Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše, Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
která by vycházela z nějakých společných premis, ale že je potřeba si to nechat domít a nahlédnout. Tedy já mám takovej dojem, že to v podstatě není žádný mravný příkaz nebo nějakej imperatív etický, nebo náboženský, nebo jakékoliv. Ale že to je uvedení na cestu vidění věcí, že to je vlastně noetická záležitost. Že tím, že Ježíš, a už před ním proroci, ukazují, že co hospodin chce, není žádná bohoslužba, služba bohu, nejblž spravedlnost, dobává síla, milosrdenství a soud. Že tohleto právě stačí. Ten obraz těch syrotků a vdov je naprosto nedostačující. A je to dostačující právě, protože to navádí na jisté pochopení, na jistý vhled do věcí. No a tedy jestliže se budeme ptát, co to vlastně, v čem to je, proč to je, proč to platí, tak my musíme nejdříve nahlédnout to, co je tam k nahlédnu. Tak to znad je všechno, to metodické. Samozřejmě teď to jde do tenkýho. No to má řadu vrstev, řadu dimenzí. Je těžko to vyslovit jednoduše, protože jakákoliv jednoduchost znamená, že se to sploští do jedné dimenze. Ale jinak asi nelze, takže je potřeba udělat několik takových pokusů a vždycky se to sploští do jiné dimenze. Tak třeba jako je ten nahlédnutelný ten žebříček, nebo ten postup, ty kroky z hůru a ku předu od kremným sty přes chamurabyho zákoní až k odmítnutí Ježíšovů. Ludí nás říkali staří oko za oko, ale já pravím vám, je naprosto nahlédnutelný, že tohleto je vlastně rozpoznání, na čem jedině může stát lidský vztah, nebo na čem mohou stát lidský vztahy. Že nejenom to ta kremní vztahka, která nesmírně a nesnesitelně rozmnožovala zlo, které bylo na začátku, i to omezení oko jenom za oko, že zub za zub, i to vlastně přidává další zlo, které nemály dojít k zvětšování, k zmnožování zla, maly být pevně ustanovená mes, tak to znamená nastav tvář a tak dále. Tedy já nemyslím, že by, já jsem teď utekl k tomuhle, ale je na mě to docela zřejmě. Nemyslím, že taková ta představa takového božího prostiáčka, takového nanícovatýho měkýše, který není schopen se postavit na zadní, že je něco ještěvského, když Ježíš tak nevypadal. Tam musí se najít ten smysl toho. A ten smysl je v tom, že tam, kde když se postavím na zadní, zvětšuju zlo, tak to dělat nemám. A naopak tam, kde je možno zlu zamezit tím, že se postavím na zadní, tak ten moment je jiný, než že by se to mohlo vzít tak jednoznačně, nastavit tvář vždycky. Ono to tak vždycky není. Ten smysl je podstatnější, než ta formalita toho, že nastavuju tvář vždycky. A celou obdobně je to tady taky takhle. Ty hlavní ničánské a neoničánské argumenty většinou jsou biologické. Ano, takový evolucionistický, takový darwinistický, jde o výběr druhu, jde o budoucnost, tedy těchto lidí překážejí vlastně. Tak k čemu já je mám nějak šetřit? To je ukládání ohledu, když prostě překážejí životem. Tady je třeba teda přiznáte, že ona to kus pravdy to má. Proto teda to přesvědňuje. Kus pravdy to má například, protože jsou takový případy, že lékařská věda zachraňuje lidi, který by nepřežili. Já jsem měl například takový, najednou mě přepadl takový strašný dojem, já nevím jestli jsem ti vyprávěl o těch sestrách nedaleko straných, já už nevím, u Leničky. Ty jsou u těch blbejch dětí. Tam jsou neobyčejně inteligentní sestry, v době, kdy jsme tam ještě byli tak v plné síle, takové ty čtyřicátnice, v plné síle ženy, které věnují tedy nesmírně dokonalou po každé stránce, tedy vynikající péči těm mrzáčkům. Tam můžeš jíst v těch sálech, kde ty blbečkové jsou, tak můžeš jíst ze země skutečně. No a když to srovnáš tedy s péčí, která se věnuje nemocním, v normálních nemocnicích, tak je to obrovský rozdíl. Člověk si říká, ty blbečkové to ani nemohou ocenit. Vůbec to neocenujou, rozumíš? Ty jenom kývají těma hlavama, která tu pě hledí a naprosto nevím, jestli jsou ve špíně nebo nejsou ve špíně, stejně nevím, co umřou ve 20 letech. Máš takový pocit, že je to obrovská škoda, že se tady vyplýtvá tolik energie a tolik i něhy nakonec a všeho možného, rozumíš? Tahleta stvoření, která jenom vegetujou a která vůbec nejsou schopná to ocenit. Takový pocit takového jakési frustrace tady člověk má. A cítí, že to je nějak nesprávné, ale proč je to nesprávné? Přičem ještě důvody, proč to ty cestry dělají. To bych těžko mohl uznat. To jsou takový ty důvody, ty andělský, taková křečovitá zbožnost. Ona se u nich ani nejí vykřečovitě, ona se u nich je vyrovnaně, ale ten důvod nemůžu uznat. Je to moje cesta k spáse, když sloužím těmhle těm lidem, kterým jde přece jenom, poněkud jsou to lidé na poženství, o tu jejich vlastní spásu. A tady jsou postaveni k službe, tak to dělají obrovsky dobře. A nakonec si ty chudáky dokonce s tím zkusil nezaminujou. Ale to je jaksi důchodná věc. Oni to nedělají pro ty chudáky samé. Oni to dělají z těchto norm, které náboženské, které jim to dělají lehké a umožní jim, aby to dělali tak dobře. Tak to je takový teď odpověď na to, proč tedy řekněme, to není pravda, proč je to v pořádku. Objektivně teda. Tak nechme chviličku tohleto odevření. Já jsem to chtěl uvíst, protože něco na tom je, že v té biologické vrstvě, že skutečně je problematický, jak tady to není zrovna tak vidět, že tady je vidět, jako je škoda té energie, práce, té lásky a tak dále, jako by. Ale někdy je to tak, že vysloveně teda třeba v lidský pokolení se jaksi kazí. Kazí, jistě. Že se zachovávají lidi neschopný života. Ano, to se týká takové geniky a takových věcí. A tím se komplikuje život, které bylo asi 0,5 % RH negativních lidí, teda skupina krve RH negativní. A teď už to vzrostlo nad 4 % a bude to ještě vyšší. Nebejt toho, že se zavedla exanguinace i hned po narození, tak já jsem měl asi jenom jednu dceru. Všetky tři další byly exanguinovaný a díky tomu přežili. Jinak by to prostě zemřeli v několika dnech po porodu. V důsledku toho všem jejich potomci, sice po načetu recesivní znak a bezprostřední potomci budou zcela v pořádku, pokud si nevemou někoho, kdo tak je tak na půl. Ale v noci už tam budou opět RH negativní a bude jich mnohem víc, protože to bude v noci těch, který by nepřežili. Přičemž to je poměrně snadná, nemá to žádný úsledky. Tam se musí dělat exanguinace, ale jsou roštěpy Pater, jsou nějaké, kde inteligence, schopnost pracovat a tak dále je celkem nezaslžená. A jsou to mongoliňi, už je to v pohodě co horší. A je to čína? No, tak... Podíl, že po tý stránce biologický, tady, co si opravdu, jako je něco na štorc. Čili tím spíš je otázka teda, a kde se bere tato protibiologická orientace na ty horší, na ty ubohý, na ty, co jsou vedle a tak, že? Ano. No, a teď... Já sám jsem si teda udělal vlastně jenom, to je takové zkusmo, prostě, co člověk teď dělá pochybu, že to je uspokojivé. Mně se zdá jedno, že... Základní chyba toho ničánstva, základní chyba toho ničánství v úzovkách, a všeho podobného, je, že to míchá ty vrstvy. Že to, co má kus oprávněnosti v té vrstvě biologické, ovšem ztrácí jakoukoliv oprávněnost a pravdivost v těch vrstvách vyšších. A to, že se ta aplikace děje tímto nepřípustným způsobem, tam je chyba. Ale proč je nepřípustná? My víme, že... Bylo to soupisí ovšem s celou civilizací, s koncepcí civilizace. My víme, že člověk, který je fyzicky silnej, vyvinutej, prostě atletický, že může být blb. Takový ten, nemyslím teda idiot v pravém slova smyslu, ale prostě primitiv, hrubiján, já nevím co. A neschopnej do takového něco pořádného porozumění pro něčeho. A naopak, že lidi astenický, slaboučký, eventuálně nemocný v oddělctví atd., že můžou být ohromně intelektuálně, ale nejenom intelektuálně zdatní. Že můžou znamenat něco neobyčejně podstatního pro ostatní lidi. Přesto, že by je s partiany hodili? Ano. Takže už z tohohle důvodu, že prostě my víme, že teda teď mě zrovna nenapadá nikdo hodnější než Volta, což zrovna není nejlepší ten případ, ale to je klasický na to, že od malička on umíral, asi 50x za život, furt pod dohledem lékařů atd. A přitom ta nezlomna, jednak se dožil vysokého stáří, a jednak ta nezlomna energie, která furt jako ještěrka se furt pohybovat někde na pomezí a furt napokají průšvihu a vždycky ještě nějak, ačkoliv by člověk čekal, že se zhroutí. No to je ok. No atd. Tak například už z tohohle důvodu matematik nemusí být atlet. No a teď celá kultura vlastně spočívá v tom, že si lidi začaly vážit věcí, jiných než fyzické zdravosti. U řeků tam furt se to chtělo dávat dohromady, ale víme, že to tak nemusí být. Že to tak fakticky není tedy. Ano, že to může být odlišené strašně. Tak to je první věc. Při čemž takový sakraté smysl? První věc je, že už tohle to stačí k nahlednutí, že v těch jejich vyšších vrstvách, a to jenom maloučko vyšších, to ještě nejsou ty nejvyšší, že už neplatí tohleto literaturu. První věc je, že tohle to stačí k nahlednutí, že už neplatí tohleto literaturu. Ovšem, tam zas platí, že třeba samozřejmě ta schopnost, ta síla toho slabýho je v něčem jiným. Že to je vynikající šachyst, vynikající matematika, vynikající filozof a tak dále. No ale teď teda... A když tu není ani to, ani ono... Teď jde o to, že se neví, když se narodí dítě, který je na omření, slaboučký, a já nevím, všelijak poškozený dítě, tak se neví, jestli z toho nebude genius. Takže se to dítě nechá, aby vyrostlo. Je to první věc, že teda se nerodí přes ty hrdby. Ta naděje tu je, že ten člověk, který z toho dítě se stane, vyroste, takže ten člověk... Kdo ví, jestli nebude neobyčejně důležitý, neobyčejně cenej, potřebnej, všem těm ostatním. Kdo ví, jestli to není dítě, která bude požehnání lidským úrokům. Tak s touto nadějí se to dítě nechává. No a teď je tady jako poslední věc, kdy lékařsky za to, prostě tato naděje není. To je u těch lubečků třeba, u těch postižených, šíleně postižených dítí a tak dále. No tak tam zase ještě zůstaneme u jedné pro zajištější věci, no totiž rozpoznání staletí a tisíciletí je, že jakmile se umožní škodit člověku, jakkoliv přesným výměrem, předpisem, zákonem a tak dále, tak vždycky se tím otevře brán a zvůry. Já furt chci zůstávat co možná na takových, prostě ta škoda, kterou má společnost toho, že se stará o méněcené děti a lidi, je menší, než jaká by vznikla, kdyby neobyčejně schopny a tím nebezpeční lidi byli prohlašovány za šílence a tak dále. Což se taky děje. Je tady ještě další rovina, kde nemám po ruce nějakou takovou up-to-date, moderní interpretaci. Tato rovina je už ta rovina Ježíšova postoje k těm věcem. A proč tedy ten postoj Ježíšov je oprátněný? Tímto způsobem neuvážoval. Ano, tohle nejsou jeho důvody, absolutně. Absolutně ne. Nicméně tyto důvody mírně ukazují tím směrem. Ano, jistě. Tak jako moučko, je to moušem asi tak, že my to méře ukazují tím směrem, díky tomu, že jsme vyučení. Ale uvědomuješ si, že ten zcela v mnohem závažněji, řekněme, ta cesta o té krevní msty, k tomu nastavení druhé tváře, ten důvod, respektive ten pocit