Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Kaz a.flac
====================
O těch reálních změněch? Většina světářským neustále kapilouky o tom, jak je žít za naše hříchy a tak dále. A myslej si některý, že to je to ono. Se to úplně přesně na tom poznáš, jakmile bys někde v písku si řekl, kdyby to bylo nějakou reálnou zdělu a už to chápu, že se to někamu nepatří. Když by byl normální člověk, když by už přiznal, že je tak blbej, že se v tom nevyzná, tak by řekl, promiňte, ale já tedy nemůžu takovou funkci zastávat, když se v tom nevyznám. Tak on ji zastává, letá a přitom si dovolí veřejně hlásat, že samozřejmě to tomu nerozumí. Tak proč tam leze takový blbec? Tak to je loupost taky? No samozřejmě. No jo, ale jaká? To je loupství. Ty netřekročitelný meze například jsou taky v tom, že musím vědět, čeho jsem schopen a čeho nejsem. V čem jsem kompetentní a v čem ne. A nekecat do všeho, když se o tom mluví, když o tom nic nevím. Člověk nějak musí vědět o sobě, jestli o něčem něco ví nebo ne a ne pindat. To je taky nepřekročitelná hranice. A nebo vrát na sebe funkci. To je absolutní záležitost v tom vidět nějakou životní metu, že ho jmenujou, že ho odhlasujou za nějakého funkcionáře církevního a tak dále. Když je vůl, tak si toho máme vědom a ne vůl, aby to odmít. Ale to je, pardon, ty hranice jsou stanovaly dva určité otázky o společnosti. To je nebezpečí. Jak to formuje Bonhoeffer, tak by se to tak dalo interpretovat. Samozřejmě, to je nepřijatelný, čiže já bych to neuznal v tom případě. Ale já si myslím, že by to bylo nepochopení Bonhoeffera, že tohle nemyslel. Ale on to formuje tak, že by se to tak dalo interpretovat. To vám dávám za pravdu. Samozřejmě, že to není jenom záležitost. Ale asi je to takhle, když třeba rád vytýká Sokratovi, že při své obhájovách, že se nesnažil přesvědčit ty zkromážděný občany jaténský, že je provokoval, tak na jednu stranu, že se je nesnažil přesvědčit, by podle Bonhoeffera bylo správný. Protože přesvědčovat hloupý nelze. Ale byli opravdu hloupí. Neudělal on spíš něco, že je hloupý, ale udělal nebo dělal. Pomáhal dělat tím, že je vyprovokoval. Rád vytýká, že není to vlastně nelidský vztah k těm občanům, že ten Sokrates je tam takhle dráždil. Na tom něco je. Nejde o to se jim pokořovat před nimi, se jim přizpůsobovat, dávat jim za pravdu, i když pravdu nemají. Ale přece je tady jisté, konec konců byli to jeho spoluobčané. Proč se nepokusili jim nějak otevřít trošku moči. Byla to skutečně tak blbá vláda v těch Atenách po tom pádu, že se nedalo čekat. On se neměl čeho bát. Jediné nebezpečí, které mu tady říká von Hefr, že to je nebezpečný, přesvědčila ty chlupce, ale on se nevyhnul tomu nebezpečí tím, že je provokoval. Takže jemu žádné nebezpečí horší nehrozilo. Proč tedy provokoval? On se mohl pokusit je přesvědčit. Tato otázka je přece něco jiného než přiznat, že ty, co mě soudějí, mají právo na to mě soudit. Nemají samozřejmě, ale přesto je nelidský, se jim tak jako sarkastický vysmát. On mě soudějí jako vinnýho a já si mám navrhnout trest, tak tam mu říct, aby mu zatrest, aby ho živili doživotně v pitaneju, což se dělalo nejzasloužitějším občanům. To je muset dožírat. Jaký má smysl dožírat ty bldce? Dobře, když nemá smysl přesvědčovat, tak něco jiného, ale dožírat, to taky nemá smysl. Mě v žádným případě nenapadá, že by ta obecně platná morálka měla být nějak extra závazná. Samozřejmě, že závazný je to, co má být, bez ohledu na to, jaká je momentální morálka. Ale zase úplně se na ní vykašlat nelze. Musím nějak být trošku s těma lidma. A když oni tu morálku takovou nemají, tak já na ně musím pomalu. A nemůžu dělat jenom toho střečka, co ty kobyle ušlechtilý a tenský leze do ucha a těmi pobízí a k tomu, aby se vzpínala, a eventuálně plašila. Ten respekt těm lidem to ještě neznamená, že jim dávám za pravdu. Já nemusím tu jejich morálku uznávat, ale musím jich respektovat. A jednat s lidma, kteří tu morálku uznávají, pokud uznávají. Pokud je to jenom podvod, tak je musím odhalovat. Ale to zase neodhalím tím, že se jim vysmívám nebo že je provokuju. Prostě je tady něco mezi. Taková arogance Sokratova, navíc krytá takovým a zastřená takovým a teď nevím, jak bych to nezval. Vníčí nátěr to má jako ten Rolandův dobrý člověk. Prostě je taková jakoby dobrosrdečnost nebo vyzývá je aby se zasmáli spolu s ním nebo ukazuje, že je chápe. V podstatě je to útok, obrovský útok. To je ta chyba. Je daleko spíš a snesitelnější pro lidi, když s nima jednáte hrubě, útočíte a oni cítí, že berete vážně. Když to on s nima mluví tak jako s nedospělejma a provokuje je. Prostě to nemůžou lidi přijmout. Takže závěr je, samozřejmě, že nejde o to se adaptovat na to, co vše obecně uznává. Ale je potřeba reagovat jedna takovým způsobem, aby bylo jasný, že to nějakým způsobem respektuji, že to beru v potas. I když to neuznávám, takže ty druhý lidi uznávám. To je mezi tím něco. Prostě se postavit proti všem, když se člověk dostane nechtět, když se dostane do situace, kde je naprosto izolovaný. Pak už není kam vycovat. Pak už opravdu i ten potkan, když je v tom rohu, tak zdivočí a začne kousat, ačkoliv člověk je mnohem větší než ten potkan. Takže to je jiná situace. Opozice proti všem je, myslím, tak jako lidský nescela akcetovatelný, nescela přijatelný. Je to vždycky nějaká chyba. A zejména chyba intelektuálu. To si intelektuál nikde nesmí dovolit. Tak docela bejt proti všem. Frontů určitou ano. Proti těm vydřidům, proti těm podvodníkům, proti lhářům, proti těm podvodníkům ve veřejném životě. A já vím, co všechno. To je něco jiného. Ale tak jako vyjádřit se po všech najednou. Mě je sympatické na tom Bonhoeffrově, že tam říká, že i když je ta situace nejhorší, tak když si uvědomíme, že hloupost není nějakou výbavou přihrozenou, ale že je, že vzniká jako důsledek, vedlejší důsledek určitéjch reálných okolností. No tak svým způsobem je to takový přejnej, nebo takový sympatizující pohled na ty hloupí lidi, protože jim to dává šanci, že v předpokladu, že se změní situace, takže najednou se ukáže, že oni tak hlubí nejsou. I když v současné chvíli jsou hlubí. Takže postavit se tak sveřepě proti ním, i když v dané situaci jsou hlubí, znamená nerespektovat jejich budoucnost, jejich možnou budoucnost. Po jistejch změnách oni se můžou ukázat daleko lepší, než teď vypadají. No, proběhlo to, skutečně to tak asi pak proběhlo, s tím nebezpečným národem, alespoň a rentová to tak píše, že pak najednou byli zvnišku, a svobodně najednou se strašně nevěděli, jak mohli být tak hlubí. A vcelku nychle. Netrvalo to tak, že by byla celá generace zatvrzenejch, co ještě tátá generace zastala. K tomu je třeba ještě dodat, že to bylo za situace velmi nepříznivý ve skutečnosti, protože byli osvobozeni tím, že byli základ poničení. Jak to bylo právě osvobození? No, i poničení dobře, ale zejména, že byli osvobozeni těma američanama, že ty tam zaváděli ty. Oni tam zaváděli tu kudenacifikaci třeba, a hrozně nikdy to nebylo. To byla taková absurdita. Nebralo se to pořádně. Mělo to strašlivý vady. A přesto to jistý pozitivní výsledky mělo. Čili kdyby se to dělalo inteligentně, tak to mohlo mít ještě větší úspěch. No, ale to všechno právě ukazuje na to, co byly ty dnešní změny, to by mohla být přímo s zákazem nějaké teologie osvobození. Tohle to bude... Nějaký větší změny? Jedině předkázat prosím větší osvobození. O vnitřní. Přičemž tak papešti jezdí po Latinské Americe, aby ukázal, že takový to vnitřní je důležitý a to vnější je až druhý. A tenhle tvrdí úplně obráceně. A tím by byl, kdyby ho asi znali, tak by byl velmi vhodný pro ty Latinsko-americké. Voda je ta, že to je vždy několik formulací. To je třeba provízt. On to už nemohl provízt. V textech Bonhefrových, že to je jinak, kří následování třeba, nebo s autorům komunu, to je neoprvní text. Tam je to všechno ještě strašně útersky. Tady on překonává sám sebe de facto, jako úterána. To je opravdu... Teď je otázka, co, kdo, jak, kdo to má provízt. No ale... Evidentně si tam připravuje, jak si zdůvodňuje to, že se dokázal spojit s cizí moci proti vlastnímu lidu. No tak to samozřejmě, to tam ještě teda není. To je otevřený, že on to zapíral. Že on byl popraven teda... Než to celé prsklo poslédce, že... Už dost později. Ale tady nesmíme zapomnět na jednu věc. Že... Bonefr sám prošel vnitřním oslobozením. To je, že to takto viděl. A že vlastně revidoval svý dosavadní úterství. My jsme dostali do kriminálu. Nebo to je tady ještě ne do kriminálu. Ale spousta věcí dalších, které by se mu takhle začaly objevovat. Ale tadyhle to bylo teda těsně předtím, než se dostal do tý vazby. A kdy už teda na plný pecky illegálně pracoval v té opoziční církvi. V té opoziční církvi, tak vlastně v této situaci, ještě pod tím zvýšeným tlakem, on se vlastně vnitřním oslobozoval. Takže, to je možný vyložit mojím způsobem, že se mejlil, a že první je vnitřní oslobození. Já myslím, že nikoli, že to musíme chápat takto, že teprve, když se člověk rozhodne pracovat na tom vnitřním oslobození, kdy se, tak říkajíc, dostane konečně na nějaké místo, kde funguje a nejenom uvažuje vnitřně, tak nejenom, že se odevře jeho svoboda vnitřním, ale zcela překvapit, že je potřeba zaujmout to stanovisko skutečné, že v tu ránu, nezmíme to zjednodušovat tak, že nejdřív je potřeba všetko osvobodit a pak už ty lidi se podají vnitřně. To není tak. Jde o to se rozhodnout pro to vnitřní, o to pro to vnitřní oslobozování, a v tu ránu najednou ta vnitřní svoboda se začne otvírat. Já aspoň bych řekl, že ten správnej výklad je tenhle. Ono problíhá většinou. Z mýho mládí si vzpomínám, když jsme se rozdělili ve dvě parti, tak jako následově ty jedný tvrdy, že je potřeba se snouknout po nějakou změnu ve na ven, a jiný tvrdě, že je potřeba větších pracovat na sobě. To byl takový dvojí vázov. A to nekolik ukázalo, že ty, co pracují na těch mějších změněch, pracují vlastně tím pádem na sobě, jenak byl na nich měl velkej pokrom. Zatímco ty, nefunguje to a více nevza. Funguje to tak, že ty, co jsme chtěli pracovat na sobě, byli furt stejní. Překáli po pěti letech a potom znova zdůrazovali, že je potřeba ještě víc na sobě, aby to až půjdou ven, aby bylo to nejkvartnější ven. A bylo by těch víc. Co se tobě na to nelíbí? Mě se na to nelíbí, že to odhodlání začít s těm mějším rozhodlcem a tedy už v Nějškově zbírám ty spolupracovníky a už to takhle kupím, že to je ala Nicaragua, toho umělce včele státu a jak mu tam ty čtyři faráři přisluhují, ten Ernesto kardinal a ten zahraničník. Že ty jako vstoupili do té vnější činnosti a nakonec ten vnitřek jim tak vybobtnal, že nedovedou rozpoznat, že tohle jsou opravdu bojůvky, velké diktátorství, potlačování a tak dále. On říká, že ne, ten Vatikán, to nám nerozumí a my musíme dělat tohle vnější a pak teprve zalezneme tu nějakého monastického. Rozumíš, že... Jestli bych neřekl, jak ty říkáš, ano, zalezme vnitř, a jak někdo si, jak říkáš, půl rušičku, tak je to ničemný. Víš, co četl jsem o tom kardinálovi. Ten byl blbej, ještě než stoupil, než nalít tomu Ortegovi. Já jsem četl od něj knížku. Já taky. Tam ty vlády předchodí. A je to rozhovor s nějakým německým redaktorem. A je to celá knížka. A čteš to a vůbec říkáš, to je náš člověk, to je nádhera, jak mluví o tom, že tohle je obřadnictví, to k ničemu není a Ježíš žádá následování a tak dále. A najednou, to je půl knížky, a najednou otázka přijde od toho Reutera, a co Kuba? A najednou už vidíme, že byl houpej. V ty době ta Kuba už byla jasná. A on to nenahrížel, on to nebyl schopný nahrížet. No jestli on, když mu tam zhrubali tu vesnici a viděl ty mrtvoly a sám se nějak zachránil, tak tahle