Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
16. 6. Naprosto na začátku. Tak, jak víte, podstatá té knížky, nebo taková hlavní teze té knížky je, že člověk žije jakoby ve dvojím světě, totiž, že jeho postoj je dvojí. Čili to znamená, vzhledem k tomu, že každý postoj nějakým způsobem strukturuje tu schutečnost vůči kníž je postojem, takže ten postoj, když je dvojí, tak vlastně strukturuje ten svět dvojím způsobem, takže to vlastně je dvojí svět. Tahleta teze je vlastně určitou aplikací toho, o čem jsme si v jiný souvislosti kdysi říkali, co to je osvětí, povaha osvětí. Myslím, že to tam bylo při tom nepředmětném. Ta myšlenka je taky samozřejmě zase starší, ale byla na biologické rovině rozvinutá hlavně školou von Exkilovou. To je přelom století, už teda vlastně začátek tohoto století spíš. A píše se to u-e-k-s, u-k-l-l. No a ten tam zaved, takový přísně myšlený pojem, slovo bylo staré samozřejmě, to je asi jako od naše okolí, tak němci říkají umwelt. Ale on to jaksi promyslel, definoval, nebo soudem nasoudil velice přesně, co to osvětí. Patočka začal překládat osvětí, čili při tom trváme. To je velmi hezký slovo, to osvětí, protože to znamená, nebo můžeme to etymologizovat umněle, jako osvojený svět. Osvětí je osvojený svět. No a zvířata totiž nejsou schopní, ale teda samozřejmě rostliny živý bytosti, nejsou schopní žít ve světě, nebo dokonce na světě, jako člověk. Ale jsou uzavřena v osvětí, který sice nemá pevně, většinou nemá pevně vymezené hranice, někdy je má dost pevně vymezené, ale většinou teda ne. Ale jde je konečný. Je konečný a funkcionálně, ne prostorově, ale funkcionálně naprosto omezená, nebo přesně řečeno je uzavřeno. To je daleko lepší termín než omezená. Nemá žádné meze hranice pevné, kromě těch případů, kdy zvíře si značkuje svůj revír. Tak pak to má charakter opravdu mezí. Ale je otázka, jestli značkovaný revír je skutečně osvětí. Pravděpodobně osvětí je širší, než ten značkovaný revír. V každém případě ale to osvětí je něco, v čem to zvíře je takřka za kleto. Zvíře může posunout hranice svého osvětí, ale nemůže z toho osvětít ven. To je úplně jiná situace, než situace člověka ve světě, nebo lépe na světě. To je krásné, že česky se dá rozlišit ve světě a na světě. Ve světě to znamená už zavřet ve světě. Na světě to je určitá taková volnost v tom, že člověk je na světě, narodí se na svět, a ne do světa. Narodí se na svět, přijde na svět a žije na světě. Ne tak, že by byl už zavřen do světa, ale žít na světě znamená žít v otevřenosti světa. Svět se liší od osvětí tím, že je podstatně otevřen. Ta otevřenost není ovšem, to už chápeme z toho, co jsme si dosud řekli, není jakousi výbavou toho světa, který je kolem nás. Poněvadž to, čemu my říkáme svět kolem nás, to je vlastně už velice komplikovaný důsledek důležitýho přístupu, myšlenkovýho i praktickýho. Zejména ten svět kolem nás, jak my to dnes chápeme, zejména od dětství jsouce vychovávání a vzdělávání v té technické formě přístupu ke světu. My máme tendenci, když se řekne svět kolem nás, tak je to teď koberec, láhev, židle, stůl, osvětlení, místnost, dům, schody, ulice a tak dále, město, jak to tak líčí třeba vajdet v tý nesmrtelnosti na začátku. A takhle furt dále až galaxie, supergalaxie, systém nějaký, velká kupa galaxií, až na konec. Všechno, co teď se jmenová, to jsou všechno věci. To je příznační. Takže to, co říkáme svět kolem nás, my jsme naučení tomu rozumět, jak jí musí, jak když si Masaryk říkal, když si přečtete, je to já myslím v prvním nebo druhém ročníku naší doby, kterou vydával Masaryk, jak je známo, tak u Leichterů, tak tam Masaryk má na pokračování okolovou studii, jmenujeme se to růkově psichologií. Myslím, že je to nějaké cácno. A teď mám pochybnost, jestli se tam opravdu jmenuje. Ale to nevadí, když tak se podívám extra, to vytáhnu a pak to zjistím. A tam je mnoho různých, a myslím, že se tam jmenuje, mnoho různých věcí k tomu, tak základních, takových přístupových. A mimo jiné tam říká, že svět není skladiště věcí. To je přesně to, co my jsme naučení, od malička jsme naučení chápat jako svět, jako skladiště věcí. Všechno možné tam je. A teď tam se vyvíjejí ty stahy mezi těmi. V podstatě teda, co je ve vesmíru? Všechny ty vědomy a ty subatomáty částice, až ty galaktické nějaké velké soustavy. Všechno postupně v jerarchii, od nejmenšího po největší, ale jsou to všechno věci, předměty. Tohle to právě zastírá tu základní situaci otevřenosti světa. V čem je svět otevřený? To je lidský svět. V čem je otevřený? Na rozdíl od uzavřenosti o světí, v kterým je uzavučeno každý zvířek. A každá rostlina, každá živá bytost. S výjimkou těch bytostí, které, a to už jsme si říkali, čili to mohu použít, s výjimkou těch bytostí, které vstoupily do světa řeči. Ta otevřenost světa se otvírá člověku přes otevřenost světa řeči. Svět je mnohorstevný a ta nejzákladnější vrstva světa je řeč. Teprve přes otevřenost řeči se otvírá člověku i svět. Do té doby, dokud lidská bytost která ještě nebyla vlastně člověk, žila bez řeči, tak byla v osvětlí. To, čemu říkáme, že se člověk odcizil v přírodě, že vystoupil z přírody a že se stal nepřirozenou bytostí, jak třeba říká Wergon, to je ten moment, kdy v něm člověk vykračuje z uzavřenosti svého osvětí a vstupuje do otevřenosti světa řeči. Tedy otevřenost světa se člověkům otevírá přes otevřenost řeči. Nebo jak jsme říkali, otevřenost světa řeči. Aby bylo jasný, že rozlišujeme řeč a jazyk nebo řeč a mluvu. My jsme schopní mluvit díky tomu, že pobýváme ve světě řeči. Kdo nepobývá ve světě řeči, nemůže v pravém smyslu nic říct, může jenom mluvit. To je asi tak mluvit, jako když vidíme v televizi, když vypadne zvuk, jak tam někdo, jasně vidíme, že mluví, jenže neslyšíme nic, nerozumíme ničemu, nejsme schopní to odezírat z pohybu úst. Mluvíme, že mluví, ale nevíme, co říká. Když papoušek mluví, nemůžeme vědět, co říká, protože ani on sám neví, co říká. Podmínkou toho, abychom pochopili, že někdo něco říká, je, že jsme schopní zaprvé my tomu rozumět, že on skutečně něco říká a že nejenom nemluví. Tak ten svět se nám otevírá přes svět řečí. To znamená, že náš pobyt ve světě pouze osvojeném, ten termín osvětí vykládaný umělou etymologii, jako osvojený svět, je výborný proto, že tam je, při zdůrazněvání té osvojenosti, je tam prvek subjektivity. Osvojený svět, to je, jak vypadá z našeho stanoviska. Pro moluchů vypadá tento, tato místnost vypadá úplně jinak, je jinak strukturována, než třeba pro netopejra, kterýho jsme tady jednou měli, nebo pro kočku, nebo pro lasičku, pro ní zase rozhodující, jak jsou tam ty škůliny pod nábytkem, na rozdíl od kočky, která tam nemůže, netopejra to nezajímá, taky toho zajímá, zásady nahoře, kde se zavěšová. Každý to zvíře si osvojuje, ten týž svět, totéž okolí, si osvojuje jinak. I ten prvek osvojenosti znamená zároveň prvek jisté subjektivity. Člověk, když ještě žije osvětí, a to každý malý dítě se vlastně, když se narodí, tak se narodí do osvětí. A ne tak, že se narodí na svět, my to tak říkáme, ale to je proto, že příliš spojujeme dvě věci, přeskakujeme v určitou důležitou etapu a zapomínáme, že když se dítě narodí, takže to není vlastně ještě člověk, že se člověkem teprve musí stát, že vlastně je osudem každého člověka, že když se narodí biologicky, tak ještě ho čeká znovuzrození, takové jim se stane člověkem. Což není to znovuzrození, o kterém mluví Ježíš samozřejmě, to je ještě zase další znovuzrození. Mimochodem je jasný, po tom, co jsme si až dosud řekli, když už teda o tom znovuzrození, jak se o něm mluví v Anglích, mluvíme, že tam jde o vstup do nového světa. Musíte se znovuzrodit, tzn. musíte vstoupit do ještě jiného světa, než v kterém jste. Teď je otázka, jaký to je svět, ale to je evidentní. Ten svět totiž je ohlašován, čili není problém, který to je ten svět. To je ten svět božího království, který už je tady, ale ne tak, že by vládlo všude. Je všude tam, kde jsou splněné jakési podmínky. A ty podmínky jsou ze strany člověka v tom, že on na sebe tu vládu nebeskýho království bere. Takže, že ji už jednak sám respektuje a jednakže se skutečně v tom světě chová, jako když dobře ví, kdo tady má poslední slovo. Čili to je vlastně totéž, jenom na výšní úrovni, ale je