Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Jak je obsažena v tom bytí? No, bytí má časovej ráz. To je připomenuto v té otázce už. Jestliže se mi říká, že jsoucno nelze pochopit bez vztahu k bytí, to znamená to, že jsoucno nelze pochopit bez vztahu k tomu časovému rázu v charakteristice bytí. To znamená důsledku toho, že nejen bytí nemůžeme chápat bez vztahu k jeho časovosti, ale protože jsoucno nelze pochopit bez bytí, tak nemůžeme ani jsoucno chápat bez časovosti. Já bych spodně toho namítal. Ta otázka je položena jinak. V první věti je řečeno, co znamená, když charakterizujeme bytí a říkáme, že jednou z těch charakteristik bytí je časový ráz. Co to teda znamená? Z toho bychom měli vyvodit, že chápeme-li jsoucno, tak se musíme vztahovat k bytí tohoto jsoucna. Což ale zase znamená... Jak bychom to z toho mohli vyvodit? No právě, to se z toho musí vyvodit, jinak to by nemělo smysl, podle mě. Jedna věta vychází z druhé, ta otázka je přece takto položená. No a chápat se to na jedně. No počkejte moment, jak to je takto položená, tak to řekněte jak? To nemůžete jen takhle to shodit pod stůl. No to já myslím, že to nechápu. Otázka je, co znamená zdůraznění té časovosti bytí. Ano, když konstatujeme, že bytí má časový charakter. Co to znamená? A odpověď je dvojí. Jedna, tomu se teď jenom zabejváme, nelze soucno pochopit ze vztahu k bytí. Chcete snad tvrdit, že z toho, že konstatujeme časový ráz v charakteristice bytí, vyplývá, že nelze soucno pochopit ze vztahu k bytí? To jste teď řekl. No to nejde přece, to je nonsense úplně. Z toho to přece nevyplývá, tak ukažte jak. To jsem právě zdomníval, že s tím odstavcem ještě předtím, kde hovoří o tom vztahu k soucnu, že ten čas je nutnej, že jo, při tom vztahu k tomu soucnu. Počkejte. Já teď hovořím jenom tak zvolně. No to nejde, to nejde. Já jenom chci vzpomínat, co by k tomu vedlo. Musíte nám dovolit, abychom vás chytali. Jinak to nemá, z každého slova musíte teda vydat počet. No, já jsem chtěl k tomu dojít, když jsem začal hovořit o té soucnosti soucna a bytí soucna, že? A o tom, když si kladu otázku, jak se... To je naše rozdělení, to tam on nemá. No, nevím, no já i sám... Když řeknu, že bytí má časovej ráz, tak z toho nevyplývá po mém soudu, že soucno nemůže pochopit vztahu bytí. Z toho nevyplývá, já nevím, jakým způsobem byste to mohli odvodit. Když říká, co to znamená, tak přece nebude říkat, jaké z toho vyplývají konsekvence. No, takže... Takže... Takže... Takže... Takže... Takže... Takže... Takže... Tak jaké z toho vyplývají konsekvence. No, ale když se právě budu zeptávat, co tohle z toho znamená, tak oni musí z toho vyložit, co z toho... Já to nechápu. To není pravda, to jsou dvě různý věci. Jaký význam v tom je. Jaký význam. A ne, co z toho vyplývá. No, ale když já chci říct z toho význam, to má význam, správně. No. To, co z toho prakticky... Ne, to prostě, to je konfuzé, dopouštíte se, těžký konfuzé. To jsou dvě různý věci. Když se tážu, jaký to má význam, a když se ptám, co z toho vyplývá, to jsou dvě různý otázky. To není to též. No, nevím, no. Jako připouštím, že dvě různý otázky jsou dvojí, ale... Máme třeba v matematice, napíšeme dvojku, x, dvojku, dvě čárky nad sebou. Třeba to není dodělané. A já se vás ptám, co to znamená. Tak musíte říct, že tohleto znamená dvojku, dvě, že x znamená násobení, že ta dvojka je zase dvojka, a ty dvě čárky nad sebou, že znamená, rovná se. To je, když se tážete, co to znamená. A když se ptáte, co z toho vyplývá, tak vyplývá z toho, když chápete, co to znamená, tak z toho vyplývá čtyři. Já myslím, že je to dost všechno jedná formulace, co znamená konstatovat. Tam se právě říká, že dva x dvě jsou. To už se ví, co to je dvojka, co to je x, co to je dvě. Nevíme. Tam se říká, že bytí má časový charakter. Nevíme, ani co je bytí, ani co je čas. To už je jiná věc. Jako se mě taky nikdo neptá, co to je dvojka. Ale taky se mě ptá, co to je za ten snad. Rozumíte? Taky se neptám po smyslu násobení a tak dále zatím. Ale když mě to přeje, tak se ptáte, co to znamená. Tak já řeknu, to je dva, to je dvojka, to se násobí s druhou dvojkou a rovná se. A to je tady řečeno. To je tady řečeno v tom, že bytí má časový charakter. Máte jenom dvě možnosti. Buď přiznáte, že když se řekne, že to neznamená konsekvenceji, a nebo musíte říkat, že patočka takovýhle detaily nerozlišuje. Víte mě, když přistoupím na to, co říkáte vy, že mi to jenom, tak já v tom nevidím v té další větě něco nového. Jak to nené? Nené nového, tak tam je rozhodně rozšířený ten okruh toho, o čem mluvíme. To je nepochybný. Zatímco předtím se mluví jenom o časovým rázu bytí, tak není tam do toho zařazeno ještě soustnou, o kterým v té otázce nebyla řeč. Čím se vysvětluje, co znamená časový ráz bytí? Nemůžete předpokládat, že když zúrazníte časový ráz v charakteristice bytí, že z toho vyplývá nějaký souco, vy ten pojem tam vůbec neodvodíte z toho. Tam není. Podle mě osvobodit to gramaticky, chápeš, takže konstatování časový ráz bytí, což znamená, že na jedné straně nelze soustnou pochopit. A kdo ne? Nevím, co jsi přesně říkal, já jenom říkám, že ta první věta něco znamená, a teď z ní jsou dvě implikace. První implikace je, že soustnou nelze pochopit ve vztahu k bytí a druhá implikace je, že věcí nelze zjišťovat ve vztahu k odemčenosti. Implikace znamená, že to implikované je obsaženo v tom implikujícím. Řekněte mi, kde je tady soustnou obsaženo v té větě? Kde je tady chápání? Když jsem o tom jednou tak lehce uvažoval, tak jsem si to snažil nějak vyvodit z toho předešlého odstavce. Nechte předešlého odstavce. Myslím si, že je to důležité. Je důležité, ale jestli říkáte o konsekvenci něco, tak není potřebné. To jsem vám chtěl říct, proč je potřebné, když se tady hovoří o bytí. Pak to není implikace. To může být, ale něco obsaženo, co bylo řečeno předtím. Implikace, nevíte, co to je teda. Všichni lidé jsou smrtelní, Sokrates je člověk. Z toho vyplývá, že Sokrates je smrtelní. Nepotřebujete žádný odstavec předtím. No ale tady vidíte, že dva výroky musíte nějak spolu spojit a z nich teprve něco vyplývá. Tak prvním výrokem je ten odstavec předtím a druhým výrokem je, že bytí má časový charakter a z toho mě potom něco vyplývá. Přičíně, že v tom prvním já vyjasňuji. Tak řekněte, co z tom prvním odstavec je teda ta první premisa. No, bych se domýval. První premisa by byla vztah byti a jsouct. To není premisa. Já to říkám obecně. Řekněte premisu. Ať se to dá vybojit. Já jsem to tam přesně nenašel. Tak, ale to není implikace a není to konsekvence. A kdybych to tam našel, tak by to byla teda. Kdybyste to našel, ale to tam nemůžete najít. No, to myslím, že je otázko. Já bych to tak nezahazoval, jako ten problém. Co se s tím dá dělat? Prostě vy odmítáte přesně myslet. Odmítám přesně myslet v jednej věci, protože to nejsem schopen přesně vyložit. Že já jsem schopen jenom o té první... Není pravda. Ne shazujte to na to, že nejste schopen. To nejde. To nikdo by to nevyložil. To můžete takhle vždycky couvnout, že nejste schopen. To nevěřte tomu. To je úhyb. To nejde prostě. No, ještě... Prostě podívejte se, kdyby... Když řekneme, všichni lidé jsou smrtelní, tak druhá premisa nemůže znít, co to znamená, když řekneme, že všichni lidé jsou smrtelní. To není druhá premisa. No to není. No tak z toho nemůže... Když na to odpovíte... To máte prakticky dvě stejný výroky, akorát do druhého dáváte otázník. Bylo to tak jasné, že jste si na to zpravili? Říkáte, první výrok je, že všichni lidé jsou smrtelní, a druhý říkáte... Co to znamená? Co to znamená, že všichni lidé... No když se ptám, co to znamená, tak i když to formuluji jinak, tak zase řekněte, že se to stavuje k ničemu jinému. Tak co mám dělat? Co znamená, že není premisa? To je reflexe nad tím, co znamená ta první premisa. Ale není to druhá premisa? No... Já právě dám druhou premisu. Co to znamená, že Sokrates je člověk, a ta první premisa je, že všichni lidé jsou smrtelní? Co to znamená? Na co se ptáte, teď nikdo o tom nevluví. Jak to? To tady je? Tak já se domývám, že je to takto obsaženo tady. Rozumíte? Jak? Jak? Co to znamená, že Sokrates je člověk? Co to znamená, že bytí má časový charakter a že všichni lidé jsou smrtelní? Jo? Je obsaženo v tom ocavství předtím. Jakoby. To je strašný. To je strašný. Tak vy jednu stranu mě vytíkáte, když řeknou všichni lidé jsou smrtelní a jako druhou větu dám, co znamená, že všichni lidé jsou smrtelní. No to... Protože nedělám nic jiného než v opaku to, co bylo předtím. A přitom vy stojíte na tom, že když tady, co znamená konstatování tohoto časového rázu charakteristice bytí, že předtím bylo bytí charakterizováno jako časový? Ne. Přesně ono. Já hovořím o té první premise jako vztahu soucna a bytí. Prozumíte? Která je to ta první premise? No, já nevím, jak bych ji formuloval, že... Tak se pokuste. On si tam dali otázku, v tom odstavci předtím, proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí soucí věci? Jo? Čas je to, bez čeho není možné ani soucno. Jo? Tak buď. Ta první premisa může být o vztahu času a soucna nebo bytí a soucna. Jo? Ale že bych byl teď schopen to vyložit sám, asi nevím, jo? Jo, to bych považoval za první premisu. Druhá je potom už čas a bytí, a z toho se teď v tom vyvodí... No, to je tady ta jídři, každý může myslet, co chtějí. Čas a bytí není premisa, musíte něco věřit. Jejich vztah nějaký, že jo? Vztah je to, bez čeho není. Musí se to formulovat ve větě. Já vím. Já jsem proto