krutost, jestli pak už ho nezaslepila, že se domníval, že všechno ostatní může být určitě polehčující zlo proti té krutosti, kterou on zažil. Ta podobné krutosti ten Čegevara zažil asi celou řadu. A přesto byl schopen nahlídnout, že teda s těm zdravím Fousáčem nikoli. V jeho životě odešel. Tedy já mám dojem, že jde o něco jiného a na to ten dává taky ve chvíli, kdy jaksi je zbytní moc mocecká struktúra. No tak v Turánu se vytváří nová situace blbech. Kdy každá moc, každá skupina, která má moc, potřebuje ty hloupý, aby to fungovalo. Čiže tam už nejde o to, že by se nemělo tvrdě zakročit. Protože to tvrdé zakročení je přetaženo do chvíle, kdy vítězství je využito k tomu, aby byla uchopena moc. A vlastně začíná nový proces analogický předchozím. No ale pořád jako dobře nevím, jak tobě to funguje, že tedy ty se rozhodneš na to mější osvobození, nezůstáváš tedy na té vnitřní stránce. Pak tím, ale k podivu, tím mějším osvobozováním, rozteš v tom vnitřním osvobozování. Já jako pořád nevím, jakoby ti to dalo ten zdroj myšlenek, nebo kvůli tomu bys měl neúspěch a podobně, tak z čeho mít to svý konscience, jak on mluvil, ten klép, to vědomí sebe, že prostě schutečně se zároveň ustavuješ, když by to bylo jenom nejdřív na tom mějším osvobozování, tam přece vždycky dochází různým zradám a nepochopením a tak, i s těma svéma souvestevníkama, ne? To je s tím, nebo jestli dochází k zradám, zradím já? No to je rozhodnice, na tom já se koncentruji. Ne, jestli někdo zradí, tak tím já se nekonstituji. Já se koncentruji, když já zradím. Dobře, tak ty nezradíš, ale jdeš na to mější osvobozování. A teď se tedy domnívá, že najdeš ty lidi, kteří se taky taktáří jako ty, zradím já, oni se konstitují a ty s nima zároveň. A teď co, když jsou to jako ty typičtí, to nahlídne, chameleonští a jde taky do toho vedle tebe. Tak jestli budete to partnersky? No nebude, nebude, ponášť tam nefunguje vůbec v těch mradých situacích. No a co jestli, když udělám si řidičák a půjdu do toho auta a vožeru se, tak jestli pak se nesrazím? No srazíš. No, srazíš se, když se vožerou ty druhý, ty se nevožereš, ale vožere se ten druhý vedle tebe. No to je taky pravda, když ty se vožereš, tak tím spíš. Ale no dobře, já beru právě jako ty, když jdeš do toho vnějšího oslovení, tak jdeš do toho prostě vždycky ne sám se sebou, ne? No jistě, no tak proto taky, to je to omezení nepřekročitelné, že prostě nemůžeš, když máš nejlepší myšlenky, tak musíš podívat s těmi písom ty druhý. A když se to úplně tak změní, tak to je ono, co je v každé situaci, na každé jako pozici, ať už v té dnešní církvě, v dnešních fabrikách, no ty jsi se ozejval, no to byla jenom tvoje ctižádost, to bylo prostě jenom vysunuté. My, co jsme zrazovali, tak my jsme ti oni, kteří vlastně celou ti unesli. Tak jak bych spíš chápal právě, tak bych spíš chápal to vnější osvobozování, že to je tak, že to je vnitřní, to je právě vnější. Vnějště mě osvobodí někdo, kdo mě předvede, že nemusím jednat tak, jak jsem jednal. To je vnější osvobození. Nemusím vycházet z toho, že se nic nesmí a že se nemůžu vozvat. A teď mi to někdo předvede. Chtětím, že mě nějak intelektuálně nepozdvihuje, ale vnějště mě osvobozuje. Já to vidím. Že on se odváží, jo? ... A teď ještě chtěl bych si provet, jak se ti otvírá ta vnitřní svoboda. Vnitřní svoboda vždycky je spojená s tou pravdou, nebo s hryzí nepředmětností. Tudíž chápu, že Bonnefer umíral ve vnitřní svobodě, přes celý ten zápas jeho, že i v tom zmarnění pro svýho boje nebyl způsoben. On dává přímo ty pojmy not, light and thought. Tát, takhle má tát. On to má v tom svém kredu konečným, co otiskli ty Němci, jak se mi to dostalo, jak vychází i smrt je velký osvobození, i to utrpení. On předváděl, já bych si to musel přečíst. On má tu vnitřní svobodu právě i v těchhle mestních situacích. Bereš to taky v těchhle mestních situacích? Já nevím přesně teď, o čem je řeč. Myslím, ten průběh a to jeho konce, to neříká, že z roku 1942, 1943 on umírá ve 44. roce. Také jestli právě ten bonéf, pak už je to zatčení a podobně, jestli on myslí, že provedl na sobě ten celý postup s tím mějším a vnitřním osvobozením. Byl popraven 9. grubna v 45. Až v 45. Tak dobře, tak kdyby byl ten atentát, a ty tam bydláš ve 44. roce. A to se pak urychlilo. Tak tohle, když píše v 43. roku o té louposti, tak to ještě žije dva roky. Já nevím, na co se pak se ptáš. Pokud jde o něj, tak my do něj nemůžeme vniknout. Jak to s ním bylo. Tady jde o to jedně posoudit, co tady říká, jako myšlenkově. No ale jak tu činnost, kterou on dělal, jak říkáli, ve Švédsku, nebo s kým on se to správnul. Já se sebařenám mám nějakýma. Proti Německu. Jak dělal ten horboj. On jezdil, já myslím, i za války ještě jezdil do cizí, nebyt? No v Anglii byl a ve Švédsku byla nějaká spojka. Tak jestli třeba ta činnost, víš, kterou on tedy jako vykonal. Je to ve Krnte, v Kyrce, nebo nejistěji. Sobození se těžko dá líčit, že zvenčí. Prostě to je otázka prožitku, zážitku, nebo já to nevím, jak bych to strašně subjektivizuji, takhle zase čteříkám. Protože to je otázka, že to je všechno, která se těžko dá líčit, já nevím, jak bych to strašně subjektivizuji, takhle zase čteříkám. Já nevím, jak by se to správně... No prostě to je událost, kterou člověk zaznamená a jenom tak jako náznakově může o ní něco říct. Čili tady zase nejde o ten zážitek to vnitřního spozy, tady jde o to, co se tím míní. Mluvíme o myšlenkách. Myslí se tím, nebo míní se tím to, že člověk aniž by... to mluvím teď trošku v rozporu s ním, se jeho situace zlepšila. Dokonce i tehdy, když se jeho situace zhorší. Čili že to nesouvisí takto, že může svou novou situaci, třeba zhoršenou, nebo tady zaspoň nezlepšenou, že může přijmout s jakýmsi ulehčením. No a s tím ulehčením přijme tu situaci nikoliv. Tehdy, když rezignuje, už tehdy, když se postaví na správný základ, nebo správné místo vnitřního soubození, spočívá pomil soudu, třeba taky měl interpretovat. Já dneska jsem hlavně vyložil toho von Hefra. Já ho celýho neberu. Měj zkušenosti jsou poněkud jiný. Já jsem to jednou napsal, blbě se to citoval, je to někdy až trapný se k tomu vrátit, nicméně prosím za proměnutí, že to připomenu. Já jsem zažil ten pocit osobození tři dny po zatčení, nebo čtyři dny možná, když už přestali ty celonoční výslechy a kdy jsem z toho blázince nějak jsem mohl trošku vyprvnout a nahlédnout toho situace a najednou jsem se cítil strašně dobře. Protože celou dobu předtím jsem furt měl taková numlomcová nespokojenost, taková se sebou a s věcmi, furt se s někým něco dělo, furt byl někdo zavíraný a vyhazovaný a teď prostě už se mi to teda zadíro a já furt nic nedělám. Prostě to je ta nějaká taková, vnitř se byl sevřenej tohle situací. A ve chvíli, kdy jsem se vodst v situaci, kdy najednou bylo všechno jasný, jsem to cítil jako úlevu. Bylo to falešní? Já nevím. Prostě to byla v jednou provždy úleva a já od té doby v podstatě teda mám takovej dojem, že se stalo něco, co já jsem si nezavinil, nezapříčinil, nebylo to mý rozhodnutí, spadl jsem do toho nevím jak a bylo to strašně užitečný, strašně dobrý. Čili v čem bylo to osvobození vnitřní? Ne ve vnitřním osvobození, ale naopak. To vnitřní osvobození jsem zažil ve chvíli juniořšivy. A tam, kde jako neintervenovalo to vnitřní osvobození, ty nevíš jak si do toho spadl? No jenom, že to je zdáhnlivé. Fakticky, já jsem tenkrát nedělal předtím nic pořádně, když to taky já jsem několik dní se bojoval s těmi všetřovatelmi. A to je sice vyčerpávající, ale velmi uspokojivý. Najednou já jsem se cítil jako, že za něco bojuju, že o něco zápasím. Já mám věc, že to je to. Já jsem najednou se cítil, že jsem na správném místě, to je ve chvíli, kdy jsem byl konfrontován, konkrétně, ne pod všeobecným tlakem, ale konkrétně konfrontován s určitými lidmi, kteří jednali v určitým způsobě. Tak najednou já jsem jako kdybych se vykuklil a už nikdy nemůžu do té kukly blízt zpátky. Už je ze mě jednou motiv. Prostě je to trošku jinak, než on to líčí. A vracím se k tomu, k Lébovi. Ještě jak ty si mu tam položil otázku, jak on říkal, že ten křesťanský život, že ty skutečnosti nebo ty každodennosti zakládá distanci od světa, nebo třeba ty si říkal, ne v filozofii, že filozofie zakládá novou skutečnost, nezůstává v distanci, tak tohle stává. Jako se domníváš i proved tady v tom tvým vnitřním osvobození, jako tedy když na to nahlídneš filozoficky ještě. Jestli ta tvoje pozice v té nové skutečnosti, nebo že si založil novou skutečnost, a že si v té situaci, kterou provedl ten souboj s těmi vyšetřovateli, ale byl si na tu distanci od nich, to už dělá umělou konstrukci. On se od tebe lišil, ale to jestli on mluvil právě o dýšpráky des Glaubens, a ty si mluvil o dýšpráky der filozofii. Já to nevím, mám. Tak ne, teď jak jsi to předvedl, jak jsi tam měl ten boj a jak jsi nakonec po těch třech nebo kolikach si pocítil to vnitřní osvobození, jestli také to tvé myšlení filozofické, no to jistě se neodděluje křesťanský a filozofický, to se jenom mývám, ale to tvé kredovky, tvé filozofie, jestli se tam projevilo, že tedy mýřilo přímo do té situace a že si nešel na distanc, někdo by třeba mlčel, nebo by vůbec, ačkoliv to by mohlo být taky, to by se tak nedalo. No dobře, tak tohle je prouvedení. Ještě jenom chtěl bych poznat, to je neprostě Halompost a mrmravnost spolu souvisí, někde není lepšího příkladu možná, takovýho trojsparedního, než je antisemitismus. Tam vidíš to propojení podivný mockrát. Existuje antisemitá je blbej i ve všem, ale pak jsou ty typy, co se s nima bavíš celý večer, všechno jsou neobyčejně sečtění a najednou zjistíš, že vrchol toho názoru, světo názoru, je ten, že za všem jsou ty židi, kteří s tím bejbají. Židovou še většinou. Člověk má pocit celý večer, že se baví s někým velice rozumím a najednou to z něj vyleze. A najednou ale vidíš, že to není tak, že by byl jinak chytrej a jenom měl tunelnstvu, jako někdo ve stávčí, já nevím, třeba komáry, tak někdo ve stávčí jiné jméno, když dáš si pozor, tak vidíš, že je to vadlý všechno, co říkáme. Aha, třeba zjistí všechno. A není to relaxace jenom, že řekne, a tak je to všechno prostě židovské, alebo ženské souhorvy. Možná ještě právě u nějakých takových, se to slyšel od táty, že to se u všechno židi viděl, tak to je blbec nějaký, tak to jo, tam je to jenom řečení, já nevím vůbec, ale já jsem řekl, že... Nevím, u těch prkoumaných takových. Jo, no určitě. Já jsem slyšel, že od té hlavy je to takový distrajk a tak. A potom je to, jo, pak už je to někdy úplně evidentně nepředmětná víra, protože, jo, už ani argumenty nejmá, když se do toho pustíš konečně, když se do toho pohádáš, co sám představím, to nebude. A já bych nikdy nedělal dobře. A když už jsem někde to považoval za důležitým cestem, která o to pohádá, jsou ukázáno, že nemá argumenty. A přesto tam prostě zůstává to přesvědčení, že vlastně já zatím všim. Takže program pro tyto hlouposti je tedy ve zbruji o osouvození vnější, musíte postupovat, a tedy nepřesvědčovat ty hlupáky, osouvozovat je. Takže kdyby jsi seděl proti množství hlupáků, přesvědčování nepomáhá, a teď je začal nějakým modelem, že bys jim říkal, co děje. Protože sami hlupáci přesvědčují, a majotické argumenty takové hodně pádnou. Jestli si to opšim, když jde právě v takových otázkách etických, tak hodně mají argumenty, a to ty jednoduché. Zejména takový evidentný, že nemůže být schmílé jabko vedle zdravých, protože to schmílí se neuzdraví, ale nápad. To jsou typy, které patří podle těch čtyřich fenomenů právě k těm, kterým ty hlupáci, kterých tak jako strašně na ten svůj idiotský názor vyplejí, tak se zůstávají hlupáci, kteří se zůstávají hlupáci.
