C. D. Hardie: Background to Modern Thought (Fakultní práce č. [číslo chybí])
| raw | skeny ◆ referát, česky, vznik: květen 1949 ◆ poznámka: Referát pro seminář prof. dra J. B. Kozáka. Letní semestr 1948/49 [FF UK]
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
01.jpg
====================
11110 C.J. Hardie Background to Modern Thought Fahulten! Jonake Jonace c. 5 1949
01.jpg
====================
11110 C.J. Hardie Background to Modern Thought Fahulten! Jonake Jonace c. 5 1949
====================
02.jpg
====================
Ideordano ratum 1949. C. D. Hardie : BACKGROUND TO MODERN /Pozadí moderního Referát pro seminář prof.dra J.B.Kozáka. 1848/49. Lad. Hejdének. (letſ THOUGHT. myšlení./ C.A. Watts and Co., London 1947. /I.vyd./ Stran 174, cena 2/6 2/6 s. V edici The Thinker's Library, No.123. Úvodem. Jobsa Autor je profesorem pedagogiky /Professor of Education/; v jistém smyslu je jeho knížka určena k tomu, aby orientovala jedním směrem dnešní pedagogické snahy a aby stanovila jednotný cfl vší výchovy. Obech Uvedu (jej stručně obsah. Je stále jasnější, že cesta, po níž jde dnešní lidstvo, povede k jeho sebe zničení, nestale-li se něco drastického. Autor se však domnívávé, že lze zjednat nápravu reformou ideálů výchovy : je tomu něco přes sto let, kdy začalo být zřejme, že svět vstupuje do nové éry lidských dějin, totiž do období průmyslové civilisace založené na vědeckém poznáné. Věda se stala daleko nejdůležitější a nejvlivnější silou dnešního světa, a proto je třeba vytvořiti společnost, v níž lidé myslí a jednají v souhlasu s poučkami vědeckého myšlenf. Autor ovšem nevylučuje t.zv. etickou výchovu, ale chápe ji jako jakousi techniku sebeovládání a považuje ji za daleko méně důležitou než je výchova vědecká. Ta je jí nadřazena neboť celá přirozenost lidská se stala beze zbytku předmětem vědy. I domnívá se autor, že nápravu máme ve svých rukou: Taková reforma výchovy, kde vědecké myšlení bude mft posici, která mu právem náleží, a kde z morální výchovy bude odstraněno středověké nadpřirozené pozadí, představuje prostředek, jímž můžeme vytvořiti společnost, kde bude mít každý možnost uosáhnouti životní plnosti a bohatosti. /str.159/ To souvisí s tím, že C.D.Hardie vidí kořen všech těžkostí v tom, že průměrný člověk je dnes neschopen rozumět světu, v kterém žije, ani
02.jpg
====================
Ideordano ratum 1949. C. D. Hardie : BACKGROUND TO MODERN /Pozadí moderního Referát pro seminář prof.dra J.B.Kozáka. 1848/49. Lad. Hejdének. (letſ THOUGHT. myšlení./ C.A. Watts and Co., London 1947. /I.vyd./ Stran 174, cena 2/6 2/6 s. V edici The Thinker's Library, No.123. Úvodem. Jobsa Autor je profesorem pedagogiky /Professor of Education/; v jistém smyslu je jeho knížka určena k tomu, aby orientovala jedním směrem dnešní pedagogické snahy a aby stanovila jednotný cfl vší výchovy. Obech Uvedu (jej stručně obsah. Je stále jasnější, že cesta, po níž jde dnešní lidstvo, povede k jeho sebe zničení, nestale-li se něco drastického. Autor se však domnívávé, že lze zjednat nápravu reformou ideálů výchovy : je tomu něco přes sto let, kdy začalo být zřejme, že svět vstupuje do nové éry lidských dějin, totiž do období průmyslové civilisace založené na vědeckém poznáné. Věda se stala daleko nejdůležitější a nejvlivnější silou dnešního světa, a proto je třeba vytvořiti společnost, v níž lidé myslí a jednají v souhlasu s poučkami vědeckého myšlenf. Autor ovšem nevylučuje t.zv. etickou výchovu, ale chápe ji jako jakousi techniku sebeovládání a považuje ji za daleko méně důležitou než je výchova vědecká. Ta je jí nadřazena neboť celá přirozenost lidská se stala beze zbytku předmětem vědy. I domnívá se autor, že nápravu máme ve svých rukou: Taková reforma výchovy, kde vědecké myšlení bude mft posici, která mu právem náleží, a kde z morální výchovy bude odstraněno středověké nadpřirozené pozadí, představuje prostředek, jímž můžeme vytvořiti společnost, kde bude mít každý možnost uosáhnouti životní plnosti a bohatosti. /str.159/ To souvisí s tím, že C.D.Hardie vidí kořen všech těžkostí v tom, že průměrný člověk je dnes neschopen rozumět světu, v kterém žije, ani
====================
03.jpg
====================
2 pochopit skutečný smysl svých monfinlamalankan morálnych zkušeností. Tomu jej může vyučit ovšem pouze vědecká výchova, přesněji řečeno výchova k vědeckému myšlení. Autor vykládá historii vědeckého myšlení především proto, aby si ověřil, že vývoj spěje k zvědečtění lidské společnosti a za druhé proto, aby prokázal, co tento vývoj brzdí a co mu slouží. Podle jeho názoru je třeba odstranit nebo alespoň omezit všechno. nevědecké a naopak všechno podřídit védě. Bude-li všech en náš život proniknut vědou, bude to ve shodě s vývojem a tím tedy budou automaticky překonány všechny základní rozpory a nebezpečí, jak je dnes vidíme, neboť věda je to jediné, co si maže dnes činit nároky na universálnost. C.D.Hardie vkládá ve své knize mezi kapitoly historické také úvahy theoretické, na př. o indukci a o dedukci, o poměru filosofia a vědy, o vývoji a atima ethice, a končí kapitolou o výchově. Sám ne souhlasím s vývody autorovými a domnívám se, že jeho omyly pramení právě v těchto úvahách theoretických. Proto jimi začínám svůj referát, který rozděluji do tří základních oddílů. V prvním z nich půjde o Hardie-ho theorii vědy, ve druhém o místo vědy ve společnosti a ve třetím oddfle o historické pozadí moderního vědeckého myšlení. I. THEORIE VEDY. Profesor Hardie se vyhýbá takové definici, která by chtěla postihnout, co jest věda; mluví jen o tom, oč se věda pokouší, co dělá. Jeho nejúplnější výměr uvádím: Věda usiluje o rozšíření a sjednocení našich všeobecných zkušeností v co největší míře, a dosahuje toho dvojím různým způsobem především tak, že se snaží najít induktivně ty shodnosti /uniformities/ v naší zkušenosti, které nazýváme vědeckými zákony, a za druhé deduktivně konstruováním axiomatických systémů, které tyto zákony sjednocují /link together/. Str.134. Z toho je patrno, že podle autora věda vychází z jakýchsi všeobec-
03.jpg
====================
2 pochopit skutečný smysl svých monfinlamalankan morálnych zkušeností. Tomu jej může vyučit ovšem pouze vědecká výchova, přesněji řečeno výchova k vědeckému myšlení. Autor vykládá historii vědeckého myšlení především proto, aby si ověřil, že vývoj spěje k zvědečtění lidské společnosti a za druhé proto, aby prokázal, co tento vývoj brzdí a co mu slouží. Podle jeho názoru je třeba odstranit nebo alespoň omezit všechno. nevědecké a naopak všechno podřídit védě. Bude-li všech en náš život proniknut vědou, bude to ve shodě s vývojem a tím tedy budou automaticky překonány všechny základní rozpory a nebezpečí, jak je dnes vidíme, neboť věda je to jediné, co si maže dnes činit nároky na universálnost. C.D.Hardie vkládá ve své knize mezi kapitoly historické také úvahy theoretické, na př. o indukci a o dedukci, o poměru filosofia a vědy, o vývoji a atima ethice, a končí kapitolou o výchově. Sám ne souhlasím s vývody autorovými a domnívám se, že jeho omyly pramení právě v těchto úvahách theoretických. Proto jimi začínám svůj referát, který rozděluji do tří základních oddílů. V prvním z nich půjde o Hardie-ho theorii vědy, ve druhém o místo vědy ve společnosti a ve třetím oddfle o historické pozadí moderního vědeckého myšlení. I. THEORIE VEDY. Profesor Hardie se vyhýbá takové definici, která by chtěla postihnout, co jest věda; mluví jen o tom, oč se věda pokouší, co dělá. Jeho nejúplnější výměr uvádím: Věda usiluje o rozšíření a sjednocení našich všeobecných zkušeností v co největší míře, a dosahuje toho dvojím různým způsobem především tak, že se snaží najít induktivně ty shodnosti /uniformities/ v naší zkušenosti, které nazýváme vědeckými zákony, a za druhé deduktivně konstruováním axiomatických systémů, které tyto zákony sjednocují /link together/. Str.134. Z toho je patrno, že podle autora věda vychází z jakýchsi všeobec-
====================
04.jpg
====================
3 ných zkušeností. Tyto zkušenosti jsou na jiných místech kvalifikovány jako "zkušenosti, o nichž říkáme, že se týkají vnějšího světa /str.139/ a jako "zkušenosti, které sdílíme s ostatními lidmi /str.132/. Je prý totiž dvojí druh zkušeností v našem životě: jsou zkušenosti, o nichž mažeme ihned dosáhnout shody s ostatními lidmi, a zkušenosti, v nichž vždycky dochází k neshodám; a profesor Hardie prohlašuje, že věda vychází od prvního druhu, totiž kde shody může být dosaženo. /Str.125./ Musíme se ovšem hned ptát: jak vychází véda od téchto zkušeností ? V jakém vztahu je věda k těmto zkušenostem? Zatím co na uvedených místech mluvil autor o zkušenostech, na jiných místech říká, že věda vychází od proposic nebo od elementárních soudů. V jakém vztahu je zkušenost k takovým soudům ? Zdá se, že Hardie nečiní podstatného rozdílu mezi obojim, nikde jej alespoň neformuluje; nicméně pozornému čtenáři neunikne, že zatím co se o zkušenostech mluví tak, že jsou východiskem vědy nebo přesněji že od nich véda vychází, o preposicfch se v podobné souvislosti mluvf jako o základu neboli basi vědeckého poznání. Cteme o tom: "Všechny proposice, které tvoří basi védeckého poznání, jsou takové povahy, že o nich mi že býti dosaženo universálního souhlasu. /str.124-5/ Mažeme to vyjádřiti tak: Věda vychází od jmenovaných zkušeností tak, že její základ je tvořen takovými proposicemi, které těmto zkušenostem né jak odpovídají. Jak, o tom se autor zvlášť nezmiňuje; jenom tolik je jasno, že celý problém je postaven jaksi do pozadí. Zdali právem, uvidíme později. Přejdeme zatím k otázce universálního souhlasu. Profesor Hardie je si ovšem védom, jak nesmyslný by to byl požadavek, kdyby věda musela ve svém vývoji čekat, až bude v té či oné věci do saženo universálního souhlasu. Charakterisuje-li tedy proposice, anunciaň tvořící základ vědy, tím, že je pro ně zajištěn
