Ladislav Hejdánek – Bonaventura Bouše, Rozhovor se Zdeňkem Bonaventurou Boušem
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Ale já to tam myslím, že nevíš s čím to je, že prostě... No, no, no, ale já to tam myslím, že mě odpověděl. No, no, já vlastně sám měl si říct, že tam to nějak bylo. Ty si na to tam nějak odpověděl, přesně. Myslím, že nějak to chvíli je. Ale teď jsem si chtěl to trochu podívat, ale už jsem si... Na staršinácti udělal pár pozvánek, ale jestli prostě to nevyplývám z té sociability lidské přirodovosti, to máme naše jisté. Myslím si, že prostě nemůžeme přiznávat změr v druhém městě v tom, jak si takhle děláme, nebo naše jisté. Asi jo, ale smysl toho myslím, že je v tom, že čisté taková povědomí, nějaká tradice nebo takový předsudek určitý, že v určitých takových nejvyšších sférách si člověk vypisá. Tam, kde jde o to nejvyšší, tak v posledu seš sám. Tak jde o to, že víra není tímto způsobem teda něco, co je tvou vlastní záležitostí. Že nějak na tý výspě víry, že bys byl osadně výrováč. Já jsem to takhle asi kápal, ne? Ano. Ono to je i v křesťanské tradici, v tom křesťanském světě, ale mimo křesťanského, to je taková taková budhynma, že čím je člověk podstatněji, čím je blíž nějak tomu, kde má být, tak tak výměr osadnější je. Že církevka má výrazné visy antikristovské a tak dále. No tak tohledo si myslel, tohledo místo. Já jsem právě myslel, že bychom se měli vrátit. Protože z toho, co jsme hovořili tam krátce, ale tak byli v povětě na tomhle pracovišti, tak mně bylo zřejmé, že v tom sám taky lítám. Je to mám taky nějak sestylizované a zjednodušené. Taky ve smyslu, tedy, že nejenom já jdu. Přesně. Takže já bych byl rád, kdybych si ještě jednou nějak řekl, jaký je pro tebe obsah tohoto bojování. Nějak důkladněji, ještě než jsi to řekl. Já jsem to vůbec důkladněji neříkal. To je v té svetlizaci, respektive v té habilitaci. Já předpokládám, že to máš v té doby promyšlenější ještě. Ježiši, no, ale teď odtud mě zdešel. Nejsem, ale nejsem. Já mluvím upřímně. Víš, já jsem tak přemýšlel, že odkud my mluvíme o věři Ježišově, ale vlastně o Ježišově jako muži, kdyby toho víme velmi malo. Známe tedy jeho životní postoj, ale on o své víře nikdy nemluví. Víru žádá jenom vždycky z těch zajímavých okolností, což jsou tedy okolnosti, tedy jeho činnosti jako taumaturga, celkem většinou. V novým zákoně máš o víře Ježišově jenom na jednou místnost. Víře Ježišově jenom na jednom místě v tom, kde píšte o jejich židům. Kde to tam je? To je místo zajisté velmi důležité. Já jsem se chtěl podívat na Schoenenberga. Já vím, že Schoenenberg tam něco o toho má, o Kristu, jakožto člověku vírí. Ale má to tam tak nějak mačně. Myslíš ta 11. kapitola, že je na dějných věcích podstatná? Ne, ne, ne, ne. Kde se mluví o Kristu jako o světku a dokonavateli víry. Jo, ano, ano. Tady, jako na vůdce a dokonavateli víry. To je dvanáctá kapitola. To navazuje na tu jedenáctou. Protoši mi takový oblak světků vůkol sebe majíce, odvrhnouce všeliké břímě, i staně okličující názor hřích, skrze ty trpělivost, konejmé běh, uloženého sobě boje, patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, posadil se na pravici trůnu božího. A považte, jaký je ten, kterýž snášel k říšníku taková proti sobě odmouvání, aby se neustávali v myslech svých hinovce. Ještě jste až doprve se nesprotivili proti hříchu bojujíce. To je jedno takové místo. A potom je ještě jedno. Tady nemá ženský teren. Je tam nějaký ten, který něco začal. Ten první něco začal a potom ostatní v tom pokračují. Tak nějak, víš. To je samozřejmě problématický, protože to má začátek velmi postarší než u Ježíše. A sám Ježíš, jak jsme už minulé citovali, říká, kdo věří to, co já budu dělat a více nad to. Ani ve vlastním konceptu on není dovršitel. No všem, to je hodina, které my jsme si upravili. No jenom tím, že tam vynechává problémě. Což teda evidentně nemohl říct. Kde je ten druhý text, o který mě jde? ... ... ... ... ... ... ... ... ... nebo tady u toho setníka nenalezl jsem výry větší a ani v Izraeli přijdu od východu a západu a stalovat budu s Abrahamovými, Zákem a Jakubem, že synové království budou vyvršeny, tak dává přednost výře toho setníka před tý rok, která je v Izraeli. No ale předtím je to, pane, nejsem hoden a i já jsem člověk pod mocí postavený, mají pod sebou vojáky a řeknou, že nejdejí k tomuto a tak dále. Tak vždycky to nějak souvisí s těmihle znamení. Víra tvá tě uzdraví, radši. Nebo o ženo veliká je víra tvá, to je tam v útežení sydlanského žena. Tak tenhle kontext tam je, vždycky, nebo skoro vždycky, což je tedy nutno taky. Ale je otázka, jak si je správné předpokládat, že když se tam mluví o uzdravení, se to má považovat za zázrak? Nemluví se tam vždycky. Samozřejmě, že jde tady o znamení messiánské. Je otázka, jestli to není spíš takový doklad toho, že víra k něčemu vede. Víra tvá tě uzdravila, víra tvá tě spasila. Je v pokoji, třeba, že tam nejde o žádné uzdravení. Takže tam jde jen o odpuštění a přijetí té ženy. Také je tam tahleta formule obvyklá Ježíšova, víra tvá tě spasila. To je stereotypní formule, která znamená také uzdravit jako spasit. Nenávodil jsem takové výře zraje, říkám tomu teď nikomu. Ten měl výděru a reflexivní výře byla bázená na izránskou tradici. Měl někdo výděra mimo izránskou tradici. Ano. A měl reflexivní výděru. To je s dalekým pohledem ještě i útek Brabenečků. Tam, kde se něco děje, kde se objevuje něco, to je při práci víra. Takže když tam ten setník, který nic neví, tak to v něm pracuje a v tom silovém poli Ježíšovy působnosti to dostává ten charakter, který on uznává, který je zdrojem do ospravedlnění. A tak se taky myslím, že v tom výzkáře víra je nějakým způsobem archaičtější všechno. Jo, jo, jo, jo, jo. No možná můžeme, že je tady věro, které bylo tému hostního ušimena malou mořnou. Ty klavíčky, přišlo jim to divné, že tady nejde o uzdravení. Tak to překládám, víra tvá tebe k spasení přivedla. Ale já jsem přesvědčen, je to 50. verš, je to úplně na konci 7. kapitola. Já jsem přesvědčen, že je to ten týž obrat, jako při každém jiném uzdravení. 50. verš, jo. 7. 7. kapitola, poslední verš. Tohle je 50. a my 29. joj. U Lukáše. Jo, proměň má toho všechno. No. 7. 50. verš. 7. kapitola, poslední verš. Řekl, že jim je. Na co si to koukáme? Na to sloveso. Na to sloveso. No, dobře. A teď se podívej na následující hlavu, na 48. verš. A on řekl, jí dobré mysli, buď celovíra dvátě uzdravila jich v pokoji. To je uzdravení té krvotoky. 48. 48. Aha, dobré mysli, buď. A tady to ještě, já si to proměním, ještě kouknu. Výratvá tebe k spasení přivedla. No, tady je k spasení přivedla a tam je výratvá tě uzdravila. Já myslím, že je tam tentýž výraz. Že to jenom kraličtí rozlišují prostě proto, poněvadž se jim to nezdá. Protože je možno přeložit tuto slovesnost, buď spasit, nebo uzdravit. 