Kaz a.flac
====================
O těch reálních změněch? Většina světářským neustále kapilouky o tom, jak je žít za naše hříchy a tak dále. A myslej si některý, že to je to ono. Se to úplně přesně na tom poznáš, jakmile bys někde v písku si řekl, kdyby to bylo nějakou reálnou zdělu a už to chápu, že se to někamu nepatří. Když by byl normální člověk, když by už přiznal, že je tak blbej, že se v tom nevyzná, tak by řekl, promiňte, ale já tedy nemůžu takovou funkci zastávat, když se v tom nevyznám. Tak on ji zastává, letá a přitom si dovolí veřejně hlásat, že samozřejmě to tomu nerozumí. Tak proč tam leze takový blbec? Tak to je loupost taky? No samozřejmě. No jo, ale jaká? To je loupství. Ty netřekročitelný meze například jsou taky v tom, že musím vědět, čeho jsem schopen a čeho nejsem. V čem jsem kompetentní a v čem ne. A nekecat do všeho, když se o tom mluví, když o tom nic nevím. Člověk nějak musí vědět o sobě, jestli o něčem něco ví nebo ne a ne pindat. To je taky nepřekročitelná hranice. A nebo vrát na sebe funkci. To je absolutní záležitost v tom vidět nějakou životní metu, že ho jmenujou, že ho odhlasujou za nějakého funkcionáře církevního a tak dále. Když je vůl, tak si toho máme vědom a ne vůl, aby to odmít. Ale to je, pardon, ty hranice jsou stanovaly dva určité otázky o společnosti. To je nebezpečí. Jak to formuje Bonhoeffer, tak by se to tak dalo interpretovat. Samozřejmě, to je nepřijatelný, čiže já bych to neuznal v tom případě. Ale já si myslím, že by to bylo nepochopení Bonhoeffera, že tohle nemyslel. Ale on to formuje tak, že by se to tak dalo interpretovat. To vám dávám za pravdu. Samozřejmě, že to není jenom záležitost. Ale asi je to takhle, když třeba rád vytýká Sokratovi, že při své obhájovách, že se nesnažil přesvědčit ty zkromážděný občany jaténský, že je provokoval, tak na jednu stranu, že se je nesnažil přesvědčit, by podle Bonhoeffera bylo správný. Protože přesvědčovat hloupý nelze. Ale byli opravdu hloupí. Neudělal on spíš něco, že je hloupý, ale udělal nebo dělal. Pomáhal dělat tím, že je vyprovokoval. Rád vytýká, že není to vlastně nelidský vztah k těm občanům, že ten Sokrates je tam takhle dráždil. Na tom něco je. Nejde o to se jim pokořovat před nimi, se jim přizpůsobovat, dávat jim za pravdu, i když pravdu nemají. Ale přece je tady jisté, konec konců byli to jeho spoluobčané. Proč se nepokusili jim nějak otevřít trošku moči. Byla to skutečně tak blbá vláda v těch Atenách po tom pádu, že se nedalo čekat. On se neměl čeho bát. Jediné nebezpečí, které mu tady říká von Hefr, že to je nebezpečný, přesvědčila ty chlupce, ale on se nevyhnul tomu nebezpečí tím, že je provokoval. Takže jemu žádné nebezpečí horší nehrozilo. Proč tedy provokoval? On se mohl pokusit je přesvědčit. Tato otázka je přece něco jiného než přiznat, že ty, co mě soudějí, mají právo na to mě soudit. Nemají samozřejmě, ale přesto je nelidský, se jim tak jako sarkastický vysmát. On mě soudějí jako vinnýho a já si mám navrhnout trest, tak tam mu říct, aby mu zatrest, aby ho živili doživotně v pitaneju, což se dělalo nejzasloužitějším občanům. To je muset dožírat. Jaký má smysl dožírat ty bldce? Dobře, když nemá smysl přesvědčovat, tak něco jiného, ale dožírat, to taky nemá smysl. Mě v žádným případě nenapadá, že by ta obecně platná morálka měla být nějak extra závazná. Samozřejmě, že závazný je to, co má být, bez ohledu na to, jaká je momentální morálka. Ale zase úplně se na ní vykašlat nelze. Musím nějak být trošku s těma lidma. A když oni tu morálku takovou nemají, tak já na ně musím pomalu. A nemůžu dělat jenom toho střečka, co ty kobyle ušlechtilý a tenský leze do ucha a těmi pobízí a k tomu, aby se vzpínala, a eventuálně plašila. Ten respekt těm lidem to ještě neznamená, že jim dávám za pravdu. Já nemusím tu jejich morálku uznávat, ale musím jich respektovat. A jednat s lidma, kteří tu morálku uznávají, pokud uznávají. Pokud je to jenom podvod, tak je musím odhalovat. Ale to zase neodhalím tím, že se jim vysmívám nebo že je provokuju. Prostě je tady něco mezi. Taková arogance Sokratova, navíc krytá takovým a zastřená takovým a teď nevím, jak bych to nezval. Vníčí nátěr to má jako ten Rolandův dobrý člověk. Prostě je taková jakoby dobrosrdečnost nebo vyzývá je aby se zasmáli spolu s ním nebo ukazuje, že je chápe. V podstatě je to útok, obrovský útok. To je ta chyba. Je daleko spíš a snesitelnější pro lidi, když s nima jednáte hrubě, útočíte a oni cítí, že berete vážně. Když to on s nima mluví tak jako s nedospělejma a provokuje je. Prostě to nemůžou lidi přijmout. Takže závěr je, samozřejmě, že nejde o to se adaptovat na to, co vše obecně uznává. Ale je potřeba reagovat jedna takovým způsobem, aby bylo jasný, že to nějakým způsobem respektuji, že to beru v potas. I když to neuznávám, takže ty druhý lidi uznávám. To je mezi tím něco. Prostě se postavit proti všem, když se člověk dostane nechtět, když se dostane do situace, kde je naprosto izolovaný. Pak už není kam vycovat. Pak už opravdu i ten potkan, když je v tom rohu, tak zdivočí a začne kousat, ačkoliv člověk je mnohem větší než ten potkan. Takže to je jiná situace. Opozice proti všem je, myslím, tak jako lidský nescela akcetovatelný, nescela přijatelný. Je to vždycky nějaká chyba. A zejména chyba intelektuálu. To si intelektuál nikde nesmí dovolit. Tak docela bejt proti všem. Frontů určitou ano. Proti těm vydřidům, proti těm podvodníkům, proti lhářům, proti těm podvodníkům ve veřejném životě. A já vím, co všechno. To je něco jiného. Ale tak jako vyjádřit se po všech najednou. Mě je sympatické na tom Bonhoeffrově, že tam říká, že i když je ta situace nejhorší, tak když si uvědomíme, že hloupost není nějakou výbavou přihrozenou, ale že je, že vzniká jako důsledek, vedlejší důsledek určitéjch reálných okolností. No tak svým způsobem je to takový přejnej, nebo takový sympatizující pohled na ty hloupí lidi, protože jim to dává šanci, že v předpokladu, že se změní situace, takže najednou se ukáže, že oni tak hlubí nejsou. I když v současné chvíli jsou hlubí. Takže postavit se tak sveřepě proti ním, i když v dané situaci jsou hlubí, znamená nerespektovat jejich budoucnost, jejich možnou budoucnost. Po jistejch změnách oni se můžou ukázat daleko lepší, než teď vypadají. No, proběhlo to, skutečně to tak asi pak proběhlo, s tím nebezpečným národem, alespoň a rentová to tak píše, že pak najednou byli zvnišku, a svobodně najednou se strašně nevěděli, jak mohli být tak hlubí. A vcelku nychle. Netrvalo to tak, že by byla celá generace zatvrzenejch, co ještě tátá generace zastala. K tomu je třeba ještě dodat, že to bylo za situace velmi nepříznivý ve skutečnosti, protože byli osvobozeni tím, že byli základ poničení. Jak to bylo právě osvobození? No, i poničení dobře, ale zejména, že byli osvobozeni těma američanama, že ty tam zaváděli ty. Oni tam zaváděli tu kudenacifikaci třeba, a hrozně nikdy to nebylo. To byla taková absurdita. Nebralo se to pořádně. Mělo to strašlivý vady. A přesto to jistý pozitivní výsledky mělo. Čili kdyby se to dělalo inteligentně, tak to mohlo mít ještě větší úspěch. No, ale to všechno právě ukazuje na to, co byly ty dnešní změny, to by mohla být přímo s zákazem nějaké teologie osvobození. Tohle to bude... Nějaký větší změny? Jedině předkázat prosím větší osvobození. O vnitřní. Přičemž tak papešti jezdí po Latinské Americe, aby ukázal, že takový to vnitřní je důležitý a to vnější je až druhý. A tenhle tvrdí úplně obráceně. A tím by byl, kdyby ho asi znali, tak by byl velmi vhodný pro ty Latinsko-americké. Voda je ta, že to je vždy několik formulací. To je třeba provízt. On to už nemohl provízt. V textech Bonhefrových, že to je jinak, kří následování třeba, nebo s autorům komunu, to je neoprvní text. Tam je to všechno ještě strašně útersky. Tady on překonává sám sebe de facto, jako úterána. To je opravdu... Teď je otázka, co, kdo, jak, kdo to má provízt. No ale... Evidentně si tam připravuje, jak si zdůvodňuje to, že se dokázal spojit s cizí moci proti vlastnímu lidu. No tak to samozřejmě, to tam ještě teda není. To je otevřený, že on to zapíral. Že on byl popraven teda... Než to celé prsklo poslédce, že... Už dost později. Ale tady nesmíme zapomnět na jednu věc. Že... Bonefr sám prošel vnitřním oslobozením. To je, že to takto viděl. A že vlastně revidoval svý dosavadní úterství. My jsme dostali do kriminálu. Nebo to je tady ještě ne do kriminálu. Ale spousta věcí dalších, které by se mu takhle začaly objevovat. Ale tadyhle to bylo teda těsně předtím, než se dostal do tý vazby. A kdy už teda na plný pecky illegálně pracoval v té opoziční církvi. V té opoziční církvi, tak vlastně v této situaci, ještě pod tím zvýšeným tlakem, on se vlastně vnitřním oslobozoval. Takže, to je možný vyložit mojím způsobem, že se mejlil, a že první je vnitřní oslobození. Já myslím, že nikoli, že to musíme chápat takto, že teprve, když se člověk rozhodne pracovat na tom vnitřním oslobození, kdy se, tak říkajíc, dostane konečně na nějaké místo, kde funguje a nejenom uvažuje vnitřně, tak nejenom, že se odevře jeho svoboda vnitřním, ale zcela překvapit, že je potřeba zaujmout to stanovisko skutečné, že v tu ránu, nezmíme to zjednodušovat tak, že nejdřív je potřeba všetko osvobodit a pak už ty lidi se podají vnitřně. To není tak. Jde o to se rozhodnout pro to vnitřní, o to pro to vnitřní oslobozování, a v tu ránu najednou ta vnitřní svoboda se začne otvírat. Já aspoň bych řekl, že ten správnej výklad je tenhle. Ono problíhá většinou. Z mýho mládí si vzpomínám, když jsme se rozdělili ve dvě parti, tak jako následově ty jedný tvrdy, že je potřeba se snouknout po nějakou změnu ve na ven, a jiný tvrdě, že je potřeba větších pracovat na sobě. To byl takový dvojí vázov. A to nekolik ukázalo, že ty, co pracují na těch mějších změněch, pracují vlastně tím pádem na sobě, jenak byl na nich měl velkej pokrom. Zatímco ty, nefunguje to a více nevza. Funguje to tak, že ty, co jsme chtěli pracovat na sobě, byli furt stejní. Překáli po pěti letech a potom znova zdůrazovali, že je potřeba ještě víc na sobě, aby to až půjdou ven, aby bylo to nejkvartnější ven. A bylo by těch víc. Co se tobě na to nelíbí? Mě se na to nelíbí, že to odhodlání začít s těm mějším rozhodlcem a tedy už v Nějškově zbírám ty spolupracovníky a už to takhle kupím, že to je ala Nicaragua, toho umělce včele státu a jak mu tam