oprávněnosti, že lidstvo nastoupilo tuto cestu od té krevní msty až k tomu v Ježíši Kristu nastavení druhé tváře, je nějak posyťován v mnohem hlouběji než i tohle. To nevím. Já myslím, že to je asi tak stejný. Protože tohleto, myslíš? Mně se to nezdá. Mně se tohleto zdá mnohem chabější než i tam. Zůstaňme ještě chvíli na těch nižších úrovních argumentace. Tak třeba sociálně, politicky znamená ta ježíšovská zasada... Víš, promiň, v čem je ta oprávněnost té cesty od té krevní msty přes to oko za oko až k tomu nastavení tváře, to je nějak úplně zřejmé. To je zřejmé. Není možné jinak postavit hráz zlu než tím, že mu vlastně neodpíráš. Přišlo tady, to není tak zřejmé. No, je to. Já jsem předstvědčen, že je. Že jenom tam to má tu logiku takovou jakoby přímější, tady je potřeba to teprve naléhnout. Tady je taky historická zkušenost, kdyžto tady ta historická zkušenost byla taková mnohem matnější. Mnohem matnější, ale to je taky proto, že byla hodně... Rozumíš, v té antice byl ten výběr, ten otec to dítě přijal na svá kolena, nebo nepřijal. Ale jeho nepřijal, že třeba v tom egyptském papíru, že jestli to bude chlapec, tak ho zachovej, jestli to bude děvče, tak ho utrať. Že píše nějaký ten voják té své ženě na velmi milostnej a něžnej dopis, že má on velikou starost a tohle to říká. A nijak není zřejmé, že to nějak hluboce narušovalo tu společnost, když ten postoj byl takový. To není nijak zřejmé. Naopak, tahle ta společnost tedy, řekněme, byla vývojově na vysoké úrovni a předala něco, že jo? Ale podívej se, ta logika tam je taky. Ta logika spočívá o všem. Je třeba vždycky vidět tu podstatnou, ten podstatný risk v době, kam patří. Tedy jestliže ten egyptský voják píše utrať dítě narozené, tak to je, tak nějak jako v tom přehledu historickým nebo v tom pohledu vývojovým, nebo jak by se řekla, tak to je prostě jako i zmaťas. To tam nepatří, jakoby. To patří mnohem později. Ale co je například úležitý, že třeba ta instituce otroků, otrokářství, to je rozlišování dvou typů lidí. Z nich jedny jsou lidi a druhy nejsou lidi. A čím to otrokářství se víc zavedlo, čím bylo mohutnější, čím víc prosperovalo, tím bylo víc ohroženo těmi otroky. Ve chvíli, kdy slabí jsou zcela vyřazeni, tak se jim najednou dostává jakéhosi zvláštního osudu nebo dostává se jim do výjimku takových nečekaných věcí. Jednak jich čím dál víc uvědomujou si sebe jako nespravedlivě snížení, chtějí se z toho dostat, protivějí se řádu, který je do tohohle tlačí, povstávají, bojujou, níčejí společnost. To k tomu dochází vždycky tam, kde jsou nějak soustavně lidi vyhazovaný ze společnosti na okraj a za okraj. Vždycky k tomu dostat. A tomu se nedá jinak zabránit, než že předem se myslí na ty slabé, na ty ponížené uražené, na ty zotročené a já nevím co. A uvažuje se, jak předejít tomu rozložení tý společnosti. No a v této logice, která ošem není jenom teoretická, je historicky důležitá. Vždycky k tomu docházelo k tomu, že svobody, které byly vyhrazeny několika málo, nebo prostě v malé skupině nahoře, postupně byly rozšiřovány na velší a další společenské skupiny. A celý vývoj společnosti spočívá v tom, že vždycky znovu se ukázaly nějaký nový zotročený lidi, který byli uznáni za lidi a znova přijatý do společnosti. Už tohle je teda samo o sobě takovej přesvědčivej doklad tý logiky, která je celá analogická tam tý logice. A samozřejmě ten egyptský voják tam do toho nepatří v té době svý, protože ta logika vypadala tak, že nejdřív nebyly lidi otroci a ty byly přijatý za lidi. Pak byli nižší typ lidí, nižší sorta lidí, byli třeba neborníci, nebo byly ženy. Byli děti, děti nebyly vůbec lidi, a otec se s nimi mohl dělat co chtěl. Dochází to tak teda daleko, že v moderní společnosti, jak se dítě narodí, tak se stává právním subjektem a zákonem je chráněno. Tedy když matka zanedbá jenom péči, třeba dítě umře, tak je sněhána. Ve většině civilizovaných společností. A nejnovější teda je, že dokonce právním subjektem se stává ta křka, už je to teda ještě nenarozené dítě, ale ne od samýho začátku, vůbec se to posouvá. Teď ještě do třetího měsíce to není žádný subjekt, ještě může nějaká komise rozhodnout, jestli bude žít nebo nebude žít. Ale logice věcí je, že to dítě musí být považováno za člověka, ještě když vůbec vlastně ještě člověkem není. Ten vývoj je naprosto přesvědčivej, že jde tímhle směrem. A teď celá věc počívá v tom, že vůbec už se nedo může představit, jak to tu hodí. S věcůsem je to absurdní, teda zárodek tři dny starej, že by měl být respektován jako člověk. A přesto ta logíka to vůbec v tomhle směru je. Tedy ta otázka zní, jak to uchopit, jak to sformulovat. Ale že ta logika v tom je, a že to není o tolik slabší, to se mi zdá naprosto přesvědčivý. No a pravděpodobně teda v tom dost bude hrát, že to je zase jenom taková historická věc. Ta představa, že člověk je, jak je to ve starém bratřském katechizmu, mám necitovat nesmyslně, člověk je živá bytost nebo stvoření důši nesmrtelnou, v těle smrtelné mající. Ano, to je všeobecné. Všeobecné, že člověk je českoslovenej a naprosto nebiblickej. Samozřejmě, ale tohle by byl jeden z důvodů. Tohle byl jeden z důvodů asi proč třeba i tak beznadějně nemocný lidi byli respektováni jako lidi, nebo měli být respektováni jako lidi, protože jako stvoření boží mají důši, i když je to zatemněné. A když tím člověk slouší, tak tím slouší Boh. To všem předpokládá vysloveně náboženskou představu toho Boha násennejního, několiv jmenejního, tak je tu tajemnou prozřetelnost. Protože když tady to dítě je a je naprosto neschopný života, tak tady jsou nějaké tajemné boží závěry, toho nemůžeme rozumět. Podobné uvažování jste měl u těch bláznů, který byli tabluizovaní i ve velmi privitních skolečnostech. Tam je něco tajemného v tomto. A Bohové jsou tady fakty. Ano, tady jsou Bohové fakty. To jsou ty posedlí a třeba řekněme ty rodiví u Rusů. Ty klikuše u Rusů a tak. Ale tohle náboženská argumentace pro vás už dost přesvědčivá není. Ta není, to je pravda. A u Ježíše, myslíš, že to smýšlení Ježíšovo vzhledem k těmto lidem, ten vztah Ježíšů k těmto lidem, byl navoděn těmihle náboženskými představami? A nebo pro nějaký spontánnější? To asi ne. Mně se zdá, že totiž tyhle představy, to je otázka takové té fantazijní tvořivosti. Ale zatím, zatím o představách je ještě nějaká taková zásadní zkušenost. Mnohem elementárnější, než aby se dala vykládat z nějakých představ, názorů, argumentací a tak dále. Prostě, co přesvědčuje samo v sobě. Když třeba vodkať se bere ta dost někdy tak absolvní forem na sebe beroucí Láska, respekt až láska ke zvířatům, která združuje ty všemčelé, jaký ochranaře. No to se u švajcářských věn nakonec taky, že jo. Respekt životu, že jo. Nebo třeba teď mě říkal Benzík Moldán, že vyšla jakási... Japonec? Myslím, že nějakej Japonec to byl. Je. Nějakej biolog japonskej. Mně se vydal jakousi knížku, kde teda celý knížce vykládá, že je potřeba udělat ze stromů právní subjekty. To byla dost kuriozní věc, ale naprosto pochopitelná, když víme teda, jak stromy hrály obrovskou roli ve všech kultech. Je pochopitelná, protože strom skutečně je něco v pohádkách, to je ta bříza. Je spousta těch motivů. Dobře se podívat na strom, to je skutečně bytost. Taky zajímavě je, že třeba řekněme měšťáci, že obořenové se zmocní stromů, tak věví se o nich určitá nenávist. Já to vidím i teďka v téhle situaci. Rozumíš, jak se ničí stromy. To je dost zajímavé. To je fantastické, jak je nenávist stromů. Například už jenom to, že se naprostým pravýlem stalo, když se někde něco staví, tak přijdou bulldozery a vše všechno znají stejnou zemí. Neexistuje, že by se to hned udělalo tak, aby... Dobrý večer. Štěpán dneska zastupuje. Můžu vám dát tenhle? Tohle můžu dát pro všechno. Tenhle předpokádá, rozumíš, jak... Třeba řekněme u toho švajctra, že život je respekt ke všemu, co je života schopný a co životu nepřekáží. Ale teď, když to dokonce životu překáží, takový člověk, rozumíš. To, že Ježíš se ujímá, je tvrdý vůči lidem, kteří základně jsou užiteční pro tu společnost, nebo se zdají být užiteční, nebo jsou považování za užiteční. A solidarizuje se s lidmi, kteří jsou skutečně škodlivý. Řekněme ty celníci. Jsou lidé skutečně škodlivý společnosti. Rozumíš. Ano, všem, on to dělá vždycky s perspektivou... Dokonce jsou to lidé, kteří jsou, řekněme, slabí sami v sobě jenom, teda neschopní třeba, řekněme, být spravedliví. Jo? Rozumíš. Ale lidé, kteří mají tendenci páchat násilí a škodit, to jsou lidé škodlivý. Dobře, ale ta... A on se s nimi solidarizuje. Ale to není proto, že jsou škodlivý, ale proto, že jsou slabí. No a proč se s nimi... Když je někdo škodlivý nebo silnej, tak se s nimi nesoliduje. Ne, ale důsedek jejich slabostí je právě ta jejich škodlivost. Měli jsme ten příklad třeba, řekněme, téhle rodině, o které jsme mluvili. Tak tam ten člověk, který je teďka vyháněn, tak je tak slabý, že je škodlivý. On je fakticky objektivně škodlivý. On není schopný života, on vždycky bude druhého vykořistovat, on nikdy nepřinese nic skutečně pozitivního společnosti. A překáží, řekněme, silnému jedinci, nebo zdáli by silnému jedinci, nebo jedinci, který si osobě myslí, že je silný, tak překáží k jeho zpásek, k jeho seberealizaci. Protože ten člověk ho nemůže odmítnout, kdyby to byla pravda. Řekněme, že konkrétně to pravda není. Víme, že je to interpretace dodatečná a řekněme, nepodstivá. Ale kdyby to byla pravda. Kdyby to mu tak skutečně bylo. Proč by neměl právo tento člověk, kterému se brání v práci, v práci užitečné a tak dále, proč by neměl právo být krutý a tvrdý k tomu, který mu brání. Ne nějak, rozumíš, pozitivně, ale tou svou slabostí. Strašno. Proč by ho neměl odstranit z cesty nebo proč by měl se s ním rozptilovat, nebo proč by měl si ho všimnout. Jaký smysl má takovýhle člověk, že se všechno ve mě vzpousí, uznat tomu jedinci tento postoj. Tomu silnému jedinci. No, není to, bych zase řekl, není to způsobeno tím, že, teda... Proč se nám tu ničovštinu neuznává? Za předpokladu rozumíš, že je poctivá, ne, že je nějaká věc, ne, že je nějaká věc, ne, že je nějaká věc, ne, že je nějaká věc, ne, že je něco dodatečného, nebo že je to sebechlává. ne, že je to sebechlává. Poctivá ničovština není možná, snad teda neexistuje. To je vždycky sebechlávání. Protože to tu patří věci, že tam slabý člověk se nadejmá, až si přede sebou připadá jako silné. Jak to, že to patří pod svatě věcí? To patří pod svatě věcí? Protože člověk, který, já si dovedu teda, si dovedu představit, že třeba
s1.flac
====================
