Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Jo jo, já to netvrdím takhle, ale jenom jak ten Freud zůstává stát, vidět mě, proč to, že teda opravdu zůstává růžen mnoho. Co na to je jednou, či chápu, jako vysyblivovaný, ten základ je mnoho. Ale že na to upozorním, to je hodně důležité a je dobrý, to vědět. Fakt je, že tam můžou být některé ingredience, které z tohodle žijou. Čili upozorní na to je dobrý, pokud to tam je, tak to je takový jakási znečišťující prvek, který vlastně jako mate toho výzkumníka zavádí hodně. To je prostě jenom něco, co tam být nemá. Když to on tam vyloží, že to je prostě přirozené, že to je něco si samozřejmého. No tak, to, co jsme lidé řekli, je to skutečně teda ten výklad toho, ty druhé věty, které dalo třetího stavce na stráně deset. Zítra uvnitř nás nic, ale zde poštějící. Být jednoduchý ten výsledek bude substanc válnosti, když všloho nebude ztrátovat. Prostě oceného. Přesně. To musí někde vyčetřit, že to je taková válnost. No ono to je taky snad válnost, ne? No jo, ale to by byla tady... Co by to tu zlobralo? To je dost postracené malosti. Ne, ono jde o to, že když tam řeknete zmarnost, tak ta žádnou substancí nemá. Že zajde o substanci toho, co bylo zmarněno, ale co bylo velmi cené. Že bylo samotně zmarněného. Zmarněného leda. No a pro zmarněného, když tam stačí, je to ocené. No tohle to teda, že jo, to je taková zajímavá věc. V tomhle se ničeologové logy jako lyšej. Jsou ničáni, který, jak si interpretují, svého barda jako právě toho, kdo statečně a odvážně chce to nic. Pravda je, že ten to vykládá jinak. Jasprs v tom svoji ničovi a že naproti tomu Heidegger to sice drží, ale to nic vykládá jinak. Ano, ale tady je také, jako on připouští to, že on to nic chce. Jo, protože je to pro ně nová šance. Oni nechtějí mít za to v tom slova smyslu, že by se s ní chtěli smířit. Ale chtějí takovým způsobem, ten niče, že chce, aby tam měl něco další. Protože je to novej impuls, až ten se dá něco nového udělat. To je nová šance. No to nic, je těžko nová šance, je tušenou novou šanci. Oni chtějí, aby k tomu nic došlo, když k tomu dojde. To myslím, že to tam nevyložíte. Já nevím, na čem to zakládáte tohle. Na dalších řádcích. Na kterým například? Hned tam bylo řečeno, že boha není jako ztrát, když jim koupili právě po největší šanci. To ne, ale to je gottlosigkeit. Bezbožnost. A ne nic. Bezbožnost? Není to spíš jako... No gottlos je bezbožný. Ne, ne, ne. Gottlos je bezboha. Bezbožnej. Čiže to je ateismus de facto. Že to není jako ztrátáný běž největší šance. Ale to není nic. To není to nic. To je právě to nastávání toho nic. Ne, to nic, to je to, čemu chce čelit tím ateismem. Čiže to je gottlosigkeit. To nic je v něčem jiném. To nic je v tom nicotném pozůstatku té minulosti, která se rozložila. To nic v podstatě přichází od toho začátku, jak to jde všechno z kopce, tak ten konec z toho je právě nic, tak já to chápu. No jistě. A oni právě chtějí, aby to nic přišlo. A to nic je po tom, jak já jsem se domýval, to je ta ztráta toho, že a to ten nic če chce, když tam vidí to největší šanci. Konečně, aby se to mohlo zase dostat na začátek, nebo kam pojde, co tady říká. To je zase interpretace, interpretace taková heglovská, že se to zvrací ve svůj opak. To už je jiný, co vidí, ale vidí v tom šanci právě. Ale v čem? Ne v tom nic. No, já jsem myslel, že... A opravdu myslili jsme, že stejný nienáročně není náročný výsitek. No ale je to třeba všechno zároveň hlavní, které na ty hemulý západy můžeme se prostě docházet. Jože všechno ze pravdy. Co ľudículovia vlastně dávají v sebečné svoji občanství, že je to hmo arc. Odh Tranciév, fusorůs. Je to nádšencesko-clanice, A co je teda pro něj příchod toho velkého? No to je to, že to všechno se do toho rozkládá. To je to nic. Ale to se děje celou dobu. Ale to není tady zmus. To se děje celou dobu a teď jsme před tím totálním... Ale právě ten krach celý znamená bezbožnost, ne? Ne, ne, ne. To to už dělá, to tam strkáte vy. To není pravda. Právě to níčemně říkáme. Naopak, ta bezbožnost to je způsob, jak čelit k tomu nic. No jo, ale vymyslíte trochu možná jinou bezbožnost. Jako, to odložitka, jak já právě na tomto rozdílu, já jsem to rozhodnouto vstavěl, že se to bralo jako to, že ti lidé v podstatě od toho boda přicházejí, jo? Do rychle, no ano, boh Je mrtev. No? Ale ten moment, kdy oni je úplně přijdou, to je na jednu stzhervu krach, celý ty doby... To je take zdánlivý krach. Ano. Samozřejmě, tam je krach. Vešte, nic není zdánlivý krach. Nic je skutečnej krach. To právě není. Vždyť nezná. Ale z tohohle toho bych dovodil, Je to nic pro ty lidi, kteří najednou přijdou k tomu, že zjistili, že ten Bůh není, tak pro něj je tady najednou nic. No jistě, to je nic dále, to je jenom vykládáte, co si mi lidi myslej. No ale tak bych to chápal z tohoto textu. No ne, tak to nevím, co tam chápete. Tady se řekne z toho textu, že Er blitten das nichts aus, bevorstehen. Co to znamená bevorstehen? Že je to před námi. A tej zmus, ten je přece v nás. Ta gottlosigkeit je v nás. To není před námi. No, ne u všech jako by třeba, že? No tím hůř, když to u někoho je gottlosigkeit jenom před ním, no tak to je ten jedinej spravedlivej, si myslí. To jsou jeho věci třeba. Tak to už vůbec, to už s tím se nebudeme bavit. A když říká tato, abych to udržel na páně, že oba se dobívají, že před ním je nic. Toho nic nechtějí. A teďka jsou tady jenom ty dvě varianty. Kierkegaard ještě s tou variantou, že přepovádá pravdy nebo možnosti. Pravdy, co? Ještě myslí, že by ten, kdo naplní ten novej zákon mohl přijít. Člověk, který má pak bezpoštnosti, nezpatřuje věc strátů, ale možná právě největší šanci. A stejně obou zase dokonce poslouchejte. Objema tedy. Objema je přesto, jeho společná důležitost, která substanci vědí, co hrál i třeba bezpoštně. Toto je objema. To znamená, že stejně mají věc neco vědět. Líběž právě co substanc a co nějaký řád, nějaká možná. A přitom oba se spojí. Jsou zajedou v tom, že to nic nechtějí. To znamená, že to nic nemůže být ani v hornotě, ani v řádu, ani v bytí. Protože to chtějí. Takže tady zbývá to, nic cítí jako to, co sice viděli. Jako stojící přede dveří. Nechtějí to, bádá pak objema, ale oba dva chtějí, mají vůlik připstat v hornotě, v řádu. Jeden sice ještě předpokládá, že by to mohlo být přestřelství, která by k tomu dojela. Druhej se k témuž pomocí bezpoštnosti. Právě proto se úplně dá tu svoji vůli v substanci, v řádu a v hornotě. Myslíš jako díky ateismu dosáhne řádu? Ne. Tak bych toho nečekal. To je velká šance. Ateismus je velká šance? Ano, protože ateismus je negatívní. Šance je v tom, že přestanete žít filuzy, přestanete se koukat nesprávným směrem a konečně pochopíte, že jde o něco jiného. Jde o tohleto otázku. Ateismus je východiskem. Proto to vidím. Ateismus je ten největší krát? Ne, to je šance. Proč? Když je to největší šance, tak je to jenom šance k odpíchnutí. No jistě, ale šance je vždycky jenom šance k odpíchnutí, to ještě není do toho. Objevím se ten, co vy nastavíte, kdyby nemělo být právě tohletou šanci. Pak jsou tady dvě věci, které nechámu. V podstatě dva pohyby. Že on se dosáhnul, co to má po tom společným, spolnit co tohle. Proč to se tady v podstatě objevuje? Když mu stačí jenom, když ti lidi dosáhnou toho ateismu. A nestačí, kde to říká, že to stačí? To je předpoklad, to je šance. Ale to se pokračujeme a zeptáme se, co to je. Je dokonalej ateismus, když by se držel, aniž by se bral jako odpíchnutí, je to něco tam? To není. A co třeba bude ta nicota je úplná? To není nicota, to znamená nicota. Co to je? Nicota není nicota. To není nic, to je krach všeho. Krach všeho, já všud nevím, co to znamená. Krach všeho není nicota. Je to tak, že ta nicota je tady, kterou nechceme, může být hlavně hodnocena jakožto nějakým prostředním, kterého nejlíp, kterým musíme projít. Chceme-li se dostat ke světě, chceme-li uplatit vůlič nějaké nové hodnotě, nové úřady. Mně se skutečně zdá, mně se skutečně zdá, že pro ničeho by mohlo platit, že ta bezbožnost je velká šance. Protože je tou nicotou, ale nejkonečnou nicotou, výběžným prostředkem, který mu umožňuje chtít mít vůli k tému. Ty chceš spojit oběhne ty věci. Nějakou jinou. Já mluvím o tom, co teď budeme říkat, že když oba nechtí, tak myslím teda, že oba, tak to můžeš vyložit tak, že oba nechtí zkázů definitivní. Oba nechtějí prostě... Takže to nic je potom to dokonalý nic. To je jedno z našej negativní, co nechtějí. A nebude tady možnost chápat tu godlost, která je jako mítovic, které je velký, je taky ta velká šince, ale je taky to, co my chceme, protože přesto se přeci musíme mít dostat dál. To je jenom to vyčištětní pole, ale není to cíl, to, co bychom chtěli. To je jenom to, co tím je úplně pro ní. Mě spíš zaráží ta věc, že já chápu to, co říká Honza, že ta zbavenost toho Boha může být právě tou šancí, kdy se můžeme odradit něčemu novýmu. Ale měne o tu souvislost mezi v podstatě tou zbaveností a tomu nicotrou. A chci se právě ptát na to, zda celková zbavenost toho Boha, tedy celkový ateismus, je už ta nicota, a nebo nastolení toho celkového ateismu ještě potom vede k té celkové nicotě. A nebo co vede tedy k té celkové nicotě? Měl bych tomu vézt ateismus přece. I přece ta doba je charakterizovaná tím, že dochází k ateismu. A to je tam rozdílné na tom. To není hůra mého zkušenosti. U vašeho děříka je právě takový staroběhský moralistický obrázek. Protože ta pravá, ten konec všeho, to je právě ta jeho božnost. A tady v čem je podle nich ten celkový konec? Já bych při tom tady vyklikl úplně jenom ty divé dvě božnosti. Že nic se nemůže chávat jako ten prostředek k něčemu dalšímu. O tomto nic můžu nechtít ve smyslu velmi definitivní. Ale můžu ho očekávat a můžu ho považovat za velkou šanci, pak i že je to jeho prostřed k tomu, abych se zbavil iluzii a vyčistil toho všeho. Ty od těch falešejch. To je nic, který znicuje nějakou nicotnost. To není žádný nic skutečný. Podívejte se, k tomuhle je nejlepším příkladem v vojbách, který je přílišně současník jaký byl druhý, ale něco starší. A který je dobře známej i člověk, který si ho neváží. V základních vojbách je ateista. Programovej ateista. Který ale tvrdí, že není negativní. On nechce popírat Boha. On nechce popírat, dokonce říká, že nechce popírat teologii. On chce jen ukázat, že teologie je antropologie. On nechce popírat člověka. On chce jen ukázat, že nechce popírat Boha. On chce ukázat, že Boh je jenom nic jiného než člověk. To je rodový člověk. A k tým je ateisto. Čili ten jeho ateizmus je pozitívní. Nikoliv neví, jak on to sám páme. Proč by musel níče, který byl starší, teda mladší, depaktově byl pozdější, proč by musel ten ateizmus chápat jako to nic? Proč by nevzal vážně celý století toho vývoje v Německu? To je nesmysl. Samozřejmě nemohte. Ta dotlózika úplně ničeho nemůže vychápat. Ale celá dotlózika se spatřuje nebo převádí na tom věku, na té době. A ta doba je zde charakterizována hondřecká. No čím? No ne, že je charakterizována hondřecká. A je právě charakterizována ta doba