měl snahu to vysvětlit nějakým naším systémem už zavedeným, že o tom, jak chápeme soucnost, jak chápeme bytí, jestli by se to takto dalo i u něj, že? Provést, že? Nebo vůbec to vyjasnit, že? Co to znamená, když se vztahují ke soucnu, k čemu se teda vztahují, že? Jestli se vztahují nějak k bytí... Když už zas mluvíte o něčem jiném, ne? K čemu se vztahují? Tadyhle jde o to, jak... Vždyť vidíte, že to je implikace. Čili nechte... Jakýkoliv další záležitosti, neplejte to do toho, teď řekněte, jak to je... Jinak se nemůžeme domluvit, já jsem z toho trošku jelen. Od čem vlastně je to řeč? No od čem... Já to řeknu teda ještě jednou, že se domnívám, že ta věta, co znamená konstatování... Konstatování časového rázu v charakteristice bytí. A teď je tam něco řečeno, tak co znamená, je otázka, a teď jsou na ní, jsou z ní vyvedeny dvě implikace, z této otázky. Čili otázky mohou být implikované zase jenom otázky? Já se domnívám, že z otázky může být implikována nějaká odpověď, že odpověď na tu otázku nikdy ne. Můžete leda ukázat, že v hloubce tý otázky se něco tvrdí. Rozhodněné odpověď na tu otázku, pak to není otázka, pak je to falešná otázka. Myslíš to spíš z toho konstatování, ne? Z toho konstatování časového rázu bytí, ne? Ano, z tohoto konstatování já si myslel tu větu, co to znamená, a ne... No, je to otázka, že? V podstatě, když se vás někdo zeptá, co znamená, že... A teď mi nic zrovna nenapadá. No, třeba u semaforu, co to znamená, že svítí červená? U semaforu, že? No, tak z toho vyplývá jednak, že chodec, který to uvidí, tak má stát a nemá přecházet... Z toho vyplývá? Nevyplývá. Z toho vůbec nic nevyplývá? Jak z toho, že svítí červená, tak z toho co vyplývá? Nic? Což svítí růžová? Ne, no jistě, dokud si to někdo nepřečteš, tak to nevíš. V tý otázce to není obsažená, ta odpověď vlastně. To, že červená znamená, že musíš se postavit a zůstat stádový, ty auto nepřejedou, to v tý otázce nikde nenajdeš. Vím, že je to malý dítě. Kdyby to toho malé dítě vědělo, tuto implikaci, tak by se na tu otázku neptala. Víš, že asi to je... Já jsem teda pochopil ten spor tady. Teda, která... Já bym můjtěl říct, když teda položím znamená, co znamená, když svítí červená, tak já řeknu, že když svítí červená, tak to znamená, že člověk, který když ví, nebo který zná nějakého technického provozu nebo něčeho ještě, tak se například zastaví a počká, až přijde zelená. A druhá implikace je, že toho nemusí znamenat vůbec nic, protože když se tam objeví dítě, které o těch pravitech nic neví, tak to pro ně nic neznamená a bude. A nebo to dítě bude stát a bude koukat, že tam svítí nějaký červený pandula. To jsou implikace, které jsme oplinali. Tak za prvé to nejsou implikace. Prostě červená je jakási značka, která něco znamená nezákladně konvence. To nevyplývá z té červené barvy, nyní protože to vyplývá z dohody lidí, že když bude svítit červená, tak to znamená tohle a tohle. A to se musí vědět. Čili to je premisa. Premisa není červená barva, niž premisa je, že červená barva na přechodu znamená stát. To je premisa. Dále, ať tam bude dítě nebo rozpělec, tak ta červená vždycky znamená stát. Ať to ten rozpělec ví a respektuje, nebo ví a nerespektuje, nebo to dítě to neví a nerespektuje. Vždycky to znamená, proč? To je dohoda. Kvůli tomu ta červená tam je, aby tohle znamenal. Vždycky to znamená, že? Vždycky. Ta červená na přechodu... Někteří říkají takto, že myslí ano, u jiných je... Tak je to jiná konvence. Vždycky to neznamená stát. Jo, jenom proti tomu jsem se poučal. Ale jak to, že to neznamená? Připouštíte, že tady ta konvence je? Ano, ale může být pro jiné jiná konvence. Pro které jiné? No, já nevím, pro... Pro Zulu Kafry. Dejme tomu. No dobře, ale to tady nejsou. A když se přijdou, musí dodržovat naší konvenci. No, to je otázka. Tak je za jednou to? No, to už... No dobře, čili to platí. No, to prostě je jednou... Jakmile je jakási obecně přijatá konvence, no tak se s tím musí počítat. A jestli to někdo chápe, nebo nechápe, to je chyba. No, to už je jiná stránka. Já jsem chtěl jenom říct, že to vždycky neplatí. Jakože to znamená, že... No, pochopite mě, že v té červený barvě to není. Že to je dohoda. No, ale když ta dohoda je, tak to není dohoda, že to někdy platí a nikdy neplatí. Ano, tak stačí říct, že to platí vždycky v té dohodě. No, to tam je... Že to nevyplývá si černý, jsem řekl na začátku. Čili implikace nemůže být vyvozována z červené barvy, nebož pouze z konvence. No, ale co ta implikace, že to dítě se zastaví a bude se na to dívat, že? To není implikace. To žába se taky zastaví a kouká. A neimplikuje. No, ale doma tam nevidí toho červeného pandula. To vidí třeba, že se vynula nějaká moucha, tak kouká, jestli se hnešně jednou. No, ale to je implikace. To dítě vidí. To je to vnímání, a ne implikace. Implikace je... Implikace je tam, kde můžete vyvodit z jedné věty něco dalšího. A ukázat, že to v té větě samotné je. To je implikace. Naproti tomu, když jsem říkal toho Sokrata a lidí, kteří umějí, to není implikace, nebož to je vysuzování, že? To je silovismus. Tam potřebují dvě premisy. Kdežto o implikaci můžu mluvit tam, kde to je v jedné premise. V jedné premise může být něco obsaženo a já to můžu z toho vytáhnout. No, ale jak můžu vytáhnout z otázky, co znamená konstatování toho a toho? Jak můžu vytáhnout, že součno nelze pochopit bez vztahu k bytí? Jak můžu z otázky, co znamená konstatování časové rázu v charakteru bytí, vyvodit, že součno nelze pochopit ve vztahu k bytí? To prostě není implikace. Já to mohu vyvodit z toho konstatování časového charakteru bytí. No, ale to tam není ani součnou řeč, ani o pochopení. Tak jak to z toho vyvodím? Kde vemu ty pojmy? Ty tam musí být, jinak nejde o implikaci. Ty tam mohou být skryté. Kde? Stejně tak jako u té červené barvy. Kde tam jsou skryté? V čem? V čem jsou tam skryté? No tak, když se hovoří o čase, co se čase míní, a když se hovoří o bytí, tak... O časi se mluví, ale jen ve vztahu k bytí. No, ale taky se může hovořit o čase ve vztahu kej součnu, jo? Může, ale nemluví se. Takže, že se může, to nemůžete z toho nic vyvozovat, projmovat. No, ale já to vím, že jo, jako... No dobře, tak pak to vysuzujete, ale nemůžete mluvit o čase. No, to tam uksažujeme v tom čase, že když se mluví o čase. Nemůžete uksažovat. No, nejde to tam píslovně řečit. Slejte se, Aleši, ono to už trvá zbytečně dlouho. Prostě základní věc je, že neovládáte logiku. A prostě vy máte něco na mysli, držíte se toho a nedodržujete pravidla argumentace. Takže prostě tamto vám tak špatně nelze nic vyvrátit a vy nemůžete nic dokázat tím pádem. Jo? To je prostě... Já chápu, že je možno přistupovat k textu jiným způsobem. Francauzi tady, co tady byli, speciálně ten Marne, tak nám dokázal, ten nedělal žádný štípání pojmu a ukázal nám ohromní hloubky toho textu, který vypadá na první pohled jako na něcovatej. Já chápu, že to jde dělat jinak, ale prostě... Pan Tampak prostě hovoří ty výsledky, že? Čili když odhodíte logiku, nedbáte jí, tak musíte ukázat, co tam z toho přinesete, ale nemůžete nás vést po cestě, která je pro nás neschůdná. To je bez perspektiv. Buď hotovej výsledek, který by nás přesvědčoval, aniž víme, jak jsme k němu došli a jak byste k němu došel, a nebo krok za krokem, ale pak to musí být střízlivá, přesná, naprosto exaktní logika, jinak se s tím nedá nic dělat. Takže navrhuji teď prostě přestat a jít kus dál. Připouštím, že můj způsob reagování vás nervozníuje, takže když budete mít dojem, že se to dá vyargumentovat, tak se k tomu vrátíme ještě. Já se to spíš nechám jako na příště, já se na to dívám. A teď máte ještě k tý druhý, abychom to dodělali. No k tý druhý, tam je prakticky, se říká na druhé straně, že bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odemčenosti pro to, čemu se porozumě k odemčenosti pro smysl. A ta odemčenost bez něho si nelze představit naši zkušenost. No tak tady zase, se jedná o zjišťování bytí věcí, že není možné zjišťovat bytí věcí bez vztahu k odemčenosti pro smysl, asi zkráceně řečeno. Že není možné zjišťovat bytí věcí bez vztahu k odemčenosti pro smysl. Tady jako vztah k té první části, asi v tom, že když jste tam předtím hovořili jenom o tom bytí, to by se asi mínilo bytí soucna, nebo to tak říká bytí věcí, což jako... No ale tady se říká na druhé straně však, tak nemůžeme říct, že se naobou zreagují o témž. To je problém pak. Vysluzovat z toho, že tady je o bytí věcí neboli soucen, tady je na druhé straně však. To bych chtěl ukázat až potom, len s tom druhém argumentu, že by to dávalo dohromady... Tady je otázka, o co se míní zjišťování. To je takové slovo, ale asi já se domnívám, že to zjišťovat znamená jakoby zase vztahovat se k bytí věcí. A to vztahovat se jakýmkoliv způsobem k tomu bytí věcí. Protože když si to člověk uvědomí, když se hovoří o zjiští támhle nebo zjiští támhle, k tomu není někdy potřeba nic velkého. Člověk někam dojde a zjiští, že třeba teče voda. Jenom se podívá, jenom nahlédne. Je to jistý vztah k té věci. Je to vztah tedy. Máme něco zjištit o té věci, tak se k té věci nějakým způsobem musím stáhnout. No dobře, ale... Nebo třeba jenom uvidět. To je jedno, to mně nepomůže. Je to zjištění. Je možnost zjištět bytí. Jak se zjištěje bytí? No nějak se k němu stáhnou. Tak já jsem si to přetransformoval. No ale to ne každý vztah je zjištění. No, když já mám něco zjištět, tak se vždycky k té věci, o které to mám svůj vztah... No to je pravda, ale my se tážeme, co to