Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Tak jsem se na to díval, co by se z toho dalo udělat a vybral jsem jenom některé věci, takže pokud teda jste si dělali sami představu, o čem by se mohla dneska hovořit, tak to možná nebude odpovídat. Takže když se vám to nebude zdát, no tak to bude, uděláme krátký proces, že mě zarazíte, nebo prostě až skončím, tak řeknete si nějaké otázky, nebo poznánky, připomínky, co jste si tak sami představovali, že by se přibližně mohlo o tom povídat. Mně se zdá, že zamešlet se nad tím, co to je život a eventuálně smrt, že je důležitý, zejména pro jednu věc. Totiž ukáže se, že není tak docela v naší libovůli, budeme-li přesvědčení, že svět a náš život nemá smysl, anebo budeme-li přesvědčení, že to žádný smysl nemá. A že jenom tak my si hrajeme na to, že něco má smysl, něco ne, nebo že my tomu životu ten smysl máme dávat, jak třeba říkal Machovec ve světničce o smyslu života. Žádný smysl daný není, ale my svému životu jsme schopni smysl dávat. To je nedomyšlení, je to takový polovičatý, vypadá to jako řešení, ale vlastně to žádné řešení není. Dávat smysl svému životu může mít smysl nebo nemusí. Takže dávat svému životu smysl může být ta nejnesmyslnější věc, která existuje. A jak se pozná, jestli to má smysl nebo ne? Nakonec to nejsem já, který o tom rozhoduje, jestli to má smysl nebo ne. To nějaký prostor smyslplnosti, nějaký prostor v něm, něco smyslplný je, něco ne, co má jakési svý normy nebo nějaký svý kritéria. To tady musí být nezávisé na mě, jinak teda jaký pak smysl, když si ho dávám já. Když já smysl nemám a já si nějaký smysl dávám, tak i to dávání smyslu svému životu je nesmyslný. To není řešení, to myslím, že není řešení žádný. Ale něco jiného je, když to odvedeme z tohohle takového, vypadá to jako moderního způsobu uvažování, který to převede všechno na takovou tu subjektivní aktivitu, kde ten člověk sám sebe vytváří, sám sebe přetváří, sám ze sebe něco dělá. Když to převedeme na něco takového skutečného, na nás nezávislého, něco, co je kolem nás a před námi, co musíme vzít nějak na vědomí, co musíme respektovat. A právě v téhleté otázce nám může hodně pomoci, když se zabýváme otázkou, teda tématem života. Protože ať chceme nebo nechceme, ať si to připouštíme nebo nepřipouštíme, máme počkat nebo máme pokračovat? Ať si to připouštíme nebo ne, ať chceme nebo ne, je tu fakt, že my jsme zapojeni, zařazeni do vývoje živých organismů. Ten vývoj tady trvá asi tři a půl až čtyři miliardy let, přičemž Země sama trvá asi pět miliard, čili to znamená poměrně brzo po vzniku Země, po vzniku sluneční soustavy, už se život zahnězdila téhle Zemi a celou tu dobu nepřetržitě ten vývoj trvá. Takže když se pokusíme pochopit některé základní rysy toho vývoje, strukturu vývoje, strukturu života vůbec, tak tím už něco odhalíme, co dává, alespoň na jisté rovině a do jisté míry dává odpověď na otázku po smyslu života. Je naprosto nepravděpodobné, že by něco nesmyslného, něco nahodilého, řekněme, že by mohlo trvat takovouhle dobu. My víme, že neobyčejně dlouhou dobu trvají pakřka bez změny takové třeba geologické útvary. Velice dlouhou dobu. Ale ty trvají takovou se trvačností. Takže když my asi tak vememe nějaký velkej šutr a položíme ho někam, tak pokud nepřijde někdo, kdo by zase by chtěl vynaložit obrovskou energii na to, aby s tím šutrem hnul, tak ten šutr tam prostě zůstane. Ale to je takové nepravé trvání. To je trvání beze změny. Trvá jenom taková, prostě dřepne si tam a sedí a nic toho. V života to tak není. Život není schopen si dřepnout a sedět. Ve chvíli, když si dřepne, tak je po něm. Život znamená ústavičné dobývání existence, prosazování něčeho, zápas. A v tom nelze ustat. Čili vytrvat v tom zápase 3,5 až 4 miliardy let, to znamená takových 80% přibližně z té doby, co trvá sluneční soustava, no tak to už je potřeba něco podstatnějšího než nějaké náhody. Vy možná už neznáte, nejspíš neznáte, anglického astronoma z takových, známého zajíma, z takových 20. let tohoto století. Tam byly dva slavní astronomové, jeden se jmenoval Eddington a druhý se jmenoval James, James Jeans. A ten James Jeans napsal celou řadu, kromě toho, že byl odborným astronomem, tak se pouštěl do takových obecnějších úvah, poněkud populárních a napsal řadu knížek, které byly také přeloženy do češtiny. A jedna z nich se jmenuje Tajemný vesmír, The Mysterious Universe. A tam uvažuje také o místě života ve vesmíru a říká, že vesmír v podstatě je zařízen na něco jiného, že život v něm nemá nějaké důležité místo a že naše země je takovej prášek ve vesmíru a na tom prášku se chytla nějaká plísení. A tože život. A že to pro ten velký vesmír je prostě bezvýznamné. Tohle je nepochybně myšlenka styla falešná, protože je vysoce nepravděpodobné, že takový prášek, na který by náhodou zavítal nějaká spora nebo nějaké semínko, že by poskytl život třeba i jenom té prosté plísně, nebo nějakým baktérium nebo nějakým řasám, semícím a podobně, že by poskytl vhodné prostředí. To by byla nejen jedna náhoda, že jenom se sem dostal ten zárovek života, ale ještě teda další náhoda, že zrovna ten zárovek tady může existovat. A i kdyby tyhle dvě náhody se setkaly, no tak pak by tady musela ještě třetí náhoda, že život z toho zárodku, že by mohl trvat tak dlouho na tom prášku. To je tak třeba nepředstavitelné, je to jistě jiná představa. A proti ní bychom mohli postavit objev, nápad jiného myslitele, který snad byl něco málo mladší, ale jehož myšlenky vešly v obecnou známost po světě teprve, když už mu bylo kolem 70. A pořádně teda v obecnou známost, to je jenom předběžně, že v obecnou známost teprve po jeho smrti. Byl to člen jezuitského řádu, francouz, který měl od tu samého počátku ustavečné potíže ve svém řádu, takže dokonce mu nebylo dovoleno ani zůstat ve Francii, musel odejít do ciziny většinou života, pracovního života strávil v Číně. V těch čínských misích ovšem on byl odborně zaměřen, odborným zaměřením byl přírodovědec, byl to geolog, paleozolog a paleoantropolog, a jeho desítky, snad stovky vědeckých prací z těchto oborů vycházeli a naproti tomu on napsal celou řadu prací filozofického a teologického zaměření, které vycházet nesměj tu a tam něco vyšlo, a vždycky z toho byl průšir, takže mu na řadu lece zacházeli publikovat. Teprve když zemřel, tak jeho přátelé dali ty texty dohromady a vydali je v jeho sebraných spisech, ty ještě všetky nevyšly, vyšla jich velká většina, myslím, že jedenáct nebo dvanáct flasků. A něco z toho taky vyšlo český, jednak ve Svobodě vyšla jeho taková zkrácená verze jeho hlavní práce, jeho hlavní práce je o místě člověka ve vesmíru, tedy jmenuje se to Člověk ve smír. A ve zkrácené a takto upravené podobě to sepsal a později vyšlo jako Lidská zoologická skupina, tedy je to pojedání člověku z hlediska zoologického. Všem je to dost zvláštní název, poněkud ve skutečnosti tam jde o mnoho víc. Ale tam ukazuje Tejar hned na začátku, jak falešnej je pohled, taky se o tom říká. Totiž byl velký pokras kolem toho a mluvilo se po celé Evropě o tom, když to vyšlo. Tejar se o tom také říká a ukazuje, že celá věc vychází z falešného stanoviska, že se na to musíme podívat trochu jinak. Fyzika, že se dívá na svět, na vesmír, v perspektivě dvou nekonečen. Ve fyzice se rozeznává nekonečno malého, to jsou atomy, elektrony a subatomární částice, jako protóny a elektrony a takové věci. Teď už jich je strašná fura, skoro je tolik, kolik je atomů. A na druhé straně je nekonečno velikého, což jsou galaxie, supergalaxie a tak dále celé vesmíře. Prostě se neví, kam až to jde. Sice jsou teorie, jako je Einsteinova, že vesmír nemůže být nekonečný, ale pro naše běžné uvažování to je. Neexistují částice, které by byly nekonečně malé. Ta malost má někde konec. Ty subatomární částice jsou opravdu velice malé. A podobně ty galaxie a supergalaxie jsou obrovské proti těm měřítkům, na jaká jsme zvyklí my. To je fyzika, ta vidí jenom tahle dvě nekonečná. A Teilhard říká, že existuje ještě jedno nekonečno, o kterém ta fyzika neví a o němž neuvažuje. A o němž v důsledku toho ani ostatní vědy neuvažují. Oni si nechají naobyčejně imponovat právě fyzikou a matematikou a tak, eventuálně chemií. Přestože by si měli všímat toho třetího nekonečna, tak si nevšímají. Jako třeba biologie by si toho měla všímat. On ukazuje, že je to třetí nekonečno, že má docela jiný charakter, odlišuje se od těch ostatních a je to teda nekonečno složitého. A že provesmír není nejdůležitější, že je to jenom mrňavost a obrovitost, ale že je velice důležitá, nejdůležitější tak je komplikovanost, nebo jak on říká centrokomplikovanost. On totiž ukazuje, že komplikovanost má svou vnitřní podmínku, totiž že je soustředěná, že má svůj střed, že je centrovaná. On to říká centrokomplikovanost. A ta centrokomplikovanost, že nám ukazuje jakousi docela jinou stupnici než malé a velké, a že když si to namalujeme, kdybychom si udělali teda dvě osy X a Y na sebe kolmé, tak tam vlastně bychom mohli nazvat to nekonečno velkého a malého bychom mohli dát na osu Y, takže nahoru by to stoupalo a dolů by to klesalo směrem k těm nekonečním. Takže nekonečno by tam bylo tím uběžným bodem, kterého se nikdy nedosádne. Naproti tomu, k tomu, abychom mohli nějak zanést do téhleté soustavy tu komplikovanost, tak potřebujeme ještě další hledisko, to je ta osa X, a tam by bylo třeba počet nějakých subjednotek, třeba atomů. Čiže tam důležitost by byla ne v té velikosti, důležitost by byla tam sice znázorněná na té ose Y, ale ještě by tam šlo o počet jednotek, třeba atomů, nebo buněk, nebo to si můžeme vyvolit, jaké chceme jednotky, ale jde o to, aby to byly nějaké jednotky, které by bylo možnost počítat. Takže by se ukázalo, že kdybychom teda vyšli z atomů, že tedy ten počet atomů stoupá určitou rychlostí, ale mnohem větší rychlostí stoupá počet vztahů mezi těmi atomy. To je, když máme jenom jeden atom, tak ten nemá vztahy žádné, když máme dva atomy, tak mezi nimi je možný jenom jeden vztah. Nemluvíme teď o zjištění, že třeba kyslík a vodík, že se mohou teda slučovat třeba nejenom ve vodu, ale třeba v peroxid. To je, že jsou dvě možné, to necháme. Jenom prostě, že ten vztah mezi nimi je jenom jeden možný. I když třeba může být více typů, ale jenom jeden vztah. Naproti tomu, když máme tři atomy, tak už tam jsou možné tři vztahy. Když jsou čtyři, tak už je tam možné šest vztahů. Je tady někdo matematik, já nevím, jak to jde dál, ale prostě ten počet proníkavě stoupá. To je jasné, když máme teda ty čtyři atomy, tak každý z nich se ve třech vztazích se vztahuje k těm zbylejím třem. Ale protože některé jsou pak samozřejmě spojit, ještě se vztahují k sobě ty zbylé, to jsou další dva, a potom ještě ten, čili to je těch šest vztahů. Když je těch atomů třeba už nějakých osmdesát, tak ty vztahy jdou do milionů. Stoupá to obrovskou rychlostí, takže poměrně omezený počet atomů nám umožňuje vytvořit strukturu neobyčejně složitou. Tak on tam teď ukazuje, že počet atomů, velikost, a teď tam to takhle začíná, takhle míří, taková část, je to jako parabolicky, že míří nejdřív nahoru, pruce stoupá, a potom teda počet atomů znamená rozměr. Ten rozměr už stoupá minimálně. Rozměr organismů, třeba takového velkého psa, nebo malého koně, a člověka, že je přibližně, tak to odpovídá kolem toho metráku maximálně. U toho koně jsem myslel, že a možná pony ani nemá, takových 80 kg, prostě je to tak přibližně stejné. Ale ta komplikovanost je větší, a ta komplikovanost se ovšem zvlášť odlišuje ne u celého těla, ale u mozku. Čili tam ještě nastává taková důležitá přeměna, nebo takový přesun ve vývoji, že všechná důležitost už není v té organizaci živého těla, ale jenom jedné jeho části v organizaci mozku. Ten mozek je čím dál komplikovanější, zvyšuje se také jeho váha, lidský mozek je dost těžký, když ne nejtěžší, samozřejmě slon má mozek těžší, a delfín má mozek těžší. Ovšem nemají ho tak složitej. Složitost lidského mozku spočívá hlavně v utváření vnější kůry, takzvané šedé kůry mozkové, která není rovná, nebož je zprohýbaná a tím ten povrch je vlastně větší, než by odpovídalo váze mozku. No a takže tam ta komplikovanost, ten vývoj k větší a větší komplikovanosti přestupuje do toho mozku, ten vývoj mozku je pak nejdůležitější a člověku vlastně dosahuje vrcholu. Tohleto směřování k tomu třetímu nekonečnu, které je charakteristické pro život, má svou špičku, jako třeba to nekonečno malého má někde zatím podle našeho poznání, má někde tu svou špičku, to je to nejmenší, to jsou nějaké ty subatomární částice, nebo eventuelně možná ještě pod částicemi, že by to byla kvarta energetická, to je to nejmenší. A na druhé straně to nekonečno má svou špičku třeba v těch supergalaxiích, to zatím co víme, tak tady ta špička toho komplikovaného, tou špičkou toho komplikovaného je člověk. Takže svým způsobem, teď jsme si tak ukázali, čistě jako takovou přírodovědeckou metodou, to je cíl Teilhardův, Teilhard de Chardin, já se mu nejmenoval, to je ta chyba, paměňte, ten francouzský jezuita, který nesměl publikovat, až po smrti to vyššivycházel, tak se jmenuje Pierre Teilhard de Chardin. Je to jeden, myslím, osmý, osmé dítě, jakési takové schudlé francouzské šlechtické rodiny. Taky z toho důvodu šel dřevní dořádu, poněvadž samozřejmě schudlý šlechtic nemůže podělit všecky své děti, statky a tak to byla jediná možnost, jak si nějak zajistit takový občatý standard životní. No a tento muž tedy chtěl přírodovědeckou metodou, ne nějakou spekulací, jako teologickou nebo filozofickou, ale přírodovědecký, ukázat, že život má své místo ve vesmíru, že dokonce představuje jednou důležitou linii vesmírného výboje a že ať je to jakkoliv, ať se vyskytuje život jenom na Zemi