tím, že teda docházel nějakému úpadku. Ale co to ten úpadek, který na konec je? Tak to je otázka, ale rozhodně to není... Ne, proto jsem se ptál. Proto jsem se ptál, že jsme chtěli mít tu souvislost mezi tom, co tohle tím ateismem je. Proto jsem se ptál, co je to ten úpadek? Co je to ten účel, na kterém má nastoupit? Ano, to je otázka. Pak se to vyjasňuje. Pravda je, že možná... Nevím, u ničeho by se to možná dalo nějaký, když taky nevím, jistě dál do souvislosti s tím. Prostě ten západní zážitek nicoty v lidské dějinách, co můžeme vůbec dokumentovat, je zážitek smrtí. A teprvá, daleko druhotnější, je ta závrať, co bylo před narození. To je druhá část nicoty. Ale soukromá taková. Protože před narozením bylo mnoho jiných věcí, jenom já jsem nevěděl. Do jisté míry ta nicota je, co původně je asi hodně soukromé, a teprva dodatečně se z toho dělá nějaká těžkoro objektivnější a všeobecně generálnější záležitost. Pro archaického člověka ta nicota splývá z budoucností. A to protože tím, že v budoucnosti se stává, všechno, co jest, poví. Začneme jiným. Nicota ohrožuje všechny bytosti, všechny skutečnosti právě tím, že se musí a může stát cokoliv až přikází budoucnost, a tam nikdo nemůže vědět, co se stane. To je ta nicota. Nicota chápaná jako propas, do které se zřítí všechno poslední. Teď otázka je, kdyby tohleto můžeme oklipovat na ničeho než na Kyrgyzstvu. To je problém, který já si netroufám na tomto výstěhu říct. Kdyby měl ten Jaspers Pravdu, tak by tím Eo Ipso říkal, že tady viděl při sebou nicotu. Tak by tím Eo Ipso říkal, že oba jsou zatížený tým archaickým, mítickým způsobem myšlení a že ani pro Kyrgyzstva to přestenství bylo zažité. Já si nedovedu představit, jak člověk, který je orientovaný židovsko-křesťanským způsobem, to budoucností s nadějí, s vírou, jak by před sebou viděl nicotu. Nicotu v silným slova smyslu. To je dolů archaického řečenosti. Teď je o to, jestli Jaspers vývočem mluví a skutečně interpretuje těch dva myslitele, anebo jestli to řek, protože pořádně neví sám, o čem mluví, a sám Jaspers je archaický orientovaný, neví, co to je výrad. Že neví, co to je výrad, pozitivně, to jsme si ukázali, že to je jeho filozofickou výradou. No a jestli je na tom tak dalece, že neví o budoucnosti, mluví velice takovým křesťanským způsobem. Mně není jasný. Já to tady nedovedu říct. Vím, že Bejla něco tolik nezná, takže nedovedu se rozhodnout sám. To bych se musel do toho pustit číst a najít příslušný nějaký grem, kdybych z toho nahlíbil. Nevím, jestli to platí Moniče. Myslím, že to neplatí O. Kierkegaardovi, že vidí před sebou nic, nicotu. Že končej věci. Já myslím, že to není pravda. Takže poručujeme se na to, kde se Bejla věděla, nic neznačí. To by byla taková taková smychc. Jak jinak? No a to se mělo hlavně zápatit. Smychc jenom jako to rozbití všeho, vyčištění, odstraní těch hrubých. Já budu si stejná. Takže pokračování 3.5.1988. Mimo žádné kvality, taková genialita ve filozofii, jsou pochybní po mnoha stránkách. Nejenom tohle, to je jedna věc, ale třeba napatočkovi bylo vidět, jak strašně celý život zápolil s tím, že měl takovou obrovskou všechní kapacitu. Že on zaprvé měl fantastickou paket. Protože já mu vždycky se zelenou závěstí, jsem mu to teda závěděl hrozně, protože on nosil v hlavě takových věcí, neuvěřitelný, co všechno byl schopen, když šel třeba do nějaký diskuse, že tak najednou on vyhrabal z tý paměti věci, o kterých neměl tuchu, že tam má. Prostě nikdy to tam nedával, nikdy se to nepůjčil, jako nememorovat. On přečet rychle knihu za dva, dva, za tři dny. A pak byla diskuse po půl roce o nich čem a on takřka citoval. Já vím, že to je takový možná moc silně, většinou pohrdlivým způsobem, on si to prostě pamatoval, na co potřeboval výpisky. A to je cosi fantastické, ale zároveň, jakmile někde vystal problém, tak jemu naskakovaly desítky způsobů, jak to někdo někde řešil. A myslet po svým je pro člověka, který toho pamatuje, takřka vyloučená věc. Takže okamžitě spadne, při každém kroku spadá do nějakých věků koleje. To udržet svou nějakou, to je hrozně. Mimochodem, tohle platí teda. Proč největší vynálezí dělají ty moderní fyzici do třicetí let, nebo chvilka do pětatřicetí? Protože ty starší toho vědí daleko víc a neodvážejí se prostě těch bláznivejch teorií nebo hypotéz, který dělají ty mladí z blbosti, z takový najední blbosti. Prostě jim to je fuk ještě. Proč taky jsou neznání, že tak vostudár nic neznamená. Když se někdo zámenu kolínka, násobný laureát, zámenu učeva, univerzitní profesor a generace študentů, tak teď udělat nějakou blbost a být při ní čistý, že on je hrozný. Můžete udělat nějaké takové samozřejmé věci, které se těmto pamětí zajímavějí, že jsi udržel tak dlouho? Pamětí se pěstuje, když se utržuje pamětí. Ale se musí udržovat tím, že se s ní pracuje. Protože to jsem měl takový předmátel, když jsem přijel do Placu, musím se dělat pozdánky, protože jsem všechno pamatuji, ale taky jsem ho předmítal, co říkal Říča, co říkal Mora, ale dneska mě tohle vypaduje. Už to nevím a pozdánky nevím. A teď to je můj výsledek. A teď to je další výsledek, který je záležněný. A když zase řečili tak, tak říkali, že to je jako výsledek. ... ... ... A teď je to druhá věc. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Kde to je zase? Můžeš jít pouze cestou do konce, aby místo upadnutí... Místo propadnutí reflexu. Místo, aby propadnul reflex. To nenavazuje na tu předchozivě tu spoju. To nenavazuje na tu předchozivě tu spoju. Vzájemně se týká, aby místo, aby to. Myslíš, že to bude svojovat až do konce? Místo, aby propadnutí. Ne, aby místo propadnutí, tak se tam nedělá. Místo, aby propadnutí. Propadnutí reflexu. ... ... ... Ještě snad tam to obracejí na začátku, že se neobracejí proti reflexi. To vypadá... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s1.flac
====================
Já to netvrdím takhle, ale jenom jak ten Freud zůstává stát zbytečně? Brzo, že? Je teda opravdu, jako zůstává růžem mnoho. Co nad to je, tročká to jako vysublimovaný, tenhle ten základ. Ale že na to upozorním, to je důležitý a je dobrý to vědět. Fakt je, že tam můžou být některé ingredience, které z tohodle žijou. Čili upozorní na to je dobrý, pokud to tam je, tak to je takový jakási znečišťující prvek, který vlastně jako mate toho výzkumníka a zavádí ho jinam. To je prostě jenom něco, co tam být nemá, že? Když to on tam vyloží, že to je prostě přirozené, že to je to, co si samozřejmě. No tak, to, co jsme teďka řekli, je to skutečně ten výklad toho, ty druhé věty toho třetí odstavce na stráně 10. Oni to neznamená nic, než to, co jsme věděli. Druhé věty toho třetí odstavce na stráně 10. Praceného. Přesně. To si někde vyčetřím, to bude taky malost. No ono to je taky jako snad marnost, ne? No jo, ale to by teda tady, co by to tu zlobralo? Ne, ono jde o to, že když tam řeknete marnost, tak ta žádnou substancí nemá. Tady jde o substanci toho, co bylo zmarněno, ale co bylo velmi cené. Zmarněného leda. No a proč zmarněného, když tam stačí ztracené? Pojďme do toho, když to nic nemůžeme. Statečně a odvážně chce to nic. Pravda je, že ten to vykládá jinak, Jasprs v tom sluníčově, a že naproti tomu Heidegger to sice drží, ale to nic vykládá jinak. Ano, ale tady taky připouští to, že on to nic chce, protože je to pro ně nová šance. Oni nechtějí mít v tom slova smyslu, že by se s ní chtěli smířit. Ale chtějí takovým způsobem, že chtějí, protože je to nový impuls, na kterým se dá něco nového udělat. To je nová šance. Oni chtějí, aby k tomu nic došlo, protože když k tomu dojde... To myslím, že to tam nevyložíte. Já nevím, na čem to zakládáte tohle. Na dalších řádcích. Na kterým například? Hned tam bylo řečeno, že v níče naproti tomu konstatuje zbavenost Boha nejen jako ztrátu, ale také jako největší šance. No ne, ale to je gotlosigkeit, bezbožnost, a ne nic. Bezbožnost? No gotlos je bezbožnost. Ne, ne, ne, to je prostě gotlos je bezboha, bezbožnej. Čiže to je ateismus de facto, že to není jako ztrátáný největší šance. Ale to není nic, to není to nic. No to by mělo být ono, ne? Ne, ne, ne, ne. To je právě to nastání toho nic. Ne, to nic, to je to, čemu chce čelit tím ateismem. Čiže to je gotlosigkeit, on čelí tomu nic. To nic je v něčem jiném, to nic je v tom nicotném pozůstatku té minulosti, která se rozložila. To nic v podstatě přichází od toho začátku, jak to jde všechno z kopce, tak ten konec toho je právě v nic, tak já to chápu. No jistě, no. A oni právě chtějí, aby to nic přišlo, a to nic je potom, jak já jsem se domýval, to je ta ztráta toho Boha vůbec všeho. A to ten nic chce, že tam bydí to největší šanci, konečně, aby se to mohlo zase dostat někde tam na začátek, nebo kam konečně, co tady říká. Ne, ne, ne, to je zase interpretace, interpretace taková heglovská. Jakože se to zvrací ve svůj opak, ale to ne. No ne, tak to už je jiný, co bydí, ale bydí v tom šanci právě. Ale v čem, ne, v tom nic. No, já jsem myslel, že v tom nic. Ne, to prostě nemůžete na ničem založit z toho textu. Jde o to, že ten niče říká, že to, co se jeví jako nic, takže není nic, jim byš velká šance. Ale nic, skutečný nic je někde ještě zatím a toho nechce. Moment, vy říkáte to, že příchod toho nic je velká šance. Ne. Ne, tak co je ta velká šance? Ten ateizmus. A co je teda pro něj příchod toho velkého nic? No, to je to, že to všechno se do toho rozkládá. To je to nic. No, to se děje celou dobu. Ale to není ateizmus. No, to se děje celou dobu a teď jsme před tím totálním krachem. Ale právě ten krach celý znamená bezbožnost, ne? Ne, ne, ne. Právě... To už dělá, to tam strkáte vy. To není pravda. Právě to niče neříká. Naopak, ta bezbožnost to je způsob, jak čelit toho nic. No jo, ale vymyslíte trochu možná jinou bezbožnost. Jako... To got logic, jak já právě na tomto... Já jsem to dost na tom stavěl, že jsem to bral jako to, že ti lidé v podstatě od toho Boha přicházejí, jo? No, Viktorov, ano, ano. Boh je mrtév. No. No. Ale ten moment, teda, kdy oni úplně přijdou, že to je na jednu stranu krach celý ty doby, která... To je ten zdánlivý krach. Ano, ano, samozřejmě. Ale je to krach právě. A v tom krachu... Teď to nic není zdánlivý krach. Nic je skutečnej krach. To právě nevím, jo? To nevím, já přeje nesnám na tolik, jo? Ale z tohohle co bych dovodil, že to nic, jo, je nic pro ty lidi, kteří najednou přijdou k tomu, že zjistili, že ten Boh není. Tak pro ně tady najednou nic. No jistě, no, to nic dále. To jenom vykládáte, co si mi lidi myslej. No ale tak bych to chápal z tohoto textu, že jo? No ne, tak to nevím, co tam chápete. Tady se řekne z toho textu, že... Jo? Co to znamená before stand? To je, že to před námi. A ateismus, ten je přece v nás. Ta gott lozikat je v nás. To není před námi. No, ne u všech jakoby třeba, že? No tím hůř, když to u někoho je gott lozikat jenom před ním, no tak to je ten jedinej spravedlivej, si myslí. To jsou jeho věci třeba, nebo tak. Tak to už vůbec s tím se nebudeme bavit. Tak ta myšlenka je ta teda, abych to udržel na hlavě, že oba se dobívají, že před