48. Hned následující hlava, 48. Tady tedy se jedná o fyzické uzdravení. ... ... No, no, no, vidíš, čili tady se jedná o odpuštění a je tam tatáž formule i s tím, kdy v pokoji. Ano, ano, ano. Je tam tatáž formule, jako když se jedná o fyzické uzdravení. ... My právě v našem textu receptu, kde se přikládá zvulgátí, tam je salvávit. Jo, jo, v obou případě. Takže my to máme vždycky u zdravia. Víra tvá tě uzdraví a i u téhleté ženy je víra tvá tě uzdraví. No a kraličtí na tom koumary říkali přece tady o uzdravení nejde, tady jde o spásu duše, že jo, tak proto to tady překládá jednou víra tvá tě k spasení přivedla a po druhé víra tvá tebe uzdravila. Čímž to všem, která bohužel za to mějou trochu, ten smysl té formule. To je stereotypní, to je totiž ženská. A počkej, jak je to v tom deuterokanonickém místě z Jana, kde se jedná o milostním ženici soložné. Jo, z Evangélia Jana. To je takový kus Lukáše, že jo, Jana. Ale tam, myslím, že ta formule je taková. Ne. Tam je jenom, řeknu, ješíš, ani já tebe neodsluzuji a nechřeš více. Je taková. Jo, jo, jo, to tam není. To je osmá kapitola, začátek té osmé kapitoly. To budeš mít v řeckém textu pod čarou asi. Jo. To nepatří do textu. No ale tohle je charakteristický, víš, tady u té ženy hříšnice a to musí být strašně starý logion. Až ti, kteří tě na tuhle vysupozornili, tak tě na ní upozornili, protože ti kázali Krista. To nebylo nějak odloučeno, naopak to bylo nejtěsněji spojeno s tím, že ti dosvědčili Krista. A tím, že ti dosvědčili Krista, tak ti taky dosvědčili a kázali víru. To není pravda. To není tak naprosto inezitský. Je možno dosvědčit Krista a kázat Krista špatně, takže nedosvědčují víru. No ano. Naopak je možno mít víru a o Kristu nic nevědět. No. To už je dokladný teda ten cedník, že jak třeba. No ale zdá se, že to může být výjimečné, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože a já bych citoval, když bys dovolil, tebe, a ty jsi mě, tohleto jsem tvrdil, ty jsi mi mluvil o těch homerských hrdinech a tak. Já jsem ti to přiznal, pak jsem si to najednou nesmírně jasně uvědomil, že máš pár důležitosti. To všechno může být podvaž tohleto, tohleto se hádá na doslovíčku, které návodí doslovství. Nebo to můžeš chtět trošku, že takhle do toho... Já totiž, já vždycky o kanálku půjdu, tak to jsem rád, to se tím obrovským rád dotrávám. Součka tady máš, víš? Součka? Ve Bickej? Jo. Konkordářství? Ne, součku... Tam mám, tam mám, to může. ... Teď jsem to zapnul. A proč, nevím, já až to blbám. Já to neumím. ... Mluvíš vždycky jak smluvnost o... No, no, tak to povídej. ... Ne, já si to teď vůbec nemyslím schopat vybavit. Bořád bych koktal strašně... No, počkej. Tak nakonec jsme se domluvili na tom, že ten autor Epištolik židům měl po ruce slovník, který je zatížený těmi filozofickými pojmy řeckými. Aniž o tom věděl. Aniž o tom třeba, aniž o tom věděl, že nicméně ty pojmy samy o sobě zatížené nutně jsou. Čili, že je nutno ten text interpretovat. A že je nutno interpretovat duchu, myšlení toho autora. Čili, on nechtěl mluvit zřejmě o žádném počátku, ani nechtěl mluvit o něčem vesmírném. On chtěl říct jenom, že v Ježíši se natolik naplňuje ta prorocká tradice výry, že o něm platí to slovo a já činím všechno nové. On že nějak je. No a teď si mluvil jako o blesku. Nové neznamená. Neznamená, že je to en arche. Naopak, kdyby šlo furt o nové počátky, tak všichni se podobají jako vejce vejci. Ano. Je to vlastně staré. Ano, je to staré. Nové je nové jenom za tu cenu, že to nějakým způsobem nabazuje na to staré. Ano. Dává to tomu starému pravou tvář. Tvář. Ukazuje to v pravém světle. Osvětlení. A všechno, nejenom na to staré, ale v pravém světle to ukazuje i to. Je to naprosto jasné, že on je tou mimořádnou postavou, která ukazuje v pravém světle jak tu minulost, tak i budoucnost. A teď jsem chtěl říct, že kdybychom pak podrželi ty termíny, tak bychom museli dojít až k takovým protimluvům, že bychom museli říci, že Ježíš je dovršitel budoucnosti. A Archeibos minulosti. Že to není jenom tak, že dovršile tu tradici a je pak zdrojem, pramenem, tím Archeibosem, toho co bude. Nikoliv. Je to taky obráceně. Že on je dovršitelem toho, co bude a že je zdrojem Archeibos toho, co bylo před ním. Možná, že tohoto taky vedlo... Ano, nakolik je přítomnost, respektive minulost, podmíněna budoucnosti. Nebyla by bez budoucnosti, tak to myslíš. No, no, no. Takže, a to je ovšem naprosto vproti smyslu, vproti tomu, že všechno to není. Tam je to jasné, ten čas je úplně jinak. Takže na tom se ukazuje potom, že když se použije těchto terminů, tak se musí nutně dojít k paradoxu. Jak se to i v jiných dogmatických formulích furt stávalo. Takže se musí říct něco, co je výkloveně a logické. Tohoto jaksi má rást dogmatické formuly. On chce tady něco, tačka definovat. On chce definovat vztah Ježíšek k těm všem světkům, k tomu oblaku světků, které by počítal před ním. A chce ukázat na jeho jedinečnost. Zrovna tak, jako když mluvil o Ježíši velkně s vzhledem k árvanskému kněžství. Teď právě tak napadá, že třeba takový jiný obraz, a do kterého budeme mít asi jiný chyby, ale že by byl třeba, když ten setník přijde k tomu Ježíši, ten Ježíš právě na to vrhá světlo, s čím on přikází. Ukazuje, že to je víra, což nikomu nemohlo přijít na mysl. Takže vlastně, co si latentního, se stává zjebným. Takže Ježíš tady funguje jako vývojka. Ale například o vývojce nemůžeme říct, že je počátek ani konec. Počátek je, když cvakneš aparatem, uděláš snímek, exponuješ, a konec, když máš papír vyvoláný. A přesto ta vývojka tam má takový centrální podstavení. Bez toho by to nějak nebylo. A je to byl prostřed. Janovský Ježíš to říká o sobě pořád. Já jsem světlo, choďte dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma. Já jsem se k tomu narodil, abych vydal svědectví pravdě. Světlo, které osvěstřuje člověka, každého člověka, která přichází na svět. A pořád se tam o tom mluví. No a samotný zpět se mluví o tom blesku, že tam Ježíš říká, že tedy nebude ani tuto, ani tamto, že nevycházejte, nevěřte, když vám někdo řekne, tuto je Kristus, nebo tamto, kde ve sklíčích je na poušti. Neboť jeho příchod je jako blesk, který osvěstřuje všechno od východu až do západu. A dokud to nemá tento, tuto vlastnost, toho blesku, který osvěstřuje všechno od východu až na západ, je to falešní Kristus. Třeba v tom rozhovoru se samolitánkou, že ta samolitánka říká, že přece až přijde Mesiáž, tak nám ukáže všechno. A když někdo to řekne, tak Ježíšti řekne, já jsem to, který mluvím s tebou. Čili v tom jenovském Christo e Chorubro, tak to je nějaké sebevědomí, v něm se zjevuje všechno. Čili ten autor takhle nějak pro něj byl Ježíštín, který skrze něho, že on viděl všechno. V něm se zjevilo všechno. To jsme skouzli do takových formálí, které zase už jsou běžný, ale zase už jsou tak vyježděný, že...
