Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Kaz a.flac
====================
Takže, zase to dneska nebudem zoupakovávat, to až bych asi nikdo nenašel a v příští podzim teda začneme zase s pečlivým opakováním. Tak jak poznamenáno, tak jsem tam upozornil, že my s pojmovou myšlenkou a aktivitou nesmíme mínit pojmový myšlení. Existuje také předpojmový a mimo pojmový myšlení. Ale to je jenom taková poznámka, jinak teda se vracíme zase k tomu pojmovým myšlením. Pokud jde o pojmové myšlení, tak je důležité tomu rozumět dějíně, to jest, je to pojmové myšlení, které jako první v dějinách myšlení umožňuje kontrolu myšlenkových postupů samotných a to v odloučení od toho, co je tím myšleným, co je myšleno. To znamená, tady si uvědomujeme a navíc jsme schopni kontrolovat tu distanci mezi myšlením, myslícím a myšlením ve smyslu toho, co je myšleno. Odstup od skutečnosti, jsme schopni uvědomit svůj odstup od skutečnosti, až když myslíme, tak myslíme na věci, ale jakmile jsme schopni té reflexe, to je z odstupu, která umožňuje reflexy, tak si už uvědomujeme, že to myšlení, kterým myslíme, je tam možný. Když jsme něco mysleli, tak jsme byli u toho. Dodnes fenomalogové zdůraznují, že když jsem na něco soustředil, něco myslím, něco intenduji, takže vlastně ta věc vyvstává a je mi přítomná. Pojmové myšlení právě tam zavádí uvědomění distance. Tak především distance od reálné skutečnosti, ale za druhé také odstup od vlastní aktivity praktické, ale také od vlastní aktivity myšlenkové. Člověk se myšlenkově může s distance podívat a přistupovat a kontrolovat svou myšlenkovou aktivitu. Myšlenkově je schopen kontrolovat svou myšlenkovou aktivitu. Čili ten odstup je fenomenálně, epochálně významný. Významný je to proto, že díky tomuto odstupu je možno kontrolovat přístup. Zatímco původně přístup byl něčím, co si člověk vůbec ve svém vědomí neuvědomoval, nyní proč rovnou byl přítomen svým vědomím u těch věcí, tak nyní je schopen k těm věcem přistupovat tak, že to přistupování, jak praktické, tak i myšlenkové, má pod svou myšlenkovou kontrolou. To je novinka pojmového myšlení. Předtím nic takového nebylo možné, nebo snad v nějakých náznacích a rozbězích, ale hned to skončilo, protože nebylo možno to uchytit, upevnit, udělat z toho pevný struktury. Pojmové myšlení dovoluje ty pojmové struktury tam zavíst a uvědomovat si na jedné straně odstup a tím si uvědomovat a dovolovat kontrolu přístupu. A to jak přístupu praktického, tak přístupu myšlenkového. Reflexe, jak jsme o ní předtím hovořili, ta první, druhá, třetí, ta je možná a může se rozvinout pouze tam, kde je dosaženo takovéhoto odstupu, který umožňuje přístup od jinů, z jiné roviny. Tímhle si upřesňujeme, co to je vlastně reflexe, to je k tý diskusi v minule. Reflexe, která spočívá jenom v tom, že se v myšlence vztáhneme k jiné myšlence, to ještě není reflexe v pravém slova smyslu. Reflexe je teprve možná a může se rozvinout tam, kde se dosáhne takového odstupu, který dovoluje přístup z jiné roviny. Není to jenom taková hra mezi myšlenkami na stejné rovině. Toho odstupu je nutno dosáhnout tak, aby byla analyzena nová rovina, zniž ten nový přístup je možný. Teprve to je reflexe. Proto taky je tak obtížné tu novou rovinu nějak upevnit. Není to jen tak jednoduché, že každá myšlenka, kterou podrobím vzkoumání, zase o ní začnu hovořit třeba nějak a uvažovat, takže už to by byla nová rovina. Z toho důvodu dějným předpokladem je rozvinuté myšlenkové reflexe, jak je nám dnes důvěrně blízká a jak ji provádíme, i když si to neuvědomujeme, protože jsme veskrze tím reflektivním myšlením prosáklí. A jestliže jsme teda prosáklí, nemusí to ještě znamenat, že je nám důvěrně blízká, tak tím se důvěrně blízkou může stát, když na to zaostříme pozornost a začneme o tom uvažovat. Tak tedy dějným předpokladem takovéto rozvinuté myšlenkové reflekce je právě pojmové myšlení, které našlo ono jinou rovinu ve sféře intenciálních předmětů. A to je to, co se děje v pohodě. Nestačí, aby se jedna myšlenka začala zabývat jinou myšlenkou, vzpomínala na ní a třeba ji upravovala, hrála si s ní a tak dále. Tam je potřeba upevnit tu novou rovinu, jakousi novou sféru, do ní je možná odstoupit a pak se z toho odstupu zpět přístupem vrátit. A to dovoluje ta sféra intenciálních předmětů. Teprve pojmové myšlení umožňuje postupovat při zkoumání jaké skutečnosti opravdu metodicky, systematicky, to velmi skratkově, o tom jsme mluvili, že systematičnost je možná díky té pojmové výstavbě a díky té zvláštní struktuře intenciálních předmětů. Tedy metodicky, systematicky a také, i když ne zcela, naprosto vyčerpávajícím způsobem, je možno cílevědomně se pokoušet vyčerpat téma, vyčerpat problém, otázku a podobně. No a tohleto patří k povaze pojmového myšlení a tedy k povaze filozofie, která vzniká teprve tam, kde je dosaženo tohoto, když se uplače a když se oplače, když se uplatňuje toto pojmové myšlení. A proto, to je poznámka na okraje, je třeba odmítnout fundamentální a zároveň fatální nepřesnost a nekorektnost. Mluví-li někdo například o geometrii starých egyptianů, anebo o filozofii starých čínianů nebo indů, filozofii véd a tak dále. To je základní nepřesnost a nekorektnost. To není pojmové myšlení. To se může pojmovým myšlením stát, když to někdo se pokusí uchopit tou evropskou metodou myšlenkovou a interpretovat to. Ovšem tím se dopouští hrubé mizinterpretace. Fakticky to tak není. Vykládat Konfucia jako jednoho z filozofů je nonsens, protože tam nenajdeme pojmové myšlení. Tam jsou náběry, ale není to pojmové myšlení. Podobně u egyptianů tam byla spousta znalostí praktických, geometrických. Tam dovedli po zátopách vyměřit všechny pozemky každému, co komu patří přesně. Ale to nebyla geometrie. Až tomu chyběla ta výstavba pojmová, to metodické pojmové myšlení a tak dále. To je jenom poznámka na okraj. Jestliže se do dějin filozofie na začátku předsouvá, teď se stalo takovou módou, kterou můžou dělat starí Číňany, Indie a já nevím, co všechno. Po mým sloudu je to... To je samozřejmě možné ukázat to, podobně jako je možné ukázat třeba na jakousi zajímavost homérského myšlení. A nebo na některé pozoruhodné motývy eposů Gilgameshovi a tak dále. Ale není to filozofie. Tak to bylo na okraj. Pro pojmové myšlení je charakteristické a stává se stále důležitějším předpovídání určitých dosud neporozorovaných a přehlížených jevů a nebo dokonce jevů, které nemohly být pozorovány. Proč k ním ještě nedošlo? Samozřejmě předvídání, jaké jsi předvídání, vždycky bylo velmi atraktivní pro lidi a vždycky byli nějací lidé, ať už mágové a věšci a Ruspikové a nemám co všechno, kteří užili předvídat budoucnost. Ale tady jde o něco tohoto genereodlišného. Tady se odhaduje to, co má přijít nikoliv jakýmsi nořením do budoucnosti, níbrž jakousi pojmovou výstavbou myšlenkovou, která s naprostou jistotou a zejména s přesností význa matematiky, který stále v tomhle předvídání zrůsta, s matematickou přesností dovede předvídat některé jevy. A protože je dovede tak přesně předvídat, tak může zároveň zjišťovat, který předpovědi přesné pozorování zjišťuje od chvilku. A to se stává znovu motivem pro myšlení celé záležitosti a opravení toho modelu myšlenkového anebo jaksi hypostaze nějaké další veličiny, další skutečnosti, dalšího faktoru, na který bylo původně zapomenuto. A to tak, aby jestliže ten nový faktor tam je do toho zakalkulovan, tak aby se dosáhlo větší přesnosti toho výpočtu respektive větší přesnosti toho, že ten výpočet padne jak ulitý na tu skutečnost, která pak nastala. Tahle ta okolnost, že se dovoluje, pojmové myšlení, že dovoluje tak přesné, přesný popis zaprvé, tak přesný model v určitých událostích, který pak díky té přesnosti zase dovoluje srovnat situaci v modelu se situací mimo model, s tou situací skutečnou a v těch diskrepancích najít motývy k jakési opravě, revizi toho původního modelu, tak aby vyhovoval lépe, to je cosi naprosto specifického pro pojmové myšlení. Žádné jiné myšlení, žádný prorok takhle neuvažoval. Žádný mák, žádný věštec, tam šlo o něco jiného, úplně jinak. Ta myšlenková povaha té věci je úplně odlišná. Ty příklady jsou celkem známé, jenom připomínám třeba, když konečně se podařilo modelovat sluneční systém podle dostavadních známých skutečností, tak najednou se ukázalo, že tam dochází k jakýmsi diskrepancím, které se můžeme vysvětlit tím, že jsme tam hypostazovali jakési další těleso, o něm zatím nebylo nic známo, novou planetu, která způsobila ty odchylky. Když se to propočítalo, tak se předvídala nejprve planeta Neptun a později planeta Pluto takovým způsobem, bylo možno při lepším vybavení zaměřit dalekohled přímo na místo, kde se dokonce očekávala ta planeta, že se ukáže. To je jedna slavná stránka z historie astronomie, že se něco takového podařilo. Nebo něco jiného, tam to nebylo tak přesvědčivé, tohle byla skutečně čistě matematická záležitost, ne tak docela matematická, ale naproti tomu snad o to přesvědčivější byla třeba teorie, to je myšlenkový model vztahu mezi atomy různých atomových čísel, mezi prvky různých atomových čísel, to byla tabulka, byli předchůdci taky, ale Mendělovi se podařilo tu tabulku sestavit takovým způsobem, že na první pohled tam byla prázdná místa, neobsazená, byl vidět, že tam něco chybí a bylo možno usuzovat, že existují nějaké prvky, které tím neznáme, ale které patří na ta prázdná místa. A Mendělovi se v několika případech podařilo dokonce s velkou přibližností stanovit některé vlastnosti těch dosud neznámých prvků, jenom na základě toho, že tam na tom prázdném místě bylo potřeba předpokládat jakýsi prvek a když známe ty ostatní vlastnosti těch prvků, bylo možno usuzovat na to, jaké asi vlastnosti bude mít ten prvek, který dosud objevně nebyl. A skutečně pak se postupně celá řada prvků našla, které bylo možno dosadit na ta prázdná místa a odhad těch jejich vlastností se ukázal velice, že se velice přiblížil skutečnosti. Takových přívarů by bylo možno uvést celou řadu, ale je to strašně důležité právě proto, že něco takovéhle v žádné jiné tradici myšlenkové neexistovalo. To prostě nebylo možné. Tam bylo možno odhadovat třeba vítězství jedné strany v nějaké válce nebo v boji, a to různým způsobem, v závislosti na to, kolik mám informací o tom atd. To je něco úplně jiného než tohle. A další věc. Tohle je vlastně otázka, nebo to byla stránka věcí, která se týká výstavby těch myšlenkových modelů, těch myšlenkových konstrukcí. Ale tohleto nové myšlení, díky tomu, že ten odstup dovoloval kontrolu nejenom vlastních myšlenkových aktivit, ale dokonce nemyšlenkových aktivit, praktických aktivit. Ano? No tak pár století předtím samozřejmě. Něco platí i proto řecko. Eukleides nepochybně zjistil určité věci, které nebyly známy jinde. To dokázali v Egiptě taky. A to díky tomu, že to dlouho pozorovali a zjistili, že ty intervaly jsou stejné, tak na základě těch minulých intervalů odhadovali, že