Ladislav Hejdánek – Jan Kozlík, Rozhovor o Rádlově pojetí pravdy
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1a diktát, 1979-05-06, Luboš Kohout.flac
====================
Luboško Hout 6. 5. 79. dopoledne, Vysočany. Luboško Hout se vůbec nevyjadřuje k těm bodům, které já jsem uvedl a převádí ústavečně řeč na své formulace. Když se mu to hodí, tak mi zinterpretuje některé mé formulace a zejména je dává do kontextů, které jsou jen zcela cizí, zejména spojuje s Danoubiem a podobně. Je to naprosto nečistý způsob diskuse, v kterém nemá cenu pokračovat. Jeho způsob argumentace je taky zcela pragmatický. Říká, že kdyby se bývalo, k odsunu nepřistoupilo tak, že se komplikovala situace tak, že by došlo ještě k horším věcem a podobně. To je samozřejmě způsob uvažování, který nepřipouští, že by existovaly nějaké zásady, nějaké principy, jejíž platnost by nebyla ničím podmíněna. Luboškovou cámušem tvrdí, že pro něj také některé takové základní principy, ničím nepodmíněné, platné děj se, co děj, existují. Ovšem naprosto je subjektivizuje, jsou to zásady týkající se našeho národa. Vůbec podle nich nepostupuje, když jde o jiný národ, to je například, když jde o Němce. To ale není žádná zásada. Zásada, která platí děj se, co děj, musí být stejná pro všechny. A když její uplatňování v jednom případě porušuje, její uplatňování v jiném případě, potřeba najít takový kompromis, který zachovává platnost zásady a v mezích možností respektuje zájmy. S kozou na ledě je příjemnější polemika, než s docentem Karlovy univerzity. S kozou si taky nedomluvíte, ale aspoň vám nedává známky. To dělá docent Kohout na pořád. Nestojí mu ani jediný argument za to, aby se jím zabýval. Prostě si ho přeformuluje po svém a prohlásí za blbost. Já mu něco vytknu, okamžitě ho toto obrátí a vytkne to mě. Tento transfer je jako nutnost. Přitom se dovolává i Beneše, ale je známo. Ostatně zmiňuje se o tom ve své recenzi Brüggle i sám Křen, na straně 3 například, že Beneš zpočátku uvažoval o autonomii pro sudetské Němce v budoucí republice. Z toho vyplývá, že nešlo o nutnost Nürnberg o využití určité opportunity, tedy nevinucený transfer. Nürnberg, transfer, který se jevil jako oportunní. Je ku podivu, jak Luboš Kohout, za historika se považující, neuvažuje historický test, neuvažuje směrem do budoucnosti. To je kuriózní. V několika místech, vzpomínám určitě na dvou, odmítá hodnotit historickou událst z jich následků. Nevím tedy, k čemu je dobrý historický odstup, ale sám ještě navíc je naprosto neschopen uvažovat v jiných perspektívách a v jiných souřadnicích než existujících, ačkoliv je evidentní, že nacionální rozdělení Evropy a později světa se schyluje ke konci, že prostě jednou dojde, nebo to rozdělení hranicemi, že se blíží doba, kdy nebude třeba se ohlížet na hranice mezi národy nebo státy a kdy bude možné v souhlasu s tím, co ratifikoval náš stát a na čem staví i Charta, kdy každý se bude moci svobodně stěhovat, odcházet z jedné země a přecházet do jiné, odcházet ze své země a zase se do ní vracet, odcházet jinam. Tedy kdo bude podle kohouta v budoucnosti kontrolovat, zdá, smí nebo nesmí nějaký cizinec nebo celá vrstva, velká skupina cizinců přijít do naší země nebo ne. To je všechno naprosto absurdní, co říká, protože s tímhle nepočítá a k tomu právě dojde. Proto také je zbytečné uvažovat o nějakém odčínění. To si vymyslel všem on, o odčínění nikdo nehovoří. Luboškoucí ostatně vymýšlí celou řadu věcí. Je příznačné, že prakticky vůbec necituje. Své soudy nezakládá na nějakých citátech, nedokládá je žádnými citáty. Je to naprosto svévolné ideologické propagandistické řečnění. Je to táborový projev, je to demagogický útok na pocity a vyvolávání pocitů. Argumenty se tam nenajdou, jenom pořád opakuje to své. To není žádná diskuse, to je prostě agitace. Ať si teda tuto agitaci neplete s prací skutečného historika. Už v minulém textu jsem poukazoval na to, že podstata rozporů má metodologickou povahu. Také pouze k metodologií se odnášejí mé poznámky. Nehodlám se nechat vtáhnout do nějakých omezených historických diskusí a polemik. Ale je příznačné, že Kohout svou metodologií, nebo přesně řečeno své metody, vůbec nereflektuje. To, co vytýká, proti ní už polemizuje, to se dopouští klidně také sám. Kohout právě tak jako bez vnitřního oprávnění připočítává například mne k Danou B. Nebo mentoruje učitelským způsobem mé postoje Masarykem nebo dokonce Benešem. Ačkoliv kdyby si přečetl, to jsem k tomu napsal kvíže, i vůči Masarykovi jsem vyjádřil v některých podech svůj odstup. Stejně vnitřní neoprávněně se připočítává ústavičně Keeblevi a nejposledněj i Kekřenovi. Když přečtu Křenovi texty, vidím, že jeho postoj je daleko uváženější a méně nekriticky nacionální. Pro Kohouta je zápas mezi Čechy a Němci osudový a nepřekonatelný jinak než takovýmto způsobem. Křen mluví ve své recenzi o přeměně permanentních národnostních rozporů v dobově neřešitelný antagonismus boje na život a na smrt. Samozřejmě po jisté odsunu by byl řešitelný. To je připuštěno této formulací, tedy zjevný podstatný rozdíl mezi přístupem Křenovým a Kohoutovým. Kohout vystupuje jako kortež nebo ještě spíše jako práče, které zašpičaťuje a přehání některé důrazy těch, kteří skutečně vědecky pracují. Proto také se chopil této příležitosti a vysluhuje si své ostruhy.
s1a diktát, 1979-05-06, Luboš Kohout.flac
====================
Luboško Hout 6. 5. 79. dopoledne, Vysočany. Luboško Hout se vůbec nevyjadřuje k těm bodům, které já jsem uvedl a převádí ústavečně řeč na své formulace. Když se mu to hodí, tak mi zinterpretuje některé mé formulace a zejména je dává do kontextů, které jsou jen zcela cizí, zejména spojuje s Danoubiem a podobně. Je to naprosto nečistý způsob diskuse, v kterém nemá cenu pokračovat. Jeho způsob argumentace je taky zcela pragmatický. Říká, že kdyby se bývalo, k odsunu nepřistoupilo tak, že se komplikovala situace tak, že by došlo ještě k horším věcem a podobně. To je samozřejmě způsob uvažování, který nepřipouští, že by existovaly nějaké zásady, nějaké principy, jejíž platnost by nebyla ničím podmíněna. Luboškovou cámušem tvrdí, že pro něj také některé takové základní principy, ničím nepodmíněné, platné děj se, co děj, existují. Ovšem naprosto je subjektivizuje, jsou to zásady týkající se našeho národa. Vůbec podle nich nepostupuje, když jde o jiný národ, to je například, když jde o Němce. To ale není žádná zásada. Zásada, která platí děj se, co děj, musí být stejná pro všechny. A když její uplatňování v jednom případě porušuje, její uplatňování v jiném případě, potřeba najít takový kompromis, který zachovává platnost zásady a v mezích možností respektuje zájmy. S kozou na ledě je příjemnější polemika, než s docentem Karlovy univerzity. S kozou si taky nedomluvíte, ale aspoň vám nedává známky. To dělá docent Kohout na pořád. Nestojí mu ani jediný argument za to, aby se jím zabýval. Prostě si ho přeformuluje po svém a prohlásí za blbost. Já mu něco vytknu, okamžitě ho toto obrátí a vytkne to mě. Tento transfer je jako nutnost. Přitom se dovolává i Beneše, ale je známo. Ostatně zmiňuje se o tom ve své recenzi Brüggle i sám Křen, na straně 3 například, že Beneš zpočátku uvažoval o autonomii pro sudetské Němce v budoucí republice. Z toho vyplývá, že nešlo o nutnost Nürnberg o využití určité opportunity, tedy nevinucený transfer. Nürnberg, transfer, který se jevil jako oportunní. Je ku podivu, jak Luboš Kohout, za historika se považující, neuvažuje historický test, neuvažuje směrem do budoucnosti. To je kuriózní. V několika místech, vzpomínám určitě na dvou, odmítá hodnotit historickou událst z jich následků. Nevím tedy, k čemu je dobrý historický odstup, ale sám ještě navíc je naprosto neschopen uvažovat v jiných perspektívách a v jiných souřadnicích než existujících, ačkoliv je evidentní, že nacionální rozdělení Evropy a později světa se schyluje ke konci, že prostě jednou dojde, nebo to rozdělení hranicemi, že se blíží doba, kdy nebude třeba se ohlížet na hranice mezi národy nebo státy a kdy bude možné v souhlasu s tím, co ratifikoval náš stát a na čem staví i Charta, kdy každý se bude moci svobodně stěhovat, odcházet z jedné země a přecházet do jiné, odcházet ze své země a zase se do ní vracet, odcházet jinam. Tedy kdo bude podle kohouta v budoucnosti kontrolovat, zdá, smí nebo nesmí nějaký cizinec nebo celá vrstva, velká skupina cizinců přijít do naší země nebo ne. To je všechno naprosto absurdní, co říká, protože s tímhle nepočítá a k tomu právě dojde. Proto také je zbytečné uvažovat o nějakém odčínění. To si vymyslel všem on, o odčínění nikdo nehovoří. Luboškoucí ostatně vymýšlí celou řadu věcí. Je příznačné, že prakticky vůbec necituje. Své soudy nezakládá na nějakých citátech, nedokládá je žádnými citáty. Je to naprosto svévolné ideologické propagandistické řečnění. Je to táborový projev, je to demagogický útok na pocity a vyvolávání pocitů. Argumenty se tam nenajdou, jenom pořád opakuje to své. To není žádná diskuse, to je prostě agitace. Ať si teda tuto agitaci neplete s prací skutečného historika. Už v minulém textu jsem poukazoval na to, že podstata rozporů má metodologickou povahu. Také pouze k metodologií se odnášejí mé poznámky. Nehodlám se nechat vtáhnout do nějakých omezených historických diskusí a polemik. Ale je příznačné, že Kohout svou metodologií, nebo přesně řečeno své metody, vůbec nereflektuje. To, co vytýká, proti ní už polemizuje, to se dopouští klidně také sám. Kohout právě tak jako bez vnitřního oprávnění připočítává například mne k Danou B. Nebo mentoruje učitelským způsobem mé postoje Masarykem nebo dokonce Benešem. Ačkoliv kdyby si přečetl, to jsem k tomu napsal kvíže, i vůči Masarykovi jsem vyjádřil v některých podech svůj odstup. Stejně vnitřní neoprávněně se připočítává ústavičně Keeblevi a nejposledněj i Kekřenovi. Když přečtu Křenovi texty, vidím, že jeho postoj je daleko uváženější a méně nekriticky nacionální. Pro Kohouta je zápas mezi Čechy a Němci osudový a nepřekonatelný jinak než takovýmto způsobem. Křen mluví ve své recenzi o přeměně permanentních národnostních rozporů v dobově neřešitelný antagonismus boje na život a na smrt. Samozřejmě po jisté odsunu by byl řešitelný. To je připuštěno této formulací, tedy zjevný podstatný rozdíl mezi přístupem Křenovým a Kohoutovým. Kohout vystupuje jako kortež nebo ještě spíše jako práče, které zašpičaťuje a přehání některé důrazy těch, kteří skutečně vědecky pracují. Proto také se chopil této příležitosti a vysluhuje si své ostruhy.
====================
s1b debata.flac
====================
Právě bych to jen zopakoval, co jsem teda já měl za připomínky. Tak mě tam překvapilo, jako nejdřív, celá celé moje překvapení ze začátku spočívalo v tom, že je prostě pravda a jsou dvě věci, jako dvě odlišné věci, to znamená, že myslím živá, že současně je to roztožena vedmi duch a hmota. Ale to není přesně duch a hmota, to neodpovídá. To odpovídá tomu, co jsem říkal já. Jo, jo, jo, jako námítka. Zajímavá potom byla ta duchovní převaha pravdy nad věcí. Jak může mít něco, co je něco úplně jinýho, než ty věci, mít převahu. Když pak dál zase stojí, že věci mají svoji samostatnou existenci neodvislou od pravdy a správnost nebo nesprávnost není jejich právem, ale jednou z vlastností nebo tak dále. No a pak tam o té pravdě se mluvilo dál, tak jako by to byla věc známá. Popisovalo se, co ta pravda dělá, ale to překvapení moje tím jenom rostlo, protože pak je tam třeba taky to, jak jsme četli, o tom, že je zaměřena k věcem, přemáhá a podrobuje si je. Tak jo, nejenom jak si, že je má převahu a ještě si je podrobuje, je přemáhá, to znamená, že, já nevím, na něj útočí, to si nedojdu představit. A pak je tam ještě ta jedna věta, o tom, kterou jsme četli, že pravda, a to mě vůbec překvapilo, že vyrůstá z věcí a sráží se s nimi. To zase narušilo tu představu, kterou jsem měl, ale předtím, že jako jsou to dva nějaké principy, když z nich jeden teda je inertní a druhý je živej, když najednou ta pravda nepřichází, jak si spravá, ale z těch věcí, a obrací se takhle, i když tam už bylo sebo-poznaný pravdě, ale ten rozdíl mezi toho poznaného a toho absolutního nebyl, alespoň v této části nebyl přesně řečený. Takže jako já jsem považoval nějak tu, jako by na levodejme tomu byla teda hmota, že ono byla pravda, a teď z toho rezervoáru absolutní pravdy, která se svět s námi nedotýkne, stýká, sbobčas něco z tý absolutní pravdy se srazí s toho hmoto, a to je ta poznaná pravda, kterou my můžeme vidět. No a pak najednou zase je tam takto, kdy je tam mírnych spílných svět, tam už je pravda poznaná, vyrůstá s věcí a srazí se s ním. A k tomu takové optické představě je zase něco, co tam je. No tak to je k tomu minulýmu. Tak kdybych si třeba zvlapakoval něco z toho minulého, a ještě bychom se rozjeli, skončili jsme u toho pravda jako přesvědčení, která to jsme už nedělali. Já bych musel sánou k něčemu, co až na konci z té poradovské utologie jste tě ještě zajímá. Kdybych měl na tohle, třeba na tu poslední otázku, kdybych měl na to odpovídat. Považuji to za trochu předčasný, ovšem je to jedno. Jestli myslíš, že to je smysluplný, tak se do toho můžeme rovnou představit. Já si myslím, že jste nebyli zásadní nic zatím, takže když to není vhodné, tak to necháme. Ten postup týhleté práce byl takovej, že tam pokud možno není vkládáno nic, co se uráda nenajde, co tedy není důležité. Nemyslím slova, nebo nějaká myšlenka, nějaký koncept tedy vložit tam do toho. I mně samotnímu bylo jasný, že nakonec to je to, co jde do spětňatňů konceptu, který se u rádla nenajde někde, takže by se dalo na něj poukázat. Ale který s největší pravděpodobností za těma všema poznámkama, za těma citátama z nejrůznějších knih a z nejrůznějších období u toho rádla musel nějakej být, i když se vyvíje. A já mám teda dojem z toho jeho konceptu, z toho jeho podniku pravdy, že to byl jeden z ústředních motivů jeho myšlení, že se proto k tomu tak furt vracel. V nejrůznějších souvislostech, kde na první pohled ani se to nemuselo exponovat a přesto on najednou tam řek něco, uved tam ten termín pravda, ačkoliv jsem mluvil o ničem jiným, a zdá se, že subspecie problému pravdy, že viděl spoustu, ne-li všechny ostatní filozofické problémy. Takže jsem už tehdy viděl, že jestli se to má nějak kapitalizovat, jestli se to má teda plně shodnotit ta práce shledávání těch různých místa a pokus interpretaci toho, jak si to ráno představí, takže to vlastně bude muset jít dál zarádla v tom smyslu, že se pokusí o jinej, už zarádlovský koncept pravdy, který se bude všem snažit, ačkoliv bude systematický narodil od tohohle, co jsou vlastně samý disjekta membra, že se bude snažit tomu dát jakýsi celkovej rás, ale bude chtít vyhovovat co možná těm jednotlivým formulacím, tak, aby nepadly pod stůl, aby tam furt měli smysl. I když ten smysl bude trošičku zdůrazněnej, plastičnější, bude ostřejší kontur třeba někdy nečekanej, ale v zásadě, aby ty formulace byly držitelný i v tom novém pokusu. Dá se říct, že stojí za to, abych se vracel k rádlovi přímo? A nebo jestli toho oč jde, protože já si myslím, že oč jde, je nakonec to nepředmětné myšlení, stejnak už s tou pravdou k rádlovým věcí to začíná, tak jestli pro tu věncov, kterou jde, nemá senu už se k tomu rádlovu vracet přímo? Je otázka, jestli je ta nejsprávnější cesta vidět z rádla. Ale vracet k němu je nezbytný, protože rádl má hlubokou pravdu v tom, že myšlenky člověk nesype z rukávu, ale že jedna myšlenka se rodí z jiný myšlenky. A když člověk chce jít určitým směrem myšlenkově, tak nutně čas od času musí připumpovat pneumatiky z jiných myslitelů. To ještě nevystačí s tím, že jenom sám si v chodu myšlí. Čili pro tohle já bych řekl, že to je důležité. Samozřejmě není nezbytný, aby to byl zrovna rádl. Můžeš se třeba orientovat na něco jiného, ale je to nezbytný na někoho. Já si myslím, že zdaliby se na to přijde o tohle postačí, ať cíl je vepředu a ne jako v studiu rádla. Jestli je tam ještě víc těch myšlenků, který by k tomhle směřovali? Světa vyhledá. No, to nejde jenom, teda ten cenat toho předkůcovství spočívá nejenom v tom, že si tuší něco, co potom někdo řekne daleko lépe. Níbrž taky v tom, že je jakousi takovou kontrolní instancí pro tu následnickou koncepci, protože myšlení, zeměna teda filozofických myšlení, má jednu takovou nehoráznou tendenci uzavřít se v sebe s takovou jakousi dogmatickou steklostí jít furt ku předu jenom logickými kroky. Což je asi největší nebezpečí, protože sice tímhle tím způsobem se dosáhne, dosahuje systému, ale zároveň se dosahuje toho, že ty systémy ve chvíli, když jsou završeny, tak se můžou vyhodit. Vlastně jsou k ničemu. Prostě úplně teda uletějí od toho, co v životě je potřebné. Protože život není systém, tak jestli on pak je systém. Takže ty předchůjci, který ukazují s tím směrem, takže se mohou stát inspirací pro vytvoření jakýchsi podstatnějších koncepce, jsou zároveň jakousi kontrolou, jestli ten systematický pokus neuletěl. Protože oni ukazují k tomu z té situace. A těch momentů je tam celá řada, který můžou v tom systematickému světě padnout pod stůl, protože nějakých není potřeba, jsou někde stranou. Takže je strašně důležitý potom zkontrolovat, zda ten koncept vyhovuje všemu tomu, co v těch nábězích bylo a nevy, je-li to jeho chyba nebo chyba těch náběhů. Takže může stát, že třeba rádo by to úplně nedomyslel. Takže je možno říct, tak tohle když řek, tak to držíte není z těch důvodů. To jen myslíte. Ale není myslíte jen na to zapomenout. Potud má to vždycky cenu. Já jsem nejsem takovej, můj přední zání nikdy nebyl historický, kdykoliv jsem jakousi interpretace dělal, jako je třeba tahle, tak to vždycky mělo nějaký konkrétnější účel, to jest využít toho nějak. Mně nejde o rádla, měl bych vždy nějaké možnosti uchopit myšlenkově pravdu třeba. Ale potud teda jako, jsem se často nedohod patočkou třeba, protože jeho ideálem bylo tak nějak jako vzdát se sama sebe, dát se k dispozici plně myslitelí, jimž se zabejvám, a domýšlet ho třeba tam, kam on se sám ještě nedomyslel, je to takovou základní lojalitou a odevznáností tomu mysliteli, že všechno, co je řečeno, i když už je to domyšlení jenom, a není to teda citovatelní, tak všechno je to v jeho duchu. To mě je takový jako nepříjem. Takovou službu druhýmu filozofovi teda nerad dělám. Buď je to k něčemu, co můžu já nebo někdo kvůli další může použít, anebo tak mě to moc jako nezajímá. Což potom vede k tomu, že třeba mě ten Honza Dusměrnou, asi to je zvláštní věrečtu, tvůj článek Vobrochovi, nebo Otejárovi, nebo Orádlevice, tak furtež to ty, tak tam se furte prosazuješ sám. Není to vůčenním lehání. Byla to kritika taková slušná, ale je to nevýhoda, nepochybně nevýhoda. Já asi můžu zkreslovat tímto způsobem. Čili je to jen jedna z cest, není to taková obecně závazná cesta. Říkám to předem, protože po němačku. Mně to třeba vyklagovat tím, že když mě něco oslní, vysoce přesahuje moje dosávatí, tak potom se samozřejmě stanu. Nejdřív promýšlitelem, pak obdivovatelem. Je to logické, že tu službu udělám, protože se nejdřív stanu nadšeným obdivovatelem. Až pak teprve, když setkáš větší význu, tak malinko vidím, že to se snípalo. Každopádně ale je jasný, že tohleto, co tady význa má, protože ty jsi se z toho vaktují. Ano, víš, tím slovo smyslu, já jsem si tohle udělal a pak jsem se pokusil s disertací, kterou jsem psal těsně a pak jsem tohle dokončil, jak jsem psal disertaci na fakultu. To jsem ale potom obdobil. No a tam jsem se pokusil připravit ontologicky, to je systematicky, určitý koncept pravdy, který by vyhovoval těm požádavkům rádlovým nebo těm kriteriím rádlovým, ale který by nebyl interpretací rádla. Čili skutečně jsem se pochvíl tímhletím způsobem. Já jsem se tady neživo količkoval, jak by to mělo vypadat podle rádla a teď jsem se pokusil to udělat po svým, tak aby to, co možná odpovídalo tomu, mně se zdálo, že máte rád opravdu, jenomže to, co on tam říká, jsou samé komentáře vlastně. To se jenom tam říká jako postřehy o pravdě. Ale teď to myslet, to je druhá věc. On samozřejmě musel mít nějaký koncept zatím, jenže ten nikde nenajde. My máme jenom tyhle komentáře. Asi komentářů teď je třeba nějak dospět k tomu konceptu, který on asi měl nějaký. Vždycky je něco zatím. No a to nikdy nemůžeme zjistit, jaký to bylo. Jeho učitel. Jeho učitel domácí je Masaryk, který tam má významnej podíl na tom. Ale ten podíl je takový zvláštní, musí se velmi precízně definovat, protože Masaryk celým svým konceptem je pozitivista, který tu a tam ten pozitivismus láme, tak nějak pohodává problematizm. A nicméně ten raz tam zůstává a Radl je antipozitivista. V tomto smyslu je to kuriózní, že je možná mluví o tom, že Radl je Masarykův žák, nejlepší, největší Masarykův žák. Je to tak. Musí se to teda hledat. Není to tak na první pohled. To, co mě udělalo to pojetí pravdy, to je pozitivistické, jako jsou to věce? Ne, jako jsou to věce? Pozitivistické to je adekvatní teorie. To se tak drží. Když to ta pravda živá, jak ta už vystupuje? To je jiný, to je antipozitivistické takové. A udále se v tomhletom objevují takový typ jeho učitelé. Berkson, zejména pak Scheller. Ale u nich to v týhle podobě nikoho nenajdeš. Je možno u jednotlivých věcí říct, tak tohle je ze Schellera, tohle toho inspiroval Berkson, ale to není koncept, který by mohl od někoho převzít. A proto ho taky nemá dodělaný. Protože si to furt na to myslí a furt si to nějak dává dohromady, aby a už se nedostat k tomuto úchovu. A jak je možné, že já nevychovám žádné filozofické tradici, protože se mi prostě neznávám nic teologický, jenom v tom běžném školském. V tomhle věku dávno po nich spojoval jsem tu pravdu s tím soucím, tak jako že Bůh je slunou efe a slunou venu. www.hradeckesluzby.cz