to totéž, co dělá to dítě, když vstupuje do světa řeči. To dítě se narodí do osvětlí. V tom je usavřeno. A když vstupuje do světa řeči, tak vlastně přijímá pravidla slova řeči. To dítě může odmítnout, která samozřejmě normálně nikdy neodmítne. Proto teda musíme přijmout království boží jako pacholátka, protože to není tak, že bychom uvažovali, jestli jo nebo ne. Jako pacholátka to znamená, že prakticky pokud jistý podmínky jsou normální, tak to dítě začne mluvit. To znamená, pokud jsou jisté normální podmínky, tak člověk prostě vstoupí do království, tak se prostě znovu zrodí. Není otázka, že by se mohlo rozhodovat, jestli jo nebo ne. Prostě je třeba, jde na ně přijmout, tak je prostě přijímá dítě. No a samozřejmě to je možné jedině, když ta aktivita není z nás, ale všechna aktivita, která je z nás, je odpovědí na aktivitu, která není z nás. Jak jsme si ukazovali, matka oslouhuje dítě, to dítě před sebou nemá ani předměty, nos, oči atd., z kterých si skládá matku, ani neumí písmenka, nebo hlásky, nebo slabiky, z kterých by si skládal nějaký slova. To dítě má tu matku před sebou. A zejména teda v tváři. Před sebou má tvář, kterou vidí přímo, rovnou, a teprva z tohohle, že se vůči tomu druhému, to je s matce, která se k dítěti přiblížuje, sklání jako k člověku, ačkoliv to člověk ještě není. Díky tomu udělá ten první krok, vstoupí do světa řeči, komunikace s matkou, a do světa v něm si postupně uvědomuje, že komunikace s matkou nespočívá v posůlcích, v napodobování, ale v rozhovoru o něčem. Tam se otevírá ta možnost o něčem se domluvit. Teď tohle vlastně schrnoují všechno, co jsme si říkali minule. A do tohohle nám říká Buber některé věci. Tak především vykládal jsem, proč jsem se zmiňoval o tom X-Killovi a té jeho škole, že je to proto, že tady se píše, že svět je pro člověka dvojí. Ne tak, že by v jednom tom přístupu tohle osvětí, a v druhém ne. To je obojí svět. Je to svět pro člověka, to znamená, to už je bentus osvětí, vykročil ven. Ale přesto je možný jeho postoj vlastně ve dvojí formě. A Buber říká, jsou taková slova, kterým můžeme říkat základní slova. A ta základní slova říkáme svou bytost. To je to, s čím přichází matka před dítě. Matka se nepokouší sdělovat dítěti něco, a to tak dlouho, až ono to rozšifruje. To je úplně něco jiného. Matka říká základní slova celou soubytost. Tady je jasný, že Buber má na mysli nějaký zvuk, jestli základní slovo je táta. Tady vás zvykem, že matky, aby to nevypadalo hlbě, tak učejí vyslovovat své potomky hlavně táta. Mají takový dojem, že ve chvíli, kdy dítě, a ono na tom něco je, ve chvíli, kdy poprvně dítě řekne táta, tak ten táta bude navěřit, že to jeho dítě. Takže je to furt takový divný. Pěkný náhodou, pokud máte s tím zkušenosti, na tom něco je. Honza Šimcel jednou říkal, že člověk může být na to nevím jak připravený. A furt říká, no jistě, děti vlastně mnoho, některý z nich jsou mí. Ale ve chvíli, kdy to veme jednou vážně, že to jsou jeho děti, mu něco lupne zvedně, on už je nebere jako ty druhý. Na to má dost zásluhu to slovo táta. Prostě je to tak, že i to malý dítě, když to řekne to první slovo, a zejména když se to jen naučí do papoušice, tak já neveme mě to za srdce. Když člověk už vidí, že tam jsou různý osoby a nic. Máma tam je a nic. A teď nám člověk přijde a dítě rozjasní zraky. Už bylo otrávené, pak až tetíčky očumovali. A kdyby někdo očumoval, koukal, kdyby dáta. On dáta skutečně přijde. No to člověk už neunese. To je okamžitě v nebesích. Tedy je to zajímavé, když si toho dost všimneme. Samozřejmě do jisté míry je to pokořující, že člověk závisí na takovéhle věci. Ale na druhé straně, jaký to slovo má obrovskou moci. To slovo, které vyjde z úst dítě té, nemluvně té prakticky, vážně ještě vůbec není schopný nic. Vůbec vůbec vyžvatlá. A ono má takovou obrovskou moc. Jinou, protože to dítě to říká celou větostí. To nezáleží na přesné výslednosti. Nezáleží na patlavosti. Nezáleží na mnoha jiných věcích. A je to, že to dítě se do toho vloží celý. A ta moc je v tom, to ne, že si to člověk vymýšlí. To není, že mu hlupne v beně na základě něčeho. To by mě mohlo být prostě třeba takový stanektický šok. Příslušnej, přesně vmířenej, na nějaké místo tady leže, nebo elektrodomu nějakou. Ne, ne, ne, to je, tady před mnou je druhej člověk. Ten člověk se stává člověkem. Teď pro mě se stává. Matka nějak ví o tom, že to její dítě je člověk, ještě dřív než to dítě se narodí. A ten otec to nějak nevážně. To je taková určitá zavostalost. Prostě mají delší vedení. Ale je vidět tam moc toho slova, že to slovo to všechno udělá. Najednou to postaví na celou, celý to postaví na novou bázi. Já mám v příbuznictvu teď jakýhosi, takovýho švagra, kterýmu se narodila druhá holka. Brňavá. A on jí prostě nebere na vědomí. Ta holka ještě nemůže mluvit. Ono jí je kolik? 4 měsíce. Samozřejmě může mluvit. On prostě ji vůbec nevidí. Když přijde nějaká naštěva, tak dělá nějaké ty posunčičky. A ty tudle a tak. Ale komunikuje jenom se svou starší. Samozřejmě je to už nový. Samozřejmě situace se radikálně změní. Některým tu připadá teda, že to je takový nespravedlivý. Já mě například... Nebo kdo to říkal? On je na něj, jako kdyby jí neměl. To Petr nebo já nevím, kdo to říkal. On je na něj a říká, co pak dělalo naše děťátko. Myslím tímto staršího. Situace se radikálně změní ve chvíli, kdy matka vyzve. Vyzve, aby vstoupila do světa řečí. To se podaří. Samozřejmě matka důmyslně naučí první slovo, pokud se to podaří. Naučí říkat táta, která má bavit otec dvě děti. To je to, co znamená základní slova. Říkáme svou bytostí, jak pravý úr. Zároveň říká, že základní slova neoznačují věci, nebož poměry. To je evidentní. Samozřejmě, když to malé dítě řekne tata, už konečně zná název pro toho pána, eventuálně Fouzatýho, co se tam tak často komíhá kolem, ale vysloví, co si podstatnila, totiž ten vztah mezi sebou a Fouzatým pánem. To není označení osoby. To je vyjádření stavu. Základní slova neoznačují věci, nebož poměry. Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně. To není prostě támhle nějakej ten pán. Víte, jak je to základně? Každý cynismus je lidskej. Když se říká, každýho pána pozdrav, nevíš, kde je průdebník. Jak je to základně nelidské? Protože tady se označují lidi. A ono vůbec nejde. To základní slovo neoznačuje pána nějakého zatatínka. Výjádřuje vztah. Dává výraz v stavu. Základní slova nevypovídají o něčem, které neznamená nic. Teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. To znamená, že ten otec skutečně v tu chvíli stává otcem. Poněvadž to malý dítě řekne táta. A je příznačný, že pokud rodiče adoptujou naprosto vrňavé, čerstvě národní zemí dítě a to dítě řekne jednou táta, že je pouze adoptivní otec. To prostě spadne do toho a je takový otec. Pokud to je lidská bytost normálně, tak si stane, že má na to nějaký odpor. Třeba sám byl odpochován trochu deprimovaně, že pak tenhle kontakt... A i za normální úkolností, když to taky stalo, ale prostě cizí dítě na hřišti jdou někde, a teď přijde s motrýma očíma takhle obdivalenýma, jak bambule u bačka, se například koukne a řekne táta. Nikdy jsem to dítě neviděl. Ono nevidělo nikdy mě, ale mě to úplně rachne za srdce. Tedy to je konstitutivní, to, co dítě řekne. To není tak, že tady je nejdřív nějaká objektivita a to dítě to nahlédne a nazve. Ale to dítě tím, že řekne táta, tak tím vlastně teprve země toho táta udělá. V lidském světě. Teprve vyslovení základního slova zakládá bytí toho, co vyjadřuje. Základní slova říkáme soubitost. No a teď on tam říká ten dvojí vztah ke světu, který vlastně struktuje dvojím způsobem svět a tudíž vlastně struktuje ve dva různé světy. Tato podvojnost světa má svou paralelu v podvojnosti základních slov. Přičemž tady ještě navíc říká, že základní slova nejsou jednotlivá slova, ale slovní dvojice. Ty slovní dvojice můžou být buď já, ty. A to je to, co dělá to malý dítě. Když řekne táta, když říká támhle ten chlap, to je můj otec, nebo co se dá dělat, beru na vědomí, že je můj otec, nebo takhle nějak. Níbrž to dítě se obrací, když říká tata, tak nikomu nic neoznamuje, níbrž obrací se na tu bytost před sebou, na tu tvář, která se k němu obrací, můj dětí. A komunikuje s ním, tím, že říká táta. Je jedno, co