Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1 dokončení z 19. 5. a začátek z 26. 5.flac
====================
Já bych mohl vidět, nahrížet nějaké to, co třeba nevím o řeči, to, co protivní člověka nevím o řeči, nebo na čem je to zachytitelné, čím to může být. Prostě protože je to praktický způsob. Protože to mohlo být mnoha obore v tom případě. Máček má velké potíže s tím, když se myslí, že charaktera je líbivá, že je živá. Protože ty lidi tam neřešejí svoji problémy, ale jako řešejí zase, ale ve skutečnosti je to svedení od skutečního dohleda. A teď já prostě jenom se dám k televizoru a vybínám ho, a ona se dělá zapýtelný, to je věkný, a já nemůžu, protože tam je společný koncept, který mě třeba stází. Může to být nejlepší, jako se dá volat na nějakou pandémii, na nějaké věci, ale nejlepší, jak se dá volat na nějaké věci. Může to být nejlepší, jako se dá volat na nějaké věci, ale nejlepší, jak se dá volat na nějaké věci. Je tady také predtěto spousta lidí, kteří se napamění, samozřejmě se týkají, jak se zvládnou na to, že taková vysvětlová práce byla, když se ti lidi vznávali, co bude důležitý a řekli, až o celým vlastně. Tak to vstoupuje do světa řečí, že... a to je, že třeba ten přístup vyšetřovanému je zvláštním způsobem korumpovaný. Přístup nepředmětnáho života. Já mám takový vědom, že když o ní velmi často se to opakovalo v ústavití z toho dobu, vůbec to byl... to byl aluf, kamříky říkají, to můžete si předmět, mějte všechno, a všichni tam nadávali, ale tušejí v tom něco, nějakou zranu. Jakoby takhle, protože oni se do toho namočili. Co dělá takovej vyšetřovanej kapitán? Vklade otázky o nějakých věcech a předpokládá, že to podstatní. Můj vyšetřovanec nechce říct. Proto se neptá na to podstatné, mimože ptá se na něco jiného a doufá, že z těch nepředmětých kolotací si dá dohromady to, co chce vědět. To je na prvnou stranu. Svobodná svobodná. Svobodná svobodná. No ale teď teda, když se někdo tím začne zabývat a začne ukazovat, jak to vypadá a co to se může předmět, tak najednou se všichni tyhle lidi se dostanou do šílení deprese nebo do takové úzkosti, že to někdo nenom odhalí, ale rozkecá, takže každý bude vědět, jak to s těma nepředmětnýma a co oni budou tam vyšetřovat. Já mám dojem, že taková určitá úzkost toho je, protože oni totiž tnou mě. Oni to mají naučen. Oni to nedělají ze zájmu, takovým pravým zájmem, s takovým vědychtivostí, jenomže naprosto s utilitárních motivů a tím pádem to nutně musí být oklesný. A může to fungovat jen pokud je to ve vakuum, pokud nikdo jiný to nedělá. A pokud někdo to dělá začněný a pořádný, on se cítí otevřený. To je jenom jedna malá taková věc. Nechápu, jak mě to může být tak šílený, nerudný. Ale to je leta, to už 65 let. To by bylo předmětem, která je trošku nejtěžší, takovou insinuací. A to se může vyložit jinak. Psychologicky to nenadává jinak smysl, než že to je tahleta oba. Ale co to znamená, kudy? Že jestli už někdo v týhle společnosti je připravený na to, myslet na předmětě, tak to se umožňuje. Já bych strašně rád měl výklad na to, že to je někdo, který nevěřuje, že to je věříš. To je velká ženka. Dojím, že to je jeden z důvodů, proč ježičské publikáře se zanonizovaly. Zřejmě oni měli nějaké předpoklady, které jim budou nechytět. To není jenom v tý řičnosti. To je to nejvíc, které můžeme. Profesionální předpoklad k tomu byť spasený. Taková další obecná negativita. Tak ale toto je věc, kterou můžeme okrajovat. Já jsem toho, co říkám, týs. To je to, jak bychom těli byli, ale jaká je svoje záležitost? To není vůbec nikak největší, ale seš tak taky není největší. A teďka, že stavíme, stavíme oči na výkresi, řeči peserství, když se týká, kdy je ta řeči pasovaná. Aby zároveň nedala žádnou šancí, kterou stala sebevětnou šancí, kterou bychom našli tu vedeči, kterou bychom nalazili na ráno. Podívejte, tohleto já mám dojem, že je velmi jednoduché. Oni předpokládají, že si myslíme, že něco měli, že děláme, nebo říkáme, že něco odkrajíváme a že oni jsou tady o to, aby to odkrajívali. Proti tomu je nejefektivnější způsob dbát přísně na to, abychom mysleli a říkali, že to je tenhle. A to je také způsob, jak je to uslovit. Vy jste si všimli, že když při rozhovoru se situace vybrdlí, takže na chvíli stojíte na jedným rovině a mluvíte spolu. Tak vždycky někdo, který posloučí na úvahu toho, že ten s kým přímo nemluvíte, do toho skočí a začíná vás godit, jako bychom vás zničili. Tak třeba já řeknu. No jestli chcete mít další průsluhy, které potom jdou, tak prostě máte pro mě. Čímž naznačuju, že to je v jejich možnostech, tak i nemůžete. Ale skočí do toho třetí a říká, no jo, s tím by právě teď i tak. Vy si chcete udělat ještě větší slavu? Což mě má donudit k tomu, abych řekl, že v mě vůbec o žádnou slavu nejde a to je zatlačit mě do situace, kdybych trochu začal hát. To může mět do toho slavu. No tak co já mu na to řeknu? Já jsem skutečný. Já proti tý slavy nic nemám, ale vám to třeba bude vadit. To jenom, co jsem si vzpomněl. To obviňování, které je úplně absurdní, vymešované právě, to má za cíl nás donítit k tomu, abychom začali vejít právě. To je přesně to, co začíná se dělat. Já můžu radit, ale při tom zastanovit s mnou větší hradu na polumináci, která je to, jak jsi si řekl, ano, to už jim poslal. Což by bylo, který zase radí, kvůli tomu, že by to bylo úplně podobné a to by mělo dělat. Tak já neřeknu, že to už jim poslal, jenom protože mě to nevadí. Tak já tam asi řeknu, že jsem si při tom měl podívat na to, která výrazní naší řečí má jiný význam větší. Když se tak veme, že to jsou názvy všelijakejch lokalit, který pochazí do... To je... ty názvy se prosadily, přestože Kertové vymizili, že se tam převadili přesto v Germánii, na Slovensku, a tam se nám vystoupila většina většina kertovských názví, které se postavily. Co to je? No, prostě něco se tam sedělo. V tom názvu měli si větně vzájem. Ne každý název kertovských názví se postavil. Který je však. Já mám dojím, že je možno promluvit takovým způsobem, že i když ty řeči toho druhého to znamená něco jiného, tak se mě prosadí to. Teď nemluvím o ty slova, ale samozřejmě o ty pojmy. Já jsem měl vždycky takový potěšení z toho, když se mi podařilo. Já měl strašné výzkuce na fakultě, když jsem věděl, že to vypadí. Když jsem ve směs tam byl nakonec sám, a rodině takhle je vydbalo nějakých patnáct těch kluků, který představovali tak sami sobě, když měli říct, že jsou to naxisti. A teď jsem prostě furt zamyslívul tam, když jsem měl takhle hlavu. Takhle nebyla šance, že bych mohl vělkec přesvědčit o tom, nebyla šance. Jediná šance byla zasejít do hlavy určitých pojmových soudislostí, které se ní tam usadějí na věky, které je dostatí, které už nebudou mít možnosti vybudovat. A tohle je ta otázka, jak to udělat. A většinou to je otázka jen na sebe. To je to, co musíte vymyslet. Skutečně v takových těch týživých situacích, kdy není ten kontakt normální, jediná možnost je zasejívat myšlenky. Je rozhodovat zem a myšlenek bez kontroly, jestli to padne stále. Je určitá naděje, že něco padne. Takové to definitivní domluvení není možné. No ale z takové eskapologické perspektivy je možné, když to ulepňovano je. Když v další květově dokončenosti se tak zapomínáme na to, že to chceme všechno vytvořit, to všechno taky řečíme. Všechno tam chceme všechno. Všechno očekáváme. Můžeme vysvětlit všechno na to, a proskrývá to všechno řečí, které jsou prohloubané. To je zvláštní, že potom mluvíme. Co to znamená, když nějaká myšlenka zapadne někomu do mozgovou představíči nebo do mluvy? A to není proto, že je zvláštní šikovně vymyšlený podloh. To není proto, že to je pravda. A to je právě ono, že to není technická otázka, jak to druhou kecat, jak ho přesvědčit, jak ho nasugerovat. To je otázka mí osobní lojality v pravdě, mí osobní pravdivosti, upřímnosti. Já se nemůžu orientovat na to druhého, jakým způsobem bych ho dostal do ruky, jakým způsobem bych ho zmál. Ale já se plně soustředím na to, jak to je. Jak to je, jestli je to pravda. A je jistá šance, když jde o člověka, který dobře kapíroval, je jistá šance, že teda na tu pravdu zareaguje, že ho to veme. Není jiná šance, než právě ta. A zatím to tak vždycky ve světě šlo. Jakmile jsou takové velikánské hnutí a revoluce a velké střety a sociální boje, tak tam prostě ta pravda nemůže zaznýpat. Každý řve jak paviána, překřičí kdeco. Jsou možnosti něco říct, aby to tady neslyšel. Když se tady říkáš něco, co jsem si říkal spárce, ale co na svý nejlepší svědomí můžu považovat do pravdy. Taky si můžu říct něco, které není vůbec dobověké jako papáráda, alespoň tedy. A to je ten jedinej způsob, jak se dá čelit pokusům zneužít nepředmětné konnotaci toho, co předmětně říká, k tomu, abych byl odhalen jako podvodník, nebo hláštník, ten byl tajným. Jakmile jsem úplně otevřený nači pravdy, tak mě jde daleko víc než přes oči toho druhého, mě jde daleko víc o to rozpoznat, jak je to věcí, která je pravda. Což se dosmíhá se brát takovým přízemním způsobem, to je, že na otázku o nějakých faktických věcích, takže jsem mál superický pravda, že je pravda, ale je to podstatnější ztrávku věcí, než ten vztah. Pravdě to vypovídá fakt. Takže já si nemyslím, že to bylo vzdálené, že to bylo přesné o tom, a příště to bude to, jak nás oslovuje věc, a že to není sama věc, která nás oslovuje, ale to něco, to někdo, nebo ne, něco oslovující od někdo. Tak to přímo, někdo oslovuje věcí. Samozřejmě k tomu se zase dostaneme jenom přípečkem, to se musí zaužít o jiným. Ale uvidíte, že to jinak nejde. Prostě takový to hardsprk se neskočí ke konci. To může jenom teda být národní čítáčka, než nějaká ideologie nebo něco takového. Tak dneska nám to najde, když postojící v tom nějaké rozhodnutí. Dobře. Dobrý, že končíš. Ano. Děkujeme. Děkujeme. Děkuji. Děkuji. Děkujeme. Děkuji. Děkujeme. Děkujeme. Děkuji. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Děkujeme. Takže tohle je tak, že aparát měl přes tohle, který je měl přes tohle zničený. Mám tělo. Mám na sebe. Mám nějaké vzbíření škola. Jak se může stát, když někdo chce něco zakecat, takže vlastně to vykecá. Když někdo chce něco zakecat, takže vlastně to vykecá. Když někdo chce něco zakecat, takže vlastně to vykecá. Když někdo chce něco zakecat, takže vlastně to vykecá. Když někdo chce něco zakecat, takže vlastně to vykecá. Když někdo chce něco zakecat, takže vlastně to vykecá. A tím, že si potom na ní vzpomene, tak si na ní vzpomene, co se fakticky stalo a bylo se to jenom tak. Takže konci, které můžeme vědět, jsou takové, že jsem řekl něco a řekl jsem to v nové městě a já tam někdy byl a on to byl. A když jsem řekl, že ta dřívka byla taky z toho národu, že mě byl celk. A když se to vypadalo, jak to mohlo být vyskytočené. Pak jsem našel osobní, která by byla podobná, která to mohla vyskytočit. Ale celé to vlastně v hlavě znovu. On někdy to smyšlil. Potom to znovu v hlavě prodíval s námi, utvořil si verzii. Pak si na ní zase zapomněl. Pak si na ní zase zpomněl. Jako na skutečnost. To bylo nějaký nespontanecky. On říká, tak teď to konečně vidím, když to vysvětlím, když to vysvětlím. A když to si přišel a zase zašel, když to je na oboje. A vysvětlím, když to vysvětlím, když to vysvětlím. ... 26. května. Že je dostačující k tomu, aby nám poskytla nespytné filozofické potřeby. K tomu, abychom tematicky začali nějakým postižením, výměrem filozofického myšlení. Je tedy nutno víc něčeho jiného. V zásadě je možno mít odkudkoliv, filozofie nemá přirozené počátky, nejde z toho nějaké přirozené přístupy k filozofii a povazit filozofického myšlení. To jinak negativně znamená, že nechci z toho vůbec nepřirozené přístupy a to je asi tak jako nepřirozený přístup k řeči. Že dítě se musí navučit mluvit. A tím, jak se učí mluvit, jak vníká do řeči, tak zároveň tam proniká ten virus filozofického myšlení. I když zatím ještě ta infekce naparentní, a nebo je vědom nějaký vyrážky, to už z toho nic zvláštního ještě není, ale proniká to tam, z toho řečí se o tom. Tak my jsme se rozhodli, místo, kdybychom začnili co to je filozofie, tak budeme začínat s něčím jiným, totiž u svého zálehu o filozofii. To pokládá se, že když jsme se sešli, tak všichni máme zájem o filozofii. Pokud by někdo neviděl, tak tady nemá co dělat, je tady omylem. A tak tedy uvažujme, co to vlastně znamená, že se zajímáme o filozofii. Ať už je naše představa o tom, co to je filozofie, jakkoliv předčasná a nezralá. Náš zájem znamená převším, a tady jsme použili etimologické metody, také proto, že tímhletím vlastně ukazujeme práci filozofie. Filozofie je velmi ráda a z podstatných důvodů užívá etimologie, pokouší se to, co nemůže nějak sama uchopit přímo, tak najít jako uchopené v řeči. Samozřejmě to musí podrobit kontrole, pakže to nic není jisté, co v té řeči je uchopeno, ale přesto tam může být uchopeno lecos, co v poruce nemáme. V té řeči je něco uloženo a ta filozofie je velmi s úžitkem, může toho použít. I když to musí prověřit, i když to musí kriticky všecko zvážit a třeba dodatečně ještě najít nějaké logické postupy, jak to zdůvodnit. Přece jenom ta orientace je taková ostřejší a hlubší, když se může opřít o něco v té řeči. I kdyby tam měla být třeba jenom polevická polevika s tou řečí, to je možné. No a tak v té etymologii jsme si říkali, že česky tedy náš zájem v filozofii znamená, že jsme za újatí a zajatí filozofií, že nás filozofie uchvátila, že si nás podmanila, že nějakým způsobem jsme se stali jedními služebníky od roky. To jsme si jinek ukázali, že to je trochu příliš, že to je přehnaný. V takovém běžném úzu jazykovém je ten zájem snížen na touhou interesantnost, že filozofie je pro nás zajímavostí, že je to velice oslabeno, ale nicméně něco v tom může bejt, zatím si to podržíme latinsky. Zájem je interesse, vezinárodní slovo inter esse, být uvnitř, meziuprostřed, to je v základe toho našeho znání. Mně že už jsme uprostřed filozofie, chceme o tom něco uvnitř dělat. Ale je ono porozumění na základě té etimologie, že filozofie nás zaujala, zajala, v sobě připoutala. Je to opravdu sama filozofie, která nás zajala a připoutala, když vlastně my jsme se s ním nesetkali dost, my nevíme, co to je. Není to něco jiného, co nás zaujalo, a co jenom podle obecného mínění patří do oboru filozofie. Ale