ty čtyři faráři přisluhují, ten Ernesto kardinal a ten zahraničník. Že ty jako vstoupili do té vnější činnosti a nakonec ten vnitřek jim tak vybobtnal, že nedovedou rozpoznat, že tohle jsou opravdu bojůvky, velké diktátorství, potlačování a tak dále. On říká, že ne, ten Vatikán, to nám nerozumí a my musíme dělat tohle vnější a pak teprve zalezneme tu nějakého monastického. Rozumíš, že... Jestli bych neřekl, jak ty říkáš, ano, zalezme vnitř, a jak někdo si, jak říkáš, půl rušičku, tak je to ničemný. Víš, co četl jsem o tom kardinálovi. Ten byl blbej, ještě než stoupil, než nalít tomu Ortegovi. Já jsem četl od něj knížku. Já taky. Tam ty vlády předchodí. A je to rozhovor s nějakým německým redaktorem. A je to celá knížka. A čteš to a vůbec říkáš, to je náš člověk, to je nádhera, jak mluví o tom, že tohle je obřadnictví, to k ničemu není a Ježíš žádá následování a tak dále. A najednou, to je půl knížky, a najednou otázka přijde od toho Reutera, a co Kuba? A najednou už vidíme, že byl houpej. V ty době ta Kuba už byla jasná. A on to nenahrížel, on to nebyl schopný nahrížet. No jestli on, když mu tam zhrubali tu vesnici a viděl ty mrtvoly a sám se nějak zachránil, tak tahle krutost, jestli pak už ho nezaslepila, že se domníval, že všechno ostatní může být určitě polehčující zlo proti té krutosti, kterou on zažil. Ta podobné krutosti ten Čegevara zažil asi celou řadu. A přesto byl schopen nahlídnout, že teda s těm zdravím Fousáčem nikoli. V jeho životě odešel. Tedy já mám dojem, že jde o něco jiného a na to ten dává taky ve chvíli, kdy jaksi je zbytní moc mocecká struktúra. No tak v Turánu se vytváří nová situace blbech. Kdy každá moc, každá skupina, která má moc, potřebuje ty hloupý, aby to fungovalo. Čiže tam už nejde o to, že by se nemělo tvrdě zakročit. Protože to tvrdé zakročení je přetaženo do chvíle, kdy vítězství je využito k tomu, aby byla uchopena moc. A vlastně začíná nový proces analogický předchozím. No ale pořád jako dobře nevím, jak tobě to funguje, že tedy ty se rozhodneš na to mější osvobození, nezůstáváš tedy na té vnitřní stránce. Pak tím, ale k podivu, tím mějším osvobozováním, rozteš v tom vnitřním osvobozování. Já jako pořád nevím, jakoby ti to dalo ten zdroj myšlenek, nebo kvůli tomu bys měl neúspěch a podobně, tak z čeho mít to svý konscience, jak on mluvil, ten klép, to vědomí sebe, že prostě schutečně se zároveň ustavuješ, když by to bylo jenom nejdřív na tom mějším osvobozování, tam přece vždycky dochází různým zradám a nepochopením a tak, i s těma svéma souvestevníkama, ne? To je s tím, nebo jestli dochází k zradám, zradím já? No to je rozhodnice, na tom já se koncentruji. Ne, jestli někdo zradí, tak tím já se nekonstituji. Já se koncentruji, když já zradím. Dobře, tak ty nezradíš, ale jdeš na to mější osvobozování. A teď se tedy domnívá, že najdeš ty lidi, kteří se taky taktáří jako ty, zradím já, oni se konstitují a ty s nima zároveň. A teď co, když jsou to jako ty typičtí, to nahlídne, chameleonští a jde taky do toho vedle tebe. Tak jestli budete to partnersky? No nebude, nebude, ponášť tam nefunguje vůbec v těch mradých situacích. No a co jestli, když udělám si řidičák a půjdu do toho auta a vožeru se, tak jestli pak se nesrazím? No srazíš. No, srazíš se, když se vožerou ty druhý, ty se nevožereš, ale vožere se ten druhý vedle tebe. No to je taky pravda, když ty se vožereš, tak tím spíš. Ale no dobře, já beru právě jako ty, když jdeš do toho vnějšího oslovení, tak jdeš do toho prostě vždycky ne sám se sebou, ne? No jistě, no tak proto taky, to je to omezení nepřekročitelné, že prostě nemůžeš, když máš nejlepší myšlenky, tak musíš podívat s těmi písom ty druhý. A když se to úplně tak změní, tak to je ono, co je v každé situaci, na každé jako pozici, ať už v té dnešní církvě, v dnešních fabrikách, no ty jsi se ozejval, no to byla jenom tvoje ctižádost, to bylo prostě jenom vysunuté. My, co jsme zrazovali, tak my jsme ti oni, kteří vlastně celou ti unesli. Tak jak bych spíš chápal právě, tak bych spíš chápal to vnější osvobozování, že to je tak, že to je vnitřní, to je právě vnější. Vnějště mě osvobodí někdo, kdo mě předvede, že nemusím jednat tak, jak jsem jednal. To je vnější osvobození. Nemusím vycházet z toho, že se nic nesmí a že se nemůžu vozvat. A teď mi to někdo předvede. Chtětím, že mě nějak intelektuálně nepozdvihuje, ale vnějště mě osvobozuje. Já to vidím. Že on se odváží, jo? ... A teď ještě chtěl bych si provet, jak se ti otvírá ta vnitřní svoboda. Vnitřní svoboda vždycky je spojená s tou pravdou, nebo s hryzí nepředmětností. Tudíž chápu, že Bonnefer umíral ve vnitřní svobodě, přes celý ten zápas jeho, že i v tom zmarnění pro svýho boje nebyl způsoben. On dává přímo ty pojmy not, light and thought. Tát, takhle má tát. On to má v tom svém kredu konečným, co otiskli ty Němci, jak se mi to dostalo, jak vychází i smrt je velký osvobození, i to utrpení. On předváděl, já bych si to musel přečíst. On má tu vnitřní svobodu právě i v těchhle mestních situacích. Bereš to taky v těchhle mestních situacích? Já nevím přesně teď, o čem je řeč. Myslím, ten průběh a to jeho konce, to neříká, že z roku 1942, 1943 on umírá ve 44. roce. Také jestli právě ten bonéf, pak už je to zatčení a podobně, jestli on myslí, že provedl na sobě ten celý postup s tím mějším a vnitřním osvobozením. Byl popraven 9. grubna v 45. Až v 45. Tak dobře, tak kdyby byl ten atentát, a ty tam bydláš ve 44. roce. A to se pak urychlilo. Tak tohle, když píše v 43. roku o té louposti, tak to ještě žije dva roky. Já nevím, na co se pak se ptáš. Pokud jde o něj, tak my do něj nemůžeme vniknout. Jak to s ním bylo. Tady jde o to jedně posoudit, co tady říká, jako myšlenkově. No ale jak tu činnost, kterou on dělal, jak říkáli, ve Švédsku, nebo s kým on se to správnul. Já se sebařenám mám nějakýma. Proti Německu. Jak dělal ten horboj. On jezdil, já myslím, i za války ještě jezdil do cizí, nebyt? No v Anglii byl a ve Švédsku byla nějaká spojka. Tak jestli třeba ta činnost, víš, kterou on tedy jako vykonal. Je to ve Krnte, v Kyrce, nebo nejistěji. Sobození se těžko dá líčit, že zvenčí. Prostě to je otázka prožitku, zážitku, nebo já to nevím, jak bych to strašně subjektivizuji, takhle zase čteříkám. Protože to je otázka, že to je všechno, která se těžko dá líčit, já nevím, jak bych to strašně subjektivizuji, takhle zase čteříkám. Já nevím, jak by se to správně... No prostě to je událost, kterou člověk zaznamená a jenom tak jako náznakově může o ní něco říct. Čili tady zase nejde o ten zážitek to vnitřního spozy, tady jde o to, co se tím míní. Mluvíme o myšlenkách. Myslí se tím, nebo míní se tím to, že člověk aniž by... to mluvím teď trošku v rozporu s ním, se jeho situace zlepšila. Dokonce i tehdy, když se jeho situace zhorší. Čili že to nesouvisí takto, že může svou novou situaci, třeba zhoršenou, nebo tady zaspoň nezlepšenou, že může přijmout s jakýmsi ulehčením. No a s tím ulehčením přijme tu situaci nikoliv. Tehdy, když rezignuje, už tehdy, když se postaví na správný základ, nebo správné místo vnitřního soubození, spočívá pomil soudu, třeba taky měl interpretovat. Já dneska jsem hlavně vyložil toho von Hefra. Já ho celýho neberu. Měj zkušenosti jsou poněkud jiný. Já jsem to jednou napsal, blbě se to citoval, je to někdy až trapný se k tomu vrátit, nicméně prosím za proměnutí, že to připomenu. Já jsem zažil ten pocit osobození tři dny po zatčení, nebo čtyři dny možná, když už přestali ty celonoční výslechy a kdy jsem z toho blázince nějak jsem mohl trošku vyprvnout a nahlédnout toho situace a najednou jsem se cítil strašně dobře. Protože celou dobu předtím jsem furt měl taková numlomcová nespokojenost, taková se sebou a s věcmi, furt se s někým něco dělo, furt byl někdo zavíraný a vyhazovaný a teď prostě už se mi to teda zadíro a já furt nic nedělám. Prostě to je ta nějaká taková, vnitř se byl sevřenej tohle situací. A ve chvíli, kdy jsem se vodst v situaci, kdy najednou bylo všechno jasný, jsem to cítil jako úlevu. Bylo to falešní? Já nevím. Prostě to byla v jednou provždy úleva a já od té doby v podstatě teda mám takovej dojem, že se stalo něco, co já jsem si nezavinil, nezapříčinil, nebylo to mý rozhodnutí, spadl jsem do toho nevím jak a bylo to strašně užitečný, strašně dobrý. Čili v čem bylo to osvobození vnitřní? Ne ve vnitřním osvobození, ale naopak. To vnitřní osvobození jsem zažil ve chvíli juniořšivy. A tam, kde jako neintervenovalo to vnitřní osvobození, ty nevíš jak si do toho spadl? No jenom, že to je zdáhnlivé. Fakticky, já jsem tenkrát nedělal předtím nic pořádně, když to taky já jsem několik dní se bojoval s těmi všetřovatelmi. A to je sice vyčerpávající, ale velmi uspokojivý. Najednou já jsem se cítil jako, že za něco bojuju, že o něco zápasím. Já mám věc, že to je to. Já jsem najednou se cítil, že jsem na správném místě, to je ve chvíli, kdy jsem byl konfrontován, konkrétně, ne pod všeobecným tlakem, ale konkrétně konfrontován s určitými lidmi, kteří jednali v určitým způsobě. Tak najednou já jsem jako kdybych se vykuklil a už nikdy nemůžu do té kukly blízt zpátky. Už je ze mě jednou motiv. Prostě je to trošku jinak, než on to líčí. A vracím se k tomu, k Lébovi. Ještě jak ty si mu tam položil otázku, jak on říkal, že ten křesťanský život, že ty skutečnosti nebo ty každodennosti zakládá distanci od světa, nebo třeba ty si říkal, ne v filozofii, že filozofie zakládá novou skutečnost, nezůstává v distanci, tak tohle stává. Jako se domníváš i proved tady v tom tvým vnitřním osvobození, jako tedy když na to nahlídneš filozoficky ještě. Jestli ta tvoje pozice v té nové skutečnosti, nebo že si založil novou skutečnost, a že si v té situaci, kterou provedl ten souboj s těmi vyšetřovateli, ale byl si na tu distanci od nich, to už dělá umělou konstrukci. On se od tebe lišil, ale to jestli on mluvil právě o dýšpráky des Glaubens, a ty si mluvil o dýšpráky der filozofii. Já to nevím, mám. Tak ne, teď jak jsi to předvedl, jak jsi tam měl ten boj a jak jsi nakonec po těch třech nebo kolikach si pocítil to vnitřní osvobození, jestli také to tvé myšlení filozofické, no to jistě se neodděluje křesťanský a filozofický, to se jenom mývám, ale to tvé kredovky, tvé filozofie, jestli se tam projevilo, že tedy mýřilo přímo do té situace a že si nešel na distanc, někdo by třeba mlčel, nebo by vůbec, ačkoliv to by mohlo být taky, to