Událost II – diskuse (čas, zvnějšňování vnitřního atd.)
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Mě nějak umýchnul ten důvod, který mi stala jasný, proč jsme tak nějak dostali k tomu, že ta primordiální událost nemůže být bodová v čase. Proč musí čase probíhat, proč není možné, že ta primordiální událost se stala v jediném okamžiku. No to by totiž se stalo pak, že dění se skládá s neděním. To myslím dále, že to nestá. Proč není možná připutit tu situaci, že se vlastně nic neděje prakticky skoro furt, jenom občas v nekonečně malých okamžitcích setu a tam prostě na jedno něco stane pak zase dlouho, nic a velkým okolo rozšířeným měřítku. No tam se nemůže nic stát. V okamžiku se nemůže nic stát. A proč? Vůbec to by už nebyl okamžik. Takhle jako okamžiku v bodě časovej. No právě bod časovej, tam se nemůže nic stát, když je to bod. Prosím. Jedno slovo, že ten bodový okamžik jako přítomnost je v podstatě abstrakce. Je matematická abstrakce. Skutečnost, psychologická skutečnost, je to tak, že přítomnost člověku trvá několik minut, tři až čtyři vteřin. To se dá doložit, dokázat ve skutečnosti, že lidi ztrátí mědiovědomí a tak dále, kdy ho nabíhají, tak se dá doložit, že přítomnost člověku trvá asi tři až čtyři vteřiny. Máme samotnou možnost vycházet takhle. Takže ta bodová... To je všem několik přítomností, proč dojem přítomnosti, že? Ta bodová přítomnost, kterou jsi říkal, je abstrakce. Že hmota, respektive energie, není dělitelná do nekonečná mínbrž až do těch nejmenších kvant tady zvaných. Čili hmota a energie se kvantuje. Teď vznikly nejrůznější pokusy, jak kvantovat to, co zatím nebylo kvantované, například gravitaci. Poněvadž gravitace je forma energie a ta tzv. action in distance, jak se kdysi říkalo, prostě je nepředstavitelná, nebo je vyloučená. I gravitace funguje jenom tak, že její proměny se šířejí z centra maximální rytmoství světla, ne víc. Čili to není akce v okamžiku. Tak vymysleli nějaký gravitóny a tak podobně. Poměrn soudu to ne, že by fyzici dělali. Pro fyziky čas T, to, co v těch rovnicích všechno je T, tak je veličina spojitá, nikoli kvantová. Poměrn soudu je logický důsledek kvantové myšlenky, která je velmi přesvědčená. Je domyslet to do všech detajů a to je v tým čas považovat za kvantovaný. To znamená, že existuje jakýsi nejmenší kousek času, který je ještě čas a ne bod. Ještě je to časová rozlehlost a nikoli bod. A menší už není možné, čili už je dál dál nedělitelné. A kdybych se to takhle nadnačil, třeba to druhé kvantování. V prvním kvantování dejme tomu popisu, když udál, tady hrníček přemístí moc až sem. Tam se to popíse skutečně, že třeba je hrníček tady, teď se stane nějaká událost, děhem který se hrníček přesune sem a je tady druhá. To by odpovídalo tomu, že teda čas je spojitý. Od výsledců by to vedlo k těm paradoxům. Ale pokud teda dejme třeba takový popis toho druhého kvantování, kde se nepopíse udál, že by ten hrníček šel moc až sem, ale prostě tady je hrníček a v jednom okamžiku ten hrníček prostě zmizí. Ten tady není a v současným okamžikovancem objeví tady jiný hrníček. Ale protože ty hrníčky jsou všechny stejné, tak my to vidíme, jakoby tady ten hrníček se moc přesunul sem. A ta udál může být dílem jednoho vodu, že tady jeden hrníček zmizí a objeví se tady. Takže ten děj není brán nějakej udál, že by ten hrníček šel, ale prostě je jeden stav, prostě všechno stojí, hrníček je tady. A pak z ničeho nic lukou, jako v klině, zhlasné světlo objeví se druhý filmový obrázek a z ničeho nic prostě další statická věc, prostě hrníček je dílný. A v tomhle popisu asi myslím, že se k těm zronovaným paradoxům právě nedojde. Právě nedojde. Právě v těchto, tohle je jednoznačně prostě s nimi zpěto. Podívejte se, já se pokusím to vyložit na tomhletom. Když v dostavační tradici se pokoušíme vyložit, co to je změna, tak obvykle je změna chápána jako ten případ, kdy něco, co tu bylo, tu není, nebo když něco, co tu nebylo, tu je, nebo oboje zároveň. Takhle běžně bývá chápaná změna v tradici. To odpovídá tomu vašemu výkladu, kdy něco, co tu bylo, tento elektron, tady náhle není a něco jiného, totiž jiný elektron, který tam nebyl, tam náhle je. A to se nastane zároveň, to znamená, když k tomu obojímu dojde. Ale moje otázka teď je tato. Je to, co tady nebylo a je, a to, co tady bylo a není, je to totožné? To není, protože vy sám říkáte, že jeden, dokonce k tomu obrazu jste potřeboval předložit jakoby dva různé elektrony. Jeden, který tady je a zmizí a jiný, který tady není a náhle tu je. A teď co se děje s tím, co tady nebyl a náhle tu je? Ten tady je dál. A co bylo s tím, co tady byl a náhle není? Předtím. Ten tady byl celou tu dobu. Ta tendence toho dosávadního výkladu byla zaměřená k stanovení jakýchsi bodů, v nichž něco, co tu bylo, tu náhle není a něco jiného, co tu není, náhle tu je. A vůbec se nestarala, co se děje s tím, co tu náhle je a nebylo, do té doby, než za tím, co tu je, tu náhle nebude. To se vůbec nestarala. Proč? Protože předpokládá, že když tady něco je, tak to nemůže nic jiného než být. Protože je to furt stejný. A jediná změna je, že to, co tu není, tu náhle je, nebo to, co tu je, náhle není. Důležitým předpokladem, od kterého nemůžete opustit, je, že když tady něco je, tak je to neměnno. Jenomže tohle je právě zatíženo těma všema tradičníma rozpornostma. Co to vlastně je pohyb? Jak je možný pohyb, jestliže změna je možná jenom anihilace toho, co jest, anebo kreace toho, co není. A všechno je to svázáno s tou představou, že pokud něco je, tak je to neměnno. To, co se mění, to nejenom, že není poznatelné, ale ani pořádně není. Nemůžeme o tom říct, že jest. Všechny ty komplikace, všechny ty rozpornosti, které jsou skvělé s touhletou metafyzikou, která je v pozadí týhle koncepce, všechny ty se nám tady znova a znova budou vracet. Proti tomu jsem se pokusil ukázat, že je tady možný alternativní model, kdy hlavní důraz dáme nikoli na začátky a konce. Nímožná průběh, přesně řečeno, kdy nebudeme dávat pozor na to, že něco skončilo a něco jiného začalo. My se budeme teď zabejvat tím, co teď začalo a co pak skončí. My se budeme zabejvat o tu část dění, která je mezi začátkem a koncem téže události. My se nebudeme starat o to, že jedna událost skončí a jiná začne. Prostě je to přesun pozornosti, přesun důrazu. Tady se ukazuje, že mezi tím začátkem a koncem je ještě nějaká změna. A tu nemůžeme už definovat nebo nemůžeme popsat stejným způsobem, jako jsme dosud popisovali tu změnu, to je začátek něčeho, co tu nebylo, nebo konec něčeho, co tu bylo. Kdybychom to tak udělali, tak to znamená, že jsme si nevybrali pravej začátek a konec, který patří k sobě, mimo, že ten začátek a konec ještě mezi sebou mají nějaké předěly začátků a konců, čili že musíme ještě ten začátek a konec analyzovat, rozdělit na menší kousky, které taky sami zas mají začátek a konec. Ale pak, když to rozdělíme, tak musíme dojít k tomu, že jednou nám půjde skutečně o nějaký dění mezi začátkem a koncem, který bude jiný než ta změna definovaná námi na začátku. To je konec něčeho, co tu bylo, a začátek něčeho, co tu nebylo. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, je trvat na dělení do nekonečna, až na ty body, u kterých už můžeme zapomenout, že se nedají vnitřně dělit, protože jsou to body a tedy není to dějný. A pak tedy musíme všem udělat závěr, že dějný je jenom v dání, že to je jenom střída různých přítomostí. Což je druhá vláda. Zatím jsme zanedbávali i vztahy, které vzniknou. My jsme mluvili, že tady něco vznikne a něco zanikne, ale ještě bychom se nezabývali tím vztahem toho, co zaniklo, a vztahem toho, co vznikne. Kdybychom to zanedbali, tak se nikam nedostaneme, ale tím, že než tu pozornost nezaměříme na to dění, ale já můžu tu pozornost zaměřit na analýzu těch vztahů. Jaký je vztah mezi tím, co zaniklo a mezi tím, co vzniklo? Když tady sedí, tak už spokojíte. Tak já můžu tvrdit, že tady někdo seděl, a ten už tady není, a teď tady je někdo jdoucí. Tady někdo sedí, tady někdo jdoucí, a můžu tady říct, že to je úplně někdo jiný. Ale já vím, že tady je určitý vztah mezi tím, kdo seděl a mezi tím... O ten vztah, který mi třeba vždycky říkáme identita. No počkejte, kde to vemete, když vlastně tady je jenom střída těch okamžiků? Co to je vztah? Je možný nějaký vztah mezi okamžiky, které jsou časově vzdálené? A co je nositelem toho vztahu? No to je právě taková filozofická otázka, kterou byste se tady... No tohle je totiž problém, pokud právě myšlíme tam. To je problém, na čem vlastně ta současná fyzika přišla. To je jako by existovaly dvě fyziky. Je to ta fyzika, čo se prostředně kontinuuje na jedné straně a na druhé straně je kvantová mechanika. To se to navzájem s nikomu nedá vůbec zkoupit. Ta kvantová fyzika není nová proti tým klasickým tím, že by předpokládala nějaký... že by ta stará klasická připouštila likvidaci continuity. Vy jste dokonce teď naopak to povrátil, že na tom continuu je založená. Ne, ne, ne, já jsem to myslel, že existuje vedle sebe, že to není, že by něco předpokládala. Prostě existují, to jsou fakta, i to se může dát