která by vycházela z nějakých společných premis, ale že je potřeba si to nechat domít a nahlédnout. Tedy já mám takovej dojem, že to v podstatě není žádný mravný příkaz nebo nějakej imperatív etický, nebo náboženský, nebo jakékoliv. Ale že to je uvedení na cestu vidění věcí, že to je vlastně noetická záležitost. Že tím, že Ježíš, a už před ním proroci, ukazují, že co hospodin chce, není žádná bohoslužba, služba bohu, nejblž spravedlnost, dobává síla, milosrdenství a soud. Že tohleto právě stačí. Ten obraz těch syrotků a vdov je naprosto nedostačující. A je to dostačující právě, protože to navádí na jisté pochopení, na jistý vhled do věcí. No a tedy jestliže se budeme ptát, co to vlastně, v čem to je, proč to je, proč to platí, tak my musíme nejdříve nahlédnout to, co je tam k nahlédnu. Tak to znad je všechno, to metodické. Samozřejmě teď to jde do tenkýho. No to má řadu vrstev, řadu dimenzí. Je těžko to vyslovit jednoduše, protože jakákoliv jednoduchost znamená, že se to sploští do jedné dimenze. Ale jinak asi nelze, takže je potřeba udělat několik takových pokusů a vždycky se to sploští do jiné dimenze. Tak třeba jako je ten nahlédnutelný ten žebříček, nebo ten postup, ty kroky z hůru a ku předu od kremným sty přes chamurabyho zákoní až k odmítnutí Ježíšovů. Ludí nás říkali staří oko za oko, ale já pravím vám, je naprosto nahlédnutelný, že tohleto je vlastně rozpoznání, na čem jedině může stát lidský vztah, nebo na čem mohou stát lidský vztahy. Že nejenom to ta kremní vztahka, která nesmírně a nesnesitelně rozmnožovala zlo, které bylo na začátku, i to omezení oko jenom za oko, že zub za zub, i to vlastně přidává další zlo, které nemály dojít k zvětšování, k zmnožování zla, maly být pevně ustanovená mes, tak to znamená nastav tvář a tak dále. Tedy já nemyslím, že by, já jsem teď utekl k tomuhle, ale je na mě to docela zřejmě. Nemyslím, že taková ta představa takového božího prostiáčka, takového nanícovatýho měkýše, který není schopen se postavit na zadní, že je něco ještěvského, když Ježíš tak nevypadal. Tam musí se najít ten smysl toho. A ten smysl je v tom, že tam, kde když se postavím na zadní, zvětšuju zlo, tak to dělat nemám. A naopak tam, kde je možno zlu zamezit tím, že se postavím na zadní, tak ten moment je jiný, než že by se to mohlo vzít tak jednoznačně, nastavit tvář vždycky. Ono to tak vždycky není. Ten smysl je podstatnější, než ta formalita toho, že nastavuju tvář vždycky. A celou obdobně je to tady taky takhle. Ty hlavní ničánské a neoničánské argumenty většinou jsou biologické. Ano, takový evolucionistický, takový darwinistický, jde o výběr druhu, jde o budoucnost, tedy těchto lidí překážejí vlastně. Tak k čemu já je mám nějak šetřit? To je ukládání ohledu, když prostě překážejí životem. Tady je třeba teda přiznáte, že ona to kus pravdy to má. Proto teda to přesvědňuje. Kus pravdy to má například, protože jsou takový případy, že lékařská věda zachraňuje lidi, který by nepřežili. Já jsem měl například takový, najednou mě přepadl takový strašný dojem, já nevím jestli jsem ti vyprávěl o těch sestrách nedaleko straných, já už nevím, u Leničky. Ty jsou u těch blbejch dětí. Tam jsou neobyčejně inteligentní sestry, v době, kdy jsme tam ještě byli tak v plné síle, takové ty čtyřicátnice, v plné síle ženy, které věnují tedy nesmírně dokonalou po každé stránce, tedy vynikající péči těm mrzáčkům. Tam můžeš jíst v těch sálech, kde ty blbečkové jsou, tak můžeš jíst ze země skutečně. No a když to srovnáš tedy s péčí, která se věnuje nemocním, v normálních nemocnicích, tak je to obrovský rozdíl. Člověk si říká, ty blbečkové to ani nemohou ocenit. Vůbec to neocenujou, rozumíš? Ty jenom kývají těma hlavama, která tu pě hledí a naprosto nevím, jestli jsou ve špíně nebo nejsou ve špíně, stejně nevím, co umřou ve 20 letech. Máš takový pocit, že je to obrovská škoda, že se tady vyplýtvá tolik energie a tolik i něhy nakonec a všeho možného, rozumíš? Tahleta stvoření, která jenom vegetujou a která vůbec nejsou schopná to ocenit. Takový pocit takového jakési frustrace tady člověk má. A cítí, že to je nějak nesprávné, ale proč je to nesprávné? Přičem ještě důvody, proč to ty cestry dělají. To bych těžko mohl uznat. To jsou takový ty důvody, ty andělský, taková křečovitá zbožnost. Ona se u nich ani nejí vykřečovitě, ona se u nich je vyrovnaně, ale ten důvod nemůžu uznat. Je to moje cesta k spáse, když sloužím těmhle těm lidem, kterým jde přece jenom, poněkud jsou to lidé na poženství, o tu jejich vlastní spásu. A tady jsou postaveni k službe, tak to dělají obrovsky dobře. A nakonec si ty chudáky dokonce s tím zkusil nezaminujou. Ale to je jaksi důchodná věc. Oni to nedělají pro ty chudáky samé. Oni to dělají z těchto norm, které náboženské, které jim to dělají lehké a umožní jim, aby to dělali tak dobře. Tak to je takový teď odpověď na to, proč tedy řekněme, to není pravda, proč je to v pořádku. Objektivně teda. Tak nechme chviličku tohleto odevření. Já jsem to chtěl uvíst, protože něco na tom je, že v té biologické vrstvě, že skutečně je problematický, jak tady to není zrovna tak vidět, že tady je vidět, jako je škoda té energie, práce, té lásky a tak dále, jako by. Ale někdy je to tak, že vysloveně teda třeba v lidský pokolení se jaksi kazí. Kazí, jistě. Že se zachovávají lidi neschopný života. Ano, to se týká takové geniky a takových věcí. A tím se komplikuje život, které bylo asi 0,5 % RH negativních lidí, teda skupina krve RH negativní. A teď už to vzrostlo nad 4 % a bude to ještě vyšší. Nebejt toho, že se zavedla exanguinace i hned po narození, tak já jsem měl asi jenom jednu dceru. Všetky tři další byly exanguinovaný a díky tomu přežili. Jinak by to prostě zemřeli v několika dnech po porodu. V důsledku toho všem jejich potomci, sice po načetu recesivní znak a bezprostřední potomci budou zcela v pořádku, pokud si nevemou někoho, kdo tak je tak na půl. Ale v noci už tam budou opět RH negativní a bude jich mnohem víc, protože to bude v noci těch, který by nepřežili. Přičemž to je poměrně snadná, nemá to žádný úsledky. Tam se musí dělat exanguinace, ale jsou roštěpy Pater, jsou nějaké, kde inteligence, schopnost pracovat a tak dále je celkem nezaslžená. A jsou to mongoliňi, už je to v pohodě co horší. A je to čína? No, tak... Podíl, že po tý stránce biologický, tady, co si opravdu, jako je něco na štorc. Čili tím spíš je otázka teda, a kde se bere tato protibiologická orientace na ty horší, na ty ubohý, na ty, co jsou vedle a tak, že? Ano. No, a teď... Já sám jsem si teda udělal vlastně jenom, to je takové zkusmo, prostě, co člověk teď dělá pochybu, že to je uspokojivé. Mně se zdá jedno, že... Základní chyba toho ničánstva, základní chyba toho ničánství v úzovkách, a všeho podobného, je, že to míchá ty vrstvy. Že to, co má kus oprávněnosti v té vrstvě biologické, ovšem ztrácí jakoukoliv oprávněnost a pravdivost v těch vrstvách vyšších. A to, že se ta aplikace děje tímto nepřípustným způsobem, tam je chyba. Ale proč je nepřípustná? My víme, že... Bylo to soupisí ovšem s celou civilizací, s koncepcí civilizace. My víme, že člověk, který je fyzicky silnej, vyvinutej, prostě atletický, že může být blb. Takový ten, nemyslím teda idiot v pravém slova smyslu, ale prostě primitiv, hrubiján, já nevím co. A neschopnej do takového něco pořádného porozumění pro něčeho. A naopak, že lidi astenický, slaboučký, eventuálně nemocný v oddělctví atd., že můžou být ohromně intelektuálně, ale nejenom intelektuálně zdatní. Že můžou znamenat něco neobyčejně podstatního pro ostatní lidi. Přesto, že by je s partiany hodili? Ano. Takže už z tohohle důvodu, že prostě my víme, že teda teď mě zrovna nenapadá nikdo hodnější než Volta, což zrovna není nejlepší ten případ, ale to je klasický na to, že od malička on umíral, asi 50x za život, furt pod dohledem lékařů atd. A přitom ta nezlomna, jednak se dožil vysokého stáří, a jednak ta nezlomna energie, která furt jako ještěrka se furt pohybovat někde na pomezí a furt napokají průšvihu a vždycky ještě nějak, ačkoliv by člověk čekal, že se zhroutí. No to je ok. No atd. Tak například už z tohohle důvodu matematik nemusí být atlet. No a teď celá kultura vlastně spočívá v tom, že si lidi začaly vážit věcí, jiných než fyzické zdravosti. U řeků tam furt se to chtělo dávat dohromady, ale víme, že to tak nemusí být. Že to tak fakticky není tedy. Ano, že to může být odlišené strašně. Tak to je první věc. Při čemž takový sakraté smysl? První věc je, že už tohle to stačí k nahlednutí, že v těch jejich vyšších vrstvách, a to jenom maloučko vyšších, to ještě nejsou ty nejvyšší, že už neplatí tohleto literaturu. První věc je, že tohle to stačí k nahlednutí, že už neplatí tohleto literaturu. Ovšem, tam zas platí, že třeba samozřejmě ta schopnost, ta síla toho slabýho je v něčem jiným. Že to je vynikající šachyst, vynikající matematika, vynikající filozof a tak dále. No ale teď teda... A když tu není ani to, ani ono... Teď jde o to, že se neví, když se narodí dítě, který je na omření, slaboučký, a já nevím, všelijak poškozený dítě, tak se neví, jestli z toho nebude genius. Takže se to dítě nechá, aby vyrostlo. Je to první věc, že teda se nerodí přes ty hrdby. Ta naděje tu je, že ten člověk, který z toho dítě se stane, vyroste, takže ten člověk... Kdo ví, jestli nebude neobyčejně důležitý, neobyčejně cenej, potřebnej, všem těm ostatním. Kdo ví, jestli to není dítě, která bude požehnání lidským úrokům. Tak s touto nadějí se to dítě nechává. No a teď je tady jako poslední věc, kdy lékařsky za to, prostě tato naděje není. To je u těch lubečků třeba, u těch postižených, šíleně postižených dítí a tak dále. No tak tam zase ještě zůstaneme u jedné pro zajištější věci, no totiž rozpoznání staletí a tisíciletí je, že jakmile se umožní škodit člověku, jakkoliv přesným výměrem, předpisem, zákonem a tak dále, tak vždycky se tím otevře brán a zvůry. Já furt chci zůstávat co možná na takových, prostě ta škoda, kterou má společnost toho, že se stará o méněcené děti a lidi, je menší, než jaká by vznikla, kdyby neobyčejně schopny a tím nebezpeční lidi byli prohlašovány za šílence a tak dále. Což se taky děje. Je tady ještě další rovina, kde nemám po ruce nějakou takovou up-to-date, moderní interpretaci. Tato rovina je už ta rovina Ježíšova postoje k těm věcem. A proč tedy ten postoj Ježíšov je oprátněný? Tímto způsobem neuvážoval. Ano, tohle nejsou jeho důvody, absolutně. Absolutně ne. Nicméně tyto důvody mírně ukazují tím směrem. Ano, jistě. Tak jako moučko, je to moušem asi tak, že my to méře ukazují tím směrem, díky tomu, že jsme vyučení. Ale uvědomuješ si, že ten zcela v mnohem závažněji, řekněme, ta cesta o té krevní msty, k tomu nastavení druhé tváře, ten důvod, respektive ten pocit oprávněnosti, že lidstvo nastoupilo tuto cestu od té krevní msty až k tomu v Ježíši Kristu nastavení druhé tváře, je nějak posyťován v mnohem hlouběji než i tohle. To nevím. Já myslím, že to je asi tak stejný. Protože tohleto, myslíš? Mně se to nezdá. Mně se tohleto zdá mnohem chabější než i tam. Zůstaňme ještě chvíli na těch nižších úrovních argumentace. Tak třeba sociálně, politicky znamená ta ježíšovská zasada... Víš, promiň, v čem je ta oprávněnost