by se tak nedalo. No dobře, tak tohle je prouvedení. Ještě jenom chtěl bych poznat, to je neprostě Halompost a mrmravnost spolu souvisí, někde není lepšího příkladu možná, takovýho trojsparedního, než je antisemitismus. Tam vidíš to propojení podivný mockrát. Existuje antisemitá je blbej i ve všem, ale pak jsou ty typy, co se s nima bavíš celý večer, všechno jsou neobyčejně sečtění a najednou zjistíš, že vrchol toho názoru, světo názoru, je ten, že za všem jsou ty židi, kteří s tím bejbají. Židovou še většinou. Člověk má pocit celý večer, že se baví s někým velice rozumím a najednou to z něj vyleze. A najednou ale vidíš, že to není tak, že by byl jinak chytrej a jenom měl tunelnstvu, jako někdo ve stávčí, já nevím, třeba komáry, tak někdo ve stávčí jiné jméno, když dáš si pozor, tak vidíš, že je to vadlý všechno, co říkáme. Aha, třeba zjistí všechno. A není to relaxace jenom, že řekne, a tak je to všechno prostě židovské, alebo ženské souhorvy. Možná ještě právě u nějakých takových, se to slyšel od táty, že to se u všechno židi viděl, tak to je blbec nějaký, tak to jo, tam je to jenom řečení, já nevím vůbec, ale já jsem řekl, že... Nevím, u těch prkoumaných takových. Jo, no určitě. Já jsem slyšel, že od té hlavy je to takový distrajk a tak. A potom je to, jo, pak už je to někdy úplně evidentně nepředmětná víra, protože, jo, už ani argumenty nejmá, když se do toho pustíš konečně, když se do toho pohádáš, co sám představím, to nebude. A já bych nikdy nedělal dobře. A když už jsem někde to považoval za důležitým cestem, která o to pohádá, jsou ukázáno, že nemá argumenty. A přesto tam prostě zůstává to přesvědčení, že vlastně já zatím všim. Takže program pro tyto hlouposti je tedy ve zbruji o osouvození vnější, musíte postupovat, a tedy nepřesvědčovat ty hlupáky, osouvozovat je. Takže kdyby jsi seděl proti množství hlupáků, přesvědčování nepomáhá, a teď je začal nějakým modelem, že bys jim říkal, co děje. Protože sami hlupáci přesvědčují, a majotické argumenty takové hodně pádnou. Jestli si to opšim, když jde právě v takových otázkách etických, tak hodně mají argumenty, a to ty jednoduché. Zejména takový evidentný, že nemůže být schmílé jabko vedle zdravých, protože to schmílí se neuzdraví, ale nápad. To jsou typy, které patří podle těch čtyřich fenomenů právě k těm, kterým ty hlupáci, kterých tak jako strašně na ten svůj idiotský názor vyplejí, tak se zůstávají hlupáci, kteří se zůstávají hlupáci.
====================
Kaz b.flac
====================
No i nastupný klant toho, který Osmosi má, že taková vštěktová jde lépe. A ten prvý, když měl 20, tak jsem zažil takový veliký sklamání, když on se prostě při tom všem, že všechno věděl a měl tak správný náhled na všechno, tak k tomu, k situaci těch našich studenckých třenic po rocich 68, 69 let na fakultě, takže když ty mladé těm stavili to, tak všechno stěžujou. Já jenom jsem viděl, že to chápe všechno, takže bylo by nejlepší, kdyby jsme se o nic nepopouštěli, nechali to ty lodi vodu a skutečně, jako když mám prohodky, jakmile na tohle rozpoznání došla, řek to, tak od té doby se mě opravdu všechno, cokoliv, řeknálo mi blbý. Vypadá to, že to je už pak můj subjektivní dojem, že jsem měl už pak všechno, ale není to tak. Proto jsem si ho chtěl vážně slyšet, to chytré, co říká, abych mohl pokývat hlavou, když jsem se s ním potkal na chodníku, začal si to rozprávět a už to nešlo, už jsem viděl, že něco se mu tam tak posunulo, že od téhle chvíli už neměl šanci. Tohle je podivná rozumnost, že bychom jste měli všichni snad. Tak za týden další etika, další soustoup. Vypadá to, že bychom měli všichni snad. Vypadá to, že bychom měli všichni snad. V principě o téhle louposti se tady rozvádá do takových roben politických. Jak jsem si myslel, že to úplně stejně funguje, než v těch běžných situacích, v těch drobnějších. Že se s tím vlastně setkává hrozně na každém kroku. Že se s tím opravdu setkává. V tomhle duchu, tak asi každé život se tím nevzorňuje. Možná, že dá to rozvíjit. Chytrost vůbec nemůže být svým způsobem v některých situacích. Může být na zábranou určitého dostupu do toho člověka. Když jsem se setkal s tu ženu, tak jsem se z tých chytr bránil intelektuálnímu hodnocení situací. Že mě to vedlo k nějakému naprostému sobectví. Já nevím, jestli to jako... Bránil jsem se v chytrosti, nebo intelektu, že se věděl, že mě to vedlo někam, kam jsem nechtěl. Většinou člověk, co chce, tak je blbý. Takže když vlastně nechcete, tak to nemusí být nejhorší. Právě proto jsem ten intelekt snažil poklačovat jednu dobu. Pak jsem zase dostal do druhého extrému. Já jsem se počínal úplně hloupě. Jsem se dostal počít takovou vnitřní svobodě. Ale mě to tak úplně hloupí, že mě lidi nachytává na takových věcech, na kterých jsem vůbec neuvažoval. Takže to bylo fališní vnitřní osobozování. To byla spíš taková vnitřní volnost. Někdy jsem cítil, že poznávám něco. Vlastně jsem takový určitý nějaké věci vůbec nedokázal vymluvat. Mě to nechal věžným dělat. To bych interpretoval jako nedostatek chytrosti. Výsledek toho, že jste chtěl potlačit ten intelekt. Když jsem zase začal přemýšlet, tak mě to prostě vzdylo. Vzdylo v čem? V takové vnitřní svobodě. V vnitřním postupu. To bylo taky fališní. Vnitřní svoboda není samozřejmě vnitřní bestarostnost. To není ulehčení, které znamená, že už nejsou problémy. Už se nemusím o nic starat. Už můžu na všechno košlet. To se tím nemyslí. Osobození to je situace, kdy si uvědomuji, že nejsem jen instrumentem, že nejsem jen předmětem manipulace. Že na mě záleží něco. Že teď musím odpověď něco udělat, říct, provízt. To je to o osobození. Že já nemusím přijmout situaci, kdy předem už hraju v nějakou roli, kterou mi někdo předepsal. To je to o osobození. To neznamená, že najednou jsem bestarostný. To ne, naopak, ty starosti teprve se ukazují v pravým světle, jenomže mě nedeptají. To je to o osobození. Já mám takové podezření, že návrat k tomu intelektu, k tomu posouzení, rozboru, to znamená nějaké sevření. To je spíš proto, že vy jste chtěli zapomenout, se nechat oslobozit. Nejednou tohle vám to připomnělo. To je druhý doklad toho, že to nebylo osobození. Takové zapomenutí se získává třeba v hospodě. Já vím, že ne, ale já to teď chci zkreslit. Když zapomenete, tak se zbavuje problému, ale jenom zdálnivě vás ty problémy zůstávají. Když to vnitřní osobození to vás nezbavuje problémů, ale zabraňuje tomu, že vás ty problémy neptají. Ty problémy zůstávají. Ale vy jste osobozen k tomu, abyste se s nima vypořádali. Pokud někdo chce zapomenout, tak ten intelekt nebo ta chytrost ho potom drží při zemi. Mu nenechá uletět. Ale uletět to je jenom vždycky zdálnivý. To není žádný osobození. Skutečný osobození je, když uprostřed té situace, kterou vidím v plném světě a v celé reálnosti, když v tom nejsem zdeptáván. To je osobození. Osobození není od situace, ani než uprostřed situace, která zůstává tak, jako je, ale já ji necetím jako něco, co mě dusí. Já se v ní rozhoduju udělat něco. V tom smyslu to by bylo zajímavé. Takhle rozbírá tu postavu Františka z Assisi. Protože interpretována ji bývává většinou tak, že to byl člověk s vlahým podnebím duševním, který se vlastně osvobodil tím, že si žádný starosti nedělal. A na druhé straně asi to není úplně pravda. Protože teď on přeci zase spoustu věcí nahlíd. On třeba nahlíd. To, že on se bude snoubit s chudobou, zatímco všichni se snoubějí s bohatstvím. To neukazuje na to, že by to byl takový ten hodný kreteň. Ale zase na druhé straně ten svůj úkol nerozpoznal tak, jak ho třeba rozpoznal Valdes. Protože Valdes se domníval, že když to tak má být, tak to tak platí pro všechny. Když to Františkovi stačilo, že jemu neberou tu chudobu a nechtěl to už rozšířovat, to všel bez ní. Tím se všem přestal být nebezpečný a mohl být schválený. Když to ten Valdes byl, evidentně, nebezpečný, protože se domníval, že celá cítil byla být chudá. Kolega ještě. Když byste měl teda zmínit tu vzradu vzdělanců, která to vlastně byl nestatek odpovědnosti vůči prostým lidem, vůči tomu lidu od vzdělanců, to by asi bylo dobré rozlišit vzdělance? Já jsem upozornil na to, že vzdělanec nerovná se chytrý ve smyslu Bonhoefferově. To je překlad Černího. Je to český překlad La Traison de Claire. Čili kleriků, což znamená vlastně intelektuálu, to byly kdyžsi právě jenom klerikové, které byly vzdělané. Byla nobilita, byly šlechtíci, kteří byli blbí a jenom vládli kopím. Takovými volovinama schodili do nálovy a bavili se turnajem a podobně. Jediný intelektuálové byli klerici, to je duchovní. Panda tam ukazuje, že klerici zradili své vlastní poslání, že v moderní doba je vykolejená především proto, že oni nesplnili svou úlohu. To je tak hrdzoruba myšlenka, která tam je rozpisovaná, dokumentovaná a tak dále. Náš rád napsal, dímy inspirované, malou knížičku z rada krize inteligence. A tam zase používala to slova inteligence, což je možná lepší překlad než vzdělanců. Ale kdo ví, co to znamená vzdělanec? Člověk, který je vzdělán. Vzdělán znamená kultivován. To je něco jiného, než co rozumíme vzděláním dnes. Člověk, který to hodně ví, který to hodně naštudoval, to je vzdělanec. Skoro učenec. Zatímco původně vzdělanec znamenal mnohem víc. Něco z toho zůstalo v anglickém educated. Educated je člověk, který je vzdělán v naškolách, ale zároveň se umí chovat. Je prostě vychován. Vzdělání a výchovat jdou spolu. A teď je otázka, co to znamená z rada vzdělanců. Nechopitelně, pokud vzdělanost chápu jen jako profesionální trénovanost, no tak tam jaká pak zrada? Tam není žádná zrada možná. Ta celá koncepce zrady vzdělanců spočívá na jednom základním předpokladu, totiž, že když je někdo vzdělán, tak má větší povinnosti, než ten, kdo vzdělán není. No a tím se samozřejmě myslí povinnosti jiné, než kouze technické. Že prostě když někdo umí řezat lidské tělo, to jest je chirurg, takže má jiné povinnosti, než ostatní lidé, totiž řezat tělo, tak se to nemyslí. Že to je jenom profesionální zdatnost, která teda vede k tomu, že se má té profesionální zdatnost mít využívat. Vzdělanec to je víc, než jenom profesionální zdatnost. Takže on má jisté povinnosti, z kterých ho nikdo nemůže vyvázat, a které nejsou dané profesionality samotnou. Čili on může zradit, aniž by porušil svou profesionální povahu nebo svůj charakter. Je, prostě jeho povinnosti jsou jiné ještě, než profesionální. Někdy se mluví o profesionální