Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
s1.flac
====================
Badať v zákoně a dopátrat se, kdy a v čem zákon zavazuje a v čem nezavazuje. To je to svazování a rozvazování. To měly v rukou ty klíče tedy, jo? Měly v rukou ty znáci zákona, zákonníci. A Ježíš to dává do rukou učetníků. Říká, vy kašlete se na ně? To vy sami budete rozhodovat, jo? Čili vy nejste vlastně vázáni zákonem, to má tentýž smysl jako sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Čili to s nějakým hopoušením, křichům nemá nic společného nebo s nějakou disciplínou církevníků. A říká to Petrově a říká to učetníkům. U 16. hlavy Matouši to říká Petrově, poněkud Petr ho vyznává jako Mesiáše, tak odpověď je na to ta svoboda, kterou má v důsledku toho, že poznáš Ježíše Mesiáš. A budou tu zase lidi na jiném místě v 18. hlavě říkat učetníkům. Všeho. To říká Petrově jako nějaký, jako nějakej, přičem už je to samozřejmě poměrně pozdní text. To oboví, že svědčí to teda o organizaci církevní, o jakési vážnosti těch 12. a Petra především. O to mně vůbec nejde. Ale můžou to být přesto i psysyma verba. To jenom to umístění a to vypíchnutí toho svědčí o té pozdní úpravě. Ale mohou to být klidně i psysyma verba, ale všem nemají ten smysl, který potom církevní křesťanská do nich vkládá. A vkládá, že jo, o nějaký moc klíčů. To s mocí klíčů nemá totiž v tom smyslu církevní vůbec nic společného. A takových textů je totiž chvůli, víš. A tak takhle třeba to hodívá. Nemá Štraka Vilard-Belka. Štraka Vilard-Belka, ten komentár, který se mnou dostaneme, ale on bude na fakultě, jejich dotřeba určitě, že tam nebudou možná víc dokonce doplňáte. Podívejte na to, že je to taková příročka běžná tam. Podsumoval bych ho, on vyšel naposled 64 let. Víš, ten komentár, který se mnou dostaneme, dostal vonky Dominga Štraka Vilardsky, důležitá knižka. A úplně mě teda vohromuje, který je zneužívaný, a taky ironický. Víra boží. Potom taky, co se tkne toho, kvůli obdoben světového světového samolitáru, mě připadá obrovský a autentický výsprok. Kvůli celým rozhovorem je typické raditelnosti. Když já jsem tam na otázku, odpovídám otázkou. Až do konce. Které největší přikázá je zákonně? Jak tam čteš? Kdo byl blížný tomu? K tomu jádru věcí se dostávají ty dva disputanty, disputující tím, že si kladou na otázku, odpovídají otázkou. Ta myšlenka mě úplně vohromuje, že vlastně ta dvě největší přikázání je vlastně za tím je polemika. No jistě. Pána, ale to je paterní. To je paterní. Když čituje to přikázání, a v horském kázání je citováno to přikázání právě na rodi. Víte, že zbylo řečeno starým milovatí, budeš blížný do svého? Nenávidí ní nepřítelé svého, to je správné naprosto. Podívající ten kontext v tom revidiku je naprosto takovej. Ale já to nevím vám. My víte nepřátelé, ne? Víme. A hned to začíná už u proroků. Když takovej, takovej, když my máme to bydlíco... Ale zopatrů o tom, to je jasný. Izraeláši pokoj blížnému i blízkému i vzdálenému. Jonášovi, že jo? Rozumím. Tam právě ti blížní jsou vyloučení. Tam právě ten vztah k těm vzdálením. Jo? Tohle to slovo izraeláši pokoj blízkému i vzdálenému. Když my máme to bydlícovo blížný. Němci jsou na tom lepší, francouzi jsou na tom lepší, ale pro Schengen nebo The Next. To je prostě normální výraz. Kdežto u nás je to ten archaickej výraz. Čili když Nietzsche s tím polemizuje, s tím jedním přikázáním, tak polemizuje, rozumíš, to je protiv jednojmenu. To polemizuje podle nějakým, s nějakým literárským katechismem. A nikoli tady s Christem. Když říká, nebudu tě blízké a nemůžu tě vzdálené. To je vůbec vedle, to šarmuje někámo, někámo. A vysmívá se tam Kristus. Ježiši, tak to je vůbec vedle. To vůbec na Ježiše neutočí. Vzácně teda, jak se měl s Ježišem tady zajednout. Tam na tom místě. A vlep kde? A les kde? A když by to věděl. A tomu nerozuměl. No, on tomu nerozuměl. On byl... On se naučil katechismu. On si představoval, že je antipódem. Ano, není. Pomplat na Ježbě. No ano. No a tady je to, to je... Takže, myslím, že by to byl takovej docela hezký zborníček, takovejhle statík, který by měl jednost společné. Že totiž by stavěli na hlavu tu běžnou interpretaci, která se zná být tak samozřejmá, že nikdo nikdy teda, jak si zamišlí nad tím, že by to mohlo znamenat něco jiného, dokonce pravý opak. Já bych šel jenom po těch textech, který znamenají pravej opak. Rozumíš? Těchně pár teda, ale jsou, myslím, zákazní. No, no. A nelapsáš by si nám potom k tomu takové jednakdy, jestli bys nám to zhradil. Jestli bys nám napsal takový takový důvodeček. A já bych rád, ale tím to bude zhýžděno. Ne, prostě ne. A bylo by to věcný, víš, bylo by to tak věcný, jako byl věcný ten šánek v tom, v tom, v tom... To je kosmický chysklák, jenom kdyby to nebylo polemický, že on tam polemizují s překladem, tak to ne. Polemizoval bych ani nejvíc překlady teda běžnými překlady, člověk se tím nesmyslem běžný, který je silný jenom pro člověka, opřesněna, takže vůbec postrává jakýkoliv smysl užívání tohoto slova, protože tomu, že vždycky nemluvíte člověka, proč mám teda, jak si používat ještě pro člověka nějaký jiný výraz. No, protože jakmile je pro mě blížní každý člověk, rozumíš, no tak už to je obecné slovo, které nemá žádný konkrétní smysl. To je boulhý název, poněvadž vím, že člověk, který jim je nesympatický, anebo který jim je nepřítelem, tak není blízný. Tak, tak, tak nevíš. A s tím, jak jim teda, s tím milovat, že bude hospodina Boha svého srdce svého, to taky jako ním tak docela nesedí. Tak to je, to mně to neobdobuje. To je věc. Jakub to potom už cituje, ne? Jakubovi už se to cituje, Jakubovi, ne? Jo, tam se taky mluví o belgradské lásce mezi křesťany a tam se ten text cituje u Jakuba. Jo, no to je pochopitelné. Jakuba je podle obyvatelstva pochopitelný. Ale tam se taky nemluví o lásce ke všem lidem, nijak u Jakuba, tam se mluví o lásce mezi bratřími. A říká tam Jakub, víte, že je psáno, milovatí vež blížního svého, tak se milují ten navzájem. No a tam mluví o lásku se mezi bratřími, čili mezi těmi blízkimi. Takže ten blízký v tom revitiku je teda Izraelita, ten, který má smlouvu, který je záhánu do smlouvy mezi Izraelem a mezi Yahvem, a potom ještě příchozí, který je v Branách, kteří žijí. Ty ostatní jsou nepřátelé. A ty je potřebuji teda vynávidět, protože jsou nepřátelé Izraele, protože jsou nepřátelé Yahvem. Yahvem taky, že jo, hospodinovými. Ale je to takový posun, když u Jakuba třeba jsou ty blízký, blížní, bratří. Je to posun proti Ježišově v podstatném, protože ty, který Ježiš miluje, to jsou vždycky podivný existence. Tak všeho druhu, nejenom takový pokles. Jakuba je to taky. Jakub tam právě zdůraznuje, že ten blízký je bratr, i když je to děvna existence. A proklíná do noho. Právě on to cituje tam v tom kontextu, že vydáváte, když jste zneustěli chudého, dáváte přednost bohatemu před chudým. Ale co pak vás bohatí neutiskují? A je přávě, že vás budeš blížním. Čili ten chudý je tvojí blížní, ne ten bohatý. Kde je vás bohatý? Neboť se vykrojili srdce s vámi zabít? On vám říká přímo, jak to, že dáváte přednost bohatému před chudým, teda před tím blížním, když ten bohatý, kdyť vás utiskují, kdyť vás pořád srdí, říká tam Jakub. A je přávě, že vám budeš blížním. Čili on to cituje čistě starozákonisky. On to nerozšiřuje, to přikázání, žádným způsobem. Jenom to myslí Adamový Izrael, na těch, kteří uvěřili ani ne tak Krista jako Kristu, a kteří tedy patří do toho nového Izraela, do toho vykontového Izraela. A to jsou chudý. Neboť. Tam právě on to tam cituje, v té polemice proti bohatým. A ta slova Jakubová proti bohatým zupříšeně tvrdá. On tam právě říká, vyklnul jste srdce s vámi k zabití a přijde čas teda, kdy vám to bude vzato, když se ti chudí vzbouší proti vám, že tam všechno je jako příklad. Tam je obrovská nenávist bohatýmu člověku. A ten není podaj Jakuba blížním. Což