Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Dole. Ty poslední čtyři řádky bychom teď měli dělat, jo? Jo. To je značatej odstavec poslední. Tak, kde to je v německém? Kde to je v německém? Oba naráží. To je na osnovný obrostřed. To je šlostnská ingiliční obzvěrnání. Vidíte tam rozmih, co teď vzpomínáte? Ne, nevím. Nikdo poznánky nemá žádný? Vždyť se to líbí. Ne, ten základ se teda tady mění tak, jak se to do tý doby chápalo. Že je nějaký základ v člověku. To je v podstatě ten problém, který jsme tady nějak měli. Že ten základ se nakonec chápal jako nějaké soustroj. Nevím. To, že to je immenš, že to je vnitř, takže ten základ by měl člověk sebou fund. No. Já jsem se teda domňoval, když jsem to větu četl, že tady mění to, že oba se vymezovali k nějakému pojití, v kterém se drželo, že je vždy nějaký základ. A v člověku je ten základ to bytí. Kdy teda ten základ je míněn zase jako nějaké soustroj. No co se ti chce říct, v podstatě? No, jestli teda, já nevím, když tam mluví Vlotech Blouse-Signa, že to jsou, tak jako je to určitá polemika proti Kierkegaardovi a Varníčovi. Že on sám říká, že to jsou Blouse-Signa, Vlotech, Glaube a Wille Thurmacht. A to znamená, že to nemůže být grunt. Kdyby to jsou Blouse-Signa, po ukazi k tomu gruntu, a protože to pouhá signa a ne sám grunt, tak samozřejmě každý to může vykládat, jak chce. To je to, co tam jako vytýká. Po mém sloudu, za prvé, to vypadá, že víra u Kierkegaarda je to, co vyběrá člověka samotnýho. To, myslím, je mizinterpretace Kierkegaarda. Navíc je to mizinterpretace vůbec pojmů víry tradovaného křestěnství. Pokud je o ničeho, po mém sloudu, já si v této věci nic nemyslím, já jsem o ničeho tolik nečet, abych si to udělal jasno. Ale mně se zdá, že u něho tá vůlek moci je taky cosi neindividualizovaná původně. Takže ona funguje nejenom shlize individuum, nikdy funguje v dějinách. To znamená, že to není pravda, že vůlek moci je nějaký základ, který má člověk uvnitř sobě. Je to něco, co determinuje jednání člověka, ale také jednání lidí vůbec. Musí to být něco hlubšího, než aby to bylo v jeho bytí, v jeho životě. V oboje bych považoval za misinterpretaci posun proti tomu správnému bojetí. A jenom jestli tomu správně rozumíme, protože ten základ opravdu to blbě vypadá. To je v souvislosti s tím, co je o tom základu mluví... V základním konceptu nebo rezonanci u něčeho je strata subjektu, nebo přesně otřesení pozice subjektu. To je to, proti čemu protestují oba v Hegelovi a v celé teroristické tradici Německé. A to zná, že hledají ten základ jiný než subjektů. Hegel to vlastně uši udělal prvním, protože ten subjekt povýšil do roviny mimolitské. Pouhýho filozofa nebo napoleona interpretuje jako prostředníka a subjektem je jeden velikánský světový duch. U Hegela. A teď tohle oni odmítají a místo toho chtějí najít jiný grunt. To je otázka, jestli chtějí nahradit jeden grunt jiným gruntem, anebo jestli na ten grunt chtějí pohlížet úplně jinak, než se do posud pohlíželo. Samozřejmě jenom jiný, kdyby to bylo, tak to je jen nápodoba Hegela, jenom že se tam bude říkat jinak. Oni hledají jiný grunt v tom smyslu, že se na to musíme podívat jinak. Ale pravda je, že třeba ten Hegel ten grunt vidí v posledu v bohu, ve stvořiteli. Ten je ale nedosažitelný, o tom nemůžeme nic říct, než nepřímo výpovědí. Takže to vlastně není grunt v tom pravém slova smyslu. Paní ač, dům může stát jen na základech, na kterých jsou dole a nikoli v kterých jsou mimo. Ten dům nemůže stát dům na základech, které jsou v nebi. Čili, když se ptá, že po gruntu, tak se ptá, že jaký je grunt tady. A tím, kdo to nachází ve víře. Ovšem to právě může být, to právě tady po mém slovu je špatně interpretováno, ta víra může být grunt jedině díky tomu, že to není vynález z člověka, nebo produkt člověka. Že to je sice v člověku, ale že to je přímé stvoření, přímý dar toho stvořitele, který sám nemůže být chlapán jako ten dům. No, ale ten dům asi je tady něčím jiným. A sice, od teďka ta pohejkla je ten grunt rovná se Zaj, rovná se Denkví. Kdežto on má grunt, rovná se Zaj, rovná se Klaube. Proč to tady je zmíněný ten Parmenides, Descartes a Hegel, že říkají myšlení je bytí a do opozice, že výra je bytí. Tady vůbec ten spor im menšin tady je straní, protože to věřený znamená v podstatě, kdyby se to přeložilo tím, že věříš, tím si... Ano, menšin, tak je to úplně jedno, protože od toho vždy, že tento Zaj, někdo z toho, že vás Denkví, od Parmenida, já s něčím jiným než je Denkví. Já bych se taky koumil k tomu, že v podstatě v tom prvním případě u toho Parmenida, on to chápe tak, že teda bytí je myšlení. A to je ten základ. Takže ono tam myšlení je taky akt, ale úplně asi jiného druhu, než výra. Ale toho Parmenides nemyslí, že to je akt. To myšlení, toho Parmenides si určitě nemyslí. Já na to mám myšlení. To si nemyslí totální Dekard, Natoš Parmenides. Ale důležitý je, myslí si, že to je základ, to je ten hledanej kronit. Ještě on chce hovořit ani ne o základu, jako spíš o nějaké činnosti, že? Ne o činnosti. O něčem jiném než je myšlení. Krtiziteli si v tom, že grunt je ten neotřesitelný základ bytí samo, že je myšlení on, vydává z ty rovnice to myšlení a dává tam výru. Já si myslím, že on úplně jiným způsobem potom pojme i to bytí. V tom prvním případě to bytí je jakoby stotožněno s myšlením a je to základ nějakej. Když to v tom druhém případě už se to nechápe jako základ, ale je to něco, co tady jako, co dělá tu věc tou věcí. Ale ne, že by to zakládalo a na tom základě potom by tady věc nějak jako vyrostla, ale bez toho, to vůbec jako není možné. Můžeme hovořit bez té věci vůbec o té věci další, ale ne jako o základě. Já nevím, jak bych to řekl. Ale je to v podstatě nějakej běh průběhy. Mně to připadá, že ten Kierkegaard tady například vychápá pod biblickým z knihy přísloví, že počátek moudrosti je bázeň hospodilá. Totiž ne, počátkem moudrosti, počátkem myšlení není myšlení samo, nebo něco jiného. No všimte, to tam dáváš počátek myšlení. Jaspras to teda interpretuje jináč, myšlení úplně vyšaltuje a místo toho tam dává. Myšlení jako základ vyšaltuje, protože nachází základ, který je ještě pod tím základem, čili základnější je víra než lid myšlení. To je taky nějak souvisí. Richard von Nietzsche by například nauřil, že patří k těm božitelem, pochyběvatelem, subjektům. A to byl Nietzsche, Marx, Schuessing, Freud. Ale když to přečtuješ jednou, tak ten základ se míňí jako u nich. Já jsem si vůbec myslel, že ten základ je něco, čemu oni se negativně vyjadřujou, ale on říká, že v podstatě oni. Oni se nějakým způsobem staví, nebo staví to celé na tom základě. Pro ně je tím základem to bytí samou v člověku, jestli to správně chápu. Ale ne, základem je bytí. Je otázka, co je základem bytí. Jak překázáte teda to štosn? Naráží. Naráží jenom? Prostě najednou jdou někam, o něco se snají, ale teď na něco narezejí. A to štosn nemůže znamená, že na to nějak staví. To máš na každý pevně, myští se o štosn. Já jsem právě si říkal, že v češtině je slovo štosovat, takže to je stavit něco na něco. Tak jestli štosn nemůže znamená něco takového. Štosn neznamená nič, jenom narážet. A tohle je ten souměrnej čas, že to štísn. Štísn štos, narazili, setkali se tvrdě ve svých... Tak prostě já k tomu chtál jen dolů, protože si myslím, že v býtí je základ, on tam nepochybuje ani Parmenides, ani Descartes, ani Hegel, ani Kierkegaard, ani Che. Ale problém je v tom, co je to býtí. Tak především Kierkegaard o tom pochybuje. Kierkegaard se ptá, co je základ bytí. Já vám stejně dojem, že to čteme blbě. Tady sice to vypadá, že narážejí na základ, který by v člověku bylo, který by bylo, který je, který by bylo. To znamená, ho to pochybňuje. Bytí samo. Ale proto není takhle. Přece Kierkegaard ví, že člověk je jenom vztah k vztahu a nikoliv subjekt. A co je víra? To je také vztah. Proto tady je to vére. To by se správně mělo překvádat, že oba narážejí na základ, jenž by měl být v člověku tím jeho bytí. No ale tak to znamená, že to je základ toho člověka. A nemůžeme vyložit, že ten základ je v bytí. Tady problém je právě to bytí. A tam se ptají na základ člověka a za ten základ považují bytí samo. Tak když bytí, tak proč hledají jeden víru a druhý výlec urmacht? Když základ je v bytí, tak nepotřebují jen urmacht. Oni potřebují, co je jádrem toho bytí, co vlastně je to bytí. Čili základ je ta výlec urmacht a nebo ta gláube. Proti tomu, že všichni před nima říkali, že to je myšlení, tak oni říkají, že to je výlec urmacht. A čili nemůžeme odpovídat, že základem je bytí. Právě ta je diskuse o tom, co je ten základ. Jestli je to myšlení, nebo je to víra, nebo je to bytí. Bytí, tak máme po problému. Já nevím, ty kno. Je v tom nějaký rozdíl, když budu říkat, bytí rovná se gláube, nebo bytí rovná se das Denken. A nebo když budu říkat, základem bytí je rozdíl. Protože tady vsouváme do toho, jako kdyby bytí bylo možno chápat jako základ. No, to tam není. To by byl konec problému, proč pak se hádat, jestli je to víra, nebo je to gláube, nebo je to bytí. Všichni víme, že to je bytí. Jak pojmout základ člověka. A to je základ člověka, ne základ, který můžete vyložit jako bytí člověka. Ano, ale oni narážejí na to, že dříve se za základ člověka považovalo bytí. Ne, to tam vůbec nikde není právě. Dříve se považovalo myšlení. A základ rovná se bytí. Když se táte, co je základ člověka, to znamená, co je bytí člověka. To není vysvětlení, když řeknete, že bytí je vysvětlení základu. Dříve se za základ člověka považovalo myšlení a oni chtějí ukrát, což je podle nich bytí. Základ člověka je bytí. Základ člověka je bytí. To je špatně. Základ člověka je totéž bytí člověka. Ne, že to je základ bytí. Nemůžete bytí označit za základ. Otázka po základu člověka a otázka po bytí člověka je totéž. Po základu člověka a po bytí člověka. A je nějaký základ bytí člověka? To není jedno a druhé. Bytí člověka? To je také základ člověka. Ano, ale nemůžu se ptát na základ bytí člověka. To ne, jistě, že ne. Základ základu člověka to je totéž. A já se ptám o základu člověka, to znamená já se ptám o tom, jaké je ho bytí. Co považují za bytí člověka? Nemůžete říct, že základem je bytí. Nemůžete říct. No, já... Totož jako kdybyste řekl, že základem je základ. To chápu. Měne právě o to věc, že dříve oni to bytí člověka považovali za nějaký základ. Ne, ne, ne. Oni dříve to bytí člověka chápali jako myšlení. A teď dají to bytí, chápou, jako direktur mach, jako bíru. A místo toho, abychom tady mluvili o bytí, můžeme bytí škrtnout a říct, dříve za základ člověka chápali myšlení, dnes za základ člověka chápe víru a nic nechápe. Ale když to, jo, tak to je to srozumitelné. Ale když to čtu ten text, jo, tak oba sice narážejí, jo, na ten základ, jo, kterým by v člověku bylo bytí samo. Nesamo. Tam je... To je základ. No dobře, ale jeho bytí samo. Ochopitelně. To je jako jeho základ. To není základ vůbec. To je doplněné o to, jak to přeložíme, aby, jak jsme to teď vyložili, bylo z té věty srozumitelné. Jo, tady je jak je to napsané, ten přeložený, že jo, tady je, že narážejí na základ, jo, jímž je v člověku bytí samo. Jo. To nejde tak hrozně, ještě, když si to teď vezmu, já jsem to... Já jsem se to popravil, které by bylo v člověku bytí samo. No, to je o všem... Já nevím, jestli, jestli... Řekni, jestli to ne. Já to považuji za prostě ten těch těch kondicionářů, které se v člověčečkách vůbec nepřekládá. No ono, když se cituje, že jo, tak se používá kondicionář, že? Jenči. Jako, jenči se v těch takhle větších chytách používá kondicionář, ale už ani Němci, mladí, to nedělají. No, nedělají. A tohle není o všem staroměnství. Tohle to je právě pochybnost. To je zpochybnění... To je té distance. A ta připravuje tu další větu s druhou avr. Tvár, avr. A to, že tvár, tak to už připravuje tu pochybnost. Já bych asi takhle řekl. Jako nelze říkat, že tento pán... Já bych si to řekl. Jako nelze říkat, že tento pán... Já bych si to řekl. Že tatínek je holohlavým, tak nemůžeme říct, že ten grunt je... Jímž je, že to bytí je základem. Tam se musíme zbavit to jímž. Protože to máte, ten smysl, ty německý vědy, tak, že je nerozšivor. Ale ta německá věta je dvojsmyslná, protože ta česká je jednoznačná, že základem je bytí. V té německé větě tam grunt a sign je na stejné úrovni. Z té věty můžeme vyvodit, že buď můžeme mluvit o gruntu nebo o sign, oboje to tež. Když tady máme ten instrumentál, tak to už není. Výpovídá se, že bytí je základem. V té české větě se vypovídá o bytí. V té německé větě je grunt položen jako rovnocený s tím signem, že je to sign self. Což je v člověku bytí samo. Ptá se na základ, což je v člověku bytí samo. Jímž by mělo být bytí samo? Pravděpodobně jímž tam nepatří. Což je v člověku bytí samo. To, což je v člověku bytí samo, vypadá všem to, což vlastně vypadá taky. Ten správný smysl je v tom instrumentálem pokřen. Což by bylo v člověku bytí samo. To je, že naražejí na základ neboli jisté formaci na bytí samo, které je v člověku. Když to je jímž, tak vypovídáme, že to bytí je základené. To je ta chyba. Jo, to je pěkný, ale vůbec to z toho není vidět. To je zkušenost dialogu. Samozřejmě, že ani já jsem to nevěděl, když jsme teď začali o tom diskutovat. Já to přečel a vůbec jsem si to nepočkel. To je velmi důležité. Oslovená spravda, pane, kterou jsem měl zabít. A stejně bych trval na tom, že to je vyzinterpretace jak kategorata ten člověk. To, když nám říká to jim menším. No tak potom to ale může. Znamená, že ten grunt není jim menším, kdež to zajmou? No a kdyby to tak znamenalo, tak jestli se to tvrdí o Ničovi a Kekelu, tak je to oboje vyzinterpretace. To je to, co mám na mysli. Až takhle oni to nemyslejí. A můžeš říct pro Ničeho, tak pro Kekegora ten grunt, jeden či druhej, není v člověku. A můžeš tak vypovídat to z toho dvojvětí, z toho souvětí, že ten základ, tak jim menším je zájm. A nikoliv grunt. No ale ten zájm je totéž ten grunt. Je to totéž, ale o obětí se může říct V, ale o základu V se to říct nedá. Základ je v domě. Základ musí být něco jiného než já, musí být základ v sobě a musí být základ pod sebou. Základ musí být na základu. Základ je součástí toho, co zakládá. Základ je něco jiného pod sobou. To není základ. Jak můžeš mít základ v Americe a postavit na to něco v Evropě? To není základ. Základ musí být součástí stavby, jinak přestává být základem té stavby. Aby mohl být základ základem něčeho, tak musí být součástí toho něčeho. Nikdy nikdo nemůže říct, že základ je v domě. Nejprve, že je tam jeden základ. To je součást domů. Ale ten dům může být vybombovaný a může se na ten základ postavit něco jiného. Ale pojďte tam ten středověký, jak se říká u nás v Praze, nebo jak? Ale je součástí toho domů. Něco jiného je, jestli staví někdo dům na skále nebo na písku. Samozřejmě ani písek, ani skála nejsou základ. To je podklad. Ale když Patočka velmi často užíval takového, že se tážíme o tom, co tázání umožňuje a zakládá. Co umožňuje a zakládá. Tedy umožnit, to je ten písek, nebo ta skála, nebo vůbec prostor, to umožňuje, aby něco bylo. A zakládá, to znamená, že to začne dělat to, co má být založeno, tak tomu dává základ. Ergo, už to vlastně začíná stavět. Základ je součástí stavby. Nikoliv před stavbou. Mimo stavbu. To patří k samotným základům. Když ovšem někdo použije věty, že například metanoia znamená položit svůj život na jiný základ, tak je to blbě řečeno na jiný podklad. No ne, podklad to by ti málo pomohlo. Metanoia to je změna smýšlení a celého. A to nemůžeš nechat všechno přistarit a jenom to přesadit někam do jiného. Musíš to dát na novej základ. Prostě dát na novej základ znamená to celý předělat. Počkej, jak chceš postavit dům na novej základ. Jedně tak, že ho rozbouráš a potom jo. To byl citát, to co jsem řekl. Ano, dík. Víš, jistě víš, z koho jsem citoval. Postavit na nový základ. To je z nového základa. Nebo ty jsi cítal nějaké autory. Já jsem citoval tebe. Ty staré polemiky s Milošem Rikovským. Ty písemy, jak jste si vyměnili dva nebo tři. Jo, jo, jo. To je citát, to co jsem řekl. Přímo. Mně se to teda to právě líbilo, to postavit na nový základ. A představl jsem si to prostě tak, že... Vemu tu svoji vodičku, která stojí na stráně, která se souvá a posadím jí tam nějaký betonovej fundament, který jsem si tam dříve byl připraven někde. Ale pak buď musíš tu vodičku vzít i se základem, a nebo jí nebereš celou. Proč by se to mělo dělat, že by ta vodička se neměla měnit? Proč by se mělo to postavit na jiný základ? Jenom, aby mi to nepodemlá řeka, jo? Protože byla by někde jiná vodička. Jaká by byla betonová vodička? Když by to byla jen výměna podkladů. To je tohle, co rozješení taky doprý dožet. Nebudu dál pokračovat v těch stavebních, ale stavba má vždycky dvě části. Základy se stavují. To je součást stavby. Podělá jí investora na tom jinej stavě. Ale pořád jako směřují za jednou věcí. Takhle se to prostě často a velkým způsobem postavit na jiný základ. Dobře, ale uvědom si, že postavit dům na skále neznamená postavit ho na základě. Ta skála není základ. Ona to mě na někdy viděla. Když někdo chce postavit barák na jiný základ, tak postaví v podstatě úplně jiný barák. A může ho stavit na tom samém místě. A o co teďka tady jde? Tady bylo uvedeno, že ten základ po mém službu nemusí být jim menší. O to jsem s tím chtěl říct. Zatímco základ nemůže být jinde než jim. Je mi líto, ale já z tohohle důvodu mám dojem, že tam nebylo misinterpretaci, protože Kierkegaard i Nietzsche si nemyslejí, že víra nebo důlek moci jsou součástí člověka. Že to je jejich výbava, lidská výbava. To si nemyslí jen jeden po mém službě. Určitě ne. U Kierkegaard a mám dojem, že ne ani Nietzsche. Ale to se tady snad netvrdí, že oni by to tvrdili. Oni pouze naráží na nějaký základ, což tím základem se míní být člověka. Když tam vybecháš tu vedlejší větu, tak naráží na základ, který se vykládá jako myšlení. A nyní oni říkají, že to je víra nebo důlek moci. A to, že by to mělo být v člověku, je jen ve vedlejší větě, která říká, že to je základ jinými slovy býtí v člověku. Ale to se stává jen k tomu býtí a ne k tomu základu. Když už je to tak, že tam je ten kondicionál, tak to potom může i znamenat, že tady je trvice, kde býtí je v člověku, ale nijak z toho nevyplývá, že na této myšlence trvají základy v člověku. U člověka je tím základem... To by bylo by menšin. To je takový jasný vztah. Im menšin je naprosto jasný, že to je. Ale im menšin, to je jen proto zájm. No ale pak budeme rozlišovat grunt a zájm a vznikne otázka, jaké je mezi nimi vztah, ale jsme tam, když jsme značili na začátku, že je to sign and grunt. Pak nemá se co hovořit o tom, že to je jedno grubé a tak dále. Pak by se tam něco říkalo, ani tímcož. Tak to vypadá pěkně. No tak. To jsem si chtěl pokročit. To jsem si chtěl nechat projít hlavou. Já to nemám zapsané. Těžko, teď uděláme něco. A uvažte jednu věc, že tam je to cvár a potom abr. Čili nám ta druhá věta vysvětlí ještě, proč tam je to cvár u té první. A teď čteme tu druhou. Ta druhou, ona to je vlastně třetí, až tam je krátká věta a potom je čelí. Ale výbrž. Jak víra, tak vůdek noci jsou pouhá znamení, pouhá signa. Jak se to převodí signa? Signa. Pouhá signa. To upozorňuje na tu koncepci Jaspersovou, který říká, že o těch skutečnostech nemůžeme přímo hovořit, a že jenom jsou ty šifry, čili ty signy jsou tady místo šifry. To je Jaspers, který to říká? Ano. Jakože oni to tak chápou? Ne, oni říkají, že když si myslejí, že tím něco vysvětlujou, že opravdu šáhli na ten grunt, jimž jeden míní víru a druhý vůdek noci, tak Jaspers ji upozorňuje, že sice oni na to narazili a takhle to říkají, jenže to, co říkají, je naprosto nedostatečné, protože jsou to pouhá signály, že sama osobě ze své strany bez přispění další interpretace nestačí ani k tomu, aby vyjádřili předmíněno, ale mají v sobě nepřehlednou pluralitu možností, jak to vyložit. A to znamená, že to nemůže být ten grunt. Proto je tam to our. Oni sice na ten grunt narazili, ale to, co o něm říkají, ukáže, že to vlastně žádný grunt nemůže být. Protože to samo ještě k něčem pouhá zpět. Jak parmedírovský a dekartelský až po Hegla, ale zejména kritika těch dvou. Oni mají vůči té tradici, že narazili na něco, na ten grunt, jenomže to, co o ním říkají, je naprosto zmatečný, mnohovýznamný, smyslný a prostě to nestačí. Na věc narazili, jenomže nezmocnili se toho myšlenkovi. Zostali mnohoznační. Měl tam spíš napsat, ale já právím vám. K tomu mě vede jenom to, že Kyrgyzstán dost si dával na tom, jak vykládal, co to je výměrat. Na mnoha místech. Takže určitě neměl na mysli, že se jedná o nějaký signál, jenom o nějakou šifru. Nemyslel. A to je právě jeho chyba. Nebo jasprs odhaluje, že to jsou pohází. My můžeme říct, že tohle se může vyvomit jasprsům, ale rozhodně takhle to jasprs míní. Od samého začátku mám věc, že to je bezinterpretace. Ale konec konců. Němu tady nešlo o interpretaci. Němu šlo o jakýsi myšlenkový postup. A o tom Kyrgyzstánovi a Ničovi tady můžou říct volně a nechce je interpretovat. Chce to někam víc. A nicméně říká věci, které nejsou pravda. Ale jako čtenář bych to dával v přílišním do souvislosti s tou maskou. Oni sami se takto skovávají. Oni sami jsou si vědomí, že jsou to signale. To nejsou, protože hned následujícím je to opřeno. Tato interpretace tě opírá. Oni přiznávají, že se nechtěli ani schovávat, ani že si nemysleli, že to je něco jen tušeného nebo naznačovaného. Naopak oni chtěli být co nejpravdivější, co nejvodstivější, nejupřímnější. Chtěli vyslovit právě to nejpodstatnější. Oni to neviděli jako šiflu. Oni v podstatě neviděli ten další základ, který je zatím schovaný. To, k čemu to odkazuje. To není další základ, protože signum nemůže být základ. To je jen poukaz.