s1b debata.flac
====================
Právě bych to jen zopakoval, co jsem teda já měl za připomínky. Tak mě tam překvapilo, jako nejdřív, celá celé moje překvapení ze začátku spočívalo v tom, že je prostě pravda a jsou dvě věci, jako dvě odlišné věci, to znamená, že myslím živá, že současně je to roztožena vedmi duch a hmota. Ale to není přesně duch a hmota, to neodpovídá. To odpovídá tomu, co jsem říkal já. Jo, jo, jo, jako námítka. Zajímavá potom byla ta duchovní převaha pravdy nad věcí. Jak může mít něco, co je něco úplně jinýho, než ty věci, mít převahu. Když pak dál zase stojí, že věci mají svoji samostatnou existenci neodvislou od pravdy a správnost nebo nesprávnost není jejich právem, ale jednou z vlastností nebo tak dále. No a pak tam o té pravdě se mluvilo dál, tak jako by to byla věc známá. Popisovalo se, co ta pravda dělá, ale to překvapení moje tím jenom rostlo, protože pak je tam třeba taky to, jak jsme četli, o tom, že je zaměřena k věcem, přemáhá a podrobuje si je. Tak jo, nejenom jak si, že je má převahu a ještě si je podrobuje, je přemáhá, to znamená, že, já nevím, na něj útočí, to si nedojdu představit. A pak je tam ještě ta jedna věta, o tom, kterou jsme četli, že pravda, a to mě vůbec překvapilo, že vyrůstá z věcí a sráží se s nimi. To zase narušilo tu představu, kterou jsem měl, ale předtím, že jako jsou to dva nějaké principy, když z nich jeden teda je inertní a druhý je živej, když najednou ta pravda nepřichází, jak si spravá, ale z těch věcí, a obrací se takhle, i když tam už bylo sebo-poznaný pravdě, ale ten rozdíl mezi toho poznaného a toho absolutního nebyl, alespoň v této části nebyl přesně řečený. Takže jako já jsem považoval nějak tu, jako by na levodejme tomu byla teda hmota, že ono byla pravda, a teď z toho rezervoáru absolutní pravdy, která se svět s námi nedotýkne, stýká, sbobčas něco z tý absolutní pravdy se srazí s toho hmoto, a to je ta poznaná pravda, kterou my můžeme vidět. No a pak najednou zase je tam takto, kdy je tam mírnych spílných svět, tam už je pravda poznaná, vyrůstá s věcí a srazí se s ním. A k tomu takové optické představě je zase něco, co tam je. No tak to je k tomu minulýmu. Tak kdybych si třeba zvlapakoval něco z toho minulého, a ještě bychom se rozjeli, skončili jsme u toho pravda jako přesvědčení, která to jsme už nedělali. Já bych musel sánou k něčemu, co až na konci z té poradovské utologie jste tě ještě zajímá. Kdybych měl na tohle, třeba na tu poslední otázku, kdybych měl na to odpovídat. Považuji to za trochu předčasný, ovšem je to jedno. Jestli myslíš, že to je smysluplný, tak se do toho můžeme rovnou představit. Já si myslím, že jste nebyli zásadní nic zatím, takže když to není vhodné, tak to necháme. Ten postup týhleté práce byl takovej, že tam pokud možno není vkládáno nic, co se uráda nenajde, co tedy není důležité. Nemyslím slova, nebo nějaká myšlenka, nějaký koncept tedy vložit tam do toho. I mně samotnímu bylo jasný, že nakonec to je to, co jde do spětňatňů konceptu, který se u rádla nenajde někde, takže by se dalo na něj poukázat. Ale který s největší pravděpodobností za těma všema poznámkama, za těma citátama z nejrůznějších knih a z nejrůznějších období u toho rádla musel nějakej být, i když se vyvíje. A já mám teda dojem z toho jeho konceptu, z toho jeho podniku pravdy, že to byl jeden z ústředních motivů jeho myšlení, že se proto k tomu tak furt vracel. V nejrůznějších souvislostech, kde na první pohled ani se to nemuselo exponovat a přesto on najednou tam řek něco, uved tam ten termín pravda, ačkoliv jsem mluvil o ničem jiným, a zdá se, že subspecie problému pravdy, že viděl spoustu, ne-li všechny ostatní filozofické problémy. Takže jsem už tehdy viděl, že jestli se to má nějak kapitalizovat, jestli se to má teda plně shodnotit ta práce shledávání těch různých místa a pokus interpretaci toho, jak si to ráno představí, takže to vlastně bude muset jít dál zarádla v tom smyslu, že se pokusí o jinej, už zarádlovský koncept pravdy, který se bude všem snažit, ačkoliv bude systematický narodil od tohohle, co jsou vlastně samý disjekta membra, že se bude snažit tomu dát jakýsi celkovej rás, ale bude chtít vyhovovat co možná těm jednotlivým formulacím, tak, aby nepadly pod stůl, aby tam furt měli smysl. I když ten smysl bude trošičku zdůrazněnej, plastičnější, bude ostřejší kontur třeba někdy nečekanej, ale v zásadě, aby ty formulace byly držitelný i v tom novém pokusu. Dá se říct, že stojí za to, abych se vracel k rádlovi přímo? A nebo jestli toho oč jde, protože já si myslím, že oč jde, je nakonec to nepředmětné myšlení, stejnak už s tou pravdou k rádlovým věcí to začíná, tak jestli pro tu věncov, kterou jde, nemá senu už se k tomu rádlovu vracet přímo? Je otázka, jestli je ta nejsprávnější cesta vidět z rádla. Ale vracet k němu je nezbytný, protože rádl má hlubokou pravdu v tom, že myšlenky člověk nesype z rukávu, ale že jedna myšlenka se rodí z jiný myšlenky. A když člověk chce jít určitým směrem myšlenkově, tak nutně čas od času musí připumpovat pneumatiky z jiných myslitelů. To ještě nevystačí s tím, že jenom sám si v chodu myšlí. Čili pro tohle já bych řekl, že to je důležité. Samozřejmě není nezbytný, aby to byl zrovna rádl. Můžeš se třeba orientovat na něco jiného, ale je to nezbytný na někoho. Já si myslím, že zdaliby se na to přijde o tohle postačí, ať cíl je vepředu a ne jako v studiu rádla. Jestli je tam ještě víc těch myšlenků, který by k tomhle směřovali? Světa vyhledá. No, to nejde jenom, teda ten cenat toho předkůcovství spočívá nejenom v tom, že si tuší něco, co potom někdo řekne daleko lépe. Níbrž taky v tom, že je jakousi takovou kontrolní instancí pro tu následnickou koncepci, protože myšlení, zeměna teda filozofických myšlení, má jednu takovou nehoráznou tendenci uzavřít se v sebe s takovou jakousi dogmatickou steklostí jít furt ku předu jenom logickými kroky. Což je asi největší nebezpečí, protože sice tímhle tím způsobem se dosáhne, dosahuje systému, ale zároveň se dosahuje toho, že ty systémy ve chvíli, když jsou završeny, tak se můžou vyhodit. Vlastně jsou k ničemu. Prostě úplně teda uletějí od toho, co v životě je potřebné. Protože život není systém, tak jestli on pak je systém. Takže ty předchůjci, který ukazují s tím směrem, takže se mohou stát inspirací pro vytvoření jakýchsi podstatnějších koncepce, jsou zároveň jakousi kontrolou, jestli ten systematický pokus neuletěl. Protože oni ukazují k tomu z té situace. A těch momentů je tam celá řada, který můžou v tom systematickému světě padnout pod stůl, protože nějakých není potřeba, jsou někde stranou. Takže je strašně důležitý potom zkontrolovat, zda ten koncept vyhovuje všemu tomu, co v těch nábězích bylo a nevy, je-li to jeho chyba nebo chyba těch náběhů. Takže může stát, že třeba rádo by to úplně nedomyslel. Takže je možno říct, tak tohle když řek, tak to držíte není z těch důvodů. To jen myslíte. Ale není myslíte jen na to zapomenout. Potud má to vždycky cenu. Já jsem nejsem takovej, můj přední zání nikdy nebyl historický, kdykoliv jsem jakousi interpretace dělal, jako je třeba tahle, tak to vždycky mělo nějaký konkrétnější účel, to jest využít toho nějak. Mně nejde o rádla, měl bych vždy nějaké možnosti uchopit myšlenkově pravdu třeba. Ale potud teda jako, jsem se často nedohod patočkou třeba, protože jeho ideálem bylo tak nějak jako vzdát se sama sebe, dát se k dispozici plně myslitelí, jimž se zabejvám, a domýšlet ho třeba tam, kam on se sám ještě nedomyslel, je to takovou základní lojalitou a odevznáností tomu mysliteli, že všechno, co je řečeno, i když už je to domyšlení jenom, a není to teda citovatelní, tak všechno je to v jeho duchu. To mě je takový jako nepříjem. Takovou službu druhýmu filozofovi teda nerad dělám. Buď je to k něčemu, co můžu já nebo někdo kvůli další může použít, anebo tak mě to moc jako nezajímá. Což potom vede k tomu, že třeba mě ten Honza Dusměrnou, asi to je zvláštní věrečtu, tvůj článek Vobrochovi, nebo Otejárovi, nebo Orádlevice, tak furtež to ty, tak tam se furte prosazuješ sám. Není to vůčenním lehání. Byla to kritika taková slušná, ale je to nevýhoda, nepochybně nevýhoda. Já asi můžu zkreslovat tímto způsobem. Čili je to jen jedna z cest, není to taková obecně závazná cesta. Říkám to předem, protože po němačku. Mně to třeba vyklagovat tím, že když mě něco oslní, vysoce přesahuje moje dosávatí, tak potom se samozřejmě stanu. Nejdřív promýšlitelem, pak obdivovatelem. Je to logické, že tu službu udělám, protože se nejdřív stanu nadšeným obdivovatelem. Až pak teprve, když setkáš větší význu, tak malinko vidím, že to se snípalo. Každopádně ale je jasný, že tohleto, co tady význa má, protože ty jsi se z toho vaktují. Ano, víš, tím slovo smyslu, já jsem si tohle udělal a pak jsem se pokusil s disertací, kterou jsem psal těsně a pak jsem tohle dokončil, jak jsem psal disertaci na fakultu. To jsem ale potom obdobil. No a tam jsem se pokusil připravit ontologicky, to je systematicky, určitý koncept pravdy, který by vyhovoval těm požádavkům rádlovým nebo těm kriteriím rádlovým, ale který by nebyl interpretací rádla. Čili skutečně jsem se pochvíl tímhletím způsobem. Já jsem se tady neživo količkoval, jak by to mělo vypadat podle rádla a teď jsem se pokusil to udělat po svým, tak aby to, co možná odpovídalo tomu, mně se zdálo, že máte rád opravdu, jenomže to, co on tam říká, jsou samé komentáře vlastně. To se jenom tam říká jako postřehy o pravdě. Ale teď to myslet, to je druhá věc. On samozřejmě musel mít nějaký koncept zatím, jenže ten nikde nenajde. My máme jenom tyhle komentáře. Asi komentářů teď je třeba nějak dospět k tomu konceptu, který on asi měl nějaký. Vždycky je něco zatím. No a to nikdy nemůžeme zjistit, jaký to bylo. Jeho učitel. Jeho učitel domácí je Masaryk, který tam má významnej podíl na tom. Ale ten podíl je takový zvláštní, musí se velmi precízně definovat, protože Masaryk celým svým konceptem je pozitivista, který tu a tam ten pozitivismus láme, tak nějak pohodává problematizm. A nicméně ten raz tam zůstává a Radl je antipozitivista. V tomto smyslu je to kuriózní, že je možná mluví o tom, že Radl je Masarykův žák, nejlepší, největší Masarykův žák. Je to tak. Musí se to teda hledat. Není to tak na první pohled. To, co mě udělalo to pojetí pravdy, to je pozitivistické, jako jsou to věce? Ne, jako jsou to věce? Pozitivistické to je adekvatní teorie. To se tak drží. Když to ta pravda živá, jak ta už vystupuje? To je jiný, to je antipozitivistické takové. A udále se v tomhletom objevují takový typ jeho učitelé. Berkson, zejména pak Scheller. Ale u nich to v týhle podobě nikoho nenajdeš. Je možno u jednotlivých věcí říct, tak tohle je ze Schellera, tohle toho inspiroval Berkson, ale to není koncept, který by mohl od někoho převzít. A proto ho taky nemá dodělaný. Protože si to furt na to myslí a furt si to nějak dává dohromady, aby a už se nedostat k tomuto úchovu. A jak je možné, že já nevychovám žádné filozofické tradici, protože se mi prostě neznávám nic teologický, jenom v tom běžném školském. V tomhle věku dávno po nich spojoval jsem tu pravdu s tím soucím, tak jako že Bůh je slunou efe a slunou venu. www.hradeckesluzby.cz
====================
s1.flac
====================
Žeže musí vstoupit osobně do toho, že to není možné jenom tak nějak odbejt kouřeně. Že člověk tam není jenom hlídač toho, aby proběhá reakce podle všech kautel. Že to není žádný algoritmus nebo dokonce nějaký mechanismus, který když se dobře nastaví, tak dojde k pravdě. Člověk do toho se musí bojit. To jsem pochopil, ale to stanovisko jsem nechápal jako člověková láska nebo přesvědčení nebo osobní zaujetí, ale jako tradice. To je moje stanovisko. To není tradice. To může být tradice, jaké nemusí být. Na tom nezáleží, jestli je to tradiční nebo není tradiční. Je o to, že to je tvá pozice. To jest, že to není čistě objektivní závislost nebo objektivní záležitost, ale že tam nutnou ingrediencí nebo dokonce podmínkou toho je ta perspektiva, která jde z tebe. Ty seš hýkotnout tady a vodať to vidíš takhle. A to tam měláš musí být stanovisko, pozice. Ty někde musíš být zakotvený. Jestli v tradici nebo někde jinde nebo v nějakém učiteli. Ale někde musí být zakotvený. To není objektivní záležitost. Tak u toho uměleckého tvoření je to naprosto. Proto taky to připomínám. Bejme tomu historický je to téměř jasný. Na faktech se tam napravdu může postavit takový svůj podlešního představníce. I když jsou dva teorie jako rankovat, že ten ideálem historické vědě je B.S.I.G.T.V. Je to blbost. A proč je to blbost? Protože se tohle dá využít experimentem. Ale teď platí to všude i tam, kde experiment... Ono nebo víc, že to nejde uvěřit experimentem. Že to by byl jenom takovej nedostatek toho poznání historického. Ale ono jde o princip, který je odchýlnej od toho principu přírodovědeckého. Třeba jde o to, že bez toho osobního zaujetí stanoviska prostě není možný, aby vůbec ta pravda se ukázala. Že to osobní zaujetí stanoviska, ta osobní přesvědčenost, ta angažovanost, že je tou světlinou, kterou ta pravda buď přijde, anebo nepřijde nikde. Nikde, nikde, nikde. No tak si jako udělat napřed experiment bez přesvědčení je nemožné. Když ho uděláš, tak s pravdou nemá se dělat. Z podstaty věci tam ta pravda nebude. Pokud ten experiment bude předveden tak je při objektivně. A ty budeš jenom tím pořádat. Takže ty se domníváš, že takovej Péťa, který je experimentální fyzik. Přestože nejpříklad něco zkouší, něco měří a potom se takové dílí a interpretuje to a tím vzniká objekt. Že on už jako předem musí mít nějaké osobní zaujetí nebo něco do toho, že hra prostě... Ne, podívej se, to je skok do jiný roviny. My jsme mluvili o tom, že to není možné v historických vědách. Že tam nejde ten fyzik, nejde provízt experiment. Samozřejmě ten experiment ve vědě je vlastně, když se to pečlivě vzváží, tak vlastně je možné jenom díky tomu, že tady je experimentátor, který to uspořádá určitým způsobem a pevně do toho vstoupí. Bez toho vlastně experiment není ani možné. Jenomže si myslím, že když ten experiment udělá, připraví a přesně napíše podmínky, za jaké experimenty to provede, takže vlastně, když to všechno takhle popíše, takže maximálně snížil svou účast na tom. Takže to může někdo opakovat na jiném konci světa a dopadne to stejně, což je důkaz, že ten subjekt tam v tom nehraje žádnou roli. Jenže ono se ukazuje, že jsou experimenty, kde už pouhá příprava nebo pouhej pokus, jenom součást toho experimentu je měření, pouhej pokus něco změřit, že mění podmínky. To je ten třeba jeden z typů, jeden z výkladů Heisenbergového principu neobčitosti, kde někdy není možné zároveň stanovit polohu elektronu a jeho rychlost. Buď můžeme stanovit rychlost, anebo polohu, ale nebo boje. Protože způsob, jak to stanovíme, mění průběh procesu. Když zjišťujeme polohu, změníme rychlost, zastavíme to nebo urychníme to. Když měníme rychlost, tak musíme rezignovat na tu polohu. Znamená to, že ten experimentátor dokonce natolik vstupuje i v té exaktní vědecké rovině, vstupuje ve hru tak, že ten proces poznávání deformuje ten předmět, který je poznává. To ale znamená, že ta věc, kterou poznáme, není inertní, protože se ní. A jednak se dostáváme do něčeho, co není ani, když se zjednoduším, není ani věc, ani pravda, ale je něco, co se tvoří při pravdě, nebo co se tvoří během poznávání. Už se dostává ta výpověď, ten soud o věc, dostává už do velký blízkosti. Protože už ani není myslitelný každej zvlášť. Ano, jistě. Znamená to ale, že tady vzniká nebo se poukázalo poprvé na něco, co se nedá potom rozdělit zase na to poznání, na tu pravdu a na tu materii. Nebo se dá pokračovat zase tím, že se ten subjekt může zase z toho vyloučit? Ne, teď se ukáže, že každý náš pokus o vyloučení subjektu může být pouze formální jako metodický. Ale že ho do všech důsledků nelze provést úsledně. A že zejména celý ten popkus o vyloučování toho subjektu, i když se ukazuje v mnoha ohledech jako praktický, z přísně myslícího stanoviska, je založenej na redukujícím a když falšným modelu. V technice to teda nevadí? V technice to nevadí, ale je to tak s hrubýma veličinama, že ty detaily tam nejsou. Jenomže je to díky tomu, že pracuje s materiálem tak hrubo, že tam skutečně jako tohleto nehraje roli. Ale už na příklad v biologii ten materiál je takovej, že je cítlivější na zásah subjektu. A už je tam jinak. A ve společnosti a psychických jebech a tak dále, to je ještě nemožnější. Je tím teda ta výšanka vyčerpaná toho rádla? To je jenom jedna stránka tý věci. Jenom tím se ukazuje, že ta účast subjektu je významná a že věda nemůže být chápána jednoznačně jako souběžná nebo takřtatotožná s úsilím o vyloučení subjektu. Poznávání je tím přesnější, čím lépe je vyloučen subjekt ze hry. Čili toto není pravda. Ale to je jenom jedna stránka věcí. Rádla samozřejmě jde jinudy. Nebo přesně od čeho? Jde nohem