říká, jestli říká baba, táta, jak to ještě říkají Francouzi, kteří nevybablují, víte to někdo náhodou, asi jaký papá, nebo takhle. Na tom nezáleží, ten zvuk je fuk. To rozhodující je, že se tak jakýmsi slovem otevře to dítě tomu noci a otvírá se mu s takovou základní důvěrou, že ten otec už předtím je otevřený tomu dítě. Otec přichází samozřejmě ke mně, k dítěti. Není o tom pochyby. Já se nekoukám kolem, jestli náhodou táta nehledá někoho jiného. Prostě vidím ho takhle. Takže konstituuje to tento základní vztah. A tedy je tam to ty, já ty. To není já on, nebo já on. No a tady říká teda Gubr, že základní slovo já ty lze říkat jen celou bytostí. To nejde říkat na půl. Jen celou bytostí. On říká, předtím základní slova říkáme svou bytostí. Na tom trvá. Ale ještě je otázka, jestli to říkáme celou bytostí, anebo jenom kusem bytosti. Částečně. Tak základní slovo já ty lze říkat jen celou bytostí. Tam do toho jako bytost vstoupím celý. Naproti tomu základní slovo já ono nelze nikdy říkat celou bytostí. Vždycky je to jenom kus bytostí. A teď tam říká Buber hezkou věc, i když z toho nerozvinul to, co jsme si my řekli předtím, ale musí nás to potěšit, že to říká. Jednak už základní slovo konstituuje ten stav. A teď kdo říká jedno ze základních slov, vstupuje do něho a stojí v něm. No to je přesně ono. To dítě, když říká táta, tak vstupuje do světa řečí. Ale ne jenom do světa řečí, ale vstupuje do tohoto základního slova. Celou svou bytostí je teď v tomto slovu. Stojí v něm pevně. A stojí v něm proto pevně, že pevnost není plodem subjektivního přístupu do dítěte. Ale ta pevnost je garantovaná oběma partnery, a tady v tomto případě zejména jinocerem. To dítě předpokládá tu garantovanost jinocerem. Dítě nemůže vstoupit tímto způsobem do kontaktu, do vztahu ke komu komu. Dítě už jenom k tomu, u něhož předpokládá, že garantuje pevnost toho vztahu. Dítě, které říká jedno ze základních slov, vstupuje do toho slova, stojí v něm, je v něm bytostně přítomno, pevně v něm je zakotveno, a to proto, že samozřejmě očekává, že ta pevnost toho zakotvení je garantovaná tím partnerem, k němuž se obrací. Proto ten partnér, k tímuž se obrací, je čímsi zcela odlišný, je úplně jiný, než všechny ostatní lidské bytosti, které eventuálně by se tam mohly vyskytnout. A proto teda to dítě taky je schopno na základě tohodle rozpoznávat, co chce od ostatních mužů. Teprve na základě toho. Čili na začátku se to dítě otevře, a teprve na základě té otevřenosti a toho vyvítí stříc tomu mužci, je schopno potom rozlišovat, že existuje jakýsi prostor, jakási krátká doba, kdy to dítě se může mejlit. To, že se může mejlit, dokazuje to, že ta otevřenost je na prvním místě a to poznání, ta otevřenost, rozumí se, to vstupování na cestu stříc tomu otci, to přivrácenost otci, to přijetí otce jako otce a konstituování otce jako otce, to, že předchází poznání toho, kdo je otec. Čili zase určité připomenutí toho šelera. A teď tam ještě takovou malou jakousi kosmologii, fenomenologickou kosmologii. Kniž samozřejmě budeme mít poznánky kritický, ale z níž vyposletneme, co se vyposletnout a naučíme se, čemu se lze naučit. Tedy důležité je, že to nalezení, nebo spíše konstituování vztahu dítě otec, ve smyslu já, ty, že se neděje ve vzduchoprázdnům, neděje se ve vakům, jímlž určitém kontextu, a tento kontext je kontextem několik věcí, ale kontextem významů, nebo jak bychom to řekli, že? Vztahu, poměru, kontaktu. Tedy to není kontext osvětí, v něm vše tohle odehrává, ale je to kontext světa, otevřenosti světa. A proto tedy také říká kubr, že předchází tento vztah jak otec, jakožto ty, tak ke světu, který je v tom nutně přítomen, že předchází zkušenosti, každé zkušenosti. To jsme si teď řekli před chvíličkou, že tedy předchází ta otevřenost vůči vladci, předchází jakémukoliv poznání otec, rozpoznání, kdo je a kdo není otec, že tam je taková mezera, v níž může dojít hodinu. Kubr to říkal takto. Ten, kdo zakouší, zkušenost zakouší, ten, kdo zakouší, kdo má zkušenost, ten se neúčastní světa. Vždyť zkušenost je v něm, a ne mezi ním a světem. Zkušenost není vztah ke světu. Zkušenost je něco před nás. A proč je tomu tak? Protože svět se neúčastní zkušenosti. Vztah, jak tomu rozumím Kubr, je vztah oboustraný. To je vztah, kde oba partnéři jsou aktivní. Jenom to je skutečnej vztah. Ale ve zkušenosti tomu tak není. Svět se vůbec neúčastní naší zkušenosti. Jenom dovoluje, aby byl zakoušen. Ale vůbec se ho to nedotýká. A proč se ho to nedotýká? No jinú proto, že k tomu ničím sám nepřispívá a nic z toho nemá, říká Hume. Ten svět je zkrátka inervní. A proto také svět jako zkušenost přijíždí k základnímu slovu já ono. To je k tomu základnímu slovu, kde jsme sice bytostně přítomní, ale jenom částí své bytosti. Neexistuje zkušenost, v níž bychom byli celou bytost. Je to vždycky jenom kus naší bytosti, která něco zakouší. Naproti tomu, základní slovo já ty ustavuje svět vztahu. A nebo bychom mohli říct, tady je přeloženo vztahu, to bych se musel koupit na německy, svět vztahu tedy. Ale možná, že je lepší to svět vztahu, protože je to ten konkrétní vztah ke konkrétní osobě. A teď ta kosmologie tohoto světa vztahu má dvě sféry. Sféry, v níž se zakládá svět vztahu, říká Huber, jsou tři. Tedy sféry, mohli bychom tomu rozumět úrovně, nebo prstvy, jsou tři. První z nich je život s přírodou. Zde se vztah zachvívá v temnotě pod prahem řeči. Tedy musíme si uvědomit, on nemyslí na člověka, který se vztahuje v přírodě. Nímrž na bytost, která se vztahuje v přírodě. Každou bytost, která se vztahuje v přírodě. Člověk, který se vztahuje v přírodě, se samozřejmě je vživá bytost a ta se vztahuje tímto způsobem, jako to říká. Protože my přece víme, že do toho vztahu v přírodě intervenuje lidský myšel, lidský vědomí. To je přítom na každém vztahu v přírodě. Čili je tam něco jako cizí děleso. A my na tohle jsme navykli dávat pozor. Takže my už vůbec nemáme tu základní schopnost vztahu v přírodě, do níž by ta intervence slova, intervence způsobu myšlení, nějak rušivě nezasáhla. Tak tady se mluví o životě s přírodou, kde příroda je partner aktivní. To není okolí, to je partner. A ovšem ten vztah se odehrává, se zachvívá v temnotě a je pod prahem řeči. Čili když my to takhle říkáme, tak bohužel už to říkáme tak, že tam rušíme tou řečí. Že to není přesný, musíme vědět, když bychom chtěli z toho něco vyvozovat. Jedině tak, že stále musíme reflektovat, co jsme řekli a jestli to vlastně odpovídá a tak dále, abychom nevyvozoval něco z toho, co jsme řekli, místo co bychom vyvozovali z povahy toho vztahu samotnýho. To je ta nesnázně to věci. A proto on nemluví o členeku, ale mluví o tvorech, které se obracejí k nám. Když chce ukázat, co to je ten život s přírodou. Což na první pohled to vypadá hrozně kuriózně. On říká první, to je ten vztah. První rovina vztahů. Život s přírodou. A když mluví tvorové se k nám obracejí. Zbavíme se příroda. Na první pohled to vypadá úplně jako vypad z kontextu. A to je velice důmysleně podložení. Právě protože to nemůžeme říct o člověku dost. Protože tam je to ztraceno. A nemůžeme to zase říct o objektivně o tvore, které se vztahují k přírodě. Protože my bychom byli jako diváci. Mějte jednák zvíře, tak bychom ztratili ten vztah. Když už mluvíme, jak se zvíře vstavuje k přírodě, tak musíme mluvit, jak se vstavuje k nám. Abychom zachovali vztah. A přitom samozřejmě to zvíře těžko je schopno v nás se k nám stáhnout jinak než v přírodě. Protože ona je v tom napletá v přírodě. Vstavuje se k nám jako v přírodě. Tvorové se k nám obracejí, ale nemohou nás dosáhnout. A říkáme lidem ty, vázne naše oslovené na prahu řeči. Samozřejmě, že říkáme kocově, co provede, ty pakolku, ty šelmo. Říkáme ty, my se obracíme. Všem samozřejmě ten kocový nemůže nás dosáhnout. I když my mu říkáme ty, tak jde. My jsme ve světě řeči. Říkáme mu to ze světa řeči. Ale na prahu řeči to naše oslovení, a to je ten náš stav játy, vázne. Protože to zvíře nás nemůže dosáhnout. To zvíře prostě není schopno vstoupit do toho světa řeči. Ve chvíli, kdyby bylo schopno, tak tu radu játy je možné. Stav játy já. Druhou sférou je život s lidmi. Zde je stav zjevný a má podobu řeči. Můžeme dávat i přijímat slovoty. Čímž se teraz zase trošku...