04.jpg
====================
3 ných zkušeností. Tyto zkušenosti jsou na jiných místech kvalifikovány jako "zkušenosti, o nichž říkáme, že se týkají vnějšího světa /str.139/ a jako "zkušenosti, které sdílíme s ostatními lidmi /str.132/. Je prý totiž dvojí druh zkušeností v našem životě: jsou zkušenosti, o nichž mažeme ihned dosáhnout shody s ostatními lidmi, a zkušenosti, v nichž vždycky dochází k neshodám; a profesor Hardie prohlašuje, že věda vychází od prvního druhu, totiž kde shody může být dosaženo. /Str.125./ Musíme se ovšem hned ptát: jak vychází véda od téchto zkušeností ? V jakém vztahu je věda k těmto zkušenostem? Zatím co na uvedených místech mluvil autor o zkušenostech, na jiných místech říká, že věda vychází od proposic nebo od elementárních soudů. V jakém vztahu je zkušenost k takovým soudům ? Zdá se, že Hardie nečiní podstatného rozdílu mezi obojim, nikde jej alespoň neformuluje; nicméně pozornému čtenáři neunikne, že zatím co se o zkušenostech mluví tak, že jsou východiskem vědy nebo přesněji že od nich véda vychází, o preposicfch se v podobné souvislosti mluvf jako o základu neboli basi vědeckého poznání. Cteme o tom: "Všechny proposice, které tvoří basi védeckého poznání, jsou takové povahy, že o nich mi že býti dosaženo universálního souhlasu. /str.124-5/ Mažeme to vyjádřiti tak: Věda vychází od jmenovaných zkušeností tak, že její základ je tvořen takovými proposicemi, které těmto zkušenostem né jak odpovídají. Jak, o tom se autor zvlášť nezmiňuje; jenom tolik je jasno, že celý problém je postaven jaksi do pozadí. Zdali právem, uvidíme později. Přejdeme zatím k otázce universálního souhlasu. Profesor Hardie je si ovšem védom, jak nesmyslný by to byl požadavek, kdyby věda musela ve svém vývoji čekat, až bude v té či oné věci do saženo universálního souhlasu. Charakterisuje-li tedy proposice, anunciaň tvořící základ vědy, tím, že je pro ně zajištěn
====================
05.jpg
====================
4 universální souhlas, neznamená to, že tohoto souhlasu mm už by lo dosaženo, nýbrž že souhlasu může býti dosaženo. V této formulaci je však zárovek obsaženo tvrzení, že tedy existuje ještě jiné kriterium vědeckosti našich proposic než faktické dosažení obecného souhlasu. Skutečně se pak musíme ptát, jak to poznáme, je-li či není-li možne takového souhlasu dosáhnout 1. Má-li totiž věda vycházet od proposic, o kterých může být dosaženo jednány slného mínění, aniž by musela na uskutečnění takové jednomy slnosti čekat, musí mft po ruce nějaké další měřítko. Této věci si je profesor Hardie dobře vědom, jak se zdá. Hfká: Pakutečné Može se někdo ptáti, jak vůbec mi žeme vědět, že jsou nějaké takové proposice, pro než může býti dosaženo takového souhlasu, aniž bychom hoy skutečné dosáhli. Soudím, že jediná odpoved, kterou je možno dát, je prostě to, že celá naše zkušenost se zdá takové pojetí podporovat. Zdá se skutečné pravdou, že některé proposdee mají takový charakter, že jinf lidé právé tak jako já uznávají jejich prav divost, a já jsem přesvědčen, že chování détf, lidf duševné méněcenných a divochů dokazuje, že i oni uznávají jejich pravdu. Dokonce i chování zvířat naznačuje, že se jí tiše podrobují. Můj pes skočí přes pot ok právě na tom /Str.127./ místě, kde bych skákal já. C.D.Hardie se nevyjadřuje právě příliš zřetelně; nicméně však je třeba neut květ na slovech a najít podstatu věci. Především si povšimneme toho, že autor neodpovídá přesně na otázku kriteria universálnosti některých proposic. Mluví o tom, že celá naše zkušenost nasvědčuje tomu, že takové proposice skutečně existují, ale neifká nic o tom, jak je rozeznáme od ostatních proposic, které se nemohou stát základem vědy. Myslím, že je už z posledních dvou doklade dostatečně patrno, že noetická problematika stojí u prof.Hardie-ho naprosto v pozadí. Tato okolnost nás vyzývá k opatrnosti a bdělosti, neboť je dokladem nedostatečné kritičnosti k nostickým východiskům, bez nichž se neobejde žádná theorie vědy a tedy ani Hardie-ho theorie. Nezbývá no obychom uhalil out pojot autorovo, když ám. Vyjdeme od poslednfte citátu. tedy,
05.jpg
====================
4 universální souhlas, neznamená to, že tohoto souhlasu mm už by lo dosaženo, nýbrž že souhlasu může býti dosaženo. V této formulaci je však zárovek obsaženo tvrzení, že tedy existuje ještě jiné kriterium vědeckosti našich proposic než faktické dosažení obecného souhlasu. Skutečně se pak musíme ptát, jak to poznáme, je-li či není-li možne takového souhlasu dosáhnout 1. Má-li totiž věda vycházet od proposic, o kterých může být dosaženo jednány slného mínění, aniž by musela na uskutečnění takové jednomy slnosti čekat, musí mft po ruce nějaké další měřítko. Této věci si je profesor Hardie dobře vědom, jak se zdá. Hfká: Pakutečné Može se někdo ptáti, jak vůbec mi žeme vědět, že jsou nějaké takové proposice, pro než může býti dosaženo takového souhlasu, aniž bychom hoy skutečné dosáhli. Soudím, že jediná odpoved, kterou je možno dát, je prostě to, že celá naše zkušenost se zdá takové pojetí podporovat. Zdá se skutečné pravdou, že některé proposdee mají takový charakter, že jinf lidé právé tak jako já uznávají jejich prav divost, a já jsem přesvědčen, že chování détf, lidf duševné méněcenných a divochů dokazuje, že i oni uznávají jejich pravdu. Dokonce i chování zvířat naznačuje, že se jí tiše podrobují. Můj pes skočí přes pot ok právě na tom /Str.127./ místě, kde bych skákal já. C.D.Hardie se nevyjadřuje právě příliš zřetelně; nicméně však je třeba neut květ na slovech a najít podstatu věci. Především si povšimneme toho, že autor neodpovídá přesně na otázku kriteria universálnosti některých proposic. Mluví o tom, že celá naše zkušenost nasvědčuje tomu, že takové proposice skutečně existují, ale neifká nic o tom, jak je rozeznáme od ostatních proposic, které se nemohou stát základem vědy. Myslím, že je už z posledních dvou doklade dostatečně patrno, že noetická problematika stojí u prof.Hardie-ho naprosto v pozadí. Tato okolnost nás vyzývá k opatrnosti a bdělosti, neboť je dokladem nedostatečné kritičnosti k nostickým východiskům, bez nichž se neobejde žádná theorie vědy a tedy ani Hardie-ho theorie. Nezbývá no obychom uhalil out pojot autorovo, když ám. Vyjdeme od poslednfte citátu. tedy,
====================
06.jpg
====================
5 C.D.Hardie uvádí příklad psa, který skočí přes potok právě v tom mfsté, kde by skákal on sám. Co je dokázáno takovým příkladem ? Především to, že potok je skutečně někde širší a jinde užší, t.j. že určitá šířka je skutečnou vlastností potoka, nikoli jen naším subjektivním zážitkem. Tím však je také dáno místo, kde bude skok nejsnadnější ale pozor, za jednoho předpokladu: totiž že vůbec někdo chce skákat. Zádným měřením a popisováním potoka a jeho břehů nezjistíme, kde je skok nejsnadnější, jestliže nevfme nic o skákání; a je důležité upozornit na to, že skákání nepatří nerozlučně k potoku. Mohl by někde namítnout, že sice skutečně není možno mluvit o skákání přes potok, když nevíme nic o skékénf, ale že vhodnost shahn místa ke skoku je dána objektivně, totiž skutečnou vzdáleností břehů od sebe. Tato námitka je však nesprávná, protože staví skutečnost na hlavu. Pes neví nic o tom, co to je "vzdálenost" břehů nebo "šířka potoka, ale jeho chování nasvědčuje správnému odhadnutí zjištěná vhodnosti určitého místa ke skoku. Základem je tu nikoli skutečné "šířka potoka, nýbrž především aktivita psa, který chce potok přeskočit. Mladý pes, který neumí vhodnost ke skoku správně odhadnout, skočí také, ale uvázne zadnja nohama v bahně. Po třetí nebo po desáté si dá již pozor. Ale je třeba pamatovat, že starý, ostřílený pes ví stejně tak milo o jakési "šfice" potoka jako půlroční štěně. Právě tak i divoch nebo dítě s počátku nemyslí a ne uvažují o skutečnosti, nýbrž jednají ve skutečnosti a zasahují do nf. Na tuto zakladaf aktivitu Hardie dokonale zapomněl. Proto mluví o tom, že je třeba vykonat určitá pozorování dříve, než je možno začít s vědou, zatím co platí právě obráceně, že je třeba vědy k tomu, abychom vůbec mohli vykonat platná pozorování. Shledáváme tedy u Hardie-ho základní chybu v tom, že prohlašuje za basi vědy ty proposice, které popisují pozorovanou skutečnost. Tvrdim , že takové proposice nabývají svého významu teprve na vědeckém pozadí.