====================
s1.flac
====================
Něco dokonalejší. Volkomentsův zájí? Něco dokonalejší. Volkomentsův machn, například. Já vám řeknu, jak já jsem to překládal. Já jsem to přiložil takhle. Zkušenost tohoto věku a to zájné stavňu k tomu věku. A překládám to samodokonale být jeho skutečností toho věku. Aby sami byli dokonalostí věku, jo? Ano. Proč já musím být co zájí? A být čím? Někoho tam se zdá. Dokonalejší zkušenost tohoto věku být jeho skutečností aby byli sami dokonalostí jeho skutečností. Počkej, aby byli dokonale já to nemám aby já to mám prostě sami aby byli dokonalé skutečností tohoto věku. Dokonale? No. Ale kde máš on je sami? V řezářství. V řezářství. V řezářství. V řezářství. To je iré. To je nějaký velký krevonový ticket nějaký krevonový aničový. To by bylo iré replikář. Sajné replikář. A to tam tak je. Já to mám. A sami aby byli dokonalé jeho skutečností. Skutečností toho jo já ti dám aby sami byli dokonalé jeho skutečností. No. Jo? Aby jí překonali tu zkušenost. Sami ještě, jo. No to překonali to už tam není. Aby tu vědět, co vědět. Aby tu vědět, co volcí. Jo tak, no tak dovolte. Ne, já myslím, si tu nikdo věděl. Jo tak. A výhodný. Překročení. Moment. Aby jí překonali to se míní, co? To co je tam poddržený je zkušenost u zí. Jo. To zí je teda tady míněno teďko erfárům, nebo co? No erfárům. Já patrím, že počkej, jestli jsme to přeložili takhle, že to zí bude ta sajna vytvářena. Aby teda sami dokonale plně v skutečnosti toho zájka aby tu překročenost mohlo překročit. Jo, tak to tam můžete zeptat, jak to je, i když je to nejasné. Zdá se, že jejich úkolem je dovézt až dokonce ve vlastní bytosti zkušenost tohoto oběku aby sami byly dokonale jeho skutečností aby ji překonali. No to tam máš, aby já? Ne, já tam vám prostě přes tak extra čet. Zdá se, že jejich úkolem je dovézt až dokonce v vlastní bytosti zkušenost tohoto oběku sami dokonale být jeho skutečností aby ji překonali. Jako jenom sami tam nemám pojímavý, tak to by mělo být. Takhle bym říkal, ale jasná, tam jsou pak už hodně horší. Může já, takhle jako k tomu, to je už podstatního nic, protože mě to nemá. Tak. Koukám na to. A říká se výjimka, nebo něco jiného. Nevím. Může být logi. Může být logi, jo. Ne, výjimka. Ne, může být logi. Ne. Může být logi. To je z těch nové. Ne, může být logi, jo. Když se dívám. Takhle se podívám. Výjimka se když zjičilo dál, no a to pak už se dívalo furt výjimka a piče se to dál. Něco jiného jímka. Výjimka, jo. Přechýlení toho tý dlouhé samolásky. No, ta poslední, to je třeba blíže vidět. Já nevím, jak já bych řekl. Třeba můžete náštěstí. Samozřejmě, zase to je podle některého. To je potřeba problém, že to... Ale nebo i na to, jak jsme to našli tam. Kde jdeme tady? No, tam jsme neměli Armstrong. Ne, tam bylo něco jiného. Moment, tam bylo... Myslíte, že to bylo to? Nevím. Ne, tam byl Antri. Byl Antri? No, to podívejte. Armstrong je spíš útok. Řeknout tak. Uražit. Jak se to říká? Slovní napadek. Mám štěstí napadek. Tady to nejde přeružit. Tak tam. Jo, to bylo to. Utok. Tak jo, tak to necháme. Až tam teda to zemřeš se. To bylo 29. 12.4.1988 Tak to řeče... Nevím, pro mě to nebylo jasný, když jsem to vybral četle. Ale celý se to točí okolo toho věku, že? O tom věku se tam taky hovoří jako o nějaký době. Hlavně se tam hovoří o jejich zkušenosti. Tohoto věku. Co s nimi potom chtěli udělat. No. Ale víme, jak je to. Je to ten postavec světa. Ale co to věk je, že se tady doposud neříkalo. Je to takový pojem, kterým se to všechno točí, stejně tak potom jako okolo toho pojemu skutečnost. Nějaká dějící se skutečnost, kterou potom postivují. Potom třetím dostat si postivují ve své základní zkušenosti věku zase, věku jakoštěská. Stejně tak jako považují ten věk za něco, co něco negativního. Co zabrkují. A včetně považují jako něčem, co je pruská. Takže v podstatě ta skutečnost, stejně jako ten věk, nemělo být něco asi, nemělo být něco stejného. No, ale jako co mě zarádě, co mě není úplně jasné, že když on třeba v té první věti říká, že ta existence, která náleží věku. On povoří o tom, že existence nějakým způsobem náleží. Náleží věku. Což mě zabrkuje jako trošku. Nevím přesně, co by to bylo. A ještě tam byla jedna věc, která se k tomu věku takto vstavuje. A to bylo věk, jak je prohlédnut. Jako zakracený úplnku. Ale jo, no tak jako samozřejmě, že ten věk je potřeba chápat jako něco, co má nějakou strukturu. A oni chtějí ukázat, že nebo má nějakou věku. Asi i někam míří, že? Ten věk má nějaký takový pohyb, který k něčemu usvěřuje. Protože oni se tam i říkají, že chtějí dovézt až do konce skrze tu svou větost. Skrze se sama chtějí dovézt tu zkušenost, kterou oni s tím věkem mají. Oni mají nějakou zkušenost a s tím věkem mají jistou zkušenost. A tu oni chtějí dovézt do nějakého konce, do nějakého vrcholu. Něco jiného to oni chtějí, že dovézt ten věk do nějakého vrcholu. Na nějaký vrchol. Říkají, že chtějí dovézt tu zkušenost do nějakého vrcholu. Zkušenost. My jsme to překládali tak, že jejich úkolem je vlastní bytost, chtějí dovézt až do konce zkušenost tohoto vrcholu. Aby sami byli dokonalé jino zkutečností. Tam se jedná o to, co chtějí dovézt do konce, to je tu vlastní zkušenost, kterou s tím věkem mají. Aby oni sami byli dokonalé jino zkutečností. Takže oni, aby byli zkutečností věku. Takže jednak je tam, že existence je nějakou, že nějakým způsobem náleží věku. A pak, že oni, aby byli nějakým způsobem, tady se říká dokonalé zkutečností věku. Že věk má... Tak tady tyhle věci... To je pro mě trošku nejasný. No ale tak, musíte říct, co mám je nejasný. Co je mi nejasný? Asi, že jednakže tady nikde nevysvětluje, co to věk je. A je to tak nezbytný? No, na tom to tady staví. Tyhle ty první dva vlstavce... To je doba, v který žijete. Co to je? Věk, doba... Taky musíte to vysvětlit. Doba, ale nechápané jako časový interval. A jak? No pokud by byla doba chápaná jako časový interval, tak nevím, jak v tom časovém intervalu by se mohly nacházet nějaké zkutečnosti. Nebo by do toho časového intervalu padaly nějaké... V tom intervalu nalazily nějaké existence. Jak v časovém intervalu se mohou nacházet existence? No nevím, kde se můžete nacházet v časovém intervalu od svýho narodení do svýho narodení. Vás nenacházejí v časovém intervalu. Nejprve kde? Kde se nacházím? No, kde se nenacházím v časovém intervalu, kde se nacházím je určitě jiná otázka. Ale já si domnívám, že se nenachází v časovém intervalu. A kde se nenachází? No? A kde se nenachází? No, říkáme... Mimočas? Ne, mimočas. Ale kde je v časovém intervalu? Časový interval je... Od do. Od do. Nejde toho třeba, že nemůžete vědět, kde se nachází od do. No jo, ale ten časový interval není takový, že kdy v něm, jak bych to řekl... Ale v něm to... Podívejte, nezastavte z toho... Já to předmětňuji, ale jak to je tak popojat? Když to je jedno, když on mluví o něčem úplně jiným. Vy zaváděte řeč na způsob, jak se o tom mluví, ale ta věc je úplně jasná. Prostě oni cítěj, že žijou v době, kdy to jde všecko ke dnu, kdy se všecko rozkláda a tak dále. A teď to je jedno. A teď dávat pozor na to, co myslí domov, je nonsens. Tady jde o to, že to jde všecko ke dnu, že je to doba úpadku, dekadence, jak říkáte. Ano. Ale já říkám, že ten věk nemohou charakterizovat jako nějaký časový interval. Ale to tady není důležité, že se to třikrát mluví. Nejjedno, prostě je to určité období. Dříve to nebylo a potom snad to taky nebude, ten úpadek. Tak se mluví o tom období, kde zrovna je ten úpadek. A neříká se od kdy do kdy. No prostě, ale teď zrovna v tom žijou. A jaký problém? Tam se hovoří, že od kdy ten úpadek je. No dobře, no. No tak vidíte, jo? A co teda proti tomu máte? Potřeba, aby na to neříkali. Já to nechápu. No, ještě jednou. Jinak mně není jasný, jak chápet je. A proč to je důležité? No, protože pak tam... Vy to nějak chápete? Říká vám slovověk něco? No, říkám... Říkáte ten zvůr. Ale to vůbec není důležité. Ale to není vůbec důležité. Co chápe věkem? Určitě, určitě to je kus dějin. V které žije. Když tady říká takové věci, že věku náleží nějakým způsobem existence, pak zase říká jako dost důležitý věr dějin. No náleží v tom smyslu, že prostě ta existence je dějiná. To znamená, že nemůžete žít mimo dějiny. Existence lidská je vždy dějiná. To je, že jste v nějaké chvíli žijete, v nějakém době. Tak je to podáno tak, že pokud tato existence náleží nějakému vlastnímu způsobu přítomnému věku. No, může ta existence nenáležet může nenáležet tomuhle věku. Některému. A může náležet jinému věku, když žije v tomto věku. Jo, to může v tom, protože říká, že oni chtějí žít plně tento věk až většina lidí žije ještě ten minulej v tom věku. Žije ten budoucí, který ještě nepřišel. Muselo by se ukázat, víte, muselo by se ukázat, že nějak s tím něco podstatního souvisí a že teda tam máme nějaké odraziště pro nějakou kritiku. Ale to byste nemuseli ukázat. Nemůžete jenom říct, že to je nejasný. To je fuk, že to je nejasný. Já nechápu, proč by to mělo být jasnější. Protože to tam nejde. Vždycky je něco nejasného, když mluvíme. No, to není alespoň taková to nejasný. Ty mi předstáváš jeho? No, co na tom záleží? Jo, ta zákaz, já to chápu prostě dost. Možná, že tam něco nevidím, ale já to chápu, takže je to jednak... To mají z Hegla konec konců nejspíš, že žijou v určité době. V dějinách. Ty dějiny to je, co si u Hegla, že jo, je to to intermezzo, ale už se to prosadilo, už to všichni také chápou, prostě žijou v určité dějinné chvíli. A teď zároveň, je to doba, už od 18. století, se hodně zkoumá, jak to bylo dříve ve starověku, že ten historický zájem zůstá, a v tom 19. to je na plný pecky furt. A oni vědí, že třeba to všecko skvétalo v té době těch zámořských, ty kolonizace v té přední Azie a vůbec celého středovo moří a toho velkého obchodování. A Hegel prohlásil, že filozofie je jednoho, filozofie je ta soba, která vylítá se soumrakem a ten soumrak, to je to, o čem tady oni mluví, že to je to období řecká, kdy už to jde všecko dolů, kdy se to rozkládá, kdy už to umění klasické, už není to pravý, že já nevím, co všecko, a teď teprva vylítá ta filozofie. Filozofie je vlastně situována do doby, která už jde, kde to všechno děkujeme. A pak jsou jiné, kdekrý zase hovoří o úpadku ve Starém Přímě a jak to tam vypadalo. Tohle je plný 18. a 19. století. Oni tímhle, oni mají ten pocit základní, že žijou v době, která je srovnatelná s tím úpadkem, především s tím úpadkem Říma, eventuálně s tím úpadkem v středověku, že v různých formách, ať už úpadku Cicerství, nebo úpadku Papeštví, nevím, co všechno. Prostě jsou doby, jsou historie, jsou jisté doby, jistá půdobí, kdy převládá rozklad úpadek se sun. A oni teda prostě zažívají svou přítomnost to 19. století, zažívají jako úpadek, jako takovou hnedovou úpadku. Já myslím, že nic jiného tam není. Tohle je, tohle je ten ten smysl tohohle odstavce. No toho jsi říkal i předtím, že tady se spíš seříc na věci, jako oni se s tím chtějí vyrovnat, že? No to je jenom, že se, že nechtějí oni nechtějí stavět jiný svět. Oni chtějí mét, tak já to zase říkám, cvětkové, že? Nebo prostě ty špióni v ježících službách toho úpadku testovat. Chtějí říct, jak to je. Prožít to plně, jo? Nevracet se zpátky, nechtít žít ještě stýlet či minulosti a zavírat oči před tým úpadkem. Nejbrž prostě ten úpad je prohlédnout zkrs na zkrs a strčit do tom té své součást, tím své součástí, kterou to značí čumá. To je to, co, to, že chtějí plně tu zkušenost jako zažít. Vládím si ale z kamery. Ne, oni chtějí, že přestanou být nejprve součástí svého věru. Oni chtějí dovézt zkušenost toho věku, kterou mají do toho maxima, který vůbec je, aby pak udělali, aby pak s tím něco udělali, že jo? Aby udělali ten přestat. Aby překonali. Oni v podstatě chtějí to, čím ten věk je charakterizovaný, že jako dotáhnout až do maxima. A pak ukázat v podstatě tím, nebo meze, nebo tyhle, já tam to znám, tam uděláte nový program. No, ale on to nějak neříká, že mi vodí tohle, tak nevím, dělá to značná nevnitrný plán. On prostě ukazuje na to, že to tak se může dělat. Protože, co to je, když on si tam musí meznit ve věčtě, nebo tam vědomí, tam vědomí. No, ale vůbec chtějí, že jak vlastní věku. To je mně teda tohleto výstroje, kdy taky malý stálení, možná, že by teda to bylo jako, že nechtěně, ale víč nebo nechtěně, jako jsem taky vědomý rozhodný. No ne, tak jako to by se snadalo vysvětlit tím, že v počátku jako je to něco, co v sobě mají, a nikdy si to pořádně neudělá. A až to začaly v podstatě nějak osluzitřovat, tak si to mohli udělat, tak si to stalo vydělat. Jo, je to to samé, jako když ten Wille uvádí, že uvádí i u toho Platona, že v podstatě nebo u toho Goethe nebo Vicky Goethe, to je jako nějaká on má pozor na toho Platonovi, že nějakou tu vizi on měl, aniž by si jí byl z počátku vědom, jo, a že ji začal v podstatě realizovat jako zvědomým až později, že až vědom později, jo. Jo, ale že je to něco, co ten člověk v sobě má, co ho táhne a začne skorupovat až později. Přesně, co to takhle. Dobře, jo, já bych šel dál. No, ale ještě k tomu druhému odstavci, jo, když už... Tak, jednak bych tam chtěl říct, že možná by tam bylo lepší, jednak to rozhodnutí patří potom, no. A pak je v nich té huste, jo. Já tam mám dohromady nevědomé, ale myslím si, že to není v správném, že to by bylo v huste, že? Že by tam mělo být zvláštně již nevědomé. Takže by tam mělo být dohromady. Že to již není vědomé, že? Nebo to přehodit. Často nejdiš vědomé. Rozhodnutí, uchopující celé vstup, klidné, často nejdiš vědomé, nebo již nevědomé. Ale rozhodně to není nevědomé, že? Že tam je nechmer ve huste. No, pravda je, že nechmer ve huste, on ve huste. Jo. No, když si něčeho už nejsem vědomý, no tak si toho nejsem vědomý. To už jenom rozšiřuje tu obsahovou stránku toho výrazu, ale že to je nevědomé, že zůstává. Obvykle se nevědomé považuje za původní a zase se uvědomuje. Tady, co řekneme nechmer, tak to je už nevědometes, že už si to neuvědomuje. Bylo by možno na tom stavět teda v tom smyslu, že sice už si to neplně uvědomuje, ale vlastně kdykoliv si to zase může uvědomit, protože už jsem to kdyžsi věděl, tak že už si to teď neuvědomuje, to znamená, že to jenom jsem vytěsnil, ale ne, že jsem to zcela zapomněl. To je konstrukce odbitečná, no, ale pravda je, že... že teda, jako, když nechtmer bewust, přece jenom znamená něco jiného, než schon und bewust. Že, čili už ne, ono to asi znamená nichtmer ganz bewust, jo. Ne už zcela vědomně, že nebo tak nějak. Ne už vědomně, možná, že přeložit to ne už vědomně, kdo bylo lepší. No. Jo, ne už vědomně. Když jste si řekli, že někoho nevědomo, tak si říkám, kdyby to... No, počkejte. Protože být nevědomý a nebýt něčeho vědomý je velký rozdíl. To je významový rozdíl. No, nevím, jako... No. Nichtmer bewust. Nichtmer bewust. Tam není významový rozdíl. Ne, furt nebust, nichtmer bewust není, ale být nevědomý a nebýt něčeho vědomý je významový rozdíl. No ano, to je slovo české, slovo nevědomé. Já bych ani nevěděl, že to znamená. To je blbej. Nikolik blbej. Od přírodního to je blbej. Od... čeho? Nezdělanosti. No. Tohle je taky blbost, ale tam není celý sport, tam je celého člověka. Tam je den. No, to je... ten greifen, který můžeš někomu ale i komu. Jo. Ono taky s tímhle... No, ono taky s tímhle... No. Den. Tohle byla toho. Celého člověka. Jo. Počkej, ale proč je menší? No, ten menší. Jo. Ano. Des menší, den menší, den menší. Den menší. Den menší, jo. Jo, já vím, že to... Celého člověka. No, a pak je tam ještě jedna věc. A to Eigentlich. Jo. Nevím, jak přeložit, že tam je hlavní. Protože tam je skutečnost. Mají stick. Eigentlich je... Nevím, jsme říkali vlastní. Jsme překvapili po většinou. Ale jsme říkali skutečnou. Jo. No možná máš ty, ale my jsme tady říkali, že teda v pravou. Nevím, no. Já teda bych asi to skutečného tam vždycky kontrahoval s tom, jak si to znamenávám já. Tak tam teda Eigentlich, tam, kde jsme nebudli vlastní, je lepší pravou, protože ta skutečnost, to je jako opravdu kontrary, kterou si přístně používá tu větplýchka i větplýchka, alespoň, když to jako račíme za dobrá vláda. Dobrá vláda, stará vláda. Proto to říkám. Že tam bylo takové jako východisko úplně, abych nepoužila dvě vlády do... Ale není to moc dobré, překlad to hlavní, protože tam opakem hlavního je vedlejší. Eigentlich to je nepravý. Un-eigentlich je nepravý, to si ne... Proto se na to ptám. Ne, autentický je vlastně un-eigentlich. Ale to bychom používali a je to byl jedný, ten překlad. Já nevím tak, jestli u toho eigentlich taky budeme používat autentický. No ne, to nemá cenu překvapit s klovem, jenom ten význam je asi ten, že... Takže asi opravdu to právě daleko přijde ode mě, když to bude skutečné. No skutečně se tam vůbec nevědí, že to by bylo se skutečnou skutečností. To tam bude opravdu právou opravdu. Já vlastně můžu pomlouvat, ale... No... Vy jste si tam něco dělali? Asi jste to neslyšel, protože dneska jsem se v normalizaci nedělal, jo? Jo. Zas, ale nechápu, co tam je, jak to mám jak to rozumět, jo? Když je tam tato dáza, jo? A ta činná úsobnost, jo? Činná úsobnost pobytu, co to má znamenat. Když jste říkal, že to bylo bez zaměstnání, bez matřaství, jo? A bez nějaké té úsobnosti v pobytu. To se nedá se představit. Vůbec nechápu, co to může být, jo? No je to, že nemáš žádný postavení v té společnosti. Jejich přítelnost je neúčinná, nefungují jako nějaký... Tak to myslíte, že to je chápán. Já jsem zatím říkal, že to má být něco v tom pobytu. Ne, žádný pobyt. Lásáňka, když to je ten praktický život, jo? To je, jako... To se dá tak říct, no, ale je to skutečně tady zobrazen pobyt jako... Jo, ale je to jiný pobyt, teda, než jsme zvyklí stále někde všechno. Nemusí to být výslovně jiný. V tom hejmeknově je taky vlastně úřadný pobyt a mě snadání, ale... Není to toho nejvůležitější. To je to, nejde se zkázat. No, to... Nejde se zkázat. No, ale pak je to taky logicky, že jsou i bez jakéhokoli jakéhokoli vpůsobnosti, jo, na okolí. No, no. Ale tak to nějak přeložit asi serozumí, tak vím, protože to je... No, tak u mě to v německy je to všechno v pohodě. To je těžký. Proč tam budou jsme takhle realiste? To není takhle... Věcně. Hodí se to tam. Je to dost kuriózní teda. Fakt je, že to nemůžu povídat na to, jaký je můj působ jako političní. Říct v okrke k Ordovi a nejčelit, to jsou realistice. No. Pozorů. No, to se nedá nic dělat. Já nevím. Já nevím, jak bych to vysvětlil. Člověk má všechno jako kontakt s touhlou, co se děje v politické skutečnosti. S tou pravou. To zdovená, že seš takový jako taková realista, který má stříky o tom pravou reálně. Mění se tím jevením, že se tak jeví, že se opravdu jenom jeví a nejsou. A nebo se jeví tak, že takový jsou. Takový jsou. Takový jsou. Moment, kde... No v netavě tak, že jo. Tam je, že jsou bez zaměstnání, bez manželství, bez té úsobnosti vůbec na okolí, jo. A bez toho se jeví přece jako velce realista, kteří mají styk s pravou hloubce se dějící skutečnosti. No, no jistě, no. Tak kdy? No. No přece. Nemohou jen to jeví, já jsem si to vůbec neuvědomil. No. To není dobrý případ, že? Žádný výziv. Zdá se, že jsou, jo. To je smysl. Tak to ještě šajn, co znamená. Tak zdá se být. To není výziv. Zdají se přece být. Mít. Být velcí realiste, nebo velkými realisty. Kteří mají. To není zajímavé. Co hábrn tam je, no. Žijí ale skrozy realistům. Jako velcí realiste mít, styk. No, mít a tak dále. Zdá se, že jako velcí realiste mají styk a tak dále, jo. A takhle to učí. Zdá se. Že jako. Zdá se, že přece. Ale to kdo? Jo, my už jsme o tohle, ale to už nemůžeme dělat. Zdá se, že přece. Zdá se, že přece jako velcí realiste. Přesto se zdá. Ne přesto. Přece. Přece se zdá. Zdají se přece jako velcí realiste, kteří mají mít styk s pravou v hloubce a mít svý skutečnosti. Zdá se přece. A ten styk je teda taky není rukavě fílm, že to je fílm, co má mít cít. No ale to je spojení, to je to fílm, co má mít. Jo, to je mít styk. No jo, mít styk jako to je. To je opravdu mít proto mít proto cít. To je fílm a ten styk je to není kontakt. Nebo taky je to kontakt. To není frkér nějakej, že to je, že s tím přijdete do styku. A jak s tím přijdete? No když máte proto ty tykadla, že to je jako ten mají styk se skutečností, no, dotýkají se skutečností, to je asi tím míněno. Tak zdá se přece, že jako velcí realisté, zdají se, zdají se přece, že jako velcí realisté mají no, něco. S pravou hloubce sedí vzájem. Mít styk. Když tam dáš to že, tak tam můžeš použít mají. Jo. Zdají se. Zdají se přece, že mají nebo zdají se. Zdá se teda v tom případě, že když tam chcete dát že, tak zdá se. Jo, zdá se přece, zdá se přece, že jako velcí realisté mají styk. No, no, mají, co? Mají styk. Zdá se přece, že styk je strašný. Ještě tak lepší kontakt teda, jo. Mají kontakt se skutečně, ale stejně bych řekl, mají vnímavost, nebo cit, že mají, jak se řekl? Tak zase to použijte. No, to je, to je jako mid-light a mid-feel, které, to je, v té němčíně to souvisí s tím mid, to nemusíme překládat, ale, ale mají cit pro, no, kdybych to dal, no, myslím, že to opravdu nemůžeme. No, jo, ale tohle je něco jiného. Mít cit pro tu pravou skutečnost a mít opravdu jakoby nějaký kontakt. Ten, kdo má cit, ještě nemusí mít kontakt. No, co to znamená, když nemá kontakt? Má cit. No, když má cit, tak nemá kontakt. Z distance. Oni tam nemají žádnou, žádnou tu přítomnost. Jo, tak tohle, ten cit chápu, já jsem ho chápal trochu jinak, já jsem ho chápal jako nějakou dispozici, no. Ale když cit už chápete jako něco, že vždycký kontakt mají, to znamená, že to je něco jiného. Takže když už ten kontakt má, tak už to tam všechno, všechno vidí, no. Co tam vyhledá ty věci, které potřebují. No, tak mají cit. Cit pro teda, že. No. Pravou. A hloubce sedějící skutečnost. A proč se nás ještě teda, to jsme nedodělali, ta činná působnost pobytu, nebo jak tomu dát nějaký takový rozum, protože to je činné působnosti v něčem. No, je pravda, že to je to dál zajímavé. Abych to přeložil jako bez aktivního působení v životě. Jinak ať si s tím tohle pohraješ, takže to tím bude zároveň. No, samozřejmě to život je nevhodný, no, ale co se dá dělat. Já vím, no, slovníkově pracuje takový většinou. Ale samozřejmě víc s tím je dát zajímavé. To je spíše pro existence. Hodná filozofická řečově, německé řeči, když povídeš um das um das ein, um bloch se das ein. Takže jdeme dál, ne? Dobře. No a tady se opakuje toto základní zkušenost toho cykaltru jako něčeho úpadajícího nebo úpadlého a rozkladajícího se, jak tady vysloveně jako rují. Žijeme rujínák. To je jako krajínní. Skázám dřeveč. No já bych... A měl bys nějaký singulár? To není jako rujínák. To je vzadna rujíně. Já vím, no. To je vzadna zboření. To je vzadna zboření. Tam se rozlišuje. Dobře. Zbořeníště. Prosím vás, já jsem totiž nevěděl, jak to vylikantují. Člověk, já jsem to přímo měl řect. No, ještě, ještě, počkej, jo? Jo. To desunujíc, to znamená, jako to není zkušenost zkázy nebo zbořeníště, ale skutečnost. No, tuto skutečnost postivují v základě zkušeností věku, jakož to zkázují. Jo, dobře. No, proto je skutečnost, no, tam bylo možná lepší, jako skutečnost, jako tu tuhovinu. Nebo zbořeníště. Jak se říká těm herům? Že tam je, tohle se říká zbořeníště, co to je? Droska. To je droska. Trimefant je zbořeníště. Zbořeníště už je to, co je zbořeníště. Když to droska je to, co zbylo, dejme tomu pozbořeníště. Ale zbořeníště to je... A ruína, to je něco jako droska. A jo? A já bych můžel dělat, že jednou tady se jedná to, že to zbořeníště droska je D-ruína. A tady je to D-schluňc, to můžu slyšet dobrá zkrátka. Ano? ... Je to zajímavý. ... Co ty o všem říkáš? ... To, že upozorňuji na okamžik a když bych tady přehojednout zmizovat se studiím v celkům. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Když se díváme zpátky, na ty tisíci letí zpět, až po začátek hředství, čili to znamená jenom té mes. A když pocitují konec, tak tím přestřelníkům taky může pocitovat konec. Ano, ještě pocituje konec, to se pak tam myslím, jestli se nemejlim, tak se to tam vykládá, že vlastně z toho křesťanci už nic nezbylo. Takže to je třeba přijít vážně, protože to už je úplně včud. Jo, a vlastně říká i v okamžiku, říká, že vlastně přiznajíme si, že křesťanství neexistuje. Že nehrajíme se na křesťany, když už křesťancích vlastně žádný není. Jak on říká, bez smyslu novená záhoda, křesťanství není.

====================
s1.flac
====================
Dole, jo. Ty poslední čtyři řádky bychom teď měli dělat, jo? Jo. To je načatý odstavec poslední. Kde to je v Německé? Kde to je v Německé? To je v oba narážených prostředkách. Tady je šlost, spárky. Víš, jít na kameru značil, kterou jsi měl dělat? No. Není to poznánky, že máš tam? No poznánky, že jo. No ne, ten základ se teda tady míní tak, jak jsem to do té doby chápal. Že je nějaký základ v člověku. To je v podstatě ten problém, který jsme tady jako nějak měli, že ten základ se nakonec chápá, že je jako nějaký resurs. Že... Takže to je invenční, že? Takže ten základ by měl člověk s tebou furt. No. Já jsem se teda domňoval, když jsem to větu četl, že tady míní to, že oba teda se vymezovali nějakému pojití, v kterém se drželo, že je vždycky nějaký základ a v člověku je ten základ to bytí. Kdy teda ten základ je míněn zase jako nějaké součástí. No, co se ti chce říct? Původ stavte. No, jestli teda, já nevím... Když tam v Novým Divotech bylo sesína, že to jsou, tak jako je to určitá polemika proti Kepigornovi a Matičovi. Že on sám říká, že to jsou pouze sesína, kvůli té plaube a vylepšení. A to znamená, že to nemůže být grunt. Že to jsou pouze sesína, poukazej k tomu gruntu. A protože to je pouhá skobina a ne sám grunt, tak samozřejmě každý to může vypadat, jak chce. To je to, co tam jako vytýká. Po mém sloudu teda zaprvé, od toho textu tam to vypadá, že víra u Kepigorda je to, co vyvěrá člověka samotnýho. To, myslím, je vyzinterpretace Kepigora. Navíc je to vyzinterpretace vůbec spojbu víry do tradovaného přistřelství. Pokud je o ničeho, po mém sloudu, já si v této věci nejsem jistý, já jsem ničeho tedy tolik nečetl, abych si udělal to měsno, ale mně se zdá, že u něho ta vůlek moci je taky, co si neindividualizovat může. Takže ona funguje nejenom skvěle individuálně, nikdy funguje jiná. To znamená, že to není pravda, že vůlek moci je nějaký základ, který má člověk uvnitř sobě. Je to něco, co determinuje jednání člověka, ale také jednání lidí vůbec. Musí to být něco hlubšího, než jenom aby to bylo v jeho životě. V oboje bych považoval za bezinterpretaci posun proti tomu správnému povědí. Jenom jestli to správně rozhodujeme. Protože ten základ, opravdu to blbě vypadá, to je otevřený základ. Ale je to základ, černozáklad. To tam je... To je v souvislosti s tím, že to je o tom základu mluví... Čekajte, už tady snad nikdo nebyl, ale bylo. Já můžu říct, že vždycky... No, ten základný koncept jakoby, nebo jakási rezonace, když by byla i u toho lidi, čo je, je správna subjektů, zvláštně všeho podtřesení pozice subjektů. To je to, proti čemu protestují oba Hegelovi a vlastně celým terapistickým tradicím Německým. A to znamená, že oni hledají ten základ jiný než subjektů. Hegelu to vlastně musím dělat pevný, protože ten subjekt povýšil do rovině mimolitský, poujího filozofa nebo poujího napoleona interpretuje jako jenom toho prostředníka. A ten subjekt, tím subjektem tady je, je jeden velikácký cvětový subjekt, cvětový důch. Tento je důch. U Hegla. A teď tohle oni odmítají a místo toho chtějí vzbavit jinej blund. To je otázka, jestli chtějí nahradit jeden blund jiným blundem, a nebo jestli na ten blund chtějí pohlížet úplně jinak. Mně se to prosím pohlíželo. U Heglu je. Samozřejmě jenom jiný, kdyby to bylo, tak to je jenom nápodoba Hegla, jenom že se může hrát jinak. A vlastně je to to tež. Oni to hledají jiný grunt v tom smyslu, že se na to musíme podívat jinak. Ale pravda je, že třeba ten Heglu, ten grunt vidí v poslední pohube stvořiteli, ten je ale nedosažitelný, o tom nemůžeme nic říct, než nepřímo výpovědí. Takže to vlastně není grunt, v tom pravém slova smyslu, paní ač grunt může stát jen na základech, na kterých jsou domhle, a nikoli v kterých jsou mimo. Ten grunt je o tom, že stát grunt na základech, které jsou v nebi. Čili když se ptáše o gruntu, tak se ptáše, jaký je grunt tady, a tělkoho to nachází ve výře. Všem, to právě může být, to právě tady po mém slovu je špatně interpretováno, ta výra může být grunt jedině díky tomu, že to není vynález z člověka, nebo opravdu z člověka. Že to je sice z člověku, ale že to je přímé stvoření, přímý dar toho stvořitele, který sám nemůže být opravdu pod tím gruntem. No, já si to učím. Ten grunt asi tady má něco jiného. A sice, od teďka ta pohejka, je ten grunt rovná se zaj, rovná se den grunt. Kdežto on má grunt rovná se zaj, rovná se klauber. Proč to tady je zmínění, ten parmenides, Dichard a Hegel, že říkají výšlení je větší a do opozice, že víra je větší. Tady vůbec ten spor immenšin, tady jako vůbec... Tady je stranou. Věření znamená v podstatě výřadu člověka. No, tím, že věříš, jako bylo armenční, tak je to úplně jedno. Protože od toho, od čte, že tento zaj, někdo z tohoto říká den grunt. Od parmenida. Já s něčím jiným, kterým já s něčím jiným, než je den grunt. Já bych se taky kouměl k tomu, že v podstatě v tom prvním případě od toho parmenida on to chápe tak, že bytí je myšlení. A to je ten základ. Ano. Myšlení je taky akce. Ale úplně asi jiného druhu, než parmenida. To myšlení, to určitě si nemyslím. Já na to mám myšlení. Nesamozřejmě si nemyslím. No, na to špatný věc. Ale důležitý je, my jsme jistí, že to je základ. To je ten adále grunt. Ještě on chce hovořit ani ne o základu, jako spíš o nějaké činnosti, že? Ne o činnosti. O něčem jiném ještě myšlení. O něčem jiném ještě myšlení. Proč, jo? Protože kritizujete věci v tom, že grunt je ten neobsazitelný. Ten neobsazitelný. Nějaká vytísalo, že myšlení. On vydává z ty logice ta myšlení a dává tam tu dýru. Já si myslím, že on úplně jiným způsobem potom pojme i to bytí. Protože v tom prvním případě, v tom prvním případě to bytí je jakoby stotočněno s myšlením. A je to základ nějaký. Ještě v tom druhém případě už se to nechápe jako základ. Ale je to něco, co tady jako co dělá tu věc tou věcí. Ale ne, že by to zakládalo a na tom základě potom by ta věc nějak jako vydostala. Ale bez toho. To vůbec jako není možné. Nelze hovořit bez té věci vůbec o té věci další. Ale ne jako o základě. Ale je to v podstatě jakoby takový nějakej běh v průběhu. Je to případá, že ten že ten že ten kivikát tady ta příklad vychápané pod biblickým z knihy přísloví, že počátek voudrostí je pářené a potiž my počátky voudrostí, počátky výšlení, výšlení samotní, než něco jiného. No všem to je, to tam dáváš počátek výšlení. Jaspras to teda interpretuje jináč. Je to výšlení všelky a místo toho. Výšlení, ano. Výšlení jako základ výšelky. Protože nachází základ, který je ještě pod tím základem. Čili základ základnější je víra než výšlení. No. To je taky to je taky tam se to taky nějak souvisí níčeji, bo to bych nebo níčeji například nebo musíme říct, že patří k těm jak ho to nazývám, bořitelem nebo zpochyblivatelem subjektů nebo a to byl níče, Max, sluším, sluším, provoluji. Ne, ale když přečtuješ jenom tak ten základ se méně jako v nich. Tak jsem si myslel, že ten základ je opravdu něco, co možný negativně vyjadřuje, ale on jako říká, že v podstatě oni v podstatě nějakým spodobem staví který staví to celé na tom základě. Pro něj je tím základem to bytí samou v člověku, jestli to správně chápu. Ale bytí je otázka, co je základem bytí. Jak překázáte to štosn? Narážejí. Narážejí jenom? Prostě najednou jdou někam, něco se staví a teď na něco narazí. A to štose nemůže znamenát něco? Staví nějak, jo? To máš na každý pevině, když ty jsi štocen. Já jsem právě si říkal, že v Češině myslelo štosena. Takže to je stavit něco na něco, jo? Tak jestli štose nemůže znamenát něco takového. Jenom narážejí. A tohle je ten úsobnější čas, že to štízní. Jo, jo, jo. Štízní štos. Narazili, setkali se tvrdě ve svých... Jo, takhle to potom, jo. Tak prostě já k tomu říkám jen tolik, že si myslím, že býtí je základ. O tom nepochybuje ani Parnelli West, ani Hegel, ani Kierkegaard, ani Čech. Ale problém je, co to je tady. Tak především Kierkegaard o tom pochybuje. Kierkegaard se ptá, co je základ býtí. Já mám stejně dojem, že to myslíme dvě. Sice to vypadá, že narážejí na základ, který by v člověku bylo, který by bylo, který je, který by bylo. To znamená to spokybnivě. Býtí samo. Ale ono to není takhle. On přece ví, že člověk je jenom, to jsou celé člověka, že to je jenom vztah vztahu. A nikoli v sobě. A co je víra? Proto ne. Proto tady je to vére. Je to nepřesvědčené, protože to by se správně mělo překvádat, že narážejí a tak dále na základ, jenž by měl být v člověku býtím jeho bytí. Ale tak to znamená, že to je nějaký základ toho člověka. A nemůžeme vyložit, že ten základ je v bytí. Tady problém je to právě to bytí. Tam se ptají na základ člověka a za ten základ považují bytí sami. Tak když bytí, tak proč hledají jeden výroba, který je vylecůr má? Když základ není v bytí, tak nepotřebují vylecůr má. Protože oni potřebují, co je jádrem toho vytí, co vlastně je to vytí. Čili základ je ta vylecůr má, a nebo ta vlaube. Proti tomu, že všichni předpůjmaři říkají, že to je myšlení. A čili nemůžeme odpovídat, že základ není vytí. Právě tady je diskuse o to, co je ten základ. Jestli je to myšlení, nebo jestli je to víra, nebo jestli je to bytí, tak máme problém. Ale je to nějaký rozdíl, když bytí rovná se k vlaube, nebo bytí rovná se kampeňkům, anebo když budeme říkat základem bytí. To je rozdíl. Protože tady vstouváme do toho, jak kdyby bytí bylo možno chápat jako základ. Tady tam není. Takže podle vás... To by byl konec problému. Proč chápat se hádat, když si mobilizujeme vlaube, nebo bytí? Tady nevíme, jak pojímout základ člověka. A ten základ člověka není základ, který můžete vyhořit jako bytí člověka. Ano, ale oni narážejí na to, že dříve se za základ člověka považovalo bytí. Ne, to tam vůbec nikde nebylo. Právě přitom dříve se považovalo bytí myšlení. A základ rovná se bytí. Když se zeptáte, co je základ člověka, to znamená, co je bytí člověka. To není vysvětlení, že bytí je vysvětlení. Dříve se za základ člověka považovalo myšlení. A oni chtějí ukrát... Což je podle nich bytí. Základ člověka je bytí. Ano, jasně. Základ člověka je bytí, to je špatně. Prostě základ člověka to je totéž i o bytí člověka. No. Ne, že to je základ bytí. Já neříkám základ bytí. Můžete bytí označit za základ. Prostě otázka po základu člověka a otázka po bytí člověka je totež. Po základu člověka a po bytí člověka. To je jako po příčině člověka. A je nějaký základ bytí člověka? To nebytí člověka je jedno důležité. Bytí člověka... To je totež jako řeknete základ člověka. Ano, ale nemůžu se ptát na základ bytí člověka. To ne. Ještěže. Základu člověka to je totež. A já se ptám o základu člověka, to znamená já se ptám potom o bytí člověka. Co považují za bytí člověka? Nemůžete říct, že základem je bytí. To nemůžete říct. No, já... Totež jako kdybyste řekl, že základem je základ. To chápu. Měne právě o tu věc, že dříve oni to bytí člověka považovali za nějaký základ. Ne, ne, ne. Dříve to bytí člověka chápali jako výšlení. A teď tady to bytí chápou jako výlec urbán. A místo toho, abychom tady mluvili o bytí, můžeme v bytí škrtat a říct, dříve za základ člověka chápali výšlení, dnes za základ člověka květko chápe míru a nic nechápe. Tak to je to snažitelné, protože když to čtu ten text, tak oba sice narážejí na ten základ, kterým by k člověku bylo bytí samo. Ne samo, to je základ. No dobře, ale jeho bytí samo. To chopíte? To je jako jeho základ. To není základ vůbec. Proto mě je o to, jak to přiložíme, aby, jak jsme to teď vyložili, bylo s tím, jak se rozumíte. Tady je nějaké to napsané, teda přeložené. Tady je, že narážejí na základ, jímž je v člověku bytí samo. To není tak hrozný ještě, když si to taky vyzmatřím. Já jsem si to popravil, které by bylo v člověku bytí samo. No, to je o všem... Já nevím, jestli... Počkejte z toho, ne? Já to pomůžu vzavět. Prostě tak těch kondicionářů, které se v čiští nápis nemřeklává. Ono, když se cituje, tak se používá kondicionář, ale už ani mějící mladí tebe dělají. No, nedělají. A tohle není o všem staroměřství. Tohle to je právě pochybnost. To je z pochybnění... Že jdete v distance. A ta připravuje tu další větu s druhou abr. Tvár, abr. Abr. Abr. Tvár, abr. A protože je tvár, tak to už připravuje tuto pochybnost. Já bych asi takhle řekl. Jako nelze říkat, že tento pán, že tatínek je holohlavým, tak nemůžeme říct, že ten grunt je... Jímž je, že to bytí je základem. Prostě tam se musíme zbavit to jimž. Protože to máte, ten smysl té německé věty tak, že