té cesty od té krevní msty přes to oko za oko až k tomu nastavení tváře, to je nějak úplně zřejmé. To je zřejmé. Není možné jinak postavit hráz zlu než tím, že mu vlastně neodpíráš. Přišlo tady, to není tak zřejmé. No, je to. Já jsem předstvědčen, že je. Že jenom tam to má tu logiku takovou jakoby přímější, tady je potřeba to teprve naléhnout. Tady je taky historická zkušenost, kdyžto tady ta historická zkušenost byla taková mnohem matnější. Mnohem matnější, ale to je taky proto, že byla hodně... Rozumíš, v té antice byl ten výběr, ten otec to dítě přijal na svá kolena, nebo nepřijal. Ale jeho nepřijal, že třeba v tom egyptském papíru, že jestli to bude chlapec, tak ho zachovej, jestli to bude děvče, tak ho utrať. Že píše nějaký ten voják té své ženě na velmi milostnej a něžnej dopis, že má on velikou starost a tohle to říká. A nijak není zřejmé, že to nějak hluboce narušovalo tu společnost, když ten postoj byl takový. To není nijak zřejmé. Naopak, tahle ta společnost tedy, řekněme, byla vývojově na vysoké úrovni a předala něco, že jo? Ale podívej se, ta logika tam je taky. Ta logika spočívá o všem. Je třeba vždycky vidět tu podstatnou, ten podstatný risk v době, kam patří. Tedy jestliže ten egyptský voják píše utrať dítě narozené, tak to je, tak nějak jako v tom přehledu historickým nebo v tom pohledu vývojovým, nebo jak by se řekla, tak to je prostě jako i zmaťas. To tam nepatří, jakoby. To patří mnohem později. Ale co je například úležitý, že třeba ta instituce otroků, otrokářství, to je rozlišování dvou typů lidí. Z nich jedny jsou lidi a druhy nejsou lidi. A čím to otrokářství se víc zavedlo, čím bylo mohutnější, čím víc prosperovalo, tím bylo víc ohroženo těmi otroky. Ve chvíli, kdy slabí jsou zcela vyřazeni, tak se jim najednou dostává jakéhosi zvláštního osudu nebo dostává se jim do výjimku takových nečekaných věcí. Jednak jich čím dál víc uvědomujou si sebe jako nespravedlivě snížení, chtějí se z toho dostat, protivějí se řádu, který je do tohohle tlačí, povstávají, bojujou, níčejí společnost. To k tomu dochází vždycky tam, kde jsou nějak soustavně lidi vyhazovaný ze společnosti na okraj a za okraj. Vždycky k tomu dostat. A tomu se nedá jinak zabránit, než že předem se myslí na ty slabé, na ty ponížené uražené, na ty zotročené a já nevím co. A uvažuje se, jak předejít tomu rozložení tý společnosti. No a v této logice, která ošem není jenom teoretická, je historicky důležitá. Vždycky k tomu docházelo k tomu, že svobody, které byly vyhrazeny několika málo, nebo prostě v malé skupině nahoře, postupně byly rozšiřovány na velší a další společenské skupiny. A celý vývoj společnosti spočívá v tom, že vždycky znovu se ukázaly nějaký nový zotročený lidi, který byli uznáni za lidi a znova přijatý do společnosti. Už tohle je teda samo o sobě takovej přesvědčivej doklad tý logiky, která je celá analogická tam tý logice. A samozřejmě ten egyptský voják tam do toho nepatří v té době svý, protože ta logika vypadala tak, že nejdřív nebyly lidi otroci a ty byly přijatý za lidi. Pak byli nižší typ lidí, nižší sorta lidí, byli třeba neborníci, nebo byly ženy. Byli děti, děti nebyly vůbec lidi, a otec se s nimi mohl dělat co chtěl. Dochází to tak teda daleko, že v moderní společnosti, jak se dítě narodí, tak se stává právním subjektem a zákonem je chráněno. Tedy když matka zanedbá jenom péči, třeba dítě umře, tak je sněhána. Ve většině civilizovaných společností. A nejnovější teda je, že dokonce právním subjektem se stává ta křka, už je to teda ještě nenarozené dítě, ale ne od samýho začátku, vůbec se to posouvá. Teď ještě do třetího měsíce to není žádný subjekt, ještě může nějaká komise rozhodnout, jestli bude žít nebo nebude žít. Ale logice věcí je, že to dítě musí být považováno za člověka, ještě když vůbec vlastně ještě člověkem není. Ten vývoj je naprosto přesvědčivej, že jde tímhle směrem. A teď celá věc počívá v tom, že vůbec už se nedo může představit, jak to tu hodí. S věcůsem je to absurdní, teda zárodek tři dny starej, že by měl být respektován jako člověk. A přesto ta logíka to vůbec v tomhle směru je. Tedy ta otázka zní, jak to uchopit, jak to sformulovat. Ale že ta logika v tom je, a že to není o tolik slabší, to se mi zdá naprosto přesvědčivý. No a pravděpodobně teda v tom dost bude hrát, že to je zase jenom taková historická věc. Ta představa, že člověk je, jak je to ve starém bratřském katechizmu, mám necitovat nesmyslně, člověk je živá bytost nebo stvoření důši nesmrtelnou, v těle smrtelné mající. Ano, to je všeobecné. Všeobecné, že člověk je českoslovenej a naprosto nebiblickej. Samozřejmě, ale tohle by byl jeden z důvodů. Tohle byl jeden z důvodů asi proč třeba i tak beznadějně nemocný lidi byli respektováni jako lidi, nebo měli být respektováni jako lidi, protože jako stvoření boží mají důši, i když je to zatemněné. A když tím člověk slouší, tak tím slouší Boh. To všem předpokládá vysloveně náboženskou představu toho Boha násennejního, několiv jmenejního, tak je tu tajemnou prozřetelnost. Protože když tady to dítě je a je naprosto neschopný života, tak tady jsou nějaké tajemné boží závěry, toho nemůžeme rozumět. Podobné uvažování jste měl u těch bláznů, který byli tabluizovaní i ve velmi privitních skolečnostech. Tam je něco tajemného v tomto. A Bohové jsou tady fakty. Ano, tady jsou Bohové fakty. To jsou ty posedlí a třeba řekněme ty rodiví u Rusů. Ty klikuše u Rusů a tak. Ale tohle náboženská argumentace pro vás už dost přesvědčivá není. Ta není, to je pravda. A u Ježíše, myslíš, že to smýšlení Ježíšovo vzhledem k těmto lidem, ten vztah Ježíšů k těmto lidem, byl navoděn těmihle náboženskými představami? A nebo pro nějaký spontánnější? To asi ne. Mně se zdá, že totiž tyhle představy, to je otázka takové té fantazijní tvořivosti. Ale zatím, zatím o představách je ještě nějaká taková zásadní zkušenost. Mnohem elementárnější, než aby se dala vykládat z nějakých představ, názorů, argumentací a tak dále. Prostě, co přesvědčuje samo v sobě. Když třeba vodkať se bere ta dost někdy tak absolvní forem na sebe beroucí Láska, respekt až láska ke zvířatům, která združuje ty všemčelé, jaký ochranaře. No to se u švajcářských věn nakonec taky, že jo. Respekt životu, že jo. Nebo třeba teď mě říkal Benzík Moldán, že vyšla jakási... Japonec? Myslím, že nějakej Japonec to byl. Je. Nějakej biolog japonskej. Mně se vydal jakousi knížku, kde teda celý knížce vykládá, že je potřeba udělat ze stromů právní subjekty. To byla dost kuriozní věc, ale naprosto pochopitelná, když víme teda, jak stromy hrály obrovskou roli ve všech kultech. Je pochopitelná, protože strom skutečně je něco v pohádkách, to je ta bříza. Je spousta těch motivů. Dobře se podívat na strom, to je skutečně bytost. Taky zajímavě je, že třeba řekněme měšťáci, že obořenové se zmocní stromů, tak věví se o nich určitá nenávist. Já to vidím i teďka v téhle situaci. Rozumíš, jak se ničí stromy. To je dost zajímavé. To je fantastické, jak je nenávist stromů. Například už jenom to, že se naprostým pravýlem stalo, když se někde něco staví, tak přijdou bulldozery a vše všechno znají stejnou zemí. Neexistuje, že by se to hned udělalo tak, aby... Dobrý večer. Štěpán dneska zastupuje. Můžu vám dát tenhle? Tohle můžu dát pro všechno. Tenhle předpokádá, rozumíš, jak... Třeba řekněme u toho švajctra, že život je respekt ke všemu, co je života schopný a co životu nepřekáží. Ale teď, když to dokonce životu překáží, takový člověk, rozumíš. To, že Ježíš se ujímá, je tvrdý vůči lidem, kteří základně jsou užiteční pro tu společnost, nebo se zdají být užiteční, nebo jsou považování za užiteční. A solidarizuje se s lidmi, kteří jsou skutečně škodlivý. Řekněme ty celníci. Jsou lidé skutečně škodlivý společnosti. Rozumíš. Ano, všem, on to dělá vždycky s perspektivou... Dokonce jsou to lidé, kteří jsou, řekněme, slabí sami v sobě jenom, teda neschopní třeba, řekněme, být spravedliví. Jo? Rozumíš. Ale lidé, kteří mají tendenci páchat násilí a škodit, to jsou lidé škodlivý. Dobře, ale ta... A on se s nimi solidarizuje. Ale to není proto, že jsou škodlivý, ale proto, že jsou slabí. No a proč se s nimi... Když je někdo škodlivý nebo silnej, tak se s nimi nesoliduje. Ne, ale důsedek jejich slabostí je právě ta jejich škodlivost. Měli jsme ten příklad třeba, řekněme, téhle rodině, o které jsme mluvili. Tak tam ten člověk, který je teďka vyháněn, tak je tak slabý, že je škodlivý. On je fakticky objektivně škodlivý. On není schopný života, on vždycky bude druhého vykořistovat, on nikdy nepřinese nic skutečně pozitivního společnosti. A překáží, řekněme, silnému jedinci, nebo zdáli by silnému jedinci, nebo jedinci, který si osobě myslí, že je silný, tak překáží k jeho zpásek, k jeho seberealizaci. Protože ten člověk ho nemůže odmítnout, kdyby to byla pravda. Řekněme, že konkrétně to pravda není. Víme, že je to interpretace dodatečná a řekněme, nepodstivá. Ale kdyby to byla pravda. Kdyby to mu tak skutečně bylo. Proč by neměl právo tento člověk, kterému se brání v práci, v práci užitečné a tak dále, proč by neměl právo být krutý a tvrdý k tomu, který mu brání. Ne nějak, rozumíš, pozitivně, ale tou svou slabostí. Strašno. Proč by ho neměl odstranit z cesty nebo proč by měl se s ním rozptilovat, nebo proč by měl si ho všimnout. Jaký smysl má takovýhle člověk, že se všechno ve mě vzpousí, uznat tomu jedinci tento postoj. Tomu silnému jedinci. No, není to, bych zase řekl, není to způsobeno tím, že, teda... Proč se nám tu ničovštinu neuznává? Za předpokladu rozumíš, že je poctivá, ne, že je nějaká věc, ne, že je nějaká věc, ne, že je nějaká věc, ne, že je nějaká věc, ne, že je něco dodatečného, nebo že je to sebechlává. ne, že je to sebechlává. Poctivá ničovština není možná, snad teda neexistuje. To je vždycky sebechlávání. Protože to tu patří věci, že tam slabý člověk se nadejmá, až si přede sebou připadá jako silné. Jak to, že to patří pod svatě věcí? To patří pod svatě věcí? Protože člověk, který, já si dovedu teda, si dovedu představit, že třeba
====================
s2.flac
====================