politickou věru využít. Vůbec teda jako... Klasická fyzika pracuje se setrvačností. Setrvačnost je nonsense, jestliže pohyb rozložíme na body. Takže to, co tady vlastně odpovídá tý myšlence Elejský, zejména těm argumentům Zenonovej, to je v rozporu s tou klasickou fyzikou stejně tak jako s tou kontovou. Čili to není náš problém teď, v tuto chvíli. Náš problém je tedy ten Parmenides, ten Zenon, který tvrdí, že ten Zenon sam je taky nedůslednej, jak se dá prokazovat v tom, že když říká třeba, že ten šíp, který letí k cíli, tak nikdo nemůže doletět, protože nejdřív musí proletět polovinou dráhy, pak polovinou zbývající poloviny, pak polovinou tý zbývající čtvrtiny atd. No tak už to, že předpokládá, že proletí tou polovinou první, je nonsens podle jeho. To je jasně jenom argument a dominem, ale je to argument, který vlastně nesedí ponad, že je založenej na pláčním základě. Tam daleko lépe vypracovaný argument je, že ten šíp, když letí, tak v každém okamžiku v určité vodě stojí. Takže let toho šípu je nemožný, neboť v každém vodě, který by proletěl, stojí. A když tam stojí, tak on může opustit. To je daleko lépe vypracovaný argument. Ale jistě je to svůdná myšlenka. Celá filozofie Popármenídovy byla tím zasažena a snažila se ty rozpory nějak zvládnout, nějak překonat. Ale ta myšlenka se zhroutila. To je výsledek evropský filozofie. Ty argumenty Zénónovy se zhroutily v době Leibnicově a Newtonově. Ale ta myšlenka sama, samozřejmě nemůže být poražena na rovině infinitesimálního počtu, ale ta je svůdná spíš jako... Rádo říká, že mýty se šířily nákazou, tedy to je jakejsi mýtus, nakažlivý mýtus. Ale racionálně z toho nelze vypřednout. Vy tam se musíte dopouštět nedůsledností nebo prostě nějakých fíglů, třeba že zavedete pojem vztahu. Ale to je té fígl. Skutečnost je teda jenom... Popármenídes to dovedl do toho konce, že jaký pak vztahy? To mám jedno. Jedno henkajpan a všechno dohromady. Žádný vztahy není možný. Jak tam uvedete vztah, tak už si vypůjčujete něco z jiný koncepce. Prostě jak mě to rozdělíte na ty body, ať už časový nebo prostorový, tak už nikdy ten prostor a čas nedostanete. Jakmile rozdělíte prostor na body, tak žádný prostor už z toho nesložíte. Nikdy. I když teda geometrové stále chtějí, že přímka nebo jakákoliv část přímky, úsečka, že je nekonečným počtem bodů. To je nonsens. Ze žádného sebe nekonečnějšího počtu bodů žádnou přímku nebo úsečku nedostaneme. To je prostě fikce, to je konvence, že se tomu tak říká. Ale je to nonsens. Úsečku dostanu pouze z malých úseček, ale nikdy ne z bodů. Čas nějaký, nějaký interval, dostanu z malejch intervalů, ale nikdy ne z časových bodů. Z nečasu. Z nečasu čas není možnej. Z neprostoru prostor není možnej. Prostě neposkládám. To je, to je, ve chvíli to předpoklad, tam nadekretujete jako předpoklad, jako nějakou, nějakou, nebo nějakou reguli, nebo nějakou zásadu. Tak v tu chvíli teda tam, tam zavádíte do toho něco, se s tím rozporu a teda můžete vystavit něco, ale vždycky tam budou slabá místa v důsedku, v kterých se to zhroučí. Já nevidím, jak by se to, jak by se to dalo s tím sjednotit. A můžete ať můžete. Ale samozřejmě, samozřejmě. Samozřejmě mi to asi nezajímalo, takže akorát jedině těm, v čem bych se vlastně jako směřoval, abych to jako dokončil, co jsem nějakou, čemu jsem nějakou, co jsem nějakou ukázal. A si pravděpodobně myslím, že tady ta obojí koncepce je správná. Takže jako se toho nedá prát, jako alternativa buď anebo. Ale teda, aby se se, když bychme teda s tím začali, s těmi analogiemi, že třeba ty chvíli, když se jen ptal o kvantum, kontra, to vlní, že jo. Neřík se říkal, jsou to kuličky, že jo, smíti. Pak se říkal, ani jsou to kuličky, jsou to vlní a pak zase, že jo. A nakonec teda vlastně ta právda, právý poznání, to bylo v tom, když si jako člověk ve svých hlavě přepustil, že to vlastně může být oboj na jednoho. Že to vlastně může být svým způsobem kulička i vlnka a vlastně, že to není ani jedno, ani druhý, že to je něco úplně jinýho. Akorát, že se mu to někdy jeví tak a někdy tak, tak si myslím, že v tomto příležitosti to může být oboj, akorát to, že tím, že si to právě neustále přirovnáváme k něčemu, že si ten čas přirovnáváme k něčemu, co vidíme kolem sebe, že si ten prostor přirovnáváme k něčemu zase, v čem žijeme, že ho vlastně nemůžeme pochopit a že ho vlastně můžeme pochopit v tom, co někdo třeba nazývá tou rozporností nebo tak, že vlastně to je něco úplně jinýho, akorát, že se nám to někdy jeví, ten pohyb, že vlastně to dělám a někdy zase, že to dělám, tak ale poceti, že to je jako o jednu věc, co si myslím. No, proč? V tom případě, jako nikdy u něčeho nemůžeš vlastně určitě jíst. Ne u údálosti. Já. Nebo u něčeho, co má časonej teda. Protože jakmile bys měl rozdělený čas na ty body časové, tak vlastně tím úplně odpadá jakýkoliv cíl, jakýkoliv činu, nebo úkonu, nebo činnost. Mám se, abych opět zkusil ujít jako průmysl, jako teda, jak jsem teď požil toho termínu stát, který mě to dal. Musím tomu zložit si nějak jinak, že jo. Vy pochávate s takovou kontinuou. Kontinuům nějaký, že jo. A proto není pojem nádem, ale já si myslím, že právě mezi těmi body, které vidíme v odělení, existuje něco, co teda já nazývám stahem, že jo. Aniž bych to bral jako nějaký kontinuum. A tím pádem, jako může... Podívejte, existoval v historii filozofie ten základ europský, existoval koncept, který taky předpokládal, že... Tenkrát to bylo hlavně namířeno proti kauzalitě. Kauzalita neexistuje, pan štef, stah. Stah neexistuje. Existují jen jednotlivé okamžiky a posloubnost těch okamžiků je ovládána pouze Bohem. To je, když já se rozhodnu, že vstanu, tak... ta souvislost mezi mým rozhodnutím a vykročením, nebo prvním pohybem, prvním krokem toho pohybu, který udělám, abych vstal a šel někam, žáda neexistuje. Je zajišťována pouze Bohem, který naplňuje ten můj záměr, který jsem pojel v jednom okamžiku. Tedy já teď nevím, tady asi nebude nikdo, kdo čet křesťanskou reví, v nějakém začátku 60. letech, že jo, tam byl článek Dusa Mladšího, který z tohohle vycházel, čiže není to prastará věc, ale je to něco, co bylo ještě... přitažují pro teologa asi druhého nebo třetího semestru, nebo kdyby to mohlo být ještě před 20 lety, ne celý měsíc, 15 lety. To bylo okazionální. Tam se říkalo, že každé naše rozhodnutí, že je příležitostí, okázio, příležitosti Bohu, aby sestavili ty další okamžiky tak, aby k tomu došlo. Přitom ta skutečná soupislost tam žádná nebyla mezi těmi okamžiky. Tedy je pozoruhodný, že jediné vlastně řešení téhle koncepce série navzájem nespojitých okamžiků časových bodů, že potřebovala nějakého demiurga nebo nějakou bytost, která stojí mimo, která to aranžuje. Totiž jinak, kdo by to aranžoval? Když se to samoaranžovat nemůže, poněvadž jak by se to mohlo aranžovat, když je to jenom vždycky bod, bodová skutečnost. Nestíhne za ten bod časové nic udělat na ten okamžik. Nemůže se aranžovat nic, co by překračovalo ten bod, jinak by se muselo předpokládat, že se rozkládá navíc než na ten okamžik. Jakýkoliv vztahy mezi různými vody té časové posloupnosti mohou být pouze pozorovány vnitřím pozorovatel nebo aranžovány, v tomto případě nemůžou být skutečnými vztahy. To je asi takovej vztah, jako když třeba porovnávám švestky z jednoho sadu se švestkama sadu několik set kilometrů vzdálenýho. Tam není ani pravděpodobnost genetická nějaká, že by to někdy v minulosti, ale ty švestky jsou si podobný. Ta podoba tak švestek tu můžu zjišťovat, ale přitom ty jedny švestky se vůbec s těm druhým nijak nevztahujou. To musí být nějakej pozorovatel. To není reálný vztah. Reálný vztah by byl jedině, že třeba tam někdo přenese štěh takovou dálku. To se špatný přerovnává. Nic. No nevím, no špatný. Možný, ale teda já to řeknu tedy zas a znovu abstraktně. Jakmile to všechno rozdělíte, všechno dění, rozdělíte na nejednotlivé okamžiky, tak musíte na jednotlivé okamžiky, to je statý body, rozdělit i všechny vztahy, i všechno, cokoliv si dalšího vymyslíte. A nemáte nic, co by vám dovolilo překlenout souvislost... Zbarvost mezi body, myslíte. No tak ano. Pokud nějakou vůbec připustíte, tak... Zbarvost se překlenuje tím neděním. Žádný dění není. Dění jsou jenom ty body. Dění jsou jenom ty body. Tím neděním se překlenuje. Tou koncentraci. To je vlastně úžasná paměť. Když tady nechám hrniček, a teď se nic nebude dít, tak příští okamžik to bude zase. A v tom okamžiku další. Tímhle vlastně to dění akorát koncentrů do jednoho boda a mezi těma dvěma dění. Jaký nedění ti spojuje tu chvíli? To je vlastně ten jeden hrniček mizí a ten druhej se objevuje. To je v časově totožnost. To je v časově totožnost. To je v časově totožnost. To je v časově totožnost. A kdo zjistí tu totožnost? A kdo zjistí tu totožnost? Když to nesouvisí. Skutečně to nesouvisí. Když to nesouvisí. Ale probírá to v jednom času. A co pak je nějaký jeden čas? Každej ten elektor má svůj čas. Každej ten elektor má svůj čas. Ale kdo oznal ten hru? Ale kdo oznal ten hru? A kdo oznal Ten Hrubý Víšek? A kdo oznal ten Hrubý Víšek? A kdo oznal Ten Hrubý Víšek? A kdo oznal Ten Hrubý Víšek? Ve