s1.flac
====================
Ale já to tam myslím, že nevíš s čím to je, že prostě... No, no, no, ale já to tam myslím, že mě odpověděl. No, no, já vlastně sám měl si říct, že tam to nějak bylo. Ty si na to tam nějak odpověděl, přesně. Myslím, že nějak to chvíli je. Ale teď jsem si chtěl to trochu podívat, ale už jsem si... Na staršinácti udělal pár pozvánek, ale jestli prostě to nevyplývám z té sociability lidské přirodovosti, to máme naše jisté. Myslím si, že prostě nemůžeme přiznávat změr v druhém městě v tom, jak si takhle děláme, nebo naše jisté. Asi jo, ale smysl toho myslím, že je v tom, že čisté taková povědomí, nějaká tradice nebo takový předsudek určitý, že v určitých takových nejvyšších sférách si člověk vypisá. Tam, kde jde o to nejvyšší, tak v posledu seš sám. Tak jde o to, že víra není tímto způsobem teda něco, co je tvou vlastní záležitostí. Že nějak na tý výspě víry, že bys byl osadně výrováč. Já jsem to takhle asi kápal, ne? Ano. Ono to je i v křesťanské tradici, v tom křesťanském světě, ale mimo křesťanského, to je taková taková budhynma, že čím je člověk podstatněji, čím je blíž nějak tomu, kde má být, tak tak výměr osadnější je. Že církevka má výrazné visy antikristovské a tak dále. No tak tohledo si myslel, tohledo místo. Já jsem právě myslel, že bychom se měli vrátit. Protože z toho, co jsme hovořili tam krátce, ale tak byli v povětě na tomhle pracovišti, tak mně bylo zřejmé, že v tom sám taky lítám. Je to mám taky nějak sestylizované a zjednodušené. Taky ve smyslu, tedy, že nejenom já jdu. Přesně. Takže já bych byl rád, kdybych si ještě jednou nějak řekl, jaký je pro tebe obsah tohoto bojování. Nějak důkladněji, ještě než jsi to řekl. Já jsem to vůbec důkladněji neříkal. To je v té svetlizaci, respektive v té habilitaci. Já předpokládám, že to máš v té doby promyšlenější ještě. Ježiši, no, ale teď odtud mě zdešel. Nejsem, ale nejsem. Já mluvím upřímně. Víš, já jsem tak přemýšlel, že odkud my mluvíme o věři Ježišově, ale vlastně o Ježišově jako muži, kdyby toho víme velmi malo. Známe tedy jeho životní postoj, ale on o své víře nikdy nemluví. Víru žádá jenom vždycky z těch zajímavých okolností, což jsou tedy okolnosti, tedy jeho činnosti jako taumaturga, celkem většinou. V novým zákoně máš o víře Ježišově jenom na jednou místnost. Víře Ježišově jenom na jednom místě v tom, kde píšte o jejich židům. Kde to tam je? To je místo zajisté velmi důležité. Já jsem se chtěl podívat na Schoenenberga. Já vím, že Schoenenberg tam něco o toho má, o Kristu, jakožto člověku vírí. Ale má to tam tak nějak mačně. Myslíš ta 11. kapitola, že je na dějných věcích podstatná? Ne, ne, ne, ne. Kde se mluví o Kristu jako o světku a dokonavateli víry. Jo, ano, ano. Tady, jako na vůdce a dokonavateli víry. To je dvanáctá kapitola. To navazuje na tu jedenáctou. Protoši mi takový oblak světků vůkol sebe majíce, odvrhnouce všeliké břímě, i staně okličující názor hřích, skrze ty trpělivost, konejmé běh, uloženého sobě boje, patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, posadil se na pravici trůnu božího. A považte, jaký je ten, kterýž snášel k říšníku taková proti sobě odmouvání, aby se neustávali v myslech svých hinovce. Ještě jste až doprve se nesprotivili proti hříchu bojujíce. To je jedno takové místo. A potom je ještě jedno. Tady nemá ženský teren. Je tam nějaký ten, který něco začal. Ten první něco začal a potom ostatní v tom pokračují. Tak nějak, víš. To je samozřejmě problématický, protože to má začátek velmi postarší než u Ježíše. A sám Ježíš, jak jsme už minulé citovali, říká, kdo věří to, co já budu dělat a více nad to. Ani ve vlastním konceptu on není dovršitel. No všem, to je hodina, které my jsme si upravili. No jenom tím, že tam vynechává problémě. Což teda evidentně nemohl říct. Kde je ten druhý text, o který mě jde? ... ... ... ... ... ... ... ... ... nebo tady u toho setníka nenalezl jsem výry větší a ani v Izraeli přijdu od východu a západu a stalovat budu s Abrahamovými, Zákem a Jakubem, že synové království budou vyvršeny, tak dává přednost výře toho setníka před tý rok, která je v Izraeli. No ale předtím je to, pane, nejsem hoden a i já jsem člověk pod mocí postavený, mají pod sebou vojáky a řeknou, že nejdejí k tomuto a tak dále. Tak vždycky to nějak souvisí s těmihle znamení. Víra tvá tě uzdraví, radši. Nebo o ženo veliká je víra tvá, to je tam v útežení sydlanského žena. Tak tenhle kontext tam je, vždycky, nebo skoro vždycky, což je tedy nutno taky. Ale je otázka, jak si je správné předpokládat, že když se tam mluví o uzdravení, se to má považovat za zázrak? Nemluví se tam vždycky. Samozřejmě, že jde tady o znamení messiánské. Je otázka, jestli to není spíš takový doklad toho, že víra k něčemu vede. Víra tvá tě uzdravila, víra tvá tě spasila. Je v pokoji, třeba, že tam nejde o žádné uzdravení. Takže tam jde jen o odpuštění a přijetí té ženy. Také je tam tahleta formule obvyklá Ježíšova, víra tvá tě spasila. To je stereotypní formule, která znamená také uzdravit jako spasit. Nenávodil jsem takové výře zraje, říkám tomu teď nikomu. Ten měl výděru a reflexivní výře byla bázená na izránskou tradici. Měl někdo výděra mimo izránskou tradici. Ano. A měl reflexivní výděru. To je s dalekým pohledem ještě i útek Brabenečků. Tam, kde se něco děje, kde se objevuje něco, to je při práci víra. Takže když tam ten setník, který nic neví, tak to v něm pracuje a v tom silovém poli Ježíšovy působnosti to dostává ten charakter, který on uznává, který je zdrojem do ospravedlnění. A tak se taky myslím, že v tom výzkáře víra je nějakým způsobem archaičtější všechno. Jo, jo, jo, jo, jo. No možná můžeme, že je tady věro, které bylo tému hostního ušimena malou mořnou. Ty klavíčky, přišlo jim to divné, že tady nejde o uzdravení. Tak to překládám, víra tvá tebe k spasení přivedla. Ale já jsem přesvědčen, je to 50. verš, je to úplně na konci 7. kapitola. Já jsem přesvědčen, že je to ten týž obrat, jako při každém jiném uzdravení. 50. verš, jo. 7. 7. kapitola, poslední verš. Tohle je 50. a my 29. joj. U Lukáše. Jo, proměň má toho všechno. No. 7. 50. verš. 7. kapitola, poslední verš. Řekl, že jim je. Na co si to koukáme? Na to sloveso. Na to sloveso. No, dobře. A teď se podívej na následující hlavu, na 48. verš. A on řekl, jí dobré mysli, buď celovíra dvátě uzdravila jich v pokoji. To je uzdravení té krvotoky. 48. 48. Aha, dobré mysli, buď. A tady to ještě, já si to proměním, ještě kouknu. Výratvá tebe k spasení přivedla. No, tady je k spasení přivedla a tam je výratvá tě uzdravila. Já myslím, že je tam tentýž výraz. Že to jenom kraličtí rozlišují prostě proto, poněvadž se jim to nezdá. Protože je možno přeložit tuto slovesnost, buď spasit, nebo uzdravit. 