Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
23. třetí, Feuerbach. Představuji si, že je to nějaká událost, ale flexi to je nějaká zpětná vazba, kterou potom... A teď to mi dochází do vnitřní stránky subjektivity. Můžu si představit, že je to nějaká zpětná vazba, kterou potom... A teď to mi dochází do vnitřní stránky subjektivity. Takže jako ty celé propletence, které jsou uvnitř toho subjektu. Posledně jsme si snad tady vyjasnili to, že ze vnější stránky subjektivity nemůžeme výjít ven ze subjektu. Že se musíme vrátit do vnitřní stránky subjektu, a až teprve potom je možnost výjít ven ze subjektu. Přes vnější stránku subjektu nebo... Ano, jistě, jinak ven nemůžeme výjít do vnější stránku subjektu. A musíme jít jinudy než přes tu sféru subjektivity. Až z ní přímo ven není cesta. Takže ta akce vyšla teda z vnější stránky subjektu ven, a teď dochází stažení. A to stažení se děje vůči čemu? Jako kdo to stažuje? Subjektivita jako vnější stránka subjektivity nebo subjektivita jako vnější stránka subjektivity? No tak jedna potíž tady je, to hneme hned na začátku, že u člověka je vždycky to strašně komplikované s tou proreflektovaností. My těžko můžeme ukázat ryzí akci, do který by nerehněli nebo do které by nerehněli do které by neintervenovala žádná reflexe. Do které by neintervenovala žádná reflexe. U člověka je. My to můžeme modelovat třeba na nějakých živočíších a nebo to zkusit ukázat u dětí. a nebo to zkusit ukázat u dětí. Je to trochu problematický, ale přece jenom tam té reflexe je ještě málo v těch prvních měsících. v těch prvních měsících. Co taková akce je? Co taková akce je? Třeba malý dítě se naučí chodit tak pěkně v takovým 8., 10., 12. měsíci tak pěkně v takovým 8., 10., 12. měsíci a podle toho, jak to je v Čiperni a v nestřežené chvíli přistoupí ke kamnům, což dnes už není ten případ. Dřív byvaly kamna hodně horký, teď už to není tak jenom někde. A dítě přijde a šáhne si na kamna, které jsou černé, které vypadají normálně jako jindy, ale to píse v nich a dítě nespálí. Tedy ten pocit bolesti Tedy ten pocit bolesti to je ta registrace, to je ta registrace, která z tý akce, která z tý akce, to už vlastně je mimo ten souběh, to už vlastně je mimo ten souběh, kamna jsou mimo. Ten kontakt s těma kamnama stačí, aby se škvařil špičky prstů nebo ruku. Bolí to jak čerp, dítě začne řvát, a bude se to velice dobře pamatovat, protože dítě není žížala, která v té trubici to musí 114x nebo kolikrát, vždycky dostane ránu, až se naučí jít do té světlý části. Dítě ti většinou stačí jedínkrát, spálí a už si dává bacha. To je tak, na tom by se trebalo ukázat, To je tak, na tom by se trebalo ukázat, že tady jakási akces, který bezprostředně, nějaký ten registrát, nějaká ta informace se vrátí a je zachována nějakým způsobem subjektu dítěte. a je zachována nějakým způsobem subjektu dítěte. Tam není žádná reflexie ještě, že? Jak takřka. Samozřejmě i u toho dítěte už to nějaká reflexie, která se vrátí, kdyby se tohle stalo třeba dítěti měsíčnímu, který ho všem nechodí, musel být nějak jinak, tak sice ten šok zřejmě tam bude mít nějakou funkci ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že nějak prostě to v paměti zůstane zachováno, ale v žádném případě tak, aby si dávalo pozor, protože to ještě nedá dohromady, že? K tomu je zapotřebí reflexie. Taky tím spíš, že to malý dítě by se nespálilo v důsledku nějaký svý akce nebo nějaký neopatrnosti třeba matky nebo kůvy nebo něco takového. Ta vaše otázka byla teda, jak to teď vy... No, ta informace o tom spálení těch prstů, že jo, No, ta informace o tom spálení těch prstů, že jo, tak to je fyziologicky nějak prostě zařízeno, před ty nervíčky to přijde, že mě to bolí. Ačkoliv to bolí jenom ty prsty, že? Ale mě to bolí. Protože fakt ukazuje, že tady je nějaká... nějaký zařízení, který mě ty informace schromaždňuje a dává je mně jakožto subjektu. Takže to bolí mně a ne ty prsty. Jak to vypadá s tou subjektivitou, s térou subjektivity? Tak ta... bolest sama o sobě, že, je vlastně projekce. Tady jsem na tenkým ledě, bylo by potřeba teď zavolat psychologa snad, eventuálně, já myslím, spíš psychologa než neurologa, toho tady máme, ale spíš psychologa, aby to vyložil nějak blíž, no ale tak řekněme, s jistou rezervou, kterou všichni si zachovejte. Abych chápal bolest, jako, já myslím, jste četli Jana Krištofa, Rolandova, tam na začátku hned na těch prvních stránkách, kde se líčí, jak se Jan Krištof narodil, tak je tam takové krásné místo o tom, jak když docela malé dítě něco bolí, tak nebolí něco, ta bolest zachvátí celé dítě, proč to tak je, já nevím, jestli to tak je, musím vyčet literatury, a ještě krásný, která není. Pravděpodobně teda o tom jsou studie a je to jasný psychologům a dalším, ale mně to připadá docela přesvědčivé, že bolest je něco, co člověka zachvátí, co na člověka spadne, v čem se člověk topí. A bolest v tomto smyslu je něco, co nás zahrcuje, co nás rdousí, co se stává naprostým pánem nad náma a my prostě jsme úplně bezbraní vůči nim. Jakoby. Je to obrovská síla, obrovská moc, která se nás zmotňuje. A teď obrana proti tomu je lokalizace bolesti. Je to velká úleva, když my můžeme lokalizovat svou bolest třeba do kolena než do zubu, když to koleno lepčí než zub. Prostě když to můžeme lokalizovat. V tom vědomí se něco stalo, co nám umožňuje projikovat zpětně, promítnout tu bolest, která nás zachvátí, promítnout do určitého místa, legitimně, protože tam opravdu to bolí. A tím se tý bolestí tak trochu zbavit. Už nás nezaplavuje ta bolest celý. Jenom nás otravuje to koleno nebo podágra třeba. To nás otravuje, ale jde to. A když nás to otravuje, to nás otravuje, ale jde to. Někdy je to obtížné. Když bolí hlava, tak je těžko se tý bolestí trochu zbavit, tím, že ji lokalizujeme. Ta hlava je hodně centrální. Lokalizace nám nepomůže, že bychom tu bolest odsunuli do špičky nohy. A hlavně to otravuje, i když to není ta bolest velká, ale to otravuje moc. Ale přece jenom, a to dítě ještě není schopný lokalizovat bolest a proto propadá daleko víc bezútěžnosti v situace v níž, nás ta bolest zaplavuje. Když se dítě naučí promítnout tu bolest na určité místo, lokalizovat ji, tak trošičku nabíde vrchu nad tou bolestí. Prostě začne být schopno se té bolesti bránit. Tak tohle je fenomenologicky. Jak to vypadá z tom modelu, který my jsme si vyložili? No... Zdá se, že to reálné popálení ta subjektivní sféra, ta sféra subjektivity přímo není schopná zaregistrovat. Že to je jenom takový záležitý záležitý záležitý zaměstnání možné z Jakousy okrikou, kdy přistupuje k tomu vlastnímu popálení přesně tak, jako k poplání kterékoli jiné bytosti. Lékař, který se sám spálí, tak nemá víc informací o povaze své spáleniny, než když se dívá na druhého stejně popáleného člověka. Navíc má jenom tu bolest, ale ta bolest ho neinformuje o povaze té spáleniny. To znamená, k té spálenině máme základně otevřené dva přístupy. Jeden přístup je ten, že nás to zbolí, zabolí to hned a bolí to pak ještě. A my tuhletu informaci jednak skladujeme v té sféře subjektivity, skladujeme ji tam jednak ve formě zničněný, to je pro případnou reminiscenci, pro případnou vzpomínku, eventuálně reflexi, a jednak pokud nás to ještě furt bolí, tak v podobě naprosto prezentní. Ale ta informace je zvláštně kvalitní, ta nepřinesla nic víc, než že nás to bolí. Všechno ostatní už je v záležitosti interpretace, to znamená jakéhosi dalšího přístupu aktivního, další akce nějaký. V rámci tohoto, tyhle reflexe dalšího přístupu je pak možná i ta lokalizace. Nás ta bolest zachvátí tak, že nás zaleje úplně. A my se jí tak trochu zbavíme, to je obranou proti níně, když to lokalizujeme do prstů, které jsme si spálili. Pak je druhá cesta, která je nám otevřená, a