k tomu dojde za tu domu. Jenomže něco úplně jiného je, když třeba Socrates demonstruje to odvození Táletovi nebo Pitágory věty. Pitágory, jo? Některé z těchto dvou vět. Pitágory v čtvrtce, jo? Já si nejsem teď jistý, jestli je to ono. Řekněme ty Pitágory věty, co na tom nezažili, kdyby to nebyla jeho tahle rýmžnina. A demonstruje to jako argument pro to, že veškeré poznání je pouze vzpomínání a rozpomínání. Demonstruje to tím, že povolá to ale nevzdělaného otroka a vhodnými otázkami z něj dostane odvození té věty. Na celé věci nejpozorůhodnější je, že tím je vlastně doloženo, že k odvození té Pitágory věty se dospěje nikoli na základě empirie, nejbrž na základě myšlení, nejbrž na základě konstrukce. Empiricky bylo známo Egyptianům taky, jak se zaručíme pravý úhel. A věděli, že to pravé úhlu se dosáhne, když se použije tří provazů o délkách v poměru 3 k 4 k 5. Tohle věděli. Ale proč tomu tak je? A jak to souvisí s těmi čtverci nad stranami? To tam nebylo přítomno. S tím se nepracovalo. První je pojmový aparát a příslušná konstrukce v té oblasti intenciálních předmětů. A teď jsme teda nejen u toho, co dovoluje oblast intenciálních předmětů a co dovoluje pojmové myšlení, ten odstup dovoluje ty různé typy odstupu, že jeden z nich je takový, že dovoluje myšlenkovou kontrolu toho, co děláme. Tedy my můžeme, a to je případ toho Newtona třeba, který zjistí, že v pohybech plany jsou jakési odchylky proti tomu, jak on to vypočítal a diví se, jak to je možný. A teď přijde nápad, že Newton na tu odchylku nepřišel. Pozdější pozorování se ukázalo i z té nepřesnosti. Tím, že se hypoteticky předpokládal nějaký další člen sluneční soustavy, další těleso. No a teď bylo možno lidskou praxi rozvrhnout tak, že se postavil dalekohled vhodně velikej, aby to těleso, které zřejmě bylo malé a nebylo dobře vidět, aby se přece jenom dalo rozeznat a zaměřil se na učení. A ho se přímo hledalo na tom místě někde a našlo se. Čili je vidět, že to není otázka jenom té souvislosti v té oblasti intenciálních předmětů a souvislosti v oblasti pojmové, ale ještě všechno se to dává do souvislosti s tou reálnou skutečností tzv. Což dovoluje zároveň v některých případech rozšířovat vědomosti tím, že se kladou otázky, na něž se hledá vhodným uspořádáním věcí odpověď, kterou si nedáváme my, ani na základě logické úvahy, ani na základě zkoumání vztahu intenciálních předmětů. Na něž se očekává otázka, kterou nám jakoby dává ta skutečnost sama. Tomuto typu tázání, na kterém skutečnost odpovídá sama nám, se říká experiment obvykle. Většinou se to dělá formou experimentu. Je to důležitá věc, protože tady se překračuje ta hranice, nebo ta propast, by se dalo říct, mezi sférou intenciálních předmětů a sférou reálných věcí. Experiment je připraven tak, že jeho výsledek lze interpretovat, hodnotit jako odpověď na otázku. Samozřejmě je to možné jenom za určitých předpokladů. Jedním z velmi významných předpokladů je, že ten experiment je uspořádán smysluplně. Jinými slovy, že ta otázka, kterou klademe, má smysl. Když nemá smysl, nebo není dost smysluplně formulována, už teoreticky, a zejména v tom provedení experimentu, tak můžeme dostat odpověď, která rovněž není dostatečně smysluplná. A může nás překvapit, jak je nesmyslná. Já teď si nespomínám nic chytřejšího, než jestli jste četli Jeansovi Nové základy přírovědy, vyšlo někdy v 30. letech v Česky. Tam uvádí jeden příklad, tak říkající ad hominem, že vymyšlený trochu, spíš pedagogicky demonstrativní, než aby snesl přísnou kontrolu. Ale zopakuju ho, pokud si teď vzpomínám na to. Říká, že se může stát předmětem naší otázky, jak daleko je duha, která se klene v oblacích, a ten oblouk jde až k zemi na obou stranách, jak daleko je od nás. No a teď předpokládejme, že všechny přístroje jsou na to zařízené, pozorování připraveno a duha se objeví, zjistí se vzdálenost a k největšímu překvapení se zjistí, že je ta duha šíleně vzdálená, že je mimo naší atmosféru, že je jaksi vzdálená na mnoho desítek a set průměrů zeměkoule, a že když se to změří úplně přesně, nebo přibližně co možná nejpřesněji, tak se zjistí, že paprsek, který musí tu dráhu proletět, že letí 8 minut. To je pravý. Když se to paliveme vědecky, tak se zjistí tohle, což je úplně nesmyslný výsledek. A samozřejmě nutně se každý musí nad tím potřásat a říkat, že je to blbost. Co jsme měřili? Měřili jsme ne tu duhu, pracovali jsme při tom experimentu s paprsky, přicházejícími z té duhy. Jenomže ty paprsky v té duze nepočí. Tam není jejich začátek. Ta duha nevyzařuje ty paprsky, protože tam se pouze lámou. A když jdeme furt dál, tak nakonec zjistíme, že ta duha je vzdálená jako slunce, ponělž tam ty paprsky začínají. A dostali jsme nesmyslnou odpověď. V oblasti atmosféry, když to vzniká těma mrakama, těma kapkama. To, když měříme, jak je vzdálená duha, tohle jsme tam do toho nedali. My jsme měli zjišťovat, jak je vzdálená ta kapka nebo jak jsou vzdálené ty kapky, protože to sluneční světlo háme. A pak, když se potážeme takhle, pak samozřejmě okamžitě je to všechno jiná. Musíme měřit něco jiného než ty paprsky. To jsou paprsky sluneční, nikoli paprsky přicházející z té duhy. Musíme si najít nějaký jiný způsob, jak měřit skutečně ty kapky, kde jsou. Tak jak říkám, je to příklad vymyšlený ad hominem, neberu za něj odpovědnost, nevím, jak by se to dalo nějak přesně experimentálně zrezerpreukovat celá záležitost, ale je to to, co mě teď napadá, když, a to taky tam dokazuje ten Jeans, když je špatně formulovaná otázka, tak pochopitelně i ta odpověď dopadne nesmyslně. My musíme pak reinterpretovat otázku, příslušně reinterpretovat odpověď a pak možná dostaneme slušný a smyslplný výsledek. Tedy je tady otázka, která samozřejmě v knížkách je probíraná, jaké jsou předpoklady toho, abychom, aby otázka byla smyslplně položena, že nejde, nech mi dál. Takže tohle je všechno. Jeden z příkladů, jo a teď ještě dochází taky k tomu, že někdy je možno experiment uspořádat tak, že neodpovídá na jednu otázku, nebože rozhoduje mezi dvěma řešeními, mezi dvěma interpretacími, že? A pokud je to experiment, který skutečně může odpovědět zda jedna nebo druhá teorie nebo hypotéza, je pravdivá. Je ten experiment připraven tak, že opravdu může potvrdit jednu a vyvrátit druhu. Tak se mu říká kruciální, křížový experiment, experimentum crucis. Tak příkladem je ten slavný pokus Michelsona a Morleye, který předcházel Einsteinově speciální teorii relativity, kdy se ještě předpokládalo, už jsme o tom taky mluvili, že existuje světový éthér. Vědělo se, jaké má vlastnosti, jenom furt nebylo možná ho nikde chytit, usuzovalo se z toho, že tady musí být nějaký podklad vlnění. Jako všechna ostatní vlnění. Víme, že něco se vlní, buď se vlní hladina na rybníce, nebo se vlní vzduch, to jsou zvuky, nebo se vlní ocelová struna na nějakém nástroji, nebo se vlní třeba most. A tak dále, a tak dále. Nějaká destička, a tak dále. Vždycky je něco, co se vlní. Vlna sama nemůže obstát. Z toho důvodu, když světlo se vlní, podle materiálu, čím tvrdší materiál, tak tím ty vlny jsou kratší. Tak se předpovádá, že světový étér je tvrdší než nejtvrdší ocel. Ani v oceli tak krátké vlny nemůžeme dosáhnout. A tak dále. Prostě se uvažovalo, jaké má vlastnosti světový étér. Byla postavena otázka, tento světový étér zdaje strhován motou, normální motou, jakou známe, anebo není. Ten étér byl tak nesmírně pevný, že vznikla otázka, když se v tom étéru pohybuje nějaký velký těleso, tak jestli je možný, aby bez jakéhokoliv tření to těleso tím tvrdým étérem pronikalo. Tak se uspořádal speciální experiment, který měl prokázat. Zda se světlo... A proč jestli je strhován? Když je strhován, tak to světlo musí se chovat podobně jako zvuk z příždějící lokomotývy, která jede kolem nás a zase přejede a vzdaluje se od nás. Výška toho tónu, oníž je přesvědčen strojvedoucí, že je stále stejně vysoká, tak nám, pozorovatelům zvenčí, se jeví tak, že když se přibližuje, tak ten zvuk je vyšší a když přejde kolem nás, tak najednou sklouzne dolo a je nižší. Podobným způsobem by se muselo chovat světlo, jestliže je na tom pohybu nezávislej. A naopak, pokud by byl závislej, pokud by byl strhován, tak by se to všechno dělo, jako kdyby pohybu nebylo. Šlo o to, když v země se pohybuje určitou rychlostí, poměrně velkou, nejen kolem světa, nejen kolem slunce, ale se sluncem v galaxii, že já ještě z galaxii jdu, ví jak rychlet, čili rychlost značná, tak by se to muselo nějak poznat, když se srovná, jak se chová světlo, které se šíří po směru pohybu té země a které se šíří napříč. Čili byl vymyšlený pokus, opět nesmyslný, protože předpokládal, že existuje něco neexistujícího, totiž se to větér. Jenomže výsledek byl tak překvapivý, že to nejen smetlo ten experiment sám, že to nejen smetlo interpretací na kterou byl výsledek, ale že to smetlo vlastně celou dosavatí fyziků. Takřka. A vyžádalo si to. Konstrukce úplně nového systému nebo úplně nové stavby intenciálních předmětů, jimiž se modelovaly fyzikální děje. Ukazuje se tedy, že když dochází k rozporům, buď v detaji u toho Newtona, že tam došlo jenom k nepatrným rozporům mezi naměřenými hodnotami a předvídanými hodnotami. Ale u toho pokusu Michaelson Morleyho tam neobstálo nic. Tam se celá dosavatní fyzika jako by složila jako domeček z karet. Ukazuje se tedy, že nejenom jsme schopni odstupu a kontroly svých myšlenkových a praktických aktivit, a že nejenom jsme schopni projektovat jiné myšlenkové a praktické aktivity, ale že dokonce jsme schopni takové už provedené, realizované projekty myšlenkových a praktických aktivit reinterpretovat způsobem, který nás donutí, nebo kterým, přesně řečeno dobrovolně, opouštíme všechno své dosávání, a budujeme úplně jiná. Překonání těch rozporů nebo nesmyslností si vyžádalo novou teorii. To znamená celý nový model skutečnosti. Tohle je ten bod, kde jsem chtěl navázat v tom posledním večeru, který teď už nám nevýjde, totiž jaká je ta vazba historií a teorií. Teorie vždycky znamená vybudování myšlenkového modelu, to znamená určitého modelu v té sféře intelektuálních předmětů. Empirie to je jakási instance, která je možná jenom díky tomu, že máme tu teorii a tu empirii interpretujeme ve smyslu té teorie. Ta empirie nemůže sama o sobě odstát. Není ničím samostatným. Ta empirie je rozvrhována a reflektována na základě té teorie, z kterou přichází. A přesto tato empirie, byť takto obrovsky závislá na myšlenkových předpokladech, může najednou ukázat určité odchylky, které nás donutí celou tu myšlenkovou výbavu vyměnit. Ale stačí to jako program, takhle vyslovit. Protože máme končit dneska, tak zahrnu do toho ještě něco dalšího, což nás přivede zase k tématice, která už je poněkud běžná, k souvislosti. V té revizi dostavadních názorů, dostavadních teorií, dostavadních myšlenkových přístupů, můžeme se dostat různě, daleko různě hluboko. Tak především se ukáže, že je možná...