48. Hned následující hlava, 48. Tady tedy se jedná o fyzické uzdravení. ... ... No, no, no, vidíš, čili tady se jedná o odpuštění a je tam tatáž formule i s tím, kdy v pokoji. Ano, ano, ano. Je tam tatáž formule, jako když se jedná o fyzické uzdravení. ... My právě v našem textu receptu, kde se přikládá zvulgátí, tam je salvávit. Jo, jo, v obou případě. Takže my to máme vždycky u zdravia. Víra tvá tě uzdraví a i u téhleté ženy je víra tvá tě uzdraví. No a kraličtí na tom koumary říkali přece tady o uzdravení nejde, tady jde o spásu duše, že jo, tak proto to tady překládá jednou víra tvá tě k spasení přivedla a po druhé víra tvá tebe uzdravila. Čímž to všem, která bohužel za to mějou trochu, ten smysl té formule. To je stereotypní, to je totiž ženská. A počkej, jak je to v tom deuterokanonickém místě z Jana, kde se jedná o milostním ženici soložné. Jo, z Evangélia Jana. To je takový kus Lukáše, že jo, Jana. Ale tam, myslím, že ta formule je taková. Ne. Tam je jenom, řeknu, ješíš, ani já tebe neodsluzuji a nechřeš více. Je taková. Jo, jo, jo, to tam není. To je osmá kapitola, začátek té osmé kapitoly. To budeš mít v řeckém textu pod čarou asi. Jo. To nepatří do textu. No ale tohle je charakteristický, víš, tady u té ženy hříšnice a to musí být strašně starý logion. Až ti, kteří tě na tuhle vysupozornili, tak tě na ní upozornili, protože ti kázali Krista. To nebylo nějak odloučeno, naopak to bylo nejtěsněji spojeno s tím, že ti dosvědčili Krista. A tím, že ti dosvědčili Krista, tak ti taky dosvědčili a kázali víru. To není pravda. To není tak naprosto inezitský. Je možno dosvědčit Krista a kázat Krista špatně, takže nedosvědčují víru. No ano. Naopak je možno mít víru a o Kristu nic nevědět. No. To už je dokladný teda ten cedník, že jak třeba. No ale zdá se, že to může být výjimečné, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože je to výjimečný, protože a já bych citoval, když bys dovolil, tebe, a ty jsi mě, tohleto jsem tvrdil, ty jsi mi mluvil o těch homerských hrdinech a tak. Já jsem ti to přiznal, pak jsem si to najednou nesmírně jasně uvědomil, že máš pár důležitosti. To všechno může být podvaž tohleto, tohleto se hádá na doslovíčku, které návodí doslovství. Nebo to můžeš chtět trošku, že takhle do toho... Já totiž, já vždycky o kanálku půjdu, tak to jsem rád, to se tím obrovským rád dotrávám. Součka tady máš, víš? Součka? Ve Bickej? Jo. Konkordářství? Ne, součku... Tam mám, tam mám, to může. ... Teď jsem to zapnul. A proč, nevím, já až to blbám. Já to neumím. ... Mluvíš vždycky jak smluvnost o... No, no, tak to povídej. ... Ne, já si to teď vůbec nemyslím schopat vybavit. Bořád bych koktal strašně... No, počkej. Tak nakonec jsme se domluvili na tom, že ten autor Epištolik židům měl po ruce slovník, který je zatížený těmi filozofickými pojmy řeckými. Aniž o tom věděl. Aniž o tom třeba, aniž o tom věděl, že nicméně ty pojmy samy o sobě zatížené nutně jsou. Čili, že je nutno ten text interpretovat. A že je nutno interpretovat duchu, myšlení toho autora. Čili, on nechtěl mluvit zřejmě o žádném počátku, ani nechtěl mluvit o něčem vesmírném. On chtěl říct jenom, že v Ježíši se natolik naplňuje ta prorocká tradice výry, že o něm platí to slovo a já činím všechno nové. On že nějak je. No a teď si mluvil jako o blesku. Nové neznamená. Neznamená, že je to en arche. Naopak, kdyby šlo furt o nové počátky, tak všichni se podobají jako vejce vejci. Ano. Je to vlastně staré. Ano, je to staré. Nové je nové jenom za tu cenu, že to nějakým způsobem nabazuje na to staré. Ano. Dává to tomu starému pravou tvář. Tvář. Ukazuje to v pravém světle. Osvětlení. A všechno, nejenom na to staré, ale v pravém světle to ukazuje i to. Je to naprosto jasné, že on je tou mimořádnou postavou, která ukazuje v pravém světle jak tu minulost, tak i budoucnost. A teď jsem chtěl říct, že kdybychom pak podrželi ty termíny, tak bychom museli dojít až k takovým protimluvům, že bychom museli říci, že Ježíš je dovršitel budoucnosti. A Archeibos minulosti. Že to není jenom tak, že dovršile tu tradici a je pak zdrojem, pramenem, tím Archeibosem, toho co bude. Nikoliv. Je to taky obráceně. Že on je dovršitelem toho, co bude a že je zdrojem Archeibos toho, co bylo před ním. Možná, že tohoto taky vedlo... Ano, nakolik je přítomnost, respektive minulost, podmíněna budoucnosti. Nebyla by bez budoucnosti, tak to myslíš. No, no, no. Takže, a to je ovšem naprosto vproti smyslu, vproti tomu, že všechno to není. Tam je to jasné, ten čas je úplně jinak. Takže na tom se ukazuje potom, že když se použije těchto terminů, tak se musí nutně dojít k paradoxu. Jak se to i v jiných dogmatických formulích furt stávalo. Takže se musí říct něco, co je výkloveně a logické. Tohoto jaksi má rást dogmatické formuly. On chce tady něco, tačka definovat. On chce definovat vztah Ježíšek k těm všem světkům, k tomu oblaku světků, které by počítal před ním. A chce ukázat na jeho jedinečnost. Zrovna tak, jako když mluvil o Ježíši velkně s vzhledem k árvanskému kněžství. Teď právě tak napadá, že třeba takový jiný obraz, a do kterého budeme mít asi jiný chyby, ale že by byl třeba, když ten setník přijde k tomu Ježíši, ten Ježíš právě na to vrhá světlo, s čím on přikází. Ukazuje, že to je víra, což nikomu nemohlo přijít na mysl. Takže vlastně, co si latentního, se stává zjebným. Takže Ježíš tady funguje jako vývojka. Ale například o vývojce nemůžeme říct, že je počátek ani konec. Počátek je, když cvakneš aparatem, uděláš snímek, exponuješ, a konec, když máš papír vyvoláný. A přesto ta vývojka tam má takový centrální podstavení. Bez toho by to nějak nebylo. A je to byl prostřed. Janovský Ježíš to říká o sobě pořád. Já jsem světlo, choďte dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma. Já jsem se k tomu narodil, abych vydal svědectví pravdě. Světlo, které osvěstřuje člověka, každého člověka, která přichází na svět. A pořád se tam o tom mluví. No a samotný zpět se mluví o tom blesku, že tam Ježíš říká, že tedy nebude ani tuto, ani tamto, že nevycházejte, nevěřte, když vám někdo řekne, tuto je Kristus, nebo tamto, kde ve sklíčích je na poušti. Neboť jeho příchod je jako blesk, který osvěstřuje všechno od východu až do západu. A dokud to nemá tento, tuto vlastnost, toho blesku, který osvěstřuje všechno od východu až na západ, je to falešní Kristus. Třeba v tom rozhovoru se samolitánkou, že ta samolitánka říká, že přece až přijde Mesiáž, tak nám ukáže všechno. A když někdo to řekne, tak Ježíšti řekne, já jsem to, který mluvím s tebou. Čili v tom jenovském Christo e Chorubro, tak to je nějaké sebevědomí, v něm se zjevuje všechno. Čili ten autor takhle nějak pro něj byl Ježíštín, který skrze něho, že on viděl všechno. V něm se zjevilo všechno. To jsme skouzli do takových formálí, které zase už jsou běžný, ale zase už jsou tak vyježděný, že...