cti nebo o vědecké poctivosti, vědecké morálce nebo etice. No a teď se všeli, co s podtěm rozumí, ale dřív si to bylo tak naprosto samozřejmé, že to nebylo oddělené, že nebyla tady věda jako určitá profesie a pak vedle toho nějaká vědecká etika. Už by to patřilo k tomu. Takže o zradě vzdělanců je možno stručně říct toto, že oddělili profesionality a tu profesionální etiku a o tu etiku se přestali starat. Ale ne, že by to původně byly dvě věci. Oni to právě ochudili, oni z té vzdělanosti udělali pouhou profesionality. Oni sami sebe učinili jakýmisi nástroji. To je to, co je vědec. Vědec dneska je nástrojem v rukovnu. Svého šéfa, ředitele, ministerstva, akademie věd, RWHP nějakého plánování nebo na západě zase nějakých podniků, monopolů, kterýho čata prostě dostane úplnou, to máme řešit. Maličko je to v základních výzkumů, ale stejně ten tlak dnes je obrovský na to, aby se z každého věce stalo pouhé slova. Ale na druhé straně si všimni, že je pořád tady ještě to povědomí, že teda není jenom odborník, protože proč pak by, když se podíváš do kterékoliv časopisu, tam je intervju s nějakým odborníkem nebo s hercem a neptáš se ho, jak se hraje tohle nebo tamto. Kladou mu vše lidské otázky, protože se furt ještě předpokládá, že ten Kašpar ještě ke všemu eticky myslí a myslí o míru. To se vůbec nepředpokládá, to je jenom totež, když se zeptají znamenitého fotbalisty, jaký opery má rád. To není proto, že předpokládá, že dobrý fotbalista se vyzná v operach. To je prostě žurnalistický trik, protože když se někdo známe v jednom oboru, tak se ho ptají na různý blbosti, to je přesně to, že se ho ptají na různý otázky, na kterých on kecá pitominky a ty se potom získnou. S tím, že by to měl, že by měl bejt moudrej i v tom? To je, nevím, jestli se to tam dá do toho zdávat, dalo by se tak interpretovat, ale fakticky to vůbec není přítomno ve vědomí lidí. Prostě lidi podobně chtějí vědět, jestli ta von Dráčková oprava přišla vo zuby a dostala nový, anebo jak to vlastně bylo a tak. Tak podobně se zajímají o to, jestli někdo se mu líbí opera nebo operetta. Ale v podstatě to není, že by jim něco on řekl, co by vzali vážně. Oni konec konců chtějí, aby potvrdil to, co oni si sami myslejí. Jinak je to nezajímá. No ale co je o tom funkce idolů a takové? Ty lidi předpokládají, že ten idol je takovej, že ten je ve všech nejlepší. To si nejsem zcela jistý. Dneska idoly už tohoto typu, já nevím jestli jsou. Jsou omezeny na určitou generaci. Dneska to jsou takové, že ono tak v jakém smyslu je idolem třeba nějakej hokejista. Ale takovej Leon je idolem. No dobře, ale to je výjimka. Jakým idolem je špír Žběrka, nebo jak se jmenuje? Nebo nevím, neví pán Bůh. God. Je to nejslavnější, furt je naštěhovaný, nikdy nemá prázdno, furt vyprdá. Je to nějakej idol. Mně se zdá, že už to je všechno tak strašně pokleslé, že dneska takové vzory životní vlastně neexistují. A kdyby existovaly, tak je zavřou. Takže, jo, byvaly takové doby. Třeba, ovšem, je to trošku takový romantizmus, který to oživoval. Byvaly i dřív. Rytíři měli představovat jakýsi vzor jednání. I to byl jakýsi pozdně středověkej romantizmus, který z nich to dělal. Fakticky oni takový nebyli. Když si přečete Karlaiva Heroes and Hero Worship, no tak hrdinové a ctění hrdin, co to v češtině přeložilo, no tak to je někdy ještě nečtíte. To je prostě růza. Takový patchos prázdnej z toho jde. Přece takovou šabesný vědomí, to může být i takovou šabesný vědomí, která stvěří třeba. Vědíme tomu ten daný herec nebo, já nevím, třeba inženýr odpovídá na určité otázky a snaží teda se představovat takovou šabesnou vědomí. Aby teda byl těm pánem už uznávaný a byl odpovědový. A vy si myslíte, že ho začnou uznávat víc, když on bude říkat to, co oni čekali už předtím? Oni zažijou v základním uspokojení, že on není vůbec chytřejší než oni. On jenom potvrdí jejich... Jejich uspokojení. Že jako jeho prestižního jídlo vzostře. To nebyl. Myslím, že nebyl. A možná tak funguje teda dost. Já myslím, že teda jeho prestižního jídlo nevznikne. Tak klesne. On jenom je známej, uznávanej. Každej si s ním bude chtít připít nebo něco takového, ale vážit ho si ho nemá. Proč? Protože on říká to, co on si zámyslí. Tak proč by to potřebovalo? Něco jiného je, jako přijít třeba, když takovej nějakej národní bard vyslovil něco za tým ostatním, způsobem, jak oni to nedokážou. A jsou si vědomí toho, že to nedokážou. On nepotvrzuje jenom je, nebože on jim ukazuje světlo dopředu. On je činný víc tím, čím jsou. Ne, že nechávej tím, čím jsou. Tohle byli teda slavní básníci, takový Milton třeba, ten hejbal s lidma tímhletím způsobem, ale to je přece něco jiného, než jenom, že by jim vyhovoval. A to dneska, pokud vidím, tak nikdo nedělá. Dneska nejsou ani Lermontové, ani Puškinové a podobně. Dneska už máme pouhle, já nevím, koho jmenovat. U nás snad vůbec nic. A v tom sajůzu tam, my si se ještě čtou dneska básně toho, jak se jmenuje teď? Ještě nevím. Cože? Ještě nevím. Já myslím toho Šašuli. Týrtušenko. Týrtušenko, že jo. Bejvali časy, že jo, že tyhle lidi v určitých společnostech něco přečli a pak to letělo Moskvou, letělo to Leningradem, letělo to celou zemí, že lidi to se učili vzpomínat. Tak myslím, dneska něco takového existuje. No tak v téhleté chvíli, no tak já nevím, možná, že... Je to taky ovšem ten Lenon, já zase to tak dobře neznám, abych to mohl říct definitivně, ale je to takový pokleslý, že to tam jsou takový slougeny v podstatě. A myšlenka tam nemůže, jako vůbec v té pop muziky, tam myšlenky prostě nemají místo, že... No a jako idulem je, ale nic tam není v tom idolu, než ty brejličky. A pro některé ještě teda... Brejličky se vyslovily nějak pro mě, nějaké ty kritické připomínky někde, ale jináč, tedy jako... Prostě je to dost taková srbá, no to je fakt... A já myslím, že je slavnej hlavně, protože je možným... Můj představitelnou možným signálem, no jak bych se to řekl, výrazem pro odpor. Že prostě nějak se to kolemějí, se to nějak může skristalizovat nebo tak, ale fakticky jako nějaká vedoucí postava to není, že? Abych ještě k tý zdravosti udělal, no znamená, že jsme to tady... Vy jste tak, že teda to věc, která byla, a už to nějako vlastně není, že? Vždyť se to stalo v té době, že teda těch vzděláníců oddělili, to vzdělání jako profesionálitů od celkových vzdělání. A vy vlíkly se s odpovědností. Vlíkly se s odpovědností. A já myslím, že ale takový... Ty názvuky jsou furt, že se někdo odvolává na zem, jako těch vzděláníců, těch vzděláněníků. Jako... Když bych třeba o tom prostém neřušil. Prostý lid se nechá někým ohloupit, pak prohlédne a řekne, no jo, ale vy vzdělánci, vy jste nám to dvěkrát neřekli, že děláme blbost, když jsme se nechali ohloupnout. Takže tohle z toho povědomí, tak mít tý zhrady, že je to furt, to není něco, jako bylo, ale vlastně už není, že se to jenom vlače v nějakých těch názvků. Ono se to opakuje. Ono se to opakuje. Ono je taky stále pokleslejší podobě, takže dneska už ani se o ty vzdělánců moc nečeká, kromě té profesionality, a jako vytíká se hlavně proti krům, což teda málo vzdělánci jsou. Problem je tedy ten, že se někdy těm politikům, tak u nás zvlášť, je to taková divná situace, že těch takových sklamání, anebo spíš takového předstíraného sklamání, někdy je hodně, že si uvědomíte sama První republika, jak nesplnila očekávání spousty lidí. A když došlo k Nikovu, tak jak se to všem hodí, hodilo a hodí říkat, že Beneš zradil. A že znova zradil po 80. a po 40. a že nechal i komunisty a tak dále. To je taková, že komu to hodit na krk? A nebo že lidi, kteří teda nenadávají úplně od začátku, jenom tak jako by bývali, si to představovali líp, tak jenom tak zradil otvat, protože začal jinak slibovat něco jiného a potom teda se nechal manévrovat do stejných procesů, jako byli za Stalina. Tak vždycky se to někomu dá... Já nevím, jestli tohle je ten skutečný pocit, mně to připadá vždy předstíraný, protože kdo vlastně upřímně chtěl bojovat v tom 89. a 30.? Kdo vlastně chtěl? Co pak, když sel že prezident, tak se nedá nic dělat? Z čeho to vyplývá? Nebo třeba si stěžovat na to, že tady udělali komunisti půjčnáky v tom 88. a 40. Ale kdyby vůbec nikdo neprotestoval, kromě pár študentů, kteří šli náhradit, tak nikdo proti tohu nic nedělal. To byla naprosta bezmoc. Za těchto okolností je přece absurdní to svádět na nějakou jednu nebo pár osob. To prostě v rezistence neexistovalo. To je jiné, když rezistence existuje, a není to nic platného, že tady neexistovalo. A to se dá vyložit různým způsobem. Já si myslím, že to do znační míry bylo způsobeno tím, že komunisti měli dost značný respekt. Že to nebyl jenom strach. Byla to taková určitá nepoučenost těch procesů celého stalinského. A všem, ta nepoučenost nebyla jenom naše. Ta nepoučenost byla celosvětová. Prostě je to všechno jinak. Když se to analyzuje, tak to vypadá jinak. To, co měl na mysli Bounda, je něco jiného, než o čem mluví lidi. Ty lidi mají na mysli nechali nás ve štihu, co jsme my, prostí lidi, který nemáme možnost rozhovat, co jsme my mohli dělat. Když to Bounda má na mysli něco jiného, totiž, že se vyvinula jakási taková inertnost vzdělanců, kterým je to všechno fuk. Dalo by se říct, že jako se ve starověku z filozofie vyvinula sofistika, takže se ze vzdělanců stali odborníci. Stali odborníci. Placení odborníci. To je asi ta... Lidi už nechápou, co to je. Nechápou, od vzdělanců už to neberou. Ještě by to brali od spisovatelů, ale mezi těmi spisovatelami je strašně málo vzdělanců. Skutečných. Spisovatel je schopnej se stát takovým mluvčím, hlásnou troubou. A to mají lidi rádi. Ale proč se nás kde to zůstalo? Protože se to svědomí národa, co se opakuje občas, a lidi jsou pro a lidi jsou proti. Tady už takový spisovatelé vlastně nejsou. A nejenom u nás, tak vůbec. Svědomí národa. Co bychom mohli dneska... Nikde není nic takovýho. Tak, zdá se, že v Tamarusku ještě tak nejspíš. Někteří. Mluvím o tom, že by měli být. Dobře, takový. Jistě to povědomí, jaký jsi někde ještě v rezistenci, v jakémhle reliktu zůstává, a je možný, že se to nějak odnoví z té povědomí. Je to v povědomí ne všeobecně lidů, ale je to v povědomí některých. Například je otázka možná, že se něco toho vyvíjí teď. Ta diskuse historiků v Sovětském svazu s křídlama toho Afanasieva vypadá dost zajímavě. Stále ještě není možné rozhodnout, jestli to není nějaký nový oportunismus. Tak to skončíme.