06.jpg
====================
5 C.D.Hardie uvádí příklad psa, který skočí přes potok právě v tom mfsté, kde by skákal on sám. Co je dokázáno takovým příkladem ? Především to, že potok je skutečně někde širší a jinde užší, t.j. že určitá šířka je skutečnou vlastností potoka, nikoli jen naším subjektivním zážitkem. Tím však je také dáno místo, kde bude skok nejsnadnější ale pozor, za jednoho předpokladu: totiž že vůbec někdo chce skákat. Zádným měřením a popisováním potoka a jeho břehů nezjistíme, kde je skok nejsnadnější, jestliže nevfme nic o skákání; a je důležité upozornit na to, že skákání nepatří nerozlučně k potoku. Mohl by někde namítnout, že sice skutečně není možno mluvit o skákání přes potok, když nevíme nic o skékénf, ale že vhodnost shahn místa ke skoku je dána objektivně, totiž skutečnou vzdáleností břehů od sebe. Tato námitka je však nesprávná, protože staví skutečnost na hlavu. Pes neví nic o tom, co to je "vzdálenost" břehů nebo "šířka potoka, ale jeho chování nasvědčuje správnému odhadnutí zjištěná vhodnosti určitého místa ke skoku. Základem je tu nikoli skutečné "šířka potoka, nýbrž především aktivita psa, který chce potok přeskočit. Mladý pes, který neumí vhodnost ke skoku správně odhadnout, skočí také, ale uvázne zadnja nohama v bahně. Po třetí nebo po desáté si dá již pozor. Ale je třeba pamatovat, že starý, ostřílený pes ví stejně tak milo o jakési "šfice" potoka jako půlroční štěně. Právě tak i divoch nebo dítě s počátku nemyslí a ne uvažují o skutečnosti, nýbrž jednají ve skutečnosti a zasahují do nf. Na tuto zakladaf aktivitu Hardie dokonale zapomněl. Proto mluví o tom, že je třeba vykonat určitá pozorování dříve, než je možno začít s vědou, zatím co platí právě obráceně, že je třeba vědy k tomu, abychom vůbec mohli vykonat platná pozorování. Shledáváme tedy u Hardie-ho základní chybu v tom, že prohlašuje za basi vědy ty proposice, které popisují pozorovanou skutečnost. Tvrdim , že takové proposice nabývají svého významu teprve na vědeckém pozadí.
====================
07.jpg
====================
6 Tím se však dostává do nového světla i autorovo pojetí universálnosti vědeckých proposic: snad mají tyto proposice takový charakter, že je možno o nich dojít universálnfho souhlasu, ale rozhodně není tato universálnost kriterien jejich vědeckosti. Jednak není véda sakterá si činí nároky na universálnost, a jednak se obecného myšlenf nikdy nedovolává. Váda nestavi na universálnosti proposic, nýbrž pouze na takovou universálnost aspiruje. ma, Zůstává však přece jen otázka, odkud tedy věda vychází. Naznačim tady jam to, čeho bude nezbytné třeba v dalším postupu. Pro každý živý organismus je charakteristická jeho aktivnost. Není to však nikdy aktivita zcela libovolná, nýbrž má vždycky nějaký funkčnf vztah k prostředí, k okolnfmu světu. Tuto aktivitu nazýváme chováafm organismu. /Bližší podrobnosti viz: Jan Kozák, Zákon ekonomisace životních funkef, 1920 v NA Sv.II./ I tvrdím, že váda vychází od chování člověka, a to nikoli tak, že by na něm stavěla, nýbrž že je podrobuje jakési zdlouhavé a - jak nás historie uof-valice nemethodické zprvu analyse, která vybavuje theoretické poučky a zásady z praxe, v které už byly ovšem neuvědomále obsaženy. Věda začíná tedy tam, kde člověk začal reflektovat na své chování, na svou praxi. Nebudu nyní hovořit o tom, čím je umožněna tato reflexe, ani o tom, že ovšem sama nestačí na tm vybudování vědy. Omezím se na konstatování, že C.D.Hardie se těmito otázkami vůbec nazabývá, a to ka své škodě. Desledky toho najdeme především v tom, že je dokonale bezradný v otázce indukce, že se mu otvírá hluboká propast mezi proposicemi, které konstatují a které pouze néco vyjadřují, ale nekonstatují, jak říká Hardie /str.122/, a také v tom, že falešné interpretuje déjiny, když na př. Sokrata a Platona vant ice a celou scholastiku považuje za omyl, který zabrzdil vývoj vědy na staletí, a to omyl založený na nesprávném pochopení matematiky. Především však takové pojetí vede Hardie-ho k extrémnímu přecenění přírodovědeckých method
07.jpg
====================
6 Tím se však dostává do nového světla i autorovo pojetí universálnosti vědeckých proposic: snad mají tyto proposice takový charakter, že je možno o nich dojít universálnfho souhlasu, ale rozhodně není tato universálnost kriterien jejich vědeckosti. Jednak není véda sakterá si činí nároky na universálnost, a jednak se obecného myšlenf nikdy nedovolává. Váda nestavi na universálnosti proposic, nýbrž pouze na takovou universálnost aspiruje. ma, Zůstává však přece jen otázka, odkud tedy věda vychází. Naznačim tady jam to, čeho bude nezbytné třeba v dalším postupu. Pro každý živý organismus je charakteristická jeho aktivnost. Není to však nikdy aktivita zcela libovolná, nýbrž má vždycky nějaký funkčnf vztah k prostředí, k okolnfmu světu. Tuto aktivitu nazýváme chováafm organismu. /Bližší podrobnosti viz: Jan Kozák, Zákon ekonomisace životních funkef, 1920 v NA Sv.II./ I tvrdím, že váda vychází od chování člověka, a to nikoli tak, že by na něm stavěla, nýbrž že je podrobuje jakési zdlouhavé a - jak nás historie uof-valice nemethodické zprvu analyse, která vybavuje theoretické poučky a zásady z praxe, v které už byly ovšem neuvědomále obsaženy. Věda začíná tedy tam, kde člověk začal reflektovat na své chování, na svou praxi. Nebudu nyní hovořit o tom, čím je umožněna tato reflexe, ani o tom, že ovšem sama nestačí na tm vybudování vědy. Omezím se na konstatování, že C.D.Hardie se těmito otázkami vůbec nazabývá, a to ka své škodě. Desledky toho najdeme především v tom, že je dokonale bezradný v otázce indukce, že se mu otvírá hluboká propast mezi proposicemi, které konstatují a které pouze néco vyjadřují, ale nekonstatují, jak říká Hardie /str.122/, a také v tom, že falešné interpretuje déjiny, když na př. Sokrata a Platona vant ice a celou scholastiku považuje za omyl, který zabrzdil vývoj vědy na staletí, a to omyl založený na nesprávném pochopení matematiky. Především však takové pojetí vede Hardie-ho k extrémnímu přecenění přírodovědeckých method
====================
08.jpg
====================
7 a ne oprávněné domněnce, že důsledný vědecký postup samozřejmě a téměř automaticky vede k správné sociální praxi. To jsou nékteré ze základních nedostatki této knihy, které pramenf z noetické slabosti profesora Hardie-ho. Je však třeba se zufnit i o pojetí dedukce a indukce, jak je najdeme v autorově knize. Hardie vf, že ani jedna z obou method sama o sobě k vytvoření vědy nestačí. Na jedné straně prý žádnou apriornf methodou nemažeme stanovit, co je a co není faktem /str. 29/; autor prohlašuje, že funkce deduktivního systému ve vědě je Systematika, uspořádání věrohodných zjištění, objevených pozorováním a pokusem /str.27/. Je si kupodivu vědom, že otázka pravdivosti /obj./ vzniká teprve při interpretaci, ale opět se otázkou interpretace vůbec nezabývá. Na druhé straně formuluje "problém indukce", jak říká, jako otázku ospravedlnení generalisace, zaležené na jednotlivých příkladech /on particular instances, str.89/. Takové ospravedlnění označuje za logický problém. /str.93/ Chyba. je zřejmá. Logicky takové ospravedlnění není možné. Indukce ja aktivitou ducha, nikoli otiskem skutečnosti; je tvořivou hypothesou, khaná jejíž oprávněnost nemaže být zaručena předem, nýbrž která čeká na své ověření a osvědčení v intelektuální a technické praxi. Indubcampanjabnusinabdalanntahannammamaminhadogmándannings matiannatmandamin Bebamnafnboxarn@mmmmmafindanulomamm Handdammadonbabkypmzamanujaammmarmánastañagdah II. VEDA A SPOLECNOST. Na str.131 se profesor Hardie zabývá názorem, že vědecká činnost je výsledkem sociálních podmínek a že je určena, že směřuje k pokroku takových podmínek. Jestliže vykládáme pojem "sociálních podmfnak" v dostatečně širokém smyslu, říká Hardie, je na takovém názoru velmi
08.jpg
====================
7 a ne oprávněné domněnce, že důsledný vědecký postup samozřejmě a téměř automaticky vede k správné sociální praxi. To jsou nékteré ze základních nedostatki této knihy, které pramenf z noetické slabosti profesora Hardie-ho. Je však třeba se zufnit i o pojetí dedukce a indukce, jak je najdeme v autorově knize. Hardie vf, že ani jedna z obou method sama o sobě k vytvoření vědy nestačí. Na jedné straně prý žádnou apriornf methodou nemažeme stanovit, co je a co není faktem /str. 29/; autor prohlašuje, že funkce deduktivního systému ve vědě je Systematika, uspořádání věrohodných zjištění, objevených pozorováním a pokusem /str.27/. Je si kupodivu vědom, že otázka pravdivosti /obj./ vzniká teprve při interpretaci, ale opět se otázkou interpretace vůbec nezabývá. Na druhé straně formuluje "problém indukce", jak říká, jako otázku ospravedlnení generalisace, zaležené na jednotlivých příkladech /on particular instances, str.89/. Takové ospravedlnění označuje za logický problém. /str.93/ Chyba. je zřejmá. Logicky takové ospravedlnění není možné. Indukce ja aktivitou ducha, nikoli otiskem skutečnosti; je tvořivou hypothesou, khaná jejíž oprávněnost nemaže být zaručena předem, nýbrž která čeká na své ověření a osvědčení v intelektuální a technické praxi. Indubcampanjabnusinabdalanntahannammamaminhadogmándannings matiannatmandamin Bebamnafnboxarn@mmmmmafindanulomamm Handdammadonbabkypmzamanujaammmarmánastañagdah II. VEDA A SPOLECNOST. Na str.131 se profesor Hardie zabývá názorem, že vědecká činnost je výsledkem sociálních podmínek a že je určena, že směřuje k pokroku takových podmínek. Jestliže vykládáme pojem "sociálních podmfnak" v dostatečně širokém smyslu, říká Hardie, je na takovém názoru velmi