====================
s2.flac
====================
Já jsem se zase vzpomněl na to, řeknou-li vám, Kristus je ve sklíších, nevěřte je na poušti, nevycházejte, protože jeho příchod je jako blesk, který osvěstuje všecko od východu až na západ. Tak je to nějak v té apokalipsické řeči Kristově. To, co se zjavuje ve světe Kristově, to není to nebo ono. Vzumím, že to není rozluštění toho matematického příkladu. Vždycky to nějak ukazuje dál, že víš, že to, co se ti zjavilo, není jenom to, co se ti v tuto chvíli zjavilo. V jistém smyslu je to skutečně jako všecko, ale tak strašně všecko, že je to nepojmenovatelné a že je to mnohem víc. Víš, co myslím, že říct, že se mě ukázala pravda... Že je to nějak mnohem víc, víš, tohle to všecko. Proto je tedy ten dokonavatelné. Tak mně se pravda, tak zjeví se pravda nebo ne? Zjeví se věci v pravém světle nebo ne? Ano. No a jak mně se může zjevit všecko? Jedině tak, že se mi kus zjeví jako závdevek. To jinak není možné. A co mě je do toho, že se to zjeví ono, když ne mně? Mně vysvobodí pravda, která mně se otevře, kterou já poznám. Já přece nemůžu poznat celou pravdu. Nikdy. Možná na konci věku. No ale to právě patří k tomu zjevení pravdy, že zároveň vím, že ji nepoznávám celou. Jistě, ale nicméně teda je důležité, že se mi zjeví. A zjevit se mi může jen částečně, a přesto je to zjevené. Jistě, ale při tom si uvědomuji, že nejsem posesionek. Ano, to je jasný. V tom smyslu, když se mi vyjeví tajemství, tak nepřestává být tajemstvím. Když se mi vyjeví pravda, nepřestává být tou obrovskou pravdou. I když se mi vyjeví jako jednotlivá pravda. No ano. Takže já jsem cítil, aby to neznamenalo takovou eschatologickou dimenzi. No ale má to také tuto eschatologickou dimenzi. Nepochybně jí má. Ano, ale zase je nebezpečí, že to eschaton chápu řecky. To eschaton není na konci, to eschaton je teď. Jistě. A teď už jen není v plnosti. No ano, tak jsem to myslel. Ano. Samozřejmě, že to má svou hloubku, do které já nenahlížím, ale má to svou líc, svou tvář, kterou vidím tváří v tváři. Není mě to taní, není to ode mě odvrácené. Mně se to zjevuje. To je tak nepochybná věc, že to vidím najednou, že jsem prohlédl, že tady z mojich očí spadly šlupiny a teď to vidím. I když nevidím všechno, tak přece to je nepochybná skutečnost, že to, co jsem dřív neviděl, teď vidím. No ale vždycky znovu se to děje v Ježíši ukřižovaném. To je dogmatická formulace, která mě nic neříká. Vždycky se to děje v kříži, v průšvěhu. Tohle to prostě vím, ale v Ježíši ukřižovaném to nevím, co to je. Jak v Ježíši ukřižovaném? Prostě když já jdu cestou, kterou šel on, tak je to ta správná cesta. No jistě, ale nemůžeš to pojmenovat jinak než tak. Dobře, jenomže, když se říká v Ježíši ukřižovaném, tak je to prostě taková... No jistě, taková to je jako biblická fráze nějaká. A můžeš říct, co to je? No toto, že jdeš správně když ještě šel on cestou. To znamená, že jdeš správně, když tato cesta je nějak označena křížem. A proč je to správně? Protože jen na této cestě se vyjebuje pravda. Ano. Čili v podstatě ten kříž to je jenom taková zaměnití při cestě, že? Ano. Abych věděl, že jsem ten vyjebudl. Ano, to je takový mezník. To je takový mezník. Ukazat tam nebo se souplnit. Myslím, že je to určitej posun a upřesnění toho, o čem jsme minulé mluvili. Že teda ta nesmírná důležitost kříže a současně to, že to je opravdu jenom co si pomocního nebo prostředkující. Ano. Toto není tak nějak jako vachol vlastně nebo dějného dějství, že? Jistě, že ne. Je to metchodost. Ano. Že? Ano. Tohodost, to nepotřebuji říct. Já myslím, že všechny ty výrazy nějak vypovídají o tom teď. Na boženský může to říct v tom nějak biblický nebo klasický, teda křesťanský. Křesťané jsou zvyklí o věci mluvit a jestli, že to říkám pro sebe pravdivě, tak je tomu tak. Ano, ta řeč je vždycky pro méne v nedorozumění. Nedorozumění, jistě. A pravděpodobně se to vždycky musí říkat znova a jinak, protože si člověk velmi snadno navýkne naučit ty formule, že? A už vůbec nedohlédá teda jejich pravému smyslu, anebo dokonce neznatelně dochází ke změně toho smyslu při zachování formule. Jistě, takže potom je možné ty formule klidně užívat. Já totiž myslím, když jsi říkal třeba řekněme ten Ježiš, že když se zbouřil proti tomu, proti tomu té formulaci takové, té klasické formulaci, že nejdiš to jinak než v Ježíši ukřižovaného, skrz Ježíše ukřižovaného, ale jakmile člověk projde touhletou reflexí, tak proč by to nemohl říct? A proč by to nemohl říct celá správně a proč by to, řekněme, nebylo smysl plné? Když předtím to třeba opouškoval naprosto povrchně. No to je jasný, ta řeč výry se velmi snadno stává antýrkou výry a rozumět jí, znovuji porozumět jako oslovující řeči, je velmi nesnadný. Zvlášť teda, já jsem si to uvědomil tohleto, taky ze svojich předpokladů jsem měl vždycky dost svrchu na takový ty mistický texty. A to protože to je skutečně tak, když se z vnížka k tomu přijde, tak je to strašný bláboleň. A teď současně teda v řadě těch textů tam člověk najde, jak třeba se nějaký takový starý text dostal do ruky mnohem pozdější osobě a jak furt tomu nemohla porozumět, tak dlouho leta trvalo, než tomu porozuměla a pak porozuměla. Takže takový doklad toho, už to nese samo, už ta reflexe toho vlastně je provedená, že tedy ten slovník, ten vokabulář, že je opravdu cosit strašně pomocnýho a že se na to nedá spojen, že je potřeba nějak promíknout za to a potom nakonec promluví i slovo, který vypadá na první pohled dost bláznovský, tak najde promluví. Já jsem si vzpomněl tedyž na ten text, na ten Pavlův text, rozumíš, ten takový, ten vyloženě takový, ten hřeckej text, že o tom, že ho poznáváme z části, ale potom poznáme takého poznání jsme, že ho nemůže být řečeno kdy, protože je řešeno jenom potom. To potom nemusí vůbec přece. Takže ten text taky není tak dostává špatný. No dobře, ono teda... Rozumíš, ten takový gnostický, takový typický? Že to, no, konec konců teda... Ovšem předpokladem, aby ke mně promluvil dnes, je, že vidím ty nehorázný formulace. Že o nich vím. Ano. A pak to ke mně promluví. Nelživě. Když o tom nevím, tak prostě mě to ubelhává. Mě to prostě zavádí. Mnohem víc, než třeba to bylo v jeho době, nebo i později, že třeba v středověku, prostě tohle nebyl problém. Ten nefér formulace je zcela na místě. Už se to nepřehání, teda nechce to hned naskákat ve ráčku. No tohle je formulace věděcká přímo. Protože třeba ten výraz, že všechno se mi dnes otvírá skrze kříž Kristův, nebudu říkat čísla, ale že se bude chápat ne tak jako