====================
s1.flac
====================
Vůvodíme, které jsou jednosti, které některé subjekty zahrávají. A ta vstaženost k subjektu, jestliže to má být vstaženost k subjektu a ne k objektu. Pro nás, když pozorujeme, jak se chová křeček ve svým okolí, tak pro nás ten křeček je objekt. Ale my tomu neporozumíme, jestliže se nějak nevmyslíme do toho křečka, abychom to viděli jako struktu, která se rozbíhá od něj. A ta struktura, která se rozbíhá od něj, asi jako pavoučina se rozbíhá od pavouka, která je tam uprostřed. Jako kdyby to bylo tak. Jako kdyby on to ze sebe emanoval, nepracně to soustruhoval. Jako kdyby to ze sebe vystříkal všemi směry, já byl vstávu uprostřed. Tenhleten, tahleta staženost subjektu vlastně nepotřebuje žádného procentu vědomí. Subjektivita je chápána jen o vědomí. Čili tam žádná subjektivita není. Staženost subjektu musí mít teda jiný název. Já jsem se kdysi už v disertační práci, já od té doby to držím, jsem se pokusil nutit terminologii subjektů. Není to výmysl, ten termín se, já jsem ho našel, čili já jsem se tím nezavejval moc, ale Kozák vydal před válkou Lightrů v Otázkách a nádzorech takovej soubor úvah o vědě a tam promizkuje, používá subjektivně subjekt. Takže to není pojmově přesně odlišeno, dokonce vůbec to není odlišeno. Prostě barvně jsem se pokoušel najít, jak se jí nějak, proč jednou tak, jednou tak a nicméně to tam je mnohokrát to slovo subjektní. No a protože jsem teda odkovaný z Kozáků, tak jsem neměl nejmenší potíže s tím to použít. Takže jsem toto slovo, jsem si říkal, můj učitel to slovo zavet, já nebych byl ho zavet, protože jiný, nikdy jsem se s tím nesepkal. Tam v té knížce to je, on v sám přednáškách nikdy už se k tomu nevrátil. On si říkal tak, proč já jako jeho žák, já klidně můžu tady na to nasedat, na tohle, osedlat si tohle slovo a precizovat o, jak se mi to hodí. On se k úsobem, on udělá nějakou dovírku do určité stavby, že já jí provratám víc, aby se dalo provít. No a teď tedy subjektní, znamená staženost k subjektu, subjektní je jakási objektivizace ve vědomí této staženosti k subjektu. Čili ta staženost k subjektu, todíž subjektnost, je jakási vnitrná struktura, která v subjektivitě nachází více či méně adekvátní vědomou podobu. Vyháření je to takové. V tomto smyslu tedy by bylo lépe řečeno, že ta osvojenost světa hodně poukazuje na subjektnost toho osvojení. Takže s tím vědomím, to vůbec nemá vlastnost. Ta otázka je zklízená. O té socialitě. Tam bylo také řečeno, že problém sociality je vlastně problémem intersubjektivity. Tak to tam bylo řečeno. Ten pojem intersubjektivita neby mohl být napsučen. Tak to bych navázal, že tam to bylo řečeno a správně by to mělo mět intersubjektnost nebo intersubjektita. Protože nám nejde o intersubjektivitu, protože to je... Co bychom teda zařadili do sféry intersubjektivní. Do intersubjektivní sféry například vlastní jazyk. To je typická intersubjektivní sféra. To je objektivovaný. Nic to neříká. Je to člověk. Ale pomocí toho se říká. To je typická intersubjektivita. Naproti tomu vztahy mezi lidmi jsou intersubjektní. Samozřejmě také intersubjektivně jsou reflektovány, komentovány a tak intersubjektivita tam funguje jako medium. Vstávujeme se lidmi. Ale těch vztah je velký. Vztahy mezi lidmi jsou intersubjektní. Jsou vztahy mezi subjekty a ne mezi jejich subjektivitami. To znamená taky, když to dítě se plně otevře tváři masky, tak neníštěho byla zaříčení. To znamená, že nemá ještě žádný řečový vědomí. Nemá žádnou subjektivitu. Leč, že bychom byli mluvili o subjektivitě sešťovky, prány, babiána, člověka. Pak to dítě samozřejmě o subjektivitu má. Ale je jistý, že subjektivitu chápeme jako určitou objektivaci, určitou realizaci, uskutečnění, předmětění díterných struktů, vnějštění toho, co různýho jsou. Tak samozřejmě ta subjektivita vůbec není žádným reálním kontaktem. Ta intersubjektivita má stejnou povahu jako třeba klištěné noviny nebo páska na dálnopisu. Ta subjektivita musí být z druhé strany, že má subjektivita, musí být mým partnerem, kde ještě pro vás. Když to tvář se ukazuje pravda. Ta nepotřebujeme celý subjektivit. Ta intersubjektivita je odvozená útečnost, je to jakási druhotná sekundární struktura nástrojového povahy, která sama o sobě nepromlouvá žádný signál. Musím si předevědět, co signál znamená, abych to mohl vytvořit. A ten signál sám nic neznamená. Nic neříká. Něco znamená, když já s řeči vím, s řeči s jinýma lidma vím, jak kterýmu signálu rozumím. A ten signál sám, ten nic neznamená. A jak to montovat do toho, jak jsme mluvili o tom uměleckém díle? Jsou tam nějaké schopnosti s tom umělom? No tak mohli bychom říct teda, že třeba vníjší podoba uměleckého díla je plná, že je jakýsi relikt subjektivit. Ty subjektivity bylo tady povíc, že nějakejsi relikt, nějakejsi tromek subjektivity je zafiksován v vníjší podobě uměleckého díla. Ale mě jde, když přistupuju k uměleckému dílu, mě jde o to, abych porozuměl, že nějaký ty fleky a tak dále, že znamenají oblaká a jiný fleky, že znamenají strom a nějaký fleky, že znamená to nějakou krajinu dole, nějakou bole a tak dále. Samozřejmě to musím pochopit, že tam jsou jenom fleky. Když to podívám dosti zblízka, tak prostě tam žádnou krajinu nebudu. Tam jsou nějaké máznutí. To já mám pochopit, že jde o to. Čili já potřebuji vzat tu vníjší podobu do uměleckého díla a porozumět, že čemu to je. A přesně to dělám, když někdo ke mně se obrací svou subjektivitou. Já tu subjektivitu musím nějak promíknout, prolomit a dostatečně. Jsem způsobem člověk, který je pro mě pouze subjektivitou, pro mě není člověk. Když v Americe vejlo, já myslím, že ještě teď, ale vejlo takový 30. letek, tam šli obrovský nám odbyt, takový pro životy, a vždycky zkázali jenom držet kusátele třeba. Tedy postavení mezilidského vztahu, jako je přátelství, jako psychologické základy, vůbec ten psychologický přístup, který to celý redukuje na to, jak si mám získat a utržet kusátele, ne tedy ty lidské bytosti, které se mají státním nepřátelem vůbec vážně. Čili já člověka, kterýho takhle získám jako přítel, ale vlastně nezískávám nejako člověka. Tedy to je přesně způsob, jak znemožnit skutečnej vztah, pytostnej vztah mezi dvěma lidskými bytosti. To se staví jenom na subjektivitě. Podobně tedy samozřejmě takový ty běžný literárně kritický nebo kus historický a tak dále studie, které ukazují třeba takový ty vnější souvislosti, jak navazují ty malivské školy na sebe a tak dále. Tak ty zůstávají jenom u té instrumentální stránky a vůbec neříkají nic, co by nám pomohlo porozumět tomu skutečnému dílu. Je to asi tak, jak když čtete v nějakých výzkumech, které braly různý partie z homéra a zjišťovali frekvenci, slov a tak dále a pomocí počítače zjišťovali, když si to psali různý autor nebo stejný autor. To je užitečná věc, která zůstává naprosto na povrchu a předpokládá, že homéra je významný díl. Teraz, že Odisea třeba je významný díl. Ale kdyby to byla naprostá karabina, tak ta metoda zůstává naprosto nezměněná. Takže tento přístup vám vůbec neukáže, jestli homér je velkej nebo není velkej. Vám vůbec neukáže, co je, o co tam jde, jaká je pováha třeba náboženství homérského stavu, stavu lidí a Bohů podle homéra a tak dále. Tyhle ty obsahové zážitosti zůstávají naprosto správné. Není to zbytečné, ale je to něco, co je naprosto na okraji a je to možný jen díky tomu, že vlastně tu nejpodstatní život nechává stranou. To je jako když chcete třeba bytostně se přiblížit k větině. Pamatuju, jak jsme byli jednou v pozdním jaru nebo na začátku léta 677 u Patočky a on tam měl dvě okna. Jednou měl u stolu, kde byl, a to šlo na zahradu, a pak měl jedno takové nízké, velmi vysoko, jako kdyby nad vchodem. Klidně to mohlo být nějaký chod a nad dveře má jako okno, takové širší, pak to asi vysoké, to je takové podlouhé okno. A to šlo na tu ulici. A tam v tom klinku, u toho okna tam měl tři velké... Ketky. Ketky, no já jsem teď vykoněl pýtamej, je to jako kala, jenomže je to červený. Ne, ne, ne, jako kala, mají ten toulec barevnej, ale ty kvity jsou na takovém různíku vevnitř, nebo na prstíčku, který je žlutej, vevnitř kala to má žlutý, a kolem baví se nějaký korno. Anturi, to je český, český svědomžlutý korno. Jo, prodává se to všechno takové, ale on je nádherný. Veliký listy a ty kvity takový, jenom prostě bylo to skvělé. Já jsem to uznamenal, to uvidívám, a Patečka mě taky rozměšněl, nebo znamenal, jak to jste taky dostal a říkal, že já každej den ráno si koukám na ty kvitky a teď mám takovej květ, že když tam roste nové listy, můžu říkat, že tak květy na mě pokyne. Tak vidím to jako pokytlo tých květin. No, obyčejně teda, jako takovej působivý moment a zároveň ukazující konec konců, kdo se trošku dostane do pěstrování kvitek, nebo nevím, jak vypadá ten strom. Vlastně jenom to, co zůstalo. Ale rozřek. Právě, to je ono. To je milovatá tvorba. Milovatá. Milovatá. To je ústáv proupečná. To je vlastně neobyčejně smysl na zároveň, která se tam věří. Tak skutečně takový kaktusář, když vidí, jak moc připravuje se ten květ, a jednoho z neto květek, tak se cítí tak nějak jako oslovený dobyt. Já to tak teda nedovedu, jak bych to jinak řekl. Co si je tam takového personálního, tak říkat. No, to je to citový půzení, nebo přepuzení šeleb, to je ta první mělo. Květ, který jsem hrozně měl říkat, ale my jsme tam říkali, že jsou okusy, že květina prostě, když přichází