dál. Co z toho bude dělat? Na pozici, na osobní přesvědčení? Tohle je jenom odrazový můstek, co jsme si teď řekli. Pro něj tohle je jenom předsím toho, co chce říct. Není to tím vyčerpáno. Ještě jenom taková maličkost. Ten pokus o objektivitu, který mi ukazujeme, že není uskutečnitelný. Je mi ale sympatický z jiného vývodu. A to sice z toho, že je v tom nějaká pokora. Nechci všechno vztahovat do všeho před sebem. Aby to poznání nebylo antropocentrické. To je netržitelné, protože se to dá přesně obrátit. Naopak, je to naprostá nesebekritičnost, protože předstíráš jako objektivitu něco, v čem máš prsty a chceš do toho vzít odpovědnost. Já si myslel, že ten zámysl je dobrý. To může být, ale zároveň jsou tam prsty, které nejsou dobrý. A ty dobrý úmysly nejsou lezující o výsledku. Jestli je to možný nebo není možný, jestli je to správná cesta, ono není správná cesta, ono potom se nerozhoduje s dobrými nebo zlými úmysly toho, kdo ji podniká. To, co jsme tady řekli, to jsi ty vysvětlil na tom, že se to Žurtu patrní ve vědě a na tom Heisenbergu. Ano. Ale on ho ještě neznál. No tak znál. Po válce to bylo obecně znáto. Já nevím, kdy to formuloval Heisenberg, ale já mám mysl, že ještě před první sezónou válkou. A ne, tak já mám mysl, že před. Ale v každém případě to Rádl už znál, jo, přený menšin v těch povážných spisech. Dýna všechno tam už musela vědět. Takže je to i možný takhle to vysvětlovat. Ale ne, že by na tom stavěl, jeho argumenty jsou jiné, jenom že to, která vonta tam neuvádí... To, na čem stavěl, ale to, na čem stavěl teda tady není. Tady to je jen odcitované. Jo, jo. Nedávali jsme se s letalními nesprávnostmi formulací, postřehneme již tady všechny důležité jarisi Rádovského pojetí pravdy. Nyní si ovšem budeme hledat právě oné subjektní stránky, stránky na voje. Tady přišla jiná civilizace, nějaká, která by prostě pýtávalu větu nemřela, nebo by prosadila jinou větu, takže by prostě stala by se tak pravdou, že to je jiná věta jako je pravdou. No, v případě pýtávalov věty asi těžko by to šlo. I když i to si dovedeme představit, že totiž pokud by ta civilizace žila na nějaký, třeba na nějaký to bílý trpaslíkovi, kde prostor je nesrovnatelně zakřivenější než v našem světě, tak tam samozřejmě by Pythagorová věta neplatila, protože ta platí jenom v eukleidovské geometrii. A ta eukleidovská geometria by neplatila, protože tam je všechno tak zakřivené, že by platila i na geometrii. Takže jenom tím, že by tím všichni věřili, tak by ta civilizace byla jiná. Tak to není možné. Muselo by to mít nějakou oporu ve změněných podmínkách, protože Pythagorová věta totiž se týká těch určitejch prostorovejch fyzických podmínek. Čili ty by tam nemohly být opomenuté. Naproti tomu ale můžou existovat jakési morální principy, určitý formulace, morální kodexu, který skutečně můžou být podstatně jiný v různých civilizacích. Můžou být podstatně jiný, takže teda mířejí úplně jiná. Můžou být taky jiný jenom v tom smyslu, že jedna je starší, ještě netak dokonalá, druhá v jejím směru je domyšlenější a formuluje to v zvuku hlouběji itd. Naprostej rozpor může být, a může to být taky v jistý linij. V jistý linij jde třeba od krevní msty přes chamůra během zákonník oko za oko, k ježíšově přikázání v milování nepřátelů. To je jakási linie, která dává smysl. V každý krok je v ní dál. Ale naproti tomu teda třeba srovnávání kodexu třeba z říše Ingů, z kodexy třeba z tý středoafrický říše v plní měsíci letí z okristu, který byl spolácen malý opad. Tak prostě to smysl nedává. Tam to je opravdu mimo běžní. No ale znamená to potom teda, jestli je teda pro dorozumění, zase odbočuju, jenom pro dorozumění lidí tady, buddhistů a já nevím, je tady možný tak nějak jednoduchý ukázání na, domluvit se na něčem, jako se můžeme domluvit na ty Pythagorové větě, když je naše vidění světa tak... No, jednoduše jistě ne. Jednoduše jistě ne. Je otázka, jak jednoduše se můžeme domluvit na ty Pythagorové větě. No to taky není tak úplně takový, že tam taky se předpokládá jistý způsob myšlení, ale nepochybně tohle by bylo ještě horší. Ale v posledu je to možný se domluvit. Když to je komplikovaný, tak v zásadě je to možný. Není to teda determinováno na tolik, že prostě by dorozumění bylo možné. Ale je to možné díky tomu, díky tomu rozhovoru, že obě strany ústavičně měnějí svý pozice, v důsledku své úsilí pochopit druhou stranu. Já jsem to myslel takhle, jako tím, že se strácí, tím, že se strácí jako to, co by... něco, co by platilo, objektivně platilo, i bez nás, tak se mi zdá, jako když se strácí takový společný poutok, to se dorozumění. Ano, to je ovšem zdání. To je zdání. Protože fakticky to objektivní poutok, kterého jsme si takto vážili, tak to vlastně nás nesjednocuje vůbec, co ukázalo. Modelní věda celkem za to je stejná jako celým světě. Přesto tento svět to neprosporech a ta věda nepomáhá ty záspory překonávat, nikdyž naopak je to vůbec. I když ta důvěra v níně je založená taky na tom... Jistě, ale to povědá. Že je to teda pravda, od kterých se nebudeme... Ano, ano. Nemůže být sporem, nemůže být předmětem dogmatických sporů, nebo to prostě je pravda. To by potřebovalo teda analyzovat, no tak o tom sebou nebylo většinou času být. Ale je to teda předsudek. Že to platí vědecké výsile, že platí za všech opoností, je zdánivý. Když platí jedině, pokud se držejí některé principy východiska. No a vyplývá to s těmi východisky pak. Když to přijde k jinému východisku, pak to celé pobourá. Když žijeme příliš na omezení na ten svět, který se tady zasadila, a hned ajme v úvahu, že při mimo ten svět to všechno vypadá jinak. Je v tom hned záležitost, že člověk cítí jistý strach. A to jako v tom smyslu, že teďka vlastně, abys si něco dokázal, že je pravda, tak to je závislí na tobě. Musíš to prosadit. Abych já dokázal. Abych jsi jiným dokázal, že to, co říkáš, je pravda, musíš to sám vybojovat. Nemůžeš se spolehnout na to, že to bude mít vlastní vál, kterou se to samotná. No tak to je otázka. Já samozřejmě musím udělat se v mých silách, abych aspoň někoho přesvědčil. Ale nakonec já ho přece neukecávám. To, co mu říkám, to je jenom jakási příprava k tomu, aby byl otevřený vůči tomu, to musí přesvědčovat samozřejmě. Já to do něj... toto není indoktrinace. Já bych ho lil do nějakých týřek v mosku. Samozřejmě já používám argumentů. Přesvědču. Já se dovolávám jeho soudnosti. Já jsem přesvědčen, že když odloží se předsudky, když přestane být zabedněný, takže nahlédne, že je pravda to, co já říkám. Jakoby jsi říkal, že to, co říkáš, si nevymyšlíš, nebo proč je to objektivně? Objektivně je špatný slovo. Vždyť i v naší bíře je tomu tak, že nejlíp se ti evangelizuje, když můžeš ukazovat na to, že to, v co věříš, není výsledkem tvýho subjektivního věření, ale že to je fakt, na který můžeš poukázat, aniž by si se nějak vystaloval. Jo, všem, to je deformace křesťanství. Je, protože se tady křesťanským připodobnilo době. Ano, přesně tak, přesně tak, chce vypadat. A mě táhle to, já mě to děsí už v tomhle, ten strach spoživa, i v tom, že pro mě to hned znamená, že vývoj nebude k lepšímu, že jo, protože ku příkladu hned, když začnu myslet, hned to začnu myslet politicky, že jo, nestane se tak, jako jsem prostě slyšel jednou velichat, tak mluvit nějakou jinou řeč, že jo, a říkal, že prostě v šedesnátech letech, že nevím jestli přímo pravda, nebo jak to zase ukáže tady a zvítězí, tak jistě, jakože po noci přijde den. To mě stačí, jo, prostě já počkám a uvidí se, že pravda tady zvítězí, tak jako se určitě rozední, tak určitě tady přijde, dojde k tomu, že se pravda vyjeví a sama a teď tady se uvidí v pravou světletí. No, tak to je samozřejmě, to je pověst. Když tohle to ti hned říká, že ani pravda, pak ani teda spravedlnost, jako se nestane do kovatí, nebudeš, jo. Je to hrozný přesvědčení vaše jenom, je to celá ta věc jako v tvojich rukou. No to není v mejch, v mejch natolik, pokud já ovšem ty svý ruce dám zcela v dispozici tý pravdě, v dispozici tý pravdě. To je zamatanej kruh vlastně, je to nejlepší. To už je zase podle mě tak ten odkaz na to, že pravda je, já ji můžu dát k ruce k dispozici, nemusím jí dát k ruce k dispozici, tak ona si nedá jinou cestičku. A nejde si jinou cestičku, to je taky pravda. Vždycky jsou nějaký ostatky, které tady se jdou celé k dispozici. Ale ta pravda je a panuje, jenomže nemůžeme říct, že to je objektivní. Ať slovo objektivní má nějaký význam, a tento význam je nepoužitelný v sobotovství s pravdou. Že je univerzální, to už jde. A ne, že je objektivní. Univerzální v tom smyslu, že je pro všechny, že platí pro všechny. Že neplatí jenom pro ty, který jsou přesvědčení. Platí pro ty, který nejsou přesvědčení. A ukáže se to. V jejich životě se to ukáže. I když komplikovaně. Není to tak, že by se ta pravda prokázala jako lepší teorie. Uspěšnější. Člověk se životně odlišil od těch ostatních, že by se mu lépe dařilo. Já bych si to potřeboval, jak ještě ještě ještě, nebo vyznávat se jenom s poděným pánem, který je od těch majevků a od těch lidí, které se vůbec nepovede, jak ještě to má být. V kontaktu. Jak ta pravda věci mění a ona je mění přes nás. To je tak. Podívej se, teď můžeme odkočit další extémpore. Jednou ze základních iluzí předmětního myšlení je, že skutečnosti jsou, jaky jsou. Tím se rozumí, že jsou, když jsou, takže jsou jednoznační. Skutečnost, která existuje, která je reálná, takže je jednoznačná. Ale ono to není pravda. Ať uvedeme cokoliv, tak všechno je víceznačné. Jednoznačností se tomu dostává teprve v kontextech. A i ty kontexty nejsou zcela jednoznační. A zase ještě se jí musí dostat jednoznačnosti v něčem. A zejména je důležitá ta kontext, ten kontext, který dává do souvislosti to, co jest s tím, co bude. Tento kontext je neobyčejně důležitý. A vypadá to tak, že to, co jest, je víceznačný a stává se jednoznačným teprve v budoucnosti. Až když se něco stane v budoucnosti, tak to zpětně zjednoznační je to, co se stalo v minulosti. Minulost není dána. Překněme, když řekneš vybere, tak to vypadá, že ty významy byly tady dány. Samozřejmě ta budoucnost to vytvoří. Je možná ho předvídat, ale když ho nepředvídá nikdo, tak ještě nic neznamená, že vytvořit tak, jak minulost nepředvídalo. Či ne, že si vybere, nebože ona zjednoznační to, co původně je mnohoznačné. To jde o to, že když chceš odhadnout pravou povahu nějaké skutečnosti, tak ji musíš interpretovat. A do té interpretace patří takové nějaké zahrnutí toho, co je, do toho, co se s tím stane. Takže záleží na tom předmětu, který je mnohovýznamnej třeba, který z těch významů může být. A já jsem nucen při okamžitým hodnocení předjímat tu budoucnost. Já nemůžu zůstat u věcí tak, jak jsou dány teď. K něm patří, ty věci jsou tím, čím budou. Já je musím odhadovat i v té perspektivě do budoucnosti. A teď je otázka, jestli se trefím nebo netrefím. Ne, to není otázka. Otázka je, co já už si teď vyberu z těch mnohovýznamností a povýším to dopředu už. Čím je to otázka libovůle? Není to otázka libovůle, protože z různých hledisek ta věc se jeví různě. Ale jenom to jedno hledisko je pravý. A ve chvíli, kdy já posuzuju nějakou věc, tak zároveň musím posuzovat i perspektivu, jak se ta věc jeví z hlediska pravdy. Já vždycky mířím na dvě strany. Na tu věc, která je jednoznačná a napravdu, která je světlem, které ukazuje na osvětlené scéně. Vidět věci pravdivě znamená vidět je tak, jak budou. Proto s tím nemůžu být nikdy hotový. A proto nikdy není definitivně možný na pravdivý poznání. Vždycky musím čekat, jestli náhodou jsem se tady zmejil. Protože ta budoucnost ukáže, jestli jsem se tady zmejil. A pravda je v druhém budoucnosti. Ta je zachotená v budoucnosti. Plnosti se ukáže až na konci času. Když běží dvě dvojčata, obě jsou malé. Když je o nich uvažuješ, tak už počítáš z toho budoucnosti. A ty se rozhodneš, že tam jednomu dáš tráhu filozofa. A on se jim skutečně stane, protože ty si ho tam rozhodl. A ty se v tom druhém rozhodneš, že jo. Jak je v tým světle pravit? To je v tom tvoje rozhodnutí. Je v tomto rozhodnutí len takhle, že já mohu vidět určitý náklonosti, určitej talent. A můžu působit, aby došlo tím směrem. Napomáhat tomu, k čemu vede sama pravda. A nebo se to můžu vzpětšovat. Já například můžu, protože jsem sám filozof, tak prostě se rozhodnout, že toto dítě, které miluji víc než to druhé, bude ko mně. No a tím to všechno třeba zobedním. Poněvadž jsem si tady něco usmyslel, což nebylo vůbec v linii pravdy. To nezáleží na mě. Když řekneš v linii pravdy, tak to je jako kdybych si říkal, že ta pravda má trend. A pravda přece oslovuje nejenom mě, ale i to dítě. A když já chci, aby to dítě bylo filozof, tak to musím chtít souhlasit s tím, co chce ta pravda. Když to chci proti tomu, tak to chci dlživě. To já musím velice naslouchat a velice dávat bacha, jestli opravdu to dítě touto cestou jde, může jít, jestli je boláno po této cestě, nebo ne. Přece nezáleží na mně. Já musím tomu pomáhat, ale nemůžu tomu pomáhat, jak já chci. Protože ono to chce. Ta pravda má nepochybně trend. To není objektivní trend. Ta pravda oslovuje to dítě. Já musím respektovat, že každá lidská bytost, druhá i když je to mý dítě, že má svůj vlastní autonomní vztah k pravdě. A pravda má vztah k této autonomní bytosti. A já to musím respektovat. Protože když to respektuju, tak mohu pomáhat, aby se to dělo bez překážek, snáze, vlynulejí. Nemůžu to dirigovat. Musím taky teraze, musím rezignovat. Když se ukáže, že mé přání je pro sporu s tím, jak ta pravda si oslovuje to dítě, musím rezignovat. To dítě bude jiná. A já to musím říct na významnici. Jako já jsem zklamal se rodiče, tak to dítě nezmůže zklamat mě. Ty se o tom, jak pravda to dítě oslovuje, ty se o tom dovídáš jen z toho, co je zatím vidět. Pač nevidíš to, co je, to, co ještě nebyl, to, co není vidět, to, co je skvělé. Jak tam k sakru jste s nistotou, nebo aspoň s přibližností můžeš rozkýmat za to, že to jsou ty náznaky tahat se? To je to světlo pravdy do budoucna. Není to nic zaručeného, není to nic snadného, ale to je jako když někdo něco velmi tiše povídá ve společnosti, kdy každej řve. Jak ho můžeš slyšet? Musíš co možná, buď si ucpat jedno ucho, které slyší ten hřmo a jemu to dá to ucho, až to pečlí je poslouchat, dávat mu pozor, jak artikuluje, že bys mu to bude čet s zertu. Prostě musíš udělat něco pro to, abys to slyšel líp než ty druhý. Je to naslouchat prostě, je to naslouchat. Ať člověk nemůže rozhodovat, dát se jim dispozici. Ten izrájský kmen od Abrahama byla chátra kočovná pro civilizovaného světa. Když to oni už sami sebe chápali jako něco, co bude plavný, tak už do sebe zahrnovali to, co bude. Tam nevycházeli ze zaslíbení. Tam nebyl nejmenší náznak, tam nebyl nejmenší jejich nadřazenosti. Naopak, Bůh si vyvoluje to, co nepodává žádnou naději. Žádný předpoklad. Naději na první pohled, zdádlivě, politsky mluvě a tak dále. Žádný předpoklady tady nebyly u nich. Takže buď to můžeme uvažovat tak, že jediným dobrým předpokladem bylo, že k ním zrovna mluvil Bůh a k jiným nemluvil. A nebo to můžeme pochopit tak i tak, že vlastní jejich nacionalismus, jejich sebevědomí vytvořilo nakonec to, co nebyla pravda, nebo to, co můžeme se stavit tím, čím se staví. Takže ono je otázka. Možná, že právě když prosazovali sami sebe, tak že šíleně zkrachovali, jak naopak víme, když teda ty makabejské třeba... No a tady ten Josuel, který zrovna třeba... Že teda jejich největší prohry vznikly v chvíli, když chtěli proti pravdě teda prosadit něco posvědčit. Já jsem tím jako chtěl jenom ústrovat tu nemožnost nějak to vidět, to, co bude, tu své voli, která v tom může být. A taky velmi často je, že... A své vole přeci není středba pravdy, že? No pochopně, pochopně. No ale já nevím, jaká tohle má být námídka. No teda... Ono to není snadnější. Je to přesně takhle nesnadné. Já jsem vlastně nerozuměl v okamžiku, když jsi odbočil a řekl si teda, že se musíš rozhodovat jako... Zahrnout do toho rozhodování, víte, co bude. No to podívej se, to například znamená... Já nemyslím to, co bude konkrétně, to já nemůžu vědět. Já si dokonce ani nejsem povolán o tom dělat větký obraz. Ale třeba vztah k druhému člověku jeho kvalita. Záleží na tom, zarespektuju budoucnost toho druhého člověka nebo ne. Zajímavé třeba je to jasné u dětí, proč ho poručuje Ježíš teda děti, že jako s láskou se potvrdí k tomu. Tak jedna ta věc, jedna ta stránka, v čem jsou velmi pouční, je teda, že já jsem povinen se k těm dětem chovat od samého začátku, od samého poručení, jako k bytostem, který mají nějaké povolání, které mají nějakou budoucnost, které já nesmím teď navodit. Nesmím být překážkou. Já nevím, jak já to budu být. A musím dávat bacha, abych neměl překážkou. Čili furt dávat pozor, jestli nestojím v cestě něčem. A jestli dost pomáhám. Ale ne tak, že prostě si udělám obraz a teď tam chci vněst na to dědo toho, co dost blízej představit. Bude to těžký, samozřejmě, ale teď to dělají všichni rodníčky. To mají dělat. Do svého rozhodování zahraniš i to, co bude. Ale to, co bude, to vlastně nevíš. Nevím. Čili jenom respektuju, že to bude jinak, než si dovedu představit? Jenom respektuješ to, že budoucnost je. Ano. Že není libovolná. A že já o ní rozhoduju. A že hodně záží na tom, abych jí nebyl na překážku. A co jsem schopen, tak se pokouším odhadovat, jak bych tomu mohl pomoct. No a můžu se pohodlně nejlit. Šlo by tohleto takhle u vašeho v politice? No, v politice totiž tam... Podle toho, v jaký politice. Je dvojí politika. Pokud máme, myslím, mocenskou politiku... No, no, no. Myslíš si, že musíš vyhrát se svým programem. Tam, samozřejmě, to, co pak vyhrát program, to ještě furt není tak nejhorší, ale... Kde prostě, když... Já neudržím občitou liní, tak tady je hronba, že třeba nějakej diktátor se toho chopí. Čili já musím využít všech možností, abych hledal příležitost. A musím dělat i věci, který třeba nemám v chutí dělat. Ale to je jiná situace. Tam totiž existuje nutnost respektovat svojí objektivní, skutečně takový reální trendy, který na mě silně závislí. Když se postavím proti nim, tak mě smetou. A naopak teda jedině, když já se jim konformuji, tak můžu mít naději, že dosáhnu něčeho. To je běžný v technice. Když budu chtít překlnout nějaký budovy, nějakou přehradou. Takže to musím udělat tak, abych využil všech možností, které mě to podloží dává. Abych využil nějakého krajů toho budovy, těch hor nebo výšin, které tam jsou. Čili nestavíš přesně to, co chceš. A mám ovšem jeden cíl, který chci dosáhnout. Není to tak, že se podrobím k krajině natolik, že postavím něco, co by se k ní hodilo, ale jinak by nebylo k ničemu. Toto je asi práce politika. Nechopitelně jsou situace, kdy on vidí, že toho, čeho chce dosáhnout, dosáhnout prostě nemůže za žádné ceny. Tak takový politik pomín, soudu má jim odvál. Tady jde zkušený objekt. Tady mně jde o to, že ten politik zjistí, že právě chce mi něčeho dosáhnout. Pak nemůže se dívat do budoucnosti s nějakým respektem a očekáváním, co se ostráňováním překáže, mílež právě rasantně postavím překážet na všech stranách. Já jsem to chtěl převíst na zcela věcní hlediska. Pokud je tam přítomno tohle, tak tímhle se líší politik respektabilní od Gaunera. Ten Gauner prostě staví překážky, jak se mu zdá, že to... a nemá záver. No ale pomluví, že ten politik je povinný respektovat budoucnost. Takže například, když chce...