====================
09.jpg
====================
8 mnoho pravdy. Veda by la vždycky povzbuzována tak důležitými společenskými událostmi jako jsou války, zeměpisné objevy, epidemie atd. Naproti tomu však v celé historii existovala vždycky nějaká vědecká činnost, která vyrastala čisté z intelektuálaf zvfdavosti. "A tak ačkoli je mnoho pravdy v uvedeném pojetí, prohlašuje autor, jsem přesvědčen, že je neadekvátní. Prévé tak se nemůže autor apokojitoani s druhým výměrem, že totiž úkolem vědy je odkrývání přírodních zákonů. Je tam opět mnoho pravdy, ale je to výměr příliš akademický. A tak se Hardie přihlašuje k tomu pojetí, které prý v poslední době získává souhlas mnoha vědců a které jsme už slyšeli: Úkolem vědy je co možná největší rozšíření a sjednocení těch zkušeností, které sdf1fme s ostatními lidmi. /Str.132./ Jakkoli se autorovo pojetí universálnosti ukázalo jako noetický a methodický klam, je třeba kladně zhodnotit snahu zapojit vědu nějak do společenského života. Ovšem os společenských kořenech vědy nenf mu příliš jasno; než podívejme se, jak chce společnost budovat na vědeckém základě. Mlubili jsme již o tom, jak jedinou spásu ze světových zmatků vidí ve vědecké výchové všech lidí. Otéma na str.148.: Vedecké poznání má pro průměrného občana význam především pomina jako jediný způsob, kterým se může naučit rozumět a ovládat /control/ svět, v kterém musí ft on i všichni jeho spoluobčané. Pokud si osvojí takové poznání, potud rozumí svetu, v němž žije s ostatními, a jak dalece zanedbává osvojení takového poznání, do té mfry je jisté, že vzniknou nedorozumení mezi afm a ostatními spoluobčany. Je třeba se ptát, z čeho tak soudf ? Je to prorokování nebo vaticinatio ex eventu ? Na první pohled je tomu možno rozumět dvojím způsobem. 1./ Věda zasáhla do vývoje společnosti tak mocné, že ji hospodářsky i jinak od základů přebudovala. Dnešnímu světu, t.j. ztechmičtělé a zprůmyslovélé společnosti ovšem potom není možno rozumět, nerozumíme-li povaze samotné vědy. 2./ Miže to však být také pojetí
09.jpg
====================
8 mnoho pravdy. Veda by la vždycky povzbuzována tak důležitými společenskými událostmi jako jsou války, zeměpisné objevy, epidemie atd. Naproti tomu však v celé historii existovala vždycky nějaká vědecká činnost, která vyrastala čisté z intelektuálaf zvfdavosti. "A tak ačkoli je mnoho pravdy v uvedeném pojetí, prohlašuje autor, jsem přesvědčen, že je neadekvátní. Prévé tak se nemůže autor apokojitoani s druhým výměrem, že totiž úkolem vědy je odkrývání přírodních zákonů. Je tam opět mnoho pravdy, ale je to výměr příliš akademický. A tak se Hardie přihlašuje k tomu pojetí, které prý v poslední době získává souhlas mnoha vědců a které jsme už slyšeli: Úkolem vědy je co možná největší rozšíření a sjednocení těch zkušeností, které sdf1fme s ostatními lidmi. /Str.132./ Jakkoli se autorovo pojetí universálnosti ukázalo jako noetický a methodický klam, je třeba kladně zhodnotit snahu zapojit vědu nějak do společenského života. Ovšem os společenských kořenech vědy nenf mu příliš jasno; než podívejme se, jak chce společnost budovat na vědeckém základě. Mlubili jsme již o tom, jak jedinou spásu ze světových zmatků vidí ve vědecké výchové všech lidí. Otéma na str.148.: Vedecké poznání má pro průměrného občana význam především pomina jako jediný způsob, kterým se může naučit rozumět a ovládat /control/ svět, v kterém musí ft on i všichni jeho spoluobčané. Pokud si osvojí takové poznání, potud rozumí svetu, v němž žije s ostatními, a jak dalece zanedbává osvojení takového poznání, do té mfry je jisté, že vzniknou nedorozumení mezi afm a ostatními spoluobčany. Je třeba se ptát, z čeho tak soudf ? Je to prorokování nebo vaticinatio ex eventu ? Na první pohled je tomu možno rozumět dvojím způsobem. 1./ Věda zasáhla do vývoje společnosti tak mocné, že ji hospodářsky i jinak od základů přebudovala. Dnešnímu světu, t.j. ztechmičtělé a zprůmyslovélé společnosti ovšem potom není možno rozumět, nerozumíme-li povaze samotné vědy. 2./ Miže to však být také pojetí
====================
10.jpg
====================
VYNECHAT dalekosáhlejší, že totiž vědamiskonnakam je to právě věda, která je vývojově určena, aby ovládla život lidstva, a že její vítězství je historicky nutné. Každá obrana proti expansi vědy že je nutně reakŏnf, to jest že brzdí vývoj a pokrbh. Jediné proto, že si lidstvo není této skutečnosti vědomo, dochází k tolika krisfm a katastrofám. Mezi obojím pojetím je zásadní rozdíl, a já se obávám, že profesor Hardie se kloní k pojetí, jež jsem uvedl jako druhé. Dokladů je celá řadu; uvedu jen některé. Veda nevyhnutelné vyhraje každý boj, který se týká všeobec né zkušenosti lidstva. /Str.119./ Dejiny ethiky skutečné ukázal dostatečnou jasností bezmadejnost jakéhokoli nevedeckého výkladu lidského chování. /str.121./ (من) Když v kapitole o Platovi uvedl její klady, pokračuje: Je však nezbytno podívat se na rub /Sokratovy a Platonovy filosofie/, a tu se mi zdá, že skutečné mělá reakční důsledky na vývoj védy. /str.19./ Naproti tomu je třeba přiznat, že najdeme v Hardie-ho knize i výro(zdanlive ky, které pdporují tomuto pojetí. Ovšem takové připady znamenají především nedomyšlenost; když přečtete celou knihu, cftfte, jak z nf one druhé pojetí jen čišf a jak takové výroky jsou zasazený (vzdycky do skutečné cizfhe prostředí. (Nicméně nikolivnéhodně, jak sa zdá. Docela desledně odmítá autor snadný optimismus, který se obvykle druží k podobným vývojovým pojet fm. /Na př. na str.44. a několikrát to naznačuje v poslední kapitole, když mluví o sebeznicent.) Tyto věci jsem uváděl především proto, že jsem chtěl najít kořen té skutečnosti, že si Hardie nikde v celé knize ne položil vážně otázku, zda vědecké myšlenf /v jeho smyslu je jediným typem moderního myšlenf. Hardie-ho pojetí je ne sporné extremaf; na ilustraci uvedu opačný extrém. Je téžko si představit tak dokonale opačné pojetí dějin myšlení, jako jsou Rádlovy Dějiny filosofie. Tam, kde Hardie vidí slibný začátek antické vědy, mluví Rádl o úpadku ho-
10.jpg
====================
VYNECHAT dalekosáhlejší, že totiž vědamiskonnakam je to právě věda, která je vývojově určena, aby ovládla život lidstva, a že její vítězství je historicky nutné. Každá obrana proti expansi vědy že je nutně reakŏnf, to jest že brzdí vývoj a pokrbh. Jediné proto, že si lidstvo není této skutečnosti vědomo, dochází k tolika krisfm a katastrofám. Mezi obojím pojetím je zásadní rozdíl, a já se obávám, že profesor Hardie se kloní k pojetí, jež jsem uvedl jako druhé. Dokladů je celá řadu; uvedu jen některé. Veda nevyhnutelné vyhraje každý boj, který se týká všeobec né zkušenosti lidstva. /Str.119./ Dejiny ethiky skutečné ukázal dostatečnou jasností bezmadejnost jakéhokoli nevedeckého výkladu lidského chování. /str.121./ (من) Když v kapitole o Platovi uvedl její klady, pokračuje: Je však nezbytno podívat se na rub /Sokratovy a Platonovy filosofie/, a tu se mi zdá, že skutečné mělá reakční důsledky na vývoj védy. /str.19./ Naproti tomu je třeba přiznat, že najdeme v Hardie-ho knize i výro(zdanlive ky, které pdporují tomuto pojetí. Ovšem takové připady znamenají především nedomyšlenost; když přečtete celou knihu, cftfte, jak z nf one druhé pojetí jen čišf a jak takové výroky jsou zasazený (vzdycky do skutečné cizfhe prostředí. (Nicméně nikolivnéhodně, jak sa zdá. Docela desledně odmítá autor snadný optimismus, který se obvykle druží k podobným vývojovým pojet fm. /Na př. na str.44. a několikrát to naznačuje v poslední kapitole, když mluví o sebeznicent.) Tyto věci jsem uváděl především proto, že jsem chtěl najít kořen té skutečnosti, že si Hardie nikde v celé knize ne položil vážně otázku, zda vědecké myšlenf /v jeho smyslu je jediným typem moderního myšlenf. Hardie-ho pojetí je ne sporné extremaf; na ilustraci uvedu opačný extrém. Je téžko si představit tak dokonale opačné pojetí dějin myšlení, jako jsou Rádlovy Dějiny filosofie. Tam, kde Hardie vidí slibný začátek antické vědy, mluví Rádl o úpadku ho-
====================
11.jpg
====================
