Ladislav Hejdánek – Martin Šimsa, Diskuse s Martinem Šimsou o Heideggerovi
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Zaraz jim najednou místí. Dobře. A jestliže tady bytí už nějakým způsobem je? No, tak jak může bytí být? Jo, no to, jo. To je, to je v základě... No, to je, jo. To se nedá držet. To se nedá vůbec ani říct takhle. To se dá držet osousnu maximálně, no. To jistě, to je úplně... No ale to, ale v podstatě to... Takhle to tady je, jo. To bude to teda překladem, anebo... Jo, to možná je překladem, no. To je možný překladem, no. Potom ale, že ho teda dali, jako řečeno, potom nepotřebujeme žádné konstruktivní a dogmatické způsoby přístupu, nýbrž právě takový způsob myšlení a poznání, který nám umožní vidět to bytí, rozuměno teda fenomenologicky. Rozuměně, to je cháp. Jako chápáno, jak... Vidět to může být znamená nahlédnout. No tady mám základ. A to není fenomén. Nemusí... Mě to udívuje, že by bytí bylo fenomén. Dobře, já si to nechám odevřený, já si to vyhledám, potom třeba to někde najdu ještě. Ale to mě, to mě, jo, to mě teda udívilo. Říkám, že to může být založený opravdu na té interpretaci, jo, že to... A takhle se tady bude teda řečeno, no. No, podívejte se. Já si myslím, že zatím... Já teď nejsem schopen po soudě, jestli vím, co to jde, nebo nevím, takže nejsem docela při sobě. Já si to poslechnu, znova si to proberu, až mi o něco nejsnějšího tak řeknu. Dobře. To se dá světit. No jasně. Takže já to těším, to máte tak, já to přeložím a můžu do toho strčit něco, co vy jste tam neřekl, že. A to bych nerad, čili já právě proto chci pokud, možno teda vždycky ještě vědět něco kolem. Vědět to, jo. Já to nechci změnit podle svýho obrazu, naopak se bojím, abych to nezměnil. Proto teda... Ale jak jsme se teda domluvali, možná, že by tady nějaký úpravy mohly být například... Dobře, ale to se o tom domluvíme. Já to budu dělat bez vás. Děkuji. Podrobnosti z jejich životů velidali čestné stráže pokynuli z ekipáže shlédly stojky sedmi pěrotů ale potom v ruce fixu krysta stáhli na ruce mu nedosáhli roztrtili pláně ohřeby do čela ho posadili aby se s ním poradili opředněte věň potřeby Nosili mu květiny a ozdobené koše Stavili mu slabobrány všelijaké Oprasečí štětiny na mramorové soše Karpy hráli z grobyány z vrahy také ale potom nakrájeli mesiáše na kostičky do buláše sadili se všeho bylo víc Zundelici epolety v tanci hráli flašinety písničky pro hlavy sádrový Milion slepých očí na erbu hlava hadí jež hledíc do měsíce bezhlesou píseň vyje nad městem rytíř skočí slepého koně hladí a dole hoří svíce z dancovy komedie kaple má okna klenutá a křížem hlásá lásko ústa souřevem zalknutá a nevydají hlásko k větěny strachu věnce lží a místo slzí tencem ží na zvratky na obrázku ráno ješt' nenastane nadarmo čeká žlutou papříny do omáčky a slza na lapetě ze země netvor vstane jenž z tváří nepohnutou seznab jak vraždi táčky plamenem obejme tě kaple má okna klenutá a křížem hlásá lásko ústa souřevem zalknutá a nevydají hlásko k větěny strachu věnce lží a místo slzí tencem ží na zvratky na obrázku na zvratky na obrázku na zvratky na obrázku jemnými dotyky rezavý notyky kopu si hrob, kopu si hrob nehotový profesor matiky vrací se z utiky nevinný snob, nevinný snob kde kdo to ví tapety do bitu utkaný z plankitu kdo si mi dal, kdo si mi dal kdo pak to byl chtěl bych si brzitu stavit ti pocitu kliče mi vzal, kliče mi vzal umuchalo byl hrotiční hrdina nemýval komplexy jestliže bůh volal si zónem poplexy kdo se však rozumí nemyslel na dvomi, mohl se smát hrotiční profesor oděný v munduru už mě teď nenumí udělat maturu na hlavě s pomádou začal si s armádou na válku hrát před lety v příkopu u čírné pričopu asi jsem snil, asi jsem snil to netuše že tady v okopu hrobeček vykopu abych tu schnil, abych tu schnil za bezduše, za bezduše za bezduše veselé, veselé, do továrny dělník jde veselé, veselé, do továrny jde veselé se usmívá, když mu soustruh zastívá veselé, veselé, do továrny jde řekni mi, řekni mi maminko moje o čem si zpívají továrnách stroje o čem si zpívají továrnách stroje zpívají, zpívají jako ti ptáci ať lidé rádi jsou, že mají práci lidé rádi jsou mají práci výmagrát v sadu cvítět výmagrát v sadu cvítět jagodka, jagodka rastvětá jet jagodka, jagodka rastvětá jet jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělá všecko sám jen ty klásky, pole vlásky za těj podpírám a výmagrát v sadu cvítět výmagrát v sadu cvítět jagodka, jagodka rastvětá jet jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělá všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč sedal na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám Jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič a sněží do květění a hrůza chodí soucnou a cvěncem kopretěn. Téhořně strůny chybí a stvůra bez tváře, pár drapce, tlama rybí si hýká z oltáře. Téhořně strůny chybí a stvůra bez tváře, pár drapce, tlama rybí si hýká z oltáře. Že blázní pošetilí se jí naoprávce, nezvládce nabraždili, ať ji vládce neznovu opravili. A jde se dál, mezi králem a kopremi, ať žije král. Jak dolny krabských zhonců vzní stránky pamfletů, uzadobratě se konců, být pádem a mlkům, být každý sobě králem, to mnohé přehlouší. Přegláten se škráben, když věří na duše, děleček v sále hrají pár dalších premiérek. Jakoliv se vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete. Pár dalších premiérek. Jakoliv přesně zraní, až těká koriér, a znovu pláci vládnou, víš v konci posletu, tohleto podíř vládnou a sahá potopu. A znovu pláci vládnou, víš v konci posletu, tohleto podíř vládnou a sahá potopu. Už blázní pošetilí souhraobrádce, než vládco zabraždili a živáce. Vždyť znovu vypravili a jede se dál, než králem opravili, ať žije král. Neznámou čí je vina, co hraní z kostramy, má jméno rakovina a voní a strany. Kůň běží bez užitla, kouří bez očí, hrajem se na pravidla, a deska přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí. se stává prakticky z potatožné osobnosti zmřít nebo nechat se zabít, příba než stačila od volek. O hlavně, rzadnu不錯 potentially uninjable, nebo zdejiž neložilo sílu prakty potravat rucinu tak zrazu se týká knížky, což fakt nechává vešíčku. Do stejného ženskoho opicu nestaví marovanka naloženou Ruka jež před chvílí hladila, ramena zkamenila. Na nic je perl a k něčemu z nás zemřeli úzy. To, že se nestřílí, smrt jenom znamená pro anděla. Písnička dozněla, bytem je šatlava. Před vraty kostela uvidíš Václava. Drží se klepadla, hroba syroce mne. Odojte zrcadla, není to dojemné. Krombel má na mále, hus čeká na kata. Smrtka má korále, rameň ze zlata. Křístaví Kristovi Spartakus bez meče, rana mi nachoví. Dívej se člověče, dívej se člověče, dívej se člověče. Laskavé šerovámři kryje tvář, z gryma jsou hrůzy. Ruka jež před chvílí hladila, ramena zkamenila. Na nic je perl a k něčemu z nás zemřeli úzy. To, že se nestřílí, smrt jenom znamená pro anděla. Johanku stříhají, ruka je zemdlená. Facholci říhají, ocel je kalená. Pamlinkou v divadle dívá se na scénu, smrt sedí v prapadle, oděná v saténu. Oděná v saténu, oděná v saténu, smrt sedí v prapadle, oděná v saténu, oděná v saténu. Jesenin opilí, chystá si o frátku, puškem si zastřílí, tyl píše pohádku. Vidíš fratulipa, krev plivá do barvy, šerá ratulipa, smrtka si obarví, šerá ratulipa, smrtka si obarví, smrtka si obarví. Laskavé šerovám přikryje tvář, z grima jsou hrůzy. Ruka je v předchvílí hladila, ramena zkameněla. Na nic je pera a k ničemu znáš, zemřeli hrůzy. To, že se nestřílí, smrt jenom znamená pro anděle. Kennedy ve voze proklíná radacha, v pohrevním navoze uvidíš balacha. Zemřeli hrůzy. Zemřeli hrůzy. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky. Z úsměvení můdrce si vlastní kapsu plnit. Dát ruku na srdce a jako haksa vlnit. Rozmluvat o právu a bezprávím se živit. Nadávat na slávu a pro slávu se křivit. Toť láska nevlídná jak slina na šátku. Doba je neklidná a touha na splátku. Toť láska potknutou a smrt je poslem lásky. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky. Nemít i skrupulí, když o náš prospěch běží. Mít na roce chvíli znání a pod jazykem hadat. Být silným po vůli a říkat, že nám leží. Na srdci poznání a bát se říci zrada. Toť láska nevlídná jak slina na šátku. Doba je neklidná a touha na splátku. Toť láska potknutou a smrt je poslem lásky. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky.