to je, že si na to podíváme. Teď se kouknáme, jestli tam máme škvarek, nebo jestli jenom nějaký puchejř, nebo jestli je to jenom zčervenalý a podle okolností si to posolíme, nebo jaké jsou ty takové bavské způsoby, nebo dáme si na to čaj už vytřebovaný, že je tam nějaké to tříslo, nebo já nevím, co se teď doporučuje. Teď se už nějaké nedoporučují ty masty proti spálení nám, ale dřív se to ještě prodává v lekárnách atd. A nebo teda, když je to horší, tak s tím jdeme do doktorovi, který nám s tím musí něco provízt. Když je velká plocha opařená nebo spálená, tak pak to potřebuje i všelijaké další plastické zákroky, plastické chirurgie atd. Jednak to můžeme sami rozpoznat, nebo když ne, tak jdeme k odborníkovi, když to rozpoznáme. Zásadně, když my jsme sami odborníci, tak to rozpoznáme, co s tím potřeba udělat. Ale to ošem nejsme schopni vyinterpretovat všecko z toho přímého, z té přímých informací z té bolesti. Nejblžším tím, že nahlédneme, přihlédneme, že to prohlídneme, že se podíváme, jak to vypadá. A to je pak úplně stejné, jako kdyby to bylo někdo cizí. Tedy přímá informace o tom, že jsme se spálili, která způsobí, že okamžitě ucukneme. Než si cokoliv uvědomíme, tak ucukneme. To pracuje takžka samo, že to je rychlejší, to jsou reflexy. Ta informace, která projde z té akce, se vrátí k nám a je umístěna do té sféry subjektivity. Z té sféry subjektivity může být kdykoliv vyzvednuta, buď okamžitě, pokud je prezentní, nebo v reminiscenci, ve vzpomínce, pokud je už minulá, my si můžeme vzpomínat po dvou letech, když jsme se spálili, a to tak, že podnikneme novou akci, která je založena vnitru subjektu jako každá akce a která není zaměřena ven ze subjektu k nějakému novému spálení. To můžeme také ovšem, když třeba Purkině dělal nějaké pokusy na sobě, že jedy bral a popisoval, dokud byl přivědomý, jaký má zážitky, tak my bychom taky, když je to zbytečný v tomto případě, ale v zásadě bychom mohli zkoušet, co to udělá, když tam je rozpálená plotna na tolik a tolik stupňů, tak když tam jeden prst tam zkusíme nechat vteřinu, druhej, dva vteřiny, třetí, tři vteřiny a takovýhle zkoušky bychom dělali. Čili my si můžeme rozvrhnout tou trpení, tu bolest, si můžeme takhle rozvrhnout taky. Ale to je celkem záležitost trošku jiná, že my tu prezentní nebo tu minulou informaci si interpretujeme nějak, především za tím cílem, že nás ta bolest tak uchvátí, že my se proti ní musíme bránit, takže my ji lokalizujeme. Dále, že ji kvalifikujeme taky třeba. Já nevím, jestli jste to zažili, ale ten první dojem, když na něco chmátnete, vám neřekne, jestli je to příliš horký nebo příliš studený třeba. Když je to teda opravdu hodně něco z toho, tak to chvíli trvá. Je to otázka interpretace. Ten zážitek sám, ta bolest sama vás nepoučí třeba ani o tom, jestli je to příliš horký nebo příliš studený. Je to otázka interpretace, kterou musíte províst. Tedy vy máte možnost a nutnost interpretovat tu bolest. Ale ve chvíli, kdy to interpretujete jako spáleninu dvou článků prstů, třeba druhého stupně, tak už se nemohli zůstat k tomuhle, se nemohli zůstat jenom na základě toho, jak vás to bolelo. V tý bolesti to prostě není. Vy se tý bolesti nějak musíte zbavit tím, že to lokalizujete a pak se na to podíváte a teď zkoumáte, jakou to má povahu. Tím, jak to prohlídnete, to zranění, tak se dovíte daleko víc, než co vám mohla poskytnout ta bolest. A k tomuhle se dostáváte jinak, než jste se dostali k tý bolesti. Proto jsem to rozlišil od toho, když budete dělat zkouše, dostáváte se jinak, totiž, že interpretujete jistý informace, který mají stejný charakter, ať jde o vaši ruku nebo o cizí. A tam je to tedy tak, že ty nějaký smyslový informace vysloveně jednak vyhledáváte, to je už to smyslové vnímání je plné toho vyhledávání. Ty intence, když se díváte na svý spálený prsty, tak už v tom dívání, už v těch zrakovejch dojimech, už je ten úmysl zjistit, co to je, už se díváte jistým způsobem, už sebou nesete, jisté vědomost, pokud se v tom vyznáte, tak sebou nesete ty zkušenosti z minulejch, pokud je to lékař, tak se podívá na ty svý prsty, stejně tak, jak se dívá už na mnoho jiných spálenin, tedy nese sebou, už do toho dívání nese sebou mnoho interpretačního materiálu, nebo vědomostí atd. To všechno intervenuje do toho, takže už se díváte kvalifikovaně na to. Na rozdíl od té bolesti, která vás zachvátí, takže je to naprosto nekvalifikované. Vám to dá velkou práci, abyste to vůbec lokalizovali, na to, že jinak blíže rozpoznali, posoudili, kvalifikovali. Já mám teď takový vědomí, že se zakecávám, že mě uniká. Vy jste chtěli vědět, jak ještě modelově, jak to chodí s tím vnitřním vnějším. Když teda dojde k té akci, takže přes vnější stránku subjektu, to vstažení z té akce dostává do toho subjektu. A teď z té vnější stránky subjektu, to jde kam? Do vnitřní stránky subjektu. A z té vnitřní stránky subjektu? To jde do té sféry subjektivity. A zase nejdřív do té vnitřní stránky sféry subjektivity. A tam je to někde v nějakých šuplátkách, v nějakých registračních skříních, je to někde umístěno jako informace. No ale musí to vůbec dojít té subjektivité? Nemusí. Může se stát, že třeba určité skřipnutí nervů můžou mít vedlejší efekt třeba ten, že na dotyk vůbec necítíte, že máte necítlivou kůži. A my když potom provádíme reflexy, tak bereme tu flexi, která se nám tam dostala, takže my potom když provádíme, tak provádíme akci, to je samotné akce, protože ta akce už je prakticky něco úplně jiného, ne? Aha, dobře. No jo, jistě. Když my se v reflexi orientujeme k akci, tak my se nezaměřujeme k té prezentní akci. To je pravda, ano. To jsem vlastně nikdy neřekl. My se nezaměřujeme k té prezentní akci. To je jenom výjimečně, když dělám ten pokus. Ale obvykle to je tak, že my něco uděláme, něco se nám nepovede, a teď my špekulujeme, co jsme udělali blbě. Takže my té akci, kterou jsme prováděli třeba blbě, takže se to nepovedlo, se vracíme pouze ve svých myšlenkách, to znamená, my tu informaci, kterou jsme snosili, my musíme teď vzít a znova interpretovat. My ty informace, které tam máme v tí vnější stránce subjektivity, my musíme vzít a teď je vyinterpretovat, oživit, udělat z nich vzpomínku na tu akci, teď tu akci si takto spřítomnit, a teď se pravda to analyzovat a tím jako podrobit reflexy, jinak to není možné. No a my když provádíme teda tu reflexy, taky provádíme na tom, co máme uloženo ve vnitřní stránce subjektivity. Ano. Ve vnitřní stránce. Jo, tedy... No, my to vnějšeníme, ta informace je prakticky uložena ve vnitřní stránce. Ta informace tam může být uložena, ta informace tam může být uložena jenom jako jakejsi rezultát toho ukládání, jo? A proto já, třeba když mluvíme o logice, jako určitý struktuře myšlení, tak mluvíme o vnitřní stránce subjektivity, ne o vnitřní. Ano, no, ale když o tom vůbec nepřemýšlíme, to někde je uložený a od někud to potom vytahujeme, ne? Ano, ale to je tak uložený... My se k tomu musíme v akci stáhnout naprosto obdobným způsobem, jako se vstáhujeme k nějakému předmětu, který je mimo nás. Jenomže to je v té sféře, která je uvnitř subjektu. Ale tam v té sféře jsou objekty, nebo jsou informace, které mají právě takovej charakter objektů, předmětů, jako ty předměty mimo nás. Takže my se k ním dostaneme jenom akcí, která znamená zpředmětění, a teprve v tom zpředmětění my jich dostáneme. Bez té akce jsou nám si uzavřeni. Jsou připraveni, ale zmocnit se jich můžeme teprve v té akci, která ve svém zvnějšnění je může uchopit. Stejně tak jako nějakýho šutru, který je mimo nás, se můžeme uchopit jedině tak, že provedeme nějakou akci v jejím zvnějšnění, že mě to svéma slováma vohneme se a teď to vememe do ruky. Tak nějak takovou akcí, o všem, která je vnitřní akcí, se