a vlastně proč mě všechno nudí k tomu, abych se zabýval s tímto člověkem, když vím, že ten člověk mě vlastně bude exploatovat. A to proto, že je slabý. Pokud jsi silnej, tak si to na jedné straně můžeš dovolit, a na druhé straně, teda jsou určité jich důvodů, které ještě jsme nepřišli, je to tvá povinnost. A proč? No to, že si to můžu dovolit, je něco jiného. Třeba si to nemůžu dovolit, ale i když třeba na tom, když člověk se slábe nebo se rozkotal, tak já mám pocit, že je to teda můj povinnost. No tak to je ovšem, v tom případě je to otázka, protože... Tedy... A proč ten pocit mám? Nesmírně silný. Je to tradice mého křesťanství, řekněme, toho náboženského křesťanství, která... Já myslím, že asi jo, že tady to je jakási sformalizovaná tradice, která... který unik ten vlastní smysl. Rozumíš, ono se to samozřejmě, často se toho znoužívá... Ale to je prá... Ježíš by teda, řekněme, Ježíš by to schválil, rozumíš? Ne, já nevidím případu, kdy se Ježíš nechal exploatovat, až že by zesláp. A nejsou tam takový prvky, třeba řekněme, to vyprávění gecemansky, tam přece zesláp. Dobře, ale to je jeho vlastní záležitost a není to důsledek toho, že by se na něj někdo navěsil. To je prostě spíš důsledek toho, že selhali ty druhý, že on sám má pochybnosti, nebo že prostě cítí strach a takovýhle věci. To je něco jiného, ale že by se nechal nějakým parazitem vykořistit, že tak, že by jako... U toho Janovského Ježíše to skoro tak vypadá, že ho milovali až do krajiností a větší lásky jim dodala, život za přátelé své. To je heroický příklad veliké lásky, čili síly. Já mám dojem, že Ježíš ukazuje v jiném světle to, co je skutečná síla, co je skutečná moc. Že slibuje svém služebníkům, svém účenníkům, slibuje moc, takovou, jakou on má, že oni budou mít taky a tak. To není cesta, jak se nechat vykořistit, nebo jak se nechat rozemlít mezi kameny, vláčet a tak dále. To není. Čili tam, kde je to chápáno formálně a vede to k těmto kocům, tak to vůbec není cesta. Ten zmysl toho pomyslu je spíš v tom, že Ježíš ukazuje, že síla je něco jinýho, což je zase v tradici prorockým. Teda nespolehat na lidka muže udatného a na koně a vozy a tak dále, že to je taky tradici. To není pepřenka, to je původně na sůl míněno, ale ona sůl tím nepropadává a pepř do toho. Ale ono je to hezký, hezká fajance, taková lidová, ale docela, kde to bylo, odkud to je? Tohle je celá sada takových kořenek a k tomu tohle jedno. Ty kořenky jsou docela obyčeňské. A kde jste to sebrali? To můžeme udělat tak, že ten čarý se dala tady na ten útok. Skrupulositou vzhledem k té nauce o dědičném příchu a efektu křtu k tomu takzvanému dědičnému příchu, k tomu pekátu originátu, vzdůrazňuje, že v křti může kdokoliv, jenom když má intenci, jenom konat to, co na ním círke v tu chvíli žádá. No, myslím, že bylo více věcí, aby se to rozšířilo i na čeřipání. Mně tohle vždy připadalo poměrně logické. Ne v té skrupulositě, ale v zásadě logické. Že křtit vlastně může kdokoliv. Že přijmout do církve může člověk, který do té církve nepatří, nemusí být ten člověk pokřtený, který souží křtemu, podle té strictní nauky katolické. Rozumíš? Jde o toho ten subjekt té svátosti. Ten subjekt té svátosti žádá, aby na ním bylo vykonáno toto znamení, vzhledem k tomu, že chce být připojen k církvi. A když najde člověka, který chce jednat v intencích církve, tak může být. Tak je to závazení. Ovšem, já myslím, že tady je to přehráno, protože ten křesl se považuje, že je to něco nezásádnýho a celutého. A že se za každou cenu to chce rozšířit tak, aby co nejvíc lidí bylo spaseno a podívat, že bez křeslu není spásí. Takže rozumíš, ten důvod pro to je sen. No, ale tento samoho sobě, ten důvod, to je do jistý míry psychologická. To musím předežovat, že to je motiv víc než důvod. Klasický teolog by ti řekl, katolický by ti řekl, že to není žádný motiv, že to je čistě argumentovat. Ovšem odvolal by se jednou na tradici církve, nemohl by to moc do čeho odvodit a odvolal by se na tradici církve. Kdyby mohl morál být, tak vždycky by bylo chápání o církve, což myslím, že není takhle samopravda. Protože v první církve, jak říkáte křesl, nevěříme, že je v diskupu. Tady ne v první církve, ale v antické církve, v první, ne v první, taky křičilo dokoněm. To byla filipána, toho říkáme, ale v této klasické době antické církve, že řekneme Konstantina, tak to bylo v prvním biskupu. Protiž funkce biskupů. A když to biskupové nemohli snačit, tak by aspoň ten křesl konfirmovali, že jo, potvrzovali tím na září. Takže tady, na tradici. Ta mojí reakce na ten kec toho generálního likáře je neznačně emocionální a nedost oduboněná. Nicméně, člověče teda naplnilo mě to vztekem a hořkostí, rozumíš, a neuměrně mě to vzrušilo. Takže jsem daruhozný při té svatbě toho Váška Konzála, konečně to bylo řečeno předtím. To je ráno tím, že přeci jenom člověk byl vychován, rozumíš, v takové té... Já vím, jak když docházelo k těm sporům v 68. roce, tak to byl živ, a v 69. tak to, že byl živ, ještě můj tatínek. Tatínek už byl těžce nemocný, že už nechodil, už nežil, že umíral na rokobinu. Už přes 80 let mluvil a pořádně jenom říkal, prosím tě zvenku, ať se nedostaneš do sporu s pánem biskupy. Z toho měl obrovský strach, abych si to nějak s pánem biskupy nehozal. Víš, to pro tatínka byla obrovská hrůza. Já jsem rád, že se toho hned nedoužijel, protože... On by tím obrovský trpěl. A to člověk má v krvi, víš, to svět... Já to rozumím, že to taky nepoužívám toho nejběžnějšího argumentování, který... že to celkem je k ničemu. No, to použij ho. Použij, jo. Děkuji. No jistě, já taky se nepovažuji za žádnýho kněze, protože to je absolutná. Ale vím, že tenhle název kněz v katolické církvi podle striktní teologie vlastně kněz není kněz, kněz je jenom minister. I tam, kde se kněžství by uplatňovalo jako v plnosti, jestliže podle klasické katolické teologie vidím Eucharistii jako reprezentáci o sakrifici krucis. Jako teda spřítomění oběti kříže, tak i tam je jen takzvaný kněz Causa Ministerialis, poněláž srdce do sedlosti a je Kristus. A on jenom Causa Ministerialis. Či on není, jeho participace na kněžství Kristově, na tom všeobecném kněžství, je jiná než věřících, ale ne tím způsobem, že by z něj dělala kněze. Rozumíš? Zásadně je stejná, teda je jenom, řekněme, excellenciori modo se projevuje ta participace na tom dějiném kněžství Kristově. Ale základně to není jiný. To je Causa Ministerialis. Ta Causa vlastní je Kristus. To je název to kněz. Taky latinsky se neužívá toho názvu, u nás je ten termín presbiter, je ordo presbiteratus. Ten presbiter se překládá v češtině kněz. Původně uvšem kněz neznamenalo kněze tedy obětníka ve staré češtině, ale toho, který má autoritu. To je starý český název, který bohužel je svůdný, protože ten primitivní pohled na toho mága, který koná ten magický úkon, ten takzvané substanciát se vyvolával, tak potom pro ty skutečné mágy a pohanské kněze se zaužívá ten název opačně. V cirkivní slavanštině kněz je kníže a kněz je svěžčeník, což taky není kněz v pravém celá smyslu, ale je to ten, který posvěcuje svěžčení. To je cirkivní slavanský název pro kněze křesťanského svěžčení. Takže na tomhletom termínu jako tolik nezáleží. Ten termín řekne se katolický kněz, ale řekne se taky evangelický kněz, který se považuje jako lidovej název, který nemá teologického psa. Bejvalej kněz říká asi tolik, že jsem člověk, který už nemá právo konat služby v círku, která mu církev svěřila ordinaci. To je řečeno odborně. On řekl, že jsem heretik, přinejmen čím už heretik, ne vyschizmatik. A nikoliv, že by vysoudil, že seš bejvalej kněz, toho, že seš bejvalej kněz, odvozuje něco jiného. On je už přesvědčen, že jsem heretik předtím, jestli víš. A proto mě nazývá bejvalým knězem. Ale už jsem klesl tak hluboko v té své herezi, jsem už došel tak daleko, že dokonce komunikuju heretik při ústavu páně. Podívejí se, ten můj dopis je všeobecně označován naší círky za heretické. To mě vyprávěl Máša, strašně smutný příběh, který mě velmi dojal. Ve Staré Boleslavě existuje takový velmi hodný farář nebo kaplan, takový poctivý, sprostý člověk. A ten dostal od evangelického faráře, asi pravděpodobně brandýského, protože já si myslím, že ve Staré Boleslavě není váš zbor, že je v Brandýse, ten můj dopis. A to je zajímavý, protože on se hodně šířil po evangelických farách, přes bohoslov, co jsem dostal na evangelické faráře. A ukazoval ho Mášovi se slzami v očích, podívej se, jak se tomu Boušovi křiví, co mu podstrkávají za texty. A Máša řekl, no to je jeho text. On to opravdu napsal a on byl zničený. Mášova, úplně zničený. Já jsem přesvědčený teda, že i ze stanoviska přísně, tedy jaksi z přísného teologického hlediska, rozumíš, ten můj dopis nemůže být označený za heretický, může být označený za nějaký heterodoxní, ale heretický určitě ne. Ale taky jsem si dával pozor, aby to tam nebylo, protože to bylo adresováno v diskupovečnou. Aby diplomace byly pokud možno teda tak jasné, aby to obvinění nemohlo být nějak z toho, aby se pro to obvinění nedalo argumentovat. Ale z toho dopisu, no ale prosím. A rozumíš, generální vykář je, já nevím jestli víš, co to znamená u nás generální vykář. To je tedy člověk, který je kluce biskupovi ad universitatem casum, který může rozhodovat o věcech jenom se schválením biskupa, ale i smočeným schválením. Teda jeho slovo je nesmírně důležité, to je prostě generální vykář, generální zástup se biskupům. To není nějaký malý zvířek rozhodovat v círku katolické. Takže jeho slovo je nesmírně závažné. Já jsem přesvědčený, že kdyby, třeba řekněme, jsem obvinil generální vykáře před biskupem, že mě tady označuje zabývalého, duchovního, katolického, tak biskup by řekl, poněvadž vás takto pan generální vykář označil, tak mě o tom sleduji. Nijak by se mi nezastalo. Určitě bych souhlasil s generální vykářem. A protože jsem heretik, to, že jsem bývalý, je proto, poněvadž jsem heretik, tak jsem ipso facto mimo círke. Jsem excommunicatus, že jo, ipso facto. To se dodatečně prohlašuje, ale jak mne někdo upadne do hereze, tak je ipso facto excommunicatus. De facto. Ovšem, bývalo dobrý zvyk v katolické církvi, že ta excommunikace byla také tisky de jure, že byla třeba od toho smetany například, že to bylo typické, že byla dodatečně prohlášena. Takhle oni to chápou nějak. Trochu žmateně, poněvadž jsou v špatním kanonistě, oni věřtě nerozumí. To jsem se přesvědčil mnohokrát, že teda nevznají ani klasickou teologii, takže je sladkou klučeši v klasické teologii, anebo klasickou teologii, když chceš. Ona není zase tak docela nelogická, ale takovýmhle směrem, kterým jsem naprosto přesvědčen, to nepřehráním, takovýmhle směrem oni uvažují. Protože moje smýšlení, moje projevy, jsou toho druhu, že už se neslnávají. Tak to je, jak já blbě uvažu, já jsem si myslel, že tohle to právě není držitelný. Ne, tam bylo řečeno, že bývalý kněz klesl už tak hluboko, že do konce. To ne, že bych byl bývalým knězem, protože jsem se učastnil na té večeře pání, ale že už jsem klesl tak hluboce. Já jsem rozuměl, že bývalý kněz musí být před tím. Často jsem se učastnil večeře páně, když jsem fungoval u vás zbožně a ještě s mnoha lidmi, kterým jsem kázal slovo boží. Nemá je sám bohoslužbu, aby zdůraznil poctivost tohoto aktu z naší strany. Poněkud může být ten akt, jak jsi viděl, tak i u toho hlavně nepoctivý. My jsme přece nikdy na prostřední svátky neměli bohoslužbu, právě protože jsme šli u vás večeře páně. A to nebylo označeno jako hluboký upadek, což je zajímavé. Víš, samozřejmě, že jsou ty lidé nelogičtí, ale není ze stanoviska církevní disciplíny, kterékoliv v církve, relevantní, jestliže její představitel prohlásí o