s1.flac
====================
Zaraz jim najednou místí. Dobře. A jestliže tady bytí už nějakým způsobem je? No, tak jak může bytí být? Jo, no to, jo. To je, to je v základě... No, to je, jo. To se nedá držet. To se nedá vůbec ani říct takhle. To se dá držet osousnu maximálně, no. To jistě, to je úplně... No ale to, ale v podstatě to... Takhle to tady je, jo. To bude to teda překladem, anebo... Jo, to možná je překladem, no. To je možný překladem, no. Potom ale, že ho teda dali, jako řečeno, potom nepotřebujeme žádné konstruktivní a dogmatické způsoby přístupu, nýbrž právě takový způsob myšlení a poznání, který nám umožní vidět to bytí, rozuměno teda fenomenologicky. Rozuměně, to je cháp. Jako chápáno, jak... Vidět to může být znamená nahlédnout. No tady mám základ. A to není fenomén. Nemusí... Mě to udívuje, že by bytí bylo fenomén. Dobře, já si to nechám odevřený, já si to vyhledám, potom třeba to někde najdu ještě. Ale to mě, to mě, jo, to mě teda udívilo. Říkám, že to může být založený opravdu na té interpretaci, jo, že to... A takhle se tady bude teda řečeno, no. No, podívejte se. Já si myslím, že zatím... Já teď nejsem schopen po soudě, jestli vím, co to jde, nebo nevím, takže nejsem docela při sobě. Já si to poslechnu, znova si to proberu, až mi o něco nejsnějšího tak řeknu. Dobře. To se dá světit. No jasně. Takže já to těším, to máte tak, já to přeložím a můžu do toho strčit něco, co vy jste tam neřekl, že. A to bych nerad, čili já právě proto chci pokud, možno teda vždycky ještě vědět něco kolem. Vědět to, jo. Já to nechci změnit podle svýho obrazu, naopak se bojím, abych to nezměnil. Proto teda... Ale jak jsme se teda domluvali, možná, že by tady nějaký úpravy mohly být například... Dobře, ale to se o tom domluvíme. Já to budu dělat bez vás. Děkuji. Podrobnosti z jejich životů velidali čestné stráže pokynuli z ekipáže shlédly stojky sedmi pěrotů ale potom v ruce fixu krysta stáhli na ruce mu nedosáhli roztrtili pláně ohřeby do čela ho posadili aby se s ním poradili opředněte věň potřeby Nosili mu květiny a ozdobené koše Stavili mu slabobrány všelijaké Oprasečí štětiny na mramorové soše Karpy hráli z grobyány z vrahy také ale potom nakrájeli mesiáše na kostičky do buláše sadili se všeho bylo víc Zundelici epolety v tanci hráli flašinety písničky pro hlavy sádrový Milion slepých očí na erbu hlava hadí jež hledíc do měsíce bezhlesou píseň vyje nad městem rytíř skočí slepého koně hladí a dole hoří svíce z dancovy komedie kaple má okna klenutá a křížem hlásá lásko ústa souřevem zalknutá a nevydají hlásko k větěny strachu věnce lží a místo slzí tencem ží na zvratky na obrázku ráno ješt' nenastane nadarmo čeká žlutou papříny do omáčky a slza na lapetě ze země netvor vstane jenž z tváří nepohnutou seznab jak vraždi táčky plamenem obejme tě kaple má okna klenutá a křížem hlásá lásko ústa souřevem zalknutá a nevydají hlásko k větěny strachu věnce lží a místo slzí tencem ží na zvratky na obrázku na zvratky na obrázku na zvratky na obrázku jemnými dotyky rezavý notyky kopu si hrob, kopu si hrob nehotový profesor matiky vrací se z utiky nevinný snob, nevinný snob kde kdo to ví tapety do bitu utkaný z plankitu kdo si mi dal, kdo si mi dal kdo pak to byl chtěl bych si brzitu stavit ti pocitu kliče mi vzal, kliče mi vzal umuchalo byl hrotiční hrdina nemýval komplexy jestliže bůh volal si zónem poplexy kdo se však rozumí nemyslel na dvomi, mohl se smát hrotiční profesor oděný v munduru už mě teď nenumí udělat maturu na hlavě s pomádou začal si s armádou na válku hrát před lety v příkopu u čírné pričopu asi jsem snil, asi jsem snil to netuše že tady v okopu hrobeček vykopu abych tu schnil, abych tu schnil za bezduše, za bezduše za bezduše veselé, veselé, do továrny dělník jde veselé, veselé, do továrny jde veselé se usmívá, když mu soustruh zastívá veselé, veselé, do továrny jde řekni mi, řekni mi maminko moje o čem si zpívají továrnách stroje o čem si zpívají továrnách stroje zpívají, zpívají jako ti ptáci ať lidé rádi jsou, že mají práci lidé rádi jsou mají práci výmagrát v sadu cvítět výmagrát v sadu cvítět jagodka, jagodka rastvětá jet jagodka, jagodka rastvětá jet jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělá všecko sám jen ty klásky, pole vlásky za těj podpírám a výmagrát v sadu cvítět výmagrát v sadu cvítět jagodka, jagodka rastvětá jet jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělá všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč sedal na něm kol chodníček Ivan Ivánič byl to kombajn velikán, ten si dělal všecko sám Jel tu, neměl byč sekal, mlátil, už je pryč seděl na něm kol chodníček Ivan Ivánič a sněží do květění a hrůza chodí soucnou a cvěncem kopretěn. Téhořně strůny chybí a stvůra bez tváře, pár drapce, tlama rybí si hýká z oltáře. Téhořně strůny chybí a stvůra bez tváře, pár drapce, tlama rybí si hýká z oltáře. Že blázní pošetilí se jí naoprávce, nezvládce nabraždili, ať ji vládce neznovu opravili. A jde se dál, mezi králem a kopremi, ať žije král. Jak dolny krabských zhonců vzní stránky pamfletů, uzadobratě se konců, být pádem a mlkům, být každý sobě králem, to mnohé přehlouší. Přegláten se škráben, když věří na duše, děleček v sále hrají pár dalších premiérek. Jakoliv se vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete, vzniknete. Pár dalších premiérek. Jakoliv přesně zraní, až těká koriér, a znovu pláci vládnou, víš v konci posletu, tohleto podíř vládnou a sahá potopu. A znovu pláci vládnou, víš v konci posletu, tohleto podíř vládnou a sahá potopu. Už blázní pošetilí souhraobrádce, než vládco zabraždili a živáce. Vždyť znovu vypravili a jede se dál, než králem opravili, ať žije král. Neznámou čí je vina, co hraní z kostramy, má jméno rakovina a voní a strany. Kůň běží bez užitla, kouří bez očí, hrajem se na pravidla, a deska přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí, přeskočí. se stává prakticky z potatožné osobnosti zmřít nebo nechat se zabít, příba než stačila od volek. O hlavně, rzadnu不錯 potentially uninjable, nebo zdejiž neložilo sílu prakty potravat rucinu tak zrazu se týká knížky, což fakt nechává vešíčku. Do stejného ženskoho opicu nestaví marovanka naloženou Ruka jež před chvílí hladila, ramena zkamenila. Na nic je perl a k něčemu z nás zemřeli úzy. To, že se nestřílí, smrt jenom znamená pro anděla. Písnička dozněla, bytem je šatlava. Před vraty kostela uvidíš Václava. Drží se klepadla, hroba syroce mne. Odojte zrcadla, není to dojemné. Krombel má na mále, hus čeká na kata. Smrtka má korále, rameň ze zlata. Křístaví Kristovi Spartakus bez meče, rana mi nachoví. Dívej se člověče, dívej se člověče, dívej se člověče. Laskavé šerovámři kryje tvář, z gryma jsou hrůzy. Ruka jež před chvílí hladila, ramena zkamenila. Na nic je perl a k něčemu z nás zemřeli úzy. To, že se nestřílí, smrt jenom znamená pro anděla. Johanku stříhají, ruka je zemdlená. Facholci říhají, ocel je kalená. Pamlinkou v divadle dívá se na scénu, smrt sedí v prapadle, oděná v saténu. Oděná v saténu, oděná v saténu, smrt sedí v prapadle, oděná v saténu, oděná v saténu. Jesenin opilí, chystá si o frátku, puškem si zastřílí, tyl píše pohádku. Vidíš fratulipa, krev plivá do barvy, šerá ratulipa, smrtka si obarví, šerá ratulipa, smrtka si obarví, smrtka si obarví. Laskavé šerovám přikryje tvář, z grima jsou hrůzy. Ruka je v předchvílí hladila, ramena zkameněla. Na nic je pera a k ničemu znáš, zemřeli hrůzy. To, že se nestřílí, smrt jenom znamená pro anděle. Kennedy ve voze proklíná radacha, v pohrevním navoze uvidíš balacha. Zemřeli hrůzy. Zemřeli hrůzy. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky. Z úsměvení můdrce si vlastní kapsu plnit. Dát ruku na srdce a jako haksa vlnit. Rozmluvat o právu a bezprávím se živit. Nadávat na slávu a pro slávu se křivit. Toť láska nevlídná jak slina na šátku. Doba je neklidná a touha na splátku. Toť láska potknutou a smrt je poslem lásky. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky. Nemít i skrupulí, když o náš prospěch běží. Mít na roce chvíli znání a pod jazykem hadat. Být silným po vůli a říkat, že nám leží. Na srdci poznání a bát se říci zrada. Toť láska nevlídná jak slina na šátku. Doba je neklidná a touha na splátku. Toť láska potknutou a smrt je poslem lásky. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky. Smrt s dýkou letknutou do knížky pod obrázky.
====================
s1 [LvH jen na začátku, poté Karel Kryl ve špatné kvalitě].flac
====================
Zarázím na jednom místě. Představujeme se, že představujeme, že představujeme. Představujeme se, že představujeme, že představujeme, že představujeme. Záhli rozprdili hlaně o hřeby. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Nosili mu květiny a ozdobené koše. Stavěli mu slabobrány všelijaké. Oprasečí štěpiny na mramorové soše. Karpy hráli s kropiání s bratě Tatké. Ale potom nakrájeli mesiáši na kostičky do buláše. Sadili se, že ho bylo víc. Sondality, epolety, tanci hrály, plašinety, písničky pro hlavy sádrody. Záhli rozprdili hlaně o hřeby. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili.
s1 [LvH jen na začátku, poté Karel Kryl ve špatné kvalitě].flac
====================
Zarázím na jednom místě. Představujeme se, že představujeme, že představujeme. Představujeme se, že představujeme, že představujeme, že představujeme. Záhli rozprdili hlaně o hřeby. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Nosili mu květiny a ozdobené koše. Stavěli mu slabobrány všelijaké. Oprasečí štěpiny na mramorové soše. Karpy hráli s kropiání s bratě Tatké. Ale potom nakrájeli mesiáši na kostičky do buláše. Sadili se, že ho bylo víc. Sondality, epolety, tanci hrály, plašinety, písničky pro hlavy sádrody. Záhli rozprdili hlaně o hřeby. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili. Do čela ho posadili, aby se s ním poradili.