Snavku? V Snavku? A vy co já nemůžu sdát? A my vám třeba nůj přidat. A my vám třeba nůj přidat. A my vám třeba nůj přidat. Jsme mi po cafeli po cafeli jsme mi po cafeli š junk über Jedno a vše. Že prostě nic se s tím dál nedá hnout. A pak nepotřebuji ani čas, ani prostor. Dokonce i ten parmélie se provině tím, že jako... Protože to je kůleté, no. Jakby to byl kůleté. To už je prostor, že já nevím. Prosím tě, jak si říkáš, ponímeřů jsou ty událostí. Aby se něco dělo, musí být nějakou hladinu. A kdyby nastal ten pokles hůstoty, událostí, tak by svět neexistoval. To myslíš nějakou terminamickou, tedy smrt, tedy politikové věty? Ne, ne, ne. To je něco jiného. Ta teplená smrt... Ta teplená smrt... ...nešlo do tohle. Jestliže... ...to, co... ...z čeho je vybudován svět, jaký známe, jsou reakce událostí, a ne ty události samy. Jo, to je... ...to dníterné dění těch událostí samotných, jo, to je lepší. Tak, je zapotřebí, aby ty události překročily určitou kritickou mes ve své četnosti a ve své... ...prostorové blízkosti. To je s dvůstotě. Aby... ...když nějaká událost se tady děje, tak aby v její blízkosti byly nějaké jiné události, na které ona může navázat. A aby v její blízkosti byly nějaké události, které mohou navázat na ní. Když těch událostí je roztroušeno příliš málo, tak událost proběhne, skončí a nesetká se s žádnou jinou. A pak není z čeho vybudovat tenhle svět. Protože tady budou jen události a nebudou možný žádný reaktor. Už samou vlastně je kontakt s jinou událostí. Vůbec nejaký kontakt s jinou událostí. Kontakt sám, jaký je rozdíl se těm kontaktem, kterým se tady děje, s tím navázáním. Protože to je vždycky nějaký navázání. Vždycky se to událost předmění. Změšnění. Může se jen změšněnit, ale... Jenom přivíjete ten rozdíl mezi tím změšněním. A kdy je to pouze změšněním. Bez toho navázání. A kdy už je to navázání. Žádná událost se sama svou silou nemůže spředmětnit. Může se pouze změšnit. A zpředmětněna může být pouze jinou událost. Je to blbě řečeno to zpředmětněna. Spíš ta vnějšnost může být... Může se stát čímsi předmětným pro jinou událost. To rozlišení vypadá dost blbý, ale je důležité z této věci. My totiž si chceme ukázat jisté problémy, které jsou výsledky spojení času. Také v otázce času, tento tradiční metafizické myšlení ten čas denaturoval, tak by se dalo říct. Prostě zbavilo časovosti. Já jsem se minule o tom zmiňoval, jako o rozporu, který nás bude zajímat. Jestli můžeme tu vnitřní stránku událství, to, co se vznějšňuje, dění je jako vznějšňování vnitřního, tedy jestli můžeme tu vnitřní stránku chápat jako minulou oproti pevnější stránce. Říkal jsem, že to dost dobře nejde. Že vlastně musíme v časových parametrech tu událost uložit tak, že to vnitřní, že je budoucnost, a to vnější, že je minulost. A že v tomto smyslu teda budoucnost je něco, k čemu ta událost spěje, kdežto ta minulost je co mále už ze sebou. To je s bezvědném rozporu s tím, když uvažujeme událost tak, jak jsme to dneska dělali, že totiž ta událost je nejdřív vnitřní a pak se vnitřňuje. Protože tady se ukazujete právě naopak. Jako kdyby nejdřív byla vnější než byla vnitřní. Ukázali jsme si to na takovým příkladě, který jako každé přirovnání kůla vždycky stáží ve smyslu archeologie a ve smyslu dotazníku, který vyplňuje člověk. To, co bylo pradávno, je mladší, než to, co je dnes z hlediska archeologie. Z hlediska vnějšího pozorovatele jsme my byli mladší, jsme byli mrdňaví kdysi a budeme mnohem starší, až budeme nad hrobem. Zatímco z hlediska jiného, to je z hlediska našeho, když se takhle neobjektivujeme, tak, že jsme byli dětmi, to už je pradávno. Ale to nejčerstvější, to je jaký jsme teď, a když jsme starci, tak pro nás je to stařecký. Tahle rozpornost se musí nějakým způsobem řešit. A my na tom modelu budeme řešit v souvislosti s pokusem o pochopení toho, jak je možné reagovat. Totiž, co to je reakce? Reakce je akce. Určitý typ akce. Událost, která se děje, která se zněšňuje, se může zněšňovat také tak, že ze sebe vyprodukuje akci, která je tak součástí té celé události, ale takovou zvláštní události. V této akci opět akce je vnitřně založená a zněšňuje se. V té akci, v průběhu toho zněšňování, se událost dotkne, narazí do něčeho, co je zvněšnění míné události. Do něčeho nemůže narazit jinýho, protože do vnitra události nemůže narazit. Narazí vždycky jenom do toho zněšněního. A teď máli ta akce ve smyslu takového, já jsem úplně blbej, jak to se jmenuje, ten Behavior of Lower Organisms. Na začátku století napsal, jo, byl to Jennings, tak napsal kouknížku Behavior of Lower Organisms, chování nižších organizmů, šlo to o jednobůjnečný, o prvoky, zejména jejich reagování na fototropismus, teda reagování na světlo a nejúznější jiný věci, to popisuje a k tomu popisu potřeboval pojem, vypracoval si tam pojem, at random, v německým překladu, aurské rátevo, česky se to překládá, na zdažbůch, akce na zdažbůch. Primární akce každého subjektu, teda tady v tom případě jeho nižšího organizmu, primární akce je akce na zdažbůch. Teprve, když z té akce dojde k nějaké zkušenosti, když zvířec získá, nebo ten živoček získá, když získá nějakou zkušenost z té akce na zdažbůch, tak teprve potom tu druhou akci může upravit, může si pozměnit, zaměřit, už aby to nebylo na zdažbůch, ale za cíleně. Tedy prvotní akce je akce na zdažbůch. Nikdy to nemůže být reakce. Reakce je možná teprve, když mám nějaký informace na základě té akce na zdažbůch. Předpokládejme, že vás najednou někdo uspí, a vy se probudíte a jste zavázaný oči a uši, nic nevidíte, nic neslyšíte, stojíte nebo sedíte někde, nevíte kde. A teď řekněme, že nemáte možnost z nějakých důvodů, že je to takhle nějak zajištěno, nemáte možnost si sundat pásku z očí a z uší. A začnete tápavě pohybovat rukama kolem sebe. A to první tápnutí je naprosto na zbařu. Vy nevíte, kde jste, co tam je. A teprve potom si najednou se trošku sorientujete, že tadyhle židle končí, vy jste na židli, teď tady něco zřejmě na zemi, tadyhle kolem. A pomalinko si začnete dávat dohromady ten obraz toho, co je kolem vás. Ale ta první akce byla na zbařu. Prostě jste nevěděli, do čeho narazíte, co tam může být, jenom samozřejmě jakýsi předpoklad, že jste v prostoru atd. To překonává tu nesorientovanost v tom okamžiku. Já bych chtěl z toho říct, že chování živočichů, to jsou ty velký objevy kolorárové věci, které tam způsobujeme. Živočichů, které omluvují o živým, organitním a nivouřeným skutečnosti, to znamená, že je dáno jaksi v rozdelení vzorce chování. To, co dělá, že ta kočka třeba skáče na ten papírek, ona vlastně má cíl, aby ho pak mohla dělat používat. To není nazdar bůh, ale ona má cíl dřív, ještě než ho k něčemu používat. Ta kočka skáče na ten papír, ona si ten cíl vycvičí a pak skočí skutečně na to měč. Chcete tvrdit, že tak je to všude. Je to tak, dokonce se dá říct, že genetika do posud rozkázala, jakým způsobem by získána zkušenost se mohla zakodovat do genetického koloru. Tedy jinak řečeno, že jestli se objeví nějaký nový chování cílení, že nevzniká tím jen s tím, že by se ho nikdo naučil, ale že nějakým způsobem, nějakou změnou v tom genetickému, genomově a tak dále, že se teda objeví nějaký nový vzorec chování, který se do toho nejde využít. Že teda to cílení chování je nějakým způsobem, to prostě je vlastnost těch skutečností. Dobře, ale chcete tím tvrdit, že neexistují akce na zdraví půl? Ty existují, ano. No tak, to mi si mě nešlo. Pokud by existovali jenom ty zakodované akce, ty akční systémy zakodované, no tak pak se nic nezmění, leč jdu se tu nějaký nutat. Ale my víme, že i to kotě, který skáče za tím bakýrkem, začátku skáče blbě, pak se naučí líp a tak dále, to zakodované není, to se musí naučit. Leco se musí naučit od matky kočky, a když matka kočka to nenaučí, tak se to samo nenaučí. Člověk sám se nenaučí například mluvit. Neexistuje žádný zakodovaný systém mluvení. Neexistuje, pak by mluvili všichni jedním jazykem, a nemluvili by jen různým jazykem. Mě se zajímá, co se stalo, že se naučili nějaké zvláštní důležitosti, kterým mluvili, kterým dlouho nemluvili vůbec. Oni si mysleli, že jsou jemný. A pak se ukázalo, že tyhle dvě děti se vytvořili svůj vlastní jazyk, který pak se podařilo při nějaké magnetické pásce. Oni vytvořili dobrý jazyk. Svůj jazyk. Jakým způsobem? Nenaučíte psa někde mluvit. Je jistá tendence, že tady je něco vlozené. To je jako amebu, nenaučíte štěkat. Žádné očtěvání ofice, tady je něco o nějakého cílu. Předpoklady tady jsou, ale jde o to, že to rozhodující, co v tom životě těch organismů a zříjmená v těch vyšších organismů je, to není zakodované. To je pak tradice, že si to dědičnost, ta dědičnost, že si čteme knihy a tak dále. To pak tam můžeme korejlovat a tak dále. Ale tahle dědičnost, která není předávaná tradicí, když se ta žábla, když je v laboratoři vypěstují, tak když nemá okolo sebe svý předky, tak ona ví, co má dělat. Ona to prostě ví. Protože to není normální důvod. Žádný žádný důvod. To není normální důvod. Žádný žádný důvod. Žádný žádný důvod. Žádný žádný důvod. Žádný žádný důvod. Nám přece nejde o to, to redukovat.