je taky zajímavý, konec konců. To je židovské prostředí. To má rozdíl od Pavla, že on je tak orthodoxní židovský. Věříš na příklad toho bohatého máme, co je zamiloval? Ano. Takže i tam je všechno, co říkáš. Ano, jistě, tam je vždycky ten vztah zcela osobní a naprosto nezatížený nějakými a priorými normami, podle kterých člověk má s lidmi jednat. On jedná s bohatými jako s chudými, podle situace osobní sympatie a tak dále. A to, že to obrací teda ne, kdo je blížný a komu já jsem blížný, to je zřejmě... On taky neříká, buďte blížní, teda obecně. On tady v tom podobenství říká, buďte blížní, když ten člověk potřebuje mít někoho blízkého u sebe. Když je v takové situaci. Může být v situaci, kdy blížního nechce, nepotřebuje a naopak by bylo pratné, abyste se mu vnucovali. Těm zákonníkům on se nevnucuje. Těm žádným způsobem nechce být blížným Ježíšem. On tady prostě pokřikuje. Ty nepotřebujou. Ty nepotřebujou, aby mu byl jiný. Ty si stačí. On je Ježíše blížným těmu, kteří jsou opuštění. Kteří tedy prostě potřebujou blížnýho. Ponělad se sami lidi radí. Zajímavé také je to, že rozumíš takzvaná norma milování. Ta intenzita milování, která je zdánivě vzkryta v tom terminu jako sebe samého. Tam vůbec není. To je špatný překlad. Z řeční by se dalo to přiložit správně. Ono to přijde, že to je jako sebe samého patří k tomu blížnýmu a ne k tomu milovánímu. Miluj blížnýho jako jsi ty sám. Tak je to přesný překlad. Ne jako sebe samého miluj blížnýho. Ta norma tam vůbec není dána. Protože Ježíš nechce, abychom milovali jako sebe. Milujte se jako sebe, já miloval vás, ale on miluje toto jáska, že duši svou za nás položil. Tak to přece není jako sebe samého. Protože když někdo položí duši, tak nám je víc než sebe samého. To je přece blbost jeho žena. To je přece proti příkladu Ježíšovi. Proti jeho životnímu postojí. Proti příkladu, že musím napřemilovat sebe a potom teprve milovat blížnýho. A takový ty etikeci. To je přece odporný výklad, který přímo odporuje samotnému životnímu postojí Ježíšovu. A není to tam. On přece citoval podle nějakého targu. A nebo podle hadarického textu. A nikoliv podle septuaginty. A takové teprve spodložené. To je vyšší výklad k tomu blížnýmu. To je jako jsi ty. To je revitikus výkládá, kde je tvůj blížný. Ten, který je jako jsi ty. V tom, že vstal za mořenek jak byl můžen. Především. Miluji blížského, to znamená miluji toho, který je jako ty. Na zdraví. Na tvé. To už je nějak něco dělat. A já nevím co, nějak zase. Tak jsem si tohleto vymyslel a myslím, že by to bylo docela zajímavé. Protižže vám tady to už jedna věcička už tu je, že jo. Která potřebuje celkem nepatnou upravu. Aby se vešla do tohohle plánu. To je výborný, to je výborný nápad. Bylo by to hezký, ne? Samozřejmě, bude to zase. Bude to teda. To můžeme se pokřit trošičku. No a tak. Mějte ten Jadra. On nezabije ten juhu. Já jsem to povědal. Ženská ráska. Ani v Levitiku není ta míra. To, že je vůbec teda vadný přístup k věci. Víš, že nejde o to, že mírou rásky k tzv. bližnímu by byla ráska k sobě samému. Tahleta interpretace je na základě celého vadného a nepochopeného překladu. Jak je to akorát rozsvířené, teďka vyjde ten Martin Luther King, tam je několik takových drobných myšlonek, ale jedno je taky, zrovna o tomhletom, mnohem blíží na sebe samého, ale opět tam zápas tentokrát se napodá tohle vždycky tím, že člověk má jistý zdraví živý a se o tom musí starat. A tak, jak se má starat o tyto, tak se má i starat mýřeně, kolik je to zdravé, se starat o sebe, na to, která je potom dobře. Ano, ten věž není totiž ten věžnáný věžnání. Podle nich je to křesťanské přikázání. Zastavuji bych vám něčeho, ale nemám většinu. Potom by byl Evangelium zvěstil Ježíši Kristu v jeho historickém životě a jeho smrti. A kdybyste třeba řekl, že to je ale na něčem, co se údálo, děje, o čem se podává? No jo, ale já myslím, že autentický Evangelium musím interpretovat, tedy tenhle termín musím interpretovat především ve smyslu, v jakém ho chápal Ježíš. Protože Ježíš to slovo Evangelium užívá. No například, kdy se ho ptají, tak říká ty učenici Janovi, že se ho ptají, co si odpovádá. Tak nebo odpovídá přímo, jestli on je ten nebo ne. To je to, co se děje. Chudý se zvěstuje Evangelium. Chudý se zvěstuje Evangelium. A jak on zvěstuje to Evangelium chudým, že? Řekl já, že jejiště království nebezpečné. To není žádná zpráva o něčem, co už je. Přiblížilo se království boží. Čím jde pokání a věřte Evangelium, to je první slovo, který je v Markově jako Ježišovo slovo. Který se nevyšší, kromě toho věřte Evangelium, se nevyšší od kázání Janova. Jan také říká, čím jde pokání, neboť se přiblížilo království boží. Ježiš tam říká, čím jde pokání, přiblížilo se království boží, čím jde pokání a dodává k tomu a věřte Evangelium. Takže v ústech Ježišových Evangeliuje zpráva o tom, že se přiblížilo království boží. Čili, že království boží přichází. Takže je důležitý základ přiložit, protože když se řekne, že se přiblížilo království boží a to vypadá, že se stalo. Když se něco přiblížilo, tak to ještě není, to je jen proto, když se něco přiblížilo, tak to ještě nepřišlo. Čili to teprve přijde, ale už je to blízko. Tak ta blízkost království božího podle Ježíše je Evangelium. To je ta zvěst o tom, že království boží je blízko. Čili to není zvěst o Ježíši Kristu. Evangelium Ježíše Krista je zvěst o tom, radostná zvěst, že je blízko království boží. A co to je to všechno ostatní, co by přišlo jako následek? Tři království boží a v žádných následek už není, to je ono, to je vše. Že přijde království boží a ten jako důsledek toho, že jedni pousedě na pravici, druhý na levici. Že ten, co zakopal řivny, takže a tak dá ten, co krk malým a tak dá. A že já nevím, že to by byly důsledky. Tohle je právě království boží. Podobno je z království boží něčemu žádno, co se stává, co bude. Důsledek z právy. Už to tak, že se říká důsledek z právy, tak to je takový neuvěřitelný, jako kdyby Evangelium byla úforma. Takový Evangelium teda, pokud myslíme na literární žánr řekněme, žejo, Evangelium, kata Markovi nebo tak, žejo. No tak u Marka jedině teda napis má Marek, žejo. Ten má to úplný cykl. Počátek Evangelia Ježíše Krista. Počátek Evangelia Ježíše Krista. Jakož psáno je, uvízejí až proroka. Spravte cestu páně, přijmečíte cestu jeho. Čili ten počátek Evangelia je zvěst o tom, že přijde javl. Podle Marka. Počátek Evangelia Ježíše Krista, jakož psáno je, zuvízejí až proroka. Takže i ta zpráva, i ta, řekněme tak, jaká pojedává o zkusích a smrti Ježíšově a o jeho vzkříšení, žejo, tak je zpráva o tom, že se přiblížilo Království Boží. Že Ježíšů život dokumentuje, že Království Boží je blízko a že ho můžeme z jistotoho čekávat. Já vlastně myslím, že to také je. Že i ten, víš, i ten... Marek. Počátek Evangelia Ježíše Krista, syna Božího, jakož psáno je, z prorocí, a i já posílám anděla svého a přetváří tvou, to je z toho, z machiáše, kterýž připraví cestu tvou před tebou. Hlas volajícího na poušti, připravte cestu páni, přijmečíte cestu jeho. Podle něj, podle Mareka, počátek Evangelia Ježíše Krista je toto janovo volání o připravit cestu. Čili Marek nepovažuje to evangelium za zprávu o Ježišovi, ale o tom příchodu. Já myslím, že je to tak, ne? Já právě bych se, tohle jsou ty subjektivní a objektivní genetivy, já jsem o tom říkal Tomu, a on jednak se na to nechce odpovědět pořádně, oni se bojí pořádně jednoznačně odpovědět. On zahraje, víš, ty objektivní a subjektivní genetivy v tom kojne. Já zjišťuju teďka s hrůzou, že v kojne je mnohem víc genetivů, čili nepředložkových vazep u slovesních podstatních jménš, než v klasické. Tak tady je například, určitě je tu evangelion tu Jezu Christu, tu Herůže. Je to počátek evangelie o Ježiši Christu, čili je to objektivní genetiv, nebo je to subjektivní genetiv, počátek evangelie, které hlása