====================
s2.flac
====================
V tom, jak si člověk rozumí, v této každodennosti skrývá se jistý způsob předontologického sebepochopení, ve kterém si člověk už není tak zcela cizí. Jediné, co tam o tom je, je... No, přičemže ontické jepochopení není. To je jenom vyložení na králo. To znamená, že to je tak, jak to je. Předontologické teda by znamenalo jistá ointerpretaci už, jistý výklad. Ale jenom v té běžné každodennosti, nepřijikající se zřejmě ničeho postatního, to je zbytí, jo? Je to, že si není zcela cizí pak. Tak když ontický propadne světu, tak zcela cizí. No, tak je sám sebou. Ocizí se, samozřejmě. Je sám sebou, ale jakožto ocizení. Jo, to je furt sám sebou, ale jakožto ocizení. Kdežto to ocizení toho druhého typu je, že je sám sebou něčím jiným než v tom sebepochopení. Takže ontický cizí je cizí. Ta jeho, že joudejme tomu, ty obavy, to jeho pohybování se na tomhletom světě. Jo, to jeho nějakým způsobem, ta jeho propadlost tomu světu. Rozumíš, je to takovej ten vnějšek v jistým smyslu. Rozumíš, je to opravdu takový to pohybování se na světě. Beze směru. A v tomhletom smyslu ten člověk, pokud si to neuvědomuje nějak v hluboce, tak si je samozřejmě, je to on, rozumíš, ten člověk takovej je. Ale teď ten člověk, jo, a moment, ještě než tak k tomu dojdu dál. A teď, jo, takovej je. Plus teda, že jo, je to samozřejmě dokumentovaný, že jo, různejma teda, různejma, teď se bojím teda říct svojho výklad. Je to samozřejmě jako, ta jeho, tu svoji exitenci samozřejmě doprovází teda nějakým, nějakým teda tokem, nějakým způsob, že jo, nějakým způsobem, který se teda buď stahují jenom těm věcem jako k povrchu, nebo i si může nějakým způsobem sebe velice jednoduše, velice jednoduše, zjednodušeně, jako tak, jako, až jako lacině vykládat, jako takový to, žijeme, jako, umřeme a takhle prostě, jenom tak jako lehce. Ale když toto nebude takhleto obětí, tak... Jo, jenom takový to, takový to jednodobý, ty banální pseudopravdy, ty určitý předontologické sebepochopení, ve kterém se člověk stále není ještě cizí, protože si neuvědomuje tu obrovskou propast v sobě, ale zakusí existenciální úzkost a dalo by se říct, že se prolomí vlastně úplně někam jinam, jo, prolomí se někam teda k sobě a zjistí, že tohle všechno je obrovský přelom. On sám, Heidegger, mluví někde o skryté síle iluzorního světa, jako, jo, jsem se někde zase dočel jinde, jo, že ten svět, jako, teda má opravdu koučitou sílu vlastně člověka teda držet tady v tomhle s tom ontickým, jako, sebepochopení, jestli se dá tak, jako, jak, jako říct. No a teď teda, ale teď je o to, že on se teda prolomí, jako, k sobě nějakým způsobem, no a teď ale to, co zakouší sobě, jak jsem teda dál pochopil, je další, jako, cizost obrovská. On vlastně sobě zakouší to, že si vůbec nerozumí, jo, rozumíš mě, jako, nějak, jo, že vlastně vůbec neví, co je, jako, jo, no a teď, ten dotaz vlastně vybírá z toho, jak je teda vlastně tohle vlastně z toho vůbec celý možný. Jasně. Ty, když můžeš, co tím chápeš, to, jak to člověk cítí, bude to jen. Ne. Tady, hele, to ocizení první je to, že teda on se tady pohybuje nějakým způsobem v tom světě, jo, a je vlastně v jádru ocizen tomu svýmu jádru, jo, ale neví o tom ocizení, co ocizení tady je. A protože o něm neví, tak proto říkáme, že on teď je sám sebou, jo? Ano, no, tak jsem to pochopil. Ale není to, protože... Ale ne, moment, jako, není to samozřejmě tak jednoduché, ale... Ne, proto říkáme, že si předontologicky není tak cizí, protože si neuvědomuje to, že vlastně žije jinak, jako, nebo že vlastně žije neautenticky, jak se teda říká zase jinde. A to, že to je on, to jsem ti, to jsem ti vlastně, jo, to jsem říkal před chvílí, že teda, že to je to, že se teda člověk, že to je ten člověk vlastní, ten člověk, jak se tady jeví, jo, ten člověk, který se bojí, který, který chodí denně nakupovat, jo, že to je to, to je to design, který si je vyjasně strašně blízko u sebe, jo, rozumíš mi? To je, to seš, ty prostě, jak tady jdeš ráno prostě do školy, nebo, jo, jak se vracíš na snídářce, to všechno, jako, v tomhletom smyslu jsi ontycky, jako, nejbližší, jo. Tady je to opravdu jenom to povrchové uchopení nějaké, nebo uchopení, povrchové dotknutí se té skutečnosti, jo. Je to ten člověk, jo, ale je to člověk, který je zcela teda nějakým způsobem, jako, hlouběc teda nevyložený, jako, nepochopený prostě, jo, je to jenom, to pohybování se. No a pak je tady to předontologické, kdy už teda se dá nějakým způsobem hovořit o nějaký komunikaci, jako, ze sebou, nebo vůbec, jako, s tou skutečností, ale je to komunikace takového toho běžnýho, banálního, banálního charakteru. On tady sám hovoří, když tady, když se rozepisuje o té každodennosti, tak tady sám říká, že ta každodennost je, vlastně nějak strukturována s třemi fenomény. Na něco na tým mluvením zvědavostí a dvojznačností. Jo, a že vlastně to na něco na tým mluvením, a že v tomhle tom se dá samozřejmě skrýt, nebo respektive se v tom skrývá i určitý takový velice, jako, jednoduchý pochopení sebe. Rozumíš, že teda člověk si že jenom to znáš takový ty banální rady, prostě, jako, s kterými se člověk setkává nějakým způsobem, jako, v tom životě, jo, že prostě, já nevím, my jsme žádná nenapadá, ale, jo, rozumíš mi, jo, tohle je to, děti to, tak u vás třeba doma ti to asi štěpováno není, ale, jako, v jiných domách, tak se to, jako, veselé, jako, se to prostě, jako, razej, prostě, takový určitý, jako, modely, teda, toho žití, velice, teda, zjednodušený, jo. No a teď, teda, tohle to všechno se, podle mě, já jsem to, teda, tak pochopil, že se to, teda, vztahuje k té sféře toho předontologického a ontického, teda, nějakým způsobem, teda, pochopení, jo. Ale teď, jako, to ontologické, to je to, o co jde, prostě. Rozumíš, to je to, kdy, teda, člověk, vlastně, procitne, probudí se z toho, nějakým způsobem z tohohle toho všechno a dostává se k sobě. A tady už jde, jako, o nějaký, teda, o nějaký, teda, ontologický, opravdu vážný pochopení, jako, tý výskutečnosti. Takhle jsem pochopil já ten rozdíl, no. A to taky mi to trvalo, protože, že přetom to logické, já jsem se s tím slovem vlastně v životě nesetkal, jako, ale přetom to logické. Samozřejmě, že to je, třeba, jenom moje interpretace, to nemusím vůbec, jako, Heideggerovi podížit, jo. To je, tady vůbec nejde, nějak, pochopit Heideggera teď. Hm. Aby to, ta otázka byla přiměřená nějak, jo. Proto jsem chtěl o tom trochu hovořit. Ne, takhle, jako, pozor, no. Pozor, to ne přece, z toho by vypadalo, že Heidegger má úplnou pravdu, že jo, jako, to ne, no. No ne, no, to člověk se může ptát, i když, i když, že jo, i když, to nesouhlasí. Ne, no, to prostě, já, teda, sleduju, že tam má nějakej, že tam, teda, s ničím nesouhlasím, nebo vidím tam něco, co se mi nezdá, tak se na to zeptám, jak to třeba on myslí, aby to hloubě si vložil, nebo, tak, jo, víš. Nejsi jistý, jste jistý pochopit, když si to porozumíme. No, ano. Když jsi někdy jistý, jako, jistá si, jako, pochopit, pochopení, jako, někoho druhého. On to rozumí. Ne, protože on rozumí sám sobě. No. To on ale, on to, to vypouští, že dokonce, tomu se každý filozof vydává, že bude pochopen jinak, než chápel sám sebe, to tam vyslovně říká. Nejdříve, když píše takovým způsobem, jak Aidek. Tím skutečně založil. Ale on je to, on je to vždycky, tež neví, ten, ten, ten to, jakým způsobem píše. No, takže teda, co to znamená teď? To, co nejjasné, to je, jak je fundamentální ontologická odcizenost schopna vytáhnout z jeho předontologického pochopení světa sebe. Ano. To je z předontologického odcizení. Jak je to ontologické odcizení je schopno se prosadit proti tomu předontologickému odcizení? Asi tak, jo? No, dá se to tak říct. Ono nemusí to ontologické odcizení vytáhnout člověka z toho předontologického. Tam může být něco jiného, co vytáhne člověka z toho předontologického a on v tu námu spadne do toho ontologického. Jasně, no. Ale teď jde o to, co to teda je. Co to je? No, jistě, že jo. Já tady teda, potom tu dál teda říkávám, že to samotné ontologické pochopení, teda ta vlastní samotná ontologická odcizenost, to být nemůže. Leda, že by se teda chápala jako něco, kde to je? Jo, tady jako něco teda, co je nějakým způsobem aktivní, co teda není jenom, co si není jenom cizí. No, teď ale ta další věta, v mém soudu, nějak neodpovídá, aspoň teda si myslím, člověk, který si je ontologicky cizí, to jest, je sám v sobě hlouběn, hlouběn nevyložen, nezakontekstován. Ano. Je to, o co tohle se opírá? Když se je člověk ontologicky cizí, tak to znamená, že je vyložen. Ale špatně. Ne, že je nevyložen. Když je to ontologicky, tam je interpretace, dohloubky, jinak by to nebylo ontologicky. To se vyjevilo až teď, jako ten problém, ale tady bylo řečeno, že to design si je fundamentálně cizí, že si je teda v nějakým způsobem základně cizí. Ano. A pak to teda dělá, teda bylo řečeno, že ontologicky si je nejvzdálenější. Tím jsem teda pochopil, že jinými slově je teda řečeno, že si je fundamentálně cizí. Čili ontologicky si je vzdálený, by měl být totež, jako fundamentálně cizí. Měl by to znát zhruba totež. Ano. A za tohoto předpokladu by měl být cizí. Je možno říct, že to znamená, že zůstává nevyložen. Ne, totiž takhle, rozumějte, tady jde o tohoto, že teda pokud člověk pohybuje v nějakém tom ontickém světě, tak se nedá u něj předpokládat nějaký ontologický výklad v tomto mním pochopení. Neboť se vždycky pohybuje v ontickém světě. Ne, ale v tom smyslu každodennosti, v tom smyslu propadlosti. A tam se taky mluví o ontologickém? No, tam se právě nemluví. Tam se nemluví. No, že pokud se teda pohybuje, že pokud žije v té propadlosti, přímo teda řečeno slovo Heideggera, tak se nedá hovořit o nějakým ontologickým výkladu sebe. A teď on vlastně zakusí úzkost když teda vlastně ten výklad o sebe nemá. Píšu, že není zakontekstovaný nějakým způsobem v sobě. Že teda je v loubi nevyložen. A přesto on procitá vlastně z té propadlosti, vlastně se probouzí z něčeho, probouzí se k něčemu. No a jak je to? Jak je tohleto? No, ale teprve potom si je ontologický cizí. On si je ontologický cizí neustále, ale o tom neví. Když tam ještě není interpretace, tak není možná ontologická ocizenost. Není, že by bylo všichno všichno nebo něco si zrovna by dovolalo? ... No dobře, tak tohle musím všechno vyřešit. Já se jenom uvěřuju, abych věděl, o co jde. Čili to nezakontekstován, to je váš termín, jo? To jsem tady fakt nepřejal. Většinou se pokouším vydatřovat jeho slovy, ale současťou nezakontekstován, to jsem nepřejal. To nevyložen znamená neinterpretován? Všem stavuje se to k tomu, že to je ontologický, a nikdo k tomu je ontologický. Neinterpretován. Ne, to se stavuje k tomu ontologický. No, sice tam vím, že to tam máš, jo, ale teď, jak jsi to vykládal, tak sice