je zjištění a ne co to je vztah. Já vím, že ale... Tak řeknete, co to je pes a odpovědnete živoči. No... To neodpovídáte, co je pes. Jenom ho zařazujete do něčeho obecnějšího. Tady říkáte, že to je vztah. No dobře. Ale vztahy jsou hůzný a jenom některý z nich jsou zjišťovány. A já se tážu, jak je možnost zjištit bytí. To tady není samozřejmě, no ale... Prostě mě to překvapuje. Jak je možnost mluvit o zjišťování bytí. Co to je zjišťování bytí? Jedině dává to smysl za toho předpokladu, že se míní současnost. Já můžu zjistit, zda tu je ta či ona věc, že ji najdu, že ji tady mám v přítomnosti. Ale to není bytí. Jak můžu zjišťovat bytí, které notabene je časově charakterizované? Jak se zjišťuje časová charakteristika bytí? Já jenom jsem chtěl říct, že to možná bude oblivněný třetím Heideggrem, třeba teleformace nebo tak, že to mě ty tendence zjišťovat ten přístup třeba k tomu bytí nebo tak. Oni to nepromluvají doběte jinak. Ale to slovo, to zjišťování se mnou překvapují. Že zvlášť, když jste to teď vzdůraznil a myslel, že to chcete někam dovíst. Že prostě se kouknu a zjistím, jak jste říkal. Že to je poměrně, jak můžu kouknout a zjistit bytí. No, že jo, to je jeden ze způsobů zjišťování. Já jsem chtěl ukázat ještě jiné způsoby zjišťování. A ukázat, že zjistit bytí, že to bude nějakej druh vztahu k tomu bytí. Ale jaký, to právě se ukáže v tom, co se dá řeknout. Abych zjistil bytí, tak potřebuji se vztáhnout k něčemu. A asi pod tím zjištěním mým nějakej druh vztahu, že to je jasné. Zjišťování je vždycky vztah. A ještě předtím navíc hovoří v té první části, i když jste řekl, že je tam to avšak, ale hovoří o vztahu k bytí. V obecném, tak jsem se domníval, že já by nepoužil dvou slov, když to má tak celý volně psaný, tak když by měl dodržovat asi tu terminologii, a ještě kor v takovémto případě, když použije takového slova, které není jasné, tak je to otázkou. Jestli opravdu tím míníte vztah, anebo něco... No, je to rozhodně vztah, ale už vztah určitější. A určitější je v tom, že je nějak vymezen. A je vymezen tím, že k tomuto vztahu je potřeba se vztáhnout k odemčenosti pro smysl. Asi tak to bych to teda řekl. K tomu vztahu se vztáhnou? Vztah k bytí a tento vztah k bytí se nazývá zjištěnosti bytí, protože tento vztah k bytí věcí potřebuje se vztáhnout k odemčenosti pro smysl. Ale to jste si vymyslel, to tam nikde není. Že by šlo o vztah k vztahu, to tam teda absolutně v tom není. No, tam je řečeno, že vztáhnout se k bytí věcí, to potřebuje vztáhnout se k odemčenosti pro smysl. No a to jsem jako předtím tak řekl. To není pravda, to jste říkal, že se tady vztahuje k vztahu. Ne, ne, ne, já jsem říkal, že ten vztah k bytí je určitým vztahem a určitým vztahem je v tom, když dochází ke vztahu k odemčenosti pro smysl. Jo, dobře, ale tak se to formulovalo tak, že to vypadalo jako, že... Dobře, no, tak já třeba asi jsem to takhle vyměnil, jsem teda tohle... Ale co tam je myšlený, že vztah k odemčenosti je vztah k vztahu? No, co to je odemčenost, to je nějaký vztah. Odemčenost je vztah? Potřebně, jednak je to, podle mě jsou nesmyslně komplikovaný, pakže by tam mohlo být bez, jestli dobře rozumím, odemčenosti, tak by tam mohlo být, nemůže být zjišťováno bez odemčenosti proto, ale by musel být vztah k odemčenosti. To by se mnoháky vysvětlit, proč tam nutně musí být vztah. A odemčenost ovšem? To je zase z Heideggera, že jo, to není naše odemčenost. To je odemčenost toho bytí. Tak dobře. Jo, takže ta komplikace tady v tom případě je snad zdůvodnitelná. Ano, nicméně, jako v Čeště, to je zase... Ovšem, je to zase formulováno tak, že odemčenost pro to, čemu se rozumět, je falešně řečeno, protože po mým soudu to nedává smysl teda v Heideggerovské. No to je naše odemčenost, tak nepochyběte rychle. No... To je to fakt, který vztah odemčenosti je schápat... Fakt by to dopravdu teda mohlo... Bylo teda, že to je vztah v sahu, v tom případě. No to ne snad, já se taky domnívám, jak jste říkal předtím, že ta odemčenost jako není naše odemčenost, jo. Ale je to tak? Jestli je to obvy... v Seidlungzeit, jak to překládají, že tak tam slovo odemčenost je překladem to aufgeschlossenheit, jo, nebo aufgeschlossen sein, nebo sich aufschließen a tak dále. Jo, to tam je termín heideggerovský, že. No a to ovšem, to neplatí o člověku. Že o člověku lze mluvit v tom, že si er öffnet sich, jo. Čili je to prostě o člověku, který se otvírá, se mluví tím terminem sich öffnen. O tom, co se otvírá vůči člověku, se mluví o aufgeschlossen sein. O sich aufschließen. No, takže, takže teda, ovšem, že by se odemčenost toho, co se otvírá, jo, protože oboje by se to překládalo jako otevřenost, tak právě tam zásadně dělají rozdíl mezi... Člověk se otvírá a věc se odmyká, jo, nebo bytí se odmyká. Ale pokud mu... tak znamená to, že to bytí se odmýká tomu, nebo proto, čemu lze rozumět? To přestává být smysl. Možná, že teda by se ten smysl tady chápal, teda objektivně, že teda to bytí se odmýká pro smysl. Pak ovšem teda smysl a bytí by bylo vedle sebe, dvě různý věci. Ale to je právě zas ne Heideggerovský, protože ten mluví o smyslu bytí. To je právě ten jeho vlastní důraz, že nejenom bytí a jeho časovost, ale smysl bytí. Same as science. A vůči čemu tedy v tom případě? Ta odemčenost by teoreticky měla být nikoliv odemčeností člověka, nikoliv odemčeností bytí. Ať už bytí vůbec, nebo bytí soucna. To je také jako odemčenost, protože je to tak objektivová. V té češtině proto zvolili tenhle termín, že? Protože když je pokoj odemčen, tak to ještě neznamená, že do ně nikdo jde. Tam nemusí taky nikdo přijít vůbec. A stejně zůstane odemčen. Když to otevřenej, to už teda prostě je odevřený, že? Takže se tady míní teda ta odemčenost pro smysl bytí. No a kdo je tady odemčen bytí? No, je to odemčenost ne pro bytí, ale pro smysl bytí. Jo, já vím. Ale kdo je odemčen? Subjekt nené, protože je to odemčen. Takže pak jestliže tomu máme rozumět tímto způsobem, že teda odemčenost patří tomu bytí a nikoli v tomu přistupujícímu člověku, tak to znamená, že tu odemčenost musíme dát, když se tady přijde otevřený. Tak to znamená, že tu odemčenost musíme dát do souvislosti s bytím věcí a nikoli s tím zjišťováním. No, tady bytí věcí nemůže být zjišťováno bez vztahu k odemčenosti. Má zase dvojí smysl. Buď není bez vztahu k odemčenosti možný bytí věcí, a proto nemůže být zjišťováno bez toho vztahu, a nebo je tady bytí věcí a bez vztahu k odemčenosti nemůže být zjišťováno. To zjišťování nemůže být bez vztahu k odemčenosti. Tudle druhou možnost musíme škrtnout, protože nebo odemčenost a zjišťování není bytí. Zjišťování je naše aktivita. Tam může být nanejvíc otevřená, nikoli odemčená. Já bych se domníval, že by se to dal přeložit tady tak, že by se řeklo, že na základě vztahu k odemčenosti pro teda smysl bytí se mohou vztáhnout k bytí věci. Ještě jednou, prosím vás. Na základě vztahu k odemčenosti pro smysl bytí, jo, to je to, co říkáš. K odemčenosti bytí pro jeho vlastní smysl. Pro smysl bytí. Bytí pro jeho vlastní smysl. Ano. Se mohou vztáhnout k bytí věci. Jedně přes ten smysl bytí. Ta odemčenost toho smyslu bytí, jo, jakoby. Jo. To by bylo rozumné. To jde. Ano. Teďka ještě naprosto nechápu, to je teda zašifrované jakým způsobem, že by člověk chcíp. A může to být pravda v této věci, to je teda jo. Dokonce teda myslím, že by to v jisté rezonanci s Heideggem bylo. Ano. Že vám teda do toho zkašluji, jak se potom dá chápat ten smysl, co to teda vlastně je jako v tělenstvě, teda v těletech a vlastních. Žež teda i to bytí se vztahuje jako k tomu smyslu, a my abychom porozuměli bytí, tak musíme obvažovat to. Té bytí se naštěvuje pro smyslo. To se omluví. Ono se teda odemyká jako k tomu smyslu. Ne, já ti to řeknu ještě jednou. Že vztah k odemčenosti, ale ta odemčenost je pro, je to odemčenost pro smysl bytí. Je to vztah k odemčenosti, a tento vztah k odemčenosti umožňuje vztah k bytí věci. Ale jaká se míní odemčenost? Míní se odemčenost pro smysl bytí. Pro smysl bytí a odemčenost. Nejdříve musí být vztah k nějaké odemčenosti, a tato odemčenost umožňuje potom vztah k bytí věci. Snad by se to dalo, pokusím se zličit trochu, prostě když my chceme pochopit bytí, když chceme chápat soucno, tak to nemůžeme chápat leč přes jeho bytí. A když chceme chápat bytí, tak to nemůžeme chápat leč přes jeho smysl. A to znamená, chápat bytí přes jeho smysl, to znamená chápat, že bytí samo je odemčeno pro svůj smysl. Ten poslední krok nechápu, ještě bych měl jednu připomínku, tam se nehovoří o chápání, tam se hovoří o vztahu. Já jsem to koužil cez jednoduši, možná, že tam byly nějaké vady, ale asi takhle by to bylo pochopitelné. Já z těch dvou vodů jsem nakonec vyvodil implikat, že poslední je pochopení soucna. Abych mohl pochopit soucno, musím se vztáhnout k bytí tohoto soucna. Ale abych se mohl vztáhnout k bytí tohoto soucna, musím se vztáhnout k pochopení pro... Moment, k čímu pochopení? Musím se vztáhnout k odemčenosti pro smysl bytí toho soucna. No a ta odemčenost ale někomu patří. To není moja odemčenost. Čí to je odemčenost? Jestli to není odemčenost vůbec. Ne, to nemůže být. Je to odemčenost bytí. Nepochybně. Jinak to nejde. A to bytí je odemčeno vůči čemu? Vůči svému vlastnímu smyslu. Už to nemusím opakovat. Je odemčeno vůči smyslu? Vůči svému vlastnímu smyslu. Léda, že bych tam byl zapojeno, to je ještě další možnost, rozlišení mezi bytí věcí nebo bytí soucna a bytím vůbec. Takže bytí věcí nebo bytí soucna nebo bytím vůbec.