====================
Kaz a.flac
====================
Jedně tu předmětnou, že a skrz tu předmětnou dokonale chápu, co sebou nese jako nepředmětnýho. Že takovým způsobem se potom říct, jakoby kratkovětě, že vnímám nepředmětně. Že? To je, to je myslím naprosto, naprosto správně. Totiž vnímat znamená mít to před sebou vnutně. Vnímat se dá jenom z nížku. Tak, dobře, nazírat. Co nemusí být přede mnou, co může být ve mně, co může být vedle mně. Jak jsi řekl, to setkání? To setkání. Dobře. Setkání je jedna věc, a vnímání je druhý druhý. Například člověka, s kterým se setkám, toho nevnímám. Já vnímám jeho vlasy, barvu očí a tak dále, ale ne toho člověka. Toho člověka nevnímám. Jo? Jako, jakož toho jedinečního, s kterým jsem se s přáteli, nebo naopak, rozhádal, tak dále. Toho nevnímám. To prostě je jistý, nějaká asi hypotéze, nebo jisté stáhy z postáze, nebo jisté konstrukce. Já si dělám jakýsí obraz o něm, že? Ale fakticky přes ten obraz já furt mám před sebou toho člověka, ale ne tak, že mi ho vnímám. Já vnímám jenom ten jeho mějšek. Ale já přece jednám ne s tím mějškem, nebo přece já jednám s tím člověkem, který je zatím v mějške. Či podobně jako u toho obrazu, jenom že tady je to daleko ještě umocnější. Že to je, já mu budu, otázka terminologická, co to je vnímání, že? To je, když tomu dáš takový ten nejširší význam, že to je vůbec, že to uznamenám, nebo že nějakým způsobem se s tím setkám, no tak pak po všem, to je něco jiného. Takže nepředmětné myšlení budeme trénovat příští roku let. Mystické vnímání je zvláštní, nejhorší ukázka pojmového myšlení tam, kde se vůbec nehodí. V oblasti, kde vůbec nemá nic. Takže s čím vlastně vykontaktovaní? O tom se špatně vypovídá, ale ten Mr. Eckhart, tyhle ty janové noci, přece ty noci smyslu a noci, tam se něco vystupuje. No, neohraníčíme ani tady, když opustíme my to čtvrté, tu ryzí nepředmětnost, k tomu se teď dostáváme přes tu noetiku a podobně, no tak taky nemůžeme. Oni pak se k tomu dostávali, samozřejmě příjemností. Dala byste si to, o čem jenom mluví, že to byla empírie? Zase záleží na tom, co se míní zkušeností. Celý problém takzvané náboženské nebo metafizické zkušenosti spočívá v tom, že se propadá do jakýsi kaše nebo bláta subjektivismu. Náboženská zkušenost je cosi vniterný, co nemá žádnou kontrolu. Prostě někdo může zakoušet slasti nebeské, a přitom to je jeho soukromá zážitost a nemá to s níčim a s nikým co dělat. A jiný zakouší něco, co je svrchovaně důležité pro všechny, nejen pro něho. A on se cítí být povolán a taky skutečně je povolán, aby to těm druhým zvěstoval, zprostředchoval. A mezi tím jaký rozdíl? V rovině té zkušenosti není možný žádný rozdíl udělat. Tam vlastně ten termín zkušenosti je velmi pofidérní, ponieważ vlastně ta zkušenost by měla osvědčovat nebo umožnit tu kontrolu. A tady ta zkušenost je jakoby samozvorná, že jenom ubezpečuje sama sebe, ale nemá žádnou kontrolu. Ale kontrola je v tom, že kromě toho rozjímavého ječinej, a když se vydala ta Kateřina Sienská do Avignonu nebo Johana z Arku, když se vydala, tak tam byla pak už v té činnosti, byla zkušenost i té veritace, i toho setkání. Tam se dá vystupovat. Ano, je to možné. Právě z té činnosti. To nasazení pro tu jedinou pravdu, co tady chceme předvést. Je otázka, jak ta zkušenost, jak ta skutečná aktivita, jak ta praxe vypadá a jak nám dovolí přístup kritický, analytický a jak nám dovolí interpretovat to, z čeho se zrodila, jaké jsou její zdroje a tak podobně. Je to dost taková... To je přeci zkušenost, která je na skuteční empírii, tak, jak se ve světě měli, s tím nemá nic společnýho. Naopak tam to je pravá okázka toho, jak teorie nějaká, jak se jen přeznačuje, tak, jak jsi hovořil o tom, jak působí na tu empírii, tak já bych řekl, že to je klasická okázka. Žádná empírie, naopak všechno, co nápadne, na tý teorie předem, tak to projikuje do empírie. No ale poslouchal jsi to zvolání k té vládi při tomto závěru toho poznání, tak vyblízí taky k té jediné pravdě, jak se můžeme dostat po těch individuálních cestech a této ekumenicité a podobně. Tam neslyšíš něco prorockýho? No já tam slyším. A to, když si přes tu tutele zísavili, tak to tam tohle vystoupuju taky. Jenže tam ještě tam může právě vycházet z nějaké té činnosti a ověření si to můžeš historicky. Na to bylo jenom nějaké přeletí emocema nebo nějaký dojívavý zvnitřnění a pěstování si nějakého krasuducha religiosity. Tak já tam dám vystupu. Hele, kdybych řekl takhle. Empírie, v jakém stavu je empírie k tý situaci, kterou je svět. Že situace nemůže pravdluvit, k tomu bych věřil. V situovanosti, do mýho pobytu. To může to. A teď já jsem v situaci v tom světě. Empírie? Počkej, myslíš jako empírie vnější nebo vnitřní je empírie. Jako zkušenost, jo? Můžeme jít empírie tím, jako co nám musíme stavit něco nového? Myslíš, že jo? Proč ne? V světě věny to vykládáš něrohodně, ale právě v těchto oblastech si to neznáš. Je to tak jako... Proč? No tak jednak jsem o tom nemluvil, že jo? Dost, ale přece je jasný, že třeba určitý historický prožitek, jo, zážitek třeba válečný za určité úplnosti může pozměnit charakter společnosti s tím národem. Prostě národ, který jednou se nebrání, tak prostě nese na sobě jakési trauma a národ, který se začal bránit a projel to, vedle toho, že mnohem se taky jako trauma, tak se tomu může vracet. I když to projel, tak se tomu vrací jako k jakési heroické složce vlastní historie. Tento prožitek historických událostí nebo jakéhosi něčeho, co se stalo, na čem ten národ měl aktivní podíl, ale co nebyl jenom produktem jeho aktivití, do čeho byl hozen, do čeho se dostal, ať chtěl nebo nechtěl, a teď pak musel něco si dělat. Ten prožitek tohohle a zároveň toho, co v tom podniku, ten promění duši toho národu, nebo tak metaforicky řečeno. To je prožitek něčeho minulého. Ale já bych myslel, když situace, která mě hovorí teď a tam mě může radit. Ano, pokud tomu rozumím. A zase teda, abych rozuměl, či mě oslovuje tato situace, tak jsem si vázal na to, jakou zkušeností z minulých oslovení mám. Čili v žádném případě mě nemůže oslovit člověk, který mě nemluvícího osloví, a já poprvně slyším slovo, tak mě nemůže oslovit takovým způsobem, co mě o co neví. Čili první člověk mluvící, který ke mně nemluvícímu přijde, mě nemůže oslovit. Ten jenom patří do celé dlouhé řady těch, kteří mě připravujou k tomu, abych konečně jednou se naučil rozumět, co lidi říkají, a abych byl schopen taky eventuálně odpovídat. Podobně je to se situací. Neexistuje situace, která by mě mohla oslovit oprvně v mém životě. Prostě v srdci musí být nějaké zkušenosti s oslovováním situací dřívejších. A to zkušenosti i s mými omyly, jak jsem to špatně rozuměl, a jak se pak ukázalo, že jsem to měl lépe rozumět, takovýhle věci. A furt s rizikem, že teď se cítím oslovena nebo vlastně je to omyl. Nerozumím té situaci, rozumím ji špatně. Já nevím, jestli mluvím k věci, ale mně se zdá, že je to k věci, ale já jsem dost dobře nemohl rozumět o těm tvým poznánkám. A ta zkušenost, když jsi teď zůraznil na tu situaci, máš za to teda, že situace mě může oslovit bez ohledu na dosávání zkušeností? To nemám na mysli, ale teď běhne o to, co je to za zkušenost. A kde je myšlení to? To tam přeci je? No to je tam přítomno už jenom když dešifruji, co to vlastně ta situace je. Když se k tomu vztahuji, k tomu, jakému si celému, který tady je, že a nikoli v jakou kejnotlivém složkám. Čtvrtna jedenáct. Safra. Váženě drzí. Děkuji vám za věrnost. V týždne, trošičku o týždní situaci poslední klíbnu. A teda příště se jdeme nakonec. To už nebude příliš hodná situace pro uzavíraní. Ale určitě uzavíráme dneska. Po prázdník začneme znova. Něčím, já nevím čím. Kdybyste měli někdo nějaký nápady, tak si jim přijďte. Můžete si něco vymýšlet? Já si myslím, že není důležitý, že se například s tynoetiky jsme to moc neudělali. Pár poznámek, ale stejně tohle nemůže být. Nikdy žádný kus, který vyčerpává téma. Že to jsou spíš takové nápady a připomínky a jakýsi ukazatele další cesty, které navíc můžete mít kritický vztah a jakési povzbuzení k vlastnímu myšlení. Takže snad načnem něco novýho. Na teď nevím. Kdybyste měli nějaký nápad, tak prosím vás s ního nadělejte. Jinak si budete si vymýšlet. Děkujeme a pojďte.