s1.flac
====================
Žeže musí vstoupit osobně do toho, že to není možné jenom tak nějak odbejt kouřeně. Že člověk tam není jenom hlídač toho, aby proběhá reakce podle všech kautel. Že to není žádný algoritmus nebo dokonce nějaký mechanismus, který když se dobře nastaví, tak dojde k pravdě. Člověk do toho se musí bojit. To jsem pochopil, ale to stanovisko jsem nechápal jako člověková láska nebo přesvědčení nebo osobní zaujetí, ale jako tradice. To je moje stanovisko. To není tradice. To může být tradice, jaké nemusí být. Na tom nezáleží, jestli je to tradiční nebo není tradiční. Je o to, že to je tvá pozice. To jest, že to není čistě objektivní závislost nebo objektivní záležitost, ale že tam nutnou ingrediencí nebo dokonce podmínkou toho je ta perspektiva, která jde z tebe. Ty seš hýkotnout tady a vodať to vidíš takhle. A to tam měláš musí být stanovisko, pozice. Ty někde musíš být zakotvený. Jestli v tradici nebo někde jinde nebo v nějakém učiteli. Ale někde musí být zakotvený. To není objektivní záležitost. Tak u toho uměleckého tvoření je to naprosto. Proto taky to připomínám. Bejme tomu historický je to téměř jasný. Na faktech se tam napravdu může postavit takový svůj podlešního představníce. I když jsou dva teorie jako rankovat, že ten ideálem historické vědě je B.S.I.G.T.V. Je to blbost. A proč je to blbost? Protože se tohle dá využít experimentem. Ale teď platí to všude i tam, kde experiment... Ono nebo víc, že to nejde uvěřit experimentem. Že to by byl jenom takovej nedostatek toho poznání historického. Ale ono jde o princip, který je odchýlnej od toho principu přírodovědeckého. Třeba jde o to, že bez toho osobního zaujetí stanoviska prostě není možný, aby vůbec ta pravda se ukázala. Že to osobní zaujetí stanoviska, ta osobní přesvědčenost, ta angažovanost, že je tou světlinou, kterou ta pravda buď přijde, anebo nepřijde nikde. Nikde, nikde, nikde. No tak si jako udělat napřed experiment bez přesvědčení je nemožné. Když ho uděláš, tak s pravdou nemá se dělat. Z podstaty věci tam ta pravda nebude. Pokud ten experiment bude předveden tak je při objektivně. A ty budeš jenom tím pořádat. Takže ty se domníváš, že takovej Péťa, který je experimentální fyzik. Přestože nejpříklad něco zkouší, něco měří a potom se takové dílí a interpretuje to a tím vzniká objekt. Že on už jako předem musí mít nějaké osobní zaujetí nebo něco do toho, že hra prostě... Ne, podívej se, to je skok do jiný roviny. My jsme mluvili o tom, že to není možné v historických vědách. Že tam nejde ten fyzik, nejde provízt experiment. Samozřejmě ten experiment ve vědě je vlastně, když se to pečlivě vzváží, tak vlastně je možné jenom díky tomu, že tady je experimentátor, který to uspořádá určitým způsobem a pevně do toho vstoupí. Bez toho vlastně experiment není ani možné. Jenomže si myslím, že když ten experiment udělá, připraví a přesně napíše podmínky, za jaké experimenty to provede, takže vlastně, když to všechno takhle popíše, takže maximálně snížil svou účast na tom. Takže to může někdo opakovat na jiném konci světa a dopadne to stejně, což je důkaz, že ten subjekt tam v tom nehraje žádnou roli. Jenže ono se ukazuje, že jsou experimenty, kde už pouhá příprava nebo pouhej pokus, jenom součást toho experimentu je měření, pouhej pokus něco změřit, že mění podmínky. To je ten třeba jeden z typů, jeden z výkladů Heisenbergového principu neobčitosti, kde někdy není možné zároveň stanovit polohu elektronu a jeho rychlost. Buď můžeme stanovit rychlost, anebo polohu, ale nebo boje. Protože způsob, jak to stanovíme, mění průběh procesu. Když zjišťujeme polohu, změníme rychlost, zastavíme to nebo urychníme to. Když měníme rychlost, tak musíme rezignovat na tu polohu. Znamená to, že ten experimentátor dokonce natolik vstupuje i v té exaktní vědecké rovině, vstupuje ve hru tak, že ten proces poznávání deformuje ten předmět, který je poznává. To ale znamená, že ta věc, kterou poznáme, není inertní, protože se ní. A jednak se dostáváme do něčeho, co není ani, když se zjednoduším, není ani věc, ani pravda, ale je něco, co se tvoří při pravdě, nebo co se tvoří během poznávání. Už se dostává ta výpověď, ten soud o věc, dostává už do velký blízkosti. Protože už ani není myslitelný každej zvlášť. Ano, jistě. Znamená to ale, že tady vzniká nebo se poukázalo poprvé na něco, co se nedá potom rozdělit zase na to poznání, na tu pravdu a na tu materii. Nebo se dá pokračovat zase tím, že se ten subjekt může zase z toho vyloučit? Ne, teď se ukáže, že každý náš pokus o vyloučení subjektu může být pouze formální jako metodický. Ale že ho do všech důsledků nelze provést úsledně. A že zejména celý ten popkus o vyloučování toho subjektu, i když se ukazuje v mnoha ohledech jako praktický, z přísně myslícího stanoviska, je založenej na redukujícím a když falšným modelu. V technice to teda nevadí? V technice to nevadí, ale je to tak s hrubýma veličinama, že ty detaily tam nejsou. Jenomže je to díky tomu, že pracuje s materiálem tak hrubo, že tam skutečně jako tohleto nehraje roli. Ale už na příklad v biologii ten materiál je takovej, že je cítlivější na zásah subjektu. A už je tam jinak. A ve společnosti a psychických jebech a tak dále, to je ještě nemožnější. Je tím teda ta výšanka vyčerpaná toho rádla? To je jenom jedna stránka tý věci. Jenom tím se ukazuje, že ta účast subjektu je významná a že věda nemůže být chápána jednoznačně jako souběžná nebo takřtatotožná s úsilím o vyloučení subjektu. Poznávání je tím přesnější, čím lépe je vyloučen subjekt ze hry. Čili toto není pravda. Ale to je jenom jedna stránka věcí. Rádla samozřejmě jde jinudy. Nebo přesně od čeho? Jde nohem dál. Co z toho bude dělat? Na pozici, na osobní přesvědčení? Tohle je jenom odrazový můstek, co jsme si teď řekli. Pro něj tohle je jenom předsím toho, co chce říct. Není to tím vyčerpáno. Ještě jenom taková maličkost. Ten pokus o objektivitu, který mi ukazujeme, že není uskutečnitelný. Je mi ale sympatický z jiného vývodu. A to sice z toho, že je v tom nějaká pokora. Nechci všechno vztahovat do všeho před sebem. Aby to poznání nebylo antropocentrické. To je netržitelné, protože se to dá přesně obrátit. Naopak, je to naprostá nesebekritičnost, protože předstíráš jako objektivitu něco, v čem máš prsty a chceš do toho vzít odpovědnost. Já si myslel, že ten zámysl je dobrý. To může být, ale zároveň jsou tam prsty, které nejsou dobrý. A ty dobrý úmysly nejsou lezující o výsledku. Jestli je to možný nebo není možný, jestli je to správná cesta, ono není správná cesta, ono potom se nerozhoduje s dobrými nebo zlými úmysly toho, kdo ji podniká. To, co jsme tady řekli, to jsi ty vysvětlil na tom, že se to Žurtu patrní ve vědě a na tom Heisenbergu. Ano. Ale on ho ještě neznál. No tak znál. Po válce to bylo obecně znáto. Já nevím, kdy to formuloval Heisenberg, ale já mám mysl, že ještě před první sezónou válkou. A ne, tak já mám mysl, že před. Ale v každém případě to Rádl už znál, jo, přený menšin v těch povážných spisech. Dýna všechno tam už musela vědět. Takže je to i možný takhle to vysvětlovat. Ale ne, že by na tom stavěl, jeho argumenty jsou jiné, jenom že to, která vonta tam neuvádí... To, na čem stavěl, ale to, na čem stavěl teda tady není. Tady to je jen odcitované. Jo, jo. Nedávali jsme se s letalními nesprávnostmi formulací, postřehneme již tady všechny důležité jarisi Rádovského pojetí pravdy. Nyní si ovšem budeme hledat právě oné subjektní stránky, stránky na voje. Tady přišla jiná civilizace, nějaká, která by prostě pýtávalu větu nemřela, nebo by prosadila jinou větu, takže by prostě stala by se tak pravdou, že to je jiná věta jako je pravdou. No, v případě pýtávalov věty asi těžko by to šlo. I když i to si dovedeme představit, že totiž pokud by ta civilizace žila na nějaký, třeba na nějaký to bílý trpaslíkovi, kde prostor je nesrovnatelně zakřivenější než v našem světě, tak tam samozřejmě by Pythagorová věta neplatila, protože ta platí jenom v eukleidovské geometrii. A ta eukleidovská geometria by neplatila, protože tam je všechno tak zakřivené, že by platila i na geometrii. Takže jenom tím, že by tím všichni věřili, tak by ta civilizace byla jiná. Tak to není možné. Muselo by to mít nějakou oporu ve změněných podmínkách, protože Pythagorová věta totiž se týká těch určitejch prostorovejch fyzických podmínek. Čili ty by tam nemohly být opomenuté. Naproti tomu ale můžou existovat jakési morální principy, určitý formulace, morální kodexu, který skutečně můžou být podstatně jiný v různých civilizacích. Můžou být podstatně jiný, takže teda mířejí úplně jiná. Můžou být taky jiný jenom v tom smyslu, že jedna je starší, ještě netak dokonalá, druhá v jejím směru je domyšlenější a formuluje to v zvuku hlouběji itd. Naprostej rozpor může být, a může to být taky v jistý linij. V jistý linij jde třeba od krevní msty přes chamůra během zákonník oko za oko, k ježíšově přikázání v milování nepřátelů. To je jakási linie, která dává smysl. V každý krok je v ní dál. Ale naproti tomu teda třeba srovnávání kodexu třeba z říše Ingů, z kodexy třeba z tý středoafrický říše v plní měsíci letí z okristu, který byl spolácen malý opad. Tak prostě to smysl nedává. Tam to je opravdu mimo běžní. No ale znamená to potom teda, jestli je teda pro dorozumění, zase odbočuju, jenom pro dorozumění lidí tady, buddhistů a já nevím, je tady možný tak nějak jednoduchý ukázání na, domluvit se na něčem, jako se můžeme domluvit na ty Pythagorové větě, když je naše vidění světa tak... No, jednoduše jistě ne. Jednoduše jistě ne. Je otázka, jak jednoduše se můžeme domluvit na ty Pythagorové větě. No to taky není tak úplně takový, že tam taky se předpokládá jistý způsob myšlení, ale nepochybně tohle by bylo ještě horší. Ale v posledu je to možný se domluvit. Když to je komplikovaný, tak v zásadě je to možný. Není to teda determinováno na tolik, že prostě by dorozumění bylo možné. Ale je to možné díky tomu, díky tomu rozhovoru, že obě strany ústavičně měnějí svý pozice, v důsledku své úsilí pochopit druhou stranu. Já jsem to myslel takhle, jako tím, že se strácí, tím, že se strácí jako to, co by... něco, co by platilo, objektivně platilo, i bez nás, tak se mi zdá, jako když se strácí takový společný poutok, to se dorozumění. Ano, to je ovšem zdání. To je zdání. Protože fakticky to objektivní poutok, kterého jsme si takto vážili, tak to vlastně nás nesjednocuje vůbec, co ukázalo. Modelní věda celkem za to je stejná jako celým světě. Přesto tento svět to neprosporech a ta věda nepomáhá ty záspory překonávat, nikdyž naopak je to vůbec. I když ta důvěra v níně je založená taky na tom... Jistě, ale to povědá. Že je to teda pravda, od kterých se nebudeme... Ano, ano. Nemůže být sporem, nemůže být předmětem dogmatických sporů, nebo to prostě je pravda. To by potřebovalo teda analyzovat, no tak o tom sebou nebylo většinou času být. Ale je to teda předsudek. Že to platí vědecké výsile, že platí za všech opoností, je zdánivý. Když platí jedině, pokud se držejí některé principy východiska. No a vyplývá to s těmi východisky pak. Když to přijde k jinému východisku, pak to celé pobourá. Když žijeme příliš na omezení na ten svět, který se tady zasadila, a hned ajme v úvahu, že při mimo ten svět to všechno vypadá jinak. Je v tom hned záležitost, že člověk cítí jistý strach. A to jako v tom smyslu, že teďka vlastně, abys si něco dokázal, že je pravda, tak to je závislí na tobě. Musíš to prosadit. Abych já dokázal. Abych jsi jiným dokázal, že to, co říkáš, je pravda, musíš to sám vybojovat. Nemůžeš se spolehnout na to, že to bude mít vlastní vál, kterou se to samotná. No tak to je otázka. Já samozřejmě musím udělat se v mých silách, abych aspoň někoho přesvědčil. Ale nakonec já ho přece neukecávám. To, co mu říkám, to je jenom jakási příprava k tomu, aby byl otevřený vůči tomu, to musí přesvědčovat samozřejmě. Já to do něj... toto není indoktrinace. Já bych ho lil do nějakých týřek v mosku. Samozřejmě já používám argumentů. Přesvědču. Já se dovolávám jeho soudnosti. Já jsem přesvědčen, že když odloží se předsudky, když přestane být zabedněný, takže nahlédne, že je pravda to, co já říkám. Jakoby jsi říkal, že to, co říkáš, si nevymyšlíš, nebo proč je to objektivně? Objektivně je špatný slovo. Vždyť i v naší bíře je tomu tak, že nejlíp se ti evangelizuje, když můžeš ukazovat na to, že to, v co věříš, není výsledkem tvýho subjektivního věření, ale že to je fakt, na který můžeš poukázat, aniž by si se nějak vystaloval. Jo, všem, to je deformace křesťanství. Je, protože se tady křesťanským připodobnilo době. Ano, přesně tak, přesně tak, chce vypadat. A mě táhle to, já mě to děsí už v tomhle, ten strach spoživa, i v tom, že pro mě to hned znamená, že vývoj nebude k lepšímu, že jo, protože ku příkladu hned, když začnu myslet, hned to začnu myslet politicky, že jo, nestane se tak, jako jsem prostě slyšel jednou velichat, tak mluvit nějakou jinou řeč, že jo, a říkal, že prostě v šedesnátech letech, že nevím jestli přímo pravda, nebo jak to zase ukáže tady a zvítězí, tak jistě, jakože po noci přijde den. To mě stačí, jo, prostě já počkám a uvidí se, že pravda tady zvítězí, tak jako se určitě rozední, tak určitě tady přijde, dojde k tomu, že se pravda vyjeví a sama a teď tady se uvidí v pravou světletí. No, tak to je samozřejmě, to je pověst. Když tohle to ti hned říká, že ani pravda, pak ani teda spravedlnost, jako se nestane do kovatí, nebudeš, jo. Je to hrozný přesvědčení vaše jenom, je to celá ta věc jako v tvojich rukou. No to není v mejch, v mejch natolik, pokud já ovšem ty svý ruce dám zcela v dispozici tý pravdě, v dispozici tý pravdě. To je zamatanej kruh vlastně, je to nejlepší. To už je zase podle mě tak ten odkaz na to, že pravda je, já ji můžu dát k ruce k dispozici, nemusím jí dát k ruce k dispozici, tak ona si nedá jinou cestičku. A nejde si jinou cestičku, to je taky pravda. Vždycky jsou nějaký ostatky, které tady se jdou celé k dispozici. Ale ta pravda je a panuje, jenomže nemůžeme říct, že to je objektivní. Ať slovo objektivní má nějaký význam, a tento význam je nepoužitelný v sobotovství s pravdou. Že je univerzální, to už jde. A ne, že je objektivní. Univerzální v tom smyslu, že je pro všechny, že platí pro všechny. Že neplatí jenom pro ty, který jsou přesvědčení. Platí pro ty, který nejsou přesvědčení. A ukáže se to. V jejich životě se to ukáže. I když komplikovaně. Není to tak, že by se ta pravda prokázala jako lepší teorie. Uspěšnější. Člověk se životně odlišil od těch ostatních, že by se mu lépe dařilo. Já bych si to potřeboval, jak ještě ještě ještě, nebo vyznávat se jenom s poděným pánem, který je od těch majevků a od těch lidí, které se vůbec nepovede, jak ještě to má být. V kontaktu. Jak ta pravda věci mění a ona je mění přes nás. To je tak. Podívej se, teď můžeme odkočit další extémpore. Jednou ze základních iluzí předmětního myšlení je, že skutečnosti jsou, jaky jsou. Tím se rozumí, že jsou, když jsou, takže jsou jednoznační. Skutečnost, která existuje, která je reálná, takže je jednoznačná. Ale ono to není pravda. Ať uvedeme cokoliv, tak všechno je víceznačné. Jednoznačností se tomu dostává teprve v kontextech. A i ty kontexty nejsou zcela jednoznační. A zase ještě se jí musí dostat jednoznačnosti v něčem. A zejména je důležitá ta kontext, ten kontext, který dává do souvislosti to, co jest s tím, co bude. Tento kontext je neobyčejně důležitý. A vypadá to tak, že to, co jest, je víceznačný a stává se jednoznačným teprve v budoucnosti. Až když se něco stane v budoucnosti, tak to zpětně zjednoznační je to, co se stalo v minulosti. Minulost není dána. Překněme, když řekneš vybere, tak to vypadá, že ty významy byly tady dány. Samozřejmě ta budoucnost to vytvoří. Je možná ho předvídat, ale když ho nepředvídá nikdo, tak ještě nic neznamená, že vytvořit tak, jak minulost nepředvídalo. Či ne, že si vybere, nebože ona zjednoznační to, co původně je mnohoznačné. To jde o to, že když chceš odhadnout pravou povahu nějaké skutečnosti, tak ji musíš interpretovat. A do té interpretace patří takové nějaké zahrnutí toho, co je, do toho, co se s tím stane. Takže záleží na tom předmětu, který je mnohovýznamnej třeba, který z těch významů může být. A já jsem nucen při okamžitým hodnocení předjímat tu budoucnost. Já nemůžu zůstat u věcí tak, jak jsou dány teď. K něm patří, ty věci jsou tím, čím budou. Já je musím odhadovat i v té perspektivě do budoucnosti. A teď je otázka, jestli se trefím nebo netrefím. Ne, to není otázka. Otázka je, co já už si teď vyberu z těch mnohovýznamností a povýším to dopředu už. Čím je to otázka libovůle? Není to otázka libovůle, protože z různých hledisek ta věc se jeví různě. Ale jenom to jedno hledisko je pravý. A ve chvíli, kdy já posuzuju nějakou věc, tak zároveň musím posuzovat i perspektivu, jak se ta věc jeví z hlediska pravdy. Já vždycky mířím na dvě strany. Na tu věc, která je jednoznačná a napravdu, která je světlem, které ukazuje na osvětlené scéně. Vidět věci pravdivě znamená vidět je tak, jak budou. Proto s tím nemůžu být nikdy hotový. A proto nikdy není definitivně možný na pravdivý poznání. Vždycky musím čekat, jestli náhodou jsem se tady zmejil. Protože ta budoucnost ukáže, jestli jsem se tady zmejil. A pravda je v druhém budoucnosti. Ta je zachotená v budoucnosti. Plnosti se ukáže až na konci času. Když běží dvě dvojčata, obě jsou malé. Když je o nich uvažuješ, tak už počítáš z toho budoucnosti. A ty se rozhodneš, že tam jednomu dáš tráhu filozofa. A on se jim skutečně stane, protože ty si ho tam rozhodl. A ty se v tom druhém rozhodneš, že jo. Jak je v tým světle pravit? To je v tom tvoje rozhodnutí. Je v tomto rozhodnutí len takhle, že já mohu vidět určitý náklonosti, určitej talent. A můžu působit, aby došlo tím směrem. Napomáhat tomu, k čemu vede sama pravda. A nebo se to můžu vzpětšovat. Já například můžu, protože jsem sám filozof, tak prostě se rozhodnout, že toto dítě, které miluji víc než to druhé, bude ko mně. No a tím to všechno třeba zobedním. Poněvadž jsem si tady něco usmyslel, což nebylo vůbec v linii pravdy. To nezáleží na mě. Když řekneš v linii pravdy, tak to je jako kdybych si říkal, že ta pravda má trend. A pravda přece oslovuje nejenom mě, ale i to dítě. A když já chci, aby to dítě bylo filozof, tak to musím chtít souhlasit s tím, co chce ta pravda. Když to chci proti tomu, tak to chci dlživě. To já musím velice naslouchat a velice dávat bacha, jestli opravdu to dítě touto cestou jde, může jít, jestli je boláno po této cestě, nebo ne. Přece nezáleží na mně. Já musím tomu pomáhat, ale nemůžu tomu pomáhat, jak já chci. Protože ono to chce. Ta pravda má nepochybně trend. To není objektivní trend. Ta pravda oslovuje to dítě. Já musím respektovat, že každá lidská bytost, druhá i když je to mý dítě, že má svůj vlastní autonomní vztah k pravdě. A pravda má vztah k této autonomní bytosti. A já to musím respektovat. Protože když to respektuju, tak mohu pomáhat, aby se to dělo bez překážek, snáze, vlynulejí. Nemůžu to dirigovat. Musím taky teraze, musím rezignovat. Když se ukáže, že mé přání je pro sporu s tím, jak ta pravda si oslovuje to dítě, musím rezignovat. To dítě bude jiná. A já to musím říct na významnici. Jako já jsem zklamal se rodiče, tak to dítě nezmůže zklamat mě. Ty se o tom, jak pravda to dítě oslovuje, ty se o tom dovídáš jen z toho, co je zatím vidět. Pač nevidíš to, co je, to, co ještě nebyl, to, co není vidět, to, co je skvělé. Jak tam k sakru jste s nistotou, nebo aspoň s přibližností můžeš rozkýmat za to, že to jsou ty náznaky tahat se? To je to světlo pravdy do budoucna. Není to nic zaručeného, není to nic snadného, ale to je jako když někdo něco velmi tiše povídá ve společnosti, kdy každej řve. Jak ho můžeš slyšet? Musíš co možná, buď si ucpat jedno ucho, které slyší ten hřmo a jemu to dá to ucho, až to pečlí je poslouchat, dávat mu pozor, jak artikuluje, že bys mu to bude čet s zertu. Prostě musíš udělat něco pro to, abys to slyšel líp než ty druhý. Je to naslouchat prostě, je to naslouchat. Ať člověk nemůže rozhodovat, dát se jim dispozici. Ten izrájský kmen od Abrahama byla chátra kočovná pro civilizovaného světa. Když to oni už sami sebe chápali jako něco, co bude plavný, tak už do sebe zahrnovali to, co bude. Tam nevycházeli ze zaslíbení. Tam nebyl nejmenší náznak, tam nebyl nejmenší jejich nadřazenosti. Naopak, Bůh si vyvoluje to, co nepodává žádnou naději. Žádný předpoklad. Naději na první pohled, zdádlivě, politsky mluvě a tak dále. Žádný předpoklady tady nebyly u nich. Takže buď to můžeme uvažovat tak, že jediným dobrým předpokladem bylo, že k ním zrovna mluvil Bůh a k jiným nemluvil. A nebo to můžeme pochopit tak i tak, že vlastní jejich nacionalismus, jejich sebevědomí vytvořilo nakonec to, co nebyla pravda, nebo to, co můžeme se stavit tím, čím se staví. Takže ono je otázka. Možná, že právě když prosazovali sami sebe, tak že šíleně zkrachovali, jak naopak víme, když teda ty makabejské třeba... No a tady ten Josuel, který zrovna třeba... Že teda jejich největší prohry vznikly v chvíli, když chtěli proti pravdě teda prosadit něco posvědčit. Já jsem tím jako chtěl jenom ústrovat tu nemožnost nějak to vidět, to, co bude, tu své voli, která v tom může být. A taky velmi často je, že... A své vole přeci není středba pravdy, že? No pochopně, pochopně. No ale já nevím, jaká tohle má být námídka. No teda... Ono to není snadnější. Je to přesně takhle nesnadné. Já jsem vlastně nerozuměl v okamžiku, když jsi odbočil a řekl si teda, že se musíš rozhodovat jako... Zahrnout do toho rozhodování, víte, co bude. No to podívej se, to například znamená... Já nemyslím to, co bude konkrétně, to já nemůžu vědět. Já si dokonce ani nejsem povolán o tom dělat větký obraz. Ale třeba vztah k druhému člověku jeho kvalita. Záleží na tom, zarespektuju budoucnost toho druhého člověka nebo ne. Zajímavé třeba je to jasné u dětí, proč ho poručuje Ježíš teda děti, že jako s láskou se potvrdí k tomu. Tak jedna ta věc, jedna ta stránka, v čem jsou velmi pouční, je teda, že já jsem povinen se k těm dětem chovat od samého začátku, od samého poručení, jako k bytostem, který mají nějaké povolání, které mají nějakou budoucnost, které já nesmím teď navodit. Nesmím být překážkou. Já nevím, jak já to budu být. A musím dávat bacha, abych neměl překážkou. Čili furt dávat pozor, jestli nestojím v cestě něčem. A jestli dost pomáhám. Ale ne tak, že prostě si udělám obraz a teď tam chci vněst na to dědo toho, co dost blízej představit. Bude to těžký, samozřejmě, ale teď to dělají všichni rodníčky. To mají dělat. Do svého rozhodování zahraniš i to, co bude. Ale to, co bude, to vlastně nevíš. Nevím. Čili jenom respektuju, že to bude jinak, než si dovedu představit? Jenom respektuješ to, že budoucnost je. Ano. Že není libovolná. A že já o ní rozhoduju. A že hodně záží na tom, abych jí nebyl na překážku. A co jsem schopen, tak se pokouším odhadovat, jak bych tomu mohl pomoct. No a můžu se pohodlně nejlit. Šlo by tohleto takhle u vašeho v politice? No, v politice totiž tam... Podle toho, v jaký politice. Je dvojí politika. Pokud máme, myslím, mocenskou politiku... No, no, no. Myslíš si, že musíš vyhrát se svým programem. Tam, samozřejmě, to, co pak vyhrát program, to ještě furt není tak nejhorší, ale... Kde prostě, když... Já neudržím občitou liní, tak tady je hronba, že třeba nějakej diktátor se toho chopí. Čili já musím využít všech možností, abych hledal příležitost. A musím dělat i věci, který třeba nemám v chutí dělat. Ale to je jiná situace. Tam totiž existuje nutnost respektovat svojí objektivní, skutečně takový reální trendy, který na mě silně závislí. Když se postavím proti nim, tak mě smetou. A naopak teda jedině, když já se jim konformuji, tak můžu mít naději, že dosáhnu něčeho. To je běžný v technice. Když budu chtít překlnout nějaký budovy, nějakou přehradou. Takže to musím udělat tak, abych využil všech možností, které mě to podloží dává. Abych využil nějakého krajů toho budovy, těch hor nebo výšin, které tam jsou. Čili nestavíš přesně to, co chceš. A mám ovšem jeden cíl, který chci dosáhnout. Není to tak, že se podrobím k krajině natolik, že postavím něco, co by se k ní hodilo, ale jinak by nebylo k ničemu. Toto je asi práce politika. Nechopitelně jsou situace, kdy on vidí, že toho, čeho chce dosáhnout, dosáhnout prostě nemůže za žádné ceny. Tak takový politik pomín, soudu má jim odvál. Tady jde zkušený objekt. Tady mně jde o to, že ten politik zjistí, že právě chce mi něčeho dosáhnout. Pak nemůže se dívat do budoucnosti s nějakým respektem a očekáváním, co se ostráňováním překáže, mílež právě rasantně postavím překážet na všech stranách. Já jsem to chtěl převíst na zcela věcní hlediska. Pokud je tam přítomno tohle, tak tímhle se líší politik respektabilní od Gaunera. Ten Gauner prostě staví překážky, jak se mu zdá, že to... a nemá záver. No ale pomluví, že ten politik je povinný respektovat budoucnost. Takže například, když chce...