to, co nás zaujalo skutečně, je něco veliko konkrétnějšího, než nějaká disciplína. My jsme vlastně poutáni něčím jiným, ale právě filozofickým prostřednictvím. Není filozofie jen nějakým si specifickým médiem, jehož zprostředující funkcí. Důlohou jsme uchopeni a zaujati něčím dalším, k čemu se ani my sami nemůžeme přibližit jinak, než právě přes filozofii, prostřednictvím filozofie. To přece ostatně naznačuje věřenské slovo filozofie. Filozofia znamená nikoli sofia, mýbrž milování moudrosti, touhů pro moudrosti, ne moudrost samou. Moudrost samou je vyhražená do Bohům. Pouze lidé mohou milovat moudrost, bozi nemohou milovat moudrost tým malým dítěm. A tak tato touha pro moudrosti a láska tým je právě filozofie. Ale jaká je to moudrost, když to není naše lidská moudrost? Moudrost žádného člověka. Když mluvíme o moudrosti, myslíme přece vždycky na něčí moudrost. Řecké pohybky moudrosti jako božské nám dnes už nepomůže. O mýty ani o religiozitu se už nemůžeme opírat. Dokonce dneska je situace taková, že náboženství samo se spíš naopak ve své nejistotě a opřesnosti chce o něco opřít. Když se opírá o filozofii. Takže vlastně nevíme, co to je ona moudrost. A je to tato moudrost, co kterou učíníme před prvním výzkumným tématem. Tak to byla teda asi tak zhruba obkrouženou ta první kapitola. Druhá kapitola, nebo druhá, to je jedno, druhá kapitola, kterou odstali, nebo oddíly. Jak vidíte, já to vykládám trošku jinak, než jsem to tady vykládal, ale to je jedno. Když jsme postavili tu otázku po moudrosti, přečemž víme, že láska k této moudrosti vede k filozofování, vypadá situace takto. Na jedné straně jsme my, na druhé straně je moudrost a filozofie představuje médium prostředkující objema směry, kontakt mezi obojími. Tento vztah respektive za to struktura docela připomíná strukturu poznání, jak mu běžně rozumíme. Na jedné straně je subjekt, na druhé straně je věc a kontakt mezi nimi zprostředkovává myšlení, eventuelně aktivita, když to do analýzy neptíží. Základní vztah mezi člověkem jako subjektem a věcí je vztah praktický. A do toho všim tomu se dostaneme, ale tak, aby ta přesnost byla neprostředková začátka. A teprve v reflexi se od té bezprostřední aktivity distancujeme a interpretujeme zkušenost z té aktivity tak, že interpretujeme věc, nebo interpretujeme sami sebe. Ovšem v tom smyslu, jak běžně to chápeme, je věc pasivní, když to subjekt tak líbí v poznání. Kontakt mezi subjektem a věcí je jednostraný. Subjekt poznává věc, když to věc zůstává vůči subjektu netečná. Kdyby se v poznání, kdyby se v poznání, kdyby se v poznání, kdyby se v poznání věc měnila, kdyby se v poznání věc měnila, tak vlastně poznání nemůže být. tak vlastně poznání nemůže být. Takový tradiční, Takový tradiční, to trajektoriční pověstí poznání spořívá v tom, že věc se mění z nepoznané v poznanou, takže to není není vidět. Takže to není není vidět. Může to vidět na nás a ne na tý věci. Čili věc sama zůstává vůči subjektu netečná. Je zvláštní, že dokonce v rámci takzvané filozofie praxe, jak v náši určuje marxismus, že můžete vidět sice u Englse, a nicméně teda třeba Pandevírikovi, nebo třeba přírodě, že tam v pravdivé poznání je, když poznáme věc, jak skutečně je, a pak tam dává o nefrejdeců tát, aniž by k tomu něco někdo cizího přičinil, aniž by do toho nějak intervenoval. Poznatý tak, jak je sama, bez ohledu na cokoliv. A nesmí k tomu nikdo nic přidávat. Naše poznání nepřidává k věci nic, jenom má ukázat věci, jak je. Čili dokonce filozofie praxe se zvrhla tuto zajímavou věc, takže teda ideálně je poznat věc, jak je. No, tak už tahle ta kubová připomínka, že v poznání se předpokládá netečnost té věci vůči tomu, jeli poznána či ne nic, nás musí vyvolat otázku, že v našem vztahu k věcem předvědů není někde chyba. Nebo přinejme, že zda není chyba v tom našem pojetí toho vztahu. Zda jsou věci skutečně netečné vůči našemu přístupu, vůči našemu poznání. Není jejich údajná či předpokládána netečnost jen naší zkreslující představování. Ale je hošem ještě druhá otázka. Měli řečtí filozofové pravdu, pak je tu nutný ještě čtvrtý člen toho poznání. Máli to být opravdové poznání. Vedle subjektu a objektu poznání. A vedle toho samotného poznání to je vedle toho myšlení, vědomí. Tu musí být ještě ta mozdrosť. Tu nemůžeme být opravdové poznání, ani s tím naším poznáním, neboť naše poznání jenom toho mozdrosti. Nemůžeme to stotožnit samozřejmě se subjektem, ochotnitelně mimo, kdyby se v subjektu ta mozdrosť vzala. A nemůžeme to identifikovat s tím předmětem, s tou vědcí. Vědca byla předsedným vzdorem mozdrosti. Takže musí být ještě něco čtvrtýho. Je to ta mozdrosť, poniž naše poznávání musí toužit. Když se zabýváme věcí, tak zároveň toužíme po mozdrosti. Ne po tý věci, po tý věci netoužíme. My toužíme po mozdrosti. A my milujeme nikoliv tu věc, my milujeme to poznání. Že je to mozdrost. A my milujeme nikoli tu věc, my milujeme to poznání. Že? Respektive, my milujeme tu mozdrost, které se tím poznáním míříme. Tak jaká to může být mozdrost? Mohli bychom ten termín zamínit jiným termínem? Můžeme výměnou za to postavit něco jiného, než mozdrost, aby nám to dávalo více smyslu? No, řeknu si, že můžeme, zkusíme to zpravdou. Že? Potok by tedy filozofie vlastně byla filaletcheia. Nikoli filozofie, ale filaletcheia. Láska k pravdě. Nabízí se tedy myšlenka mluvit v místo o mozdrosti, o pravdě. Pak by celá struktura vyhlíčela násedlně. Poznávající subjekt se nejprve prakticky vstáhne k věci.

====================
s1 dokončení z 19. 5. a začátek z 26. 5.flac
====================
Já si povím, že všichni většinní lidé vědějí, že herace aj rozdílá většiná. Protože ty lidi tam neřešují svou obranní. Já to neřešuji, prostě prostě. Ale neprostě jsou to všichni většinní lidé, kteří jsou svedení od příležitýho obranního. A teď já rozdílám herace, která byla významná, a ona byla takovou většinou ženskou. A já bych řekl, že tady to nezůstane tak sádně. Děkuji. Je tady taková představa, že lidé byli většinou zavolení. To byla velká doježdžova. Taková významná práce, která je všechny ty lidi, kteří byli významná, které jsou většinou ženský. A je to takový problem. To se děje všechno. Takže nevím, jak to bude, ale můžeme si to vytvořit. Tak to pro tohle se dáte. Je to také, že třeba ten přístup k vyšetřenému je zvláštným způsobem kolumpovaný a přístup nepředmínáný. To je to, jak to u mě. Já mám pak ono, že když... (?) se to opakovává jak jsty tu pastu. který byl protože byl all-out takže kdybych měl všechny všechny všechny všechny všechny všechny všechny ale slušející by měli nějakou zároveň no to chopitelně, protože oni, kteří se hned močili jsou teda takovej slyšetel, takže kvadratáci po nějakou písni a předpokládá, že to podstatní moc slyšetovaných nechce víc protože nezáleží na podstatním, už stále se na něco víc a doufá že teď nechce vědět koho to si vydá dohromady to, co chce vědět že to nezapotřebuje no ale teď teda když se někdo tu začne zabývat a začne ukazovat, jak to vypadá a co to potřebuje tak najednou se všichni tyhle ty lidi které se stále došli a měli prejté kvůli tomu, že chodí na sport že to někdo nejenom bojhaví, ale rozpěstá takže každý bude vědět jak to s těma veselně těma a co oni budou tomu říctovat no to je, já mám dojem, že taková určitá úzkost toho je, protože oni teď už to hodně oni to mají naučen je to takovej takovej takový takový zpravný zájem takový zpravný zájem takový vědětí protože naprosto utilitární motivů a tím pádem to můžete pořadit a může to fungovat jenom pokud je to debatůr pokud nikdo jiný to neudělá a jestli to můžete udělat začít a pořádnit, tak to se udělá takže to je jenom jedna malá taková věc nechápu, že někdo může dostačit někde jiném když ale to jsou tady takové všechny takové takové přední temperáty která se takovou intimulací zaměňují já se nebudu vyložit i na psychologický pořadí, já nedávám neštěstí, že je to někde takové ale co to znamená že jestli někdo v tomto společnosti je připraven na to, že se musí přednít tak to to může být já bych strašně rád můžu vám říct že to je větší společnost že to je větší společnost to je velká společnost mám dověd, že to je jeden z důvodů proč ježištěm publikářem mám takovou společnost protože jině oni měli nějaké způsoby, které by se měli vyvěřit to už měno podobně jako tady to už měno způsoby, které by se měli vyvěřit to už měno jině oni měli tak to už měno tak ale toto je větší to je vážně já bych měl říct že to je větší společnost která by se měla vyvěřit protože to je důležitá společnost která by se měla vyvěřit takže takže to je větší společnost která by se měla vyvěřit takže to je větší společnost která by se měla vyvěřit takže to je větší společnost která by se měla vyvěřit takže to je větší dobrý pokud byste věděli že to je větší společnost která by se měla vyvěřit takže to je větší Že je něco který vážne a že bychom si říkali, že to bude skvělý, že to bude malovatý. No prostě k tomu, že je to nejvíc efektní způsob, vzpáváme si na to, abychom mysleli a říkali, že to bude. A to je takový způsob. Vy jste si slyšeli, že když třeba dojde, k tému, co já bych říkal, dojde na takové... Prostě k tomu, že je to nejvíc efektní, když vyříkáme, že to bude malovatý, k tomu, že je to nejvíc efektní, k tomu, že je to nejvíc efektní, k tomu, že je to nejvíc efektní. Při tom, jak to bude. No i prostě k tomu, co já bych říkal, k tomu, že je to nejvíc efektní, taky můžete, ale skočit do toho se tím a říkat, můžete s ním doprávě počítat. Což nemá, to můžeš k tomu, aby řekl, že vůbec do Barnátskáho nejde. To je fantastické, když si říkáte, kdo tohle má. Zatím, když si říkáte, kdo to má, to můžeš k tomu, aby řekl, že vůbec doprávě počítat. Takže vždycky, které akců vyběhujete na doprávě, to má vlastní návštěvníců k tomu, aby to vůbec doprávě počítali. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat. To je přesně to, které nás můžeme dělat.

====================
s1.flac
====================
nebo citulovanost, měl bychme to nazvat. Heidegger tam říká, das der Mensch den eigentlichen Aufenthalt seines Daseins in der Sprache hat. To je, že člověk má, tady samozřejmě, když Dasein překládáme jako pobyt, tak jak přeložit Aufenthalt. Čili, že člověk ve svém pobytu pobývá vlastně řeči. A nikoli ve světě vcelo. Člověk je bytostně obyvatelem světa řeči. Nikoli obyvatelem světa. Že ne přesně být, to už ne. Ano, to už špatně jste si poznal. Ano, znamená v světě jako celku, který objímá svět společnosti. Ne. Člověk je, ať chce nebo nechce, ve světě vcelku. Žije ve světě. Žije ve světě. Otázka je, co to je to vcelku. Jestli je možný, na čem vlastně zakládáme jako jeden, jako celé. Vůbec možný, aby to, čemu říkáme svět vcelku, se koncitoval jinak, než ve světě řeči? To je otázka. Heidegger, vůbec celé fenomenologové všichni, by trvali na tom, že jenom ve světě řečí. Já bych byl opatrnej z důvodu, který se stejně dostane. Mám za to, že svět vcelku není, to jsem už tenkrát říkal, že není skutečnost předmětná. V tom smyslu, že samozřejmě není to, co říkal Masary, že svět vcelku není skladištěm věcí, skladištěm předmětů. Ale nemyslím si, že by svět vcelku byl založen, konstituován ve světě řeči. Mně se zdá, že jakožto svět vcelku je konstituován pravdou, anikoliv řečí. Ale ty důvody podrobně vyložím, až se to mě nevzpomíná. Dobré, ale tak jenom, tedy svět, v kterém žijí, je vtažen do světa řečí. Tak, tak. A co ještě objímá? Tady už nic neobjímá, ten svět společnosti, ten je za prvé součástí světa vcelku. Ale protože je takovej, jaký je, jenom díky tomu, že je ve světě řečí. A že dokonce ten svět ostatní, nespolečenskej, předspolečenskej, že je vtažen do světa řečí, teď, abychom přisteli ve společenskej, a to od toho malého dítě, které počínají, kdy je tam vtaženo nebo uvedeno jako ludzí oprivatel toho světa, tak půjdu až v poslední věc, která je tam spíš vnesena, vtažena, tak ten, tedy jak to je, propůjčuje světu společnosti jakousi specifičnost, která jí vyděluje sebe. A jednoho vyděluje a jednoho vytáhuje jako člověk. No to je jako člověk, člověk je bytost přírodní a zároveň není bytost přírodní. Prvně s duchem se vyděluje z té přírody. Prvně s duchem se vyděluje z té přírody. Stačí, když jenom řekneme tohle, že člověk je bytost přírodní a zároveň není jenom bytost přírodní. Podobně společnost je součástí světa v celku, ale není pouhou součástí světa v celku. Podobně jako člověk přesahuje, transcenduje svou přírodnost, tak podobně společnost přesahuje, transcenduje svou sounáležitost se světem v celku. Já myslím, že tohle je strašně důležitá věc, zejména s politickým důvodem, s politickým teoriem, poněvadž stát, narozdíl od společnosti, je do všech detajů a se vším všude součástí světa v celku. Stát, když společnost transcenduje. A to je důvod, proč stát nikdy nemůže být nejvyšší ústancí pro společnost. Mně se zdá, že pochopení společnosti, který zapomíná, opomíní nebo dokonce aktivně popírá transcendentní povahu společnosti, že nutně musí vést ke státní totalitě. A naproti tomu to rozpoznání, že společnost má tuto transcendentní povahu, že musí vést, musí o sevření státu do určitéch mezní a znemožnění jeho hybridizaci. Znemožnění toho, aby se stál hybris. Je to takový narůstající oblůdno. Pro tohleto perspektivně to povežuji za rozumění. Já se týkám, jestli to bylo všechno, jak to značí. To nebylo vůbec jisté, jako řekl jsi svoji návštěva. My jsme si nejdřív ukázali, když nevíme, co to je filozofie, tak, že ji chytíme někde při práci. A pokoušeli jsme si ji chytit při práci na tom, co nám všem bylo blízké. Kterou jsme nevíme, co je, tak to není blízké, to není samozřejmé. A to nám všechno bylo blízké, že se zajímáme folie. Tedy zájem. A teď jsme tam rozehráli ty dvě komponenty toho významu, že na jedné straně se k něco zajímáme, ale vlastně to, co nás zajímá, nás zajíme. Že to je teda oboustraní. A tenhleten zkoumář významovou jsme navěsili na slovo filozofia. To je slovo, které nám naznačuje, že filozofie je samostatní, vždycky ještě odnáštní, k čemu sice víc než kvůli těm, co je ta filozofia. A teď co to vlastně ta filozofia? To je jenom název, že potom je zdávání na většince nejvíc vědět, je něco o tom další. Další krok značíme, že filozofie, ať už je to cokoliv, je vzáležitostí