====================
Kaz b.flac
====================
Previze těch nejobecnějších nebo snad lépe takových nejprůkaznějších, nejsamozřejnějších, již maximálně nám důvěrně známých myšlenkových konstrukcí, o níž jsme předpokládali, nebo o níž se dlouho předpokládalo, po věky se mohlo předpokládat, že nemají alternativ. Když mluví Kant o těch různých a priorii, tak to se právě dotýká téhleté problematiky, že existují jakési základní struktury toho setu intenciálních předmětů, které nemají alternativ, které jsou dány předem. Kdokoliv začne o nich myslet, tak vždycky k ním dojde. Takovým argumentem by bylo... Euklides kdysi dávno napsal svou fantastickou geometrickou teorií, a Pascal, když byl malý, tak nějak jednou ho našli, jak se v hrabe v nějakých geometrických studiích, možná s Euklidovým samotným, tak mu to vzali a zakázali mu do knihovny chodit, ukryli to a tak dále. Ten tam jenom zachyt něco málo z toho a začal ho to zajímat. A potom ve volný chvíli, pak až nesměl tu knihu mít a proštudovat, tak si vymyslel celou euklidovskou geometrii sám. To přečtete v té biografii, kterou napsal jeho sestra. Prostě Pascal vynalez znovu euklidovskou geometrii, už jako malej klub, s pozoruhodnou věrností. Samozřejmě takováto věc, když se stane, tak to je obrovský argument pro ty, který jsou přesvědčení, že ta geometrie platí pro každého ducha ve vesmíru. A tím spíš pro každého člověka. A že tedy při dostatečné inteligenci vždy znovu zakázat jí spálit euklidový knih ani nic nepomůže, vždy znovu to bude vynalezeno. Protože nic jiného není možné. To je přirozená geometrie. No a teď se najednou může ukázat v takových souvislostech tam, kde se nezůstane jenom v té oblasti těch inteligenciálních předmětů, níbrž konfrontuje se to s empirí, konfrontuje se to s pozorováním, měřením itd. Tak se může dojít k tomu, že naopak tyhle velmi základní a tak říká absolutně normativní teorie, že mají alternativy. Že vedle euklidovské geometrie je celá halda možných geometrií neeuklidovských. Nebo že vedle tradiční algebry jsou možné i nové algebry, jiné algebry. Tak to je především ten obrovský skok. K němu se potom, co se to pojmové myšlení, samozřejmě nyní se musí nějakým náležitým způsobem rozvinout. To není hned na začátku. To se musí rozvinout, aby ta reflexe mohla zabrat pořádně. A zejména, aby bylo možno s čím konfrontovat. Ale pak se najednou ukáže, že prostor v těch větších rozměrech, ve větších vzdálenostech, které nám běžné tady na povrchu jedné planety, že ten prostor se chová takovým způsobem, že tam třeba nejkratší spojnicí dvou bodů není přímka. A tak dál. A teď můžeme jít ještě o jeden stupínek dál. Tady ještě nebylo pochybněno to myšlení samo. Tady byly pochybněné jednotlivé teorie. Jednotlivé systémy myšlenkové nebo systémy stavby intenciálních předmětů, konstrukce. To je zase velmi abstraktní, ale dalo by se to dokumentovat historicky. Nejnověji dochází myšlení, nebo aspoň někteří významní filozofové myslitelé docházejí k tomu, že samo to myšlení, které pracuje s pojmy, či to pojmové myšlení, tak jak ho známe v té tradici, to je to pojmové myšlení, které pomocí pojmů konstruuje intenciální předměty a které intenciální předměty vytváří veliké stavby. Samo toto myšlení, že má alternativu, nebo že musí mít alternativu, protože se na některých problémech, na některých tématech lhává. Protože se přesvědčili myslitelé a vědci, že i to, o čem se mělo za to, že je neotřesitelné a jedině možné, jako třeba ta euklidová geometrie, tam dlouho patřilo k obecnému mínění, že skutečně neměly alternativy. Tak po těchto zkušenostech se stále víc a víc filozofové domnívali, že také to pojmové myšlení, když mu říkali jinak, toto jsme vymysleli my, nebo říkáme tomu, že to je samopojmové myšlení, ta otázka byla formulována v celé řadě kroků a vždycky poněkud jinak. Tam nejdřív se nemyslelo na pojmové myšlení, na tu nejzákladnější strukturu toho myšlení, které pomocí pojmů se koncentruje na ty intenciální předměty, které jsou vyzvednuty mimo čas a prostor. Do toho všechno přišlo až později, ale ten základní pocit, že ta celá dostavení filozofické tradice je nějak šáhnutá, že přes všechnu tu rozmanitost a různorodost filozofů a filozofií je něco jim společné a že toto něco, co jim je společné, je potřeba změnit. Teď to povědomí, že celá filozofická epocha od samého začátku ve Starém řecku až do toho myslitele, který je u konce a že je potřeba zahájit nějaké jiné myšlení a teď zkoušeli jiné a vždy znovu se ukázalo, že ještě patří k tomu starému. Ale už vlastně ohlašovali co si jiného. Tedy tahle zkušenost hodně přispěla k té jakési tuše, k té vlně, snad bychom mohli říci i k jakémusi předsudku, ve smyslu, že to nebyl úsudek z něčeho nebo tápavý nápad, který předcházel z úsudku. Proto předsoudem, předsudek. Ještě předsoudem jakési tušení, intuice vedla ty filozofy k tomu, aby prohlásili, že teď je konec se všem tím dostavením, musíme vás vymyslet znovu, jinak. A zkoušeli to. A ukázalo se, že se jim to nepovedlo a že mohli být právěm dalšími zahrnutí ještě k té staré epoše, která končí a teď co to udělali, tak ty řekli, ale teď začínáme znovu. To se stalo od minulého století, nebo předminulého století se to stalo už mockrát a pořád ještě teda to vypadá, že jsme v té staré epoše. Ale už ji rozumíme mnohem líp. Se stalo takto historicky a nebýt toho, tak ani si nemůžeme říkat to, co si říkáme tady teď. To pojmové myšlení přinejmenším v té podobě, jaké nám vlastně známe, není jedině možné. Nejprve, že je možné i jiné myšlení, a ne předpojmové. Nejprve buď jiné pojmové nebo popojmové, ale prostě vyšší, další myšlení, které nepopírá, neupadá zpátky do těch stavů předpojmového myšlení. Nejprve je to myšlení nové kvality, které nestrácí nic z toho pozitivního, co přineslo pojmové myšlení. Tedy zejména nestrácí tu distanci. Teď jsem se zakecal, že to dosávadní myšlení, jak je známe, že není jedině možné, nýbrž, že snad má a dokonce musí mít alternativu, musí být revidováno, přinejmen čím relativizováno, to jsou také jisté zkušenosti, že třeba přesto, že ta Newtonová fyzika už neplatí, tak v jistých poměrech, v jistých okolnostech, pořád ještě dostatečně přesná z praktického hlediska, takže v pozemských rozměrech může být považována zaplatnou. Čili není úplně vyvrácená. A naopak ta nová fyzika, ta nová teorie, se nesmí dostat tak daleko, že bych se dostala do naprostého rozporu s tou dosávadní, která musí, přinejmen čím pro ty pozemské poměry, musí svou aplikací být blízká té dosávat platné Newtonově fyzice. Čili vlastně ona do jisté míry tu Newtonovu fyziku v sobě zachovává přibližnou variantu. Takže i to nové myšlení, které očekáváme nebo o něm se domníváme, že musí přijít, že dříve nebo později musí nastat, musí vypuknout, i toto nové myšlení nějakým způsobem musí zachovat to všechno to pozitivní, co přineslo pojmové myšlení. Ta epocha pojmového myšlení. Není možné to hodit přes palubu a začít jinde. Třeba to, jak existencialismus a filozofie existencialismus, Sartrovský třeba, jak hodil filozofii přírody, vůbec celou tu problematiku přírody za hlavu a jak se orientoval výlučně na antropologii. To je něco, co si filozofie nemůže dost dobře dovolit, nebo nemá. Jako v epoše celé, to je nepřípustné. Jednotlivý filozof může být jednostraný, to je celkem pochopitelné, ale musí dříve nebo později vyvolat nějakou kritiku a odpor a jaksi protipohyb. Takže jestliže teď třeba jedna z hlavních linij evropského a Evropou poznamenaného myšlení je filozofie existence a zejména fenomenologie. V rámci fenomenologie existence proniká, ale v podstatě je to založeno. A na druhé straně je to analytická filozofie. Když porozumíme tomu, co tyto dva proudy nechávají spadnout pod stůl, čeho si nevšímají, co zanedbávají, tak můžeme odhadnout reakci příštích generací a příštích věků filozofů. Nezbytně dojde ve filozofii návrat k znovuobjevení a k návratu té tematyky přírodní filozofie a filozofie přírody, která byla vytěsněna z té tradice filozofie existenci. Existence je zajímé na tom vidět, že filozofie existence také je. To značí, že u Heideggera nenajdete takřka stránku jakéhosi pozitivního pokusu o interpretaci toho, co přináší přírodní vědy. To všechno je zahrnuto do toho úpadlého myšlení té technovědy, nebo jak by se to řeklo, té vědotechniky, nebo co? Tak je ta příroda, jestli pomalu už nebudou ty další generace schování technického. Jenomže je právě vidět ten jinak motivovaný interes o přírodu, že stále vzrůstá. To samozřejmě bude mít filozofické důsledky. Třeba sledování objevů moderní astronomie, astrofiziky, kosmologie. Na tohle nemá Heidegger absolutně žádný senzorium. Tam prostě nenajdete žádné styčné body. Právě tak bylo možno aplikovat Heideggerovo myšlení na oblast třeba takovou jako psychiatrie. Jirka Němec a Petr Rezek ukazovali spatočkou, že měli ty semináře ukazovali to na těch psychiatrech, který se pokusili aplikovat tu metodu ať už fenomenologickou nebo přímo Heideggera, aplikovat na takovou konkrétní oblast jako je psychiatrie, tak nic takového nebylo provedeno a nemůže být po mém soudu provedeno, pokud jde třeba o kosmologii. Kosmologie u Heideggera okamžitě ukazuje k nějakým pramítům. Ale v souvislosti s moderní vědou tam je cézura, tam je taková propast, tam nejsou žádné mosty. Ale to právě ukazuje, když si toto uvědomuje, že nutně přijde hnutí nějaké, které tohleto obnoví. Samozřejmě, i když si takto uvědomujeme, že je zapotřebí odstupu a reflexe, tedy odstupu od pojmového myšlení a reflexe pojmového myšlení v té dosávadní tradici, tak to ještě neznamená, že to jsme schopni udělat. Máme tu obrovské problémy, totiž jak to provést, protože ty