nebo po vesmíru je života spousta, že to není rozhodující, kolik toho života ve vesmíru je, na kolika místech ten život je, níblž rozhodující je, že když ten život existuje, a my víme, že existuje, my jsme jeho součástí, že představuje docela zvláštní dimenzi vesmírného jení, dimenzi, která má určitý směr, určité zaměření k tomu předtímu nekonečně. No, tak to je jenom taková malá ukázka, jak život, když o tom dobře přemýšlíme, jak život se nemůže jevit dost dobře jako pouhá plíseň na nějakém vesmírném prášku. Tady najednou teď, když se na to podíváme zblízkách, ukazuje, že to je něco neobyčejně podstatného pro vesmír. Že to ve vesmíru má své důležité místo. No, tak to je tedy jedna věc. Druhá věc, kterou je třeba zúraznit, je, že snad bych měl začít, já nevím, co víte ze školy, o termodynamice. Existuje tzv. druhý termodynamický zákon, který v původní verzi praví, že různé formy energie možná na sebe převádět nazájem. To je například, když chceme svítit, použijeme elektrické energie třeba. Když chceme jet automobilem, jak jsme právě slyšeli tady, tak ten pán, nebo ta panice, co jeli v tom autě, tak odjeli na základě využití chemické energie. Chemická energie je ukryta v té pohonné motě, to je z benzínu, která si uvolní hořením, spalování a přítěz. A tak dále, to bych mohl jmenovat, že můžeme vyrábět elektrickou energií v parních elektrách tím, že topíme. Čili zase chemickou energií proměníme v teplnou energií a teplnou energií využíváme k vořívání vody, napáru, pohání turbinů, točíčem, čím se vytváří elektrický prouk, který se nějak potom určitým způsobem upravuje a šíří. A tak dále, a tak dále. Mohli byste jistě jmenovat celou řadu jiných světelná a teplná energie sluneční se v roztlinách. Ale tak je jinak, se můžete, člověk už se učí toho využívat. A tak dále. Ale teď druhý zákon termonomicky říká, že při všech těchto proměnách jednoho typu energie v druhou, že vždycky nastává jakási ztráta. A ta ztráta, že jde na účet tepla. Ne na účet, nebož, teda plus, jo? Jde na účet, přisouvá se na celkový účet tepla. Ve vesmíru je stále více tepla. Na úkor všech ostatních energí. Všechny ostatní energie ubývají, a přibývá tepla. Protože při každé proměně, když například táhnete bednu po zemi, tak vám ta podložka a bedna se třou a klade vám to v odpor. Je to daleko těžší táhnout, než když je to na kolečkách. A to proto, že spoustu energie, kterou vy naložete na to tažení, ztratíte tím, že při tom tření se vytváří teplo a to vníká do okolí. Když táhnete bednu, tak trochu ohříváte okolí. Podobně když jede automobil, jede rychle, ale otepluje jednak těmi splodinami, jednak i tou rychlostí, jak jede třením o vzduch, třením pneumatik o zem, uvolňuje teplo a to se zase ztratí do okolí. Při tom, jak proměňuje jednu energii k druhou, tak se stále všechno ohřívá. My to nepocitujeme, protože se to šíří vůkol. Ta hladina toho tepla roste jen nepatrně, protože se to šíří všude, asi tak, jak kdybyste rozlejvali vodu na obrovskou pláž. No tak tam skoro nic nepřibejvá. Řekněm, že by se to nevypařovalo. Ale přece jenom přibejvá ty vody pořád, když to pořád budete lejit. A takhle to vypadá. Takže, jak si vědci vypočítali, že když to takhle půjde dát, tak jednoho dne, a odhadovali za jeho dlouho, nastává takzvaná tepelná smrt vesmíru. Všechny energie, už tak říkám, za nikam všechno se změní v teplo. Ve vesmíru přestanou existovat místa, kde je absolutní bod mrazu. Nebo blíží se to. Bude to asi tak, odhaduje, 3 až 4 stupně nad absolutním bodem mrazu. A pak se přestane cokoliv jít. Nic se nebude hejbat. Všechno bude ve stavu namrzlém, nehejbném. Nebo bude se dohejbat tak nepatňouce, že to právě bude jenom dělat ty 3-4 stupně nad absolutním bodem mrazu. To je obrovská zima. No a to bude konec všeho. A tohle to, ten stav, kdy veškerá energie je změněna v teplo a teplo je stejnoměrně rozšířeno po celém vesmíru, tento stav se nazývá entropický. To je takzvaná entropie a ten výhled, že vesmír skončí svou existenci v té nehejbnosti toho všeobecného rozšíření toho tepla na těch maličkých 3-4 stupně nad absolutním bodem mrazu. O tom se mluvil jako o entropické smrti vesmíru. Později se ukázalo, že tahleta druhá terminická věta se musí přeformulovat, nebo se je možno přeformulovat, aby platila pro také jiné oblasti. Nejenom pro změnu jedné formy energie v druhou, ale například a to se stalo teda v tomto století a dokonce až po druhé světové válce, kdy se začalo zejména teda s tou slavnou dnes již vědou, novou kybernetikou a s teorií informací, tak se ukázalo, že vlastně tam platí podobná věta. Totiž, že každá informace je něčím podobným jako nějakým místem nadměrného soustředění tepla. Informace znamená jakési nahloučení, jakési soustředění těch základních informačních prvků atomů, kterým se říká byty, znamená tedy, co se podobá třeba hvězdě, která vyzařuje. Vyzařuje, vyzařuje, vyzařuje, trvá to jakkoliv dlouho, ale nakonec vychladne a zamrzne. Informace se šíří, ale šíří se stále nepřesněji, pořád je méně určitá, informace zasahuje takzvaný šum, až nakonec celá informace se úplně rozplyne v tom šumu. A šum přeleje tu informaci, takže už žádná není. Každá informace, jak se předává, předává, předává, tak se vlastně opotřebovává a ztrácí. Tak jako vychladné hvězda, tak se opotřebuje informace, přestane být informací. A přestání informace znamená také určitý vzrůst šumu. A ten vzrůst šumu se dá přesně popsat, matematicky třeba, se dá přesně popsat s takovými prostředky, jako ta ztráta energie v teplo. Takže vlastně při stejných rovnicích, stejný rovnicí jsou stále stejné a platilo to na oblast úplně jinou. Takže se od té doby o entropii mluví už ne jako o tepelné smrti, nebo tepelném úpadku, ale mluví se o tom jako o ztrátě, a teď zavedu nový termín, o ztrátě nepravděpodobnosti. A to je ten nový přístup, který umožnil takové zobecnění té druhé věci termodynamické, totiž ať jde o energii, ať jde o informace, nebo o cokoliv jiného, to rozhodující je tady, že existuje jakási oblast nepravděpodobnosti a pak velká oblast pravděpodobnosti. A při všech proměnách mají události a věci tendenci přecházet ze stavů nepravděpodobných do stavů pravděpodobnějších. Ve vesmíru je nejpravděpodobnější stav právě ta tepelná smrt. A v oblasti informací nejpravděpodobnější je stav, kdy žádná informace neexistuje, kdy je samý šum. No a teď, když se na to takhle podíváme, taková věc, která nám první přijde na mysl, je, že vesmír je něco velmi nepravděpodobného. Promiňte, že život je něco velmi nepravděpodobného. Vůbec každá struktura, každá organizovanost je něco nepravděpodobného. Chaos je nejpravděpodobnější skutečnost. Udržet pořádek dá práci. Udržet chaos, na tom musí nikdo pracovat. To se udržuje samo, to se vyrábí samo. Život je založen v organizaci. Je založen a udržuje se dodržováním jakýchsi řádů, jakýchsi pořádků. Jakmile ten řád je narušen, tak život onemocní a umírá. V tom smyslu je teda život čímsi velice nepravděpodobný. Pravděpodobnější je neživot. A takže v tomhle smyslu už předtím se mluvilo o tepelné smrti ve směru, že tady teď dostáváme tu pravou definici rozdílu mezi předběžnou zemstou a takovou skutečně věcnou rozdílu mezi životem a smrtí. Život je něco nepravděpodobného, smrt je cosi pravděpodobného. Přičemž smrtí tady zatím rozumíme neživot. To znamená, dokud život na zemi neexistoval, tak to byl stav velmi pravděpodobný. Takže tady byly nějaké ty karbidy, země vyprahla, že veškerá voda nikde, respektive v parách, bylo šílené vedro, že země ještě rozhávená, všechno jenom v parách. A teď jak pomalu chladla země, tak ty páry se srážely někde vysoko v vařící déšti. Ale ten dopad na rozhávenou zemí a hned se znova vypařoval, tak se ochlazovalo, to porád odpouzovalo, až nakonec se tam trochu ty horké vody někde v proláklinách udrželo. Jak země chladla, porád tý vody bylo víc a byla méně horká, až byla takovej, řekněme tak 50, 60 stupňů. Teď ta horká voda reagovala s těmi součeninami, které tam byly v dispozici, zejména s těmi karbidy. Teď se dělají pokusy, jak to vypadá, když se udělá uměné, v laboratoři taková podmínka, takové podmínky, když se vytvořejí. A do toho se tam pouštějí elektrické výboje, protože samozřejmě všude samá pouška, blesky do toho šlehaly, a blesky znamenají obrovskou energii, která je schopna vyvolat chemické reakce, ke kterým jinak normálně by spontánně nedošlo. Tak se to zkušuje a zjišťuje se, že ty blesky stačily na to, aby se vytvořily nejrůznější takzvané organické sloučeniny, nejrůznějšího typu. No a tak se říká, že vlastně vznikla taková základní horká polévka, kde byly sloučeniny nejrůznějšího typu, které navzájem ještě reagovaly a koagulovaly a vytvořily jakési vločky a rámeny a to všechno. Nejrůznějšího typu. No a mezi nimi se tam objevilo něco takového, co vypadalo jako první život. Takhle to vykládá třeba sovětský akademik Oparin, že použil si k tomu nějakých španělských výzkumů předtím, kvacervátových kapiček, španělská teorie, ale celkem na celém světě tak zhruba se uvažuje stejným způsobem. No a teď vytvořil se tam, a zase zanikl, takových různých pokusů o život, tam v tom moři vzniklo celá řada a některé ty pokusy byly odsouzeny k nezdaru hned, některé až po nějakém čase, až se z toho probral nějaký takový schopný způsob, který byl nejenom odolnej vůči okolí, dlouho vydržel, byl schopen se rozmnožovat, to je důležitá věc, jak to se dneska tím nebudeme zabývat, ale to byla základní věc, že byl schopen se rozmnožovat, byl také schopen napadat ty druhé pokusy, a protože já jsem schopnější, tak ty druhé se žerou. Který byl schopen ty druhé pokusy o organickou nějakou takovou strukturovanost prostě použít si je nějak a vyrůst, a zase něco použít a zase vyrůst, a když jsem dost velkej, rozdělím se ve dva kusy, čili prostě nějaký primitivní rozmnožování. No jo, tohle samo o sobě bylo vysoce nepravděpodobné, to je úplně jasný, že těžko. Už jenom to, že bylo potřeba takového obrovského moře, takové talíře politky. A teď těch nejrůznějších milionů různých sloučení, než se našla ta pravá, která byla schopna něco zase s nějakou jinou pravou, se dát dohromady a působit na další, než se dala dohromady první taková začátečnícka, ještě neumělá bunka, která neměla jádro a já nevím, co ještě všechno neměla. Už tohle bylo obrovské nepravděpodobné. A teď si představme, že to trvá od té doby, co vznikl ten první život, to trvá 3,5 miliardy let. A od té doby ta nepravděpodobnost, nejenom že nezůstala stejná, ale pořád zůstala. Nepravděpodobné byly ty první organizmy, ještě nepravděpodobnější byla už bunka, která měla jádro. Ještě nepravděpodobnější byl první mnohobunečný organizmus, kde už jednotlivé bunky měly své funkce a byly nějak soustřední, centrovány, měly každá jinou funkci a jedna na druhu byla odkázána. No a dál se to vyvíjelo dokonce, když přišli chordáti, když přišli obratlovci. To už je tak složitá záležitost. To je zase hmyz. Teď k jakým komplikovaným organizmům došlo a určité struktuře spolupráce organizmů. Říši, hmyzu, mravenci, šekazy, termiti, včeli. To je stát vlastně, to je obec. Tam jsou různé funkce, tam jsou bojovníci a pracovníci, dělníci, matka královna se stará o rozmnožování a o to, aby rok nevyhynul. Trubci jsou tam, teď si zakládají jakési stavení, kde si ukládají zásoby na zimu do medlu. A tak dále, a tak dále. Teď jsou mravenci a termiti, kteří si pěstují, zatahují se do mravení, zatahují si třeba nějaké jiné, nějaké jiné hmyzy, jako třeba šice, že nosejí jim tam potravu odinu, nechtějí je pouštět ven, aby se jim nestretili, tak je mají drženě v chlípcích, nosejí jim tam potravu, a živějí se sami, nebo živějí ty mladé, mají tam nějaké si dojnice. Takhle se to vykládá. No prostě nejenom, že se komplikuje ta struktura organizmu, ale i ten způsob komunikace, ten způsob spolužití. Už nežije jednotlivě organizmus, ale v celé společenstvě. No a podobně to je potom u obratlovců, u těch nejvyšších, u primátů, kteří žijí v klupách, že člověk žijí v klupách, a nakonec vytvořili teda společnosti, jako máme dnes, že nejprve byly ty městské státy a tak dále. Ta komplikovnost, ta nepravděpodobnost, to stále stoupá. No, tak platí ten zákon o entropii, nebo neplatí? Na jednu stranu je jasné a matematicky podložené a dokázané, že prostě při tom předávání informací a při přeměně energie jednoho typu k druhou a tak dále, že vždycky jsou nějaké ztráty. Tedy i život má své ztráty a my víme, že má své ztráty. Miliády organizmů už zahynulo. Tisíce a možná desetitisíce druhů a rodů dokonce vyhynulo. My víme už o celé řadě organizmů, které tady na zemí nejsou. Jeden z příkladů je ten podivní pták, který se pěstoval, je to něco jako holub, patříte se na to holubovitých, a veliký to byl jako husa, pěstovalo se to na výkrma, a ještě za Rudolfa to patřilo na stůl bohatý. V Národním muzeu je jedna z mála věc panin tohoto ptáka, že z rudolfovských zbírek ještě ten byl nejaký. Že toho lidi vyhubili, prostě nikdo se nestaral o to. Máme obrovské problémy, ročně vyhyne celá řada druhů, zachraňuje se, co se dá, že je umělé v jakýmkoliv způsobě. V Praze třeba se začaly starět o toho tak škalíž vyhnulého koně Převalského, no a zdá se, že už je zachráněn, v Praze je největší stádo, jsou menší stádečka, jedna po naší republice. A tady v Brně máte taky koně Převalského, že v Dvoře Králové je nějaký, ale taky v cizině v řadě, že dokonce už se vykonal pokus a vysadil ho znovu do přírody, v sovětském svazu. Na takových případů je celá řada. Také v živé přírodě dochází k obrovským ztrátám tohoto typu. Ty ztráty jsou nenahraditelné. Nikdo už, kdyby vyhnul koní Převalského, nikdo ho už nenapěstuje. Ale přece, přes všechny tyhle ztráty, akorát dnes už nikdo nenapěstuje mamuta.