tím je nic. Toto nic nechtějí. A teďka jsou tady jenom ty dvě varianty. Kierkegaard ještě s tou variantou, že přepokládá pravdu nebo možnost pravdy křesťanství. A ještě myslí, že by ten, kdo naplní ten novej zákon, mohl přijít. Růjče, který naopak v bezbožnosti nezpatřuje nejen ztrátu, ale možná právě největší šanci. A stejně obou zase tohle stosovění. Oběma tedy česky. Oběma je... Vhodne jsou oba dva tvary možné přece. Oběma je přesto jako společná vůlek substanci větí, co hranutní tvé bezboží. To je vidětá opukání. To znamená, že stejně mají vile, co ne, co nic. Výbož právě jsou substanc a jsou nějaký řád a nějaká hodnota. A při tom oba se spojí. Jsou zajedno v tom, že je to nic nechtějí. To znamená, že to nic nemůže být ani v hodnotě, ani v řádu, ani v bytí. Protože to chtějí. Takže tady zbývá to, nechci mít jako to, co sice viděl, jako stojící přede dveře. Nechtějí to. Bada pak oba dva chtějí, nebo mají vůli k substanci v hodnotě řádu. Jeden sice ještě předpokládá, že by to mohlo být jako křesťanství nebo jeho pravda, která by k tomu vedla. Druhej se k témuž pomocí bezbožnosti. Právě proto chce úplně dát tu svoji vůli k substanci v řádu a v hodnotě. Myslíš jako díky ateismu dosáhne řádu? Ne. Tak bych toho nečekal. Myslíš dokonale ateismu, že je velká šance? Ano, protože ateismus je negatívní. Šance je v tom, že přestanete žít filuzy, přestanete se koukat nesprávným směrem a konečně pochopíte, že jde o něco jiného. Ale mě jde odtrudnout tu otázku. Zda ten ateismus je východiskem, proto to vidím, ten ateismus je ten největší kráh. Ne, to je šance. To je ta nicota. Tak proč? Když je to největší šance, tak je to jenom šance k odpichnutí. No jistě, šance je vždycky jenom šance k odpichnutí, to ještě není do toho. Objevím se té nicoty, nastáhnu té nicoty. Proč by nemělo být právě tohleto šancí? Pak jsou tady dvě věci, které nechápu. V podstatě dva pohyby. Jeden pohyb je ten, že on chce dosáhnout, co to má potom v společení s to nicotou. Proč to se tady vůbec objevuje? Když mu stačí, jenom když ti lidi dosáhnou toho ateismu. Nestačí. Kde to říká, že to stačí? To říká, že to stačí. To je předpoklad, to je šance. Potom, co to ta nicota je? Je dokonalý ateismus, když by se držel, aniž by se vrál jako odpichnutí, je to nicota? Není. A co to potom ta nicota je úplná? Uplná nicota, to znamená nicota, co to je. Nicota není nicota. To není nic, to je krach všeho. Krach všeho, já všud nevím, co to je. No jo, to je těžký. Mně se zdá, že si vůbec to nerozumíte. Je tomu tak, že ta nicota je tady, kterou nechceme, může být kladně hodnocena jakožto nějaký prostředek nebo medium, který musíme projít. Chceme-li se dostat ze sebe, chceme-li upletnit vůli k nějakému nového hodnotě a novému řádu. Mně se skutečně zdá, že pro ničeho by mohlo platit, že ta bezbožnost je velká šance pro to, že je tou nicotou, ale ne konečnou nicotou, výběžným prostředkem, který mu umožňuje mít vůli k tému. Ty chceš spojit obě dny ty věci. Já hovorím o tom, že když oba nechtějí nic, tak to můžeš vyložit tak, že oba nechtějí zkázu. Takže to nic je potom to dokonalé nic, to jednoznačně negativní, co nechtějí. A nebo je tady možnost chápat to gotlo a říkat, že je to nic, které je velká šance, ale jednak je to to, co nechceme, protože přesto se přeci musíme dostat dál. To je jenom to vyčištění poem, ale není to cíl, co bychom chtěli. To je jenom to, co tím je hudba pro ní. Víte, mě spíš zaráží ta věc, že já chápu to, co říká Honza, že ta zbavenost toho boha může být právě tou šancí, kdy se můžeme odradit něčemu novýmu. Ale mně jde o tu souvisnost mezi zbaveností a nicotou a chci se právě ptát na to, že celková zbavenost toho boha, tedy celkový ateismus, je už ta nicota a nebo nastolení toho celkového ateismu ještě potom vede k té celkové nicotě. A nebo co vede tedy k té celkové nicotě? Měl bych tomu vézt ten ateismus přece. Víte, přece ta doba je charakterizovaná tím, že dochází k ateismu. A to je to hrozné, ne? Ne, to není hrozné. Tu národně připadá právě takové jako starobělsky moralistické vláze, protože ta pravá, ten konec všeho, to je právě ta nemožnost. A tak čem je podle nich ten celkový konec? Já tvrdím, že jsou tady tyto divé nemožnosti, že nic nemůže chápat jako ten prostředek k něčemu dalšímu, potom to nic můžu nechtít ve smyslu definitivní, ale můžu ho očekávat a můžu ho považovat za velkou šanci, pak když je to jen prostředek k tomu, abych se zbavil iluzí a vyčistil to od všeho, od těch falešných istot. To je nic, který znicuje nějakou nicotnost. To není žádný nic skutečný. Podívejte se, k tomuhle je nejlepším příkladem Feuerbach, který je přibližně současníkem Kierkegaardovým, o něco starším a který je dobře známej člověk, když si ho nic neváží. V Feuerbach je ateista, programovej ateista, který ale tvrdí, že není negatívní. On nechce popírat Boha. Dokonce říká, že nechce popírat teologii. On chce jen ukázat, že teologie je antropologie. On nechce popírat Boha. On chce ukázat, že Bůh je jenom nic jiného než člověk. To je rodový člověk. A jiný ateista. Čili ten jeho ateizmus je pozitívní, nikoli negatívní, jak on to sám kápe. Proč by musel niče, který byl starší, teda mladší de facto, proč by musel ten ateizmus chápat jako to nic? To by bylo naprosto, jako kdyby nevzal vážně celý století do toho vývoje v Německu. No to je nesmysl. Samozřejmě nemoh ten gotlózik u ničeho nemůže být chápan, jako to tvoří nás s tím nic. Ale celé to přece spatřuje, nebo přervání na tom věku, na té době. A ta doba je zde charakterizována odřecka. No čím? No ne, že je charakterizována odřecka. A je právě charakterizována ta doba tím, že teda docházel jsi nějakému úpadku. No, člověk. Ale co to ten úpadek teda na tom věku je? No tak to je otázka, ale rozhodně to není ten úpadek na tom věku. Ne, proto jsem se ptal, no ne, já netvrdím, že to tak je. Proto jsem se na to ptám, protože jsem chtěl vidět tu souvislost mezi tou nicotou a tím ateizmem. Proto jsem se ptal na podstatě, co je to ten úpadek? Co je to ta nicota, která má nastoupit? Ano, ta nicota, to je otázka, co to je. Pak se to vyměstníme. Pravda je, že možná, no nevím, u ničeho by se to možná dalo nějak, když taky nevím jistě, dá do souvislosti s tím, prostě ten základní zážitek nicoty v lidských dějinách, co můžeme vůbec jako dokumentovat, je zážitek smrti. A teprvá, daleko druhotnější, je ta závrať, co bylo před narozením. To je dluhá část nicoty, ale soukromá taková. Protože před narozením bylo mnoho jiných věcí, jenom já jsem nebyl. Do jisté míry ta nicota je, co původně je asi hodně soukromé, a teprva dodatečně se z toho dělá taková těžko říct objektivnější, všeobecně generálnější zážitost. Pro archaického člověka ta nicota splývala s budoucností. A to proto, že tím, že budoucnost se stává, tak všechno, co jest, pomíní. Začneme jiným. Nicota vohrožuje všechny bytosti, všechny skutečnosti právě tím, že se musím a může stát cokoliv. Pak přichází budoucnost a tam nikdo nemůže vědět, co se stane. To je ta nicota. Nicota chápaná jako propast, do které se zřítí všechno v poslední. Teď otázka je, jestli tohle můžeme aplikovat na něčeho na Kierkegaard. To je problém, který já si netroufám na tomto místě říct. Kdyby měl ten Jaspers pravdu, tak by tím Eo Ipso říkal, že tady viděl při sebou nicotu. Tak by tím Eo Ipso říkal, že oba jsou zatížený tím archaickým, mytickým způsobem myšlení a že ani pro Kierkegaarda to křestenství bylo zažité. Já si nedovedu představit, jak člověk, který je orientován tím židovsko-křesťanským způsobem, to je do budoucnosti s nadějí, s vírou, jak by před sebou viděl nicotu. Nicotu v silným slova smyslu. To je velmi archaické řečení. Teď jde o to, jestli Jaspers ví, o čem mluví a skutečně interpretuje ty dva myslitele, anebo jestli to řek, protože pořádně neví sám, o čem mluví. Jaspers je archaicky orientován a neví, co to je víra. Pozitivně to jsme si ukázali, když jsme řekli tu jeho filozofickou víru. Jestli je na tom tak dalece, že neví, o budoucnosti mluví velice křesťanským způsobem. Mně není jasný. Vím, že Nietzsche byl jasný, ale Nietzscheho tolik neznám, takže nedovedu se rozhodnout sám. To bych se musel do toho pustit, číst a najít příslušný, kde bych z toho nahlíd. Nevím, jestli to platí o Nietzsche, ale myslím, že to neplatí o Kierkegaardovi, že vidí před sebou nicotu. Že končají věci. Já myslím, že to není pravda. Takže pro mě se mi nezbývá nic, než interpretovat to na snychc, jak jinak. A proto jsem nehoval chápat to. To rozbití všeho, to vyčištění, to odstranění těch ruin. Na tom něco je, že mimo žádné kvality, taková genialita ve filozofii, jsou pochybní po mnoha stránkách. Nejenom toto je jedna věc, ale napatočkovi bylo vidět, jak strašně celý život zápolil s tím, že měl nějakou obrovskou mušelní kapacitu. On zaprvé měl fantastickou paměť, což já mu vždycky se zelenou závěstí, jsem mu to teda záviděl hrozlivě, protože on nosil v hlavě takových věcí, že neuvěřitelný, co všechno byl schopen, když šel třeba do nějaké diskuse, tak najednou on vyhrabal z té paměti věci, o kterých neměl tuchu, že je tam má. Prostě nikdy to tam nedával, on se to neučil, nememoroval. On přečet rychle knihu za dva, tři dny a pak byla diskuse po půl roce o něčem a on takřka citoval. Já vím, že je to možná moc silně bohrdlivým způsobem, trochu mu to připadalo tak směšný a přiblblý, jak já ful jsem si dělal výpisky. On si to prostě pamatoval, na co potřebuje výpisky. To je cosi fantastické, ale zároveň, jakmile někde vystal problém, tak jemu naskakovaly desítky způsobů, jak to někdo někde řešil. Pak myslet po svým je pro člověka, který toho vík pamatuje, takřka vyloučená věc. Pak okamžitě spadne, při každém kroku spadá do nějaké věté koleje. Udržet svou nějakou, to je hrozně. Mimochodem, tohle platí teda. Proč největší vynálezy dělají ty moderní fyzici do třiceti let nebo do pětatřiceti? Protože ty starší toho vědí daleko víc a neodvážejí se těch bláznivejch teorií nebo hypotéz, které dělají ty mladí z blbosti, z takové najídní blbosti. Prostě jim to je fuk ještě. Až taky jsou neznámí, tak o studiách nic neznamená. Když je to už násobný laureát a univerzitní profesor má generace študentů, tak teď udělat nějakou blbost a být při ní přístížený je hrozně. To by se mě nevědělo, že je takovou paměť zajímavý, že si ji udržuje tak dlouho. Paměť se pěstuje, když se paměť udržuje, tak se musí udržovat tím, že se s ní pracuje. Protože to jsem měl taky předmátěl, když jsem říkal, že nepotřebuji si dělat poznánky, protože si všechno pamatuji a taky jsem mohl předmít za 14 dní, co říkal říča, co říkal mohle, že dneska mi to vypadne, už to nevím a poznánky nemám. Další ostanec je záležný na lice a je zase řečený tak, že to je jakoby hra se slovy. Minutem je dostáváné níće ale ne proti reflexiom, aby se repobilizoval, A teď si chtí překvapit tím, že ji naplní a obládne. A teď je ta druhá věc, a tady se mi zdá, že to překvapí nějaký, takhle tady vypadlo je to slovo. Který? A to důležité, to medium. Kde to je, to medium? Cože, kde máš medium? In Irem