====================
s1.flac
====================
Chtějte ještě tu otázku, jak je to tak? Jak můžu hovořit o skutečném čase psa nebo o čase skutečného psa? No a to platí i pro druhého člověka. Jak se podstatně liší pes od jiného člověka. Druhý člověk taky má svůj vlastní čas. Když prožívá svůj život, tak prožívá i svůj čas. Ale to se nevzajedná prakticky o čas skutečných věcí. Nebo skutečných soucen. Takže soucena člověka je ape soucena. No jistě, skutečných soucena, ale zejména o ten čas, který je jemům vlastní. Do kterého já je strkám. Do kterého já je zařazuju. Ať už ten čas je objektivní, jedinej, stejnej pro všechny. A nebo je to ten můj čas, v kterým všechno prožívám a s čímkoliv se setkám, tak to vtáhnu do toho svýho času. No tady bych se trochu ještě pozastavil, než bych se dostal k tomu, ale myslím, že je jedno rozlišení mezi, a dost velký by se dalo rozlišení nalézt, mezi časem toho skutečného psa a skutečného člověka. Protože o tom čase skutečného psa můžeme říct mnohem méně nebo nic, než o tom čase skutečného člověka. Či to můžeme hovořit o svém čase? O svém, jo. Ale co o čase toho druhého člověka? O tom můžeme právě tak vědět, jako o čase toho psa. To víte, druhý člověk prožívá svůj čas. No jo, ale to je něco jiného, jak ho prožívá, jo. A něco jiného je hovořit o tom čase, v kterém se pojede. To je analogické, že, u lidí. Ale něco jiného je prožívání, každý z nás má prožívání toho času jiné. Jestli potom redukujeme ten čas toho skutečného člověka na prožívaný čas, tak to potom jako... Počkejte, redukujete. Tady se namítá proti tomu, že ten společný čas pro všecko, to je objektivovaný čas. Ano. To je objektivní pro všechny společnosti. No ale to je jenom pro ty objektový reality. Když z toho psa nebo z druhého člověka udělám objekty, tak ty jsou v tom společném čase. On má každý svůj čas. A to je čas který? Ten tady není. Ten tady není. Ten je tam zapomenutej. Proto to celý takhle analyzu, protože ten je tam zapomenutej. Je tady zapomenutej ten čas, protože je zapomenutá vůbec skutečnost. Tady ty tři soucny, druhé soucna, které jsou uvaněné, nejsou vlastně, ani jedno není soucno. Skutečné soucno je prostě zapřeno. Je zapřeno mezi očema. Tady místo soucna skutečnýho se jednou mluví o intencionální předmětu, po druhé o zpředmětnění skutečnosti a po třetí o prožívání skutečnosti. Toho žitýho života. A ani jednou se tady nemluví o té skutečnosti samotný a jak to vypadá z jejího hlediska. To je velký problém o tom hovořit. Problem to je, ale je to problém. To znamená, že není o tom možno mlčet. A tady on o tom mlčí. Prostě ukazuje se nám pes. Ukazuje se nám jako mladý, starý. Ukazuje. Je to, že je jednou štyně a po druhé už sotva se táhnoucí stařeček psí. Je to charakteristika našeho času, ne jeho času. To je jeho život a jeho čas. Ano, ale my když ho charakterizujeme v tomto... My když ho charakterizujeme toho psa, nebo ho vnímáme vždy jako mladého, pak jako starého, tak ho chápeme ne v jeho čase, ale v našem čase. Ano, to je jistě, my to tak děláme. Jenomže ukazuje se nám. Ano, ukazuje se. Tvor, který má svůj vlastní čas, nebo neukazuje? Ukazuje se nám jako starý nebo mladý, nebo se nám neukazuje? To se nám ukazuje. Nebo jsme to jenom my, který ho zařazujeme někam do svýho času? To je pes, který ho jsme získali, když jsme maturovali. To je mládí toho psa. Že to je v staženosti naší maturitě? A nebo že to je pes, který chcíp, když dědeček umřel? To je stáří toho psa, že dědeček umřel? Tím je daný to stáří toho psa? Nám se přece jasně ukazuje, že ten pes, když ho máme v odčtěněce, v odčtěněte až do naprostého stáří, kdy ho třeba musíme nechat utratit nebo sám chcít, ne? Že tak se nám ukazuje jako pes, který ve svým čase stárne. Nezávisle na našem čase. Že my to do svýho času vždy vtahujem, no jistě, to jinak není možné. Ale přece tady je ta skutečnost, která se nám otvírá, která se nám ukazuje, totiž, že ten pes má svůj vlastní čas. A čas tady není, ten je tady škrtnutý. Co to je za psa, který nemá svůj vlastní život? A ten, tu časovost, která náleží tomu životu. Psa, ne jménu. Přece se mi ukazuje, že ten pes žije. Víte, jak vám chápá ten jeho vlastní čas, když říkáte, že pes žije ve svém vlastním čase. Tak jako já žiju ve svém čase. To je, já to chápu přes svůj čas. Ale on se nedokáže vztáhnout, že... To je jedno, k čemu se dokáže. On v tom čase je. On nepotřebuje si to promyšlet. Ano, to je jasný. Ale on tady z té časy nepadá pod stůl. Proč ne? Tady padá pod stůl. Tady se totiž hovoří, že vyšetřovat způsob bytí znamená vyšetřovat pro tu kterou souštku soucna, který časový charakter je jí vlastní. A tam teda podle tebe je tam soupis třech možností časovejch charakterů. Já bych s dovolením ještě řekl, že jsou tam čtyři ty časy. Ano, tak ještě řekni teď. Tak jsou to ty abstraktní předmětnosti, které se vyznačují nečasovostí. To je za prvé. Potom ty reality v obětovém smyslu jsou umístěny v objektivním čase. Čekaj, tak ta nečasovost to není čas, jo? Ta nečasovost je prostažena k tomu objektivnímu času. Jo, takhle, tři časy. No, tak posmokrčujte dál. Ty čtyři možnosti. Čtyři možnosti, dobře. Čili jednak nečasovost, pak je ten objektivní čas. Pak ty objektivní objekty přirozeného světa jsou v čase, který se může vyznačit jako čas K. No a pak ještě o našem žitém životě samém. Může se říct, že se odbívá na různých časových stupních, na jakých to tady neříká, a z nich nejpůvodnější jenom jmenuje a to je bytí původního času sama. No, dobře. To jsou čtyři možnosti, teda pokud je o čas, ten první je vyloučen, protože jsou tam tři časové možnosti. To je přesně ono. No a bytí původního času sama, který to je, to jsme právě posledně tady dělali, že jo, původní čas sám, to není ten objektiv. Čili to je čas, který je vlastní tomu psověku, nebo mně, nebo tak dále, že jo. To je ten původní čas. No a ten tady je dan jenom u člověka tedy, a není tady přítomen v jakýkoliv jiný podobě. To znamená, vše ostatní, to jsou soucna, které nejsou soucna, podle mě, no. Jediný soucno jsem tady já, tak jedině tam je ten původní čas sám. A vše ostatní je nějakým způsobem redukováno. Buď je redukováno tak, že vůbec je tomu vodepřeno jakákoliv časovost, a jsou to pouze geneticiální předměty, konstrukce myšlenkový, nebo je to redukováno tak, že je to zašoupnuto do objektivního času společného pro všechny, a nebo je to zašoupnuto do mého času. To kritizuješ jako celou, celé pojetí v těchto větách, to není. Čas K. Ty objekty přirozeného světa jsou v čase, který se označuje jako čas K. Čas K znamená, podle mě, jsou to právě čas vlastní těch objektů. Čas k tílu? To je náš čas. Čas k odpočinku? Myslíš, že řídle má čas určený jako odpočinku, abych na něj neseděl? To je můj čas k odpočinku. Podle mě zábav je, co pak řídle sebe bavit, nebo pes sebe bavit? To je moje zábava. Ještě takovou maličkost. Uvažujeme potom dál, ale v tom, co jsme tady dělali na začátku, kdy se hovoří o té odemčenosti, co se tady potom, pokud uvažuje, že se tady něco nějakým způsobem odemiká mimo nás, v určitom smyslu, tak jak se potom to, co se odemiká mimo nás, zahrne tady do toho rozdělení, jak o tom teď hovoříme. Že tady se hovoří o tom, že to bytí věcí, jak to tady je řečeno. Nevím, jestli se to tam nějak neskrývá v tomhle problému. Kde by jsi tak mohl skrývat? Stáváš na to druhým odstavci, meždáme. Tady se hovoří o tom, že tady je z toho, že Patočka zde vytlačil s určitou skutečnost. Vytlačil, že ji neuvažuje. Ale v tomhle dalším odstavci hovoří o tom, že to bytí se... Prakticky hovoříš o pochopení soucna. A to pochopení soucna, k tomu se dostaneš jedině, že se bude vztahovat k odemčenosti toho bytí pro smysl. Jasně, ale teď tady uvažuje to, že to bytí se nějakým způsobem odemiká tomu smyslu. A teď tohle, co já nejsem schopen najít... Pro smysl se odemiká. A teď tohle, co já nejsem schopen najít v tomto, že tady je fakt asi ten, že tady asi opravdu bude něco chybět. Tady třeba se nejedná ani o pochopení soucna. Že? Jo? Že? Protože o tom všem... To jsou spíš takové negativní záležitosti, které se tady vypovídají. No, i když jako... Povejte, ono se tedy má ukázat po tom, že Patočka, kdyby byl u toho, tak by se strašně čertil. A byl by děsně nespokojený. A to proto, že my tam furt do toho, nebo já zejména dělám to ústavečně, že tam strkám určitý věci, které tam nemají bejt, protože byly vyloučeny. Tady jde o to, že když se mluví o tom, že něco jest, tak se tím nemyslí to, co obvykle. Ný brž, že se ukázalo za jistých podmínek, za jistých souvislostech, se ukázalo, že to jest. A ukázalo to se skrze nás. Skrze nikoho jiného se nemůže ukázat, že něco jest, leč skrze člověka, skrze dásajnu. Takže když se tady mluví o soucnech, tak se tím myslí o tom, co se už ukázalo jako soucno. To je skrze člověka. Proto to je tak staženo všechno. A když já namítám proti tomu, že tam na něco byl zapomenuto, tak to namítám prostě proti srdci k tomu výkladu. Já myslím, že je to relevantní, že to není nepochopení, že to je naopak, že tady já lépe chápu fenomenologickou pozici Patočkovou, kterou všichni sami chápeme. Že on se domnívá, že buď něco vyřešil, nebo že nějaký problém ukázal jako zbytečný. Já trvám na tom, že ten problém zbytečný není, že zůstává problémem a že on ho nevyřešil. Že jenom ho obešel. A neplatí to jenom pro Patočku. To je prostě vítka i Ustadlovi, i Heidegrovi, kteří tohle cítil a pokusil se to překonat a po mým zoudu nepřekonal. Když Heidegger říká, že bytí není soucno, že o bytí nemůžeme říct, že jest, tak to říká právě proto, že bytí nemá charakter ten, že by se jeho jest mohl ukázat deprve skrze nás. Protože skrze nás se ukazuje to bytí samou. Tak proč by se mu mělo ještě znova skrze nás ukazovat to ukazování? To po mým zoudu tento argument neodstojí. Protože reflexe je jednou reflexe a může být znovu reflektována. Čili končit u bytí v tom povětí, jak to drží Heidegger, je prostě nedoložený, je nelegitimní. Ale to jen napovídám, prostě já nehodlám opustit své pozice. To jsem říkal na začátku, když tady budeme čísto patočky, já nehodlám se nořit do patočky. Nyní proč já hodlám větu po větě to rozcupovat a ta začet, co je tím řečeno. Teď ukazovat, co je a co není tím řečeno. A jinak svý pozice si zachovat. Což je velmi takovej nežádoucí způsob čtení, který se zdá jakoby si zabraňoval sám pochopení textu. Ale já mám tu zkušenost, že naopak to je nejlepší způsob, jak projít tomu podstatu. Člověk si zachová své vlastní pozice. Ano, to jo, ale musí se stáhnout také jako vytíztému obsahu. Ano, pokud ten obsah ale mluví smysluplně a rozumně. Ale pokud jenom je to takový, že všichni si rozumíme. Víme přece o co jde. Tak to ne. Nevíme. Já k tomuto kruhu zasvědcence