s1.flac
====================
Tak jsem se na to díval, co by se z toho dalo udělat a vybral jsem jenom některé věci, takže pokud teda jste si dělali sami představu, o čem by se mohla dneska hovořit, tak to možná nebude odpovídat. Takže když se vám to nebude zdát, no tak to bude, uděláme krátký proces, že mě zarazíte, nebo prostě až skončím, tak řeknete si nějaké otázky, nebo poznánky, připomínky, co jste si tak sami představovali, že by se přibližně mohlo o tom povídat. Mně se zdá, že zamešlet se nad tím, co to je život a eventuálně smrt, že je důležitý, zejména pro jednu věc. Totiž ukáže se, že není tak docela v naší libovůli, budeme-li přesvědčení, že svět a náš život nemá smysl, anebo budeme-li přesvědčení, že to žádný smysl nemá. A že jenom tak my si hrajeme na to, že něco má smysl, něco ne, nebo že my tomu životu ten smysl máme dávat, jak třeba říkal Machovec ve světničce o smyslu života. Žádný smysl daný není, ale my svému životu jsme schopni smysl dávat. To je nedomyšlení, je to takový polovičatý, vypadá to jako řešení, ale vlastně to žádné řešení není. Dávat smysl svému životu může mít smysl nebo nemusí. Takže dávat svému životu smysl může být ta nejnesmyslnější věc, která existuje. A jak se pozná, jestli to má smysl nebo ne? Nakonec to nejsem já, který o tom rozhoduje, jestli to má smysl nebo ne. To nějaký prostor smyslplnosti, nějaký prostor v něm, něco smyslplný je, něco ne, co má jakési svý normy nebo nějaký svý kritéria. To tady musí být nezávisé na mě, jinak teda jaký pak smysl, když si ho dávám já. Když já smysl nemám a já si nějaký smysl dávám, tak i to dávání smyslu svému životu je nesmyslný. To není řešení, to myslím, že není řešení žádný. Ale něco jiného je, když to odvedeme z tohohle takového, vypadá to jako moderního způsobu uvažování, který to převede všechno na takovou tu subjektivní aktivitu, kde ten člověk sám sebe vytváří, sám sebe přetváří, sám ze sebe něco dělá. Když to převedeme na něco takového skutečného, na nás nezávislého, něco, co je kolem nás a před námi, co musíme vzít nějak na vědomí, co musíme respektovat. A právě v téhleté otázce nám může hodně pomoci, když se zabýváme otázkou, teda tématem života. Protože ať chceme nebo nechceme, ať si to připouštíme nebo nepřipouštíme, máme počkat nebo máme pokračovat? Ať si to připouštíme nebo ne, ať chceme nebo ne, je tu fakt, že my jsme zapojeni, zařazeni do vývoje živých organismů. Ten vývoj tady trvá asi tři a půl až čtyři miliardy let, přičemž Země sama trvá asi pět miliard, čili to znamená poměrně brzo po vzniku Země, po vzniku sluneční soustavy, už se život zahnězdila téhle Zemi a celou tu dobu nepřetržitě ten vývoj trvá. Takže když se pokusíme pochopit některé základní rysy toho vývoje, strukturu vývoje, strukturu života vůbec, tak tím už něco odhalíme, co dává, alespoň na jisté rovině a do jisté míry dává odpověď na otázku po smyslu života. Je naprosto nepravděpodobné, že by něco nesmyslného, něco nahodilého, řekněme, že by mohlo trvat takovouhle dobu. My víme, že neobyčejně dlouhou dobu trvají pakřka bez změny takové třeba geologické útvary. Velice dlouhou dobu. Ale ty trvají takovou se trvačností. Takže když my asi tak vememe nějaký velkej šutr a položíme ho někam, tak pokud nepřijde někdo, kdo by zase by chtěl vynaložit obrovskou energii na to, aby s tím šutrem hnul, tak ten šutr tam prostě zůstane. Ale to je takové nepravé trvání. To je trvání beze změny. Trvá jenom taková, prostě dřepne si tam a sedí a nic toho. V života to tak není. Život není schopen si dřepnout a sedět. Ve chvíli, když si dřepne, tak je po něm. Život znamená ústavičné dobývání existence, prosazování něčeho, zápas. A v tom nelze ustat. Čili vytrvat v tom zápase 3,5 až 4 miliardy let, to znamená takových 80% přibližně z té doby, co trvá sluneční soustava, no tak to už je potřeba něco podstatnějšího než nějaké náhody. Vy možná už neznáte, nejspíš neznáte, anglického astronoma z takových, známého zajíma, z takových 20. let tohoto století. Tam byly dva slavní astronomové, jeden se jmenoval Eddington a druhý se jmenoval James, James Jeans. A ten James Jeans napsal celou řadu, kromě toho, že byl odborným astronomem, tak se pouštěl do takových obecnějších úvah, poněkud populárních a napsal řadu knížek, které byly také přeloženy do češtiny. A jedna z nich se jmenuje Tajemný vesmír, The Mysterious Universe. A tam uvažuje také o místě života ve vesmíru a říká, že vesmír v podstatě je zařízen na něco jiného, že život v něm nemá nějaké důležité místo a že naše země je takovej prášek ve vesmíru a na tom prášku se chytla nějaká plísení. A tože život. A že to pro ten velký vesmír je prostě bezvýznamné. Tohle je nepochybně myšlenka styla falešná, protože je vysoce nepravděpodobné, že takový prášek, na který by náhodou zavítal nějaká spora nebo nějaké semínko, že by poskytl život třeba i jenom té prosté plísně, nebo nějakým baktérium nebo nějakým řasám, semícím a podobně, že by poskytl vhodné prostředí. To by byla nejen jedna náhoda, že jenom se sem dostal ten zárovek života, ale ještě teda další náhoda, že zrovna ten zárovek tady může existovat. A i kdyby tyhle dvě náhody se setkaly, no tak pak by tady musela ještě třetí náhoda, že život z toho zárodku, že by mohl trvat tak dlouho na tom prášku. To je tak třeba nepředstavitelné, je to jistě jiná představa. A proti ní bychom mohli postavit objev, nápad jiného myslitele, který snad byl něco málo mladší, ale jehož myšlenky vešly v obecnou známost po světě teprve, když už mu bylo kolem 70. A pořádně teda v obecnou známost, to je jenom předběžně, že v obecnou známost teprve po jeho smrti. Byl to člen jezuitského řádu, francouz, který měl od tu samého počátku ustavečné potíže ve svém řádu, takže dokonce mu nebylo dovoleno ani zůstat ve Francii, musel odejít do ciziny většinou života, pracovního života strávil v Číně. V těch čínských misích ovšem on byl odborně zaměřen, odborným zaměřením byl přírodovědec, byl to geolog, paleozolog a paleoantropolog, a jeho desítky, snad stovky vědeckých prací z těchto oborů vycházeli a naproti tomu on napsal celou řadu prací filozofického a teologického zaměření, které vycházet nesměj tu a tam něco vyšlo, a vždycky z toho byl průšir, takže mu na řadu lece zacházeli publikovat. Teprve když zemřel, tak jeho přátelé dali ty texty dohromady a vydali je v jeho sebraných spisech, ty ještě všetky nevyšly, vyšla jich velká většina, myslím, že jedenáct nebo dvanáct flasků. A něco z toho taky vyšlo český, jednak ve Svobodě vyšla jeho taková zkrácená verze jeho hlavní práce, jeho hlavní práce je o místě člověka ve vesmíru, tedy jmenuje se to Člověk ve smír. A ve zkrácené a takto upravené podobě to sepsal a později vyšlo jako Lidská zoologická skupina, tedy je to pojedání člověku z hlediska zoologického. Všem je to dost zvláštní název, poněkud ve skutečnosti tam jde o mnoho víc. Ale tam ukazuje Tejar hned na začátku, jak falešnej je pohled, taky se o tom říká. Totiž byl velký pokras kolem toho a mluvilo se po celé Evropě o tom, když to vyšlo. Tejar se o tom také říká a ukazuje, že celá věc vychází z falešného stanoviska, že se na to musíme podívat trochu jinak. Fyzika, že se dívá na svět, na vesmír, v perspektivě dvou nekonečen. Ve fyzice se rozeznává nekonečno malého, to jsou atomy, elektrony a subatomární částice, jako protóny a elektrony a takové věci. Teď už jich je strašná fura, skoro je tolik, kolik je atomů. A na druhé straně je nekonečno velikého, což jsou galaxie, supergalaxie a tak dále celé vesmíře. Prostě se neví, kam až to jde. Sice jsou teorie, jako je Einsteinova, že vesmír nemůže být nekonečný, ale pro naše běžné uvažování to je. Neexistují částice, které by byly nekonečně malé. Ta malost má někde konec. Ty subatomární částice jsou opravdu velice malé. A podobně ty galaxie a supergalaxie jsou obrovské proti těm měřítkům, na jaká jsme zvyklí my. To je fyzika, ta vidí jenom tahle dvě nekonečná. A Teilhard říká, že existuje ještě jedno nekonečno, o kterém ta fyzika neví a o němž neuvažuje. A o němž v důsledku toho ani ostatní vědy neuvažují. Oni si nechají naobyčejně imponovat právě fyzikou a matematikou a tak, eventuálně chemií. Přestože by si měli všímat toho třetího nekonečna, tak si nevšímají. Jako třeba biologie by si toho měla všímat. On ukazuje, že je to třetí nekonečno, že má docela jiný charakter, odlišuje se od těch ostatních a je to teda nekonečno složitého. A že provesmír není nejdůležitější, že je to jenom mrňavost a obrovitost, ale že je velice důležitá, nejdůležitější tak je komplikovanost, nebo jak on říká centrokomplikovanost. On totiž ukazuje, že komplikovanost má svou vnitřní podmínku, totiž že je soustředěná, že má svůj střed, že je centrovaná. On to říká centrokomplikovanost. A ta centrokomplikovanost, že nám ukazuje jakousi docela jinou stupnici než malé a velké, a že když si to namalujeme, kdybychom si udělali teda dvě osy X a Y na sebe kolmé, tak tam vlastně bychom mohli nazvat to nekonečno velkého a malého bychom mohli dát na osu Y, takže nahoru by to stoupalo a dolů by to klesalo směrem k těm nekonečním. Takže nekonečno by tam bylo tím uběžným bodem, kterého se nikdy nedosádne. Naproti tomu, k tomu, abychom mohli nějak zanést do téhleté soustavy tu komplikovanost, tak potřebujeme ještě další hledisko, to je ta osa X, a tam by bylo třeba počet nějakých subjednotek, třeba atomů. Čiže tam důležitost by byla ne v té velikosti, důležitost by byla tam sice znázorněná na té ose Y, ale ještě by tam šlo o počet jednotek, třeba atomů, nebo buněk, nebo to si můžeme vyvolit, jaké chceme jednotky, ale jde o to, aby to byly nějaké jednotky, které by bylo možnost počítat. Takže by se ukázalo, že kdybychom teda vyšli z atomů, že tedy ten počet atomů stoupá určitou rychlostí, ale mnohem větší rychlostí stoupá počet vztahů mezi těmi atomy. To je, když máme jenom jeden atom, tak ten nemá vztahy žádné, když máme dva atomy, tak mezi nimi je možný jenom jeden vztah. Nemluvíme teď o zjištění, že třeba kyslík a vodík, že se mohou teda slučovat třeba nejenom ve vodu, ale třeba v peroxid. To je, že jsou dvě možné, to necháme. Jenom prostě, že ten vztah mezi nimi je jenom jeden možný. I když třeba může být více typů, ale jenom jeden vztah. Naproti tomu, když máme tři atomy, tak už tam jsou možné tři vztahy. Když jsou čtyři, tak už je tam možné šest vztahů. Je tady někdo matematik, já nevím, jak to jde dál, ale prostě ten počet proníkavě stoupá. To je jasné, když máme teda ty čtyři atomy, tak každý z nich se ve třech vztazích se vztahuje k těm zbylejím třem. Ale protože některé jsou pak samozřejmě spojit, ještě se vztahují k sobě ty zbylé, to jsou další dva, a potom ještě ten, čili to je těch šest vztahů. Když je těch atomů třeba už nějakých osmdesát, tak ty vztahy jdou do milionů. Stoupá to obrovskou rychlostí, takže poměrně omezený počet atomů nám umožňuje vytvořit strukturu neobyčejně složitou. Tak on tam teď ukazuje, že počet atomů, velikost, a teď tam to takhle začíná, takhle míří, taková část, je to jako parabolicky, že míří nejdřív nahoru, pruce stoupá, a potom teda počet atomů znamená rozměr. Ten rozměr už stoupá minimálně. Rozměr organismů, třeba takového velkého psa, nebo malého koně, a člověka, že je přibližně, tak to odpovídá kolem toho metráku maximálně. U toho koně jsem myslel, že a možná pony ani nemá, takových 80 kg, prostě je to tak přibližně stejné. Ale ta komplikovanost je větší, a ta komplikovanost se ovšem zvlášť odlišuje ne u celého těla, ale u mozku. Čili tam ještě nastává taková důležitá přeměna, nebo takový přesun ve vývoji, že všechná důležitost už není v té organizaci živého těla, ale jenom jedné jeho části v organizaci mozku. Ten mozek je čím dál komplikovanější, zvyšuje se také jeho váha, lidský mozek je dost těžký, když ne nejtěžší, samozřejmě slon má mozek těžší, a delfín má mozek těžší. Ovšem nemají ho tak složitej. Složitost lidského mozku spočívá hlavně v utváření vnější kůry, takzvané šedé kůry mozkové, která není rovná, nebož je zprohýbaná a tím ten povrch je vlastně větší, než by odpovídalo váze mozku. No a takže tam ta komplikovanost, ten vývoj k větší a větší komplikovanosti přestupuje do toho mozku, ten vývoj mozku je pak nejdůležitější a člověku vlastně dosahuje vrcholu. Tohleto směřování k tomu třetímu nekonečnu, které je charakteristické pro život, má svou špičku, jako třeba to nekonečno malého má někde zatím podle našeho poznání, má někde tu svou špičku, to je to nejmenší, to jsou nějaké ty subatomární částice, nebo eventuelně možná ještě pod částicemi, že by to byla kvarta energetická, to je to nejmenší. A na druhé straně to nekonečno má svou špičku třeba v těch supergalaxiích, to zatím co víme, tak tady ta špička toho komplikovaného, tou špičkou toho komplikovaného je člověk. Takže svým způsobem, teď jsme si tak ukázali, čistě jako takovou přírodovědeckou metodou, to je cíl Teilhardův, Teilhard de Chardin, já se mu nejmenoval, to je ta chyba, paměňte, ten francouzský jezuita, který nesměl publikovat, až po smrti to vyššivycházel, tak se jmenuje Pierre Teilhard de Chardin. Je to jeden, myslím, osmý, osmé dítě, jakési takové schudlé francouzské šlechtické rodiny. Taky z toho důvodu šel dřevní dořádu, poněvadž samozřejmě schudlý šlechtic nemůže podělit všecky své děti, statky a tak to byla jediná možnost, jak si nějak zajistit takový občatý standard životní. No a tento muž tedy chtěl přírodovědeckou metodou, ne nějakou spekulací, jako teologickou nebo filozofickou, ale přírodovědecký, ukázat, že život má své místo ve vesmíru, že dokonce představuje jednou důležitou linii vesmírného výboje a že ať je to jakkoliv, ať se vyskytuje život jenom na Zemi nebo po