někom, že vlastně do církve už nepatří, nebo že nemá právo vykonávat funkce plynosti z jeho ordinace. To by bylo u vás taky, kdyby tohleto nic řekl, řekněme, synonim senior Kejř nebo Škarvan o někomu, že z vašich farážů. No tak myslím, že ten faráž by byl taky teda jaksi nějak tím dotčen. No, to ovšem, oni říkají, že jenom, že ten myšlenkový pochod, který jim k tomu rozpěvá, je jinej, nemá k tomu právo, protože ztratil souhlas. Já jsem právě předpokladal, že něco takového bude i tady, a ono ne, ono je tady a to úplně jiné. Ale určitě ne, zatím je víc. Protože rozumíš, tak hluboko oni ještě neklesli, aby popřeli zásadní pravomoc toho člověka, protože ztratil souhlas od světské moci. To vzhledem k té nauce o takzvaném charakteru v katolické církvě není možné. A ani z mého hlediska to není dobře možné, rozumíš, protože i když řekněme, oni vidějí v tom charakter indelebilis kvalitátem kvédamnovam anime, supranaturálem. Což je teda samozřejmě podle mě nesmysl poněvat, co to je. Ale ten charakter tedy, řekněme, u Augustína a myslím tak v současné katolické teologii, tedy kdybych se třeba řekl, tak by mě bylo asi odpověděno, že ten charakter znamená tolik, že ten závasek vzájemný mezi církví a člověkem je nezrušitelný. Tak asi jako u křtu. Obě strany si uvědomují, že je to čin jednou pro vždy. Proto nemůže být ordinace nebo křesl opakována. U vás taky ani nemůže být ordinace opakována. Takže rozumíš, oni tyhle, to když je jednou farář ordinován a třeba řekneme, ztratí souhlas, tak se nemůže mět znova, když ho dostane, víš. Čili ten závasek je trvalý. A to je ten charakter indelibilis. Poněvadž ten Augustine, když razil ten termín, tak to byl vlastně obraz, byla to metafora, kterou převzal z civilního života, když byla ta hádka o ten křes heretiku. Jestli je křes heretiku platný nebo nebyt platný. Křes, který je závasek, takový jako je u toho regionáře nebo u toho otrocha, že on má vypálenej ten cejch, ten charakter a navždycky patří už k tej legii, i když je zběh a tak dál, zrovna tak jako ten otrok navždycky patří k tomu svému pánu. Ten charakter je právě ten cejch, to znamená ty ruce, které by měly vypáleny ty regionáře. U nás je možná takzvaná jednou suspence, že Sirke zakazuje tomu ordinovanému člověku, aby vykonával svou funkci. A funkce ordinovaného kněze je dvojí, že je to potestas ordinis, takzvaná potom potestas jurisdictionis. Ta potestas jurisdictionis tam může být vzata, potestas ordinis nemůže být vzata. To je pravomoc vykonávat juridicky nějaký platný úkon. To znamená třeba řekněme asistovat při uzavíráni manželství. Nebo rozřešovat, protože ten akt zpovědní se považuje v katolické teologii za akt soukuní. Tak tam může být odmětá, ale potestas ordinis nikoliv. A ta potestas ordinis se týká u Presbytera jenom o chvísti. U biskupa ještě jiných úkolů ordinace. Takže i suspendovaný kněz, rozumíš, platně podle nich posluhuje těmito svátostmi. Nicméně tedy těj nedovoleně, ne invalide, ale illicite, čili peca minore, takže jenom tak to může být, ten kněz bývalý. A dokonce se mu dovoluje, nebo se na něm žádá, přísluha svátostmi. Pokud k svátostem není potřeba jenom potestas ordinis, ale taky jurisdictionis, to se týká rozřešení, když ten subjekt svátostní in articulo mortis a žádá od něj. Ovšem radí se věřícím, že ano, aby od těchto kněží svátosti nepřijímali, že to na nich nežádali, ani in articulo mortis. Proto třeba řekněme Marie Antoinette, že ano, jsou zpřísná katolička, nebyla rozřešena, ani ji nebylo poslouženo tělem páně před popravou, protože jí konvent nabídl toho conformistu, víš, toho přísežného kněze. A ona to odmítla, takže ty byly exkomunikovaní a suspendovaní bochovitelní, to je sebou, když je knězek spokojený, tak je zároveň suspendovaný. Nemůže být suspendovaný, nemusí být exkomunikovaný. A ona odmítla, takže šla po tu dvěho týdu bez přísluhy, poněvadž byla přísána katolička a nechtěla od těchto kněží přísluhu. Ale když jde o tranquilitáckou sciencii, tak bys měla. Když jde o uklidnění svědobní, tak právo by na to bývala měla. Ale radí se, aby se to na něj vzdala. Jsem tě, dejka, zasvětil do těch tajů. Kápej, tohleto já všechno nedržím, co ti dejka říká. Ale aby jsi věděl, jak on myslí. Co je obsahem toho termínu bejbalej kněz? V pravém slova smyslu není vyloučení církve, protože církve člověk nemůže být vyloučen, jak byl jednou pokřtěn. Ale je to vyloučení excommunione sacramentorum. Je přerušená s ním komunikace v té církve. On zůstává s tím, kterým mám. Je přerušená s ním komunikace v té církve. On zůstává členem církve, pochopitelně, protože má ten charakterem undelebilém batizmí. Což je teda právě příslušnost k církvi. Nicméně tedy z něho šplíne teda příslušnost k církvi. Nicméně tedy on nemá právo od církve žádat službu. Svátost. Přerušen samozřejmě ve čeři páně komunione. Proto je excommunicatus. A teď každý heretik psal fakto. Když je to prohlášeno, tak je to podobné až taky de jure. Tak to já jsem právě nevzudzoval z toho, že když to není de jure, tedy to nejde na službu. Ne, ne, ne, to je i psal fakto. Jsou některé činy, které z nich šplíne exkommunikace de facto, a některé jenom de jure. Můžou být třeba činy, tedy těžké provínění proti církevním řádům atd., takže je na něj uvalená exkommunikace na toho člověka. Aby to se stalo třeba u nás za arcibiskupa Kordače, když Kordač zrušil tenkrát tu jednotu katolického duchovenstva a oni si udělali to o hnisko, tak byli všichni členové výborů tohoto združení kněžského exkommunikovaní pro neposlušnost atd. A dokonce byli exkommunikáci v Italii. Postihlo to taky, znáš to jméno, Xaver Dvořák, ne? To mě vykládal neboštík Opat Štrikoukal, co pohnulo Ksavera Dvořáka k tomu, který se podrobil a prosil biskupa Kordače, aby se měl vrátit si na to na exkommunikace. Exkommunikáci v Italii tam plynou takový hrozný, to je vlastně taková kladba. Prostě Xaver Dvořák to nemohl vydržet a šel do Emaus na bohoslužbu. Všiml si ho tam nějaký páter a donesl Opatovi. A Opat mu vzkázal, aby byl takhle skvěl a opustil kostel, až by nemohla začít bohoslužbu, když vyžije tam. A to Xavera Dvořáka tak dojalo strašně, jim tak otřáslo, že běžel rovnou na hrad a nakolenou prosil Kordače, aby z ní vrátil na to na exkommunikace. Takový exkommunikátický tam hroz. A potom jsou ty de facto, třeba řekněme, na interrupci, a kdo pomáhá interrupci. Takhle to byla exkommunikace, snad ještě jedna sud. To je i de facto. Byla exkommunikace na tentáci o matrimonii Koravým ministro a katolíkům. A tak dál, a tak dál, to jsou exa facto. Ano, ale samozřejmě Hereze a Schizma, to je exa facto. Samozřejmě, že když je to důležitý člověk, ten smetan, tak se to prohlášuje potom veřejně. A přidívají se to s přísným tímto slovíčkem vitandus. No, že věřící se s ním nesmějí stíkat. Nesmí tedy žádným impasivním způsobem s ním komunikovat, zejména s svátostí. Jakou bylo pořád. Pěkný, takový křesťanský, takový evangelický. Ale to všecko není nenávist k tomu hříšníku, poněvadž Bůh nechce smrti hříšníka, ale aby se o nám žili byl. Protože Církev na místě Božím teda ho trestá, aby se ponepřil. Tím ho chce donutit k tomu, aby se ponepřil. Aby odvolal svůj bůh, aby se pochořil před magisteriem Církev, který je učitelkou pravdy. Ačkoliv někdy ve středověku to bylo považováno za skutečné vyloučení z Církeve. Třeba ta formule toho kardinála, který vyloučoval Savonaru, řekl Savonaru, vyloučujte z Církeve bojící, z Církeve vítězné. Savonaru řekl, to druhé není v tvé moci. Právo na generálního vikáře, jenom sídelní biskup, a poštovský administrátor není sídelní biskup, to je titulární biskup, kataktánský. A je jenom teda ordinář pro tu diecezí. Organizačně to vázne. Organizačně to bohužel nevázne, protože takhle je to z kodexu. Ale tady kurie udělala výjimku a povolila poštovskému administrátorovi Pražskému, aby s vzhledem k situaci, která tady je, žádala k rozhledovosti diecezie a tak dále, aby se jí jmenoval generální vikáře. Což je teda, nevím jestli má precedence. Ale musíš uvážit, že teda papišská kurie, takhle důležitý věcí podepisuje papiš, že ano, poněvadž je zdroj práva, tak může měnit zákon, který sama dala. Takže je to... Ano, takže tato organizační stranka, třeba řekněme, je v pořádku. A to ještě nic nemění na tom, že... Nevím, k tomu, že není, nezáleží na tom, jestli... Protože biskup s tím určitě souhlasí. Jo, to je prostě klomučení názoru nejvyšších představitelů katolické církve na mě teď. Jo, to biskup by nikdy tedy neřekl, tady pan generální vikář se uřekl. To by nikdy neřekl. To o tom jsem naprosto přesvědčený. On by takovou, on je příliš chytrej vaněk, rozumíš, než aby si dovolil takovejhle vtípek, aniž by věděl, že má za sebou biskupovat. Na to je on jen obrovský opatrnej. To už to znamená teda, že biskup teda skutečně asi, pravděpodobně se mnohokrátovně vyjádřil takovým způsobem, že on si tohle to může dovolit. Což samozřejmě jistě zavinul hlavně tenhle poslední dopis. Mám důvody, proč můžu teda, proč můžu říct, že je suspectný, teda ortonoxie biskupovat, třeba řekneme k tomu, že pan Ježíš byl z Náděje, jeden z nás, po mnohých výrocích. To znáš, ne? Tak tady je teda, ta ortonoxie je suspectní, i teda jaksi, když myslím zcela klasicky, ode Zíra je teda od svých osobních postojů, ideologických a názorů, takže není místo, které je v círku, tedy známe nějak schomunikování taky. To je fakto. A tím taky suspendován, dobře? A tím je taky suspendován každý jeho výrok. No jo, jenomže to zajaslo moje katolické srdce, poněláč teda, rozumíš, svých tě usvědčuju, jsi rozbílená, abych potom mohl říct tomu generálníu lékaři, že jo, jako ten Pavel, tomu mágovi, tomu běžci, ale nicméně, nicméně, rozumíš, nicméně tedy fakt je ten, že tahle ta círka ve svých představitelích, a jsem přesvědčen teda taky, že ve svých převážně většině věřících o kněze, teda nebo o duchovního, teda tohoto druhu s těmito názory, s těmito postavy nestojí. To je hrštka lidí, že jo, kteří se mně blížství, ale že by o mně, která ta katolická círka je v Českáně, jak stále, ještě teď, tak to ne. Zřejmě ve mně ví už toho bývadího, teda toho odpadlíka. Tohle postavku. No jo, to je pravda, ale jak jsem před nějakou chvíli, říkal, že to je těžko posoudit, protože tady ve hře není jenom ten okamžitej stav, ale ve hře je taky ta perspektiva, ten směr do budoucna, že je to, co se stane. To může ukázat, že dokonce i ta organizačně chálpaná, katolická círke, že je jinde, než se zdá. To platí s každou denominací a to platí i s církví vůbec. Může být jinde, než se zdá. A to se ukáže teprve, kde vlastně je. A co vlastně je. Co to je a co to není. Takže ta věc je taková, že není pochyby o tom, že tady nastává jakési rozštěpení, že tady vzniká propast mezi Vládíkem, Vránou a Tomáškem na jedné straně. A věřící byli na jedné straně a byli na druhé straně. To bylo na druhé straně. A přitom teda věřící byli asi tam i tam.