myšlenkové prostředky, které máme dispozice u poplatné tomu pojmovému myšlení. My jakousi tuchou zase odhadujeme a intuící se domníváme nahlížet, že tedy je potřeba provést tu reflexi, tu skutečnou reflexi. Jenomže zatím jsme nenašli místo, kam odstoupit a odkud pak ten nový přístup myšlenkově by byl možný. To je hlavní problém současné filozofie. Současná filozofie už mnoha svých vynikajících představitelí ví, že je třeba provést důkladnou revizi, kontrolu a kritiku celého dosávaního způsobu myšlení od samého začátku ve Starém Řecku. A přitom ale nejsme schopni to podniknout, protože se nenašla vhodná perspektiva, z které by se to ukázalo vhodným způsobem, tím pravým způsobem. Zatím vždycky ta perspektiva byla jen zdánlivá, zdánlivě to bylo z distance, ve skutečnosti to bylo stále poplatné té tradice které byly jednostné. Já jsem to strašně protáhl, já teď, promiňte, pokud možná, abychom to vůbec mohli dokončit, tak to strašně zkrátím. My jsme se tady pokusili ukázat nikoliv nárys nějakého nového systému. To prostě není možný. Teď jsem ukázal, proč to není možný. Ale některé momenty, které je třeba mít stále na paměti, tak především, že poznání je vždycky poznáním v jisté situaci, objektivně. To je situaci dějiné, situaci společenské, situaci poznání přírodovědeckého a tak dále. A zároveň je to vždycky poznání v jisté situovanosti. To znamená, nějak jsme my situováni v té situaci. Nebo v těch rovinách různých situací. Poznání, které je v situaci objektivně a které situánost subjektivně nějak. Jen pomocně můžeme omezovat a vymezovat pole svého zájmu a můžeme tak metodicky zjednodušovat jak situaci, tak situovanost. Konkrétně v moderní vědi to dělají právě tak, že dokonce si vymezuje i sám svůj obor. Stávají se, dneska už neexistuje věda, existují jen speciální vědecké disciplíny. Ale to je jenom metodická záležitost. To můžeme udělat jen pomocně nebo na úvěr. Není možnost se s tím spokojit jako s definitivní. Nikdy nesmíme zapomínat, že to je pouhé zjednodušení. A má jenom metodickou platnost. A že ve skutečnosti každá izolace jednotlivého problému, čili jednotlivého poznatku a také určitého oboru problému a poznatku, musí být v posledu korigován. Musí být v posledu korigována a vyvážena příslušnou interpretací v širším až nakonec nejširším kontextu. To je teda věc, kterou filozofie si musí sama uvědomit a ustavičně připomínat dnešním vědcům. Čili ta situovanost musí být pochopená jako lidský pobyt ve světě. A ta situace musí být pochopená jako svět. Nic menšího nejde. A tady je právě pravé místo filozofie. Bez filozofie se v tomto smyslu žádná věda i se ještě z dalších důvodů nemůže obejít. V tomto smyslu se žádná věda i se ještě z dalších důvodů nemůže obejít. Věda sama má vždy povahu speciální disciplíny, která de facto sama o sobě a o svých disciplínách a o svých metodách nemůže dost dobře vědecky uvažovat. Pašta to nemá příslušné metody. Žádná speciální věda se nemůže stát předmětem svého vlastního zkoumání. A to znamená, že věda vlastně čím je vědečejší, tím je méně vědecká. By se dalo říct takovým aforismem. Speciální vědecké disciplíny ztratili schopnost vyvažovat a korigovat své výsledky, své poznatky po ukazem širším kontextům a interpretací svých výsledků v těchto širších kontextech. A když to nahoru ta věda dělá, nebo ten vědec, tak to dělá diletantsky, protože ta věda mu to neumožňuje. Ta na to prostě nemá. A tedy nemálí to ta věda, nebo ten vědec dělá diletantsky, musí respektovat přístup a postup filozofický. To je věc, kterou jsem taky už tady říkal, kterou vždycky znovu zdůraznuju, prostě největším nebezpečím toho překotného rozvoje nejrůznějších vědeckých disciplín je ztráta univerza. Vědecké disciplíny si mezi sebe rozdělili univerzu, ale nikoli bez ztrát velké části toho univerza prostě padly pod stůl. Žádná věda se jich nechopila. Každá věda si vybrala jenom něco, ale jednak to už nedovedou poskládat zpátky vcelek a jednak z toho celku leco spadlo pod stůl a nikdo se tím nezabývá a ani si toho nevšimne, že tady něco ještě zbylo. Tam má význam filozofie, která na to taky má a musí ukazovat. Ale to není jenom povinnost filozofie. Třeba aby si uvědomovali vědci sami, že tady něco takového potřebují, že sami si to nejsou schopni zajistit. Druhou věc nesmíme ještě zapomínat. Širší konteksty, o nichž právě byla řeč, nejsou jen myšlenkové, teoretické, životní. My jsme si dneska upozornili, ukázali důležitost těch experimentů. Ale tím to nekončí. Ty experimenty jsou pořád ještě výtažkem z té lidské praxe. Lidská praxe, lidský život je daleko širší zážitost. A ty širší konteksty, k nimž je třeba odkazovat, že život lidský je životem na světě. Povývání na světě. Život lidský je životem na světě. Ne v těch jednotlivých vydělenejch sférách. A tady nám může hodně pomoct česká filozofická tradice. My jsme si tady ukazovali hlavně toho Rádla, předtím jeho učitel Masaryk. Je známá věc, jenom to tady málo připomenu, že Masaryk byl přesvědčen v konkrétní logice, že pravá věda není ta teoretická disciplína. Pravá věda žije tam, kde ta teoretická disciplína ukazuje, k čemu je dobrá v praxi. Věda žije jako praktická věda. Teoretická věda. On rozlišuje vědy teoretické a praktické. Teoretická věda je jakýsi pomocný aparát, který se musí osvědčovat. Ale ta pravda se nenajde v té teoretické vědě. Ta teoretická věda je jakýsi agregát myšlenkový. Ale ta skutečná věda se ukáže, ta žije, ta ožije a prokáže se teprve tam, kdy chemik je povolán, aby rozhodl, zdá použitej k rukopisům Králo-Dvorským nebo těm Zelenohorským, odpovídá příslušným stoletím nebo zdá je pozdější. Tam je věda na své místě. To teprva je věda. Všechno to ostatní, to je příprava. To musí být vypracované, aby tohleto mohl ten vědec udělat. Nebo když je o to ukázat, zdá platí nebo neplatí nějaká pověra. Ať už teda nacionální, nebo o Libuši, nebo o židech, že potřebují krev pany a takovýhle. Prostě tam ta věda teď musí ukázat, co to pro ní je pravda na tom konkrétním případě a jak za tou pravdou stojí. No tohle je obrovská věc. To nenajdete všude v myšlení i těch největších národů. A já mám dojem, že tohleto je odkaz, který musíme přeníst dál do další generací. I když je neaplikovatelný v širokém měřítku dnes, z toho buď budeme žít, nebo nebudeme vůbec. Tedy, ty širší kontexty nejsou jenom myšlenkové, teoretické, Libuš také, a především praktické, životní a to konkrétně životní. Nejde jenom o praxi ve smyslu experimentu, ale o celoživotní nasazení. Každým poznatkem se chceme řídit. Chceme ho vzít vážně. Má nám takový poznatek pomoci orientovat se ve světě lépe a přiměřeněji. Orientovat se v celém světě. Orientovat se ve svém životě, který je pobytem v tomto světě. U každého sebe-izolovanějšího poznatku a u každé sebe-izolovanější teorie je třeba zkoumat jejich důsledky pro lidský život. Ty vzdálené důsledky, které přesahují ten obor intencionálních předmětů, jímž se ta teoretická věda zobývá. Důsledky pro chování a jednání. V němž musíme ovšem dostat i celé řadě dalších úkolů, nejenom to, co nám ta teoretická nebo praktická věda přinásí. V tom životě musíme dostat celé řadě dalších úkolů, které před nás nejsou postaveny vědou. Například, že se nesmíme zaprodat, že nesmíme připustit strátu své individuality, své cti, své oddanosti pravdě a tak dále. To před nás neklade věda. Ta z toho žije stejně jako my. Noetické a etické či mravní problémy a aspekty se tu nejenom dotýkají, proč přímo prolínají. Jestli jsme se něčemu mohli poučít u rádla, je, že to nejenom, že myšlenka má myšlení vůbec, proniká do každého vnímání. Ale tam etické rozhodování, mravní rozhodování, tam patří do toho kontextu noetického. Nebo jak třeba Scheller, kterého jsme s některými teda četli ještě před mnoha lety, ukazuje, jak nesmírně důležitá je láska pro poznání. Takové jenom nezaujaté pozorovatelské poznávání, že prostě nepozná podstatu věci. Jak je nezbytné s láskou poznávat. To je v té knižiště taková přirovžena. Tedy tohleto si musíme uvědomit, nejenom, že to otrhování počítků je chybné, ale je chybné i to otrhování od těch nejširších kontextů. Poznání není odděleno od lidského života. Člověk musí celým životem stát za tím poznáváním. Malé to být pravé poznávání. A naopak to poznávání musí být zařazováno do nejširších kontextů. A to musí být odděleno důsledky pro celý svůj praktický život. To znamená, za tím vším poznáváním je důvěra v jedinou pravdu. Bez toho věda není možná. V jedinou pravdu, která spojuje všechny sféry skutečného světa i všechny aspekty lidského, individuálního a společenského života tak, že dává některým lidským aktivitám smysl a jiným ho odpírá nebo odmímá. Nejsou jednotlivé pravdy, v jaké si pluralitě uložené lidem. A my bychom je skládali postupně že jenom jediná pravda, k níž se nemůžeme ovšem dostat jinak než po rozmanitých individuálních cestách. Praktických i myšlenkových. A to není tragédie. Protože to je naopak základna umožňující vzájemné porozumění s nadpojem ekumenicity. V tom původním ekumene. Ekumenicita je jakási lojálnost vůči těm druhým, kteří jdou jinou cestou, ale jsou zapálení pro stejnou pravdu jako já. A to vše se začíná ukazovat v té chvíli, kdy je pojimové myšlení odhaleno ve své relativitě, pozitivní i negativní, a kdy se začíná otvírat nová cesta myšlenkového vztahování, jak ke skutečnosti předmětné novým způsobem, tak ke skutečnosti nepředmětné, která spadla pod stůl v tom dělení univerze. No a tady ovšem snad nejvýrazněji vyniká nutnost jakýchsi nových metafyzických, ovšem de facto protimetafyzicky metafyzických předpokladů poznání, respektive noetiky jako disciplíně, která se poznáním zabývá. Ale nějak jsem skončit