silný člověk, se odvěří. No, tak se psalo, jestli je to... Jestli je to psalé. Snad, jo. Probíjelo to celý světem. Dali na ní nějaký elektroly, zjišťovali, a ono skutečně nějaký tam, nějaký šílený úlepí. Snad je to pravda. Řekněme, že jo, v zásadě, já myslím, že by to mělo připustit, z biologického ležiska. To je docela jasné. Ale opravdu teda, něco na tom je, říkali babičky, že květ tě třeba milovat, když to nemá nikdo rád, tak na květ nechají se. A většinou se to vykládalo, tak zcela takovým řízeným způsobem, když kytky má rád, tak je zalejívá a stará se o ně. Když je nemá rád, často nemůže zachovat. A tím pádem, tak ať není to pravda. Ta kytka zřejmě reaguje ne jen na to opečovávání, ale na ten osobní stav člověka. Je to asi nějak něco na primitivních úrovních, co známe, teda vidíte, že? Pečujte, skvěle pečujte vo dítě, krňte bezvážnou stravou, udržujte v čistotě, dobře v oblečení a tak dále a vemte mu ten osobní lidský stav. A je na to mnohem hůř než dítě, který daleko takhle byl v opečování a ten osobní stav měl. Tedy u těch kytek já mám dojem, že na tom něco je taky já a spolu s všem, který má, který z toho bych, který bych zavřel, že něco v tom, takovém tom, to je vlastně nesociální kontakt, ale to je ještě subsociální kontakt, že i tam něco je ještě, že je nějaký vztah podstatnější než jenom věcnej i na tak nízké vegetativní úrovni. A že to je vztah játy do jistý míry nebo nějaký proto játy, že sice, jako co u mě neřekne ty, není schopen, a nicméně jak náznak, jak to tam je, a když to dítky, to je takyka nějak tím, že kvete tak kvete pro mě. To není jenom naše subjektivita, že to tak chápe. To není jenom tak. To je skutečně něco takového iniciativního sloví. Byť na velmi nízký úrovni, že to samozřejmě s nějakým oslovením člověka člověkem nebo člověka pravdou, že to samozřejmě jsou velikánský rozdíly, že to tam je, a konec konců člověk tohle si uvědomí. Nebe samozřejmě vypravují slavou jinou, jak jinak. Záleží na nějaký velmi nízký úrovni, ale je, myslím, nesprávný to si racionalizovat nebo racionálně vykládat, jako že většinou uvědomí, jak je mrňavé. A ten vesmír byl obrovský, a že ten svět celý je nějak zřízený, že má nějaký zákonní věci, že to všechno je v takovém pořádku, že to je osmos, jak nejpořádek, na to nejřád, a že to všechno na polu, tak jak to má, že zatím je stvořitel. To vůbec nemá. Podívejte se na nebe a ono vás to usloví. Nebe hluboký, nebe plný věc. To je samousobě. Podívejte se na západ slunce, podívejte se na nějakou obrovskou hru v cele. To je taková moc, že to čeká, až ztlačuje. Nemám rád vysoký horit příliš, protože se cítím takovej nějak znasilený. Takovej si podhozený. Není to dost lidský. Lidská je česko-franská vysokost. To je taková lidská krajina. Přesto to má takový Tatry, vysoký Tatry, že má takový purisa. To je rovina, rovina statenského vnitře, a najednou purisa, tady zaštěje český kraj. To je zase takový, ale až skoro nejistý. Ale co to znamená? Že mě to vlastně pasovuje. A pasovuje mi to nesmírně mocně. To není jenom cizota. To je cizota, která mě pasovuje. Ty lidi tam máme podle toho vyhledávat. Máte uplnit, že vyhledáte. Ano. Vyhledáváte. Asi jako vyhledávají pouště. Jako pouště, ano. Je to jakýsi oproště, nebo jakýsi vystavení se krajiností. Nejdou do pouště proto, aby je pouště oslovila. Aby je nic nerušilo. Aby naopak bylo odstraněno všechno, co je oslovuje. Aby bylo to vážný právě. Trží se ještě ta teoreologie, na kterou říkáme samozřejmě, že asi ne, že to je jednost jiná, že to je důležitý, že to člověk tak všechno takhle potáhne k tomu člověku a úče. No jak kdo, no tak jsou... Já myslím, jak ty. No, tak to je jiná. To je jiná, tak správně. Já teoreologií držím, ale v jiném smyslu, než v takovém tom nástrojovém, čelovém, že by teorosty nebyly tady za tím cílem a tak dále. Něco na tom samozřejmě je. Jestli že definujeme parazita jako dvora, který žije na účet jiný, tak kromě rostlin, no většiny rostlin, jsou všechny ostatní organizmy parazitické. Některé rostliny taky, ale zejména všechny životčikové, příští životčikové, jsou parazitní, protože nejsou schopní se oživit, aniž by požírali druhé živé bytosti. Takže v tomhle smyslu chápat to, že jsou tady kvůli těch bíložravců. Mně se zdá, že to tak zkresluje správný pohled na věc, že tady bíložravci jsou zároveň parazity. A že tedy masožravci, šelmy, jsou zase parazity, teda na parazite rostliny. Tohle je ta podstata věci. Ve chvíli, kdy se řekne, že tady jsou jedři proti druhý, tak se přikrývá negativita této záležitosti. Je to v podstatě stejná negativita, jako stávok, který třeba v Čechově, který je v podstatě zároveň parazitní. A dobře, že to bude všechno výborně, tak ať být tady teď, to je ta šílená pravá. Ať se zkusíte, že jste všechno krásně. Vlastně my tady jsme jenom, aby to mohlo být krásně, že vypohnojíme tu samou dlouhu. To je okrajovej rys. Podobně tak je okrajovej rys, že ty rostliny tady získávaly na životním stislu tím, že pouze žráme. Vánoční stromeček, jak se to strašně raduje, když někdo uřízne a přinese do tohoto sakvity pohádky, které jsou mistifikací. Ta negativita v tom nesmí být nějak dotačována. My musíme vědět, že žijeme v té negativitě. Musíme vědět, že svět ve zlém leží. I tohle do toho patří. Ať už to teda chápeme jako nějakej mýtůsa nebo fenomenalový, tak myslím, že na tom je hluboká pravda, že říkám člověka, že nějak je nakažen celý svět. Asi to je spíš fenomenalogický přiměření, protože v koneckoncu, že výložávci žerou rostlyny a že šelmy žerou výložávce, to je vlastně záležitost, kterou nikdo není schopen ani konstatovat, ani hodnotit, leč člověku. Fenomenalogicky je to jistě pravda. Člověku a pro člověka se dělí, že to je zlo. A taky teprve člověk je schopen proti tomu postavit takovou možný polovičatou ideální situaci, kdy Fardus s jedňátkem jdou s dolky. Ale co žere ten Fardus, to tam neříkáme, že to je jedňátko, tak to musí být něčeho život, což je, že musí žrát ty rostlyny a že nejde rukou v ruce s rostlynkama, to tam nějak jako chybí. Ale určitá taková povědomí, že jak by to bylo lepší, tam je, že to je důležitá věc. Taková ta všestraná vzájemná solidarita všeho božího stvoření. Že ideální existence žije taková, která nepotřebuje parazitovat na druhé věci. Nevydoufejme, že jen z tohohle důvodu, že nebudou líti nejenom, že se nebudou ženit a zdávat, ale také, že nebudou jíst tak. Protože co by jen bylo, to bychom ještě mohli pít vodu, no ale kudák, kudák. Ale každopádně musí parazitovat. Takže ty ideální, nebože by to byla ambrosie, je to zajímavé, že bohové nemuseli níčit svý stvoření a nebo nemuseli níčit nějakým jižší bytostím, ale že by měli ambrosii. Pokrom bohu. To je důležitá okolnost pro pochopení lidského povědomí o tom, že všechno stvoření ve svým leží, že vlastně tady je něco nepořádku. I v tý přírodi samozřejmě. No a to, že to vlastně rozpoznali lidi, no tak to je zase důležité, že samozřejmě kdyby nějaký zvířek ráje, třeba nějaký špaček, nebo nějaká husenka, nebo čela, osa, napodla to jako z toho stromu poznání dobrého i zlého, tak to nebyl řík. To mohl být řík, pouze když to udělal člověk, který si uvědomil, že to neměl udělat. To poznání dobrého i zlého je tam naprosto nezbytný k tomu, aby to byl řík. Co to znamená TLEO? TLEO to je konec. TLEO je údělání, které představují TLEO, které jsou představovány. TLEO to je zase úvěd, kterou prohled můžu dát, abychom naučili mluvit, abychom věděli, jak to můžeme dát. TLEO je nauka o téličnosti. A téličnost to je charakter události. Počívající se ne o nikde, kde bychom byli v průmyslu, ale že vystentovat musíme od samého začátku vztahující se k TLEO. To, co se děje, je určováno nejenom představit TLEO, ale je určováno také v budoucnosti a v tým čemu to vznikne. A po téhle straně já bych říkal, že téličnost je údělnost. Jiným je třeba, kteří se týkají, že těží ve jednosti není bez téličnosti bez TLEO a že kdo dobře pozoruje, kdo dobře dává pozor, tak se zůstane úplně téliční. To je takové počet kutečnosti. Po téhle stráně se teda udělá téličnost držet a tudíž držem i legitimitu oprávněno která se téličností zadejivá do TLEO. Je otázka, jestli se můžeme mluvit o téličnosti mimo stérů života, za hranice nebyl stérů, to je určitý problém. To, co umožňovalo až se TLEO by mluvit o téličnosti všude, to bylo založeno ve slově a ne v myšlence, to je, že TLEO si znamená za hranici a konec, jakýkoliv proces, který má začátek, průběh a konec, přičemž ten konec nemusí být cíl. To jsou procesy, které prostě nějak skončejí a ten konec vůbec ještě nemusí být cíl ani sporočně. Takže jenom slovo tady umožňuje záměnu, ale je to samozřejmě rozdávka, jestli třeba vývoj je věcí, jestli je možno chlápat jako proces téličný nebo ne. Každopádně, ale téličnost je charakteristicky myslení v českým dílstvě a s tím, že je to dílstvé, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě, že je to dílstvě,

====================
s2.flac
====================