vědomí a že vědomí lidský, to my všichni vlastně víme, je vědomí, který je schopný vědomě uvědomovat samo sebe. Co to vlastně znamená uvědomovat si samo sebe? Že vědomí přistoupí k sobě samému, aby mohl přistoupit, musí od sebe odstoupit, jak vlastně může od sebe odstoupit. A teď jsme tam vypracovali takový schéma, abychom nadávali zjišťovat, jestli to vytržíme, že tady on odchází od sebe, nechává se za sebou a odsítá se někde mimo sebe, což jsme nazvali ekstazí. A teď jsme předběžně řekli, že v té ekstazi dochází se k jakýmsi setkání, k těmsi podstatním, z toho moudrostí nebo radši pravdou nebo něčeho takového. To jenom jako pro orientaci, abychom ale neskočili hned hubky do něčeho a nepěstovali takovou dogmatickou, metafizickou filozofií. No tak to byla mojí perspektiva. A teď dělám krok za krokem, jak vypadá ta ekstazí. Ta ekstazi, to vykročení ze sebe, má několik stupeňů. Ten první stupeň je pobezřečení. Já jsem to vůbec nikak nevěděl, ale teď to hodím po vás, že bylo předtím, když jste se mnou použití zajeli a věděli, jak jste z námi mluvili. To je strašně vůbec, že jsme to začali rozlišovat mezi mluvou a řečí, a slovům a tak dále. Ale to je ještě třeba podle mě strašně málo. To je možná, že by jenom jsi to vyšpečil, aby jsi to dělal jako výstav, kde to přímo se vyrostlo. Protože mně se zdá, že u toho a tomu hajde byly tohle hlavy. Proč by by to nebylo, ale tohle snad víc. Když u něho ta řeče je něco, co dávno bylo, když nás mělo pravý výstav, ale když bych měl pravý výstav, nechci správně, když třeba stoupná to, když bych měl pravý výstav, ale když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, když bych měl pravý výstav, který žádá řeč, totiž abychom uznali ty její reguly. Ty její reguly, my nemůžeme o nich rozhodovat, my nemůžeme poučovat, ty reguly musíme přijmout. A to přijetí těch regulí, to je ten krok do světa řečí. A jak my ty reguly porušíme, tak vypadneme ze světa řečí. Vypadneme jako občany, nikoliv jako věci. I to naše vypadnutí ze světa řečí promluvá ve světě řečí. Z tohohle důvodu, jak to teď třeba říkám, například je nutné rozlišení promluvy a řečí. Jinak bych to nemohl vůbec říct. A já myslím, že to je důležité. To je důležité, že ty pravidla řečí máme na tým světě řečí. To byl velký rozpoj. To je všechno metafora s těma pravidlami. Ale to je součástí toho, čemu budeme jít jinou. Protože už tady nenastávají potíže, ale na to, jaké potíže budou, ať budeme mít o tom, jak je pravda vládne světa. A bez tohohle, to je vyloučená věc. Když to všechno přizpůsobujeme, podle toho, jak už je to známo, tak si musíme navýpnout, že to je trochu jinak. Že ať kousek po kousku si odloupávat ten zakrytej obraz, až snad, když se to spůhledně nebude jasný, takže to bude nahlédnuté mější. Já si to pořád napovídám, protože o těch řečích budeme většinou mluvit, ale myslím, že se můžeme přistavit. To se ptá sledovat těch pravidel, protože to, co znamená mít pořeče, a co je jednou zdáním mít pořeče, tak se tak přece může volat na to, aby se měla mít pořeče. ... Je důležitý při uvědomí tohleto. Za prvé, na kterýmkoliv místě se zastavíme, tak všude tam na nás se šklednějí ve všech stranách problémy. Do kteréhokoliv problému vlezeme, tak v tu ránu se tam uvnitř zase kouštují další problémy. My si můžeme zvolit kterýkoliv problém a zůstat v něm do konce života. A furt budeme to předělat. Jenže když to uděláme, tak upadneme z toho větu. Tím, že jsme se zahravali v něknom problému, tak jsme startěli celé. Tam založíme větu. Teď jde o to, že ve filozofii to nejde jináč dělat, než ty problémy určitý projdeme a pokud možno několikrát v různých souvislostech v různej dobách, takže ty problémy budeme vidět z různých stran. To je někdy zvláštní. Když jsem začal dělat toho nočního vrátního plnávání konárního písněnství, já jsem tam několikrát, když jsem v noci musel procházet, já jsem měl klíče. Já jsem měl klíče po té cestě, po té trase, kde jsem měl chodit, a teď jsem na něj přišel někam, a teď jsem není měl klíče. A pan říká, že to bylo za ptomí. A já jsem měl klíče, když jsem měl klíče, když jsem měl klíče, a pan říká, že to bylo za ptomí. A teď jsem musel zvracet, zkoušet. Přesně takhle to je stivno, že člověk si vlastně osvojí, jak ty prostory tam jsou, jak to je strukturované uvnitř celého toho pomátníku. To je prvně, že to proleze z různých stran. Prolezá furt jednou prostoru. A pak přijde hodinu, tak je zmakené. Teda v začátku to je malý, to nikdo ani nevěří, ale něco to vás napovídá. V tý chvíli to je opravdu hlavní. A tam ten problém nelze, když se jde pod jedným trasem, tak ten problém nelze s důkladností vyčerpat. Je potřeba si spokojit s takovými rozhodujícími momentami, zapamatovat, podržet v paměti rozložení té problematiky tam uvnitř celého toho řešení. Aby tím podržením v paměti si něco představit, které se může představit a které se může představit, si něco moh připojit k tomu, až se tam do toho problému dostanu po jiným trásem. www.hradeckesluzby.cz

====================
s1.flac
====================
nebo cituovanost, jak bychom to nazvali. Takže Heidegger tam říká, že ten měsíc má v správě vlastní vzdálenost svého bývání. To je, že člověk má, tady samozřejmě, když bývání předáváme jako byt, tak jak přeložit vzdálenost? Čili, že člověk ve svém pobytu pobývá vlastně řeči. A nikoli ve světě v celém. Člověk je bytostně obyvatelem světa řeči. Nikoli obyvatelem světa. Že nepřes být, to už ne. To špatně jste si poznal. V světě jako celku, který objímá svět společnosti? Ne. Člověk je, ať chce nebo nechce, ve světě v celku. Žije ve světě. Žije ve světě. Otázka je, co to je to v celku? Jestli je možný, na čem vlastně zakládáme jako jeden, jako celé? Je vůbec možný, aby to, čemu říkáme svět v celku, se koncitoval jinak, než ve světě řeči? To je otázka. Heidegger, vůbec celý fenomenologové všichni, by trvali na tom, že jenom v světě řečí. Já bych byl opatrnej z důvodů, které se s těmi dostaneme. Mám za to, že svět v celku není, to jsem už tenkrát říkal, že není skutečnost předmětná. V tom smyslu, že samozřejmě není to, co třeba říkal Masary, že svět v celku není skladištěm věcí, skladiště předmětů. Ale nemyslím si, že by svět v celku byl založen, konstituován ve světě řeči. Myslím, že zdá se, že jakožto svět v celku, nebyl konstituován s pravdou anikoliv v světě řeči. Ale ty důvody področnou vyloženou až dokonce nevím. Dobré, ale tak jenom. Tento svět, v kterém žijí, je vtařen do světa řeči. Tak, tak, tak. A co ještě objímá? To je už něco objímá. A ten svět společnosti, jak jsme říkali? Ten je za prvé součástí světa společnosti, ale protože je takovou nějakou měl, jenom díky tomu, že je ve světě řeči. A že dokonce ten svět v ostatní nespolečenský, předspolečenský, že je vtařen do světa řeči, to je ve přesně nespolečenské. A to od toho malého dítě, které počínají, kdy je tam vtařeno nebo uvedeno, jako důležitým oprývatelem světa, tak podle toho až poslední věc, která je tam střičně vnesena, vtařena, v bachávací, která proklíčuje světu společnosti jakousi specificky, specifickou specifičnost, která jich vyděluje, která vyděluje, která vyděluje, která vyděluje. A to jako člověk. Člověk je vytvrtílený. A zároveň my je vytvrtílení. Spíš duchem vyděluje sílu na dva blázka. To už je metafizika. Stačí, když jenom zeptáme tohle. Člověk je vytvrtílený a zároveň není jenom vytvrtílený. Podobně společnost je součástí světa celků a je význam součástí světa celků. Podobně jako člověk představuje, transcenuje svou přírodnost, tak podobně společnost představuje, transcenuje svou sounáležitost světem celkům. Já myslím, že tohle je strašně důležitá věc, který nás spojí v pískevě. Spojí v pískevě ale i poněvadž ta národní společnost je do všech detailů a se vším vším je součástí světa celků. Stav, kdežtě společnost transcenuje. A to je důležitost, proč stav nikdy nemůže být největší největší když bych stancujích prostorů. Víte, zdá se, že tohoto společnosti, který zapomíná, opomíná nebo opět aktivně opírá transcenující tohoto společnosti, že vnitřně musí být těch státních totalitů. A naproti tomu, to rozpoznání, že společnost má tyto transcenujícího vlahu, že musíme, musí o o sevření států do určitéj mezi a znemožnění vělohybridina. Znemožnění toho, aby se stál hybris. Aby se stál taková, ne? Ale je to prostě takový takový narůstající obrůznost, obrůznost. Tak pro tohle to teď jako perspektivně to mluví za druhým tým. ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

====================
s2.flac
====================
To mě začnilo taky šokovat, protože to by se vlastně tak na královský vodník přizližovalo jenom to, mělo bych si bylo vidět, že je chybí. Není to nevokalitát, nevokáto novému zákonu, teda Evangelii? Takže je to hodno, ještě kdybych to zlopotlil. Ke krásný muži by se to nějak neprorůstal, nepřijížděl, nepřijížděl, a kdybyš přiblížoval, myslel jenom tím, jak by bylo vidět ten rozpad, jak chybí, jak jeho zapotřebí, jak by vyřstávalo teda něco, co není na mládej. Mládej to mám. No, a já jsem se dostal... Víš, myslím, že to zvládá radost. My jsme se dostali dostali dost daleko, jo. A já teďka už týdy myslím na to, jak by to mělo vypadat příště, jo. Mně bylo nemožný teda hodit teďka největší práci na tebe, aby si teďka napsal kapitolu, aby jsme mohli protizovat dvěka součího. Protože dneska jsme jako z několika otázek jako jedni, nebo já nevím, jestli je to dobře teda si pokračovat tak, že prostě začneme jako taky aktivistiku. To jsou přeci takový kysy, které se nám potřebují. No, je to potřeba vás dohadovat. No, to mám záběr jenom. Ok, už je devátá hodina, jo. A když to už je takové, jestli to k tomu nějak omacní, to znamená k tomu, jo, k tomu, k tým právě zakládajícím. No, tak potom je to potřeba všechno nějak dát, jako spojit dohromady. A my jsme se jako dostali do řady okruhů, které nás spojí. Tak, je to způsobeno tím, že už po druhým jsem připraven, že, nebo, myslím, že po druhým, jo. Říkal jste po trhým. Ne, ne, ne, ne, to ne. Kromě prvního, kromě prvního. První, první a druhý, jo, ne, to, to, to, to, to plynulo. Ale první a druhý plynulo úplně jasně. A třetí rozehnali, čtvrtý byla ta, to byla ta minule. No, no. A pátý je teď, no. Minule jsem byl připraven, ale neměl jsem to napsaný, a, a, a, jenom jsem byl přibldlej. Že to byli tři dvě, nebo tři? Ano, tři dvě. Dneska nejsem připraven. Já doufám, že budu, ale záleží to na různých okolnostech. Já jsem teď za ty tři dní se na to nemohu ani mrknout. A to teda taky, jako včem, to je ta pýta. Bude nějak navazovat na tohleto, nebo? Nebo, schvíle to, co si říkám, by bylo jasný. Já se pokusím, aby to nějak navazovalo na tohleto. Ale zajímé na mě bude jen to, aby to navazovalo, jak jsem říkal, před tím, že minule před minulem. A minule teda to bylo vlastně extemporem. A minule před minulem. Měl ukazoval něco, na tom Kirkehorsem ukazoval jenom něco, že, že to bylo, to bylo vlastně extemporem. No, obročíme se extáci světů. Ale jsme se předkávali, že logicky to jde za sebou. Takže teda my jsme si ujasnili, jak člověk se musí nějak dostat od sebe. Vstoupit ze sebe. Vstoupit ze sebe. A teď se máme blíž zatejvat tím, kudy vlastně prochází, když jde od sebe. Ještě před tím setká. Ano, tak to ještě. Zatím ještě nevíme, s čím se setká. Co jsme si řekli. Pravda? Dobře, tak je název. To prostě se ukáže. Ale teď. Jak, jak, jak, jakým způsobem jde od sebe. A to chci ukázovat na té řeči. Ano, dobře. Takže to je vždycky dost vědět. Ale ty jsi chtěl se ukázat vlastně o nějaké otázce. Takže asi tady je tvůj způsob. Takže taková jsme akademicie, aby se přes kamarád chtěl odstat. No, to je všechno. No a když jste se nám připravili, tak je to dobrý výsad. No berem, no myslím, berem. Další záznam 19. 5. večer. Možná, že hodný je, jak o tom mluví Heidegger, totiž on říká, že když chceme něco říci, tak to musíme říct der sprache nach. A to je něco jako, že to musíme říct protisrsky, ne protisrsky. Musíme se nechat trochu svézt, a vést, s, řečná spese, a taky vůdě, vede. A my se musíme nechat vést. To byl jejich smysl. Musíme jet s řečí, opravdu s řečí. Jen výjimečně můžeme udělat něco proti. A je to ještě otázka, jestli to děláme vlastně proti. Většinou to je proti jazyku. Uvedu příklad. Napsal jsem takovou krátkou předmluvu k těmu prvnímu svazečku těch politických, nebo těch textů, takzvané nepolitické politice. A Brněcké nezní, nezní, kdyby byl velice tak jako prostrpčený. A nerad to viděl, že to vlastně je, to je rozpor, taková tam je politická politika. Takový to blbost. On má věci, měl bych ti, ale odráždil tohleto. Takový paradoxní jazyk, nepolitická politika. Tak od té doby jsi teda objasnil, že ten termín se najde v takových přípravných formách, přípravných podobách u Havlíčka. A ze jiného, že ho kodifikoval Masaryk, když charakterizoval Havlíčkou přístup, Havlíčkou politiku. Takže teda už to tady je. Jsem si nevěděl, jak to udělat. A za druhý, já se dopadu stále na tyhle námítky, kdy přece řeč je toho plná. My to přece víme. Víme o tom, že ten člověk jedná ne lidsky. Nebo mluvíme o tom, že to zvířec chová nepřirozenu. Werckorn stále přirozenou zvířata. Nebo... Takového výrazu je většinost. Jsou to všechny jiné samozřejmě. Ale je otázka, jestli to jsou pak pojmy. Rozporný pojmy. Totiž z čeho soudíme, že nepolitická politika nebo nelidskej člověk, že to jsou rozporný pojmy? To jsou nicméně přesný pojmy. Ta rozpornost je na úrovni jazyka. To je jenom ta forma, nebo to je druhou forma. Forma a obsah, to je kravinka. Ale to je ta jazyková podoba. Předstvírávám, naznačuji, svájí do Němce, že jde o něco rozporné. Ale je to jen paradoxní vyobrazení, ale není to paradoxní pojem. Paradoxní pojem je štyrohej kruh, nebo kůlatej čtverec. To je teda nepochybně nepak pojem. Kůlatej čtverec. To je matematický termin. Čtverec. Matematický termin to všádní přípravení. Ty vlastně, ale... To je možný. To je možný. To je možný. Ty vlastně, ale... To je možný. To je možný, to připouštím. Ale... Nebo řekněme kruhovej čtverec, kdyby bylo to přesnější. Kruhovej čtverec. Tam totiž ty pojmy jsou tak fixované za tím terminem, že není možný další nějaká práce. Když tu říkáme nepolitická politika, tak to můžeme interpretovat velice smyslivě. Tak... Nebudu to provádět, ale... Nebo