Kristův, který dítou se svůj jako on, ale skrze ten kříž na kamaránu. Takže to bylo předmět, takže to musí být ta analogická cesta. Jinak by to byl předmět jednou odbité a fungující mastermagickým. Já jsem si to uvědomil, jak ke kterému tolovskému místu se to vstávalo, to co jsme tam hovořili u tebe? To my poznáváme z části? To bylo to? Jo. To bylo to. A bylo to tak, jako poznám jsem? Jo, to už o tom ne... Dokud jsem byl dítě, myslel jsem jako dítě, mluvil jsem jako dítě, jednal jsem jako dítě a když jsem se stal mužem... Já jsem teď s jinými námi. Poznáváme se srdcami z části a potom poznáme jako, jakože poznám jsem. Proto zůstávajte do tří díra, kde je láska, největší z nich je láska. Teď skočím hodinam, ale nicméně někdy bychom se k tomu měli vrátit. Nepodařilo, měl jsem v úmyslu kdysi tak trošku jako zpřesnit, nebo obtáhnout kontúru té trojiny. Tak jsem si to pro sebe neulisticky poněkud udělal. Provedl jsem to, pokud je o víru a pokud je o naději. Vyšel jsem z toho ránovského pohledu víry jako nakloněnosti k činu. Teď do myšlení dojdeme k jakési mezi této nakloněnosti k činu, která souvisí s omezeností konečnosti člověka. Při vším velikosti a správnosti toho, že člověk má být aktivní ve světě, je fakt, že jsou lidi, který nemůžou. Proto třeba se nemůžou hejbat. Všichni lidi přijdou do situace, kdy nemůžou. Prostě jim dojde benzín. Prostě dojdou síly. A prostě najednou ta víra, i když je to vníkající motor, tak najednou prostě párká do krchláže a vypne. A teď v této situaci je možno se nějak dokoupávat k tomu, aby přesto, že člověk nemůže tak přes moc, aby ještě něco udělat, do toho se taková lehčí odhrůdá ten Tomáš, který chce něco. Ale je to taková určitá křečovětost. Víra ponechána sama v sobě je náchylna ke křeči, k takovému křečovitému pokusu to zlomit, nějak sebe zlomit a dumtit se a prostě všechno to nějak zvládnout. A ta křeč v podstatě záleží v tom, že si myslím, že to všechno musím udělat já. A že beze mě prostě, já myslím, že to je asi takový, ta křečovitost je v tomhletom zakotena. A proti této křečovitosti je lékem naděje, která je naději tam, kde já už nejsem schopen. A kde nemůžu. A už jaksi víra už ve mě dohasíná, nebo prostě je momentálně vyřazena z provozu. Já už se k té aktivitě prostě nedostanu. Ale vím, že i když teda ze mě ten prach bude tak, že jsem si jist tou budoucností, že ten vykoupitel živ jest. I když já živ nejsem. Tedy tohle to, že to je naděje, takový horizont víry. A teď jsem chtěl v tomhletom smyslu, a teď tam nějak jako korunu, diadem, tam zasadit tu lásku. A prostě to mě nějak už nevyšlo nikdy. Takže když si to zmínil, tak jsem si na to vzpomněl. Mě se tohle strašně líbí, totiž tohle rozlišení tý výry a naděje. Mě to připadá tak jako... Já vím, já jsem se proti tomu stavěl, proti tomu na rozlišení. Myslím, že naděje je jenom jiný aspekt výry. Jsi tam mluvil dost matně o naději, jako šlo o odpočinití výry. To je zvláštní také na těch textech synoptických, že vždycky to slovo Ježíšovo o výře, která zachraňuje, která je spásou, tak je vždycky spojené se slovem o pokoji. Víra tvá tě spasila jen v pokoji. To je možná doklad toho, jak ta víra potřebuje, aby ten pokoj byl udělen. Tak jako metal, nebo nějaká taková milost, jako ti dají v práci dovoleno. Že ta víra sama toho pokoje nemůže dostáhnout. To naděje bude asi tím upokojením. Ale mělo by to nějak... Proč to nehraje? Jestli jsou láskou. Víra je vlastně takové to vykročení do budoucnosti. Prodírání se do budoucnosti a podřizování všeho tomu neprojímká. A proti křičovětosti toho prodírání, tady je ta jistota té budoucnosti, která na to prodírání nezáleží, která přijde s naprostou jistotou, že přijde, i když já se lžu. A mes teď napadá, to by mohlo být možná řešení, mes této jistoty, že to přijde, to je vlastně jakási eschatologická dimenze Víry. To, že ta budoucnost přijde, veliká, vše vyjasňující a že to nezáleží na mých slabých silách. Nemůžu já ani pokazit. Ale mezi této eschatologické jistoty, že ta budoucnost přijde veliká, je takový nějaký moc velký uklidnění a takový ponoření se do té daleké budoucnosti, kdy prostě jako kdybych opustil všechno, co je kolem. Já se tak setkám už teď, předčasně ještě, ale přes setkám s takovým nějakým vnitřním zážitkům. A to myslíš, že ta láska? Ne. A kolektívem tohoto je láska, která mě vede k tomu, od čeho jsem odhlížel, co jsem opustil, co je těsně vedle mě a já jsem koukal do té daleké budoucnosti. Láska znamená co? Skroměnost k tomu nejnižšímu, nejubožejšímu, takové láska. Já ní definuji, to je jeden z jejich projevů, já ní definuji tak, v té první pištole. Toto pak je láska, že duši jsou za nás spolu. Ne, že bychom boha milovali, ale že on miloval nás a dal svého syna za nás. Když se mluví v Bibli o lásce, tak se mluví o nějaké vydání, o nějaké ztrátě. No ano, ta ztráta o čem spočívá? V tom, že opustím, že přestanu být Beatus posíden, to je podle Biblia láska. Proto také třeba řekněme právě smrt Kristova, že je chápána v Biblii jako čin lásky, že toto je láska, tam není toto láska boží, toto pak je láska. Když miloval své, miloval je do krajnosti. A co udělal? Posloužil jim jako služebník. A já jsem položil větší lásku, kterou nikdo nemá, než ten, který dá duši za své přátelé. A to tam pořád máš. Takže já jsem se posvětil za ně, že? Já jsem se obětoval za ně, že? Aby milování, kterým ty jsi mě miloval, bylo v nich i já. A já to nevidím, víš, jako, teda... Já nechci k tomu nic dát, ale jenom chci říct to, že takto, takto, když Biblia mluví o lásce, tak vždycky mluví v tomto kontextu. Řekněme, mluvilářky mluví o lásce Abrahámově, tak o lásce Abrahámově bude mluvit tehdy, když už toho tady, toho našeho pravce pořád máme, tak bude mluvit tehdy, když opustil... Zároveň opustí jenom o to, že... Ne, když opustil, když, ne, ne, když, to asi ne, to asi ne, tam asi ne. Ne, ale, nebo ne především, ale především, když opustil svou zem a opustil svou rodinu, když vedl svého jediného syna, žejno, zastíbeného syna nahoru, žejno, abych ho obětoval, tak tam bude asi někde láska. Ale, ale, ale tam snad vůbec ne. No asi jo. Protože kam hnedává. No já nevím s ním k tomu synu, ale láska, toto pak je láska. No ke komu? Nevím, snad k hospodinu, nebo snad, nevím. To byla pouhá posloušnost. Kdo, který se mu nechtěl? No tady ne. No, když se řekne, toto pak je láska, láska, že, když jsou záspoda žije, tak, tak... Protože toho Abrahama vlastně, vzhledem k jeho myšlení, nebylo tak daleko od sebe. Nebylo tak daleko od sebe. Nebylo tak daleko od sebe. No dávno.