dostaneme k těm informacím. Vzpomínání je vlastně aktivita, která vytahuje, zmocňuje se nějakých informací, které tam nějak jsou, dány předmětně, věcně, vějšně, se jich zmocňuje a teď je nějak prezentuje, zpřítomňuje, oživuje. Takže ještě mě jde o jednu věc. Když teda provádím to myšlení u nich, tak to je zpředmětněná subjektivita. Je myšlení zpředmětněná subjektivita? Ano, ta předmětná subjektivita snad. A jazyk, jako ta řeč, jaká cesta potom vede? Co to je teda za ten úkon, když to myšlení přejde v řeč? Musí to teda přejít do vnitřní stránky subjektů, a pak do vnitřní a ven. A co to je teda ten přechod toho myšlení do vnitřní stránky subjektů? No, tak to myšlení samo není v pravém slova smyslu možný bez oscilace mezi vnitřním a vnitřním v rámci subjektivity. To je právě proto, že jazyk představuje předmětnou... To nevadí, ono se dostane z ní. Ono to je poněkud komplikované, nezase svítit. Jazyk je něco podobného jako umělecké dílo. Má svou vnitřní a vnější stránku. Ale tato vnitřní a vnější stránka jazyka není vnitřně integrována, jinak je integrována excentricky. Je integrována přes lidskou subjektivitu. To znamená, my u jazyku můžeme popisovat fonémy, můžeme popisovat slova, jejich etymologii atd. a tím zůstáváme u něčeho, co jakoby je součástí vnějšího světa. Ono vlastně není. Součástí vnějšího světa jsou jenom jisté pohyby a jistá chvění atd. Chvění vzduchu a jisté pohyby hlasivek, jazyku, rtu. To je součástí vnějšího světa. Tedy tak říkající smluvení, tak jako zhruba. Ale aby to byl jazykovej projev, tak tohle nestačí. K tomu je zapotřebí, aby to dávalo smysl. To se obvykle, když lingvisti mluví o jazyce, tak předpokládají, že jsou to třeba výroky, věty, které dávají smysl. Po všem, ten smysl, který nějaký jazykovej projev, nějaký výraz jazykovej dává, ten nikde nenajdeme. Zatímco chvění hlasivek, pohyb jazyku, který se dotýká rtu nebo zubů atd., to prostě najdem. To můžeme namalovat, to můžeme fotografovat eventuálně. Se ukazuje, jak se má, když se učíte anglicky, jak máte dávat jazyk jako F, ale místo co spodní red na horní dává F, tak když dáte jazyk na horní zuby, tak je to F. To lze popsat, ale smysl popsat nelze. To je vidět, že k jazyku patří ještě nějaká vnitřní stránka, která vyžaduje naši spolupráce, stejně tak jako obraz potřebuje naší spolupráce, aby jako dílo vyvstál. To, co tady je na tom, teď fleky barevní, to třeba psovi nedává ten smysl. Jenom my k tomu můžeme. Proč? Protože pes není schopen asistovat tomu obrazu a dát mu ten smysl, poskytnout mu tu možnost, aby vyvstal jako člověk. Podobně jenom člověk svou aktivitou je schopen poskytnout jazykovému projevu ten smysl, který vám nikdo nemůže přeníst z hlavy do hlavy. Když s někým mluvíte, jak ten druhej, může jenom hejbat nějak rtama a jazykem a hlasivkama něco dělat a gestikulovat třeba taky může, ale ten smysl ten vy v tom musíte nějak objevit. Vy tam musíte proniknout za ty vnější projevy. Jak to vypadá v rámci subjektivity? Vy máte v té vnější stránce subjektivity máte uložený jakýsi předmětní informace, přímětní danosti, které jsou nějak ve vztahu s těma zvukama, pohybama rtu, jazyka a tak dále. A teď tyhle ty vnější stránky jazyka musí být nějak přiřazený k těm vnějšnostem té subjektivní sféry. A to přiřazení není dáno, nebož vy ho vždy znovu musíte vyvolávat v život, přítomnost, aktivitou. A tato aktivita, to je právě mluvení nebo myšlení. Co to jsou ty předmětnosti té subjektivní sféry? Kdybychom k tomu chtěli přistupovat, tak jako přistupujeme k předmětnostem té sféry vnějšího světa, tak bychom to museli dělat tak, že bychom teda odevřeli Moskovnu, teď tam se hrabaly všelé kůže a teď tam dělali nějaké zkoušky, já nevím, snad pod mikroskopem, nebo jak by to šlo, zjišťovat tam teď ty proudy, to nejde pod mikroskopem, proud zjišťovat, já nevím, jak by se to dalo dělat. Zatím se to dělá tak, že nějakým dotykem nebo elektricky se dráží nějakej okrsek, že a teď co to dělá. Kdybychom měli nějaké obrovské metódy, jaký k tomu blíž možná, že by se to dalo i nějak popsat, jak to vypadá takhle předmětně. Jako předměty vnějšího světa, jak to vypadá předmětně tomu. Ale ono vlastně o to vůbec nejde, ono je to úplně vedlejší. Tady důležitá je jiná předmětnost, totiž předmětnost intencionální. My tam máme určitý myšlenkový, pojmový struktury. Jaké jsi vazby, připravení k dispozici, jaká jsi schémata. Nebo bychom mohli říct si pojmy, ale to není, to není. Ty pojmy totiž, ty tam vlastně nejsou. Ty zase ještě se musí tak nějak jako promítat na základě právě těch vazeb s určitéma těma zvukama nebo těma pohybama a tak dále. Poněvadž tam máme k dispozici právě jenom ty struktury, ne ty pojmy. Struktury pojmový, soudy teda nějaké, struktury soudů a tak dále. Něco takového tam máme. Souvislosti, když se vybaví jedna, jednu spřítomíme, tak najednou vytáhneme z toho ještě nějaké třásně nebo nějaké nitky, které tahají další spolu. Takovéhle kontexty tam jsou. A my teď tou aktivitou myšlení dáváme dohromady tu sféru vnějších akcí nebo navenek mimo subjekt se vnějšňujících akcí a těch akcí, které míří k téhle sféře té vnitřní vnějšnosti. Vniterní vnějšnosti. Myšlení je spojování, excentrické spojování těchto dvou stránek jazyka. Nebo myšlení, nebo teď platně jazyka radši. A to spojování není možné jinak než myšlením respektive mluvením, což je to tež. Na co jsem to zapomněl teď? Ještě určitě jsem na něco zapomněl. Nebo odpovídal to? Já jsem furt nechytil tu basibu, která tam nějak je. Já vám ji nemůžu popsat z vnějška. Tady jde jenom o to, že my něco míníme. A míníme třeba rovnostranej nebo pravouhej trojuhelník. Ten trojuhelník je s vnějšněním našeho nějakého intencionálního aktu. A ten trojuhelník tam je nějak připraven v šupleti nebo kdesi, jako jakási umělá vnitřní předmětnost. Ale jednou přesně namýšlená tam je a už se s ní nedá hejbat. Není to tak, že my bychom vždycky znovu to museli namýšlet. My to jenom spřítomňujeme. My to jenom vyvoláváme v život. Ale už je to tam. To dovolovalo Platónovi se domnívat, že to všechno už je a že to jenom může Leně Sokratovi, že to může z té zapomenutosti vyvolat zase a že si lidi rozpomínají, poznávání, rozpomínání. To je dobře odporozorovaná záležitost z toho, že ten trojuhelník není nikde ve světě. Ten trojuhelník je jenom v tý vnější stránce naší subjektivity, ale je mimo nás. My se k němu vztahujeme přesně tak, jako kdybychom se vztahovali v nějaké věci, kdybychom udělali nějak ze železa trojuhelník. Podobně jako k tomu vnějšímu trojuhelníku, tak se vztahujeme k tomu trojuhelníku, který je s předmětněním naší určitý myšlenkový činnosti. Elementálně na trojuhelník vůbec nemyslíme. Tak tím, že jsme ho už jednou nasoudili, tak ten trojuhelník i vždycky je připravený k tomu, abychom o něm myslili. To je taková zvláštnost a dokonce je vždycky stejně. Takže co platí z Heraklejta o těch vnějších věcech, že se nikdy nemůžeme stoupit třeba stokrát, tak naopak tady pro oblast té vnitřní vnějšnosti platí, že naopak podmínkou té platnosti myšlenkový aktivití je, že když se vztahujeme třeba stokrát v různých situacích, v různí naladě, ve dne, v noci, před katastrofou, po katastrofě, když se v nejrůznější, třeba stokrát ze sebou a vždycky jinak vztahujeme k pojmu rovnostaného trojuhelníka, tak se vztahujeme vždycky k tému. Bez ohledu na povahu fiziologických a já nevím jakých funkcí, které k tomu jsou potřeba. Pojen je totožený. Taková mimořádná záležitost, která nám taky zároveň dovoluje první kritérium rozdílu tím předmětem v rámci subjektivity a předmětem, který je mimo subjekt. Každý předmět mimo subjekt, kterému se vztahujeme, je jenom jakousi hromadou nebo integritou událství. Ale předměty, ke kterým se vztahujeme, je jenom taková mimo subjekt.