medium. V jejím medium. Jo, na konci až, jo? No, tady vůbec to nemůže být, to medium. Takže se to vypadlo nějak, spíše v jejich medium. V jejím medium. Člověk nemůže, aniž by se sám ztratil, jít zpět do bezreflexivní, nebo nereflektivní bezprostředností. Míbelež může jen tu cestu jít až do konce. Um, aby, nebo, jo? Místo aby, že tato reflexie propadla, spíše v jejím medium přišel na základ sebe samotný. Aha, tak to tam vypadlo. Takže, aby místo upadnutí do reflexe... A ty tam máš do reflexe, a tady je propadnout reflexy. To není to test. Hm, jasně, to je něco jiného. Test podléhnout reflexy. Podléhnout reflexy. Jo, to znamená, ne, že bych to doporučoval přeložit, to farfarn, něčemu propadnout, jo, jako podléhnout tomu, jo? Propadne alkohol. V základu sebe samotná. Co tam je? Spíše v jejím medium přijít na základ sebe sama. No a třeba takový to bez toho, že by sebe pozbil, je aniž by ztratil sám sebe, že? Aniž by se ztratil, to je špatně, jen pro sám sebe, to musíme říct. Kde to je zase? Hned na začátku. Člověk nemůže, aniž by ztratil sám sebe, se nemůže vrátit. A nereflektované bezprostřednosti. Ještě nereflektované. Tam je, která je bez refleksu. Ale lepší je to nereflektované. Nyní by se může jít pouze cestou do konce, aby místo upadnutí... No a to je taky jít... Sledujte se, nemůžeme jít cestu. To nejde. Čili může jít tou cestou až do konce. Propadnutí refleksy. No a zas upadnutí teda, je lepší teda sloveso, že tady dáváte... Místo, aby propadnul refleksy. Čili místo, aby... To nenávazuje na tu předchozí větu. ...propadl... Jo. Co? Aby to návazuje na tu předchozí větu. To spojuje s tou cestou. Jo, tak. Místo, aby. Aha. No tak bude místo, aby propadnul. Refleksy zpíše. Myslíš, že tam prostě až do konce, aby místo, aby propadl, až do konce, aby místo, aby propadl, to nejde. Ne, aby místo propadnutí, no tak se tam necháme. Propadnutí refleksy. Refleksy přišel spíše její médií. A to ne je příčinu, že jeho grunt nejbrž základ. Propadl k základu sebe samého. A co se s tím vypovídá tady? No, čili kvěci, jo? Ještě snad tam to obracejí na začátku, že se neobracejí proti refleksy. To vypadá, no, to angehen je, je jako, že se mně to dotejká. Co vám je do toho? Takže je to trochu silně říct, že obracejí se proti refleksy. Nemají nic proti refleksy? Jako zabývají se refleksí, ne proto, aby jí zmařili, nejbrž, aby jí překonali. Jo, takhle nějak. Ten smysl to má, že zabývají, není ono, jo? Ale jako přistupují k refleksi, no. Pouštějí se do reflekse. Já nevím, jestli možná, že to tak důležitý není. Já bych tohle protiv té první věci zaznatil. Nechal, no, no, no, protože to tam má smysl, že jo? Protože nějakým způsobem by tam mělo být, že z těch předchozích podstavců bychom se mohli domnívat, že oni se proti ní obraceli. Takže nějakým způsobem tohle by tam mělo být zachování. Nejenom, že k ním přistupujou a nechtějí jí zničit. To pak by nebylo motivované. Musí se právě říct, že jdou nějakým způsobem, jak už jsme to slyšeli dřív, protiv ní, ale nechtějí jí zničit ním, proč? A tak dále. Hm, no, no. On tam má také jako to, že já nevím, co je ungain, gain. No, to ono gain totiž jenom přes přesunutě znamená proti. To může znamenat jako oproti nebo ve vztahu k, že? Když jdu někomu naproti, tak je to jemanem endgame, což není proti němu, že? To by samozřejmě mělo být naproti. Možná nejdou naproti reflexy? Nebo nejdou reflexy naproti, aby jí zmařili? To tam ale nemá žádný smysl. Nechme to. Já jsem si tam měl otázík, nechme to. No, ale co tady zkusete vypovídat, že? Tím chtění překorat a překorat týčí naplnění a zvládnutí. To by bylo dobře, jo? A pak je tam vyjasnávěta, že člověk nemůže, aniž by sám sebe ztratil, se vrátit do té bezprostřednosti a tak dále, ale jít až do konce toho cesta, nepropadnout reflexy, ale v její médiu přijít k tomu základu. Tak ten základ je něco jiného než reflexy. To je jedně pomocí té reflexe, kterou dostaneš k tomu základu. Ano, ale to je důležitá věc je tato, že reflexe sama k žádnému základu dojít nemůže. Pomocí reflexe můžete dojít k základu, který máte. A když ho nemáte, tak k němu nedojdete. Reflexe vám ho neudělá. To znamená, že ten základ máme, ne že ho nemáme. Prostě když ho nemáte, tak vám reflexe neopatří. Reflexe má smysl jedině, když ten základ máte, ale ten základ není součástí té reflexe. Navíc je tady řečena ta věc, že jenom tím zvládnutím ty reflexe dojdeme prostě někam, se podkopáváme, reflektujeme dál a dáváme ten věk, co jde, ale nás neměl základ. To, co jsem chtěl říct, je důležité, že je tady dáno něco protikladného určitému propadnutí, to znamená, že my toho reflexu musíme nějakým způsobem manipulovat a zvládnout. To je ta figura, kterou tady utočil minulý týden Petr. Ta figura toho, že právě tím stálým kladením otázky vznikne něco nového. Tak tady taky on říká, když projdeme tu reflexi až do konce, tak se dostaneme k nějakému základu. Tohle je ta figura, která tady v těch třicátech letech byla dost tak jako na vzduchu a... Věříme, že je to taková vláda. Je to... No, ale... Reflexy až do konce, to znamená jí propadnout. V těch třicátech letech v podstatě nebo Kierkegaarda, čili to je do kolik desítek let před tím. A ten Jaspers jasně říká, když posuduje kriticky Kierkegaarda, že jeho reflexe byla bone-loss. A říká to v těch třicátech letech, nebo už v třicátech, potom ten v tom druhém. To je takový krujtloss. No, tak to je otázka. Bodn je něco jiného než grunt. Grunt je tvůj, bodn to je to, po čem chodíš. No, tak čili to je bez základu... Prostě, no to jsou dvě různý věci. Ten základ je tvůj. Ten, když máš, tak prostě tě ho nezbaví, když ho máš. Když to ta reflexe sama je bone-loss. Čili jde o to, že to očekávání, že pouhou reflexí dojdeš k něčemu, je nesprávné. Ta reflexe je nástroj, ale řekněme takto, když jsme se zabejvali tou filozofickou vírou Jaspersovou, nebo vůbec otázkou víry za pomoci toho Jasperse, kterého z toho nikdo nečet skoro, tak tam se ukazovalo přece naprosto zjevně, že samozřejmě filozofí víru je možná podrobit reflexy, že je to zapotřebné, ale že sama ta reflexe ještě není víra. A že to je pouhej nástroj myšlenkovej, jak objasnit, co to vlastně víra je, ale ta víra prostě se nestaví tím, že se o ní poučujeme, nebo že proskoumáváme, co je, to ještě vůbec neznamená, že jí máme. A to je tady ten základ, se nesmí chápat jako bón. Víra není žádný bón, po kterým chodíš. To je něco, co ty máš nebo nemáš. Není pravda. To není, na čem stojíš, právě jde o to, že to je jenom metafora, to na čem stojíš. Fakt je, že stojíš na něčem, co ti nikdo nemůže vzít, když to půdnu pod nohama ti kdykoliv může někdo vzít. Ale tvůj základ ne, to by pak nejseš ty. Tohle je základ tý myšlenky, které se na tomto minulý pondělí šlo. Teda jako marginálně, to nebylo hlavní téma, ale je to, myslím, opravdu tenhle jistý problém, co mimo jinýho v tý patočku je reformulace, co to teda ten zvlátel dělá, když furt teda ty otázky... Já jsem si to vyposle, pak jsem to ovšem velmi narycho a ne nejlepší...

====================
s2.flac
====================
Jako zaujalo mě, že Petr v podstatě, zejména potom v diskusii ke konci, takovým až jako velmi tvrdým způsobem odmít to sokratovské tázání, což mě připomnělo ten tvrdý soutrád, který se všem týkal toho, jak se choval soukratist před tím mělým soudem. Ale nepochopil jsem dost dobře, tu podstatu věci jsem nepochopil. Zatím teda jsem můl střelat po jenom povrchu, a zdálo se mi to spíš zajímavé než podstatné. Takže když vy mě teď ukazujete na to, že tam tenhle moment taky byl, tak já se s tobou znovu musím posvetnout. Ale je tam opravdu jenom jako pomočná psuška, která v přemyslosti teda právě s tím sokratovským, jak je s těma jinýma večkama, tak můžeš oklidit toho Petrovi vlastně, s těma večkama, s kterým on aniž by je výsledně, prostě během té přednášky opíral, tak prostě na něj jenom upozorběl, nechal na ní tady podlížný trest na toho papu. A tam právě teda v příkladní příležitosti prostě zmínil tohle spojití, které právě teda říká, že a ten problém právě jako tý smyslu plnosti toho tohletého patočka říká je podobně hrozně tenkej let, jako ten, na kterým jste se teď uslykli dva smrtou, totiž ten hrozně tenkej let teda právě teda je to, čemu se v tom tázání dochází právě něco jako jenom takového toho jednoduchého ty refleksy eventuelně. A jakýho to je rázu, jestli to je s tý reflekse prostě právě jen nebo jestli ne. Ten patočka tam výslovně říká něco právě hrozně podobného, protože jsem si na to vzpomněl, prostě tedy řekl bych, že to právě nejen je něco, co by se tím tázáním přitvářelo. Že to právě musí být už, jako tady před námi. Patočka říká, že se to vytváří. A moment, konkrétně tady v ČEP to je tohle. To je to, co citoval specifických esejů, ale vlastně ta myšlenka je teda třeba z toho, kdo tady potáží. Ta myšlenka je, že člověk se stane tím, po čem se táří. Takhle to by mělo být. Když tam nebylo tady někde, kde říká, býví se, táří se, stáví se, to je tím tázáním. To je to, co bych citoval. Ale to, na které ta interpretace možná baví, je ta, která trochu zetře právě tu jevnost té myšlenky, tak jako teda srdíčka právě má ústavu, která se stříká z toho, co je tady myšlenka. Já si myslím, že takhle to asi nad tím... No, ale tak to je jedno. To je jen upozornění, na kterou by to stalo. ...kde on dopuští literátor knížce. Tohle někde na přechodě... On tam, jsem zjistil, na začátku slibuje, že řekne literaturské rýty. On tak potěškuje, jak tady překládá. Aha, tak tam to prostě není v tom. Já už je možná ještě v diskusi, že v potom. To jsem nedoposled. To je jedno. Jo. ... ... No, tak teď Honzo, ty jsi vlastně... Jseš uspokojen, ty jsi teď řekl, že tohle je důležité. A vlastně jsi k tomu nic neřekl. Nechceš k tomu říct teda, v čem si myslíš, že je něco, čím bychom se měli zabývat? Když bychom v tom měli něco řeknout, jenom to, že člověk, například, když si má takové pocit, že je to film, o kterém známe, že si to dobře rozumí. A jenom se mi zdá, že se čím důležitým budeš, k tomu důležitým budeš rozumět. Tady je například, když půjdu s tou cestou až do konce, tak ta cesta do reflektování vede podle toho tady, ten, kde jsme pochytili, k zákonu. I když tady je teda jenom cesta stupnice, ale ne se ztratit refleksii. No ne, tam nejde o to, že je refleksie do konce, tam jde o to, a ty ji ovládnete. Jen jinde to refleksii ovládnete takovým způsobem, že ji v podstatě, jak nám říká, bezmezně uskuteční. Oni bezmezně uskuteční a pak ji ovládnete. No ne, právě ovšem, když ji bezmezně uskuteční, to znamená, že ji nemůže nikdy uskutečnit docela, protože to nemá žádnou mez. To je právě, bezmezně znamená tedy bodlos zároveň. Ta refleksie sama, tou nemůžete nikdy dojít ke konci. No samozřejmě, o tomhle jsme se tam jednou bavili, jak to s tou refleksí je, že tam dojde potom najednou k nějakému takovému skoku a ten člověk se dostane úplně do jiného státu. Když tady říká to grenzlost, tak to neznamená, že ji celou obsádne, nebo že se nezastaví před žádnou hranicí. A když se napadí celé grenzlost, tak to