Ježíš Christus. To je strašně blbý. Někde se to rozliší, protože je to má člen, nebo to nemá člen. Někdy se například, protože je tu Tcheu, modlitba Boží, tak pojďte tam tu Tcheu, tak je to zřejmě modlitba k Bohu. Pistis Tcheu je zřejmě subjektivní genetiv. Ale když je tam jméno, tak to nerozlišíš. Pistis Tuchu Jezu Christu, tam je vždycky člen. To bychom potřebovali někoho, sroučka bychom na to potřebovali. To už nám teďka nikdo tady nepoví v Čechách, zřejmě. No on totiž nemá povinnost na to odpovědět, rozumíš? Protože on říká, já to vždycky si potřebuju přenést do hebrejštiny. V hebrejštině v tom je suverén, ale v novém zákonu není to ani nebo zákon. To není jednoduchý, on je starozákonní. Ale to už tady nikoho nemáme. No to je silný. Ale ono je možnost to s ní vydloukat. On je pokorný a ono je možnost to s ní vydloukat. Takovou jemnou ironii, rozumíš? Ale tak to nám teďka už nikdo nepoví, já nevím, kde to se hned. Nebo Evangelium Ježíše Krista. Vždycky, i když je to o Ježíši Kristu, tak je to Evangelium proto, že Ježíš Kristus je první, který zvěstuje Království Boží. A skrze něho, skrze jeho život, taky je zvěstováno Království Ježíša. I to, že dá přednost k smrti, před životem a tak dá, tak to všechno je zvěst o tom, že Království Boží je blízko. Je skrze jeho život zvěstováno a by bylo dobré tam nějak akcentovat, že se už nějak děje. No jistě, že se zároveň děje. To mě na tom ještě zaráží, ten úraz na tu správu, že Evangelium se děje. To se nejenom říká, se děje. Evangelium je správa, ale je to taky dar za dobrou správu, jak známo, v klasické řeči. Když někdo přinesl dobrou správu, tak byl automaticky obdáván. Takže to se můžeš poját do té okolice od Bůhů. Takže je to nejen správa, ale je to taky dar za to, že si přinesl dobrou správu. Ten dar je taky Evangelium. Odměna teda za to, že ten běžec žádnou šťastně doběhá a zvěstován teda vítězstvím, řekněme. Tak dostal za to odměnu. Ta odměna je taky Evangelium. Máš tady sočka? Ten soček. Evangelium Ježíše Kristento. Subjektivní genetik, nikoliv objektivní. Podle sočka. A i kdyby to byl subjektivní genetik, tak by to pořád ještě nebylo. Čili zlítostí musíme zjistit, že tento bystrý novozákonník Honza tady se řízil. Proč není Evangelium zvěst o tom, co se stalo? Aspoň ne v Novém zákonu. Tak je to užíváno v církevní terminologii, je to tak užíváno už běžně, ale v Novém zákoně Evangelium ještě neznamená zvěst o tom, co se stalo. To znamená až teprve v církevní, po novozákonní terminologii. Jedeme dál, jo? Honza, měl jsem zproblematizováno mnoho věcí. Třeba když jsem říkal, že není prvotně založeno na nějakém objevu. Proč se v druhých jazykách? To by dokonce ten objev by tam mohl zůstat, i kdyby byla pravda, že to je zvěst o tom, co se stalo. Tak je to velký objev. Já bych tím souhlasil, že není založeno na nějakém objevu, poněvadž já myslím, že zvěst Ježíše Krista není žádný objev. No, co to je objev? Něco, co předtím o tom lidi nevěděli. A co pak o ním nezvěstuje něco, o čem nevěděli? Já myslím, že ne. Tak docela to není objev. Protože už jsou u proroků. No dobře, jenomže u těch proroků to bylo jako, že jednou to přijde, ale Ježíš říká a to, o čem jste slyšeli, je tady. Už to mezi vámi, ano. Dobře. Přijde, ale dostane, říká, přijde a v druhém místě říká, už je to mezi námi, už to tady počínáš. A ten míst je víc, kde říká, že ta Jež je mezi vámi. To je jenom jedno místo a jenom u Lukáše. A Lukáš je zajímavý člověče. Lukáš ten nějak ten eschatologický rozměr dost potlačuje. Poslyš, ale přece jsou místa naprosto analogická, se přece o Evangelium nemluví, ale mluví se o té budoucnosti, o které v Evangelii jde. Například, kdo nevěří vštěstí, to nečekáš na eschatologií. Ano, to o všem tady postřeluje dobře Sokol. Tak, přítomnost, přítomnost toho. A to mě zlásilo a tím je Sokol, já jsem to všem četl jednou zběžně, takže neměl jsem to, ale tím je Sokol ubyl právě. Že prostě třeba řekněme, rozumím, že ten eschatologický rozměr Evangelii, že nemusí být chápán jenom, řekněme, historicky a časově. Že prostě souk už se děje. To pak je souk, že přišel na svět a lidé milovali více tmu, nepřišel sem člověk, aby třeba věrovali. Takže tam ten eschatologický rozměr taky, rozumíš, je takový nějak, všecko je vlastně už přítomno, všecko už se děje. To je něco jiného, že je to přítomno. Je to přítomnost částky. Teď se to začíná, poslední den, teď začíná. No jo, jenomže ono tam není, ono u Janai to je. Koukni se, nepřišel s ním člověk, aby soudil svět, ale aby spasenil svět skrze něho. Kdo věří v něho, nebude soudit. Kdo v něho nevěří, už je odsoudit. Toto pak je souk, že světo přišlo na svět a lidé milovali více tmu, než vysvětlili. Rozumíš? Jakoby tam ten eskatologický, ten minimální eskatologi, každý z těch způsobů je popýra. Kdo věří v něho, nebude soudit, nebude soudit. Žádný budoucí soud nebude, poněkud kdo v něho nevěří, už je odsoudit. Ne, to je příliš... No pojď, já prosím tady, já... Trváš na gramatice příliš. Věcně... To je to, co říkal Sokol, já ho chci vydrážnit. Víš, to je... No počkej, ale to je... Jo, hrajte. Netrvám na gramatice příliš. Pojďte se přes tu... Já netrvám na gramatice příliš, já prostě cituju. Dobře, ale cituješ ho všem v takových soudnosti, že už tomu dává... No, ale zda mě důležitý, jestli slova se slavně trváví, alebo dokonáví. To je v pořádku, jenomže... Smysl to velí. Žádný soud nebude. To znamená, nebude to někdy a tak dále. Protože ten soud už se stál. Už to, jak se to děje... Podívaš, ten soud už se stál. Protiž to je tak jako... Nepřijde jednou nějaká pravda, která by všeckoho svítila. V tom světle pravdy se to děje, jak se to děje. K tomu není potřeba nějakého zvláštního dalšího činu. Ten čin je jenom po té subjektní stránce, že tady nám to zjevňujeme. No, a jak to můžeme schat o myslí rozvírat? Víš, ta přítomnost už je... To, že někomu už je to nevěřitelné... Co to znamená, že nevěří? Že tady už to rozvířitelné... Že se nenapojí na tu jedinou věc, kterou moh. Zdá se mi, že takovým zvláštním způsobem je vedená polemnika proti tomu, co bychom mohli nazvat výzvou ježíšovou. Tady vlastně to, co se s člověkem děje po setkání s Evangeliem, po setkání s ježíšem, je prostě takovým druhotným důsledkem tohoto setkání. A není to něco, k čemu by se člověk rozhodoval, nebež něco, co prostě přijde. Co se prostě stane. Jako důsledek toho rozhodujícího. Jakého důsledku? Ano, jako prostě takové nějakej, jako ovoce nějaký, něčeho. No a to ovšem teda, mně se zdá, že vůbec není pravda. Teda především samozřejmě je to logice toho, že něco se stalo, a kým se všechno ostatní mění. To je jasné. Ale má to ještě druhou stránku, že tady jako by se zcela zapomnělo, nebo zcela se pod souvalou stranou, že i tam, kde ty podobenství skutečně takový charakter mají, že se prostě vykládá třeba o tom Zrnuho s Čečem. Takže smysl toho podobenství přece předpokládá, aby to s podobenstvím mělo smysl, aby působilo, aby oslobilo člověka, tak nějak vlastně představuje jakýchsi pozvání, aby se toho růstu učastnilo. No, no, teda rozumíš, teda já tě budu hodně odporovat. No, odporuji, odporuji. A především, teda ve mladě se mně zdá, že jak si mluvíš hodně katolický, že mluvíš hodně katolický, že jako teda reformovaný mon. Český lista je v hlavě ústa, tak si to snad může dovolit. Ano, jo, že reformace, teda myslím, že reformační teologie. Vokalový nový minimus. No, no prosím vás. Jo, prelecinací a takový lemat. No, no, ale tam víš, že rozumíš, že, ale ty ta podobenství, poslíš, všecka, království boží, odezírám od podobenství o Lsevači. To je jiný podobenství, který ti skutečně, skutečně tobě nahrává. Ale ne samo. Ale v té interpretaci. A o té interpretaci víme, že není původní. Jo, tam je napřed tyto podobenství a potom té interpretaci, jo. Že potom všoukolmi jsou učení, kteří ptají na to podobenství. Tak v té