s2.flac
====================
a vlastně proč mě všechno nudí k tomu, abych se zabýval s tímto člověkem, když vím, že ten člověk mě vlastně bude exploatovat. A to proto, že je slabý. Pokud jsi silnej, tak si to na jedné straně můžeš dovolit, a na druhé straně, teda jsou určité jich důvodů, které ještě jsme nepřišli, je to tvá povinnost. A proč? No to, že si to můžu dovolit, je něco jiného. Třeba si to nemůžu dovolit, ale i když třeba na tom, když člověk se slábe nebo se rozkotal, tak já mám pocit, že je to teda můj povinnost. No tak to je ovšem, v tom případě je to otázka, protože... Tedy... A proč ten pocit mám? Nesmírně silný. Je to tradice mého křesťanství, řekněme, toho náboženského křesťanství, která... Já myslím, že asi jo, že tady to je jakási sformalizovaná tradice, která... který unik ten vlastní smysl. Rozumíš, ono se to samozřejmě, často se toho znoužívá... Ale to je prá... Ježíš by teda, řekněme, Ježíš by to schválil, rozumíš? Ne, já nevidím případu, kdy se Ježíš nechal exploatovat, až že by zesláp. A nejsou tam takový prvky, třeba řekněme, to vyprávění gecemansky, tam přece zesláp. Dobře, ale to je jeho vlastní záležitost a není to důsledek toho, že by se na něj někdo navěsil. To je prostě spíš důsledek toho, že selhali ty druhý, že on sám má pochybnosti, nebo že prostě cítí strach a takovýhle věci. To je něco jiného, ale že by se nechal nějakým parazitem vykořistit, že tak, že by jako... U toho Janovského Ježíše to skoro tak vypadá, že ho milovali až do krajiností a větší lásky jim dodala, život za přátelé své. To je heroický příklad veliké lásky, čili síly. Já mám dojem, že Ježíš ukazuje v jiném světle to, co je skutečná síla, co je skutečná moc. Že slibuje svém služebníkům, svém účenníkům, slibuje moc, takovou, jakou on má, že oni budou mít taky a tak. To není cesta, jak se nechat vykořistit, nebo jak se nechat rozemlít mezi kameny, vláčet a tak dále. To není. Čili tam, kde je to chápáno formálně a vede to k těmto kocům, tak to vůbec není cesta. Ten zmysl toho pomyslu je spíš v tom, že Ježíš ukazuje, že síla je něco jinýho, což je zase v tradici prorockým. Teda nespolehat na lidka muže udatného a na koně a vozy a tak dále, že to je taky tradici. To není pepřenka, to je původně na sůl míněno, ale ona sůl tím nepropadává a pepř do toho. Ale ono je to hezký, hezká fajance, taková lidová, ale docela, kde to bylo, odkud to je? Tohle je celá sada takových kořenek a k tomu tohle jedno. Ty kořenky jsou docela obyčeňské. A kde jste to sebrali? To můžeme udělat tak, že ten čarý se dala tady na ten útok. Skrupulositou vzhledem k té nauce o dědičném příchu a efektu křtu k tomu takzvanému dědičnému příchu, k tomu pekátu originátu, vzdůrazňuje, že v křti může kdokoliv, jenom když má intenci, jenom konat to, co na ním círke v tu chvíli žádá. No, myslím, že bylo více věcí, aby se to rozšířilo i na čeřipání. Mně tohle vždy připadalo poměrně logické. Ne v té skrupulositě, ale v zásadě logické. Že křtit vlastně může kdokoliv. Že přijmout do církve může člověk, který do té církve nepatří, nemusí být ten člověk pokřtený, který souží křtemu, podle té strictní nauky katolické. Rozumíš? Jde o toho ten subjekt té svátosti. Ten subjekt té svátosti žádá, aby na ním bylo vykonáno toto znamení, vzhledem k tomu, že chce být připojen k církvi. A když najde člověka, který chce jednat v intencích církve, tak může být. Tak je to závazení. Ovšem, já myslím, že tady je to přehráno, protože ten křesl se považuje, že je to něco nezásádnýho a celutého. A že se za každou cenu to chce rozšířit tak, aby co nejvíc lidí bylo spaseno a podívat, že bez křeslu není spásí. Takže rozumíš, ten důvod pro to je sen. No, ale tento samoho sobě, ten důvod, to je do jistý míry psychologická. To musím předežovat, že to je motiv víc než důvod. Klasický teolog by ti řekl, katolický by ti řekl, že to není žádný motiv, že to je čistě argumentovat. Ovšem odvolal by se jednou na tradici církve, nemohl by to moc do čeho odvodit a odvolal by se na tradici církve. Kdyby mohl morál být, tak vždycky by bylo chápání o církve, což myslím, že není takhle samopravda. Protože v první církve, jak říkáte křesl, nevěříme, že je v diskupu. Tady ne v první církve, ale v antické církve, v první, ne v první, taky křičilo dokoněm. To byla filipána, toho říkáme, ale v této klasické době antické církve, že řekneme Konstantina, tak to bylo v prvním biskupu. Protiž funkce biskupů. A když to biskupové nemohli snačit, tak by aspoň ten křesl konfirmovali, že jo, potvrzovali tím na září. Takže tady, na tradici. Ta mojí reakce na ten kec toho generálního likáře je neznačně emocionální a nedost oduboněná. Nicméně, člověče teda naplnilo mě to vztekem a hořkostí, rozumíš, a neuměrně mě to vzrušilo. Takže jsem daruhozný při té svatbě toho Váška Konzála, konečně to bylo řečeno předtím. To je ráno tím, že přeci jenom člověk byl vychován, rozumíš, v takové té... Já vím, jak když docházelo k těm sporům v 68. roce, tak to byl živ, a v 69. tak to, že byl živ, ještě můj tatínek. Tatínek už byl těžce nemocný, že už nechodil, už nežil, že umíral na rokobinu. Už přes 80 let mluvil a pořádně jenom říkal, prosím tě zvenku, ať se nedostaneš do sporu s pánem biskupy. Z toho měl obrovský strach, abych si to nějak s pánem biskupy nehozal. Víš, to pro tatínka byla obrovská hrůza. Já jsem rád, že se toho hned nedoužijel, protože... On by tím obrovský trpěl. A to člověk má v krvi, víš, to svět... Já to rozumím, že to taky nepoužívám toho nejběžnějšího argumentování, který... že to celkem je k ničemu. No, to použij ho. Použij, jo. Děkuji. No jistě, já taky se nepovažuji za žádnýho kněze, protože to je absolutná. Ale vím, že tenhle název kněz v katolické církvi podle striktní teologie vlastně kněz není kněz, kněz je jenom minister. I tam, kde se kněžství by uplatňovalo jako v plnosti, jestliže podle klasické katolické teologie vidím Eucharistii jako reprezentáci o sakrifici krucis. Jako teda spřítomění oběti kříže, tak i tam je jen takzvaný kněz Causa Ministerialis, poněláž srdce do sedlosti a je Kristus. A on jenom Causa Ministerialis. Či on není, jeho participace na kněžství Kristově, na tom všeobecném kněžství, je jiná než věřících, ale ne tím způsobem, že by z něj dělala kněze. Rozumíš? Zásadně je stejná, teda je jenom, řekněme, excellenciori modo se projevuje ta participace na tom dějiném kněžství Kristově. Ale základně to není jiný. To je Causa Ministerialis. Ta Causa vlastní je Kristus. To je název to kněz. Taky latinsky se neužívá toho názvu, u nás je ten termín presbiter, je ordo presbiteratus. Ten presbiter se překládá v češtině kněz. Původně uvšem kněz neznamenalo kněze tedy obětníka ve staré češtině, ale toho, který má autoritu. To je starý český název, který bohužel je svůdný, protože ten primitivní pohled na toho mága, který koná ten magický úkon, ten takzvané substanciát se vyvolával, tak potom pro ty skutečné mágy a pohanské kněze se zaužívá ten název opačně. V cirkivní slavanštině kněz je kníže a kněz je svěžčeník, což taky není kněz v pravém celá smyslu, ale je to ten, který posvěcuje svěžčení. To je cirkivní slavanský název pro kněze křesťanského svěžčení. Takže na tomhletom termínu jako tolik nezáleží. Ten termín řekne se katolický kněz, ale řekne se taky evangelický kněz, který se považuje jako lidovej název, který nemá teologického psa. Bejvalej kněz říká asi tolik, že jsem člověk, který už nemá právo konat služby v círku, která mu církev svěřila ordinaci. To je řečeno odborně. On řekl, že jsem heretik, přinejmen čím už heretik, ne vyschizmatik. A nikoliv, že by vysoudil, že seš bejvalej kněz, toho, že seš bejvalej kněz, odvozuje něco jiného. On je už přesvědčen, že jsem heretik předtím, jestli víš. A proto mě nazývá bejvalým knězem. Ale už jsem klesl tak hluboko v té své herezi, jsem už došel tak daleko, že dokonce komunikuju heretik při ústavu páně. Podívejí se, ten můj dopis je všeobecně označován naší círky za heretické. To mě vyprávěl Máša, strašně smutný příběh, který mě velmi dojal. Ve Staré Boleslavě existuje takový velmi hodný farář nebo kaplan, takový poctivý, sprostý člověk. A ten dostal od evangelického faráře, asi pravděpodobně brandýského, protože já si myslím, že ve Staré Boleslavě není váš zbor, že je v Brandýse, ten můj dopis. A to je zajímavý, protože on se hodně šířil po evangelických farách, přes bohoslov, co jsem dostal na evangelické faráře. A ukazoval ho Mášovi se slzami v očích, podívej se, jak se tomu Boušovi křiví, co mu podstrkávají za texty. A Máša řekl, no to je jeho text. On to opravdu napsal a on byl zničený. Mášova, úplně zničený. Já jsem přesvědčený teda, že i ze stanoviska přísně, tedy jaksi z přísného teologického hlediska, rozumíš, ten můj dopis nemůže být označený za heretický, může být označený za nějaký heterodoxní, ale heretický určitě ne. Ale taky jsem si dával pozor, aby to tam nebylo, protože to bylo adresováno v diskupovečnou. Aby diplomace byly pokud možno teda tak jasné, aby to obvinění nemohlo být nějak z toho, aby se pro to obvinění nedalo argumentovat. Ale z toho dopisu, no ale prosím. A rozumíš, generální vykář je, já nevím jestli víš, co to znamená u nás generální vykář. To je tedy člověk, který je kluce biskupovi ad universitatem casum, který může rozhodovat o věcech jenom se schválením biskupa, ale i smočeným schválením. Teda jeho slovo je nesmírně důležité, to je prostě generální vykář, generální zástup se biskupům. To není nějaký malý zvířek rozhodovat v círku katolické. Takže jeho slovo je nesmírně závažné. Já jsem přesvědčený, že kdyby, třeba řekněme, jsem obvinil generální vykáře před biskupem, že mě tady označuje zabývalého, duchovního, katolického, tak biskup by řekl, poněvadž vás takto pan generální vykář označil, tak mě o tom sleduji. Nijak by se mi nezastalo. Určitě bych souhlasil s generální vykářem. A protože jsem heretik, to, že jsem bývalý, je proto, poněvadž jsem heretik, tak jsem ipso facto mimo círke. Jsem excommunicatus, že jo, ipso facto. To se dodatečně prohlašuje, ale jak mne někdo upadne do hereze, tak je ipso facto excommunicatus. De facto. Ovšem, bývalo dobrý zvyk v katolické církvi, že ta excommunikace byla také tisky de jure, že byla třeba od toho smetany například, že to bylo typické, že byla dodatečně prohlášena. Takhle oni to chápou nějak. Trochu žmateně, poněvadž jsou v špatním kanonistě, oni věřtě nerozumí. To jsem se přesvědčil mnohokrát, že teda nevznají ani klasickou teologii, takže je sladkou klučeši v klasické teologii, anebo klasickou teologii, když chceš. Ona není zase tak docela nelogická, ale takovýmhle směrem, kterým jsem naprosto přesvědčen, to nepřehráním, takovýmhle směrem oni uvažují. Protože moje smýšlení, moje projevy, jsou toho druhu, že už se neslnávají. Tak to je, jak já blbě uvažu, já jsem si myslel, že tohle to právě není držitelný. Ne, tam bylo řečeno, že bývalý kněz klesl už tak hluboko, že do konce. To ne, že bych byl bývalým knězem, protože jsem se učastnil na té večeře pání, ale že už jsem klesl tak hluboce. Já jsem rozuměl, že bývalý kněz musí být před tím. Často jsem se učastnil večeře páně, když jsem fungoval u vás zbožně a ještě s mnoha lidmi, kterým jsem kázal slovo boží. Nemá je sám bohoslužbu, aby zdůraznil poctivost tohoto aktu z