s1.flac
====================
Mě nějak umýchnul ten důvod, který mi stala jasný, proč jsme tak nějak dostali k tomu, že ta primordiální událost nemůže být bodová v čase. Proč musí čase probíhat, proč není možné, že ta primordiální událost se stala v jediném okamžiku. No to by totiž se stalo pak, že dění se skládá s neděním. To myslím dále, že to nestá. Proč není možná připutit tu situaci, že se vlastně nic neděje prakticky skoro furt, jenom občas v nekonečně malých okamžitcích setu a tam prostě na jedno něco stane pak zase dlouho, nic a velkým okolo rozšířeným měřítku. No tam se nemůže nic stát. V okamžiku se nemůže nic stát. A proč? Vůbec to by už nebyl okamžik. Takhle jako okamžiku v bodě časovej. No právě bod časovej, tam se nemůže nic stát, když je to bod. Prosím. Jedno slovo, že ten bodový okamžik jako přítomnost je v podstatě abstrakce. Je matematická abstrakce. Skutečnost, psychologická skutečnost, je to tak, že přítomnost člověku trvá několik minut, tři až čtyři vteřin. To se dá doložit, dokázat ve skutečnosti, že lidi ztrátí mědiovědomí a tak dále, kdy ho nabíhají, tak se dá doložit, že přítomnost člověku trvá asi tři až čtyři vteřiny. Máme samotnou možnost vycházet takhle. Takže ta bodová... To je všem několik přítomností, proč dojem přítomnosti, že? Ta bodová přítomnost, kterou jsi říkal, je abstrakce. Že hmota, respektive energie, není dělitelná do nekonečná mínbrž až do těch nejmenších kvant tady zvaných. Čili hmota a energie se kvantuje. Teď vznikly nejrůznější pokusy, jak kvantovat to, co zatím nebylo kvantované, například gravitaci. Poněvadž gravitace je forma energie a ta tzv. action in distance, jak se kdysi říkalo, prostě je nepředstavitelná, nebo je vyloučená. I gravitace funguje jenom tak, že její proměny se šířejí z centra maximální rytmoství světla, ne víc. Čili to není akce v okamžiku. Tak vymysleli nějaký gravitóny a tak podobně. Poměrn soudu to ne, že by fyzici dělali. Pro fyziky čas T, to, co v těch rovnicích všechno je T, tak je veličina spojitá, nikoli kvantová. Poměrn soudu je logický důsledek kvantové myšlenky, která je velmi přesvědčená. Je domyslet to do všech detajů a to je v tým čas považovat za kvantovaný. To znamená, že existuje jakýsi nejmenší kousek času, který je ještě čas a ne bod. Ještě je to časová rozlehlost a nikoli bod. A menší už není možné, čili už je dál dál nedělitelné. A kdybych se to takhle nadnačil, třeba to druhé kvantování. V prvním kvantování dejme tomu popisu, když udál, tady hrníček přemístí moc až sem. Tam se to popíse skutečně, že třeba je hrníček tady, teď se stane nějaká událost, děhem který se hrníček přesune sem a je tady druhá. To by odpovídalo tomu, že teda čas je spojitý. Od výsledců by to vedlo k těm paradoxům. Ale pokud teda dejme třeba takový popis toho druhého kvantování, kde se nepopíse udál, že by ten hrníček šel moc až sem, ale prostě tady je hrníček a v jednom okamžiku ten hrníček prostě zmizí. Ten tady není a v současným okamžikovancem objeví tady jiný hrníček. Ale protože ty hrníčky jsou všechny stejné, tak my to vidíme, jakoby tady ten hrníček se moc přesunul sem. A ta udál může být dílem jednoho vodu, že tady jeden hrníček zmizí a objeví se tady. Takže ten děj není brán nějakej udál, že by ten hrníček šel, ale prostě je jeden stav, prostě všechno stojí, hrníček je tady. A pak z ničeho nic lukou, jako v klině, zhlasné světlo objeví se druhý filmový obrázek a z ničeho nic prostě další statická věc, prostě hrníček je dílný. A v tomhle popisu asi myslím, že se k těm zronovaným paradoxům právě nedojde. Právě nedojde. Právě v těchto, tohle je jednoznačně prostě s nimi zpěto. Podívejte se, já se pokusím to vyložit na tomhletom. Když v dostavační tradici se pokoušíme vyložit, co to je změna, tak obvykle je změna chápána jako ten případ, kdy něco, co tu bylo, tu není, nebo když něco, co tu nebylo, tu je, nebo oboje zároveň. Takhle běžně bývá chápaná změna v tradici. To odpovídá tomu vašemu výkladu, kdy něco, co tu bylo, tento elektron, tady náhle není a něco jiného, totiž jiný elektron, který tam nebyl, tam náhle je. A to se nastane zároveň, to znamená, když k tomu obojímu dojde. Ale moje otázka teď je tato. Je to, co tady nebylo a je, a to, co tady bylo a není, je to totožné? To není, protože vy sám říkáte, že jeden, dokonce k tomu obrazu jste potřeboval předložit jakoby dva různé elektrony. Jeden, který tady je a zmizí a jiný, který tady není a náhle tu je. A teď co se děje s tím, co tady nebyl a náhle tu je? Ten tady je dál. A co bylo s tím, co tady byl a náhle není? Předtím. Ten tady byl celou tu dobu. Ta tendence toho dosávadního výkladu byla zaměřená k stanovení jakýchsi bodů, v nichž něco, co tu bylo, tu náhle není a něco jiného, co tu není, náhle tu je. A vůbec se nestarala, co se děje s tím, co tu náhle je a nebylo, do té doby, než za tím, co tu je, tu náhle nebude. To se vůbec nestarala. Proč? Protože předpokládá, že když tady něco je, tak to nemůže nic jiného než být. Protože je to furt stejný. A jediná změna je, že to, co tu není, tu náhle je, nebo to, co tu je, náhle není. Důležitým předpokladem, od kterého nemůžete opustit, je, že když tady něco je, tak je to neměnno. Jenomže tohle je právě zatíženo těma všema tradičníma rozpornostma. Co to vlastně je pohyb? Jak je možný pohyb, jestliže změna je možná jenom anihilace toho, co jest, anebo kreace toho, co není. A všechno je to svázáno s tou představou, že pokud něco je, tak je to neměnno. To, co se mění, to nejenom, že není poznatelné, ale ani pořádně není. Nemůžeme o tom říct, že jest. Všechny ty komplikace, všechny ty rozpornosti, které jsou skvělé s touhletou metafyzikou, která je v pozadí týhle koncepce, všechny ty se nám tady znova a znova budou vracet. Proti tomu jsem se pokusil ukázat, že je tady možný alternativní model, kdy hlavní důraz dáme nikoli na začátky a konce. Nímožná průběh, přesně řečeno, kdy nebudeme dávat pozor na to, že něco skončilo a něco jiného začalo. My se budeme teď zabejvat tím, co teď začalo a co pak skončí. My se budeme zabejvat o tu část dění, která je mezi začátkem a koncem téže události. My se nebudeme starat o to, že jedna událost skončí a jiná začne. Prostě je to přesun pozornosti, přesun důrazu. Tady se ukazuje, že mezi tím začátkem a koncem je ještě nějaká změna. A tu nemůžeme už definovat nebo nemůžeme popsat stejným způsobem, jako jsme dosud popisovali tu změnu, to je začátek něčeho, co tu nebylo, nebo konec něčeho, co tu bylo. Kdybychom to tak udělali, tak to znamená, že jsme si nevybrali pravej začátek a konec, který patří k sobě, mimo, že ten začátek a konec ještě mezi sebou mají nějaké předěly začátků a konců, čili že musíme ještě ten začátek a konec analyzovat, rozdělit na menší kousky, které taky sami zas mají začátek a konec. Ale pak, když to rozdělíme, tak musíme dojít k tomu, že jednou nám půjde skutečně o nějaký dění mezi začátkem a koncem, který bude jiný než ta změna definovaná námi na začátku. To je konec něčeho, co tu bylo, a začátek něčeho, co tu nebylo. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout, je trvat na dělení do nekonečna, až na ty body, u kterých už můžeme zapomenout, že se nedají vnitřně dělit, protože jsou to body a tedy není to dějný. A pak tedy musíme všem udělat závěr, že dějný je jenom v dání, že to je jenom střída různých přítomostí. Což je druhá vláda. Zatím jsme zanedbávali i vztahy, které vzniknou. My jsme mluvili, že tady něco vznikne a něco zanikne, ale ještě bychom se nezabývali tím vztahem toho, co zaniklo, a vztahem toho, co vznikne. Kdybychom to zanedbali, tak se nikam nedostaneme, ale tím, že než tu pozornost nezaměříme na to dění, ale já můžu tu pozornost zaměřit na analýzu těch vztahů. Jaký je vztah mezi tím, co zaniklo a mezi tím, co vzniklo? Když tady sedí, tak už spokojíte. Tak já můžu tvrdit, že tady někdo seděl, a ten už tady není, a teď tady je někdo jdoucí. Tady někdo sedí, tady někdo jdoucí, a můžu tady říct, že to je úplně někdo jiný. Ale já vím, že tady je určitý vztah mezi tím, kdo seděl a mezi tím... O ten vztah, který mi třeba vždycky říkáme identita. No počkejte, kde to vemete, když vlastně tady je jenom střída těch okamžiků? Co to je vztah? Je možný nějaký vztah mezi okamžiky, které jsou časově vzdálené? A co je nositelem toho vztahu? No to je právě taková filozofická otázka, kterou byste se tady... No tohle je totiž problém, pokud právě myšlíme tam. To je problém, na čem vlastně ta současná fyzika přišla. To je jako by existovaly dvě fyziky. Je to ta fyzika, čo se prostředně kontinuuje na jedné straně a na druhé straně je kvantová mechanika. To se to navzájem s nikomu nedá vůbec zkoupit. Ta kvantová fyzika není nová proti tým klasickým tím, že by předpokládala nějaký... že by ta stará klasická připouštila likvidaci continuity. Vy jste dokonce teď naopak to povrátil, že na tom continuu je založená. Ne, ne, ne, já jsem to myslel, že existuje vedle sebe, že to není, že by něco předpokládala. Prostě existují, to jsou fakta, i to se může dát politickou věru využít. Vůbec teda jako... Klasická