interpretaci ti nahrává. Ale podívej se. Právě podobné je království boží s zrnou hořčičnému. Podobné je království boží, jak má Marek, to krásné podobenství. Jo, zase je zrno. Podobné je království boží s zrnou. Stává a lehá a to zrno samorozumí. Kvasu zadělá do příměří smlouky a zkyše všecko. Jo. A je to království boží samorozumí. Ale počkej to o tom. Dobře. Ale když nezaděláš, tak nic samo. Když nezaseješ, nic samo. To tam právě je potřeba. Vždycky je potřeba, aby měl někdo něco dělat. Ale ten rolník, který zasívá, alebo podle smyslu těch podobenství, většinou je buď ten syn boží, ten poslaný od Boha, nebo Bůh sám. No dobře, ale to jste dělali, tak jako já jsem dělal. Zase tam to podobenství říkám, a to safropolský většinou je spolupráci. Já si myslím, že tam, kde je vyparována výzva, to oslovení, které říká metanoeter, tak z toho nezbyde někdo. Protože ve všech těch podobenstvích je dvojí. Jedna, která je nutné, teda jak si k tomu království boží musíš přihlásit a to království boží konat. Ale na druhé straně tam řečno, že to království boží má nějakou takovou vnitřní sílu, rozumíš, jako sám život. Že prostě je neudusitelný. Se prosadí, ať se dělá, co chce, tak se prosadí. To je to podobenství, člověk o tom kvasu a tak dál, který byl hořštěčný, může to vypadat naprosto nepatrně, ale bude se o strom, kde budou hnízdit, to asi nevěříte. Tak vždycky je to takhle nějak... Ano, samozřejmě, že to nemůže být vyloženo tak, že všechno je to jenom v rukou lidských, a tedy musíme to nalagaždovat. Ne, ne, ne, já nevím. Má to svobodní vnitřní sílu, ale... Nicméně ta změna sníšlení je nezbytná. Nezbytná. Něco je nezbytná. A to opět, to není jenom nějaký deklarativní, nebo nějaký podpis rezoluce, nebo něco takového, že? To je skutečně tenhle... No ano, tenhle, tenhle, tenhle... V tom duchu je možná, ano, v tom duchu je možná, ten pořádek Kristův, ten nenávistí například interpretovat. Kdo nenásiluje, nemá nenávistí, kdo nemá vlastní pořádek, kdo nemá vlastní duch, kdo nemá vlastní právo, kdo nemá vlastní duchovní právo, kdo nemá vlastní duchovní právo, kdo nemá vlastní právo. A tohle to se obrát, to se zavolá... Musím zcela změnit svoje stahy... A nikoliv tak, že oni se změněj, když. Ne, ne, ne. Já musím něco udělat, prostě já se musím rozhodnout. V křesťanství začíná Evangeliem, to je správou o tom, že Ježíš přinesl a nabízí možnost takové lidské křesťany a tak dále všechno? No jistě, ale on tam na začátku říká, že je to Ježíšů dar, to povědomí. Tedy všechno ostatní přichází až jako důsledek této správy, jejího přijetí či odmítnutí jako odpovědnání na její nabídku a její nárok. To máme v prvním osnově. Sláva, sláva. Jo. No a Ježíš nepřinesl návodky jednání? No taky ne. Které můžeš nazvat návodem jednání? Ježíš, kdo to mluví? Pavel řáno tak mluví o Ježíšově smýšlení, tu mysl, to smýšlení, které je v sobě, které bylo v Kristu Ježíši řáno. Ano, to je už takové pro kontrolu. Ale co říkal Ježíš? Vyzýval k tomu, aby na mě se výštěl. No ale to není návod jednání. Takže on vyzýval k následování několik napodobení, rozumíš? No to je jasný. Jo, to není návod jednání. Ale počkej, jak to, že ne? To je návod, který změně postoje a je ukázání, kam máš i jak si zaměřit svůj život. To je nasměrování. No to je návod jednání. To je násměrování návod jednání. No návod jednání přece nemusí být jenom, jenom... No ne, návod jednání se jako v městí, kde potázku je návodovět. Jak si budete vidět to a to a to, tak to bude jako pořád. No dobře, no ale... Jako tak se tím mře. No, no. Obrátit se zády k minulosti a vykročit do otevřené budoucnosti, to je přece taky návod. Očekávat. To je návod. To je spíš výzvat nějakému rozhodnutí, než návod jednání. To jednání potom bude plynout z toho rozhodnutí. Učte se ode mě. No tohle to jako bych osensitoval. To je dost hodnostický místo, víš. On Ježíš, ten autentický Ježíš, jako moc o sobě nemluví. To je taková místa, jak mu nemluví o sobě nějak. Vždycky jsou nějaká taková podezřelá, víš, a už jsou tak blízká tomu ňanovi a tak. Víš, vezměte jich home na scénu. Na scénu bude homej, lehkej a přímě rozkošnej, a víš, to už... Nebož jsem tichý a pokladnu se celou, když si představíš Ježíše, že tak to mluví. Chce nikdo za mnou přijít i vezmi křísluji a následuji mě. To už by spíš šlo. Ale tohle, když to učte se ode mě, nalezete odpor v činutí duším svým, za tohle to bych osensitoval. Já myslím, že... Taková ta místa, že takovýto vymyslování spíš, kdy není člověk učeníkem Ježíšovým, nemůže být mým učeníkem, tak se mi připadají autoretečnější. Víš, kde Ježíš říká to, kde není člověk učeníkem, kdo nebere svůj kříž, kdo nemá nenávisti, kdo mě nenásleduje a tak. Ale to následování, já nevím, jestli to návodky jednání, když to tak mohu neznat. To je jako ukázání cesty jenom nebo... Tak třeba podoben svýho milošedným samaritánům. Tak jestli tohle není docela praktický návod, povohlídní se, když jdeš do kostela, povohlídní se, jestli tam někde není někdo, kdo potřebuje pomoci, a což je důležitější než bohosluzba. To si myslím, že bychom snížili. Nakonec to taky z toho. Ale snížili, já bych to nechtěl redukovat. Ale tohle tam chcete evidentně jen vyblíbáto z toho. Ale základně rozumíš ten... Když teda bereš také dvě velká přikázání, tady je největší přikázání za Belkovnou munici, a interpretuje, že je důchod světkevný, tak je to návod jedná. Ale když, rozumíš, Ježíš mu řekne, kdo byl blížný, já ti povím příklad, kdo byl blížný k tomu, kdo upadl do světa, já ho teď pokážeme zase jen si, on vůbec neodpojí na to, kdo je jeho blížný, že jo. Ale najednou už teda to úplně obrátí z hůru do nohama a neřeknu mu, jdi a čím taky, tak pomůžeš, jdi a čím podobně. No, no jistě. To je to teď, ne? Taky tak, nebo podobně, nebo... No, to znamená teda, až se dostaneš do obdobné situace, tak takhle nějak by ses měl... No, to je právě ten návod. Samozřejmě, že na určitý úrovni návod neznamená prostě, jako když myška po druhým běží labirintem, tak už vy kudy? Až tam na... Prostě, že se dostane mostr, kvůli tomu. To je jasně, to je znižování návodu, no ale určitě... Jako se dává návod komplikovanýmu, co víš, že... Určitě. Jako se dává příkaz nebo návod, která je nějakýmu komplikovanému počítači, že, tož by on znamená zná, taky se mu prostě... No, pro hlavu. No, ale to je, to je něco, co má udělat, ale neřeknu, jak. Jak to udělat? To už ani nemůžeme. Jo, to není návod pro ten stroj. To je program pro ten stroj. To je úkol pro ten stroj, danej. To je úkol. To je danej úkol. A nebylo by to lepší říct, že se tady dává úkol a ne návod? Možná, že jo, no. Tak to slovo je celkem nedůležitý. Důležitý bylo teda, že tady je... Člověk vyřívá k něčemu. Tady jakým úkolem, to úplně splní. Že to je úkol, když řekneme, tak samozřejmě, to je ta výzva je tam... No a myslíš, že tady to není začalo? Já myslím, že ne, ne. No, aspoň nedost. Teda... Já jsem teda s tím návou dostal, ale tam jsou ještě tři další, kde jsme přinesli návou. Umožnila přinesl Královský, tak on ho přinesl. Že... A dává teda... Že je na jeho osobě založeno, Královský, že spočívá na něm jako na slovu. Které se z toho těhle. No, to byl čím toho, když já to celkem znám, ještě neměl. Měl je spíš o to, že... Že... Jako... Nejde o to, jak by člověk měl žít, myslet, co by dělat měl, a co ne. Ale prostě jsou tady, co si ohoršuje, a člověk, když to vene na vědomí, a jako vnitřně se s tím nějak blíží s toto žení, když to prostě přijme... Takže to bylo... Takže říká jako, člověk byl nějakým tohohle... A co prostě člověk má přímo? Všechny nauky moudrosti se zabývají tím, jak by člověk měl žít, myslet, co by měl dělat, a co ne. Aby se dopracovala skutečně šťastná lidská existence. Čím dávajte námo. Naopak, on tady říká, křesťanství začíná Evangelie. To je správou o tom, že Ježíš přinesl a nabízí možnost takovej lidské existence.