nelidský člověk, nebo přirozené zvíře. Takže... Přirozená příroda. To je to všechno, ta příroda, kterou tady máme. Můžeme to vyložit. Žádná přírozená příroda není všechno. Už pěstuje člověk a tím je to poškozený člověk, nebo nějak pošimutý. Můžeme to vysvětlit. Něco jiného. Takže... Tedy... To je rovina jazyka. To je rovina jazyka. Není co podobného v řeči. Není něco dobře možného. Řeč... Tato právě postaví do pravého světla. Ta z toho udělá, nebo ta o tom rozhodne, ta to ukáže jako licenc, nebo jako něco platného. To není tak, že bychom tam ještě mohli něco s tím udělat, něco manipulovat. Můžeme manipulovat z toho dobu. Hrát si si slovy, stavět je do zdávidých produktorů, abychom vyjadřili něco. To buď je blábol. To se ukazuje právě v řeči. Řeči, že to je blábol, to se ukazuje v řeči. Blábol v přírodě se neukazuje nijak. Jestli kukačka nějaká blábolí, no to se prostě nemůže ukázat. V řeči se to ukáže, že to je blábol. Podobně jako lež se nemůže ukázat tam, kde není svět pravdy. Všechno se říkne lži i sebe sami. Tedy, jen ten může něco říct, kdo se pobývuje ve světě řeči. Kdo pobývá řeči. To pobývání řeči, to má svý kriteria, to má svý normy, který je třeba stejný. Je to jen velký přiblížení, to je zdáleka přiblížení, co říká Heidi, to tam může být po řeči, v tomto smyslu, řeči po srdci. Ale, myslím, že může být ještě ještě něco další, že nenom ten, kdo něco říká, může něco říkat jenom ve světě řeči. Ale, že výmluvní se stávají i mčetelé lidsi. Jsou i vtaženi uvedený ve světa řeči. Takhle to vypadá jako obět, ale vlastně to je jenom v obrácení řečeno něco velmi jednoduchého a pěnitýho, zatíž, že něco říci o oběce je možné jenom řečit. Takhle jsme rozlišili, že říci něco o věci je možno jinak než promluvení. Tak to má smysl. Fonetická prodoba mnohých grafická prodoba písma jsou jen mějším uspořádaním důvodů a tvarů, ale schopnost oslovit jim dá na pouze ve světě řeči. To není vlastnost těch zvuků a tvarů. A na druhé straně oslovený může být rovněž pouze obyvatel z tohoto světa. Přičemž věc, která je vtažena do světa řečí, nestává se jiným obyvatelem, jiným obyvatelem je pouze bytost, která je on sama otevřená vůči tomu oslovení a je schopná sama oslovit. V téhle už světě řeči je možná promluva, je možná výmluvnost bez promluvy a v téhle světě řečí také dostává slovo jednotlivá věc. Všechno skutečné, dokonce svět jako celé. Když řekneme teď svět jako celé, když si to uvědomíme, když pochopíme, co zatím je, tak i zároveň musíme si být vědomí, že tohle jsme si mohli uvědomit, tohle mohlo být řečeno jedině ve světě řečí. Bez světa řečí žádný svět jako celé není. Čili svět jako celé je vtažen do světa řečí. Svět řečí je ještě nějakou atmosférou nebo nějakou širší sférou kolem světa. To je hodně kuriózné. A jaké je místo člověka v těchto dvou světách? Ve světě jako celé. A ve světě řečí. ... Modlitbní náši posloucheč a musíme naučit mluvit. Se naučit se mluvit měná napodobovat mluvící lidi, ale porozumět tomu boč při mluvení jde. Vždyť se musí naučit mluvit jako papoře, se naučit mluvit jako osoba, která je schopna rozumět promluví druhé osoby, která sama je schopna na druhou osobu promluvit. Což nemůže být napodobovat. Naučit se mluvit je vlastně vychvázení do neznávky. Dítě napodobuje matčinkách, které ty tak, že nemůže dělat to, co dělají máma. Dříve nebo později to roznezná. Děti se ze začátku naučení ty zvuky přizpůsobit tak, aby to vypadalo, jak tomu předříkali máma, táta. Ať brzy poznají, že vůbec nejde o to napodobovat jenom, ale pomoci toho napodobování říct něco s ním. Dítě velice brzo se naučí procesovat i slovně, procesovat svítřání, odporu či sebe. Naučit se mluvit znamená tedy prolomit pouhelně napodobovat. To je velice důležité. Ale máme tady o to, že vlastně napočitce mluvit může to dítě jedině ve světě řeči, ale v tom světě řeči ono není. Do toho světa řeči může se nenarodit. Tam musí být nějak přitaženo. Nemůže být přitaženo proti své mluví. Svět řeči je svět, do kterého nemůže žádná bytost být vržena. Já tady používám teď takovýho termínu, který byl vymyšlený v postulatní existence, ale který je zdomácně vzejména existencialismu a stal se takovou vůččí myšlenkou i literární existencialismu. Vrženost. Člověk je vržen do světa. A už v tom je taková ta nesmyslnost. Člověk je z té nicoty, jako kdyby někdo skopnul turickou bytost, jako z hospody. Člověk je najednou tady, neví jak, neví odkaď, neví k čemu. Teď si začne něco teda tady, začne se orientovat, rovnovat na mě, tak se tak trošku dostává rozhodnosti, odnot. Tedy ta vrženost, to není způsob, jak se dítě stává člověkem. Vrženost je, jak se dítě narodí, to je taková vrženost. Ale jak se stává člověkem, to už nejde bez dobré vůle a jakési počáteční, tak primitivní, jednoduché, ale nezbytné svobody. To dítě můžeme nanejléž pozvat ke vstupu do světa řečení. Nemůžeme je tam kopnout, nemůžeme je tam tak naložit. To dítě musí stabilizovat. Samozřejmě to dítě je malý dítě, ještě nemá v sobě odpor, je nakloněno v každý možný implikaci. Bortmann vykládá, že za dobří embryonální vývoj, že by byl asi rok tři čtvrtě nebo možná ještě něco další u člověka a že se dítě rodí v kratší polovině toho embryonálního vývoju. Čili že se vlastně dítě rodí před časem. Prokazuje to, já jsem o tom a s tím mluvil, že už. On rozlišuje mezi vyšší měsavci dva typy diskupin. Jedně jako říká Nesthocker a druhý Nestflüttler, kteří zůstávají po narození dřepět v nízdě. Nestflüttler, kteří okamžitě z nízda utíkají. Vyšla nějaká psychologie. Venderácká třeští cifra, kterou jsem zhrubal, že pro jeden z těch termínů, který užívá autor, že užívá termínu nízdoš. Nízdoš, kdo? Nesthocker, ten, co tam dřepí. Věc je jasná. Český termín věšený termín není. Nestflüttler, to jsem nenašel. A teď on ukazuje, že vývojový parametry v průběhu embryonálního vývoje jsou podstatně odlišní u Nestflüttler a Nesthocker. Takže se dají vyhodnocovat i v průběhu. Kdybychom nevěděli nic o nějakým zvířeku a sledovali tam určitý parametry v prvních měsících, tak už můžeme rozhodnout, jestli je to Nesthocker nebo Nestflüttler. Teď on tyhle parametry sleduje u člověka a zjišťuje, že člověk je typický Nestflüttler, to je, že je blízký žirafám, kozám, antilopám, takovým zvířetům, který se narodějí a během pár minut nebo pár desítek minut jsou schopni třeba doprovázet stávku. Taková ovečka malá se narodí a během půl hodiny skáče kolem starý ovce a je schopna jí doprovázet, i když ne v trysku. Kdežto pes, kočka, ty prostě jsou silněj sletý, neschopný člověk. Člověk, že je Nestflüttler, to je po narození schopný okamžitě doprovázet své rodiče, klupu, jenže došlo k tomu, že se posunula do mapolodu níž, než je polovina toho embryonálního obroví. Takže člověk se rodí vlastně nezralem, předčasně. Mám za to, že kvůli svou kontrovertní zkuse a samozřejmě mnoho jeho vodníků, ale vodníká země na jeho výklad, ten fakt nikdo nevyvrátil. Pokud já bych, tak prostě nevyvrátil to, že ty vývojové parametry k tomu embryonálnímu obroví u toho člověka, že odpovídají těm vývojovým parametrům, to jako jde na teď. Spíš než? Podle mě to všechno taky opatří. Nicméně nadnačuje, že to souvisí táhle dostutečného posunu toho narození do prostředctva toho embryonálního obroví. Takže embryonální obroví byly rozdělána prenatální a postnatální, že to má velký význam pro rozvoj lidíce, zejména po sociální stránci. Mně se zdá, že je možno jít dál, nebo samozřejmě vždy použije takhle nějaký význam, aby to vyzkoušela tam ať kde, nechce to nás zatížit. Víme, že období těsně po narození, že to je taková krátká doba u většiny zvířatelů, ale třeba je to taková doba, která se možná přijímač. Když se třeba vylíhne oře podkatnout nebo káčet podkročnout, tak se chová se káčem nebo kločně, se chová jako kvůli té skutečné hlavě toho stálešta, který nebyl uřád bez skupince. Ale je to dokonce tak daleko, a to proto, že ji uvidí, nechlibí se zrodit, nechlibí se vykoupet, nechlibí se, tak to chtěl být pomažené za málo. To byl tak daleko, že dnešní řejdel z ložnické závody Veselský, když byl ještě asákem na Příroveské platině, už spolupracovací byl hranou, tam měli všetci, která byly z písnika dvě, tři věce, a nikdy neby se dělali. Bylo vidět, že se vystávěl zase snášek, můj Veselský asistent se připravil na fakultě ve vnitřní věci, připravil ve svým malým kabinu český, tak si tam připravil mělo výbíhání, takže nějakou vedelníkodá dohromady a vytáhěl, a tak si kecí přibezl tři zmesená štrosové věce, opatrně vynest ve vnitřní vloh do svého kabinetu, dal jenom jednou výděl a posledné šťastně vyjí. A být v štrosové, které skoro všechny tři vyjíhly, a protože to první, co vyjíhli, byl von, tak ho povazovali za v štrosici, a tam se hnul tam všechny cílenky. Takže s tím byli teda blstnou kíslí, ale on měl samozřejmě vonů, kteří byli, nevím, třeba nezavřeli se dřem, byli tam nějaká dvě jedno vštěvání doktáře, které byli tam všané, které byli tam první tři štrosice, ta štrosatá malý pstrošák, štrosářata, a začít tam dělat, to prostě bylo to veliká cíhalovství. Ale je příznačný, že neexistuje žádná taková nějaká apriorní představa, jak má vypadat, co vidíš. Prostě to, co viděli, tak si vytvorí ten obraz. Takže nadále pak prvnou pomalu to, co viděli, kdyby tam byl psa, tak vytvořili na ně. A toto můžeme obdobit jednou krátkou, a to můžeme zvládnout prýmdařství. Zdá se, že bez ohledu na tohle prýmdařství, že určitý typ komunikace toho rodiče s těma potomkama, že přesahuje ještě do doby před tým imperitačním, do doby před narozením. Takže například se prokázalo, že kvočná mylí, která nás vydá pán, ještě neví v dálejce, a kuřata ve bejci ještě nepropubovaná, že jakýmsi náznakem tý pánu dopojí dělat, což namzájem slyšeli. Takže se to dá předmítat na malé těla a třeba vyvolat u nasezenej tlajec, odkaď je odehnaná nebo odentaná sletice, se dá vyvolat tý pánu tezku. Půjde to kuřata ve bejci tím, že se nahraje jak dojádání k bejci na malé těla. A tak takhle. Čili, že to přesahuje ještě nadzor. Nicméně, že asi ty národy na kvalitu, stupeň a komplikovanost lidský komunikace jsou tak veliký, že nestačilo ani printačního období, že nestačilo ani tohleto nějaké předvěření navazování komunikace a že muselo být víc než póvodní návazování období věnováno na navazování sociálních kontaktů. Je to dost pravděpodobný, že bez toho by to nešlo. Pojďme až právě se ukazuje ten jeden rok, první rok po narození, že je pro lidské vládě nesmírně důležitý a pokud ty kontakty nenaváže v tomto roce, tak už je potom nikdy tak kvalitně nenaváže, aby se stalo normální přítužitě lidského rodu. To by bylo pořádnější a páční celým důležitým důležitým přítužitím. Některé kontakty jsou návazování období návazování. No, tak, tenhle Nikolai ten patří proto, že nám ukazuje, jak strašně důležitý je přivést dítě na určitou cestu a nenechat její cestou samozřejmou, nebo takovou cestou přirozenou. Dokonce ta socialita, teď je otázka, co je primární? Socialita a nebo věčnost? Věčnost a nebo věčnost. Na první pohled by mohlo být sporo. Všem je evidentní, že do světa určitě nemůže být ten předlidskej, jediné, což může být uveden, pouhled člověka. Tedyže sociální kontakt nikdy předchází z jakéhokoliv primární podobě, nebo takový nejjednodušší podobě, ale předchází k tomu vstupu do světa, že vstup člověka do světa společnosti předchází vstupu do světa řeči. Ovšem, ten časový rozdíl je nepatrný a pokud by ten vstup do světa řeči nebyl realizován, tak ten pobyt ve světě společnosti by byl strašně první tým, který byl stane nerozumitelný. Že tedy ten pobyt ve světě lidské kolečnosti, v lidském světě, že je zase spětně podstředkovánou tou řečí. Že z kvalitní je jedině tým, že spětně ztrastovují nejen do světa společnosti, ale i do světa řeči. A nicméně teda je nepochybný, že do světa řeči může vstoupit pouze. Takže několik kroků dělá v tom světě společnosti. Ale to neznamená, že ten svět řeči mína úsem i do světa společnosti. To už vám je teď jasný. Vstoupit do světa společnosti znamená vstoupit do světa, který objímá svět jako karaktery i svět společnosti. No, výkonek je měl už všichni počítět. Já se teda vrátím jenom tady, kde měl bych ho stát stát. Tady můžete stávat, jaký je stát měli včera mluvou, to se si věříte. Ale teď se mám vědět tak, že nějaký krok musí být učíněn, aby se blubení stalo problouváním. Máli se blubení stát problouvání, tak musí být pochopitelné. Musí být pochopitelné, to je alespoň ten krok blubení. Musí chápat, co říká, pak je to problouvání. A je chápat, co říká, tak může vědný repetitivní. A i říkat to může, ten samý vůj kontrola především. A jaký další krok je musí být k tomu, aby problouvání, aby problouvání stalo problouváním. No to je zapotřebný, aby taky ta osoba oslovená byla dosiď nejvíc. Pouzdá se tu řešit. Co to znamená? Tepříš, že ten nejvlastnější vztah člověka k člověku mezi ta komunikace, komunikace člověka s člověkem, že je možná jen repetitivní. A nikoli nejvíc. Že ten člověk se vzrkává s člověkem jakožto s člověkem a všechny ty další je člověk jakožto člověk. Se vzrkává s jiným člověkem jakožto s člověkem pouze repetitivní. Lidsko je tedy nějak líbější v nerozumitosti jak tá lidska. To se zrychalo tedy, že se učila řešit a odepatřila to vzájemnou situaci, že člověk je vřeč, je výtočný, vzájemná, ale výtočná se mi teda tak postaví, že nejde o tom důležitosti, že ho potřebuje repetitivní. Tak to je jedno. Že vzrkání člověka s člověkem je výročný. Ale pak nám to nezajímá, že vzrkánce nás poslouhuje sama seč. A to je teda věc, v základní důležitosti, kterou by nám přišla. Ta otázka, vidíš, si pravduje na to, že v můjom vzrkání člověku je možné repetitivní, takže repetitivní řečí jenom repetitivní je takové možné vzrkání člověka s tím, co ten předmětní repetitivní seč, co je další. Odpověď na to je, že to není sama seč, která nás poslouhuje, jestli skryze seč nás poslouhuje, nepozběžují člověk, ale nukla poslouhují člověk. Nukla poslouhují. A perspektivní repetitivní můžou právě skryze řeči nás poslouhují. To je věc, kterou věnojme raději celý večer. Je dobrá tato teze, nebo byla tak asi vyslovená, že vstoupit do světa řeči znamená vstoupit do světa jako celkům, který objímá třeba i ten svět společnosti. Jak tedy pochopit ten svět jako celkům?

