat něco jiného. My jsme už... My jsme měli dělat tohle celý večer. Já myslím, že jste se měli zasebat. Jo, ale bohužel já už o toho nebudu. Ještě jsme měli zasebat. Teď příští pondělíte za týden, ve 7.20. Jo, tak dobře, a můžeme se sejít v 7.20.? Pro mě se moc nevypadá. Já jsem teda předpokládal, že teda to bude tak jako jiný, ale... Dobré, můžeme to třeba... Můžeme to málo říct. Tak rozhodněte se sami. Já nevím, klidně to může bejt. Já jsem zapomněl, ale já tady ještě budu. Já jsem furt uvažoval, že pondělí je. Protože nejdeme do tady ven a přijde. Já to nemůžu konkrétně rovnou. Pokud jako to může bejt, tak já bych chtěl sem pro to opět odběhat. Ty Honzo máš... Já můžu. Dobrý. No tak to jsme čtyři. Podívejte, my to zase natočíme. Když budete chtít, tak si to můžete poslechnout. A ono to taky... poreferujeme a... To je spíš tak jako inspirativní, když se to pak posloucháme. Nic moc kolem toho. Ale každopádně teda příště pokračujeme, jo? A pak je ten White Hat, tedy jak jsme o tom mluvili. To budete zas dělat sami, dvakrát, jo? A třetí tříru, já teď nevím, jak to je s těma pondělkama. Tak první pondělí je třetího, jo? První pondělí je třetího, druhý desátýho, čiže to budeme mít dvakrát. No a potom máme do konce, ale máme ještě tři pondělky do konce. 17. 24. a 31. Takže, já nevím, jestli toho 31. Jestli třeba někde přijede, teda třeba... Zahodíme. No, každopádně teda, vy se třetího a desátýho sejdete a budete dělat toho White Heda, jo? Máte ho všechni už, nebo máte šanci to sehnat? Já myslím, že je potřeba trošku jenom iniciatývy, že ono to přece jenom vyšlo v řadě, v řadě, kým ono to bude. A čite se ta nesnadkánost, jo? To je ta poslední. No, takže, takže... Toho 17. zase mě poreferujete, jo? Snad by bylo dobrý, teda, podle toho, jak jsme dneska, tak připravit si ty problémy, nějak formulovat a pustíme se pak zase do toho, jak to bude, no.