fyzika pracuje se setrvačností. Setrvačnost je nonsense, jestliže pohyb rozložíme na body. Takže to, co tady vlastně odpovídá tý myšlence Elejský, zejména těm argumentům Zenonovej, to je v rozporu s tou klasickou fyzikou stejně tak jako s tou kontovou. Čili to není náš problém teď, v tuto chvíli. Náš problém je tedy ten Parmenides, ten Zenon, který tvrdí, že ten Zenon sam je taky nedůslednej, jak se dá prokazovat v tom, že když říká třeba, že ten šíp, který letí k cíli, tak nikdo nemůže doletět, protože nejdřív musí proletět polovinou dráhy, pak polovinou zbývající poloviny, pak polovinou tý zbývající čtvrtiny atd. No tak už to, že předpokládá, že proletí tou polovinou první, je nonsens podle jeho. To je jasně jenom argument a dominem, ale je to argument, který vlastně nesedí ponad, že je založenej na pláčním základě. Tam daleko lépe vypracovaný argument je, že ten šíp, když letí, tak v každém okamžiku v určité vodě stojí. Takže let toho šípu je nemožný, neboť v každém vodě, který by proletěl, stojí. A když tam stojí, tak on může opustit. To je daleko lépe vypracovaný argument. Ale jistě je to svůdná myšlenka. Celá filozofie Popármenídovy byla tím zasažena a snažila se ty rozpory nějak zvládnout, nějak překonat. Ale ta myšlenka se zhroutila. To je výsledek evropský filozofie. Ty argumenty Zénónovy se zhroutily v době Leibnicově a Newtonově. Ale ta myšlenka sama, samozřejmě nemůže být poražena na rovině infinitesimálního počtu, ale ta je svůdná spíš jako... Rádo říká, že mýty se šířily nákazou, tedy to je jakejsi mýtus, nakažlivý mýtus. Ale racionálně z toho nelze vypřednout. Vy tam se musíte dopouštět nedůsledností nebo prostě nějakých fíglů, třeba že zavedete pojem vztahu. Ale to je té fígl. Skutečnost je teda jenom... Popármenídes to dovedl do toho konce, že jaký pak vztahy? To mám jedno. Jedno henkajpan a všechno dohromady. Žádný vztahy není možný. Jak tam uvedete vztah, tak už si vypůjčujete něco z jiný koncepce. Prostě jak mě to rozdělíte na ty body, ať už časový nebo prostorový, tak už nikdy ten prostor a čas nedostanete. Jakmile rozdělíte prostor na body, tak žádný prostor už z toho nesložíte. Nikdy. I když teda geometrové stále chtějí, že přímka nebo jakákoliv část přímky, úsečka, že je nekonečným počtem bodů. To je nonsens. Ze žádného sebe nekonečnějšího počtu bodů žádnou přímku nebo úsečku nedostaneme. To je prostě fikce, to je konvence, že se tomu tak říká. Ale je to nonsens. Úsečku dostanu pouze z malých úseček, ale nikdy ne z bodů. Čas nějaký, nějaký interval, dostanu z malejch intervalů, ale nikdy ne z časových bodů. Z nečasu. Z nečasu čas není možnej. Z neprostoru prostor není možnej. Prostě neposkládám. To je, to je, ve chvíli to předpoklad, tam nadekretujete jako předpoklad, jako nějakou, nějakou, nebo nějakou reguli, nebo nějakou zásadu. Tak v tu chvíli teda tam, tam zavádíte do toho něco, se s tím rozporu a teda můžete vystavit něco, ale vždycky tam budou slabá místa v důsedku, v kterých se to zhroučí. Já nevidím, jak by se to, jak by se to dalo s tím sjednotit. A můžete ať můžete. Ale samozřejmě, samozřejmě. Samozřejmě mi to asi nezajímalo, takže akorát jedině těm, v čem bych se vlastně jako směřoval, abych to jako dokončil, co jsem nějakou, čemu jsem nějakou, co jsem nějakou ukázal. A si pravděpodobně myslím, že tady ta obojí koncepce je správná. Takže jako se toho nedá prát, jako alternativa buď anebo. Ale teda, aby se se, když bychme teda s tím začali, s těmi analogiemi, že třeba ty chvíli, když se jen ptal o kvantum, kontra, to vlní, že jo. Neřík se říkal, jsou to kuličky, že jo, smíti. Pak se říkal, ani jsou to kuličky, jsou to vlní a pak zase, že jo. A nakonec teda vlastně ta právda, právý poznání, to bylo v tom, když si jako člověk ve svých hlavě přepustil, že to vlastně může být oboj na jednoho. Že to vlastně může být svým způsobem kulička i vlnka a vlastně, že to není ani jedno, ani druhý, že to je něco úplně jinýho. Akorát, že se mu to někdy jeví tak a někdy tak, tak si myslím, že v tomto příležitosti to může být oboj, akorát to, že tím, že si to právě neustále přirovnáváme k něčemu, že si ten čas přirovnáváme k něčemu, co vidíme kolem sebe, že si ten prostor přirovnáváme k něčemu zase, v čem žijeme, že ho vlastně nemůžeme pochopit a že ho vlastně můžeme pochopit v tom, co někdo třeba nazývá tou rozporností nebo tak, že vlastně to je něco úplně jinýho, akorát, že se nám to někdy jeví, ten pohyb, že vlastně to dělám a někdy zase, že to dělám, tak ale poceti, že to je jako o jednu věc, co si myslím. No, proč? V tom případě, jako nikdy u něčeho nemůžeš vlastně určitě jíst. Ne u údálosti. Já. Nebo u něčeho, co má časonej teda. Protože jakmile bys měl rozdělený čas na ty body časové, tak vlastně tím úplně odpadá jakýkoliv cíl, jakýkoliv činu, nebo úkonu, nebo činnost. Mám se, abych opět zkusil ujít jako průmysl, jako teda, jak jsem teď požil toho termínu stát, který mě to dal. Musím tomu zložit si nějak jinak, že jo. Vy pochávate s takovou kontinuou. Kontinuům nějaký, že jo. A proto není pojem nádem, ale já si myslím, že právě mezi těmi body, které vidíme v odělení, existuje něco, co teda já nazývám stahem, že jo. Aniž bych to bral jako nějaký kontinuum. A tím pádem, jako může... Podívejte, existoval v historii filozofie ten základ europský, existoval koncept, který taky předpokládal, že... Tenkrát to bylo hlavně namířeno proti kauzalitě. Kauzalita neexistuje, pan štef, stah. Stah neexistuje. Existují jen jednotlivé okamžiky a posloubnost těch okamžiků je ovládána pouze Bohem. To je, když já se rozhodnu, že vstanu, tak... ta souvislost mezi mým rozhodnutím a vykročením, nebo prvním pohybem, prvním krokem toho pohybu, který udělám, abych vstal a šel někam, žáda neexistuje. Je zajišťována pouze Bohem, který naplňuje ten můj záměr, který jsem pojel v jednom okamžiku. Tedy já teď nevím, tady asi nebude nikdo, kdo čet křesťanskou reví, v nějakém začátku 60. letech, že jo, tam byl článek Dusa Mladšího, který z tohohle vycházel, čiže není to prastará věc, ale je to něco, co bylo ještě... přitažují pro teologa asi druhého nebo třetího semestru, nebo kdyby to mohlo být ještě před 20 lety, ne celý měsíc, 15 lety. To bylo okazionální. Tam se říkalo, že každé naše rozhodnutí, že je příležitostí, okázio, příležitosti Bohu, aby sestavili ty další okamžiky tak, aby k tomu došlo. Přitom ta skutečná soupislost tam žádná nebyla mezi těmi okamžiky. Tedy je pozoruhodný, že jediné vlastně řešení téhle koncepce série navzájem nespojitých okamžiků časových bodů, že potřebovala nějakého demiurga nebo nějakou bytost, která stojí mimo, která to aranžuje. Totiž jinak, kdo by to aranžoval? Když se to samoaranžovat nemůže, poněvadž jak by se to mohlo aranžovat, když je to jenom vždycky bod, bodová skutečnost. Nestíhne za ten bod časové nic udělat na ten okamžik. Nemůže se aranžovat nic, co by překračovalo ten bod, jinak by se muselo předpokládat, že se rozkládá navíc než na ten okamžik. Jakýkoliv vztahy mezi různými vody té časové posloupnosti mohou být pouze pozorovány vnitřím pozorovatel nebo aranžovány, v tomto případě nemůžou být skutečnými vztahy. To je asi takovej vztah, jako když třeba porovnávám švestky z jednoho sadu se švestkama sadu několik set kilometrů vzdálenýho. Tam není ani pravděpodobnost genetická nějaká, že by to někdy v minulosti, ale ty švestky jsou si podobný. Ta podoba tak švestek tu můžu zjišťovat, ale přitom ty jedny švestky se vůbec s těm druhým nijak nevztahujou. To musí být nějakej pozorovatel. To není reálný vztah. Reálný vztah by byl jedině, že třeba tam někdo přenese štěh takovou dálku. To se špatný přerovnává. Nic. No nevím, no špatný. Možný, ale teda já to řeknu tedy zas a znovu abstraktně. Jakmile to všechno rozdělíte, všechno dění, rozdělíte na nejednotlivé okamžiky, tak musíte na jednotlivé okamžiky, to je statý body, rozdělit i všechny vztahy, i všechno, cokoliv si dalšího vymyslíte. A nemáte nic, co by vám dovolilo překlenout souvislost... Zbarvost mezi body, myslíte. No tak ano. Pokud nějakou vůbec připustíte, tak... Zbarvost se překlenuje tím neděním. Žádný dění není. Dění jsou jenom ty body. Dění jsou jenom ty body. Tím neděním se překlenuje. Tou koncentraci. To je vlastně úžasná paměť. Když tady nechám hrniček, a teď se nic nebude dít, tak příští okamžik to bude zase. A v tom okamžiku další. Tímhle vlastně to dění akorát koncentrů do jednoho boda a mezi těma dvěma dění. Jaký nedění ti spojuje tu chvíli? To je vlastně ten jeden hrniček mizí a ten druhej se objevuje. To je v časově totožnost. To je v časově totožnost. To je v časově totožnost. To je v časově totožnost. A kdo zjistí tu totožnost? A kdo zjistí tu totožnost? Když to nesouvisí. Skutečně to nesouvisí. Když to nesouvisí. Ale probírá to v jednom času. A co pak je nějaký jeden čas? Každej ten elektor má svůj čas. Každej ten elektor má svůj čas. Ale kdo oznal ten hru? Ale kdo oznal ten hru? A kdo oznal Ten Hrubý Víšek? A kdo oznal ten Hrubý Víšek? A kdo oznal Ten Hrubý Víšek? A kdo oznal Ten Hrubý Víšek? Ve Snavku? V Snavku? A vy co já