s1.flac
====================
23. třetí, Feuerbach. Představuji si, že je to nějaká událost, ale flexi to je nějaká zpětná vazba, kterou potom... A teď to mi dochází do vnitřní stránky subjektivity. Můžu si představit, že je to nějaká zpětná vazba, kterou potom... A teď to mi dochází do vnitřní stránky subjektivity. Takže jako ty celé propletence, které jsou uvnitř toho subjektu. Posledně jsme si snad tady vyjasnili to, že ze vnější stránky subjektivity nemůžeme výjít ven ze subjektu. Že se musíme vrátit do vnitřní stránky subjektu, a až teprve potom je možnost výjít ven ze subjektu. Přes vnější stránku subjektu nebo... Ano, jistě, jinak ven nemůžeme výjít do vnější stránku subjektu. A musíme jít jinudy než přes tu sféru subjektivity. Až z ní přímo ven není cesta. Takže ta akce vyšla teda z vnější stránky subjektu ven, a teď dochází stažení. A to stažení se děje vůči čemu? Jako kdo to stažuje? Subjektivita jako vnější stránka subjektivity nebo subjektivita jako vnější stránka subjektivity? No tak jedna potíž tady je, to hneme hned na začátku, že u člověka je vždycky to strašně komplikované s tou proreflektovaností. My těžko můžeme ukázat ryzí akci, do který by nerehněli nebo do které by nerehněli do které by neintervenovala žádná reflexe. Do které by neintervenovala žádná reflexe. U člověka je. My to můžeme modelovat třeba na nějakých živočíších a nebo to zkusit ukázat u dětí. a nebo to zkusit ukázat u dětí. Je to trochu problematický, ale přece jenom tam té reflexe je ještě málo v těch prvních měsících. v těch prvních měsících. Co taková akce je? Co taková akce je? Třeba malý dítě se naučí chodit tak pěkně v takovým 8., 10., 12. měsíci tak pěkně v takovým 8., 10., 12. měsíci a podle toho, jak to je v Čiperni a v nestřežené chvíli přistoupí ke kamnům, což dnes už není ten případ. Dřív byvaly kamna hodně horký, teď už to není tak jenom někde. A dítě přijde a šáhne si na kamna, které jsou černé, které vypadají normálně jako jindy, ale to píse v nich a dítě nespálí. Tedy ten pocit bolesti Tedy ten pocit bolesti to je ta registrace, to je ta registrace, která z tý akce, která z tý akce, to už vlastně je mimo ten souběh, to už vlastně je mimo ten souběh, kamna jsou mimo. Ten kontakt s těma kamnama stačí, aby se škvařil špičky prstů nebo ruku. Bolí to jak čerp, dítě začne řvát, a bude se to velice dobře pamatovat, protože dítě není žížala, která v té trubici to musí 114x nebo kolikrát, vždycky dostane ránu, až se naučí jít do té světlý části. Dítě ti většinou stačí jedínkrát, spálí a už si dává bacha. To je tak, na tom by se trebalo ukázat, To je tak, na tom by se trebalo ukázat, že tady jakási akces, který bezprostředně, nějaký ten registrát, nějaká ta informace se vrátí a je zachována nějakým způsobem subjektu dítěte. a je zachována nějakým způsobem subjektu dítěte. Tam není žádná reflexie ještě, že? Jak takřka. Samozřejmě i u toho dítěte už to nějaká reflexie, která se vrátí, kdyby se tohle stalo třeba dítěti měsíčnímu, který ho všem nechodí, musel být nějak jinak, tak sice ten šok zřejmě tam bude mít nějakou funkci ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že ještě v dalším životě toho dítěte, že nějak prostě to v paměti zůstane zachováno, ale v žádném případě tak, aby si dávalo pozor, protože to ještě nedá dohromady, že? K tomu je zapotřebí reflexie. Taky tím spíš, že to malý dítě by se nespálilo v důsledku nějaký svý akce nebo nějaký neopatrnosti třeba matky nebo kůvy nebo něco takového. Ta vaše otázka byla teda, jak to teď vy... No, ta informace o tom spálení těch prstů, že jo, No, ta informace o tom spálení těch prstů, že jo, tak to je fyziologicky nějak prostě zařízeno, před ty nervíčky to přijde, že mě to bolí. Ačkoliv to bolí jenom ty prsty, že? Ale mě to bolí. Protože fakt ukazuje, že tady je nějaká... nějaký zařízení, který mě ty informace schromaždňuje a dává je mně jakožto subjektu. Takže to bolí mně a ne ty prsty. Jak to vypadá s tou subjektivitou, s térou subjektivity? Tak ta... bolest sama o sobě, že, je vlastně projekce. Tady jsem na tenkým ledě, bylo by potřeba teď zavolat psychologa snad, eventuálně, já myslím, spíš psychologa než neurologa, toho tady máme, ale spíš psychologa, aby to vyložil nějak blíž, no ale tak řekněme, s jistou rezervou, kterou všichni si zachovejte. Abych chápal bolest, jako, já myslím, jste četli Jana Krištofa, Rolandova, tam na začátku hned na těch prvních stránkách, kde se líčí, jak se Jan Krištof narodil, tak je tam takové krásné místo o tom, jak když docela malé dítě něco bolí, tak nebolí něco, ta bolest zachvátí celé dítě, proč to tak je, já nevím, jestli to tak je, musím vyčet literatury, a ještě krásný, která není. Pravděpodobně teda o tom jsou studie a je to jasný psychologům a dalším, ale mně to připadá docela přesvědčivé, že bolest je něco, co člověka zachvátí, co na člověka spadne, v čem se člověk topí. A bolest v tomto smyslu je něco, co nás zahrcuje, co nás rdousí, co se stává naprostým pánem nad náma a my prostě jsme úplně bezbraní vůči nim. Jakoby. Je to obrovská síla, obrovská moc, která se nás zmotňuje. A teď obrana proti tomu je lokalizace bolesti. Je to velká úleva, když my můžeme lokalizovat svou bolest třeba do kolena než do zubu, když to koleno lepčí než zub. Prostě když to můžeme lokalizovat. V tom vědomí se něco stalo, co nám umožňuje projikovat zpětně, promítnout tu bolest, která nás zachvátí, promítnout do určitého místa, legitimně, protože tam opravdu to bolí. A tím se tý bolestí tak trochu zbavit. Už nás nezaplavuje ta bolest celý. Jenom nás otravuje to koleno nebo podágra třeba. To nás otravuje, ale jde to. A když nás to otravuje, to nás otravuje, ale jde to. Někdy je to obtížné. Když bolí hlava, tak je těžko se tý bolestí trochu zbavit, tím, že ji lokalizujeme. Ta hlava je hodně centrální. Lokalizace nám nepomůže, že bychom tu bolest odsunuli do špičky nohy. A hlavně to otravuje, i když to není ta bolest velká, ale to otravuje moc. Ale přece jenom, a to dítě ještě není schopný lokalizovat bolest a proto propadá daleko víc bezútěžnosti v situace v níž, nás ta bolest zaplavuje. Když se dítě naučí promítnout tu bolest na určité místo, lokalizovat ji, tak trošičku nabíde vrchu nad tou bolestí. Prostě začne být schopno se té bolesti bránit. Tak tohle je fenomenologicky. Jak to vypadá z tom modelu, který my jsme si vyložili? No... Zdá se, že to reálné popálení ta subjektivní sféra, ta sféra subjektivity přímo není schopná zaregistrovat. Že to je jenom takový záležitý záležitý záležitý zaměstnání možné z Jakousy okrikou, kdy přistupuje k tomu vlastnímu popálení přesně tak, jako k poplání kterékoli jiné bytosti. Lékař, který se sám spálí, tak nemá víc informací o povaze své spáleniny, než když se dívá na druhého stejně popáleného člověka. Navíc má jenom tu bolest, ale ta bolest ho neinformuje o povaze té spáleniny. To znamená, k té spálenině máme základně otevřené dva přístupy. Jeden přístup je ten, že nás to zbolí, zabolí to hned a bolí to pak ještě. A my tuhletu informaci jednak skladujeme v té sféře subjektivity, skladujeme ji tam jednak ve formě zničněný, to je pro případnou reminiscenci, pro případnou vzpomínku, eventuálně reflexi, a jednak pokud nás to ještě furt bolí, tak v podobě naprosto prezentní. Ale ta informace je zvláštně kvalitní, ta nepřinesla nic víc, než že nás to bolí. Všechno ostatní už je v záležitosti interpretace, to znamená jakéhosi dalšího přístupu aktivního, další akce nějaký. V rámci tohoto, tyhle reflexe dalšího přístupu je pak možná i ta lokalizace. Nás ta bolest zachvátí tak, že nás zaleje úplně. A my se jí tak trochu zbavíme, to je obranou proti níně, když to lokalizujeme do prstů, které jsme si spálili. Pak je druhá cesta, která je nám otevřená, a to je, že si na to podíváme. Teď se kouknáme, jestli tam máme škvarek, nebo jestli jenom nějaký puchejř, nebo jestli je to jenom zčervenalý a podle okolností si to posolíme, nebo jaké jsou ty takové bavské způsoby, nebo dáme si na to čaj už vytřebovaný, že je tam nějaké to tříslo, nebo já nevím, co se teď doporučuje. Teď se už nějaké nedoporučují ty masty proti spálení nám, ale dřív se to ještě prodává v lekárnách atd. A nebo teda, když je to horší, tak s tím jdeme do doktorovi, který nám s tím musí něco provízt. Když je velká plocha opařená nebo spálená, tak pak to potřebuje i všelijaké další plastické zákroky, plastické chirurgie atd. Jednak to můžeme sami rozpoznat, nebo když ne, tak jdeme k odborníkovi, když to rozpoznáme. Zásadně, když my jsme sami odborníci, tak to rozpoznáme, co s tím