====================
s2.flac
====================
Na rozdíl tedy od těch učitelů moudrosti, křesťanský začíná, nebo toho učení moudrosti, té nauce o moudrosti, křesťanský začíná Evangeliem, to je správou o tom, že Ježíš přinesl a nabízí možnost takové, že Ježíš přinesl takovou lidskou existenci a nabízí jim možnost, nabízí možnost takové lidské existence, která potom jedná a žije tak, jak o tom mluví porozencí. No dobře, prosím tě, tak jak potom jedná a žije, nechme tedy za tím stranou. A teď Ježíš nabízí určitou možnost lidské existence. Jakou? To tam bude vyprávěno. No ne, to se pak se praví, potom jedná a žije tak a tak, ale tak co vlastně nabízí? Čím přichází? Prostě se správou, že Ježíši znazareta, že přišlo spaseníce, Ježíši je spasitel, jako z něho první, který zmaže. A to člověk má jako, se tím nějak přijmout, že? A všechno ostatní potom nějak přijde z toho samozřejmě. Nějak pak přije a jedná tak jak a tak dále. Ale když to už znáš, tak vypadá to tak. Pro mě je to naprostý absurdum, až takovýmhle způsobem může přijít kdokoliv a říct, že Perzeus nebo Barnabáš, nebo já si nespomenu, nebo Jánu, nebo Malcetum, nebo nějakej Bububu, prostě je spasitel a je to přesně totež, až to jméno nic neznamená. A já co? Mám se posadit na daleka přímo? Projít co? Ale přece myslím já, že přijde strašná smůra. Jak já to poznám? Dejte si pozor. Jak já to poznám, že to je zrovna ten měšík, že to je ten pravej, který přichází s tím mrděním? No pomoc si poznáte je. No moment, a jaký ovoce? Protože to není strný, hrozný, ani zbodláší fíky. No značka když někdo přijde a řekne pojď za mnou, tak já ještě žádné ovoce nevidím. No a už tam mám přítomno všechno, kdo plynul vůli atd. Už tam mám všechno, celý ten korpus, který je tomu nároční. Zdali jsme ve jménu tvé mrtvé nekřísly. A já řeknu, odejde to ode mě, že někdo nikdy se vás nezná. To je hned po rozeznání těch falešných proroků. Dobře, ale to je už zase další záležitost, jak se rozpozná, jestli je to to pravý nebo ne. Ale už tady oboje, když jsme v jménu dělali to či ono. Dělali něco. Tam není nikde, to je přece absurdita. To je nějaký odový rozhodnutý problém. Já jsem se na to hodně upozoril a on mě říkal, že tyhle výstavy jsou dost typické. Výstavy, které jsem měl v ten den. Zrovna tak, až při 10 člověka jsem dělal svými výstavy, abychom měli rozdělit ty lidi. Nebo potom ty apokalyptické, ty tři apokalypse synoptických živěli. Před vězdem, po vězdu, nebo samému živěl samým. Tak on říká, to jsou samostatné texty, které tedy prostě se liší od těch textů, který mají za podklad toto kveře, toto logienkveře, který zběrky nechlopí. A je možno tedy jaksi je pominout. Protože to není ta nejstarší vrstva. To je prostě ta apokalyptická, židovská stabilita dostávání, která je ta nejstarší vrstva. Ta apokalyptika není. Já teď nechápu, v jakém smyslu je to argumentem pro tohle. Tam všude totiž se mluví o tom soudu a nad těmi činy, nad těmi skutky. Na těchto místech právě. Že odpatří jednomu každému podle skutky. Ale že tam jde teda o skutky. Když se člověk k něčemu rozhoduje, tak prostě před ním je taková rozlehlá konvektůra. Na těchto místech totiž ty skutky jaksi pro osud toho člověka nebo pro hodnotu toho člověka. Na těchto apokalyptických místech ty skutky jsou rozhodující. Odpatří každému podle skutku jeho. Tam jsou rozhodující ty skutky. Ale ty nejsou rozhodující v těch logích. Aspoň podle něj. No dobře. Když se člověk rozhodující, tak co teda? Mně se zná, že podle něj se není ani rozhodující v konání, jako podle mě je rozhodující přežít ten čin Kristu samotný. No dobře. Jak já se k němu přifazím? Jak to, že Ježíš umřel pro všechny? Ono to tam dál vypadá, že když člověk uzná ten čin Kristu, vzjevil něco o lidské existenci. Když já uznám, že je tomu tak, tak jsem vykompletoval. To je přesně ono. Já se k němu tak vrážil, aby si věděl, jak mě argumentoval. Tohle to nám dal, daleko ne tak, nebo třeba ani daleko ne tak. Dostaneš napídaní kapři. Když podívejí se, to piju. Takhle jsem měl. A piju to celý večer. A když máš i to málo, od tebe bude odját. To je text, který by hrozně nahrál. Kdo má to, ono bude dáno, kdo nemá, je to celé. Když to uzná, on má tady existenci, která potom jedná a žije, k tomu se nerozumí. Jakmile to uznáš, tak ono se to stane. Tak budeš tak jedna. To je jaksi, bylo ti to řečeno a ty si poznal, že je to tak. A tím, že jsi to poznal, tak tím automaticky došlo u tebe a to je také existenciální změně. Takže budeš teď už jednat jinak. Tak to já myslím, že to tak myslí. Já myslím, že to tak dá, to tak myslí. To tedy čtěme dál. V čem vlastně teda spočívá to vyklupení? V čem tedy jaksi je ten život Ježíšů v rozhodující? Padák této souvislosti převzal a vypracoval obraz vyklupného, který se vyskytuje už ve starém zákoně. Ježíšových slovek na angelích a který měl navíc výhodu velmi konkrétního a určitého významu. Takže je to takový obraz, který se vytváře v otroklinu, otrokem v důseku nějakých let, že je dost sporený si vůbec o tom, kdy Ježíš žil. Tento obraz, kterého patrně použil už Ježíš sám, i když velmi zdrženlivě, tak jednou a to sporně teda zda sám. Poskytoval Pavlový možnost rozvinout nauku o člověku k tému, jak je společnost. Nazva je vzájem v myšlenkách chrestianských. Pavlový z toho vyzýval, že Ježíš se zamrčuje. Že Ježíš se zamrčuje. Základ je zamrčuje, protože pokus je vůbec o ní zmínil, takže velmi střícný. A ta první část je v tom, že na jedné straně on říká, že základní evangelium to znamená zvěsto královský božím. A teď tady najednou tvrdí, že základní myšlenka křesťanství není zvěsto královský božím, ale zvěsto vykoupení. Zvěsto vykoupení znamená teda zvěsto tom, že je z čeho vykoupit, tedy je to zvěstopříkul. Ano. Já jsem si vždycky myslel, že... To není zrovna EU a EU. Co jsi myslel? No, že je to vždycky, že už je to další vrstva. Rozumíš, ta vykoupná oběť a tohle z toho činu Kristova u Pavla, že je to prostě už další vrstva. Že už je to teda reflexe, další reflexe teda činu Kristova. A že u Krista takováhle reflexe patrně nebyla. Pokud si myslím, teda... Taky v jeho tváři. Pokud tam byla nějaká reflexe, tak spíš se mně zdal, mohla být, teda rozumíš, třeba řekněme, pokud reflektoval svůj osud Ježíš, když šel na smrt. Tak se mně vždycky zdal, že spíš by ho býval reflektoval z hlediska třeba řekněme toho služebníka Hospodinova z Deutero-Izraeláše, toho Beránka Jeremiášova a tak dále. Tedy té oběti. Toho... Víš? Aby družství nemuseli tohle udělat, tak to dělám já. Aby už družství nemuseli. Že to dělám já, dělám sami, víš? Že to budou sami. Tak to myslím, že u Ježíševi je možné. Ale tahle ta výkupná, to, že zaplatí za druhý, děti osvobozuje, tak to já myslím, že to už je další vrstva. A kromě toho, v tomto výkupecký počty, tohle už je strašný. No jo, ten upis na dřevo, že jo, Ježíše, to tam říká Padra, to už tam má. To je skutečně něco... No to až teprve, když... Právě protože to otrudství vlastně v tom starým zákoně nebylo tak typický, tak naprosto samozřejmě, jako v tom antickém světě, že jo, tak teprve tuhle tu myšlenku mohlo rozvinout člověk, který byl důvěrný se sámým s antickým světem a to byl Padra. Stejně s tím sociálním prostředím antickým. Když se, prosím tě, mluví v prorocích třeba o otrudství hříchu a tak, to