Kaz b.flac
====================
No i nastupný klant toho, který Osmosi má, že taková vštěktová jde lépe. A ten prvý, když měl 20, tak jsem zažil takový veliký sklamání, když on se prostě při tom všem, že všechno věděl a měl tak správný náhled na všechno, tak k tomu, k situaci těch našich studenckých třenic po rocich 68, 69 let na fakultě, takže když ty mladé těm stavili to, tak všechno stěžujou. Já jenom jsem viděl, že to chápe všechno, takže bylo by nejlepší, kdyby jsme se o nic nepopouštěli, nechali to ty lodi vodu a skutečně, jako když mám prohodky, jakmile na tohle rozpoznání došla, řek to, tak od té doby se mě opravdu všechno, cokoliv, řeknálo mi blbý. Vypadá to, že to je už pak můj subjektivní dojem, že jsem měl už pak všechno, ale není to tak. Proto jsem si ho chtěl vážně slyšet, to chytré, co říká, abych mohl pokývat hlavou, když jsem se s ním potkal na chodníku, začal si to rozprávět a už to nešlo, už jsem viděl, že něco se mu tam tak posunulo, že od téhle chvíli už neměl šanci. Tohle je podivná rozumnost, že bychom jste měli všichni snad. Tak za týden další etika, další soustoup. Vypadá to, že bychom měli všichni snad. Vypadá to, že bychom měli všichni snad. V principě o téhle louposti se tady rozvádá do takových roben politických. Jak jsem si myslel, že to úplně stejně funguje, než v těch běžných situacích, v těch drobnějších. Že se s tím vlastně setkává hrozně na každém kroku. Že se s tím opravdu setkává. V tomhle duchu, tak asi každé život se tím nevzorňuje. Možná, že dá to rozvíjit. Chytrost vůbec nemůže být svým způsobem v některých situacích. Může být na zábranou určitého dostupu do toho člověka. Když jsem se setkal s tu ženu, tak jsem se z tých chytr bránil intelektuálnímu hodnocení situací. Že mě to vedlo k nějakému naprostému sobectví. Já nevím, jestli to jako... Bránil jsem se v chytrosti, nebo intelektu, že se věděl, že mě to vedlo někam, kam jsem nechtěl. Většinou člověk, co chce, tak je blbý. Takže když vlastně nechcete, tak to nemusí být nejhorší. Právě proto jsem ten intelekt snažil poklačovat jednu dobu. Pak jsem zase dostal do druhého extrému. Já jsem se počínal úplně hloupě. Jsem se dostal počít takovou vnitřní svobodě. Ale mě to tak úplně hloupí, že mě lidi nachytává na takových věcech, na kterých jsem vůbec neuvažoval. Takže to bylo fališní vnitřní osobozování. To byla spíš taková vnitřní volnost. Někdy jsem cítil, že poznávám něco. Vlastně jsem takový určitý nějaké věci vůbec nedokázal vymluvat. Mě to nechal věžným dělat. To bych interpretoval jako nedostatek chytrosti. Výsledek toho, že jste chtěl potlačit ten intelekt. Když jsem zase začal přemýšlet, tak mě to prostě vzdylo. Vzdylo v čem? V takové vnitřní svobodě. V vnitřním postupu. To bylo taky fališní. Vnitřní svoboda není samozřejmě vnitřní bestarostnost. To není ulehčení, které znamená, že už nejsou problémy. Už se nemusím o nic starat. Už můžu na všechno košlet. To se tím nemyslí. Osobození to je situace, kdy si uvědomuji, že nejsem jen instrumentem, že nejsem jen předmětem manipulace. Že na mě záleží něco. Že teď musím odpověď něco udělat, říct, provízt. To je to o osobození. Že já nemusím přijmout situaci, kdy předem už hraju v nějakou roli, kterou mi někdo předepsal. To je to o osobození. To neznamená, že najednou jsem bestarostný. To ne, naopak, ty starosti teprve se ukazují v pravým světle, jenomže mě nedeptají. To je to o osobození. Já mám takové podezření, že návrat k tomu intelektu, k tomu posouzení, rozboru, to znamená nějaké sevření. To je spíš proto, že vy jste chtěli zapomenout, se nechat oslobozit. Nejednou tohle vám to připomnělo. To je druhý doklad toho, že to nebylo osobození. Takové zapomenutí se získává třeba v hospodě. Já vím, že ne, ale já to teď chci zkreslit. Když zapomenete, tak se zbavuje problému, ale jenom zdálnivě vás ty problémy zůstávají. Když to vnitřní osobození to vás nezbavuje problémů, ale zabraňuje tomu, že vás ty problémy neptají. Ty problémy zůstávají. Ale vy jste osobozen k tomu, abyste se s nima vypořádali. Pokud někdo chce zapomenout, tak ten intelekt nebo ta chytrost ho potom drží při zemi. Mu nenechá uletět. Ale uletět to je jenom vždycky zdálnivý. To není žádný osobození. Skutečný osobození je, když uprostřed té situace, kterou vidím v plném světě a v celé reálnosti, když v tom nejsem zdeptáván. To je osobození. Osobození není od situace, ani než uprostřed situace, která zůstává tak, jako je, ale já ji necetím jako něco, co mě dusí. Já se v ní rozhoduju udělat něco. V tom smyslu to by bylo zajímavé. Takhle rozbírá tu postavu Františka z Assisi. Protože interpretována ji bývává většinou tak, že to byl člověk s vlahým podnebím duševním, který se vlastně osvobodil tím, že si žádný starosti nedělal. A na druhé straně asi to není úplně pravda. Protože teď on přeci zase spoustu věcí nahlíd. On třeba nahlíd. To, že on se bude snoubit s chudobou, zatímco všichni se snoubějí s bohatstvím. To neukazuje na to, že by to byl takový ten hodný kreteň. Ale zase na druhé straně ten svůj úkol nerozpoznal tak, jak ho třeba rozpoznal Valdes. Protože Valdes se domníval, že když to tak má být, tak to tak platí pro všechny. Když to Františkovi stačilo, že jemu neberou tu chudobu a nechtěl to už rozšířovat, to všel bez ní. Tím se všem přestal být nebezpečný a mohl být schválený. Když to ten Valdes byl, evidentně, nebezpečný, protože se domníval, že celá cítil byla být chudá. Kolega ještě. Když byste měl teda zmínit tu vzradu vzdělanců, která to vlastně byl nestatek odpovědnosti vůči prostým lidem, vůči tomu lidu od vzdělanců, to by asi bylo dobré rozlišit vzdělance? Já jsem upozornil na to, že vzdělanec nerovná se chytrý ve smyslu Bonhoefferově. To je překlad Černího. Je to český překlad La Traison de Claire. Čili kleriků, což znamená vlastně intelektuálu, to byly kdyžsi právě jenom klerikové, které byly vzdělané. Byla nobilita, byly šlechtíci, kteří byli blbí a jenom vládli kopím. Takovými volovinama schodili do nálovy a bavili se turnajem a podobně. Jediný intelektuálové byli klerici, to je duchovní. Panda tam ukazuje, že klerici zradili své vlastní poslání, že v moderní doba je vykolejená především proto, že oni nesplnili svou úlohu. To je tak hrdzoruba myšlenka, která tam je rozpisovaná, dokumentovaná a tak dále. Náš rád napsal, dímy inspirované, malou knížičku z rada krize inteligence. A tam zase používala to slova inteligence, což je možná lepší překlad než vzdělanců. Ale kdo ví, co to znamená vzdělanec? Člověk, který je vzdělán. Vzdělán znamená kultivován. To je něco jiného, než co rozumíme vzděláním dnes. Člověk, který to hodně ví, který to hodně naštudoval, to je vzdělanec. Skoro učenec. Zatímco původně vzdělanec znamenal mnohem víc. Něco z toho zůstalo v anglickém educated. Educated je člověk, který je vzdělán v naškolách, ale zároveň se umí chovat. Je prostě vychován. Vzdělání a výchovat jdou spolu. A teď je otázka, co to znamená z rada vzdělanců. Nechopitelně, pokud vzdělanost chápu jen jako profesionální trénovanost, no tak tam jaká pak zrada? Tam není žádná zrada možná. Ta celá koncepce zrady vzdělanců spočívá na jednom základním předpokladu, totiž, že když je někdo vzdělán, tak má větší povinnosti, než ten, kdo vzdělán není. No a tím se samozřejmě myslí povinnosti jiné, než kouze technické. Že prostě když někdo umí řezat lidské tělo, to jest je chirurg, takže má jiné povinnosti, než ostatní lidé, totiž řezat tělo, tak se to nemyslí. Že to je jenom profesionální zdatnost, která teda vede k tomu, že se má té profesionální zdatnost mít využívat. Vzdělanec to je víc, než jenom profesionální zdatnost. Takže on má jisté povinnosti, z kterých ho nikdo nemůže vyvázat, a které nejsou dané profesionality samotnou. Čili on může zradit, aniž by porušil svou profesionální povahu nebo svůj charakter. Je, prostě jeho povinnosti jsou jiné ještě, než profesionální. Někdy se mluví o profesionální cti nebo o vědecké poctivosti, vědecké morálce nebo etice. No a teď se všeli, co s podtěm rozumí, ale dřív si to bylo tak naprosto samozřejmé, že to nebylo oddělené, že nebyla tady věda jako určitá profesie a pak vedle toho nějaká vědecká etika. Už by to patřilo k tomu. Takže o zradě vzdělanců je možno stručně říct toto, že oddělili profesionality a tu profesionální etiku a o tu etiku se přestali starat. Ale ne, že by to původně byly dvě věci. Oni to právě ochudili, oni z té vzdělanosti udělali pouhou profesionality. Oni sami sebe učinili jakýmisi nástroji. To je to, co je vědec. Vědec dneska je nástrojem v rukovnu. Svého šéfa, ředitele, ministerstva, akademie věd, RWHP nějakého plánování nebo na západě zase nějakých podniků, monopolů, kterýho čata prostě dostane úplnou, to máme řešit. Maličko je to v základních výzkumů, ale stejně ten tlak dnes je obrovský na to, aby se z každého věce stalo pouhé slova. Ale na druhé straně si všimni, že je pořád tady ještě to povědomí, že teda není jenom odborník, protože proč pak by, když se podíváš do kterékoliv časopisu, tam je intervju s nějakým odborníkem nebo s hercem a neptáš se ho, jak se hraje tohle nebo tamto. Kladou mu vše lidské otázky, protože se furt ještě