se vrátil zpátky k tomu před ontologickým. Ne, tak to jsi nepochopila dobře. Nebo já jsem to nevyložil náležitě, jasně. Protože pro ty propadlosti tam není ontologický nic. No, tam není ontologické pochopení, no. A tam je ta... A tam je ta nevyloženost. Neinterpretovanost. Ano. Ano. Ale ta je i... U ontologického odcizení už naopak ta interpretovanost je. Čiže nikoli v... že je sám v sobě hloubě hloubí nevyložentes, neinterpretovan, je interpretovan, ale špatně. Ne, takhle. Jak jsem to teda já pochopil, jo? Ne, že tady jde o to, že teda on, že o tou úzkostí se dostává vlastně do nějakého dalšího do nového světa, do nového teda pohledu na svět, jo? Já jsem pochopil jako z toho, že tohleto... Že tady vlastně začíná nějaký teda to ontologické pochopení. A že v tom ontologickém pochopení, v tom nejhlubším, teda si ten člověk cizí, že se nedokáže vyložit, že vlastně, když on se propadne k sobě, tak zjistí, že neví, co je. Jo, ne jako, že už tady je nějakej teda výklad. Jo, mě to, mě třeba to je nějak špatně, a jenom teda... To nedovedu posoudit, ale dobře. No jo, všem teda, pak jestli je to, jak říkáte, no tak co to znamená, že... člověk, který si je ontologicky cizí, to znám, vy předpokládáte, že tam je interpretace, která ho neinterpretuje. No, tak já se to poklikuju takhle říct nějakým způsobem, no, že tam... No, poněkud ta interpretuje jako neinterpretovatelného. No, ne, to... Nepochopeného, nebo... Která ho neinterpretuje. Ne, tady jde o to... Která ho zesveje. A čeho teda je interpretací, interpretuje jeho. To jsem chtěl jaksi z toho vyvodit. Že... To jestli, že on v té interpretaci najednou sebe nenachází, tak co tam nachází? Protože je to interpretace nějaká, tak něco tam najít musí. No, může tam najít něco jiného, jo? No, dobře, takže je to interpretace, která ho neinterpretuje. I když je to interpretace, která ho interpretuje, tak furt tam ještě může najít něco jiného než sebe, jo? Ne, on tam, že jo, může přijít na to, že to teda, že to všechno vůbec třeba nemá smysl a tak dále, že on může dojít k jakoužeho kůži záležitosti. No, jistě, no, ale to je právě to, že vlastně, ale která v postati jeho... Moment. Že to je teda, že to je v podstatě, že to je určitá poloha, do které se člověk vlastně propadá z tohoto světa, jo? Dobře, to je poloha, ale jako co se vidí, nebo se nevidí vůbec, nebo týká se ta interpretace také jeho? No, aby se ho dala hovořit v určitý cizosti, no, tak nesporně. No, takže, jakým způsobem můžeme říct, že zůstává neinterpretován? No, já jsem to pochopil z toho... Když teda, i když je to odcizení, že je to cizost, tak to je přece nějaká interpretace. Tak je interpretován, ne, že není interpretován. No, takhle, já jsem tohle z toho, já pochopil z Heideggera, že jako není interpretován, kdy on teda říká, že to dasenz je fundamentálně cizí. No, ale to znamená, že je neinterpretován, že je cizí. No, to nejsem teď skupen jako nějakou soudit, no. Já myslím, že to je jinak cizí, než odcizení v tom prvním smyslu. To jisté, jo. Tady je cizí v rámci té interpretace. To znamená, on v té interpretaci se sám vidí jakožto cizí. Čili to je určitý typ interpretační. Ta cizota to je, cizota v té interpretaci, v rámci interpretace. On sám se interpretuje jakožto cizí. No, takhle, teď jste to řekl hezky, ale já jsem teda i pochopil, že to vlastně tvrdí Heidegger. Já proti tomu vlastně dojistím jako stavím i tuhletu otázku. Když on teda tvrdí, že člověk si je tady, že ho říká, už tu budem opakovat asi po dvacátý, že teda člověk si je ontologicky nejzdálenější, že nerozumí sám sobě, jo. V tom teda, když člověk se propadne do té, jako, jo. Takže tam zjistí, že si nerozumí. Jo, z toho jsem, jako, tím já myslím, že je nevyložen teda vlastně, tím, že si, jako, nerozumí, jo. Rozumíte mi, jo, nějak teda. Že vlastně teda není nějak, jako, zakontekstovaný. Takhle jsem to jenom pochopil, jo, jenom takhle, no. Jo, no jo, no tak ano, teď já to, já to, já už rozumím, o co jde a tak můžeme za sluh už dál. Čili na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své podstatě nic neví. No, jak to, že neví, když se nepoznává, když je si cizí. Jak si může vůbec tu cizost uvědomit, když nemá s čím srovnávat? No. No, no, to je, to je v podstatě, to je celý problém. Jo, dobře. No, jistě, no, to jsou, tady jde o tu garanci právě, no. Čím člověk garanci, tak dobře, garanci. Čím garantuje tuto úzkost? No, tedy to je špatně asi garantuje, že ta úzkost ho přepadá. Jasně, no, ale jako také, jaký vykážem, jako čím ji teda vykážem tu úzkost, jo, že to přece není něco, nějaká náhoda, jako nebo, nebo to tu musí mít nějakou, jako, žeho nějaký koren, že jo, to musí mít nějaký, teda, jak jste teda sám řekl, žeho nějaký, teda, jako, srovnání nebo měřítko, nebo, no, že teda, no, a tak dále, že to, že teda ten život v propadlosti či každodnosti je nepravý způsob existence, no, jak na to ten člověk přijde, když teda sám sobě v hloubě nerozumí, jako ontologicky. No, on tam, teda, asi, asi, ta úzkost tohle neznamená. No, to je možný, no, to je možný. Nicméně otázka zůstává. On o té úzkosti tam hovoří v tom smyslu, že, že, jako, je to jednak úzkost z té vrženosti do světa. Ano. A zároveň úzkost o to být ve světě. Ano, on přímo na jednom místě, ano, přímo na jednom místě. On je, na jedné straně se toho děsí, na druhé straně se obává, že to nebude. Já vzpomínám jeden citát, říká, že toho, čeho se úzkost bojí, je samo bytí ve světě. Ano. A brzy potom, nějak, nebo předtím, teď nevím, tam říká, že to, oč se bojí, oč se bojí, oč se ta strachu je, to bytí ve světě. Čili on se předtím strachuje, ale zároveň se strachuje o to. Ano, ano, ano, to je úplně, on to vidí jako opravdu. No, tam, tam, tam, to je, říká for a jednou říká um. V tom německém. No. Dobře, či ty otázce rozumím, já asi budu muset nějak, no. Tak to nějak překorgonujte. To musí být vaší souhlasem, takže to vám ještě pak, ještě vám pak řeknu. S tím jsem počítal. Je to něco aktívního, něco přechodného? No, že to teda, že to nerozumění samosobě, vlastně teda, nemůže být pouhý nerozumění samosobě, že to musí být teda něco. Ano, to, že tuší jakési hlubší, to jsme právě, ano, prostě to musí být něco, on by neměl pohnětí o té cizotě, kdyby to nebylo vzadí jakési tušení necizoty. Ano, ano, to je přesně ono. Ano. Čili ne ta pouhá odcizenost, nejblž to tušení a tak dále. Dobře, to je jasný. Ve smyslu toho, to asign je fundamentálně quotingentní. To vám můžu tady přečíst. Ano. Domnívám se, že dá se uskutečnit ono v podstatě pozitivní obrat. Já se domnívám, že tady začíná fakt jako, tady začínají etický problémy s tím obrovským. Ano. A že teda, jo, no, rozumíte mě. Musíš ve semiáru zajímat určitý primární Tím jsem, tím myslím tohleto určitě. Bytí. No, co to je vztah bytí? Jasně, no, tady teď bude oslováno. Základní vztah bytí je dán tím, že bytí je základem jeho vlastního bytí. Tady se myslí bytí s velkým B, rozumí se? Teda nikoli bytí toho dá sign, nejblž bytí vůbec. No, to jistě, jistě. No, čili ten základní vztah je dán tím, že dá sign je zakotveno v bytí, respektive, že bytí je základ toho dá sign. To je základní. Ano. A ten je jím nekonstituovaný. Ano, ten, no, jistě, no. To se domnívám, to není totiž... Jasně. No, to je úplně, jo. Ponětně. Nemůže jím být konstituovaný, protože aby mohl něco vůbec konstituovat, tak musí být nejdřív. No. A aby byl, tak to znamená být založený v bytí. Čili to je jasný. Ale... Je tenhle ten vztah k bytí Ano. Já nebudu to přesně formulovat, ale sám jste před chvilkou vlastně řekl, použil slov, že toho srovnání, že teda člověk, aby mohl vlastně si tu ocizenost uvědomit, tak vlastně tady musí něco nějakým... Ano. Ale to tušení, tam jste mluvil o tušení. Ano. Ale tohle to není žádné tušení. Tohle je neuvědomnělý, nelogizovaný, netušený a já nevím co, všecko to je... No, to je v podstatě, to je takhle, no, totiž... Abychom mohli teda něco tušit nějakým způsobem, jako teda v tomhle, v těle těch polohách, tak se domnívám, že tam musí být předem nějakým způsobem už určitý založený nějakej teda, ať třeba neuvědomnělý, nějak nelogizovaný a námi nekonstituovaný vztah, který teda vztah, že jo, no to je, o těch věcech se hovoří velice problematicky. Tedy vztah druhotnej, nebo ten, o kterém jsme mluvili, že to je vztah mezi základem... Ne, ne, ne, to je ten prvotní. Jo, moment, já se pokusím někde, tu mám ještě nějaké poznámky vyhledat, já jsem určitě se o tom rozširoval jako víc. Ten vztah, že to nemusí jít přímo vztah, ale určitá forma zakotveností, že nemusí jít přímo o vztah, že to je jen vlastně jedna, určitý způsob pochopení toho problému, že teda buď vztah, nebo zakotvenost, nebo určitá... Nenacházím proto nějakých přílištlov, ale opravdu dá se hoří v určité zakotvenosti, o něčem, co se nějakým způsobem tady primárně před naším náhledem na to, že to samozřejmě není logizováno. To by pak znamenalo, já teď nevím, jestli míříte tímhle způsobem, to by pak znamenalo, že tenhle ten základní vztah, to je ta založenost, že má ontycký charakter. Ontycký? No, když je nelogizovaná, neuvědoměná, neinterpretovaná. Takhle, tady je napsáno, nebo tedy... Moment... Já si myslím, že ontycky se o tom nedá už vůbec mluvit. Moment, ontycky je to jenom vyložený. Děkuji. To jsem asi nepochopil, potom jsem to nepochopil, jak to myslíte, ještě nějak zkuste to říct nějak jinak. Když mluvíme o ontologii, tak tam všude je interpretace. Když tadyhle mluvíte o té založenosti, která je primární, třeba nestela uvědomovaná, nebo dokonce vůbec neuvědomovaná, nelogizovaná, neinterpretovaná založenost, no tak ta založenost nemůže být ontologická. Protože tam už vždycky interpretace je. No pokud se chápe ontologický tak, že interpretace je, tak já se domnívám, že ontologicky se člověk k tomu může blížit, k té založenosti nějakým způsobem. Moment, k té založenosti. Mně jde o tu založenost, ne jak se k tomu člověk blíží. To, jak se tomu blíží, to jistě je v tom sebepochopení. No ale vy tady hovoříte o primárním, bez sebepochopení, neprostředkovaným sebepochopením. No to znamená, že je dříve než jakákoliv interpretace. A co je dříve než jakákoliv interpretace? To je to, co je vyložené jako huskán krámě, čili to je teontický. Tak mě tam akorát, já si v podstatě žádný, že jsem schopen nějakou poslušku teontický, prostě mě nějak nesedí. No to mě taky ne. To je těžká věc, že jo. To znamená, že to přečíst všecko a najít všechny místa, kde říká o teontické a teď se pokoušet z toho sny pochopit, co ti myslel. No ale protože to je absurdita, já k tomu vedu, mluvit o tom, že založenost bytím je teontická, protože jak by mohla být teontická, když k teontice patří jenom ta vyloženost toho soucna. A k tomu soucnu žádný bytí nemůže patřit, protože to není soucno. Takže založenost v bytí taky není žádný