s2.flac
====================
Já jsem se zase vzpomněl na to, řeknou-li vám, Kristus je ve sklíších, nevěřte je na poušti, nevycházejte, protože jeho příchod je jako blesk, který osvěstuje všecko od východu až na západ. Tak je to nějak v té apokalipsické řeči Kristově. To, co se zjavuje ve světe Kristově, to není to nebo ono. Vzumím, že to není rozluštění toho matematického příkladu. Vždycky to nějak ukazuje dál, že víš, že to, co se ti zjavilo, není jenom to, co se ti v tuto chvíli zjavilo. V jistém smyslu je to skutečně jako všecko, ale tak strašně všecko, že je to nepojmenovatelné a že je to mnohem víc. Víš, co myslím, že říct, že se mě ukázala pravda... Že je to nějak mnohem víc, víš, tohle to všecko. Proto je tedy ten dokonavatelné. Tak mně se pravda, tak zjeví se pravda nebo ne? Zjeví se věci v pravém světle nebo ne? Ano. No a jak mně se může zjevit všecko? Jedině tak, že se mi kus zjeví jako závdevek. To jinak není možné. A co mě je do toho, že se to zjeví ono, když ne mně? Mně vysvobodí pravda, která mně se otevře, kterou já poznám. Já přece nemůžu poznat celou pravdu. Nikdy. Možná na konci věku. No ale to právě patří k tomu zjevení pravdy, že zároveň vím, že ji nepoznávám celou. Jistě, ale nicméně teda je důležité, že se mi zjeví. A zjevit se mi může jen částečně, a přesto je to zjevené. Jistě, ale při tom si uvědomuji, že nejsem posesionek. Ano, to je jasný. V tom smyslu, když se mi vyjeví tajemství, tak nepřestává být tajemstvím. Když se mi vyjeví pravda, nepřestává být tou obrovskou pravdou. I když se mi vyjeví jako jednotlivá pravda. No ano. Takže já jsem cítil, aby to neznamenalo takovou eschatologickou dimenzi. No ale má to také tuto eschatologickou dimenzi. Nepochybně jí má. Ano, ale zase je nebezpečí, že to eschaton chápu řecky. To eschaton není na konci, to eschaton je teď. Jistě. A teď už jen není v plnosti. No ano, tak jsem to myslel. Ano. Samozřejmě, že to má svou hloubku, do které já nenahlížím, ale má to svou líc, svou tvář, kterou vidím tváří v tváři. Není mě to taní, není to ode mě odvrácené. Mně se to zjevuje. To je tak nepochybná věc, že to vidím najednou, že jsem prohlédl, že tady z mojich očí spadly šlupiny a teď to vidím. I když nevidím všechno, tak přece to je nepochybná skutečnost, že to, co jsem dřív neviděl, teď vidím. No ale vždycky znovu se to děje v Ježíši ukřižovaném. To je dogmatická formulace, která mě nic neříká. Vždycky se to děje v kříži, v průšvěhu. Tohle to prostě vím, ale v Ježíši ukřižovaném to nevím, co to je. Jak v Ježíši ukřižovaném? Prostě když já jdu cestou, kterou šel on, tak je to ta správná cesta. No jistě, ale nemůžeš to pojmenovat jinak než tak. Dobře, jenomže, když se říká v Ježíši ukřižovaném, tak je to prostě taková... No jistě, taková to je jako biblická fráze nějaká. A můžeš říct, co to je? No toto, že jdeš správně když ještě šel on cestou. To znamená, že jdeš správně, když tato cesta je nějak označena křížem. A proč je to správně? Protože jen na této cestě se vyjebuje pravda. Ano. Čili v podstatě ten kříž to je jenom taková zaměnití při cestě, že? Ano. Abych věděl, že jsem ten vyjebudl. Ano, to je takový mezník. To je takový mezník. Ukazat tam nebo se souplnit. Myslím, že je to určitej posun a upřesnění toho, o čem jsme minulé mluvili. Že teda ta nesmírná důležitost kříže a současně to, že to je opravdu jenom co si pomocního nebo prostředkující. Ano. Toto není tak nějak jako vachol vlastně nebo dějného dějství, že? Jistě, že ne. Je to metchodost. Ano. Že? Ano. Tohodost, to nepotřebuji říct. Já myslím, že všechny ty výrazy nějak vypovídají o tom teď. Na boženský může to říct v tom nějak biblický nebo klasický, teda křesťanský. Křesťané jsou zvyklí o věci mluvit a jestli, že to říkám pro sebe pravdivě, tak je tomu tak. Ano, ta řeč je vždycky pro méne v nedorozumění. Nedorozumění, jistě. A pravděpodobně se to vždycky musí říkat znova a jinak, protože si člověk velmi snadno navýkne naučit ty formule, že? A už vůbec nedohlédá teda jejich pravému smyslu, anebo dokonce neznatelně dochází ke změně toho smyslu při zachování formule. Jistě, takže potom je možné ty formule klidně užívat. Já totiž myslím, když jsi říkal třeba řekněme ten Ježiš, že když se zbouřil proti tomu, proti tomu té formulaci takové, té klasické formulaci, že nejdiš to jinak než v Ježíši ukřižovaného, skrz Ježíše ukřižovaného, ale jakmile člověk projde touhletou reflexí, tak proč by to nemohl říct? A proč by to nemohl říct celá správně a proč by to, řekněme, nebylo smysl plné? Když předtím to třeba opouškoval naprosto povrchně. No to je jasný, ta řeč výry se velmi snadno stává antýrkou výry a rozumět jí, znovuji porozumět jako oslovující řeči, je velmi nesnadný. Zvlášť teda, já jsem si to uvědomil tohleto, taky ze svojich předpokladů jsem měl vždycky dost svrchu na takový ty mistický texty. A to protože to je skutečně tak, když se z vnížka k tomu přijde, tak je to strašný bláboleň. A teď současně teda v řadě těch textů tam člověk najde, jak třeba se nějaký takový starý text dostal do ruky mnohem pozdější osobě a jak furt tomu nemohla porozumět, tak dlouho leta trvalo, než tomu porozuměla a pak porozuměla. Takže takový doklad toho, už to nese samo, už ta reflexe toho vlastně je provedená, že tedy ten slovník, ten vokabulář, že je opravdu cosit strašně pomocnýho a že se na to nedá spojen, že je potřeba nějak promíknout za to a potom nakonec promluví i slovo, který vypadá na první pohled dost bláznovský, tak najde promluví. Já jsem si vzpomněl tedyž na ten text, na ten Pavlův text, rozumíš, ten takový, ten vyloženě takový, ten hřeckej text, že o tom, že ho poznáváme z části, ale potom poznáme takého poznání jsme, že ho nemůže být řečeno kdy, protože je řešeno jenom potom. To potom nemusí vůbec přece. Takže ten text taky není tak dostává špatný. No dobře, ono teda... Rozumíš, ten takový gnostický, takový typický? Že to, no, konec konců teda... Ovšem předpokladem, aby ke mně promluvil dnes, je, že vidím ty nehorázný formulace. Že o nich vím. Ano. A pak to ke mně promluví. Nelživě. Když o tom nevím, tak prostě mě to ubelhává. Mě to prostě zavádí. Mnohem víc, než třeba to bylo v jeho době, nebo i později, že třeba v středověku, prostě tohle nebyl problém. Ten nefér formulace je zcela na místě. Už se to nepřehání, teda nechce to hned naskákat ve ráčku. No tohle je formulace věděcká přímo. Protože třeba ten výraz, že všechno se mi dnes otvírá skrze kříž Kristův, nebudu říkat čísla, ale že se bude chápat ne tak jako Kristův, který