====================
s2 debata.flac
====================
o kterých už se nic neví, ale oni přežívají. Ale co je teda ději a nachrony budoucí? To, co jsem říkal já, teda ten Augustin. Ano, Augustin. To je příklad, ne? To máš. A Augustin tam najdeš úplně jiný důrazy. No jistě důrazy, ale tohleto například, to je to tam... No jistě, poněkud to říkali všichni. Jenomže, jak si... to je nezajímavé. To, co říkají všichni, je nezajímavé. Zajímavé je to, co jeden říká jinak, než všichni ostatní. I když se najdou schody, tak důležité je to, co s těm se neschodují. Pokud křesťanství tvrdí to, co bylo v jiných náboženstvích, to je vůbec nezajímavé. Důležité je teda, když se od nich odrazí a je proti. Tak ale ten vztah teda, ten vztah mezi pravdou a věcma, je nějak ústřední, je to problém? Ano, to je ústřední problém. Je možno dokonce říct, že v tomto smyslu problém pravdy je jedním ze tří nebo čtyř stěženích problémů současných filozofií. Jaký jsou? Jenom slovem, jaký jsou ty ostatní? Technika je druhý, čas a dějiny. No dobře, tak to si uvěkne. To není v každý době stejný, že? Ty takové uzlové problémy myšlenkové a sestava jejich je v různých dobách úzná. Takže když si přečteš z určité doby několik významných filozofů, tak můžeš jednak určit, jaké byly ty stěžení, problémy v té době. A naopak, když někdo řekne prostě jakousi takovou stručnou koncepci, kde vycítíš, na co jsou dané úrazy, tak můžeš hned říct, do kterého století to patří. Něco jako astrologové analogie. Ale tady se to dá držet. Samozřejmě, že v každý době jsou lidi, který nemají proto senzorium. Natchnou se nějakým myslitelem třeba od třistoletí starším nebo i současnímu, který nemá proto senzorium. A jsou úplně například celá neopozitivistická linie v 19. a 20. století. To je filozofie, to je notorický imbecilismus, kombinovaný někdy až s generalním smyslem pro přesnost, myšlení, vyjadřování a tak dále. A když se řekne, jak to znám. Tedy jsou filozofie, které úletějí, úplně nemají o to báru. Ale ty nic pak neznamenají. To je jenom kuriozita. Ale myslitel, který se chce vyrovnat se svou dobou, který chce myslet po sliv, asi tak jako třeba Michal Kocab, nemůže dneska skládat jako Hendl. Když musí skládat v tom atmosféře, jaká dnes je v hudbě. Jinak je prostě pase, nebo jinak je nezajímavý. A je to nesmírně bolestní někdy, protože teda ten způsob té hudby dneska je hrozný. A když to přece jenom z toho něco má vytřískat, tak to dá práci. Tak něco podobného patí ve filozofii. Jeden sluček nemůže zvolit ty rozhodující témata. Ty rozhodující témata tady jsou. A ty témata nikdy nejsou svůj. Nejsou tak nějak jako jejich vztah nad zájemem. Není nikdy předem vyjasněné. Je jich víc právě proto, že to nejde převízt na jeden problém. A filozofie vlastní vždycky je pokus je nějak dát dohromady. Pokus takřka vždycky předem ztracené. Ale to je vlastně ten ostent, který vede filozofování. Že jsou tady určitý problémy, naléhávy, který vlastně nelze překlenout. Tak pokusit se o to překlenout, to je cíl filozofie. No ale to teda, aby mě to těšilo, aby mě těšila budoucnost, tak aspoň musím mít tu víru, že bude možno potom to stáhnout na jeden problém. Tak na jeden klíč a tím jedním klíčem odemknout. No, ty zadušuješ. Nemusíš mít nezbytně jistotu nebo nějakou pevnou naději, že budeš schopen to překlenout. Ty dokonce nemusíš mít ani nezbytnou jistotu, že v té době se pokusí někdo, že se ten pokus někomu podaří. Ale musíš mít jistotu, že to zásadně je možné a že v pravdě to překlenuto je. Aha, tak, tak, tak, no dobře. Tak jsem tady možná myslel trochu. Alež jinak teda, člověk musí vždycky pamatovat na to, že v té době, v které je, nejsou před ním jenom ty problémy, ale má k dispozici takový určitý způsob myšlení. A nikde není řečeno, že ten způsob myšlení na to stačí. Čili v podstatě, od co v filozofii jde, nejsou vyřešení ty problémy. Není vyřešení ty problémy. Ale jakýsi posun v tom myšlení, aby to vyřešení bylo možnější. Cílem filozofie není objektivně teda prostě podfajfkovat úlohy, které zadávají dění. Můžeš změnit svůj způsob myšlení, svý doby, tak, aby se udělal jakýsi krok k tomu, že to myšlení samo bude odpovídat taky té pravdě jako řešení těch problémů. To řešení těch problémů je jenom jakýmsi cvičením na rybstole. Aby si prostě udržoval zdravou kondici. Tomu filozofu nikdy nejde jenom o to, aby vyřešil nevyřešené případy, úlohy. Ale jde mu o to, aby napravil svý myšlení. A on ví, že ve svým myšlení navazuje na tradice, které jsou z velké části teda překonané, neužitečné. A teď co má udělat, když nemá jí? On se pokouší na to, že naprosto nepřiměřeným svým myšlenkový prostředky vrhne se vší energii na řešení problémů, které jsou pro tyhle prostředky neřešitelné. Ne pro to, aby si rozbil kupu, než pro to, aby z toho vykřesal nějaký lepší způsob myšlení. Ale vypadá to teda tak pořád, že je teda to, co řešíme, nebo jako by pořád myslíme konec konců, nebo to řešení se týká věcí. A ty jsou chud inertní, ty se chud neměnějí. To se mění jenom ten náš pokus. To je otázka, jestli jsou inertní. To je v určitý perspektivě jistého typu myšlení. A když ten typ myšlení upravíme, změníme, vylepšíme, tak ta perspektiva se změní a na něm se ukáže, že oni ty věci inertní, že vlastně žádný nejsou. To je výsledek. To je začátek, co on tady říká. Tak se nakonec ukáže, že ty věci inertní vlastně nejsou, že to je jenom fixní ideá. Takže jsme přeskočili teďka asi. Prostě tohle začíná, tyhle formulace na začátku, co se čtou, to je jakási polemika s tím obecným měním. A tam se teď musí používat myšlenek a formulací, které jsou běžný. A ukazuje se, že neobstojej a že se to přijde jinak, že to třeba formulovat přímo paradoxně jinak. Ale nakonec cíl není paradox, cíl je porozumění na nahlédnutí věcí v takový integritě. Tak dobře, ale zatím se to, co jsme četli, se to skutečně mělo tak, že absolutní pravda, která je jaksi obyvatelkou hříše ducha, se srazí s věc vás. A to je ta poznává pravda. Rozuměl jsem to tak dobře zatím. Srazí se s nima, ale ne tak, že by se s nima srazila přikázej k zvenčí. Nyní by se srazí s nima, když nejdřív vyleze z nich. To tady zatím bylo řečeno jenom v té jedný větě. A je to důležité pro celý ten koncept proto, že totiž ta pravda je bázaná na toho služebníka, který vytáhne ten menšan a jde za ní bojovat. Ta pravda za sebe nebojuje. Potřebuje někoho, kdo za ní bojuje. Takže to v žádným případě nepřipomíná mě to Platonovo nebo čím? Ten duch, který v lidské duše vznikne, když se s námi srazí, a ten duch se s námi srazí na hmotu. Je to někde v nějakým platonickém dělání? No ne, v lidské duše je původně obyvatelka říct, když se jde jít. Takže to tam nevznikne. To je většina. Ale ve srážce, tím, že vypadla ze světa idejí, tak podlehá amnézy, zapomenutí a v jistých konfliktních situacích, zejména dialogických, se může rozpomínat. Rozpomínat teda na ten svět idejí skvělo přichází. A může teda jako rodit krásné, říká Platón svůj psychológ, může najít to krásné v tom světě idejí, nebo v tom světě vůbec, než jenom svět idejí na konec. Uvidět, nahlédnout a tím se znovu dostat zpátky do toho světa idejí. No tak tohle to teda v tom nezahledá. Tady je to trošku podobnější Hegelovi kvůli historičnosti. Hegel objektivizoval příliš ten svůj idealismus, takže nemluvil o jednotlivém člověku, než byš mluvil o světoduchu, který je na začátku světa, na konci světa, ale na začátku světa je jenom einzig, a nikoli fürsich. A aby se stal taky duchem fürsich pro sebe, tak musí projít jakousi etapou, tato etapa souvlastní dějiny, kdy ze sebe vyvrhuje něco, k čemu se pak vztahuje a znova to uchopí a k sobě přitrení. On musí vyvrhnout ze sebe to, čemu se říká příroda. Teď z té přírody začít budovat kamínek po kamínku, až se dostane k tomu nejvyššímu, to je geniálnímu mysliteli a geniálnímu politikovi. A když se toto stane, tak končejí dějiny. Přes toho geniálního politika, tak se ten duch realizuje maximálně, to je z politických obcí, se realizuje ve státě, a přes toho myslitele se realizuje v konceptu filozofickém a tím dospěje sám k sobě, pochopí sám sebe. To nemohl jinak, až ty prostředky si vytvořili teprve v tomhle světě a dostane se sám k sobě, tím padá celý ten svět, zůstává zase sám duch, na věky, teď dál se nic nemění, ale něco se v podstatnému změní, ten duch je nejen Anzich, ale je taky filozof, on už si rozumí sám. Teď tohleto, když se zbaví toho objektivismu šílenýho, že to je prostě něco, co se tady děje, nebo ty záchvěry na tom, tak je blížší tomu, než to platonské šíleně statické, takže ten úraz na tu historičnost, na tu dějnost, ten tady má jistý zmysel. Ukazuje se tedy, že výraznou funkci mají subjekty, především teda lidský, že ta pravda, a Heidegger tomu třeba říká světlina, že pravda neproniká do tohoto světa tak nějak jako samostředně, takže ten svět je předspaný různýma věcmi, a který brání tomu, aby se do toho stále, jsou určitý takový průduchy, takový světliny, že lichtung tomu říká, kdy ta pravda prozáří. A v tomhletom smyslu ta lichtung, to jsou subjektivisty. A k subjektům patří, že mají vnitřní a vnitřní stránku, to znamená, že ta pravda může prozářit, teda může se prosadit jedině přes člověka tak, že ho nitelně osloví, že ho převrátí v mysli, že způsobí teda jeho životní obrat. A tento člověk potom, jako svědek pravdy, uplatňuje tu pravdu ve světě. Ta pravda sama v tom světě se nemůže v plné kvalitě uplatnit, ale se uplatňuje méně kvalifikovaně, na nižší úrovni. A plně se může uplatnit jedině přes to rozpoznání, přes náhled a uplatnění toho náhledu v praxi. A to znamená všem, že nemůže přijít zvenčí k tomuto světu, níkdyž musí proníkat z těch subjektů a ve srážce s tím světem začne přemáhat svět. On nemůže přijít zvenčí, jako prostě voj anděrů. Ona musí s těma jednotlivými a spoustu se nepovede a tak dále, a je furt proniká do toho. Z věcí, z konkrétních situací. Jako se subjektů, jako věcí. Ono je vidět až teprve, když to někdo začne povídat. To je až dodateční pochopení, že to je daleko od začátek, když to řekl. Že nejdřív byl vnitřně uchovácen o sloven, že to s ním něco udělal, jenomže to na první pohled není vidět. To je, když začne dělat něco napříč tomu, co je zvyké. V tomto smyslu. Najednou jeden chlap přijde a začne říkat, že to je všechno jinak, než lidi říkají. A lidi se pobouřejí a upál, upálit a užovat. To je uprostřed situace, najednou to vznikne. Srazí se to s celým tím kompendiem situačních struktů. Prohrává to a zase se to zbálí. Má to žít. To je to, co teďka říkáte, taková filozofie světku pravdy. Ano. To je něco, co vyloží tu formulaci. To je zase uniknutí příliš dopředu. Že to vyvře ze situace nebo z věcí a srazí se to s ním. Jaký to má smysl? To má tenhle smysl. Já aspoň nedovedu nahlídnout, jaký jiný smysl by to mohlo mít. Ale je to pokus o interpretaci, není to terapii. Takže mě hned napadlo, že nelze říct po Galileovsku, že ta pravda se nakouká. Že on nemusí být tou světlinou. No jistě. Ano, to je ono. Ta pravda, která se prosadí sama, to není žádná pravda. To je jenom pokračování jakéhosi stereotypu, který už tady je zakotvený a proti kterému lidi se tak obrání. Procedí se se trvačnosti a pravda se se trvačnosti nemá to dělat. Že to vůbec nejde o pravdu. To je taková tendence, jako se šíří mýtus, tak se šíří taky vědecká pravda. A teďka, co si myslí Radl o vývoji? Že je nebo není, anebo jestli je. Je to právě ten vývoj? Ten, který se děje přes ty subjekty? A jinak vývoj sám od sebe k lepšímu, od horšího k lepšímu, od feudalismu, kataklismu, není? Nebo je taky? Je jenom, že tomu teda, bych řekl, když se to řekne takhle, tak on by se tomu jistě bránil. On odmítá, pomimo soudu, Radl je vývojovej myslitel. Odmítá to, co třeba trtvrdí Komárková, že vývoj neexistuje, že lidi jsou v podstatě vůbec stejní. S tím by absolutně nesouhlasil. Ale ten trend k lepšímu by neviděl od kapitalismu k socialismu nebo od feudalismu k kapitalismu. Tak to je příliš takovej pokleslej způsob označování. On ví o tom, že každý ten řád, každá ta epocha, že má svý jakési ideály a taky svý nízké formy. Zdůrazněný je, že pochopíme středověk, jenom když se především soustředíme na výššiny středověku, ne na ty jeho mužský výtemní kouty. To je první věc. Když chceme zjišťovat, jaký je vývoj, tak musíme srovnávat ty výšiny, a ne nějaký masovej průměr. A pokud srovnáváme ty výšiny, tak se ukazuje, v čem vlastně skutečně došlo posun. On vysoce hodnotí středověkovou myšlenku retířství. A v moderní době, tedy v měšťanské společnosti, vidí velkou věc v tom, že toto retířství přestává být výsadou několika lidí a je výzvou pro každého člověka. Každý člověk má mé retíře. To je pokrok pro něj. A v tom vidí podstatu demokratičnosti. A ten pokrok se nestál sámotný? Ne, ten se nestál sámotný, protože pokrok, který se stane sám od sebe, není pokrok, mluvíš, to je zatrvačenost. Pokrok skutečnej je protivší logice, nebo protivší zatrvačnosti, proti pravděpodobnosti. A to díky tomu, že lidi nejedou v lince, která tady je jako už připravená, líběž na tu morální centrálu, nebo jak to říkáte i v té útěše, se napojej a jedou napříč těm trendům. Pokroku se dosahuje tam, kde to pokročejší stádium nelze odvodit z toho předchvazího. To není nutný následek. Čili pokrok není samozřejmý. Když třeba pak vypadá tak jako? To může vypadat, ale nikdy není. Pokrok je vždycky negentropický. A to jestli vzpomínáme na tom entropii a negentropii, to pořád myslíte, že toto stává příměr nebo toto skutečně odpovídá tomu, co? To není zrádla. Rádl o entropii a negentropii v tomto smyslu nemluvil. Ale je to přesně v jeho smyslu. A kdo o tom mluví o tyto entropii a negentropii? No tak například je těch lidí, kteří zajímají naše, ale jsou jiný, například pri Gožin. To je nějaký... Já jsem... Tak kdože o tom, ten... Z někde nebylo něco o něm, nebo... Sokolho. Tak to je třeba on, nebo... Já myslím, jako kde to vzniklo, jako u koho. Kdo o tom první začal mluvit? Jo, to člověče to nevědno. Ale já myslím, že pri Gožin byl jeden z prvních, rozhodně. Ta druhá věc, ta termodynamická, ta pila krev spoustě lidí a mlely proti tomu, ale nemělo to dost pár do té doby, než se to chopili biologové. A mezi těmi biology teda... No tak jistý předchůdci byly teda ty Holisti a Bergson a Mergentisti a nevím co, ale teda... Ty zas nepracovali s tím pojmenem Entropi a Mergentopi. Takže ale tehle ten pojem třeba od biologů, nebo ne? Skutečně odpovídá tomu, co se ve filozofii teda tím myslí. Jakože se to dá, skutečně se dá říct, že pravda je než Entropi. Že Aiderna, víš kdo to je? To byl nejnadanější teologický absolvent Komenského fakulty v krátce po válce. To je ta plejána těch lidí, kteří se stali docentama. Jako Molnár, později Brož, teda ten zanevadcí, říká se Lochmann, tak jejich vrstevník byl Aiden, který byl vykáře na výhodných radech, pak se stál prvním parářem ve Hršovicích, ale skončilo to dost špatně, protože ho nemocnil, schizofrení, začal dělat blbosti dlouho, teda lidem nedošlo, že je to nemoc a posluzovali to morálně. Co dělá ty kraviny. A nakonec ho z toho vyrazili všem původním. Ještě udělal doktorat v stevologii a měl se habritovat. Samozřejmě je to taková hvězdoviský raportůr, který využil to, že nikdo nemocnej. Ještě k tomu se přistoupili takový ty trby na shození konkurence. Ale byl nejchytřejší z nich, daleko chytřejší než Blochmann, a přinejmenším stejně chytrý než Monach. A tento muž napsal, myslím, že doktorskou práci, ale možná, že to byla ještě během študie nějaká písemka o kontingenci pravdy. Já už tohleta neměl v ruce. Tehdy mě to velmi oslovilo, ale dneska už nejsem si jistý, jestli je to tak dobrý, jak to mám v paměti. Ale ještě by to stálo za to přetíct. Tam se právě ukazuje, úplně na začátku, na základě jiných věcí, to není zrádla, tak jo, ale ukazuje se, že pravda je kontingentní, to je nahodila. Vypadá to jako blbost, ale je to teda tímhle směrem, že se nedá odvodit z věcí, z trendů věcí. Vývoj k ní nespěje, protože ona je s tím spontánním autonómním zdrojem každého možného vývoje, každého možného pokroku. Tak tohle je všechno taková jedna linie. Každej se vyjadřuje trošku jinak, má to jiný předpoklady, učitele jiný, že někdy se to stává do sporů v některých kareoligicích. Je to teda jednotná. Jak bychom se vrátili do toho textu? Tohle byla tímhle samá exempore. Exempore a předbíhání. Udělej si to, jak chceš. Ty jsi chtěl, abych se ještě nějak vyjadřoval k těm věcem, ale to je to smysl čistě tohoto důvodu. Ne, aby jsme si upomněli. Upomněli. Já to už máme docela teď v paměti všechno. Už to teda veď jak se ti zdá. Ne, jenom tak jako nechce. Já si myslím, že jsme teda došli až k té pravdě. Tady je teda o tom, o té pravdě, která není dána nebož vítězí. Tak to jsme o tom většinou vlastně taky mluvili. Vítězství taky není nic, co by bylo v trendu. Dokonce ani nelze ji konstatovat. Jen tak jako fakt. To je ten argument z toho Tolstýho, že prostě to vítězství buď člověk ho dosáhne, prosadí ho, to jest nepřijme svou porážku, pak prostě není poražen. Ale nemůže se říct, že je byl poražen. V pravém slova smyslu to není objektivní rys událostí, nebože je o to, jestli máš tě sílu dobojovat a... No a vůbec problematický, tak to vítězství je vždycky problém. No, v jakým smyslu? No, no, no, právě. Takže to B, ta pravda jako přesvědčení, je před tím. No a takový slovák by to tě znamenal adekvácio a pravda není nic na nič. Co však poslední znamená tedy, že pravda není věcí, předmětem, že není dána. Abychom to pochopili, musíme přistávit na několik zkoumání o repozice, kterou má subjekt ve střetnutí pravdy se skutečností, světností. A teďka je to to, co je před těmi. Už jsem se zmínil o tom, že pro Rádla je pravda obyvatelkou říše, ducha v životě, duchovním však závisí všela stanovisku. To je na tom, jak je vědec osobně na faktu účasten. To stanovisko je nový slovo, který se tu vyskytá. Také v tomto bodě jde o myšlenku, která provázla Rádla po celý život, celé jeho práci. V dějinách vývojových teorií najdeme onu famózní, opakovanou a citovanou, přece však téměř nikdy nechápanou a skoro vždy zkresleně podatelnou. Ale pravda není ve vědě ani ve filozofii, jest jen v každém člověku samotné. Jen čemu sám tak pevně věřím, že mě žádné dokazování, žádné vyvracení neví, že nezvyklá jen to je pravda a jen touto svojí pravdou mohou měřit i svět od chlopků v roučích až po učení kantů a darmínů. Takže mám tu přesvědčení, ať vědecké ať jakékoliv není mimo nás, ani ve faktové lidského vědomé prozáření, co však všelkavě ho jednání vede, co celému jeho životu dává v mysli. Mám číst dál? Tohle to famózní místo je proto, že takřiká všichni zejména pozitivisti, kteří čím počínají, se nad tím uráželi, že to je naprostej subjektivismus. A vykládali to tak, že osobní přesvědčení, nikoli pravda. Gneštavaným říká, že jejich objektivismus je subjektivismus. Jednak. A on říká, že teda bez toho osobního přesvědčení, že není poznání pravdy. Tak tohle je věc, kterou má ze Schellera konkrétně třeba. Jestli máš toho malého Schellera 2, tak v té první studii Láska a poznání. Tam se ukazuje, že člověk nemůže poznávat, když nemiluje. To je vlastně ten týž argument,
s2 debata.flac
====================