neznamená, že se nezastaví před žádnou hranicí. No, takže ten důraz bych viděl v tom, nebo ten smysl tohodle bych viděl v tom, že refleksie nám nikdy nepodá nějaký objektivní výsledek. Že to je pouze nástroj v naší ruce, kterým něco, kterým něčeho máme dosáhnout a tedy který má takovou si omezenou funkci. Ne ve smyslu, že by byla ohraničená ta funkce. Že by někde měla hrát, a pak už se to, že třeba sekirky nemůžete použít ke krání chleba. Takže tam jsou určité hranice, které nelze překročit po přivoužívání nějakého nástroje. To není tak s refleksí. Reflexe žádné takovéhle přirozené hranice nemá, že by se už nehodila. Ovládnutí té reflekse znamená jenom důraz na tu zprostředkující, tu pomocnou funkci reflekse. Že sama reflekse není ničím, co by mohlo spasit. Ale ne, že by se hodila jenom na něco. Ta se hodí na všechno. V tomto smyslu je krenzlos. Ale zároveň je bornlos. To znamená, že ona sama k ničemu nedovede. Čili to rozhodující se stále musí stávat, odehrávat mimo reflekce. Já jsem měl ještě dojem, že jsou tady ještě dvě pozice, na kterých chcete poukázat, od kterých jste vůbec nebyli. A to je to, kdy člověk ty refleksy propadne, kdy se jí nechá v podstatě vláčet. A druhá pozice, o které mu chce hovořit, to je ta, kdy naopak se mu stane tím nástrojem. To jsem měl dojem, že jsou ty dvě pozice, o kterých tady hovořím. O co mu jde? Mu nejde o to, aby se nechal tou refleksí vláčet, ale naopak, aby si z ní udělal nástroj. Tak to jsem to teda řekl. Tak a co to znamená se nechat refleksí vláčet? To znamená, že je refleksérním pánem, a ne já pánem té refleksy. A kdy k tomu dochází? To znamená, že ta reflekse potom takovýmto způsobem je bez těch hranic. Ona nás stále zavádí, zavádí, a my v podstatě k ničemu nečekáváme. To je vždycky bez hranic. Nejenom za těchto okolností. To je vždycky bez hranic. To my si musíme říct, kdy už přestaneme s refleksí. No jo, ale v tom případě, my když s ní chceme přestat a chceme něčemu dojít, tak potom my si s ní děláme nástroj. Ale pokud my jsme v její moci, tak ona nás vede prostě kam se jí zachce a je to bez hranic. Takže moci reflekse. Jak může mít reflekse moc nad námi? Mě tohle není docela jako... A propadnout refleksí to tohle není? No a co to je, propadnout refleksí? No to neznamená... Když propadneš alkoholu, to neznamená přece, že tě přepadne alkohol a ty mu podlehneš. Prostě je furt chlastáš. To je propadnout alkoholu. No a to samé je propadnutí té refleksy. No takže nemůžeme mluvit o tom, že se zbocní vládny nad námi ta refleksie. No ale když se říká o tom, že člověk propadl na alkoholu, tak se říká, že ten alkohol má nad ním vládu. Dobře, ale to je... On mu neodolád. Ten mu vládne v podstatě. Je to obrazně řečeno, ale... Nikoli. Vládne mu jeho neschopnost o sobě rozhodovat. No to je otázka, že na kolik je to vždycky neschopnost člověka. No jistě, to je... Ten člověk třeba opravdu teďme tomu není schopen. Možná už, že došel tak daleko, že už není schopen. To bych se netahal tu dobu, jestli jde schopen nebo není, ale co to teda je z té strany té refleksy nebo z té zdaň toho alkoholu? No právě, právě. Co to je? No tam musí být něco atraktivní. To nemůžu to vyjádřit tím, že to má nějakou moc démonickou. No právě, ono to v tom je nějak tak, že člověk se tomu oddá a ono ho to prostě vede a on v tom tak nějak vydá na konec, pokud to tak mám říct. No hlejte se, když šakista... Vládne ho to jistým způsobem. Propadne tomu. Když šakista se prostě pustí na prstok v Ringlingu a teď študuje všechny zahájení a všechny hry a sleduje literaturu šakistickou a tak dá, to nemá konce. Může to dělat celý život. Taky řada vynikajících šakistů to dělá, že vlastně nedělá nic jinýho. Tak to je... On si tady vymezil obor. V rámci něhož teda ta reflexe je grenzlovská. Ta nenarazí na žádnou hranici, pokud dostane u těch šaků. Zároveň ale ty šachy v životě jsou něčím naprosto důvodným. Prostě hrát celý život šachy, i když se tím dá živit, možná, když to je vynikající a tak dál, že? Profesionál a tak dál, nechácí platit do partie. Tak životně je to gruntlos. To je gruntlos, jestli být šachysta. Já to aspoň tak vidím. Možná, že šachysty vidí, správně. Takže šachysta, který dovolí, aby ta reflexe vybočila zmezi šachům, a on je jistě velice vyprenovaný v reflexi, že? Můžeme jenom zkoušet té technické reflexy. Když dovolí, aby z této technické ohráky ta reflexe si utepla, a teď on ji začne aplikovat na svůj život celku, ne na svůj život šachysty, no tak ta propadnete reflexy nemá žádný grunt. Ta reflexe sama je vornos, takže ona ho zničí, ta reflexe. Jakoby. Ale je to pravda, že ho zničí reflexe nikoli. Ta reflexa nemá sílu zničit. Ona jenom ukáže, že ten život jeho celý zahodl. Od samého začátku. On si toho nebyl vědom a ve chvíli, když si to uvědomí, tak má dojem toho stroskotání. Správnej dojem stroskotání. On jenom dřív o tom nevěděl, ale stroskotání byl už před ním. Čili tam nemá charakter, ta reflexe nemá charakter něčeho jako opíru. Vy to neznáte, ale já jsem od dětství byl vždy znovu konfrontován s takovou k tomu tradičně křesťanskou země a protestantskou averzí vůči rozumování, přesnému myšlení a tak dále. A to bylo chápano jako cosi a nebezpečné, a přímo jako zlýho, moc zlýho. Ale proč? Protože tak, jak říká Kirkevold o křesťanství, je tak vyčpělý, tak gruntlos, že ta reflexe je mu nebezpečná, protože žádné ten grunt nemá. Ta reflexe je nebezpečná tím, že vám ukáže věci, jak jsou, ne že něco zničí. No tak já to vidím takhle, že proto teda tady se říká, že Nietzsche i Kierkegaard jsou maximálně zainteresovaní na to, co se stane z člověka. Z člověka se stane jaksi to, že buď má základ a pak se o něj může opřít, nebo nemá základ a zjistí, že ho nemá, a pak se o něj může opřít. Můžete říkat to, co má tady. No když propadne šachů, to můžete, ale nebejt moc šachů, to nejde říct. Protože ty šachy žádnou moc nemají. Ony taky nejsou tak nekoncentrované, jako ta reflexe. No nejsou tak, ale jsou dost. Fakt je, že na lidské život to stačí, že ty šachy. Já bych měl přečíst další svý dokonce, když já reflexovuji dalšího stavec. Já neutíkám, já tvrdím, že ten stavec je s tím, kdo jim dostal svý dokonce. Ten další dokonce je s tím, kdo jim dostal svý dokonce. Několik všech odstavců teďka, asi tři, čtyři odstavce, bych chtěl vysvětlovat, ale můžete vzít, že možná až po jejich skončení se pokusíme to vznovat tam, kde se vrátí. Tak on je jako takovej klíčový, opravdu v formulaci. Byste ho explikoval, co byste měl chtět. V případě, že pak už tady vznikne kluč. Řád bych se s tím nevzal, co bych s kolegčišky vyřádal. Ale já bych se nevzal, když jsem jim to vyřádal. To nebude řád, kolegčišky, já jsem se domníval, že je to úplně jinak tam. Jo, postaneš i ten, který je protiv. Vidíte na to, ještě už ne, ale zase jíte si tam. Já jsem se dělal s tím, obovíte mě, že jsme vás odpříli, která přišla. Ano. To mám přes sedm dolů. Odomluvili jste se. Ano. A ještě jsme chtěli tam nahodit další kopie z toho překladu. Já to mám stavit do desátého listu. Jo, ahoj. Překlad. Tohohle. Do desátého. Tak kdo dělal to? Máte ještě něco? Mám to sedmdráctého listu. Ahoj, tak to mám do sedmdráctého listu. Tak to snad není nějaký důvod. Jo, já jsem mál fakt tu dva, tak bych chtěl říct, že jestli to... Tak já bych to přehořil asi po stranu 27, teda po té první předmášku. Takže to ještě musím napsat. Takže tohle taky spíš... Tohle je tím, co říká jako osimnáctý padl. No, to se tě spadl. Tím tohle, že už se může většinou... Já bych musel. No, no, no, no. Protože... Když jsem vám to řekl, já půjdu říct, že jste se k tomu změnili. Ale to se taky tam nájde na tom místu, jo? To jste se ale nejpříč měl řekat. Nezačal někdo dělat. Protože on teď... On teď může někdo dělat. No a já to mám zbytečně značil! A já to mám zbytečně značil! Já myslím, že já jsem měl případ, když jsem řekl o tom, že já bych měl právě dělat, že já bych měl případ, že bych měl... Cože jsi ještě kešel dokradu? Kdybych to znal právě dnekrát. Kdybych to měl sám. Takže jdem k tomu dalšímu odstavečku. Zdává to právě tak, spíš než v tom českém. Ale v drvý znam je asi i v tom, jak to našel jsem dalšího. Možná, že prostě to právě tak je tam jako zjasnit. Může se právě tak stavit v tomto obrovku, jako v tomto kamení. Proti tomu, co jsme teď, co jsem já tady teď vás ptal, tady je něco, co je v rozporu. Totiž jestliže já jsem dával důraz na to, že tady je, že ta reflexe je biddingům k echte existence. To znamená, že ten základ mít ještě není echte existence. Teda možná, že mu není houk vyplatnej, ale je mu houk vyplatnej, pokud jde o tu echte existence. V zásadě teda musíme přepustit, že ten grunt je dobrý, i když není reflektován. Ale k tý echte existence patří, že nejenom ho mám, ale že o něm vím. To se domníváte, že prává existence je základem? Ne. Naopak, nikdy bych řekl, že ten základ ještě nestačí, aby to byla prává existence. No ne, tak to, když jste... Že nemůže být základem. Když jste řekli na začátku tu svou námětku vůči sobě, tak to vypadalo tak, jako kdybyste základ stotužňoval s právou existence, pak jste se začali opravovat. Ale na začátku, tak jsem to myslel. Co se domníval, že ta vaše chyba by byla v tom, když by ten základ se rovnal právé existence, tak po tom, že jste neměl právdu. Ale na základě toho, že jste došel k tomu... Ne, tak jsem to nemyslel. Tak byste měl něco... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... který na který se můžu vykašlat. Prostě ho nepoužívat. Protože se zabývám něčím jiným, tak to je takové, že ta refleksa nikdy čemu není. Proč? Echte existence, právě existenci, patří, že tu refleksi podnik, i když je to jenom... Základ. Ne, i když je to jenom prostředek. Ta refleksa není základ. No ne, samozřejmě, refleksi k základu se myslí. Že ta prává existence je v podstatě reflekse k základu, nesamotné. To je těžké, protože refleksa je vždycky plnstvost, takže nemůže dojít jakože do refleksy. Je to spíše tak, že ta refleksa... Ta refleksa sama k tomu nedojde, ale jako nástroj můj, mě slouží k tomu, abych já přišel k základu sebe samotné. A to je prává existence, jestli jsem to nepochopil. Tak přímo tohleto může být prává existence, ale může být prává existence i něco úplně jiného. Ale na každý pár charakterů zdá se podle toho, co zatím o tom může využít úplnou existenci, to, že ona je si vědomá toho svého natáčení. Vypadá to tak, že je to napisáno, že to echte existence patří k tému, k tomu ruin, ten echte existence. No, co? Říkám, nevím, co holděl. No tak to, ruin. No jo. The echte existence. No, no, no. Zajímavý. No, no, no. No, no, no. No, no, no. To myslím, že určitě, no. Ne, no, já bych řekl, že to se mi teda vzdálo. To se mi teda vzdálo, že mě dokonalo řešení a že ho povídali celou dobu a že se to mě jako tak furt tak čekal, jestli se to mě povědalo, ale já teda to znám z těch, jako zase, prostě autorů, který čtu já, že právě teda ta ruina je výsledek takový reflexe, která prostě furt reflektuje, aniž by nějakým způsobem to, co provedla to, čemu se tady říká prostě to