A tuto sféru, která vypadá, že je běžná, známá, tak tu pomíjí a tou se nezabegá. Teď třetí sféra. Třetí sféra je život s duchovními soucnostmi. To je, ale tady soucnost, to je trošičku blbej překlad, bych si musel na to podívat. Překládal to muž, který sice študoval upatočky, ale první věc překládal Jasperse a to se muselo odložit, protože to byl tak špatný překlad, že to nebylo možné dát od tiskárny a pak až muselo se tam něco dát, tak jsme tam dali útěku z filozofie. Muselo se tam ponem něco dát, nic nebylo, tak útěku z filozofie. Takže proto vyšla útěka jako první svadek. Protože ten překlad byl strašně blbej, to Jasperse, jinak teda původně plán byl prvního Jasperse. Takže asi tohle byl taky blbej překlad, já jsem se na to dost nepřipravil, abych si to vzal k sobě, čili to je tuk. Samozřejmě, co to je soucnost, no to je blbost, duchovní soucnosti. Jsou soucna, soucna to jsou ty skutečnosti, které jsou. No a soucnost, to je ta povaha jsoucen, že jsou. Samozřejmě ta povaha jsoucen, že jsou, to je soucnost. Teď je otázka samozřejmě, jestli ta povaha je jednotná, jestli všechna jsoucna jsou stejně, anebo jestli každé jsoucno je po svém. Pak by bylo nutno mluvit nejen o jsoucnech, ale také o různých jsoucnostech různých soucen. Pak má cenu mluvit o plurál, když jsou různé soucnosti. Že třeba soucnost šutrů by byla jiná než soucnost živé bytosti, soucnost zajíce by byla jiná než soucnost nějakého delfína, a soucnost delfína by byla jiná než soucnost člověka, řekněme. A pak by byly různé soucnosti. Je otázka, jak bychom to typizovali, jestli na konec bychom nedošli tak daleko, že bychom to úplně rozmělnili na ty nejdrobnější kousky, že soucnost tohoto zajíce je jiná než soucnost tamtoho zajíce. Že tedy principium individuací honizby konec konců spočívalo v té soucnosti příslušného soucna. Že soucna by byla třeba jedno jako druhý vejce vedle vejce, ale rozlišovala by se třeba soucnosti. Každý by byl nějak jinak. Tak to jsou možnosti, teoreticky. Ale on to tady používá v souvislosti, kde skutečně na místě jsou soucna. Život s duchovními soucny. A teď je otázka, jestli soucnou může být duchovní. Ta je otázka, jak chápeme, co to je soucno. Chápeme soucno jako to, co své bytí vzničnilo? Už je duchovní. No tak, už zproblematizováváme trošku tu duchovnost. Duchovnost, která se uskuteční, která se zpředmětní, předstává být duchovnostní. Je to jakési prosazení duchovnosti. A každé prosazení duchovnosti na sebe bere něco, co je neduchovné. To záleží na tom, že chápeme duchovnost, ale v té tradici ještě zase samoduchovno a duchovnost. Zase ještě chápat jako soucno. Kam bychom pak došli? Většinou, když máme na mysli z perifualitu, tak máme na mysli to, co je v hlubině naší bytosti, z čeho žijeme, čím žijeme, díbeme se jí, trváme a tak dále. To je ta spiritualita. No, takže... Můžeme být a být si? S duchovními bytostmi. No ale uvidíme, co říká sám Bůh. Zde je vztah zahalen jako by v oblak. Jakoby nějak zamlžený. Je neprůzračnej, je neprůhlemnej. To znamená, že je zahalen jako by v oblak. Není křišťálově průzračnej. Není nahlédnutelný jako takovej, jako znak, jako vztah. Ale zjevuje se. Je jako by zahalen v blhovej oblak, ale zjevuje se. Je mimořeč. Je mimořeč. To je ta zahalenost v oblaku. Ponímajte, jenom v řeči se věci prosědují. Ve světě řeči se věci ukazují, jak jsou. Se vyjasňují. Ale tento vztah je mimořeč. Je dřív než řeč. To jsme řekli u tou dítě té. A dneska jsme si to zase zopakovali. Je mimořeč. Ale plodí ji. Říká vůbec. Je mimořeč, ale plodí. Tedy ta řeč je možná. A tady to není řeč ve smyslu tom, jak jsme říkali svět řeči. To je promluva heideggersky řečeno. To je réde. Nikoliv špráke. Je mimořeč. Rozumí se mimo špráke. Ale plodí ji. Réde. A samozřejmě je blbost říkat. To je nedostatek. Buber prostě neproštudoval, když to psal. Neproštudoval řádně heideggera. Jinak by musel tu diferenci províst. Je nesmysl říkat, že ten vztah je mimo réde. To je samozřejmě nic, že je mimo réde. Protože je mimo špráke. Ale plodí ji, no neplodí. Samozřejmě neplodí špráke. To je blbost. Nic ze strany člověka, nic ze strany živý bytosti, nemůže plodit špráke. Může plodit réde. To může být základem pro mluvy. Neříkáme mluvy, protože to už je úplně, to už je zbavený všeho obsahu. Nám jde o to, že někdo něco říká. To už jsme venku z mluvy, venku z jazyka. To už je mluva aplikovaná, mluva nebo jazyk použitej. Teď nám jde o promluvení, promluvu. No ale ta promluva je možná díky tomu vztahu, který je zakotven mimo. Tu promluvu to je vydaný a je zakotvený mimo řeč. To je dost zvláštní věc, že tady říká, že je mimo řeč. To by se muselo skontrolovat. Ale my to musíme aspoň, ať už to kontrolujeme nebo ne. Vy se pamatujete, jak jsem dával velikej důraz na to, že za socialita poněkud předchází to povýlámě světě řeči. My bychom skutečně, aspoň jak jsme na to byli připraveni, bychom ptali ubrovy, že je mimo řeč. Skutečně mimo řeč, že tedy ten svět řeči ještě neintervenuje v momentě, kdy je navazován ten sociální kontakt, ten vztah. Jímž bytostně se vztahují druhé bytosti, která se také bytostně vztahuje ke mně. Tam ještě svět řeči, tam vůbec nepřichází, tam ještě ten svět řeči není součástí konstituce toho vztahu. Něco jiného je, že to dítě je schopno tento vztah navázat jednou nebo učit bytosti, která v tom světě slova pobývá. Čili, že tam nějak ten svět řeči přítomen je, ale není konstitutivní pro ten sociální vztah, sociální kontakt. Není konstitutivní. On tam je, ale nemusí tam nutně být. On nám zasahuje, ale v zásadě nám zasahovat nemusí. To je strašně důležité. Potom, až někdy budeme řešit tu otázku spíš jako keneze, tak tam nemůžeme předpokládat oslovení. Ačkoliv teda samozřejmě, to říkám já, například bibliotoličí, takže to předpokládám, že ten Adam nejenom byl stvořen, že to je uplácán z hlíny a vtechnutím oživen, ale byl osloven. A teprve, když byl osloven, tak teprve se stál tím Adamem. Tedy v tomto smyslu, jak to traduje Biblia, se předpokládá, že ten svět řeči je konstitutivní pro sociální staj. Mně se zdá, že je dost argumentů, proč toto neprat jako normu. Já si myslím, že v této věci, protože Geneze byla psána poměrně pozdě, jak po prorocích, tak Genezis první Mojšova, že přece jenom je to před jakýmkoliv myslitelným ustavením nějaký nepředský filozofie. A že tedy musíme brát takové věci s takovou rezerou, jak když čteme, že zajíc je přežvikavec. To taky je v Biblii, ale za každým slovem, která vidět inspiraci, považuji za nonsense. Prostě je to potřeba zkontrolovat. My dnes víme, že zajíc přežvikavec není, že patří do hlodavců. Podobně můžeme mít dostatek argumentů, proč předpokládat, že sociální kontakt je dřív než svět slova. Co to bude znamenat pro naše vylíčení Geneze člověka, to necháváme za tím stranou, to je taková jiná záležitost. To se ukáže, že to naše pojetí je nosnější, než to, ke kterému se kloní Geneze. To je ještě otevřené, nemůžeme to teď posoudit. Já jenom předem říkám, že v takovýchto věcích myslím, že Biblia není kontrolovaná. Ty písatelé, které stály u základu toho textu, i další redakce, byly vybaveny příslušným pojmovým aparátem natolik, aby mohly kompetentně zaujmout stanovisko v této otázce. Proto myslím, že jsme zásadně svobodní zaujmout stanovisko i jiné. Ovšem musíme je zdůvodnit a musíme ukázat, oč je lepší, oč je výhodnější, než to stanovisko, které najdeme. Musím po této stránce říct, že je základní svoboda naše to, jak to říkáte. Odpusťte zase to, jak jste mluvili. Teď vztah je zahálen jako oblak, zjevuje se, je mimořeč, plodí. Neslyšíme žádné ty, a přece cítíme, že jsme voláni. Tam on se pokouší o takové naznačení tý geneze. My přece víme, že nikdo z nás se neodstl v situaci, kdy by najednou byl osloven samotným osumněným. Že bychom byli vyvoláni jménem, a že bychom slyšeli výzvu, příkaz, nebo nějaký zaslíbení. Přímo z hůry a přímo v odhospodě. To je jenom v nějakých literárních textech. Je to líčení, které můžeme brát doslovně, nebo jako metaforu. Ale nikdo z nás to nezažil. A kdyby to zažil, tak už jsme na to tak nacvičení, že by první, co by se lek, jestli není cvok, jestli náhodou si nevymyšlí, jestli se najednou nějak příliš nenamočil do nějakých mystických prožitků nebo něco takového. A pokud bychom tuhle tu kontrolu neměli, tak lehko by se stalo, že bychom se cvokli. Kdyby se to reálně stalo, tak lehko by nás to vyvedlo z konceptu. A tedy, jak je to možné? Tady říká Buber, neslyšíme žádné ty, nikdo nás neoslovuje, a přece cítíme, že jsme voláni, přece cítíme, že jsme oslovováni. To je něco, co já od samého začátku tady sugeruju, celým výkladem poradnul jim ono oslovení, o výzvě a tak dále. Zatím nechám vám úplně stranou, kdo nás oslovuje, co nás vyzývá. Ale už, abychom si to zůvodnili, už v tom starším kurzu o netřednětý myšlení, jakmile se budeme ptát, kdo nebo co nás oslovuje nebo vyzývá, tak už vypadáme z toho základního stavu. Tedy do značný míry to, co tady říká Buber, je v důsledku toho, že ještě on sám se z toho nevypadne. On říká, neslyšíme žádné ty. Tím naznačuje, že neslyšíme hlas z nebe. To je pravda, že neslyšíme, ale my přece slyšíme ty. To, že se cítíme ve svých svědomých obviněních nebo vyzývách, že prostě se kroutíme přímo v úzkosti nebo v neboli, v nebolnosti snad ještě lépe, jak se nám vtiskuje do našeho myšlení něco, co bychom tam radši neměli. Už jsme se provinili, něco jsme udělali a teď se nám to vrací. A my se toho po léta nemůžeme zbavit. Katolici to mají trošku lehčí, protože se dokud spojídat a pokud jsou to takové duše trošku prostější, tak se opravdu toho zbaví. To je smysl povědění. My protestanti jsme neuralitizovaní na celý život tím, že se takhle nemůžeme ničeho zbavit. A proto možná taková, já nevím jestli je to pravda, taky jsou literální doklady, že to je všechno jen takové. Já mám dojím přece jenom, že