musel a je to teda závěr dnešního letošního kurzu. Tak teď si udávám takovouto poznánku, jestli to Heideggerovo volání je potom jiné myšlení, jestli u něj bylo nějak vypracováno nebo v tom, že on z toho zapomenutí bytí právě učinil předmět své filozofie bytí, jestli v tom on viděl to underdink nebo ne? Ne, on mluvil, pokud vím, tak mluvil o tom, že to, co teď můžeme dělat, že je jenom učit se písmenka toho nového myšlení. Bůh vyslaveně mluvil o Bůh štáb lére, že on nepovažoval teda to, co sám provozoval za to myšlení. Konce teda to jistě, víte, považoval nebo uvažoval o tom, že filozofie je u konce a že to, co bude dál, že už není filozofie, už tomu říkal právě bezdenku, to je myšlení. Aby to jaksi neurčil. Taky Patočka si tomu vyslovoval, že na celých přednášků a zase samý o konci filozofie v velkém smyslu muselo tam dál být. Právě když se hovorí o těch alternativách, to je úplně takový zářený příklad, který mě je evoludovská geometrie, která byla prakticky potom pojatá i do Hlubačevského a platí pouze za jistých podměnek. Takovým způsobem se mění takovéto myšlení pojimové, které by se mělo stát nakonec částí nějakého myšlení, které by se měly stát platnost pouze za jistých okolností. Ano, jenomže zatímco u té geometrie to tak je možný, tak v té filozofii to možný není. Aby se součástí určitého myšlení stalo nějaké jiné myšlení. Dost dobře můžu říct, že ta integrita ve filozofii je jiného typu, než hierarchického. U té geometrie je možné formovat struktury geometrické, které když některé hodnoty nabíjí takových a takových pevných hodnot, tak z toho dostaneme tu tradiční geometrii. U filozofie tohle není možné, tam je potřeba to reinterpretovat. Samozřejmě, že to pojimové myšlení do toho nějak bude pojívat tam, ale ne tak, že by zůstalo samozřejmě, musí být reinterpretované. To není možnost zaubej. Je to také hlavně způsobené tím, že u té filozofie jde o obsáhnutí celku. Tady se hovořilo o tom, že třeba to univerzum si ty jednotlivé vědy vždycky z něho kousky vzali, a ten celek je vždycky nejmanější. On je vždycky dost velký problém vymezit, co to ten celek je. Dost často na tomto to zahává, že obsavují celek. A právě ta empírie zase by měla sloužit k tomu, že by měla ukazovat, že ten celek, která je v tom místem myšlení, není obsažen takovýmto způsobem. Vždycky jedně díky té empíry se přesvědčujeme o tom, že se přesvědčujeme o té nedostačivosti toho našeho myšlení. Právě ještě tady bych měl otázku v tom, že jestli vedle toho pojmového myšlení nemůže být ještě jistý druh, jestli to nazvat taky po tom myšlení, který by normálně existoval, nezávislý na tom pojmové myšlení. A právě jedně díky tomuto jistému uzávlakovanému druhu myšlení, by nám umožňovalo, že by nám umožňovalo, že by nám umožňovalo, že by nám umožňovalo, že by nám umožňovalo poznávat nedostatečnost toho pojmového myšlení. Ta opětná interpretace toho pojmového myšlení, jak se tady o tom říkalo, je možná na základě nějakého impulzu, nebo na základě něčeho. A to něco na základě čeho je potom možná ta...

====================
Kaz b.flac
====================
Že by to bylo vždycky jenom takové přímé setkání se s něčím a na základě toho přímého setkání by se potom prováděla v tom pohybovém ušení ta nová interpretace? Co se stále představuje, když se představuje nové vyšší míření? V tom Masarykově postulátu, že věda je v plné akci a při životě teprve v té konkrétní aplikaci, v dané situaci, na daný problém itd. Takže ten systém patří do té oblasti těch nástrojů myšlenkových. Ale já si nebudu představět, jak by bylo možnost se bez systému vejít. I když ho budeme brát vždycky s všemi výhradami a dočasnou záležitostí a svědomím omezenosti. Protože jinak my nemáme, je možné, že to budoucí myšlení si vymyslí něco jiného. Ale to je absurdné takhle to říkat, že nemáme potuky. Já si nedovedu představět, že by bylo možno odbourat systém, nebo tvořený systém, konstruování systému, protože to je to nové, s čím toho pojimové myšlení přišlo. A prostě bez toho nutně padáme zpátky do ideologičnosti a mýtu. Já si myslím, že ta korektura se musí provadit něčem jiným, ale to chcem také naznačovat, že to už víte. Mně se zdá, že základní chyba spočívá v pojimovém myšlení, které je založeno na distanci mezi skutečností, pojmem a intenciálním předmětem, nebo světem skutečností, světem pojmu a světem intenciálních předmětů. Tam jsou distance a se ty diskrepance dají celopřesně určovat. Tohle bych nikdy neodbourával. To je věc, která je nedocenitelná a tu je mu nutno zachovat. Ale mně se zdá, že ta chyba spočívá v tom, že ty intenciální předměty byly v té tradici toho určitého pojimového myšlení byly konstruovány tak, že jsou vyňaty z kontextu, zejména z času a prostoru. Že je potřeba ty pojmy namyslet trošku jinak a pomocí těch pojmů konstruovat ty intenciální předměty trochu jinak. To je například nejen jako předměty. Ta technika, jak se to dělalo, tu je třeba revidovat. Ale že bude i nadále potřeba pracovat se svého intenciálního předmětu, když možná už to nebudou předměty fakticky. Bude to intencionální čertví, co podměty. Házím tak, ale ne předměty v tom smyslu tradičním, že to je to, co je předmeteno, předhozeno. Že to je před námi. Že jsou určité skutečnosti, které nemůžeme předmětně takhle myslet. A přesto je můžeme myslet. Přesto se o nich můžeme doblouvat. Něco tohle se tam musí zapracovat. Fakticky vedle toho předmětního myšlení, v tom skutečném každodenním myšlení, je spousta věcí, které tomu neodpovídají. A my jsme s tím zvyklí pracovat, jenomže v rudimentárních podobách. Je to nějaký přežitek, který se prakticky uplatňuje, ale ve chvíli, když začínáme teoreticky myslet, tak to všechno zapomeneme. Naopak toto je třeba živit a převést to tam. Ale že by to bylo možné bez té třetí sféry, že vůbec by se zrušila v oblastech intenciálních předmětů, to nepůjde. Že by se to obešlo bez konstrukcí velkých systémů, nebo velkých staveb intenciálních předmětů, to také nemůže. Že by se to obešlo bez sledování pojmových logických souvislostí v té sféře pojmového a pojmového myšlení, si taky myslím, že to není možné. Tam je potřeba províst jakousi revizi a nápravu, protože to bylo příliš zůžené. Je potřeba to rozšířit, dát tomu širší záběr, ale bude to moc nezůstat. Já vám aspoň si nedovedu představit, jak by mohla. Je pravda, že podívejte se, kolik moderních filozofů, zejména toho typu neanalitické filozofie, všechno ostatní než ten neopozitivism, kolik těch nejrůznějších filozofů, myslitelů, ale zejména kolik těch myslitelů té tradice filozofie existence, to znamená Počina je teda Jaspasem Heideggerem a pokračující její žáky, kolik se jí zabejvalo otázkama uměleckého díla. Třeba Heidegger, jak furt se vracela celou celu přednášek univerzitních, věnoval básníkům k výkladu určitých básníckých konceptů, kladení jazykovýho, dolování, co v tom všechno je, nebo jak se zabejvá různým, třeba Leonardo da Vinci, Gadamer půlku svého tluskotluspisu o writing methode věnuje analyze uměleckého díla. Heidegger to je fenomenální dílko malý, arci dílko uměleckého díla, k čemu napsal interpretaci předmluvů Gadama. To je zajímavé, dal by se toho mnoho posluzovat. Jistý pound down je dokonce v té analytické filozofii. Došlo k takové kuriózní věci, nevím jestli to nespletuji, jmenoval se Van Buren, ten teolog, který aplikoval analytickou filozofii na teologické problémy. Kuriozita, člověk by řekl, že to vůbec není možný. Napsal o tom knížku a nebyla tak docela nesmyslná, zase je to jako vždy geometická konstrukce omezení mikrostředky, ale má to svou zajímavost. Čili tam je orientace taky na něco jiného, třeba na to hebraické myšlení. Jednak filozofy se orientují na umění, na hudbu, protože myšlení hudební nebo myšlení muzikální není pojmové myšlení. On tam proniká, to je tak agresivní záležitost pojmové myšlení, to je jak kyselina sírová nebo slurovodíková, rozežírá všechno, pronikne všude. Ale přece jenom je něco jiného, když je něco založeno na něčem, nebo když to pojmové myšlení tam proniká jako res, nebo jako cizorodej element, jako žíravý. Víte, že to je cizorodej element, ať se vezme do umění jakékoliv, bez toho, že ten člověk má své myšlenky, své pocity nějak sformovány, tak bez toho není schopen vytvořit umělecké dílo. Nějak sformovány, ale když je řečeno, že to je vždycky pomocí struktury pojmového myšlení, no v té hudbě se to absolutně nedá prokázat. Tam naopak všechno naseče tomu, že ten způsob myšlení hudebního je úplně jiný. A že tam dokonce ani, jestliže je tak chráněný, že tam to pojmové myšlení prostě nepronikne a že musí zůstat za branama a jenom cancat kolem hudby a vo hudbě, ale do té hudby, že prostě se neustále. Ale člověk jako s tou skutečností se setkává jedině zase s to pojmové myšlení, ne? No ano, to jsme si říkali. A tím pádem jako... A to je otázka, s čím se setkáváte, když píšete novou symfonii. Ale to pozadí toho pojmového myšlení tam je, že? No, ale to je pravda. Jenomže by bylo potřeba dokázat, jak se prosazuje v postupu té symfonie. No, každopádně je to zpropadeně problematické, že? Ale my to můžeme dokázat dokonce na básnících, že? Že to je... Básník se nějak jako vždycky trochu vymiká tomu myšlení filozofickému nebo tomu tradičnímu předmětnímu, nebo pojmovýmu myšlení, že? On myslí maloučko jinak samozřejmě, že tam intervenuje to pojmové myšlení. Kdyk on vyrost v té době a není možné to jak... A přece je to, co tam jde jako napříč a co někdy ho přinutí dokonce říct něco, co z hlediska, čistě z formálního hlediska toho pojmového myšlení je nonsense. A přece my přesto my cítíme, že na tom něco je, že? Ostatně někdy se to dokonce institucionalizovalo, takže