Dějovost není vše

Důraz na všeobecnost změny a na „tekoucí“ charakter skutečnosti je sice důležitý a nezbytný (protože je nezbytné překonat tradiční metafyziku), ale to by samo o sobě vedlo k závěru, že veškerenstvo je jediný obrovský „beztvarý“ proud, jediný myšlenkově neuchopitelný kontinuální „proces“. Právě proti tomuto závěru je třeba mít po ruce obranu, a to nikoli jakoukoli, ale náležitě kritickou obranu. A ta spočívá v neméně naléhavém důrazu na to, že tento „proud“ či „proces“ je plný nejenom dění, ale také počátků a konců dění, tedy mezí, hranic, kdy něco skutečně (a nejen zdánlivě) končí, a naopak něco skutečně (a nikoli jen zdánlivě) začíná. Prostě musíme počítat s tím, že vesmírné dění je nejen nepřetržité, kontinuální (tj. že to není jen série okamžiků jakožto bodů bez trvání), ale že je také přetržité, tedy že sice téměř všechno souvisí se vším, ale že vedle souvislostí je třeba vidět i nesouvislosti, tj. počátky a konce souvislostí. Nicméně to by ještě zdaleka nestačilo: sama „přetržitost“, tj. počátky a konce „procesů“ (tj. jednotlivých procesů) nemohou objasnit, jak takový proces, který „má“ svůj počátek a konec, může být vskutku „jednotlivý“, „individuální“, nedělitelný, „konkrétní“, tj. jak může být pojat tak, aby nebyl o něco podstatného připraven, tj. aniž by byl zbaven vnitřní integrity, sjednocenosti.

(Písek, 080823-2.)