10 10 mér ských ideál; tam, kde Hardie mluví o reakčnost i Sokratova odvrácení od současné vědy, libuje si Réal v představé, že na vrcholu antiky stojí filosof, obrácený zády k přírodě; jestliže Hardie odsuzuje scholastickou stagnaci, Rádl se obdivuje všelidským ideá1m středověku; hodnotí-li Hardie vysoce renaissanci a velebf-li Galilea, neodpustí si Rádl prohlášení, že renaissance je vzparou proti duchu, a s jistou dávkou jízlivosti konstatuje, že první fází objevu přírody by la mdloba ducha. Konec světa si představuje tak, že celý svět moderní přírodovědy vzplane a rázem zmizí, a ještě v poslední své knížce, nedlouho před smrti, odsuzuje Galileovu methodu pojmových konstrukcí, která vedla rovnou cestou k technice. ovTem Tato ukázka snad stačí.-Rádi váděl o takových názorech, jako jsou Hardie-ovy, a polemisoval s nimi. Otete-li však Hardie-ho knfžku, nenajdete ani stopy, ani náznaku toho, že by si otázku modernfho myšlení v celé šíři jenom položil. To jenom podporuje nedivéru čtenářovu k této knize. Hardie se vůbec nezabývá otázkou véd, které nelze nazvat přírodnfmi. Bu je totiž předělá na přírodní anebo je zahrne do filosofie, kterou definuje jako "úsilí každéjo jednotlivce o sjednocení těch přání, nadějí, očekávání atd., které hrají tak velkou úlohu v životě každého z nás" /str.138/. Jeho historismus připomíná Hegelà; je docela nehistorický. V takové situaci bychom ovšem očekávali nějakou polemiku proti nepřírodnímu pojetí historie i jiných t.zv. duchovních věd, (jaké se právě v poslednf době, pokud vfm, rozmáhá jak v autorové vlasti, tak i ne ostatním Západě. Do ničeho takového se však Hardie nepustil; jeho dokonalé mlčení o těchto otázkách nevylučuje ani pochybnosti o jeho dostatečné informovanosti. I tady je kořen jeho nenfrného přeceňování významu vědy a rozuměj přírodovědy v nejširším smyslu/ va společnosti, neboť i člověka a společnost chápe vědecky, t.j. přírodně: Celá povaha lidská /the whole nature of man/ se stala beze zbytku předmětem vědy právě tak, jako složení měsíce. /120./
11.jpg
====================
10 10 mér ských ideál; tam, kde Hardie mluví o reakčnost i Sokratova odvrácení od současné vědy, libuje si Réal v představé, že na vrcholu antiky stojí filosof, obrácený zády k přírodě; jestliže Hardie odsuzuje scholastickou stagnaci, Rádl se obdivuje všelidským ideá1m středověku; hodnotí-li Hardie vysoce renaissanci a velebf-li Galilea, neodpustí si Rádl prohlášení, že renaissance je vzparou proti duchu, a s jistou dávkou jízlivosti konstatuje, že první fází objevu přírody by la mdloba ducha. Konec světa si představuje tak, že celý svět moderní přírodovědy vzplane a rázem zmizí, a ještě v poslední své knížce, nedlouho před smrti, odsuzuje Galileovu methodu pojmových konstrukcí, která vedla rovnou cestou k technice. ovTem Tato ukázka snad stačí.-Rádi váděl o takových názorech, jako jsou Hardie-ovy, a polemisoval s nimi. Otete-li však Hardie-ho knfžku, nenajdete ani stopy, ani náznaku toho, že by si otázku modernfho myšlení v celé šíři jenom položil. To jenom podporuje nedivéru čtenářovu k této knize. Hardie se vůbec nezabývá otázkou véd, které nelze nazvat přírodnfmi. Bu je totiž předělá na přírodní anebo je zahrne do filosofie, kterou definuje jako "úsilí každéjo jednotlivce o sjednocení těch přání, nadějí, očekávání atd., které hrají tak velkou úlohu v životě každého z nás" /str.138/. Jeho historismus připomíná Hegelà; je docela nehistorický. V takové situaci bychom ovšem očekávali nějakou polemiku proti nepřírodnímu pojetí historie i jiných t.zv. duchovních věd, (jaké se právě v poslednf době, pokud vfm, rozmáhá jak v autorové vlasti, tak i ne ostatním Západě. Do ničeho takového se však Hardie nepustil; jeho dokonalé mlčení o těchto otázkách nevylučuje ani pochybnosti o jeho dostatečné informovanosti. I tady je kořen jeho nenfrného přeceňování významu vědy a rozuměj přírodovědy v nejširším smyslu/ va společnosti, neboť i člověka a společnost chápe vědecky, t.j. přírodně: Celá povaha lidská /the whole nature of man/ se stala beze zbytku předmětem vědy právě tak, jako složení měsíce. /120./
====================
12.jpg
====================
11 Tamtéž prohlašuje, že po Darwinovi se staly etické pojmy /ideas of ethics/ jako prostředky k porozumění lidskému chování úplně zbytečnými. Ethika se tak stává buď částí vědy nebo ztrátou času. A ovšem, co to znamená, stát se částí vědy, to uvidíme velice zřetelně. Har die výslovné prohlašuje, že to znamená, že ethika Hardie byla zredukována na jakýsi druh přírodopisu /str.120: "ethics has been reduced to a kind of natural history7. A to všechno proto, (dosavadn že ethické proposice nejsou ani pravdivé ani falešné, neboť nic nekonstatujf /do not state any thing/, nýbrž pouze vyjadřují pocity & emoce. To je jasná ukázka, jak je autor zatížen přírodovědou. Proto ovšem také že tak naprosto bez skrupulí zahrnout vědu do immanentnfho vývoje lidské společnosti nebo racte: vývoje přírody. Nevelký rozsah knížky a ne informovanost o autorovi mi nedovolují, abych se vyjádřil "apodikt icky", ale přiznávám, že mám silné podezření na Hardie-ovu závislost na hegelovském myšlení, což by v Anglii nebylo vyloučeno. éto souvislosti uvodu ještě jeden citát. No str.5. ŏtome: Je to pouze stále vzrůstající přisvojování a efření vědeckého poznání, které nám dovoluje ci právem o sobě, že stojíme na ramenech svých předků. Pozorným přečtenfa knihy profesora Hardie-ho nabudeme přesvědčení, že bud je toto mfnění nesprávné anebo že autor ne postupoval vědecky. Jinak totiž by nebylo možno vysvětlit celou řadu omy 18, které dokazují příliš jasné, že na mnoha místech autor historii moderního myšlení a idejí k nemu vedoucích nepochopila tedy na ramenou svých mun předků nestojí. Některé z těchto on 16 si násleоду. fem oddfle blíže ukážeme. III. HISTORIE. V knize profesora Hardie-ho najdeme celkem 12 kapitol /z 20ti/, jež se zabývají historií. Uvedu je nejprve v přehledu:
12.jpg
====================
11 Tamtéž prohlašuje, že po Darwinovi se staly etické pojmy /ideas of ethics/ jako prostředky k porozumění lidskému chování úplně zbytečnými. Ethika se tak stává buď částí vědy nebo ztrátou času. A ovšem, co to znamená, stát se částí vědy, to uvidíme velice zřetelně. Har die výslovné prohlašuje, že to znamená, že ethika Hardie byla zredukována na jakýsi druh přírodopisu /str.120: "ethics has been reduced to a kind of natural history7. A to všechno proto, (dosavadn že ethické proposice nejsou ani pravdivé ani falešné, neboť nic nekonstatujf /do not state any thing/, nýbrž pouze vyjadřují pocity & emoce. To je jasná ukázka, jak je autor zatížen přírodovědou. Proto ovšem také že tak naprosto bez skrupulí zahrnout vědu do immanentnfho vývoje lidské společnosti nebo racte: vývoje přírody. Nevelký rozsah knížky a ne informovanost o autorovi mi nedovolují, abych se vyjádřil "apodikt icky", ale přiznávám, že mám silné podezření na Hardie-ovu závislost na hegelovském myšlení, což by v Anglii nebylo vyloučeno. éto souvislosti uvodu ještě jeden citát. No str.5. ŏtome: Je to pouze stále vzrůstající přisvojování a efření vědeckého poznání, které nám dovoluje ci právem o sobě, že stojíme na ramenech svých předků. Pozorným přečtenfa knihy profesora Hardie-ho nabudeme přesvědčení, že bud je toto mfnění nesprávné anebo že autor ne postupoval vědecky. Jinak totiž by nebylo možno vysvětlit celou řadu omy 18, které dokazují příliš jasné, že na mnoha místech autor historii moderního myšlení a idejí k nemu vedoucích nepochopila tedy na ramenou svých mun předků nestojí. Některé z těchto on 16 si násleоду. fem oddfle blíže ukážeme. III. HISTORIE. V knize profesora Hardie-ho najdeme celkem 12 kapitol /z 20ti/, jež se zabývají historií. Uvedu je nejprve v přehledu:
====================
13.jpg
====================
12 Kap. I. II. III. Úvod - rozdělení déjin na 4 epochy Ranné Řecko Platon Křesťanství Mnišství Islam V. VI. VII. VIII. Scholastika IX. X. XI. Ideje nacionalismu a kapitalismu Reformace Přechod k věku vědy XIII. Doba Newtonova XIV. Některé ideje 18. a 19. století. Autor rozděluje v od úvodu celé dějiny na čtyři etapy. Za první považuje období, které je charakterisováno základními objevy artikulované řeči, užití ohně a vynálezem luku a šfpu. Ve druhé etapě se vyvíjely zemědělské pospolitosti, ze kterých později vznikaly "městské společnosti /urban societies/. Třetí období bylo zahájeno vynálezem pfsna a ukončeno vynálezem tisku a námořního kompasu /všeobecné užitf/. Nakonec čas dozrál pro čtvrtou epochu, ve které nynf žijeme, jež je charakterisována s ničím nesrovnatelným rozvinut fm vědeckého poznání. A tu autor určuje obsah své knihy: chce ukázat cestu vývoje určitých idejí za poslední dvá etapy - takových takových idej, o nichž se domnívá, že především znamenaly pokrok lidstva /doslovně: jsou odpovědny za tento pokrok/. Po přečtení knihy je však patrno, že obsah je daleko chudší. Je to popý záznam nejnápadnějších myšlenek, jaký najdeme v každém úvodu de filosofie, jen nepatrně rozšířený o konstatování všeobecného jejich pozadí. Naprosto pak nejde o zkoumání vývoje takových myšlenek. Hardie prostě postupuje chronologicky za sebou a pfse o myšlenkovém přínosu toho či onoho období; naproti tomu se vůbec nesnaží o skutečné začlenění do tehdejší doby ani nepíše o skutečném dosahu jednotlivých ideji, o jejich vlivu a pasobnosti. A tak, pomineme1i detaily, zůstane skutečně jen několik málo věcí, hodných našeho pozoru. Profesor Hardie chtěl totiž ve svých historických ukázkách dovodit, že vývoj spál a spáje k stále rotsfmu rozmachu védy. Budeme se tedy zabývat jenom témi otázkami, které s tím úzce souvisí. Budu mluvit o třech základních omy lech, kterých se Hardie podle
13.jpg
====================