soucno. No tak jestli tahle ta oblast, která ještě není ontologická, ale už není teontická, tak tohle nemyslí tou předteontologickou. Jo, no, no takhle, tak jak jsi to teď řekl, tak tím se dá, tak to myslím, vidím, jako já třeba ten, jak hovořím o té zakotvenosti, že to teda pokud budeme chápat to ontologické tak, jak teda se o tom teď hovoří, tak to není, tak už to není ontické a ještě to není ontologické. Je to prostě to, co je mezi tím, ale pokud Heidegger teda chápe to předontologické pochopení tak to, tak se dá pochopit, že si předontologické přeci není tak stězí, no ale to tím by položil sám sebe, ale se domnívám, teda to třeba to, že si je fundamentálně kontingentní a tak dále, to bylo hodně. No dobře, takže zatím jsem si tohle vyjasnil taky trošku. Teď to další autentické neautentické je jenom otázka, co si tím představuje. Co si, jak on si představuje vlastně ten autentický život, a vlastně navazuje to teda na to, kdy on teda, že jo, kdy teda vlastně se člověk probudí z toho života, jo, teda ničím to teda není nějakým způsobem garantovaný, teda z té propadlosti. A teď by mě jenom zajímalo, jak to Heidegger vidí, co si představuje, tu autentičnosti, jo, jako co do toho teda vkládá do ty autentičnosti, tak by mě jenom zajímalo, tedy jak to. Ne, ne, ne, ne, vůbec co tím myslí, tím autentickým bytí, jako, ne, myslí, jako jak si ho představuje, takhle, v tom smyslu to tady myslím položený. Prostě, jako, co Heidegger myslí, respektive, jak si ono, jak si ono autentické bytí představuje, jo, protože totiž to, že jo, to je, že jo, problematický celý, jako tady z tohohle toho, jako z celý té, teda od toho měho dotazu vyplývá, že tady samozřejmě problematický ta autenticita, jo, nějakým způsobem, v tom smyslu, že on ji teda nějakým způsobem, že ji, že ji nezakládá, jako, na ničem, jo, tak mě by jenom právě zajímalo, jak si ji teda aspoň představuje, když ji teda nezakládá, pokud se mu teda pochopí, že ji teda nezakládá. Rozumíte mě? No, nerozumím, baš, to je jenom otázka, to je, to je jako, když ještě něco, zeptáte se, co to je, co to je teda pro ně autentický, abych rád v nějakém kontextu to slyšel, kde mě to dává spoj. Tak, já řeknu. Až to budu překládat, abych věděl, o co jde. Rozumím, ano. Jestli je to jenom otázka, nebo jestli je to víc? Na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své postatě nic neví, čím člověk garantuje tuto úzkost, to, že život v propadlosti, či každodennosti, je nepravý způsob existence. A na toto se váže tato otázka. To, že člověk odkryje ten nepravý způsob existence, a jak jsme si poukázali, že to nemá schopnost vykázat toto něčím v sobě, tak jak, když už ale, Heidegger říká, že to přeci jenom je schopen, tak jak si to představuje, autentičnost, co on pod tím myslí. Protože tady jde o to, že určitě o tom bude mít nějaké představy, které tam nějakým způsobem do toho vloží do toho textu. Že z toho budou vypadat nějaké určité mravní závazky, předpokádám, z té autentičnosti, nebo nějaké mravní stanoviska. Tak mě vypadá, jenom pro rozvinutí toho problému mě zajímalo, jak se na to dívá. Když bude nejhůř, tak se na to ještě optal příště. No a ten konec? Ten nepokládáme jako za tolik důležitý. Není důležitý, ano. To je pocit, že se příliš pečlivě přidržoval. Teď je otázka, co je ta fenomenácka, jestli ho vydobuje nebo ne. Spíš jsem pro ho úplně vynechal. Jenom naprosto nechápu, a to můžeme vynechat, ano, ale proč se tam např. poznávat věci pouze jako fenomeny a nerespektovat je i jako jevy. Jaký je rozdíl mezi fenomenem a jevem? Já jsem se teď dočet, že fenomén je takhle. Fenomén a jev je to tež, ale jde o to, jakým způsobem k němu přistupujeme. Pokud k jevu, pokud k věci přistupujeme tak, že ta věc vypovídá o něčem, tak se na ní díváme jako jev. To znamená, že tu věc prozíráme nějakým způsobem někam. Že teda ta věc vypovídá o něčem, co samo je teda nějakým způsobem skrytý a co se nemůže projevit jako samo o sobě. Projevuje se skrze tu věc. A fenomén je, když teda pomineme... Teda skrze ten jev se projevuje, ne skrze ta věc. Ta věc se projevuje skrze jev. Ne? Nebo... Ne, teď jsme se nerozuměli. Ne, ne, ne, že... Budeme teda hovořit o podstatě. Zavedeme se sem teda po jem podstaty. Že tady určitě teda dejeme tomu podstata, která se projevuje skrze tu věc, protože se nemůže sama projevit. A že teda člověk, když studuje tu věc, tak se na ní dívá... A to takhle, pokud studuje tu podstatu, tak se na tu věc dívá jenom jako na jakejsi průzor k tý podstatě. A pokud se na ní ale dívá jako fenomén, to znamená, že vlastně se mu teda, jak i říká Heidegger sám, odkrývá ta věc v mnohem širším světle a mnohem hlubším světle, ale že mu nejde o tu podstatu, že mu nejde o tu... o tu jako... čím je ta věc zapříčíněna? O tu kauzalitu. Možná, že to je nějakej můj... ale jako tak... Ale nedomnívám se, že netrvám na tom tohleto, myslím, že sám jako k tomu nejsem jako natolik... jo, k tomu závěru, k tomu... Myslím, že tam nemusí být. Protože natolik, přece jenom jasně někdy, když vůbec neznám na to, abych si měl průpadnout nějaký jako obecnější závěry o něm. Takže to spíš byl můj pocit, který jsem teda vlastně tam... Tam se zřivně... zřivně... se zvládnu, kouknu... On jistě rozeznává v němčině taky Ershainu. A to tady vůbec není. To tady vůbec není Ershainu. Mluví o těm Ershainu. Tady není v tomhle tam slavničku v tom velkém slavničku by bylo. A fenomén... Fenomén... je to, co se ukazuje samo na sobě. Jo. Tak to je... Ano, to by odpovědalo tomu, co jste mi říkal. To, co se objevuje samo na sobě. Když to Jev by byl, to, co se ukazuje na podstatě, jo? Dalo by se... Ano, ano, ano. A já jsem z toho pochopil, že teda jemu vlastně nějak ani nejde, teda o to... o nějaký to... teda o nějakou tu podstatu, ale že to opravdu on to tady stáví, ten Van Hoeven, nebo jak se jmenuje, říká, že... No jenom, že on tady má hned, to je v paragrafu sedm. Ano. Seventh Side tam hned říká zvláštního poukazu, nebo zvláštního vyložení, nebo jak by se to... poukazu snad nejdy... Přitom má zapotřebí to, co se zprvu a ponejvíce právě neukazuje, co zůstává skryto. Ale co je zároveň něčím, co v podstatě patří k tomu, co se zprvu a ponejvíce ukazuje, a to tak, že charakterizuje jeho smysl a základ. Tak, tak... On to tam citoval, jo? Tak to je ono, i když je to trošičku nepřesně. No. Jo, ale... To, co teda říká... co náleží podstatně, nebo bytostně, by se dalo říct, že k tomu, co se ukazuje. No ale tedy... Tam je tedy zachován rozdíl mezi tím, co se ukazuje a co se neukazuje a co teda zůstává podstatné. Takhle, no, o to nejde, jo? Ale jde o ten jeho, jako, jak on tu skutečnost ale chce, jako, poznat. Jako, a on ji chce poznat, jako, čistě, jak on říká, teda, fenomenologicky, jo? No dobře, jenom, že... Jaký je pak rozdíl mezi fenoménem a jevem? Když jev... je to, co se ukazuje na rozdíl o podstaty, která se neukazuje. Která se nemůže jinak ukázat, než skrze jev. Tento též, úplně. Jenom, že on teď říká, že to, co se ve specifickém, který v vyňatém smyslu skrývá, nebo zůstává skryto, a nebo znovu upadá do skrytosti, a nebo se jenom ukazuje vrštec, to je, jako, jako, jako, na šrekou, na křivo. To je bytí soucího. Čili on, místo podstaty, kterou už ptáš, je? Ano. Mluví jenom o něčem podstatném, ale totiž o bytí. To není to podstata z tom starým... Slova smyslu, no. O tom bytostném, totiž o bytí. Takhle, jako to... Tady mě spíš šlo o to, to třeba, jak to teď, jako, charakterizuje, pokud se to charakterizuje takhle, tak třeba je to mně blíží to Heideggerovo pojetí, jo? Ale, že spíš šlo o to, že tu fenomenologickou metodu, jako, považuje za za ten úplně ten, jako, nejpřiměřnější způsob, jako, toho tázání sebe, nebo dískutečnosti, že mu jde o to, jako to bytí vidět. A že mám takhle, a jako... Moment, ale bytí přece není fenomén. To tady, tady to přímo je tak řečené, vidět jako bytí. Tady to mám přímo před sebou. Vidět co? Který nám umožňuje... Kdo, kdo? Fenomén, který nám ukazuje, nebo... Jestliže tedy bytí už nějakým způsobem je, potom nepotřebujeme žádné optimí a dogmatické způsoby.
s2.flac
====================
V tom, jak si člověk rozumí, v této každodennosti skrývá se jistý způsob předontologického sebepochopení, ve kterém si člověk už není tak zcela cizí. Jediné, co tam o tom je, je... No, přičemže ontické jepochopení není. To je jenom vyložení na králo. To znamená, že to je tak, jak to je. Předontologické teda by znamenalo jistá ointerpretaci už, jistý výklad. Ale jenom v té běžné každodennosti, nepřijikající se zřejmě ničeho postatního, to je zbytí, jo? Je to, že si není zcela cizí pak. Tak když ontický propadne světu, tak zcela cizí. No, tak je sám sebou. Ocizí se, samozřejmě. Je sám sebou, ale jakožto ocizení. Jo, to je furt sám sebou, ale jakožto ocizení. Kdežto to ocizení toho druhého typu je, že je sám sebou něčím jiným než v tom sebepochopení. Takže ontický cizí je cizí. Ta jeho, že joudejme tomu, ty obavy, to jeho pohybování se na tomhletom světě. Jo, to jeho nějakým způsobem, ta jeho propadlost tomu světu. Rozumíš, je to takovej ten vnějšek v jistým smyslu. Rozumíš, je to opravdu takový to pohybování se na světě. Beze směru. A v tomhletom smyslu ten člověk, pokud si to neuvědomuje nějak v hluboce, tak si je samozřejmě, je to on, rozumíš, ten člověk takovej je. Ale teď ten člověk, jo, a moment, ještě než tak k tomu dojdu dál. A teď, jo, takovej je. Plus teda, že jo, je to samozřejmě dokumentovaný, že jo, různejma teda, různejma, teď se bojím teda říct svojho výklad. Je to samozřejmě jako, ta jeho, tu svoji exitenci samozřejmě doprovází teda nějakým, nějakým teda tokem, nějakým způsob, že jo, nějakým způsobem, který se teda buď stahují jenom těm věcem jako k povrchu, nebo i si může nějakým způsobem sebe velice jednoduše, velice jednoduše, zjednodušeně, jako tak, jako, až jako lacině vykládat, jako takový to, žijeme, jako, umřeme a takhle prostě, jenom tak jako lehce. Ale když toto nebude takhleto obětí, tak... Jo, jenom takový to, takový to jednodobý, ty banální pseudopravdy, ty určitý předontologické sebepochopení, ve kterém se člověk stále není ještě cizí, protože si neuvědomuje tu obrovskou propast v sobě, ale zakusí existenciální úzkost a dalo by se říct, že se prolomí vlastně úplně někam jinam, jo, prolomí se někam teda k sobě a zjistí, že tohle všechno je obrovský přelom. On sám, Heidegger, mluví někde o skryté síle iluzorního světa, jako, jo, jsem se někde zase dočel jinde, jo, že ten svět, jako, teda má opravdu koučitou sílu vlastně člověka teda držet tady v tomhle s tom ontickým, jako, sebepochopení, jestli se dá tak, jako, jak, jako říct. No a teď teda, ale teď je o to, že on se teda prolomí, jako, k sobě nějakým způsobem, no a teď ale to, co zakouší sobě, jak jsem teda dál pochopil, je další, jako, cizost