vesmíru je života spousta, že to není rozhodující, kolik toho života ve vesmíru je, na kolika místech ten život je, níblž rozhodující je, že když ten život existuje, a my víme, že existuje, my jsme jeho součástí, že představuje docela zvláštní dimenzi vesmírného jení, dimenzi, která má určitý směr, určité zaměření k tomu předtímu nekonečně. No, tak to je jenom taková malá ukázka, jak život, když o tom dobře přemýšlíme, jak život se nemůže jevit dost dobře jako pouhá plíseň na nějakém vesmírném prášku. Tady najednou teď, když se na to podíváme zblízkách, ukazuje, že to je něco neobyčejně podstatného pro vesmír. Že to ve vesmíru má své důležité místo. No, tak to je tedy jedna věc. Druhá věc, kterou je třeba zúraznit, je, že snad bych měl začít, já nevím, co víte ze školy, o termodynamice. Existuje tzv. druhý termodynamický zákon, který v původní verzi praví, že různé formy energie možná na sebe převádět nazájem. To je například, když chceme svítit, použijeme elektrické energie třeba. Když chceme jet automobilem, jak jsme právě slyšeli tady, tak ten pán, nebo ta panice, co jeli v tom autě, tak odjeli na základě využití chemické energie. Chemická energie je ukryta v té pohonné motě, to je z benzínu, která si uvolní hořením, spalování a přítěz. A tak dále, to bych mohl jmenovat, že můžeme vyrábět elektrickou energií v parních elektrách tím, že topíme. Čili zase chemickou energií proměníme v teplnou energií a teplnou energií využíváme k vořívání vody, napáru, pohání turbinů, točíčem, čím se vytváří elektrický prouk, který se nějak potom určitým způsobem upravuje a šíří. A tak dále, a tak dále. Mohli byste jistě jmenovat celou řadu jiných světelná a teplná energie sluneční se v roztlinách. Ale tak je jinak, se můžete, člověk už se učí toho využívat. A tak dále. Ale teď druhý zákon termonomicky říká, že při všech těchto proměnách jednoho typu energie v druhou, že vždycky nastává jakási ztráta. A ta ztráta, že jde na účet tepla. Ne na účet, nebož, teda plus, jo? Jde na účet, přisouvá se na celkový účet tepla. Ve vesmíru je stále více tepla. Na úkor všech ostatních energí. Všechny ostatní energie ubývají, a přibývá tepla. Protože při každé proměně, když například táhnete bednu po zemi, tak vám ta podložka a bedna se třou a klade vám to v odpor. Je to daleko těžší táhnout, než když je to na kolečkách. A to proto, že spoustu energie, kterou vy naložete na to tažení, ztratíte tím, že při tom tření se vytváří teplo a to vníká do okolí. Když táhnete bednu, tak trochu ohříváte okolí. Podobně když jede automobil, jede rychle, ale otepluje jednak těmi splodinami, jednak i tou rychlostí, jak jede třením o vzduch, třením pneumatik o zem, uvolňuje teplo a to se zase ztratí do okolí. Při tom, jak proměňuje jednu energii k druhou, tak se stále všechno ohřívá. My to nepocitujeme, protože se to šíří vůkol. Ta hladina toho tepla roste jen nepatrně, protože se to šíří všude, asi tak, jak kdybyste rozlejvali vodu na obrovskou pláž. No tak tam skoro nic nepřibejvá. Řekněm, že by se to nevypařovalo. Ale přece jenom přibejvá ty vody pořád, když to pořád budete lejit. A takhle to vypadá. Takže, jak si vědci vypočítali, že když to takhle půjde dát, tak jednoho dne, a odhadovali za jeho dlouho, nastává takzvaná tepelná smrt vesmíru. Všechny energie, už tak říkám, za nikam všechno se změní v teplo. Ve vesmíru přestanou existovat místa, kde je absolutní bod mrazu. Nebo blíží se to. Bude to asi tak, odhaduje, 3 až 4 stupně nad absolutním bodem mrazu. A pak se přestane cokoliv jít. Nic se nebude hejbat. Všechno bude ve stavu namrzlém, nehejbném. Nebo bude se dohejbat tak nepatňouce, že to právě bude jenom dělat ty 3-4 stupně nad absolutním bodem mrazu. To je obrovská zima. No a to bude konec všeho. A tohle to, ten stav, kdy veškerá energie je změněna v teplo a teplo je stejnoměrně rozšířeno po celém vesmíru, tento stav se nazývá entropický. To je takzvaná entropie a ten výhled, že vesmír skončí svou existenci v té nehejbnosti toho všeobecného rozšíření toho tepla na těch maličkých 3-4 stupně nad absolutním bodem mrazu. O tom se mluvil jako o entropické smrti vesmíru. Později se ukázalo, že tahleta druhá terminická věta se musí přeformulovat, nebo se je možno přeformulovat, aby platila pro také jiné oblasti. Nejenom pro změnu jedné formy energie v druhou, ale například a to se stalo teda v tomto století a dokonce až po druhé světové válce, kdy se začalo zejména teda s tou slavnou dnes již vědou, novou kybernetikou a s teorií informací, tak se ukázalo, že vlastně tam platí podobná věta. Totiž, že každá informace je něčím podobným jako nějakým místem nadměrného soustředění tepla. Informace znamená jakési nahloučení, jakési soustředění těch základních informačních prvků atomů, kterým se říká byty, znamená tedy, co se podobá třeba hvězdě, která vyzařuje. Vyzařuje, vyzařuje, vyzařuje, trvá to jakkoliv dlouho, ale nakonec vychladne a zamrzne. Informace se šíří, ale šíří se stále nepřesněji, pořád je méně určitá, informace zasahuje takzvaný šum, až nakonec celá informace se úplně rozplyne v tom šumu. A šum přeleje tu informaci, takže už žádná není. Každá informace, jak se předává, předává, předává, tak se vlastně opotřebovává a ztrácí. Tak jako vychladné hvězda, tak se opotřebuje informace, přestane být informací. A přestání informace znamená také určitý vzrůst šumu. A ten vzrůst šumu se dá přesně popsat, matematicky třeba, se dá přesně popsat s takovými prostředky, jako ta ztráta energie v teplo. Takže vlastně při stejných rovnicích, stejný rovnicí jsou stále stejné a platilo to na oblast úplně jinou. Takže se od té doby o entropii mluví už ne jako o tepelné smrti, nebo tepelném úpadku, ale mluví se o tom jako o ztrátě, a teď zavedu nový termín, o ztrátě nepravděpodobnosti. A to je ten nový přístup, který umožnil takové zobecnění té druhé věci termodynamické, totiž ať jde o energii, ať jde o informace, nebo o cokoliv jiného, to rozhodující je tady, že existuje jakási oblast nepravděpodobnosti a pak velká oblast pravděpodobnosti. A při všech proměnách mají události a věci tendenci přecházet ze stavů nepravděpodobných do stavů pravděpodobnějších. Ve vesmíru je nejpravděpodobnější stav právě ta tepelná smrt. A v oblasti informací nejpravděpodobnější je stav, kdy žádná informace neexistuje, kdy je samý šum. No a teď, když se na to takhle podíváme, taková věc, která nám první přijde na mysl, je, že vesmír je něco velmi nepravděpodobného. Promiňte, že život je něco velmi nepravděpodobného. Vůbec každá struktura, každá organizovanost je něco nepravděpodobného. Chaos je nejpravděpodobnější skutečnost. Udržet pořádek dá práci. Udržet chaos, na tom musí nikdo pracovat. To se udržuje samo, to se vyrábí samo. Život je založen v organizaci. Je založen a udržuje se dodržováním jakýchsi řádů, jakýchsi pořádků. Jakmile ten řád je narušen, tak život onemocní a umírá. V tom smyslu je teda život čímsi velice nepravděpodobný. Pravděpodobnější je neživot. A takže v tomhle smyslu už předtím se mluvilo o tepelné smrti ve směru, že tady teď dostáváme tu pravou definici rozdílu mezi předběžnou zemstou a takovou skutečně věcnou rozdílu mezi životem a smrtí. Život je něco nepravděpodobného, smrt je cosi pravděpodobného. Přičemž smrtí tady zatím rozumíme neživot. To znamená, dokud život na zemi neexistoval, tak to byl stav velmi pravděpodobný. Takže tady byly nějaké ty karbidy, země vyprahla, že veškerá voda nikde, respektive v parách, bylo šílené vedro, že země ještě rozhávená, všechno jenom v parách. A teď jak pomalu chladla země, tak ty páry se srážely někde vysoko v vařící déšti. Ale ten dopad na rozhávenou zemí a hned se znova vypařoval, tak se ochlazovalo, to porád odpouzovalo, až nakonec se tam trochu ty horké vody někde v proláklinách udrželo. Jak země chladla, porád tý vody bylo víc a byla méně horká, až byla takovej, řekněme tak 50, 60 stupňů. Teď ta horká voda reagovala s těmi součeninami, které tam byly v dispozici, zejména s těmi karbidy. Teď se dělají pokusy, jak to vypadá, když se udělá uměné, v laboratoři taková podmínka, takové podmínky, když se vytvořejí. A do toho se tam pouštějí elektrické výboje, protože samozřejmě všude samá pouška, blesky do toho šlehaly, a blesky znamenají obrovskou energii, která je schopna vyvolat chemické reakce, ke kterým jinak normálně by spontánně nedošlo. Tak se to zkušuje a zjišťuje se, že ty blesky stačily na to, aby se vytvořily nejrůznější takzvané organické sloučeniny, nejrůznějšího typu. No a tak se říká, že vlastně vznikla taková základní horká polévka, kde byly sloučeniny nejrůznějšího typu, které navzájem ještě reagovaly a koagulovaly a vytvořily jakési vločky a rámeny a to všechno. Nejrůznějšího typu. No a mezi nimi se tam objevilo něco takového, co vypadalo jako první život. Takhle to vykládá třeba sovětský akademik Oparin, že použil si k tomu nějakých španělských výzkumů předtím, kvacervátových kapiček, španělská teorie, ale celkem na celém světě tak zhruba se uvažuje stejným způsobem. No a teď vytvořil se tam, a zase zanikl, takových různých pokusů o život, tam v tom moři vzniklo celá řada a některé ty pokusy byly odsouzeny k nezdaru hned, některé až po nějakém čase, až se z toho probral nějaký takový schopný způsob, který byl nejenom odolnej vůči okolí, dlouho vydržel, byl schopen se rozmnožovat, to je důležitá věc, jak to se dneska tím nebudeme zabývat, ale to byla základní věc, že byl schopen se rozmnožovat, byl také schopen napadat ty druhé pokusy, a protože já jsem schopnější, tak ty druhé se žerou. Který byl schopen ty druhé pokusy o organickou nějakou takovou strukturovanost prostě použít si je nějak a vyrůst, a zase něco použít a zase vyrůst, a když jsem dost velkej, rozdělím se ve dva kusy, čili prostě nějaký primitivní rozmnožování. No jo, tohle samo o sobě bylo vysoce nepravděpodobné, to je úplně jasný, že těžko. Už jenom to, že bylo potřeba takového obrovského moře, takové talíře politky. A teď těch nejrůznějších milionů různých sloučení, než se našla ta pravá, která byla schopna něco zase s nějakou jinou pravou, se dát dohromady a působit na další, než se dala dohromady první taková začátečnícka, ještě neumělá bunka, která neměla jádro a já nevím, co ještě všechno neměla. Už tohle bylo obrovské nepravděpodobné. A teď si představme, že to trvá od té doby, co vznikl ten první život, to trvá 3,5 miliardy let. A od té doby ta nepravděpodobnost, nejenom že nezůstala stejná, ale pořád zůstala. Nepravděpodobné byly ty první organizmy, ještě nepravděpodobnější byla už bunka, která měla jádro. Ještě nepravděpodobnější byl první mnohobunečný organizmus, kde už jednotlivé bunky měly své funkce a byly nějak soustřední, centrovány, měly každá jinou funkci a jedna na druhu byla odkázána. No a dál se to vyvíjelo dokonce, když přišli chordáti, když přišli obratlovci. To už je tak složitá záležitost. To je zase hmyz. Teď k jakým komplikovaným organizmům došlo a určité struktuře spolupráce organizmů. Říši, hmyzu, mravenci, šekazy, termiti, včeli. To je stát vlastně, to je obec. Tam jsou různé funkce, tam jsou bojovníci a pracovníci, dělníci, matka královna se stará o rozmnožování a o to, aby rok nevyhynul. Trubci jsou tam, teď si zakládají jakési stavení, kde si ukládají zásoby na zimu do medlu. A tak dále, a tak dále. Teď jsou mravenci a termiti, kteří si pěstují, zatahují se do mravení, zatahují si třeba nějaké jiné, nějaké jiné hmyzy, jako třeba šice, že nosejí jim tam potravu odinu, nechtějí je pouštět ven, aby se jim nestretili, tak je mají drženě v chlípcích, nosejí jim tam potravu, a živějí se sami, nebo živějí ty mladé, mají tam nějaké si dojnice. Takhle se to vykládá. No prostě nejenom, že se komplikuje ta struktura organizmu, ale i ten způsob komunikace, ten způsob spolužití. Už nežije jednotlivě organizmus, ale v celé společenstvě. No a podobně to je potom u obratlovců, u těch nejvyšších, u primátů, kteří žijí v klupách, že člověk žijí v klupách, a nakonec vytvořili teda společnosti, jako máme dnes, že nejprve byly ty městské státy a tak dále. Ta komplikovnost, ta nepravděpodobnost, to stále stoupá. No, tak platí ten zákon o entropii, nebo neplatí? Na jednu stranu je jasné a matematicky podložené a dokázané, že prostě při tom předávání informací a při přeměně energie jednoho typu k druhou a tak dále, že vždycky jsou nějaké ztráty. Tedy i život má své ztráty a my víme, že má své ztráty. Miliády organizmů už zahynulo. Tisíce a možná desetitisíce druhů a rodů dokonce vyhynulo. My víme už o celé řadě organizmů, které tady na zemí nejsou. Jeden z příkladů je ten podivní pták, který se pěstoval, je to něco jako holub, patříte se na to holubovitých, a veliký to byl jako husa, pěstovalo se to na výkrma, a ještě za Rudolfa to patřilo na stůl bohatý. V Národním muzeu je jedna z mála věc panin tohoto ptáka, že z rudolfovských zbírek ještě ten byl nejaký. Že toho lidi vyhubili, prostě nikdo se nestaral o to. Máme obrovské problémy, ročně vyhyne celá řada druhů, zachraňuje se, co se dá, že je umělé v jakýmkoliv způsobě. V Praze třeba se začaly starět o toho tak škalíž vyhnulého koně Převalského, no a zdá se, že už je zachráněn, v Praze je největší stádo, jsou menší stádečka, jedna po naší republice. A tady v Brně máte taky koně Převalského, že v Dvoře Králové je nějaký, ale taky v cizině v řadě, že dokonce už se vykonal pokus a vysadil ho znovu do přírody, v sovětském svazu. Na takových případů je celá řada. Také v živé přírodě dochází k obrovským ztrátám tohoto typu. Ty ztráty jsou nenahraditelné. Nikdo už, kdyby vyhnul koní Převalského, nikdo ho už nenapěstuje. Ale přece, přes všechny tyhle ztráty, akorát dnes už nikdo nenapěstuje mamuta.