potřeba udělat. Ale to ošem nejsme schopni vyinterpretovat všecko z toho přímého, z té přímých informací z té bolesti. Nejblžším tím, že nahlédneme, přihlédneme, že to prohlídneme, že se podíváme, jak to vypadá. A to je pak úplně stejné, jako kdyby to bylo někdo cizí. Tedy přímá informace o tom, že jsme se spálili, která způsobí, že okamžitě ucukneme. Než si cokoliv uvědomíme, tak ucukneme. To pracuje takžka samo, že to je rychlejší, to jsou reflexy. Ta informace, která projde z té akce, se vrátí k nám a je umístěna do té sféry subjektivity. Z té sféry subjektivity může být kdykoliv vyzvednuta, buď okamžitě, pokud je prezentní, nebo v reminiscenci, ve vzpomínce, pokud je už minulá, my si můžeme vzpomínat po dvou letech, když jsme se spálili, a to tak, že podnikneme novou akci, která je založena vnitru subjektu jako každá akce a která není zaměřena ven ze subjektu k nějakému novému spálení. To můžeme také ovšem, když třeba Purkině dělal nějaké pokusy na sobě, že jedy bral a popisoval, dokud byl přivědomý, jaký má zážitky, tak my bychom taky, když je to zbytečný v tomto případě, ale v zásadě bychom mohli zkoušet, co to udělá, když tam je rozpálená plotna na tolik a tolik stupňů, tak když tam jeden prst tam zkusíme nechat vteřinu, druhej, dva vteřiny, třetí, tři vteřiny a takovýhle zkoušky bychom dělali. Čili my si můžeme rozvrhnout tou trpení, tu bolest, si můžeme takhle rozvrhnout taky. Ale to je celkem záležitost trošku jiná, že my tu prezentní nebo tu minulou informaci si interpretujeme nějak, především za tím cílem, že nás ta bolest tak uchvátí, že my se proti ní musíme bránit, takže my ji lokalizujeme. Dále, že ji kvalifikujeme taky třeba. Já nevím, jestli jste to zažili, ale ten první dojem, když na něco chmátnete, vám neřekne, jestli je to příliš horký nebo příliš studený třeba. Když je to teda opravdu hodně něco z toho, tak to chvíli trvá. Je to otázka interpretace. Ten zážitek sám, ta bolest sama vás nepoučí třeba ani o tom, jestli je to příliš horký nebo příliš studený. Je to otázka interpretace, kterou musíte províst. Tedy vy máte možnost a nutnost interpretovat tu bolest. Ale ve chvíli, kdy to interpretujete jako spáleninu dvou článků prstů, třeba druhého stupně, tak už se nemohli zůstat k tomuhle, se nemohli zůstat jenom na základě toho, jak vás to bolelo. V tý bolesti to prostě není. Vy se tý bolesti nějak musíte zbavit tím, že to lokalizujete a pak se na to podíváte a teď zkoumáte, jakou to má povahu. Tím, jak to prohlídnete, to zranění, tak se dovíte daleko víc, než co vám mohla poskytnout ta bolest. A k tomuhle se dostáváte jinak, než jste se dostali k tý bolesti. Proto jsem to rozlišil od toho, když budete dělat zkouše, dostáváte se jinak, totiž, že interpretujete jistý informace, který mají stejný charakter, ať jde o vaši ruku nebo o cizí. A tam je to tedy tak, že ty nějaký smyslový informace vysloveně jednak vyhledáváte, to je už to smyslové vnímání je plné toho vyhledávání. Ty intence, když se díváte na svý spálený prsty, tak už v tom dívání, už v těch zrakovejch dojimech, už je ten úmysl zjistit, co to je, už se díváte jistým způsobem, už sebou nesete, jisté vědomost, pokud se v tom vyznáte, tak sebou nesete ty zkušenosti z minulejch, pokud je to lékař, tak se podívá na ty svý prsty, stejně tak, jak se dívá už na mnoho jiných spálenin, tedy nese sebou, už do toho dívání nese sebou mnoho interpretačního materiálu, nebo vědomostí atd. To všechno intervenuje do toho, takže už se díváte kvalifikovaně na to. Na rozdíl od té bolesti, která vás zachvátí, takže je to naprosto nekvalifikované. Vám to dá velkou práci, abyste to vůbec lokalizovali, na to, že jinak blíže rozpoznali, posoudili, kvalifikovali. Já mám teď takový vědomí, že se zakecávám, že mě uniká. Vy jste chtěli vědět, jak ještě modelově, jak to chodí s tím vnitřním vnějším. Když teda dojde k té akci, takže přes vnější stránku subjektu, to vstažení z té akce dostává do toho subjektu. A teď z té vnější stránky subjektu, to jde kam? Do vnitřní stránky subjektu. A z té vnitřní stránky subjektu? To jde do té sféry subjektivity. A zase nejdřív do té vnitřní stránky sféry subjektivity. A tam je to někde v nějakých šuplátkách, v nějakých registračních skříních, je to někde umístěno jako informace. No ale musí to vůbec dojít té subjektivité? Nemusí. Může se stát, že třeba určité skřipnutí nervů můžou mít vedlejší efekt třeba ten, že na dotyk vůbec necítíte, že máte necítlivou kůži. A my když potom provádíme reflexy, tak bereme tu flexi, která se nám tam dostala, takže my potom když provádíme, tak provádíme akci, to je samotné akce, protože ta akce už je prakticky něco úplně jiného, ne? Aha, dobře. No jo, jistě. Když my se v reflexi orientujeme k akci, tak my se nezaměřujeme k té prezentní akci. To je pravda, ano. To jsem vlastně nikdy neřekl. My se nezaměřujeme k té prezentní akci. To je jenom výjimečně, když dělám ten pokus. Ale obvykle to je tak, že my něco uděláme, něco se nám nepovede, a teď my špekulujeme, co jsme udělali blbě. Takže my té akci, kterou jsme prováděli třeba blbě, takže se to nepovedlo, se vracíme pouze ve svých myšlenkách, to znamená, my tu informaci, kterou jsme snosili, my musíme teď vzít a znova interpretovat. My ty informace, které tam máme v tí vnější stránce subjektivity, my musíme vzít a teď je vyinterpretovat, oživit, udělat z nich vzpomínku na tu akci, teď tu akci si takto spřítomnit, a teď se pravda to analyzovat a tím jako podrobit reflexy, jinak to není možné. No a my když provádíme teda tu reflexy, taky provádíme na tom, co máme uloženo ve vnitřní stránce subjektivity. Ano. Ve vnitřní stránce. Jo, tedy... No, my to vnějšeníme, ta informace je prakticky uložena ve vnitřní stránce. Ta informace tam může být uložena, ta informace tam může být uložena jenom jako jakejsi rezultát toho ukládání, jo? A proto já, třeba když mluvíme o logice, jako určitý struktuře myšlení, tak mluvíme o vnitřní stránce subjektivity, ne o vnitřní. Ano, no, ale když o tom vůbec nepřemýšlíme, to někde je uložený a od někud to potom vytahujeme, ne? Ano, ale to je tak uložený... My se k tomu musíme v akci stáhnout naprosto obdobným způsobem, jako se vstáhujeme k nějakému předmětu, který je mimo nás. Jenomže to je v té sféře, která je uvnitř subjektu. Ale tam v té sféře jsou objekty, nebo jsou informace, které mají právě takovej charakter objektů, předmětů, jako ty předměty mimo nás. Takže my se k ním dostaneme jenom akcí, která znamená zpředmětění, a teprve v tom zpředmětění my jich dostáneme. Bez té akce jsou nám si uzavřeni. Jsou připraveni, ale zmocnit se jich můžeme teprve v té akci, která ve svém zvnějšnění je může uchopit. Stejně tak jako nějakýho šutru, který je mimo nás, se můžeme uchopit jedině tak, že provedeme nějakou akci v jejím zvnějšnění, že mě to svéma slováma vohneme se a teď to vememe do ruky. Tak nějak takovou akcí, o všem, která je vnitřní akcí, se dostaneme k těm informacím. Vzpomínání je vlastně aktivita, která vytahuje, zmocňuje se nějakých informací, které tam nějak jsou, dány předmětně, věcně, vějšně, se jich zmocňuje a teď je nějak prezentuje, zpřítomňuje, oživuje. Takže ještě mě jde o jednu věc. Když teda provádím to myšlení u nich, tak to je zpředmětněná subjektivita. Je myšlení zpředmětněná subjektivita? Ano, ta předmětná subjektivita snad. A jazyk, jako ta řeč, jaká cesta potom vede? Co to je teda za ten úkon, když to myšlení přejde v řeč? Musí to teda přejít do vnitřní stránky subjektů, a pak do vnitřní a ven. A co to je teda ten přechod toho myšlení do vnitřní stránky subjektů? No, tak to myšlení samo není v pravém slova smyslu možný bez oscilace mezi vnitřním a vnitřním v rámci subjektivity. To je právě proto, že jazyk představuje předmětnou... To nevadí, ono se dostane z ní. Ono to je poněkud komplikované, nezase svítit. Jazyk je něco podobného jako umělecké dílo. Má svou vnitřní a vnější stránku. Ale tato vnitřní a vnější stránka jazyka není vnitřně integrována, jinak je integrována excentricky. Je integrována přes lidskou subjektivitu. To znamená, my u jazyku můžeme popisovat fonémy, můžeme popisovat slova, jejich etymologii atd. a tím zůstáváme u něčeho, co jakoby je součástí vnějšího světa. Ono vlastně není. Součástí vnějšího světa jsou jenom jisté pohyby a jistá chvění atd. Chvění vzduchu a jisté pohyby hlasivek, jazyku, rtu. To je součástí vnějšího světa. Tedy tak říkající smluvení, tak jako zhruba. Ale aby to byl jazykovej projev, tak tohle nestačí. K tomu je zapotřebí, aby to dávalo smysl. To se obvykle, když lingvisti mluví o