je nerozšivorovaný. Ta německá věta je dvojsmyslná, protože ta česká je jednoznačná, že základem je jimž. V té německé větě tam grunt a sign je na stejné urovni. Z té věty můžeme vyvodit, že buď můžeme mluvit o gruntu, nebo o signu, bo je to jimž. Když tady máme ten instrumentál, tak to už není. Protože vypovídá se, že bytí je základem. Se vypovídá o bytí v té české větě. Kdežto v té německé větě je grunt položen jako rovnocenej sign, že to je, že je to sign celst, což je v člověku bytí samou. Tak to? Myslíte přeložit? Ptá se na základ, což je v člověku bytí bytí samou. Pravděpodobně to jimž tam nepatří. Což tam musí, ten instrumentál je špatný, až to vypadá, ponovšem to, což vlastně vypadá, tak je. Já nevím, jak se tam upíchnou. Ne, to, což je přece tam zachované, oboje je, ten správnej sign, který je tady v tom instrumentálem, je pokřen. To je pravda. No, ale tedy, což, což, jak to řeknete? Což by bylo v člověku bytí samou. Jo, to je, že na základ nebojí v jisté formaci bytí samou. Krev člověku. Tady to myslíme, jo? Většinou, jakmile tam to je jímš, tak vypovídáme, že to bytí je základem. Jo, to je pěkný, ale tam moc to. No, vůbec to stále nevím, který vidět. Ne, no, tak to je, to je zkušenství alkulturny. Samozřejmě, že ani já jsem to nevěděl, když jsme teď začali od námi zkušenosti, já to přečel a vůbec jsem si to nepočal. Takže je to hodně důležité. Oslovená správna, páno, který se mě nadobí. No, ale stejně teda bych trval na tom, že to je, že ten vyzinterpretace je výborná technika. To, když tam říká to imunečně, ne, ne, no, tak potom to a už znamená, že to je grunt, není imunečně, ukáž to za něj, no. No a kdyby to tak znamenalo, no tak, a jestli se to tvrdí o Ničovi a o Kikeru, tak je to vůbec vyzinterpretace. To je to, co mám na mysli. Až takhle oni to nemyslej. A můžeš říct... Jak pro Ničoho, tak pro Kikeru bylo rad, ten grunt, jeden či druhej, není v člověku. A já bych... On mi mohl říct, tak vypovídám to z toho, že ten základ, jak já, tak i v menšině je zájem. To nikoli v gruntu. No a ten zájem je totéž to grunt. No... Zájem už je... Je to to tež. Pravda. Ale... Může se... O obě tí se může říct V, ale o základu V se to říct nedá. Já si říkám, jestli opravdu to... Ten základ je v domě. Základ je... To je něco jiného než já. To může být základ v sobě, ale musí být základ pod sebou. Základ musí být... Základ je... Základ je součástí toho, co zakládám. Tento návrh má smysl. Základ to je něco jiného. Pak to není základ. Jak můžeš mít základ v Americe a postavit na to něco v Evropě? To není základ. Základ musí být součástí stavby. Jinak přestává být základem té stavby. Aby mohl být základ základem něčeho, tak musí být součástí toho něčeho. Součástí... To je pravda. Jak to je? Nikdy, nikdo nemůže slyšet základy v domě. Protože je tam jeden základ. To je součást toho. To je součást tomu. V domě rozumíme v místnostech. Ten dom může vytříkat vývoj, ale může se natéčt, ale je to něco jiného. Půjde tam ten středověký, jak se říká u nás v Praze, ale je součástí toho doma. Je součástí toho doma. Něco jiného je, jestli staví někdo na skále nebo na pisek. Samozřejmě ani pisek, aby skála bychom základli. To je podklad. Ale když Patočka velmi často užíval takovýho, že se táží o tom, co názání umožňuje a zakládá. Co umožňuje a zakládá. Kdyby umožnit, to je ten pisek nebo ta skála nebo vůbec prostor. Všechno to umožňuje, aby něco bylo. A zakládá to znamená, že to začne dělat to, co má být založeno a k tomu dává základ. Ergo už to vlastně začíná stavět. Základ je součástí stavky. Nikoliv před stavkou. Mimo stavku. To patří k můjmu základu. Když ovšem nikdo použije věty, že například metanoják znamená použít svůj život na jiný základ, tak je to blbě řečeno na jiný podklad. No ne, to ne. Podklad, to by ti málo pomohlo. Metanoják to je změna smýšlení a celého. A to nemůžeš nechat všecko přistat a jenom to přesadit někam do jiného, to je jináče. Musíš dát novej základ. Prostě dát na novej základ znamená to celý předělat. Takže chceš postavit dům na novej základ. Jedně tak, že ho rozdouráš a potom... To byl citát. To, co jsem řekl. Jistě víš, od koho jsem citoval. To je z nového základu. Nebo ty jsi cital nějaké autory. Já jsem citoval o tebe. Starý kolegy s Milešem a ty písemi, jak jste si vybrali dva nebo tři. A to je citát, to, co jsem řekl. Přímo. Mně se to připravili postavit na nový základ a představovat, že si to prostě tak... Vemu tu svoji boutičku, která stojí na stráně, která se soumá a posadíme v nějaký betonovej fundament, který jsem si tam dříve byl připravil. Ale, buď musíš tu boutičku zjít i se základem, a nebo ji nebereš celou. Proč by se to mělo dělat, že by ta boutička tam není? Proč by se mělo to postavit na jiný základ? Jenom aby mi to neponemlala řekla, jo? Jaká by byla fakt netáha? Když by to byla jenom výměna podkladů. To je tohle, co rozliším, je taky dobrý, to všechno. Nebudu dát pokračovat o jiných, ale základ má vždycky dvě části, že jo? Základ je. To jsou části základy. Udělá dínové základy, a na tom dínejch základů. Ale pojďte k dosměření základec. Takhle se to prostě v části základů postavit na jiný základ. Dobře, ale uvědom si, že postavit na skále neznamená základ je dneska, ale není základ. Základ to jméno nevědomosti. Když někdo chce postavit barák na jiných základech, tak postaví v podstatě úplně jinej barák. A může ho stavit na tom samém místě. A o co když tak tady jde? A tady bylo uvedeno jenom to, že ten základ k tomu přijdu nemusí být jenom menší. To se určitě chtěl říct. Na tím, co zájmu nemůže být líto než tím. Je mi líto, ale já z tohohle důvodu mám dojem, že tam nebohuji si interpretaci, protože Creepywolf i Nietzsche si nemyslejí, že víra nebo důležitosti jsou částí člověka. Jsou částí vlády člověka. To je jejich výbava. To je lidská výbava. Já si nemyslím jen jeden pomysl. Určitě ne. Creepywolf a Mangle, že ne, ani Nietzsche. Ale to se tady snad netvrdí, že oni by to tvrdili. To taky já nevím. Oni pouze naražují na nějaký základy. Což tím základem se míní být člověka. Když tam vynecháš tu větu, tuto ještí větu, tak máme řadu nášej základ, který v tom základ vykládá jako myšlení, myšlení. Nyní oni říkali, že to je výra, nebo vůle v moci. A to ještě by to bylo nejlépe. V člověku je jen ve vedlejší větě, která říká, že ten základ jený vyslaví piti v člověku. Ale to se stále jen k tomu víti, a ne k tomu základu. Když už je to tak, že tam je ten kondicionál, a když už je to tak, tak to potom může i znamenat, že tady je tradice, kde vítí je v člověku, ale nijak z toho nevyplývá, že na této myšlence, jako i ten Kirtila, který mají všechno ten základ je v člověku. A my to taky čekali, že u člověka je tím základem... To bylo by menší. To je takový falet proti všeho, kdyby tam měl falet. Im menší je naprosto vědací. Ale no, ale im menší, to je jen proto září. No ale pak budeme rozlišovat kruh a září a pak je otázka, jaké je mezi nimi vztahat a my jsme tam, když jsme řešili na začátku, že je to signing. Pak nemáš co tu hovořit o tom, že to je jednou pěnku, jednou drahu a tak dále. Pak by se tam nepřekádal ani tímcož. Tak to vypadá pěkně. No tak. Je to obzor. Já jsem třikrát už říkal, že jsme tam starší. Pojďte pokročit. To se musíme nechat projít hlavou. No já to nemám zapisáno. Těžko. Teď uděláme něco. Uvažte jednou vět, že tam je to cvár a potom haver. Čili nám ta druhá věta vysvětlí ještě proč tam je to cvár u tý první. A teď čteme tu druhou. Tak druhou. Ona to je vlastně třetí. Uvažte na někrátká vět a potom čili. No ale. Tedy. Takže. Jak míra tak můhly v moci jsou pouhá znamení. Pouhá signa. Jestli to případně signa. Pouhá signa. To upozorňuje na tu teorii nebo na tu koncepci Jaspersovou, který říká, že když jsou ten šanstejn nám zaříjí ho hovořit, že jsou ty šifry. Signa jsou tady místo šifr. To ale je teda Jasper který to říká. Jako že oni to tak chápou. Oni říká, že když si myslejí, že tím něco vysvětlujou, že opravdu žádný na ten krut, jimž jeden chlape míňí víru a druhé můhly v moci, tak Jaspers ji upozorňuje, že sice oni na to narazili a takhle to říkají, jenže to, co říkají je naprosto nedostatečné. Protože jsou to pouhá signa, že sama osobě ze své strany bez příspění další interpretace ani nestačejí ani k tomu, aby vyjádřili nebo vymezili přeměno, ale mají sobě nepřehlednou pluralitu možností, jak to upožítit. A to znamená, že to může být ten krut. Proto je tam to our. Oni sice na ten krut narazili, ale to, co o něm říkají, ukazuje, že to je nedostatečné. Je to vlastně žádný krut. Protože to samoještě v něčem pokračuje. A on říká jasnostně. Kritika těch koncepce jak parmedinoský a děkatorský až po Hegla, že tady samozřejmě, ale zejména to kritika těch dvou. Protože to jsou vlastně z procesí. Pravděpodobně by připustil jasnost, že niče i keby on mají v pravdu určitý tradici. Že tedy narazili na něco, na ten krut. Jenom, že to, co o tom vypovídají, je naprosto zmatečný. Je to mnohovýznamný, mnohosmyslný a prostě dostačí. Na věc narazili, jenom, že nezvolstvíli se to myšlenkově. Dostali ho na označení. Ale já právě vám že to taky jako k tomu mě vede to, že když ten Kyrgyz dostal na tom, jak vykládal, co to je, vydělal na mnoha místech. Takže určitě nebyl na mysli, že se vznává nějaký sílu. Jenom na nějakou šifu. On myslel. A to je právě jeho chyba. Nebo jasnost odhaluje, že to se mu povazí. My můžeme říct, no tak to zbyřově umělo, ale rozhodně takhle to nezmyslí. A my mluvíme dobře. No. Já mám od předního začátku mluvit, že to je bezinterpretace. Ale z konců je o tady nešlo o interpretaci. Jemu šlo o nějaký si myšlenkový postup. A o tom Kyrky Kordovy a něčeho je tady mluvit zřejmě volně a nechce je interpretovat. A chce to někam míst. A nicméně říká věci, které jsou pravdé. Ale jako čtyřnáctých to dává největšímhle souvislostí s tou maskou. No samozřejmě. Potom způsobem se dělají. Potom by to znamenalo, že oni sami se takto schovávají. Oni sami se si dělají, že jsou to slyšné. To nejsou, protože hned následující je to opřed. Tudlej interpretací dík odbírá. Oni uznávají, oni přiznávají že se nechtěli ani schovávat, ani že si nemysleli, že to je něco jenom zkušeného nebo naznačovaného. Naopak oni chtěli být co nejpravdivější, co nejpoctivější, nejúpřímnější. Chtěli vyslovit. To právě je to nejprostější. Oni to neviděli jako šiflu. Oni v podstatě neviděli, možná říká to jako šiflu, ale další západ, který je na tom schovaný. To, k čemu to odkazuje. To není další západ, protože signum nemůže být úplný.

====================
s1.flac
====================
Vy jste dokonali. Volkoment suzain. Vy jste dokonali. Volkoment sumachen například. Já vám řeknu, jak já jsem to překládal. Já jsem to přiložil takhle. Zkušenost tohoto věku. A to zajde vztahu k tomu věku. A překládám to. Aby sami dokonali být jeho skutečností. Toho věku. Aby sami byli dokonalostí věku, jo? Ano. Začal musíme být suzain. A být čím? Jejich úkonem se zdá. Být skutečností. Dokonali zkušenost tohoto věku. Aby byli sami dokonalostí jeho skutečností. Počkej, aby byli dokonale. Já to mám prostě sami, oni sami. Aby byli dokonale skutečností tohoto věku. Dokonale, jo? No. Ale kde máš oni sami? Kde to je? V Žezervsku. V Žezervsku. Oni v Žezervsku. A to v Žezervsku se vztahují přece k té skutečnosti. Ne, k tému Ire. To je k Kierkegordovi a Ničovi. A to bylo Ire, které plíhá. Sejne, které plíhá. No ne, on zamyslí toho věku. Jo, aha, moment. No to tam tak je. To já tam mám. Sami, aby byli dokonale skutečností toho věku. Jo, já ti dávám peníze. Aby sami byli dokonale jeho skutečností. No, dobře. No, jo? Aby ji překonali tu zkušenost, jo? Sami ještě, jo? Aby ji překonali, to už tam není. Tam je Cvendecu Vlingen, nebo Cvendecu Forcín. To je dotáhnout až do konce. Ne, já myslím, že Umsicu Ibrvindu. Jo, tak, pamětím. Moment, aby ji překonali, to se mi ničo. To, co je tam podtržený, zkušenost? Umsí, jo? To zí je teda tady míněno teď Airfarung, nebo co? Já mám dojím, že počkej. Jestli jsme to přeložili takhle, že to zí bude, ta sajna vyklikne. Vyklikne, no. Možná. Aby teda sami dokonale, plně, skutečností toho zajíkal. Aby toho zajíkal, aby toho skutečnostů mohl překročit. Jo, tak to tam můžeš zůstat, jak to je, i když je to nejasné. Zdá se, že jejich úkolem je dovést až do konce ve vlastní bytosti zkušenost tohoto věku, aby sami byli dokonale jeho skutečností, aby ji překonali. A to tam máš, aby já ne. Já tam mám prostě říct tak, jak jsi to četl. Zdá se, že jejich úkolem je dovést až do konce vlastní bytostí zkušenost tohoto věku, sami dokonale být jeho skutečností, aby ji překonali. Jako jenom sami. A tam mám dvojí aby, to je pravda, jo. To jsou tedy opravdově, takže. Tady by mě připadala jasná, tam jsou hodně horší. Možná já tam k tomu, to je už podstatního nic, protože mě ho nemá. To bude odstát. A říká se výjimka, nikoliv výjimka? V obě dlouhy. V obě dlouhy, jo. Ne, výjimka. Ne, v obě dlouhy. Ne, v obě dlouhy. Ale je do těch nových. Do nových, jo. Když se dívám. Výjimka se kdyžsi psalo dávno, a pak už se psalo furt výjimka, když se nadále. Něco jiného jímka, to to. Výjim, jo. Po přechýlení toho, tý dlouhý samolasky. No a ta poslední, to je třeba blíže vidět, no já nevím. Tak já bych řekl, to je třeba blíže vidět. Anštof samozřejmě, ten podmět, to je potřeba problém, že to. Ale nebudeme znovu o tom, jak jsme nenašli tam, kde jdeme tady. No tam jsme neměli Anštof. Anštof, jo, tam byl už. Ne, tam bylo něco jiného, moment, tam bylo, myslíte, že to bylo to? Ne, tam jsme nebyli. Ne, tam byl Antrýb. Byl Antrýb? Jo. Nech to podněte, to. Anštof si je spíš útok. Jo. Takový... ...brajknutí, tak. Úražit. Jak se to říkne? Slovní napadeň. No napadeň, jo. Máš to se napadeň. Tady to nejde přerožit napadeň, samozřejmě. Tak tam? Jo. To je potom. Smysl toho? Ne, ne, není. Útok a je to pěkný. Tak jo, no tak to necháme. Aspoň teda to... Tak až sem, jo. Dneska je dvacet devět, jo. Hm. Dvanáctého čtvrtý osmdesát osm. To bych... ...chtěl říct, že... ...nevím, úplně to nebylo jasné, když jsem to... ...jako vybral četlení. Ale celý se to točí okolo toho věku, že? O tom věku se potom taky hovoří jako o nějaký době, že? Hlavně se tam hovoří o jejich zkušenosti. Tohoto věku. A co s ní potom chtějí udělat, že? Hm. No. Že, ale víme, jaké bylo... Je to ten podstavec, který je na začátku? ...je to ten podstavec, který je na začátku? ...to je ten podstavec, který je na začátku? ...to je ten podstavec, který je na začátku? ...to je ten podstavec, který je na začátku? Že jo, co to věk je, že se tady doposud neříká, že jo, je to takový jako pojem, okolo kterýho se to všechno točí, stejně tak potom jako okolo toho pojmu skutečnost, jo? Nějaká dějící se skutečnost, že jo, kterou oni potom postivují, v tom třetím podstavci postivují ve své základní zkušenosti věku, zase ta zkušenost věku jakožto zkázu. Stejně tak jako považují, považují ten věk za něco, co je něco negativního, co zavrhují, že jo, a o čem hovoří jako o něčem, co je pro skladu, no. Takže v podstatě ta skutečnost, stejně jako ten věk, by mělo být něco asi, by mělo být něco stejného. No, ale jako co mě zahrádí, co mě není úplně jasné, když on třeba v té první větě říká, že ta existence, která náleží věku, on hovoří o tom, že existence nějakým způsobem náleží věku, což mě takový jako trošku, už nevím přesně, jak jsem sobě to bylo, a ještě tam byla jedna věc, která se k tomu věku takto vztahuje a to bylo, věk jak je prohlédnut, jako zatracený v úpadku. Ale jo, no tak jako samozřejmě, že ten věk je potřeba chápat jako něco, co má nějakou strukturu, že, a oni chtějí ukázat, že nebo má nějakou i, asi i někam míří, že, ten věk má nějaký takový pohyb, který k něčemu usměřuje, že. A protože oni sami říkají, že chtějí dovézt až do konce, skrze tu svou bytost, skrze sama chtějí dovézt tu zkušenost, kterou oni s toho věku mají, oni mají nějakou zkušenost, ne s toho věku, ale s tím věkem, mají jistou zkušenost a tu oni chtějí dovézt do nějakého konce, do nějakého vrcholu, že. Je něco jiného, to oni nechtějí, že, dovézt ten věk do nějakého vrcholu, jo. Na nějaký vrchol. Tady říkají, že chtějí dovršit tu skutečnost toho věku. Ehm, zkušenost věku. Skutečnost. Ne, my jsme to překládali tak, že, jejich úkolem je vlastní bytost, jí dovézt až do konce zkušenost tohoto věku. Aby sami byli dokonale jinoskutečností, jo. Tam se jedná o to, že, co chtějí dovézt do konce, to je tu vlastní zkušenost, kterou s tím věkem mají, jo. Aby oni sami, jo, byli dokonale jinoskutečností. Jo, tady je ta druhá věc, že oni, aby byli skutečností věku, jo. Takže jednak je tam, že existence je nějakou, že nějakým způsobem náleží věku, jo. A pak, že oni, aby byli nějakým způsobem, tady se říká dokonale, skutečností věku, jo. Že věk má, jo. Tak tady tyhle jste věci, jsou mi trošku jako nejasný, že jo. No ale tak musíte říct, co vám je nejasný, že. No, co je mi nejasný asi, že jednak, že tady nikde nevysvětluje, co to věk je, jo. A je to tak nezbytný. A je to tak nezbytný. No, na tom to tady staví, tyhle jste první dva odstavce. To je doba, v které žijete. Co to je? Věk, doba, no. Taky musíte to vysvětlit. Doba, ale nechápaná jako časový interval, že. A jak? No, pokud by byla doba chápaná jako časový interval, tak nevím, jak v tom časovém intervalu by se mohly nacházet nějaké skutečnosti. Nebo by do toho časového intervalu padaly nějaké, tomu intervalu náležely nějaké existence. Jak v časovém intervalu se mohlo nacházet existence? No, jak by se mohlo nacházet v časovém intervalu od svého narodzení do svého evakuace? Já se nenacházím v časovém intervalu. Nejprve kde? Kde se nacházím? No, já se nenacházím v časovém intervalu. Kde se nacházím, je už jiná otázka. Ale já se domývám, že se nenacházím v časovém intervalu. To je zajímavý tedy. No. A kde teda se nacházíte? No, říkám, mimočas. Mimočas teda? Mimočas, ale ne v časovém intervalu. Časový interval je... Oddo. Oddo, nejde tomu třeba, že no. No, to každý člověk se nachází oddo. No jo, ale ten časový interval není takový, že by v něm, jak bych to řekl... Ale v něm to... No, no. Pojďte, nestavte z toho nápad konstrukcí. Já to předmětňuji, no, ale jak to jinak pojat? Ale vždyť to je jedno. Vždyť on mluví o něčem úplně jiným. Vy zaváděte řeč na způsob, jak se o tom mluví, ale ta věc je úplně jasná. Prostě oni cítějí, že žijou v době, kdy to jde všecko ke dnu, kdy se všecko rozkláda a tak dále. A teď to je jedno. A teď dávat pozor na to, co myslí dobou, je nonsens. Tady jde o to, že to jde všecko ke dnu, že je to doba úpadku, dekadence, jak říká Nietzsche, že? Ale já říkám, že ten věk nemohou charakterizovat jako nějaký časový interval. Ale to tady není důležité, že se to třikrát období. To je jedno. Prostě je to určité období. Dříve to nebylo a potom snad to taky nebude, ten úpadek. Tak se mluví o tom období, kde zrovna je ten úpadek. Neříká se od kdy do kdy, ale teď zrovna v tom žijeme. Tam se hovoří, že od kdy ten úpadek je. No dobře, ale co teda proti tomu máte? Co mám je na to nezjistit? Já to nechápu. No, ještě jednou. Jinak mně není jasný, jak chápe věk. A proč to je důležité? Vy to nějak chápete? Říká vám slovo věk něco? Tak si tam myslete ten svůj. To je vůbec největší, co chápe věkem. Určitý kus dějin, v kterých žije. Když tady říká takový věci, že věku náleží nějakým způsobem existence, pak zase říká dost důležitý věty. Náleží v tom smyslu, že ta existence je dějiná. To znamená, že nemůžete žít mimo dějiny. Existence lidská je vždy dějiná, to je v nějaké chvíli žijete, v nějaký době. Ta věta je podána tak, že pokud tato existence náleží v nějakém jím vlastním způsobu přítomnému věku, může ta existence nenáležet tomuhle věku, někde jinému. A může náležet jinému věku, když žije v tomto věku. Jo, to může v tom, protože říká, že oni chtějí žít plně tento věk, až většina lidí žije ještě ten minulej, v tomhle novém. A pak lidi zase třeba žijí ten budoucí, který ještě nepřišel. Jo, já myslím, že to je. Muselo by se ukázat, že nějak s tím něco podstatného souvisí, a že teda tam máme nějaké odraziště pro nějakou kritiku, ale to byste museli prokázat. Nemůžete jenom říct, že to je nejasný. To je fuk, že to je nejasný. Já nechápu, proč by tam mělo být jasnější. Protože to tam nejde. Vždycky je něco nejasného, když mluvíme. Jo, to není alespoň takové nejasné. Nechceš dát, že jo? No, co na tom záleží? Možná, že tam něco nevidím, ale já to chápu, že to mají z Hegla konec konců nejspíš, že žijou v určité době, v dějinách. Ty dějiny to je, co si u Hegla, že jo, je to to intermezzo, ale už se to prosadilo, už to všichni takhle chápou. Prostě žijou v určité dějiné chvíli. A teď zároveň je to doba, už od 18. století, se hodně zkoumá, jak to bylo dříve ve starověku, že ten historický zájem zrůstá už a v tom 19. to je naplný pecky furt. A oni vědí, že třeba to řecko skvétalo v té době těch zámovských, ty kolonizace, ty přední Ázie a vůbec celého středovo moří a toho velkého obchodování. A Hegl prohlásil, že filozofie je ta sova, která vylítá se soumrakem. A ten soumrak, to je to, o čem tady oni mluví, to je to období řecka, kdy už to všechno jde dolů, kdy se to rozkládá, kdy už to umění klasický už není to pravý, já nevím co všechno. A teď teprve vyletí ta filozofie. Takže ta filozofie je situována do doby, která už jde, kde to všechno jde ke dnu. A pak jsou jiné, které zase hovoří o úpadku ve Starém Římě a jak to tam vypadalo a tak dále. Tohle je plný 18. a 19. století. Tak oni tímhle tím, oni mají ten pocit základní, že žijou v době, která je srovnatelná s tím úpadkem řecka, s tím úpadkem říma, eventuálně s tím úpadkem středověku, že v různých formách, ať už úpadku cícarství, nebo úpadku papeštví, já nevím co všechno. Prostě jsou historie, jsou jisté doby, jistá údobí, kdy převládá rozklad úpadek, sesun. A oni teda prostě zažívají svou přítomnost, to 19. století zažívají jako úpadek, jako takovouhle domu úpadku. Já myslím, že nic jiného tam není. Tohle je ten smysl tohohle odstavce. No to už se říkalo i předtím, tady se spíš ještě chce říct na věci, jak oni se s tím chtějí vyrovnat. Oni nechtějí stavět jiný svět. Oni chtějí být, teda to zase říká Kierkeggor, cvětkové, nebo ty špióni v božích službách. Toho úpadku chtějí říct, jak to je. Prožít to plně. Nevrátit se zpátky, nechtít žít ještě z tý lepší minulosti a zavírat oči před tím úpadkem. Ten úpadek prohlídnout skrz na skrz a strčit do toho své současníků. To je to, že chtějí plně tu zkušenost zažít. A tím se ji ale stane? Oni chtějí dovézt zkušenost toho věku, kterou mají, do toho maxima, který vůbec je, aby pak s tím něco udělali, aby udělali ten přesklad. Aby překonali tohle. Oni v podstatě chtějí to, čím ten věk je charakterizovaný, dotáhnout až do maxima. A pak ukázat ty meze a tam to zlomit. Tam udělat ten nový krok. On neříká, že by toto byl nějaký snad záměrný plán. On prostě ukazuje na to, že to tak s nimi bylo. Ale co to je, když on říká, že to se jim dáří nejprve vechtěně, potom vědoměť. Komu vědoměť? Komu berust tím, že vlastně jim nechtějí? Potom, no jasně. Tohle z toho místo je taky malinko tajný. Možná, že by to bylo nechtěně, ale nejprve nechtěně, a potom taky vědoměť. To by se snadalo vysvětlit tím, že v počátku je to něco, co v sobě mají, aniž by si to pořád neuvědomili. A až to začalo v podstatě nějak poskutečnovat, tak si to mohli uvědomit. A pak se to stalo vědomé. Je to to samé, jako když ten Wille uvádí, i u toho Platona, že v podstatě, nebo i u toho Goethe, nebo i Goethe to nějak má vzhled na toho Platonovi, že nějakou tu vizi on měl, aniž by si jí byl v počátku vědom. A že ji začal v podstatě realizovat zvědomím až později. Až v téhle pozdní věroci. Ale že je to něco, co ten člověk v sobě má, co ho táhne a začne si to uvědomovat až později. Přesně co to takhle. Dobře jo, já bych šel dál. No ale, ještě k tomu druhému odstavci. Jednak bych tam chtěl říct, že možná by tam bylo lepší. Jednak to rozhodnutí patří po tenhle. To není po to, že jo. A pak je Nichte Behuste. Tak já tam mám dohromady nevědomé. Myslím si, že to není správně, že by tam mělo být zvláštno. Již nevědomé. Takže by tam mělo být dohromady. Že to již není vědomé, že. Nebo to přehodit. Často nejiž vědomé. Rozhodnutí uchopující celé lidstvo, klidné. Často nejiž vědomé. Nebo již nevědomé. Ale rozhodně to není nevědomé, že jo. Že nám je Nichte Behuste. No, pravda je, že Nicht mehr Behuste und Behuste. No, když si něčeho už nejsem vědom, no tak si toho nejsem vědom. To už jenom rozšiřuje tu obsahovou stránku toho výrazu, ale že to je nevědomé, je zůstává. Provykle se nevědomí považuje za původní a dodačně se uvědomuje. Tady, co řekne Nicht mehr, tak to je už nevědometes, že už si to neuvědomu. Bylo by možno na tom stavě teda v tom smyslu, že sice už si to neplně uvědomu, ale vlastně kdykoliv si to zase můžu uvědomit, protože když už jsem to kdysi věděl, tak že už si to teď neuvědomu, znamená, že je to jenom jsem vytěsnil, ale ne, že jsem to zcela zapomněl. To je konstrukce odbitečná, ale pravda je, že... Řekli jsme si, že nebudeme to vlastně kroužit. Že teda, jako, Nicht mehr bewusst přece jenom znamená něco jiného, než schon un bewusst. Čili už ne, ono to asi znamená nicht mehr ganz bewusst, jo. Ne už zcela vědomě, nebo tak nějak. Ne už vědomě, možná, že přeložit to ne už vědomě, bylo bylo lepší. No. Jo, ne už vědomě. No, to se mi stane. Když jste si řekli, že jako nemůžeme tady řešit takový, tak... No, každým dělám. No, počkej. Je tohle není teda tak úplně... Protože být nevědomý a nebýt si něčeho vědomý je velký rozdíl. To je významový rozdíl. No, ale jako... No. Nicht mehr bewusst. To není významový rozdíl. Ne, nicht mehr bewusst není, ale mezi být nevědomý a nebýt si něčeho vědomý je významový rozdíl. Ano, to je slovo české. Slovo nevědomé. Já bych ani nevěděl, že to znamená. Je vlastně blbej. Nikoli blbej. Od přírody nebudeš blbej od... od čeho? Od nevzdělanosti. Dobře. Tak tohle je taky blbost. Ale tam není celé lidstvo. Tam je celého člověka. Takže tam je zabudí, uchopuje všechno člověka. Tam je den. To je jak akusa. Ten krajfem tu můžeš někomu, ale i koho. Jo. Počkej, nevím, kdo to je. Ono taky s tímhle společným. No, no, no. Ten krajfem s tímhle společným. A ten zabudá toho co je celého člověka. Rozhodnutí, který uchopuje celé lidstvo... Počkej ale, proč je menše? No, den je menše. On se předává, on se vkáže, on si vznikne k simuláru. Jo. Ten je menše, den je menše, den menše. Der menše je, ale pak všechny další ty jsou menše. Jakože to zvládne jakéhle takové věci. Jak celého člověka. No a pak je tam ještě jedna věc. A to Eigentlich. Jo. Nevím jak přeložit, že tam je hlavní. Protože tam je skutečnost, že mají stejk. S Eigentliche. Většinou říkáte pravou, ne? Ne, my jsme říkali vlastní. Jsme překládali po většinou. Když říkáte vlastní práva, tak to vypadá o prvě. No, tak jsme říkali skutečnou. Tak je skutečná. Jo, tak to máme tam, no. Jak se na to díváš teda? To možná máš ty, ale my jsme říkali, že teda pravou. Nevím, no. Já teda bych asi to skutečný napravdu vždycky kontroloval. Teda v tom, jak si to znamenávám já. Tak tam teda Eigentlich, tam, kde se nehodí vlastní, je lepší pravou. Protože ta skutečnost, to je opravdu, on tady dost přísně používá tu větplich. Takže já s tím bych to jako radši nezavolal. Právě, já jsem nadal hlavní. Proto to říkám. Že to bylo takové, jako východisko úplně, abych nepoužil ani jedno ani druhé. To není dobré, překlad to hlavní, protože opakem hlavního je vedlejší. No, samozřejmě. Protože Eigentlich, to je nepravý vlastně. On Eigentlich je nepravý. Proto se na to ptám. Proto se na to ptám. Autentický je vlastně on Eigentlich. Ale to bychom používali, až kdyby byl ten překlad. Já nevím, tak jestli u toho Eigentlich taky budeme používat autentický? No ne, to nemá cenu překladat cizím slovem. Jenom ten význam je asi ten. Takže asi opravdu to právě daleko příhodnější a skutečnější. No skutečnější se tam vůbec nevědí, že? Že to by bylo se skutečnou skutečností, že? No. A pravdou nebo opravdou? Pravdou, opravdou. Já se můžu pomlouvat, ale... No, to je většina takže... Takže předpětně jste si tam něco dělal, asi jste to neslyšel, že předpětně jsme se domluvili za tři neděle, jo? Po dnešek. No. Zhas a nechápu, co tam je, jak to mám chápat, jak to můžu rozumět, jo? Když je tam ta... to dá zájem, jo? A ta... ta činná úsobnost, jo? Činná úsobnost pobytu, co to má znamenat? Když se říká, že to bylo bez zaměstnání, bez manželství, jo? A bez nějaké té úsobnosti v pobytu. To se nedovedu představit. Vůbec nechápu, co to může bejt, jo? No, je to, že nemá žádný postavení jejich přítomnost je neúčinná, nefungujou jako nějaký... Tak to myslíte, že to nechápáme. Já jsem totiž chápal, že to má být něco v tom pobytu. Ne, žádný pobyt. Zásaň tady, to je ten praktický život, že? No. To je, jako... to se dá tak říct, no, ale... je to skutečně tady, jdou na ten pobyt, jako... Jo, ale je to jiný pobyt, teda, že? Nemusí to být výslovně jiný. V tom Heidelově je taky prostě ouřady, pobyt a městnání a tituly. Ale... není to to nejvůle těžší, proto Heidelové. Tak, no, to je ono. Dějte se zkyt, skvěle. Jo, no, pak je to, tak je to logičnější, no, že... že jsou i bez jakéhokoliv... jakékoliv působnosti, jo, na... na okolí, jako, jo, nebo... No, no, no. Ale tak to nějak přeložit, asi se rozumíte, víte, jo, protože to je, to je... No, no, tak ono, to je jen při německy, je to širobování, že? Tak to je těžký. Proč tam používají nějakou realisteru? To mi není takhle. Věcně. Uf. Hodí se to tam. Je to dost kuliozní, teda, to fakt je, že... To nemohu mít na to. Žádným mou působom. To je to politické. Říct woker ke kornobě a níčovit, že to jsou realisty, je dost... dost pozorůvní, teda. No, to se nedá nic dělat, já nevím, já nevím, jak bych to vysvětlil. Kteří má všimný kontakt s tou, co se děje, s tím, co se děje, s té skutečností, jo. S tou pravou. No, což realista vůbec nemá. To znamená, že seš takový jako realista, který má s tím, jo. S tou pravou reálně. A mění se tím jevením, jo, že se opravdu jenom jeví a nejsou. A nebo se jeví tak, že takový jsou. Moment, kde... No, hned ta věta, že jo. Hlavně, že jsou bez zaměstnání, bez manželství, bez té působnosti vůbec na okolí, jo. A bez toho se jeví přece, jako velcí realisty, jo, kteří mají styk s pravou, koupce se dějící skutečností. No, no, jistě, no. Tak, no. No, přece. Nemohli jen to, to jeví, já jsem si to vůbec neuvědomil. No. To není dobré překlad, že. Žádný zidov, jo. Zdá se, že jsou, jo, to je smysl toho, jo. Tak, no, jistě, že. Tak ne. Tak, no. Tak, no. Tak, no, je to. Tak, no. Tak, no. Tak, no. Tak, no. Tak, no. Tak, no. A to není za nikde. Cuháben tam je. A je to, že jako kacirealisté mít styk s filmem Cuháben. Zdá se, že jako kacirealisté mají styk a tak tohle je lepší. Zdá se. Že jako. Zdá se, že přece, ale to doch, nechám, že to je doch, ještě. Jo, běžíme od toho, ale to už nemůžeme dát. To doch. Zdá se, že přece, zdá se, že přece jako velcirealisté. No tak jo, jo. Se přece zdají. Přesto se zdá. Přesto se zdá. Ne přesto. Doch není přesto. No. Přece. Opět přece. Přece se zdá. Zdají se přece jako velcirealisté, kteří... Mít, ne, kteří mají, jo, mít styk s pravou v hloubce sedějící skutečnost. Zdá se přece. A ten styk je teda taky, není to tam, je film, že? Film, co máme, je mít styk. To znamená, že máme cít pro... No ale to je spojení tohleto filmu, co háme. Jo, to je. Jo, to je mít styk. No jo, ale mít styk jako to je... To je nádhev, no. To je opravdu mít proto cít, to je film, a ten styk je, to není kontakt. Nebo taky je to kontakt. To není frkér nějakej, že? To je, že s tím přijdete do styku. A jak s tím přijdete? No, když máte proto ty kadla, že? To je jako ten majíc styk se skutečností, no. Teda dotykají se skutečností, to je asi tím míněno. Tak zdá se přece, že jako velcí realisté, zdají se. Zdají se přece, že jako velcí realisté, mají... No, něco. S pravou hloubce se týká. Zdají se v mít styk. Protože když tam dáš to že, tak tam můžeš použít mají, jo. Zdají se, jo. Zdají se přece, že mají, nebo zdají se mít. Zdá se teda v tom případě, když tam chcete dělat že, tak zdá se. Jo, zdá se přece, zdá se přece, že jako velcí realisté, mají styk, no. No, mají, co? No, mají styk. Styk. Stůjte, že tu styk je strašný. Je, je. Ještě tak lepší kontakt teda, jo. Mají kontakt se skutečností. Stejně bych řekl, mají vnímavost, nebo cid, že mají, jak se řekli? Mít ještě, že, takže zase to použít jako. No, to je, to je jako mít light a mít feeling, to je, to je, v té němčině to souvisí s tím mít, to nemusíme překládat, ale. Jo. Ale, mají cid pro, no, bych tu dal, já myslím, že to klidně můžeme. No jo, ale můžeme něco jiného, mít cid pro tu pravou skutečnost a mít opravdu, jakoby nějaký kontakt s ní. Ale oni. Ten, kdo má cid, ještě nemusí mít kontakt. No, co to znamená, když nemá kontakt a má cid? No, když má cid, ale cid nemá kontakt. Oni jsou z distance, to oni jsou z distance, oni tam nemají žádnou, žádnou tu přítomnost. Jo, tak to je, ten cid chápu, já jsem ho chápal trochu jinak, já jsem ho chápal jako nějakou dispozici, jo. Ale když cid už chápete jako něco, že když s tím kontakt má, to znamená, že. Pro něco cid, to znamená, že. To znamená, že, když už ten kontakt má, tak už to tam všechno vidí, to tam vyhledá ty věci, které potřebuju, jo. No, tak mají cid, no. Cid pro, teda, že. No, to si vím. Pravou hloubce sedějící skutečnost. No, tak to dokonce obrovská hloubce sedějící skutečnost. A proč se nás všichni teda, to jsme nedodělali, to, ta činná působnost v pobytu, nebo. Jak tomu dát nějaký takový rozhodnej, že protože to je, činné působnosti v něčem. Mně přávě, že tady to dá zájem jako nabývat, už to vím. Abych to přeložil jako bez aktivního působení v životě. Jo. Jinak, ať si s tím pohraje ten, kdo to bude dávat. No, samozřejmě to život je nevhodný, no, ale. A co se dá dělat, to prostě. To je slovníkově. Já vím, no, slovníkově pro filozofii je většinou nevhodný. Ale s tom synonymickým je dát zájem, ale ten není snad, ne? Ani než s synonymickým, normální slovníkům má dát zájem jako životní. To je spíš jako existence, že? Vhodná filozoficky, ale v řečově, v německých řečích, když pojmuješ um das ein, um bloßes das ein. Mohli, mohli, že? No. Takže jdeme dál, ne? Dobře. No a tady se opakuje toto, ten, základní zkušenost toho zeikaltru jako něčeho úpadajícího nebo úpadlého a rozkládajícího se. A tady v Slovenice jako, jako ruin. Žijeme v ruinách. Že to je, to je krajínní. Skázám hřebeče. No, já bych. Ale myslím, že je singulár, to není jako ruiná. To by bylo v ruině. Já vím, no, ale. Na zbořeništi. Můžeš to překládat přesně, slovíkovek, jo? Nemusí, ne? Tady se rozlišuje. Dobře. Zbořeniště. Prosím vás, já jsem totiž nevěděl, jak, jak to krihntů, jo? Přeloží, já jsem to přeložil ředství. No, ještě, ještě, ještě, počkej, jo? Jo. To, jo, to desolujíc, je, to znamená jako, to není zkušenost, skázy nebo zbořeniště, ale skutečnost. No, tuto skutečnost postihují základní zkušenosti věku jakožto skázu. No. No, proto je skutečnost jako, no, tam bylo možná lepší jako, skutečnost jako tu, tu, tu ruinu. Do zbořeniště. Jak se, jak se říká těm hrdům, že tam je, tohle se neříká zbořeniště, co to je, jak se to říká? Troska. Troska. To je Troska. Trimefeld je zbořeniště. Zbořeniště už je to, co je zboření, že? Jo, když to troska je to, co zbylo, jo, dejme tomu pozboření, že? Ale zbořeniště to je... A ruina, to je něco jako Troska. A jo. A já bych pozval na to, že... No. Tady se nejedná to, jo, to zbořeniště Troska je D-ruina. A tady je to D-ruins, to skutečně zobrazka. Ano. No. Jo. No a to všechno je D-ruins. A to je D-r nebo D-ruins? D-ruins. D-ruins. D-ruins, to jsem D-ruins. Je to zajímavý, jo? Je to zajímavý. Je to nejlepší, jak tě napsal Marta. No. Co ty o všem říkáš? No. To, že upozorňují na okamžik, aniž by chtěli přehlednout smysl a cestu dějin v celku, jo. Jasné, že drah ukazuje na to období, že na ten věk. Tak měří se, to zkontrolujme takhle, počátky ředství, vnitř je ano, kirkkát, počátek ředství neředství. Pocitují konec celých těchto dějů, vnitř je ano, kirkkát, ne. To nemůže. No jo, hlejte, ono tady přesně vzato, tady není řečeno, že se vracejí k tomu ředství oba. To ředství je dřív než křesťanství, takže prostě, když se díváme zpátky na ty tisíci, letí zpět, až po začátek ředství, čili to znamená jenom té mes. A pocitují konec, tak tu křesťanu může pocitovat konec. Ano ještě, pocituje konec, to se pak tam myslím, jestli se nemejlim, tak se to tam vykládá, že vlastně z toho křesťansky už nic nezbylo. Takže to je třeba přijít vážně, protože to už je úplně v čudu. Říká i Foucault, že přiznajme si, že křesťanství neexistuje. Že nehrajme se na křesťany, když už křesťancích vlastně žádný není. Jak on říká, bez smyslu nového zákonu křesťanství není.