dokonce filozofie sama toho používá, že? To nám tady ukazovala i Selínka a ještě jeden další, teď si nevzpomínám, co tady mluvil o té metaforě, že? Tedy to je metaforické myšlení, tohle metaforické myšlení není pojmové myšlení. Nepoky. I když je dodatečně vždycky znovu doklácané do té kritičky pojmových, ale založeno je na něčem jiném. Jenom adoptovat. No prostě a dobře, v této prvku se najde celá alyda a jsou filozofové, kteří si myslejí, kteří věřejí, že když není nic jiného a žádný nový myšlení nemáme, tak ten odstup si můžeme zařídit aspoň tak, že někde se zakoupeme do nějakého takového, buď reliktů nějakého mytického archaického myšlení, nebo do nějakého třeba hebrejského myšlení, které je velmi antidiskurzní, nebo do myšlení básníků, nebo vůbec do myšlení umění a struktů, které se tím ukazují. A domnívají si, že aspoň tam najdou nějaké malinké opětní body, které jim dovolejí ten odstup a přístup z nových perspektiv. Z jiné roviny. Jak se jim to naříje, lehce se tím objevuje, to je pravda. Ale není to dost radikální, je to furt málo, čekáme víc. No ale je to pokus, který je třeba brát vážně. Čiže souhlasím s tím, co jste říkal, že tady vedle toho pojmového myšlení furt je ještě něco dalšího. Mimo, že to pojmové myšlení je tak agresivní, že tomu nedá dost pokoj, že to nenechá dost růst. Takže se to bude muset, asi tak jako člověk ničí přírodu, tak to pojmové myšlení ničí to myšlení v tom širokém záběru. Takže zůstávají tu a tam někde něco takové na vyplněněných plochách, že zůstávají nějaký drobností. Takže jestli je možná nějaká rekultivace, nebo jestli musíme napěstovat docela jiný kytky, abychom rekultivovali ty plochy. Furt je to vzduch, je to otázka. Ale je vidět, že ten člověk zatím není schopen se k tomu jiným způsobem vstáhnout, než z toho myšlení. Takže je to vzduch. Je to dostavadní myšlení. To je jedna takto obrovská kuliuzita. Já jsem to teď přirovnával k tomu, když to není kumšt postavit na suchu loď, ale když vyjedete z lodí a najednou se vám to tam začne všecko rozkádat a vy potřebujete uprostřed oceánu tu loď představět, aby tohle se nepotopilo. To je situace našeho myšlení. My nemůžeme nikde přistat. My nemůžeme z té lodi vyjíst. My na ní furt musíme bejt a přitom ji musíme představit. Na samém začátku jsem mluvil o tom, že pojmové myšlení na rozdíl od toho nepojmového poskytuje možnost nějakého vyčetávajícího způsobu uchopenitý reality. To je to, co možná nejde. Já jsem právě měl předávat, že je to pojmové myšlení abstraktní. Vždycky tady existuje nějaké napětí mezi abstrakcí a totalitou té skutečnosti. Vždycky je tam napětitá bytost nějakou nepřekonatelní abstrakce. Takže vždycky je tam možný nějak něco přidat. A mě připadá naopak, že spíš nějaký myšlení obrazný je spíš schopný nějakou chopitost totalitu. Takže spíš by bylo vyčerpávající. Kdyby třeba náboženství se vyjadřovaly pojmově, takže by to nebyla záležitost, která by trvala nějak moc dlouho. Pojmy se opotřebovávají. A právě tím, že teda ty náboženství všetky teda pochopím se nějak vyjadřujou jako nepojmově obrazným způsobem, tak myslím, že v tom je teda i ta životnost, že nějak zasouspíš tu totalitu, z kterých potom ty pojmy dělají prostě ty svý abstrakce. Takže chtěl jsem říct, že jako já bych možná to vyčerpávajícnost svým způsobem implicitní, teda nejako explicitní, viděl víc na straně toho nepojmu, toho obrazu, než na straně toho pojmu. No ale tak pak si musíme rozmluvit, co rozumíme tím vyčerpávajícím postižením. Mitus přece nikdy nepostihuje vyčerpáním tématu, nikdy než takovým takřka magickým slovním poukazem, že v hloubce toho je obrovská spousta, ale není to vyčerpáno, je to prostě, můžete se v tom prodit, můžete se do toho nořit, ale tam prostě to je takový schéma v podstatě. Byt živý, to připouštím. Prosím vás, co vám který náboženství může, řekněte mi témat, jakýkoliv náboženství, nebo jakýkoliv mitus, který nějak podrobně vyčerpává. Je to tajemný. No to já jsem právě, to já bych mě rozuměl jinak s tom slovou vyčerpávající. Vyčerpávající jako to, kde už jako nelze jich dál, když to v tý abstrakci jako vždy je možný jít dál, když to v tom obrazu tam nelze jich dál, protože tam nějak jako nejde o to počít někam dál, tam musíme prostě... Dobře, no ale tak to připouštím, řekněme, nejde o to jich dál, prostě je to pojmenová. Co na to vyčerpávající? No, že jsme v kontaktu s tou totalitovat, a totalita, řekněme, je teda... Dobře, totalita není, nemá co dělat s vyčerpávající, vyčerpávající. Naopak, abyste vyčerpal něco, co je velké, jednotné a tak dále, tak to musíte rozdělovat a musíte vztahovat, jaké jsou vztahy mezi těma jednotlivými dílkama a tak dále, to je vyčerpávání. A o tom jsem mluvil a to skutečně není možné jinde, než právě v tom pojmovém myšlení. Prostě žádný jiný myšlení, předpojmový nebo mimopojmový, zatím nedokázalo být tak vyčerpávající, aby z té velké stavby, z té velké konstrukce, kterou tady vytváří, aby dovedlo si v rámci té konstrukce využitkovat jeden jedinej detail tak, že to má vliv na crk. A naopak, že ten crk vykládá tak, že to má naprosto zjevné důsadky pro každej detail. Já vím, že to samozřejmě vždycky je relativní vyčerpávání, že vždycky, ať se to jakkoliv udělá, tak vždycky se podvírají nové možnosti, že to nejde udělat tak, že se všechno připouští. Jenomže, když se to srovná s veškerými těmi ostatními přístupy, tak to je nebetyčnej rozdíl. Tam se nevyčerpává nic, tam se tomu jenom jaksi dává k dispozici slovo a teď se něco říká, co má hloubku, ale co nemá detailů. A tady naproti tomu jedno jediné mytologu, které by dovedlo udělat to, co dělá třeba moderní kosmologie, když za obrovskýma refractorama zachytne nějakou, o okem vůbec nepozorovatelnou hvězdičku, nějakej zdroj světelný, chovající se velice kuriózně a na základě toho vystaví celou novou kosmologickou teorii, protože to považuje za cosi tak základně novýho, že to vstaví do novýho světla celý ten výstavení konstrukt, s kterým ta věda k tomu přicházela. V příce v tuto kniku neexistuje. Tam není možný na základě zaměřit se na nějakej detail, rozpoznat jeho ještě větší detail a najít jeho kontexty k tomu celku, tak aby celý obraz celku se změnil. To neexistuje. Ten mýtus zůstává tím, čím je. Když se mění, tak to není tímto metodickým způsobem. To jsem myslel tím vyčerpáním. V tom pojmové myšlení se může vyčerpat určitá omezená oblast takovým způsobem, že to má své neobyčejně důsažné koncekvence pro vidění toho celku. Což se nemůže tím půstát. Tam vždycky ten celek rozhoduje. Právě to je totalita. Tam se vždycky rozhoduje o tom detailu. Ten detail je takovej, aby ten celek zůstal tím, čím je. Když mluvím o tom vyčerpání, tak je to právě, že vyčerpávám to v detailu. Není, že to pokrývám. Že tomu dávám celkovej obraz. Ale že si těmi detaily zabejmám. Já bych jenom tady k tomhle znamenu se chtěl zeptat, jestli to tak chápu správně. Že tady ta metafora nás spíš osloví, ale abychom zjistili, co v podstatě sebou přináší. A jestli je správná nebo není správná. Tak tam právě musí přistoupit to pojímavé myšlení, které potom s tou metaforou může pracovat. Protože ta metafora nebo jakýkoliv obraz nebo jakékoliv umělecké dílo nás pouze osloví. Ale neřekne nám přesně tohle co tamhle, to tamhle. Ale jedně právě díky tomu pojímavému myšlení, když začneme provádět analýzu toho díla nebo něco takového, tak se potom můžeme zjistit, zda teda to dílo by nějak odpovídalo skutečnosti nebo neodpovídalo skutečnosti. A že v tomhle stopě byly ty dvě roviny úplně. Tak, kdy dochází k tomu oslovení nás, nebo kdy se s tím, s tou věcí střetáváme. A druhá tedy zda teda jako ta sama věc nebo jo a takhle. Druhá rovina je potom ta analýza té věci. A v tom potom taky spočívá ta vyčerpatelnost nebo nevyčerpatelnost. Že to dílo, s kterým se setkáváme, je vyčerpatelné nebo je totalitní. To je, ale pak je druhá věc, zda to jeho, to dílo, s kterým se setkáváme, zda dokonale vyčerpává ten obraz světa. Tak o tom jsme schopni potom přisvědčit jedině z toho pojmu, které se domnívá. Já myslím teda, že problematicky jestli je tady nutné to pojmový prostředkování doslovení toho díla, jestli není možný přijmout nějaké naše ovlivnění, řekněme, v nějaké praktické sféře, nebo fyzické, jako prostřednictví nějakého naladění, nepojmového doloženia. To umělecké dílo, jeho smysl, to není podle mě nějaká idea, to je všechno jenom v rámci nějakého základu jako nepojmového, určitýho postoje ke světu, který určitým způsobem na nás přenáší, komunikuje mimo pojmy. Já myslím, že ta specifičnost toho umění v tom, že ty pojmy jsou lidské, až potom nějakým toho výkladu. Já si teda bych spíš řekl, že to umělecké dílo nás může ovlivnit i bez toho pojmového přistředkování právě tím, že tím svým specifickým způsobem na nás přenese to své vlastní ladění, neboli ten nějaký základní postoj ke světu, který my nemusíme. Tohle na nás ovlivní, ale teď musíme zjistit, že to ovlivnění může být nylné, to můžou být nějaké emoce, které v nás vyvolují nějaké příjemné emoce, ale to může být potom úplně scestní. A potom se přesvědčí, já se domnívám, že je jedině možné přesto pojmové myšlení. Ale to takové třeba věci jako je svědomí, nebo nějaké daimony, to taky nejsou pojmový jako věc. No ale to svědomí přece nám není dáno, ale vytváří se v průběhu našeho poznávání. A právě, že vždycky zase díky tomu pojmovému myšlení jsme schopni, že to svědomí se dostává na vyšší úroveň. Ale vždycky to přesvědčení se o tom zdá, to svědomí je správné, nebo není správné, se domnívám, že vždycky musí být provedenost přesto pojmové myšlení. Že jinak jinak nějakým způsobem se k tomu nás nevztáhnou. Jak já můžu vědět, že to moje