mluví se o zajacích, jo, a tak, to jsou docela jiné týmy. A tam ze zajetí se nevykupuje, ze zajetí se vysvobozuje, jo, tím, že ten člověk, ten, ten, ten, ten, ten, který zajal je přebožen nějak, že jo, takže tím jsou osvobozeni ti zajaci, tím, že hospodin zvítězí potřeby národy, kteří utiskujou Izrael, ale ne, že by se za ně platil, musel zaplatit, že by byli z toho zajetí vykoupeni, to ne. Antické přesvědčení o přirozenosti otrudství nepochybně patří do dobelejho obrazu světa, který už nezdílíme. I když se s různými formami otrudství setkáváme, máme k němu jiný vztah. Považujeme za správné, když se lidé proti němu bouří, ale rozhodně nenahrížíme, že by se za osouzení otruka mělo majiteli ještě platit vykupné. Tak jako Antica vydělá právo v instituci otrudství, vidíme je my na stáně těch, kteří se staví proti lidi. Nejde nám teď o to, čím je tento posun způsoben a do jaké míry souvisí právě s přesvědčenstvím. Všeho tak, že to nějak je v pravdě. A samozřejmě ke každému nahlédnutí, nejenom k tomu, ale ke každému nahlédnutí patří určité rozhodnutí. Já se rozhodnu k té otevřenosti, že vůbec si to nechám dojít. Jenom tak to můžu zavolat. Čili? Co z toho si jdeš? No dál. Aby však mohla být přijetím, tj. něčím svobodným a vydoucím, musím se ptát po vnitřní pravdivosti toho, co se přijímá. Čili teto nahlédnutí. Je skutečně tím, čím být chce, je opravdu možný východiskem z dilematu existence, mám nepřijmout, že pravdivá existence je možná a schůdná, musím se ptát jak. Tohle to je teď zajímavé. To je jádrověcí. ...a své obavy už nemusí nést sám. Své minulosti ani budoucnosti se jistě nezbaví, přestanu mu předbít dvěma gorgonami, aby mohl plně být tam, kde je. Takové řešení je jistě choulostivá věc a musí se ještě obhájit proti několika námitkám. Ježíšovi řeči... To je, že tím interpretuje to podobenství. To, co říkám, je, že odpuštění říchů vůbec neznamená sejmutí odpovědnosti, to bych mu přiznal. Nýbrž, že tuto odpovědnost jen zaostřuje do přítomnosti. Neboť, dokud je upěta k seláním minulosti vůči nim, že člověk bezmocný, není vlastně odpovědností a může být dokonce umíkem před právou odpovědnosti, která je nyní a zde. To, co si udělal v minulosti, vlastně v odpovědnej místě. Už. Už s tím nemůžeš nic dělat. To prostě si udělal a už s tím nemůžeš nic dělat. Čili je zbytečno, aby se s tím zabýval. Ale zabývej se přítomností, která o tebe vyžaduje odpovědnost. A když se budeš zabývat minulou vinou, tak tím vlastně můžeš nakonec, ne, ale můžeš nakonec ještě, tím, že se tou vinou minulou zabýváš, můžeš nakonec si omluvit s falečnou důvodou se tím, aby jsi omluvil odpovědnost, která na tebe přítomně naléhá. Aby jsi omluvil ve dostatek odpovědností v přítomnosti. No, tohleto já ale nemohu uznat, protože odpuštění znamená, že jsem jednal neodpovědně, že jsem selhán a že jsem vinen a že tedy to, co jsem zmařil, to přece já nemohu jenom takhle přehlédnout. S tou vinou já mohu žít, protože se mě odpustilo. Dovoluje se mě žít dál, ale aby mě odpuštění dávalo právo to přehlédnout, to už se necítím vinným. To přece není odpuštění. Jednáka za druhé, to je takovou základní ochybnost v tom si představovat, že minulost je něco, s čím se nedá něco dělat. No, teď přece minulost, tak jako přítomnost je založena v budoucnosti, tak minulost nějak souvisí s přítomností. No, ale i v budoucnosti. V budoucnosti. Náš život je přece do znační míry určen minulostí, právě protože my jsme už měli... A v jaké otváru jdeme? Dokud je naše odpovědnost upěta k seláním minulosti vůči níže člověk bezmocný, není vlastně odpovědnost. A může být dokonce unikem před právou odpovědnosti, která je nyní a zde. Tomu nemohu přiznat. Například proč Ježíš říká, že nad jedním řišníkem pokáčí větší radost než to? Tam je naprosto jasně, ta minulost je strašně důležitá. Takže toto učení pokání vlastně by bylo výkažtá díce například. No ale hele, víš, já nevím, teda že on nějak odkoncentřně napřesně pohodbuje. On teď třeba říká, odpuští Ježíš vůbec neza mná v té muti odpovědnosti, níbyž tuto odpovědnost jen zaostřuje do přítomnosti. Jestli tedy náhodou neříká to, co je mistou... Ne, ne, ne, on to říká hnedál. Dokud je upěta k srhání minulosti v učení, že člověk bezmocný, není vlastně odpovědností. A může být dokonce unikem před odpovědností. On tedy tedy říká, že tenkrát jsem odpovědný byl, srhal jsem, ale s mou odpovědností jík etnům už to nemá nic společného. Čili já se na to můžu vykašlat. A mám si hledět toho, co je jík etnům. Jinak tomu nemůžu rozumět. Co je to? Rozumíte tomu jinak? No, je to v podzadí něco trošku jiného. Takhle, jak o tom mluvíte, ale že v pozadí je možná takovýto církve. Církve zklamaly, třeba že ta věčná sebekritika, která se dělá a která vede k tomu, že se v podstatě nic dalšího nedělá. Takže asi proti tomuhle typu je to zaměřený. To si vykládaš naprosto špatně. To je jiný kontext. To si do toho vkládáš kritiku nového orientace na synodní režim. Ale to není ono. Já se to nepochybí taky jako nějakým interpretům. A zase si myslím tak, že když se bude někdo porád podmínat a vyčítat, tak mu nakonec ta jediná šance nějak se ty minulosti dotknout, to znamená teď, v tuto chvíli teče. Jestli toto nebude tak nešťastné, že to vypadá takhle. Já vím, on to takhle myslí. Jenomže říká, že odpuštění znamená tedy prostě se vyrovnat s těmi minulými slháními tak, že od nich odvrátí pozornost. A že k tomu, že předpokládá naprosto nedržitelnou věc, že v té nové situaci, ta nová situace v níž svou odpovědnost má upadnout. Že nemá s tou minulostí co dělat. Tato moje slhání mě nenapravitelně zatížilo. Právě proto potřebuji odpuštění. Odpuštění si nemůžu dát. To odpuštění přece mě musí být dáno do druhých. Musí mě nějak být dovoleno, abych žil přesto, že takhle nenapravitelně jsem slhál. To je odpuštění. A přece já nemohu zapomenout ta minulost. To přece by byla strašná životní pomoč, kterou bych přestavil v kontextu historickém a životním vůbec. On to tam říká, že přece jsme tou minulostí omezení a nemůžeme přece žádným způsobem nějak na to zapomenout. Protože se musím ustavečně počítat. Já to těším méně. Když mě to vykládá, poněvadž já jsem to přečel hrozně povrchně, ale vidím, že když jsem to přečel zůkladně, tak že to mu taky nehovím, že taky nevím. Víš, oni jsou tam nějaký divní. Tak pro mě se zdá, že to vykoupe nějaké směření zároveň. Podle něj. Že tady je prostě determinace, jak prostorová, tak časová. A já když se s tím smířím, zvědomím, že za touto pro mě nepředstavitelnou hradbou něco je. Co to tu mojí determinace vyrovnává, tak jsem vykládal. Takhle jsem tomu nějak rozuměl. Ale teď to tam nějak nemohu představit. Ono to tam je v pozadí, ale je to tak jako... A on mě říkal... Pozitivista mluví o svejch nadějích, které nepatří do toho žargonu, nebo nedají se tím žargonem. To připomíná, že starý krajčíř... Víš, já jsem mu říkal, pojďte se k tomu, že tam chybí ten historický rozměr, ten eschatologický rozměr, kde tam nějak chybí. On mě říkal, to máš jedno. Jestli to bude časový nebo kvázi prostorový. Jestli to, co tě transcenduje, je za tou nepřekročitelnou hradbou té determinace, řekneme prostorové, pseudoprostorové, a nebo té přítomné determinace, které je časově chápané, nebo historicky chápané, nebo budoucnostně chápané. Vždycky