dítou se svůj jako on, ale skrze ten kříž na kamaránu. Takže to bylo předmět, takže to musí být ta analogická cesta. Jinak by to byl předmět jednou odbité a fungující mastermagickým. Já jsem si to uvědomil, jak ke kterému tolovskému místu se to vstávalo, to co jsme tam hovořili u tebe? To my poznáváme z části? To bylo to? Jo. To bylo to. A bylo to tak, jako poznám jsem? Jo, to už o tom ne... Dokud jsem byl dítě, myslel jsem jako dítě, mluvil jsem jako dítě, jednal jsem jako dítě a když jsem se stal mužem... Já jsem teď s jinými námi. Poznáváme se srdcami z části a potom poznáme jako, jakože poznám jsem. Proto zůstávajte do tří díra, kde je láska, největší z nich je láska. Teď skočím hodinam, ale nicméně někdy bychom se k tomu měli vrátit. Nepodařilo, měl jsem v úmyslu kdysi tak trošku jako zpřesnit, nebo obtáhnout kontúru té trojiny. Tak jsem si to pro sebe neulisticky poněkud udělal. Provedl jsem to, pokud je o víru a pokud je o naději. Vyšel jsem z toho ránovského pohledu víry jako nakloněnosti k činu. Teď do myšlení dojdeme k jakési mezi této nakloněnosti k činu, která souvisí s omezeností konečnosti člověka. Při vším velikosti a správnosti toho, že člověk má být aktivní ve světě, je fakt, že jsou lidi, který nemůžou. Proto třeba se nemůžou hejbat. Všichni lidi přijdou do situace, kdy nemůžou. Prostě jim dojde benzín. Prostě dojdou síly. A prostě najednou ta víra, i když je to vníkající motor, tak najednou prostě párká do krchláže a vypne. A teď v této situaci je možno se nějak dokoupávat k tomu, aby přesto, že člověk nemůže tak přes moc, aby ještě něco udělat, do toho se taková lehčí odhrůdá ten Tomáš, který chce něco. Ale je to taková určitá křečovětost. Víra ponechána sama v sobě je náchylna ke křeči, k takovému křečovitému pokusu to zlomit, nějak sebe zlomit a dumtit se a prostě všechno to nějak zvládnout. A ta křeč v podstatě záleží v tom, že si myslím, že to všechno musím udělat já. A že beze mě prostě, já myslím, že to je asi takový, ta křečovitost je v tomhletom zakotena. A proti této křečovitosti je lékem naděje, která je naději tam, kde já už nejsem schopen. A kde nemůžu. A už jaksi víra už ve mě dohasíná, nebo prostě je momentálně vyřazena z provozu. Já už se k té aktivitě prostě nedostanu. Ale vím, že i když teda ze mě ten prach bude tak, že jsem si jist tou budoucností, že ten vykoupitel živ jest. I když já živ nejsem. Tedy tohle to, že to je naděje, takový horizont víry. A teď jsem chtěl v tomhletom smyslu, a teď tam nějak jako korunu, diadem, tam zasadit tu lásku. A prostě to mě nějak už nevyšlo nikdy. Takže když si to zmínil, tak jsem si na to vzpomněl. Mě se tohle strašně líbí, totiž tohle rozlišení tý výry a naděje. Mě to připadá tak jako... Já vím, já jsem se proti tomu stavěl, proti tomu na rozlišení. Myslím, že naděje je jenom jiný aspekt výry. Jsi tam mluvil dost matně o naději, jako šlo o odpočinití výry. To je zvláštní také na těch textech synoptických, že vždycky to slovo Ježíšovo o výře, která zachraňuje, která je spásou, tak je vždycky spojené se slovem o pokoji. Víra tvá tě spasila jen v pokoji. To je možná doklad toho, jak ta víra potřebuje, aby ten pokoj byl udělen. Tak jako metal, nebo nějaká taková milost, jako ti dají v práci dovoleno. Že ta víra sama toho pokoje nemůže dostáhnout. To naděje bude asi tím upokojením. Ale mělo by to nějak... Proč to nehraje? Jestli jsou láskou. Víra je vlastně takové to vykročení do budoucnosti. Prodírání se do budoucnosti a podřizování všeho tomu neprojímká. A proti křičovětosti toho prodírání, tady je ta jistota té budoucnosti, která na to prodírání nezáleží, která přijde s naprostou jistotou, že přijde, i když já se lžu. A mes teď napadá, to by mohlo být možná řešení, mes této jistoty, že to přijde, to je vlastně jakási eschatologická dimenze Víry. To, že ta budoucnost přijde, veliká, vše vyjasňující a že to nezáleží na mých slabých silách. Nemůžu já ani pokazit. Ale mezi této eschatologické jistoty, že ta budoucnost přijde veliká, je takový nějaký moc velký uklidnění a takový ponoření se do té daleké budoucnosti, kdy prostě jako kdybych opustil všechno, co je kolem. Já se tak setkám už teď, předčasně ještě, ale přes setkám s takovým nějakým vnitřním zážitkům. A to myslíš, že ta láska? Ne. A kolektívem tohoto je láska, která mě vede k tomu, od čeho jsem odhlížel, co jsem opustil, co je těsně vedle mě a já jsem koukal do té daleké budoucnosti. Láska znamená co? Skroměnost k tomu nejnižšímu, nejubožejšímu, takové láska. Já ní definuji, to je jeden z jejich projevů, já ní definuji tak, v té první pištole. Toto pak je láska, že duši jsou za nás spolu. Ne, že bychom boha milovali, ale že on miloval nás a dal svého syna za nás. Když se mluví v Bibli o lásce, tak se mluví o nějaké vydání, o nějaké ztrátě. No ano, ta ztráta o čem spočívá? V tom, že opustím, že přestanu být Beatus posíden, to je podle Biblia láska. Proto také třeba řekněme právě smrt Kristova, že je chápána v Biblii jako čin lásky, že toto je láska, tam není toto láska boží, toto pak je láska. Když miloval své, miloval je do krajnosti. A co udělal? Posloužil jim jako služebník. A já jsem položil větší lásku, kterou nikdo nemá, než ten, který dá duši za své přátelé. A to tam pořád máš. Takže já jsem se posvětil za ně, že? Já jsem se obětoval za ně, že? Aby milování, kterým ty jsi mě miloval, bylo v nich i já. A já to nevidím, víš, jako, teda... Já nechci k tomu nic dát, ale jenom chci říct to, že takto, takto, když Biblia mluví o lásce, tak vždycky mluví v tomto kontextu. Řekněme, mluvilářky mluví o lásce Abrahámově, tak o lásce Abrahámově bude mluvit tehdy, když už toho tady, toho našeho pravce pořád máme, tak bude mluvit tehdy, když opustil... Zároveň opustí jenom o to, že... Ne, když opustil, když, ne, ne, když, to asi ne, to asi ne, tam asi ne. Ne, ale, nebo ne především, ale především, když opustil svou zem a opustil svou rodinu, když vedl svého jediného syna, žejno, zastíbeného syna nahoru, žejno, abych ho obětoval, tak tam bude asi někde láska. Ale, ale, ale tam snad vůbec ne. No asi jo. Protože kam hnedává. No já nevím s ním k tomu synu, ale láska, toto pak je láska. No ke komu? Nevím, snad k hospodinu, nebo snad, nevím. To byla pouhá posloušnost. Kdo, který se mu nechtěl? No tady ne. No, když se řekne, toto pak je láska, láska, že, když jsou záspoda žije, tak, tak... Protože toho Abrahama vlastně, vzhledem k jeho myšlení, nebylo tak daleko od sebe. Nebylo tak daleko od sebe. Nebylo tak daleko od sebe. No dávno.