====================
s2.flac
====================
Pro mě to ještě taky šokuje, protože to by se vlastně na království boží přibližovalo jen to, jenom jak by bylo vidět, že je chybí. Není to teda neodpovídáto novému zákonu, teda Evangeliům? Zase říkal Honza, ještě kdyby se to zopakovalo. Kdyby se to nepřibližovalo jenom tím, jak by bylo vidět rozpověď, jak chybí, jak jeho zapotřebí, kdyby vstávalo teda něco, co není, jak má být. My jsme se dostali dost daleko a já teďka už chvíli myslím na to, jak by to mělo vypadat příště. Mně bylo by možný teda hodit teďka největší práci na tebe, aby si z těch dvou, aby si teďka napsal kapitolu, aby jsme mohli prifizovat někdo soucího. Protože dneska jsme z několika otázek jednu, nebo já nevím jestli je to dobře pokračovat tak, že začneme jako tak, to jsou přeci takový dysjektamentáři, je to potřeba dát dohodovat. Jestli to k tomu nějak opatří, to znamená k tomu, že v tým právě nakládající, tak potom je to potřeba všechno nějak spojit na hromadu. Ale jsme to jako dostali do řady o kruhu, který nespojí. Je to způsobeno tím, že už po druhým jsem připraven, nebo myslím, že po druhým. Říkáš to potřebně. Ne, ne, ne, to ne, to první, první a druhý, to to plynulo, ale první a druhý plynulo úplně jasně. A třetí rozehnali, čtvrtý to byla ta minule. A pátý je druhý. Minule jsem byl připraven, ale neměl jsem to napsaný. A jenom jsem byl přiblbnej. Že to nebyly přiblbněno tři. Dneska nejsem připraven, já doufám, že budu, ale záleží to na různých okolnostech. Já jsem teď za ty třídnice na to nemohu ani mrknout. A tak jako, čem bude ta příprava? Bude nějak navazovat na tohleto, nebo? Skromně to, co si říkám, by tohleto... Já se pokusím, aby to nějak navazovalo na tohleto. Zajímá na mě původ, aby to navazovalo, co jsem říkal předtím, že? Minule předminule. Minule teda to bylo vlastně extemporem. Na tom kekele jsem ukazoval jenom něco, že? Čili to bylo vlastně extemporem. No a vracíme se ekstáci světům. Ale jsme se... Předtáhání kravidovat. Logicky to jde. My jsme si ujasnili, jak člověk se musí nějak dostat od sebe a jak se musí vystoupit ze sebe. A teď se máme blíž za tým, kudy vlastně prochází, když jde od sebe. Ještě předtím setká. Zatím ještě nevíme, s čím se setká, co jsme si řekli. Pravda, dobře, ten název, to prostě se ukázá. Ale teď, jakým způsobem jde od sebe, že? No a to chci ukázovat na tý řeči. Ano. To je hodně vlastní. Takže to je hodně vlastní dozvění. Ale ty si chtěl soukat vlastně od důležitosti, no. A ty chtěl takovou jednolastnou akademici, aby to se mu tak nějak zvláštilo. No, to je vlastně vlastní. No a když jsi se nám připravil, tak je to dobrý tak. No berem, no, myslím, berem. Možná, že hodný je, jak o tom mluví Heidegger, totiž on říká, že když chceme něco říct, tak to musíme říct der sprache nacht. A to je něco jako, že to musíme říct proti srdci, tý řeči. Ne proti srdci. Tak. Jako, musíme se nechat trochu zvést. Ř, zvést. A vést, s. Jako, řeč nás veze. A taky budeme. Vede. A my se musíme nechat vést. Po pojím smyslu. Musíme jest s řečí. Poproud s řečí. Jen výjimečně můžeme udělat něco proti. A je to ještě otázka, jestli to děláme vlastně proti. Většinou to je proti jazyku. Uvedu příklad. Napsal jsem takovou krátkou předmluvu k těm prvnímu svazečku těch politických nebo těch textů tzv. Nepolitické politice. A Brnětskej nezní, který byl velice také prostrpčený a nerad to viděl. Takže tohle je takovej rozpor. Taková taková politická politika. Takový to byl bosk. On má věci na věci, ale v rážbí o tohleto. Takový paradoxní jazyk Nepolitická politika. Tak od té doby jsi teda objasnil, že teda ten termín se najde v takových přípravných formách, přípravných podobách Havlíčka. A zejména, že ho kodifikoval Masaryk, když charakterizoval Havlíčkou přístup, Havlíčkou politiku. Takže teda už to tady je, což si nevím, jestli ho dát, což moc si nemohu říct. A za druhý, já se mu pak vstávám na tyhle námístky, kdy přece řeč je toho plná. My to přece víme. Nebo my mluvíme o tom, že to zvířec chlová nepřirozenou. Verkon stále nepřirozená, nebo neopadá ještě. Takového výrazu je většinou. Jsou to všechny jiné, samozřejmě. Ale je otázka, jestli to jsou pak pojmy, rozporný pojmy, totiž s čím soudíme, že nepolitická politika nebo nelidskej člověk, že to jsou rozporný pojmy. To jsou úplně přesný pojmy. Rozpornost je na úrovni jazyka. To je jenom ta forma, nebo to je blbost forma, ale to je ta jazyková podoba. Předstvírák naznačuje, svájí do Němce, že jde o něco rozporné. Ale je to jenom paradoxní vyobrazení, paradoxní pojem. Paradoxní pojem je štyrohej kruh nebo kůlatej čtvrc. To je teda nepochybně nepak pojem. Kůlatej čtvrc. Matematicky, kterým to všádný přípravní. To je možný. To je možný. To připožduji. Nebo řekněme kruhovej čtvrc, aby bylo to přesnější. Kruhovej čtvrc. Totiž ty pojmy jsou tak fixované za tím termínem, že není možný další nějaká kraci. Když to říkáme nepolitická politika, tak to můžeme interpretovat velice smyslivě. Nebudu to provádět. Nebo nelidský člověk, nebo nepřirozené zvíře. To je přirozená příroda. Tak je to všechno ta příroda, kterou tady máme. Můžeme to vyložit. Žádná přírozená příroda není všechno. Už pěstuje člověk a tím je to poškozený člověk, nebo nějak pošimutý. Můžeme to vysvětlit. Tedy, to je rovina jazyka. To je rovina. To je nic opodobného řeči. Řeč tato právě postaví do pravého světla. Tato z toho udělá, že je to zhodné, ta to ukáže jako licenc, nebo jako něco platného. To není tak, že bychom tam ještě mohli dělat něco s tím, že něco manipulujeme. Můžeme manipulovat z toho důvodu. Hrát si si slovy, stavět je do zdávidých prožitorů, abychom vyjadřili něco. To se ukazuje v pravdě. Řeči, řeči, že to je blábol, to se ukáže v řeči. Blábol v přírodě se neukazuje v mě. Jestli kukačka nějaká blábolí, to se prostě nemůže ukázat. V řeči se ukáže, že to je blábol. Podobně jako lež se nemůže ukázat tam, kde není svět pravdy. Tam, kde je pravda, ta je pak měřitkem lži i sebe samé. To se připává v světě. Tedy jen ten může něco říct, kdo se pohýbuje ve světě řeči. Kdo pobývá řeči. To pobývání řeči, to má svý kritéria, to má svý normy, které je třeba stejně. Je to jen velký přiblížení, je to dáleka přiblížení, co říká, je to tam mluvit po řeči. V pravdějším smyslu, v řeči posledství. Ale myslím, že může ještě něco další, že nejenom ten, kdo něco říká, může něco říct, může něco říkat jenom ve světě řeči. Ale že v normě se stávají ty mčatelé věci. Svou tažení uvedete ve světě řeči. Takhle to vypadá jako objekt, ale vlastně to je jenom obráceně řečeno něco velmi jednoduchého a plnitýho, protože něco říci o věci je možné jenom řečit. A když jsme rozještili, že říci něco o věci je možno jinak než promluvení, tak to má slyšet. Politická podoba mnohých grafická podoba písma jsou jen v dnešní uspořádaní zvuků a tvaru, ale schopnost oslovit jim dá na pouze ve světě řeči. To není vlastnost těch zvuků a tvaru. A na druhé straně, oslovený může být pouze obyvatel tohoto světa. Přičemž věc, která je tažená do světa řečí, nedostává se jiným obyvatelem, jiným obyvatelem je pouze bytost, která je on sama otevřená kůži tomu oslovení. A je schopna sama oslovovat. V téhle už světě řeči je možná promluva, je možná výmluvnost bez promluvy, a v téhle už světě řečí také dostává slovo jako jednotlivá věc. Všechno súbečné, dokonce svět jako celé. Když řekneme teď svět jako celé, když si to uvědomíme, když pochopíme, co zatím je, tak i zároveň musíme si být vědomí, že tohle jsme si mohli uvědomit, tohle mohlo být řečeno jedině ve světě řečí. Čili svět jako celé je vtažen do světa řečí. Svět řečí je ještě nějakou tou atmosférou nebo nějakou tou šilší sférou kolem světa. To je být kuriózný. A jaké je místo člověka v těchto dvou světech? Ve světě jako celé? Dnes ji neříkáme. Asi nemá moc smyslu, abych tady ze zrůdňe vykládal dokonce dítěho, dokonce mluvního a musíme naučit mluvního. Si naučíte mluvního napodobovat mluvnící dítě, ale porozumět tomu boč při mluvení déle. Teď se musí naučit mluvit opakovanou vše. Musí se naučit mluvit jako osoba, která je schopna rozumět promluví druhé osoby, která sama je schopna na druhou osobu promluvit. Což se může dítě napodobovat. Naučit se mluvit je vlastně vychválzení do neznávky. Abramovské vychválzení do neznávky. Dítě napodobuje matčinu Arkety tak, že nemůže dělat to, co dělá ta matka. Dříve nebo později to rozezná. Děti se ze začátku naučejí ty zvuky přizpůsobit tak, aby to vypadalo, jak k tomu předříkali máma, táta. Není tím moc důležité. Ale brzy poznají, že vůbec nejde o to napodobovat jenom, ale pomocí toho napodobování říct něco s ním. Dítě velice brzo se naučí prosazovat, i slovně prosazovat, alebo svítřání, podporu či sebe. Naučit se mluvit znamená tedy promy pouhelně napodobovat. To je všechno důležité. Ale nám je tady o to, že vlastně naučit se mluvit ní, že to dítě jedině ve světě řeči, ale v tom světě řeči, ono není. Do toho světa řeči ono se nenarodí. Takže tam musí být nějak přitaženo. A nemůže být zase přitaženo proti své vůli. Svět řeči je svět, do kterého nemůže žádná bytost být vržena. Já tady používám teď takovýho termínu, který byl vymyšlený teda v předchozí existence, ale který je z domácného zejména existencialismu a stal se takovou vůččí myšlenkou i literárního existencialismu. Vrženost. Člověk je vržen do světa. A už v tom je taková ta nesmyslenost. Prostě z té nicoty, jako kdyby někdo skopnul turickou bytost, skopnul jako z hospody, ten znicotý vykop na ulici tohoto světa. Člověk je najednou tady, nevím jak, nevím odkud, nevím k čemu. A je tady, teď si začne něco, teda tady si začne se orientovat, no a mám jenom tak, tak půjdu do skárového hrosty, okno, z toho světa. Tedy ta vrženost, to není způsob, jak se někdy stává člověkem. Vrženost je, jak se dítě narodí, to je taková vrženost. Ale jak se stává člověkem, to už nejde bez dobré vůle a jakési počátečné, tak prvníký, jednoduché, ale nezbýtné slovo. To dítě můžeme nanejléž pozvat ke vstupu do světa v řeči. Nemůžeme je tam kopnout, nemůžeme je tam vrhnout. To dítě musí stovřítat. Samozřejmě to dítě je malý dítě, ještě nemá v sobě odpor, je nakloněno každým možným parentaci. Boltzmann vykládá, že embryonální vývoj, že by byl asi rok tři čtvrtě nebo možná ještě něco další u člověka a že se dítě rodí v kratčí polovině toho embryonálního vývoju. Čili že se vlastně dítě rodí před časem. Prokazuje to, já jsem o tom hlasitě mluvil, že já už. On rozlišuje mezi vyššími savci dva typy diskupin. Jedním říká nest ochr a druhým nest flüchtle, což doslovně přerozeno je nest ochr, to jsou ty oken je třepět, ty co zůstávají po narození třepět v nízdě. Nest flüchtle, ty co okamžitě z nízda utíkají, vyměnují. Vyšla nějaká psychologie, venderácká, těžké psychologická. Pro jeden z těch termínů, které užívá ten autor nebo překlad náš, že užívá termínu Nízdoš. Nízdoš, kdo? Ten, co tam třepí. Věc je jasná. Český termín věšený takový není. Nest flüchtle? Nest flüchtle, to jsem nenašel. A teď on ukazuje, že vývojový parametry v průběhu embryonálního vývoje jsou podstatně odlišní u testu nest flüchtl a u test nest oka. Takže se tady vyhodnoucovat i v průběhu. Kdybychom nevěděli nic o nějakých zvířatlích, teda vyšším obrazovcích, a sledovali tam určitý parametry v prvních měsících, tak už můžeme rozhodnout, jestli je to nest oka nebo nest flüchtl. Teď on tyhle parametry sleduje u člověka a zjišťuje, že člověk je typický nest flüchtl, to jest, že je blízký žerfán, kozán, antilopán, takový nebo zvířatlů, který se narodějí a během pár minut nebo pár desítek minut jsou schopni třeba doprovázet stávku. Taková ovečka malá se narodí a během půl hodiny skáčet kolem starýho ptá je schopna jí doprovázet, i když ne v trysku. Když to péz, kočka, ty jsou sletý, neschopný člověk, ty musí zahynout, pokud se oni několik týdnů nestará. A teď člověk, že je nest flüchtl, to je po narození je schopný okamžitě doprovázet své rodiče, klupů, jenže došlo k tomu, že se posunula doba porodu níž než je polovina toho embryonálního obroví. Takže člověk se rodí vlastně nezralem, předčasně. Mám za to, že, když jsou kontrolované takové diskusie, a samozřejmě mnoho biologů, Vodnitá, Portman, ale Vodnitá zejme na jeho výklad. Ten fakt nikdo nevyvrátil. Pokud já bych, tak prostě nevyvrátil to, že ty vývojové parametry v tom embryonálním obroví u toho člověka, že odpovídají těm vývojovým parametrům jako i žirafy, spíš než... Portman je ovšem taky opatrný, nicméně naznatuje, že to souvisí támhle skutečnost toho posunu narození do prostřed toho embryonálního obroví. Že to má velký význam pro rozvoj toho dědíce, toho dětě, zřejména po sociální stránce. Mně se zdá, že je možno jít dál, jako samozřejmě filozofie vždycky použije takové nějaké výzkumy k tomu, aby teď vyskoušela, kam až to jde, jak se to dá zatížit. My vidíme, že v období těsně po narození, že existuje taková krátká doba u většin zvířata, ne u savců, ale třeba i u vtátů. Doba, která se nazývá impreňtačí. Já se teď trochu zakecávám, ale ono to celkem snad nemusí tolik vadit. Když se třeba vylíhne ořek, který je pod kachnou nebo káčem pod kvočnou, tak se chová k té káče nebo kvočně jako k své skutečné hlavě toho stálečka, nebo kachnátek nebo kuřátek v té skupince. Ale jde to dokonce tak daleko, a to proto, že jí uvidí ve chvíli, když se zrodí, když se vyklube zejce, to, co uvidí, považuje Tereza za matku. To jde tak daleko, že dnešní ředitel z zoologické záhrady Veselovské, když byl ještě asákem na přirodecké fakultě, tak už spolupracoval s zoologickou záhradou. Tam měli už trcici, která vždycky snesla dvě, tři vejce a nikdy nevyseděla. Bylo vidět, že se přistává se snášet. Milej Veselovský asistent si připravil na fakultě ve vnitřní vlíci nějaký malý kabin Čechský, tak si tam připravil umělou udělání, s takovým bedem dohromady a vytápěl. Taxíkem si přivezl tři snesená čtyři vejce, opatrně vynesl ve vnitřní do svého kabinetu, a posléze je šťastně vylík. A vylík Pštrosové, který skoro všechny tři se vylíhli, a protože to první, co viděli, byl on, tak ho povaldřovali za Pštrosici. A tam se hnul tam všechny tři za ním. Takže s tím byli teda dost velký slízele. On třeba nezavřel mu před dveře, a měl tam nějaká dvě návštěváne nebo tkáče, a tady něká pštá na něm, kde se zajistil. A tam se vprhli tři Pštrosice, ta Pštrosata, malý Pštrosa, Pštrosátata, a začali tam dělat prostě prosto velikácní halo. Ale je příznačen, že neexistuje žádná taková apriorní představa, jak má vypadat hledič. Prostě to, co viděj, tak si utkvítovní ten obraz. Takže nadále pak krvavě považují to, co viděj. Kdyby tam byli Pštsáta, bych pozělal si za ním. A to tomu ten období, to období je velmi krátký, a tomu se říká prýtačka. Zdá se, že bez ohledu na tohleto imprýtační období, že určitý typ komunikace toho rodiče s těma potomkáma, přesahuje ještě do doby před tím imprýtačním obdobím, dokonce do doby před narozením. Takže například se prokázalo, že kvočná mluví, která ještě nevyhýblá vejce, a kuřata ve vejci ještě neproklubaná, že jakýmsi náznakem pípání odpovědí, což navzájem slyšeli. Takže se to dá předjíst na malé těla a třeba vyvolat u nasezených vajec, odkud je odehnaná nebo odehnaná slepice, se dá vyvolat pípání kůřa ve vejci tím, že se nahraje nějaký dojátání slepici na magneťák a pustí se do toho. A tak takhle. Čili, že to přesahuje ještě nadřív. Že asi ty nároky na kvalitu, stupeň a komplikovanost lidský komunikace jsou tak veliký, že nestačilo ani imprintační období, že nestačilo ani tohleto nějaké předběžné navazování komunikace a že zmuselo být víc než polovina embryonálního období věnováno na navázání sociálních kontaktů. Je to dost pravděpodobný, že bez toho by to nešlo. Podíleč právě se ukazuje, že ten jeden rok, první rok po narození, že je pro lidské vládě nesmírně důležitý a pokud ty kontakty nenaváže v tomto roce, tak už je potom nikdy tak kvalitně nenaváže, aby se stalo normálním příslušníkem lidského rodu. To jsou takový odpořděný, falešnice lidí cítit. Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy Německé západy