jazyce, tak předpokládají, že jsou to třeba výroky, věty, které dávají smysl. Po všem, ten smysl, který nějaký jazykovej projev, nějaký výraz jazykovej dává, ten nikde nenajdeme. Zatímco chvění hlasivek, pohyb jazyku, který se dotýká rtu nebo zubů atd., to prostě najdem. To můžeme namalovat, to můžeme fotografovat eventuálně. Se ukazuje, jak se má, když se učíte anglicky, jak máte dávat jazyk jako F, ale místo co spodní red na horní dává F, tak když dáte jazyk na horní zuby, tak je to F. To lze popsat, ale smysl popsat nelze. To je vidět, že k jazyku patří ještě nějaká vnitřní stránka, která vyžaduje naši spolupráce, stejně tak jako obraz potřebuje naší spolupráce, aby jako dílo vyvstál. To, co tady je na tom, teď fleky barevní, to třeba psovi nedává ten smysl. Jenom my k tomu můžeme. Proč? Protože pes není schopen asistovat tomu obrazu a dát mu ten smysl, poskytnout mu tu možnost, aby vyvstal jako člověk. Podobně jenom člověk svou aktivitou je schopen poskytnout jazykovému projevu ten smysl, který vám nikdo nemůže přeníst z hlavy do hlavy. Když s někým mluvíte, jak ten druhej, může jenom hejbat nějak rtama a jazykem a hlasivkama něco dělat a gestikulovat třeba taky může, ale ten smysl ten vy v tom musíte nějak objevit. Vy tam musíte proniknout za ty vnější projevy. Jak to vypadá v rámci subjektivity? Vy máte v té vnější stránce subjektivity máte uložený jakýsi předmětní informace, přímětní danosti, které jsou nějak ve vztahu s těma zvukama, pohybama rtu, jazyka a tak dále. A teď tyhle ty vnější stránky jazyka musí být nějak přiřazený k těm vnějšnostem té subjektivní sféry. A to přiřazení není dáno, nebož vy ho vždy znovu musíte vyvolávat v život, přítomnost, aktivitou. A tato aktivita, to je právě mluvení nebo myšlení. Co to jsou ty předmětnosti té subjektivní sféry? Kdybychom k tomu chtěli přistupovat, tak jako přistupujeme k předmětnostem té sféry vnějšího světa, tak bychom to museli dělat tak, že bychom teda odevřeli Moskovnu, teď tam se hrabaly všelé kůže a teď tam dělali nějaké zkoušky, já nevím, snad pod mikroskopem, nebo jak by to šlo, zjišťovat tam teď ty proudy, to nejde pod mikroskopem, proud zjišťovat, já nevím, jak by se to dalo dělat. Zatím se to dělá tak, že nějakým dotykem nebo elektricky se dráží nějakej okrsek, že a teď co to dělá. Kdybychom měli nějaké obrovské metódy, jaký k tomu blíž možná, že by se to dalo i nějak popsat, jak to vypadá takhle předmětně. Jako předměty vnějšího světa, jak to vypadá předmětně tomu. Ale ono vlastně o to vůbec nejde, ono je to úplně vedlejší. Tady důležitá je jiná předmětnost, totiž předmětnost intencionální. My tam máme určitý myšlenkový, pojmový struktury. Jaké jsi vazby, připravení k dispozici, jaká jsi schémata. Nebo bychom mohli říct si pojmy, ale to není, to není. Ty pojmy totiž, ty tam vlastně nejsou. Ty zase ještě se musí tak nějak jako promítat na základě právě těch vazeb s určitéma těma zvukama nebo těma pohybama a tak dále. Poněvadž tam máme k dispozici právě jenom ty struktury, ne ty pojmy. Struktury pojmový, soudy teda nějaké, struktury soudů a tak dále. Něco takového tam máme. Souvislosti, když se vybaví jedna, jednu spřítomíme, tak najednou vytáhneme z toho ještě nějaké třásně nebo nějaké nitky, které tahají další spolu. Takovéhle kontexty tam jsou. A my teď tou aktivitou myšlení dáváme dohromady tu sféru vnějších akcí nebo navenek mimo subjekt se vnějšňujících akcí a těch akcí, které míří k téhle sféře té vnitřní vnějšnosti. Vniterní vnějšnosti. Myšlení je spojování, excentrické spojování těchto dvou stránek jazyka. Nebo myšlení, nebo teď platně jazyka radši. A to spojování není možné jinak než myšlením respektive mluvením, což je to tež. Na co jsem to zapomněl teď? Ještě určitě jsem na něco zapomněl. Nebo odpovídal to? Já jsem furt nechytil tu basibu, která tam nějak je. Já vám ji nemůžu popsat z vnějška. Tady jde jenom o to, že my něco míníme. A míníme třeba rovnostranej nebo pravouhej trojuhelník. Ten trojuhelník je s vnějšněním našeho nějakého intencionálního aktu. A ten trojuhelník tam je nějak připraven v šupleti nebo kdesi, jako jakási umělá vnitřní předmětnost. Ale jednou přesně namýšlená tam je a už se s ní nedá hejbat. Není to tak, že my bychom vždycky znovu to museli namýšlet. My to jenom spřítomňujeme. My to jenom vyvoláváme v život. Ale už je to tam. To dovolovalo Platónovi se domnívat, že to všechno už je a že to jenom může Leně Sokratovi, že to může z té zapomenutosti vyvolat zase a že si lidi rozpomínají, poznávání, rozpomínání. To je dobře odporozorovaná záležitost z toho, že ten trojuhelník není nikde ve světě. Ten trojuhelník je jenom v tý vnější stránce naší subjektivity, ale je mimo nás. My se k němu vztahujeme přesně tak, jako kdybychom se vztahovali v nějaké věci, kdybychom udělali nějak ze železa trojuhelník. Podobně jako k tomu vnějšímu trojuhelníku, tak se vztahujeme k tomu trojuhelníku, který je s předmětněním naší určitý myšlenkový činnosti. Elementálně na trojuhelník vůbec nemyslíme. Tak tím, že jsme ho už jednou nasoudili, tak ten trojuhelník i vždycky je připravený k tomu, abychom o něm myslili. To je taková zvláštnost a dokonce je vždycky stejně. Takže co platí z Heraklejta o těch vnějších věcech, že se nikdy nemůžeme stoupit třeba stokrát, tak naopak tady pro oblast té vnitřní vnějšnosti platí, že naopak podmínkou té platnosti myšlenkový aktivití je, že když se vztahujeme třeba stokrát v různých situacích, v různí naladě, ve dne, v noci, před katastrofou, po katastrofě, když se v nejrůznější, třeba stokrát ze sebou a vždycky jinak vztahujeme k pojmu rovnostaného trojuhelníka, tak se vztahujeme vždycky k tému. Bez ohledu na povahu fiziologických a já nevím jakých funkcí, které k tomu jsou potřeba. Pojen je totožený. Taková mimořádná záležitost, která nám taky zároveň dovoluje první kritérium rozdílu tím předmětem v rámci subjektivity a předmětem, který je mimo subjekt. Každý předmět mimo subjekt, kterému se vztahujeme, je jenom jakousi hromadou nebo integritou událství. Ale předměty, ke kterým se vztahujeme, je jenom taková mimo subjekt.
====================
s2.flac
====================
je vybaven nebo může být vybaven identitou. Ten je skutečně identický, ten se nemění, ten není podroben tomu toku událostí, to není událost, to je identický pojem. V případě, že dojde k nějaké změně na něm, tak je to ne proto, že on se změnil nebo že byl zaměněn za jiný. Takhle to jako v logice chápeme. Takže ta předmětná stránka subjektivní sféry má úplně jinou povahu než ta předmětná stránka světa kolem nás. Nicméně my to dáváme dohromady nějak, dáváme to dohromady prostřednictvím aktivity, které říkáme řeč a myšlení, což je to tež. Řeč myšlení nebo myšlení řeč. A to vypadá tak, že my jsme schopni vypovídat o předmětech jenom tak, že svý myšlenkový akty upevňujeme, zavěšujeme na těchto intencionálních předmětech, které jsou nasouzené, namyšlené a které jsou vždycky připravené k tomu, abychom se k ním znovu obrátili a budou vždy mít stejný kvality, stejnou povahu, jakou jsme jim přisoudili tím nasouzením. Je to zvláštní, že to tak je, ale zároveň nám to ukazuje to, že i kdybychom měli, já nevím jaké vědecké metódy přístupu k fyziologii těch procesů v mosku, tak my bychom k takového identitě pojmů nikdy nemohli dostat. To ukazuje, že teda ta cesta toho fyziologického nebo psychologického zkoumání, že má svý meze a že to není tak, že by třeba fyziologie nebo psychologie mohla odhalit, jak vznikají logické struktury. To je práce Husserlova, která má pro filozofii světodějnou váhu. To je jedna z těch jeho prvních filozofických prací, Logische Untersuchungen, kde se, prokazuje, že tenkrát panovali takové pokusy psychologicky vysvětlit a založit logiku. Při poznání se empiristi, kteří se pokoušeli založit na smyslovej vněmek, tak tady celá řada filozofů, respektive psychologů, pak oni si to nerozlišovali, tak jim to připadalo, že to patří k sobě, tak chtěli logiku založit na psychologii. A proti tomuhle, s nesmírným aparátem a s nesmírnou důkladností, Husserl prokazoval krok za krokem. A stojí to za to, teda, kdybyste si přešli jenom prvních dvacet stránek. Je to fascinující postup, co si mimo žádného je. Jak tam krok za krokem ukazuje, jak ta psychologie není schopna přispět v ničem k posouzení, zdá určitej souč, nebo úsudek, sylogismus, zdá je logicky legitimní nebo není. To psychologie prostě nemůže posoudit. A on to tam prokazuje velice detailně a důslejně. A takovým způsobem, že od té doby psychologismus v logice je vyřízený a není možný. Z toho vyplývá teda, že