====================
s1.mp3
====================
Nezabrala jsi do korely. Volkomentsů zají. Nezabrala jsi do korely. Nezabrala jsi do korely. Volkomentsů machn například. Já vám řeknu, jak já jsem to překládal. Já jsem to přiložil takhle. Zkušenost tohoto věku a to zajiné stavňu k tomu věku. A překládám to sami do korele být jeho skutečností toho věku. Aby sami byli dokonalostí věku. Ano. Proč já musím být co zajiný? A být čím? Jejich úkolep se zdá. Být dokonale zkušeno z tohoto věku. Sami dokonalostí. Aby byly sami dokonalostí jeho skutečností. Počkej. Aby byly dokonale ale sami aby byly dokonale skutečností tohoto věku. Dokonale ale kde máš oni sami? V řezářství. V řezářství. V řezářství. V řezářství. To je IRE. To je nějaký velký krevonový ticket. Kýrky volnové aničo. To bylo IRE replika. Sajné replika. Ne, on zamyslí toho věku. Aha, ok. A to tam tak je. A sami aby byly dokonale jeho skutečností. Skutečností toho věku. Já ji dávám. Aby sami byly dokonale jeho skutečností. Aby ji překonali tu zkušenost. Sami ještě, jo. No, to překonali to už tam není. Tam je tu VN, tu VN. Nebo tu VN, tu volci. Jo, tak, no, tak dovolte. Ne, já myslím, si tu nikdo nechce. Jo, tak. A výhodný. Překročení. Moment. Aby ji překonali, to se míní co? To, co je tam po zdržení, je zkušenost u Z. Jo, to Z je teda tady míněno teďko RFRům, nebo co? No, RFRům. Já mám většinu. Ale já mám většinu, že počkej, jestli jsme to přeložili takhle, že to bude na sajtě. Aby teda sami dokonale plně v skutečnosti toho Z. Aby tu překročení mohlo překročit. Jo, tak to tam můžete zeptat, jak to je, i když je to nejasné, že. Tam ještě, když to přečlím, zdá se, že jejich úkolem je dovést až dokonce vlastní bytostí zkušenost tohoto oběku, aby sami byli dokonale jeho skutečností, aby ji překonali. No to tam máš, aby já, ne, já tam mám prostě přes tak extra čet. Zdá se, že jejich úkolem je dovést až dokonce vlastní bytostí zkušenosti tohoto oběku, sami dokonale být jeho skutečností, aby ji překonali. Jako jenom, sami tady mám dvojí pár věků, tak to by mělo být. Takhle bym říkal, ale jasná, tam jsou pak už hodně horší. Může já tady, jako k tomu, to je už podstatního něco, protože mě to nemá. Tak. Koukám na to. A říká se výjimka, nebo něco jiného. To je možný. Může být logi. Může být logi, jo. Ne, výjimka. Ne, může být logi. Ne, může být logi. A je to jedno z těch nové. Ne, může být logi, jo. Když se dívám. Takhle se tady dívám. Výjimka se když zjičilo dál, no, a to pak už zjičilo furt výjimka a když se to dál. Něco jiného jímka. Výjimka, jo. To přechýlení toho tý dlouhý samohlasky. No, ta poslední, to je třeba blíže vidět. No, já nevím, jak já bych řekl, ty třeba můžeš to, samozřejmě, zase povědět, že potřebuje problém, že to. Ale nebojte se, tak jsme to našli tam, kde jdeme tady. No, tam jsme neměli Armstrong. Ne, tam bylo něco jiného. Moment, tam bylo... Myslíte, že tam bylo to? Ne, tam byl Antri. Byl Antri? No, to podívejte. Armstrong je spíš útok. Řeknout tak. Uražit. Jak se to říká? Slovní napadek. Mám štěstí napadek. Tady to nejde přerožit. Tak tam. Jo. Utok. Utok. Tak jo, no tak to necháme. Asi tam teda to nebojí se. Ještě je 29. 12. 4. 88. Tak to řeče... Nevím, pro mě to nebylo jasné, když jsem to vybral četlenou. Ale celý se to točí okolo toho věku, že? O tom věku se potom taky hovoří jako o nějaký době. Hlavně se tam hovoří o jejich zkušenosti. Tohoto věku. Co s nimi potom chtěli udělat. No. Je to ten postavec světa. Je to ten postavec světa. Ale co to věk je, že se tady doposud neříkalo. Je to takový pojem, kterým se to všechno točí, stejně tak potom jako okolo toho pojemu skutečnost. Nějaká dějící se skutečnost, kterou potom postivují. Potom třetím dostat si postivují ve své zákonní zkušenosti věku, zase ta zkušenost věku jako šťastná. Stejně tak jako považují ten věk za něco, co něco negativního, co zabrkují, že jo. A v čem hovoří jako o něčem, co je pruská. Takže v podstatě ta skutečnost, stejně jako ten věk, mělo být něco asi, to mělo být něco stejného. No, ale jako co mě zahrádí, co mě není úplně jasné, že když on třeba v té první věti říká, že ta existence, jo, která náleží věku, hovoří o tom, že existence nějakým způsobem náleží, náleží věku, no, což mě rokuje jako trošku nevím přesně, co by to bylo. A ještě tam byla jedna věc, která se k tomu věku takto vstavuje a to bylo věk, jak je prohlédnut, jako zakracený výpadků. Ale jo, no tak jako samozřejmě, že ten věk, můžeme třeba chápat jako něco, co má nějakou strukturu, že a oni chtějí ukázat, že nebo má nějakou věk, asi i někam míří, že ten věk má nějaký takový pohyb, který k něčemu směřuje, že. Protože oni se tam i říkají, že chtějí chtějí dovést až do konce, skrze tu svou větost, skrze se sama chtějí dovést tu zkušenost, kterou oni z toho věku mají. Oni mají nějakou zkušenost a s tím věkem mají jistou zkušenost a tu oni chtějí dovést do nějakého konce, do nějakého vrcholu. Něco jiného to oni chtějí, že dovést ten věk do nějakého vrcholu. Na nějaký vrchol. Říkají, že chtějí dovést tu skutečnost toho vrchu. Skušenost. Né, my jsme to překládali tak, že jejich úkolem je vlastní bytost, chtějí dovést až do konce zkušenost tohoto věku. Aby sami byli dokonale jino skutečností. Tam se jedná o to, co chtějí dovést do konce, to je tu vlastní zkušenost, kterou s tím věkem mají. Aby oni sami byli dokonale jino skutečností. Jo, tady je ta druhá věc. Že oni, aby byli skutečností věku. Takže jednak je tam, že existence je nějakou, že nějakým způsobem náleží věku. A pak, že oni, aby byli nějakým způsobem, tady se říká dokonale skutečností věku. Že věk má... Tak tady tyhle ty věci jsou mi trošku nejasný. No ale tak vy musíte říct, co vám je nejasný. Co je mi nejasný asi, že jednak, že tady nikde nevysvětluje, co to věk je. A je to tak nezbytný. Na tom to tady staví, tyhle ty první dva vlastnice. To je doba, v který žijete. Co to je? Věk, doba. Taky musíte to vysvětlit. Doba, ale nechápané jako časový interval, že jo? A jak? No pokud by byla doba chápaná jako časový interval, tak nevím, jak v tom časovém intervalu by se mohly nacházet nějaké skutečnosti. Nebo by do toho časového intervalu padaly nějaké... v tom intervalu naléžly nějaké existence. Jak v časovém intervalu se mohou nacházet existence? No nevím, kde se můžete nacházet v časovém intervalu od svýho narodzenia do svýho narodzenia. Já se nenacházím v časovém intervalu. Nejdeš kde? Kde se nacházím? No, já se nenacházím v časovém intervalu. Kde se nacházím, je určitě na otázku, ale já si domnívám, že se nenachází v časovém intervalu. Perfektně. A kde se nachází? No, říkáme... Mimočas? Ne, mimočas, ale ne v časovém intervalu. Časový interval je... Od do. Od do. Nejde toho třeba, že nemůžete vědět, kde se nachází od do. No jo, ale ten časový interval není takový, že by v něm, jak byť to řekl... Ale v něm to... Podívejte, nestavte z toho... Já to předmětňuji, ale je to i takový pojat. A když to je jedno, když on mluví o něčem úplně jiným. Vy zaváděte řeč na způsob, jak se o tom mluví, ale ta věc je úplně jasná. Prostě... Oni cítějí, že žijou v době, kdy to jde všecko ke dnu, kdy se všecko rozkláda a tak dále. A teď to je jedno. A teď udávat pozor na to, co myslí dobou, je nonsens. Tady jde o to, že to jde všecko ke dnu, že je to doba úpadku, dekadence, jak říkáte. Ano. Ale já říkám, že ten věk nemohou charakterizovat jako nějaký časový vteřák. Ale to tady není důležité, že se to třikrát může... Ne, je to určité období. Dříve to nebylo a potom snad to taky nebude, ten úpadek. Tak se mluví o tom období, kde zrovna je ten úpadek. Neříká se od kdy do kdy. No prostě, ale teď zrovna v tom žijeme. A jaké problémy? Tam se hovoří, že ten úpadek je. No dobře, no. No tak vidíte, jo? Ale co teda proti tomu máte? Potřeba, aby na to neříkali. Já to nechápu. No, ještě jednou. Jinak mě není jasný, jak chápe vět. A proč to je důležité? No, protože pak tam... Vy to nějak chápete? Říká vám slovověk něco? Můžete si tam vysvětlit ten zvůr. Ale to vůbec není důležité. Ale to není vůbec důležité. Co chápe vět? No, určitě, určitě, kus dějin, v které žije. Když tady říká takový věci, že větu náleží nějakým způsobem existence, pak zase říká jako dost důležitý vět dějiny. No náleží v tom smyslu, že prostě ta existence je dějiná. To znamená, že nemůžete žít mimo dějiny. Existence lidská je vždy dějiná. To jest, jste v nějaký chvíli žijete, v nějaký době. Ta věta je podána tak, že pokud tato existence náleží nějakému vlastnímu způsobu přítomnému věku. Proč? Může ta existence nenáležet, může nenáležet tomuhle věku, nikomu jinému. A může náležet jinému věku, když žije v tomto věku. Jo, to může v tom, co to říká, že oni chtějí žít plně tento věk, až většina lidí žije ještě ten minulej, v tom věku. Žijí ten budoucí, který ještě nepřišel. Muselo by se ukázat, víte, muselo by se ukázat, že nějak s tím něco podstatného souvisí a že teda tam máme nějakýho, teraz ještě pro nějakou kritiku, ale to byste nemuseli ukázat. Nemůžete jenom říct, že to je nejasný. Proč? To je fuk, že to je nejasný. Já nechápu, proč by to mělo být jasnější. Protože to tam nejde. Vždycky je něco nejasného, když mluvíme. No, to není alespoň taková to nejasný. Ty mi předstáváš jeho? No, co na tom záleží? Jo, ta zákaz, já to chápu prostě dost. Možná, že tam něco nevidím, teda, ale já to chápu, takže, že je ta jednak, to mají z Hegla konec konců nejspíš, že prostě, že žijou v určité době. V dějinách. Ty dějiny, to je, co si u Hegla, že jo, je to to intermezzo, ale už se to prosadilo, už to všichni také chápou, prostě žijou v určité dějiné chvíli. A teď zároveň je to doba, už od 18. století se hodně zkoumá, jak to bylo dříve ve starověku, že ten historický zájeř se ustál už a v tom 19. to je naplný plecky furt. A oni vědí, že třeba to všecko skvétalo v té době těch zámořských ty kolonizace v té přední Azie a vůbec celého středovo moří a toho velkého obchodování. A Hegel prohlásil, že filozofie je ta soba, která vylítá se soumrakem a ten soumrak to je to, o čem tady oni mluví, že to je to období řecká, kdy už to jde všecko dolů, kdy se to rozkládá, kdy už to umění klasické už není to pravý, že já nevím, co všecko, no a teď teprva vylítá ta filozofie. Filozofie je vlastně situována do doby, která už jde, kde to všechno děkujeme. No a pak jsou jiní, kdekrý zase hovoří o úpadku ve Starém Přímě a jak to tam vypadalo, tak tohle je plný 18. a 19. století. Tak oni tímhle tím, oni mají ten pocit základní, že žijou v době, která je srovnatelná s tím úpadkem, především s tím úpadkem Říma, eventuálně s tím úpadkem středověku, že v různých formách, ať už úpadku cicerství, úpadku papestří, nevím, co všechno. Prostě jsou doba, jsou historie, jsou jisté doby, jistá údobí, kdy převládá rozklad úpadek se sůn. A oni teda prostě zažívají svou přítomnost to 19. století zažívají jako úpadek, jako takovou mrdovou úpadku. Já myslím, že nic jiného tam není. Tohle je ten ten smysl tohoto otázce. To jste říkal i předtím, že tady se spíš ještě říct na věci, jako oni se s tím chtějí vyrovnat. Oni nechtějí stavět jiný svět. Oni chtějí mét, co já zase říkám, kivky, chtějí mét světkové, nebo prostě ty špiony v ježích službách toho úpadku. Chtějí říct, jak to je. Prožít to plně. Nevrátit se zpátky, nechtějí žít ještě stílet či minulosti a zavírat oči před tím úpadkem. Nejbrž prostě ten úpad prohlídnout skrz na skrz a strčit do tom té své současnosti a tím své současnosti, kterou to značí čumá. To je to, že chtějí plně tu zkušenost zažít. Oni chtějí... Oni chtějí dovézt zkušenost toho věku, kterou mají do toho maxima, který vůbec je, aby pak udělali s tím něco. Aby udělali ten přestav. Aby překonali. Oni v podstatě chtějí to, čím ten věk je charakterizovaný, dotáhnout až do maxima. A pak ukázat v podstatě tím metrem odmeze a tam to zlomit. A udělat ten nový program. On neříká, že mi vodí tohle, tak nevím. On prostě ukazuje na to, že to tak se může dělat. Co to je, když on si tam musí vezmít ve většině tohle vědomost. No ale vůbec tím, že vlastně tohle je tohleto výstoje, kde taky mají to stálení. Možná, že by to bylo nechtěně, ale vím, že bude to nechtěně. To jsem taky vědomý. No ne, tak jako to by se snadalo vysvětlit tím, že v počátku je to něco, co v sobě mají, ani kdyby si to pořádně neudělali. A až to začalo v podstatě nějak poslouchečovat, tak si to mohli udělat, tak si to stalo vědomí. Jo, je to to samé, jako když ten Wille uvádí, že uvádí i u toho Platona, že v podstatě, nebo i u toho Goethe, nebo Vicky Goethe, to jako nějak tam má pozor na tom Platonovi, že nějakou tu vizi on měl, aniž by si jí byl z počátku vědom. A že ji začal v podstatě realizovat jako s vědomím až později. Až vědom později. Jo, ale že je to něco, co ten člověk sobě má, co ho táhne a co přes toho vědomá, že je později. Přesně, co to tak má. Dobře, jo, já bych šel dál. No, ale ještě k tomu druhému odstavci, jo, když už... Tak, jednak bych tam chtěl říct, že možná by tam bylo lepší, jinak to rozhodnutí patří potom, no. A pak je některé huste, jo. Já tam mám dohromady nevědomé, ale myslím si, že to není správné, že tam by bylo huste. Že by tam mělo být zvlášť to, již nevědomé. To, že by tam mělo být dohromady. Že to již není vědomé, že? Nebo to přehodím. Často nejdiš vědomé. Rozhodnutí uchopující celé stvoklitné, často nejdiš vědomé, nebo již nevědomé. Ale rozhodnutí to není nevědomé, že jo? Že tam je nechmer ve huste. No, pravda je, že nechmer ve hustě, on ve hustě. Jo. No, když si něčeho už nejse vědom, no tak si toho nejse vědom. To už jenom rozšiřuje tu obsahovou stránku toho výrazu, ale že to je nevědomé, kde zůstává. Že obvykle se nevědomé považuje za původní a zase se uvědomuje. Tady, co řekneme, tak to je už nevědomé, teď už si to neuvědomuje. Bylo by možné na tom stavět v tom smyslu, že sice už si to neplně uvědomuje, ale vlastně kdykoliv si to zase může uvědomit, protože už jsem to kdysi věděl, tak že už si to teď neuvědomuji, znamená, že to jenom jsem vytěsnil, ale ne, že jsem to zcela zapomněl. To je konstrukce jako zbytečná novka, ale pravda je, že... Že teda jako, když nicht mehr bewusst, přece jenom znamená něco jiného než schon und bewusst, čili už ne, ono to asi znamená nicht mehr ganz bewusst, ne už zcela vědomě, ne už vědomě, možná, že přeložit to ne už vědomě, kdo bylo lepší. Když jste si řekli, že jako Android nejlepší, tak možná. No počkejte, protože nejít nevědomý a nebýt něčeho vědomý je velký zložití, ale jako... nicht mehr bewusst, nicht mehr bewusst. Tam není, samozřejmě. Ne, full not bewusst, nicht mehr bewusst není, ale nebyt nevědomý a nebýt něco obvědomý je velký zložití. No ano, to je slovo české, to bylo nevědomé. To mi ani nevypadlo, že to znamená. Jo, to je blbej. Nikoli blbej od přírody, možná blbej od... čeho? Nezdělalosti. Tak tohle je taky blbost, ale tam není celý sport, tam je celého člověka. Takže tam je zabudní úchod, a tam je den. No to je taky sadruž. Ten greifen, když můžeš někomu naléhovat. Jo. Ono taky s tímhle stojí. Ano. A tam je toho, celého člověka. ... ... ... Počkej, ale proč je menší? No ten menší. Jo. Des menší, den menší, den menší. Menší je, ale všechny další ty jsou menší. Jo, já vím, že to... ... celého člověka. No a pak je tam ještě jedna věc, a to Eigentlich. Jo. Nevím, jak přeložit, že tam je hlavní, že tam je skutečnost, že mají z tých Eigentliche... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Vypadá to, že to je poračujeme za úpravo, ale je to hlavní. To je právě stará vláda, proto to říkám. Že tam bylo takové východisko úplně, abych nepoužil ať je vláda vyrůzná. Ale není to mě dobré překlad to hlavní, protože opakem hlavního je vedlejší. No, samozřejmě. Protože identity je nepraví. Protože to jsou... Unidentity je nepraví, to je asi ne... Proto se na to ptám. Ne, autentický je vlastně, unidentity. Ale to bychom používali, identity je vnitř, ale to je překlad. Já nevím tak, jestli u toho identity taky budeme používat autentický. No ne, to nemá cenu připadat, přizvím slovem, jenom ten význam je asi ten, že... No, takže asi opravdu to právě záleku přijíždí, opravdu většina je skutečná. No skutečně se tam vůbec nevědí, že to by bylo se skutečnou skutečností. No. To tam budeme opravdu dovolit. Paráda. Opravdu. Já se můžu pomlouvat? No, to bude všechno, co se dělá. Dobrý, předpětně, vy jste si tam něco dělali, asi jste to neslyšeli, protože předpětně jsme se tam hlavně zatřili dělat, jo? Podnešli. Jo. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. No. Zàsle, nechápu co tam je. Jak to mám, jak tom rozumět, jó? Když je tam ta, je to dáza, jo? A ta, to, a to je čína úsobnosti, jo? Číná úsobnost oběto, co to má? Když jste říkal, že to bylo bez zaměstnání, bez matřevství a bez nějaké kusovnosti v pobytě. To se nevedete představit. Vůbec nechápu, co to může být. Je to, že nemáš žádný postavení v té společnosti. Jejich přítomnost je neúčinná, nefungují jako nějaký... Tak to myslíte, že to je chápán. Já jsem zatím chápal, že to má být něco v tom pobytu. Ne, žádný pobyt. Lásaň tady je právě ten praktický život. To se dá tak říct, ale mě to směje, že tady jdou na ten pobyt jako... Jo, ale je to jiný pobyt, než jsme zvyklí stávat někde všechno. Nemusí to být výslovně jiný. V tom Heinecku nově je taky vlastně účastný pobyt a městnání. Ale není to toho nejvůležitější, to je to Heinecké světovství. To je Heinecké světovství. No, ale pak je to tady bylo pěknější, takže jsou i bez jakéhokoli vpůsobnosti na okolí. No, ale na to nějak přeložit asi se rozumíte víc, protože to je... No, takhle to v německy je trošku obohatné. To je těžký. Proč tam budeš mít takhle realistické věci? Hodí se to tam. Je to dost kuliozní, fakt je, že to nemůžu udělat. Nějaký můj působ. Říct woker ke kondorově a níčo lidé to souhrabe. Dost pozorů. No to se nedá nic dělat, já nevím, já nevím jak bych to vysvětlil. Který má všimný kontakt s tou hloubou, co se dějící v skutečnosti? S tou pravou. No, což je... To zdobáváš, že jsi takový jako taková realista, který má s tím kontakt. S tou pravou, reálně. S tím jevením, že se tak jeví, že se opravdu jenom jeví a nejsou. A nebo se jeví tak, že takový jsou. Takový jsou. Moment, kde... No v netá věta, že jo. Tam je, že jsou bez zaměstnání, bez manželství, bez té úsobnosti vůbec na okolí. A bez toho se jeví přece jako velci realisté. Kteří mají styk s pravou, hloubce se dějící v skutečnosti. No, no jistě, no. Tak kdy? No. Ehm... No přece. Nemohl jen to, to jeví, já jsem si to vůbec neuvědomil. No. To není dobrý případ, že? Žádný. Žádný. Zdá se, že jsou, jo. To je smysl toho, jo. No, to je smysl. A měli jsou šajnáci, řádi? My. Být velcí realisté nebo velkými realisty. Kteří mají... Co háben tam je, no. Šajnáci jsí al skroze realisten. No, myt a tak dále. Zdá se, že jako velcí realisté mají styk a tak dále, jo. A takhle to určitě. Zdá se. Že jako. Zdá se, že přece... Ale to kdo... Nechám přeložit toto, když... Jo, když už jsme do toho... Zdá se, že přece... Zdá se, že přece jako velcí realisté... Takže přece zdají... Přesto se zdá. Ne, přesto. Doch není přesto. Přece. Přece se zdá. Zdají se přece jako velcí realisté, kteří... Mít, ne? Kteří mají, jo, mít styk s pravou v hloubce si dějící skutečnost. Zdá se přece... A ten styk je teda taky... Není rukami film, že... No a film, že máme mít styk pro... No ale to je spojení, tohle snad je film, co máme. Jo. Jo, to je mít styk. No jo, ale mít styk, jako to je... To je napět, no. To je opravdu mít pro to... Mít pro to cyt, to je film. A ten styk, který máme, to je film a ten styk je... To není kontakt. Nebo taky je to kontakt. To není frkér nějakej, že? To je... S tím přijdete do styku. A jak s tím přijdete? No, když máte pro to ty... Ty kadla, že? To je jako... Mají styk se skutečností, no. Zde dotykají se skutečností. To je asi tím míněno. Tak zdá se přece, že jako velcí realisté... Zdají se. Zdají se přece, že jako velcí realisté mají... No, něco? S pravou hloubce sedí vzájem. Zdají se vnitř ty... Když tam dáš pro že, tak tam můžeš použít mají. Zdají se, jo. Zdají se přece, že mají... Nebo zdají se vnitř. Zdá se teda v tom případě, že... Když tam chcete dát že, tak zdá se. Jo, zdá se přece... Zdá se přece, že jako velcí realisté... Že jako velcí realisté... Mají sty... No... No, mají, co? Mají styk. Zdají se, že styk je strašný. Ještě tak lepší kontakt teda, jo. Mají kontakt se skutečně. Stejně bych řekl... Mají vnímavost, nebo cit. Že mají... Jak se řekl? Myt ještě, že? Takže zase to použít jako... No, to je... To je jako myt light a myt film. To je... V té němčíně to souvisí s tím myt. To nemusíme překládat, ale... Ale... Mají cit pro... Já myslím, že to uplně může být. No jo, ale... Ono je něco jiného. Myt cit. Proto byla opravdu skutečnost. A myt opravdu... Jakoby nějaký kontakt si. Ale oni... Ten, kdo má cit, ještě nemusí mít kontakt. No, co to znamená, když nemá kontakt? Má cit. No, když má cit, tak nemá kontakt. Že to jenom z distance. To oni jsou z distance. Oni tam nemají žádnou... Žádnou tu přítomnost. Jo, tak ten cit chápu. Já jsem ho chápal trochu jinak. Já jsem ho chápal jako nějakou dispozici, jo. Ale když cit už chápete jako něco, že vždycký kontakt mají pro něco cit, to znamená, že... Ne, ne, ne, to neznamená nic. Že vždycký kontakt má, tak co tam všechno lidí, co tam vyhledá ty věci, které potřebují. No, tak mají cit. Cit pro, teda, že... No, tak si... Pravou a hloubce sedějící skutečnost. A prosím vás, ještě teda, to jsme nedodělali, ta činná působnost pobytu nebo... Jak tomu dát nějaké takové rozumění? Protože to je... Činné působnosti v... v něčem. No, je pravda, že to je to dál zajímavé, ale to je všechno jiné. Abych to přeložil jako bez aktivního působení v životě. No. Jen když napad si s tím toho pohraje, snad i kdo tomu bude záležet. No, samozřejmě, to život je nevhodný, no, No, ale co se dá dělat, to prostě... Vůbec nevíte slovníkový. Já vím, no, slovníkový je pracovní filozofii většinou. Ale s tom filozofickým je dázáň velké místa. Ani když se tady vždycky nabrám slovíků, tak dázáň nebo životní. To je spíše pro existence, že. Hodná filozofická řečově je větší řečí, když pojmuješ kům dázáň, kům plo se dázáň. Takže jdem dál, ne? Dobře. No a tady se opakuje ten základní zkušenost toho cykaltru jako něčeho úpadejícího nebo úpadlého a rozkladajícího se, tady bys to vedněte jako ruín, žijeme v ruinách, to je jako krajina. Zkázán dřeveč, ano. No já bych... Ale myslím, že je singulár, to není jako ruina, to bylo v ruině. Já vím, no, ale... To je vzad na zbořený štít. Ano. Tam se rozlišuje. Dobře. Zbořený štět. Dobře. Prosím vás, já jsem totiž nevěděl, jak to vylyhantují. Čelo, že já jsem to přišel měl řect. No, ještě, ještě, počkej, jo? Ano. Jo, to desunu víc, kde to znamená jako úplně jiný zkušenost, zkázy, nebo zbořený štět, ale skutečnost. Ono tuto skutečnost postivují a od základných zkušeností věku jakož to zkázují. No, proto je skutečnost, no, ta byla možná lepší jako skutečnost, jako tu ruina. Nebo zbořený štět. Jak se říká těm hradům, že tam je tohle zbořený štět, co to je? Drozka. Drozka. Drozka. To je Drozka. Krimenfeldt je zbořený štět. Zbořený štět už je to, co je zbořený. Když to Drozka je to, co zbylo, dejme tomu po zbořený. Ale zbořený štět to je… A ruina, to je něco jako Drozka. A já bych tu řekl, že tady se to jedná. To zbořený štět Drozka je D-ruina. A tady je to Deskruits. To je skutečně Drozka. A to je D-ruina. A to je D-ruina? A to je D-ruina. A to je D-ruina. D-ruina. D-ruina. To jsem řekl. Je to zajímavý, no. Je to zajímavý. Co tu o všem říkám? Takže upozorňuji na okamžik, aniž bych chtěl předhlednout smisovat se studiím v celém. Jasné, že mě to ukazuje na to období, že já tady můžu ten věk, tak věcí se to smutnujeme takhle. Počátky řecky, klíče, kirká, počátky čestovacky. Počítují konec celých těch, kteří dějí klíče a doho, kirká. Ne, to nebude. Ne, to nebude. A když počítují konec, tak tím křesťanským tak může počítovat konec. Ano, ještě. Počítuje konec, co se pak tam myslím, jestli se nemejlim, tak se to tam vykládá, že z toho křesťanského už nic nebylo. Takže to je třeba přijít vážně, protože to už je úplně včud. Jo, vlastně říká Foucault, že přiznajíme si, že křesťanství neexistuje. Že nehrajme se na křesťan, když už křesťancích vlastně žádný nejde. Jak on říká, bezsmyslnovená záhoda. Křesťanství nejde.