nemůžu sdát? A my vám třeba nůj přidat. A my vám třeba nůj přidat. A my vám třeba nůj přidat. Jsme mi po cafeli po cafeli jsme mi po cafeli š junk über Jedno a vše. Že prostě nic se s tím dál nedá hnout. A pak nepotřebuji ani čas, ani prostor. Dokonce i ten parmélie se provině tím, že jako... Protože to je kůleté, no. Jakby to byl kůleté. To už je prostor, že já nevím. Prosím tě, jak si říkáš, ponímeřů jsou ty událostí. Aby se něco dělo, musí být nějakou hladinu. A kdyby nastal ten pokles hůstoty, událostí, tak by svět neexistoval. To myslíš nějakou terminamickou, tedy smrt, tedy politikové věty? Ne, ne, ne. To je něco jiného. Ta teplená smrt... Ta teplená smrt... ...nešlo do tohle. Jestliže... ...to, co... ...z čeho je vybudován svět, jaký známe, jsou reakce událostí, a ne ty události samy. Jo, to je... ...to dníterné dění těch událostí samotných, jo, to je lepší. Tak, je zapotřebí, aby ty události překročily určitou kritickou mes ve své četnosti a ve své... ...prostorové blízkosti. To je s dvůstotě. Aby... ...když nějaká událost se tady děje, tak aby v její blízkosti byly nějaké jiné události, na které ona může navázat. A aby v její blízkosti byly nějaké události, které mohou navázat na ní. Když těch událostí je roztroušeno příliš málo, tak událost proběhne, skončí a nesetká se s žádnou jinou. A pak není z čeho vybudovat tenhle svět. Protože tady budou jen události a nebudou možný žádný reaktor. Už samou vlastně je kontakt s jinou událostí. Vůbec nejaký kontakt s jinou událostí. Kontakt sám, jaký je rozdíl se těm kontaktem, kterým se tady děje, s tím navázáním. Protože to je vždycky nějaký navázání. Vždycky se to událost předmění. Změšnění. Může se jen změšněnit, ale... Jenom přivíjete ten rozdíl mezi tím změšněním. A kdy je to pouze změšněním. Bez toho navázání. A kdy už je to navázání. Žádná událost se sama svou silou nemůže spředmětnit. Může se pouze změšnit. A zpředmětněna může být pouze jinou událost. Je to blbě řečeno to zpředmětněna. Spíš ta vnějšnost může být... Může se stát čímsi předmětným pro jinou událost. To rozlišení vypadá dost blbý, ale je důležité z této věci. My totiž si chceme ukázat jisté problémy, které jsou výsledky spojení času. Také v otázce času, tento tradiční metafizické myšlení ten čas denaturoval, tak by se dalo říct. Prostě zbavilo časovosti. Já jsem se minule o tom zmiňoval, jako o rozporu, který nás bude zajímat. Jestli můžeme tu vnitřní stránku událství, to, co se vznějšňuje, dění je jako vznějšňování vnitřního, tedy jestli můžeme tu vnitřní stránku chápat jako minulou oproti pevnější stránce. Říkal jsem, že to dost dobře nejde. Že vlastně musíme v časových parametrech tu událost uložit tak, že to vnitřní, že je budoucnost, a to vnější, že je minulost. A že v tomto smyslu teda budoucnost je něco, k čemu ta událost spěje, kdežto ta minulost je co mále už ze sebou. To je s bezvědném rozporu s tím, když uvažujeme událost tak, jak jsme to dneska dělali, že totiž ta událost je nejdřív vnitřní a pak se vnitřňuje. Protože tady se ukazujete právě naopak. Jako kdyby nejdřív byla vnější než byla vnitřní. Ukázali jsme si to na takovým příkladě, který jako každé přirovnání kůla vždycky stáží ve smyslu archeologie a ve smyslu dotazníku, který vyplňuje člověk. To, co bylo pradávno, je mladší, než to, co je dnes z hlediska archeologie. Z hlediska vnějšího pozorovatele jsme my byli mladší, jsme byli mrdňaví kdysi a budeme mnohem starší, až budeme nad hrobem. Zatímco z hlediska jiného, to je z hlediska našeho, když se takhle neobjektivujeme, tak, že jsme byli dětmi, to už je pradávno. Ale to nejčerstvější, to je jaký jsme teď, a když jsme starci, tak pro nás je to stařecký. Tahle rozpornost se musí nějakým způsobem řešit. A my na tom modelu budeme řešit v souvislosti s pokusem o pochopení toho, jak je možné reagovat. Totiž, co to je reakce? Reakce je akce. Určitý typ akce. Událost, která se děje, která se zněšňuje, se může zněšňovat také tak, že ze sebe vyprodukuje akci, která je tak součástí té celé události, ale takovou zvláštní události. V této akci opět akce je vnitřně založená a zněšňuje se. V té akci, v průběhu toho zněšňování, se událost dotkne, narazí do něčeho, co je zvněšnění míné události. Do něčeho nemůže narazit jinýho, protože do vnitra události nemůže narazit. Narazí vždycky jenom do toho zněšněního. A teď máli ta akce ve smyslu takového, já jsem úplně blbej, jak to se jmenuje, ten Behavior of Lower Organisms. Na začátku století napsal, jo, byl to Jennings, tak napsal kouknížku Behavior of Lower Organisms, chování nižších organizmů, šlo to o jednobůjnečný, o prvoky, zejména jejich reagování na fototropismus, teda reagování na světlo a nejúznější jiný věci, to popisuje a k tomu popisu potřeboval pojem, vypracoval si tam pojem, at random, v německým překladu, aurské rátevo, česky se to překládá, na zdažbůch, akce na zdažbůch. Primární akce každého subjektu, teda tady v tom případě jeho nižšího organizmu, primární akce je akce na zdažbůch. Teprve, když z té akce dojde k nějaké zkušenosti, když zvířec získá, nebo ten živoček získá, když získá nějakou zkušenost z té akce na zdažbůch, tak teprve potom tu druhou akci může upravit, může si pozměnit, zaměřit, už aby to nebylo na zdažbůch, ale za cíleně. Tedy prvotní akce je akce na zdažbůch. Nikdy to nemůže být reakce. Reakce je možná teprve, když mám nějaký informace na základě té akce na zdažbůch. Předpokládejme, že vás najednou někdo uspí, a vy se probudíte a jste zavázaný oči a uši, nic nevidíte, nic neslyšíte, stojíte nebo sedíte někde, nevíte kde. A teď řekněme, že nemáte možnost z nějakých důvodů, že je to takhle nějak zajištěno, nemáte možnost si sundat pásku z očí a z uší. A začnete tápavě pohybovat rukama kolem sebe. A to první tápnutí je naprosto na zbařu. Vy nevíte, kde jste, co tam je. A teprve potom si najednou se trošku sorientujete, že tadyhle židle končí, vy jste na židli, teď tady něco zřejmě na zemi, tadyhle kolem. A pomalinko si začnete dávat dohromady ten obraz toho, co je kolem vás. Ale ta první akce byla na zbařu. Prostě jste nevěděli, do čeho narazíte, co tam může být, jenom samozřejmě jakýsi předpoklad, že jste v prostoru atd. To překonává tu nesorientovanost v tom okamžiku. Já bych chtěl z toho říct, že chování živočichů, to jsou ty velký objevy kolorárové věci, které tam způsobujeme. Živočichů, které omluvují o živým, organitním a nivouřeným skutečnosti, to znamená, že je dáno jaksi v rozdelení vzorce chování. To, co dělá, že ta kočka třeba skáče na ten papírek, ona vlastně má cíl, aby ho pak mohla dělat používat. To není nazdar bůh, ale ona má cíl dřív, ještě než ho k něčemu používat. Ta kočka skáče na ten papír, ona si ten cíl vycvičí a pak skočí skutečně na to měč. Chcete tvrdit, že tak je to všude. Je to tak, dokonce se dá říct, že genetika do posud rozkázala, jakým způsobem by získána zkušenost se mohla zakodovat do genetického koloru. Tedy jinak řečeno, že jestli se objeví nějaký nový chování cílení, že nevzniká tím jen s tím, že by se ho nikdo naučil, ale že nějakým způsobem, nějakou změnou v tom genetickému, genomově a tak dále, že se teda objeví nějaký nový vzorec chování, který se do toho nejde využít. Že teda to cílení chování je nějakým způsobem, to prostě je vlastnost těch skutečností. Dobře, ale chcete tím tvrdit, že neexistují akce na zdraví půl? Ty existují, ano. No tak, to mi si mě nešlo. Pokud by existovali jenom ty zakodované akce, ty akční systémy zakodované, no tak pak se nic nezmění, leč jdu se tu nějaký nutat. Ale my víme, že i to kotě, který skáče za tím bakýrkem, začátku skáče blbě, pak se naučí líp a tak dále, to zakodované není, to se musí naučit. Leco se musí naučit od matky kočky, a když matka kočka to nenaučí, tak se to samo nenaučí. Člověk sám se nenaučí například mluvit. Neexistuje žádný zakodovaný systém mluvení. Neexistuje, pak by mluvili všichni jedním jazykem, a nemluvili by jen různým jazykem. Mě se zajímá, co se stalo, že se naučili nějaké zvláštní důležitosti, kterým mluvili, kterým dlouho nemluvili vůbec. Oni si mysleli, že jsou jemný. A pak se ukázalo, že tyhle dvě děti se vytvořili svůj vlastní jazyk, který pak se podařilo při nějaké magnetické pásce. Oni vytvořili dobrý jazyk. Svůj jazyk. Jakým způsobem? Nenaučíte psa někde mluvit. Je jistá tendence, že tady je něco vlozené. To je jako amebu, nenaučíte štěkat. Žádné očtěvání ofice, tady je něco o nějakého cílu. Předpoklady tady jsou, ale jde o to, že to rozhodující, co v tom životě těch organismů a zříjmená v těch vyšších organismů je, to není zakodované. To je pak tradice, že si to dědičnost, ta dědičnost, že si čteme knihy a tak dále. To pak tam můžeme korejlovat a tak dále. Ale tahle dědičnost, která není předávaná tradicí, když se ta žábla, když je v laboratoři vypěstují, tak když nemá okolo sebe svý předky, tak ona ví, co má dělat. Ona to prostě ví. Protože to není normální důvod. Žádný žádný důvod. To není normální důvod. Žádný žádný důvod. Žádný žádný důvod. Žádný žádný důvod. Žádný žádný důvod. Nám přece nejde o to, to redukovat.