zvládnout, nebo prostě dojít až do konec, neboli nějakým způsobem se zorientovat v nějaký velice prostě hloubě řečenou, jaký si meta úrovni. To znamená, ten základ tý existence neobjevím jaksi tím, že by ta reflexe se mnou nějak sama došla, nejprve, že ten základ tý existence objevím tím, že se vlastně na to svý reflektování, že se nějakým způsobem jako pohozím tomu, co se se mnou děje a jak se vlastně toto reflektování samo děje. Já bych to říkal zase tak, jak to bylo s tobou asi předtím, to jsou ty dva póly. Ten první je to, že propadnou reflexy, jak jsem ho snažil tady prosadit, a ten druhý je, když ty reflexy ovládnu. Tak to končí záhubou naprosto, když ji ovládnu reflexy, tak se dostává pravé existence. Já tak neříkám, že se dostává pravé existence, ale má existence je pravá potom, že jo. Můžeme uznáte, že síl, totiž ta reflexe, může být plnou záhubou, a může být rudelný, skázaný, nebo jinak, že jo. Může být rudelný, může být skázaný, může být skázaný, no ale to neznamená, že reflexe sama přesně skázají, čau. No mě? Mě říká, že se může stát jako naprosto záhubou. Pro mě. Či já jsem jí propadl. Že? To byla moje námětka vůči tomu, že byste tady uváděl příkladstvou s tím, že jsme z nedostudečného aktivnosti. Jo, tady je o tom vysloveně odstavec, jo. Je to ten třetí odstavec na předpadu na straně manáku. Aby se to tu nezastávalo v žádné reflexi, musí být konečná reflexe z toho skvota. Potom teprve vychází reflexe od něčeho, to samo sebe vyčerpává je to vůči odhodlání a míry. Jo, neboli musí být povedený právě teda ten přeskok na nějakou metahudroveň, která není naražením na kranice reflexe, protože kranice je v pravdě reflexe nekonečná, bezkraničná, ale je to právě teda nějaký prostě kok jako úplně jiná metahudrova. To je to přeskočení tyho sebe, nebo jak jsme tam měli zjistit? No, to souvisí teda s tím, že se ukáže, že ten základ není něco, co je ve mně. Protože je transcendentální. To je teda transcendentní. To je tam v tom, jak tam oba se chtějí ten halt najít. Udržet a tak. Ale to ještě zatím se neříká. Mně není docela jasný, proč říkáte to meta. No, já jsem to řekl jako jenom takové přiblížení, abych to odlišil. Jenže, ono je to spíš jebo. Může být lepší, ano. Meta vlastně to je jenom další reflekce tý reflekce. Ano, ano. To je znovu zvyklo vykoupit. Nebo, můžu tak. Můžu jistě jasně jak to mám říkat nebo jak to mám říkat v další místa. No v sobě se nemůže vyčerpat. Reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Samozřejmě. To je moda. Jak to? No, tak to myslím, že se tak dám říct. Alež to například abych... Reflekce měly se v sobě jako v člověku. Ani prostřednictvím sebe samotné. Věc je to složitá, že reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Ani se nemůže skrze sebe samozastavit. Nelze v sobě vyčerpat. No ale reflekci v sobě jako. Reflekce sama v sobě. Tady je to takhle napsané. A skrze sebe sama. Prostřednictvím sebe samotného. Ne samotného. Samého. Samého. Skrze sebe samotný. Prostřednictvím sebe samotný. Prostřednictvím sebe samotný. Ne, ne, ne, to není smysl. Protože reflekce máme. Takže aby to v sobě bylo jasný, tak to nelze dokončit. A ani reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. Ano. Skrze sebe samotný. Tam se dáme ani ji. Ne, se, ona sama. Reflekce je v sobě. Jo, ano. Samozřejmě, taky je to takový nepředmět, ne přesně řečeno. Já teď jsem zařval, že ta reflekce je subjekt a ono to není pravda. Subjektem je ten, kdo tu refleksi podniká. Přesto však, on ji podniká jako ten, kdo se s tou refleksí jakoby... Já bych to tak nechal, že to refleksí nelze v sobě vyčerpat. To je lepší, než že se nemůže. Ta reflekce sama se samozřejmě nemůže. Jenže se řekne v sobě, tak to může být v sobě, se stavuje buď k té refleksi nebo k tomu reflektujícímu. Ano, ale je to lepší, než když tam dáme, že reflekce se nemůže v sobě vyčerpat. To zase zavádí k tomu, že bychom uvažovali tu refleksi nezávislou na tom subjektu, který ji vykonává. Tak to... To první bych tam nechal, že refleksi nelze v sobě vyčerpat. Ani... Procenit jim sebe sama... Ani toho v sobě nelze určitě využít, jo? To mám debil, to mám právě česká připovišť. Aby to nelze bylo v sobě. To prostě není jasný, pak čemu se to v sobě stavuje, jo? To v sobě vždycky... Ano, když to nelze, ono nelze, že jo? Takže tím pádem... Ano, nelze refleksi v sobě vyčerpat. Protože tím druhým, že reflekce se nemůže, to dáváš jednoznatně, ona sama subjektem a ona sama sebe vyčerpává. O nechatelné jasnosti, což tu počujeme oba vytvářet. No ne, ale... Ještě já si myslím, že je to dost jasný, když řeknu, že nelze refleksi v sobě vyčerpat. Je to sice jasný, ale bohužel jako by to bylo vždycky prostě nestrávné. Takže kdo souvědá, kdo to je zdroj té naštěstí českého, to prostě na to je tam nevěřit. No ne, když použiješ za sebou nelze v sobě, tak to zní trošku jinak, než když řekneš, že refleksi nelze v sobě. Refleksi v sobě, jo? Nelze vyčerpat toto. To je trochu něco jiného, když to takhle říkáš. Právě proto jsem to prohodil, že bych řekl, nelze refleksi v sobě vyčerpat, jo? No to ne, no... Pojďte, místo nelze řekněte nemůžeme. A teď co vám z toho vznikne? Ne, když řekneme nemůžeme refleksi v sobě, tak je to po dvojí značí. Není. To samozřejmě není. Tak nemůže být v sobě. Předmětně to vní. Ano, ano. No vní. Reflexi nemůžeme vní vyčerpat. No, tak jestli si tohle souhlasíš, tak to potom je za to vnímat se jenom trošku... On tam není ten sobě, který ho dáme. Víte si, když tam dáš, že se nemůže, reflexi se nemůže obsahujat. Ale tady to přece taky tak je. Víte, reflexi nemůže být... Reflex se nemůže být v sobě vyčerpaná. Jo, to už je lepší. Ale se, když tam máš to zvládný, že ona sama sebe... Nemůže být v sobě vyčerpaná, klidně. Jenže reflexi nemůže být v sobě vyčerpaná. Ani sebe sama dostane. Dobře, klidně. A mu, když se skrze sebe sama dostane. Jo, když se skrze sebe sama dostane. No, klidně, klidně. Když to nemůžeme... Není možné, aby reflexe byla sama v sobě vyčerpaná, ani aby se sama sebou zastavila. Aby se sama ze sebe zastavila. Myslím, že to je docela pěkný, když se to použije, že reflexe nemůže být v sobě vyčerpaná, ani se prostřednictvím sebe stane. Když se sebe sama dostane. Když se sebe sama dostane. Samo. Když se sebe sama dostane. Když se sebe sama zastane. Nebo ani takhle. Ani když se sebe sama dostane. No, ano, ano. Nemůže být v sobě vyčerpaná. Ani když se sebe sama dostane. Ani když se sebe sama dostane. Ani když se sebe sama dostane. O tom nevím teda, ale možná je to jenom hlavně nezálepně učený, jestli GIF je, ne? No, je. Nechám se si tam většit. Ale já zvládně v celé prohlášení. Je to zvládně, kde ještě tam nařík. Když se sebe píše v žádném potavitě. Dobrý, no. No, Kyrkygol. To je tady jenom jeden z nich. Kyrkygol a Vojtec. No, je samozáležený. No, možná v tý další, kde to je ještě teda nějakou klukru příliš rychle. To je schopná na jedné straně využít. Sebe toho vypřímuješ jako synodý, že většinou tady opravdu může být. No, je ve skutečnosti. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. Formál. To je schopná na jedné straně využít. Formál. Formál. No, tady to je možný měnit, tady to není. Je vhod. Mně to připadá, že tam je ten smysl, ale ve slovníku to nemůžu odložit. Takže to... Já jsem musel kouknout nějakýho lepčího, který ještě zase máme slovenské. A už to tady bude všecko. Zatím, že jsem byl týden příšt, tak se tady usnesli ve země, vo mně. Nepostavuji jenom, že mě odsunou všechno, co tam zbylo, že se odsunou sem. Další věc je taková trošku... Třeba místo, které jich chce vše zajímat, je používat pouze dinovým kulturem, a třeba neči který chce všem používat. Dinovým kulturem zajímáme pouze. Já to nevám nepozivám, jenomže tady máš za dvoje tyčko městy, které ještě takhle odřejné nechcete dát. To je činný, seberozhodnější kreativní návod. On to je hned v dinovém. Titulky vytvořil JohnyX.

====================
s2.flac
====================
Zaujalo mě, že Petr v podstatě, zejména potom v diskusii ke konci, takovým až velmi tvrdým způsobem odmít to sokratovské tázání, což mě připomnělo ten tvrdý soutrádlův, který se všem týkal toho, jak se choval Sokrates před tím soudem. Ale nepochopil jsem dost dobře. Tu podstatu věci jsem nepochopil. Zatím jsem u celé jiného povrchu a zdálo se mi to spíš zajímavé než podstatné. Takže když vy mě teď ukazujete na to, že tam tenhle moment taky byl, tak já se budu muset znova poslechnout. Ale je tam opravdu jenom jako pobočná vzůvka v souvislosti teda právě s tím sokratovstvím, jak je s těma jinýma výkladama, než o který toho Petrovi vlastně jde, s těma výkladama, který on aniž by je výslovně během té přednášky popíral, tak prostě na ně jenom upozornil nebo nebyl ale podlišný, to je snad toho patročku. A tam právě při tým, že je prostě zmínil tohleto pojetí, který právě říká, že a ten problém právě tý smyslůplnosti toho, co ten patročka říká, je podobně hrozně tenkej let jako ten, na kterým jste se teď museli být vás Honzou, totiž ten hrozně tenkej let zda právě je to, k čemu se v tom tázání dochází právě něco jako jenom takového toho jednoduchého, ty reflexy eventuelně. A jakého to je rázové, jestli to z té reflexe prostě právě ní nebo jestli ne. Ten patročka tam výslovně říká něco právě hrozně podobného, proto jsem si na to vzpomněl, co jste teď řekl vy, že to právě nejen je něco, co by se tím tázáním vytvářelo. Že to právě musí být už jako tady předem. Patročka říká, že se to vytváří. A konkrétně tady v čem to je? To je to, co citoval specifických esejů, ale vlastně ta myšlenka je třeba z toho Soutiata nebo tak. Ta myšlenka byla tahle, že člověk se stane tím, po čem se táří. Takhle to filmujeme v těch esejach. Totiž by tam nebylo tady někde, že třeba mýlí se, táří se o moudrosti, stane se moudrým tím tázáním. To je to, co kritizoval. Ale tohle teda interpretace možná je ta, která trošku setře právě tu jemnost té myšlenky, tak jako teda se teď právě málem stalo, že se setřela tyto jemnosty jako ty myšlenky. Já si myslím, že takhle to asi není prostě takhle jednoduše. Tak to je jedno, to je úpozornění prostě na souvisnost. Bylo jde tam taky nebylo jasné, kde on opouští referát o knižce. To bylo někdy na přechodu mezi tím... On tam, jsem zjistil, na začátku slibuje, že řekne literatur skerý, toho pak neřekl. Pardon? Von der Obszenität des Fragens. On pak tu knižku jak tady překonal. Aha, tak tam to prostě není v tom. Možná ještě v diskusi o tom, to jsem nedoposlechnul. No, tak teď Honzo, ty seš uspokojen, ty jsi teď řekl, že tohle je důležité, a vlastně jsi k tomu nic neřekl. Nechceš k tomu říct teda, v čem si myslíš, že je něco, s čím bychom se měli zabývat? Těžko k tomu, co řekl. Jenom to, že člověk na první příští má takový pocit, že to je znání a že to dobře rozumí. A jenom se mi zdá, že čím dývat, tím lípem, než rozumět. Tady je například jít tu cestou až do konce. No, tak ta cesta do reflektování vede podle toho tady, ten, kde jsme pochybni, k základu. I když tady je teda, jo, jít tu cestu do konce, ale ne se ztratit