12 Kap. I. II. III. Úvod - rozdělení déjin na 4 epochy Ranné Řecko Platon Křesťanství Mnišství Islam V. VI. VII. VIII. Scholastika IX. X. XI. Ideje nacionalismu a kapitalismu Reformace Přechod k věku vědy XIII. Doba Newtonova XIV. Některé ideje 18. a 19. století. Autor rozděluje v od úvodu celé dějiny na čtyři etapy. Za první považuje období, které je charakterisováno základními objevy artikulované řeči, užití ohně a vynálezem luku a šfpu. Ve druhé etapě se vyvíjely zemědělské pospolitosti, ze kterých později vznikaly "městské společnosti /urban societies/. Třetí období bylo zahájeno vynálezem pfsna a ukončeno vynálezem tisku a námořního kompasu /všeobecné užitf/. Nakonec čas dozrál pro čtvrtou epochu, ve které nynf žijeme, jež je charakterisována s ničím nesrovnatelným rozvinut fm vědeckého poznání. A tu autor určuje obsah své knihy: chce ukázat cestu vývoje určitých idejí za poslední dvá etapy - takových takových idej, o nichž se domnívá, že především znamenaly pokrok lidstva /doslovně: jsou odpovědny za tento pokrok/. Po přečtení knihy je však patrno, že obsah je daleko chudší. Je to popý záznam nejnápadnějších myšlenek, jaký najdeme v každém úvodu de filosofie, jen nepatrně rozšířený o konstatování všeobecného jejich pozadí. Naprosto pak nejde o zkoumání vývoje takových myšlenek. Hardie prostě postupuje chronologicky za sebou a pfse o myšlenkovém přínosu toho či onoho období; naproti tomu se vůbec nesnaží o skutečné začlenění do tehdejší doby ani nepíše o skutečném dosahu jednotlivých ideji, o jejich vlivu a pasobnosti. A tak, pomineme1i detaily, zůstane skutečně jen několik málo věcí, hodných našeho pozoru. Profesor Hardie chtěl totiž ve svých historických ukázkách dovodit, že vývoj spál a spáje k stále rotsfmu rozmachu védy. Budeme se tedy zabývat jenom témi otázkami, které s tím úzce souvisí. Budu mluvit o třech základních omy lech, kterých se Hardie podle
====================
14.jpg
====================
13 i mého soudu dopouští a které jsem už naznačil na konci prvé kapitoly tohoto referétu. Půjde védeckou reakčnost" platonské filosofie a scholastiky, o pojetí člověka a déjin, a konečné o otázku jednoty životní i názorové. a/ Vědecká reakcionářstvf. Uváděl jsem už citát, jak se Herdie domnívá, že Sokratova a Platonova filosofie měla reakční důsledky pro vývoj vědy. Vyvětluje to tak: když Sokrates zahájil svou činnost, znal plně tradici řecké přírodní filosofie; Demokritos byl jeho o málo mladším současníkem. Sokrates se obrátil zády k možnosti vědeckého výkladu přes tyto okolnosti a hledal řešení problémů lidského chování /conduct/ v sebezkoumání, a na poznání se díval jako na vzpomínání. A tu Hardie prohlašuje resolutné, že takové úsilí je pravým opakem toho, co nyní nazýváme úsilím vědeckým. Chápe ovšem, že Sokrates mohl odmítati Demokritův atomismus, protože nebyl schopen rozumně vysvětliti životní fenomeny. Ale vytýká mu ostře, že pořádný vědec by se tout o na schopnosti namh nenechal odradit a že by zkoumal, jakým jiným způsobem /rozumf se vedeckým/ by dosáhl většího úspěchu. Byl by tak přiveden k nezbytnosti daleko důkladnějšfho poznání svéta přírody, a. byl by nucen i experimentovat. Z toho, že Demokritova atomická theorie nemohla vyložit lidské chování, přece ne plynulo, že vůbec žádný vědecký výklad není možný. Skutečně také před Sokraten nejlepším hlavám ani nenapadlo, že by mělo být užíváno jiného druhu výkladu pro lidské chování a jiného pro fysikální svět. A Hardie uvádí jako vzor Pythagoru, který prohlašoval za podstatu spravedlnosti čtvercové číslo, čímž ukázal, že svou theorii aplikuje právě tak na lidské jako na fysikální problémy. A nakonec vykládá Hardie, že příčinou Sokratova reakcionářství prý bylo, že se nechal ok lamat chybným pojetím matematického poznání, které svádělo k domněnkám, že existuje ještě jiný svět, lišící se od světa smyslového. A tak pry povstal pochybený dualismus mezi člověkem a přírodou.
14.jpg
====================
13 i mého soudu dopouští a které jsem už naznačil na konci prvé kapitoly tohoto referétu. Půjde védeckou reakčnost" platonské filosofie a scholastiky, o pojetí člověka a déjin, a konečné o otázku jednoty životní i názorové. a/ Vědecká reakcionářstvf. Uváděl jsem už citát, jak se Herdie domnívá, že Sokratova a Platonova filosofie měla reakční důsledky pro vývoj vědy. Vyvětluje to tak: když Sokrates zahájil svou činnost, znal plně tradici řecké přírodní filosofie; Demokritos byl jeho o málo mladším současníkem. Sokrates se obrátil zády k možnosti vědeckého výkladu přes tyto okolnosti a hledal řešení problémů lidského chování /conduct/ v sebezkoumání, a na poznání se díval jako na vzpomínání. A tu Hardie prohlašuje resolutné, že takové úsilí je pravým opakem toho, co nyní nazýváme úsilím vědeckým. Chápe ovšem, že Sokrates mohl odmítati Demokritův atomismus, protože nebyl schopen rozumně vysvětliti životní fenomeny. Ale vytýká mu ostře, že pořádný vědec by se tout o na schopnosti namh nenechal odradit a že by zkoumal, jakým jiným způsobem /rozumf se vedeckým/ by dosáhl většího úspěchu. Byl by tak přiveden k nezbytnosti daleko důkladnějšfho poznání svéta přírody, a. byl by nucen i experimentovat. Z toho, že Demokritova atomická theorie nemohla vyložit lidské chování, přece ne plynulo, že vůbec žádný vědecký výklad není možný. Skutečně také před Sokraten nejlepším hlavám ani nenapadlo, že by mělo být užíváno jiného druhu výkladu pro lidské chování a jiného pro fysikální svět. A Hardie uvádí jako vzor Pythagoru, který prohlašoval za podstatu spravedlnosti čtvercové číslo, čímž ukázal, že svou theorii aplikuje právě tak na lidské jako na fysikální problémy. A nakonec vykládá Hardie, že příčinou Sokratova reakcionářství prý bylo, že se nechal ok lamat chybným pojetím matematického poznání, které svádělo k domněnkám, že existuje ještě jiný svět, lišící se od světa smyslového. A tak pry povstal pochybený dualismus mezi člověkem a přírodou.
====================
15.jpg
====================
14 Myslím, že si Hardie příliš snadno zjednodušuje problematiku do obnošených schemat. Nemohu se tady ovšem zabývat všemi nadhozenými otázkami. Vyberu si tedy jen nejpodstatnější pro posouzení "reakčního vlivu sokratovské a platonské filosofie na vývoj vědy. Tam, kde Hardie vidí nevědeckou a protivědeckou methodu sebepoznání, tam je ve skutečnosti začátek védy. Mluvil jsem již o tom, že podle mého soudu véda začíná tam, kde začal člověk reflektovat na své chování, na svou praxi. Jediné noeticky podložané poznání může vybudovat vědu, a taková noetika nezbytně znamená dualismus subjektu a objektů. Uvedu citát z Platonova dialogu Theaitsta 186: Pokud jde o dojmy, které směřují k duši prostřednictvím téla, je přírodou dáno lidem a zvířatům, aby je vnímali hned od narození; avšak úvahy o nich, týkající se jejich jsoucnosti a prospěšnosti, pokud se u kterých dostavují, dostavují se jen stěží a po delším čase s vynaložením velké práce a působením vzdělánf. ... Tedy vědění nenf v smyslových dojmech, nýbrž v amabomán soudném myšlení o mich. /Novotného překlad str.73-74./ A o několik stránek dále vykládá Platon ústy Sokratovými o podstatné methodě takového soudného myšlení: Jsme véru v tak tígnivém postavení, v jakém je človék nucen obraceti každou možnou myšlenku a zkoušeti ji. /191 str. 82 tomtéž./ Tyto jen namátkou vybrané citáty ukazují, že to není důsledek nějakého my lného chápání matematiky, nýbrž pokus o fundování celého vědění. Nikoli nedopatření, nýbrž vědomá me thoda stojí na počátku Sokratova Sebezkoumání. Celá sokratovská kritická metho da a jeho pojmové analy sa je nezbytným předpokladem každého vě(indył ovsem sama nestačt) deckého úsilí A tu se na skýtá otázka, zda ono dlouhé období vědeckého "tamna", jak o něm Hardie mluví, nebylo nezbytnou přfpravou moderního rozmachu přírodních věd. Zdá se, že skutečně antická přírodní filosofie nebyla prostě schopna onoho kroku vpřed, jakého by si Hardie přál, tot i zavedení experimentální methody zkoumání. Nejenom úspěšný experiment, nýbrž ani závažné pozorování nelze provádět jinak, než na základě široce rozvětve-
15.jpg
====================
14 Myslím, že si Hardie příliš snadno zjednodušuje problematiku do obnošených schemat. Nemohu se tady ovšem zabývat všemi nadhozenými otázkami. Vyberu si tedy jen nejpodstatnější pro posouzení "reakčního vlivu sokratovské a platonské filosofie na vývoj vědy. Tam, kde Hardie vidí nevědeckou a protivědeckou methodu sebepoznání, tam je ve skutečnosti začátek védy. Mluvil jsem již o tom, že podle mého soudu véda začíná tam, kde začal člověk reflektovat na své chování, na svou praxi. Jediné noeticky podložané poznání může vybudovat vědu, a taková noetika nezbytně znamená dualismus subjektu a objektů. Uvedu citát z Platonova dialogu Theaitsta 186: Pokud jde o dojmy, které směřují k duši prostřednictvím téla, je přírodou dáno lidem a zvířatům, aby je vnímali hned od narození; avšak úvahy o nich, týkající se jejich jsoucnosti a prospěšnosti, pokud se u kterých dostavují, dostavují se jen stěží a po delším čase s vynaložením velké práce a působením vzdělánf. ... Tedy vědění nenf v smyslových dojmech, nýbrž v amabomán soudném myšlení o mich. /Novotného překlad str.73-74./ A o několik stránek dále vykládá Platon ústy Sokratovými o podstatné methodě takového soudného myšlení: Jsme véru v tak tígnivém postavení, v jakém je človék nucen obraceti každou možnou myšlenku a zkoušeti ji. /191 str. 82 tomtéž./ Tyto jen namátkou vybrané citáty ukazují, že to není důsledek nějakého my lného chápání matematiky, nýbrž pokus o fundování celého vědění. Nikoli nedopatření, nýbrž vědomá me thoda stojí na počátku Sokratova Sebezkoumání. Celá sokratovská kritická metho da a jeho pojmové analy sa je nezbytným předpokladem každého vě(indył ovsem sama nestačt) deckého úsilí A tu se na skýtá otázka, zda ono dlouhé období vědeckého "tamna", jak o něm Hardie mluví, nebylo nezbytnou přfpravou moderního rozmachu přírodních věd. Zdá se, že skutečně antická přírodní filosofie nebyla prostě schopna onoho kroku vpřed, jakého by si Hardie přál, tot i zavedení experimentální methody zkoumání. Nejenom úspěšný experiment, nýbrž ani závažné pozorování nelze provádět jinak, než na základě široce rozvětve-