taková ta morální náročnost na sebe je úprostě jedna u protestantů větší. A to je ale v zájmu ze sebe záchody. Prostě člověk by to neunez všechno. Člověk je furt prošírán úporně se vracejícími vzpomínkami na to, co udělal hlběj, v čem zklamal, v čem zradil, v čem udělal šilný svinstva a tak dále. A teď to nemá komu vypovídat, teď nemá jak se to zbavit. Poněkud ta taková všeobecná spojit je hezký, ale to opravdu nestačí. Kdyby člověk mohl najít někoho, ke komu by šel a řekl to všechno, a bylo by to zbytečný, protože by to věděl stejně, že nemohl okecat, nemohl by se z toho vykecat, musel by to říct, jak to opravdu je. A protože samozřejmě to člověk by nikdy nevěděl, by to musel říct ještě o něco hůř, což je taky dobrý předpoklad. Zase by se dostal do jistých kontradze. Tím, že by to zhoršoval, to přece je známá věc, když něco člověk provede a teď čeká, co ty druhý tomu řeknou. A jak to? Řekne, že sám. A sám se odsoudí. A co možná prděje? A tím veme ten druhý vítr splachet, takže o ní ochlácholej, a že to tak celý není. Člověk je dvor velmi komplikovaný a dělá si co na potkání. I takový ty jemňoučky. No ale přece jenom to je naboblatnití sebe a těch druhejch, nebo těch druhejch a sebe. Ale konec konců se stalo stejně. Ty druhý mě to třeba uznají a říkají, chlápali mě a tak dále. A já přece vím, že jsem se zachoval jako sičák. A nikdo mě z toho nevyváže. No tak čistě jenom z toho růl, že bych to neunes. Já jsem jako malý kluk strašně lhal. Já to říkám vám vždycky znovu. Má to nejrůznější aplikace možný a taky aspekty věcí. Strašně lhal. To je to psychologické, naprosto jistě já byl vychováván takovým způsobem, že jsem nemohl jinak než lhát. To byla nejnormálnější má odpověď, abych přežil. Jenomže bohužel na mě rodiče, nebo hlavně matka, měla dostatek času, aby každou mou lež důkladně ze všech stran prověřovala. Já jsem lhal tak komplikovaným způsobem, že mě to z toho vyčerpávalo. No a čistě proto, že se takhle nedalo dál žít, tak jsem naznal, že teda ta pravda je daleko lepší. Člověk má klid. Nemusí to tak zabezpečovat. Díky já, když jsem měl nějaký někde průšvih, a teď jsem šel domů, to nestačilo říct, že žádnej nebyl. Já to ani nevěděl, matka se na mě koukala, už věděla, že průšvih je. Čili já to musel zabezpečit to svým říkáním žádným. Čili já jsem musel po cestě domů honem někam zaběhnout, kde jsem čekal, že matka odpoledne bude na návštěvu nebo někam. A tam by se mohla dovědět, čili já to musel poslat tam, aby tam byla správná informace, jak to vlastně bylo. Aby to bylo v souhlasi s tím, jak já jsem říkal, jak to vlastně bylo. To je umyslně taková zkonstruovaná leží. Ale to dá děsivou práci. Takže ty protestanty jsou asi, já si nemyslím, že to je kvalita taková nějaká pozitivní, ale jsou morálně na sebe náročnější čistě z důvodu sebezáchovy. A bohužel teda tohle si dost neuvědomujou. Tenhle ten vlastní motiv, ty morální zachovalosti, jaké si lepší, vytěsnujou ze svého vědomí a pak jsou schopný si myslet, že jsou na to hlíp než ty druhé. A oni vlastně jsou na tom hůř. Právě z tohohle důvodu, protože tím, že se vyvarujou v těch takových hrubých si čárem, tak ty si čárni zjemňujou do takové podoby, že to je až spirituální záležitost. Když se to takhle rozebere, tam člověk vidí, jak vlastně všichni jsou na tom stejně. I když je každej každej jinej, že co je lepší a horší opravdu teda není v lidských silách posoudit. To je otevřené. Dohodujte se s tím, čím jsme víc primitivnější, tím to máme jednou všechny. To je otázka, jestli je to jenom primitivnost. Jestli to není naopak neobyčejně taková důmyslená, takový nedůmyslený aparát, jak popět lidí. To je velká otázka, jestli je to skutečná primitivnost. Taková primitivnost jako doporučovala Ruso, mně se zdá. Takové, že Luther neuznal tu Jakubovu epistolu a my jsme ji uznali, vyznávejte se jenem druhýmu a modlida z pravidlího hodně pomůže, tak my jsme osvobozováni, když to ten Luther předpokládá. Tam nejde o zbavení ty viny, ale spíš nadále přes tu vinu se mnou je počítáno. To je vlastně smysl toho vyznávání se. Já jsem teď nechtěl říct ani slovo k teologii, než slovo psychologii. A fakticky to je tak, že člověk, který se vyspovídá, tak si uleví. Psychologicky. Jak je to teologicky interpretováno, nechávám naprosto strano. A máš tu zkušenost, to už nic povědím. No, nemám právě. Já mám zkušenost s tím, jak už mnohokrát v životě jsem zalidoval, že něco takového prostě nemůžu. Ale já nemůžu, že bych neměl objektivní politiky. Já už jsem tak uspůsobený, že já bych to přes jazyk nevines. Že prostě já už nejsem schopen tak prostě to sdělovat. Já mám dojem takového prostě nějaké nemravnosti, když to říkám. Já mám dojem, že já už vím, že to říkám, protože se toho chci zbavovat. Všechno ve mně je vstyčeno, např. prst vstyčenej a říká ty pacholku, ty se toho chceš zbavit, jen si to nech. Já už jsem celý uspořádaný tak, že prostě to nemůžu udělat z vnitřních důvodů. Můžu vstoupit nebo říct, že jsem katolíka, blízk někam, kde mě nezdá. No, mohl bych. Jenže nejenom, že bych nevěřil, že mě to s něčem může být dobrý. Ale navíc, já bych to cítil jako vršení své viny. To je všechno samozřejmě navočkované. Už je to. Já už jsem tak dalece, už mám ty protilátky, že já už nemůžu. No a to jsme teda takhle. To všechno k tomu, že neslyšíme žádné ty a přece cítíme, že jsme voláni. No, neslyšíme, ale jestli že cítíme, že jsme voláni, tak cítíme to ty. Jeden z největších filozofických problémů, teda aspoň například v pojetí pravdy, jeden z největších problémů v filozofické koncepci pravdy je, jak nezbavit vztah v pravdě personality. Na jedný straně, tak to je pojem, který má obrovskou nosnost skutečně interpretovat Boha. Co to je Bůh, že teď jsme v problémech, všechno se to kácí, nevíme na co to navázat, je to jakýsi relikt, něčeho atd., co s tím musíme něco novýho, konec konců pojem Bůh, to je pojem obecně náboženský, ve všech náboženských to je, to s hospodinem má co dělat, i tento obecně náboženský pojem bylo potřeba nějakým způsobem interpretovat, použít nějakého takového běžného pojmu, a teď tam navěsit nějaké významy, které tam původně nebyly. To klidně můžeme i s jiným pojmem, tedy já si myslím, že aspoň dočasně je možný v té situaci, kdy už naprostý většině lidí neříká slovo Bůh nic. Aspoň Evropou poznamenaného lidstva, samozřejmě proč papež jezdí do Jižní Ameriky, do Afriky a tak dále. To je proto, že se cejtí, tak zřejmě se cejtí, takový výtrvané skončen v země, kde ještě náboženství není v rozkladu. A tím se chce křesťanství oživit. Přiživit se na tom, že ještě někde jsou nevyschlý studánky religiozity. Samozřejmě, že to je strategický nonsense. Takticky to na nějaký čas může být. Strategicky je to hluboký nonsense a je to nová zrada křesťanství. Vaš křesťanství je protináboženský a už jedno na to šílně doplatilo, že se po náboženčtě valo, a teď ta příležitost nastane znova. Opportunismus non plus ultra. Nonsense. Ten Evropský a Evropou poznamenený svět už je po této stránce tak zbaven schopností účastí na mýtu a religiozitě, že opravdu ten pojem Bůh je spíš překázaný než nějakou lokaci. Z tohohle důvodu já jsem hledal jaký jiný pojem by bylo možno zatížit všemi těmi konotacemi, všemi těmi významy a nic nestratit. A jedním z největších problémů je jak tam zachovat tu personalitu. Protože totiž chápat Boha jako bytost znamená chápat Ho jako jsoucno. To je konec konců. I když je to bytost nekonečně vyšší než bytost lidská, tak je to bytost, která má své de dans et de hors, své dnitro a svůj vnějšek. A v tom vnějšku k nám přichází. Nám se zjevuje ve vnějšku. A my přece víme, že to vůbec není pravda a celá ta tradice izraelsko-křesťanská je proti tomu a ukazuje, že zjevení je zjevení jiného typu než fajnomenon hřecký. Že to není zjevení tak, že by to bylo přede mnou. Již je to zjevení, že jsem je to zmocnil. A teď, jak se mě zmocnuje pravda? Už nebudeme mluvit o bohu mý a budeme mluvit o pravdě. Jak se mě zmocnuje pravda? Tak, že si ji musím personalizovat. To je nonsens. To je nesmysl, protože jakmile personalizuji pravdu, tak z ní dělám bytost, která má své dnitro a svůj vnějšek. Jestliže to není personalizace, odmítnu personalizace, není to pravda, která by byla personální bytost, tak jak mě může personálně oslovovat? My jsme navíklí okamžitě říkat, že je to neoslovná pravda. A teď, tohle je ten problém. Jak zachovat ty konotace krým, které postihujou nebo vyjadřujou skutečnost, že já jsem osobně oslovený, a přitom to neobjektivovat tak, že můžu být osobně oslovený jedně nějakou osobní bytost. To je ten problém. Tedy, není pravda, že neslyšíme žádné ty. Není pravda, že bychom důrazdali, že to neslyšíme. Samozřejmě neslyšíme, ušima neslyšíme. Ale jestliže se cítíme být volání, to znamená, cítíme se osobně být volání. To není tak, že tady je nějaký volání na poušti a my to zasekneme a řekneme si, no tak co, budeme to slyšet nebo nebudeme. Tak naprosto personalita je teda naprosto jednoznačná. Jsme to my, kteří jsme oslovení. Ne všeobecně někdo. To není žádná obecná pravda nebo nějaká obecná formule, všeobecně vlatná. My, konkrétně my jsme zasažení. My jsme oslovení. My máme udělat něco a ne někdo jiný. Tedy to naše ty je tady podmocí. Něco nebo někdo se zmocňuje se zmocňuje naší bytosti. Zmocňuje se našeho ty. A my odpovídáme. Říká Buber, že? Neslyšíme žádné ty a přece cítíme, že jsme volání. Odpovídáme. Ať