reflexi. No ne, tam jemu nejde o to jít tu reflexi do konce, tam jde o to, aby ji ovládl, jo. Jemu jde tu reflexi ovládnout a tu reflexi ovládne takovým způsobem, že ji v podstatě, jak tam říká, bezmezně uskuteční, jo. On ji bezmezně uskuteční a pak ji ovládne, jo. No, ale právě ovšem, když ji bezmezně uskuteční, to znamená, že ji nemůže nikdy uskutečnít docela, protože to nemá žádnou mez. To je právě, bezmezně znamená tedy born-loss zároveň. Ta reflexe sama, tou nemůžete nikdy dojít ke konci. No samozřejmě, že o tomhle jsme se tam jednou bavili, že jak to s tou reflexí je, že tam dojde potom najednou k nějakému takovému skoku, jo, a ten člověk se dostane úplně do jiného. A když říká to grenzloss, tak to neznamená, že ji celou obsáhne, nebo že se nezastaví před žádnou hranicí. No a to behršn, po mým soudu, to tam je právě, já to chápu jako zdůraznění toho prostředečného nebo nástrojového charakteru reflexe. Ovládnout můžeme pouze nástroj, nikoli cestu. Cestu nelze ovládnout, ovládnout můžeme nástroj. No, takže, jaksi ten důraz bych viděl v tom, nebo ten smysl tohodle bych viděl v tom, že reflexe nám nikdy nepodá nějaký objektivní výsledek. Že to je pouze nástroj v naší ruce, kterým něco, kterým něčeho máme dosáhnout a který má jakousi omezenou funkci. Ne ve smyslu, že by byla ohraničená ta funkce. Že by někde měla hraz a pak už se to... Prostě třeba sekírky nemůžete použít ke krání chleba. Takže tam jsou určité hranice, které nelze překročit po přivoužívání nějakého nástroje. To není tak s reflexem. Reflexe žádné takovéhle přirozené hranice nemá, že by se už nehodila. Ovládnutí té reflexe znamená jenom důraz na tu zprostředkující, tu pomocnou funkci reflexe. Že sama reflexe není ničím, co by mohlo spazit. Ale ne, že by se hodila jenom na něco. Ta se hodí na všechno. V tomto smyslu je grenzenlos. Ale zároveň je bornlos, to znamená, že ona sama k ničemu nedovede. Čili to rozhodující se stále musí stávat, odehrávat mimo reflexy. Já jsem měl ještě dojem, že jsou tady ještě dvě pozice, na kterých chcete poukázat, o kterých jste vůbec neblogovili. A to je to, kdy člověk ty reflexy propadne, kdy se ji nechá v podstatě vláčet. A druhá pozice, o které mu chce hovořit, to je ta, kdy naopak se mu stane tím nástrojem. To jsem měl dojem, že jsou ty dvě pozice, o kterých tady hovořím. Že o co mu jde, mu nejde o to, aby se nechal tou reflexí vláčet, ale naopak, aby si s ní udělal nástroj. Tak to jsem to teda čekl. No, tak a co to znamená se nechat reflexí vláčet? To znamená, že reflexérním pánem, a ne já pánem té reflexe, jo? Ano. A kdy k tomu dochází? A to znamená, že ta reflexe potom, takovýmto způsobem, je bez těch hranic, jo? Ona nás stále zavádí, zavádí, a my v podstatě k ničemu nečekáváme. To je vždycky bez hranic. Ne jenom za těchto okolností. To je vždycky bez hranic. To my si musíme říct, kdy už přestaneme s reflexí. Ano, no jo, ale v tom případě, my když s ní chceme přestat, jo, a chceme něčemu dojít, tak potom my si s ní děláme nástroj. Ale pokud my jsme v její moci, tak ona nás vede prostě kam se jí zachce a je to bez hranic. Ale co to je v moci reflexe? Můžeme mít reflexe moc nad námi. Mě tohle není docela, to je jako, mě to neříká. A propadnout reflexí, to je alkohol? No, ale co to je, propadnout reflexí? No, to neznamená, když propadneš alkoholu, to neznamená přece, že tě přepadne alkohol a ty mu podlehneš. Prostě je furt klastáš. To je propadnout alkoholu. To je propadnutí té reflexe. No, takže nemůžeme mluvit o tom, že se zbocní vládny nad námi ta reflexe. No, ale když se říká o tom, že člověk propadl alkoholu, tak se říká, že ten alkohol má nad ním vládu. No dobře, ale to je neodhoda. On mu neodhodá, ten mu vládne v podstatě. Je to obrazně řečeno, ale... Nikoliv. Vládne mu jeho neschopnost o sobě rozhodovat. No, to je otázka, že na kolik je to vždycky neschopnost člověka, že? No, jistě, to je... Ten člověk třeba opravdu, dajme tomu, není schopen. Možná už, že došel tak daleko, že už není schopen. To bych se netahal, to dovinu, jestli je schopen nebo není, ale co to teda je z té strany té reflexe nebo z té strany toho alkoholu? No, právě, no, co to je? No, tam musí být něco atraktivní. To nemůžu vyjádřit tím, že to má nějakou moc démonickou. No, právě, ono to v tom je nějak tak, jo? Že to, člověk se tomu oddá, jo? A ono ho to prostě vede a on v tom tak nějak lítá nakonec, jo? Pokud to tak mám říct, že? No, hlejte se, když šachista... Jak ovládne ho to jistým způsobem? Propadne tomu, jo? Když šachista se prostě pustí naprosto grindly do toho a teď študuje všechny zahájení a všechny hry a sleduje literaturu šachistickou a tak dále. To nemá pomce. Může to dělat celý život. Taky řada vynikajících šachistů to dělá, že vlastně nedělá nic jiného. Tak to je... On si tady vymezil obor v rámci něhož, která ta reflexe je grenzenlos. Ta nenarazí na žádnou hranici, pokud zůstane u těch šachů. Zároveň ale ty šachy v životě jsou něčím naprosto k si druhotným. Prostě hrát celý život šachy, i když se tím dá živit, možná, když to je vynikající a tak dále, profesionál a tak dále, nechá si platit do partie. Tak životně je to gruntlos. To je gruntlos, jestli jim být šachista. Já to aspoň tak vidím, možná, že šachisti by se řvali. Takže šachista, který dovolí, aby ta reflexe vybočila zmezi šachu, a on je jistě velice vytrénovanej v reflexi, všem jenom v určité technické reflexi, když dovolí, aby z této technické ohrádky se utépla. A teď on ji začne aplikovat na svůj život. V celku, ne na svůj život šachisty. No tak propadne ta reflexe, nemá žádný grunt, ta reflexe sama je vurnlos, takže ona ho zničí, ta reflexe. Jako my. Ale je to pravda, že ho zničí reflexe nikoli. Ta reflexe nemá sílu zničit. Ona jenom ukáže, že ten život jeho stojí za hovno. Od samého začátku. On si toho nebyl vědom a ve chvíli, když si to uvědomí, tak má dojem toho stroskotání. Správnej dojem stroskotání. On jenom dřív o tom nevěděl, ale stroskotanej by už předtím. Čili tam nemá charakter, ta reflexe nemá charakter něčeho jako opium. Vy to neznáte, já jsem od věctí byl vždy znovu konfrontován s takovou tradičně křesťanskou, zejména protestantskou averzí vůči rozumování. Přesného myšlení. To bylo chápáno jako co jsi a nebezpečného a přímo jako zlýho. Ale proč? Protože tak jak říká Kierkegaard o křesťanství je tak vyčpělý, tak gruntlós, že ta reflexe je mu nebezpečná, protože žádný ten grunt nemá. Ta reflexe je nebezpečná tím, že vám ukáže věci jak jsou. Ne, že něco zničí. Já to vidím takhle, že tady se říká, že niče i Kierkegaard, že jsou maximálně zainteresovaní na to, co se stane z člověka. No, z člověka se stane jaksi to, že buď má základ a pak se o něj může opřít, anebo nemá základ a zjistí, že je to prostě atroskotá. No ne, ale když se domníváte, že by ten člověk, který je v moci té reflexe, když z toho vypadne, že mu v podstatě ta reflexe ukáže, že ten základ nemá, že tam k tomu vůbec nemusí dojít. Počkej, co to je v moci reflexe? To není žádná v moci reflexe, to je jako v moci šachů. To je propadnutí, budu teda říkat to, co má tady. No, když propadne šachům, to můžete, ale ne v moci šachů. To nejde říct. Protože ty šachy žádnou moc nemají. Ony taky nejsou tak nekonečný, jako ta reflexe. No, nejsou tak, ale jsou dost. Fakt je, že na lidské život to stačí, že ty šachy. Já bych měl přečíst další situatório, tam je o kůdenlých reflexi, on je další odstavec. Dobře, dobře, no ale ty jsi chtěl se zastavit, a teď utíkáš. Já jsem teď tobě pomáhal, aby jsi řekl vlastně, co nám pomůže, že řekneme, že to je důležitý odstavec, a jdem dál. Já neutíkám, já tvrdím, že ten odstavec je s tím druhým odstavecí jako nejlepší. A teď proč jsi chtěl zastavovat? Já jsem to nevinucoval. Několik všech odstavců teďka, asi tři, čtyři odstavce, proložitě vysvětlovat, možná až po jejich skončení se pokusíme... Ty jsi neměl konkrétně nic dál, já jsem tě chtěl tímhletím vybudit, aby jsi řekl, co vlastně jsi viděl v tom odstavci. Tak on je jako takovej klíčový, obsahuje tu formulaci, která... Jistě, ale to nestačí říct. To je třeba explikovat. Ty jsi to nechtěl. Ty jsi to nechtěl. Já jsem to dělal vědomně, provokativně, abych tě dostal, a ty prostě jsi na to reagoval, tak budeme dál. Dobře. Jsi vyhřál dlouhodobně. Dobře, dobře, no. Já jsem se domníval, že je to úplně jinak tam, ty protikty. Vidíte na to ještě? Už ne. Omluvíte mě, prosím vás. Teda příště už. To mám přesně jenom dost. Odomluvili jste si? No. Ještě jsem chtěl zeptat náhodou další kopie z toho překladu. Já to mám snad do desátého listu. Tamto. Tady to. Jo, aha, aha. Tohohle. Do desátého. Já jsem to viděl. Máte ještě? Do sedmnáctého. Už to trvá do sedmnáctého. Já jsem vám taky chtěl říct, že jestli toho, tak já už jsem to přeložil asi po stranu dvacet sedm, teda potom po tu první přednášku. Takže to ještě musím napsat. Takže toho, takže spíš. Já tě chci říct, že jako osmnáctim spadl to. No, to se tě spadl. To se spadl. Já to zkusil. No, no, no. Protože když jsem vám to řekl furt, tak jste se k tomu neměli. Ale to se taky tam náře na to místo, jo? To jste se ale nejprv měl zeptat. Nezačal někdo dělat? Ne, ne, ne. Já jsem zeptal, že někdo dělá. No a já to mám zbytečně se například. Já myslím, že já jsem měl případ, že bych to ještě nepotřeběl dělat. Já překladu, pro silování. Ale chceš ještě kešel opravenou? Že bych to zrovnal opravenou dvakrát. Já už bych si to tam dělal sám. Děkuji. Takže jdem k tomu dalšímu odstavečku, jo? Možná, že tady by ta německá věta, že tam zhruba dává to právě tak, jako, jo, spíš než, jak je to v tom českým, jak, tak jako. Ale v jeden význam je asi i v tom, jak to máš napisán další, jo? Možná, že prostě to právě tak by to mohlo odjasnit, jako trošku, že si může se právě tak stát naprosto záhubovat, jako díkou. Jo, to zní líp. Právě tak naprosto záhubovat. Jako, jo. Proti tomu, co jsme teď, co jsem já tady teď vás ptal, tady je něco, co je v rozporu. Co je v rozporu. Totiž, jestli, že já jsem dával důraz na to auf den Grund seiner Selbst zu kommen, že teda člověk musí ten základ mít, máli k němu přijít, tak jsem to vykládal, že tak tady je, že ta reflexe je bedingung echter existence, to znamená, ten základ mít ještě není echter existence. To ne. Když nad němu člověk nepřijde, tak je mu houbyplatnej. To je taky pravda. Teda, možná, že mu není houbyplatnej, ale je mu houbyplatnej, pokud jde o tu echter existence. Zásad je teda, musíme připustit, že ten Grund je dobrý, ale k tý echter existence patří, že nejenom ho mám, ale že o něm vím. To si domníváte, že pravá existence je základem, mě samotného. Ne. Naopak, myslíte, že ten základ ještě nestačí, aby to byla pravá existence. No ne, tak to. Když jste říkal na začátku tu svou námětku uči sobě, tak to vypadalo tak, jako kdybyste základ stotožňoval s pravou existence. Pak jste se začal opravovat. A na začátku, tak jsem to myslel. Jste si domníval, že ta vaše chyba by byla v tom, když by ten základ se rovnal pravé existence. Tak potom, že jste neměl pravdu. Tak jsem to nemyslel. Abyste mi