Nepředmětnost a narativita

V současné době se zdá, že nemáme a hned tak nebudeme mít k dispozici jiný způsob, jak vypovídat o nepředmětných skutečnostech, než tzv. „nepřímé sdělení“ (jak to nazval třeba Kierkegaard). Znamená to, že když chceme vypovídat o něčem nepředmětném, musíme předmětně vypovídat o něčem jiném. V jistém smyslu tomu právě tak bylo v dávných dobách, kdy mýty vyprávěly o bozích a o zbožněných prapředcích atd., aby tak postihly něco jiného, takže onen „moderní“ způsob přístupu k mýtům (starým nebo ještě dodnes nebo donedávna přežívajícím v primitivních společnostech apod.), který se zaměřil jen na předmětnou stránku oné narativity, prostě vůbec nechápal, oč mohlo nebo může jít. Tak se někomu může snad zdát, že důraz na nepředmětnou stránku výpovědí (a tím na nepředmětné konotace i samého myšlení) může být jakousi nápomocí k oživení starých způsobů myšlení. To by ovšem bylo velké nedorozumění, které by mělo dvojí nežádoucí dopad. Předně by to na jedné straně zajisté mohlo povzbudit všelijaké pseudo-nové tendence k oživení domácích reliktů mytičnosti a religiozity (i pa-religiozity), jakož i k posílení introdukce zkomolených zlomků a ;momentů orientálního původu, a tím by se mohl celý pokus o zdůrazňování významu nepředmětnosti v očích moderních a některých postmoderních pohrobků osvícenství dostat do ještě nepříznivějšího světla. A tak by na druhé straně mohly vzniknout nebo ještě být posíleny značné překážky chápaní, oč vlastně v onom důrazu na nepředmětnost vposledu jde. Ve skutečnosti si dříve nebo později všichni, kdo ke své činnosti, práci a ke svému životu potřebují co nejpřesněji a nejpronikavěji myslet, musí uvědomit, že stále – aniž to vědí a ani si to chtějí vůbec připustit a začít ověřovat – používají nepředmětných intencí, které však nemají dost pod kontrolou a pracují s nimi spíše jen zvykově. Právě pokusy o „analýzu jazyka“ a vyřazování tzv. problémů jazyka ze sféry filosofického zájmu ukazují, k jakým absurditám se tak může dospívat. Jazyk odedávna pracoval také, a v některých dobách dokonce především, s nepředmětnými intencemi. Pokusy o vyřazování těchto nepředmětných intencí sice nemohly být nikdy opravdu úspěšné, ale vedly k jejich vytlačování na okraj a dokonce k vytěsňování z povědomí, že se s nimi stejně nadále pracuje (byly připouštěny v básnictví, ale nikdy ve vědě). Nějaký čas bude třeba pracovat na tom, aby si lidé – a zejména také lidé vědy a přesného myšlení – víc a víc uvědomovali, že myšlení je mnohem komplikovanější záležitostí, než se jim v jejich redukcionistickém úsilí o „racionalitu“ mohlo a může kdy zdát. Teprve postupně bude možno probouzet zájem o systematickou práci s nepředmětnými intencemi, tak aby bylo postupně možno pro nepředmětné (tj. cíleně nezpředmětňující) myšlení dosáhnout aspoň takové míry přesnosti, jakého bylo dosaženo v tradici myšlení zpředmětňujícího (předmětného).

(Písek, 060823-1.)