už vytváříme, tvoříme, nebo myslíme, nebo jednáme. Říkáme svou bytostí základním slovo aniž bychom mohli říci ty svými ústy. Zase to zjednodušuje. Jo? Není pravda, že my klidně můžeme říct ty svými ústy. My se denně můžeme modlit pod čenáš, který jsi náhl na nebesích, že? My můžeme, ale je v tom, co jsi nefér. Je v tom, co jsi slovo v určitém kontextu se vyjevuje jako něco celého čo platnost je podvrácená. My už to necetíme. My to máme třeba očištět. Ale většina lidí to očištění nemá. Tak my říkáme svou bytostí základní slovo, ale tedy legitímně to ty ty, ne svými ústy, ale to ty legitímně nějak nemůžeme říct vůbec, ne jenom svými ústy. A teď tady uklade otázku Buber, ale jak můžeme pojímat to, co je mimořeč, do světa základního slova? Já tady skončím, protože tím se vlastně dostáváme k bráně toho, co si necháváme ještě na někdy, později, spíše si po prázdnínách, ještě přes prázdnina, nebo já nevím, to se dohodneme, jestli chcete to trochu, ale já myslím, že to nemá cenu uspěchávat, nebo to je, že by se tam dala jakýs extempore, já bych teda sám to ještě neříkal, že? Jak můžeme pojímat, co je mimořeč do světa základního slova? Jinými slovy, jak můžeme pojímat pravdu, to je mimořeč, do světa základního slova, to je do těch základních sloupů, opěrných sloupů, nebo těch rozhodujících struktur světa řečí. Jak to, jak to? No, my jsme si už naznačovali, že pravda nás oslovuje jenom medium řečí. Také my jsme schopni chápat pravdu, rozumět tomu oslovení pravdy, odpovídat na pravdu, jenom ve světě řečí. My jsme schopni se setkat s pravdou jako s pravdou jedině ve světě řečí. A přesto víme, že pravda není ze světa řečí, že pravda je dřív než svět řečí, nebo že je na ně nezávislá, že pravda je bytostně podstatnější, základnější, svrkovanější, než je to svět řečí. Zvyklá řekla, že se s pravdou můžeme setkat jedině ve světě řečí. Jakožto s pravdou, jsem říkal. To je rozdíl. Samozřejmě pravda funguje všude a oslovení. Ale jakožto s pravdou jedině ve světě řečí. Ale když si předtím mluvím o tom vytržení, takže teda ta cesta jde přes svět řečí a ta pravda je ještě za tím světem řečí, že o tom se ještě něco budeme říkat, takže nevyklává se s pravdou ve světě řečí. No, tak dobře. Já asi to jsem řekl nepřesně. Smyslem toho já jsem chtěl zdůleznit to prostřednictví, medium světa řečí. Že teda bez světa řečí nelze se s pravdou setkat. Jenom tím prostřednictvím. Právě tak jako člověk musí výjít ze sebe a ze svého osvětí do otevřenosti světa řečí, tak právě tak jako musí výjít do otevřenosti světa, která se mu otvírá přes otevřenost světa řečí, musí výjít zase ještě dál do světa, v němž se setká s pravdou všem. To už není svět vlastně. Tady ta podstatná věc je ta, že ve světě řečí člověk se může zabydlet. Ve světě řečí se může stát občanem. Může se stát občanem světa řečí. Může se zabydlet ve světě, v otevřeném světě. Může se stát občanem otevřeného světa. Ale nemůže se stát občanem světa pravdy. Proto nemůžeme v tom případě nemluvit o světě v pravém slova smyslu. S pravdou se skutečně setkat může člověk, že se do ní vnoří, nímlž, že ze sebe vykročí a setká se s ním a zase se do sebe musí vrátit, nebo k sobě vrátit. To je naprosto v pořádku. Jenomže toto vykročení ze sebe a vrácení do sebe, to je možné jedině skryt v světě řečí. To člověk nemůže udělat, aniž by se před tím stál občanem světa řečí. Jenom jakožto bytost mluvící, jako bytost pobývající ve světě řečí, může ze sebe vyjít a setkat se se světem pravdy, nebo s pravdou přesně řečeno. To svět je tady velmi problematický. A zase teda se pak vrátit k sobě a tu pravdu realizovat. Tenhle ten jemnej rozdíl tam, jestli jsem řekl, že se může jedině ve světě. Tedy bez média to nejde. Ale není to tak, že by ta pravda vešla do světa řečí a v tom světě řečí tady došlo k setkání dvou partnérů. Tak to není. Nicméně člověk, který je schopen extázet, nepřestává být občanem světa řečí. To není extáze, která by znamenala vytržení, odchod ze světa řečí. Člověk zůstává ve světě řečí. Podobně jako zůstává ve světě fyzis. Extáze neznamená, že ztrácí tělo, že opouští své tělo. No ale to teda bude v záležitosti potom dalších. Já mám dojím, že by to mohlo. Vstačí sedět na to přitah a že... Tam někde na začátku jsi jako ťuknul. Je to okrem, který si se nevrátil. Osvětí jejiš prvek subjektivity. A pak sešlo to úplně jinak. Mně se zdá, že to pořád vy nemá projastit ten vztah mezi řečí a subjektivitou. Jako když to pořád ještě jako ze dvou... Někdy hovoříme o sebereflexi, o sebevědomí. Ale tam někdy hovoříme o řeči a tak vědomí. A tady například zase se to tak v jedný vědě, a najednou si se dostat k subjektivitě. No, tedy snad bych nejdřív rozlišení rozlišení dvou pojmů. Subjektivitou se obvykle myslí skutečnost, že všeho objektivního se zmocnujeme my. Že my jsme schopni, že se obvykle se zmocnujeme my. Že my jsme schopni se dívat, jako bychom se nedívali, i když vždycky jsme u toho my, kde se díváme. Že poznáváme vždycky jako my, a ne jako bychom my u toho nebyli. I když teda ideálem vědy je vyloučit co možná subjekt v procesu poznávání. Všechno to uspořádá tak, jako kdyby subjektů nebylo, i když samozřejmě vždycky tenhle subjekt to polečítá, měří, pozoruje a tak dále. Ale v tomto smyslu, v tom běžném smyslu, subjektivní znamená vlastně objektivní. Tak, že je to jenom objektivita vědomí. Objektivita jedna psychologická, zejména noetická. Objektivita, která sice je přiřaditelná určitých subjektů, ale je to nepochybná objektivní skutečnost. Že někdy dostatečně.

====================
s2.flac
====================
To, co tam Buber říká jako bytostnej vztah, že ukazuje jako bytostnej vztah, vztah celé bytosti, je vlastně postaveno poněkud šírt, protože to není vztah celé bytosti. My jako celá bytost, a on jako žít by to měl vědět, jsme tělo i duch. Najedno. My se nemůžeme vztáhnout k druhýmu jenom duševně, nebo duchovně. My se k druhýmu vždycky vstavujeme taky tělesně. My vždycky taky máme před očima. My se ho můžeme dotknout, můžeme mu podat ruku. To je všechno tvář. To je tělo. Není možný, aby matka se svou tváří naklonila k dítěti a udělala to jenom vniterně. To, co říká Buber, že to je dělaty, že to je vztah celé bytosti, to v sobě nese závazek, aby to byl vztah přestranný. Vztah jak té vniterné, tak té mějšně stránky naší bytosti. Takže ten bytostnej vztah, neredukovaný vztah, v sobě nutně musí obsahovat taky vztah já-on nebo já-ono. Tam může přijít to. Chyba toho vztahu já-on nespočívá v tom, že by to bylo úplně cizorové, že by to bylo něco naprosto nepatřičného. V tom, že je to částečný a absolutizovaný. Že to je něco redukovanýho a přitom napouklýho do takové podobí, že se to tváří, nebo my to chápeme jako byt. Je to něco odvozeného od toho já-ty, protože nebude vytříct to já-ty, ta nemusí být, aby mohla být já-ono. To je fakt v pořádku. Ale přitom to já-ono není epifenoménem, by se mohlo říct tady. Není to jenom něco, co je zdánlivé. To je skutečné. Epifenomén je něco zdánlivého? To je odvozený zdánlivý fenomén. Epifenomén. Fenomén je to, jak se věci vyjavujou. Fenomén to je naprostej porch fenoménu. To je něco, co je tak odvozený, že se nám přijde a váží. Jako vedlejší fenomén. Vedlejší. Teď jsme právě teprve se asi dostali k tomu, že já si vzpomínám, když třeba jsme četli s Helenem na tzv. filozofických seminářích, tak jednak opravdu jsme nevěděli, protože proto jsme to četli jako lajci, nevěděli níc o osvětí, níc, žádnou řeč, a hluvali jsme v nému, se v nému znišovali. Ale co bylo hlavní, že jsme to celý, jsme to četli právě s tím, že ty játy dobře, játy ho špatně. A tím jsme se dostali právě do takových, když se mě vždycky pocit, že to není v reálném světě. Že se tam pocitáme v boháce, s kterých jsme potom vypadli, a najednou to bylo, že já ono a opravdu já ono. A zase jsme se tam vraceli na chvíli do takový, a právě takový helerovský, roznižňování se tak jako malém kroužkům. A pak ten celý svět, a pak ten celý svět, prostě když jsme vyšli na denní světlo. A to bylo celý ten den, když byla jako strašně falešná věc. A teď on to ještě zdůrazil. Uplně mě jasný, jak jste v tom helerovském, jak jste v tom helerovském, jak jste o tom brodil, protože on prakticky to je diagnostický. No, ale teď jak on to ještě právě sloužil v tom diagnosticizmu, že na tohle pak stáhnu všechno, všechno ostatního, vedlejšího. Teď ono to jako nemá žádný, nikde se to nesráží s žádnou. Je to daleko od světa, ode všeho. A on nám dlouho tam věci dává, nebo to, jak má kočku, a ta kočka jednou ví, a on je mělka. A proto jsem teď teprve, já se stavu vždycky takový blbej pocit, teď teprve tím, že teprve nakonec to stáhnu i k tomu já, a ona udázala se to v celém. To je jasný, proč jsem teď právě... Pravda je, že on ten buber Hellerovi značně nahrává. To, co jsem teď k tomu řekl, to vlastně je takový kritický abstrakt od bubera. Tohle to liší takhle od sebe, že jeden svět a druhý svět, to není pravda. Je plnej svět a potom částečnice. A ten částečný svět, ten je v tom plněnně obsažen. A chyba toho částečního je, když se vydává do obsahy. Není to tady tak, že... Ano, to říkávám, dobrý je pak. Pojďte, pojďte. Po 4. 4 nohy špatně? 4 nohy. 4 nohy. 4 nohy dobrý, 2 nohy lepší. 4 nohy. Tak budou 2 nohy lepší. Když začali chodit, tak jsou tam po tom na to. Tak budou 2 nohy lepší. To se může připravit. Když se věta pověstí, to by se nenapoznalo, co to je, Děkujeme.