====================
s1.mp3
====================
Nezabrala jsi do korely. Volkomentsů zají. Nezabrala jsi do korely. Nezabrala jsi do korely. Volkomentsů machn například. Já vám řeknu, jak já jsem to překládal. Já jsem to přiložil takhle. Zkušenost tohoto věku a to zajiné stavňu k tomu věku. A překládám to sami do korele být jeho skutečností toho věku. Aby sami byli dokonalostí věku. Ano. Proč já musím být co zajiný? A být čím? Jejich úkolep se zdá. Být dokonale zkušeno z tohoto věku. Sami dokonalostí. Aby byly sami dokonalostí jeho skutečností. Počkej. Aby byly dokonale ale sami aby byly dokonale skutečností tohoto věku. Dokonale ale kde máš oni sami? V řezářství. V řezářství. V řezářství. V řezářství. To je IRE. To je nějaký velký krevonový ticket. Kýrky volnové aničo. To bylo IRE replika. Sajné replika. Ne, on zamyslí toho věku. Aha, ok. A to tam tak je. A sami aby byly dokonale jeho skutečností. Skutečností toho věku. Já ji dávám. Aby sami byly dokonale jeho skutečností. Aby ji překonali tu zkušenost. Sami ještě, jo. No, to překonali to už tam není. Tam je tu VN, tu VN. Nebo tu VN, tu volci. Jo, tak, no, tak dovolte. Ne, já myslím, si tu nikdo nechce. Jo, tak. A výhodný. Překročení. Moment. Aby ji překonali, to se míní co? To, co je tam po zdržení, je zkušenost u Z. Jo, to Z je teda tady míněno teďko RFRům, nebo co? No, RFRům. Já mám většinu. Ale já mám většinu, že počkej, jestli jsme to přeložili takhle, že to bude na sajtě. Aby teda sami dokonale plně v skutečnosti toho Z. Aby tu překročení mohlo překročit. Jo, tak to tam můžete zeptat, jak to je, i když je to nejasné, že. Tam ještě, když to přečlím, zdá se, že jejich úkolem je dovést až dokonce vlastní bytostí zkušenost tohoto oběku, aby sami byli dokonale jeho skutečností, aby ji překonali. No to tam máš, aby já, ne, já tam mám prostě přes tak extra čet. Zdá se, že jejich úkolem je dovést až dokonce vlastní bytostí zkušenosti tohoto oběku, sami dokonale být jeho skutečností, aby ji překonali. Jako jenom, sami tady mám dvojí pár věků, tak to by mělo být. Takhle bym říkal, ale jasná, tam jsou pak už hodně horší. Může já tady, jako k tomu, to je už podstatního něco, protože mě to nemá. Tak. Koukám na to. A říká se výjimka, nebo něco jiného. To je možný. Může být logi. Může být logi, jo. Ne, výjimka. Ne, může být logi. Ne, může být logi. A je to jedno z těch nové. Ne, může být logi, jo. Když se dívám. Takhle se tady dívám. Výjimka se když zjičilo dál, no, a to pak už zjičilo furt výjimka a když se to dál. Něco jiného jímka. Výjimka, jo. To přechýlení toho tý dlouhý samohlasky. No, ta poslední, to je třeba blíže vidět. No, já nevím, jak já bych řekl, ty třeba můžeš to, samozřejmě, zase povědět, že potřebuje problém, že to. Ale nebojte se, tak jsme to našli tam, kde jdeme tady. No, tam jsme neměli Armstrong. Ne, tam bylo něco jiného. Moment, tam bylo... Myslíte, že tam bylo to? Ne, tam byl Antri. Byl Antri? No, to podívejte. Armstrong je spíš útok. Řeknout tak. Uražit. Jak se to říká? Slovní napadek. Mám štěstí napadek. Tady to nejde přerožit. Tak tam. Jo. Utok. Utok. Tak jo, no tak to necháme. Asi tam teda to nebojí se. Ještě je 29. 12. 4. 88. Tak to řeče... Nevím, pro mě to nebylo jasné, když jsem to vybral četlenou. Ale celý se to točí okolo toho věku, že? O tom věku se potom taky hovoří jako o nějaký době. Hlavně se tam hovoří o jejich zkušenosti. Tohoto věku. Co s nimi potom chtěli udělat. No. Je to ten postavec světa. Je to ten postavec světa. Ale co to věk je, že se tady doposud neříkalo. Je to takový pojem, kterým se to všechno točí, stejně tak potom jako okolo toho pojemu skutečnost. Nějaká dějící se skutečnost, kterou potom postivují. Potom třetím dostat si postivují ve své zákonní zkušenosti věku, zase ta zkušenost věku jako šťastná. Stejně tak jako považují ten věk za něco, co něco negativního, co zabrkují, že jo. A v čem hovoří jako o něčem, co je pruská. Takže v podstatě ta skutečnost, stejně jako ten věk, mělo být něco asi, to mělo být něco stejného. No, ale jako co mě zahrádí, co mě není úplně jasné, že když on třeba v té první věti říká, že ta existence, jo, která náleží věku, hovoří o tom, že existence nějakým způsobem náleží, náleží věku, no, což mě rokuje jako trošku nevím přesně, co by to bylo. A ještě tam byla jedna věc, která se k tomu věku takto vstavuje a to bylo věk, jak je prohlédnut, jako zakracený výpadků. Ale jo, no tak jako samozřejmě, že ten věk, můžeme třeba chápat jako něco, co má nějakou strukturu, že a oni chtějí ukázat, že nebo má nějakou věk, asi i někam míří, že ten věk má nějaký takový pohyb, který k něčemu směřuje, že. Protože oni se tam i říkají, že chtějí chtějí dovést až do konce, skrze tu svou větost, skrze se sama chtějí dovést tu zkušenost, kterou oni z toho věku mají. Oni mají nějakou zkušenost a s tím věkem mají jistou zkušenost a tu oni chtějí dovést do nějakého konce, do nějakého vrcholu. Něco jiného to oni chtějí, že dovést ten věk do nějakého vrcholu. Na nějaký vrchol. Říkají, že chtějí dovést tu skutečnost toho vrchu. Skušenost. Né, my jsme to překládali tak, že jejich úkolem je vlastní bytost, chtějí dovést až do konce zkušenost tohoto věku. Aby sami byli dokonale jino skutečností. Tam se jedná o to, co chtějí dovést do konce, to je tu vlastní zkušenost, kterou s tím věkem mají. Aby oni sami byli dokonale jino skutečností. Jo, tady je ta druhá věc. Že oni, aby byli skutečností věku. Takže jednak je tam, že existence je nějakou, že nějakým způsobem náleží věku. A pak, že oni, aby byli nějakým způsobem, tady se říká dokonale skutečností věku. Že věk má... Tak tady tyhle ty věci jsou mi trošku nejasný. No ale tak vy musíte říct, co vám je nejasný. Co je mi nejasný asi, že jednak, že tady nikde nevysvětluje, co to věk je. A je to tak nezbytný. Na tom to tady staví, tyhle ty první dva vlastnice. To je doba, v který žijete. Co to je? Věk, doba. Taky musíte to vysvětlit. Doba, ale nechápané jako časový interval, že jo? A jak? No pokud by byla doba chápaná jako časový interval, tak nevím, jak v tom časovém intervalu by se mohly nacházet nějaké skutečnosti. Nebo by do toho časového intervalu padaly nějaké... v tom intervalu naléžly nějaké existence. Jak v časovém intervalu se mohou nacházet existence? No nevím, kde se můžete nacházet v časovém intervalu od svýho narodzenia do svýho narodzenia. Já se nenacházím v časovém intervalu. Nejdeš kde? Kde se nacházím? No, já se nenacházím v časovém intervalu. Kde se nacházím, je určitě na otázku, ale já si domnívám, že se nenachází v časovém intervalu. Perfektně. A kde se nachází? No, říkáme... Mimočas? Ne, mimočas, ale ne v časovém intervalu. Časový interval je... Od do. Od do. Nejde toho třeba, že nemůžete vědět, kde se nachází od do. No jo, ale ten časový interval není takový, že by v něm, jak byť to řekl... Ale v něm to... Podívejte, nestavte z toho... Já to předmětňuji, ale je to i takový pojat. A když to je jedno, když on mluví o něčem úplně jiným. Vy zaváděte řeč na způsob, jak se o tom mluví, ale ta věc je úplně jasná. Prostě... Oni cítějí, že žijou v době, kdy to jde všecko ke dnu, kdy se všecko rozkláda a tak dále. A teď to je jedno. A teď udávat pozor na to, co myslí dobou, je nonsens. Tady jde o to, že to jde všecko ke dnu, že je to doba úpadku, dekadence, jak říkáte. Ano. Ale já říkám, že ten věk nemohou charakterizovat jako nějaký časový vteřák. Ale to tady není důležité, že se to třikrát může... Ne, je to určité období. Dříve to nebylo a potom snad to taky nebude, ten úpadek. Tak se mluví o tom období, kde zrovna je ten úpadek. Neříká se od kdy do kdy. No prostě, ale teď zrovna v tom žijeme. A jaké problémy? Tam se hovoří, že ten úpadek je. No dobře, no. No tak vidíte, jo? Ale co teda proti tomu máte? Potřeba, aby na to neříkali. Já to nechápu. No, ještě jednou. Jinak mě není jasný, jak chápe vět. A proč to je důležité? No, protože pak tam... Vy to nějak chápete? Říká vám slovověk něco? Můžete si tam vysvětlit ten zvůr. Ale to vůbec není důležité. Ale to není vůbec důležité. Co chápe vět? No, určitě, určitě, kus dějin, v které žije. Když tady říká takový věci, že větu náleží nějakým způsobem existence, pak zase říká jako dost důležitý vět dějiny. No náleží v tom smyslu, že prostě ta existence je dějiná. To znamená, že nemůžete žít mimo dějiny. Existence lidská je vždy dějiná. To jest, jste v nějaký chvíli žijete, v nějaký době. Ta věta je podána tak, že pokud tato existence náleží nějakému vlastnímu způsobu přítomnému věku. Proč? Může ta existence nenáležet, může nenáležet tomuhle věku, nikomu jinému. A může náležet jinému věku, když žije v tomto věku. Jo, to může v tom, co to říká, že oni chtějí žít plně tento věk, až většina lidí žije ještě ten minulej, v tom věku. Žijí ten budoucí, který ještě nepřišel. Muselo by se ukázat, víte, muselo by se ukázat, že nějak s tím něco podstatného souvisí a že teda tam máme nějakýho, teraz ještě pro nějakou kritiku, ale to byste nemuseli ukázat. Nemůžete jenom říct, že to je nejasný. Proč? To je fuk, že to je nejasný. Já nechápu, proč by to mělo být jasnější. Protože to tam nejde. Vždycky je něco nejasného, když mluvíme. No, to není alespoň taková to nejasný. Ty mi předstáváš jeho? No, co na tom záleží? Jo, ta zákaz, já to chápu prostě dost. Možná, že tam něco nevidím, teda, ale já to chápu, takže, že je ta jednak, to mají z Hegla konec konců nejspíš, že prostě, že žijou v určité době. V dějinách. Ty dějiny, to je, co si u Hegla, že jo, je to to intermezzo, ale už se to prosadilo, už to všichni také chápou, prostě žijou v určité dějiné chvíli. A teď zároveň je to doba, už od 18. století se hodně zkoumá, jak to bylo dříve ve starověku, že ten historický zájeř se ustál už a v tom 19. to je naplný plecky furt. A oni vědí, že třeba to všecko skvétalo v té době těch zámořských ty kolonizace v té přední Azie a vůbec celého středovo moří a toho velkého obchodování. A Hegel prohlásil, že filozofie je ta soba, která vylítá se soumrakem a ten soumrak to je to, o čem tady oni mluví, že to je to období řecká, kdy už to jde všecko dolů, kdy se to rozkládá, kdy už to umění klasické už není to pravý, že já nevím, co všecko, no a teď teprva vylítá ta filozofie. Filozofie je vlastně situována do doby, která už jde, kde to všechno děkujeme. No a pak jsou jiní, kdekrý zase hovoří o úpadku ve Starém Přímě a jak to tam vypadalo, tak tohle je plný 18. a 19. století. Tak oni tímhle tím, oni mají ten pocit základní, že žijou v době, která je srovnatelná s tím úpadkem, především s tím úpadkem Říma, eventuálně s tím úpadkem středověku, že v různých formách, ať už úpadku cicerství, úpadku papestří, nevím, co všechno. Prostě jsou doba, jsou historie, jsou jisté doby, jistá údobí, kdy převládá rozklad úpadek se sůn. A oni teda prostě zažívají svou přítomnost to 19. století zažívají jako úpadek, jako takovou mrdovou úpadku. Já myslím, že nic jiného tam není. Tohle je ten ten smysl tohoto otázce. To jste říkal i předtím, že tady se spíš ještě říct na věci, jako oni se s tím chtějí vyrovnat. Oni nechtějí stavět jiný svět. Oni chtějí mét, co já zase říkám, kivky, chtějí mét světkové, nebo prostě ty špiony v ježích službách toho úpadku. Chtějí říct, jak to je. Prožít to plně. Nevrátit se zpátky, nechtějí žít ještě stílet či minulosti a zavírat oči před tím úpadkem. Nejbrž prostě ten úpad prohlídnout skrz na skrz a strčit do tom té své současnosti a tím své současnosti, kterou to značí čumá. To je to, že chtějí plně tu zkušenost zažít. Oni chtějí... Oni chtějí dovézt zkušenost toho věku, kterou mají do toho maxima, který vůbec je, aby pak udělali s tím něco. Aby udělali ten přestav. Aby překonali. Oni v podstatě chtějí to, čím ten věk je charakterizovaný, dotáhnout až do maxima. A pak ukázat v podstatě tím metrem odmeze a tam to zlomit. A udělat ten nový program. On neříká, že mi vodí tohle, tak nevím. On prostě ukazuje na to, že to tak se může dělat. Co to je, když on si tam musí vezmít ve většině tohle vědomost. No ale vůbec tím, že vlastně tohle je tohleto výstoje, kde taky mají to stálení. Možná, že by to bylo nechtěně, ale vím, že bude to nechtěně. To jsem taky vědomý. No ne, tak jako to by se snadalo vysvětlit tím, že v počátku je to něco, co v sobě mají, ani kdyby si to pořádně neudělali. A až to začalo v podstatě nějak poslouchečovat, tak si to mohli udělat, tak si to stalo vědomí. Jo, je to to samé, jako když ten Wille uvádí, že uvádí i u toho Platona, že v podstatě, nebo i u toho Goethe, nebo Vicky Goethe, to jako nějak tam má pozor na tom Platonovi, že nějakou tu vizi on měl, aniž by si jí byl z počátku vědom. A že ji začal v podstatě realizovat jako s vědomím až později. Až vědom později. Jo, ale že je to něco, co ten člověk sobě má, co ho táhne a co přes toho vědomá, že je později. Přesně, co to tak má. Dobře, jo, já bych šel dál. No, ale ještě k tomu druhému odstavci, jo, když už... Tak, jednak bych tam chtěl říct, že možná by tam bylo lepší, jinak to rozhodnutí patří potom, no. A pak je některé huste, jo. Já tam mám dohromady nevědomé, ale myslím si, že to není správné, že tam by bylo huste. Že by tam mělo být zvlášť to, již nevědomé. To, že by tam mělo být dohromady. Že to již není vědomé, že? Nebo to přehodím. Často nejdiš vědomé. Rozhodnutí uchopující celé stvoklitné, často nejdiš vědomé, nebo již nevědomé. Ale rozhodnutí to není nevědomé, že jo? Že tam je nechmer ve huste. No, pravda je, že nechmer ve hustě, on ve hustě. Jo. No, když si něčeho už nejse vědom, no tak si toho nejse vědom. To už jenom rozšiřuje tu obsahovou stránku toho výrazu, ale že to je nevědomé, kde zůstává. Že obvykle se nevědomé považuje za původní a zase se uvědomuje. Tady, co řekneme, tak to je už nevědomé, teď už si to neuvědomuje. Bylo by možné na tom stavět v tom smyslu, že sice už si to neplně uvědomuje, ale vlastně kdykoliv si to zase může uvědomit, protože už jsem to kdysi věděl, tak že už si to teď neuvědomuji, znamená, že to jenom jsem vytěsnil, ale ne, že jsem to zcela zapomněl. To je konstrukce jako zbytečná novka, ale pravda je, že... Že teda jako, když nicht mehr bewusst, přece jenom znamená něco jiného než schon und bewusst, čili už ne, ono to asi znamená nicht mehr ganz bewusst, ne už zcela vědomě, ne už vědomě, možná, že přeložit to ne už vědomě, kdo bylo lepší. Když jste si řekli, že jako Android nejlepší, tak možná. No počkejte, protože nejít nevědomý a nebýt něčeho vědomý je velký zložití, ale jako... nicht mehr bewusst, nicht mehr bewusst. Tam není, samozřejmě. Ne, full not bewusst, nicht mehr bewusst není, ale nebyt nevědomý a nebýt něco obvědomý je velký zložití. No ano, to je slovo české, to bylo nevědomé. To mi ani nevypadlo, že to znamená. Jo, to je blbej. Nikoli blbej od přírody, možná blbej od... čeho? Nezdělalosti. Tak tohle je taky blbost, ale tam není celý sport, tam je celého člověka. Takže tam je zabudní úchod, a tam je den. No to je taky sadruž. Ten greifen, když můžeš někomu naléhovat. Jo. Ono taky s tímhle stojí. Ano. A tam je toho, celého člověka. ... ... ... Počkej, ale proč je menší? No ten menší. Jo. Des menší, den menší, den menší. Menší je, ale všechny další ty jsou menší. Jo, já vím, že to... ... celého člověka. No a pak je tam ještě jedna věc, a to Eigentlich. Jo. Nevím, jak přeložit, že tam je hlavní, že tam je skutečnost, že mají z tých Eigentliche... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... Vypadá to, že to je poračujeme za úpravo, ale je to hlavní. To je právě stará vláda, proto to říkám. Že tam bylo takové východisko úplně, abych nepoužil ať je vláda vyrůzná. Ale není to mě dobré překlad to hlavní, protože opakem hlavního je vedlejší. No, samozřejmě. Protože identity je nepraví. Protože to jsou... Unidentity je nepraví, to je asi ne... Proto se na to ptám. Ne, autentický je vlastně, unidentity. Ale to bychom používali, identity je vnitř, ale to je překlad. Já nevím tak, jestli u toho identity taky budeme používat autentický. No ne, to nemá cenu připadat, přizvím slovem, jenom ten význam je asi ten, že... No, takže asi opravdu to právě záleku přijíždí, opravdu většina je skutečná. No skutečně se tam vůbec nevědí, že to by bylo se skutečnou skutečností. No. To tam budeme opravdu dovolit. Paráda. Opravdu. Já se můžu pomlouvat? No, to bude všechno, co se dělá. Dobrý, předpětně, vy jste si tam něco dělali, asi jste to neslyšeli, protože předpětně jsme se tam hlavně zatřili dělat, jo? Podnešli. Jo. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. Dobře. No. Zàsle, nechápu co tam je. Jak to mám, jak tom rozumět, jó? Když je tam ta, je to dáza, jo? A ta, to, a to je čína úsobnosti, jo? Číná úsobnost oběto, co to má? Když jste říkal, že to bylo bez zaměstnání, bez matřevství a bez nějaké kusovnosti v pobytě. To se nevedete představit. Vůbec nechápu, co to může být. Je to, že nemáš žádný postavení v té společnosti. Jejich přítomnost je neúčinná, nefungují jako nějaký... Tak to myslíte, že to je chápán. Já jsem zatím chápal, že to má být něco v tom pobytu. Ne, žádný pobyt. Lásaň tady je právě ten praktický život. To se dá tak říct, ale mě to směje, že tady jdou na ten pobyt jako... Jo, ale je to jiný pobyt, než jsme zvyklí stávat někde všechno. Nemusí to být výslovně jiný. V tom Heinecku nově je taky vlastně účastný pobyt a městnání. Ale není to toho nejvůležitější, to je to Heinecké světovství. To je Heinecké světovství. No, ale pak je to tady bylo pěknější, takže jsou i bez jakéhokoli vpůsobnosti na okolí. No, ale na to nějak přeložit asi se rozumíte víc, protože to je... No, takhle to v německy je trošku obohatné. To je těžký. Proč tam budeš mít takhle realistické věci? Hodí se to tam. Je to dost kuliozní, fakt je, že to nemůžu udělat. Nějaký můj působ. Říct woker ke kondorově a níčo lidé to souhrabe. Dost pozorů. No to se nedá nic dělat, já nevím, já nevím jak bych to vysvětlil. Který má všimný kontakt s tou hloubou, co se dějící v skutečnosti? S tou pravou. No, což je... To zdobáváš, že jsi takový jako taková realista, který má s tím kontakt. S tou pravou, reálně. S tím jevením, že se tak jeví, že se opravdu jenom jeví a nejsou. A nebo se jeví tak, že takový jsou. Takový jsou. Moment, kde... No v netá věta, že jo. Tam je, že jsou bez zaměstnání, bez manželství, bez té úsobnosti vůbec na okolí. A bez toho se jeví přece jako velci realisté. Kteří mají styk s pravou, hloubce se dějící v skutečnosti. No, no jistě, no. Tak kdy? No. Ehm... No přece. Nemohl jen to, to jeví, já jsem si to vůbec neuvědomil. No. To není dobrý případ, že? Žádný. Žádný. Zdá se, že jsou, jo. To je smysl toho, jo. No, to je smysl. A měli jsou šajnáci, řádi? My. Být velcí realisté nebo velkými realisty. Kteří mají... Co háben tam je, no. Šajnáci jsí al skroze realisten. No, myt a tak dále. Zdá se, že jako velcí realisté mají styk a tak dále, jo. A takhle to určitě. Zdá se. Že jako. Zdá se, že přece... Ale to kdo... Nechám přeložit toto, když... Jo, když už jsme do toho... Zdá se, že přece... Zdá se, že přece jako velcí realisté... Takže přece zdají... Přesto se zdá. Ne, přesto. Doch není přesto. Přece. Přece se zdá. Zdají se přece jako velcí realisté, kteří... Mít, ne? Kteří mají, jo, mít styk s pravou v hloubce si dějící skutečnost. Zdá se přece... A ten styk je teda taky... Není rukami film, že... No a film, že máme mít styk pro... No ale to je spojení, tohle snad je film, co máme. Jo. Jo, to je mít styk. No jo, ale mít styk, jako to je... To je napět, no. To je opravdu mít pro to... Mít pro to cyt, to je film. A ten styk, který máme, to je film a ten styk je... To není kontakt. Nebo taky je to kontakt. To není frkér nějakej, že? To je... S tím přijdete do styku. A jak s tím přijdete? No, když máte pro to ty... Ty kadla, že? To je jako... Mají styk se skutečností, no. Zde dotykají se skutečností. To je asi tím míněno. Tak zdá se přece, že jako velcí realisté... Zdají se. Zdají se přece, že jako velcí realisté mají... No, něco? S pravou hloubce sedí vzájem. Zdají se vnitř ty... Když tam dáš pro že, tak tam můžeš použít mají. Zdají se, jo. Zdají se přece, že mají... Nebo zdají se vnitř. Zdá se teda v tom případě, že... Když tam chcete dát že, tak zdá se. Jo, zdá se přece... Zdá se přece, že jako velcí realisté... Že jako velcí realisté... Mají sty... No... No, mají, co? Mají styk. Zdají se, že styk je strašný. Ještě tak lepší kontakt teda, jo. Mají kontakt se skutečně. Stejně bych řekl... Mají vnímavost, nebo cit. Že mají... Jak se řekl? Myt ještě, že? Takže zase to použít jako... No, to je... To je jako myt light a myt film. To je... V té němčíně to souvisí s tím myt. To nemusíme překládat, ale... Ale... Mají cit pro... Já myslím, že to uplně může být. No jo, ale... Ono je něco jiného. Myt cit. Proto byla opravdu skutečnost. A myt opravdu... Jakoby nějaký kontakt si. Ale oni... Ten, kdo má cit, ještě nemusí mít kontakt. No, co to znamená, když nemá kontakt? Má cit. No, když má cit, tak nemá kontakt. Že to jenom z distance. To oni jsou z distance. Oni tam nemají žádnou... Žádnou tu přítomnost. Jo, tak ten cit chápu. Já jsem ho chápal trochu jinak. Já jsem ho chápal jako nějakou dispozici, jo. Ale když cit už chápete jako něco, že vždycký kontakt mají pro něco cit, to znamená, že... Ne, ne, ne, to neznamená nic. Že vždycký kontakt má, tak co tam všechno lidí, co tam vyhledá ty věci, které potřebují. No, tak mají cit. Cit pro, teda, že... No, tak si... Pravou a hloubce sedějící skutečnost. A prosím vás, ještě teda, to jsme nedodělali, ta činná působnost pobytu nebo... Jak tomu dát nějaké takové rozumění? Protože to je... Činné působnosti v... v něčem. No, je pravda, že to je to dál zajímavé, ale to je všechno jiné. Abych to přeložil jako bez aktivního působení v životě. No. Jen když napad si s tím toho pohraje, snad i kdo tomu bude záležet. No, samozřejmě, to život je nevhodný, no, No, ale co se dá dělat, to prostě... Vůbec nevíte slovníkový. Já vím, no, slovníkový je pracovní filozofii většinou. Ale s tom filozofickým je dázáň velké místa. Ani když se tady vždycky nabrám slovíků, tak dázáň nebo životní. To je spíše pro existence, že. Hodná filozofická řečově je větší řečí, když pojmuješ kům dázáň, kům plo se dázáň. Takže jdem dál, ne? Dobře. No a tady se opakuje ten základní zkušenost toho cykaltru jako něčeho úpadejícího nebo úpadlého a rozkladajícího se, tady bys to vedněte jako ruín, žijeme v ruinách, to je jako krajina. Zkázán dřeveč, ano. No já bych... Ale myslím, že je singulár, to není jako ruina, to bylo v ruině. Já vím, no, ale... To je vzad na zbořený štít. Ano. Tam se rozlišuje. Dobře. Zbořený štět. Dobře. Prosím vás, já jsem totiž nevěděl, jak to vylyhantují. Čelo, že já jsem to přišel měl řect. No, ještě, ještě, počkej, jo? Ano. Jo, to desunu víc, kde to znamená jako úplně jiný zkušenost, zkázy, nebo zbořený štět, ale skutečnost. Ono tuto skutečnost postivují a od základných zkušeností věku jakož to zkázují. No, proto je skutečnost, no, ta byla možná lepší jako skutečnost, jako tu ruina. Nebo zbořený štět. Jak se říká těm hradům, že tam je tohle zbořený štět, co to je? Drozka. Drozka. Drozka. To je Drozka. Krimenfeldt je zbořený štět. Zbořený štět už je to, co je zbořený. Když to Drozka je to, co zbylo, dejme tomu po zbořený. Ale zbořený štět to je… A ruina, to je něco jako Drozka. A já bych tu řekl, že tady se to jedná. To zbořený štět Drozka je D-ruina. A tady je to Deskruits. To je skutečně Drozka. A to je D-ruina. A to je D-ruina? A to je D-ruina. A to je D-ruina. D-ruina. D-ruina. To jsem řekl. Je to zajímavý, no. Je to zajímavý. Co tu o všem říkám? Takže upozorňuji na okamžik, aniž bych chtěl předhlednout smisovat se studiím v celém. Jasné, že mě to ukazuje na to období, že já tady můžu ten věk, tak věcí se to smutnujeme takhle. Počátky řecky, klíče, kirká, počátky čestovacky. Počítují konec celých těch, kteří dějí klíče a doho, kirká. Ne, to nebude. Ne, to nebude. A když počítují konec, tak tím křesťanským tak může počítovat konec. Ano, ještě. Počítuje konec, co se pak tam myslím, jestli se nemejlim, tak se to tam vykládá, že z toho křesťanského už nic nebylo. Takže to je třeba přijít vážně, protože to už je úplně včud. Jo, vlastně říká Foucault, že přiznajíme si, že křesťanství neexistuje. Že nehrajme se na křesťan, když už křesťancích vlastně žádný nejde. Jak on říká, bezsmyslnovená záhoda. Křesťanství nejde.