obrovská. On vlastně sobě zakouší to, že si vůbec nerozumí, jo, rozumíš mě, jako, nějak, jo, že vlastně vůbec neví, co je, jako, jo, no a teď, ten dotaz vlastně vybírá z toho, jak je teda vlastně tohle vlastně z toho vůbec celý možný. Jasně. Ty, když můžeš, co tím chápeš, to, jak to člověk cítí, bude to jen. Ne. Tady, hele, to ocizení první je to, že teda on se tady pohybuje nějakým způsobem v tom světě, jo, a je vlastně v jádru ocizen tomu svýmu jádru, jo, ale neví o tom ocizení, co ocizení tady je. A protože o něm neví, tak proto říkáme, že on teď je sám sebou, jo? Ano, no, tak jsem to pochopil. Ale není to, protože... Ale ne, moment, jako, není to samozřejmě tak jednoduché, ale... Ne, proto říkáme, že si předontologicky není tak cizí, protože si neuvědomuje to, že vlastně žije jinak, jako, nebo že vlastně žije neautenticky, jak se teda říká zase jinde. A to, že to je on, to jsem ti, to jsem ti vlastně, jo, to jsem říkal před chvílí, že teda, že to je to, že se teda člověk, že to je ten člověk vlastní, ten člověk, jak se tady jeví, jo, ten člověk, který se bojí, který, který chodí denně nakupovat, jo, že to je to, to je to design, který si je vyjasně strašně blízko u sebe, jo, rozumíš mi? To je, to seš, ty prostě, jak tady jdeš ráno prostě do školy, nebo, jo, jak se vracíš na snídářce, to všechno, jako, v tomhletom smyslu jsi ontycky, jako, nejbližší, jo. Tady je to opravdu jenom to povrchové uchopení nějaké, nebo uchopení, povrchové dotknutí se té skutečnosti, jo. Je to ten člověk, jo, ale je to člověk, který je zcela teda nějakým způsobem, jako, hlouběc teda nevyložený, jako, nepochopený prostě, jo, je to jenom, to pohybování se. No a pak je tady to předontologické, kdy už teda se dá nějakým způsobem hovořit o nějaký komunikaci, jako, ze sebou, nebo vůbec, jako, s tou skutečností, ale je to komunikace takového toho běžnýho, banálního, banálního charakteru. On tady sám hovoří, když tady, když se rozepisuje o té každodennosti, tak tady sám říká, že ta každodennost je, vlastně nějak strukturována s třemi fenomény. Na něco na tým mluvením zvědavostí a dvojznačností. Jo, a že vlastně to na něco na tým mluvením, a že v tomhle tom se dá samozřejmě skrýt, nebo respektive se v tom skrývá i určitý takový velice, jako, jednoduchý pochopení sebe. Rozumíš, že teda člověk si že jenom to znáš takový ty banální rady, prostě, jako, s kterými se člověk setkává nějakým způsobem, jako, v tom životě, jo, že prostě, já nevím, my jsme žádná nenapadá, ale, jo, rozumíš mi, jo, tohle je to, děti to, tak u vás třeba doma ti to asi štěpováno není, ale, jako, v jiných domách, tak se to, jako, veselé, jako, se to prostě, jako, razej, prostě, takový určitý, jako, modely, teda, toho žití, velice, teda, zjednodušený, jo. No a teď, teda, tohle to všechno se, podle mě, já jsem to, teda, tak pochopil, že se to, teda, vztahuje k té sféře toho předontologického a ontického, teda, nějakým způsobem, teda, pochopení, jo. Ale teď, jako, to ontologické, to je to, o co jde, prostě. Rozumíš, to je to, kdy, teda, člověk, vlastně, procitne, probudí se z toho, nějakým způsobem z tohohle toho všechno a dostává se k sobě. A tady už jde, jako, o nějaký, teda, o nějaký, teda, ontologický, opravdu vážný pochopení, jako, tý výskutečnosti. Takhle jsem pochopil já ten rozdíl, no. A to taky mi to trvalo, protože, že přetom to logické, já jsem se s tím slovem vlastně v životě nesetkal, jako, ale přetom to logické. Samozřejmě, že to je, třeba, jenom moje interpretace, to nemusím vůbec, jako, Heideggerovi podížit, jo. To je, tady vůbec nejde, nějak, pochopit Heideggera teď. Hm. Aby to, ta otázka byla přiměřená nějak, jo. Proto jsem chtěl o tom trochu hovořit. Ne, takhle, jako, pozor, no. Pozor, to ne přece, z toho by vypadalo, že Heidegger má úplnou pravdu, že jo, jako, to ne, no. No ne, no, to člověk se může ptát, i když, i když, že jo, i když, to nesouhlasí. Ne, no, to prostě, já, teda, sleduju, že tam má nějakej, že tam, teda, s ničím nesouhlasím, nebo vidím tam něco, co se mi nezdá, tak se na to zeptám, jak to třeba on myslí, aby to hloubě si vložil, nebo, tak, jo, víš. Nejsi jistý, jste jistý pochopit, když si to porozumíme. No, ano. Když jsi někdy jistý, jako, jistá si, jako, pochopit, pochopení, jako, někoho druhého. On to rozumí. Ne, protože on rozumí sám sobě. No. To on ale, on to, to vypouští, že dokonce, tomu se každý filozof vydává, že bude pochopen jinak, než chápel sám sebe, to tam vyslovně říká. Nejdříve, když píše takovým způsobem, jak Aidek. Tím skutečně založil. Ale on je to, on je to vždycky, tež neví, ten, ten, ten to, jakým způsobem píše. No, takže teda, co to znamená teď? To, co nejjasné, to je, jak je fundamentální ontologická odcizenost schopna vytáhnout z jeho předontologického pochopení světa sebe. Ano. To je z předontologického odcizení. Jak je to ontologické odcizení je schopno se prosadit proti tomu předontologickému odcizení? Asi tak, jo? No, dá se to tak říct. Ono nemusí to ontologické odcizení vytáhnout člověka z toho předontologického. Tam může být něco jiného, co vytáhne člověka z toho předontologického a on v tu námu spadne do toho ontologického. Jasně, no. Ale teď jde o to, co to teda je. Co to je? No, jistě, že jo. Já tady teda, potom tu dál teda říkávám, že to samotné ontologické pochopení, teda ta vlastní samotná ontologická odcizenost, to být nemůže. Leda, že by se teda chápala jako něco, kde to je? Jo, tady jako něco teda, co je nějakým způsobem aktivní, co teda není jenom, co si není jenom cizí. No, teď ale ta další věta, v mém soudu, nějak neodpovídá, aspoň teda si myslím, člověk, který si je ontologicky cizí, to jest, je sám v sobě hlouběn, hlouběn nevyložen, nezakontekstován. Ano. Je to, o co tohle se opírá? Když se je člověk ontologicky cizí, tak to znamená, že je vyložen. Ale špatně. Ne, že je nevyložen. Když je to ontologicky, tam je interpretace, dohloubky, jinak by to nebylo ontologicky. To se vyjevilo až teď, jako ten problém, ale tady bylo řečeno, že to design si je fundamentálně cizí, že si je teda v nějakým způsobem základně cizí. Ano. A pak to teda dělá, teda bylo řečeno, že ontologicky si je nejvzdálenější. Tím jsem teda pochopil, že jinými slově je teda řečeno, že si je fundamentálně cizí. Čili ontologicky si je vzdálený, by měl být totež, jako fundamentálně cizí. Měl by to znát zhruba totež. Ano. A za tohoto předpokladu by měl být cizí. Je možno říct, že to znamená, že zůstává nevyložen. Ne, totiž takhle, rozumějte, tady jde o tohoto, že teda pokud člověk pohybuje v nějakém tom ontickém světě, tak se nedá u něj předpokládat nějaký ontologický výklad v tomto mním pochopení. Neboť se vždycky pohybuje v ontickém světě. Ne, ale v tom smyslu každodennosti, v tom smyslu propadlosti. A tam se taky mluví o ontologickém? No, tam se právě nemluví. Tam se nemluví. No, že pokud se teda pohybuje, že pokud žije v té propadlosti, přímo teda řečeno slovo Heideggera, tak se nedá hovořit o nějakým ontologickým výkladu sebe. A teď on vlastně zakusí úzkost když teda vlastně ten výklad o sebe nemá. Píšu, že není zakontekstovaný nějakým způsobem v sobě. Že teda je v loubi nevyložen. A přesto on procitá vlastně z té propadlosti, vlastně se probouzí z něčeho, probouzí se k něčemu. No a jak je to? Jak je tohleto? No, ale teprve potom si je ontologický cizí. On si je ontologický cizí neustále, ale o tom neví. Když tam ještě není interpretace, tak není možná ontologická ocizenost. Není, že by bylo všichno všichno nebo něco si zrovna by dovolalo? ... No dobře, tak tohle musím všechno vyřešit. Já se jenom uvěřuju, abych věděl, o co jde. Čili to nezakontekstován, to je váš termín, jo? To jsem tady fakt nepřejal. Většinou se pokouším vydatřovat jeho slovy, ale současťou nezakontekstován, to jsem nepřejal. To nevyložen znamená neinterpretován? Všem stavuje se to k tomu, že to je ontologický, a nikdo k tomu je ontologický. Neinterpretován. Ne, to se stavuje k tomu ontologický. No, sice tam vím, že to tam máš, jo, ale teď, jak jsi to vykládal, tak sice se vrátil zpátky k tomu před ontologickým. Ne, tak to jsi nepochopila dobře. Nebo já jsem to nevyložil náležitě, jasně. Protože pro ty propadlosti tam není ontologický nic. No, tam není ontologické pochopení, no. A tam je ta... A tam je ta nevyloženost. Neinterpretovanost. Ano. Ano. Ale ta je i... U ontologického odcizení už naopak ta interpretovanost je. Čiže nikoli v... že je sám v sobě hloubě hloubí nevyložentes, neinterpretovan, je interpretovan, ale špatně. Ne, takhle. Jak jsem to teda já pochopil, jo? Ne, že tady jde o to, že teda on, že o tou úzkostí se dostává vlastně do nějakého dalšího do nového světa, do nového teda pohledu na svět, jo? Já jsem pochopil jako z toho, že tohleto... Že tady vlastně začíná nějaký teda to ontologické pochopení. A že v tom ontologickém pochopení, v tom nejhlubším, teda si ten člověk cizí, že se nedokáže vyložit, že vlastně, když on se propadne k sobě, tak zjistí, že neví, co je. Jo, ne jako, že už tady je nějakej teda výklad. Jo, mě to, mě třeba to je nějak špatně, a jenom teda... To nedovedu posoudit, ale dobře. No jo, všem teda, pak jestli je to, jak říkáte, no tak co to znamená, že... člověk, který si je ontologicky cizí, to znám, vy předpokládáte, že tam je interpretace, která ho neinterpretuje. No, tak já se to poklikuju takhle říct nějakým způsobem, no, že tam... No, poněkud ta interpretuje jako neinterpretovatelného. No, ne, to... Nepochopeného, nebo... Která ho neinterpretuje. Ne, tady jde o to... Která ho zesveje. A čeho teda je interpretací, interpretuje jeho. To jsem chtěl jaksi z toho vyvodit. Že... To jestli, že on v té interpretaci najednou sebe nenachází, tak co tam nachází? Protože je to interpretace nějaká, tak něco tam najít musí. No, může tam najít něco jiného, jo? No, dobře, takže je to interpretace, která ho neinterpretuje. I když je to interpretace, která ho interpretuje, tak furt tam ještě může najít něco jiného než sebe, jo? Ne, on tam, že jo, může přijít na to, že to teda, že to všechno vůbec třeba nemá smysl a tak dále, že on může dojít k jakoužeho kůži záležitosti. No, jistě, no, ale to je právě to, že vlastně, ale která v postati jeho... Moment. Že to je teda, že to je v podstatě, že to je určitá poloha, do které se člověk vlastně propadá z tohoto světa, jo? Dobře, to je poloha, ale jako co se vidí, nebo se nevidí vůbec, nebo týká se ta interpretace také jeho? No, aby se ho dala hovořit v určitý cizosti, no, tak nesporně. No, takže, jakým způsobem můžeme říct, že zůstává neinterpretován? No, já jsem to pochopil z toho... Když teda, i když je to odcizení, že je to cizost, tak to je přece nějaká interpretace. Tak je interpretován, ne, že není interpretován. No, takhle, já jsem tohle z toho, já