to není jenom nějaká refugium ignorancie, že prostě ještě ta fyzologie není tak daleko, aby nám to přímo na to mozgu ukázala, jak nám to myslí. Nýbrž, že jde o něco, co vůbec ta fyzologie nemá šanci odhalit. Že jediná cesta k posouzení té předmětné stránky, subjektivity, subjektivní sféry, že je zevnitř. Že to je přesně tak, jak my to děláme, když myslíme. A že žádný jiný přístup voděnout zvnějška není možný. Zároveň teda to znamená, že v každé máme svou vlastní sféru subjektivity a v té vlastní sféře subjektivity jsme schopni se zvnějšňovat nebo své akce zvnějšňovat, akce svého myšlení zvnějšňovat takovým způsobem, že ty výsledky, ty rezultáty našeho zvnějšňování jsou identické nejen pro nás, ale jsou identické pro všechny subjektivní sféry, všech subjektivů, s kterými jsme schopni komunikovat. To je ta mimořádná záležitost. A to ukazuje, že vlastně ta vnější sféra subjektivity, subjektivní sféry, je otevřena do jakéhosi světa, který je vlastně tímto způsobem přístupnej všem, by toho jsme měli jsou schopni myslet. Že i když to v tom smyslu, jak jsme to původně teda vyjíčili, ta subjektivní sféra je uvnitř subjektů, takže vlastně je zakotvená, nebo míří otevřená, nebo jak bychom to řekli, někam do jistejch míst, které vůbec nejsou lokalizovatelné dovnitř subjektů. A to je ten moment, kdy bychom museli začít mluvit o řeči. Ne už o jazyce, ale o řeči. V té subjektivitě, která si určitým způsobem vypracuje vnější stránku sebe samé, zvější stránku subjektivit, subjektivní sféry a vypracovat si to už jenom svými akcemi. Určitým způsobem rutinizuje dokonce některé typy aktivit, které jsou k tomu nutné. Že se naučí mluvit třeba. Takže se v tom zvnějšnění, v té vnější stránce, té subjektivní sféry, že se otvírá světu, který nejenom že je něčím analogickým, jako ten vnější svět, který je za hranicemi, za mezemi toho subjektu, který je dokonce podstatně větší, širší, rozlehlejší, kvalitnější, nadřazenější. Takže dokonce celý ten svět, který je kolem nás, dostává své místo v rámci tohoto světa v řeči. Já bych tady měla o tom mluvit. Jakoby, že je vnější stránka subjektivity, která má vnější stránka subjektivity s tvojím charakterem než se kolem nás vnější, tudíž taky vnější stránka subjektu, což stává stejným charakterem s vnější stránkou. Tak v tom příběhu je tvrdější informace v těch šuplitách. Není to vnější stránce subjektivity, ale vnější stránce subjektivity? To vzniklo z toho, že se mluvilo o informacích, až ty informace skutečně jsou teda objektivizovaný, zvnějšněný, zpředmětněný ve vnější stránce subjektivity, která je takto otevřená ven. A ty informace fakticky jsou zvnějšněný, třeba v tom pravouhlým nebo rovnostaném průhelníku. Tam jsou zvnějšněný. Ovšem, ty tam se nejsou dány. Ten pravouhlý nebo rovnostaný průhelník já si musím vždycky prezentovat. Musím si zpřítomit, musím ho vyvolat před sebe, aby tu byl, abych ho nahlížel s vnitřním drakem. A abych to mohl udělat, tak jsou nějaké v těch šuplátkách, samozřejmě ten pravouhlý nebo rovnostaný průhelník není v žádném šupleti. V šuplátkách jsou jiný věci. A to by ta fyziologie nějak mohla zkoumat. Jenomže ten problém je v tom, že to, co máme uloženo takto fyziologicky ve vnější stránce subjektů, třeba díky cerebralizaci v mozgu, to není informace. Nebo to je informace takového typu, jako je u těch zvířat. To je něco, co ještě musí být interpretováno. Ale bez něho tyto nešly. Samozřejmě. Pak ty vady, ty devíace všelijaký, tak ty jsou skutečně předmětem psychologů, psychiatrů, neurologů a já nevím tak. Nepochybně. Ale právě jenom ty devíace. Takže tady je určitý, čím se do toho budeme vrtat díl, tak tím bude potřeba víc upřesňování. Tady například je jasný, že my musíme odlišit od sebe velmi podstatně fyziologický základ paměti a to, co si vlastně pamatujeme. Fyziologický základ toho našeho pamatování my vůbec neumíme popsat. My ten základ si nepamatujeme. Co vlastně se stalo někde v nějakých bunkách nebo nějaká ta vzruková teorie třeba, tak co se tam děje v tom mozku. Jsou nějaké ty proudy, choděj kolem a to je ta paměť. Tohle všechno my nevíme. A to, co si pamatujeme, je trojuhelník. Bo je Pythagorova věta. A ta nám tam nechodí, ta Pythagorova věta. Tam chodí něco jiného, nějaké proudy. A my si pamatujeme Pythagorovou větu. Čili tohle je ten rozdíl. Fakticky to, co my fyziologicky máme někde jako tou spořádání, to nejsou vlastně ty informace. To jsou jakési podklady, které musí být interpretovány. A my je skutečně interpretujeme tak, že z toho ty informace dostáváme. A ty informace fixujeme do těch pojmů nebo určitých pouček třeba nebo soudů nějakejch a tak dále. Ale vlastně už na téhle rovině se ti musíme taky nakousávat. Já jsem se chtěla trošku ještě najít věc. Když Polibor říká, že vědomost na tebe není většinou od člověka, to je, že člověk je totožný jménem se svým vědomím, říká taky on, nebo to už byla interpretace, že člověk je totožný jménem se svým vědomím, ale taky s předmětem svého vědomí. Říká to vám přímo on? Jo. On totiž to nerozlišuje. Takže takhle přímo on to neříká. On to nerozlišuje. Prostě vědomí a předmět vědomí je pro něj to též. To jsou ty nejasnosti. Já jsem to tady, já nevím, jak bych to teda líp formuloval, aby bylo jasný, v čem je chyba. Vědomí sebe, především vědomí podstatného předmětu, je vždycky vědomí sebe. Tím podstatným předmětem jsem sám sobě, já. On tam na jednom místě líčí tuhle věc na fyzikálně-astronomický rovině. On říká, každá planeta se vztahuje podstatně ke Slunci. Já nevím, jestli bych to tak rychle našel, já to zkusím za chvilinku. Podstatně se vztahuje ke Slunci. To znamená, že Slunce je její vlastní podstatou. Ale to zároveň znamená, že každá planeta má svý vlastní Slunce. Není žádný jedno Slunce pro všechny planety. Každá má svý vlastní Slunce, který je odlišný od Slunce. K tomu, kde tam dochází na jedno místí. Já to teď zkusím najít. Já myslím, že tohle Flaibacha, kterým se dá modelo, že on takovou výkámovou věcí, takovou, co říkáš, ta dolomala mužického člověka. Člověk, který se stavuje k sobě samým, jako k jakési vůbec svý rodový podstatě. Tady postavuje nějaký věc, s kterým se stavuje, který se vlastně stavuje k sobě. Namítka k němu, to, co on dělá, protože se vrací znovu a znovu k náboženství. Jemu vyvstává to náboženství, jako jakási rodová podstata člověka, který mu se stavuje. Tím pánem se stavuje, která sklidovala to sám k sobě. Že on se dostane k sobě samým. Ale on to dělá právě přes náboženství. On je vlastně náboženský člověk. Proto on furt bude chodit v tom kronu a neustane se z něj. On to dokonce tak jako přiznává. Chybou mě asi v tom, že on tady hypostazuje člověka, že on má rodovou podstatu, která je si méně omezená než on sám, který se stavuje, tím pánem jako sebe poznává. Asi ta cesta by byla v tom, že on sám je méně omezený, než ta podstata nebyla pro člověka. Pak by si do toho z toho poznávání asi neměl napadit. Já myslím, že se dá říct, že je méně omezený. Nepochybně teda on tím, že mluví o rodové podstatě člověka, tak provádí abstrakci. On se dostává k tomu, co je všem lidem společný. A zatímco, tady je taková prostá logická chyba taky. Víte o tom, že v logice, aspoň doufám, já nevím, jak dalece jste se zabejívali logikou ve škole, v logice se rozlišuje tzv. rozsah a obsah pojmů. A je to k sobě v takové nepřímé závislosti. Čím je obsah širší, tím je rozsah uší. A čím je rozsah širší, tím je obsah uší. Jestliže Feubach mluví o rodové podstatě člověka, tak v té rodové podstatě člověka je ten rozsah velice širokej, ale obsah velice úzkej. Tam je totiž jenom to, co je společný všem lidem. Všem to je, když to srovnáme s kterýmkoliv i třeba průměrným a poprůměrným konkrétním lidským individuem, tak je to proti tomu strašně něco chudého. To je děsná redukce. Proto se tomu říká abstrakce. Poněvadž ta rodová podstata člověka, ta není bohatá ani chudá. Ta se neraduje ani nepláče. Ta nechodí, ani nesedí, ani nevisí, neleží, nic. Ta rodová podstata nemá ani vlasy, ani není hlohlavá. A tak dále a tak dále. To je strašlivá chudoba. A teď on naopak říká, že tam do té rodových podstaty lze umístit všechnu bohatost. Jestliže já jako individuum jsem omezený, takže ta rodová podstata je neomezená. Ten logický omil je neomezená rozsahově, řekněme. Pak se tam vejde každý člověk. Ale vejde se tam jen proto, že je obsahově strašlivě chudá. V tomhle je ta terapie. Nepochybně, to je primitivní logická chyba. Co jste něco chtěl ještě říct? A nikdo další už nic? Já jsem to nedopověděl, já už nevím co si říká, takže necháme mi to. Takže skončíme.