====================
s2.flac
====================
Tygra šavlzubeho nebo mamuta nebo eventuálně toho poměrně převázkého může dojít jedině díky tomu, že vůbec se tady vyskytl. Jak to, že kde se vzal kůň? Když tady nejdřív byla země pustá, nezabydlená žádnými živými organismy a potom měla k těmi primitivními a tak dále. Kde se vzal kůň? Ta stráta koně převázkého, sice je ovrovská stráta, ale ta je možná díky tomu, že ten život takým pozorůhodným způsobem vynalézal nové a nové formy, že docházelo k novým objevům v té říši živé. Takže tady skutečně stojíme před takovou nutností uznat, že ten zákon entropický, že sice platí v jistých mezích, ale že tady existuje také ještě něco jiného. My jsme přesvědčení, když se podíváme na život, tak vidíme, že neexistuje jednoznačně nezbytnost, aby v nějakých větších celcích nutně docházelo ke stále takovému většímu poklesu, poklesávání do situací a do okolností, čím dál pravděpodobnější. Že existuje také možnost, že v tomto vesmíru jsou dlouhé, dlouhotrvající trendy k tomu, aby se ta pravděpodobnost zmenšovala. Aby rostla nepravděpodobnost. Ta nepravděpodobnost vývoje živých organizmů je nápadná. Když se na to podíváme dost tak, jak si na základě toho, co nám už paleontologie a biologie řekla, ukázala, tak to býje do očí. Život trvá tři a půl miliardy, až čtyři miliardy let a za celou tu dobu pracuje neobyčejně intenzivně a energicky na tom, aby tady vznikaly organizmy, čím dál nepravděpodobnější. Takže vedle té entropické tendence musíme předpokládat ve vesmíru také tendenci opačnou, které se říká antientropická nebo negentropická, že jako negativně entropická. A život je typickou ukázkou toho, jak negentropii je možno zvyšovat až do úplně neuvěřitelných nepravděpodobností. Ten jménovaný anglický astronom, nevím jestli v této knižce nebo v jiné, myslím, že v jiné, a to Nové základy přírody, jak se to jmenuje, taky napsal, že konec konců, kdybychom sehnali stádovi, já nevím jestli 80 nebo 100, tam uvádí opic, a naučili je psát na stroji, každou posadili před psací stroji a nechali je bez jakéhokoliv ovlivňování a instruování, aby jen tak seděli a ťukali na zdaž bůh do stroje, tak těch 80 opic nebo 100 opic, kdyby takhle bláznivě ťukalo do stroje, teď nevím, kolik miliard let nebo triliard nebo nevím, biliard, prostě šílený nějaký doby, to tam nějak předtím jako spočítá, že kolik by to asi obnášelo, tak při těch nesmyslech, co by napsali, by se nutně, pravděpodobnost by byla, že za tu obrovskou dobu, nakonec, mezi nejrůznějšími nesmysly, že by tam nakonec se vyskytla celá sbírka knih, třeba z Kálského muzea, nebo odkaď to říká, z jakéhokoliv rodnické knihovny, a že samozřejmě je určitá pravděpodobnost, že po kolika letech by vznikla třeba sbírka Shakespeareových sonetů atd. Že prostě stačí nechat ten určitý větší počet. Vůbec ťukat nesmyslně, různě, a že když si dostatečně douho počkáme, tak tam bude cokoliv, co si zvolíme. No, problém je tenhle, že přirozeně dneska už bychom nepotřebali ty opice, pak jak je známo, tak živej organizm se vždycky nějakým způsobem adaptuje na situaci a zjednodušuje si jí, a když si na něco zvykne, tak to dělá porád stejně. Takže ta opice možná, že by si po takových stoletech zvykla dělat to tež. A už by to nebylo čirá náhoda. Čili my bychom tam dneska potřebovali nějaký ten automat, který by byl zařízený na to, že opravdu by byl přímo nadirigovaný, aby postupoval v rámci maximální pravděpodobnosti. A pak bychom to mohli s tím počítat daleko spolelivěji než se nějakou opicí. Ale důležitý na tom je něco jiného, že Shakespeare napsal ty sonety a nemusel předtím a potom psát na prostý blbosti. Nyní byš napsal předtím a potom řadu her, které taky mají smysl. To není otázka, jak dlouho si počkáme. Shakespeare ty blbosti nepsal. A teď ty nemusel čekat pět miliard let a tláskat tam nesmysly a mezi tím by vzniklo něco. On to psal smysluplně. To je obrovské rozdíl, to je jedna věc. A za druhé, i kdybychom ty automaty měli. A ty by nám tláskali ty nesmysly a mezi tím kdo to bude hledat. Mezi tou záplavou, tak nesmysly. Ale život si naučil vylučovat ty blbosti. Už třeba jsme si řekli, když byla ta polévka toho prvního moře horkého a tam ty nejrůznější sloučeniny, no tak tam vznikly takový pokusy o život. Některé úspěšnější, jiné neúspěšnější. Ale život už jsou podstatou, je zařízen tak, že když tam vzniknou ty úspěšnější, tak ty vyžerou ty neúspěšnější, aby nepřekáželi. To je ta darvinská myšlenka, že tady ten schopnější sežere toho neneschopného, takže život se stále zdokonámí. Jenomže má to ještě taky jiný smysl, než jenom takový ten boj o život. Je to způsob, který se ukazuje teda v moderných společnostech jako strašně důležitý. Já teď jednou složkou mé práce je likvidace odpadků v jednom podniku. V generální ředitelství a tam prostě denně se snese hrozný kvantum všelijakejch svinstev z provozu většinou papíru. Ale mezi tím je samozřejmě popel cigaretový, špačky, zbytky svačin. Prostě co si pomyslíte všechno možného naškrabané svinstvo. Jak se krouhají tušky a tužeře. Prostě nepřebíraná záležitost. Člověk teprve, když tam je, tak si uvědomí, tak to je jeden podnik, kde je řekneme 200 nebo 400 nebo kolik lidí. A ten vyproduk je, že tam se dělají projekty a tak dále. Teda toho papíru se zpotřebuje obrovský kvantovatel. Nicméně přece je to jeden badák z celé Prahy toho svinstva. A teď si představte, to musí být nějaký takový organizátor, který to vrne do ruky. A teď jezdějí ty kukavozy, že teď to tam zvážejí, někde se to likviduje. To je strašný problém společnosti. To jsme se museli naučit. Za Karla IV. ráno lidi vylejvali nočníky z okna ven na ulici. Bylo nepředstavitelných takovým vedru, jako třeba bylo dneska, chodit těma uličkama starého města. To prostě nešlo vůbec. Nikdo nevěděl co. To jsme se museli naučit, že je to třeba kanalizovat a já nevím, co všechno. To je jenom teda základní věc. Ale teď si představte, že takový podnik má svůj archív. A teď samozřejmě, jakmile se udělá nějakej projekt, teď se to postaví, a teď se ukazuje, že třeba za dva roky se zřítí někde nějakej most nebo se propadne ku silnice nebo něco takového. O tom jste jistě nikdy neslyšeli. A teď se jde do toho archívu a zjišťuje se, jak se to udělalo, jestli je to pravda, kdo je za to odpovědnej. To všechno si vidíte. No ale za deset let už se to roste. Ten archív bytní, tak se něco musí vyřadit. Tak se lidi musí vymyslet způsoby, jak to vyřadit. Likvidovat části archívů. Staré knihy, které už jsou potřebné, se musí likvidovat. Skartace se tam říká. Tohle to život musel všechno zvládnout. Taky život měl nějaké svý zásobičky, měl organismy, které nebyly k ničemu, organismy, které jim překáželi, které už nebyly schopný se při způsoběnovaní, tak museli být skartováni. Tenhle problém byl zvládnout bez té inteligence, kterou mají lidi a s kterou to velmi těžko teď provádějí. Život teda musel vynalézt celou řadu věcí, aby dosáhl toho, co teď takhle obdivujeme, že totiž se proškrával z takových primitivních začátků, se doškrával až k těm takovým poměrně neobyčejně komplikovaným formám života. Jednou z nich, tou hlavní, tou nejvyšší, po jisté stránce jsme my. Takže my teď vidíme, že kromě toho, že tady je jakési směřování té komplikovanosti k novému třetímu typu nekoneční, tak ještě tady máme to směřování k větší a větší nepravděpodobnosti. A to směřování není jednoduché a říkali jsme si, že tomu patří celá řada takových vynálezů, které my teď teprve hodno těžko objevujeme a přitom život to musel řešit už dále. A teď přistupek k třetí věci. Mluvili jsme o tom už, že život má přitom také své stráty. Takovou základní strátou je smrt jednotlivých organismů, druhů organismů, rodů celých nebo celých familí, teda členů. Samozřejmě je tady také riziko, který si uvědomuje naše generace než naši několik generací, že už jsme. Tedy víc po té relace se spolupně víc, než kdo si to uvědomoval předtím. Totižže teď život ve své komplikovanosti dospěl až k tvorům, který jsou schopni život na celé zemi, veškerý život zničit. Čili teď byla vyvinutá v rámci životního věru, byla vyvinutá inteligence, která je schopna vládnout prostředky, které dostačují k zničení všeho života. Život ohrožuje teď sám sebe v člověku. Jak vlastně je ta smrt do vývoje životního zapracovanou, jak jen vztahuje k tomu? Je skutečně smrt to, co obvykle se tím rozumí, je opakem, nepřítelem života? Je něčím, co jen život ohrožuje? Zvláštní je tedy, že smrt je možná vlastně jenom tam, kde je život. Smrt parazituje na životu. Dokud neexistovala ve vesmíru život, tak samozřejmě neexistovala taky smrt. Sice všechno bylo tak jako mrtvé. Žádný život nikde nebyl. Jenomže nemá smysl tomu říkat. Mrtvé, když to nezemřelo. Nikdy to nebylo předtím živé. Smrt vlastně vznikla teprve, jako byla umožněna tím, když vznikl život. A život ovšem byl od počátku smrtního ohrožování. Pravděpodobně mnoho těch počátků pokusů o život skončilo velmi brzo. Ukázalo se, že to nemá šanci a konec. I potom, když už vznikly jakési organizmy schopné udržet se při životě a dokonce se rozmnožovat, byli ohroženi nejrůznějšími okolnostmi. Na jednou z nich čelnice tam mohlo nějaké soky vyhrnout. Láva, horká kraj, oržála. Organizmy, které byly v blízkosti, se uvařily a nic z nich nebylo. To byl konec. Takových příčin tu mohlo být mnoho. Někde se uvolnilo nějaká geologická hrstva, která způsobila, že jedovaté látky, které nebyly schopní sníst určitý organizm, zaplavily velkou plochu a velký prostor toho moře původního, že tam pochcívaly všechny začáteční formy života a byl konec. Takových neštěstí se jistě stalo mnoho a od té doby, když život opustil moře a byl venku, nejrůznější živelní katastrofy, poníčily spoustu života. Ale zvláštní je jedna věc, že život už od samého začátku si vyřešil svůj vztah k smrti zcela originálním způsobem. Nedopustil, aby smrt ohrožovala živý organizmus, nebo život vůbec, jen zvenčí. Ale pokusil se tu smrt ovládnout, zvládnout a integrovat ji do svého plánu. A tak ten základní pokrok od jednokunečních organizmů, které se rozmnožovaly dělením, a které byly ohroženy jenom tak, že na něm strhla se nějaká nepříjemná zážitost, která jim stížila život takovým způsobem, že už to nepřižili, nebo přímo je zahubila. Ale tím, jak se množili, tak přece jenom zůstali nějaký, kteří se namnožili dál, kde v té události ošpěvé nedošlo k žádné katastrofě. A tak se to tak udrželo. Život si vymyslel něco zcela mimořádného originálního. Totiž vymyslel si tzv. pohlavní dělení nebo množení. To jest ne, že se jedna buňka zaškrtí a rozdělí se ve dvě, ale že vytvoří malý, nový organismus, kterému dá život a který nebude do všech detailů opakovat ten organismus původní, rodičovský. Když se rozdělí buňka, tak ty dvě nové buňky, vzniklé dělením, jsou naprosto stejné, jako byla ta původní. Ale při tomto způsobu rozmnožování dochází k promíchání těch chromozomů a genů, takže vlastně ta kombinace je usnadněná. A tak vzniká možnost, že jednak z toho dělení, respektive množení, vzniknou organismy, které jsou hůř schopné žít, ale které jsou i líp schopné žít. A není to nějaká náhodná mutace. Nýbrž je to plánováno. Právě patří to k podstatě toho spojení dvoujedinců, které dodají nějaké chromozomy, takže může vzniknout ta i ona kombinace. Výsledek je jaký? Že ne z venčí, z nějakého jiného vývoje, nýbrž přímo z vlastního rozmnožování mohou vzniknout jedinci, kteří se ukážou schopnějšími než ty druhé, a který je buď, oni je přímo nesežerou, že většinou teda takhle, když to z jednoho druhu se vyjde, tak se nadzájem nepožírají, ale z nemožných velmi stížejtěm druhým život. Prostě organizmus, který je adaptovanější na dané podmínky, se rozmnoží a ten, který je méně adaptovaný, ten začne chřadnout, začne být méně četnej, až nakonec vyhyne. Konkrétní případ máme třeba savci, se ukázali být daleko schopnější a adaptovanější na poměry, jaké ve starém světě existovaly, nebo ve většině světa existovaly, a naprosto vytlačili vačnáce. Naproti tomu v jisté době došlo k oddělení kusů azijské a africké pevniny, v oblasti oceánie, a takový ten velkej kus odtrženej představoval Austrálii. V Austrálii nedošlo k tomu objevu placenty a toho saveckého způsobu života. Postupně se tam vyvinuli všechny možné formy živočeků, jak je známe z ostatního světa. Například beverky jsou tam, jsou tam myši, ale nejsou tam savci a všechny se rozmnožují jiným způsobem, bez placenty, tak, že mláďata jsou strašně mrňavá, musí za pomoci rodičů se dostat do vaku, kde teprva začnou růst a kde se vyvinou do podoby, asi do velikosti, v níž se savci teprva rodějí. A takže beverky, které tam se vyvinuly, jsou vakobeverky, myši jsou vakomyši a tak dále. Ve chvíli, kdy tam přišel člověk a dotáhl tam psa, dingo, který tam zdivočel, tak najednou řada druhů byla zahubena, protože se ukázalo, že ten dingo je schopen spoustu těch místních nádpodobné šelmy nepřipravených zástupců zvěřeny likvidovat šílným způsobem. Takže teď jsou problémy, nebo tam nějaký králíky vyvinul spoustu klokanů, vážně mě, čím se živit. Tak se ukazuje, že takový adaptovanější, schopnější způsob života, který už se neomezuje jenom na jednotlivé zvíře, ale který už patří do stylu životní existence celých rodů, nejenom druhů, ale rodů a čeledí, kam až bychom to dotáhli, že způsobuje, že jsou vyřezovány ty méně schopné