nepatřím. Nechtěj mě to řeknout. To je právě. Jo, to je to. Já vím, že to je kritizovatelné, že spousta filozofů skáče metr 20, když se takhle to dělá. No ale prostě je to... Já to dělám samozřejmě jinak, než my to děláme tady. Já dělám strašlivě věci podrobně. Do detailu. To je dobrý náček jako trénink. Tato metoda mě slouží obvykle, že prostě si udělám takový štich proby po textu, který dostanu. A s takový detailní analyzí několika rozhodujících místej, ovšem důležitý se trefit, rozhodující místa to, co dělá tentativně, to už v tom je zkušenost, oči dát a tak dále, ještě furt se může splíst. A ty rozhodující místa si důkladně analyzuje. A zbytek si odvodí. Čili celá kniha, čísť celého knihu je zbytečný, pokud je dobře napsaná. Samozřejmě jsou eklektici a takový konfuzní mistytelé kde nelze vyvodit nic, protože na každý stran se říká něco jiného. Pak když se ukáže ta knížka, že je takového druhu, tak pak nemá cenu ji číst. To je potom taková důvodná literatura. Jednoduchy nějakou recenzi, jak to shodit nebo tak. Ale když stojí knížka za to a je důkladně promyšlená, když je skutečně důkladně promyšlená, tak stačí se orientovat na rozhodující podeb a vy si ji přece musíte domyslet sami. Pokud jsme my schopni logicky myslet a pokud autor logicky myslel, no tak proč potřebuje to číst celý? To je úplně evidentní. Leda mnoho vědění, no tak to tam si neodvodíte. Ale koncepci, to je naprosto jasný. Ale k tomu je třeba teda, aby ten dotyčný se vyjadřoval přesně každé místo té knihy, aby dovedl teda vzdůvodnit, vydat počet, jak Patočka říká, z každého kroku. No a aby celková koncepce nebyla konfuzní, aby byla teda domyšlená. No a pak tím pádem já se na kterýmkoliv místě a to místo vždycky zvolím podle toho, čemu já jsem už věnoval dosud pozornost, v čem se trochu vyznám, už vím, jaký vypadají možnosti, tak si tam najdu příslušný, nejlepší, že nám index, tak si najdu třeba o pravdě. Co tam říká o pravdě? Nebo co tam říká o čase? Nebo co tam říká o reflexi třeba? No takový věci, nebo intenciální předměty, intencionalita, nebo něco takového prostě podle toho, o čem to je. Teď najdete příslušný místa, když tam není index správně udělaný, no tak pak si to musíte najít podle názvu kapitol, tak přečíste, co to vypadá, že máte to v ruce. To, co von proved, je, že to proved v knize. Ale v podstatě je to určitá koncepce, určitá pozice. A do tý je možno proniknout tímto způsobem. Žádným jiným. Totiž to je blbost. Ještě je druhej způsob tak, že necháte všechno stranou, sami sebe se necháte stranou takhle a ponoříte se do toho textu a teď myslíte s tím autorem. Všem, pak je nebezpečí, že utonete, pokud to není výsostnej myslitel a naprosto přesně myslící, tak prostě utonete, poněvadž si osvojíte prostě všechno, co tam je a stejně to žádný smysl dávat nebude. A nebo utonete tak, že se tutožníte s ním. Přestanete být sebou a stanete se jím. Takže i když se vám to nezdá a možná teda ono to opravdu působí od podivě, tenhle ten způsob je úplně jiný než těch francouzů, že mě i neobyčejně imponuje tenhle způsob těch francouzů, že já to sám neumím dělat proto mě to tak imponuje. Podobně jako mě třeba Batočka imponoval tím, jak se nořil třeba do Platona. To byl zážitek ho slyšet. Ale přece jenom mám takovej dojem, že tam některé věci unikají. Zvlášť, když se člověk ponoří, když se člověk ponoří do nějakého autora, tak když ten autor udělá nějaké dopustí se konfuzím, dopustí se nelegitimních kroků, tak proč se jí dopustil? Protože je lajdák. Protože na nich je něco souvestivního, že jeho samotného to oblaflo. No pak samozřejmě tím spíš to oblafne toho, kdo se do toho ponoří. Jak má potom rozpoznat chyby někdo, kdo se ponoří do nějakého velkého myslitele? Jak je možno rozpoznat, kde Heidegger dělá chyby, když ho prostě polknem celýho i s chlupama? Tak ho polkneme s těma chybama. A ty chyby nemůžeme rozpoznávat. Chopitelně je blbý, když se rozpoznává. Ty chyby chce někdo, kdo nezná dost Heideggera. Člověk se ve něj totiž může ponořit, a pak, já nevím, co tam taky hobořil. To byla věc, kterou bych souhlasil, že člověk se na něj musí ponořit. Pak jeho vlastními prostředky musí ukázat jeho nedržitelnost. Ono je někdy dost těžké ukazovat jinými prostředky nedržitelnost. To je vždycky těžké. To myslím, že nejde. Musí to jít, protože nějak byste byli odkázaný na to, že jeho základ zrovna čtete. Tak co to to ale bude? Každý má svou terminologii, že nedrží se. Člověk musí přistoupit na jejich terminologii. A teď musí zjišťovat, na kolik... On je růslednej. Ano, sám sebe růslednej. Vůbec o pravdivosti tady nejde mluvit. O pravdivosti se pak může hovořit, když se zjistí, že ten systém není rozpornej. Tak jít k jeho základům, které jsou založené. A teď ty základy ukázat ve světle pravdy. Ve světle pravdy nejde ukázat základy. Ty základy prostě, to jsou jenom nástroje jakýsi. Ve světle pravdy se vám ukáže, když aplikujete tu koncepci v konkrétní situaci. Tam se ukáže ve světle pravdy. Základy, principy nějakých. Ale ty základy se vám nemůžou ukázat ve světle pravdy. Ty základy jsou obsaženy. Jak jste to sám přece dneska ještě říkal, že chcete najít ty pozice, na kterých stojí ten Patočka. No tak ty pozice jsou obsaženy v tom textu. Ale pokud se ukáže, že opravdu on na těch pozicích stojí a že to není nějaký eklectik, který skáže z jedné pozice na druhou. A pak je v tom opravdu Galimatiář. Já myslím, že lidře se musí člověk představit o tom, že ty pozice on drží během svého spisu a pak můžeme na těch konkrétních věcech ukázat a pak ty konkrétní věci tam můžeme ukázat v té světle pravdy. Tak to možná udíkejště, jestli jsem to řekl předtím. Já nevím jestli, ale ne, že když se třeba, třeba ve vrchce ilustrativně, třeba Marxismus, tak tam se vytkne nějaký základní koncepce a pokud se snažíme aplikovat, tak ukamžitě narazíme, teda alespoň já. Jako v některých teda případech. Když teda takový ty víc zásadní věty, že to bytí učuje to vědomí nebo některý takový opravdu zásadní myšlenky toho. Takže když se chytneme tohohle z toho a teď se teda budeme snažit nějakým způsobem aplikovat na tu skutečnost, jestli teda opravdu do jaké míry jsem já oblivňováním bytím a tak dále, do jaké míry teda tady funguje nebo oblivňuje teda, když jen tam je problém těch porů, ale... Když se provádí... Moment, počkejte, nezapomeňte to, ale mě teď není docela jasný, vy máte dojem, že se to tam ukáže velmi jasně a vrzy a snadno? Neříkám, že jasně, jako ale zavětřit člověk. Já teda ospořil sebě, teda jsem zavětřil, ať jsem se snažil nalézt, nalézt, jako zvláště třeba dříve nebo něco, jako to prostě nalézt tomuto nejlepší, ale prostě člověk tě nechtěj, jako narážem, no. Že ho tam... Nebo na vlastní rozpornost, jo myslím. No, no, no, no. No, tak já jsem myslel, že jste neříkal o vlastní rozpornost tím, že jste ukázal spíš na to, že v konkrétních situacích je to v napětí se skutečností. No, že to je prostě, že to je v té rozpornosti. Jo, pardon, pardon. No, že to je v rozporu, no, s tou skutečností. No, já říkal jsem si o napětí, že to je jakoby v souladu. Ne? To napětí, to je... Aby se dalo hovorit o tom, že ta koncepce je pravdivá, no, tak by tam neměla vytvářet napětí, teda. Když teda budeme používat slovíčka napětí, nebo jinými slovy, teda, aby byla pravdivá, tak by teda neměla být rozpornost a pokud teda tam nějaký to napětí vykazuje, no, tak to z toho vyplývá, že jo, že asi teda pravdivá není, že jo. První, co člověk, zvláště když ten je fundovaný, tak nejdřív cítí, nebo nejdřív teda větří, že jo, jinými slovy, to určitý napětí, a teprve potom třeba časem je schopen to nějakým způsobem, třeba vysvětlit, že jo, vyšplňovat, třeba o sobě, nebo tak, že jo. Já se včátku nevěděl pořádně, v čem to je, nebo tak, netroufám se, že to teď vědím, ale, že, že takový ty základní myšlenky, že jo, že... No, ale to chci říct, že to je bez toho, že bys chápal, co ty pojmy v ní znamenají, a že bys ty pojmy používal tak, jak... Ne, ty pojmy se v tom anarchismu využívají problematicky, jako hodně, ale tak nějak... Když to čteš, že jo, tak ty pojmy si nějakým způsobem, jako už vykládáš v místém kontextu, že jo, pokud si to budeš vykládat ve svém, že, tak pak opravdu, jako může dojít, může dojít k rozporu se skutečností. Ale teď je otázka, jestli já to budu vykládat celé s těmi pojmy v tom jejich kontextu, jo, a srovnávat to tedy se skutečností, tak je pak otázka, jo, pak to může být stejně tak v rozporu, jako to bylo předtím, že jo, ale tak to nemusí být v rozporu, stejně tak v tom prvním případě to může, ale nemusí být v rozporu se skutečností. Jasně, no, tak se to představí jinak, třeba ten problém konkrétní, no, v té předmluvě, v tom historickém materialismu říká, že člověk vstupuje prostě jako nezávisle, prostě vstupuje do těch výrobních nějakých vztahů, jako které jsou teda zcela na něm nezávislé, že one musí žádným případě nemůžou nějakou, jako ovlivnit, nebo tak, že prostě do nich jako vstupuje zcela, vlastně bez svých nějakých, jako vlastní, jako hůl, nebo tak, jo. Teď tohleto, když člověk podrobí nějakýmu, teda, nebo konfrontuje to s tou skutečností, tak se to takhle jasně, prostě mě to prostě takhle jasně jako nepřišlo, no, že by prostě tady byly nějaké vztahy, které bychom my, prostě úplně zoufalí, prostě teda, jakož prostě vstupovali, nebo tak, které by tady byly nezávisle na nás. Jo, to jsou ale, to jsou. Ne, ne, to jako, tím, prakticky mě možná asi neodpovídá, že jo, protože, já jsem jenom chtěl ukázat, ty prakticky, ty termíny, kterých oni tam používají, používáš stejným způsobem, jo, a teď ve střetnutí se skutečností ti to ukazuje rozpoř, že jo, ale já jsem mě ještě chtěl ukázat na to, že ty, ty termíny, no, tak to, to může být. Já tě rozumím, já tě rozumím, když já budu hrát vědomí v určitém kontextu. Jasně, no, tak je to jasný, no. To jo, to jo, no, já jsem že o těm řekl, vlastně řekl to z toho důvodu, že. Ne, ne, ne, tak jako, jo. Jo, kdy tam na tolik, tolik na to nejsejde, jo, kdy to je třeba jasnější, no. Je to, je to. Ale tak v podstatě jsme tady zaběhli někam důležitým. Jo, ale ještě, já se k tomu můžu říct, že právě to, kdy se provádí to promskávání, že, těch věd, že, tak právě v tom promskávání se taktéž ta věta může ukázat v tom kontextu toho dotyčného, tedy patočky, že. Stejně tak, jako se může ta věta ukázat v kontextu vašem, když hájíte své vlastní pozice, že. Může se ukázat třeba i, dejme tomu, v nějakém mén kontextu, že, pokud bych hájil nějaké pozice, že. A tak dále. Nevím, já bych se domníval, že je to asi takto, no. To je určitá dlouhá tradice filozofická, která tvrdí, že nejvlastnější doménou, nebo nejvlastnější sférou filozofie je rozhovor, dialog a nikoliv