je tady něco, co tě transcenduje. A to, co tě transcenduje, to vyrovnává tu tvou determinaci. A když o tom víš, a víš, že tam nikdy nevkročíš, že nicméně to je, to je smíře, čeji vykoupa. Takhle jsem to nějak pochopil tenkrát. Pamatuješ si, jak jsem o tom mluvil. Tak jsem mluvil o tomhletom duchu. A poněvadž já jsem honem se nedovedl, jak si rozumíš to, tak jsem to nechal stát. Ale teď to nějak nemohu najít. Ty nevkročíš, to není taková tohle. No jistě, že nemůžeš překročit. Jistě, že nemůžeš svou determinaci překročit. No ale jistě jenom víš, že to je tak, aby nekomunikovali s tím, co tě transcenduje. To tohle není právě říkat. Tohle není právě říkat. Tak myslím, že není nám říkat. Proč tě to přijmou? Křivou tvář. No, to tam je několikrát. To je skutečně tvář. Ale tedy já nevím, o čem jsem práv. Prostě myslím, že jsem ho dobře porozuměl. Já tedyž tady nevím, co vlastně... To je jako gnose, ne? No. Teď zase vím. Tak tohle znamená taky... No ne, gnose to je ta prvotní gnose. Ale gnose neznamená jenom poznání situace, gnose znamená také vystoupení, vykročení z té situace. Gnose je také esoterická. Ona má prostředky, nepoznáváš jenom tu svou situaci, ale poznáváš také prostředky, kterými můžeš z té situaci vykročit. Takže potom se týká zmagí, že a zmůjte, a mám s tím větší. Ale kdo ví, jestli to všechno, co přijde potom, jestli tam to není taky úplně, že no? Myslím, že tam není úplně. Myslím, že tam není úplně, ale tenhle ten moment, že prostě... Já nevím totiž, jestli je to právda. Nasvřeš a souhlasíš s tím, jak to je, a všechno tím se zvukní. Ten čtvrtý, ten je velmi zajímavý, ten čtvrtý ostavec. Teď tady bylo vyloženo ten třetí, ten poslední, ten je hezkej. Ale co rozumíte? Ale teď tady bylo řečno, co je vykoupení. Prosím tě, co je vykoupení podle mě? Prosím tě, rozumíš? Jako sestřížení ty pupečky, které jsou v minulosti. Já nevím totiž, pouhni se. Rozumíš, kdybychom byli na střední škole, tak jsme přečli ty básničku, a potom nám řekl pán profesor, co tím chtěl básnik říci. Prosím tě, co tím chtěl básnik říci? Já to vůbec nevím. Já jsem blbej asi, ale já to vůbec nevím. Mě tam nápadají takový věci, jako říkáš ty, ale to přece nemohu myslet. Nebo co je podle něj bírá? Je to přijetí. Přijetí této skutečnosti, no? Bírá je přijetí. Ta determinace a to, že teda záleží čistě na přitomnosti a že se musíme smířit s tím, že prostě jsou určité hradce. Já myslím, že to je jedna praviselná, ale že jsem vodní odstřížen. Jsem vodní vykoupen. To vykoupení je vykoupení. Mě to tady zvládne úplně jinak. Protože ten odpuštěnej dluh, to neznamená odstřížení ty minulosti, nebože to odpuštění zvíchu je jaksi spodmínkou, že ta odpovědnost je přenesena do přítomnosti. Že člověk nemusí říct stále, šokovám tou svou minulostí, ale že má naději, že může něco k přítomnosti s tím udělat. A to tady je. To není odstřížení. Neznamená se jim ty odpovědniny, že se tuto odpovědnost jen zaostřuje do přítomnosti. Nebož dokud je úplně ta přelhání minulostí v účině, že člověk ve zmocí, není vlastně odpovědnosti, a může ji dokonce uniknout se pravou odpovědnosti, která je v ní a zde. To neznamená, že ty dluhy přestávají existovat. Ale tím, že člověk má přísluš toho odpuštění, tak může s nima něco udělat. Nemusí být v účině bezmocný, nemusí být šokovanej, ale může. To je takový, to eticky sní hezky, ale tady máte na konec. Ne staré dluhy, ale přítomné jednání je tím, na čem záleží pravdivost existence. Pravdivost existence záleží na přítomném jednání, ale i na těch starých dluhích. Váš tabuli, ty byly přítomné, to byla ve Anomáku, to byly druhé dluhy. Rozumíte, to popřímí, že ty starý dluhy vlastně jsou irrelevantní. To mě tam rozčiluje. Ne je to, že přesto, že jsou, tak já se mám zaměřit na odpovědnost, že je přítomně nalehá. Ale to, že on z těch starých dluhů dělá něco irrelevantního, to mě tam rozčiluje. Ne, že to je jenom nešikovně formulované. No, ale to je potom řádnácky nešikovně formulované. Co teda to odpuštění? To odpuštění teda podle toho, to odpuštění znamená, koukni se vomilu, se nestarej a starej se o to, co na tebe teď nalehá. Ale já nemůžu se starat o to, co na mě teďka nalehá, když se nebudu starat taky o tu minulost. Protože to, co teďka nalehá, nějak jsou minulostí souvisí, bytostně nebo teda podstatně. To přece není něco zcela nového. Já si myslím, že tam není to o minulost se nestarej, nebože si to takhle nemyslela, ale že tam je... Protože pravdivost se nesmí natolik svázat, teda aby... No ale když pravdivost existence, kdyby tam bylo nejen staré dluhy, ale přítomné, nebo nejen staré dluhy, ale především přítomné jednání tím, na čem záleží pravdivost existence, tak vám to už uznám. Když je to potom zní dost eticky jenom. Ale když je tak řečeno nestaré dluhy, ale přítomnost. Kdyby tam bylo nejen, ale především, nebo nejen, ale i, a nebo nejen, ale především, uznávám. Ale tam je ne, ale. No jo, ale tady třeba ta... To vůbec neznamená sejníky odpovědnostní, protože tuto odpovědnost jen zaostřuje do přítomnosti, no to je odpovědnost za ty starý výši. No jo, jenomže ono to vypadá ne. Ono to vypadá, jako když tady jde o odpovědnost. Máte odpovědnost, máte obecně odpovědnost. A tu odpovědnost, ta odpovědnost, může být zaměřena někam. Zaměřujte ji jenom na přítomnost a necítě se už odpovědná na měnulost. Tam už ji nezaměřujte, ten svůj pocit, nebo ten svůj odpovědný postoj. Tam ji nezaměřujte na tu minulost. Zaměřujte ji na tu přítomnost. No jo, ale to by muselo být, že odpuštění výchu znamená sejníky odpovědnosti a odpovědnost zaostřuje do přítomnosti. Já vám říkám, neznamená sejníky odpovědnosti, ale tuto odpovědnost zaměřuje do přítomnosti. Tuto odpovědnost za ty starý výši zaměřuje do přítomnosti. Ono není možné. Já nemůžu odpovědnost. S tím se nedá nic dělat. Odpovědnost. Můžeš být odpovědná. Právě, že s tím nemůžeš nic dělat, tak to musíš nějak něco s tím udělat, s tím přítomností. Ale s tím se nedá nic dělat. S tím se nedá nic dělat. On to říká. Rozumíš, prostě průměrnej diletant hudební, neslyší falešnej zpět, protože si to domyslí do správného. Odborník nepřenese pře srdce jednu maličkou odchylku, protože to prostě neladí. A on to nemůže vůbec pouknout. A ty to děláš takhle, že ty to zabunačuješ, aby to bylo snesitelné. Tak na konec to každého můžeš takhle vyložit. No dobře, každého můžeš takhle vyložit. Já si nemyslím, že to je právě formulované, protože to právě... No jo, ale nemůžeme říkat... Podívej se, Stracha, který nás teď učil, to, co má vědět, to, co má znát, to, co má umět, tak říkal na otázku, co to je, já nevím, takhle předba, tak nemůžeš říkat... A já abych říkal, nemyslete si, že tohle vy tam uděláte. Já říkal, no soudruk myslí, nebo chtěl říct tohle a tohle. A ty to děláš. No dobře, ale jenom bych chtěla vědět, co jsi myslel, jak to vykládá to, co jsi udělal. To nemůžeš usluzuvat, co jsi myslel, leč na základě, co tam napsal. No, to se snažím v tom najít. No a ty říkáš, že tam napsal, že zpět z toho od minulostí, že se nesmí vrát se do minulosti, a že s tou minulostí musí něco udělat přítomnosti. Ale to tam nikde není. No, ale je tam, že to neznamená se jim udělat. Neznamená to. Ne, to tam není, to tam právě to dáváš. Neznamená sejmout odpovědnosti. Vůbec odpovědnosti. Tam