====================
s2 pokračování z 26. 5.flac
====================
Tak je to teď takový pokus, jak to nastartovat, jak to mít dál, a vlastně to, že se zkouší nějaká maličko jiná cesta, tak může se najednou ukázat, že třeba je tam lepší odpych, nebo že uvede do souvislosti něco, co se nám může hodit víc, než co uvedla ta jináře a tak dále. Jinak ta základní struktura byla vlastně nějak trošku jiná. Takže poznávací subjekt nejprve, to je ta struktura, poznávací subjekt nejprve prakticky akcí se vstáhne k věci, v reflexi uchopí toto stažení myšlenkově, pojmově, ale toto stažení v myšlence, které má být poznání, má ještě jednu podmínku, totiž, že se poznávající, eventuálně už jednající, ještě před poznáním, před myšlením, už jednající subjekt vstahuje nejenom poznávané věci, než oné pravdě, kterou jsme postavili na místo moudrosti. No, takhle vypadá ta struktura. No a podrobnější rozbor povahy myšlení, respektive povahy reflexe, ukáže, že tu jde o vědomí, které se zároveň vstahuje ke svému předmětu, ale zároveň, nebo alespoň v úzké souvislosti s tím, také k sobě. Takže můžeme mluvit o tom, že lidské vědomí se vyznačuje tím, že si je vědomo samo sebe, člověk ví, zároveň ví, že byli jsme o té proreflektovanosti lidského vědomí. No a teď jsme si tam udělali takovou, takový cvik určitej logický, že my jsme zase vycházeli vlastně z jazyka, vzali jsme některá slova v jazyce vážně a vyvojili jsme z toho důsledky. Předpokladem přístupu vědomí k sobě, to, že vědomí si uvědomuje sebe samé, že víme, že víme, to znamená, že naše vědomí je schopno přistoupit k sobě samému. Předpokladem toho přístupu vědomí k sobě samému je odstup. Když vůvodně by vědomí bylo u sebe, tak k sobě nemůže přistoupit. Může k sobě přistoupit jedině, když se nejprve od sebe vzdálí. To je obsaženo v tom slově přístup. Tady vlastně filologujeme z jazyka. No a tohleto vystoupení ze sebe jsme nazvali ekstází, pro náši potřebu, ne, že bychom chtěli toho řívat s mystickýma stavama. Ekstazis je vyčnívání, vystoupení ze sebe, nebo ekstazisme, když stojíme mimo sebe. A v tomto postavení mimo sebe, v tomto vystoupení ze sebe, se setkáváme s pravdou. K pravdě se proto nelze vstávat jako k nějakému předmětu. Pravda je o tom, co není jedním z předmětů našeho vědomí. Ale jak jinak to je možné, to se otevírá v té prvé problematice nepředmětná myšlení respektive nepřednepředmětý konotací myšlení, o kterých jsme mluvili na později, ale nikoliv už tentokrát, takže nás to stejně čeká ještě jedno. Tím jsme si vymezili teda ještě takový menší krok od krok k tomu, co nás zajímá, totiž řekli jsme si, že se zaměříme k té moudrosti. Tedy není řeknět k pravdě. Ale abychom nemůžeme soukat Pavla, která myšlenky o pravdě, že tedy musíme najít cestu. A tu cestu teda jsme odhadli tím, že vědomí se musí dostat mimo sebe. Že tedy jak v ekstazi vstupuje do prostoru, v něm se setkává s pravdou. Nás zase ještě dřív, než se můžeme zadejvat otázkou pravdy, tak nás musí zajímat, jak to vypadá teda v té ekstazi, v té situaci, kdy vědomí je mimo sebe. Vymezeli jsme si myšlenkově tak, reflektované vědomí je takové, které je schopné přistoupit k sobě samému v důsledku toho, že bylo cestní schopno od sebe odstoupit. To je v jistém smyslu sebe opustit a nechat se za sebou. Tuto schopnost odstupu od sebe musíme důkladně vyšetřit. První krokem musí být otázka po povaze prostoru, který musí být otevřenou mu odstupu od sebe. Kdyby tady nebyl prostor, volnej prostor, tak není možný odstup. Jak by mohla být možná ekstaze, kdyby bylo vědomí uzavřeno sebe. To vědomí nějakým způsobem musí mít kam ze sebe vylézt, ze sebe vystoupit. Vědomí ovšem samo už je reflex. To je věc, kterou jsme ještě nepřišli, čili tohle je novinka, jenom chvíli novinka. Vědomí je samoreflexí, totiž řetací nějaké aktivity, nějaké praxe, která není praxí myšlenkovou, praxí vědomí, ale praxí fyzickou. Nejde tedy původně a primárně o odstup vědomí do prostoru, kde předtím nebylo té extazy. Ní brž o opětovní odstup, o opakované odstupování do prostoru, který umožňuje, aby vůbec vědomí vzniklo, aby se konstituovalo. Není to tedy tak, že my bychom hledali prostor, kam vědomí již konstitulované může ze sebe vystoupit. Ní brž my si musíme uvědomit, že vědomí jako takový se mohlo konstituovat teprve díky tomu, že zroviny té pouhé akce, aktivity je možný odstup v podobě reflexe. Už ta primární reflexe, která se vztahuje k naší aktivitě, k naší praxi, už ta potřebuje ten volnej prostor. Čili bez toho volnýho prostoru, ne, že by jenom vědomí nemělo možnost extazy, vystoupení ze sebe, ale to vědomí by vůbec nemělo možný, ono se může konstituovat díky té extazy. Čili extaze není v podstatě extaze vědomí, ale je extaze subjektů. A prvním produktem, prvním plodem extaze je vědomí. Čili tohle novinka oproti tomu, co jsme zatím mluvili, my jsme pořád mluvili na úrovni vědomí a my víme proč. Pak jsme si říkali, že vědomí je to, co je nám vždycky blízko, je nám dáno a všechno ostatní nám zprocentováno. Čili tohleto je taková intervence od někud jinak, jinů, a je tam trochu z logického hlediska vlastně ty dvě těch tělesek. Ale je to důležité si to uvědomit. Aby vědomí se mohlo konstituovat, tak musí být podstupná ve vůrným prostoru. A jak tam bude domontovaná to vědomí aktivita? To vědomí samo je takovej typ aktivity, který se vztahuje k jiné aktivitě. My můžeme vidět míč někde, přijdeme někam a tam vidíme takovou merunu. No a tak nás popadne nějakej blbej nápad, že rozeženeme se a kopneme to. Ono to nebyla meruna, to bylo ze železa přidělané k něčemu a tak vám si ukopneme pár tisíc. Tak víckrát už tam neuděláme. Jak to, že to víckrát neuděláme? No, jenom bychom zreflektovali tu svou blbou aktivitu a nebudeme jí opakovat. My už od té doby víme, že to, co vypadá jako míč tam na tom místě, tak je to přidělaná nějaká koule. Jelezná. A že teda ještě můžeme vyberat, že jsme si ten palec nezvládli. Co to znamená? My jsme od té aktivity, to je od toho, že jsme se k tomu rozběrali a čutli do toho, my jsme poodstoupili, vrátili jsme se do té aktivity a analizovali jsme, kde jsme udělali chybu, protože nám to bylo jak čert. Ta chyba byla v tom, že jsme předpokládali bílně, že to je míč. Ale abychom tohle mohli udělat, tak jsme museli mít prostor, kam od té aktivity bude jít. Takže my jsme mohli například reagovat jinou aktivitou, například, že bychom steky něco rozmlátili nebo že bychom se tam složili do kubíčka a začali brečet nebo že bychom přišli do šoku třeba. Něco takového. Abychom si to mohli uvědomit, lidský uvědomit, tak jsme museli vejít do jakéhosi prostoru, kam pes nevejde. Pes taky samozřejmě může teda třeba se vrhne za ješkem, který ho nikdy neviděl, pořádně se popíchá a od té doby si dá na ješky pozor. Ale to je jinak. On na všechno tak... On neví nic o ješcích. On neanalizuje svou blbou akci, nezíská odstup od té aktivity, nějaké reflexy a tak dále. Vždyť je to všechno jinak. Ta zkušenost se tam tvoří jinak. Člověk je schopený rozebrat a vypovídat o tom. Je schopen poučít druhýho. A to nejenom tak, že mu ukazuje, aby ho napodobil, protože mu to vyloží. Protože je schopen to vyložit sám sobě. Tohle všechno předpovádá, že měl možnost od toho nějak odejít a projevit teď na nějaký čas, na nějakou chvíli, projevit svou aktivitu na úrovni, která je jiná než ta úrovni toho kopání do údajného míče. A tohle to, že tu možnost má, tím je konstituováno jeho vědomí. Protože kdyby tu možnost neměl, kdyby ten prostor tady nebyl, tak on nemá možnost si to uvědomit. To uvědomění je možné díky tomu, že tady ten prostor je. Jaký to je prostor, to jsme si zatím neříkali. Jenom novým klávou pro tyto minuliny je, že tady nejde o prostor, který je nějak před vědomím a do kterého to vědomí může ze sebe odejít. Nýbrž, že to je prostor, do kterého musíme odejít my, aby se naše vědomí vůbec mohlo konstituovat. To je ten posun proti tomu, co jsme zatím mluvili. A samozřejmě potom v každé další akci svého vědomí do tohoto prostoru vždy zdovu odcházíme. Ten prostor je nám v dispozici. Ale ten prostor původně je k dispozici toho, aby se to vědomí vůbec měl konstituovat. Tím zároveň řečeno něco, co jsem tady nechtěl říkat, ale to z toho vyplývá, už nepředmětně jsem to řekl. Totižže to vědomí, když jednou ze sebe líde, tak vždycky spadne zase zpátky. Nějak se dostane zase zpátky. Takže nemůže jednou provždy dostáhnout toho ekstatického stavu. Nébož se ekstase vždycky zase vrací někam mimo ten prostor, z něhož zase musí do toho prostoru se pokoušet proníkat příště. Takže to pronikání do toho prostoru je nutné vždy znovu. Není to tak, abychom zatrvali to bylo. To je ostatně větství, která nezná, že se zepatří, zase vlastně zepatří, poněvadž to nám něco vypovídá o světě slova, o světě řečí. Světí řečí není něco, kde když jednou kam vejdeme, takže bychom v tom zůstali, z toho vypadáváme. A udržet se ve světě řečí, stát se obyvatelem světa řečí, není jednoduchý. To malý dítě skutečně z toho vždy znovu vypadává. A i my velmi často z toho můžeme vypadat. K tomu je potřeba určitě usilí, abychom se v tom světě slova, světě řečí udrželi. Asi tak, jako je potřeba výry k tomu, abychom chodili po hladině vodní. Když najednou ten zem jako ta energie naše slábne, tak z toho světa řečí se probožíme zase do toho světa před třečkou. To je taková jedna, jeden aspekt věcí, o které jsme nemluvili. My jsme mluvili se tím o jiném aspektu, protiž jak ten svět řečí vlastně poliká všechno to kolem, jak se do něj vtahuje, jak do něj vtahujeme, však je to celý svět jednotlivý věcí a tak dále. A vypadá i tohleto. K tomu je potřeba usilí. Nic jednou vtažené do světa řečí tam není setrvačně. Musí tam být udržováno. To znamená, když jazyk v okleslé podobě zapomene na něco, opomíní to, stratí to ze svýho obzoru, tak toho světa mluvy skutečně vypadne. Ale k tomu je to rozlišení možné, když rozlišíme mezi mluvou a řečí, což jsme dělali minulé, když je to skutečně neopakováváno. Řekli jsme si, že nejde původně a primárně o odstup vědomých do prostoru, kde předtím nebylo, ale o takový odstup do prostoru, který umožňuje, aby vědomí vůbec vniklo. Čili primárně nejde o odstup vědomých, který tím, že odstoupí do tohoto prostoru, se stává subjektem vědomí, nabývá vědomí. A už jen takto postavená myšlenka v sobě nese jistou vážnou nesnáz. Nemůžeme dost dobře vycházet od něčeho jiného, než je vědomý, protože jako všechno ostatní děl i to, z čeho bychom takto chtěli vycházet, zase jen dáno našemu vědomí. A proto tenhle ten krátký exkurs musíme považovat jako cizí těleso v tom našem postupu, protože ten postup logický je, že vycházíme z toho, jak je si vědomí dáno, jak o sobě ví, jak si samo sebe uvědomuje. A teprve po tom extrapolací můžeme dojít postupem svého vědomí. Teprve postupem svého vědomí. Organizací jeho postupu. Můžeme dojít k hypostázi situace, která tu byla před konstitucí vědomí, a z níž vědomí ve své sebe konstituci muselo a mohlo být, v níž se muselo a mohlo konstituovat. Čili ten logický lapsus je v tom, že my jsme teď mluvili o konstituci vědomí, situaci, která nám není dána jinak, než své sebe vědomí. Takže to je ten logický lapsus. My se nemusíme všem vždy držet logiky. Logika je taková účelová náležitost. To je určitá opora. Některé velmi vážné věci se mohou a někdy musí říkat navzdorej nebo napříč logice. Ale to nemůžeme hned začít tím na začátku konečně. Samozřejmě každý moula takhle může argumentovat. My musíme dřív přesně vědět, ovládnout ten způsob logické argumentace, abychom věděli, kde jsou její meze. To, že logika má nějaký meze, nemůže být zámínka nebo nejmluvá proto, abychom se na ní vykašlali. Zatímco třeba přírodní vědy a služití koncepci Stavní jsou teorie proto, aby řešili konkrétní problémy. Podstata vědy je aplikací. Teorie je soukromá záležitost vědy. Teorie může být takovou nebo onakou. Jde o to, aby byla dobře vypracovaná, ale rozhodující je, aby ukázal, co dokáže. Nemá smysl se přijít o principy. Je docela myslitelný, že někomu někdo vyjde z úplně jiných principů a celkem za to není nutno s ním polemizovat. Důležitá věc je ta, jestli on ze svejch principů vyprodukuje víc než já ze svejch. Ideální vědy není správnost principů, nímeř maximum významu. Upozorňují vědy. To není religijsko-filosofická teorie, ale pro mě by to tak platí, že může být skvělej, sebe skvělejší teorie, ale když selže na nějakým faktu, tak bohužel musí pryč. Už může pryč jedně té, když máme jinou teorii, která ten fakt vládne, vyloží, která ho pojíme do svý koncepce tak, že tam sení, že není například. Pokud žádná jiná není taková teorie, no tak ta původní teorie se drží a tohle je výjimka. Prostě to je ten těžkej případ, který pak leží před všema věcima nás dostil. Ale celkem za to, pokud přijde nová teorie, to tak vědec správně by měl bez lítosti opustit své dostávaní teoretické názory a přijmout novou teorii. Čas po času se tak ve vědě děje. To je přesně jeuteorický boj, protože patří k podstatě člověka, že se nerad vzdává do svého přístupu a že to hledí všechno, jak zachraňovat a tak dále. Spousta lidí si navíkla určitě svůj ten výsledek. Když přišel třeba Einstein, neuznávali proto, že to odporovalo jejich názorů. Odporovalo to principum, který považovali za neotřicitelný. Ale to není argument. Nevědět tohle není argument. Zase bych vyšel z etymologie a ukázal, co je skrytové slovu danost. Jako jsme teda rajtovali na to přístupu, že je možné přístup, musí být předpokladem odstupu. Na první pohled se může zdát, že provědomí je rozhodující to, co jemu dáno. Konec konců, když zkoumáme vědomí, to nám nikdy nejde o vnější přístup. Pokud by šlo, tak jsme psychologové. Ale pak nám zase vůbec nejde o to, co je pravda. Jaké je poznání. Buď teda nám jde o určitý vnější podoby, vnější formy vědomí, a nebo nám jde o to, co je předmětem vědomý, nebo co je pro vědomí dáno. Co je danost. Myslím, že první knížku takovou větší, pod návrhy mají časopiseční článci, napsal Bergson, Čas a svoboda, jestli to máte někdo, to je všem pod titul. A původní titul je Donés immédiats de la conscience, o bezprostředních zatech vědomí. Je to strašně zajímavá věc, důležitě komplikovaně a úkladně zpracovaný, skutečně terapeutický. Je docela dobrý to přečíst. Je to možná číslo české. Když nám jde o poznávací kvality vědomí, tak se zabýváme obsahem vědomí, v tom smyslu, že se zabýváme daty, danostmi vědomí. A teď si to rozberte. Vědomí se zajisté vztahuje k tomu, co je, co mu je dáno. Ale proč vůbec mluvíme o tom, že je vědomí něco dáno? Nebo co tu našemu vědomí něco dává? Je tomu v skutku tak, že věci se našemu vědomí sami dávají? Je tedy ve věcech něco víc, než jenom že jsou? Tady zpokýmňujeme to, co je tak běžný, tak součástí běžného umění. Takže věci jsou inertní, že? Že jsou netečný vůči nám. Ony vlastně nejsou netečný, ony se nám dávají. Je v nich tedy nějaký vztah k nám, k našemu vědomí. Ale co vlastně vede věci k tomu, aby se k nám stáhly? Aby proníkaly k našemu vědomí? Aby se našemu vědomí dávaly? V tom běžném pojetí věci je jakási nezávislost na nás a na našem vědomí. Dokonce jakási netečnost, my říkali. Inerce vůči nám. Vůči vědomí. Jak jsme si předpomínali třeba toho Englse, ale není to jenom on, věc je skutečně taková, jaká je bez veškerého vztahu nám. A