pochopil z Heideggera, že jako není interpretován, kdy on teda říká, že to dasenz je fundamentálně cizí. No, ale to znamená, že je neinterpretován, že je cizí. No, to nejsem teď skupen jako nějakou soudit, no. Já myslím, že to je jinak cizí, než odcizení v tom prvním smyslu. To jisté, jo. Tady je cizí v rámci té interpretace. To znamená, on v té interpretaci se sám vidí jakožto cizí. Čili to je určitý typ interpretační. Ta cizota to je, cizota v té interpretaci, v rámci interpretace. On sám se interpretuje jakožto cizí. No, takhle, teď jste to řekl hezky, ale já jsem teda i pochopil, že to vlastně tvrdí Heidegger. Já proti tomu vlastně dojistím jako stavím i tuhletu otázku. Když on teda tvrdí, že člověk si je tady, že ho říká, už tu budem opakovat asi po dvacátý, že teda člověk si je ontologicky nejzdálenější, že nerozumí sám sobě, jo. V tom teda, když člověk se propadne do té, jako, jo. Takže tam zjistí, že si nerozumí. Jo, z toho jsem, jako, tím já myslím, že je nevyložen teda vlastně, tím, že si, jako, nerozumí, jo. Rozumíte mi, jo, nějak teda. Že vlastně teda není nějak, jako, zakontekstovaný. Takhle jsem to jenom pochopil, jo, jenom takhle, no. Jo, no jo, no tak ano, teď já to, já to, já už rozumím, o co jde a tak můžeme za sluh už dál. Čili na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své podstatě nic neví. No, jak to, že neví, když se nepoznává, když je si cizí. Jak si může vůbec tu cizost uvědomit, když nemá s čím srovnávat? No. No, no, to je, to je v podstatě, to je celý problém. Jo, dobře. No, jistě, no, to jsou, tady jde o tu garanci právě, no. Čím člověk garanci, tak dobře, garanci. Čím garantuje tuto úzkost? No, tedy to je špatně asi garantuje, že ta úzkost ho přepadá. Jasně, no, ale jako také, jaký vykážem, jako čím ji teda vykážem tu úzkost, jo, že to přece není něco, nějaká náhoda, jako nebo, nebo to tu musí mít nějakou, jako, žeho nějaký koren, že jo, to musí mít nějaký, teda, jak jste teda sám řekl, žeho nějaký, teda, jako, srovnání nebo měřítko, nebo, no, že teda, no, a tak dále, že to, že teda ten život v propadlosti či každodnosti je nepravý způsob existence, no, jak na to ten člověk přijde, když teda sám sobě v hloubě nerozumí, jako ontologicky. No, on tam, teda, asi, asi, ta úzkost tohle neznamená. No, to je možný, no, to je možný. Nicméně otázka zůstává. On o té úzkosti tam hovoří v tom smyslu, že, že, jako, je to jednak úzkost z té vrženosti do světa. Ano. A zároveň úzkost o to být ve světě. Ano, on přímo na jednom místě, ano, přímo na jednom místě. On je, na jedné straně se toho děsí, na druhé straně se obává, že to nebude. Já vzpomínám jeden citát, říká, že toho, čeho se úzkost bojí, je samo bytí ve světě. Ano. A brzy potom, nějak, nebo předtím, teď nevím, tam říká, že to, oč se bojí, oč se bojí, oč se ta strachu je, to bytí ve světě. Čili on se předtím strachuje, ale zároveň se strachuje o to. Ano, ano, ano, to je úplně, on to vidí jako opravdu. No, tam, tam, tam, to je, říká for a jednou říká um. V tom německém. No. Dobře, či ty otázce rozumím, já asi budu muset nějak, no. Tak to nějak překorgonujte. To musí být vaší souhlasem, takže to vám ještě pak, ještě vám pak řeknu. S tím jsem počítal. Je to něco aktívního, něco přechodného? No, že to teda, že to nerozumění samosobě, vlastně teda, nemůže být pouhý nerozumění samosobě, že to musí být teda něco. Ano, to, že tuší jakési hlubší, to jsme právě, ano, prostě to musí být něco, on by neměl pohnětí o té cizotě, kdyby to nebylo vzadí jakési tušení necizoty. Ano, ano, to je přesně ono. Ano. Čili ne ta pouhá odcizenost, nejblž to tušení a tak dále. Dobře, to je jasný. Ve smyslu toho, to asign je fundamentálně quotingentní. To vám můžu tady přečíst. Ano. Domnívám se, že dá se uskutečnit ono v podstatě pozitivní obrat. Já se domnívám, že tady začíná fakt jako, tady začínají etický problémy s tím obrovským. Ano. A že teda, jo, no, rozumíte mě. Musíš ve semiáru zajímat určitý primární Tím jsem, tím myslím tohleto určitě. Bytí. No, co to je vztah bytí? Jasně, no, tady teď bude oslováno. Základní vztah bytí je dán tím, že bytí je základem jeho vlastního bytí. Tady se myslí bytí s velkým B, rozumí se? Teda nikoli bytí toho dá sign, nejblž bytí vůbec. No, to jistě, jistě. No, čili ten základní vztah je dán tím, že dá sign je zakotveno v bytí, respektive, že bytí je základ toho dá sign. To je základní. Ano. A ten je jím nekonstituovaný. Ano, ten, no, jistě, no. To se domnívám, to není totiž... Jasně. No, to je úplně, jo. Ponětně. Nemůže jím být konstituovaný, protože aby mohl něco vůbec konstituovat, tak musí být nejdřív. No. A aby byl, tak to znamená být založený v bytí. Čili to je jasný. Ale... Je tenhle ten vztah k bytí Ano. Já nebudu to přesně formulovat, ale sám jste před chvilkou vlastně řekl, použil slov, že toho srovnání, že teda člověk, aby mohl vlastně si tu ocizenost uvědomit, tak vlastně tady musí něco nějakým... Ano. Ale to tušení, tam jste mluvil o tušení. Ano. Ale tohle to není žádné tušení. Tohle je neuvědomnělý, nelogizovaný, netušený a já nevím co, všecko to je... No, to je v podstatě, to je takhle, no, totiž... Abychom mohli teda něco tušit nějakým způsobem, jako teda v tomhle, v těle těch polohách, tak se domnívám, že tam musí být předem nějakým způsobem už určitý založený nějakej teda, ať třeba neuvědomnělý, nějak nelogizovaný a námi nekonstituovaný vztah, který teda vztah, že jo, no to je, o těch věcech se hovoří velice problematicky. Tedy vztah druhotnej, nebo ten, o kterém jsme mluvili, že to je vztah mezi základem... Ne, ne, ne, to je ten prvotní. Jo, moment, já se pokusím někde, tu mám ještě nějaké poznámky vyhledat, já jsem určitě se o tom rozširoval jako víc. Ten vztah, že to nemusí jít přímo vztah, ale určitá forma zakotveností, že nemusí jít přímo o vztah, že to je jen vlastně jedna, určitý způsob pochopení toho problému, že teda buď vztah, nebo zakotvenost, nebo určitá... Nenacházím proto nějakých přílištlov, ale opravdu dá se hoří v určité zakotvenosti, o něčem, co se nějakým způsobem tady primárně před naším náhledem na to, že to samozřejmě není logizováno. To by pak znamenalo, já teď nevím, jestli míříte tímhle způsobem, to by pak znamenalo, že tenhle ten základní vztah, to je ta založenost, že má ontycký charakter. Ontycký? No, když je nelogizovaná, neuvědoměná, neinterpretovaná. Takhle, tady je napsáno, nebo tedy... Moment... Já si myslím, že ontycky se o tom nedá už vůbec mluvit. Moment, ontycky je to jenom vyložený. Děkuji. To jsem asi nepochopil, potom jsem to nepochopil, jak to myslíte, ještě nějak zkuste to říct nějak jinak. Když mluvíme o ontologii, tak tam všude je interpretace. Když tadyhle mluvíte o té založenosti, která je primární, třeba nestela uvědomovaná, nebo dokonce vůbec neuvědomovaná, nelogizovaná, neinterpretovaná založenost, no tak ta založenost nemůže být ontologická. Protože tam už vždycky interpretace je. No pokud se chápe ontologický tak, že interpretace je, tak já se domnívám, že ontologicky se člověk k tomu může blížit, k té založenosti nějakým způsobem. Moment, k té založenosti. Mně jde o tu založenost, ne jak se k tomu člověk blíží. To, jak se tomu blíží, to jistě je v tom sebepochopení. No ale vy tady hovoříte o primárním, bez sebepochopení, neprostředkovaným sebepochopením. No to znamená, že je dříve než jakákoliv interpretace. A co je dříve než jakákoliv interpretace? To je to, co je vyložené jako huskán krámě, čili to je teontický. Tak mě tam akorát, já si v podstatě žádný, že jsem schopen nějakou poslušku teontický, prostě mě nějak nesedí. No to mě taky ne. To je těžká věc, že jo. To znamená, že to přečíst všecko a najít všechny místa, kde říká o teontické a teď se pokoušet z toho sny pochopit, co ti myslel. No ale protože to je absurdita, já k tomu vedu, mluvit o tom, že založenost bytím je teontická, protože jak by mohla být teontická, když k teontice patří jenom ta vyloženost toho soucna. A k tomu soucnu žádný bytí nemůže patřit, protože to není soucno. Takže založenost v bytí taky není žádný soucno. No tak jestli tahle ta oblast, která ještě není ontologická, ale už není teontická, tak tohle nemyslí tou předteontologickou. Jo, no, no takhle, tak jak jsi to teď řekl, tak tím se dá, tak to myslím, vidím, jako já třeba ten, jak hovořím o té zakotvenosti, že to teda pokud budeme chápat to ontologické tak, jak teda se o tom teď hovoří, tak to není, tak už to není ontické a ještě to není ontologické. Je to prostě to, co je mezi tím, ale pokud Heidegger teda chápe to předontologické pochopení tak to, tak se dá pochopit, že si předontologické přeci není tak stězí, no ale to tím by položil sám sebe, ale se domnívám, teda to třeba to, že si je fundamentálně kontingentní a tak dále, to bylo hodně. No dobře, takže zatím jsem si tohle vyjasnil taky trošku. Teď to další autentické neautentické je jenom otázka, co si tím představuje. Co si, jak on si představuje vlastně ten autentický život, a vlastně navazuje to teda na to, kdy on teda, že jo, kdy teda vlastně se člověk probudí z toho života, jo, teda ničím to teda není nějakým způsobem garantovaný, teda z té propadlosti. A teď by mě jenom zajímalo, jak to Heidegger vidí, co si představuje, tu autentičnosti, jo, jako co do toho teda vkládá do ty autentičnosti, tak by mě jenom zajímalo, tedy jak to. Ne, ne, ne, ne, vůbec co tím myslí, tím autentickým bytí, jako, ne, myslí, jako jak si ho představuje, takhle, v tom smyslu to tady myslím položený. Prostě, jako, co Heidegger myslí, respektive, jak si ono, jak si ono autentické bytí představuje, jo, protože totiž to, že jo, to je, že jo, problematický celý, jako tady z tohohle toho, jako z celý té, teda od toho měho dotazu vyplývá, že tady samozřejmě problematický ta autenticita, jo, nějakým způsobem, v tom smyslu, že on ji teda nějakým způsobem, že ji, že ji nezakládá, jako, na ničem, jo, tak mě by jenom právě zajímalo, jak si ji teda aspoň představuje, když ji teda nezakládá, pokud se mu teda pochopí, že ji teda nezakládá. Rozumíte mě? No, nerozumím, baš, to je jenom otázka, to je, to je jako, když ještě něco, zeptáte se, co to je, co to je teda pro ně autentický, abych rád v nějakém kontextu to slyšel, kde mě to dává spoj. Tak, já řeknu. Až to budu překládat, abych věděl, o co jde. Rozumím, ano. Jestli je to jenom otázka, nebo jestli je to víc? Na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své postatě nic neví, čím člověk garantuje tuto úzkost, to, že život v propadlosti, či každodennosti, je nepravý způsob existence. A na toto se váže tato otázka. To, že člověk odkryje ten nepravý způsob existence, a jak jsme si poukázali, že to nemá schopnost vykázat toto něčím v sobě, tak jak, když už ale, Heidegger říká, že to přeci jenom je schopen, tak jak si to