====================
16.jpg
====================
15 ného vědění, a to vědění nikoli parciálního, zrnitého, nýbrž uspořádáného a sjednoceného takovými idejemi, takovou koncepcí, která nezbytně přesahuje všechny do savad nám známé jednotlivé případy a vztahuje se i na případy nové, dosud nám neznámé. A je to vždycky právě problematičnost takového přesahování, která lech usměrňuje naši pozornost k pozorování takových detailů, které jame dosud vůbec nebo jenom zběžně pozorovali, a která nás konečné vede i k umělým, záměrně a methodicky sestaveným experimentom, které jsou jakoby zvláštními dotazy tam, kde nás nemůže poučit pouhé přímé pozorování. Jen málokdy znamená náhoda, náhodné pozorování či náhodný experiment, podstatný přínos pro védu. Téměř pravidelné předcházela experimentu nutně dlouhá doba studia tam, kde se zdá, že jde jenom o okamžitý geniální nápad; anebo znamená náhodný objev jen malý impuls, který pak vyžaduje pozorného a dlouhého zkoumání, prováděného dávno již Osvojenými vědeckými methodami. A ovšem k nálézání jednotfefch idejí, o nichž byla řeč, k formulování takových induktivnfch koncepcí více nebo méně universálního charakteru i pretensi je třeba dlouhého cviku, mnohých zkušeností, jisté zběhlosti, ba virtuosity. Domnívám se, že význam vrcholné antické filosofie a zároveň význam celé scholastiky je v neposlední řadě v tom, \se že této virtuosity bylo dosaženo a že přestala omezovat na domnívám se, ojedinělé geniální muže; že jedině na základě této virtuosity mohla i přírodní věda podniknout tak ohromnou invasi na naše (brzo myšlení i na náš život, aniž by jí došel dech. Hardie si však této skutečnosti nenf vědom, a dokonce i jako problematika je mu věc docela cizí. Otázka dualismu člověka a přírody se nevyčerpává ovšem u Sokrata a Platone oblastí noetickou. Ale uvedené poznámky postačí, abych mohl ukázat problematičnost výroků prof.Hardie-ho o reakčních a brzdících důsledcích platonského myšlení a scholas-
16.jpg
====================
15 ného vědění, a to vědění nikoli parciálního, zrnitého, nýbrž uspořádáného a sjednoceného takovými idejemi, takovou koncepcí, která nezbytně přesahuje všechny do savad nám známé jednotlivé případy a vztahuje se i na případy nové, dosud nám neznámé. A je to vždycky právě problematičnost takového přesahování, která lech usměrňuje naši pozornost k pozorování takových detailů, které jame dosud vůbec nebo jenom zběžně pozorovali, a která nás konečné vede i k umělým, záměrně a methodicky sestaveným experimentom, které jsou jakoby zvláštními dotazy tam, kde nás nemůže poučit pouhé přímé pozorování. Jen málokdy znamená náhoda, náhodné pozorování či náhodný experiment, podstatný přínos pro védu. Téměř pravidelné předcházela experimentu nutně dlouhá doba studia tam, kde se zdá, že jde jenom o okamžitý geniální nápad; anebo znamená náhodný objev jen malý impuls, který pak vyžaduje pozorného a dlouhého zkoumání, prováděného dávno již Osvojenými vědeckými methodami. A ovšem k nálézání jednotfefch idejí, o nichž byla řeč, k formulování takových induktivnfch koncepcí více nebo méně universálního charakteru i pretensi je třeba dlouhého cviku, mnohých zkušeností, jisté zběhlosti, ba virtuosity. Domnívám se, že význam vrcholné antické filosofie a zároveň význam celé scholastiky je v neposlední řadě v tom, \se že této virtuosity bylo dosaženo a že přestala omezovat na domnívám se, ojedinělé geniální muže; že jedině na základě této virtuosity mohla i přírodní věda podniknout tak ohromnou invasi na naše (brzo myšlení i na náš život, aniž by jí došel dech. Hardie si však této skutečnosti nenf vědom, a dokonce i jako problematika je mu věc docela cizí. Otázka dualismu člověka a přírody se nevyčerpává ovšem u Sokrata a Platone oblastí noetickou. Ale uvedené poznámky postačí, abych mohl ukázat problematičnost výroků prof.Hardie-ho o reakčních a brzdících důsledcích platonského myšlení a scholas-
====================
17.jpg
====================
16 tiky na vývoj védy. Opakuji znovu, že to je důsledek především noetické slabosti C.D.Hardie-ho. b/ Clové k a dějiny. Jen stručně chci poukázat na jeden z hlavních nedostatka Hardieho knihy. Již před chvíli jsme videli, jak se proti Sokratovi dovolává Pythagory, protože ne činil rozdílu mezi přírodou a lidským jednáním. Vima už také, že profesor Hardie prohlašuje člověka docela kompletně předmětem vědy nejinak než je jejím předmětem třeba složení měsíce. A třeba pamatovat i na to, že Hardie uznává jenom jeden druh vědy, totiž přfrodovědu, přírodopis. Toto pojetí má své konkretní důsledky především v tom, že nezbývá místa pro historii v pravém slova smyslu. Hardie se totiž stavf na determinismus, který pro ného znamená přesvědčení, že všechny zjevy a události - at už v ne živé přírodě, ať týkající se živých organism - jsou podrobeny obecným, universálním zákonim. A ovšem dodává: všechny tyto zákony jsou redukovatelné na zákony fysikální. Je ovšem nepravdepodobné, že by byly redukovatelné v tom smyslu, že pompában by chom v nich po jejich vyjádření fysikálními ternfmy shledali známé již zákony fy aikální, ač ani to Hardie nevylučuje. ze Naproti tomu však je přesvědčen šechny zákony lze vyjádřit v termínech fysikálních ideji; když tak učiníme, dostaneme opět zákony fysikální, ovšem odlišné ode všech dosud známých fysikálních zákonå. /Str.99 101./ Tu se zdá, že snad pan profesor Hardie zaspal při nejmenším posledních sto let. Redukovatelnost životních projevů na zákony fysikálně chemické je mapa je snad ideálem člověka, který byl odchován mechanismem minulého století a setrvačnou tvrdošíjnostf na ném do sud lpf. Ale chtít redukovat historii na fysiku, to je už čirý ne smysl. Lidská historie se nedá vyjadřovat fysikálními termíny, v ní jde o pochopení smyslu událostí, o porozumění
17.jpg
====================
16 tiky na vývoj védy. Opakuji znovu, že to je důsledek především noetické slabosti C.D.Hardie-ho. b/ Clové k a dějiny. Jen stručně chci poukázat na jeden z hlavních nedostatka Hardieho knihy. Již před chvíli jsme videli, jak se proti Sokratovi dovolává Pythagory, protože ne činil rozdílu mezi přírodou a lidským jednáním. Vima už také, že profesor Hardie prohlašuje člověka docela kompletně předmětem vědy nejinak než je jejím předmětem třeba složení měsíce. A třeba pamatovat i na to, že Hardie uznává jenom jeden druh vědy, totiž přfrodovědu, přírodopis. Toto pojetí má své konkretní důsledky především v tom, že nezbývá místa pro historii v pravém slova smyslu. Hardie se totiž stavf na determinismus, který pro ného znamená přesvědčení, že všechny zjevy a události - at už v ne živé přírodě, ať týkající se živých organism - jsou podrobeny obecným, universálním zákonim. A ovšem dodává: všechny tyto zákony jsou redukovatelné na zákony fysikální. Je ovšem nepravdepodobné, že by byly redukovatelné v tom smyslu, že pompában by chom v nich po jejich vyjádření fysikálními ternfmy shledali známé již zákony fy aikální, ač ani to Hardie nevylučuje. ze Naproti tomu však je přesvědčen šechny zákony lze vyjádřit v termínech fysikálních ideji; když tak učiníme, dostaneme opět zákony fysikální, ovšem odlišné ode všech dosud známých fysikálních zákonå. /Str.99 101./ Tu se zdá, že snad pan profesor Hardie zaspal při nejmenším posledních sto let. Redukovatelnost životních projevů na zákony fysikálně chemické je mapa je snad ideálem člověka, který byl odchován mechanismem minulého století a setrvačnou tvrdošíjnostf na ném do sud lpf. Ale chtít redukovat historii na fysiku, to je už čirý ne smysl. Lidská historie se nedá vyjadřovat fysikálními termíny, v ní jde o pochopení smyslu událostí, o porozumění
====================
18.jpg
====================