====================
s2.flac
====================
Co pak tady zatím byla předtím řešlo v místě obratu? No ale byla. No ale když to jsme v ruinách, tak od té doby nějak muselo dojít nějakým obratům, ne? O jistým obratům se vám jako byl předtím koloří, že kdyby oni chtěli ten uskušenost toho objektu dotáhnout do nějakého konce a pak to překonat, že jo? Tak tam by, jako dejme tomu nějakému obratu mohlo dojít, že jo? Ale jako je to o tom, jak jsme se jednou máme takový, že jo, lení to, lení to. Od nejfér prostý pamět, jako endefunkty, je to něco, na tom si upozorňuji, že to jako je tu, jaký obrat to, a on to tam dá prostě dnes upozorňovat na jednou, jako samozřejmě, když jsme ve všechny měli, jako jaký jde ten obrat. Nevíme zatím požádným úkolům, co se snaží vy... Hele, když tady říká před tím, co je jejich úkolem, nebo jak chápou slovo, že tu zkušenost provisná až do konce, umřící výbor výjim, tak je v tom obsažen obrat. Prostě málý to by překonal. Že nevědí jak, že nemají ponětí a ani nemají v úmyslu dělat něco novýho, stavět znova svět na tech ruinách nebo něco takové, to je jasné, ale nicméně jsou v tom okamžiku, kdy má něco přijít. To bylo tam zdůlezně, že oni ukázali, že něco novýho se děje, něco novýho má přijít. Teď jsme úplně na dně. Vezměme to vážně. A co to znamená vzít to vážně? Vzít to vážně v ten okamžik. To je smysl, proč tam novýho bude. Ten bude punkt. Je důležité právě, že se bude vzít, že to je vzít. Ale český to je takový divný, protože místě obrotů upozorňuje na okamžik a za tím, aniž by chtěl přehlédnout smysl a cestu dějení v celku. Já bych se znovu po pozici okamžika chci zareagovat. Upozorňují na okamžik, aniž by chtěli přehlédnout v celku. To znamená, že ho nechtějí přehlédnout. Ale zase to přehlédnout v České je úplně smyslové. Tam musíme říct něco, aby bylo jasné, že to je, že by dělali přehlédnout. Přehlédnout znamená nedělat přehlédnout. Tady jde o to dělat přehlédnout. Ale aniž by se pokoušeli vytyčit přehled, nebo aniž by se pokoušeli vyslovit, nebo vyjádřit přehled a tak dále. Takhle to nějak musíme přeužít. Přehlédnout to panoramaticky. Přes to předevšechno dán byl. Dobře, otázku tam úplně opráci. Jako tři zůstaví opozitivní. Já dávám pozor na okamžik ale při tom nezapomínám. Tam je ublzín. By to muselo být, když ne ublzín. Vychápeš ublzín, přehledu jsem to. A ne ublzín. Jednoznačně. Tak to, oni to nechtějí přehlednout, jo? Ne, ne snaží se dělat přehled potřebně. Já si to celou dobu četl, že v tom okamžiku chtějí ještě přehlednout ten celý. No jo, ty při tom to vykládáš. Ne, ale já jsem to, já jsem tam ten negativ, ten zápol, jo? Trochá balína. Já jsem přehlednout chápal, jakože to musí, jako nahlídat celý, jo? Ale teď ty zápoly jsem tam... Právě nechce to nahlít potřebně. Takže je to přehlednout, opravdu kdyby zaváděl, tak všichni si tam zaváděli. Aniž bych chtěl dělat přehled. No, no, no, no. Třeba dělat přehled. No, přehled. Ale to už je zase vypočítávání, jo? Když děláme přehled o něčem, jo? To už to ředíme, jako by jedno za druhým, když touto přehlednotí dáme, víme to, že to je něco, že... se českými se vždy nepřehlednout, jo? Taky by se mohlo, aniž by se ohlížili. Chtěli ohlížet na... To není zcela přesně ono, ale zní to docela pěkně. Aniž by se chtěli ohlížet na smysl a cestu dějin v celku. Dějin v jejich celku ještě bych tam dala, by byl jasný. Dobře. A co to znamená? No, to znamená se, že teda nechtějí být historiky. To nechtějí. Na druhé straně, ale když... Když nechtějí být, nechtějí být, ale ani nechtějí ukazovat na... Dějme okamžitý význam. Neokamžitý význam. To se říká vůbec, jako myslíte, nechtějí být historiky. To se říká vůbec, nebo vůbec řečeno. To se říká, že... Jako historik. To, když řekne Váňa, že nechtějí být historiky, to mi stačí, protože oni ani nechtějí smysl být. To je jedno. No... Nevím, jestli to nepřeceňuješ, ten smysl. Tady se tím myslí pravděpodobně smysl s fenomalogickým významům. To je všechno, co vidím, tak má smysl. Oni jim nejde o tu minulost, aby ukazovali, co se tam stávalo a tak dále, jaký to měl souvislosti. Prostě oni poukazují na ten okamžik, ovšem ten okamžik interpretují jako určitou závěrečnou podobu toho krachu celého předcházejícího období. Čili oni vlastně... Ten smysl v tom nadhistorickém smyslu, ten oni tam říkají. Oni jako historici neukazujou, o co tam šlo v těch dějinách a tak dále. Nestrácejí se v té historii. Proto je tam ten bék taky. Ale že je to krach, že to všechno skrchovalo. Přičemž oba mají dojem, že na začátku to bylo výborné. To je jako na to zdůrazněno. V okazovu, že teď to stojí za Petrem. Nemění se tady ten smysl a cesta dějin v celku, ty dějiny, jak byly v tom věku chápány? Není to ten smysl, který byl těm dějinám toho věku dávat? Že to není ten smysl, o kterým... Řekl jsi to vlastně. Ne, ne, ne. Že to dávám. Ne, ne, ne. Oni se o to vůbec nepokoušejí. Vykládat, polemizovat s tím, jak se to chápalo dřív a říkat, jak se to má chápat. Oni neříkají o toho vůbec. S tím se prostě nepářou. Tak to myslím. Ale že se jedná o ten smysl, který byl dějinám dávát v tom věku, od tého odice od pracy. Dávám. Co to jedná? Co si o to mysleli lidi? Ne, s tím se nebudou párat. Ale jo. A s tím, jakou to skutečně mělo smysl, taky si nechtějí párat. Jim jde o to, že někdy na začátku bylo něco a teď to jde dolů. A teď jsme na dně. Takže se s tou historií vůbec nehodli zabejvat. Oni prostě vyprocházejí, že se s tím nejvadla. Víte, jak se postupně pár pro obdobová. Takže tohle to tady je méně jako vůbec, že je nezajímavé. No a ten následující podstavec, která to rozvádí, že teda nejde jenom to historicky, ale prostě, že hospodářsky se to analyzovalo, technicky, historicky, politicky, sociologicky a to všechno nechávají stranou. No ale zase musím se vrátit k tomu, že v češtině ta druhá věta mě nedává smysl. V tom je druhá. Že většinou se domnívají naproti tomu, že v pěknosti člověka samého vnímají stejný substanciální spravedlnosti. Ta téměř. Ta téměř. Ahoj, ahoj! ... Taky nic nevadilo. Viděl, viděl. To je fajn, no. No taky se chtěl právě odstat. My jsme chtěli rovna taky, no, a když ne, tak jinde, no. Tak jo, fajn. Ahoj, ahoj! Tam máš ještě, jako, ještě další věcí, to jsme snad měli pochopit, a chci, že si tam organky přemežíme po případě. Organky proces. Substanciální případ, no. Substanciální organky. ... To jsme mohli pochopit, ještě tím, že si to vyplast člověka na konec, a ona je zdůraz dělá tím, který jsi dal do začátek, a ona je zdůraz dělá tím, že je tady na kolesi, no. A mě spíše rádi to dát jakem, proti čemu to máte jakem, no. Naproti tomu, kdyby byla nejča. Jo, to mě zajímá, to naproti tomu. ... Naproti tomu obecnému mínění. Obecné mínění je, že docházelo v historickým jistým změnách. A oni naproti tomu mají za to, že dochází substanciálně proměnit člověka. Jo, tak takto. Aha. Jo, jo, jo. Invézení. No, tak já jsem to zkrátil. Když substanciál, tak invézení, samozřejmě. Invézení je substance. Kromě Hugha Heideggera. A ještě navíc, teda o všem, je tam, má naznačena díčovská a Kierkegaardovská polemika protimetafyzická. A proto je tam, teda, jako se ukazuje na to, že to je foregang. To znamená, něco se děje se samou podstatou. Podstata je to, co stojí. Čili se s tím nemůže nic dít. Takže tady, když se řekne, že se děje něco s podstatou, tak je to vlastně polemika s Hegelem. A možná ne s Hegelem. Možná, že to je i v souhlasu s Hegelem, ale s tou celou tradicí. Prostě se vmíní za to, že historie je to, co se děje na povrchu. A v podstatě člověk je stále stejný. Ale, že? Jo, abych měl pro to. No, no, no. Tak by se tam mohla v samotné podstavě, v samotné podstatě člověka, a ne v člověka samotného, že? Čili v samotné podstate člověka, tamto im wejzde s menším zelbst, můžeme to zelbst stáhnout k tomu vejzdu. Klidně. Klidně mčí. Chtěl jsem předpovědět, že ty váše koncuchy, koukni si se, když si tam dáte, že v býtnosti člověka samotného vnímání, ten substanciální, je to obrácené, protože já to přesvědlám při možnosti, že vnímají takřka substanciální klubě samotné podstatě teda člověka. A ten průběh, jste to se rozhodli průběh? Jo. Já nevím, jak to přeložit. Událost. Děj. Děj, no. Děj, událost. Proces je nejpřesnější, ovšem to zase není taky přesnější. Jak by se to přeložilo? Průběh, tak by se to překládalo. O. Příběh je vyšší v té, ale... Ne, ale tady podle mě příkladů, příkladů, které... ... ... Možná děnní. A taky není. To je ten děnní, to je... Nevím. Nevím, teď mi nic nenapadá. A proces je nejpřiměřejší. A je to blbý slovo. Událost to... No, možná, že by to šlo. A substanciální potáh... Máte tam, jo, jak je to přeložení? Substanciální, no. Substanciální... Takže substanciální událost, jo? Může v samotné podstatě člověk... Napravdě to uděláme, že se domnívají, že vnímají takže jaká substanciální událost v samotné podstatě člověka. A vnímají je tam zjišťují. Zjišťují, jo. Ono teda, já vím, že Várnynák je to, ale to česky ten vnímají té... Zjišťují, tak říkám, substanciální a v bytnosti, tedy tam jsme řekli v podstatě... V samotné podstatě, jak by to bylo v bytnosti člověka samého. Tak to je v bytnosti člověka samého, v samotné podstatě člověka. Jo. No tak toto mě to jasně napadlí, že? Jo. Větší jakýkoliv to tady vám vytvořili. Takže obsahový já myslím, že to celkem žádný problém tam není. Já teď už jsem v tom dalším, jo. Já taky jsem v tom dalším, ale tady taky není nic, kterou jsme tady vyjasnili, kterou jsme předtím vytvořili. tak se ukáže, že v této poctivosti je trocha pravdy. Jako něco tak základního, jako on vypíchal u ního. A když on tam říká tohle, tak to nesmí vykládat tak, že by připustil, že to je správná poctivost. A teď je otázka, jestli v ní přece jenom kousek pravdy. To ne. Dotémír je správná, do jaké je v ní to pravý. Je to spíš tak, jestli na této poctivosti je opravdu něco pravýho. Tak se to myslí, jestli je to prvá poctivost. Ano, a sám sobě taky. On jako by chtěl být poctivej. Co on může víc udělat, než chtít být poctivej? Ale nakonec to rozhodující, jestli je to opravdová poctivost nebo ne, nezáleží na něm. To je ten smysl. Proto taky záleží potom, jestli má ten bifalty. Čili nakonec ta opravdová poctivost, ta opravdovost tý poctivosti se ukáže až teprve na posledním soudu podle Kekegora. O tom si nemůže být nikdo jistý sám. On říká, že to se ukáže tady při tom přiznání. Já se tam zřejmám. Když dojde k tomu přiznání, tak se ukáže. A když kdyby jsou, to se musí nějak ukázat už teď. Že to poctivost je nespočívaná respektive lidem. A že vlastně tady je něco, co by bylo trochu z té pravdy. To se musí nějak vyzkoušet už teď, aby bylo vidět, jestli se vádá pokračovat na úplně. Když to smysl nemá, tak se musí opět všechno, co tady má, ale s brechem zlomit. Zas všechno rozhodit, zlikvidovat. To se naopak musí. Ten Wi-Fi konceptu musí se muset zkoušet. Když se toho zkouší, že to, co ten vám řekne, uzná, že to je něco, nějaký zákaz, který se dá vyrovnat. Prostě a dobře, když ta prozřetelnost tomu ten svůj souhlas nedá, tak to skončí všechno zase. Ne, že člověk to musí opustit. Tak se to zase zboří a v té nové hrůze povstanou zase noví lidi, kteří se tomu zkoušejí. I on tomu to zkusí podat. On je v týhle hrůze. On to přečíje, že on to nemusí přežít, on žije teď. Ne, samozřejmě, já se chci opravdu na věci okračovat. Ne takové, které mají velkou sáhle. Mohou být i nástupy, které se objeví v rezolvitě, ale to není život, je to snáda člověk naráží, že se udělejí. No a dobře. To je možný, ale na některou okamžitost, že to je takové, že všechno se musí vyrobit, aby... to je prostě celký týkl lidí, které... Ne, ne, ne. To je prostě způsob řeči. Aby se vůbec někdy... Celý pokus o novou společnost naprosto se rozkotal, aby potom pár bláznů začalo znova. Samozřejmě to je jenom retorika. To nemůžeš vzát doslově, že opravdu se to rozkázalo za tím účelem, aby pár bláznů začalo znova. To ne. Takže to je jeho retorika. To je jeho retorika. A zejména tady jde o to, že to musí brechnout. To znamená, že ne, že to lidi musí brechnout, že se to všechno zase zhroutí. Že se to všechno rozmetá, rozláme. To je možná otázku, kterou bych tak chtěl, abych se odchvílit na to předpíloče, kterou mě věříte, protože... Tak přesně všechno předpíloče. To tak... Zase všechno. Mimochodem, kdyby se to mělo vykládat, jako že lidi to musí zlikvidovat, tak to by tam bylo so muste mann widerum ales brechnu. Ale tady ne. So muss widerum ales brechnu. To znamená, zase to všechno zhrubnout. Všechno musí. Protože říkáš, že když to přitáhá do slova, tak se musí opět všechno zničit. Zničit je jako... Zlomit. Zlomit, tak... Prasknout. Musí to prasknout. Musí se to zlomit. Tak se musí opět všechno zhrubnout. A pak je jasný, že zhrubnout se to... Ano, to je ono. Já myslím, že jo. Zlomit, zhrubnout. Zhrubnout. Zlomit se to... To nemá žádný aktivní význam. Nemůžeš něco zhrubnout. Samo se to zhrubnout. Ono se to zhrubnout. Ale myslíte, že se to samo zhrubnout, to právě... No tou prozřetelností se to zhrubnout. Ano, právě. Ale to je zase to, že... To není akt. Že tady právě, jako když jste se dáte sledit, musíme to trochu moc tím je, a když to nebude víc souhat, tak toho se bude muset dělat, a zkusit to na něj vyrátit. Takhle, když se dá to zhrubnout, tak to ukazuje... Jsem prostě jasný. No a vymukas na 14. Ano. Ten co? Nevím. Tam to nepoznají, myslím, že jo. ... ... No, to je jenom... Co to je chr? Tam musí být někde... To je zkratka něčeho. Chr 132 140. A v závodce, že to je... No, jasně. ... Čertví. No a německy to... Vyšlo v tom... ... Je to chr. Tady by ovšem mělo někde být, co to je chr. To je toho takový... ...odporný. Mně se strašně dlouho teď nepřišel žádný Němec, kterým bych mohl pověřit. On všem přijde, tady běhne kluk a neměl čas. A ten má německý vydání. Nový. No, nevíme, na kolik je nový. Ale má německý vydání. Ne, má německý vydání. Tohle je holandský. Jo, tak. No, to by bylo dobrý, teda. Oni mač... ...zvláště si to vyšlo jistě za... ...svažující na to přehlít a ty chyby tam už nebudou. To by bylo dobrý, teda. Já jsem to mnohokrát v minulosti, jsem toho věnábáča, jsem to potřeboval a chtěl jsem to mít, jako tak podoplnit, abych... a pak jsem už se... jsem dělal jiný věci, ale nikdo mi to nepřivezl. Ale ani jsem nevěděl, jestli to vyšlo. Takže to je dobrý. Takže vy víte, že je německý vydání. Tohle asi spadly snad většiny v prvních letech. Dojde... Já jsem to dělal ještě... ...tady přijel měně... ...tady je takový... ...soukrom zajející... ...ale to je... Ne, jestli to... My mluvíme o tomhle nových vydání... ...tyhle knižky, co... ...které... Jestli to tam mají. ...co to mají... ...no... ...no... ...tam mají tři knižky... ...já bych říkal... ...ty citace... ...nevím jestli náhodou... ...nechají to vydání... ...Šeklis... ...Šeklis... ...hru za... ...z které... ...opět vyvstávají... ...hru za... ...hru za... ...hru za... ...hru za... ....hru za... ...hru za... ...světá... ...hru za... ...světá... ...hru za... ...světá... ...hru za... ...hru za... ...hru za kníže... ...hru za kníže... ...hry za věci... ...hru za knížky... a kouzelní avantgarde před prvním světou mám. Když jsem si všechno zbořil a takhle rostká agrolýna... a to si patrím zkratky tého Bágera, které to nepochýhal. Konec tého seriálu Bágera... Já to teda úplně bašně vím, jak si z toho Bágera s přílepým anglickým soukrym způsobem, to úplně bašně vím. Já jsem si říkal, opravdu, jak by ho takhle napálkoval, takhle o všem měl být udělány. To jsou trafasy, to jsou skasi štyky. To jsou dělaly výstavové a podobně, tak ono se dělá většinou. A baš Němci musí skákat nepodle vlasek. To je tak dokonalé, ty ksiš, to je prostě všechno. A teď ty ostatní, jak na to reagujou. A teď si se ptá ten vlodnostář tam, a kdo je autorem toho rádostu? Neslyšíš, že to je skoc. To je naprostý skoc. To tady nebylo jám nepověděno. Je to tak krásný třeba, jak všichni ještě pamatujou, jak tam šádil jeden z vůčiček. Já jsem věděl. Je to dost silný. Všichni se budou šádit. Kdo vůči všichni většinou? Verdi, ve svaté člověkosti. Verdi, ve svaté člověkosti. Ve svaté člověkosti. Verdi, ve svaté člověkosti. Bach byl před tím. Co ještě bylo? Offenbach byl. No, tak to byla straníčka. A hlavně se týkají současníci. Ten Verdi na Australii vykresl i Verdi. Vykresl ten Verdi taky revolucionár, taky barikář. Vím, že tam vychází na prostor. Čisté. Čisté. Akorát všichni do Spajsků. Všichni do Spajsků. Všichni do Spajsků. Víš, to lidi je ten... Víš, to lidi je ten... Víš, to lidi je ten... Víš, to lidi je ten... Skoro nejdruhé, ale ten lid je největší. Ale já myslím, že ty takhle špatně všichni. No, štěstí. Ale ty národní chlapové jsou na Verdi ohradí. Ty nemůžou na to čekat. Má to dělat kdo jiný. Co to příkladně necháme, tomu říkáte. To by to snad nechali dělat. Ale věřte si ještě druhý faktor, že Wagner tady v naší televizii vůbec nebyl prezentovaný jako někdo, koho jsme odlítali celou dobu. Neprvé lodí to bylo, dávali z Bayreuthu přenos. A ten, kdo tam o něm mluvil, opřestává se tak, jako mluvil o něm, jako o sebe, jako o sebe. A teď se mu pojaví seriál. A tolikhle prostě... Seriál... Je to perfektně umělý. Měl by to být vzorek to všetky pojavovné. Ale i natočený vůbec. Jako kdyby se ty scény odehrávaly. Ty hlasy, jak se tam pohybují v tom prostoru. A kdyby to bylo třeba těžké. Abych se hrál i k tomu, takže tam je to, kde nám taky takový teleologiční zapáj, divadlo, teleská, potom ho vyděláte nějaký super, kde vidíte... Tak... Tak... Když já to nepochybě, tak to nevysláte. Nebo jo? A pak byl teda příjemný před chvílcem těch výbuchů. No tak ráno to chápem. Ráno to chápem, že teda to byl taky jeden z těch masoražstv, který vlastně... Za který se to pak může sklávat. Ty oblbove, kteří je věří, jsou potějící. Prostě správně především. Nebo... Byl to mnohem zajímavost, čeho je to citát. Abych si to mohl přečístat. No... Takže to je tady... Blbý je, že se to nedá dešifrovat, co to je to. Nejde se nás s tím doblbuj. A... Poufáme to mít v tom krestu. Pokuď to dál. No... To byá že... Každopádně to zajím se tomu, že zejména něco zjistíme, Zejména, když zjistíme, co to je, tak se to může aspoň nějakým působem z toho eldánského trošku vyuštit, což máme už teda kompletní. Tak jo, jdeme dál. Jo, už teda jsme u konce toho. Ano. No, to je teda ten rozdíl mezi Kierkegaardem a Nietzschem, že Kierkegaard je přesvědčený, že to je ta věc v té tradici už židovský, že když to všecko je v khelu a tak dál, takže není důvodou, proč strácet tvář, strácet naději, protože Bůh si vždycky nějakých pár zachová. Tak tady si je zachová taky z kamene syny Izraela, syny Abrahamovi a tak dál, které vždycky postarou ty lidi, ta prodřetelnost už se o to postará, ale to neznamená, že to období, že je tím spaseno. Protože naopak tam se prokáže, že to jde jak Sodom a Gomorra, zachránili ten jenom jeden. Kdežto ten Nietzsche končí jinak. Ten jaksi tu prodřetelnost škrtá v tomto smyslu, že by tady nějakej Bůh nakonec zachovával si. Nic takového, prostě buď je mrtév, to patří, ten Bůh patří ještě k tomu cajtatu, že to je jenom víra pověra a to rozhodující je v tom člověku samotnému, respektíve v té budoucnosti toho člověka, v té budoucnosti, které on už nedozběje, protože to bude potom na člověk. Ten rozdíl je právě v tom, že u toho Kierkegoda ještě furt se zachovává ten tradiční koncept tý božských prodřetelností, kdežto u toho Nietzscheho se ta božská prodřetelnost se dává do toho vývoje samotnému, což je teda svým způsobem furt ještě pokračování moderny, na rozdíl od toho Kierkegoda. Ten Kierkegod s tou modernou už skoncovává tímhletím, byť návratem někam ještě k něčemu postarýmu. Takže v tomhletom smyslu ten Nietzsche je de facto, jak někteří to říkají nepřesně, je darvinista. Ten to všecko dává do toho vývoje samotnému. No a pak ten další, který děláme, je tady jednoho takového vývoje, který bych vás řekl, jaký je z toho teplota. Sie er blicken das nichts, als wir vor stehen. Fand ich dochoma. Tak to už je další ten fajný tým, co můžeme tady říct. No tak podívejte se, pravda je, že u toho Kirchhofera asi nejsem jistý, že to platí v tom smyslu, jak se o tom psalo teď v těch minulých odstavcích. Platí to pro něj ve smyslu diny, takovým jaksi základně teologickým nebo filozofickým. To je to, co on tam líčí, že vlastně v té nemocnické smrti, kdy člověk se stává člověkem jedině za té podmínky, kdy především Bůh chce stvořit člověka, nemůže ho stvořit. Může jenom udělat koto podmínky a aby z toho člověka byl člověk, tak ten člověk se musí zbouřit. Respektive projít v tom smrtelném emocii, to je přetrhat své svatské stvořitelní. A co to znamená člověk, který je v této situaci, když přetrhá své svatské stvořitelní? To znamená, že on ještě o nich ví, ale nechce s nima mít nic společného. To je opravdu ta myšlenka, která je závažná. Protože být mít přetrhanej, to je už to, co bych chtěl počítat. Tím pádem se rozcítá tvaříc na nicotě, tvaříc, tvař, té propasty, nicoty. Samozřejmě člověk tohleto vysn má. Freud tohleto vysn samozřejmě interpretuje jako imávou otce, čili že to je ještě ten zážitek z dětství, kdy se dítě s takovou důvěrou opírá o své rodiče. A že to potom tenhle základní pocit tam v něm celý život trvá, takže furt hledá od někoho pochvalu, uznání. To je konec konců něco, co je zakotveno v dětském zážití. Tak to je freudovský výklad. De facto potvrzuje to, co říká Kierkegaard, i když Kierkegaard to interpretuje jinak. Ten to interpretuje jako to povědomí, jak to bylo vůči. Ne vůči otci, mím větši, jak to bylo vůči Bohu. A to povědomí tam v tom je. Čili to, co říká Augustine, že srdce lidské je neuklidné, dokladně spočíne v tobě, tak to je ono. Protože z něho počíná, a teď je odtrženo. To povědomí, že je vytrženo, že je odtrženo, že samo se odtrhlo, to vědomí tam zůstává. Čili to je struktura různě vykládaná, ale v které se mnoho myslí trochu schodné. To je nějakou strašnou zkušenost, abychom byli mohli pěkně návštěvit tu Freudovu analýzu. Myslím, že by to bylo ještě hlubší analýzu sebe sama. Protože ta Freudová vypadá ještě hlubší. Ještě můžete říct o něco jiného. O Bohu. Ale kým bych vzal ještě do toho, že to je taková ještě věc. A dál už se vedá. Freud je prostě zůstat takový Freud. Poměr soudu je myslitel dost chapej. On má skvělý nápady, ale filozoficky je nezranej. To je ta strašná chyba. Potolik filozofů se na to Freudu střídává. Protože tam jsou hodně terapie. Hodná přírodozitost. Tam jsou prostory pro všechno. Vymyšlení nových věcí a tak. Totiž ta základná otázka je, jak vůbec vzniká to, že to dítě neschopno pojmout věru v tom. To je zázrak. Kde se to bere? V spolehnutí. A proč ten zážitek toho spolehnutí je pomín? Když už je zvíře pomín, když něco takového, třeba politovaný kačat a všechno, už se neznají. Těti nepoznají své rodiče, rodiče nepoznají své děti. A to nikdo nezjistá. A jak to, že u člověka... A není to vztah k člověku o koci. Najednou se to přenáší někam jinam. Jak je toto možné? To úplně nevysvětluje. Tak to tam jenom zjistil jakusí obdobu. Ale co když právě v tom dětství se děje něco podobné, jako při embryonární vývoji, kde se zopatrává tradiční vývoj. Čili jak říkal, že se nejde dál, to je možné. V tom, jak se to dítě narodí, a teď se buduje.