organizmy a druhy a rody organizmu a že tedy dochází vlastně k vývoji směrem k tomu většímu nekonečnů, k té komplikovanosti větší, k té nepravděpodobnosti, právě tím, že je zapracována vlastně smrt, zahubení, vyhubení určitých organizmů, že je zapracována do životního vývoje. Kdyby nedocházelo k vyhynutí organizmů, tak by nebyl možný vývoj. Vývoj je možný jedně díky tomu, že přežijou schopní a méně schopní nepřežijou. Čili život sám si zapojil smrt do svých cílů a způsoby a zařídil to tak, že ta smrt už jen zdánlivě stojí proti životu, ve skutečnosti mu slouží. Život si zapřáh tak, že díky smrti a díky té zapojenosti smrti do života může zvětšovat svou šanci a k tomu vydosahoval těch forem velmi nepravděpodobných, velmi komplikovaných. Tady vidíme, že už na rovině biologické dochází k tomu, že smrt je vtahována, integrována do života, že se stává součástí životních rozvrhů, životního programu. Takže je to problém chtít vidět ve smrti jen něco, co je proti životu. Život byl schopen už na biologické úrovni si zapřáhnout k tomu, aby mu sloužila. Tím se dostáváme ke čtvrté věci, totiž že pro život je strašně důležité nezůstat beze změny, nezůstat přistaré. Pravda je, že známe organismy, které dovedly přežít obrovské geologické epochy prakticky beze změny. Existují ryby nebo perlorodky, nebo já nevím co ještě, které se našly v těch středoafrických jezerech, které po všech stránkách odpovídají živočichům, kteří žili před miliony a miliony, desítka miliony a snad sta miliony let. Obecně v oceánech. Tam už neexistují, tam přišly vyšší formy, ale v těch vnitrozemských, vnitroafrikských jezerech, tam zůstaly takřka beze změny. Takových případů je celá řada, ale většinou to tak není. Většinou je to tak, že ten vývoj šel dosti pruce ku předu. V různých obdobích, různě dokonce byly učeněny pokusy ukázat, že naše země procházela po biologické stránce určitými takovými obdobími obrovských proměn ve všech těch větvích životních, to je plazové a ptáci a teplokrevní savci a hmyz, že přibližně ve stejném období geologicky, v pár milionech letech, začaly vytvářet nové formy a zase v jiných dlouhých obdobích nevytvářely nic. Pokoušají se od toho různý věci vyložit, některé to vykládají tím, že vzplanovala někde Supernova, poměrně blízko v galaxii a vrhala takový obrovský kvanta záření na zemi, že to bylo jako podradí o vymáření, že to způsobovalo nadměrný počet mutací a zase tím byl urychlen vývoj, protože ty méně schopný vyhybují a ty schopnější se vydržely najednou všude. Všechny organizmy našli nějaké nové cesty, nové formy, jak se uspořádat, jak se organizovat, jak vytvorit nové podoby, nové formy. Může to být taky jinak, to jsou pouze výklady, ale jde o to, že pro život je podstatní nezůstat u starého, nezůstat u třepět, ale proměňovat se. To znamená, že je elementárně důležité, aby život dovedl učinit čas od času krok k něčemu novému. A čím je život organizovanější, čím je komplikovanější, čím je vyšší úrovně, tím to nové musí přicházet častěji. Člověk jako špička vývoje života se dostal do situace, že dokonce už na té biologické rovině nic tak novýho se rychle nemůže stát a musel přesedlat do jiné roviny. Tím už opouštíme teď biologií. Přesedlal do roviny, řeklibychom historické, a v dějinách se vmění všechno rychleji než v biologii. Novej organismus, novej druh tu a tam po milionech let se objeví. V historii to musí všechno rychleji. Civilizace trvá pár set let, pak buď zahyne, nebo musí ze sebe vytvořit něco novýho, vyšší civilizaci, která všechno pozitivní z té staré pojme, ale vrhne to někam nižší. Takový Egypt udělal, co bylo možné, ale konec konců pokles a už nevěděl, co s tím dál. Ale takové řekové, některým cestovali do Egypta, přinesli si tam nějaké hvězdářské záznamy, udělali z toho nějaké teorie, začali tam pracovat vědecky a najednou to vrhli do něčeho jiného. To zase tak trochu zastavilo, všichni čekali jenom, co Aristoteles o tom říká. Nikdo neměl tendenci si spočítat, kolik nohou opravdu moucha má a šli vždycky do knih se podívat, co Aristoteles o tom napsal. Tak to tak jako všechno zamrzlo, zůstalo tam Aristoteles, až se to zase prorazilo. V novou věku přišla věda, že začalo se to všechno zkoumat a najednou máme teda úplně novou civilizaci, ale zatím nevíme, kam to všechno půjde. Tedy v té úrovni dějiné to všechno jde rychleji a to nové je elementárně důležité. Dokonce to je tak důležité, že to bychom měli, patřilo by to někam jinam, že zabezabejívat se tím, co například pro starého mytického člověka, je to dlouho, už bych to skočil, co bylo takovou nejistotou, že ty archaicití lidé teda chtěli, naopak oni se báli toho, že se to všechno proměňuje. Její jistotou bylo, když to nějak zůstávalo stejný, takže se vymýšleli různý způsoby, jak to udržet, jak se přizpůsobit tomu, jak to bylo a nedělat nic novýho. Báli se toho. A když se tohle změnilo a dneska už je to úplně jinak, a díky čemu se to změnilo, to bychom si mohli říct jindy, že dneska už vůbec se nebojíme toho, že je něco novýho, naopak máme naději, že to nezůstane při starému. Dneska člověk spíš tak s takovou naději kouká do budoucnosti, že se něco stane novýho, co konečně nám umožní, když se toho starýho zbavíme. To je nová taková duchovní atmosféra, která se šíří světem teprve asi dva tisíce let, dva a půl tisíce let. Já teď bleskově skončím, to bude nejlepší, protože nebych to chtěl končit pomalu, tak by to ještě trvalo dlouho. Já jsem na začátku říkal, že vlastně nebudu mluvit o ničem vyčerpávajícím způsobem, že řeknu vlastně jenom pár myšlenek, což jsem učinil. Chtěl jsem ukázat, že zamyslet se nad životem, na zemi a jeho místě vůbec v přírodě, vesmíru, že není bez zajímavostí i pro uvažování o smyslu lidského života. A že vidět ve smrti něco, co je naprosto nepřátelské životu, že je chyba, že život je, už od samého začátku, roznesen nad tuhletou jednostranou vymezení nebo jednostraným pohledem na smrt, že se pokouší, když vidí nějaké nepřátelství nebo nějaké ohrožení ze strany smrti, tak se pokouší to ohrožení ulomitomu hrod tím, že zapojí smrt do svých vlastních plánů. To je tedy také velice poučná záležitost, ponadž nám se také do našich plánů se nám kladou všejaké překážky, ponadž my jsme přece plodem života, tak bychom se vždycky měli ptat, jak takovou překážku můžeme neobejít, vyhnout se jí, ne před ní utýct, ale jak jí využít Jedním, teď to je poslední věc, kterou bych chtěl říct, pro život je velice podstatné, že je schopen intenzivně, různé intenzivně, vnímat, cítit to, co je kolem a to, jak to kolem na život působí. Život je citlivý, život je vnímavý. To je nevýhoda určitá, protože představte si takový kámen, když do něj kopnete, tak je mu to jedno, protože to nebolí. Když to kopnete do něčeho živýho, jako do kočky nebo do psa, tak zakňučí. Být citlivý je nevýhoda, poněvadž to bolí, jenže život s té citlivostí, která je nevýhoda, si udělal výhodu. Totiž, že jí využil k tomu, aby zostřil, vyostřil, vylepšil svý vlastní prostředky k životu. To znamená, že člověk je schopen se nespálit v horké vodě, ale že tam nedřív může dát teploměr, nebo nespálit vlastní dítě, když se koupe malý dítě, tak se tam dá mít teploměr, abychom věděli, kolik to měří páč, že já tam dám ruku, ale přece jenom to dítě je trošku náročnější na to. Já bych mohl ještě pořád dítě ti dost ublížit, i když ta moje ruka tam vydrží. Já nejsem schopen to přesně rozpoznat, když tam dám ruku. Páč velice záží na tom, jestli předtím jsem jí měl v teple nebo v zimě atd. Já tam dám teploměr. Teď okem rozeznám naprosto přesně i zlome k jednoho stupně, to je citlivost. Rozezná z vejšky, jestli někde běží třeba lasička nebo myš, káně myš. Vidí z té vejšky, kde lítá, jestli jde nebo ne, spustí se jak kámen dolů a takovou rychlostí, že ten pták využil ty citlivosti. Atd. Nemusím to dále rozšiřovat. Život od samého začátku je zařízen na to, že když něco, představuji jeho ohrožení, nebo když něco způsobuje mu nějaký nesnázen, bolest atd., že toho dovede využít. Sice ta bolest je nepříjemná, ale na druhé straně zase je možno na ní něco postavej. To je, že jsem schopen cítit tu bolest, nebo něco jiného, že jsem vnímavej, že je citlivý, jsem schopen si udělat přednost. Tak to je takové nejobecnější poučení z takových širokých úvah o životě a smrti. Samozřejmě dalo by se mluvit, já jsem zůstal většinu toho výkladu na úrovni čistě biologické, i když jsem celou tu dobu se pokoušel ukázat, že i když zůstane na té úrovni biologické, je to něco poučného, něco takového až moudrého pro zprávu lidského života. My se můžeme dostatečně v mnoha věcech orientovat ve svém životě, když uvážíme, že jako lidé jsme takovou špičkou vývoje živých organismů a že tedy tady nejsme náhodou, že jsme zasazeni do této vývojové řady a když si rozpoznáme své místo, tak už to trošku napovídá, jaký smysl může asi náš život mít a co má smysl a co nemá smysl v životě, když to bude nepodnikat. Tak to jenom vlastně ukazuje, jak má smysl i na této rovině potom něco uvažovat, přemýšlet a samozřejmě nás to může pak pobídnout k tomu, abychom přemýšleli ještě o dalších věcech. Pokud budete mít své představy, o čem by se mělo mluvit nebo o čem bychom měli ještě diskutovat, prosím vás, to udělejte. Ještě máme nějaký čas. Mám takový dojem, že se nás trošku mlavoval dlouho. Nejste mě zakřiknul, já jsem vám to říkal. To by bylo pravděpodobné. Možná bylo dobré přímo na to navázat tím, jak u člověka je ta nepravděpodobnost v lidském životě. Jak si musí vytvářet ty možnosti. Podívejte se, to vidíme. Zároveň ta říše živejch organizmů nám ukazuje spoustu věcí, které známe z lidského života. Dokonce teď v poslední době se dělají takové pokusy. Konrád Lorenz dělal v létach zkoušky experimenty s husíma hejnama. A ukazoval, co to znamená. Z husího hejna v určitém ranném věku vezmu dvě nebo tři husata a dám je vychovat do jiné skupiny. A později, když už vyrostl, je tam dávám zpátky. A skupina těch osad, vyrostlých husů, teď je cítí jako cizinci. A chová se k ním. A jak se k ním novákne. Když do vesnice přijde někdo jiný, začínám říct, že ten novákne. A to je přistěhovalec. Ten nemá takovou váhu při nějakých poradách. A když tyhle husi přijdou při vandrovanci, tak se tam musí chovat. Ať se hádají, jak těj, tak všechny se sjednotějí a jdou pro něj. Jak se chovají k sobě hejna různá. Jak jednotlivé husi v rámci hejnu nebo mimo hejna. A to vám je tak zajímavé. Protože jsou to hodový lidi. Ty lidi se chovají husi. Všechno vidíte, že je to úplně zhruba. A takový případ je celá řada. Ukazuje se na to, jak ty sdíláte si zařist, když je to velmi poučené. Když se to ukáže, tak člověk sám sebe začne brát a teď jsem reagoval jako husa. To vůbec není žádný specifický lidský jednání. Do třídy přijde novej žák. Já se pamatuju, dokonce profesoři. K nám přišel jednou, já nevím, to bylo v Terci nebo kdy, tak z Přerova se přestěhovala rodina a byl tam jakejsi syna, který přišel do Brno. Jmenovala se Veslem, Veslem, Veslem. A teď prostě mu se tam vydrželo nejlíp ty naší třídy. Jedna, která byla trošku ráčková, tak jako Přerov. Prvníco to, když by se optali profesoři, jakový toho třeba tě. Co si z něj děláš? Já jsem. Bylo to naprosto nevhodný. Protože on je v novém prostředí, necítí se nejlíp a teď si z něj ještě kantoru začne utáhat. A dost na tom, že si žáci z něj utahovali. Ještě kantor taký do podpoře. To je to vůbec nic lidského. A jenom člověk sám sebe začne vidět ve světě, že jedna živá bytost na mnohem nižší příči toho žebříčku začne mít takový dojem, že by se měl chovat trochu vítějci. To už například je dobrý. A teď vidíte, jak přijde nějakej krušik, něco hrozný, jak lidi zalezou. To je přesně to, co dělá pes. Štěká do té chvíli, než se na něj někdo v oboří zholí. Ve chvíli, když přijde zholí, tak zalezou. A už neštěká. Jsou psy taky, který měl patr, a teď se vrhnou. Zase jedna člověk je pes. A těch, co zalezou, je daleko víc. Prostým jednáním je spoustu takových složek, které jsou vlastně nehlidské. Které by potřebovaly trošku zkultivovat, trošku zuštitit. Přinést na takovou lidskou rovinu. Já nevím, to jsem jenom tak velice obecně. Já si tohle měl na mysli. Já si chtěl něco konkrétnějšího. Protože to vlastně tak rozvíjeme. A to takhle přehodnou do obrazu kultury. No, samozřejmě, v politice jednak... Podívejte se třeba... V politice se velmi často stane, že třeba takový obrovský zmatek hospodářskej. Po první světové válce, že krize přišla. Čestní potíže, lidí bez zamyslání. Kdo k tomu přišel? Ten spál samostný osel, který hručně oslovil. No a teď všichni za ní utáhli. Třetí raj, všechno to svedli na židy. Židy musíme likvidovat a pak nám to bude dobře. Začali likvidovat židy, potom začali likvidovat ty, a ještě směší, že se likvidovali židi, nebo vyslovili nějaké kritické připomínky k tomu, že válce se nás nevěřeší. No tak se zavřeli další, pak se přišlo na komunisty, zavírali se komunisti a pak už to taky nestačilo. Sice všichni dostali práci, ale peníze přestaly mít hodnotu. Postupně přestále tak, co bylo potřeba, začalo se zbrojit, začalo se to horše, ještě víc inflace rozplat, co se podniklo, tak se přepadli v okolní země, vyžrali se, pak byl z dalších, tak oni přišli až na Ukrajinu. Jak je možný, že to ty Němci viděli, kam se to šíne? Dokonce byli ochotni nasadit svůj vlastní život na Ukrajině, než to jisté.