o kterých už se nic neví, ale oni přežívají. Ale co je teda ději a nachrony budoucí? To, co jsem říkal já, teda ten Augustin. Ano, Augustin. To je příklad, ne? To máš. A Augustin tam najdeš úplně jiný důrazy. No jistě důrazy, ale tohleto například, to je to tam... No jistě, poněkud to říkali všichni. Jenomže, jak si... to je nezajímavé. To, co říkají všichni, je nezajímavé. Zajímavé je to, co jeden říká jinak, než všichni ostatní. I když se najdou schody, tak důležité je to, co s těm se neschodují. Pokud křesťanství tvrdí to, co bylo v jiných náboženstvích, to je vůbec nezajímavé. Důležité je teda, když se od nich odrazí a je proti. Tak ale ten vztah teda, ten vztah mezi pravdou a věcma, je nějak ústřední, je to problém? Ano, to je ústřední problém. Je možno dokonce říct, že v tomto smyslu problém pravdy je jedním ze tří nebo čtyř stěženích problémů současných filozofií. Jaký jsou? Jenom slovem, jaký jsou ty ostatní? Technika je druhý, čas a dějiny. No dobře, tak to si uvěkne. To není v každý době stejný, že? Ty takové uzlové problémy myšlenkové a sestava jejich je v různých dobách úzná. Takže když si přečteš z určité doby několik významných filozofů, tak můžeš jednak určit, jaké byly ty stěžení, problémy v té době. A naopak, když někdo řekne prostě jakousi takovou stručnou koncepci, kde vycítíš, na co jsou dané úrazy, tak můžeš hned říct, do kterého století to patří. Něco jako astrologové analogie. Ale tady se to dá držet. Samozřejmě, že v každý době jsou lidi, který nemají proto senzorium. Natchnou se nějakým myslitelem třeba od třistoletí starším nebo i současnímu, který nemá proto senzorium. A jsou úplně například celá neopozitivistická linie v 19. a 20. století. To je filozofie, to je notorický imbecilismus, kombinovaný někdy až s generalním smyslem pro přesnost, myšlení, vyjadřování a tak dále. A když se řekne, jak to znám. Tedy jsou filozofie, které úletějí, úplně nemají o to báru. Ale ty nic pak neznamenají. To je jenom kuriozita. Ale myslitel, který se chce vyrovnat se svou dobou, který chce myslet po sliv, asi tak jako třeba Michal Kocab, nemůže dneska skládat jako Hendl. Když musí skládat v tom atmosféře, jaká dnes je v hudbě. Jinak je prostě pase, nebo jinak je nezajímavý. A je to nesmírně bolestní někdy, protože teda ten způsob té hudby dneska je hrozný. A když to přece jenom z toho něco má vytřískat, tak to dá práci. Tak něco podobného patí ve filozofii. Jeden sluček nemůže zvolit ty rozhodující témata. Ty rozhodující témata tady jsou. A ty témata nikdy nejsou svůj. Nejsou tak nějak jako jejich vztah nad zájemem. Není nikdy předem vyjasněné. Je jich víc právě proto, že to nejde převízt na jeden problém. A filozofie vlastní vždycky je pokus je nějak dát dohromady. Pokus takřka vždycky předem ztracené. Ale to je vlastně ten ostent, který vede filozofování. Že jsou tady určitý problémy, naléhávy, který vlastně nelze překlenout. Tak pokusit se o to překlenout, to je cíl filozofie. No ale to teda, aby mě to těšilo, aby mě těšila budoucnost, tak aspoň musím mít tu víru, že bude možno potom to stáhnout na jeden problém. Tak na jeden klíč a tím jedním klíčem odemknout. No, ty zadušuješ. Nemusíš mít nezbytně jistotu nebo nějakou pevnou naději, že budeš schopen to překlenout. Ty dokonce nemusíš mít ani nezbytnou jistotu, že v té době se pokusí někdo, že se ten pokus někomu podaří. Ale musíš mít jistotu, že to zásadně je možné a že v pravdě to překlenuto je. Aha, tak, tak, tak, no dobře. Tak jsem tady možná myslel trochu. Alež jinak teda, člověk musí vždycky pamatovat na to, že v té době, v které je, nejsou před ním jenom ty problémy, ale má k dispozici takový určitý způsob myšlení. A nikde není řečeno, že ten způsob myšlení na to stačí. Čili v podstatě, od co v filozofii jde, nejsou vyřešení ty problémy. Není vyřešení ty problémy. Ale jakýsi posun v tom myšlení, aby to vyřešení bylo možnější. Cílem filozofie není objektivně teda prostě podfajfkovat úlohy, které zadávají dění. Můžeš změnit svůj způsob myšlení, svý doby, tak, aby se udělal jakýsi krok k tomu, že to myšlení samo bude odpovídat taky té pravdě jako řešení těch problémů. To řešení těch problémů je jenom jakýmsi cvičením na rybstole. Aby si prostě udržoval zdravou kondici. Tomu filozofu nikdy nejde jenom o to, aby vyřešil nevyřešené případy, úlohy. Ale jde mu o to, aby napravil svý myšlení. A on ví, že ve svým myšlení navazuje na tradice, které jsou z velké části teda překonané, neužitečné. A teď co má udělat, když nemá jí? On se pokouší na to, že naprosto nepřiměřeným svým myšlenkový prostředky vrhne se vší energii na řešení problémů, které jsou pro tyhle prostředky neřešitelné. Ne pro to, aby si rozbil kupu, než pro to, aby z toho vykřesal nějaký lepší způsob myšlení. Ale vypadá to teda tak pořád, že je teda to, co řešíme, nebo jako by pořád myslíme konec konců, nebo to řešení se týká věcí. A ty jsou chud inertní, ty se chud neměnějí. To se mění jenom ten náš pokus. To je otázka, jestli jsou inertní. To je v určitý perspektivě jistého typu myšlení. A když ten typ myšlení upravíme, změníme, vylepšíme, tak ta perspektiva se změní a na něm se ukáže, že oni ty věci inertní, že vlastně žádný nejsou. To je výsledek. To je začátek, co on tady říká. Tak se nakonec ukáže, že ty věci inertní vlastně nejsou, že to je jenom fixní ideá. Takže jsme přeskočili teďka asi. Prostě tohle začíná, tyhle formulace na začátku, co se čtou, to je jakási polemika s tím obecným měním. A tam se teď musí používat myšlenek a formulací, které jsou běžný. A ukazuje se, že neobstojej a že se to přijde jinak, že to třeba formulovat přímo paradoxně jinak. Ale nakonec cíl není paradox, cíl je porozumění na nahlédnutí věcí v takový integritě. Tak dobře, ale zatím se to, co jsme četli, se to skutečně mělo tak, že absolutní pravda, která je jaksi obyvatelkou hříše ducha, se srazí s věc vás. A to je ta poznává pravda. Rozuměl jsem to tak dobře zatím. Srazí se s nima, ale ne tak, že by se s nima srazila přikázej k zvenčí. Nyní by se srazí s nima, když nejdřív vyleze z nich. To tady zatím bylo řečeno jenom v té jedný větě. A je to důležité pro celý ten koncept proto, že totiž ta pravda je bázaná na toho služebníka, který vytáhne ten menšan a jde za ní bojovat. Ta pravda za sebe nebojuje. Potřebuje někoho, kdo za ní bojuje. Takže to v žádným případě nepřipomíná mě to Platonovo nebo čím? Ten duch, který v lidské duše vznikne, když se s námi srazí, a ten duch se s námi srazí na hmotu. Je to někde v nějakým platonickém dělání? No ne, v lidské duše je původně obyvatelka říct, když se jde jít. Takže to tam nevznikne. To je většina. Ale ve srážce, tím, že vypadla ze světa idejí, tak podlehá amnézy, zapomenutí a v jistých konfliktních situacích, zejména dialogických, se může rozpomínat. Rozpomínat teda na ten svět idejí skvělo přichází. A může teda jako rodit krásné, říká Platón svůj psychológ, může najít to krásné v tom světě idejí, nebo v tom světě vůbec, než jenom svět idejí na konec. Uvidět, nahlédnout a tím se znovu dostat zpátky do toho světa idejí. No tak tohle to teda v tom nezahledá. Tady je to trošku podobnější Hegelovi kvůli historičnosti. Hegel objektivizoval příliš ten svůj idealismus, takže nemluvil o jednotlivém člověku, než byš mluvil o světoduchu, který je na začátku světa, na konci světa, ale na začátku světa je jenom einzig, a nikoli fürsich. A aby se stal taky duchem fürsich pro sebe, tak musí projít jakousi etapou, tato etapa souvlastní dějiny, kdy ze sebe vyvrhuje něco, k čemu se pak vztahuje a znova to uchopí a k sobě přitrení. On musí vyvrhnout ze sebe to, čemu se říká příroda. Teď z té přírody začít budovat kamínek po kamínku, až se dostane k tomu nejvyššímu, to je geniálnímu mysliteli a geniálnímu politikovi. A když se toto stane, tak končejí dějiny. Přes toho geniálního politika, tak se ten duch realizuje maximálně, to je z politických obcí, se realizuje ve státě, a přes toho myslitele se realizuje v konceptu filozofickém a tím dospěje sám k sobě, pochopí sám sebe. To nemohl jinak, až ty prostředky si vytvořili teprve v tomhle světě a dostane se sám k sobě, tím padá celý ten svět, zůstává zase sám duch, na věky, teď dál se nic nemění, ale něco se v podstatnému změní, ten duch je nejen Anzich, ale je taky filozof, on už si rozumí sám. Teď tohleto, když se zbaví toho objektivismu šílenýho, že to je prostě něco, co se tady děje, nebo ty záchvěry na tom, tak je blížší tomu, než to platonské šíleně statické, takže ten úraz na tu historičnost, na tu dějnost, ten tady má jistý zmysel. Ukazuje se tedy, že výraznou funkci mají subjekty, především teda lidský, že ta pravda, a Heidegger tomu třeba říká světlina, že pravda neproniká do tohoto světa tak nějak jako samostředně, takže ten svět je předspaný různýma věcmi, a který brání tomu, aby se do toho stále, jsou určitý takový průduchy, takový světliny, že lichtung tomu říká, kdy ta pravda prozáří. A v tomhletom smyslu ta lichtung, to jsou subjektivisty. A k subjektům patří, že mají vnitřní a vnitřní stránku, to znamená, že ta pravda může prozářit, teda může se prosadit jedině přes člověka tak, že ho nitelně osloví, že ho převrátí v mysli, že způsobí teda jeho životní obrat. A tento člověk potom, jako svědek pravdy, uplatňuje tu pravdu ve světě. Ta pravda sama v tom světě se nemůže v plné kvalitě uplatnit, ale se uplatňuje méně kvalifikovaně, na nižší úrovni. A plně se může uplatnit jedině přes to rozpoznání, přes náhled a uplatnění toho náhledu v praxi. A to znamená všem, že nemůže přijít zvenčí k tomuto světu, níkdyž musí proníkat z těch subjektů a ve srážce s tím světem začne přemáhat svět. On nemůže přijít zvenčí, jako prostě voj anděrů. Ona musí s těma jednotlivými a spoustu se nepovede a tak dále, a je furt proniká do toho. Z věcí, z konkrétních situací. Jako se subjektů, jako věcí. Ono je vidět až teprve, když to někdo začne povídat. To je až dodateční pochopení, že to je daleko od začátek, když to řekl. Že nejdřív byl vnitřně uchovácen o sloven, že to s ním něco udělal, jenomže to na první pohled není vidět. To je, když začne dělat něco napříč tomu, co je zvyké. V tomto smyslu. Najednou jeden chlap přijde a začne říkat, že to je všechno jinak, než lidi říkají. A lidi se pobouřejí a upál, upálit a užovat. To je uprostřed situace, najednou to vznikne. Srazí se to s celým tím kompendiem situačních struktů. Prohrává to a zase se to zbálí. Má to žít. To je to, co teďka říkáte, taková filozofie světku pravdy. Ano. To je něco, co vyloží tu formulaci. To je zase uniknutí příliš dopředu. Že to vyvře ze situace nebo z věcí a srazí se to s ním. Jaký to má smysl? To má tenhle smysl. Já aspoň nedovedu nahlídnout, jaký jiný smysl by to mohlo mít. Ale je to pokus o interpretaci, není to terapii. Takže mě hned napadlo, že nelze říct po Galileovsku, že ta pravda se nakouká. Že on nemusí být tou světlinou. No jistě. Ano, to je ono. Ta pravda, která se prosadí sama, to není žádná pravda. To je jenom pokračování jakéhosi stereotypu, který už tady je zakotvený a proti kterému lidi se tak obrání. Procedí se se trvačnosti a pravda se se trvačnosti nemá to dělat. Že to vůbec nejde o pravdu. To je taková tendence, jako se šíří mýtus, tak se šíří taky vědecká pravda. A teďka, co si myslí Radl o vývoji? Že je nebo není, anebo jestli je. Je to právě ten vývoj? Ten, který se děje přes ty subjekty? A jinak vývoj sám od sebe k lepšímu, od horšího k lepšímu, od feudalismu, kataklismu, není? Nebo je taky? Je jenom, že tomu teda, bych řekl, když se to řekne takhle, tak on by se tomu jistě bránil. On odmítá, pomimo soudu, Radl je vývojovej myslitel. Odmítá to, co třeba trtvrdí Komárková, že vývoj neexistuje, že lidi jsou v podstatě vůbec stejní. S tím by absolutně nesouhlasil. Ale ten trend k lepšímu by neviděl od kapitalismu k socialismu nebo od feudalismu k kapitalismu. Tak to je příliš takovej pokleslej způsob označování. On ví o tom, že každý ten řád, každá ta epocha, že má svý jakési ideály a taky svý nízké formy. Zdůrazněný je, že pochopíme středověk, jenom když se především soustředíme na výššiny středověku, ne na ty jeho mužský výtemní kouty. To je první věc. Když chceme zjišťovat, jaký je vývoj, tak musíme srovnávat ty výšiny, a ne nějaký masovej průměr. A pokud srovnáváme ty výšiny, tak se ukazuje, v čem vlastně skutečně došlo posun. On vysoce hodnotí středověkovou myšlenku retířství. A v moderní době, tedy v měšťanské společnosti, vidí velkou věc v tom, že toto retířství přestává být výsadou několika lidí a je výzvou pro každého člověka. Každý člověk má mé retíře. To je pokrok pro něj. A v tom vidí podstatu demokratičnosti. A ten pokrok se nestál sámotný? Ne, ten se nestál sámotný, protože pokrok, který se stane sám od sebe, není pokrok, mluvíš, to je zatrvačenost. Pokrok skutečnej je protivší logice, nebo protivší zatrvačnosti, proti pravděpodobnosti. A to díky tomu, že lidi nejedou v lince, která tady je jako už připravená, líběž na tu morální centrálu, nebo jak to říkáte i v té útěše, se napojej a jedou napříč těm trendům. Pokroku se dosahuje tam, kde to pokročejší stádium nelze odvodit z toho předchvazího. To není nutný následek. Čili pokrok není samozřejmý. Když třeba pak vypadá tak jako? To může vypadat, ale nikdy není. Pokrok je vždycky negentropický. A to jestli vzpomínáme na tom entropii a negentropii, to pořád myslíte, že toto stává příměr nebo toto skutečně odpovídá tomu, co? To není zrádla. Rádl o entropii a negentropii v tomto smyslu nemluvil. Ale je to přesně v jeho smyslu. A kdo o tom mluví o tyto entropii a negentropii? No tak například je těch lidí, kteří zajímají naše, ale jsou jiný, například pri Gožin. To je nějaký... Já jsem... Tak kdože o tom, ten... Z někde nebylo něco o něm, nebo... Sokolho. Tak to je třeba on, nebo... Já myslím, jako kde to vzniklo, jako u koho. Kdo o tom první začal mluvit? Jo, to člověče to nevědno. Ale já myslím, že pri Gožin byl jeden z prvních, rozhodně. Ta druhá věc, ta termodynamická, ta pila krev spoustě lidí a mlely proti tomu, ale nemělo to dost pár do té doby, než se to chopili biologové. A mezi těmi biology teda... No tak jistý předchůdci byly teda ty Holisti a Bergson a Mergentisti a nevím co, ale teda... Ty zas nepracovali s tím pojmenem Entropi a Mergentopi. Takže ale tehle ten pojem třeba od biologů, nebo ne? Skutečně odpovídá tomu, co se ve filozofii teda tím myslí. Jakože se to dá, skutečně se dá říct, že pravda je než Entropi. Že Aiderna, víš kdo to je? To byl nejnadanější teologický absolvent Komenského fakulty v krátce po válce. To je ta plejána těch lidí, kteří se stali docentama. Jako Molnár, později Brož, teda ten zanevadcí, říká se Lochmann, tak jejich vrstevník byl Aiden, který byl vykáře na výhodných radech, pak se stál prvním parářem ve Hršovicích, ale skončilo to dost špatně, protože ho nemocnil, schizofrení, začal dělat blbosti dlouho, teda lidem nedošlo, že je to nemoc a posluzovali to morálně. Co dělá ty kraviny. A nakonec ho z toho vyrazili všem původním. Ještě udělal doktorat v stevologii a měl se habritovat. Samozřejmě je to taková hvězdoviský raportůr, který využil to, že nikdo nemocnej. Ještě k tomu se přistoupili takový ty trby na shození konkurence. Ale byl nejchytřejší z nich, daleko chytřejší než Blochmann, a přinejmenším stejně chytrý než Monach. A tento muž napsal, myslím, že doktorskou práci, ale možná, že to byla ještě během študie nějaká písemka o kontingenci pravdy. Já už tohleta neměl v ruce. Tehdy mě to velmi oslovilo, ale dneska už nejsem si jistý, jestli je to tak dobrý, jak to mám v paměti. Ale ještě by to stálo za to přetíct. Tam se právě ukazuje, úplně na začátku, na základě jiných věcí, to není zrádla, tak jo, ale ukazuje se, že pravda je kontingentní, to je nahodila. Vypadá to jako blbost, ale je to teda tímhle směrem, že se nedá odvodit z věcí, z trendů věcí. Vývoj k ní nespěje, protože ona je s tím spontánním autonómním zdrojem každého možného vývoje, každého možného pokroku. Tak tohle je všechno taková jedna linie. Každej se vyjadřuje trošku jinak, má to jiný předpoklady, učitele jiný, že někdy se to stává do sporů v některých kareoligicích. Je to teda jednotná. Jak bychom se vrátili do toho textu? Tohle byla tímhle samá exempore. Exempore a předbíhání. Udělej si to, jak chceš. Ty jsi chtěl, abych se ještě nějak vyjadřoval k těm věcem, ale to je to smysl čistě tohoto důvodu. Ne, aby jsme si upomněli. Upomněli. Já to už máme docela teď v paměti všechno. Už to teda veď jak se ti zdá. Ne, jenom tak jako nechce. Já si myslím, že jsme teda došli až k té pravdě. Tady je teda o tom, o té pravdě, která není dána nebož vítězí. Tak to jsme o tom většinou vlastně taky mluvili. Vítězství taky není nic, co by bylo v trendu. Dokonce ani nelze ji konstatovat. Jen tak jako fakt. To je ten argument z toho Tolstýho, že prostě to vítězství buď člověk ho dosáhne, prosadí ho, to jest nepřijme svou porážku, pak prostě není poražen. Ale nemůže se říct, že je byl poražen. V pravém slova smyslu to není objektivní rys událostí, nebože je o to, jestli máš tě sílu dobojovat a... No a vůbec problematický, tak to vítězství je vždycky problém. No, v jakým smyslu? No, no, no, právě. Takže to B, ta pravda jako přesvědčení, je před tím. No a takový slovák by to tě znamenal adekvácio a pravda není nic na nič. Co však poslední znamená tedy, že pravda není věcí, předmětem, že není dána. Abychom to pochopili, musíme přistávit na několik zkoumání o repozice, kterou má subjekt ve střetnutí pravdy se skutečností, světností. A teďka je to to, co je před těmi. Už jsem se zmínil o tom, že pro Rádla je pravda obyvatelkou říše, ducha v životě, duchovním však závisí všela stanovisku. To je na tom, jak je vědec osobně na faktu účasten. To stanovisko je nový slovo, který se tu vyskytá. Také v tomto bodě jde o myšlenku, která provázla Rádla po celý život, celé jeho práci. V dějinách vývojových teorií najdeme onu famózní, opakovanou a citovanou, přece však téměř nikdy nechápanou a skoro vždy zkresleně podatelnou. Ale pravda není ve vědě ani ve filozofii, jest jen v každém člověku samotné. Jen čemu sám tak pevně věřím, že mě žádné dokazování, žádné vyvracení neví, že nezvyklá jen to je pravda a jen touto svojí pravdou mohou měřit i svět od chlopků v roučích až po učení kantů a darmínů. Takže mám tu přesvědčení, ať vědecké ať jakékoliv není mimo nás, ani ve faktové lidského vědomé prozáření, co však všelkavě ho jednání vede, co celému jeho životu dává v mysli. Mám číst dál? Tohle to famózní místo je proto, že takřiká všichni zejména pozitivisti, kteří čím počínají, se nad tím uráželi, že to je naprostej subjektivismus. A vykládali to tak, že osobní přesvědčení, nikoli pravda. Gneštavaným říká, že jejich objektivismus je subjektivismus. Jednak. A on říká, že teda bez toho osobního přesvědčení, že není poznání pravdy. Tak tohle je věc, kterou má ze Schellera konkrétně třeba. Jestli máš toho malého Schellera 2, tak v té první studii Láska a poznání. Tam se ukazuje, že člověk nemůže poznávat, když nemiluje. To je vlastně ten týž argument,
====================
s2.flac
====================