neříkáš, že stáví... No, ale tohle existuje nějaká odpovědnost jen tak, samotná. Právě, že ne, a to je ta blbost. A to právě to mě tady zaráží, jo? Právě to je ono. Jakkoliv by existovala jenom odpovědnost... Já jsem ztratil odpovědnost, jo. Zcela existencialistická. Ano. Bez tam do minulosti odřítelnosti. A takže jsi teď fortiter peká, protože teď jsi vyvázán od celé blbostí, a nasekej nový. No, to bych to předal, no. Ale to je realita. Pak. To je realita. Tady neintervenuješ falešně jenom Honcu, ale tady falešně intervenuješ takového milovaného Luthera, a on to víš, ale to on mě nešáhne. Až jsem to pak nemyslel. Ani Honza, ani Luthera, teda. No, no. No ne, ale oba to mysleli stejně, a ty? Zás mi je trošku, že jo. Zás mi je trošku, že jo. Zás mi je, že to trošku tím odpovědom, které mi bylo nesmrtní. To je to tím, že prostě, ta nenapravitelnost je tak strašná, že prostě já s tím nemohu nic dělat, tak co bych se o to staral. Mně stačí dírat, že jsem vykloupený. Protože já vůbec s tím nemůžu nic dělat. Ta nenapravitelnost je absolutní. A to selhání minulosti, totiž to spadne tak do toho pytlete hříchů vůbec, který jsou odpuštěni. Který jsou vlastně odpuštěni, který jsou přikryti. Jo, který jsou přikryti. Pro toho, pro Luthera, odpuštění neznamenalo tedy nějakou novou možnost. Jenom tedy přikrytí. Vyrovnání místu. Na to s někým druhým. Prostě on ho hrozně miloval, ten to podobenství z toho pláčeného věru. Zanebém, kolikrát jsem chtěl schomaraždit děti tvé, tak jako slepice, schomaraždit kuřátka pod křídla svá, když si nechtěl. My jsme ta kuřátka, která jsou schomaražděna pod křídly slepice Ježíše Krista ukřižovaného, když Bůh hledí na nás, tak vlastně nás nevidí. Vidí jenom tu slípku. A proto netrestá. Kdyby jsme byli mimo ty křídla, tak by určitě nás musel trestat. Ale že jsme pod těma křídlama, tak svýho syna, který ho už jednou potrestá, nebude trestat znovu. Ale tohoto mám pocit, že tady nějak... To taky tak vypadá. Jakože to rozumíte, že... Ne, ne, děk tomu, že Honza říká, že srhát musíme vždycky, že jo, že prostě... A tohle takhle se srhát, v tom stanci. No, ale to Honza nikde nevyučuje. On to o tom nemluví jenom. To, že srháváme, vždycky to bych Utarový uznal, to Utarový obrovským miluju. Ale to, že naprosto srháváme, jo, tak to, jak si to... A že to dílo Boží v nás je jenom vlastně něco vníjšího, něco, co na naše srhání přiklívá, tak to jako... Takže to, že srháváme, že při srhání přiklívá, tak to jako... Toho jsem přece moc katolik, no. Abych ho to uznal. Co? No nic. Nemůžu se na tom pozitivnosti. Prosím? Já myslím, že ho interpretuju správně, no. No, no. No, a co? No, no, že na tom není specificky, no, ne? Prosím? No, je. No, to je to nové, co, co, co... Toho šupka, ale byl to nejvíc, že nevím, jak... Toho šupka, ale byl to nejvíc, že nevím, jak... No, to by se... Ale proběhl to způsobem, který byl horší, než to, o čem můžu obrátit. No, měl stejné důsledky, zase. Proti zaslužnictví a... a přitom teda tak skočil v Mahometánu. Proti všech hradů, ano. A Kalvin vlastně jiným způsobem taky. No, vlastně proti... To nejde o pravý proces. Jakékoliv můžu. Akorát tak v jednotě by se to dalo, že čo najít. No, ale ta právě... Teď jsem čekal křát. Teď jsem čekal křát. A tam komenský právě to hrsto vytýká. Vytýká, jestli ho tady máš. To je baječné místo. V německé jednotě to hrsto. To má protivní, to hrsto. Že začala duchem a skončila tělem. Právě proto, že si myslela, že nemusí plnit vůli Boží. Že stačí spojení na zasluhy Kristové. To tam má nádherný komenský... Máš ho tady ten čel? Mám. Tenhle ten obraz říká Pravlovi. Že ano, nebo čel Pavla vyjádřit, tak mu musíme říct nově. Ale když to říká nově, tak mně to připadá... Jestli tedy mám vzít tu paralelu, jestli mám vzít, tak to otroctví. To bydlostný otroctví, to tělesný otroctví, že nemůžu být ničím jiný než otrok. Protože jsem se tím otrokem narodil. Tak to je obraz pro tomu determinaci. A já se determinace nemohu nikdy vít. Já nikdy tím otrokem nepřestanu být. Podle toho obrazu. To vykloupení jenom znamená, že třeba že jsem otrok, tak můžu jednat jako svobodný, protože za mě někdo zaplatil, abych mohl takto jednat. Čili vlastně, taky tady mně to není docela jasný, v čem ten obraz potom spočívá, že vlastně nikdy tím otrokem nemůžu přestat být. Čili já vlastně jsem otrok dál, ale mám právo tím vykloupením jednat jako svobodný, přestože jsem otrok. Víš, je to takové nějaké, je to všecko zmatené, ale summa summarum, nejasné zmatené, nejasné, ale summa summarum mně připadá teda, věříš, že jsi si vědom své životní situace, existenci a jiného. V situace existenční tak ti zbývají tři cesty. Buď budeš cynik, nebo budeš zoufanec, a nebo můžeš být vykloupený. Ale v čem spočívá to vykloupení? V sigraci. Že totiž tuhle skutečnost přijmeš. Mě se strašně líbí Bonhoeffer jak s takovým zaujetím populíza Bartha, s tím jeho friskou bylo ze špět. Pamatuješ se na to? Jo, to předtím mám. Podíváš se na to, že Bartha byl výreformovaný? Jo. Prosím? Co? No ne, on byl ortodoxní bármen. A tím v něm tohle to bylo. Tím v tomhle tohle to hodně muselo být. První věc, kterou chtěl úkladně Bartha přečet, abych ho vyrátil. Já jsem byl do Bartha. Od faráze Jerry jsem si učil, a mám ještě do teďka bohaté výpisky, které jsem ještě nestal na kartu, když dosteží tu takovýho zbloku, a ty bod po bloku, to je zvláštní bármen. To mě tak dožralo, jak v ním. Tak přesně. Ne, mi to připadá teda trochu to s měšním samozřejmě tím pádem, ale opravdu něco na tom. Mě není to jen propor. Mně to připadá, že teda, nech to teď tak líčil, tak ubejt se mi to vybavilo. Člověk je nezmínitelně determinován, a to výkoupení spočívá s tom, že mu to přestaň nevadí. Přesně tak, jako ten pán, který se pomočoval, pak shodil k lékaři, a výsledek byl ten, který příce se pomočil, tak to připadá, ale... Já přesně to... Jo, to je... A tady ta minulost... Prostě, jako kdyby toho nebylo, že jedna šakalica nebyla. Trochu teda... Ano, ale něco na tom je taková... Jak se brání proti tomu, že by to mělo být nějaká průtká proměna v životě. Jednosti, společnosti... Že by to něco mělo znamenat. Že se něco mělo podniknout. To všechno je nějaké... Já jenom teda... Když jsem to takhle jaksi sestilizoval, tak jsem si to nesestilizoval, tak se na základě té červy pláč. Já tomu nerozumím. Formulace jsou takové pro mě... Já se musím nutit do toho, abych to sledoval. Nevím, čím to je. Já jsem si to sformuloval na základě rozhovoru se Sokolem. Jestli ten rozhovor s Honzou je práv v tomu textu. Nebo jestli jsem to... Dobře, pochopil to, nevím. Tak to je taková velké množství velice jasných detailů, které zároveň teda... Detaily, já jsem jí celé řekl. A dokonce teda, při tom přečtení mě tam, kromě toho začátku, který mě tak udržel, mě tam nic neirituje vlastně. Já to čtu a tak nějak jako... Tak skvěle mám malý text. Jo, to je blbá reakce. Blbá reakce. Já tam ani... To musí člověk vyvinout úsilí, aby naše informace... Ale při tom vím, že to nemůže být to. No. To je nějaký takový zvláštní text, ten je opatrně formulovaný, protože ty zároveň, všejaké myšlené krysečeků, nevím, jsou tam jenom tak, jako Ježíš to říká velmi... Jak to tam říká? Spodně nevím, spodně nevím. Co? Opatrně to řekl. Sám Ježíš, ale dosti... Ano, ano, ano...