s2.flac
====================
je vybaven nebo může být vybaven identitou. Ten je skutečně identický, ten se nemění, ten není podroben tomu toku událostí, to není událost, to je identický pojem. V případě, že dojde k nějaké změně na něm, tak je to ne proto, že on se změnil nebo že byl zaměněn za jiný. Takhle to jako v logice chápeme. Takže ta předmětná stránka subjektivní sféry má úplně jinou povahu než ta předmětná stránka světa kolem nás. Nicméně my to dáváme dohromady nějak, dáváme to dohromady prostřednictvím aktivity, které říkáme řeč a myšlení, což je to tež. Řeč myšlení nebo myšlení řeč. A to vypadá tak, že my jsme schopni vypovídat o předmětech jenom tak, že svý myšlenkový akty upevňujeme, zavěšujeme na těchto intencionálních předmětech, které jsou nasouzené, namyšlené a které jsou vždycky připravené k tomu, abychom se k ním znovu obrátili a budou vždy mít stejný kvality, stejnou povahu, jakou jsme jim přisoudili tím nasouzením. Je to zvláštní, že to tak je, ale zároveň nám to ukazuje to, že i kdybychom měli, já nevím jaké vědecké metódy přístupu k fyziologii těch procesů v mosku, tak my bychom k takového identitě pojmů nikdy nemohli dostat. To ukazuje, že teda ta cesta toho fyziologického nebo psychologického zkoumání, že má svý meze a že to není tak, že by třeba fyziologie nebo psychologie mohla odhalit, jak vznikají logické struktury. To je práce Husserlova, která má pro filozofii světodějnou váhu. To je jedna z těch jeho prvních filozofických prací, Logische Untersuchungen, kde se, prokazuje, že tenkrát panovali takové pokusy psychologicky vysvětlit a založit logiku. Při poznání se empiristi, kteří se pokoušeli založit na smyslovej vněmek, tak tady celá řada filozofů, respektive psychologů, pak oni si to nerozlišovali, tak jim to připadalo, že to patří k sobě, tak chtěli logiku založit na psychologii. A proti tomuhle, s nesmírným aparátem a s nesmírnou důkladností, Husserl prokazoval krok za krokem. A stojí to za to, teda, kdybyste si přešli jenom prvních dvacet stránek. Je to fascinující postup, co si mimo žádného je. Jak tam krok za krokem ukazuje, jak ta psychologie není schopna přispět v ničem k posouzení, zdá určitej souč, nebo úsudek, sylogismus, zdá je logicky legitimní nebo není. To psychologie prostě nemůže posoudit. A on to tam prokazuje velice detailně a důslejně. A takovým způsobem, že od té doby psychologismus v logice je vyřízený a není možný. Z toho vyplývá teda, že to není jenom nějaká refugium ignorancie, že prostě ještě ta fyzologie není tak daleko, aby nám to přímo na to mozgu ukázala, jak nám to myslí. Nýbrž, že jde o něco, co vůbec ta fyzologie nemá šanci odhalit. Že jediná cesta k posouzení té předmětné stránky, subjektivity, subjektivní sféry, že je zevnitř. Že to je přesně tak, jak my to děláme, když myslíme. A že žádný jiný přístup voděnout zvnějška není možný. Zároveň teda to znamená, že v každé máme svou vlastní sféru subjektivity a v té vlastní sféře subjektivity jsme schopni se zvnějšňovat nebo své akce zvnějšňovat, akce svého myšlení zvnějšňovat takovým způsobem, že ty výsledky, ty rezultáty našeho zvnějšňování jsou identické nejen pro nás, ale jsou identické pro všechny subjektivní sféry, všech subjektivů, s kterými jsme schopni komunikovat. To je ta mimořádná záležitost. A to ukazuje, že vlastně ta vnější sféra subjektivity, subjektivní sféry, je otevřena do jakéhosi světa, který je vlastně tímto způsobem přístupnej všem, by toho jsme měli jsou schopni myslet. Že i když to v tom smyslu, jak jsme to původně teda vyjíčili, ta subjektivní sféra je uvnitř subjektů, takže vlastně je zakotvená, nebo míří otevřená, nebo jak bychom to řekli, někam do jistejch míst, které vůbec nejsou lokalizovatelné dovnitř subjektů. A to je ten moment, kdy bychom museli začít mluvit o řeči. Ne už o jazyce, ale o řeči. V té subjektivitě, která si určitým způsobem vypracuje vnější stránku sebe samé, zvější stránku subjektivit, subjektivní sféry a vypracovat si to už jenom svými akcemi. Určitým způsobem rutinizuje dokonce některé typy aktivit, které jsou k tomu nutné. Že se naučí mluvit třeba. Takže se v tom zvnějšnění, v té vnější stránce, té subjektivní sféry, že se otvírá světu, který nejenom že je něčím analogickým, jako ten vnější svět, který je za hranicemi, za mezemi toho subjektu, který je dokonce podstatně větší, širší, rozlehlejší, kvalitnější, nadřazenější. Takže dokonce celý ten svět, který je kolem nás, dostává své místo v rámci tohoto světa v řeči. Já bych tady měla o tom mluvit. Jakoby, že je vnější stránka subjektivity, která má vnější stránka subjektivity s tvojím charakterem než se kolem nás vnější, tudíž taky vnější stránka subjektu, což stává stejným charakterem s vnější stránkou. Tak v tom příběhu je tvrdější informace v těch šuplitách. Není to vnější stránce subjektivity, ale vnější stránce subjektivity? To vzniklo z toho, že se mluvilo o informacích, až ty informace skutečně jsou teda objektivizovaný, zvnějšněný, zpředmětněný ve vnější stránce subjektivity, která je takto otevřená ven. A ty informace fakticky jsou zvnějšněný, třeba v tom pravouhlým nebo rovnostaném průhelníku. Tam jsou zvnějšněný. Ovšem, ty tam se nejsou dány. Ten pravouhlý nebo rovnostaný průhelník já si musím vždycky prezentovat. Musím si zpřítomit, musím ho vyvolat před sebe, aby tu byl, abych ho nahlížel s vnitřním drakem. A abych to mohl udělat, tak jsou nějaké v těch šuplátkách, samozřejmě ten pravouhlý nebo rovnostaný průhelník není v žádném šupleti. V šuplátkách jsou jiný věci. A to by ta fyziologie nějak mohla zkoumat. Jenomže ten problém je v tom, že to, co máme uloženo takto fyziologicky ve vnější stránce subjektů, třeba díky cerebralizaci v mozgu, to není informace. Nebo to je informace takového typu, jako je u těch zvířat. To je něco, co ještě musí být interpretováno. Ale bez něho tyto nešly. Samozřejmě. Pak ty vady, ty devíace všelijaký, tak ty jsou skutečně předmětem psychologů, psychiatrů, neurologů a já nevím tak. Nepochybně. Ale právě jenom ty devíace. Takže tady je určitý, čím se do toho budeme vrtat díl, tak tím bude potřeba víc upřesňování. Tady například je jasný, že my musíme odlišit od sebe velmi podstatně fyziologický základ paměti a to, co si vlastně pamatujeme. Fyziologický základ toho našeho pamatování my vůbec neumíme popsat. My ten základ si nepamatujeme. Co vlastně se stalo někde v nějakých bunkách nebo nějaká ta vzruková teorie třeba, tak co se tam děje v tom mozku. Jsou nějaké ty proudy, choděj kolem a to je ta paměť. Tohle všechno my nevíme. A to, co si pamatujeme, je trojuhelník. Bo je Pythagorova věta. A ta nám tam nechodí, ta Pythagorova věta. Tam chodí něco jiného, nějaké proudy. A my si pamatujeme Pythagorovou větu. Čili tohle je ten rozdíl. Fakticky to, co my fyziologicky máme někde jako tou spořádání, to nejsou vlastně ty informace. To jsou jakési podklady, které musí být interpretovány. A my je skutečně interpretujeme tak, že z toho ty informace dostáváme. A ty informace fixujeme do těch pojmů nebo určitých pouček třeba nebo soudů nějakejch a tak dále. Ale vlastně už na téhle rovině se ti musíme taky nakousávat. Já jsem se chtěla trošku ještě najít věc. Když Polibor říká, že vědomost na tebe není většinou od člověka, to je, že člověk je totožný jménem se svým vědomím, říká taky on, nebo to už byla interpretace, že člověk je totožný jménem se svým vědomím, ale taky s předmětem svého vědomí. Říká to vám přímo on? Jo. On totiž to nerozlišuje. Takže takhle přímo on to neříká. On to nerozlišuje. Prostě vědomí a předmět vědomí je pro něj to též. To jsou ty nejasnosti. Já jsem to tady, já nevím, jak bych to teda líp formuloval, aby bylo jasný, v čem je chyba. Vědomí sebe, především vědomí podstatného předmětu, je vždycky vědomí sebe. Tím podstatným předmětem jsem sám sobě, já. On tam na jednom místě líčí tuhle věc na fyzikálně-astronomický rovině. On říká, každá planeta se vztahuje podstatně ke Slunci. Já nevím, jestli bych to tak rychle našel, já to zkusím za chvilinku. Podstatně se vztahuje ke Slunci. To znamená, že Slunce je její vlastní podstatou. Ale to zároveň znamená, že každá planeta má svý vlastní Slunce. Není žádný jedno Slunce pro všechny planety. Každá má svý vlastní Slunce, který je odlišný od Slunce. K tomu, kde tam dochází na jedno místí. Já to teď zkusím najít. Já myslím, že tohle Flaibacha, kterým se dá modelo, že on takovou výkámovou věcí, takovou, co říkáš, ta dolomala mužického člověka. Člověk, který se stavuje k sobě samým, jako k jakési vůbec svý rodový podstatě. Tady postavuje nějaký věc, s kterým se stavuje, který se vlastně stavuje k sobě. Namítka k němu, to, co on dělá, protože se vrací znovu a znovu k náboženství. Jemu vyvstává to náboženství, jako jakási rodová podstata člověka, který mu se stavuje. Tím pánem se stavuje, která sklidovala to sám k sobě. Že on se dostane k sobě samým. Ale on to dělá právě přes náboženství. On je vlastně náboženský člověk. Proto on furt bude chodit v tom kronu a neustane se z něj. On to dokonce tak jako přiznává. Chybou mě asi v tom, že on tady hypostazuje člověka, že on má rodovou podstatu, která je si méně omezená než on sám, který se stavuje, tím pánem jako sebe poznává. Asi ta cesta by byla v tom, že on sám je méně omezený, než ta podstata nebyla pro člověka. Pak by si do toho z toho poznávání asi neměl napadit. Já myslím, že se dá říct, že je méně omezený. Nepochybně teda on tím, že mluví o rodové podstatě člověka, tak provádí abstrakci. On se dostává k tomu, co je všem lidem společný. A zatímco, tady je taková prostá logická chyba taky. Víte o tom, že v logice, aspoň doufám, já nevím, jak dalece jste se zabejívali logikou ve škole, v logice se rozlišuje tzv. rozsah a obsah pojmů. A je to k sobě v takové nepřímé závislosti. Čím je obsah širší, tím je rozsah uší. A čím je rozsah širší, tím je obsah uší. Jestliže Feubach mluví o rodové podstatě člověka, tak v té rodové podstatě člověka je ten rozsah velice širokej, ale obsah velice úzkej. Tam je totiž jenom to, co je společný všem lidem. Všem to je, když to srovnáme s kterýmkoliv i třeba průměrným a poprůměrným konkrétním lidským individuem, tak je to proti tomu strašně něco chudého. To je děsná redukce. Proto se tomu říká abstrakce. Poněvadž ta rodová podstata člověka, ta není bohatá ani chudá. Ta se neraduje ani nepláče. Ta nechodí, ani nesedí, ani nevisí, neleží, nic. Ta rodová podstata nemá ani vlasy, ani není hlohlavá. A tak dále a tak dále. To je strašlivá chudoba. A teď on naopak říká, že tam do té rodových podstaty lze umístit všechnu bohatost. Jestliže já jako individuum jsem omezený, takže ta rodová podstata je neomezená. Ten logický omil je neomezená rozsahově, řekněme. Pak se tam vejde každý člověk. Ale vejde se tam jen proto, že je obsahově strašlivě chudá. V tomhle je ta terapie. Nepochybně, to je primitivní logická chyba. Co jste něco chtěl ještě říct? A nikdo další už nic? Já jsem to nedopověděl, já už nevím co si říká, takže necháme mi to. Takže skončíme.