s2.flac
====================
Tygra šavlzubeho nebo mamuta nebo eventuálně toho poměrně převázkého může dojít jedině díky tomu, že vůbec se tady vyskytl. Jak to, že kde se vzal kůň? Když tady nejdřív byla země pustá, nezabydlená žádnými živými organismy a potom měla k těmi primitivními a tak dále. Kde se vzal kůň? Ta stráta koně převázkého, sice je ovrovská stráta, ale ta je možná díky tomu, že ten život takým pozorůhodným způsobem vynalézal nové a nové formy, že docházelo k novým objevům v té říši živé. Takže tady skutečně stojíme před takovou nutností uznat, že ten zákon entropický, že sice platí v jistých mezích, ale že tady existuje také ještě něco jiného. My jsme přesvědčení, když se podíváme na život, tak vidíme, že neexistuje jednoznačně nezbytnost, aby v nějakých větších celcích nutně docházelo ke stále takovému většímu poklesu, poklesávání do situací a do okolností, čím dál pravděpodobnější. Že existuje také možnost, že v tomto vesmíru jsou dlouhé, dlouhotrvající trendy k tomu, aby se ta pravděpodobnost zmenšovala. Aby rostla nepravděpodobnost. Ta nepravděpodobnost vývoje živých organizmů je nápadná. Když se na to podíváme dost tak, jak si na základě toho, co nám už paleontologie a biologie řekla, ukázala, tak to býje do očí. Život trvá tři a půl miliardy, až čtyři miliardy let a za celou tu dobu pracuje neobyčejně intenzivně a energicky na tom, aby tady vznikaly organizmy, čím dál nepravděpodobnější. Takže vedle té entropické tendence musíme předpokládat ve vesmíru také tendenci opačnou, které se říká antientropická nebo negentropická, že jako negativně entropická. A život je typickou ukázkou toho, jak negentropii je možno zvyšovat až do úplně neuvěřitelných nepravděpodobností. Ten jménovaný anglický astronom, nevím jestli v této knižce nebo v jiné, myslím, že v jiné, a to Nové základy přírody, jak se to jmenuje, taky napsal, že konec konců, kdybychom sehnali stádovi, já nevím jestli 80 nebo 100, tam uvádí opic, a naučili je psát na stroji, každou posadili před psací stroji a nechali je bez jakéhokoliv ovlivňování a instruování, aby jen tak seděli a ťukali na zdaž bůh do stroje, tak těch 80 opic nebo 100 opic, kdyby takhle bláznivě ťukalo do stroje, teď nevím, kolik miliard let nebo triliard nebo nevím, biliard, prostě šílený nějaký doby, to tam nějak předtím jako spočítá, že kolik by to asi obnášelo, tak při těch nesmyslech, co by napsali, by se nutně, pravděpodobnost by byla, že za tu obrovskou dobu, nakonec, mezi nejrůznějšími nesmysly, že by tam nakonec se vyskytla celá sbírka knih, třeba z Kálského muzea, nebo odkaď to říká, z jakéhokoliv rodnické knihovny, a že samozřejmě je určitá pravděpodobnost, že po kolika letech by vznikla třeba sbírka Shakespeareových sonetů atd. Že prostě stačí nechat ten určitý větší počet. Vůbec ťukat nesmyslně, různě, a že když si dostatečně douho počkáme, tak tam bude cokoliv, co si zvolíme. No, problém je tenhle, že přirozeně dneska už bychom nepotřebali ty opice, pak jak je známo, tak živej organizm se vždycky nějakým způsobem adaptuje na situaci a zjednodušuje si jí, a když si na něco zvykne, tak to dělá porád stejně. Takže ta opice možná, že by si po takových stoletech zvykla dělat to tež. A už by to nebylo čirá náhoda. Čili my bychom tam dneska potřebovali nějaký ten automat, který by byl zařízený na to, že opravdu by byl přímo nadirigovaný, aby postupoval v rámci maximální pravděpodobnosti. A pak bychom to mohli s tím počítat daleko spolelivěji než se nějakou opicí. Ale důležitý na tom je něco jiného, že Shakespeare napsal ty sonety a nemusel předtím a potom psát na prostý blbosti. Nyní byš napsal předtím a potom řadu her, které taky mají smysl. To není otázka, jak dlouho si počkáme. Shakespeare ty blbosti nepsal. A teď ty nemusel čekat pět miliard let a tláskat tam nesmysly a mezi tím by vzniklo něco. On to psal smysluplně. To je obrovské rozdíl, to je jedna věc. A za druhé, i kdybychom ty automaty měli. A ty by nám tláskali ty nesmysly a mezi tím kdo to bude hledat. Mezi tou záplavou, tak nesmysly. Ale život si naučil vylučovat ty blbosti. Už třeba jsme si řekli, když byla ta polévka toho prvního moře horkého a tam ty nejrůznější sloučeniny, no tak tam vznikly takový pokusy o život. Některé úspěšnější, jiné neúspěšnější. Ale život už jsou podstatou, je zařízen tak, že když tam vzniknou ty úspěšnější, tak ty vyžerou ty neúspěšnější, aby nepřekáželi. To je ta darvinská myšlenka, že tady ten schopnější sežere toho neneschopného, takže život se stále zdokonámí. Jenomže má to ještě taky jiný smysl, než jenom takový ten boj o život. Je to způsob, který se ukazuje teda v moderných společnostech jako strašně důležitý. Já teď jednou složkou mé práce je likvidace odpadků v jednom podniku. V generální ředitelství a tam prostě denně se snese hrozný kvantum všelijakejch svinstev z provozu většinou papíru. Ale mezi tím je samozřejmě popel cigaretový, špačky, zbytky svačin. Prostě co si pomyslíte všechno možného naškrabané svinstvo. Jak se krouhají tušky a tužeře. Prostě nepřebíraná záležitost. Člověk teprve, když tam je, tak si uvědomí, tak to je jeden podnik, kde je řekneme 200 nebo 400 nebo kolik lidí. A ten vyproduk je, že tam se dělají projekty a tak dále. Teda toho papíru se zpotřebuje obrovský kvantovatel. Nicméně přece je to jeden badák z celé Prahy toho svinstva. A teď si představte, to musí být nějaký takový organizátor, který to vrne do ruky. A teď jezdějí ty kukavozy, že teď to tam zvážejí, někde se to likviduje. To je strašný problém společnosti. To jsme se museli naučit. Za Karla IV. ráno lidi vylejvali nočníky z okna ven na ulici. Bylo nepředstavitelných takovým vedru, jako třeba bylo dneska, chodit těma uličkama starého města. To prostě nešlo vůbec. Nikdo nevěděl co. To jsme se museli naučit, že je to třeba kanalizovat a já nevím, co všechno. To je jenom teda základní věc. Ale teď si představte, že takový podnik má svůj archív. A teď samozřejmě, jakmile se udělá nějakej projekt, teď se to postaví, a teď se ukazuje, že třeba za dva roky se zřítí někde nějakej most nebo se propadne ku silnice nebo něco takového. O tom jste jistě nikdy neslyšeli. A teď se jde do toho archívu a zjišťuje se, jak se to udělalo, jestli je to pravda, kdo je za to odpovědnej. To všechno si vidíte. No ale za deset let už se to roste. Ten archív bytní, tak se něco musí vyřadit. Tak se lidi musí vymyslet způsoby, jak to vyřadit. Likvidovat části archívů. Staré knihy, které už jsou potřebné, se musí likvidovat. Skartace se tam říká. Tohle to život musel všechno zvládnout. Taky život měl nějaké svý zásobičky, měl organismy, které nebyly k ničemu, organismy, které jim překáželi, které už nebyly schopný se při způsoběnovaní, tak museli být skartováni. Tenhle problém byl zvládnout bez té inteligence, kterou mají lidi a s kterou to velmi těžko teď provádějí. Život teda musel vynalézt celou řadu věcí, aby dosáhl toho, co teď takhle obdivujeme, že totiž se proškrával z takových primitivních začátků, se doškrával až k těm takovým poměrně neobyčejně komplikovaným formám života. Jednou z nich, tou hlavní, tou nejvyšší, po jisté stránce jsme my. Takže my teď vidíme, že kromě toho, že tady je jakési směřování té komplikovanosti k novému třetímu typu nekoneční, tak ještě tady máme to směřování k větší a větší nepravděpodobnosti. A to směřování není jednoduché a říkali jsme si, že tomu patří celá řada takových vynálezů, které my teď teprve hodno těžko objevujeme a přitom život to musel řešit už dále. A teď přistupek k třetí věci. Mluvili jsme o tom už, že život má přitom také své stráty. Takovou základní strátou je smrt jednotlivých organismů, druhů organismů, rodů celých nebo celých familí, teda členů. Samozřejmě je tady také riziko, který si uvědomuje naše generace než naši několik generací, že už jsme. Tedy víc po té relace se spolupně víc, než kdo si to uvědomoval předtím. Totižže teď život ve své komplikovanosti dospěl až k tvorům, který jsou schopni život na celé zemi, veškerý život zničit. Čili teď byla vyvinutá v rámci životního věru, byla vyvinutá inteligence, která je schopna vládnout prostředky, které dostačují k zničení všeho života. Život ohrožuje teď sám sebe v člověku. Jak vlastně je ta smrt do vývoje životního zapracovanou, jak jen vztahuje k tomu? Je skutečně smrt to, co obvykle se tím rozumí, je opakem, nepřítelem života? Je něčím, co jen život ohrožuje? Zvláštní je tedy, že smrt je možná vlastně jenom tam, kde je život. Smrt parazituje na životu. Dokud neexistovala ve vesmíru život, tak samozřejmě neexistovala taky smrt. Sice všechno bylo tak jako mrtvé. Žádný život nikde nebyl. Jenomže nemá smysl tomu říkat. Mrtvé, když to nezemřelo. Nikdy to nebylo předtím živé. Smrt vlastně vznikla teprve, jako byla umožněna tím, když vznikl život. A život ovšem byl od počátku smrtního ohrožování. Pravděpodobně mnoho těch počátků pokusů o život skončilo velmi brzo. Ukázalo se, že to nemá šanci a konec. I potom, když už vznikly jakési organizmy schopné udržet se při životě a dokonce se rozmnožovat, byli ohroženi nejrůznějšími okolnostmi. Na jednou z nich čelnice tam mohlo nějaké soky vyhrnout. Láva, horká kraj, oržála. Organizmy, které byly v blízkosti, se uvařily a nic z nich nebylo. To byl konec. Takových příčin tu mohlo být mnoho. Někde se uvolnilo nějaká geologická hrstva, která způsobila, že jedovaté látky, které nebyly schopní sníst určitý organizm, zaplavily velkou plochu a velký prostor toho moře původního, že tam pochcívaly všechny začáteční formy života a byl konec. Takových neštěstí se jistě stalo mnoho a od té doby, když život opustil moře a byl venku, nejrůznější živelní katastrofy, poníčily spoustu života. Ale zvláštní je jedna věc, že život už od samého začátku si vyřešil svůj vztah k smrti zcela originálním způsobem. Nedopustil, aby smrt ohrožovala živý organizmus, nebo život vůbec, jen zvenčí. Ale pokusil se tu smrt ovládnout, zvládnout a integrovat ji do svého plánu. A tak ten základní pokrok od jednokunečních organizmů, které se rozmnožovaly dělením, a které byly ohroženy jenom tak, že na něm strhla se nějaká nepříjemná zážitost, která jim stížila život takovým způsobem, že už to nepřižili, nebo přímo je zahubila. Ale tím, jak se množili, tak přece jenom zůstali nějaký, kteří se namnožili dál, kde v té události ošpěvé nedošlo k žádné katastrofě. A tak se to tak udrželo. Život si vymyslel něco zcela mimořádného originálního. Totiž vymyslel si tzv. pohlavní dělení nebo množení. To jest ne, že se jedna buňka zaškrtí a rozdělí se ve dvě, ale že vytvoří malý, nový organismus, kterému dá život a který nebude do všech detailů opakovat ten organismus původní, rodičovský. Když se rozdělí buňka, tak ty dvě nové buňky, vzniklé dělením, jsou naprosto stejné, jako byla ta původní. Ale při tomto způsobu rozmnožování dochází k promíchání těch chromozomů a genů, takže vlastně ta kombinace je usnadněná. A tak vzniká možnost, že jednak z toho dělení, respektive množení, vzniknou organismy, které jsou hůř schopné žít, ale které jsou i líp schopné žít. A není to nějaká náhodná mutace. Nýbrž je to plánováno. Právě patří to k podstatě toho spojení dvoujedinců, které dodají nějaké chromozomy, takže může vzniknout ta i ona kombinace. Výsledek je jaký? Že ne z venčí, z nějakého jiného vývoje, nýbrž přímo z vlastního rozmnožování mohou vzniknout jedinci, kteří se ukážou schopnějšími než ty druhé, a který je buď, oni je přímo nesežerou, že většinou teda takhle, když to z jednoho druhu se vyjde, tak se nadzájem nepožírají, ale z nemožných velmi stížejtěm druhým život. Prostě organizmus, který je adaptovanější na dané podmínky, se rozmnoží a ten, který je méně adaptovaný, ten začne chřadnout, začne být méně četnej, až nakonec vyhyne. Konkrétní případ máme třeba savci, se ukázali být daleko schopnější a adaptovanější na poměry, jaké ve starém světě existovaly, nebo ve většině světa existovaly, a naprosto vytlačili vačnáce. Naproti tomu v jisté době došlo k oddělení kusů azijské a africké pevniny, v oblasti oceánie, a takový ten velkej kus odtrženej představoval Austrálii. V Austrálii nedošlo k tomu objevu placenty a toho saveckého způsobu života. Postupně se tam vyvinuli všechny možné formy živočeků, jak je známe z ostatního světa. Například beverky jsou tam, jsou tam myši, ale nejsou tam savci a všechny se rozmnožují jiným způsobem, bez placenty, tak, že mláďata jsou strašně mrňavá, musí za pomoci rodičů se dostat do vaku, kde teprva začnou růst a kde se vyvinou do podoby, asi do velikosti, v níž se savci teprva rodějí. A takže beverky, které tam se vyvinuly, jsou vakobeverky, myši jsou vakomyši a tak dále. Ve chvíli, kdy tam přišel člověk a dotáhl tam psa, dingo, který tam zdivočel, tak najednou řada druhů byla zahubena, protože se ukázalo, že ten dingo je schopen spoustu těch místních nádpodobné šelmy nepřipravených zástupců zvěřeny likvidovat šílným způsobem. Takže teď jsou problémy, nebo tam nějaký králíky vyvinul spoustu klokanů, vážně mě, čím se živit. Tak se ukazuje, že takový adaptovanější, schopnější způsob života, který už se neomezuje jenom na jednotlivé zvíře, ale který už patří do stylu životní existence celých rodů, nejenom druhů, ale rodů a čeledí, kam až bychom to dotáhli, že způsobuje, že jsou vyřezovány ty méně schopné organizmy a