Když se teda chce indoktrinovat všetky děti ve smyslu státní ideologie, tak to je si čárka. Prostě na to žádnej politik nemá právo. Jenomže tady já zase sklouzávám asi do toho myšlení, že to, co jsi lehtěle učiněla, je pravda. A ty ji pak musíš brát vážně. Stejně tak musíš brát vážně, že jsi se odstnul v tomhletom roce, v tomhle státě. A budeš to tak, jako jsi vycházel v 60. letech z toho, že přeci jenom přes všechno to svinstvo, ten socialistický člověk, tady je a chápe to kladně, to, co se stalo. Pak je to jakožto skutečnost. Pak už to chápeš pozitivně. Když beru na vědomí skutečnosti, tak ještě to neznamená, že budu tancovat podle nich. A ty musíš být pozitivně. Když to prostě neznamená, že budu tancovat podle nich, tak ještě to neznamená, že budu tancovat podle nich. A ty musíš být pozitivně. Když to prostě, já nevím, řekněme někdo, emigrant z typu nějakého peroutky, ten prostě to neuznává, neuznává, neuznává. Protože lež zůstane ho žít. A nebude na tom stavět. Nebude tady stavět na něčem, co bylo postavené na násilí. A on je neleálný, že jo? Prostě on je prostě... Ano, je tady člověk, který stál se socialistický přes to, že se to stalo přes jeho úly, přes jeho hlavy, přes jeho září. Pak to, že pak kdyby tady byla ta pravda nějak, která by nebyla na tom září, a která by platila i na tom, že nezvítězila, tak pak by se davalo něco opřít. Je to takhle... Tady mě jde jako o to pojetí užit. Já to ještě dobře nerozumím. Mně se zdá, že jako pravda je živá na rozdílu o těch věcích, které jsou na nás pochopeny. Tak i lež je nekem trafuje. No to jo, to jo, to já s tím souhlasím. Lež je funkční a úspěšná jen, když se hodně podobá pravdě, než by se jí podobala jinak. Lež je nebezpečná jen, když se podobá pravdě. No a teďka, co když je potom teda všechno se dali řečeno o pravdě a říci o lži? Stahuje se k věci. Mnoho z toho ano. Stahuje se k věci přes člověka. Taky přes člověka, ano. Má zájem o věci. Ano, to je aminetní. Když se myslí, že se s ní zvíkne, vznikne a obrací se proti lidi. Věci přemáhá, ano. Můžeš se dát na služby. Lež může být tvojím osobním přesvědčením. Ano. Může být, pokud má vůbec fungovat. No a ta lež se může stát, může věci skutečně přemocit, uspořádat je. A ty je nakonec jako skuteční. Jako skuteční vy mě bereš pozitivně výkaz. Ano, tak to ne. To už ten konec, jakože to asi ne. Může se stát, že jo. Ale pak se hlubě mejli. No a takovou základní jistotou je, že ta lež to nevydrží. Že prostě ta integrační schopnost, integrující schopnost v lži je omezená. Už to v pravdi neomezená. Že lež může zvítězit, ale dolčasně. Už to je pravda vítěznýho věku. Že lež může dosáhnout všeojakých úspěchů. Ale vždycky jenom relativních a nakonec rozhodná. Provalí se. Vyjeví se, že to je lež. A to se stane proč a jak? Pravda je vítězná lež, lež není vítězná. Proč a jak? Poněvadž, lež není adekvácí. No samozřejmě, že ne. Pravda taky není adekvácí. Není, ale v tom to není. Jde o to, že pravda o lži má větší sílu než lež o pravdě. Ještě tato lež musí pravdu vydávat za lež. Jenže ta pravda je nezdolná. To je historická zkušenost, že víme, že nakonec vždycky se pravda provala. Ať se dělalo, co se dělalo, ať tak, tak, tak. Ať se teda napřel moc a násilí. A já nevím, co se napřelo. Proti pravdě nakonec to všechno šlo do hejtu. Ještě ta pravda je nezdolná. Není to tím, že ta lež je za začátku právě věcem příjemnější? Pravda? Nebo věcem... Protože nemůžeme přeci říct o tom, že bychom byli náchylní k pravdě. To ne, to je záležitost spíš vlastnosti té pravdy. Ta pravda si vydrží. Já nevím, jestli to může. Já jako malý kluk jsem šíleně ohál. A to protože jsem měl takový neobyčejně přísnej režim. A ať se mi stalo, co se mi stalo, tak ať jsem to zavinil. Nebo jsem to nezavinil, ale vždycky neustal šílený vyprask. A nešlo jenom o ten vyprsk, ale takový to otravování dlouhý. Takový tři naděle, potom ještě půl jsem to denně slyšel, několikrát to se stalo a tak. Takže jediná obraná, kterou jsem vymyslel, je to, že když se stal Kruse, tak se tváří jako, že se nestal. A protože byly kontrolní mechanizmy, tj. matka se znala s celou řadou rodičům jejich spoužáků, tak já jsem musel buď přímo spoužáky, nebo k těm známým, kam matka by to zuba zejměla, matčina září, kde tam docházela, tak jsem tam musel nenápadně zajít a zmínit se o něčem. Takže ona když tam přišla a zavedla na to řeči, tak se dověděla to, co oni odvěděli ode mě stejně tak, jak ona a tím si to potvrdila. A takhle prostě. Čili hlával jsem čím dále dokonaleji a musel jsem tomu věnovat děsivý energie. A přesvědčil jsem se, že to prostě nevypláci, že to zežírá tolik duševní a fyzický energie. Víš, ale ušetřilo to strašně fyzický a duševný energie i ty matce, která byla spokojená s tím, že věci běžej tak, jak si přeji. Je to pravda, no, z jejího hlediska ovšem teda. Ona byla spokojená, ale věci tak neběžely. Víš, je taková problematická spokojenost. A víc ještě o tom nevědím. Ale mě to jako tak celoživotně přesvědčilo, že leš není původní perspektiví. Že to dá strašnou práci. A zejména ono to začátku je velmi snadné. Vždycky začátku je snadnější dohádat, než říct pravdu. Jenomže ono to je potřeba vydržet. A teď ono to má ty spoje takový šel, jak já teď to všechno uhlídám. A to, aby člověk byl super geniál, aby udržel tu leš, aby udržel třeba dva týdny, no to je šílené. Takže po této stránce já jsem tak jako z životního zážitku přesvědčený, že ta leš není perspektiví. Ale můžeš si vyjádřit možný nějak předmět něco, aby jsi ukázal, co to je? Když se tak podobá právě. Je to černý, nebo... Já nevím, jak by si to ukázal. Je to možné jedině na konkrétních situacích, konkrétních případech. To nejde zobecnit, můžu mluvit prostě bolží jako o pravdě? No o pravdě se taky nedá dát tam mluvit. Tu ráno se to rozprývá, nejvíc to je pravda o pravdě. No tak v nějakým tom převěze všeobecnění určitým, který je možný ukázat na to, jak jsou dvě negentropie teda. A to je cici nějaký malér. Nejsou rovnocený, jedna je nosná, a ta druhá je parazitární. Stojí proti sobě, bojují proti sobě jako dva principy, nebo je to nebota, leží jenom nějakým nedostatkem pravdy mimo. To je málo. Podívej se, já mám dojem, že jediná možnost je sledovat. Zatíž důležité je, kdyby to bylo jednoduché tohle, tak to znamená, že mám známé dojemy, které bych měl představit. To znamená, že máme v kapce po ruce měřítko, které prostě kdykoliv přiložíme a okamžitě zjistíme, jestli je pravda nebo ne. To moc tak není. Čili my máme jisté takové zkušenosti, které můžeme vytáhnout na pomoc, když jsme na pochybách. No a ty zkušenosti jsou třeba toho druhu, že k pravdivýmu pohledu vždycky patří taková skeptická reflexe. Lež se tý reflexe skeptický šílně bojí. Nebo nebo ne. Reflexe skeptický šílně bojí. Nebo. K pravdě patří, že věnuje velkou pozornost a opravdovou pozornost takovým zdálnějším a nejzdálnějším důsledkům toho, voč centrálně jde. Lež se snaží o maximální jednoduchost a posekání vztahů k dalším souvislostem. Pravda je většinou komplikovaná. Komplikovaná lež není dobrá. Lež se snaží o jednoduchost. Jakmile je nějaká jednoduchá poučka, tak už ze zkušenosti se koukám, jak by se dal říct vopak. A jestli v tom vopaku není kus pravdy. Když jistuje nějaká radost z pravdy, která by se pozvěla, že by člověk to poznal podle toho, že by... Já nevím, já spíš teda znám takovou radost, ale to není ani radost, to je spíš taková nízlivá radost, nebo to zaleží, že se lež povede. Tak to je takový... Radost z pravdy to je... Já to nevím, mně to připadá tak jako divný, protože ve vztahu k pravdě vždycky si na prvním místě jsou jiný momenty, nebo jiný emoce, nebo značítež radost. To je velká radost z nalezení pravdy, když podlouhý to bude. Ale to je spíš poběh něčeho, nějaký souvislosti nebo tak, ale s pravdou to mám málo co dělat, je to taková okrajová záležitost. Ale tam, kde člověk tváří s tvář pravdě za keksy, je to dost uplnější spíš než radost. To je taková můj vřemenost, mám takový rvěn. Čekne rad. A on opravdu teda málo kdy velké podnišení, potěšení přináší, že je většinou komplikace životní. Ta radost by mě teda moc nepřesvědčovala. Ale tam to byla ta přístupnost k refleksu, vlastní refleksy. A k tomu patří teda celá kritičnost. Lež má tendenci ke zjevnodušování a velmi se výbá takové úštourání kritické. To je pravda ta bohá po kritičnosti. Víš, právě teologická pravda se kritičností mála vyvolávat. Spíš filozofická. Že si to byla všem pravda. Tak takovéhle věci, kdyby se trochu na to myslela, kdyby se našlo teda, že taky ten čas je důležitý. Vždycky je dobrý, když je těžko rozhodnout, tak tomu dát čas. Pravda se k tomu ukáže. Tak prostě nechtí to rozhodnout i hned. Když to je těžký, tak prostě počkat. A nesázet příliš na to, že to hned vidíme. No a potom teda, to to mě napadá teď v tomhle momentě, ale že jak jsem říkal, že ta radost jako mě nesedí, tak v pravdě patří, že ukazuje nejenom věci jak jsou, ale také mě jak jsem. A to je asi takovej nejnepříjemnější prvek toho působení pravdy, že já se vidím v pravým světle a jsem tak jako trochu ze sebe otrávený. To k tomu poznání pravdy vždycky patří. Když to lež ta obyvuje, to je prostě terapium. To je něco, co mě dává zapomenout na mě, jaký skutečně jsem. A dává mě takovej dojem, že jsem lepší než jsem. Takže když třeba bys jsi se vracel z nějaký diskuze a říkal, že jsme si pěkně popovídali, tak by to bylo spíš podestřelejší, než když si odkázal a byl jsi zlechucen. To může být ještě jiný moment, že zlechucen můžu být oprávněně a nemusí to být ještě, ale v diskusi ta poslední váha pravdy nepřijde si na svý moc. To je důležitý, že člověk je zaměřený příliš jednostměrně, myslí a v tý diskusi ho někdo upozorňuje a už je z římu kopanec, že se mu rozbřeskne, že na něco zapomně, že má nějakou... nějaký nelogický spoj někde. Tak to je tec. To je spíš kritická připomínka, ne že by tam v diskuse ta pravda se stoupila. To má tady někde ten rádo o tom, jak jsou to lidi, kteří odejdou stranou a pak se vrátí jako noví, kde se zasazí o svoji pravdu. Takže jako ta pravda vzniká jako spíš v ústraní. Člověk, když chce uslyšet pravdu, tak že musí trošku zredukovat ten hřmoc toho denního života. Nic není snadnější, než překříčet, zahlušit a spravit. Proto je dobrý ten retrit, ten pohodejtí stranou a zatíchat. Samota. Je tak nějaké fyzicky připravit na původnější podmínky, proto aby mě to došlo. My jsme se škodárně dostali už z toho textu. Ale my bychom měli rovnou hraní. Z začátku bylo to moje rozčílení. To bylo taky způsobené tím, že když je někde pravda, tak já odmám tu pravdu svou. A to je vlastně Ježíš. Já to hned vidím. Hned čtu nápis na chrámu. Měl jsem ta cesta pravda i život. A teď, když tady slyšíme, to dělá to takhle klidně. Jednak mám pocit, že se nedá jednoduše říct, že pravda je Bůh a Bůh je pravda. A tak, jak tady budu mluvit, opravdě tak je to o Bohu. Ale z druhé strany je pak zase štve, že je ta pravda tak bezmocná, že lidé vždycky jsou do svojí cestou a pravda jenom je komentuje. A nebo nakonec je teda přemáhá, ale zaspadně vělpat zase nemůže být útazný. Protože jsem zatím za tou pravdou viděl ten teologický pojem. Spíš jeho konotace, a to nelegitimní konotace, a já bych to mohl říct jedině to, že já to tak od samého počátku myslel, že tohle to je cesta k jakémusi prověření, revizi toho termínu pojmu, který nevyhovuje. Dobře, ale to už bude jiný pojem. Je to jiný pojem pravdy? Když to ovšem nevyhovuje tomu, co ty v tom vidíš, tak to není vždycky proto, že tady jde o něco jiného. Nyní už taky jde o to, že často může jít o to, že právě v těch souvislostech, kde to nesedí, je ta teologická předsúdečná konotace falešná, neplatná. Já nevím jestli tenkrát už, jak už byl starý, jestli zčet, jak vznikla vyskuce, myslím, že to Honza Čapek začal, ne, K.J. Klucina to není, ale napsal o bezbranému pod oblivem... Pak byla ta vyskuce o tom úspěchu nebo jakém úspěchu. To bylo v šorte pěkných falech, skoro 20 let. To mohlo jen v 50. letech být, nebo nejdřív přednačátek 50., čiž do 20. to daleko nemá. Ale bylo to na stránkách sesenských, no tak je možný, že se to odbíralo. A nebo že se skrom dostal, třeba, nebo se spožděl. No a tak tenkrát ta vyskuce byla velice toučná, protože ty, co se nejvíc čílili, tak prokazovali na to, že si naprosto takhle spoždili religióvní představy bezbranému. Oni chtěli Boha vítězného, který ti to všechno šéfuje. Teď, jak probíhává vyskuce mezi senední radou a třema výši a výši, tak jsem o tom slyšel, nebo čekám, čeho já bych právě... Oni teď zase někdy sešli optič, zase, no, tak to ještě nemám zprávu. Ale jakože tam plnečně vypstali dvě koncepce, že Boha vůbec nevěděli, jako za čem být, že vypstali dvě koncepce, že totiž oni chápou toho Ježíše jako toho keligmatickýho, toho janovskýho, takého toho, no, kdežto oni spíš jako toho synoptickýho, který ukazuje před sebe nadboží království, který se nestaví sám zvedl celý Prah, tak si ale poukazuje nadboží království, tak to on nám řekl, že to se podařilo jako rozlišit. Oni se přitom lišej ve všem, oni se lišej úplně ve všem, v každém slově a jsou... Ale že Čech je vždycky nakloněnej furt, to, co oni s tím přicházejí, já přece přesně vím, k nám přišel Smolík, a teď chtěl, abych respektoval, že jsou různé názory možné. Přičemž já mu tvrdil, že mně vůbec nejde o názory, mě jde o ty jejich špinavosti. To tam se řekl, že tam se nic nedotkli, tam se dotýkali spíš práva těch tří na to umít něco. No a dobře, ale jaká je koncepce Smolíka třeba? Fakultě mi známo, tak vejvali v padesátých letech, vejvali roby, kdy hlásal svátostný prostor, pak přišla leta 60. a v osm a šedesátej, kdy prostě hlásal angažovanost křesťán ve světě a nyní se zvrátil k svátostnému prostoru. Takovýhle primitivismus, to mám vážně diskusit s ním. Přesně se takovými lidmi se nebavím. Co jiného, kdyby to byla nějaká koncepce, tak to je jiná věc. Abych to mohl vzít alespoň vážně, ale co pak já ho můžu vzít vážně? A co ty druhý? To by mě vystupilo všichni z koncepcí. Ale nějakou, kterou někde sebrali a zítra budou mít jinou, tak jenom to můžu rovnou teda... Proč mám mluvit s níma? Takže mám nějaká koncepce, tak si najdu nějakého důstojního představitele a tý koncepce a můžu si zabývat s níma. Nepotřebujeme s těma šaškama diskutovat. No to je pravda, jenomže je tak, ta koncepce jejich je vlastně chvilka samá. Stejná ten hájek, který s níma diskutuje, že jo. Ten sygnel, který jste měli od nás, je půr tu samou. Takovou tu, že tady je svět, že jo, a tady je církem. A podstatná věc se spadne, když člověk uvěří a ostatní věci se už neví. To je přeci, to se dá sledovat. Dobře, ale to přece jsou i slušní lidi, který takovýhle názory mají. Proč nediskutovat s níma? Proč diskutovat s takovýma sketama? Já to nechápu. Dodávat jim v odlesku jakési důstojnosti tím, že budou uznávat to, že mají taky nějaké názory, kromě toho, že jsou svině. Jistě, že je to těžší, že se s níma... Jenom proto, že jsou ostavení v nějakých funkcích, tak s níma mám mluvit. Oni je vyzvali, že jo, ale oni přijali pozvání. No dobře, no, ale to se dá přece... Já jsem taky toho s Monika přijal, když přišel k nám domů a nevyradil jsem ho hned od dveří, nyní proč jsem mu dvě hodiny dal kapky, takže budeš ji jak schlípali pes potom, že? No ale přece to nemůžu nechat. Já nevím, teda, Jack mi to furt vytýká, ale já si myslím, že kdybych s níma takhle diskutoval, takže vlastně se podílím na tom podvodu, který hned ji dělají celo život. Já pak ukazuju, že je beru vážně. Kdybych říkal, že je beru vážně, kdybych říkal, že je vážně neberu, já nemůžu jít vážně. Kdyby měli sebe lepší koncepci, tak to by bylo někde vykradené odněkať, ale tam to prostě není jejich koncepce. Oni nemají žádnou, oni jenom se přizpůsobujou konceptem. No to bych se musel vězovat přizpůsobit vlastně, že ne? To bych se musel vězovat. To bych se musel vězovat za to, že nejdou s tobou nějak. A s tobou je jak, je potřeba řešit problém. To bych nemusel měl kritizovat, tak to přece pokud jde o Smojka, tak to jednou provždy ukázal Pavel T. Tak co ještě dám? To je tečka. Jsem se tím furt zabejíval. Jsou tady důležitý věci na světě a ne vždycky byla taková. Já nevím teda prostě, já se neznám osobně s tím, se sem jenom vždycky. Já nevím, jak dalece teda, když bude můj šašci, když to platí taky na něj, že můžu dělat koliš v minulosti taky, ale prostě ruce. No ale teda jsem naprosto, je mi naprosto jasný, jak vypadá situace. Třeba v případě Brože, v případě Pochornýna, v případě Smojka, v případě Hellera, každej trošku jinak. To je jasný, tak ale to přece... Já nevím, jestli... Já nevím, jestli to má takovou většinou nějaká slušnost, ale taky je to těžší, ležit na něj, na pomocní dělníky třeba, jako můžu z nás zpomenout, jsme v ní směli. Jako rovný se rovný s ním diskutujeme. A že se Freda... Jak to říkáš, tak mám chuť patkovat, jo? Že Freda cvičí do koce po jich koce, že mu někdo zavolá do kotevny a že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. To je Konstantinovský teda štipkletek. A jak to říkáš, tak mám chuť patkovat, jo? Že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. Že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A tím pádem se s nima vůbec jako nevědět, nestýkat. Takže několik základních věcí. Člověk vyřídí, co si myslí, co dál. Já nevím, po čem. Po čem teda. No tady je konkrétní věc. Bude synod, ty tam prostě nebudeš smět, ale ty lenty tam zase budou moc. Aby jsi nějak udržela v cirkutu. Aby nevyšlo úplně. Aby nevyšlo úplně. To je o všem potřeba celou biblikum převyložit. Například, že není dobrý. Tam prostě pobít ty balvy. Tak nějak udržet s níma kontakt. Nač je pozabít. Zrovna jsou s tím králem zadobřeno, tak to musíme započítat. Ale mě nevadí to, že jsou moty, že rozhodujou. Mě nevadí, jaký mají názory. To všechno, to tak je, já jsem tolerantní. A nemůžu být tolerantní, když je někdo, který se měje, když je podvodník. A když předstírá, že je něčím, čím není. No to nemůžu tolerantní. Ať prostě se vyslověj, ať řeknou, jak je jejich staviska, ať to řeknou pravdivě. To žonglování, to prostě nemůžu akceptovat. Třeba ten... To je hrozný chlap, ten Brož. Ale svým způsobem si drží jakousi lajmu. On byl hrozný furt. To je ten samý, co napsal to Evangelium, anebo je to ten druhý? Evangelium dnes. No počkej, je jednak senior Brož. No tak tento není. No tak je to ten druhej, co napsal to skript. Takovou tu vržůvou skriptu. Ten, co byl, jezdí nějak ven hodně. Jezdí ven a drží se furt toho kalichu, tak to mu nevládne. No ale tak to byl vždycky taková potvora. Ten moc toho nepředstíhá. A on to vždycky o sobě... On se vyjadřoval velmi jasně, i když ty důrazy byly různý v různých dobách. To je prostě taková... Podchovanec pospíšil, tak říkají, co? No ale ten Smolík, to je něco jiného. To je skáza úplně. Prostě ten Brož, to je něco jako ten Vrana třeba, že katolický řík. Prostě nikdo nebyl vážně na to. Myslím, že toho Brožu nikdo nebyl vážně. Aspoň já už žiju do mění, já se o tom nestarám. Takže toho Smolíka ještě furt lidi ve hlavě. Jo, už přijíždí a teď poházejí. To je strašný. Augur, teda jak? On si sám přišel z vlastní vyleze vysvětlit svoji pancer. Mně to byla taková série, třeba jako první přišel Ondra. A toho domotila jedna naše společná známá Johanská. Zeptala se kdy se mnou naposled mluvil a řekla, že jíž dlouho domů. Což zvolna lže, tak dále chce, že se předstíhá. Taky jsou kontroly. A ona mu dala do ukola, aby za mnou zašel. Nemůže čekat, že já půjdu za ním. A až se sejdeme, takže máme poslat společně pozdrav, které jsme mohli podepsat. Takhle to bylo teda, takže on skutečně přišel. A pak druhý případ byl, že jsme se potkali s Věrou Kelerovou. A řekla, že jsme se dlouho neviděli. A ono to bylo tak trošku nedomejšlý věc. Že jsme se dlouho neviděli, že jsme se viděli a abychom někdy přišli. A ona říkala, že Věrou rádí, ale domů si to necháme představit. A pak nám vědět. A pak skutečně teda nám dalo vědět, že už nějak dlouho odhodili ze stránky. Že tehdy a tehdy tam máme přijít. A když jsme přišli, začalo to tím, že Petr mě vzkazoval, samozřejmě úsmě, prostě tak říkal ten Belář, vzkazoval pozdravení od panzy Heléra, který mu řekl, že tam odpoledne bude nikdy. Tak to jsem první se nasádl, že samozřejmě. Prostě bylo úplně evidentní, jak toto důležité je, že může říct, že my tam přijdeme. Tak od samého začátku mi bylo jasné, že se musíme o něco chytit. A on je ovšem teda mrchá chytrej. Takže to trvalo asi půl hodiny, já byl jak na trní. Pak jsme pomluvili o počasích a podobných věcech. Ale sebe menší náznak, a už utek se s někam jiným a všechno bylo jako společenský dětko Milford. A pak udělali jednu chybu, kterou jsem namžitě využil, pane ten půl hodinu na to čekal. No a tak to prostě tak se řeklo, co se má. Takže nepadá kubou ještě nějaká další návštěva. Tím činem. Je zlej, že jo? Ne, to je všechno teda. Nepřipadovatelného? On dovede být, ale on si dává pozor, aby to bylo jenom takový případek, kdyby to bylo nepřestatelné nebo nesledovatelné. Neurhalovatelné. No a jako třetí ten popat přišel k nám bez ohlášení. Prostě najednou z ničeho nic. On mě hned odevřel s mou předzveřenou. Tak to byly ty tři takové návštěvy. Pravděpodobně usluzuji, že to byl nějaký pokus. Ale já opravdu nevidím a taky jsem to vyložil. Já ho znám z doby, kdy byl vlastně k mládenskou milování. To byl takový sympaťák, fantastický. A on ještě teď, on dovede být tak sympatický. Když ho vyrazili, tam byl sprostej a tam se stalo různý věci. Tak nějak se z toho zbavil tý funkce, ty oficiální věci. On si ze sebe dělá srandu. Je to těžké na ně být sprostej. Skutečně pro mě to osobně je velmi těžké. Bylo to nutné. U Petra je to těžké, protože to je liška. Je ten smalý prostě. A když liška, co on ti předestřelil? On nechtěl nic předestřelit. Prostě chtěl, aby proběhla v přátelském duchu návštěva. Aby mohl kdekoliv říkat, že my se přece stikáme docela v těch nejhorších věcích. Já jsem si myslel, že se obrnil ve svým hlede o zákonní teologie a z ty, z pozice, kdy je doma nějak. No tak podívej se, do takovéto rovince to vůbec nemohlo dostat. Já jsem, když už konečně udělal tu chybu a konečně se o něčem začal mluvit, tak jsem mu říkal, že mě udivuje, jestli změnil svý názory, nebo nezměnil, že teda teď u fakulta vydala ten osmborudboj a krátce ploch. A že pokud my bychom psali spolu ten článek, tak že tam jsou některé formulace, které bychom taky spolu podepsal, které jsou s tím rozporu. Že si myslím teda, že jestli změnil svým jméní, že by to měl nějak vebovo hlásit. Už ve svých publikacích dřívejších má jiné jméně. Tohle je nepodepsáno někde po svům bodu. Přičemž teda to vypadá jako stanovisko fakulty. Co tam dělal? Byl proti tomu? Nebo byl pro toho? A kdy teda změnil to jméně? No takhle. On mě teď začál vykládat, že ne změnil jméně, jenom má to trochu jiný. Nebo tak nějakého takovýhle pkyby.