naší strany. Poněkud může být ten akt, jak jsi viděl, tak i u toho hlavně nepoctivý. My jsme přece nikdy na prostřední svátky neměli bohoslužbu, právě protože jsme šli u vás večeře páně. A to nebylo označeno jako hluboký upadek, což je zajímavé. Víš, samozřejmě, že jsou ty lidé nelogičtí, ale není ze stanoviska církevní disciplíny, kterékoliv v církve, relevantní, jestliže její představitel prohlásí o někom, že vlastně do církve už nepatří, nebo že nemá právo vykonávat funkce plynosti z jeho ordinace. To by bylo u vás taky, kdyby tohleto nic řekl, řekněme, synonim senior Kejř nebo Škarvan o někomu, že z vašich farážů. No tak myslím, že ten faráž by byl taky teda jaksi nějak tím dotčen. No, to ovšem, oni říkají, že jenom, že ten myšlenkový pochod, který jim k tomu rozpěvá, je jinej, nemá k tomu právo, protože ztratil souhlas. Já jsem právě předpokladal, že něco takového bude i tady, a ono ne, ono je tady a to úplně jiné. Ale určitě ne, zatím je víc. Protože rozumíš, tak hluboko oni ještě neklesli, aby popřeli zásadní pravomoc toho člověka, protože ztratil souhlas od světské moci. To vzhledem k té nauce o takzvaném charakteru v katolické církvě není možné. A ani z mého hlediska to není dobře možné, rozumíš, protože i když řekněme, oni vidějí v tom charakter indelebilis kvalitátem kvédamnovam anime, supranaturálem. Což je teda samozřejmě podle mě nesmysl poněvat, co to je. Ale ten charakter tedy, řekněme, u Augustína a myslím tak v současné katolické teologii, tedy kdybych se třeba řekl, tak by mě bylo asi odpověděno, že ten charakter znamená tolik, že ten závasek vzájemný mezi církví a člověkem je nezrušitelný. Tak asi jako u křtu. Obě strany si uvědomují, že je to čin jednou pro vždy. Proto nemůže být ordinace nebo křesl opakována. U vás taky ani nemůže být ordinace opakována. Takže rozumíš, oni tyhle, to když je jednou farář ordinován a třeba řekneme, ztratí souhlas, tak se nemůže mět znova, když ho dostane, víš. Čili ten závasek je trvalý. A to je ten charakter indelibilis. Poněvadž ten Augustine, když razil ten termín, tak to byl vlastně obraz, byla to metafora, kterou převzal z civilního života, když byla ta hádka o ten křes heretiku. Jestli je křes heretiku platný nebo nebyt platný. Křes, který je závasek, takový jako je u toho regionáře nebo u toho otrocha, že on má vypálenej ten cejch, ten charakter a navždycky patří už k tej legii, i když je zběh a tak dál, zrovna tak jako ten otrok navždycky patří k tomu svému pánu. Ten charakter je právě ten cejch, to znamená ty ruce, které by měly vypáleny ty regionáře. U nás je možná takzvaná jednou suspence, že Sirke zakazuje tomu ordinovanému člověku, aby vykonával svou funkci. A funkce ordinovaného kněze je dvojí, že je to potestas ordinis, takzvaná potom potestas jurisdictionis. Ta potestas jurisdictionis tam může být vzata, potestas ordinis nemůže být vzata. To je pravomoc vykonávat juridicky nějaký platný úkon. To znamená třeba řekněme asistovat při uzavíráni manželství. Nebo rozřešovat, protože ten akt zpovědní se považuje v katolické teologii za akt soukuní. Tak tam může být odmětá, ale potestas ordinis nikoliv. A ta potestas ordinis se týká u Presbytera jenom o chvísti. U biskupa ještě jiných úkolů ordinace. Takže i suspendovaný kněz, rozumíš, platně podle nich posluhuje těmito svátostmi. Nicméně tedy těj nedovoleně, ne invalide, ale illicite, čili peca minore, takže jenom tak to může být, ten kněz bývalý. A dokonce se mu dovoluje, nebo se na něm žádá, přísluha svátostmi. Pokud k svátostem není potřeba jenom potestas ordinis, ale taky jurisdictionis, to se týká rozřešení, když ten subjekt svátostní in articulo mortis a žádá od něj. Ovšem radí se věřícím, že ano, aby od těchto kněží svátosti nepřijímali, že to na nich nežádali, ani in articulo mortis. Proto třeba řekněme Marie Antoinette, že ano, jsou zpřísná katolička, nebyla rozřešena, ani ji nebylo poslouženo tělem páně před popravou, protože jí konvent nabídl toho conformistu, víš, toho přísežného kněze. A ona to odmítla, takže ty byly exkomunikovaní a suspendovaní bochovitelní, to je sebou, když je knězek spokojený, tak je zároveň suspendovaný. Nemůže být suspendovaný, nemusí být exkomunikovaný. A ona odmítla, takže šla po tu dvěho týdu bez přísluhy, poněvadž byla přísána katolička a nechtěla od těchto kněží přísluhu. Ale když jde o tranquilitáckou sciencii, tak bys měla. Když jde o uklidnění svědobní, tak právo by na to bývala měla. Ale radí se, aby se to na něj vzdala. Jsem tě, dejka, zasvětil do těch tajů. Kápej, tohleto já všechno nedržím, co ti dejka říká. Ale aby jsi věděl, jak on myslí. Co je obsahem toho termínu bejbalej kněz? V pravém slova smyslu není vyloučení církve, protože církve člověk nemůže být vyloučen, jak byl jednou pokřtěn. Ale je to vyloučení excommunione sacramentorum. Je přerušená s ním komunikace v té církve. On zůstává s tím, kterým mám. Je přerušená s ním komunikace v té církve. On zůstává členem církve, pochopitelně, protože má ten charakterem undelebilém batizmí. Což je teda právě příslušnost k církvi. Nicméně tedy z něho šplíne teda příslušnost k církvi. Nicméně tedy on nemá právo od církve žádat službu. Svátost. Přerušen samozřejmě ve čeři páně komunione. Proto je excommunicatus. A teď každý heretik psal fakto. Když je to prohlášeno, tak je to podobné až taky de jure. Tak to já jsem právě nevzudzoval z toho, že když to není de jure, tedy to nejde na službu. Ne, ne, ne, to je i psal fakto. Jsou některé činy, které z nich šplíne exkommunikace de facto, a některé jenom de jure. Můžou být třeba činy, tedy těžké provínění proti církevním řádům atd., takže je na něj uvalená exkommunikace na toho člověka. Aby to se stalo třeba u nás za arcibiskupa Kordače, když Kordač zrušil tenkrát tu jednotu katolického duchovenstva a oni si udělali to o hnisko, tak byli všichni členové výborů tohoto združení kněžského exkommunikovaní pro neposlušnost atd. A dokonce byli exkommunikáci v Italii. Postihlo to taky, znáš to jméno, Xaver Dvořák, ne? To mě vykládal neboštík Opat Štrikoukal, co pohnulo Ksavera Dvořáka k tomu, který se podrobil a prosil biskupa Kordače, aby se měl vrátit si na to na exkommunikace. Exkommunikáci v Italii tam plynou takový hrozný, to je vlastně taková kladba. Prostě Xaver Dvořák to nemohl vydržet a šel do Emaus na bohoslužbu. Všiml si ho tam nějaký páter a donesl Opatovi. A Opat mu vzkázal, aby byl takhle skvěl a opustil kostel, až by nemohla začít bohoslužbu, když vyžije tam. A to Xavera Dvořáka tak dojalo strašně, jim tak otřáslo, že běžel rovnou na hrad a nakolenou prosil Kordače, aby z ní vrátil na to na exkommunikace. Takový exkommunikátický tam hroz. A potom jsou ty de facto, třeba řekněme, na interrupci, a kdo pomáhá interrupci. Takhle to byla exkommunikace, snad ještě jedna sud. To je i de facto. Byla exkommunikace na tentáci o matrimonii Koravým ministro a katolíkům. A tak dál, a tak dál, to jsou exa facto. Ano, ale samozřejmě Hereze a Schizma, to je exa facto. Samozřejmě, že když je to důležitý člověk, ten smetan, tak se to prohlášuje potom veřejně. A přidívají se to s přísným tímto slovíčkem vitandus. No, že věřící se s ním nesmějí stíkat. Nesmí tedy žádným impasivním způsobem s ním komunikovat, zejména s svátostí. Jakou bylo pořád. Pěkný, takový křesťanský, takový evangelický. Ale to všecko není nenávist k tomu hříšníku, poněvadž Bůh nechce smrti hříšníka, ale aby se o nám žili byl. Protože Církev na místě Božím teda ho trestá, aby se ponepřil. Tím ho chce donutit k tomu, aby se ponepřil. Aby odvolal svůj bůh, aby se pochořil před magisteriem Církev, který je učitelkou pravdy. Ačkoliv někdy ve středověku to bylo považováno za skutečné vyloučení z Církeve. Třeba ta formule toho kardinála, který vyloučoval Savonaru, řekl Savonaru, vyloučujte z Církeve bojící, z Církeve vítězné. Savonaru řekl, to druhé není v tvé moci. Právo na generálního vikáře, jenom sídelní biskup, a poštovský administrátor není sídelní biskup, to je titulární biskup, kataktánský. A je jenom teda ordinář pro tu diecezí. Organizačně to vázne. Organizačně to bohužel nevázne, protože takhle je to z kodexu. Ale tady kurie udělala výjimku a povolila poštovskému administrátorovi Pražskému, aby s vzhledem k situaci, která tady je, žádala k rozhledovosti diecezie a tak dále, aby se jí jmenoval generální vikáře. Což je teda, nevím jestli má precedence. Ale musíš uvážit, že teda papišská kurie, takhle důležitý věcí podepisuje papiš, že ano, poněvadž je zdroj práva, tak může měnit zákon, který sama dala. Takže je to... Ano, takže tato organizační stranka, třeba řekněme, je v pořádku. A to ještě nic nemění na tom, že... Nevím, k tomu, že není, nezáleží na tom, jestli... Protože biskup s tím určitě souhlasí. Jo, to je prostě klomučení názoru nejvyšších představitelů katolické církve na mě teď. Jo, to biskup by nikdy tedy neřekl, tady pan generální vikář se uřekl. To by nikdy neřekl. To o tom jsem naprosto přesvědčený. On by takovou, on je příliš chytrej vaněk, rozumíš, než aby si dovolil takovejhle vtípek, aniž by věděl, že má za sebou biskupovat. Na to je on jen obrovský opatrnej. To už to znamená teda, že biskup teda skutečně asi, pravděpodobně se mnohokrátovně vyjádřil takovým způsobem, že on si tohle to může dovolit. Což samozřejmě jistě zavinul hlavně tenhle poslední dopis. Mám důvody, proč můžu teda, proč můžu říct, že je suspectný, teda ortonoxie biskupovat, třeba řekneme k tomu, že pan Ježíš byl z Náděje, jeden z nás, po mnohých výrocích. To znáš, ne? Tak tady je teda, ta ortonoxie je suspectní, i teda jaksi, když myslím zcela klasicky, ode Zíra je teda od svých osobních postojů, ideologických a názorů, takže není místo, které je v círku, tedy známe nějak schomunikování taky. To je fakto. A tím taky suspendován, dobře? A tím je taky suspendován každý jeho výrok. No jo, jenomže to zajaslo moje katolické srdce, poněláč teda, rozumíš, svých tě usvědčuju, jsi rozbílená, abych potom mohl říct tomu generálníu lékaři, že jo, jako ten Pavel, tomu mágovi, tomu běžci, ale nicméně, nicméně, rozumíš, nicméně tedy fakt je ten, že tahle ta círka ve svých představitelích, a jsem přesvědčen teda taky, že ve svých převážně většině věřících o kněze, teda nebo o duchovního, teda tohoto druhu s těmito názory, s těmito postavy nestojí. To je hrštka lidí, že jo, kteří se mně blížství, ale že by o mně, která ta katolická círka je v Českáně, jak stále, ještě teď, tak to ne. Zřejmě ve mně ví už toho bývadího, teda toho odpadlíka. Tohle postavku. No jo, to je pravda, ale jak jsem před nějakou chvíli, říkal, že to je těžko posoudit, protože tady ve hře není jenom ten okamžitej stav, ale ve hře je taky ta perspektiva, ten směr do budoucna, že je to, co se stane. To může ukázat, že dokonce i ta organizačně chálpaná, katolická círke, že je jinde, než se zdá. To platí s každou denominací a to platí i s církví vůbec. Může být jinde, než se zdá. A to se ukáže teprve, kde vlastně je. A co vlastně je. Co to je a co to není. Takže ta věc je taková, že není pochyby o tom, že tady nastává jakési rozštěpení, že tady vzniká propast mezi Vládíkem, Vránou a Tomáškem na jedné straně. A věřící byli na jedné straně a byli na druhé straně. To bylo na druhé straně. A přitom teda věřící byli asi tam i tam.