monolog, traktát, že. To jest, jestliže i filozof píše traktát, takže ho má psát v ústavičném rozhovoru. A ne jako v soukání jedné myšlenky, teda, až do celého systému. Myslím, že ta tradice má oprávnění, je úležitá, říká něco, na co nelze bez nebezpečí a bez rizika zapomínat. To taky náleží k tomu, že filozofie je dějinné myšlení a nikoliv, že každá doba má svou filozofii. Prostě to platí jenom do jisté míry a daleko důležitější, že každá filozofie vyrůstá ze svých předchůdců a má si toho být vědoma. Když si toho není vědoma, je to její zatížení, chyba. A co z toho teda vyplývá, když čteme text druhého filozofa, tak jsme v nebezpečí jakési filozofické schizofrenie, což je metaphoricky řečeno pouze, když se úplně odevzdáme a začneme proníkat do toho textu tak, že aspoň metodicky, jenom protočtení, se vzdáme svých vlastních pozic. To je někdy doporučovaná metoda. Některé filozofové to vyžadují. Konkrétně Heidegger nashvál, předělával si texty, který publikoval tak, aby donutil čtenáře buď toho nechat, anebo to všechno zblajznout. To je jasně vidět na jeho způsobu čtení a zejména je to krásně vyvstane vysrovnání s těmi textami jeho přednášek, které jsou dělané jinak. Profesor, který od katedry přednáší, nemůže dost dobře zůstat jen ve funkci monologu přednášejícího jediného aktéra a vždycky, ať chce nebo nechce, nějakým způsobem interaguje s posluhačstvem. Takže přednáška na rozdíl od psaní traktátu je vždycky rozhovor. Psaní traktátu by mělo být rozhovor, ale nemusí být. No a po mém soudu, já teď nevím, který filozof tohleto řekl, já to budu muset najít, mě to vypadlo z hlavy, strašně se mi to líbí, když se má zjistit, jestli student porozuměl nějaké knize nebo nějaké přednášce, myšlence, tak prostě se to pozná na tom, jestli to dovede vyložit svými slovy, ze svého stanoviska. Když to jenom zopakuje, reprodukuje, tak není žádná kontrola, jestli rozumí nebo nerozumí odčud. To je prostě možné zreprodukovat a nevědět odcuda. Tohle to myslím, že platí i pro čtení knihy, když není žádná kontrola od někuď a nějakej dohled a zjišťování, že člověk musí mít dojem, že pochopil Heideggera, když to řekne neheideggrovsky. Kdežto všechny ty takového deklamování, recitování heideggrovských formulí je zásadně nepřesvědčivé a dokonce naopak je svědectvím, je dokladem toho, že tam chybí to nejskutečnější porozumí, pochopí. Taky Heidegger je ujíždějící, to jsem vám říkal, když jsme kdysi podrobně jsme četli a překládali von Weiss der Wahrheit, že z toho potom vzešel ten němcův překlad, který vyšel ve Vahach, respektive vyšel už ve Výšehradě, ale bylo to původně měněno ve Vahach, tak jsme měli k tomu text Válence a Bímla, těchto dvou profesorů, žáků Heideggerových, který k tomu napsali komentář, který je prakticky tak dlouhý, jako ta Heideggerová studie von Weiss der Wahrheit. Kdykoliv jsme přišli k místům, kde jsme nemohli pochopit, tak obrátili jsme se k tomu komentářu a jsme tam našli, že to tam je citované a nevyložené. Do jisté míry je to poctivost, ale na druhé straně je to neuspokojí, protože právě tam je zapotřebí. Už od dobu vydávání aristotelských spisů v arabštině se ujal takový způsob komentářů pod čarou nebo po straně, kde ten, kdo to přepisuje, kdo to dává k dispozici študentů, tam svým komentářem upřesňuje některé věci, klade otázky, které nebyly kladeny v tom původním textu. Takže vznikají nové problémy, vzniká novej pohled na věc. Tento typ komentáře se zaběhla je správnej. Má poukázat na to, že něco je nejasné. Když se místo toho poukazu na nejasnost a rozvedení toho problému tak, že to buď znamená tohle nebo tohle, co znamená, když to znamená tohle, tak vede to támhle, co támhle, to vede zase jinak. Když se tohle to neudělá a jenom se to ocituje, tak se vlastně umožňuje méně pozorným čtenářům, aby přeskočili strašně důležité věci. Takže buď ten komentář napsat a nebo když napsat, tak tam napsat všech a nepřejít nic. Když nevím, tak napsat, že tam je tahle nejasnost a nevíme. A je to tam potřeba dát. To je ta pravá úcta nebo respekt tomu autorovi nebo poctivost taky v rédlých krajích, že se přizná, co je nejasné. Po té stráce je jediná možnost, že si každej komentující zachová nějaké své pozice. Z nichž to není dost dobře možné jenom přejímat ten myšlenkový svět toho vykládaného, interpretovaného, chápaného autora a nenechat si žádný odstup o to. Menej o sedm hodin, ale jenom chtěl bych říct, že s váma plně souhlasím, ale na to, abych já mohl se vůči tomu textu nějakým způsobem postavit, abych tomu Heideggerovi po straně mohl napsat svůj výklad, tak já nejdříve musím pochopit, co on sám čeká. Je potřeba Heideggera přečíst, to je pravda. Já s tím souhlasím, je otázka, co čtu, když ten odstup nemám. Spíš doporučuji, já mám takový dojem, že asi ten způsob, který tady vnucuju, že je moc pudivý, jsou jistě esteticky příjatelnější cesty. A já spíš mám takový dojem, že čas od času musím se omluvit nebo nějak ospravedlnit z toho, že to je takovéhle sekání, rozsekávání textu na cimpr-campr. Je to jedna z možností, jistě ne jediná, ale po mém soudu není nesmyslná. My bychom prakticky měli už k tomu textu přistoupit tak, že bychom měli rozumět, co ten Patočka chtěl říct, a teď už bychom měli pouze hájit ty pozice. Celý problém, já myslel, že ten text budeme mít v ruce dřív, celý problém je ten, že se nemůžeme vracet, upozorňovat na to, co je v tom původním textu, abychom vždy mohli číst to. A až to přečtem, pak je potřeba už znát, co tam je v tom doslovu. A zapředpokladu, že jestli máme celou tu knížku, tak jak ten původní text, tak ten doslov po 33 letech, tak potom, když to budeme číst, tak to budeme číst teprve a žádně. Žádný filozofický text neleze číst na poprvé z jedný vody. Tam se můžete jen orientovat v první čtení, jestli to stojí za to číst víckrát a nebo ne.

====================
s2.flac
====================
Odemčenost bytí vůbec by byla předpokladem, tedy pochopení odemčenosti bytí vůbec by byla předpokladem pochopení bytí soucna. Bytí jednotlivého soucna bychom nemohli chápat bez vztahu odemčenosti bytí vůči smyslu vůbec. Bytí vůbec vůči smyslu vůbec. Pak by bylo možno odmítnout to, že je to odemčenost bytí vůči svému vlastnímu smyslu. Pak by to byla odemčenost bytí soucna ke smyslu bytí vůbec. V žádném případě potvrďte, že v žádném případě ta odemčenost nemůže být odemčenost věcí. V žádném případě potvrďte, že v žádném případě ta odemčenost nemůže být odemčenost věcí. V žádném případě potvrďte, že v žádném případě ta odemčenost nemůže být odemčenost věcí. V žádném případě potvrďte, že v žádném případě ta odemčenost nemůže být odemčenost věcí. V žádném případě potvrďte, že v žádném případě ta odemčenost nemůže být odemčenost věcí. a smysl bytí současný. Ale je důležitý to, že se otevírá bytí, nebo odeříká se bytí kvůli něčemu. Odeříká se kvůli smyslu. Ano? Jestli to jsi správný. Kvůli, zase není jasný proč. Co to je kvůli? Otevírá se vůči nebo pro? Nebo, co tady je? Tady je pro. Otevírá se pro smysl. Jakoby by ten smysl byl zavřenej, zamčenej, a to bytí se vůči němu odmykalo. Ne, to bytí je zamčené, a to se odevírá pro smysl. Ten smysl je uzamčen. No, to bytí je zamčené, ano, správně. A odmykalo se vůči tomu bytí. Z které strany je kdo zamčenej, je vždycky problém. No, ale je to tak. Prostě byl by zámek mezi bytím a smyslem a prostě to bytí se odmyká pro ten smysl. Takže přestane byt. A aby došlo ovšem k tomu otevření, na to nestačí ani bytí, ani smysl, vůbec k tomu je potřeba dál sign, který se otevře vůči bytí a jeho smyslu. Tak to je teda, pokud vymuhají regresii, je to taky takové patočky, to je pravděpodobné, ale není to docela jisté. No, a vy jste říkali, že chcete skončit, jo, už tam jste nic neměli. Dobře. Ještě nějaké poznánky, prosím vás. Vrátíme se k tomu zřejmě teda příště, pokud možno teda ještě, když vás to bude aspoň trošku bavit, tak se ještě k tomu vrátte a příště to. A teď ještě máte vy poznánky k tomu nějaký, tomuhle vodílku, ne? A tedy teď bychom se mohli vrátit k tomu minulému, jak jsme si říkali. Na začátek jsme rozhodli, jestli začneme ještě nejdřív tím, co jsme minulé tady dělali a o čem jsme se dlouho zahádali a neboj se, to necháme na to. A dobře, že jsme to nezačali, protože se obávám, že bych na vás bývalo nevyšlo a ten problém by tady nenastal. No, tak ten minulej problém, ten otevřel Honza, když prostě řekl, no prostě je to přece úplně nevědětní, že tady jsou vymenované tři druhy souce, nebo tři druhy složky, složek souce, soucná. No a teď tam toho, mě to, jak jsi, ještě jsem si schválně díval do svojich poznámek, já to tam jakš takš, jako taky obsažený mám, ale nikdy jsem to nechápal tak, jako že by to bylo vypočtení tří, jo, spíš tak jako na mátkou nějaký boukazy. A bylo mi to jako, měl jsem k tomu nějaké výhrady a myslel jsem si, že to není tak strašně důležitý v tom a tak, a prostě nevěnoval jsem tomu dost pozornosti. Toto, že Honza tohleto minulé, jak jsi tak vykrojil z toho kontextu, tak nás donutilo, mě taky donutilo o tom uvažovat blíž. A teď jsem tam najednou z tohohle hlediska uviděl nejvážnější problémy a přestupky, tak říkám, které mě unikly. Protože jsem to nebral dost přísně v tom smyslu, jak pak ukázal Honza. Čili já v zásadě přijmu to, jak tady Honza říkal, to, že tam je výčet, tak tří jsou cenné, tří typů jsou cenné. A to abstraktní předmětnosti, reality v objektovém smyslu a objekty přirozeného světa. To je teda to, s čím přišel minulé Honza. No a teď bych měl z tohoto hlediska, abych měl teď tyto připomínky nebo komentáře. Zaprdele. Když mluvíme o abstraktních předmětnostech, tak zřejmě má patočka na mysli to, čemu jsme říkali intencionální objekty, respektive co Husserl teda, ale nechme Husserla, že jak my jsme si tady vyvezli intencionální předměty. Tak první problém je v tom, že se mluví o tom, že to jsou abstraktní předmětnosti. Můžeme vůbec mluvit o abstraktnosti u intenciálních předmětů? Nemůžeme. A to proto, že intenciální předměty takové jako jsou a žádná abstraktnost u nich není. Ony jsou naprosto tím běžným způsobem konkrétní. Nikoliv, jak my říkáme, konkrétní, že tam jsou dvě stránky. To nejsou. Tam jsou právě jen rysy předmětnosti. V tom smyslu konkrétní nejsou od konkrét scény. Ale jsou tedy jedineční. Když řekneme obecný trojuhelník, tak obecný trojuhelník je naprosto individuální jedinečná záležitost, nezaměnitelná se žádnou jinou. Tam na ní žádná abstraktnost není. Tam na tom nic obecnýho není. To je jedineční. O abstraktnosti či obecnosti můžeme pouze mluvit u pojmu. A ne u intenciálního předmětu. Čili už to, že se říká abstraktní předmětnost, je v rozporu, protože předmětnost nemůže být abstraktní. Abstraktní může být pouze pojem. No, možná povím