zajíména bez jakéhokoliv našeho přičinění. Na tom rejtu je velice pěkně kosík v dialektice konkretního, když tam ukazuje, jak vlastně ideál vědy je svět bez člověka. Všechno poznat tak, jako kdyby člověka nebylo. Pak řekneme, na tom našem poznání vidět ten člověk, který se znám, že je to subjektivní. A my chceme objektivní poznání. To je neoblivněno tím, že vůbec někdo kouká. My chceme vidět věci tak, jak jsou vidět bez koukání. My chceme poznat, jaký jsou bezpoznávání. To je to absurdita. My lidi chceme ten svět mít tak, jak je bez lidí. To se nedá říct. To je ideál vědy. Ideál vědecké objektivity je poznat věci, jak jsou nezávisle na člověku. Což je poznat něco, jako kdyby to nebylo poznáno. Až to poznání je závislí na člověku. Poznat to, jako kdyby to nebylo poznáno. To je taková absurdní ideál. Je tento pojem věci falešní a potřebuje revize? Máme opravdu mít za to, že věci se k nám nějak stavují? Že nás oslovují? Já jsem před časem mluvil s jedním svým starším lutem, letitým přítelem. Letitým Leta je mým přítelem. A on mě říkčil, jak se zamyslel nad tím, jak věci vůbec nejsou nepečný a tichý. Kdo to napsal? Náš básník? Myslím, že Walker to byl, že jo. Milují věci, nejsou tak tichý. Vůbec ne. Věci je mě řvou. Ze všech stran na mě řvou věci. Támhle obraz, že už je na spadnutí, abych tam zavolal zkovu. Támhle dveře vržou. Támhle teče kohoutek. Všechno to na mě řve a já nevím, kam jít dřív. Věci si nás podmanujou. Věci si z nás dělají sloudy. My vopskatujeme auták, vopskatujeme chatu, vopskatujeme všechno. V pytě půjď smečíme, vysáváme. Furt nějaký kraviny. A to jenom proto, že ty věci na nás řvou. Ty věci nás otročou, ty věci nás terrorizujou. Je mi na tom něco? Je to tak, že věci jsou netečný? Jsou to prostě tak nějaké omrtvé předměty kolem nás? Už tohle je zajímavé. Není ten pojem věci jako nějaké objektivní danosti. Netečný, jiné. Není to fikce? Ale tady jsou ještě přítomný dvě rovy. Jedna rovina je ta, že věc může být zvýznamněna v rámci osvětlí. Nějaké živé bytosti. Třeba pro moluchu je celkem nezajímavý rozdíl mezi stolem a živým. Ale je velmi důležitý rozdíl mezi cukrem a solí. Na ten cukr chodí mesad, ale za solí nejede. Pro psa se židle nebo křeslo stává významný potud, že se tam krásně může, která si tam vyleze a zatočí se do kubíčka. Je to jeho křeslo. Popsadní křeslo. Je to nepochybně jiný význam, než to má pro člověka, ale už se to blíží. Tedy takovéto zvýznamení v rámci osvětlí je jedna věc. Samozřejmě, že i pro třeba lišku, řve, takový nějaký malý zajíček, který se právě vybatoval z telefónu, někam utíká, že utekl od maminky. Ale pro lišku je snadno, že se zajíček upně řve. To vlastně není věc, jeho noha. Je to kozu, teda. Mrkev. To je taky větost, vlastně, mrkev. Vidím tady takové, jak to značíme po moudrosti, po poznání a nikoliv o té věci. Teď když ty věci ale řvou a zatročujou mě, tak je to taky, že chci tu věc poznat, moudrost. Všichni vzpavujou? To myslím, že ne. Právě teď dělám tenhle rozdíl. Teď mluvím o tom, že to může být zvýznamní v rámci osvětí. A tam s tím poznáním velmi má co dělat. Protože je to má potrava. Tak to na mě řve, že to mám se řet. Nebože to je jedovatý, tak právě to je výbalců v rámci spásání louky. To je jedna věc. Tedy tohleto zvýznamnění je něco jinýho, než to je nějaký zaparvení, přeznačení a kůzu mé bytosti. Mé organy. Takže pak taky věc se může zvýznamnit úplně jinak. To je, může se výjavy ukázat v pravé podlobě. Ty koze vůbec nejde o to, jaká je pravá podloba bytostného určení mrkve. Je úplně ukravené. Tak jde o to, jestli je sladká nebo není, jestli je lepší nebo horší. Tato koze je mecná, dobře si vybrat, ví, že třeba mrkve odstává u babičky, že je daleko lepší, než to, co dostává doma takhle nepřespl, třeba, nebo tak. Ale jde čistě o konjunktní mrkve. Nejde o to, aby se mrkve ukázala v pravé podlobě. Jenže co to je pravá podloba? K čemu to je? Co to je pravá podloba? Není to tedy ta podoba, kterou má věc sama o sobě, bez cizích přidání a ubrání? To angloslovou ones, friends, that's, who, that? To není ta pravá podoba. Značí, kdyby to byla pravá podoba. To je, kdyby pravá podoba věci byla tam, kdy je věc zbavena všech té zvýznamnění práci různého světí. To je z těch subjektivních významů, které jsou na ní přivěšeny. Tak by to předpokládalo, že každá věc je ním, čím je. To ostatní vyplývá z toho, jak to řekl ten Engels, nebo jak to samozřejmě neprvní, ale jenom to Engels se tady vzpomíná. Poznat pravdivě znamená poznat věc jak jest. Ale to znamená, že ta věc jest. Nějak vlastně hotovně, plně, sama o sobě. Že je jednoznačná. Naše skušenost nám přece praví, že takovou jednoznačnou skutečnost úplně nenajdeme. Skutečnost je mnohoznačná. A zejména, když uvažujeme dějivně, dějově, to, co se stane v jeden okamžik, to nikdy není jednoznačný. Je to mnohoznačný. A teprve v budoucnosti to dosahuje takový větší jednoznačnost. Když něco uděláme, nebo se něco stane, tak to není hned dáno všechno. Není dáno, čím se to stane třeba po stoletech. Kdy když Hitler přepadl v Polsku, tak v tom nebylo dáno, že Francie vypovídá válku. Právě tak mohla nevypovědět válku. Francie mohla se vykašlat na Polsku tak, jako se vykašlá na nás. To byl rysk od Hitlera. Když se ještě posichroval tím, že se domluvil se sovětským zlazem, se Stalinem, že si Polsku rozdělají na dvě půlky. A byl to rysk. To, že Francie vypověděla německou válku, to tím ještě nebylo dáno, že za necelý rok bude okupována. A tím nebylo dáno, že se Francie úplně zhrubí. To bylo dáno něčím jiným, ne tím, že vypověděla válku, kvůli nám tím měla Stanislava připravená úplně. Ale tím ještě vším nebylo vůbec dáno, co to bude znamenat po konci války. To, že Radeko brzy po svém nástupu na prezidentské úřady se vykašlal na ty lidi, kteří mu pomohli v návratu do politiky. Odhodil je, dokonce pozavíral ty generály z Algíru. A už zavřel a skončil válku v Algíru. No, to v tu chvíli se mohlo jít, bylo veliké neoznačení. Pro ty generály to byla šílená zrada. Pro Algíř, pro Algířany to bylo něco, čemu nevěřili. Pro Francouze to byla porážka. Pro jiní Francouze to byla nezbytnost, protože Francia už na to neměla dál bojovat. Ale de Gaulleš to udělal, protože měl plán, jak toho využít. A jak postavit Francii na nohy. Což bez toho nebylo možné. Kdyby šlo postavit Francii na nohy bez uzavřený míru falšbíru, tak já myslím, že v žádném případě by nepředstavovalo. Protože první věc byla, jak se takhle, tak to všechno záleží. Nakonec se teprve ukáže, jestli udělal dobře, nebo neudělal dobře, co to vlastně znamená, že uzavřete mír. To není hned v tu chvíli. Proč to není hned v tu chvíli? Protože ta udělalost se stává tím, čím jest stává se sama sebou. Teprve v budoucnosti, kdy na ní různý lidi a různý společenský zkušené skutečnosti navazujou, nějak na ní reagujou a teprve ji dotvářejí. Teprve v těch reakcích se ta udělalost stává tím, čím jest. S malištvostí nesouhlasím a sice s tím, že by alžířani na to koukali, jako s neduvěrou mám natočenou řeč de Gaulle, když přijel do Alžíru, no to byly super ovace. To bylo poučení právě tím, jak on si tam... Ano, ale spousta alžířanů v tom tušila nějakou zrnu. To bylo teda samozřejmě... To bylo těch generálů. Ne, ne, ale oni měli tak velkou neduvěru ve Francouze, že i v tomhletom začali hledat nějaký potvůr. Ale byl grosom, asi. No to jo, to nevím. A tím Garantem. Teď nevím, jestli Garant, nevím jestli Garant. Protože de facto on táhl s těma generálama. A najednou on přines měst, to je podebný. On předtím proměr nebyl, on si dal velkýho majzla, aby řekl, že je proměr. A to alžířanů. A najednou, teprve když získal pozice, to jenom zavřeli ty svý kamarády, co mu pomohli, do sedla. Víte, od takovýho člověka, můžete čekat do co. No, on žádal ještě ultimatum, on to nepozabil. A dobře, ale on jim dal ultimatum ve chvíli, kdy toho něj nečekali. Oni čekali, že naopak, tím, že mu pomůžou do funkce prezidenta, takže on likviduje všechnem odporům k tomu, a že ponečně rozsadí, aby Francie rozbila veškeré veře.

====================
s2 pokračování z 26. 5.flac
====================
Tak je to teď, řekl bych, to voláme trošku jako opravdu? Je to takovej pokus, jak to nastartovat, jak to mít v zálu a vlastně to, že se zkouší nějaká maličko jiná cesta, tak můžete nejen ukázat, že třeba je tam lepší odběr, nebo že uvede do souvislosti něco, co se nám může hodit víc, než toho uvedlata jináře a tak dále. Jináctá základní struktura měla hlavně nějak prostředit. Takže poznávací subjekt nejprve, to je ta struktura, poznávací subjekt nejprve je praxitský aktivistické státní květy. V reflexi uchopí toto staření myšlenkově, pojmově, ale toto staření myšlence, které máme poznání, má ještě jednu povinku, totiž, že se poznávající, eventuálně už jednající, ještě před poznáním, před myšlením, už jednající subjekt, vztahuje nejen o poznávané věci, než o nepravdě. To už jsme postavili na nic toho. Takhle vypadá taky subjekt. No a podrobnější rozbor povazí myšlení, vzpětně povazí reflexek, ukáže, že tu jde o vědomí, které se zároveň vztahuje ke svému předmětu, ale zároveň nebo ale počítající ke souvislosti, také k sobě. Takže můžeme mluvit o tom, že lidské vědomí se vyznačuje, že je vědomost na osebe, člověk žijí, zároveň žijí člověk. Můžeme mluvit o té prorefleksovánosti lidského vědomí. No a teď jsme si tam udělali takovou, takovou, takový trik určitého lidské, kde jsme zase vycházeli vlastně z jazyka, vzali jsme některá slova z jazyce vážně, a vyvodili jsme se od jazyku. Předpokladem přístupu vědomí k sobě, to, že vědomí si uvědomuje sebe tam, že víme, že víme, to znamená, že naše vědomí je schopno přistoupit k sobě samému. Ale předpokladem toho přístupu vědomí k sobě samému je odstup. Když vůvodně by vědomí bylo u sebe, tak k sobě nemůže přistoupit. Může k sobě přistoupit jedině, když jste nejprve od sebe vzdálen. To je odslaženost na slově v nízku, kterou si tady vlastně filologujeme z jazyka. No a tohleto vystoupení se sebe jsme je nazvali ekstazí, které pronáší potřebu. Ne, že bychom chtěli toto vytvořit ale s mystickýma stavama. Prostě ekstazí je vyčnívání, vystoupení se sebe, nebo ekstazie, když stojíme mimo sebe. To je přesně. A tomto postavení mimo sebe, tomto vystoupení se sebe, se setkává o pravdu. V pravdě se proto nelze stát jako k nějakému předmětu. V pravdě to není jedním z předmětů našeho vědomí. Ale jinak to je možné, to se o ten výraz, který se teprve problematice nepředmět na myšlení, neprdele nepředmět na konotací myšlení, o kterých jsme mluvili na podzim, ale nikoliv už tentokrát. Takže do nás totiž nečeká ještě jedno. Tím jsme si vymezili teda takový menší krok, podkrok k tomu, co nás zajímá, totiž řekli jsme si, že se zaměříme v té modrosti, tedy v městě v pravdě. Ale abychom nemůžeme soukat Pavlou, která si myšlenky o pravdě, že tedy musíme najít cestu. A ta cestu teda jsme odhadli tím, že vědomí se musí dostat mimo sebe. Že tedy jak v ekstazi vstupuje do prostoru, v němž se zkává pravdou. Nás tak ještě dřív, než se můžeme zadejvat otázkou pravdy, tak nás musí zajímat, jak to vypadá teda v té ekstazi, v té situaci, kdy vědomí je mimo sebe. Vymezeli jsme si myšlenkově tak reflektované vědomí je takové, které je schopné přistoupit k tomu kamenu, v důsledku toho, že bylo to schopno od sebe odstoupit. To je zjistit sebe odmístit a nechat se za sebou. Tuto schopnost odstupu od sebe musíme důkladně vyšetřit. Prvním krokem musí být otázka po pomadné prostoru, který musí být otevřenou odstupu od sebe. Kdyby tady nebyl prostor, volenej prostor, tak není možný odstup. Jak by mohla být možná ekstaze, kdyby bylo vědomí uzavřeno sebe. To vědomí nějakým způsobem musí mít kam ze sebe vylít, ze sebe vytoupit. Vědomí všem samo už je reflex. To jsme teda, to je věc, kterou jsme ještě nepřišli, tohle je novinka, jenom chvíli novinka. Vědomí je samoreflex. To těše na srdci nějaký aktivit. Nějaké praxe, která není praxí čmenkovou, praxí vědomí, ale praxí fyzickou. Přijde tedy původně a primárně o odstup vědomí do prostoru, kde předtím nebylo té ekstazy. Mění brž o opětovní odstup, o opakované odstupování do prostoru, který umožňuje, aby vůbec vědomých nikom, aby se konstituovalo. Není to tedy tak, že my bychom hledali prostor, kam vědomí již konstituované může ze sebe vystoupit. Mění brž, my si musíme uvědomit, že vědomí jako takový se mohlo konstituovat teprve díky tomu, že zroviny té pouhé akce, aktivity, je možný odstup v podobě reflexe. Už ta primární reflexe, která se vztahuje k naší aktivitě, k naší praxi, už ta potřebuje ten volný prostor. Čiže i bez toho volnýho prostoru, ne, že by jenom vědomí nemělo možnost vystoupit do sebe, ale to vědomí by vůbec nemělo možný, ono se může konstituovat díky té extazy. Čili extaze není v podstatě extaze vědomí, ale je extaze subjektů. A prvním produktem, prvním plodem extaze je jeho. Čili tohle je novinka oproti tomu, co jsme zatím mluvili, my jsme to pořád mluvili na úrovni vědomí a vidíme proč. Pak jsme si říkali, že vědomí je to, co je nám vždycky blízko, je nám dáno a všechno ostatní nám zprostředkováno. Čili tohleto je taková intervence od někud jinak jinům, že? A je tam trochu z logickýho hlediska vlastně s jedním těch těletek. Ale je to úžasný týden vědomí. Tady jsme vlastně taky chtěli, aby vědomice mohlo to konstituovat, tak musí být podstupná ve vůrným prostoru. A jak tam bude domoctovaná to vědomý aktivita? Ne, to vědomí samo je takovej typ aktivity, který se vztahuje k jiné aktivitě. My můžeme vidět, že přijdeme někam a navidíme takovou Merunu. No a tak se nás popadne nějaký takový blbej nápad, že rozeženeme se a kopneme závodnou stanecu, a Meruna to prostě... Ona to to už ze železa přidělá s něčem ale rádi ukopneme spášně. Tak vícekrát to neuděláme. Jak to, že to vícekrát neuděláme? No, jenom bychom zrefleksovali tu svou blbou aktivitu a nebudeme jí opakovat. My už od té doby víme, že to, co vypadá jako nič tam na tom místě, tak je to přidělá na nějaká koulení v železnách. A že teda ještě můžeme předávat, že jsme se zapadli do nohy. Jo, tedy, co to znamená? My jsme od těch aktivit, to je od toho, že jsme se tomu rozběrali a všuchli do toho, my jsme poodstoupili, vrátili jsme se do té aktivit a analizovali jsme, kde jsme udělali chybu, proč nás to bolo jebče. Chyba bylo tak, že jsme se pokládali bílně do zemí. Ale abychom tohle mohli udělat, tak jsme museli mít prostor, kam od těch aktivit bude jít. Takže my jsme mohli například reagovat jinou aktivitou, například, že bychom stefině to rozmlátili, nebo že bychom se tam složili do kůlička a začali brečet, nebo že bychom přišli do šoků třeba. Mně to takový pozor. Abychom to mohli uvědomit, lidský uvědomit, tak jsme museli vejít do jakéhosi prostoru, kam teď jsme vejeli. To taky samozřejmě může teda, třeba se vrne za ješkem, který on nikdy neviděl a pořád se opíká a od tý doby teda si dá na ješky pozor. Ale to je jinak. On na všechno tak... On neví nic voještí, on neanalizuje svou blbou akci, nezíská odstup od tý aktivity, nějaký refleksy a tak dále. To je všechno jinak. Ta zkušenost se tam tvoří jinak. Člověk je schopený rozebrat a vypovídat o tom. Je schopen poučit druhýho. A to nejenom tak, že mu ukazuje, aby ho napodobil, pročže mu to vyloží. Proč je schopen to vyložit sám sobě. Tohle všechno se popádá, že měl možnost od toho nějak odejít a projevit se na nějaký čas, na nějakou chvíli, projevit svou aktivitu na úrovni, která je jediná než ta úroveň koupání do údajnáho míče. No a tohle to, že tu možnost má, tím je konstituováno jeho vědomí. Takže kdyby tu možnost neměl, kdyby ten prostor tady nebyl, tak on nemá možnost si to uvědomit. To uvědomění je možný díky