====================
s2.flac
====================
Že to není věc oddělená nějakým tím bodem, tím okamžíkem, od kterého zatím by to bylo, tedy ale pro zkušenost a předtím, kdy bylo všechno na zdařbůch, jako bylo práce. Zdařbůch neznamená, že to není zakodované. Řekněme, že to malý kotě skáče na papírek. No ano, dospělý kocou, pokud teda se nebude nudit, tak na ten papírek skákat nebude. Kůže, když se narodí, tak klofe do ingoustových teček, který mu tam uděláte na papír a vůbec se neorientuje, že to nejsou zrna, vůbec jenom tečky. Ano, to se vykládá, že to je nějaký instinkt nebo to je jeho čerta, ale to vůbec neznamená, že to je na zdařbůch. Naopak to dokazuje, že to je na zdařbůch. Všechny instinktivní akční systémy jsou na zdařbůch. Když se naučí tygr skákat na svou kořist, tak tam nepoky mně pracují instinkty, protože ta schopnost reagovat nemůže být rozvrahována nějakým intelektem. Víme, jak lidský rozhodování je strašně pomalý a že lidi, kteří jsou schopní automatických reflexů, daleko rychlejic vládají situace, než ty, kteří si to musí promýšlet. To je doklad toho přece, že to je na zdařbů. Náhoda je otázka, co berem jako to náhodu. Jestli náhoda je to, že on se naučí skákat, tak to je něco nekterého náhody. Já jsem o náhodě vůbec nemluvil. Náhoda má jiný smysl. Tam je přítomnost toho... Tam je přítomnost a neurčitost toho cíle. Ale ten cíl toho cíle je určitej. Není. Ten je právě střel neurčitej. To je nějaká myš. Která myš? Na kterou myš to má ten systém připravený? Na náhoda. Na kterou? No právě, když ta myš je náhoda, tak on má vlastně ten systém nařízený na tu náhodu. A to pak buď to víde nebo nevíde. To je ten entrando. Všechny tyhle vzorce chování jdou do prázdna. Ty jsou smysluplný, když tam něco je, k čemu ten vzorec si může posloužit. A když tam nic není, tak to je do prázdna. A aby to šlo, ne do prázdna, níbrž do konkrétní situace, k tomu je potřeba jisté zkušenosti. A to tím, čím je vyšší úroveň organizmu, tím více zkušeností tam je nutnejch, protože ta situace je tak komplikovaná, že ty instinkty nebo ty vrozený vzorce chování na to nestačejí. Proč si člověk vymyslel mýty? Protože ty vzorce chování zakódovaný geneticky nestačily. Ta lidská situace byla příliš komplikovaná a bylo potřeba ty vzorce zavíst jinak. Já rozumím, ale ty říkáš, že to první byla táma. To první právě není táma, to první je to zacílení. Jak může kuře se nejprve zacílejt na zrno, když ho ještě nikdy nevidělo? Vyklube se z vajíčka? To je právě to záhadné. Tam není nic záhadného. Ono vůbec nepozná, jestli je to zrničko nebo tečka. Ono potom klofne a zjistí. Čili najdřív to je nazdařbuch a pak teprve zjistí. A naučí se rozlišovat mezi tečkama a zravičkama. Zase nějakýho zacílejt. To je lidská lidská věc. Můžu se ještě zeptat, finišujeme, bude pomůž. Prosím tě, jak jsi mluvil o primoriálních událostech. Chci se přeptat, když ty říkáš, že i když reagují primitivně, neznamená to, že jsou primitivní. V jakém tomu modelu Tejarda, tam jak jsi minule mluvil o tom zákonu centru komplexnosti nebo komplexnost uvědomilosti, by se tyhle primoriální události daly naroubovat? Je možný tam vezt nějakou souvislost s tou vyšší komplexností u něj, ať už v Měškově nebo v Německu? U něj ten termín pro ty události je UNITE NATURAL. To jsou ty primoriální, jo? Ne, vůbec. A teď samozřejmě ty UNITE NATURAL mají jakýsi žebříček, jsou ty nejjednodušší a ty nejsou židější, a zároveň nejmenší a největší. No a teď on tam ještě říká, že existuje to trojinekonečno, že nekonečno malého, nekonečno velkého, ale nekonečno komplikovaného. A teď ty organismy ty umístuje na tý křivce toho nekonečně komplikovaného, který jdou směrem k tomu nekonečně komplikovanému. Přičemž ta komplikovanost jejich roste daleko víc než ta jejich velikost. Ta velikost musí růst, ty nejmenší jsou opravdu nejjednodušší, ty komplikovanější jsou větší, ale ta komplikovanost roste teda, řekněme, geometricky, ještě ta velikost jenom, jak jsem to řekl, aritmatickýho. O těch primordiálních on nemluví, ale jak tam udělá tu řadu, tak on směrem dolů jde až na ty pro něj unité naturel je atom a zřejmě elektron, ještě uvádí elektron na jednom místě a zřejmě by šel ještě dál na nějaký subatomátní částice, prostě to neudělal, ale to jsou ty přirození. A u nich, a ta analogie teda začíná v tom, že on předpokládá, že každá ta unité naturel má své d-dom a d-o, své vnitř a své svůj měšek. A pak ještě, jak jsi zvínil minulé Bergsona, Bergson by se nedal použít s tím trváním, s tím časem, protože on pronikal do hloubky času a tvrdí, že tedy buď je v tom trvání vzniknovej foréma, anebo pak čas není vůbec, nebo tak nějak, to by se nedalo tady použít ten Bergsonov model při tom času s lidem, kým udál jste? Něco z toho se dá užít, něco se nedá užít. Nepochybně ta jeho polemika s tím hypostazovaným časem, jakožto rovnoměrně ubíhajícím, jakožto kontinuém, to je použitelné. Ale samoto Dürer, zase by se trvalo použít v tom smyslu toho vnitřního trvání, ty události. Ovšem nás ani tolik nezajímá to trvání, jako právě to dění. Dürer je u něho dění, ale tak já nevím. Prostě na první pohled mě to, nepochybně jsou v něm cenný věci, ale tohleto v něm, například to integrované pojetí události, ta pojetí události, jakožto integrované, to mám dojem, že tam není. Ale ty aby byly ty tvořené vývoje nějakou věněné, že jo? No to nepochybně. Mohu se ještě zeptat jednou, možná, že to je velká otázka, ale jste mohl mít těch subudálstí, subudálstí, těch primordálních událstí, kde se uvažuje, právě na tom modelu vladnicově, že je teda něco vnitřního, co jsem zjištěl. To vnitřní má nějaký svůj řád, pokud tam se, jestli to takud se až dosud dá teda vžývat, tak to análně nějakým způsobem se zjištěje. Co jestli, že já uvažuju ne tuto primordální událost, já si uvažuju jakoukoliv událost, která má subraudálnost, která má nějaký subudálstí. Ty subudálnosti jsou nějakým způsobem tou předmětností svázány. Je toto ten řád, nebo jakým způsobem se tato subraudálnost zjištěje. To je opravdu vážná věc, tady jenom odkážu stručně na Vajtheda. Já si představuju tedy, že tam je nezbytné jedno, že musíme připustit, že události na sebe mohou reagovat ještě jinak, než že se střetnou, skontaktujou vnějšně. Že existuje nějaká možnost koordinace událostí přes jejich vnitřní stránky. Ale tato koordinace je možná pouze jejich zapojením do širšího kontextu, totiž do kontextu superudálostí. A že tedy to vypadá asi tak, že řekněme, ty původní události mají ten vnitřek takhle hluboký, když to ty superudálosti už mají takhle hluboký, a ty super superudálosti už takhle hluboká hloubka díternosti, hloubka toho vnitřního, že může narůstat. Asi tak, jako může narůstat rozloha toho vnějšího. A že tedy je možný angažovat zevnitř, angažovat události, subudálosti tak, aby se chovaly přiměřeně tomu organizačnímu zapojení do té superudálosti. Tohleto, co vím, poprvně takhle na této rovině formuloval Whitehead v Science and the Modern World, kde mluvil o tom, že elektron v živém těle se chová poněkud jinak než v neživé přírodě. Což byla tenkrát veliká senzace a prostě obrovský povyk kolem toho, protože to neřek nějaký bláznivý filozof, nebož člověk, který učil celý svůj život matematice a fyzice na technické škole. Samozřejmě u vtupního uvaření, když už byl v Penzi a byl povolán na Filozofickou katedru ve Ameriky. Bylo by se tomu rozumět, když se to stalo představovat jako kuličky, které mají něco vnitřního vnitřního, ale to vnitřní tý subudálosti nějakým způsobem kononikuje s tím vnitřním tý subudálostí. Na základě toho se nedá. Takhle se to dá říct. Ano, že tam prostě je možný, že je možný, aby zevnitř ten, rozumíte, celý problém například pro toho Whiteheada byl ten Science and the Modern World, to je taková populárnější verze nebo takový populárnější text, který psal Whitehead paralelně s Process and Reality, což je velice obtížná kniha. A taky to vyšlo, ten Whitehead vyšel, mnoho, mnoho vydání vyšel v pelikánkách. Věřte, ten Process and the Reality byl vydanej teprve teď, od tý doby, od třicátých let poprvně snad. Nedávno, před několika lety. Ale je to oboje, plus ještě Adventures of Ideas patří do období tzv. filozofie organismu. Tento filozofii předcházela filozofie přírody, filozofie of nature, která spadá ještě do toho období, kdy byl na té technické škole vysoké a učil matiku a fyziku. To je filozofický start k filozofii organismu. Hlavním problémem bylo, jak vyložit ten zvláštní způsob chování organismu živej, když fyzika na chování atomů a molekul nemůže najít nic, co by nasvětšovalo tomu, že z toho vůbec něco živýho nemůže být. Že ty atomy a molekuly, anorganický, že se chovají takovým způsobem, že vůbec by se nedalo z toho předpokládat, že něco takové jako bůjníka může existovat. A on ten problém řešil tím, že předpokládal, že existuje něco, jako jakejsi plán, rozvrh, projekt, který za určité okolnosti si může najmout ty normálně se neživě chovající atomy a molekuly, aby se maličko ve svém chování proměnili a umožnili souřát život toho organismu. Tohle byl vlastní problém, proč vůbec celou tu knihu napsal. No a je to problém dodnes. Je to jakási pokus o alternativu proti tvrdzení mechanistů, ty encyklopedisti francouzských třeba, že život je stroj. A proti vitalistům, že kromě těch atomů a molekůl, které tam jsou a které se chovají vždycky stejně, tam je ještě nějakej permoník, který sníhá hříbek tak, aby z toho bylo něco živýho. A to je výsvitális. Tak teď podobně jako kdysi, Aristotélovi se nelíbilo, že Platón si tam zvedl toho Demiurga, který plácal ty věci podle božských ideí věčnej, tak podobně se tady Weidherovi nelíbilo, že by tady se měla nějaká zvláštní síla zavíst. Ovšem ten Weidher to řešil velmi platonským způsobem, totiž že na jedné straně tady předpokládal to dění, ten prout dějství, a na druhé straně ty formy aristotelských, nebo ty ideje platonských, jakožto věčné objekty, on to mu říká, že? To je ty. No, většina předmětů. Teď se nemůžu vzpomnit. Ne i terminalným, ale něco jiného tam je. Nemusím vzpomnit. Teď se nemůžu vzpomnit ten termín. Jo, věční objekty. A teď to spojení těch věčných objektů s tou řekou událostí, s tím proudem událostí, vlastně dává dohromady ty... Čili on odboural sice výsvitális, ale přece jenom ty aristotelský formy vlastně nějak tam zachoval, že? A pokoušel se to nějak vyložit, že to je ten plán, ten rozvrh. Potřebuje to teda, potřebuje to jako jistý kůprav, ale myslím, že to je teda taková jedna z nejpozorůhodnějších postav, že rozpoznal ten vlastní problém, že ukázal ten problém, samozřejmě řešit to bude muset jinak, ale to, že těma svéma prostředkama fyzika a matematika teda ukázal, kde ta fyzika a matematika končí a už nemůže dál a my potřebujeme jí dál, to myslím naprosto vzjemně v tom měl pravdu. Přednášenící ten má svoje ranice, když to tě nadeset, že...