ještě. Mně to taky nějaký moc rychlý, a to si ho teda jako sejmu, ale jako svými vlastními... Předpoklad je tady intenciální předmět. Ledaže, dobře, myslím, něco jiného. Pak teda, prosím. Ale pak, co to je teda ta předmětnost? Jaká je jiná než intenciální? Už tedy, když říkáme předměty, říkáme předmětnost. Ano, dobře. To ovšem tady není výjimkou. Ještě je to tam někde. Například praktické předmětnosti, to jsou objekty přirozeného světa. Tam předmětnost a objekt je stotožně. Čili argument vyvrácený. Potom mě zatěžuje to abstraktní, mě zatěžuje, jak si to tím... Co ty? Protože vychází z toho, co se obecně mýlí. A co se obecně mýlí? Že totiž z nějakých konkrétních věcí můžeš abstrahovat nějakou... Co? Pojem. Což je blbost samozřejmě, ale můžeš si to myslet. Myslím, že si to nemyslel, protože to je empiristický předsudek tohle, že z věcí můžu abstrahovat pojem. To je nonsens. Ale to je jedno. Patočka se to nemyslí. Patočka není v této tradici. To já myslím, že ne. Ale i kdyby, tak můžu abstrahovat pojem a nemůžu abstrahovat předmět. Nebo předmětnost. Vůbec jeho spojení abstraktní předmětnosti je kontradikce. Jo. Že to je nonsens. Můžeš mu přeci vyklíkat chybu v implikacích, ale to není v tom, že není schopen... Terminologie je tohle. To je kontradikce adjektívů. No jistě. To je jako kdyby mluvili o okulatým čtvrci. No ale jak to, proč bych nemohl? Když někdo mluví o okulatým čtvrci, no tak respekt sem a respektám. Prostě okulatý čtvrc je nonsens. Já nechápu, jak jinak by se dalo interpretovat abstraktní předmětnost jako intenciální předmět, který je rozdílnej od pojmu a rozdílnej od reálního předmětu. A tomu jsi vytýkal co? A tomu jsem vytýkal to, že intenciální předmět nemůže být abstraktní, je vždy jedinečný, individuální. Je to skratka, nepřípustná skratka, jsou to intenciální předmětnosti, k nimi se dospívá za pomoci, jsou to konstrukce, k nimi se dospívá za pomoci abstraktních pojmů, což je zase nonsens, jiné pojmy než abstraktní nejsou. Žádný konkrétní pojem není. Když si vezmete intenciální předmět čitlet, tak ten intenciální předmět by se mohlo říct, že je vyabstrahován z konkrétní... Není. A vyabstrahování je věc, která se týká logiky a tudíž patří k pojmům a soudům. Já jsem se právě vědomil, že když hovoří o abstraktní předmětnosti, tak je to tenhle druh abstrakce. Pokud by mluvil o pojimech, myslel abstraktníma předmětnost na pojmy, no tak co znamená, že lokalizace pojmů na určitém místě jediného objektiva, čo se nemá smysl? Co to je? Protože neexistují někde... Ano, nevzajím někde lokalizovat, to je v pořádku. No a jsou pojmy soucná? Což je zase druhý ten, můžu majit další námětka, bude, že intenciální předměty jsou soucná. Takže to je vlastně tady, teď používám argumentu, který... A je to prostě, můžeme říct, že o pojmech nejsou soucná? Nemůžeme. A můžeme říct, že intenciální předměty jsou soucná? To taky nemůžeme. Můžeme... Tady se nám říká, že třeba o obecném tréhovníku nemůžeme říct, kde je a kdy je. Že to nedává smysl. Ale můžeme mluvit o tom, že je, to dává smysl. No, jistým způsobem je, že? Co? No, říkám, ale jistým způsobem. Co to je jistým způsobem? No, že o něm vypovídáme. Buď je nebo není, ne? Že o něm vypovídáme, že? O něm vypovídáme, prosím. Ale je? Je to soucná? Já můžu vypovídat, kde jaký máš karáď, že? No, je jako intencionální předmět. Je? Z toho, že jsi měl říct, že je v abstraktu někde, že jo? Z toho, z toho, ale... Nikoli v abstraktu, nebo nejde? Já jsem to neřekl vážně. Chtěl jsem říct tohle. Není to abstraktní zde chápano, teda jako ve smyslu, že to prostě není reální, akorát, že jo, když se tady říká, že abstraktní předmětnost, že to teda je jako něco, co teda není, že jo? Opak konkrétní. No, jasně, no. Jako, že se tady chápaný, ale jako opak... A to je jistě něco? Ano, takhle. To je ten pojm. To je intencionální předmět taky, že? No, prostě... Je to reální? Nemůžu abstrahovat skutečnost, můžu abstrahovat pouze pojmy. Rozdělit pojmy do nějakých hierarchií od nejkonkrétnějších až po nejabstraktnějších, že? Ale podívej se, jako v gramatice se to třeba dělá, že jo? Tam se to dokonce i tak jmenuješ, protože jsi, no... Jsou takzvané abstraktní koncovky, které jsou ta dost, jo? Když je něco blbé, tak to je jako, jo? A pak blbost je už jako... A to je přímo ty koncovky, co se říká gramatičně. To je možný, no, ale to není argument. To jsou blázní ty věci, že? Na uměji mluvit, když si přeštěte kterýkoliv... Koukněte se do jakékoliv skvělého vysokoškolského učenice z jakéhokoliv oboru a uvidíte tam nehoráznosti šílený. To není argument. Na uměji myslet. Ale filozof nemůže mít kvordlicet bojový, no nechcet jovový, že? Co je dovoleno nějakýmu bojovi filologovi, není dovoleno filozofu Petročkovi. No dobře. Když bychom teda překustili, že ty abstraktní předmětnosti mohou být opakem jako konkrétních věcí, jo? Takže by ty abstraktní předmětnosti se chápali jako intencionální předměty. Tak chtěl jsem se zvát, v čem vidíte nejasnost, kde je ta nejasnost v tom, že hovoří o lokalizaci na určité místě jediného objektivního času, že to nemá pro ně smysl. To je právě to rozlišení, že on ty konkrétní věci chápe, říká, že jsou ty reality v tom objektovém smyslu a ty jsou umístěny v tom objektivním, v tom jediném objektivním čase. Já bych, naopak, podle něj, dál nejdříve tu větu o těch realitách v objektovém smyslu, jo? A pak bych použil ty abstraktní předmětnosti, aby bylo vidět, že to je vymezení v určitom jediném objektivním času. On obě dvě, ty předmětnosti, tu abstraktní a ty reálné, vztahuje k jednomu jedinému objektivnímu času a ukazuje, že ty jedny v něm nelze umístit, ještě ty druhé v něm jsou umístěny, že? No. Tak se domnívám, tak bych chápal tohleto dvojí rozlišení, že? No to by znamenalo všem teda opravdu, že je řeč o intenciálních předmětech, protože co my mluvíme o pojmech, že? Pojem je součást myšlení. Myšlení je proces. Myšlení probíhá, i myšlení v pojmech, probíhá v čase. Čili, že nemá smysl lokalizace na určité místění, nebo pění přesud. To se nestahuje na pojem, protože pojem musí být aplikován v určitém okamžiku v kontextu, kdy to dává smysl, že jo? To nemůže být jakýkoliv okamžik. Vlastně, když jsme se vhádali teď o tom, co to je implikace, že? No tak jsme používali pojmu. No není možný najednou ten pojem zařadit někam do jiného kontextu. Prostě to mělo smysl jenom v té hádce. Čili říkat, že pojem nedává smysl, jeho lokalizace určité místěnost, naopak to dává smysl. Jedině ta lokalizace, jinak to jako pojem, smysl nedává. Pojem prostě sám o sobě, prostě bez souvislosti, je nonsense. Takže nepochybněte o ty intenciální předměty. Jedině intenciální předměty jsou mimočas a prostor. A pokud by se Patočka nevracel k starýmu Platónovi, a za těma intenciálníma předmětama neviděl ještě nějaké ideální reality, ideální skutečnosti, ideálné skutečnosti lépe, no tak pak už teda není žádná jiná možnost. Proč bych ale mluvil od abstraktních, když by šlo o Platónovy ideje, to už vůbec nedává smysl, protože Platón nikdy neříkal, že jeho ideje jsou abstraktní. To jsou naopak naprostá konkréta, to jsou konkrétní soumyslná, věčná. No tak zřejmě zbývají intenciální předměty, ale o intenciálních předmětech tvrdím, že se nedá říct, že jsou abstraktní. Můžeme pochopit, co tím myslel, ale je to teda neúnosný. To je tak, jako když někdo napovedl mluvit, že vy střídněte si děti kvůli tým štverec a bude tím myslet, že to je štverec, který má zaoblený rohy. No ale řek blbost. Mohl myslet něco, ale byl řek blbost. Tedy říct abstraktní předmětnost a mít na mysli intenciální předmět a nevím, co jinýho by mohl mít na mysli, je teda prostě neúnosný. To předpokládám, že to je teda opravované. A jdeme ž dál. Můžete dlužbetem poznámky, abychom se dostali. Nebylo by dobře rozsvítit, už tam nevidíte asi, ne? Pak mám ještě druhou námídku proti tomu, že jestli, že teda je řešit o intenciálních předmětech, takže teda po mým soudu mám se mluvit o součno. Čím se vyznačuje součno? Že jest. Můžeme říct o intenciálním předmětu, že jest. Já jsem přesvědčený, že není. Protože to je to, pochopitelně teda je otázka, jak vyměříme to, co jest. Ale tedy, poněvadž intenciální předmět může být cokoliv, například kentaur, tak budeme říkat, že kentaur jest? Kentaur jako skutečnost není, a kentaur jako intenciální předmět jest? Když bych připustil, že židla jako intenciální předmět jest, tak musím připustit i to, že kentaur jako intenciální předmět jest. No. No, čili to je to trošku... A nadměr jest třeba kulatej čtverec? Stejně jako ten kentaur. Taky. Přičemž ten ani nemůže být. Ano. Kulatej čtverec fakticky je nonsense. Ale tak jako kentaur jest. To je čili logická nemožnost. No a potom další nicota. Jest? No, zase. Pak je to všem soucno. A není to nicota. Takže když to takhle budeme brát, tak teď jsme čudu velmi brzo. Po mém soudu, intenciální předměty nejsou soucna. Nejde. To nejde. No, takže jdeme dál. Reality v objektovém smyslu jsou umístěny v objektivním čase pro všechny věci společné. Já si to objektivní čas nechávám až na teď. Takže bychom řekli, že intenciální předměty nejsou soucna, ale abychom to vymezili, že určitě jsou soucna, která jsou. Jak to teda říct? Že jsou stejně tak, jak jsou ty skutečné předměty. Že abychom si to nechali otevřené, což by nevadilo. Ale musíme to vymezit určitě skutečným předmětům. Co to je jest? Zmíníme tu... Mám do toho skáčku, že se to dá pomoct tím, že si řekneme, kental je co si představitelná v rámci toho intenciálního předmětu. Se nám něco vybaví, ale pod tím bojověkulatej čtverec se mi nevybaví nic, co snažím jakkoliv. To znamená, že tím možností toho vybavení si tý věci. Ta nicota zrovna pod tím si rovněž nic nepředstavujeme. Od tý se dá říct, že neje zrovna v rámci těch intenciálních předmětů, tak bojověkulatý čtverec taky úplně zcela není. Ale ten kental jako intenciální předmět může být, protože si člověk v nějakou obludu si v něco představí, že je to samozřejmě takový mělký, ale takhle se to představí. Napak můžeme říct, že jest ta představa, ale nemůžeme říct, že jest ten kental. No ne, že jest se skutečností, to já neříkám. Já říkám, že jest ten kental, jest jako ten intenciální předmět, ale co pak se dá mluvit o tý nicotě jako o nějakým intenciálním předmětu? Můžeme to rozlišit jak bychom řekli rozdíl zatím mezi intenciálním předmětem a skutečným předmětem. Zdá ještě potom v těch intenciálních předmětech jsou takové předměty, které odpovídají buď skutečnému předmětu nebo reprezentují nějaké skutečné předměty, anebo tam jsou intenciální předměty, které my si lze ještě něco představit, anebo vůbec ne. To už je další otázka. To první rozlišení si myslím, že jsme chtěli provést na té