svědomí je správné, že mám to svědomí správné, nebo ne? Co mi vlastně říká například. Ano, je nepochybně, že hudbická dílena způsobí také jinak, než pojmové zprostředkování. Hudba například vůbec nemusí být pojmově zprostředkována. Někdy to pomáhá po rozhodění, ale někdy nás to odválí do toho díla. Co všechno můžeme vědět o tom, jaké jsou souvislosti mezi polifonii. To nám může přispět, ale taky nás může odvýst od toho posloukání. To naladění, které přejmáme, když si vnitřně rezonujeme s tím dílem, to jistě je jiné, jenomže náš život nemůže se založit jenom na různých těchto naladěních, protože tato naladění nejsou schopná náš život integrovat. To je základní. Existuje to, ale člověk je jednou laděn počasit. Jednou je počasí takový, po druhé je čas takový. Podívejte, mácha, jak byly ty jasná noci a temná noci. To je ladění. Člověk je laděn. Obojní nocí, temnou i jasnou, je laděn do žalu. Ale co to je? Kdy je příměřené být naladěn do žalu a kdy je příměřené být naladěn do radosti? Vždycky, když přijde temná noc nebo jasná noc, tak do žalu a den, když přijde tak do radosti, to člověk pak střídá různé naladění a tam chybí ta integrita. A tu integritu tam bez jakéhosi sjednocení jednak toho života, ale jednak i toho subjektivního prožívání a promešlení, a tedy i toho myšlení pojmovýho, bez toho to prostě nejde, bez toho to není integrita. Takže nepochybně jako prvek, to v lidským životě je přítomno, ale není to prvek konstitutivní a zejména už ne prvek integrující. Ty nálady a naladění to je asi velice hierarchická nějaká struktura v tom vědomí a těžko se to dá nějak tedy házet na jednu hromadu všechno, je to jako něco jiného, třeba nákladná nálada, když jdeme někde v parku a tohle. A právě třeba Heidegger, já teda nechci nějak argumentovat nějakýma jménama, ale je fakt, že ten, a nejenom on, ale myslíme třeba o určitý linii, jako mystický, tak tam je chápáno naladění jako určitý stav, v které jako specifické, jiné, tedy nějaká poliv nálada, když člověk se vyprázní z nějakého pojimového stavu ke světu, kde ty pojmy určitým způsobem filtrují ten bezplotřední stav, bezplotřední zkušenost, vyprázní se v nějakých svéch předsudků a žádostí, řekněme, tak k němu to jsoucnuté a přistupuje v nějaký takový svý původní podobě, formě a předpojmoví. A teďka se ohlašuje jako určitým totálním takovým nějakým tónem svým. A tohle je právě to hladění. Já bych v tomhle smyslu, když to rozumím, já bych neřekl, že to není nějaký integrující činní, ale naopak, že to je to, co se teda vztahuje nějaké té totalitě, když to naopak, ty pojmy potom jsou takové abstrakce a tohle. Já jako nejsem samozřejmě proti pojmům, ale spíš bych to udělal tak, že je tady nutná ta součinnost mezi něčím, co jako neustále vidí to totalitu a mezi těma pojmama, u kterých vidím spíš takovou tu tendenci pořád k dezintegraci, jak k vypadnutí nějakého základu. No jo, ale to jenom pracujete s tím slovem totality, tak kde tam ty totality tu vemete? Říkáte v hierarchii, kde tam vemete tu hierarchii? Prostě nálada přijde, padne na vás a zase odejde a padne jiná. Kde je tady nějaká hierarchie? Jak vy rozeznáte mezi tím? Co je lepší nálada a horší nálada? Nebo mocnější, pravdivější nálada a méně pravdivá nálada? Hierarchie je co do čeho? Co do intenzity prožitku? Vy tady se vůbec nehovejdete bez nějakého toho posudzování a souzenně myšlení. Já jsem chtěl hierarchii v tom smyslu, jako například šele v tom knížku o hodnotách. A tam má hierarchii určitých hodnotových rovin. A ty hodnoty to je něco, co se vztahuje tedy k nějakému emocionálnímu životu. Já jsem to tady nečetná celý, takže si mě chci nějak formovat. Ale pokud o tom, tak asi v tomto smyslu. On tam dělá nějakou takovou hierarchii pocitů ladění a jim teda obpovídajících hodnot. A niž je to samozřejmě děláno nějak pojmově, ale ta hierarchie, kterou on objevuje, je teda jako v nich přímo. Je tam strukturace nějaká. Jsou nějaké vyšší roviny. No tam může být strukturace psychologická, kterou pouštím, ale jaká další? No tak to stačí třeba. No to no stačí. Prostě psychologické stavy přicházejí a uplývají a zase přijdou jiné. Jaká hierarchie? Takže psycholog by potom řekl, že pojmy jsou tak jenom psychologické. Právě, ale to není pravda. To by řekl, když je poučen. Takže to je jak je to s těma prožitkama. To tam tak je. Tam absolutně není ani dostatečná hierarchie v archaické myšlení. V mytické myšlení. Jaká hierarchie tam je? Tam jenom něco se zdůrazňuje víc a něco míň, ale teprve mytologizace ukazuje, že jsou nějaké vztahy mezi bohy a ženy, které jsou vládci a družina musí jich poslouchat, a když neposlouchají, tak jsou potrestaní a takové. Ale to už je logizace. Tak já si jsem třeba řetl Léry Strosse, který píšel o těch archaických myšleních jako o systému, který k tomu účelu, ke kterému je používány, je naprosto vhodný a logický v úvozovkách. Prostě tento témický systém jako strukturuje světa. Není to nějaký teda explikativní, řekněme, ale prostě myslím, že co jsem o tom, že to tak jako je toho, člověka privitelně vnáší skutečně do toho světá řáda, ten řád jaký ke svýmu způsobu života potřebuje, třeba osvědčuje v tomhle způsobu život. Takže sebevenčí chvíli, protože ta agresivita toho pojmového myšlení je příliš veliká, čili my tam každopádně nějak to musíme, i když se bráníme, tak to se bráníme zase pojmové myšlení. Charakteristický, že třeba vy tady zastáváte jakousi pozici, která představuje jakousi obranu před tím, před toho agresivitou pojmovou, a musíte to dělat pojmově, jen byste musel být sticha, jenom prožívaci jsou pro mě svůj vlastný národ. No jistě, já to je to, co jsem říkal před květí, že nejsem velký pojmový, ale spíš bych to viděl v tom vzájemném oblivňování pojmový a nepojmový svět. Mě jde jenom ještě o to, do jaký míry můžu říkat, jak říkáš tady služba té jediné pravdě, bez toho věda nemůže být, měli jsme ryzí nepředmětnost, to čtvrté. Pojmové myšlení těchto bytostných určení, těchto pojmů, když jsme to nedovedli ani nějak prostě vůbec limitovat, ohraničit, o to vypovídat, blížíme se k tomu, není to ono, do jaký míry to pojmoví? My jsme o tom mluvili. Mluvili, no. Ne, že jsme jako vůbec. Ale pak jsme se... Když na to teď takhle vzpomínáš, tak na to by si vzpomínal. My jsme o tom poměrně dost mluvili, že? No, ale proč jsme to opustili? Poněvadž jsme si ukázali, že vlastně nemáme dost dobře myšlenkových prostředků k tomu, abychom to okamžitě nějakým způsobem nedevalovali. Abychom to, jak jsi, nesprovodili, ten problém, abychom ho nesprovodili ze světa prostě proto, že nemáme příslušné myšlenkové prostředky a tak ho hned převedeme na něco jiného, redukujeme a tak dále. Čiže to jsme udělali teď ten velkej okrut, který nám ukázal tu problematičnost toho dosáváního postupu. Jednak teorie analytické, které to zakládají na vnímání, v pozadí furt jistě, nebo mělo být, já myslím, že jistě bylo, ale především mělo být, že například nepředmětnou minulost, nepředmětnou skutečnost nemůžeme vnímat. Až do té úrovně, že nepředmětnou skutečnost nemůžeme předmětně pojímavě ukopovat. Čiže my jsme si ten problém otevřeli, ukázali jsme to tak, že to snad nezapomeneme a teď zároveň jsme si ukázali, že nemáme prostředky, jak tam jít dál, jak s tím pracovat líp. Co více s tím dá dělat? Já si myslím, že v dané situaci je to maximum, čeho jsme mohli vstáhnout. Víme, že něco elementárně úležitého, a to je v tom závěru, i když to nebylo takto formální, něco elementárně úležitého pro celý svět a pro nás, je tím myšlením, na který jsme zvyklí, neuchopitelné. A když zůstaneme v rámci toho myšlení, tak nám to proteče mezi myšlenkovými prsty. Prostě to nezachytíme. My jsme si na jednu stranu ukázali, že tady je cosi strašně úležitého a za druhý, že když použijeme toho běžného myšlení, takže to nezachytíme, že nám to uteče rozhodující to důležitý. A proto taky je to motiv toho, proč hledáme jiné než to předmětné myšlení. My jsme si také přece říkali, že se naopak chceme naučit s tím předmětním myšlením pracovat takovým způsobem, že víme o tom nepředmětné, že vždyť provází to předmětné, takovým způsobem, že přitom budeme pracovat s tím nepředmětným. Tak to je ono. To jsme pak mluvili o nepředmětných intenciích, že každý myšlení, ať děláme, co děláme, má svý předmětný a nepředmětný intence. My jsme se teď v celé té epoše dostavadních se soustředili na ty předmětný intence a na ty nepředmětný jsme se nedávali pozor. Nicméně, když přihlédneme ke své řeči, my s tím počítáme, jenomže ve chvíli, kdy to dáváme do teoretické nějaké roviny, tak odkraujeme všechny ty nepředmětný intence. My teď se musíme naučit, to je velmi správná připomínka, jak jsme si říkali, to nepředmětné myšlení, nové myšlení nebude spočívat v tom, no teda to nové myšlení se nebude vyznačovat jenom tím, že je nepředmětný proti předmětným. Tam bude mnoho nových kvalit a jedna z těch kvalit je předmětnost-nepředmětnost. Prostě to nové myšlení nebude možné bez předmětných intencií. My nemůžeme myslet pouze nepředmětné. Vždycky naše myšlení je charakterizováno tím, že má předmětné i nepředmětné intence. A my ty předmětný musíme furt zaměstnávat. A my se musíme naučit pracovat s těma nepředmětnými. Zatím to neumíme. Zatím nevíme, jak to strukturovat, jak tomu dát nějakou pevnější formu, aby byla aspoň tak přesná, jako jsme se naučili v té předmětní sféře předmětní. To si uvědomujeme, ale celkem nesouhlasím, že nepředmětnou skutečnost nevnímáme. Po nějakým dějinách byly osobnosti, které vnímaly nepředmětnou skutečnost. Myslím, když se podíváš do Hradu Nitra, Petera Zvěsa, Vily, nebo když nahlídneš dikateřině, tak tam jako skutečnost je nepředmětnou skutečnost.