17 úmyslim, záměrům a plánem jednajfefch 11df, jde o pochopení toho, za čím lidé šli, čemu věřili takové pochopení se vymyká ovšem všem 1y sikálním koncepcfm. Není ovšem sporu o tom, že historie je sevřena fysikální nutností, že z této nutnosti vyrssté. Ale právě vyrůsté, přerůstá ji, přesahuje, a nikdy ji nelze redukovat na tuto nutnost, nikdy ji přírodně nevyložíme. Patří k podstatě dějin, že jsou svobodny od fysikální a vůbec přírodní nutnosti, ne tak, že by se odehrávaly máme přírodu a nezávisle na ní, nýbrž že mají vice dimensi. Člověk dovede používat přírodních zákonů ke svým eflům; tu ovšem musí s témi zákony počítat, ale počítá-li s nimi správně, je jejich pánem. Lidské efle nikdy nevy loйfme těmi zákony, kterých si lidé jenom používají, aby oněch cflů dosáhli. Je ovšem možná véda, kuná jejímž předmětem je právě tato historie, přesahující přírodu. Ale nejen že není redukovat elná na fysiku, nýbrž je postavena na zcela jiném základu než fysika a vebac než přírodní vědy. Je až podivuhodné, že pedagog z poloviny dvacátého století se ještě vytasí s takovou veteší. c/ Jednota. Když se zrodila moderní přírodověda, byly v ni skládány veliké naděje v mnoha směrech. V některých oborech vědecký pokrok překonal nejsmělejší představy, jinde však vývoj védy takové očekávání naprosto zklamal. Mezi takové zklamané naděje patří mezi prvními ta, že im by tfnto novým myšlenkovým úsilfm babamamita mohl být zvládnut open chaos, který po sobe zanechal rozložený středověk. Ukázalo se, že není v možnostech védy poskytnout člověku ucelený obraz a jednotný výklad světa a skutečnosti, v kterém by měl člověk jakous takous oporu svého života. Veda učinila nesmírné pokroky, pomáhá človeku stále víc ale nikdy se na ni nemůže člověk spolehnout jako na pevný základ, nikdy pro něho věda není skálou, na níž by mohl rozbít životní stan. Věda je vždycky něčím životné peri-
18.jpg
====================
17 úmyslim, záměrům a plánem jednajfefch 11df, jde o pochopení toho, za čím lidé šli, čemu věřili takové pochopení se vymyká ovšem všem 1y sikálním koncepcfm. Není ovšem sporu o tom, že historie je sevřena fysikální nutností, že z této nutnosti vyrssté. Ale právě vyrůsté, přerůstá ji, přesahuje, a nikdy ji nelze redukovat na tuto nutnost, nikdy ji přírodně nevyložíme. Patří k podstatě dějin, že jsou svobodny od fysikální a vůbec přírodní nutnosti, ne tak, že by se odehrávaly máme přírodu a nezávisle na ní, nýbrž že mají vice dimensi. Člověk dovede používat přírodních zákonů ke svým eflům; tu ovšem musí s témi zákony počítat, ale počítá-li s nimi správně, je jejich pánem. Lidské efle nikdy nevy loйfme těmi zákony, kterých si lidé jenom používají, aby oněch cflů dosáhli. Je ovšem možná véda, kuná jejímž předmětem je právě tato historie, přesahující přírodu. Ale nejen že není redukovat elná na fysiku, nýbrž je postavena na zcela jiném základu než fysika a vebac než přírodní vědy. Je až podivuhodné, že pedagog z poloviny dvacátého století se ještě vytasí s takovou veteší. c/ Jednota. Když se zrodila moderní přírodověda, byly v ni skládány veliké naděje v mnoha směrech. V některých oborech vědecký pokrok překonal nejsmělejší představy, jinde však vývoj védy takové očekávání naprosto zklamal. Mezi takové zklamané naděje patří mezi prvními ta, že im by tfnto novým myšlenkovým úsilfm babamamita mohl být zvládnut open chaos, který po sobe zanechal rozložený středověk. Ukázalo se, že není v možnostech védy poskytnout člověku ucelený obraz a jednotný výklad světa a skutečnosti, v kterém by měl člověk jakous takous oporu svého života. Veda učinila nesmírné pokroky, pomáhá človeku stále víc ale nikdy se na ni nemůže člověk spolehnout jako na pevný základ, nikdy pro něho věda není skálou, na níž by mohl rozbít životní stan. Věda je vždycky něčím životné peri-
====================
19.jpg
====================
18 fernfm, mamman na čem není možno zbudovat jednotu zivotnf, co nemá sjednocující síly. Hardie nepřipouští tuto věc, anebo spíše o ní neví. Jediné, o čem se zmiňuje, je připuštění, že ovšem v každém člověku docela individuálně hárají a mezi sebou se potýkají různé city, vášně, touhy, přání, naděje atd., a pro tento obor je mu kompetentnf spekulativní filosofie /na rozdíl od logiky a noetiky/, totožná s životní filosofií, která má za úkol ony vnitřní, osobní síly a proudy nejak zkoordinovat a uvést v jakýsi alespoň relativní soulad. Filosofie se tak stává kodex em životních pravidel, rezných pro různé lidi, stává se návodem k technice sebe ovládání. Pedagog C.D.Hierdie ukazuje zde nové neznalost člověka. Zapomfná, že se lidé ocitají v těžké krisi především tam, kde se nedovedou orientovat, kde ztrácejí přehled, kde se jim svět rozpadá na střepy osamělých úryvů, tam, kde přestávají rozumět situacím, kde už pro ne v pravém slova smyslu není situací, nýbrž kde trof oni sami jakýmsi nesmyslným způsobem do nesmyslna. V takové krisi se ocitli lidé v posledních desftiletích, a já se domnívám, že to nikoli z nejmenší části bylo způsobeno onfm fiaskem modernf přírodovědy, která nedovedla nahradit na kusy se rozpadnuvší jednotu středověkého myšlení jednotou jinou, kter Beterá á nedovedla vybudovat ono pozadí životní, které je nezbytné nutné, protože vnitřně potřebné jako základ a opora všemu lidskému úsilf. Existenciálnf pocity nelze jen odbývat jako dekadenci; jaem přesvědčen, že jsou vážným dokladem toho, jak dokonale ztratili lidé každou opravdovou životní orientaci. A tu ovšem nepomůže žádný psychologický zákrok, jaký vidf Hardie třebas v oslavování s organisovánf nadšení, a ne pomaže ovšem ani žádná dresura v osobní disciplinovanosti. Je třeba skutečné jednoty. A já se domnívám, že je jedním z tragických ony lů lidí jako je Hardie, že tuto základn potřebu dneška nevidí. A zůstává s podivem, že i takový Hardie,
19.jpg
====================
18 fernfm, mamman na čem není možno zbudovat jednotu zivotnf, co nemá sjednocující síly. Hardie nepřipouští tuto věc, anebo spíše o ní neví. Jediné, o čem se zmiňuje, je připuštění, že ovšem v každém člověku docela individuálně hárají a mezi sebou se potýkají různé city, vášně, touhy, přání, naděje atd., a pro tento obor je mu kompetentnf spekulativní filosofie /na rozdíl od logiky a noetiky/, totožná s životní filosofií, která má za úkol ony vnitřní, osobní síly a proudy nejak zkoordinovat a uvést v jakýsi alespoň relativní soulad. Filosofie se tak stává kodex em životních pravidel, rezných pro různé lidi, stává se návodem k technice sebe ovládání. Pedagog C.D.Hierdie ukazuje zde nové neznalost člověka. Zapomfná, že se lidé ocitají v těžké krisi především tam, kde se nedovedou orientovat, kde ztrácejí přehled, kde se jim svět rozpadá na střepy osamělých úryvů, tam, kde přestávají rozumět situacím, kde už pro ne v pravém slova smyslu není situací, nýbrž kde trof oni sami jakýmsi nesmyslným způsobem do nesmyslna. V takové krisi se ocitli lidé v posledních desftiletích, a já se domnívám, že to nikoli z nejmenší části bylo způsobeno onfm fiaskem modernf přírodovědy, která nedovedla nahradit na kusy se rozpadnuvší jednotu středověkého myšlení jednotou jinou, kter Beterá á nedovedla vybudovat ono pozadí životní, které je nezbytné nutné, protože vnitřně potřebné jako základ a opora všemu lidskému úsilf. Existenciálnf pocity nelze jen odbývat jako dekadenci; jaem přesvědčen, že jsou vážným dokladem toho, jak dokonale ztratili lidé každou opravdovou životní orientaci. A tu ovšem nepomůže žádný psychologický zákrok, jaký vidf Hardie třebas v oslavování s organisovánf nadšení, a ne pomaže ovšem ani žádná dresura v osobní disciplinovanosti. Je třeba skutečné jednoty. A já se domnívám, že je jedním z tragických ony lů lidí jako je Hardie, že tuto základn potřebu dneška nevidí. A zůstává s podivem, že i takový Hardie,
====================
20.jpg
====================
19 psát, který se na celé řadě míst ve své knize vyslovuje kladně a s nadějani o Sovetském svazu, nsvidf ono ohromné úsilí o zbudování právě této životní jednoty. Je to jen dokladem toho, že neporozuměl moderní době ani modernímu myšlení. V jistém smyslu je možno říci, že dnešní myšlení je bez onoho pozadí, o kterém chtel Hardie ančníntačnýmmdondadamntohu a jeho knížka je jen ukázkou, jak povrchné je třeba postupovat, aby se tato skutečnost jasně napanem jaunina neukázala ve své plnosti. Mamm Nepatří k možnostem vědy, aby položila onen základ, ono pozadí, i když nelze védy zanedbat. Existuje dnes nekolik zdrojů podle mého mínění, na nichž je možno postavit takový základ. Je to však jediný marxismus, který se plně chopil tohoto dfla. Posoudit toto úsilí nepatří již k mému referátu; svědčí však proti profesorovi Hardie-mu, že mihi peal o moderním myšlení a této věci se ne dotkl.
20.jpg
====================
19 psát, který se na celé řadě míst ve své knize vyslovuje kladně a s nadějani o Sovetském svazu, nsvidf ono ohromné úsilí o zbudování právě této životní jednoty. Je to jen dokladem toho, že neporozuměl moderní době ani modernímu myšlení. V jistém smyslu je možno říci, že dnešní myšlení je bez onoho pozadí, o kterém chtel Hardie ančníntačnýmmdondadamntohu a jeho knížka je jen ukázkou, jak povrchné je třeba postupovat, aby se tato skutečnost jasně napanem jaunina neukázala ve své plnosti. Mamm Nepatří k možnostem vědy, aby položila onen základ, ono pozadí, i když nelze védy zanedbat. Existuje dnes nekolik zdrojů podle mého mínění, na nichž je možno postavit takový základ. Je to však jediný marxismus, který se plně chopil tohoto dfla. Posoudit toto úsilí nepatří již k mému referátu; svědčí však proti profesorovi Hardie-mu, že mihi peal o moderním myšlení a této věci se ne dotkl.