s2.flac
====================
Že to není věc oddělená nějakým tím bodem, tím okamžíkem, od kterého zatím by to bylo, tedy ale pro zkušenost a předtím, kdy bylo všechno na zdařbůch, jako bylo práce. Zdařbůch neznamená, že to není zakodované. Řekněme, že to malý kotě skáče na papírek. No ano, dospělý kocou, pokud teda se nebude nudit, tak na ten papírek skákat nebude. Kůže, když se narodí, tak klofe do ingoustových teček, který mu tam uděláte na papír a vůbec se neorientuje, že to nejsou zrna, vůbec jenom tečky. Ano, to se vykládá, že to je nějaký instinkt nebo to je jeho čerta, ale to vůbec neznamená, že to je na zdařbůch. Naopak to dokazuje, že to je na zdařbůch. Všechny instinktivní akční systémy jsou na zdařbůch. Když se naučí tygr skákat na svou kořist, tak tam nepoky mně pracují instinkty, protože ta schopnost reagovat nemůže být rozvrahována nějakým intelektem. Víme, jak lidský rozhodování je strašně pomalý a že lidi, kteří jsou schopní automatických reflexů, daleko rychlejic vládají situace, než ty, kteří si to musí promýšlet. To je doklad toho přece, že to je na zdařbů. Náhoda je otázka, co berem jako to náhodu. Jestli náhoda je to, že on se naučí skákat, tak to je něco nekterého náhody. Já jsem o náhodě vůbec nemluvil. Náhoda má jiný smysl. Tam je přítomnost toho... Tam je přítomnost a neurčitost toho cíle. Ale ten cíl toho cíle je určitej. Není. Ten je právě střel neurčitej. To je nějaká myš. Která myš? Na kterou myš to má ten systém připravený? Na náhoda. Na kterou? No právě, když ta myš je náhoda, tak on má vlastně ten systém nařízený na tu náhodu. A to pak buď to víde nebo nevíde. To je ten entrando. Všechny tyhle vzorce chování jdou do prázdna. Ty jsou smysluplný, když tam něco je, k čemu ten vzorec si může posloužit. A když tam nic není, tak to je do prázdna. A aby to šlo, ne do prázdna, níbrž do konkrétní situace, k tomu je potřeba jisté zkušenosti. A to tím, čím je vyšší úroveň organizmu, tím více zkušeností tam je nutnejch, protože ta situace je tak komplikovaná, že ty instinkty nebo ty vrozený vzorce chování na to nestačejí. Proč si člověk vymyslel mýty? Protože ty vzorce chování zakódovaný geneticky nestačily. Ta lidská situace byla příliš komplikovaná a bylo potřeba ty vzorce zavíst jinak. Já rozumím, ale ty říkáš, že to první byla táma. To první právě není táma, to první je to zacílení. Jak může kuře se nejprve zacílejt na zrno, když ho ještě nikdy nevidělo? Vyklube se z vajíčka? To je právě to záhadné. Tam není nic záhadného. Ono vůbec nepozná, jestli je to zrničko nebo tečka. Ono potom klofne a zjistí. Čili najdřív to je nazdařbuch a pak teprve zjistí. A naučí se rozlišovat mezi tečkama a zravičkama. Zase nějakýho zacílejt. To je lidská lidská věc. Můžu se ještě zeptat, finišujeme, bude pomůž. Prosím tě, jak jsi mluvil o primoriálních událostech. Chci se přeptat, když ty říkáš, že i když reagují primitivně, neznamená to, že jsou primitivní. V jakém tomu modelu Tejarda, tam jak jsi minule mluvil o tom zákonu centru komplexnosti nebo komplexnost uvědomilosti, by se tyhle primoriální události daly naroubovat? Je možný tam vezt nějakou souvislost s tou vyšší komplexností u něj, ať už v Měškově nebo v Německu? U něj ten termín pro ty události je UNITE NATURAL. To jsou ty primoriální, jo? Ne, vůbec. A teď samozřejmě ty UNITE NATURAL mají jakýsi žebříček, jsou ty nejjednodušší a ty nejsou židější, a zároveň nejmenší a největší. No a teď on tam ještě říká, že existuje to trojinekonečno, že nekonečno malého, nekonečno velkého, ale nekonečno komplikovaného. A teď ty organismy ty umístuje na tý křivce toho nekonečně komplikovaného, který jdou směrem k tomu nekonečně komplikovanému. Přičemž ta komplikovanost jejich roste daleko víc než ta jejich velikost. Ta velikost musí růst, ty nejmenší jsou opravdu nejjednodušší, ty komplikovanější jsou větší, ale ta komplikovanost roste teda, řekněme, geometricky, ještě ta velikost jenom, jak jsem to řekl, aritmatickýho. O těch primordiálních on nemluví, ale jak tam udělá tu řadu, tak on směrem dolů jde až na ty pro něj unité naturel je atom a zřejmě elektron, ještě uvádí elektron na jednom místě a zřejmě by šel ještě dál na nějaký subatomátní částice, prostě to neudělal, ale to jsou ty přirození. A u nich, a ta analogie teda začíná v tom, že on předpokládá, že každá ta unité naturel má své d-dom a d-o, své vnitř a své svůj měšek. A pak ještě, jak jsi zvínil minulé Bergsona, Bergson by se nedal použít s tím trváním, s tím časem, protože on pronikal do hloubky času a tvrdí, že tedy buď je v tom trvání vzniknovej foréma, anebo pak čas není vůbec, nebo tak nějak, to by se nedalo tady použít ten Bergsonov model při tom času s lidem, kým udál jste? Něco z toho se dá užít, něco se nedá užít. Nepochybně ta jeho polemika s tím hypostazovaným časem, jakožto rovnoměrně ubíhajícím, jakožto kontinuém, to je použitelné. Ale samoto Dürer, zase by se trvalo použít v tom smyslu toho vnitřního trvání, ty události. Ovšem nás ani tolik nezajímá to trvání, jako právě to dění. Dürer je u něho dění, ale tak já nevím. Prostě na první pohled mě to, nepochybně jsou v něm cenný věci, ale tohleto v něm, například to integrované pojetí události, ta pojetí události, jakožto integrované, to mám dojem, že tam není. Ale ty aby byly ty tvořené vývoje nějakou věněné, že jo? No to nepochybně. Mohu se ještě zeptat jednou, možná, že to je velká otázka, ale jste mohl mít těch subudálstí, subudálstí, těch primordálních událstí, kde se uvažuje, právě na tom modelu vladnicově, že je teda něco vnitřního, co jsem zjištěl. To vnitřní má nějaký svůj řád, pokud tam se, jestli to takud se až dosud dá teda vžývat, tak to análně nějakým způsobem se zjištěje. Co jestli, že já uvažuju ne tuto primordální událost, já si uvažuju jakoukoliv událost, která má subraudálnost, která má nějaký subudálstí. Ty subudálnosti jsou nějakým způsobem tou předmětností svázány. Je toto ten řád, nebo jakým způsobem se tato subraudálnost zjištěje. To je opravdu vážná věc, tady jenom odkážu stručně na Vajtheda. Já si představuju tedy, že tam je nezbytné jedno, že musíme připustit, že události na sebe mohou reagovat ještě jinak, než že se střetnou, skontaktujou vnějšně. Že existuje nějaká možnost koordinace událostí přes jejich vnitřní stránky. Ale tato koordinace je možná pouze jejich zapojením do širšího kontextu, totiž do kontextu superudálostí. A že tedy to vypadá asi tak, že řekněme, ty původní události mají ten vnitřek takhle hluboký, když to ty superudálosti už mají takhle hluboký, a ty super superudálosti už takhle hluboká hloubka díternosti, hloubka toho vnitřního, že může narůstat. Asi tak, jako může narůstat rozloha toho vnějšího. A že tedy je možný angažovat zevnitř, angažovat události, subudálosti tak, aby se chovaly přiměřeně tomu organizačnímu zapojení do té superudálosti. Tohleto, co vím, poprvně takhle na této rovině formuloval Whitehead v Science and the Modern World, kde mluvil o tom, že elektron v živém těle se chová poněkud jinak než v neživé přírodě. Což byla tenkrát veliká senzace a prostě obrovský povyk kolem toho, protože to neřek nějaký bláznivý filozof, nebož člověk, který učil celý svůj život matematice a fyzice na technické škole. Samozřejmě u vtupního uvaření, když už byl v Penzi a byl povolán na Filozofickou katedru ve Ameriky. Bylo by se tomu rozumět, když se to stalo představovat jako kuličky, které mají něco vnitřního vnitřního, ale to vnitřní tý subudálosti nějakým způsobem kononikuje s tím vnitřním tý subudálostí. Na základě toho se nedá. Takhle se to dá říct. Ano, že tam prostě je možný, že je možný, aby zevnitř ten, rozumíte, celý problém například pro toho Whiteheada byl ten Science and the Modern World, to je taková populárnější verze nebo takový populárnější text, který psal Whitehead paralelně s Process and Reality, což je velice obtížná kniha. A taky to vyšlo, ten Whitehead vyšel, mnoho, mnoho vydání vyšel v pelikánkách. Věřte, ten Process and the Reality byl vydanej teprve teď, od tý doby, od třicátých let poprvně snad. Nedávno, před několika lety. Ale je to oboje, plus ještě Adventures of Ideas patří do období tzv. filozofie organismu. Tento filozofii předcházela filozofie přírody, filozofie of nature, která spadá ještě do toho období, kdy byl na té technické škole vysoké a učil matiku a fyziku. To je filozofický start k filozofii organismu. Hlavním problémem bylo, jak vyložit ten zvláštní způsob chování organismu živej, když fyzika na chování atomů a molekul nemůže najít nic, co by nasvětšovalo tomu, že z toho vůbec něco živýho nemůže být. Že ty atomy a molekuly, anorganický, že se chovají takovým způsobem, že vůbec by se nedalo z toho předpokládat, že něco takové jako bůjníka může existovat. A on ten problém řešil tím, že předpokládal, že existuje něco, jako jakejsi plán, rozvrh, projekt, který za určité okolnosti si může najmout ty normálně se neživě chovající atomy a molekuly, aby se maličko ve svém chování proměnili a umožnili souřát život toho organismu. Tohle byl vlastní problém, proč vůbec celou tu knihu napsal. No a je to problém dodnes. Je to jakási pokus o alternativu proti tvrdzení mechanistů, ty encyklopedisti francouzských třeba, že život je stroj. A proti vitalistům, že kromě těch atomů a molekůl, které tam jsou a které se chovají vždycky stejně, tam je ještě nějakej permoník, který sníhá hříbek tak, aby z toho bylo něco živýho. A to je výsvitális. Tak teď podobně jako kdysi, Aristotélovi se nelíbilo, že Platón si tam zvedl toho Demiurga, který plácal ty věci podle božských ideí věčnej, tak podobně se tady Weidherovi nelíbilo, že by tady se měla nějaká zvláštní síla zavíst. Ovšem ten Weidher to řešil velmi platonským způsobem, totiž že na jedné straně tady předpokládal to dění, ten prout dějství, a na druhé straně ty formy aristotelských, nebo ty ideje platonských, jakožto věčné objekty, on to mu říká, že? To je ty. No, většina předmětů. Teď se nemůžu vzpomnit. Ne i terminalným, ale něco jiného tam je. Nemusím vzpomnit. Teď se nemůžu vzpomnit ten termín. Jo, věční objekty. A teď to spojení těch věčných objektů s tou řekou událostí, s tím proudem událostí, vlastně dává dohromady ty... Čili on odboural sice výsvitális, ale přece jenom ty aristotelský formy vlastně nějak tam zachoval, že? A pokoušel se to nějak vyložit, že to je ten plán, ten rozvrh. Potřebuje to teda, potřebuje to jako jistý kůprav, ale myslím, že to je teda taková jedna z nejpozorůhodnějších postav, že rozpoznal ten vlastní problém, že ukázal ten problém, samozřejmě řešit to bude muset jinak, ale to, že těma svéma prostředkama fyzika a matematika teda ukázal, kde ta fyzika a matematika končí a už nemůže dál a my potřebujeme jí dál, to myslím naprosto vzjemně v tom měl pravdu. Přednášenící ten má svoje ranice, když to tě nadeset, že...