předpokládá, že ten Kašpar ještě ke všemu eticky myslí a myslí o míru. To se vůbec nepředpokládá, to je jenom totež, když se zeptají znamenitého fotbalisty, jaký opery má rád. To není proto, že předpokládá, že dobrý fotbalista se vyzná v operach. To je prostě žurnalistický trik, protože když se někdo známe v jednom oboru, tak se ho ptají na různý blbosti, to je přesně to, že se ho ptají na různý otázky, na kterých on kecá pitominky a ty se potom získnou. S tím, že by to měl, že by měl bejt moudrej i v tom? To je, nevím, jestli se to tam dá do toho zdávat, dalo by se tak interpretovat, ale fakticky to vůbec není přítomno ve vědomí lidí. Prostě lidi podobně chtějí vědět, jestli ta von Dráčková oprava přišla vo zuby a dostala nový, anebo jak to vlastně bylo a tak. Tak podobně se zajímají o to, jestli někdo se mu líbí opera nebo operetta. Ale v podstatě to není, že by jim něco on řekl, co by vzali vážně. Oni konec konců chtějí, aby potvrdil to, co oni si sami myslejí. Jinak je to nezajímá. No ale co je o tom funkce idolů a takové? Ty lidi předpokládají, že ten idol je takovej, že ten je ve všech nejlepší. To si nejsem zcela jistý. Dneska idoly už tohoto typu, já nevím jestli jsou. Jsou omezeny na určitou generaci. Dneska to jsou takové, že ono tak v jakém smyslu je idolem třeba nějakej hokejista. Ale takovej Leon je idolem. No dobře, ale to je výjimka. Jakým idolem je špír Žběrka, nebo jak se jmenuje? Nebo nevím, neví pán Bůh. God. Je to nejslavnější, furt je naštěhovaný, nikdy nemá prázdno, furt vyprdá. Je to nějakej idol. Mně se zdá, že už to je všechno tak strašně pokleslé, že dneska takové vzory životní vlastně neexistují. A kdyby existovaly, tak je zavřou. Takže, jo, byvaly takové doby. Třeba, ovšem, je to trošku takový romantizmus, který to oživoval. Byvaly i dřív. Rytíři měli představovat jakýsi vzor jednání. I to byl jakýsi pozdně středověkej romantizmus, který z nich to dělal. Fakticky oni takový nebyli. Když si přečete Karlaiva Heroes and Hero Worship, no tak hrdinové a ctění hrdin, co to v češtině přeložilo, no tak to je někdy ještě nečtíte. To je prostě růza. Takový patchos prázdnej z toho jde. Přece takovou šabesný vědomí, to může být i takovou šabesný vědomí, která stvěří třeba. Vědíme tomu ten daný herec nebo, já nevím, třeba inženýr odpovídá na určité otázky a snaží teda se představovat takovou šabesnou vědomí. Aby teda byl těm pánem už uznávaný a byl odpovědový. A vy si myslíte, že ho začnou uznávat víc, když on bude říkat to, co oni čekali už předtím? Oni zažijou v základním uspokojení, že on není vůbec chytřejší než oni. On jenom potvrdí jejich... Jejich uspokojení. Že jako jeho prestižního jídlo vzostře. To nebyl. Myslím, že nebyl. A možná tak funguje teda dost. Já myslím, že teda jeho prestižního jídlo nevznikne. Tak klesne. On jenom je známej, uznávanej. Každej si s ním bude chtít připít nebo něco takového, ale vážit ho si ho nemá. Proč? Protože on říká to, co on si zámyslí. Tak proč by to potřebovalo? Něco jiného je, jako přijít třeba, když takovej nějakej národní bard vyslovil něco za tým ostatním, způsobem, jak oni to nedokážou. A jsou si vědomí toho, že to nedokážou. On nepotvrzuje jenom je, nebože on jim ukazuje světlo dopředu. On je činný víc tím, čím jsou. Ne, že nechávej tím, čím jsou. Tohle byli teda slavní básníci, takový Milton třeba, ten hejbal s lidma tímhletím způsobem, ale to je přece něco jiného, než jenom, že by jim vyhovoval. A to dneska, pokud vidím, tak nikdo nedělá. Dneska nejsou ani Lermontové, ani Puškinové a podobně. Dneska už máme pouhle, já nevím, koho jmenovat. U nás snad vůbec nic. A v tom sajůzu tam, my si se ještě čtou dneska básně toho, jak se jmenuje teď? Ještě nevím. Cože? Ještě nevím. Já myslím toho Šašuli. Týrtušenko. Týrtušenko, že jo. Bejvali časy, že jo, že tyhle lidi v určitých společnostech něco přečli a pak to letělo Moskvou, letělo to Leningradem, letělo to celou zemí, že lidi to se učili vzpomínat. Tak myslím, dneska něco takového existuje. No tak v téhleté chvíli, no tak já nevím, možná, že... Je to taky ovšem ten Lenon, já zase to tak dobře neznám, abych to mohl říct definitivně, ale je to takový pokleslý, že to tam jsou takový slougeny v podstatě. A myšlenka tam nemůže, jako vůbec v té pop muziky, tam myšlenky prostě nemají místo, že... No a jako idulem je, ale nic tam není v tom idolu, než ty brejličky. A pro některé ještě teda... Brejličky se vyslovily nějak pro mě, nějaké ty kritické připomínky někde, ale jináč, tedy jako... Prostě je to dost taková srbá, no to je fakt... A já myslím, že je slavnej hlavně, protože je možným... Můj představitelnou možným signálem, no jak bych se to řekl, výrazem pro odpor. Že prostě nějak se to kolemějí, se to nějak může skristalizovat nebo tak, ale fakticky jako nějaká vedoucí postava to není, že? Abych ještě k tý zdravosti udělal, no znamená, že jsme to tady... Vy jste tak, že teda to věc, která byla, a už to nějako vlastně není, že? Vždyť se to stalo v té době, že teda těch vzděláníců oddělili, to vzdělání jako profesionálitů od celkových vzdělání. A vy vlíkly se s odpovědností. Vlíkly se s odpovědností. A já myslím, že ale takový... Ty názvuky jsou furt, že se někdo odvolává na zem, jako těch vzděláníců, těch vzděláněníků. Jako... Když bych třeba o tom prostém neřušil. Prostý lid se nechá někým ohloupit, pak prohlédne a řekne, no jo, ale vy vzdělánci, vy jste nám to dvěkrát neřekli, že děláme blbost, když jsme se nechali ohloupnout. Takže tohle z toho povědomí, tak mít tý zhrady, že je to furt, to není něco, jako bylo, ale vlastně už není, že se to jenom vlače v nějakých těch názvků. Ono se to opakuje. Ono se to opakuje. Ono je taky stále pokleslejší podobě, takže dneska už ani se o ty vzdělánců moc nečeká, kromě té profesionality, a jako vytíká se hlavně proti krům, což teda málo vzdělánci jsou. Problem je tedy ten, že se někdy těm politikům, tak u nás zvlášť, je to taková divná situace, že těch takových sklamání, anebo spíš takového předstíraného sklamání, někdy je hodně, že si uvědomíte sama První republika, jak nesplnila očekávání spousty lidí. A když došlo k Nikovu, tak jak se to všem hodí, hodilo a hodí říkat, že Beneš zradil. A že znova zradil po 80. a po 40. a že nechal i komunisty a tak dále. To je taková, že komu to hodit na krk? A nebo že lidi, kteří teda nenadávají úplně od začátku, jenom tak jako by bývali, si to představovali líp, tak jenom tak zradil otvat, protože začal jinak slibovat něco jiného a potom teda se nechal manévrovat do stejných procesů, jako byli za Stalina. Tak vždycky se to někomu dá... Já nevím, jestli tohle je ten skutečný pocit, mně to připadá vždy předstíraný, protože kdo vlastně upřímně chtěl bojovat v tom 89. a 30.? Kdo vlastně chtěl? Co pak, když sel že prezident, tak se nedá nic dělat? Z čeho to vyplývá? Nebo třeba si stěžovat na to, že tady udělali komunisti půjčnáky v tom 88. a 40. Ale kdyby vůbec nikdo neprotestoval, kromě pár študentů, kteří šli náhradit, tak nikdo proti tohu nic nedělal. To byla naprosta bezmoc. Za těchto okolností je přece absurdní to svádět na nějakou jednu nebo pár osob. To prostě v rezistence neexistovalo. To je jiné, když rezistence existuje, a není to nic platného, že tady neexistovalo. A to se dá vyložit různým způsobem. Já si myslím, že to do znační míry bylo způsobeno tím, že komunisti měli dost značný respekt. Že to nebyl jenom strach. Byla to taková určitá nepoučenost těch procesů celého stalinského. A všem, ta nepoučenost nebyla jenom naše. Ta nepoučenost byla celosvětová. Prostě je to všechno jinak. Když se to analyzuje, tak to vypadá jinak. To, co měl na mysli Bounda, je něco jiného, než o čem mluví lidi. Ty lidi mají na mysli nechali nás ve štihu, co jsme my, prostí lidi, který nemáme možnost rozhovat, co jsme my mohli dělat. Když to Bounda má na mysli něco jiného, totiž, že se vyvinula jakási taková inertnost vzdělanců, kterým je to všechno fuk. Dalo by se říct, že jako se ve starověku z filozofie vyvinula sofistika, takže se ze vzdělanců stali odborníci. Stali odborníci. Placení odborníci. To je asi ta... Lidi už nechápou, co to je. Nechápou, od vzdělanců už to neberou. Ještě by to brali od spisovatelů, ale mezi těmi spisovatelami je strašně málo vzdělanců. Skutečných. Spisovatel je schopnej se stát takovým mluvčím, hlásnou troubou. A to mají lidi rádi. Ale proč se nás kde to zůstalo? Protože se to svědomí národa, co se opakuje občas, a lidi jsou pro a lidi jsou proti. Tady už takový spisovatelé vlastně nejsou. A nejenom u nás, tak vůbec. Svědomí národa. Co bychom mohli dneska... Nikde není nic takovýho. Tak, zdá se, že v Tamarusku ještě tak nejspíš. Někteří. Mluvím o tom, že by měli být. Dobře, takový. Jistě to povědomí, jaký jsi někde ještě v rezistenci, v jakémhle reliktu zůstává, a je možný, že se to nějak odnoví z té povědomí. Je to v povědomí ne všeobecně lidů, ale je to v povědomí některých. Například je otázka možná, že se něco toho vyvíjí teď. Ta diskuse historiků v Sovětském svazu s křídlama toho Afanasieva vypadá dost zajímavě. Stále ještě není možné rozhodnout, jestli to není nějaký nový oportunismus. Tak to skončíme.