druhy a rody organizmu a že tedy dochází vlastně k vývoji směrem k tomu většímu nekonečnů, k té komplikovanosti větší, k té nepravděpodobnosti, právě tím, že je zapracována vlastně smrt, zahubení, vyhubení určitých organizmů, že je zapracována do životního vývoje. Kdyby nedocházelo k vyhynutí organizmů, tak by nebyl možný vývoj. Vývoj je možný jedně díky tomu, že přežijou schopní a méně schopní nepřežijou. Čili život sám si zapojil smrt do svých cílů a způsoby a zařídil to tak, že ta smrt už jen zdánlivě stojí proti životu, ve skutečnosti mu slouží. Život si zapřáh tak, že díky smrti a díky té zapojenosti smrti do života může zvětšovat svou šanci a k tomu vydosahoval těch forem velmi nepravděpodobných, velmi komplikovaných. Tady vidíme, že už na rovině biologické dochází k tomu, že smrt je vtahována, integrována do života, že se stává součástí životních rozvrhů, životního programu. Takže je to problém chtít vidět ve smrti jen něco, co je proti životu. Život byl schopen už na biologické úrovni si zapřáhnout k tomu, aby mu sloužila. Tím se dostáváme ke čtvrté věci, totiž že pro život je strašně důležité nezůstat beze změny, nezůstat přistaré. Pravda je, že známe organismy, které dovedly přežít obrovské geologické epochy prakticky beze změny. Existují ryby nebo perlorodky, nebo já nevím co ještě, které se našly v těch středoafrických jezerech, které po všech stránkách odpovídají živočichům, kteří žili před miliony a miliony, desítka miliony a snad sta miliony let. Obecně v oceánech. Tam už neexistují, tam přišly vyšší formy, ale v těch vnitrozemských, vnitroafrikských jezerech, tam zůstaly takřka beze změny. Takových případů je celá řada, ale většinou to tak není. Většinou je to tak, že ten vývoj šel dosti pruce ku předu. V různých obdobích, různě dokonce byly učeněny pokusy ukázat, že naše země procházela po biologické stránce určitými takovými obdobími obrovských proměn ve všech těch větvích životních, to je plazové a ptáci a teplokrevní savci a hmyz, že přibližně ve stejném období geologicky, v pár milionech letech, začaly vytvářet nové formy a zase v jiných dlouhých obdobích nevytvářely nic. Pokoušají se od toho různý věci vyložit, některé to vykládají tím, že vzplanovala někde Supernova, poměrně blízko v galaxii a vrhala takový obrovský kvanta záření na zemi, že to bylo jako podradí o vymáření, že to způsobovalo nadměrný počet mutací a zase tím byl urychlen vývoj, protože ty méně schopný vyhybují a ty schopnější se vydržely najednou všude. Všechny organizmy našli nějaké nové cesty, nové formy, jak se uspořádat, jak se organizovat, jak vytvorit nové podoby, nové formy. Může to být taky jinak, to jsou pouze výklady, ale jde o to, že pro život je podstatní nezůstat u starého, nezůstat u třepět, ale proměňovat se. To znamená, že je elementárně důležité, aby život dovedl učinit čas od času krok k něčemu novému. A čím je život organizovanější, čím je komplikovanější, čím je vyšší úrovně, tím to nové musí přicházet častěji. Člověk jako špička vývoje života se dostal do situace, že dokonce už na té biologické rovině nic tak novýho se rychle nemůže stát a musel přesedlat do jiné roviny. Tím už opouštíme teď biologií. Přesedlal do roviny, řeklibychom historické, a v dějinách se vmění všechno rychleji než v biologii. Novej organismus, novej druh tu a tam po milionech let se objeví. V historii to musí všechno rychleji. Civilizace trvá pár set let, pak buď zahyne, nebo musí ze sebe vytvořit něco novýho, vyšší civilizaci, která všechno pozitivní z té staré pojme, ale vrhne to někam nižší. Takový Egypt udělal, co bylo možné, ale konec konců pokles a už nevěděl, co s tím dál. Ale takové řekové, některým cestovali do Egypta, přinesli si tam nějaké hvězdářské záznamy, udělali z toho nějaké teorie, začali tam pracovat vědecky a najednou to vrhli do něčeho jiného. To zase tak trochu zastavilo, všichni čekali jenom, co Aristoteles o tom říká. Nikdo neměl tendenci si spočítat, kolik nohou opravdu moucha má a šli vždycky do knih se podívat, co Aristoteles o tom napsal. Tak to tak jako všechno zamrzlo, zůstalo tam Aristoteles, až se to zase prorazilo. V novou věku přišla věda, že začalo se to všechno zkoumat a najednou máme teda úplně novou civilizaci, ale zatím nevíme, kam to všechno půjde. Tedy v té úrovni dějiné to všechno jde rychleji a to nové je elementárně důležité. Dokonce to je tak důležité, že to bychom měli, patřilo by to někam jinam, že zabezabejívat se tím, co například pro starého mytického člověka, je to dlouho, už bych to skočil, co bylo takovou nejistotou, že ty archaicití lidé teda chtěli, naopak oni se báli toho, že se to všechno proměňuje. Její jistotou bylo, když to nějak zůstávalo stejný, takže se vymýšleli různý způsoby, jak to udržet, jak se přizpůsobit tomu, jak to bylo a nedělat nic novýho. Báli se toho. A když se tohle změnilo a dneska už je to úplně jinak, a díky čemu se to změnilo, to bychom si mohli říct jindy, že dneska už vůbec se nebojíme toho, že je něco novýho, naopak máme naději, že to nezůstane při starému. Dneska člověk spíš tak s takovou naději kouká do budoucnosti, že se něco stane novýho, co konečně nám umožní, když se toho starýho zbavíme. To je nová taková duchovní atmosféra, která se šíří světem teprve asi dva tisíce let, dva a půl tisíce let. Já teď bleskově skončím, to bude nejlepší, protože nebych to chtěl končit pomalu, tak by to ještě trvalo dlouho. Já jsem na začátku říkal, že vlastně nebudu mluvit o ničem vyčerpávajícím způsobem, že řeknu vlastně jenom pár myšlenek, což jsem učinil. Chtěl jsem ukázat, že zamyslet se nad životem, na zemi a jeho místě vůbec v přírodě, vesmíru, že není bez zajímavostí i pro uvažování o smyslu lidského života. A že vidět ve smrti něco, co je naprosto nepřátelské životu, že je chyba, že život je, už od samého začátku, roznesen nad tuhletou jednostranou vymezení nebo jednostraným pohledem na smrt, že se pokouší, když vidí nějaké nepřátelství nebo nějaké ohrožení ze strany smrti, tak se pokouší to ohrožení ulomitomu hrod tím, že zapojí smrt do svých vlastních plánů. To je tedy také velice poučná záležitost, ponadž nám se také do našich plánů se nám kladou všejaké překážky, ponadž my jsme přece plodem života, tak bychom se vždycky měli ptat, jak takovou překážku můžeme neobejít, vyhnout se jí, ne před ní utýct, ale jak jí využít Jedním, teď to je poslední věc, kterou bych chtěl říct, pro život je velice podstatné, že je schopen intenzivně, různé intenzivně, vnímat, cítit to, co je kolem a to, jak to kolem na život působí. Život je citlivý, život je vnímavý. To je nevýhoda určitá, protože představte si takový kámen, když do něj kopnete, tak je mu to jedno, protože to nebolí. Když to kopnete do něčeho živýho, jako do kočky nebo do psa, tak zakňučí. Být citlivý je nevýhoda, poněvadž to bolí, jenže život s té citlivostí, která je nevýhoda, si udělal výhodu. Totiž, že jí využil k tomu, aby zostřil, vyostřil, vylepšil svý vlastní prostředky k životu. To znamená, že člověk je schopen se nespálit v horké vodě, ale že tam nedřív může dát teploměr, nebo nespálit vlastní dítě, když se koupe malý dítě, tak se tam dá mít teploměr, abychom věděli, kolik to měří páč, že já tam dám ruku, ale přece jenom to dítě je trošku náročnější na to. Já bych mohl ještě pořád dítě ti dost ublížit, i když ta moje ruka tam vydrží. Já nejsem schopen to přesně rozpoznat, když tam dám ruku. Páč velice záží na tom, jestli předtím jsem jí měl v teple nebo v zimě atd. Já tam dám teploměr. Teď okem rozeznám naprosto přesně i zlome k jednoho stupně, to je citlivost. Rozezná z vejšky, jestli někde běží třeba lasička nebo myš, káně myš. Vidí z té vejšky, kde lítá, jestli jde nebo ne, spustí se jak kámen dolů a takovou rychlostí, že ten pták využil ty citlivosti. Atd. Nemusím to dále rozšiřovat. Život od samého začátku je zařízen na to, že když něco, představuji jeho ohrožení, nebo když něco způsobuje mu nějaký nesnázen, bolest atd., že toho dovede využít. Sice ta bolest je nepříjemná, ale na druhé straně zase je možno na ní něco postavej. To je, že jsem schopen cítit tu bolest, nebo něco jiného, že jsem vnímavej, že je citlivý, jsem schopen si udělat přednost. Tak to je takové nejobecnější poučení z takových širokých úvah o životě a smrti. Samozřejmě dalo by se mluvit, já jsem zůstal většinu toho výkladu na úrovni čistě biologické, i když jsem celou tu dobu se pokoušel ukázat, že i když zůstane na té úrovni biologické, je to něco poučného, něco takového až moudrého pro zprávu lidského života. My se můžeme dostatečně v mnoha věcech orientovat ve svém životě, když uvážíme, že jako lidé jsme takovou špičkou vývoje živých organismů a že tedy tady nejsme náhodou, že jsme zasazeni do této vývojové řady a když si rozpoznáme své místo, tak už to trošku napovídá, jaký smysl může asi náš život mít a co má smysl a co nemá smysl v životě, když to bude nepodnikat. Tak to jenom vlastně ukazuje, jak má smysl i na této rovině potom něco uvažovat, přemýšlet a samozřejmě nás to může pak pobídnout k tomu, abychom přemýšleli ještě o dalších věcech. Pokud budete mít své představy, o čem by se mělo mluvit nebo o čem bychom měli ještě diskutovat, prosím vás, to udělejte. Ještě máme nějaký čas. Mám takový dojem, že se nás trošku mlavoval dlouho. Nejste mě zakřiknul, já jsem vám to říkal. To by bylo pravděpodobné. Možná bylo dobré přímo na to navázat tím, jak u člověka je ta nepravděpodobnost v lidském životě. Jak si musí vytvářet ty možnosti. Podívejte se, to vidíme. Zároveň ta říše živejch organizmů nám ukazuje spoustu věcí, které známe z lidského života. Dokonce teď v poslední době se dělají takové pokusy. Konrád Lorenz dělal v létach zkoušky experimenty s husíma hejnama. A ukazoval, co to znamená. Z husího hejna v určitém ranném věku vezmu dvě nebo tři husata a dám je vychovat do jiné skupiny. A později, když už vyrostl, je tam dávám zpátky. A skupina těch osad, vyrostlých husů, teď je cítí jako cizinci. A chová se k ním. A jak se k ním novákne. Když do vesnice přijde někdo jiný, začínám říct, že ten novákne. A to je přistěhovalec. Ten nemá takovou váhu při nějakých poradách. A když tyhle husi přijdou při vandrovanci, tak se tam musí chovat. Ať se hádají, jak těj, tak všechny se sjednotějí a jdou pro něj. Jak se chovají k sobě hejna různá. Jak jednotlivé husi v rámci hejnu nebo mimo hejna. A to vám je tak zajímavé. Protože jsou to hodový lidi. Ty lidi se chovají husi. Všechno vidíte, že je to úplně zhruba. A takový případ je celá řada. Ukazuje se na to, jak ty sdíláte si zařist, když je to velmi poučené. Když se to ukáže, tak člověk sám sebe začne brát a teď jsem reagoval jako husa. To vůbec není žádný specifický lidský jednání. Do třídy přijde novej žák. Já se pamatuju, dokonce profesoři. K nám přišel jednou, já nevím, to bylo v Terci nebo kdy, tak z Přerova se přestěhovala rodina a byl tam jakejsi syna, který přišel do Brno. Jmenovala se Veslem, Veslem, Veslem. A teď prostě mu se tam vydrželo nejlíp ty naší třídy. Jedna, která byla trošku ráčková, tak jako Přerov. Prvníco to, když by se optali profesoři, jakový toho třeba tě. Co si z něj děláš? Já jsem. Bylo to naprosto nevhodný. Protože on je v novém prostředí, necítí se nejlíp a teď si z něj ještě kantoru začne utáhat. A dost na tom, že si žáci z něj utahovali. Ještě kantor taký do podpoře. To je to vůbec nic lidského. A jenom člověk sám sebe začne vidět ve světě, že jedna živá bytost na mnohem nižší příči toho žebříčku začne mít takový dojem, že by se měl chovat trochu vítějci. To už například je dobrý. A teď vidíte, jak přijde nějakej krušik, něco hrozný, jak lidi zalezou. To je přesně to, co dělá pes. Štěká do té chvíli, než se na něj někdo v oboří zholí. Ve chvíli, když přijde zholí, tak zalezou. A už neštěká. Jsou psy taky, který měl patr, a teď se vrhnou. Zase jedna člověk je pes. A těch, co zalezou, je daleko víc. Prostým jednáním je spoustu takových složek, které jsou vlastně nehlidské. Které by potřebovaly trošku zkultivovat, trošku zuštitit. Přinést na takovou lidskou rovinu. Já nevím, to jsem jenom tak velice obecně. Já si tohle měl na mysli. Já si chtěl něco konkrétnějšího. Protože to vlastně tak rozvíjeme. A to takhle přehodnou do obrazu kultury. No, samozřejmě, v politice jednak... Podívejte se třeba... V politice se velmi často stane, že třeba takový obrovský zmatek hospodářskej. Po první světové válce, že krize přišla. Čestní potíže, lidí bez zamyslání. Kdo k tomu přišel? Ten spál samostný osel, který hručně oslovil. No a teď všichni za ní utáhli. Třetí raj, všechno to svedli na židy. Židy musíme likvidovat a pak nám to bude dobře. Začali likvidovat židy, potom začali likvidovat ty, a ještě směší, že se likvidovali židi, nebo vyslovili nějaké kritické připomínky k tomu, že válce se nás nevěřeší. No tak se zavřeli další, pak se přišlo na komunisty, zavírali se komunisti a pak už to taky nestačilo. Sice všichni dostali práci, ale peníze přestaly mít hodnotu. Postupně přestále tak, co bylo potřeba, začalo se zbrojit, začalo se to horše, ještě víc inflace rozplat, co se podniklo, tak se přepadli v okolní země, vyžrali se, pak byl z dalších, tak oni přišli až na Ukrajinu. Jak je možný, že to ty Němci viděli, kam se to šíne? Dokonce byli ochotni nasadit svůj vlastní život na Ukrajině, než to jisté.