====================
s2.flac
====================
Oni to považují ze základ a nevšimli si toho, že je to šifra, která poukazuje k něčemu dalšímu, což kdyby byly důslední, by museli vzít a to, k čemu to poukazuje, považovat ze základ. Oni si výraz prostě nevšimli, že to, o čem blbějí, je považovat šifra. A že šifra má vždycky odkaz ještě k něčemu. Že ta šifra sama není šifrou, pokud něčemu neodkazuje. No a teď uspokojili se slovným řešením, tak říkají se teda slovným šifrou. Ale šifrou je to vzdělené od řešení. No, tak to je trochu schadzivé. A ještě tu signum je jednoznačný. Signum je něco důležitého. Něco jiného než je samo, ale jednoznačný to je těžké. To je tradice, signum chápej jako něco, co samo sebe není schopno interpretovat, a zboče musíš vědět, co tomu nemáš. Tam musí být ještě nějaký kontext další, abys rozuměl signum jako znamení toho či ono. V tom signu to prostě přečíst nemůžeš. Ale odkrypat je takový signum jako schop způsobile bezbezného vysvětlování. Zprávně signum má jeden význam, který samozřejmě má. Ten význam musí být domluven, ale ten musí přijít vodinu. Dobře, rychle. A nemůže jich být tam 150? Může, když každý to být, ale jinak, tak jak se to s ním moc nemůže vrátit? Třeba vulgaři, když se zeptáš, jestli jsi nevěděl, když byla jela možná. Prostě chtějící, když ne, tak udělá takhle. Ano, tak to bylo zvláštní. Ale na co je ty dvě možnosti? Údanně se říká, že nenávist mezi podpočkama, ale to se má spočívat s tím, že nerozumějí, co to znamená, kde ty voce jsou. Když bezpečný voce se počká, to přečte jako, že jsou dobře. A když se k tomu přiblíží radostně a bývají očů, které takhle moc sekne, takže si myslíš, že jich chcete koukat. Pouze, když se vykáhávala dvoumanička, tak se naučili rozumět vzájemně té řeči osazů a už je to vytrušené. To je signum, který má dva různý významy podle toho, že jsou pod přírody naladěný píšetem. A podobně takto může být. Ochobitelně, že má metaforická řeč, že žmoví, že to je signum, že fakticky má to víc než signum. Že to vlastně slovo má to jistý obsah, jistý význam, jenomže právě v té významení se to vyšší. A jak se to vyšší? Jak se může vyššit význam podle kontextu? To znamená, že stejné slovo je za to z různých kontextů a v různých kontextech má různý smysl. Ale v jednom kontextu přesně každý, kdo staví signum, se stará o to, aby to kontextu znamenalo vždycky. A pro každého to teď. A on vytíká, že právě tohle špatný filozofové podivači zůstali usínat, nepostarali se o to, aby jednoznačně toto signum bylo vykládáno. Toto ji nemůže vytíkat, když sám má v oblivě vlouky o šifrách. Jako o tom, jak nám mluví. To nemáš pravdu. Poněvadž on sice říká, že jinak to nejde než šifrá, ale to vůbec neznamená, že on si by mnohoznačil šifr. Mnohoznačil. Má vždycky ten švevent. Šifr? Ne vždycky. To je jenom tak, že velmi často je to švevent. Ale nemusí to být švevent. Říká on, že to musí být švevent? Ne, on říká, že to musí být šifr. Že jinak o tom nelze mluvit než v šifrách. Ale on vyzývá právě k tomu, aby to švevent bylo pokud možná redukováno a abychom k tomu dostali zřetelnější konflikty. No dobře, můžeme. Mně se právě zdá, že někdo tam vyhalkuje. A za takhle taky musím obvážit, že každý autor v klade má tendenci klást na ty druhé měřitka, které občas zapomíná klást na sebe. To je obecně lidská plánice, kdybych to zopravděl. Ale kdybych to zopravděl, je velmi často. Že by týkali ty druhé měřitka, se sámi to použijete. Takže i tohle by bylo možné. Když vykaláváme text, tak tohleto už patří v kritice. Měl jsi to v sebe? No, můžeme dál. A úobou rozhodující je ten... Pohnutka nebo potměr. Můžete to nastavit? Já vlastně mám dobře, ani jedno není dobře. On-trip je... Nebo to na tendence. Pohnutka je málo. Pohnutka to je motiv. On-trip to je to, co je žené. Pohon. Pohnutka to se dílí motiv. To je duševní pohnutka. Tady jde o to, co si samopřímně orientující. Co se s ním dá vydávat. Co je furt rozhodující tendence. Je pravda, že u té pohnutky nebo potměrku to může být jako jenom odstartující bol. Když si to správně chápete, co chcete říct, tak ten on-trip je to, co je s níma stále. Pohon. Ale když to nevíte, tak to nemusíme. Tady je ta datka. To je slovo. Ta potkivost je v češtině takový něco jiného. Já nevím, jak to všem představím přeložit. Obojí dva termíny rechtčatlajt a rechtajt jsou pseudonyma záněvní a znamenají počestnost i potstivost. Rédlich je Honest. Pamatujete si, jak Robiconáma překládal k Němci, že Honest Rukáč se překládal jako Rédlich, kdyby byl God. Přeloženo to bylo už dva občastně. Honest je něco jiného než potstivost. Potstivost je taková... Tam je spolu takový potstivej brutace jako v češtině. To, co Volter řekl semrán, když můj krajčí je tady, takže by tam mohl být potstivý, protože mě neokradl. A je vůk. Kolik nemůže být vohadně, že je potstivý. Honest to je... Honest to je prostě nějaká vikýřská čistost. Já vím, že u nás hodně křivá potstivost. To, co do toho dáváš ty, tak to by u nás bylo, že to je na chvílka nejprve. Protože bude potstivý a zároveň je to nějaká... Teď se říká, že s potstivostí než ráno dojde. No jo, tak taky se říká. Právě mě toho nemysleli ty chytrý, aby ty potřebce u tý budoucky přidržely. To by mě nadalo, kdybych chtěl. Prostě to všechny reflektovali. Taková potstivost, která je ještě jako natopišná, nebo jestli to vědomá, to prostě u nás má znak povýšenosti. Jistě, ale Radley říká, že tady pro tenhle kontext je tenhle rozdíl strašně důležitý. Já to rozumím, jo, ale literárně bych to popsal tak, že v celé biblické týdnáště potstivě pracoval a stavil a budoval. To byla jedna potstivost. Ale Radley byl masaryk. A to si my to právě dali, ta potstivost na potstivost. Ten pracovák potstivě, ale byl taky nepotstivě, byl taky nepotstivě, ale v tom... Radley je taky z vojenských... Ve vojenských řečích se řekne sloužit Radley. Vlastně. Co to je? Nevím, já jsem zvládnel. Nevím, nevím, nevím. No, potstivě se říká český duch Radley. To by se mu zajímalo. Asi ne. No, tak zatím to necháme pověděný. To musí být, že šůrt Radley. No, ale každopádně ta potstivost je teda o někud posunutá, takže asi nevymyslíme, co je jiné. No, to českou těším. No a teďže nám to dízes šůrt. Dízes šůrt. Tak se ti myslíte Radley. Takže to je taky v pozice. No, jo. A to znamená, u obou se to slovo Radley prakticky půjde? Jo, já jsem to přeložil, že by se tam mohlo říct pro obaje výraze posledníctvosti. Ano. Přesto nemusíš znovu to dízes překládat. Já jsem přeložil, že pro obaje výraze posledníctvosti, které se podrhou. Ale když tam nebude toto slovo, tak bude jasný. Já ti to přečtu. Oběma je přitom rozhodující pohnutkou poctivosti. Pro obaje výrazen posledníctvosti, které se podrhou. To je všeho zníkáno. Oba je přitom rozhodující pohnutkou poctivosti. Pro obaje výrazen posledníctvosti. Ale tak to je špatně. Když je vidím pohnutko, tak ta pohnutka výrazem je slovo označující pohnutko. Ne, ta poctivost je pro oba výraze posledníctvosti jako slovo. Ale jako pohnutka přece může být slovo. To musí být skutečná potřeba. Ne, já říkám ještě jednou, oba je rozhodujícím pohnutkou poctivosti. Poctivost jako pohnutka. A pohnutka nemůže být výrazem. Ne, pohnutka poctivosti. Ne jako slovo, a ne jako pohnutka. To jsou dvě různý věci. Tak tam musí být slovo. Musí být. Myslíte, že... Výrazem nemůže být pohnutka. Ne, já vím, jestli to tomu svádí. Poctivost znamená pohnutku. Mě šlo jenom do toho, jestli ten text tomu svádí, že to poctivost budu chápat jako pohnutku. A nebo jestli to budu chápat jenom jako poctivost. Pro oba je výrazem posledníctvosti, které se podrobují. No tak poctivost, člověk. Tak poctivost, o které se tam promíná. Mluvíš jenom slovo. To opravdu nepůjde spolu. ... Jo, je to... Už mi je to... No, jasně. ... ... A teď on nám říká zvláštní věc, což je přesně to, co nacházíme teda u Kierkegaarda, pravděpodobně i u Ničeho, a co taky v jiných textech je zprostřeba o Kierkegaardevi říká, že to píše, odhaluje tu bezvědnost i reflexe. To se dá dokonce citovat z Kierkegaarda a tohle to vždycky znovu a znovu zúrazněje ve všech textech, kde se týká toho Kierkegaarda. A on tam ukazuje, že pokud ta čestnost chce něco vyložit, a teď tam přechází k té opravdavosti, pravdivosti. Takže samozřejmě ta opravdavost musí, protože všechno klade do otázky, musí kládat do otázky i sebe. Takže nakonec ta čestnost spočívá v tom, že pochybuje losky čestnosti, když se dalo říct. On tady předstává, že už potom ujíždí varanty, ujíždí pravdivosti. Tak čestnost, že vlastně je čímsi formálním, zbaveným té texty, aby pravdivě řekla, jaké věci jsou, protože právě o ty pravdivosti musí podívat. A tudíž ten požeravek čestnosti, nebo ta tendence čestnosti, vede k ztrátě rodováhy a k vzniku závratě. Protože si není jistá, ta tendence k čestnosti si není jistá ani sama sebou, protože to jsou pravdivosti. V tom společně vážně ještě stále. Což ovšem je důležité přehodnutí redikativních varantů, protože vlastně on tady si připravuje odhalení. Pravděpodobně, nebo v zásadě by to mohlo být odhalení, že především to je úplně nasledně, že se může stát tou barvárskou a nejlacinější násilností. Já to dávám dohromady. Byly tady dvě válcánkaj, jak to tam je přeloženo, lacinou násilností. A pak tam mluví barvář Frákov, já si to dávám dohromady, že to je barvářský obuje. Protože samozřejmě tato vylepšovat už nemusí důležit. Přizná se to, takže co by měla ještě nějaký otázky nad sebou. Taky Frákov, to je barvářský obuje. Ale nebo obojí, správně. Já jsem říkal, u toho ničeho je to na první pohled zřejmé. U toho, kdyby bylo to trošičku méně zřejmé, totiž, že prostě uvěřím každé blbosti a hlavně na to se trvá. A už nepotřebuji si nad tím dát žádné otázky, protože jsem vám uvěřil. No, to by byla taky poctivost a pravdivost. Poctivost je, že prostě bych naprosto, zjevně, bez problémů a tak dále, abych prostě věřil na ty krávoviny. Takže ta opravdovost by tam byla. By tam byla, ale vlastně je to otázka, jestli to je opravdovost, a jestli je to poctivost, zda by to nebyla krávovina. Ale protože to je barvářské obuje. Ty poctivé matky, které by se žádali třeba, které by byly masary, nechazily. No jistě, ale právě je to barvářská právnost. Kdybych přinekl otázku, je to ta sakta, ta simplicitá stále v té papky, která ta přinašela k důvodníkům, k rozhodnici a tak dále. A tahovšem by tu závrat musela být stejným způsobem, jako ta druhá. I když ne, u těch nosíte ruku. U těch, který by přece o ty otázky začítalasí. No a ono tady ukazuje, že všetci ta Warhawtykheit je opakem toho barvářství a tý násilnosti laciní. Protože není bez té otázky můžná. Bez té reflexe, které je. Frávlost nemůže být i divána. Jenom tomu překladu, Hanzo, že musí být asi jinak. Já tady poznamenám, že ještě taky to není to nejlepší, ale která se pro mě, ale která se pro mě také, ale stává se pro mě také požadavkem, vyvolávajícím závrat, požadavkem pravdivosti. Nevím, jak to tamto vyvolávající závrat, člověk tam to dá, ale že to je požadavek, stává se pro mě požadavkem pravdivosti, která se pro mě ještě zpochybně, která je opakem asi ten násilností, která by odlušila, ale to je začátek. Ale jejím i závrat kusavicím požadavkem pravdivosti, to je dost česky dobře, a je tam ale přesně. Ale co jejím? To nevím. No ta podstivost jejím i závratem kusavicím. To může být pro mě teda, je pro mě i závrat kusavicím. No to ne, ta podstivost... Jinak si to přišlo všechno, ale je pro mě i závrat kusavicím požadavkem pravdivosti. To stává se mě tak jako mnohem víc, než že jejím. ... Já mám tady takovou otázku. Ty jsi tam přeložil... To je zase to, co je tam druhý smysl díny. Takže s toho udělal jeden ten smysl. Totiž ty jsi tu větu, kde se říká o tom, že je opakem, ty jsi vztáhl k tomu požadavku, ani kolik k té pravdivosti. Já bych spíš byl nakloněn na první pohled, teda než se přizvědčím, dostáhnout té pravdivosti. Protože ten požadavek těžko může být srovnán s násilností. No ano, to dává být pravdivost, teda podstivost, ne pravdivost. Jež je opakem. Myslíte, že to tak je? A není to ta cnost? To jistě ne, protože to je minulý větěn. A tady jde o čtvrtý, tak se to může stávat minulý větěn. Nejpravdě pro mě to stává vůbec nezářeně, nebo hodně, prože? Ne, pro mě zí. Jo, padlo nějakou katnoinu. Jo, jo, furt ano, abyl zívír. Teď je předchozí větý. No, protože i předchozí je zívlaj, a další je, abyl zívír. Ať to musí, to nemůže být velké. To dýn nebo velké se může stavovat jedině k nějakému upřesněnost toho subjektu. Takže další bude. Já nevím, če na kterým jste. Jenom to, že jsem to frágl, zíkajte štěkání. To nevím, kde já přeložím. To mám to hodně všechny. No netázání, asi nic. Že netázavostí, to je těžko vůbec. Barbarské netázání. Co to tam mám říct? To je problém. Netázá? Jo, skvělý. Vědomosti o otázkách nebo barbarském netušení otázek nebo barbarském odměnitání otázek. To všechno tam může být. Mně se zdá, že jako my v řeči to mít takto bezproblémový, barbarský. No jenom v tom dalším odstavce, tam mám jenom to inderta. Neskutečnost není to lepší, než v skutku sousit těch gigalit a nic všeho. Já neříkám, že to je v podstatě, ale... První je začít tu větu v skutku. Že by to možná mělo být, že těch gigalit sousit v skutku věrovit, třeba, nebo to potat, ne? No a v skutku, možná, že a v skutku sousit těch gigalit mám teď přesně. No, tak na příklad to a v skutku vybral řešení. Mně se zdá, že to je dokonce... Takže tady to je ve smyslu jako připuštění. Mně se nezdá to v skutku jako tím začít větu. A to ve skutečnosti tam nechcete dát, teda, jo? Já myslím, že to v skutku je lepší. Protože ve skutečnosti to je hned někdo tohle zasazovat do nějakého kontextu v skutečnosti. Ne, když to dáte, z toho by to přenešlo dohromady. On říká, možná se ptá, zdá však vůbec v takové myšlení se něco říká. Ve skutečnosti jsou si... A hned, když se tam dáte... A v skutku jsou si jeden. To je správný. Tam máš mít ještě něco jenž pouze. Jenž pouze myslit, tam máš ještě něco myslit. No a první... A hrajte se, a to pouze taky vědíš právě. Jen když myslíš. Tamto NUR znamená, jak si... Né pouze myslí, jakože nedělá nic jiného, než myslí. Ale stačí, že myslí a už na to přijde. To je to, jo? To NUR tam nemá význam, že teda jenom myslí něco. Jo, ne. Jakže jsi to já říkal? Čaloživ? No, tak já jsem jenom říkal, že to je něco, jako... Já myslíš, jo? Vůbec nevěříš. Vůbec nevěříš. Jako, už když myslí. Jo? Že... Už by teda, jo, Ipso rozuměl tomu myšlení. No? Protože on tomu myšlení přece nemůže rozumět jinak, než myšlení. Když bychom toho říkali pouze myslí, tak co by ještě mohlo přistoupit jiného? Kdo to je? No dobře, ale... I když to bude ten, kdo to je, tak... To neznamená, že v tom přistoupí něco jiného, než to myšlení. To porozumění a možný jenom myšlení. Takový. A tady se chci zvládnout ještě září o tom, o komandě. No, ale... Pak bychom mohli stejně terminovat ještě celou řadu věcí opět, ale hodně taky. Mně jde o to, že to důvod nesnamená, že k tomu myšlení, že je potřeba ještě další aktivita. Ono sece říká, že to není tak, že kdyby člověk myslí, že by tohle myslel. No, přesně tak. Že nestačí samotné myšlení. Ne, že... Tady je, jak to je. Nemůžu přistupnout člověku jako člověku, jenž myslí. A člověku jako člověku, jen když myslí. Už když myslí. Jako myslí. Jen když, jo? No, ale tam není to D, že? Ale to D je nejnádhej. To je velké, to je ten člověk. D je velké, to není žádný, to je ten člověk. No, a tudíž, jen když myslí, no, bokový, no. Dobrý, dobrý, no, jasně. Můžeme dělat tohle? No. Tady v tom Lichtenbergově, no, tak Krokivůr... Jo, tam bych chtěl přetáhnout, co řekl Krokivůr. Platí... Platí Lichtenberge citované slovo. Je to Lichtenbergovo slovo citované Kyrgyzstvem. Platí to slovo? Slovo, Lichtenbergovo slovo, které sám cituje. Je tam slovo. Aha, kde to tam máš? Počkej, tam máš pro Kyrgyzstvem citované slovo Lichtenbergovo. No, ale kde tam to platí? Tam není slovo ve slovi. Když prohlédne opice, nemůže vyhlížet a pošťovat. Pohlédne. No a já tady tu opravu mám, jestliže se do něho podívá opice, nehlédí z něho a pošťovat. No, já jsem do něho řekl, ale ten Lichtenberg to pravdepodobně je někde tady česky, že jo? To byš měl říct. Tak to určitě tam bude, já jsem říkal, že jo, takže jsem, myslím, že to bude jistě dobře převodit tam. Dobře. A místo teda to nahlédnu, pohlédne by tam mohlo být nahlíží třeba, že ale úspěchně nedáte si pohlednout do toho. Až to pohlédne, když pohlédne opice, může pohlédnout s říjmo a vidí, že když nahlíží opice, může vyhlížet a pošťovat. A tam to už dál není, ten konec už jsou vlastně důležitý. Vyučovat i slovene, že jo? Dobře. Jo, tak myslím, že vyučovat, jo? A vyučovat partie, aby to to bylo například. No a ještě teda, já nevím, to je otázka, čeští, čeští, českostí, nebo co. Já za tom povědomí mám, že patřití základní význam je konflikt. Proč mi nepatří korán? Že by náleželi korány, když na ně koukají. Takže já vždycky radši místo patřití dávám náležení. Ale nejsem si jistý, jestli to není má chyba, jestli to ještě budou cenit. Ale je náležení, když náleží, když opravdu náleží. Prostě někdy, když tady náleží, když tady někdy ne. Mně říkali, že 24, to ti patří. Já myslel, že to ti patří. Já myslel, že. No tak, já nevím, začnem. Můžete něco dát, nebo počínají? Já se podívám, jestli tam zrovna něco. Takže jestli aspoň kousek uděláme? Jak chcete by sám, tak jenom kousek, aby jsme se do toho trochu, aby jsme se konečně předoplili. Takže na straně deset, na straně devět. Tak tady jsme si dělali pod novinou jednou, že necítí se by tato věta utomství v podstatě, necítí se by pozitiv vyradil svého věku. Spíše svým bytím vyjadřím negativit. Se svým bytím. Spíše svým bytím. Se svým. Já jsem to škrtnul. Aha. A spíše svým bytím vyjadřím negativně to, co věk je. Ty tam máš spíše se svým bytím vyjadřit negativně to, co je věk. Jo. Věk je naprosto zabržený, prohlédnutý a ty tam máš úplně... Prosím tě, kde to je? No tady to je. Výbajce. To je ta věc, která já spouštím. Já od něj nenapadnu, že to bude původná. Jo. Potom většinou. Jsou to šílený věci, které já jsem. Úpadek, prchál. Jarosklad. Jarosklad, nebo záník. Ale je úpadek. Jo. Tak mějte to opravit na... Rozklad. Rozklad, jo. A já bych tam měl ještě prohlédnutý ve svém rozkladě. Ve svém, jo? No, protože to bylo ve své rozloženosti. Možná to bylo, že to je všechno rozklad. No. Ale další většinou. Je odále hovábe zařít, co se v lidé hodně narazuje, a však je to příležité, aby se způsobilo to, co je náš věc. Způsobí se to, co jsme měli, které jsou naše věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci, které jsou věci. Vlastní bytosti zkušenostového člověka. A bytosti čím je to? No jejich, to jsou oni. To je vlastní bytosti. Takže myslíš, že tam má spíš ta podstata? Člověče, možná to máte vědět. Já to čekám. Já to čekám pro něj. Máme to vědět. Máme to vědět, tam máme to vědět. Já jsem to čekal, kdyby to bylo výsádné. To je velkost, ano. Ano. Ano. Tak jo, můžu dát. Ale tam je firma, musí být vždycky vědět. Ano. K čemu se stavuje to sign a reply? Výklikaj. To je k tomu vézmě, jo. To je celý purpose. To je výzkušenství. Vézmě, když vézmě je teda. Jo, což je vlastně správně. Zase, jejich... To je stejný jako... No, zase to navoz je na to, iré, aufgabe, schein. Žeho sign nevýklikaj, sel, vollkommen zu sein. No to je na to, aufgabenie, sein. Sein nevýklikaj, iré. Ano. Tak to může se stavovat v aufgabe. Čili... Vo jakou skutečnost tady jde? Chi. Či? Ano, ano. Komu přivlastňujeme tu skutečnost? Jo, moment. Tady se přece hovoří o Kierkebornu. Že jo? Celou tu dobu. Ano, jo. Kierkeborn und Nietzsche. To je na začátku. Jo, jo, jo, jo. Hlejte se. Vy nechte... Zkuste. To bude ten věk. Myslíte, že se to přeje? Ano. Ano. Tak tady to uvěřím.

====================
s2.flac
====================
Oni to považují za základ a nevšimli si toho, že je to šifra, která poukazuje k něčemu dalšímu, což kdyby byly důslední, by museli vzít a to k čemu to poukazuje považovat za základ. Oni si jenom prostě nevšimli, že to, o čem blbějí, je považovat šifra. A že šifra má vždycky odkaz k něčemu. Že ta šifra sama není šifrou, pokud k něčemu neodkazuje. Uspokojili se slovním řešením, tak říkají, slovním šifrovým vzdělením na řešení. Tak to je, to je trochu schazuje. A ještě k tomu, že signul je jednoznačný. Signul je něco zvládnivého, něco jiného, než je samo, ale jednoznačný to je těžko. To je tradice, signul chápej jako něco, co samo sebe není schopno interpretovat, ale musíš vědět, co to znamená. Musí být další kontext, aby jsi rozuměl signul jako znamení toho či onoho. V tom signulu to prostě přečíst nemůžeš. Ale odkdy pak je takový signul jako schop způsobile bezvezného vysvětlování. To správný signul má jeden význam, který samozřejmě... Nemá. Ten význam musí být domluven, ale ten musí přijít od jiných. Dobře. A nemůže jich být tam 150? Může. Když každý to být jinak, tak jak se to signul nemůže bránit? Třeba vulgaři, když se zeptáš, jestli chcete... Kdyby měla volna. Prostě chtějí říct ne, tak udělá takhle. Když řekneš ano, tak udělá rozbláznění. Ale tam jsou dvě možnosti. Právě jsou dvě možnosti. A co když je těch možností strašná fůra? Údajně se říká, že nenávist mezi podkočkama a psama spouští v tom, že nerozumějí, co to znamená vrtit vocesem. Když pes vrtí vocesem, kočka to přečte jako, že se zlobí. A když se k ní přiblíží radostně a abych ji očuchal, tak se mu sekne, protože si myslí, že ji chce kousnout. Pouze když se vycházejí malička, tak se naučí rozumět vzájemně té řeči osasů a už je to nezrušení. To je signum, který má dva různý významy podle toho, jak jsou od přírody naladěný těch zvířatel. Podobně tak to může být. Ochobitelně, že je to metaforická řeč, že si mluví, že to je signum, že je to vlastně slovo, má to jistý obsah, jistý význam, jenže právě v těch významech už se to liší. A jak se to liší? Jak se může lišit význam podle kontextu? To znamená, že stejné slovo je za to z různých kontextů a v různých kontextech má různý smysl. Ale v jednom kontextu, keď přeci každý, kdo staví signum, tak se stará o to, aby v tom kontextu znamenalo vždycky a pro každého to teď. Ano, a on vytýká, že tohleto jsou špatný filozofové, poněvadž zůstali u sína a nepostarali se o to, aby jednoznačně toto signum bylo vykládáno. Když sám má v oblivě mluvit o šifrách, jako o tom, jak nám mluví, to nemáš pravdu. Poněvadž on sice říká, že jinak to nejde než v šifrách, ale to vůbec neznamená, že to musí být v mnohoznačných šifrách. Máš vždycky ten termín švebend? Ne vždycky. Velmi často je to švebend, ale nemusí to být švebend. Říká on, že to musí být švebend, ne, on říká, že to musí být šifrák, že jinak o tom nelze mluvit než v šifrách. On vyzývá právě k tomu, aby to švebend bylo pokud možná redukováno a aby se k tomu dostalo zřetelnějších kontůrů. Vypadá to tak, že říká on, že to neznamená, že to není švebend. A takhle se uváží, že každý autor v klade má tendenci klást na švěbend, každý autor v klade má tendenci klást na ty druhé měřitka, které občas zapomíná klást na sebe. To je obecně lidská, to není musí být filozofia, ale filozofia to děje velmi často, že vytýkají těm druhým, čeho se sami dopouští, takže i to by bylo možné. Ale když vykládáme text, tak tohle to už patří k ty kritice. A u obou rozhodující je ten... Pohnotka nebo potně, kdyby jde to na stejnou? Já mám dobře, ani jedno není dobře. Antríp je na tendence, jejich pohnotka je málo. Pohnotka to je motiv. Antríp to je to, co je žené. Pohon. Já vím, že pohnotkám se míní motiv. To je duševní pohnotka. Tady jde o to, co si základně orientující. Co se s níma vyhrává. Co je furt rozhodující tendence. Je pravda, že u té pohnutky nebo podnětu, to může být jen odstartující bod. Když to, jestli to správně chápu, co chcete říct, tak ten antríp je to, co je s níma stále. Pohon. Ale když to nevíme, tak to musíme tady hledat teď. Podslova. Asi to můžu poznat. Podslova. Ta poctivost je v češtině také něco jiného, než reální kajt. Já nevím, jak to všem přeložit. Obojí dva termíny, rechčapnájt a rejnlichnajt, jsou synonyma záněný a znamenají počestnost i poctivost. Podle slovníků. Podle slovníků, no to se nedá moc s tím pracovat. Rejnlich je holest. Pamatujete si, jak Robinson nám přikládal Němci. Honest to God se přikládal jako rejnlich give me the God. Přeloženo to bylo v vlách čestně a bohu. Honest je něco jiného, než poctivost. Poctivost je taková, tam je spolu takový poctivej blbec. Jako v češtině to zní. To, co volte řeč, sebrá, když můj krejčí je taková, takže by tam mohl být poctivej, protože mě neokrejli. A je vůl. Hlavně, že je poctivej. Honest to je, to nemá tenhle... Honest to je nějaká rytířská čestnost. U nás živá, že každá poctivost byla považovaná za blbost. Musíme s tím počítat. To, co do toho dáváš ty, tak to by bylo u nás, že to je nafoukaný blbec. Protože bude poctivý a zároveň je to nějaká blbost. To znamená, že s poctivostí nedále dojde. No jo, tak taky se říká, no ale... Právě tam mě vymysleli ty chytrý, aby ty poctivce u tý blbosti přidržely, a oni pak, aby mě nadále... Taková poctivost, která je ještě jako natopišná, nebo jestli to vědomá, u nás to má znak povýšenosti. Jistě, jistě, ale kdybych si řekl, že pro tenhle kontext je tenhle rozdíl strašně důležitý. Já ti rozumím, jo, ale je to tak, jako bych to literálně popsal tak, že celé biblické střední náš svět poctivě pracoval a stavěl a budoval. To byla jedna poctivost, ale Redlich byl masaryk. A to si myslím, jo, to právě je ta poctivost na poctivost. Ty budeš po někudy dělat, budeš ten český lid, no ale... Ten pracoval poctivě, ale... No tak, ale nebo taky nepoctivě. Nebo taky nepoctivě, ale v tom... Jo, Redlich je totiž taky z vojenskýho. Ve vojenských řečích se řekne sloužit Redlich. Vlastně. Co to je? Já jsem tam nebyl, tak já nevím. No, poctivost se říká český duch Redlich je všude. To nevím. To by se mohlo nechytřit. Asi nevím. No tak zatím to necháme otevřený. To musí být, že všude je Redlich. No, ale každopádně ta poctivost je poněkud posunutá, i když asi nevymyslíme co jiného. No, počasnost je česká. No a teď, když je to dieses Wort, dieses Wort, tak se ti myslí ta Redlich, kaj. Proto je taky v kuřivce. Jo? To znamená, u obou se to slovo Redlich kaj. Diskutuje to? Jo, já jsem to přeložil, že by se tam mohlo říct, pro oba je výrazem poslednictvnosti. Ano. Že si to nemusíš znovu to dieses Wort nebo překládat, jo. A může se přeložit, že pro oba je výrazem poslednictvnosti, které se podrobí. Ale když tam nebylo toto slovo, tak to by bylo jasné. Já ti to přečtu. Oběma je přitom rozhodující pohnutkou poctivost. Pro oba je výrazem poslednictvnosti, které se podrobí. To je zrozumitelné. Obou je přitom rozhodující pohnutkou poctivost. Pro oba je výrazem poslednictvnosti, které se podrobí. Tak to je špatně, protože když je lidím pohnutkou, tak ta pohnutka výrazem není. Výrazem je slovo označující pohnutku. Ne, ta poctivost je pro oba výrazem poslednictvnosti. Jako slovo. Ale jako pohnutka přece nemůže být slovo. Tam musí být skutečná poctivost. Ne, já říknu ještě jednou. Obou je rozhodujícím pohnutkou poctivost. Poctivost je jako pohnutka. A pohnutka nemůže jenom být výrazem. Ne, pohnutka je poctivost. A ne jako slovo, a ne jako pohnutka. To jsou dvě různý věci. Tak to musí být slovo. Musí to být. Myslíte, že... No, výrazem nemůže být pohnutka. Ne, já vím jestli to s tobou svádí. Je dvojí smysl. Poctivost znamená pohnutku a poctivost znamená slovo. Mě šlo jenom do toho, jestli ten text k tomu svádí, že tu poctivost budu chápat jako pohnutku. A nebo jestli to budu chápat jenom jako poctivost. Pro oba je výrazem poslednícnosti, které se podrobují. No ta poctivost. Ne, ale ta poctivost, o které se tam mluví, ne. Mluvíš jenom slovo poctivost. To opravdu nepůjde spojit. Můžeme se hnout? No, jasně. Takže on připouští u obou ten základní motiv, ten základní tendenci k poctivosti, k čestnosti. Což taky je všem blbě, že čestnosti znamená dost přesně něco jiného. A on namítá. To jim připouští. Čili ne tak, že oni by to mysleli jako šifru. Oni naopak si myslejí, že jim něco podstatnýho zachycujou. A teď on ukazuje, co to ta čestnost pro ně znamená. Ta čestnost pro ně znamená, když všechno se kácí a nevíme, co je dobré a co je špatné. A všech umvelců, převrácený všech, hodnoten, co všechno. Tak ta poslední, co zůstává naučená, je tohle všechno čestně si přiznat a na sebe přiznat. A teď on tam říká zvláštní věc, což je přesně to, co nacházíme u Kierkegaarda. Pravděpodobně i u Ničeho. A co taky v jiných textech Jaspers třeba o Kierkegaardovi říká, že totiž odhaluje tu bezednost tý reflexe. To se dá dokonce citovat z Kierkegaarda. A Jaspers tohle znovu a znovu zdůrazňuje ve všech textech, kde se týká toho Kierkegaarda. A on tam ukazuje, že pokud ta čestnost chce něco vyložit, a teď tam přechází k té opravdavosti, pravdivosti. Takže samozřejmě ta opravdavost musí, protože všechno klade do otázky, musí klást do otázky i sebe. Takže nakonec ta čestnost spočívá v tom, že pochybuje o své čestnosti. By se dalo říct, on tady zůstává už potom u tý varanty, u tý pravdivosti. Ta čestnost, že vlastně je čímsi formáním, zbaveným té cti, aby pravdivě řekla, jakéci jsou, protože právě o tý pravdivosti musí pochybovat. A tudíž ten požadavek čestnosti, nebo ta tendence čestnosti, vede k ztrátě runováhy a k vzniku závratě. Protože ta tendence k čestnosti si není jista ani sama sebou, to je svou opravdovostí. Což ovšem je důležitý přechod od tý redifikatí varanty, protože on tady si připravuje v odhalení, že v zásadě by to mohlo vést v odhalení, že především se je úplně nasnadněn, že se Vílecůr Mahd může stát barbarskou a nejlacinější násilností. Já to dávám dohromady. Byli mě věděli, že je to barbarský oboje. Protože samozřejmě Vílecůr Mahd už nemusí usilovat o nic. Takže co by měla ještě nějaké otázky nad sebou. Tak je fráblost a tudíž barbarstva. Ale tady nemůžou jen Vílecůr Mahd ale volit obojím dohromady. Já jsem říkal, u toho ničeho je to na první pohled zřejmé, u toho trošičku méně zřejmé, totiž že uvěřím v každé blbosti a hlavně na to se trvává, už nepotřebuji si nad tím klasit žádné otázky, protože jsem tomu uvěřil. To by byla taky poctivost a pravdiva. Poctivost je, že bych naprosto zjevně, bez problémů bych věřil nějaký krávovině. Takže ta opravdovost by tam byla, ale je to otázka, jestli to je opravdovost, a jestli je to poctivost, když je to taková krávovina. Ty poctivé matky v té době žádaly, aby ten masaryk nekazil. Závrat by musel být stejným způsobem jako většinou macht, i když ne u tehnositelů, než u těch, který by přece nuty otázky začít klást. A to ukazuje, že ta warhaftikheid je opakem toho barvárství a násilnosti laciním. Protože není bez těch otázek možná, bez té reflexe teď. Čili fráglost nemůže být nikdy warhaftik. Jenom k tomu překladu, Hanzo, že musí být asi jinak. Já tady mám poznamenáno, že která se pro ně také stává se pro ně také požadavkem vyvolávajícím závrat, požadavkem pravdivosti. Která sebe samou ještě zpochybněje, která je opakem laciné násilnosti, která je odrušená. Ale to je začátek. Je jím i závrat působícím požadavkem pravdivosti. To je dost česky dobře a je to přesuní. Ale co je jím? Tady je blízkajt. Je pro ně i závrat působícím. No to ne, ta posílost... No to stává se mě tam jako mnohem víc, jo, než že je jím. Jo takhle, ty chtěš, že tam je, jo, že tam je to vevn. No to prosím. No tam je. Takže tam je. Jo. Já mám tady takovou otázku. Ty jsi tam přeložil zase to, co je tam dvůjsmyslný, takže z toho udělal jeden ten smysl. Totiž tu větu, kde se říká o tom, že je opakem, ty jsi vztáhl k tomu požadavku a nikolik k té opravdovosti. Já bych spíš byl nakloněn na první pohled, teda než se přezvědčíme, to vztáhnout té opravdovosti. Protože ten požadavek těžko může být srovnán s násilností. No ano, to dá má být pravdivost, teda jaká podstivost, no. Pravdivost, no jasně, že... Jež je opakem. Myslíte, že to tak je? Není to ta furtacnost? To jistě ne, protože ta je v minulý větě a tady jde o čtvrtý, tak se to může stávat tomu, co je v druhý větě. Nejpravdě porovněným je to, že se tomu bezpředně vzpomíná. Cože? Ale podle mě ten první vět je ctnost. Ne. Tam je zí. Jo, padl nějakou kardnoinu. Jo. Jo, furt, ano, a ve zí výrt. Jo. Teď je předchozí věty. No, protože i předchozí je zí blajt. Jo. A další je a ve zí výrt. No, ale to je furt ten samý vět, ne? Ať tomu zí nemůže být dý. Jo. To nemůže být velké, jo? Toto dý nebo velké se může stávat jedině k nějakému úpřesnění toho subjektu. K subjektu samotným. Pravdivost. Ano, ano, jo, jasně, no. Ano, je to tam. Ano. No, takže další, jdeme? No, můžu já. Jenom to, že jsem to frádl, zíkajte ještě tam, nebo nebudete já přeložit, co? To je všechno. No, netázání, asi víc, že netázavosti to těžko můžeme. Barbarské netázání. Co jsi to tam napsal? No, úplně něco jiného. Bez problémnosti. Bez problémnosti. To je úplně něco jiného. Netázání. Netázání. No, jo, starý. Nevědomosti o otázkách, nebo v barbarském netušení otázek, nebo v barbarském odmítání otázek, to všechno v tom může být. Mně se zdá, že jako my v řeči to mít takto bezproblémový, jo, barbarská, to tam, jak to vypíšte, asi nejde. A já budu vás jistě zdežívat. Jo. No, nejenom v tom dalším odstavce, tam mám jenom to indertát, jo. V skutečnosti není to lepší, než v skutku jsou si Kierkegaard a Nietzsche vědomí. Ale to není podstatní. Já neříkám, že to je podstatní. Prvý je začít tu větu v skutku, že by to možná mělo být Kierkegaard a Nietzsche jsou si v skutku vědomí třeba, jo, nebo tak. No a v skutku, možná, že a v skutku jsou si Kierkegaard, ano, teď přesně. No, tak na příklad to a v skutku by bylo řešení. Mně se zdá, že to je dokonce, takže tady to je ve smyslu jako připuštění. Mně se nezdá to v skutku jako tím začít větu, jo. Jo, jo, jo. A to v skutečnosti tam nechce teda, teda, jo. Já myslím, že to v skutku je lepší. Protože ve skutečnosti to je, to je hned jako někdo to bude zasazovat do nějakého kontextu v skutečnosti. No ne, když to dáte z toho, by to předešlo dohromady, že on říká, je možno se ptá, zdá však vůbec v takové myšlení se něco říká. Ve skutečnosti jsou si a hned když se tam máte a v skutku jsou si vědomí. No to je správný. Jo. Tam máš mít ještě něco jenž pouze, jenž pouze myslíte, tam máš jenž myslí. No a první... A hlejte se, a to pouze taky není správně, jen když myslí. Tamto nůr znamená, jaksi, ne pouze myslí, jakože nedělá nic jiného, než myslí, ale stačí, že myslí a už na to přijde. To je to, jo. To nůr tam nemá význam, že teda jenom myslí a těho nehybe rukama. Jakže jsi to říkal, člověk? No tak já jsem jenom říkal, že to je něco jako... Jak když, jo, myslí. Jak když myslí. Jako, už když myslí. Jo, že už by teda, jo, Ipso rozuměl to myšlení. Protože on to myšlení přece nemůže rozumět jinak, než myšlení. Když bychom to říkali pouze myslí, tak co by ještě mohl přistoupit jiného? No to, kdo to je. No dobře, ale i když to bude ten, kdo to je, tak to neznamená, že k tomu přistoupí něco jiného, než to myšlení. To porozumění a možný jenom myšlení. Nebo chybě. Ale když se chce dolezit ještě záleží na tom, o koho jde. No ale pak bychom mohli stejně tak jmenovat ještě celou řadu věcí, o kterých jde taky, co je podmínko. Mně jde o to, že to důmůr neznamená, že k tomu myšlení, že je potřeba ještě další aktivita. Ono sece říká, že to není tak, že když člověk myslí, že by to hned musel. No přesně tak. Že nestačí samotné myšlení. Nemůžu přistupnout člověku jako člověku, jen či myslí. Ne, člověku jako člověku, jen když myslí. Už když myslí. Jak my nemyslí. Už když myslí jako jen když myslí. Co tam dát přesně teda. Jen když, jo? Jo, jen když myslí. No jo, ale tam není to jen, že jo. Kedy? No to jen, že to se změnilo na jen. Ale to dare není dare. To je velké. To je ten člověk. Dare je velké. No. To není žádný jiný význam. To je ten člověk. No a tudíž, jen když myslí, no bokový, no bolec. To není žádný jiný význam. Tak nebo vůbec. Můžeme ji dělat? No ano. No. Oblecuj si. Tady k tomu Lichtenbergově, jo, tak pro Kierkegora, jo tam bych chtěl ten příklad Honzo, že pro Kierkegora platí, platí Lichtenbergem citované slovo. Ne, ať cituje Kierkegor, je to Lichtenbergovo slovo citované Kierkegornem, nikoli citované Lichtenbergem. Pro Kierkegora platí ta slovo? Slovo, Lichtenbergovo slovo, které sám cituje. Ano, ano, ano, ano, ano. To tam máš, já na to český moc nechoupám. Počkej, tam máš pro Kierkegora jín citované ne slovo Lichtenbergova. No. Ale kde tam to platí, tam nejde slovo. Ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano, ano. Jo, a to, jo, když prohlédne opice nemůže vyhlednět a poštol, jo, pohlédne, no a já tam mám, tady tu obravu mám, jestliže se do něho podívá opice, nehledí z něho a poštol. No, já jsem nevěděl, ale ten Lichtenberg, to pravděpodobně je někde tady v Česku, že jo? To by šlo v tom konci. Tak to určitě tam bude, já jsem to ale neměl v noci, takže jsem si nevěděl, ale to bude jistě dobře přeloženo tam. Dobře, no. A místo teda to náhlednu, pohledne by tam mohlo být nahlíží třeba, že? Ale stejně nelepěj se pouknout do toho. Až to pohledne, když pohledne, opět se může pohlednout z šipma a vidí něco jiného, že? Když nahlíží, opět se může vidět, že to je proč tohoto je. No tak to ví. A tam to už dále není, ten konec už souhlasíte všichni, no. Pánoši za nemožné náhlasování... Vyučovat by Slovendeře. Jo, tak musíte vyučovat, jo. A vyučovat děli by bylo potom případně. Jo, a ještě teda, já nevím, to je otázka čeští. Já v takovém povědomí mám, že patřití, které by měly být, čeští českosti nebo co, já v takovém povědomí mám, že patřití, základní význam je koukat. No, oči mé patří k horámům. Nikoli, že by náleželi k horámům, nebož na ně koukají. Takže já vždycky radši místo patřití dávám náležití. Ale nejsem si jistý, jestli to není má chyba, jestli už se to ještě vůbec cítí, ten rozdíl. A samozřejmě nikoli náležejí, nebož náleží, bude, jo. Náleží, ne? Vlastně některý říkají náležejí, což mě taky štve. Mě říkali od malička, že ty koti patří, ale mysleli, že ty koti náleží. No tak, já nevím, začneme, ještě něco dáme, nebo skončíme? Počkejte, já se podívám, jestli tam zrovna je něco. Takže si aspoň kousek uděláme teda, nebo já chcete být sám taky, jo? Tak já ještě to vyhržím. Jenom tak, jenom kousek, jo, abysme se do toho traku, abysme se konečně už přehojili. No tak dobře, tak na straně deset, na straně devět, jo? Německé na straně deset. Tak tady jsem si já poznamenal jenom, že necítí se být tady, je ta úplnost na podstatce, necítí se být pozitivní výrazem svého věku, spíše svým bytím vyjadřují... Se svým bytím. Spíše svým bytím. Se svým. Já jsem to škrtnul to si. Aha. Spíše svým bytím vyjadřují negativně to, co věk jest. Ty to máš spíše se svým bytím vyjadřovat negativně. O tom. To je takový. Jo. Někdy naprosto zabržený, prohlednutý a ty tam máš úplnost. Prostě kde to je? No tady to je. Já mě nenapadlo, že to bude být dále. Jo. Jsou to šílený věci, které dá se být. Úpadek prvá. Je rozklad. Je rozklad, nebo zámík, ale to je úpadek. Jo, tak měníte to opravit na rozklad. Rozklad, jo. A já bych tam byl ještě prohlednutý ve svém rozkladu. Ve svém, jo? No, protože to, no, nebo ve své rozloženosti. Možná to bylo ještě lepší, než rozklad. No, ale další většinou. Jeho věc je, že žije v Ukrajině, ale to bylo dobře, a jeho věc je, že v své věci dokonce představuje, a jeho cíl je dovést až do konce, co nd, v čem je v jeho věci, tam ta bytnost. Jo, tam bytnost asi, že jo, to já vím. Tam ještě bytnost taky, ne? Ne. Tady to je podstata. Já bych to představil jako vlastní bytost, ne ve vlastní podstatě, vybř vlastní bytostí. No, já jsem si taky potom říkal, že by to, to se mohlo škepnout, jo, když jsem si to četl potom, že? Jo, zdá se, že jejich úkol je dovést až do konce vlastní, kým čím, vlastní bytostí zkušenost tohoto věku. Bytost čím je to? No jejich, to je jejich úkol. To jsou oni, ve vlastní bytosti. Takže myslíš, že tam je spíš ta podstata? A, člověče, možná to máte pravdu. Já to četl úplně jinak. Já to četl úplně jinak. Já jsem to četl jenom v svojím věci. Jo, tak můžu dál. Ale tam je chyba, musí být v té německé věci. A to? K čemu se stavuje to Seine Wirklichkeit? To je k tomu Wesen, jo? Vesen, když Wesen je das. Jo, to je vlastně správně, těcá. Zase, jejich... No, das, tohoto je stejný jako das Wesen. No, zase to navozuje na to Ihre Aufgabe scheint. Seine Wirklichkeit selt vollkommen zu sein. A Aufgabe není Seine, to by bylo Ihre Wirklichkeit. Tak to nemůže se stavovat kaufgabe. Čili, vo jakou skutečnost tady jde? Či, si ptáš se či? Čeho? Jo, moment, tady se přece hovoří o Kierkegóravi, že jo? Celou tu dobu. Kierkegóra a Ninče, to je na začátku. Jo, tak to bude ten věk. Myslíte, že se to přejeha. Co vlastně například, víš co, ale co zajím, jak může být úlovou být? Ano, tak tady to může být.