tomu, že tady ten prostor je. Jaký to je prostor, to jsme si zatím neříkali. Jenom nový kálo pro tyto vědomí je, že to přijde o prostor, který je nějak přes vědomí a do kterého to vědomí může ze sebe odejít. Můžeme říct, že to je prostor, do kterého musíme odejít my, aby se naše vědomí vůbec mohlo konstituovat. To je ten posun pro tyto, o kterých jsme zatím mluvili. A samozřejmě potom v každé další akci svého vědomí do tomto prostoru vždy zdovu odchází. Ten prostor je na nám v dyspozici. Ale ten prostor původně je k dyspozici tomu, že to vědomí vůbec měl konstituovat. Tím zároveň je řečeno něco, co jsem tady nechtěl říkat, ale to to vyplývá už nepředmětně, jsem to řekl. Protože to vědomí, když jednou ze sebe výjde, tak vždycky spadne zase zpátky. Nějak se dostane zase zpátky. Takže nemůže jednou pro vždy dostáhnout z toho extatického stavu, nebožste extaze vždycky se zase vrací někam mimo ten prostor, z něhož zase musí do toho prostoru se pokoušet pronikat příště. Čiže to pronikání do toho prostoru je nutné vždy znovu. Není to tak, že by tam trvalitem bylo. To je ostatně zní. Větské ráno neznáš, že se to nepatří, to se mnohem nepatří, poněvadž to nám něco vypovídá o světě slova, o světě řečí. Světní řečí není město, kde když jednou kam vejdeme, takže bychom v tom zastaví, z toho vypadává. A udržet se ve světě řečí, stát se obyvatelem světa řečí, není jednoduchý. To manitě skutečně z toho vždy znovu vypadá. A i my velmi často z toho můžeme vypadat. Je to k tomu potřeba za potřebu určitěho usilí, abychom se v tom světě slova, světě řečí udrželi. Asi tak, jako je potřeba výjiry k tomu, abychom chodili po hladině vodní. Když najednou se znamená, že ta energie naše slábne, tak z toho světa řečí. Proboříme zase do toho, co je tak před třeba. To je jeden aspekt věcí, o které jsme nemluvili. Jsme se tím o jiném aspektu, protiž já jsem svět řečí, vlastně poliká všechno to kolem, jak se do ní vstavujeme, však dostají dvě jednostavící věci. K tomu je potřeba usilí. Jednou stažené do pěta řeči, tam není se trvačit. Musíme být zdržováni. To znamená, když jazyk v okleslé podobě zapomene na něco, opomíní to, ztratí to ze svýho obzoru, tak to z toho světa mluvy skutečně vypadne. To rozlišení je možný, když rozlišíme mezi mluvou a řečí, což jsme dělali minulé, ale teď to ještě nezaukladováváme. Řekli jsme si, že nejde původně a primárně o odstup vědomých do prostoru, kde se tím nebylo, ale o takový odstup do prostoru, který umoříme, aby vědomý vůbec vnikl. Čili primárně nejde o odstup vědomý, mimože o odstup subjektu, který tím, že odstoupí do tohoto prostoru, se stává subjektem vědomým. Namývá vědomí. A o všem takto postavená myšlenka v sobě se jistou vážnou nesná. Nemůžeme dost dobře vycházet od něčeho jiného, než je vědomý. Protože jako všechno ostatní děti, to, z čeho bychom takto chtěli vycházet, zase je dáno našemu vědomí. A proto v tehle krátkým exkursu musíme považovat jako cizické leso v tom našem postupu, bol pořad za cizické leso, protože ten postup logický je, že vycházíme z toho, jak je si vědomí dáno, jak o sobě žijí, jak si samo sebe uvědomuje. A teprve po tom extrapolací můžeme dojít postupem svého vědomí. To je to, co je velmi znám dáno, že teprve postupem svého vědomí, která je za cílí jako postupu, můžeme dojít k hypotéze situace, která to byla před konstitucí vědomí, a když vědomí ve své sebe konstituci muselo a mohlo být, když se muselo a mohlo konstituovat, čili ten logický lapsus je v tom, že my jsme teď mluvili o konstituci vědomí, situaci, která nám není dána jinak, než sebe vědomí. Takže to je ten ten logicky lapsus. My se nemusíme všem vždy držet logiky. Logika je taková účelová záležitost, to je určitá opora. Některé velmi vážné věci se mohou a někdy musí říkat napříč logika. Ale to nemůžeme začít na začátku ukončit. Samozřejmě každej moula takhle může teda argumentovat, že my musíme přesně vědět, ovládnout ten způsob logické argumentace, abychom věděli, kde jsou její meze. To, že logika má nějaký meze, nemůže být zámiňovaná, nemůže být pejblová, proto abychom se na něj vykašlali. To je takhle. Zatímco třeba přírodní vědy na tom městském konceptu. Stavní jsou teorii proto, aby řešili konkrétní problémy. Podstata vědy, a to těla říká Masaryk, já vám to zdávám za pravdu, podstata vědy je aplikační. Nikoli teorii. Teorie je soukromá zážitost vědy. Teorie může být takovou nebo onakou. Jde o to, aby byla dobře vypracovaná, ale rozhodující, aby ukázala, se ukáže. Tedy nemá smysl se přijít o principy. Je docela myslitelný, že někomu někdo vyjde z úplně jiných principů a celkem za to není nutno s ním polemitovat. Důležitá věc je taková, jestli on ze svých principů vyprodukuje víc než já. Ideál vědy není správnost principů, nebo již maximum vědce. Upozorňující vědy. To není hledisko-filosofické, ale pro mě by to tak platí. Může být skvělej, sebe skvělejší teorie, když se lže na nějakým faktu, tak bohužel musí pryč. Už se může pryč jedně té, když máme jinou teorie, která ten fakt vládne, vyloží, která ho pojíme do svý koncepce tak, že tam se ní, že není například. Pokud žádná jiná není taková teorie, no tak ta původní teorie se drží a tohle je výjimka. To je ten těžký případ, který pak leží při příjemných věcům a příjemných věcům na zemstě. Ale celkem za to, pokud přijde nová teorie, no tak dělejte to právě, by měl bez lítosti opustit své dostávaní teoremické názory a přijmout novou teorii. Čas od času se tak ve vědě děje. Samozřejmě je to hodný boj, protože patří k podstatě člověka, že se nerad zdává do svého přístupu a že to přihlední všechno zachraňovat a tak dále. Spousta lidí si navíkla určitě, co jsem myslel, tak když přišel třeba Einstein, že to neuznávali, protože to odporovalo jejich názoru. Odporovalo to principum, který pomožívali za nepotřičitelem. Ale to nevěděl nějakým lidem. Já teď bych zase vyšel z etimologie a ukázal, co je skrytové slovů danosti. Na první pohled se může dát, že probědomí je rozhodující to, co jemu dáno. Konec konců, když zkoumáme vědomí, tak nám nikdy nejde o hříší přístup. Pokud vyšlo, tak jsme psychologové. Ale pak nám zase vůbec nejde o to, co je pravda. Tak je poznání. Buď teda nám jde o určitý vnější podoby, vnější formy vědomí, anebo nám jde o to, co je před mně ten vědomí, nebo co je pro vědomí dáno, co je danost. Myslím, že první knížku takovou větší, podávkejch časopiskej článci, napsal Bergson čas a sloboda, jestli to máte někdo, to je všem podtitul. A původní titul je Donez immédiat de la conscience. O bezprostřední tatež vědomí. Je to strašně zajímavá věc, dvojice komplikovaně a úkladně zpracovaný skutečně, teda perfektní vědomství a dobrých dopředčí. Vyšlo to někdy v 46. konceptu, takže je to možná čítský. Když nám jde o poznávat kvality vědomí, tak se zabýváme obsahem vědomí, v tom smyslu, že se zabýváme daty danostní vědomí. Vědomí se zajisté stavuje k tomu, co je, co mu je dáno. Ale proč vůbec mluvíme o tom, že je vědomí něco dáno? Kdo nebo co tu našemu vědomí něco dává? Je tomu v skutku tak, že věci se našemu vědomí sami dávají? Je tedy ve věcech něco víc, než jenom, že jsou? Tady spokýbnujeme to, co je tak běžný, tak součástí běžného umímí, že věci jsou inertní, že jsou netečný vůči nám. Ony vlastně nejsou netečný, ony se nám dávají. Je v nich tedy nějaký vztah k nám, k našemu vědomí. Ale co vlastně vede věci k tomu, aby se k nám sáhly, aby proníkaly k našemu vědomí, aby se našemu vědomí dávaly? V tom běžném pojetí věcí je jakási nezávislost na nás a na našem vědomí. Dokonce jakási netečnost jsme říkali. Inerce vůči nám a vůči vědomí. Jak jsme si předpomínali třeba toho Inglese, ale není to jenom on, která je skutečně taková, jaká je bez veškerého vztahu k nám. A zejména bez jakéhokoliv ničeho přičiny. Na tom je velice pěkně kosík, který ukazuje, jak vlastně ideálně vědět svět z člověka. Všechno poznat tak, jako kdyby člověka nebylo. Na tom našem poznání je vidět ten člověk, tak už je to subjektivní. A my chceme objektivní poznání. To je tak, že to je neodlivněno tím, že vůbec někdo kouká. My chceme vidět věci tak, jak jsou vidět bez koukání. My chceme poznat, jaké jsou bez poznávání. My lidi chceme ten svět mít tak, jak je bez lidí. To se nedá říct, že při homo non da returis. To je to takový deus. Dobře, ale dal by se to? To je ideál věděcí. Ideál věděcké objektivity je poznat věci, jak jsou nezávisle na člověku. Což je poznat něco, jako kdyby to nebylo poznáno. Počtu poznání je závislí na člověku. Poznat to, jako kdyby to nebylo poznáno. To je taková vschodní ideál. Když tedy to povím věci palešinů a potřebuje revize, máme opravdu mít za to, že věci se k nám nějak stavují, že nás oslovují. Zajímavý je, jsem předčasem mluvil s jedním z těch starších letitým přítelem. A on mě říkěl, jak se uvažoval, jak se zamyslel nad tím, jak věci vůbec nejsou nepečným a tichým. Tak kde to nastává náš básní zmysl, myslím, v OKR. Vůbec ne. Věci je mě řvou. Ze všech stran na mě řvou věci. Dáme opravdu, že už je nastavují, abych tam za toho skonul. Dáme, vede vržel. Dáme, tečekolautek. Všechno to na mě řve a já nevím, kam jít dřív. Věci si nás podmanujou. Věci si z nás dělají slouhy. My obskakujeme auta, obskakujeme chatu, obskakujeme všechno v pitě, kud smečíme, vysáváme. Furt nějaký kraviny. A to jenom proto, že ty věci nás řvou. Ty věci nás otročou, ty věci nás terrorizujou. Není na tom něco. Je to tak, že věci jsou nepečný. Věci jsou prostě nějakou kompletní předmětykovaná. Tohle je zajímavé. Není ten bojem věci jako nějaký objektivní danosti, nepečný, jiné. Není to, co ty chceš. Ale tady jsou ještě přítomné dvě roviny. Jedna rovina je ta, že věc může být zvýznaměná v rámci osvědy. Nějaké živé bytosti. Třeba pro mouku je celkem nezajímavý rozdíl mezi stolem a živým. Ale je velmi důležitý rozdíl mezi cukrem a solím. Na ten cukr chodí mesad, ale za solí nejede. Pro psa se židle nebo křeslo stává významný potud, že se tam krásně může vyleze a zatočí se do kubíčka, je to jeho křeslo. Je to nepochytně jiný význam, než to má to člověk, ale už se to blíží. Je to nic jiného než pro tu mouku. Takový věc významní v rámci osvědy, to je jedna věc. Samozřejmě, že i pro třeba lišku, řve, takový nějaký malý zejček, který se právě vybatal ze strechu, někam píká, že už je odmanýky. Máme lišku pro lišku, je snadný, tak ten zejček u mě řve. To vlastně není věc, je ono. Já to kozu teda, mrkev. Ta řve. To je taky významný vlastně, mrkev. Vidím tady takový, jak my máme po moudrosti, po poznání, a nikoli po té věci. Teď, když ty věci ale řvou a zatročujou mě, tak je to takový, že všichni poznávají moudrost, všichni stavují, to myslím, že ne. Právě teď dělám tenhle rozdíl. Teď mluvím o tom, že to může být významný v rámci osvědy. A tam s tím poznáním velmi má to dělat. Protože je to má potrava. Tak to na mě řve, že to mám težet. Nebo že ta jedovatý, ta trava se výjíbalcům a rámci pasení, spásání louky. To je jedna věc. Tedy tohleto významnění je něco jinýho, než tyto zaparvené, přednačené a kůzumé bytosti. Neorgany. Ale pak taky věc se může významnit úplně jinak. To je, můžete výjevit, ukázat prvé podloby. Ty koze vůbec nejde o to, jaká je prvá podloba bytostného určitých mrtve. Nejúplně o krve. Ta jde o to, jestli je sladká nebo není, jestli je lepší nebo horší. Koze je moc nádherně vybrat. Ví, že třeba mrtve odstáváme z babičky, že je tady koleg číneš, když se dostává doma na krve, nebo nebo tak. Ale jde čistě o konční mrtve. Nejde o to, aby se mrtvě ukázala v pravé podlobě. Jenže, co to je pravá podloba? K čemu to je, teda? Dá se to jíst? To je řekla koza. Co to je pravá podloba? Není to tedy ta podoba, kterou má věc sama o sobě, představí přidání a ubrání, toto anglosahovské onetrende, to není ta pravá podoba. Zdeš, kdyby to byla pravá podoba, tedy kdyby pravá podoba věci byla tam, kde je věc zbavena všech té významění v rámci různého světu, všech subjektivní významů, které jsou na něj přivěšeny, tak by to předpokládalo, že každá věc je ním, čím je. To ostatně vyplývá z toho, jak to řekl ten Engels, nebo jak to samozřejmě nepředmíněl, ale jenom to, co Engels tady vzpomínal. Poznat pravdivě znamená poznat věc, jak je. To znamená, že ta věc je vlastně otomě, plně, sama o sobě, že je jednoznačná. Na naše zkušenost nám přece praví, že takovou jednoznačnou zkušenost, skutečnost úplně nenajdeme. Skutečnost je mnohoznačná. A zejména, když uvažujeme dějně, dějově, že to, co se stane v jeden okamžik, to nikdy není jednoznačné. Je to mnohoznačné. A teprve v budoucnosti to dosahuje takový, takový větší jednoznačnost. Když něco uděláme, nebo se něco stane, tak to není hned dáno všechno. Není dáno, čím se to stane třeba po stoletech. Když Hitler přepadl Polskou, tak v tom nebylo dáno, že Francie vypovívá. Právě tak mohla nevypovědět vám. Francie mohla se vykašlat na Polsku tak, jako se vykašlá na nás. To byl risk tvořit teraz. Když ještě posichroval tím, že se domluvil s utolikým zlazem se Stalinem, že si Polsku rozdělají na dvě půlky. Byl to risk. To, že Francie vypověděla Německu válku, to tím ještě nebylo dáno, že za necelý rok bude okupována. Tak tím nebylo dáno, že se Francie úplně zhrubí. To byl dáno ještě jiným, ne tím, že vypověděla válku. Že ona nám tím nezapřipravená bude. Já teda bych nikomu nechtěl rozdívat. Já nemůžu. Ale tím ještě vším nebylo vůbec dáno, co to bude znamenat po konci války. To, že Radeko brzy po nástupu na prezidentské úřady se vykašlal na ty lidi, kteří mu pomohli v návratu do politiky. Odhodil je, dokonce pozavíral ty generály z Alžíru. A už zavřel a skončil válku v Alžíru. To v tu chvíli se mohlo jít, bylo velice neoznačené. Pro ty generály to byla šílená drada. Pro Alžíř, pro Alžířany to bylo něco, čemu nevěřili. Pro Francouze to byla porážka. Pro jiní Francouze to byla nezbytnost, protože Francia už na to neměla dál bojovat. Ale Degauillež to udělal, protože měl plán, jak toho využít. A jak postavit Francii na nohy. Což bez toho nebylo možné. Kdyby šlo postavit Francii na nohy bez uzavření míru v Alžbíru, tak já myslím, že Degauillež v žádném případě by nesustalo bojovat. První věc byla, jak se takhle, tak to všechno záleží. Nakonec se teprve ukáže, jestli udělá dobře, nebo nemůže udělat dobře, co to vlastně znamená, že uzavře ten mír. To není hned v tu chvíli. Proč to není hned v tu chvíli? Protože ta udělalost se stává tím, čím jest stává se sama sebou. Teprve v budoucnosti, kdy na ni různý lidi a různý společenský zkušené skutečnosti navazujou, nějak na ni reagujou a teprve jí dotváře. Teprve v těch reakcích se to udávno stává tím, čím jest. S malištvostí nesouhlasím a sice s tím, že by Alžířeň na to koukali, prostě jako s velkou věrou mám natočenou řeč Degauillež, když přijel do Alžíru, no to byly super ovace. To bylo okurčení prostě tím, jako on si tam... Ano, ale spousta Alžířanům tam tušila nějakou zrnu. Aha. To bylo teda samozřejmě... To byl těch generálů. Ne, ne, ale oni měli tak velkou nedůvěru ve Francozé, že i v tomhletom začali hledat nějaký potvůr. Ale byl to vosobný. No to jo, vosobný. A tím Karážem. Nebyl měn si Karážem. Protože de facto on táhl s těma generálama. A najednou on přinesl mě. To je politické. On předtím proměr nebyl. On si dá velkýho majzla a věří, že je proměr. Najednou, teprve když získal pozice, to jenom zavřeli ty svý kamarády, co mu pomohli do sedla. Víte, od takovýho člověka, můžete čekat od toho. On ji dál největší ultimatum, on to nepotřebuje. On ji dá ultimatum ve chvíli, kdy to oni nečekali. Oni čekali, že naopak tím, že mu pomůžou do funkce prezidenta, takže on likviduje všechny odporu k tomu a že konečně prosadí, aby Francie rozbila veškeré veřebnosti.