rovině těch skutečných a intenciálních předmětů. Jak to říct, že ty intenciální předměty jsou jinak než skutečné předměty? Jo, to by to šlo. Já jsem říkal, že se to dá k tomu původ s tím, že pokud si ten předmět můžeme ještě představit přátou kentaura nebo cokoliv jinýho, tak se o tom ještě dá říct, že na úrovni těch intenciálních předmětů to taky jest. Ale pokud si ten kulatej trojuhelník ani ničem neodpovídá, tak u něj se vlastně nedá říct vůbec, že to prostě jenom spojil si dvě slova akorát, ale není to něco, co by se spod těho představit. Tudíž to opravdu nejest. Takhle jsem to myslel, že to je opravdu kontradikč. Vím, že není ani kulatej trojuhelník, není intenciální předměta. V svou podstatě, jo. Já bych s tím souhlasil, že teda kulatej trojuhelník není intenciální předmět. Souhlasil. Ovšem nesouhlasil bych, že podobně jste dostal na to nicotu. Protože to je strašně konkrétní záležitost. Ono, když se řekne nicota, ale to se v konkrétních kontextech se to ukazuje jako nula. Prostě když máte tolik a tolik peněz a tolik a tolik dluhů a náhodou se to kreje a vy zaplatíte své dluhy, no tak nemáte nic na to. To není v obtížení si představit. Co to je to nic, co máte? Já jsem to spíš myslel, že jak bych se o tom vyjádřil, že jak bych měl o nicotě jakýmkoli způsobem myslet, tak už nebych s tím věděl nicotu. Takže je to opravdu, co si nemyslíte, co teda není no. Myslet se to přece může. Matematika s tím furt pracuje. No to jistě, matematika už asi pracuje s ničím jiným. No jistě, že to je, ale nicméně to je to nic. Prostě nula je, pokud není za nějakým číslem, tak znamená nic. Nicota už je taková jako ontologizace určitá, což je právě blbost, poněvadž právě na tom nic předmětného není atd. No ale v každém případě nelze ontologizovat nicotu, protože tím bychom udělali, že jest. Ontologizace je právě poukaz k tomu, že jest. Že nicota nemůže být. No ale po mém soudu teda jako intenciální předmět tady je. Nepochybuji. Nic nelze vyslovit. My to můžeme tematizovat, nejenom vyslovit. Můžeme vyslet i 4, ale nemůžeme ho vyslet. No, ale já chcete vyslet nic. Velmi snadno. 4 minus 4 je nic. 4 minus 4 je nic. To je otázka, jestli teda měním nic. No, měním nic. Ve vztahu k tomu, že je to nic něčeho. Ale když se řekne, že je to něco víc všeho, to je těžký. Dá se to říct, že 4 bešitečně je nicota? To už tam, myslím, že by se tím ničil. To se dýká všeho. Je nicota 4. Pokud jsme v říši 4, tak je to nicota 4. Když řekneme nicota, pak se to týká všeho, nejenom te 4. Nebo tak čísel. Ale to je jenom, v tom už je obsaženo, co si právě ta ontologizace, ke které se vzpíráme. No, prostu souhlasím. Ale je to mínitelné. Nic je mínitelné. Ano, kde ta drablata ukazuje, že na to dvojí ne. Je tak jenom popřední, že to není něco. A pak ontologicky něco protikladného vůči soucnu. To, co vůbec není. A když teď začneme hovořit o tom, co vůbec není, tak už to tematizujeme. Hovoříme o něčem konkrétním. První, co mi napadl, jak jste řekl, Sofista, tak jsem si vzpomněl na Gorgiru, ty jeho zásadní takové tři věty, že nic není. To je jeho zásada filozofická. Nic není. Tak má to dál smysl? Jenom, že s tím nesouhlasíme, ale nic není. A kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. A kdybychom to poznali, nemůžeme to sdělit. A první je, nic není. To je teze. A to není nesmyslená teze. To je teze, která dává smysl. Tam je skutečně nic tematizováno. No a ta druhá věc? Zůstal jsem těch realit objektovat smyslu. Ano. Ty jsou naopak na rozdíl od abstraktních předmětností jsou lokalizovatelné v rámci jediného objektivního času. Společného. Pro všechny. Co to je realita v objektovém smyslu? Je evidentní, že tím nemyslí realitu vůbec. Protože pak mluví o objektech přirozeného světa. Čili reálnostech přirozeného světa. Věcech přirozeného světa. Tam je úraz na to objektový smysl. Objektový smysl v zadaných okolností to dává smysl zase jenom v tom, že je to realita, která je nějakým způsobem spjatá, úzce spjatá s tou naší objektivací nebo objektivizací. S tím přístupem, který zpředmětňuje. Teď vzniká otázka. Realita v objektovém smyslu je tedy realita nahlížená předmětně. Takže se z ní jeví jenom to, co je předmětní a naopak odpadne z ní to, co není předmětní. Čili je to redukovaná realita. Je to nějaká korumpovaná realita. A nebo se tím myslí, že ta realita jako taková je objektová. Vůbec žádná skutečná nebude objektová. Já tam strkám furt tyto skuteční, protože zjevně to je to, co Patočka nám z toho vůbec vymítil. Já to proto tam strkám furt. Aby bylo jasné. Tedy dalo by se říct takhle. Když říká, že ty reality v objektovém smyslu jsou umístitelné v objektivní čase, tak dvojím způsobem tady tematizuje tu objektivizaci nebo objektivaci. Jednak je tady objektivní čas, který je myšlenkovou konstrukcí a tedy je objektivací produktem objektivace. Jednak tu jsou reality v objektovém smyslu jsou rovněž výsledkem objektivace. Vzniká otázka, jestli objektivace v obou těchto případech je tatáž nebo analogická. Nebo jestli je to objektivace úplně jiná. Na rozdíl od intencionálních předmětů, o kterých byla řeč předtím, už nejsou objektové reality pouhými fikcemi, pouhými konstrukcemi, myšlenkovými, nejbrž jsou to jistým způsobem reformované nebo redukované skutečnosti. To je skutečnosti transformované v reálné objekty. V reality objektového smyslu. Teď bych měl, já mám avizovaný, to je asi chlapika, který má přijít a zase bude. Já bych vás prosil, jestli je to volný, já s ním chvíli pohovořím a že byste si zakoušeli chvíli vedle. V případě, že to je. Nezvolte se na mě, já ho neobjednám, jsem si to dověděl až teprve dneska. Můžeme se přesunout k tobě? Ne, ne, tak je něco jiného. Tedyže jsou to jistým způsobem deformované, redukované nebo v reálné objekty transformované skutečnosti. To znamená, že reálné objekty nebo ty reality v objektovém smyslu, že bychom to chopili tak, že v nich zůstává něco z povahy samotných skutečností, ale jsou to skutečnosti, jež se jeví z určité perspektývy. Totiž právě z perspektývy toho z předmětňujícího přístupu, z předmětňujícího myšlení. Takže ale nemůžeme mluvit o realitách v tradičním smyslu. To pak nejsou reality ve smyslu těch skutečností samejch, protože jsou to skutečnosti určitým způsobem předznamenaný nebo určitým způsobem adaptovaný, uchopený. A co je řečeno v tom? Reality v objektovém smyslu. To není dobře řečeno, to je nedobře řečeno, protože co to je v objektovém smyslu? To je poprvně, kdy se slovo objektový tam vyskytluje, ale nevíme, co to je. Tedy v jejich pozadí, tak to interpretuju, s čímž by Patočka nesouhlasil předem, říkám, v jejich pozadí je vždycky nějaká věc, nějaká skutečnost, ale v důsledku objektivace tu nemáme před sebou tu věc, máme jenom jakýsi aspekt té věci. Pokud chceme trvat na předznameném vymezení, pak ani to, čemu Patočka říká reality v objektovém smyslu, nemůžeme považovat na to, co jsou soucna neboť nejsou ničím samostatním bez onoho redukujícího reformujícího přístupu. To jsou aspekty soucna a nikoli soucna. Snad bychom mohli mluvit o průmětu příslušných intencionálních objektů do skutečnosti samé, neboť místo skutečnosti vidíme jen to, co propouští našeho předmětného myšlení a zůstává úkolem podrobnějšího přešetření, jak mohou takto redukované objektové reality mít časový karakter. To je teda nejasné. Jestliže to je deformace v důsedku projekce intenciálních předmětů, intenciálních objektů, které jsou nečasové, tak jak můžou mít ty reality v objektovém smyslu časový karakter. To je otevřené. Nicméně už to, že jsou lokalizovatelné v objektivním čase, který sám je pouhou objektivací, pouhou konstrukcí, ukazuje na řešení, že to s tou časovostí není tak vážný. To, že jsou lokalizovatelné v čase, ale v čase konstruovaných, znamená, že s časovostí nemusí mít nic společného. S tou skutečnou časovostí. A kdo se zatím mluví o skutečné časovosti? To se nikde nehovoří. To je celého mýho výkladu. Tak ještě poslední věc. Pak jsou objekty přirozeného světa. A objekty přirozeného světa, co to je jiného, než takzvané objekty, proč to mu říká objekty, nechápu, protože tam není žádná objektivace, aby tam mohly být objekty. To jsou skutečnosti, uvozovka v skutečnosti přirozeného světa. A to jsou tedy skutečnosti našeho Einveltu, našeho osvětí. Zase aspekty skutečností. Jak se nám to, či ono je mý, jak k tomu my připisujeme význam, jaký to má pro nás význam. Jsou to tak málo skutečnosti, jako můžeme mluvit o skutečnostech třeba ve vztahu jednotlivých zvířat v nějakém přírodním prostředí. Je to aspekt skutečností, ne skutečnost sama. Co to je ta skutečnost sama? Samozřejmě je velký problém, který je tady vytěsněnej, ten je vyhozený z toho. Ale to je problém. I když je to problém, tak je to problém. Nemůže se vypustit. Není to pa problém. Jako skutečnost? Ani interpretatelné jako intenciální předměty, ani jako realita v objektovém smyslu, ani jako objekt přirozeného světa. Míní to prostě nějaký apriorní? Žádný apriorní. Skutečnost. Tohle všechno jsou aspekty. A skutečnost je jako takovou, která se... Takhle můžete jí vykázat? No. Skutečnost se vykázala minulé, kvůli tomu to celé vzniklo. Když jsem se tázal, když jsem se tázal, to už jsme k tomu byli... No, já teď přesně nevím. Když jsem se tázal, jak to vypadá s časovostí, s prožitým časem psa. Života psa. Když pro mě je pes buď intencionální předmět. To není současné. Intencionální předmět, to není skutečně pes. Nebo je to realita v objektovém smyslu. To je, když ze psa udělám objekt, tak samozřejmě se vůbec nevztahuju k jeho časovosti. On je něčím pouze v mé časovosti. V mém čase. Jeho čas mě nezajímá. Je to jen v objektovém smyslu. A jako objekt, ten čas toho psa přede mnou není. A nebo je to posledně ten čas k... Rozumí se teda čas k tomu, abychom šli zběvenčit psa. Čas k tomu, aby pes byl připuštěn a měli jsme štěňat na fena. To je zase čas můj. A ne čas toho psa. Až o tom uvažu já. A teď já se tážu, kde je ten pes s tou svou vlastní časovostí. S tím svým prožívaným časem. Tam není nikde. Tam prostě... Dobře. Obáváš. Ale prostě tam není. Tam se mluví o vyšetřování způsobu bytí. A ukázal, že to neznamená nic, než vyšetřovat pro tu, kterou složku jsou cna, jaký časový charakter je jí vlastní. Jestliže jednou z složky jsou cna, je pes. A mluvím o to, abych chci vyšetřovat, jaký časový charakter je tomu psovi vlastní. Tak to nemůže být můj čas, anebož jeho čas. Ne? Je to otázka, jestli to opravdu je čas. Tady se mluví, že miníte toho psa jako objekt přirozeného světa teď. Ne, jako skutečnýho psa. Jako objekt přirozeného světa, samozřejmě. Pokud to bude objektem přirozeného psa, tak pro mě to není persně i objekt. Jak já vůbec mohu hovořit jako časový charakter?