====================
s2.flac
====================
Co pak tady zatím byla předtím řeč o místě obratu? No ale byla. No ale když jsme v ruinách, tak od té doby nějak muselo dojít nějakému obratu, ne? O místním obratu se vám jako by už předtím hovoři, že? Kdyby oni chtěli tu zkušenost toho věku dotáhnout do nějakého konce a pak to překonat, no? Tak tam by, jako dejme tomu, k nějakému obratu mohlo dojít, že jo? Ale... Ale jako je to o to, jasno? Prostě je to možná takový, no, od nej... Není to od nejfér, prostě za věc, jako vendefunkty, to je, že o tom si upozorňují, že jako je tu jaké obrato a on to tam dá prostě bez upozorňování najednou, jako samozřejmě by jsme měli všichni vědět, o jaké jde vendefunkta. Nevíme zatím o žádným, oni se snaží vy... Hele, když tady říká před tím, co je jejich úkolem, nebo jak chápou svoji úlohu, že tu zkušenost provisná až do konce, umřít su überwinden, tak je v tom obsažen obrat. No, no, no... Prostě málý to by překonal. Že nevědí jak, že nemají ponětí a ani nemají v úmyslu dělat něco novýho, stavět znova svět na tech ruinách nebo něco takový, to je jasný. Ale nicméně jsou v tom okamžiku, kdy má něco přijít. To on tam zdůraznil, že oni ukazují, že něco novýho se děje, něco novýho má přijít. Teď jsme úplně na dně, vezměme to vážně. No a co to znamená vzít to vážně? Vzít vážně ten okamžik. To je smysl, proč tam mluví o tom vendepunkt. Ten vendepunkt je důležitý právě protože teď. Ale český to je takový divný ta věta, protože v místě obradů upozorňuje na okamžik a za tím, že aniž by chtěl přehlednout smysl a cestu dějení v celku. Aniž by chtěl... Pojďte tady po pozici okamžik a celek. Upozorňují na okamžik, aniž by chtěli přehlednout celek. To znamená, že ho nechtějí. Ale za to přehlednout česky je dvojsmyslní, že tam musíme říct něco, aby bylo jasný, že by dělali přehled. Přehlednout znamená nedělat přehled. Tady jde o to dělat přehled. Tak jak to říct. Aniž by se pokoušeli vytičit přehled, vyjádřit přehled a tak dále. Takhle to nějak musíme přeložit. To i ve větu opravdu je v Němčině jednoznačný? Ano. A znamená co? Přehlednout to panoramaticky všechno. To tam vidíš. Přesto předevšechno dám blík. Dobře, já jsem to dával úplně obráceně. Jako, že to stojí v opozici. Já dávám pozor na okamžik, ale přitom nezapomínám na celé. Ošetřenost asi tam bylo. To by nemohlo být. Co? Ne, to by nemohlo být. Tam je ujbrzejn. Víš, to by muselo být, ne ujbrzejn. Ujbrzejn, přehledu jsem to. A ne ujbrblikt, to je jednoznačně. Oni to nechtějí přehlednout, jo? Ne, nesnažejí se dělat přehled potřebně. Já jsem to celou dobu četl, že v tom okamžiku chtějí ještě přehlednout ten celý. To vykládám. Ne, ale já jsem tam ten negativ, ten zápor, chápal jinak. Já jsem přehlednout chápal, že to musí nahlídnout celý. Ale ty zápory jsem tam nevěděl správně. Právě nechce to nahlídnout. Takže to přehlednout opravdu by zaváděl. Aniž bych chtěl dělat přehled. No, no, no, třeba dělat přehled. No, přehled. Ale to už je zase vypočítávání, jo? Když děláme přehled o něčem, že? To už to řadíme jedno za druhým. Aniž by se ohlížili, chtěli ohlížet na, to není zcela přesně ono, ale zní to docela pěkně. Aniž by se chtěli ohlížet na smysl a cestu dějin v celku. Dějin v jejich celku ještě bych tam dal, aby byl jasný. Dobře. A co to znamená? No, to znamená se, že teda nechtějí být historiky. To nechtějí. Na druhé straně, ale když... Ani nechtějí být, ani nechtějí ukazovat na hledat ekologiku. Dějíme v okamžitých dějinách. Ne okamžitých dějinách. Chce se říct, že jsou to vůbec, jako myslíte, nedějivní v tom, no. Tady jsme s tím tak prostě řečeni, nebo vůbec řečeni podle nás. No, jako historik. To, když řekli vláda, že nechtějí být historiky. To nestačí. Protože ani nechtějí. Smysl dějí. Tady dějí být lidi. No, nevím, jestli to nepřeceňuješ, ten smysl. Tady se tím myslí pravděpodobně smysl v tom fenomenologickém významu. To je všecko, co vidím, tak má smysl. To jest, jim nejde o tu minulost, aby ukazovali, co se tam stávalo, jaký to měl souvislosti. Prostě oni poukazují na ten okamžik, ovšem ten okamžik interpretují jako určitou závěrečnou podobu toho krachu celého předcházejícího období. Oni vlastně ten smysl v tom nadhistorickém smyslu tam říkají. Oni jako historici neukazují, od co tam šlo v těch dějinách atd. Proto je tam ten vék taky. Ale že je to krach, že to všecko zkrachovalo, přičemž oba mají dojem, že na začátku to bylo výborné. To je na to zdůrazněno. V okazovu, že teď to stojí za Petrek. Nemění se tady ten smysl a cesta dějin v celku, ty dějiny, jak byly v tom věku chápány? Že to není ten smysl, který byl těm dějinám toho věku dává? Že to není ten smysl, o kterým říkáte vlastně? Ne, ne, ne. Že to dává. Oni se o to vůbec nepokoušejí. Vykládat, polemizovat s tím, jak se to chápalo dřív a říkat, jak se to má chápat. Oni o tom vůbec neříkají. S tím se prostě nepářou. Ale že se jedná o ten smysl, který byl dějinám dáván v tom věku, od kterého oni se odpracují. Dáván? Co to je dáván? Co si o tom mysleli lidi? Ne, s tím se nebudou párat. A s tím, jakou to měl smysl, taky si nechtějí párat. Jim jde o to, že někdy na začátku bylo něco a teď to jde dolů. A teď jsme na dně. Takže se s tou historií vůbec nehodli zabývat. Procházejí tu cestu dějinadla, aby ukazovali, jak se postupně úpadek prohluboval. Takže tohle, co tady je míněno, vůbec nezajímá. A ten následující podstavec to rozvádí, že nejde jenom historicky, že se to hospodářsky analyzovalo, technicky, historicky, politicky, sociologicky. A to všechno nechávají stranou. No ale zase musím se vrátit k tomu, že v češtině ta druhá věta mě nedávala smysl. Vzorem v té první. V tom druhá? Že květě kagonaliče se domnívají naproti tomu, že v pětnosti člověka samého vnímají stejný substanciální... Takový stejný, to je chyba. Tatéměř. Tatéměř. Takřka. No ale... Nejdálek. Ahoj, ahoj! Já to mám. Ale i když je to takřka... Jo, já to čekám. Tak je to o tom, že naproti tomu, jo, to by znamenálo... Jo, a tato první obecní, taková byla sná. A proč naproti tomu? Oni dva se domnívají. Jo, řík se to asi, ne? Jo. Že v pětnosti člověka samého... Tak by nic nevadilo. Hm. Ne, ne, ne, ne. Píďo, píďo. To je fajn, no. No taky se chtěl právě optat, jestli bys nechtěl level na taky, no. A když ne, tak i hdy, no. Tak jo, fajn. Ahoj, ahoj. Ahoj, ahoj. Tam máš ještě, jako, ještě další věc, který to znesme, je to pochopení, a sice, že jsi tam foregang přiložil jako případ, no. Foregang je proces. Substanciální případ, no. Substanciální foregang, jo. Dále jsi si to znemožnil pochopit ještě tím, že jsi to bytnost člověka dal nakonec, a ono je zdůrazněná tím, ty jsi dal na začátek, a ono je zdůrazněná tím, že je tady na konci, no. No mě spíš zarádi to, daj Geigem, proti čemu to má být, jo. Naproti tomu Kierke Goraniče, a to mě zajímá, to naproti tomu. No, ty předchozí bytě, co? No, naproti tomu obecnému mínění, že. Obecné mínění je, že docházel historickým jistým změnám, no a oni naproti tomu mají za to, že dochází k substanciálně proměnění člověka. Jo, tak takto, aha. Jo, jo, jo, jo, jo. Ale pozor, invézení. No, tak já jsem to zkrátil. Když substanciál, tak invézení, samozřejmě. Vézení je substance, kromě u Heideggera, že. A ještě navíc teda o všem je tam naznačena ta Nietzschovská a Kierkegaardovská polemika protimetafyzická a proto je tam teda jako se ukazuje na to, že to je vorgang. To znamená, něco se děje se samou podstatou. Podstata je to, co stojí. Čili se s tím nemůže nic dít. Takže tady, když se řekne, že se děje něco s podstatou, tak je to vlastně polemika s Heiglem. Nebo, a možná ne, s Heiglem. I v souhlasu s Heiglem, ale s tou celou tradicí. Prostě se míní za to, že historie je to, co se děje na povrchu. A v podstatě člověk je stále stejnej. Ty nabrhneš překládat tu Vézen jako podstatu tady tentokrát. Já bych byl proto. Mě to tady ruší, protože potom tady napsalo, by to bylo teda jako invézeně v podstatě a to zase český materiál. No jo, no. Tak by se tam mohla být v samotné podstavě. V samotné podstatě člověka. A ne v člověka samotného, že? Čili v samotné podstatě člověka. Tamto im Vézenes Menschen selbst, můžeme to selbst stáhnout k tomu Vézenu. Klidně. I v Němčině. Chtěl jsem tě objevit, že bych vás řekl tu chybu, když jsi setřel byt na ty věty tím, že v bytnosti člověka samotného vnímají ten substanciální, je to obrácené, protože já to přesvítlám při možnosti, že vnímají takový substanciální průběh v samotné podstatě teda člověka. A ten průběh, vy jste to rozhodli průběchně. Jo, já nevím jak to přeložit. Událost. Děj. Děj, no. Děj, událost, no. Proces je nejpřesnější, všem to zase není taky český. Jak by se to přeložilo? Příběh taky se to překládá. Příběh je k věště, ale... Ne, ale i tady v tomto případě. V tom případě. To bys pak musel brát pohled na každého. Možná děnní. A taky není. To je to děnní, to je... Nevím. Nevím, teď mi se napadá proces, je nejpřiměřenější, ale je to blbý slovo. Já tady mám událost. Událost to... No, možná, že by to šlo. A substanciální potáh... Máte tam, jo, jak je to přeložený? Substanciální, no. Substanciální... Takže je to substanciální událost, jo? No, že v samotné podstatě člověk... Vy... Napravdu domů tě věděl, napravdu domů tě věděl, a my Česi domnívají, že vnímají takovou substanciální událost v samotné podstatě člověka. A vnímají, tam zjišťují. Zjišťují, jo. Ono teda, já vím, že Várnemůk je to, ale to Česky tam vnímají, to je... Zjišťují, tak říkám, substanciální, a v bytnosti tedy, tam jsme řekli v podstatě... V samotné podstatě. V bytnosti člověka samého. Tak je v bytnosti člověka samého, ale v samotné podstatě člověka. V samotné podstatě člověka. No, no, no. No, no, no, no. No, tak potom je to, když třeba, jo, jo, jo. No, tak potom je to jasný, to napadatí, že? No, to je to všechno. Tak. No. Děkuji, jak je chodit, tak tady se máme. Takže obsahové, já myslím, že to celkem žádný problém, problém tam není. Já teď už jsem v tom dalším, jo? Já taky jsem v tom dalším, ale tady taky není nic. To jsme už snad tady pro... Vyjasněni. Pro někde předtím. Ale tady teď tam ta odstivost, která je v tom dalším, která je v tom dalším, která je v tom dalším, která je v tom dalším, ale tady teď tam ta odstivost se používá trochu v jiném smyslu, ne? Nebo myslíte, že to má stejný, stejný smysl? Protože dřív ta odstivost byla brána jako něco dost podstatného, že? Ještě nakonec jí potrhával, že? Pro ně je důležitá ta odstivost, jo? Pro kejakegora a pro ničeho, že? A tady se hovoří, že když ti křestelné si to přiznají, že? Tak se ukáže, že v této odstivosti je trocha pravdy. No to je, co to znamená? Za to je opravdová odstivost. To se tím myslí, ne? Že to skutečná odstivost je, ale ještě by v tom pravda být nemohla, nemusela, to nesmíte tak vykládat. Ne, mě šlo o to, jestli taková odstivost, jo, je brána jako něco tak základního, jako on vypícha u někdo a u kejakegora, ne? Ne. To je právě předmětem toho, jestli je opravdu tak základní, neboli pravá. Jo? Jestli v této odstivosti je opravdu prav, do té míry ta pravost. Jestli je to opravdu pravá, nakonec, jestli je v něčem pravost, znamená to, jestli to je dost pravý. To je to tež. Nemůžete to oddělit od sebe, že ta podstivost by byla nějaká forma bez obsahu a mohla by v tom pravda nebo podstivě lhát. To není, to prostě nelze. Podstivost znamená, že v tom musí být pravda, ale že vy se můžete pokusit podstivě něco udělat a ono to může být novej klam. To je smysl, zejména z kejakegora je to furt, jak se může člověk klamat sám sobě, to je tam s důrazněm ačely. Když on tam říká tohle, tak to nesmíte vykládat tak, že by připustil, že to je správná podstivost a teď je otázka, jestli v ní přece jenom kousek pravdy. To ne. Dotém mír je správná, do jaké je v ní to pravý. Je to spíš tak, jestli na této podstivosti je opravdu něco pravýho. Tak se to myslí. Jestli je to pravá podstivost. Někdo může se jenom podstivým stát. A sám sobě taky. On jakoby chtěl být podstivý. Co on může víc udělat, než chtít být podstivý. To rozhodující, jestli je to opravdová podstivost nebo ne, nezáleží na něm. To je ten smysl. Proto taky záleží potom, jestli má ten bifalty. Čili nakonec ta opravdová podstivost, ta opravdovost té podstivosti se ukáže až teprve na posledním soudu podle Kierkegora. O tom si nemůže být nikdo jistý sám. On říká, že to se ukáže tady při tom přiznání. Jo? Jasné. Když dojde k tomu přiznání, tak se ukáže. A když teď není souhlas, to se musí nějak ukázat už teď. Že ta podstivost je neskutečně podstivá a respektive, že vlastně tady je něco, co by bylo trochu z té pravdy. To se musí nějak vyzkoušet už teď, aby bylo vidět, jestli se má dál pokračovat, protože když to souhlas nemá, tak se musí opět všechno, jak to tady má, ale s brechem. Zlomit. Zas všechno rozhodit. Zlikvidovat. No vlastně naopak musí ten Wi-Fi a prodřetelnosti se musí zkoušet. A jak se to zkouší, že prodřetelnost řekne, uzná, že to je něco, nějaký sákac, který se dá budovat? No jo, ale vy to interpretujete, jako kdyby to byla zkouška omyl. Jako kdyby to byl laboratorní experiment. To není. A pokud ano, tak to je experiment, kde není člověk tím experimentátorem. Níbože kde to je ta prodřetelnost. Prostě a dobře, když ta prodřetelnost tomu ten svůj souhlas nedá, tak to skončí všecko zase. Né, že člověk to musí opustit. Tak se to zase zboří a v té nový hrůze povstanou zase noví lidi, kteří to bohu zkoušejí jinak. I on tomu bude zkusit jinak, že no. Bohu štěhne. I on, no, když on neví. On je v téhle hrůze. No, někdy se to zboří, že nemusí. Ale on to přežije, že on to nemusí přežít. On žije teď. Ne, samozřejmě, já se chci omezit na věci jako kratší, jo. Nené takové, které mají dálko sáhle jednost. Ale mohou být i následky, které se objeví v brzovitě v každodenním životě. Prostě na to člověk naráží, že ho se udělej. Ne, ale on nechce opustit ani to své století. On je tím světkem, jak to jde ke dnu. Čili, co by to pro něj znamenalo ta nová hrůza? No tak pokud by to přežil, tak by byl světkem té nové hrůzy. A ne, že může zajčít jinak. On nijak nezačal. On je jenom tím světkem hrůzy. A Nietzsche podobně říká, že nikdo z těch, co žijou, nepřežije do toho na člověka. Čili, ani jeden, ani druhej si nemyslí, že je něčím víc než možíšem, který možná jenom tak z dálky uvidí tu novou země, ale nevejde tam. Tak, to je možný. Ale to opravdu vypadá tak jako, že to je takový všechno se musí zlobit, aby... Jo, to je prostě souditý padlík, ale... Ne, ne, ne. To je prostě... spůsob řeči, aby jako... Aby se vůbec někdy... Celý pokus o novou společnost naprosto strskotel, aby potom pár bláznů začalo znova. Samozřejmě, to je jenom retorika. To nemůžeš vzát doslově, že opravdu strskotel za tím účelem, aby pár bláznů začalo znova. To ne. Takže to je jeho retorika. To je jeho retorika, ale zejména tady jde o toto, že to musí brechnout, to znamená, že ne, že to lidi musí brechnout, že se to všechno zase zhroutí. Jo? Že se to všechno rozmetá, rozláme. Ale možná opravdu bych tak chtěl se odchvílit moc toho přesvého předkanu univerzitky, protože... Jo? Tak přesvé předpan všechno to tak zase třeba... Mimochodem, kdyby se to mělo vykládat jako, že lidi to musí zlikvidovat, tak to by tam bylo so mustem man viderum ales brechnum. Ale tady ne, so mus viderum ales brechnum, to znamená, zase to všechno zrupnout. A proto říkám, že tím, jak to přetáhá do slova, tak se musí opět všechno zničit, tak když celý kruh... Zničit je... ne, ne. Zlomit, tak to by bylo jako, že my to musíme. Prsknout. Musí to prsknout. Musí se to zlomitnout. Tak bych odklonil od předvaru a napsal bych, tak se musí opět všechno zhroutit. No? A pak je jasný, že zhroutit se to... A to je ono. Já myslím, že jo. Zlomit, zhroutit. Zhroutit, no, no, no. Poč... to nemá aktivní význam žádný. Nemůžeš něco zhroutit. Samo se to zhroutí. Ono se to zhroutí, že? No, no, ale myslíte, že se to samo zhroutí? No, tou prořetelností se to zhroutí. Ano, no, právě. No, no, to je zase to, že? Ale to není akt, že? Ale jako když experimentátor se vyzkusí metodou moctivě, když to nebude více uhlást, tak to zase bude muset zlomit a zkusit to na něj jírat, jo? A takhle, když je na to zhroutit, tak to ukazuje naprosto jasně. No a tam je odkaz na 14. Ano. Ten co? Nevím. Tam to nepoznají, myslím, jo? Pokud je tam odkaz na... Angrif antichristenheit agitatorische schriftenhut auf C.C. Angrif antichristenheit auf C.C. Angrif antichristenheit auf C.C. Angrif antichristenheit auf C.C. Angrif antichristenheit auf C.C. Zkrátka něčeho. Chr...142 140. A v závorce, že to je, Čili... Čertvie. A německy to vyšlo v tom, agitatorische schriftenhut auf C.C. Ale je to chr? Tady by ovšem mělo někde být, co to je chr. Mně se strašně dlouho teď nepřišel žádný Němec, kterým bych mohl pověřit. On sem přijde, ten jeden kluk, a ten má německý vydání. Nový? No, nevíme, na kolik je nový. Ne, má německý vydání, toto je holandský. Jo, tak, německý vydání. No, to by bylo dobrý teda, ponímač toho pravdepodobně, zvláště jestli to vyšlo jistě za zprasovat život, tak to přehlít a ty chyby tam už nebudou. To by bylo dobrý teda. Já sem to mnohokrát v minulosti sem to objednával, já sem to potřeboval a chtěl sem to mít jako tak podoplnit, a pak jsem udělal jiný věci a nikdo mi to nepřivezl. Ani sem nevěděl, jestli to vyšlo. Takže to je dobrý. Takže vy víte, že je německé vydání, no to by bylo asi z 50. 60. let. On dojde do těch třeba... Vás se potřebovalo ještě... Tam je taky souborový grad, ale to je... Ne, Jasperse. My mluvíme o tomhle nový vydání týhle knižky, co čináme, víš. Já mluvím o tom, co tam mají. Jasperse, co tam mají. Co tam mají, co tam mají za... Tam mají kilky grad, starý grad, já tam si chci podívat, odkud tě možný... Jo, ty citace... Jestli náhodou nemají to vydání, podle kterého... Šreklis hrůzá, z které opět vyvstávají individua, která jsou schopna unést přestřelství nového základu. Je to kilky grádová myšlenka, on to nepochybně volí první, že jo. To by všem byla taková myšlenka, takový ty bohémy a kultury avantgarde před první světovou válkou. Že se musí všechno sbořit, a takhle je trostka a vrujina... Právě ta moderna, nebo ta postmoderna, nebo ty serialisti, ty prostě si mysleli, že tím, že něco bořejí, tak připravují něco velkého. To si myslel všem také Stalin. A to si patrně myslel i ten Wagner, podle toho seriálu. Já to teda úplně bašně jenom, jak si z toho Wagnera střílejí tím anglickým suchým způsobem. Já si to říkal, pohrodně, kdy ho takto napálkovali. Takhle o všem měl být udělátej. To jsou trapasy, to jsou kasaštiky všechno. To dělají dítalové a podobně, tohle se dělá angličan. Na pláž Němci musí skákat metr dvacet. To je tak dokonalé, ty ksichty, to je všechno dělané. A teď ty ostatní, jak tam na to reagujou. A teď se septá ten hodnostář tam, a kdo je autorem toho hrání. To je skvělý, že to je zkost. To je naprostý zkost. To tady nebylo, já nepamatuji. I tady je hlavní obaha, jak je tam ukázaná. Je to tak krásný třeba, jak všichni ještě pamatují, jak tam řádil jeden zvuk. A teď za chvilku, já jsem vštílý. Je to dost silný. K tomu, že všichni si říkají Verdi, to je svatý člověk. A všechny tyhle seriály běží. Potom Bach. No Bach byl předtím, ano. A co ještě bylo? Offenbach byl. No tak to byla zraníčka. Zraníčka, to odpovědala taky. Ale hlavně jsme byli současnici. Verdi taky byl revolucionář, taky vatikán. Vím, že tam vychází naprosto čisté občanství. Takže já jsem tam starával. Akorát jsme se takové věděli. Verdi, Italo. Víš, to jedině ten Bach, ten to odnes za všechny. Ale kolem je to skoro nejlužtější. Je to Wagner. Kolem něj je ten největší. Ale myslím, že by takhle špatně vydopadl všichni. No určitě, jo. Ale ty národy italové jsou návrhy o hrdí. Ty nemůžou na to čekat. Němci do Wagnera taky. Má to dělat vždycky někdo jiný, co možná. Co tamho říká? Mě zajímalo, co tamho říká Pepe. Pepe to snad nevěděl, mám to vědět. Ale běžte si, ještě druhý faktor, že Wagner tady v naší televizi nebo vůbec byl prezentovaný jako někdo, koho jsme vodným tady celou dobu. Neprve lodní to bylo mám tém, že dávali z těch Bayreuthů přenos. A ten, kdo tam o něm mluvil, o přestávce, tak byl o něm celkově poskytý. Teda o tého hrubě, že? No a teď se mu pojaví seriálovně. Seriálů, to je úplně všechno. Je to perfektně uměný a měl by to být vzorem pro všichni podobné doří. Bez všech oborek ne, no. Ale i na točení vůbec, jak by se ty scény odehrávaly, že byly takové ty hlasy, jak se tam pohybují v tom prostoru. A tyhle ty věci, je to samozřejmě. Jo, je to, je to pěkný. No a výsledek k tomu, takže tam je to teda taky, to prostě to relouční zapáj divadla na troskách o tom, on bude dělat nějaký super hudební drama. Tak, tak ten Kierkegaard to nepochybně tak nevyslal teda. Nebo jo, a pak byl teda přímým předchůdcem tyhle z těch výbuchů. No tak Ránu to chápete. Ránu to chápete, že teda to byl taky jeden z těch nosorožců, který vlastně, za který se pak mohli sklávat ty pamlbové třeljelky. To viděli. Prostě jedli si správně, to je trošku... To byl zajímavost, čeho je to citát. Abych si to mohl přečístat. No, takže to je Kierkegaard. Blbý je, že se to nedá dešifrovat, co to je. Nechajme to já. Podívejte se, já se s ním domluvím a budeme to mít v tom německém. Pokud to bude lepší. No, jestli tam mě by to mohlo nějakej ten... Každopádně to najít se to může, zejména když zjistíme, co to je, tak se to může aspoň nějakým způsobem z toho dánského trošku vyrůštit. Což máme už teda komplet. Tak jo, jdeme dál. Jo, už teda jsme u konce toho. No, to je teda ten rozdíl mezi Kierkegaardem a Nietzschem, že Kierkegaard je přesvědčenej, že to je ta věc v té tradici už židovský, že když to všecko je v khelu a tak dál, takže není důvodu proč strácet tvář, strácet naději, protože Bůh si vždycky těch pár zachová. Tak tady si je zachová taky z kamene syny Abrahamovi, čili prostě vždycky povstanou ty lidi, ta prodvětrovnost už se o to postará, že to vznikne, ale to neznamená, že to období, že je tím spaseno. Naopak to se prokáže, že to jde, tak jak Sodomá Gomorra, zachráněnej ten jenom jeden. Když to ten níče končí jinak, tu prozřetelnost škrtá v tomto smyslu, to je, že by tady nějakej Bůh nakonec zachovával si nic takového, prostě Bůh je mrtev, ten Bůh patří ještě k tomu cahyteltru, to je jenom víra po věra a to rozhodující je v tom člověku samotnému, respektíve v té budoucnosti toho člověka, v té budoucnosti, které on už nedozběje, ten rozdíl je právě v tom, že u toho Kierkegoda ještě furt se zachovává ten tradiční koncept tý božské prozřetelnosti, kdežto u toho níčeho ta božská prozřetelnost se dává do toho vývoje samotného, což je svým způsobem furt ještě pokračování moderny, a ten Kierkegod s tou modernou už skoncovává tímhletím, byť návratem někam ještě k něčemu starýmu. Takže v tomhletom smyslu ten níče je de facto, jak někteří to říkají nepřesně, je darvinista. Ten to všechno dává do toho vývoje samotného. Podívej se, pravda je, že u toho Kierkegoda asi nejsem jistý, že to platí v tom smyslu, jak se o tom psalo teď v těch minulých odstavcích. Platí to pro něj ve smyslu jiným, takovým jaksi základně teologickým nebo filozofickým. To je to, co on nám líčí, že vlastně v té nemoci k smrti, kdy člověk se stává člověkem jedině za té podmínky, že převším Bůh chce stvořit člověka, nemůže ho stvořit, může jenom udělat po to podmínky a aby z toho člověka byl člověk, tak ten člověk se musí zbouřit, respektive projít tou smrtelnou nemocí, to je přetrhat své svazky se stvořitelem. A co to znamená člověk, který je v této situaci, kdy přetrhal ty svazky? To znamená, že on ještě o nich ví, ale nechce s nima mít nic společného. To je opravdu závažná, protože být přetrhanej svazky, to je už to nic společného. A tím pádem se pocítá tváři ztratnícotě, tváři ztratné propastinícoty. A jak ta věta pokračuje? A samozřejmě člověk tohleto vysn má, Freud tohleto vysn samozřejmě interpretuje jako i mágo odce, že to je ještě ten zážitek z dětství, kdy se dítě s takovou důvěrou opírá o své rodiče. A že tenhle základní pocit tam v něm celý život trvá, takže furt hledá od někoho pochvalu, uznání, že to je konec konců něco, co je zakotveno v tom dětském zážitku. Tak to je freudovský výklad. De facto potvrzuje to, co říká ten Kierkegaard, i když Kierkegaard to interpretuje jinak. Ten to interpretuje jako to povědomí, jak to bylo původně. Ne vůči otci, nejbrž, jak to bylo vůči bohu. A to povědomí tam v tom je, čili to, co říká Augustín, že srdce lidské je nevklidné, dokud nespočíne v tobě, tak to je ono, protože z něho počína a teď je odtrženo. To povědomí, že je vytrženo, že je odtrženo, že samo se odtrhlo, to vědomí tam zůstává. Takže tato struktura je různě vykládána, ale v které se mnoho myslí trochu schodné. Strašně bych si přál, abyste byli mohli Kierkegaard dočíst tu Freudovu analýzu naopač. Jistě by to chápali my ještě velkší analýzu sebe sama, protože ta Freudová vypadá jako ta velkší. Ještě byste mohli dělat něco po bohu, ale Kierkegaard je ještě rovnou řekl, že to je obávala ofice. Teda je. Freud se k němu dolí, to je obávala ofice. A dál už se nedá dít. Freud je prostě, poměr soudu, myslitel dost chavej. On má skvělý nápady, ale filozoficky je nezrelej. To je ta strašná chyba. Proto tolik filozofů se na to Freudovství dává, protože tam je ohromná příležitost, že tam jsou prostory pro vymýšlení nových věcí. Totiž základní otázka je, jak vůbec vzniká to, že to dítě je schopno pojmout tu věru tohoto. To je zázrak. Kde se to bere, to spolehnutí? A proč ten zážitek toho spolehnutí nepomíní? Když u všech zvířat pomíní, když něco takového najdeme třeba v imprintovaném kačata všelijakým, tak tím trvá nějaký čas a když vyrostou, tak už se neznají. Ty děti nepoznají svých rodiče a rodiče nepoznají svých děti. Tam to nikde nezůstává. A jak to, že u člověka, a není to vztah k otkoci, nebože najednou se to přenáší někam jinam. Jak je toto možné? To úplně nevysvětluje. To tam jenom zjistil jakousi obdobu, ale co když právě v tom dětství se děje něco, podobně jako při embryonálním vývoji, že se zoupakovává celý vývoj. Čili jak říkal, že se nejde dále, to je ono. www.hradeckralove.org