ani neříkal. O tý existenci teprve teď je řeč. O tom nebyla řeč předtím. No. Ale mohlo to vypadat tak, jako že ta reflexe odhalí, jestli ten základ mám nebo nemám. A to znamená, že už pak nic dalšího. A teď tady docházíme k tomu, že mít ten základ ještě nestačí, že je nějaký vyšší požadovek. A vyšší požadovek spočívá v tom, že podmínkou právé existence je tu reflexy podniknout. Čiže ta reflexe tady, že není nástrojem, který na který se můžu vykašlet. Prostě ho nepoužívat. Protože se zabývám něčím jiným, takže ta reflexe mi k ničemu není. Proč? Echte existence, patří, že tu reflexy podniknout. I když je to jenom základ. Ne, i když je to jenom prostředek. Ta reflexe není základ. No ne, samozřejmě, reflexy k základu se myslí, že ta prává existence je v podstatě reflexe k základu nesamotného. To je těžké, protože reflexe je vždycky kremstvost, takže nemůže dojít jakošto reflexe k základu. Reflexe sama k tomu nedojde, ale jako nástroj můj, mě slouží k tomu, abych já přišel k základu sebe samotného. A to je prává existence. Jestli jsem to takto pochopil. Jak byste takto říkal? Tak přímo ne. Tohleto může být prává existence, ale může být prává existence i něco úplně jiného, ale na každý pár charakterů zdá se podle toho, že přišel tu prvou existenci, to, že ona jestli vědoma toho svého základu, tak to byla bezpošlovená. Jinak rozumíte ty vědětě tak, jak je napsána, že to echte existence patří i k tomu ruin del echte existence. No. Co? Říkám, já nevím, co byl del... Del ruin. Del echte existence. Ne, ne, ne. To myslím, že určitě ne. Ne, já myslím, že to je tak, že prostě, když ta reflexe odhalí, že ten základ tam žádnej není, tak vede k tomu, k té skáze, k té ruině. Ne, to já bych řekl, že to se mně teda zdálo, že byl jako nedořčený na tom vašem povídání jako celou dobu a že jsem to mně jako tak furt tak čekal, jestli se to mně objeví nebo ne. Já teda to znám z těch jako zase autorů, který čtu já tak, že právě teda ta ruina je vejsledek takový reflexe, která prostě furt reflektuje, aniž by nějakým způsobem to, provedla to, čemu se tady říká, prostě to zvládnout nebo prostě dojít až do konec neboli nějakým způsobem se zorientovat v nějaký velice prostě hloupě řečenou nějaký si meta úrovni. To znamená, ten základ tý existence neobjevím jaksi tím, že by ta reflexe k němu nějak sama došla, nejbrž ten základ tý existence objevím tím, že se vlastně na to svý reflektování, že se nějakým způsobem jako porozumím tomu, co se se mnou děje a jak se vlastně toto reflektování samo děje. To ne, já bych to řekl zase tak, jak to bylo v tom osazí předtím. To jsou ty dva poly. Ten první je to, že propadnu reflexy, jak jsem se to snažil tady prosadit, když ji reflexy ovládnu. Když ji propadnu, tak to končí záhubou naprosto, když ji ovládnu reflexy, tak se dostávám v pravé existence. Teda tak ne, že se dostávám v pravé existence, ale má existence je pravá potom. Uznáte, že zí, totiž ta reflexe, může být úplnou záhubou, kde ruina zkázá, ne ruina. Tady je díl a díl ruina je zkázaný. Může být zkázaný, ale to neznamená, že reflexe sama přesně musí zkázat nic. No mě? On mi říkal, že se může stát naprostou záhubou. To mě. Že já jsem ji propadl. To byla moje námětka vůči tomu, že když jste tady uváděl případ s tím bezmezným neskutečným vládem. Tady je o tom vysloveně odstavec. Je to ten třetí odstavec na předkladu na straně 12. A to svobodně nestává prázdná reflexie. Jinak, když se nabrdala, musí nekonečná reflexie ztroskotat. Potom teprve vychází reflexie od něčeho, co samo sebe vyčerpává rozhodnutí odhodlání a míry. Neboli musí být provedený ten přeskok na nějakou tu metaúroveň, která není naražením na hranice reflexe, protože hranice je nekonečná, nebezhraničná, ale je to právě nějaký krok jinak. To je to přeskočení v jeho sebe? To souvisí s tím, že se ukáže, že ten základ není něco, co je ve mně. Že je transcendentální. To je teda transcendentní. To je tam v tom, jak tam oba se chtějí ten halt najít. Udržet a tak. Ale to ještě zatím se neříká. Mně není docela jasný, proč říkáte to meta. Já jsem to řekl jako takové přiblížení, abych to odlišil od té... Jenže ono je to spíš hypo. Může být lepší, ano. Meta vlastně, to je jenom další reflexe té reflexe. Jo, hypo je asi lepší, souhlasuji. Ano. To je zlozvy k logikům, kteří se v tom nevěří. Nebo... Můžu dál? Není mi zcela jasné, jak mám překládat i si v dalším dostat? No, v sobě se nemůže vyčerpat. Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. Samo v sobě. Ona. In ir. Jako. No a tak to já myslím, že se tak dá číst, ne? No, tady je to taktík. Alež to například... Reflexy měly se v sobě jako v člověku, se myslím, vyčerpat. No, to myslím, že určitě ne. Ani prostřednictvím sebe samotného. No, to už k stavě. Jo, určitě. Takže to značí tak, že reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. Samo v sobě. Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat ani se nemůže skrze sebe samou zastavit. Ano, tak. Nelze v sobě vyčerpat, no ale reflexe v sobě, jako. Reflexe sama v sobě. Tady je to tako napsané. Tady je to přesně tam skrze sebe samou. Prostřednictvím sebe samotného. To záleží od tom. To není samotného. Skrze sebe samou. Skrze sebe samou. Z toho jsem usoudil, že přikládáš to v sobě. Ne, ne, ne, to není smysl, že jo. Protože reflexe, no, to ne. Takže aby to v sobě bylo jasný, tak to nelze dovolučovat. Reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. Ano. Skrze sebe samou. Skrze sebe samou to stavit. Nemusí tam být ani jí, že jo. Ne, se, ona sama. Reflexe je subjekt. Jo, ano. Ono to samozřejmě, taky je to takhle nepředmět, jak se to říká, tak nepřesně řečeno. Páš, tam... To, co je tam... Já teď jsem zařval, že ta reflexe je subjekt, a ono to není pravda. Subjektem je ten, kdo tu reflexi podniká. Přesto však on jí podniká jako ten, kdo se s tou reflexí, jako by si... Já bych to tak nechal, že to reflexi nelze v sobě vyčerpat. Ano, to samozřejmě nemůže. Tak to může být v sobě, se stavuje buď k té reflexi, nebo k tomu reflektujícímu. Ano, ale je to lepší, než když tam dáme, že reflexe se nemůže v sobě vyčerpat. To zase zavádí k tomu, že bychom uvažovali tu reflexi nezávislou na tom subjektu, který jí vykonává. To první bych tam nechal, že reflexi nelze v sobě vyčerpat. Ani protřebnit jim sebe samou, aby zastavili. Když užijeme takové slovesno, jako nelze, tak snad ani tam toho v sobě nelze hodně užít. To mám dobře dokonce jako gramatika česká připouští, aby za nelze bylo v sobě. To prostě není jasný pak, k čemu se to v sobě stavuje. To v sobě vždycky musí vejít... Takže to nelze, ono nelze. Takže tím pádem... To prostě by se muselo přeslohnout a úplně nějak užít. Ano, nelze reflexi v sobě vyčerpat. Třeba vyslohnout se. Ale chci zůstat, zachovat takovou nejasnost, aby nebylo jasné, jestli... Je to ten reflektní cíl? Protože tím druhým, že reflexe se nemůže, to dáváš jednoznatně, že je ona sama subjektem a ona sama se vyčerpává. Co ještě počkejme od Vás kladit. No ne, ale... Ještě... Já si myslím, že je to dost jasný, když řeknu, že nelze reflexi v sobě vyčerpat. No, je to sice jasný, ale bohužel je to gramaticky prostě nesprávný. Takže ku toho se může jako... Ale to je druhý, to je naše dynamiky, že česky to prostě na to věděl. No ne, když použiješ za sebou nelze v sobě, tak to zní trošku jinak, než když řekneš, že reflexi nelze v sobě. Reflexi v sobě, jo, nelze vyčerpat po tom. To je trochu něco jiného, když to takhle prohodíš. No, právě proto jsem to prohodil, že jo. Že bych řekl nelze reflexi v sobě vyčerpat, jo. No to ne... Nevím, já... Pojďte, místo nelze, řekněte nemůžeme. A teď co Vám z toho vznikne? Vznikne. No, to by bylo pak úplně jasné, když jsi řekl. Reflexi nemůžeme v sobě vyčerpat. No to je pak jasný, že v tom reflektující. V nás. Ne, když řekneme nemůžeme reflexi v sobě, tak je to furt dvojznačný. Není. Tak nemůže být v sobě. Předmětně je to v ní. Ano, jo, tak to teď jo, no. Mě nevědělo o to, co je vyšelo tu. No v ní, tam by mělo být v ní. Reflexi nemůžeme v ní vyčerpat. No, tak jestli s tím nesouhlasíš, tak to potom je ta formulace jenom prostě trošku... On tam není ten sobě, který ho dám. Víš, zase, když tam dáš, že se nemůže, reflexe se nemůže v sobě. Jo? Ale tady to přece taky tak je. To už by bylo lepší. Reflexe nemůže být v sobě vyčerpána. Jo, to už je lepší. Ale se, když tam máš to zvratné. Jo, že ona sama sebe. No, dobře, dobře. Nemůže být v sobě vyčerpána. Klidně. Reflexe nemůže být v sobě vyčerpána. Ani skrze sebe sama zastavena. Dobře, klidně. A mu, když už. Skrze sebe sama. No, klidně, klidně. Když to nemůže, není možné, aby reflexe byla sama v sobě vyčerpána, ani aby se sama sebou zastavila. Sama ze sebe zastavila. Sama ze sebe zastavila. Myslím, že to je docela pěkný, když se to použije, že reflexe nemůže být v sobě vyčerpána, ani se prostředním s tím sebe stavit. Skrze sebe sama. No, to bude sebe samou zastavila. Skrze sebe samou zastavila. Samou. Skrze sebe samou. Sebe samou zastavit. Nebo ani takhle, ani skrze sebe samou zastavená, když tam máš... No, ano, ano, ano. Nemůže být v sobě vyčerpána. Může být. Ani skrze sebe samou zastavená. No, to je podle mě. No, o tom nevím teda, ale možná je to jenom mále neznalostní včiny, jestli gift je jet. No, je. Je, ano. Nepaje se s angličtinou. Dobrý. Já základně chci hodit prohlášení. Je to zlato, když tam náš gift se píše žádné pochopitelní. Dobrý, no. Zajímavý je teda, že tady nejednou má jím, zající jím komu. No, Kierkegaard, to je tady jednou jeden z nich. Kierkegaard a Wojtek Stengel. Jo, aha, to je Kierkegaard, aha, on je tam Wojtečka, jo, jo, jo. Že předtím tam mluví teda, že bajde, že... ... To zelpství mě tam dlouho trápilo. Jo, líp zelpství. ... No, možná v té další větě je ještě teda, jestli nepostupuji příliš rychle, to je schopná na jedné straně využít, když se mi zdá být příliš jako silný, že by tam stačilo tak mluvit. Na jedné straně využít. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Firmögen, ale nemá to tady znamenat, že se to líbí? Že je to vhod? Co máš tu na hlavě? Tenhle v 1977 roku. Tak. Ruši nějak? Neźraciónek. Neî قالek. Je vhod. Mně to připadá, že tam je ten smysl, ale ve slovníku to nemůžu podložit, takže bych se musel koupnout nějakého lepčího, který ještě zase máme slovenské. A už to tady bude všechno, brzo. Zatím, že jsem byl týden příští, tak se tady usnesli ve země, vo mně. Můžeme vám postavit měho? Nepostavuji, jenom že mě odsunou všechno, co tam zbylo, že to odsunou sem. Takže to je teda velká... Dvojina překladů je teda ani už... Další věta je taková trošku, trošku jak postupně deformovaná, ale to si už všechny může přehodit, já to jsem udělal, líbím ten slovo. Jo, třeba místo, který chce vše zajímavě používat, pouze v dinovým působě, tak si třeba radši, který chce vše pouze v dinovým působě zajímavě používat. Já tady mám poznánku, jenom že tady máš za dvoje tečkou, jestliže činí ještě takovou zajímavící král, tak to je činí seberozhodnější král, který je tam. No on tenhle zpíval, on tenhle zpíval.