s2.flac
====================
Když se teda chce indoktrinovat všetky děti ve smyslu státní ideologie, tak to je si čárka. Prostě na to žádnej politik nemá právo. Jenomže tady já zase sklouzávám asi do toho myšlení, že to, co jsi lehtěle učiněla, je pravda. A ty ji pak musíš brát vážně. Stejně tak musíš brát vážně, že jsi se odstnul v tomhletom roce, v tomhle státě. A budeš to tak, jako jsi vycházel v 60. letech z toho, že přeci jenom přes všechno to svinstvo, ten socialistický člověk, tady je a chápe to kladně, to, co se stalo. Pak je to jakožto skutečnost. Pak už to chápeš pozitivně. Když beru na vědomí skutečnosti, tak ještě to neznamená, že budu tancovat podle nich. A ty musíš být pozitivně. Když to prostě neznamená, že budu tancovat podle nich, tak ještě to neznamená, že budu tancovat podle nich. A ty musíš být pozitivně. Když to prostě, já nevím, řekněme někdo, emigrant z typu nějakého peroutky, ten prostě to neuznává, neuznává, neuznává. Protože lež zůstane ho žít. A nebude na tom stavět. Nebude tady stavět na něčem, co bylo postavené na násilí. A on je neleálný, že jo? Prostě on je prostě... Ano, je tady člověk, který stál se socialistický přes to, že se to stalo přes jeho úly, přes jeho hlavy, přes jeho září. Pak to, že pak kdyby tady byla ta pravda nějak, která by nebyla na tom září, a která by platila i na tom, že nezvítězila, tak pak by se davalo něco opřít. Je to takhle... Tady mě jde jako o to pojetí užit. Já to ještě dobře nerozumím. Mně se zdá, že jako pravda je živá na rozdílu o těch věcích, které jsou na nás pochopeny. Tak i lež je nekem trafuje. No to jo, to jo, to já s tím souhlasím. Lež je funkční a úspěšná jen, když se hodně podobá pravdě, než by se jí podobala jinak. Lež je nebezpečná jen, když se podobá pravdě. No a teďka, co když je potom teda všechno se dali řečeno o pravdě a říci o lži? Stahuje se k věci. Mnoho z toho ano. Stahuje se k věci přes člověka. Taky přes člověka, ano. Má zájem o věci. Ano, to je aminetní. Když se myslí, že se s ní zvíkne, vznikne a obrací se proti lidi. Věci přemáhá, ano. Můžeš se dát na služby. Lež může být tvojím osobním přesvědčením. Ano. Může být, pokud má vůbec fungovat. No a ta lež se může stát, může věci skutečně přemocit, uspořádat je. A ty je nakonec jako skuteční. Jako skuteční vy mě bereš pozitivně výkaz. Ano, tak to ne. To už ten konec, jakože to asi ne. Může se stát, že jo. Ale pak se hlubě mejli. No a takovou základní jistotou je, že ta lež to nevydrží. Že prostě ta integrační schopnost, integrující schopnost v lži je omezená. Už to v pravdi neomezená. Že lež může zvítězit, ale dolčasně. Už to je pravda vítěznýho věku. Že lež může dosáhnout všeojakých úspěchů. Ale vždycky jenom relativních a nakonec rozhodná. Provalí se. Vyjeví se, že to je lež. A to se stane proč a jak? Pravda je vítězná lež, lež není vítězná. Proč a jak? Poněvadž, lež není adekvácí. No samozřejmě, že ne. Pravda taky není adekvácí. Není, ale v tom to není. Jde o to, že pravda o lži má větší sílu než lež o pravdě. Ještě tato lež musí pravdu vydávat za lež. Jenže ta pravda je nezdolná. To je historická zkušenost, že víme, že nakonec vždycky se pravda provala. Ať se dělalo, co se dělalo, ať tak, tak, tak. Ať se teda napřel moc a násilí. A já nevím, co se napřelo. Proti pravdě nakonec to všechno šlo do hejtu. Ještě ta pravda je nezdolná. Není to tím, že ta lež je za začátku právě věcem příjemnější? Pravda? Nebo věcem... Protože nemůžeme přeci říct o tom, že bychom byli náchylní k pravdě. To ne, to je záležitost spíš vlastnosti té pravdy. Ta pravda si vydrží. Já nevím, jestli to může. Já jako malý kluk jsem šíleně ohál. A to protože jsem měl takový neobyčejně přísnej režim. A ať se mi stalo, co se mi stalo, tak ať jsem to zavinil. Nebo jsem to nezavinil, ale vždycky neustal šílený vyprask. A nešlo jenom o ten vyprsk, ale takový to otravování dlouhý. Takový tři naděle, potom ještě půl jsem to denně slyšel, několikrát to se stalo a tak. Takže jediná obraná, kterou jsem vymyslel, je to, že když se stal Kruse, tak se tváří jako, že se nestal. A protože byly kontrolní mechanizmy, tj. matka se znala s celou řadou rodičům jejich spoužáků, tak já jsem musel buď přímo spoužáky, nebo k těm známým, kam matka by to zuba zejměla, matčina září, kde tam docházela, tak jsem tam musel nenápadně zajít a zmínit se o něčem. Takže ona když tam přišla a zavedla na to řeči, tak se dověděla to, co oni odvěděli ode mě stejně tak, jak ona a tím si to potvrdila. A takhle prostě. Čili hlával jsem čím dále dokonaleji a musel jsem tomu věnovat děsivý energie. A přesvědčil jsem se, že to prostě nevypláci, že to zežírá tolik duševní a fyzický energie. Víš, ale ušetřilo to strašně fyzický a duševný energie i ty matce, která byla spokojená s tím, že věci běžej tak, jak si přeji. Je to pravda, no, z jejího hlediska ovšem teda. Ona byla spokojená, ale věci tak neběžely. Víš, je taková problematická spokojenost. A víc ještě o tom nevědím. Ale mě to jako tak celoživotně přesvědčilo, že leš není původní perspektiví. Že to dá strašnou práci. A zejména ono to začátku je velmi snadné. Vždycky začátku je snadnější dohádat, než říct pravdu. Jenomže ono to je potřeba vydržet. A teď ono to má ty spoje takový šel, jak já teď to všechno uhlídám. A to, aby člověk byl super geniál, aby udržel tu leš, aby udržel třeba dva týdny, no to je šílené. Takže po této stránce já jsem tak jako z životního zážitku přesvědčený, že ta leš není perspektiví. Ale můžeš si vyjádřit možný nějak předmět něco, aby jsi ukázal, co to je? Když se tak podobá právě. Je to černý, nebo... Já nevím, jak by si to ukázal. Je to možné jedině na konkrétních situacích, konkrétních případech. To nejde zobecnit, můžu mluvit prostě bolží jako o pravdě? No o pravdě se taky nedá dát tam mluvit. Tu ráno se to rozprývá, nejvíc to je pravda o pravdě. No tak v nějakým tom převěze všeobecnění určitým, který je možný ukázat na to, jak jsou dvě negentropie teda. A to je cici nějaký malér. Nejsou rovnocený, jedna je nosná, a ta druhá je parazitární. Stojí proti sobě, bojují proti sobě jako dva principy, nebo je to nebota, leží jenom nějakým nedostatkem pravdy mimo. To je málo. Podívej se, já mám dojem, že jediná možnost je sledovat. Zatíž důležité je, kdyby to bylo jednoduché tohle, tak to znamená, že mám známé dojemy, které bych měl představit. To znamená, že máme v kapce po ruce měřítko, které prostě kdykoliv přiložíme a okamžitě zjistíme, jestli je pravda nebo ne. To moc tak není. Čili my máme jisté takové zkušenosti, které můžeme vytáhnout na pomoc, když jsme na pochybách. No a ty zkušenosti jsou třeba toho druhu, že k pravdivýmu pohledu vždycky patří taková skeptická reflexe. Lež se tý reflexe skeptický šílně bojí. Nebo nebo ne. Reflexe skeptický šílně bojí. Nebo. K pravdě patří, že věnuje velkou pozornost a opravdovou pozornost takovým zdálnějším a nejzdálnějším důsledkům toho, voč centrálně jde. Lež se snaží o maximální jednoduchost a posekání vztahů k dalším souvislostem. Pravda je většinou komplikovaná. Komplikovaná lež není dobrá. Lež se snaží o jednoduchost. Jakmile je nějaká jednoduchá poučka, tak už ze zkušenosti se koukám, jak by se dal říct vopak. A jestli v tom vopaku není kus pravdy. Když jistuje nějaká radost z pravdy, která by se pozvěla, že by člověk to poznal podle toho, že by... Já nevím, já spíš teda znám takovou radost, ale to není ani radost, to je spíš taková nízlivá radost, nebo to zaleží, že se lež povede. Tak to je takový... Radost z pravdy to je... Já to nevím, mně to připadá tak jako divný, protože ve vztahu k pravdě vždycky si na prvním místě jsou jiný momenty, nebo jiný emoce, nebo značítež radost. To je velká radost z nalezení pravdy, když podlouhý to bude. Ale to je spíš poběh něčeho, nějaký souvislosti nebo tak, ale s pravdou to mám málo co dělat, je to taková okrajová záležitost. Ale tam, kde člověk tváří s tvář pravdě za keksy, je to dost uplnější spíš než radost. To je taková můj vřemenost, mám takový rvěn. Čekne rad. A on opravdu teda málo kdy velké podnišení, potěšení přináší, že je většinou komplikace životní. Ta radost by mě teda moc nepřesvědčovala. Ale tam to byla ta přístupnost k refleksu, vlastní refleksy. A k tomu patří teda celá kritičnost. Lež má tendenci ke zjevnodušování a velmi se výbá takové úštourání kritické. To je pravda ta bohá po kritičnosti. Víš, právě teologická pravda se kritičností mála vyvolávat. Spíš filozofická. Že si to byla všem pravda. Tak takovéhle věci, kdyby se trochu na to myslela, kdyby se našlo teda, že taky ten čas je důležitý. Vždycky je dobrý, když je těžko rozhodnout, tak tomu dát čas. Pravda se k tomu ukáže. Tak prostě nechtí to rozhodnout i hned. Když to je těžký, tak prostě počkat. A nesázet příliš na to, že to hned vidíme. No a potom teda, to to mě napadá teď v tomhle momentě, ale že jak jsem říkal, že ta radost jako mě nesedí, tak v pravdě patří, že ukazuje nejenom věci jak jsou, ale také mě jak jsem. A to je asi takovej nejnepříjemnější prvek toho působení pravdy, že já se vidím v pravým světle a jsem tak jako trochu ze sebe otrávený. To k tomu poznání pravdy vždycky patří. Když to lež ta obyvuje, to je prostě terapium. To je něco, co mě dává zapomenout na mě, jaký skutečně jsem. A dává mě takovej dojem, že jsem lepší než jsem. Takže když třeba bys jsi se vracel z nějaký diskuze a říkal, že jsme si pěkně popovídali, tak by to bylo spíš podestřelejší, než když si odkázal a byl jsi zlechucen. To může být ještě jiný moment, že zlechucen můžu být oprávněně a nemusí to být ještě, ale v diskusi ta poslední váha pravdy nepřijde si na svý moc. To je důležitý, že člověk je zaměřený příliš jednostměrně, myslí a v tý diskusi ho někdo upozorňuje a už je z římu kopanec, že se mu rozbřeskne, že na něco zapomně, že má nějakou... nějaký nelogický spoj někde. Tak to je tec. To je spíš kritická připomínka, ne že by tam v diskuse ta pravda se stoupila. To má tady někde ten rádo o tom, jak jsou to lidi, kteří odejdou stranou a pak se vrátí jako noví, kde se zasazí o svoji pravdu. Takže jako ta pravda vzniká jako spíš v ústraní. Člověk, když chce uslyšet pravdu, tak že musí trošku zredukovat ten hřmoc toho denního života. Nic není snadnější, než překříčet, zahlušit a spravit. Proto je dobrý ten retrit, ten pohodejtí stranou a zatíchat. Samota. Je tak nějaké fyzicky připravit na původnější podmínky, proto aby mě to došlo. My jsme se škodárně dostali už z toho textu. Ale my bychom měli rovnou hraní. Z začátku bylo to moje rozčílení. To bylo taky způsobené tím, že když je někde pravda, tak já odmám tu pravdu svou. A to je vlastně Ježíš. Já to hned vidím. Hned čtu nápis na chrámu. Měl jsem ta cesta pravda i život. A teď, když tady slyšíme, to dělá to takhle klidně. Jednak mám pocit, že se nedá jednoduše říct, že pravda je Bůh a Bůh je pravda. A tak, jak tady budu mluvit, opravdě tak je to o Bohu. Ale z druhé strany je pak zase štve, že je ta pravda tak bezmocná, že lidé vždycky jsou do svojí cestou a pravda jenom je komentuje. A nebo nakonec je teda přemáhá, ale zaspadně vělpat zase nemůže být útazný. Protože jsem zatím za tou pravdou viděl ten teologický pojem. Spíš jeho konotace, a to nelegitimní konotace, a já bych to mohl říct jedině to, že já to tak od samého počátku myslel, že tohle to je cesta k jakémusi prověření, revizi toho termínu pojmu, který nevyhovuje. Dobře, ale to už bude jiný pojem. Je to jiný pojem pravdy? Když to ovšem nevyhovuje tomu, co ty v tom vidíš, tak to není vždycky proto, že tady jde o něco jiného. Nyní už taky jde o to, že často může jít o to, že právě v těch souvislostech, kde to nesedí, je ta teologická předsúdečná konotace falešná, neplatná. Já nevím jestli tenkrát už, jak už byl starý, jestli zčet, jak vznikla vyskuce, myslím, že to Honza Čapek začal, ne, K.J. Klucina to není, ale napsal o bezbranému pod oblivem... Pak byla ta vyskuce o tom úspěchu nebo jakém úspěchu. To bylo v šorte pěkných falech, skoro 20 let. To mohlo jen v 50. letech být, nebo nejdřív přednačátek 50., čiž do 20. to daleko nemá. Ale bylo to na stránkách sesenských, no tak je možný, že se to odbíralo. A nebo že se skrom dostal, třeba, nebo se spožděl. No a tak tenkrát ta vyskuce byla velice toučná, protože ty, co se nejvíc čílili, tak prokazovali na to, že si naprosto takhle spoždili religióvní představy bezbranému. Oni chtěli Boha vítězného, který ti to všechno šéfuje. Teď, jak probíhává vyskuce mezi senední radou a třema výši a výši, tak jsem o tom slyšel, nebo čekám, čeho já bych právě... Oni teď zase někdy sešli optič, zase, no, tak to ještě nemám zprávu. Ale jakože tam plnečně vypstali dvě koncepce, že Boha vůbec nevěděli, jako za čem být, že vypstali dvě koncepce, že totiž oni chápou toho Ježíše jako toho keligmatickýho, toho janovskýho, takého toho, no, kdežto oni spíš jako toho synoptickýho, který ukazuje před sebe nadboží království, který se nestaví sám zvedl celý Prah, tak si ale poukazuje nadboží království, tak to on nám řekl, že to se podařilo jako rozlišit. Oni se přitom lišej ve všem, oni se lišej úplně ve všem, v každém slově a jsou... Ale že Čech je vždycky nakloněnej furt, to, co oni s tím přicházejí, já přece přesně vím, k nám přišel Smolík, a teď chtěl, abych respektoval, že jsou různé názory možné. Přičemž já mu tvrdil, že mně vůbec nejde o názory, mě jde o ty jejich špinavosti. To tam se řekl, že tam se nic nedotkli, tam se dotýkali spíš práva těch tří na to umít něco. No a dobře, ale jaká je koncepce Smolíka třeba? Fakultě mi známo, tak vejvali v padesátých letech, vejvali roby, kdy hlásal svátostný prostor, pak přišla leta 60. a v osm a šedesátej, kdy prostě hlásal angažovanost křesťán ve světě a nyní se zvrátil k svátostnému prostoru. Takovýhle primitivismus, to mám vážně diskusit s ním. Přesně se takovými lidmi se nebavím. Co jiného, kdyby to byla nějaká koncepce, tak to je jiná věc. Abych to mohl vzít alespoň vážně, ale co pak já ho můžu vzít vážně? A co ty druhý? To by mě vystupilo všichni z koncepcí. Ale nějakou, kterou někde sebrali a zítra budou mít jinou, tak jenom to můžu rovnou teda... Proč mám mluvit s níma? Takže mám nějaká koncepce, tak si najdu nějakého důstojního představitele a tý koncepce a můžu si zabývat s níma. Nepotřebujeme s těma šaškama diskutovat. No to je pravda, jenomže je tak, ta koncepce jejich je vlastně chvilka samá. Stejná ten hájek, který s níma diskutuje, že jo. Ten sygnel, který jste měli od nás, je půr tu samou. Takovou tu, že tady je svět, že jo, a tady je církem. A podstatná věc se spadne, když člověk uvěří a ostatní věci se už neví. To je přeci, to se dá sledovat. Dobře, ale to přece jsou i slušní lidi, který takovýhle názory mají. Proč nediskutovat s níma? Proč diskutovat s takovýma sketama? Já to nechápu. Dodávat jim v odlesku jakési důstojnosti tím, že budou uznávat to, že mají taky nějaké názory, kromě toho, že jsou svině. Jistě, že je to těžší, že se s níma... Jenom proto, že jsou ostavení v nějakých funkcích, tak s níma mám mluvit. Oni je vyzvali, že jo, ale oni přijali pozvání. No dobře, no, ale to se dá přece... Já jsem taky toho s Monika přijal, když přišel k nám domů a nevyradil jsem ho hned od dveří, nyní proč jsem mu dvě hodiny dal kapky, takže budeš ji jak schlípali pes potom, že? No ale přece to nemůžu nechat. Já nevím, teda, Jack mi to furt vytýká, ale já si myslím, že kdybych s níma takhle diskutoval, takže vlastně se podílím na tom podvodu, který hned ji dělají celo život. Já pak ukazuju, že je beru vážně. Kdybych říkal, že je beru vážně, kdybych říkal, že je vážně neberu, já nemůžu jít vážně. Kdyby měli sebe lepší koncepci, tak to by bylo někde vykradené odněkať, ale tam to prostě není jejich koncepce. Oni nemají žádnou, oni jenom se přizpůsobujou konceptem. No to bych se musel vězovat přizpůsobit vlastně, že ne? To bych se musel vězovat. To bych se musel vězovat za to, že nejdou s tobou nějak. A s tobou je jak, je potřeba řešit problém. To bych nemusel měl kritizovat, tak to přece pokud jde o Smojka, tak to jednou provždy ukázal Pavel T. Tak co ještě dám? To je tečka. Jsem se tím furt zabejíval. Jsou tady důležitý věci na světě a ne vždycky byla taková. Já nevím teda prostě, já se neznám osobně s tím, se sem jenom vždycky. Já nevím, jak dalece teda, když bude můj šašci, když to platí taky na něj, že můžu dělat koliš v minulosti taky, ale prostě ruce. No ale teda jsem naprosto, je mi naprosto jasný, jak vypadá situace. Třeba v případě Brože, v případě Pochornýna, v případě Smojka, v případě Hellera, každej trošku jinak. To je jasný, tak ale to přece... Já nevím, jestli... Já nevím, jestli to má takovou většinou nějaká slušnost, ale taky je to těžší, ležit na něj, na pomocní dělníky třeba, jako můžu z nás zpomenout, jsme v ní směli. Jako rovný se rovný s ním diskutujeme. A že se Freda... Jak to říkáš, tak mám chuť patkovat, jo? Že Freda cvičí do koce po jich koce, že mu někdo zavolá do kotevny a že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. To je Konstantinovský teda štipkletek. A jak to říkáš, tak mám chuť patkovat, jo? Že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. Že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A že sám prostě silný se měl s tím řetězen tadyhle si přejezdit. Takže to je všechno, jak to říkáš, tak mám chuť patkovat. A že se Freda cvičí do koce po jí kotevny. A tím pádem se s nima vůbec jako nevědět, nestýkat. Takže několik základních věcí. Člověk vyřídí, co si myslí, co dál. Já nevím, po čem. Po čem teda. No tady je konkrétní věc. Bude synod, ty tam prostě nebudeš smět, ale ty lenty tam zase budou moc. Aby jsi nějak udržela v cirkutu. Aby nevyšlo úplně. Aby nevyšlo úplně. To je o všem potřeba celou biblikum převyložit. Například, že není dobrý. Tam prostě pobít ty balvy. Tak nějak udržet s níma kontakt. Nač je pozabít. Zrovna jsou s tím králem zadobřeno, tak to musíme započítat. Ale mě nevadí to, že jsou moty, že rozhodujou. Mě nevadí, jaký mají názory. To všechno, to tak je, já jsem tolerantní. A nemůžu být tolerantní, když je někdo, který se měje, když je podvodník. A když předstírá, že je něčím, čím není. No to nemůžu tolerantní. Ať prostě se vyslověj, ať řeknou, jak je jejich staviska, ať to řeknou pravdivě. To žonglování, to prostě nemůžu akceptovat. Třeba ten... To je hrozný chlap, ten Brož. Ale svým způsobem si drží jakousi lajmu. On byl hrozný furt. To je ten samý, co napsal to Evangelium, anebo je to ten druhý? Evangelium dnes. No počkej, je jednak senior Brož. No tak tento není. No tak je to ten druhej, co napsal to skript. Takovou tu vržůvou skriptu. Ten, co byl, jezdí nějak ven hodně. Jezdí ven a drží se furt toho kalichu, tak to mu nevládne. No ale tak to byl vždycky taková potvora. Ten moc toho nepředstíhá. A on to vždycky o sobě... On se vyjadřoval velmi jasně, i když ty důrazy byly různý v různých dobách. To je prostě taková... Podchovanec pospíšil, tak říkají, co? No ale ten Smolík, to je něco jiného. To je skáza úplně. Prostě ten Brož, to je něco jako ten Vrana třeba, že katolický řík. Prostě nikdo nebyl vážně na to. Myslím, že toho Brožu nikdo nebyl vážně. Aspoň já už žiju do mění, já se o tom nestarám. Takže toho Smolíka ještě furt lidi ve hlavě. Jo, už přijíždí a teď poházejí. To je strašný. Augur, teda jak? On si sám přišel z vlastní vyleze vysvětlit svoji pancer. Mně to byla taková série, třeba jako první přišel Ondra. A toho domotila jedna naše společná známá Johanská. Zeptala se kdy se mnou naposled mluvil a řekla, že jíž dlouho domů. Což zvolna lže, tak dále chce, že se předstíhá. Taky jsou kontroly. A ona mu dala do ukola, aby za mnou zašel. Nemůže čekat, že já půjdu za ním. A až se sejdeme, takže máme poslat společně pozdrav, které jsme mohli podepsat. Takhle to bylo teda, takže on skutečně přišel. A pak druhý případ byl, že jsme se potkali s Věrou Kelerovou. A řekla, že jsme se dlouho neviděli. A ono to bylo tak trošku nedomejšlý věc. Že jsme se dlouho neviděli, že jsme se viděli a abychom někdy přišli. A ona říkala, že Věrou rádí, ale domů si to necháme představit. A pak nám vědět. A pak skutečně teda nám dalo vědět, že už nějak dlouho odhodili ze stránky. Že tehdy a tehdy tam máme přijít. A když jsme přišli, začalo to tím, že Petr mě vzkazoval, samozřejmě úsmě, prostě tak říkal ten Belář, vzkazoval pozdravení od panzy Heléra, který mu řekl, že tam odpoledne bude nikdy. Tak to jsem první se nasádl, že samozřejmě. Prostě bylo úplně evidentní, jak toto důležité je, že může říct, že my tam přijdeme. Tak od samého začátku mi bylo jasné, že se musíme o něco chytit. A on je ovšem teda mrchá chytrej. Takže to trvalo asi půl hodiny, já byl jak na trní. Pak jsme pomluvili o počasích a podobných věcech. Ale sebe menší náznak, a už utek se s někam jiným a všechno bylo jako společenský dětko Milford. A pak udělali jednu chybu, kterou jsem namžitě využil, pane ten půl hodinu na to čekal. No a tak to prostě tak se řeklo, co se má. Takže nepadá kubou ještě nějaká další návštěva. Tím činem. Je zlej, že jo? Ne, to je všechno teda. Nepřipadovatelného? On dovede být, ale on si dává pozor, aby to bylo jenom takový případek, kdyby to bylo nepřestatelné nebo nesledovatelné. Neurhalovatelné. No a jako třetí ten popat přišel k nám bez ohlášení. Prostě najednou z ničeho nic. On mě hned odevřel s mou předzveřenou. Tak to byly ty tři takové návštěvy. Pravděpodobně usluzuji, že to byl nějaký pokus. Ale já opravdu nevidím a taky jsem to vyložil. Já ho znám z doby, kdy byl vlastně k mládenskou milování. To byl takový sympaťák, fantastický. A on ještě teď, on dovede být tak sympatický. Když ho vyrazili, tam byl sprostej a tam se stalo různý věci. Tak nějak se z toho zbavil tý funkce, ty oficiální věci. On si ze sebe dělá srandu. Je to těžké na ně být sprostej. Skutečně pro mě to osobně je velmi těžké. Bylo to nutné. U Petra je to těžké, protože to je liška. Je ten smalý prostě. A když liška, co on ti předestřelil? On nechtěl nic předestřelit. Prostě chtěl, aby proběhla v přátelském duchu návštěva. Aby mohl kdekoliv říkat, že my se přece stikáme docela v těch nejhorších věcích. Já jsem si myslel, že se obrnil ve svým hlede o zákonní teologie a z ty, z pozice, kdy je doma nějak. No tak podívej se, do takovéto rovince to vůbec nemohlo dostat. Já jsem, když už konečně udělal tu chybu a konečně se o něčem začal mluvit, tak jsem mu říkal, že mě udivuje, jestli změnil svý názory, nebo nezměnil, že teda teď u fakulta vydala ten osmborudboj a krátce ploch. A že pokud my bychom psali spolu ten článek, tak že tam jsou některé formulace, které bychom taky spolu podepsal, které jsou s tím rozporu. Že si myslím teda, že jestli změnil svým jméní, že by to měl nějak vebovo hlásit. Už ve svých publikacích dřívejších má jiné jméně. Tohle je nepodepsáno někde po svům bodu. Přičemž teda to vypadá jako stanovisko fakulty. Co tam dělal? Byl proti tomu? Nebo byl pro toho? A kdy teda změnil to jméně? No takhle. On mě teď začál vykládat, že ne změnil jméně, jenom má to trochu jiný. Nebo tak nějakého takovýhle pkyby.