představuje, autentičnost, co on pod tím myslí. Protože tady jde o to, že určitě o tom bude mít nějaké představy, které tam nějakým způsobem do toho vloží do toho textu. Že z toho budou vypadat nějaké určité mravní závazky, předpokádám, z té autentičnosti, nebo nějaké mravní stanoviska. Tak mě vypadá, jenom pro rozvinutí toho problému mě zajímalo, jak se na to dívá. Když bude nejhůř, tak se na to ještě optal příště. No a ten konec? Ten nepokládáme jako za tolik důležitý. Není důležitý, ano. To je pocit, že se příliš pečlivě přidržoval. Teď je otázka, co je ta fenomenácka, jestli ho vydobuje nebo ne. Spíš jsem pro ho úplně vynechal. Jenom naprosto nechápu, a to můžeme vynechat, ano, ale proč se tam např. poznávat věci pouze jako fenomeny a nerespektovat je i jako jevy. Jaký je rozdíl mezi fenomenem a jevem? Já jsem se teď dočet, že fenomén je takhle. Fenomén a jev je to tež, ale jde o to, jakým způsobem k němu přistupujeme. Pokud k jevu, pokud k věci přistupujeme tak, že ta věc vypovídá o něčem, tak se na ní díváme jako jev. To znamená, že tu věc prozíráme nějakým způsobem někam. Že teda ta věc vypovídá o něčem, co samo je teda nějakým způsobem skrytý a co se nemůže projevit jako samo o sobě. Projevuje se skrze tu věc. A fenomén je, když teda pomineme... Teda skrze ten jev se projevuje, ne skrze ta věc. Ta věc se projevuje skrze jev. Ne? Nebo... Ne, teď jsme se nerozuměli. Ne, ne, ne, že... Budeme teda hovořit o podstatě. Zavedeme se sem teda po jem podstaty. Že tady určitě teda dejeme tomu podstata, která se projevuje skrze tu věc, protože se nemůže sama projevit. A že teda člověk, když studuje tu věc, tak se na ní dívá... A to takhle, pokud studuje tu podstatu, tak se na tu věc dívá jenom jako na jakejsi průzor k tý podstatě. A pokud se na ní ale dívá jako fenomén, to znamená, že vlastně se mu teda, jak i říká Heidegger sám, odkrývá ta věc v mnohem širším světle a mnohem hlubším světle, ale že mu nejde o tu podstatu, že mu nejde o tu... o tu jako... čím je ta věc zapříčíněna? O tu kauzalitu. Možná, že to je nějakej můj... ale jako tak... Ale nedomnívám se, že netrvám na tom tohleto, myslím, že sám jako k tomu nejsem jako natolik... jo, k tomu závěru, k tomu... Myslím, že tam nemusí být. Protože natolik, přece jenom jasně někdy, když vůbec neznám na to, abych si měl průpadnout nějaký jako obecnější závěry o něm. Takže to spíš byl můj pocit, který jsem teda vlastně tam... Tam se zřivně... zřivně... se zvládnu, kouknu... On jistě rozeznává v němčině taky Ershainu. A to tady vůbec není. To tady vůbec není Ershainu. Mluví o těm Ershainu. Tady není v tomhle tam slavničku v tom velkém slavničku by bylo. A fenomén... Fenomén... je to, co se ukazuje samo na sobě. Jo. Tak to je... Ano, to by odpovědalo tomu, co jste mi říkal. To, co se objevuje samo na sobě. Když to Jev by byl, to, co se ukazuje na podstatě, jo? Dalo by se... Ano, ano, ano. A já jsem z toho pochopil, že teda jemu vlastně nějak ani nejde, teda o to... o nějaký to... teda o nějakou tu podstatu, ale že to opravdu on to tady stáví, ten Van Hoeven, nebo jak se jmenuje, říká, že... No jenom, že on tady má hned, to je v paragrafu sedm. Ano. Seventh Side tam hned říká zvláštního poukazu, nebo zvláštního vyložení, nebo jak by se to... poukazu snad nejdy... Přitom má zapotřebí to, co se zprvu a ponejvíce právě neukazuje, co zůstává skryto. Ale co je zároveň něčím, co v podstatě patří k tomu, co se zprvu a ponejvíce ukazuje, a to tak, že charakterizuje jeho smysl a základ. Tak, tak... On to tam citoval, jo? Tak to je ono, i když je to trošičku nepřesně. No. Jo, ale... To, co teda říká... co náleží podstatně, nebo bytostně, by se dalo říct, že k tomu, co se ukazuje. No ale tedy... Tam je tedy zachován rozdíl mezi tím, co se ukazuje a co se neukazuje a co teda zůstává podstatné. Takhle, no, o to nejde, jo? Ale jde o ten jeho, jako, jak on tu skutečnost ale chce, jako, poznat. Jako, a on ji chce poznat, jako, čistě, jak on říká, teda, fenomenologicky, jo? No dobře, jenom, že... Jaký je pak rozdíl mezi fenoménem a jevem? Když jev... je to, co se ukazuje na rozdíl o podstaty, která se neukazuje. Která se nemůže jinak ukázat, než skrze jev. Tento též, úplně. Jenom, že on teď říká, že to, co se ve specifickém, který v vyňatém smyslu skrývá, nebo zůstává skryto, a nebo znovu upadá do skrytosti, a nebo se jenom ukazuje vrštec, to je, jako, jako, jako, na šrekou, na křivo. To je bytí soucího. Čili on, místo podstaty, kterou už ptáš, je? Ano. Mluví jenom o něčem podstatném, ale totiž o bytí. To není to podstata z tom starým... Slova smyslu, no. O tom bytostném, totiž o bytí. Takhle, jako to... Tady mě spíš šlo o to, to třeba, jak to teď, jako, charakterizuje, pokud se to charakterizuje takhle, tak třeba je to mně blíží to Heideggerovo pojetí, jo? Ale, že spíš šlo o to, že tu fenomenologickou metodu, jako, považuje za za ten úplně ten, jako, nejpřiměřnější způsob, jako, toho tázání sebe, nebo dískutečnosti, že mu jde o to, jako to bytí vidět. A že mám takhle, a jako... Moment, ale bytí přece není fenomén. To tady, tady to přímo je tak řečené, vidět jako bytí. Tady to mám přímo před sebou. Vidět co? Který nám umožňuje... Kdo, kdo? Fenomén, který nám ukazuje, nebo... Jestliže tedy bytí už nějakým způsobem je, potom nepotřebujeme žádné optimí a dogmatické způsoby.
====================
s2 [pořadí stran prohozeno].flac
====================
že v tom, jak si člověk rozumí, v této každodennosti, skrývá se jistý způsob předontologického sebepochopení, na kterém si člověk už není tak zcela cizí. Jediným z tomhle je on. No, přičemže ontycký jepochopení není. To je jenom vyložení na karát. To znamená, že to je tak, jak to je. To znamená, že to je tak, jak to je. Předontologické terapy znamenalo jisté vystavu, interpretaci mužů. Ale jenom v té běžné každodennosti. Nepříklad, že si se zřejmí ničeho odstatnýho, to je původní. No, já to tak sleduju. Já to, že si není zcela cizí, pak... Tak když ontycký propadne světu, se ocizí. Ocizí se, je sám sebou, ale jakožto ocizí. To je furt sám sebou, ale jakožto ocizí. Kdežto to ocizení toho druhého typu je, že je sám sebou něčím jiným, než v tom sebe. Všichni ontycký cizí cizí. Já bych o tom tady řeč. Ano, to jo, to jisté. No jistě ontycký cizí je cizí tomu snímu sobě, jako tomu snímu... Rozumíš? Já jsem pochopil, že v tom ontyckým tam není založený celý člověk. V tom ontyckým pohybu, nebo jak bych to řekl, je založen vlastně jenom část toho člověka, ty jeho obavy, to jeho pohybování se na tomhle světě. To jeho, nějakým způsobem, ta jeho propadlost tomu světu. Rozumíš? Je to takový ten vnějšek v jistém smyslu. Rozumíš? Je to opravdu takový to pohybování se na světě, bez směru. A v tomhle smyslu ten člověk, pokud si to neuvědomuje nějak v hluboce, tak si je samozřejmě... Je to on, rozumíš? Člověk takovej je. Ale teď ten člověk... A moment, teď ještě do tomu dojdu dál. A teď... Jo, takovej je. Plus teda, že je to samozřejmě dokumentovaný různýma, teď se bojím, že slovo výklad... Je to samozřejmě, ta jeho, tu svoji exitenci samozřejmě doprovází nějakým tokem slov, nějakým způsobem, který se teda buď stahují jenom těm věcem jako k povrchu, nebo i si může nějakým způsobem sebe velice jednoduše, zjednoduše nějako tak až jako lacině vykládat, jako takový to žijeme, zehumřeme a takhle prostě, jenom tak jako lehce. Když to tady takhle to obětí, tak... Jo, jenom takový to takový to jednoduchý ty panální pseudopravdy, jaký se tady nažije. V tomhle smyslu jsem pochopil, že tohle je to určité ontologické sebepochopení, ve kterém se člověk stále není ještě cizí, protože si neuvědomuje tu obrovskou propast sobě, ale zakusí existenciální úzkost a dalo by se říct, že se prolomí vlastně úplně někam jinam. Prolomí se někam teda k sobě a zjistí, že tohle všechno je obrovský přelom. On sám Heidegger mluví někde o skryté síle iluzorního světa, já jsem to někde zase dočet jinde, že ten svět má opravdu určitou sílu člověka držet v tomhle ontickém sebepochopení. On se teda prolomí k sobě nějakým způsobem. No a teď ale to, co zakouší sobě, jak jsem dál pochopil, je další cizost obrovská. On vlastně sobě zakouší to, že si vůbec nerozumí. Rozumíš mě jako nějak? Jo, že vlastně vůbec neví, co je. No a teď ten dotaz vlastně vybírá z toho, jak je teda vlastně tohle vůbec celým můžným. Jasně. Takhle jsem si... Co tím chápeš? Je to to, co chcete říct? Nebude to je? Ne. Tady jde, hele, to ocizení první je to, že teda on se tady pohybuje nějakým způsobem v tom světě. A je vlastně v jádru ocizen tomu svýmu jádru. Ale neví o tom ocizení, ale to ocizení tady je. Protože oni neví, tak proto říkáme, že on teď je samotný vůbec. Ano, no, tak jsem to pochopil. Ale neví se, protože... Ale ne, moment, jako... Není to samozřejmě tak jednoduché, ale... Ne, proto říkáme, že si předontologicky není tak cizí. Protože si neuvědomuje to, že vlastně žije jinak, nebo že vlastně žije neautenticky, jak se teda říká, myslím, lidem. A to, že to je on, to jsem ti vlastně, to jsem říkal před chvílí, že to je ten člověk vlastní, ten člověk, jak se tady jeví, ten člověk, který se bojí, který chodí denně nakupovat, že to je to dazain, který si je vlastně strašně blízko u sebe. Rozumíš mi? To seš ty, jak tady jdeš ráno do školy, nebo jak se vracíš na snídář se, to všechno v tomhletom smyslu jsi si onticky nejbližší. Je to opravdu jenom to povrchové uchopení nějaké, nebo povrchové dotknutí se té skutečnosti. Je to ten člověk, ale je to člověk, který je zcela nějakým způsobem hlouběc nevyložený, jako nepochopený. Je to jenom to pohybování se. Pak je tady to předontologické, kdy už se dá nějakým způsobem hovořit o nějaký komunikaci ze sebou nebo úplně s tou skutečností. Ale je to komunikace takového běžnýho, banálního charakteru. On tady sám hovoří, když se rozepisuje u každodennosti, tak tady sám říká, že ta každodennost je vlastně nějak strukturována s třemi fenomény. Naněcovatým mluvením, zvědavostí a dvojznačností. A že vlastně to naněcovatý mluvení, a že v tomhle tom se dá samozřejmě skrýt, nebo respektive se v tom skrývá i určitý takový velice jako jednoduchý pochopení sebe. Rozumíš, že teda člověk si ženo, to znáš takový ty banální rady, s kterými se člověk setkává nějakým způsobem v tom životě, že prostě, já nevím, značek nenapadá. Jo, rozumíš mi, jo. Děti to, tak u vás třeba doma ti to asi štěpováno není, ale v jiných domách se to jako veselé, se to prostě jako razej, prostě takový určitý modeli toho žití velice teda zjednodušený, jo. No a teď teda tohleto všechno se podle mě, já jsem to teda tak ovklidl, že se to teda stavuje k té sféře toho předontologického a ontického teda nějakým způsobem pochopení, jo. Ale teď jako to ontologické, to je to, o co jde prostě. Rozumíš, to je to, kdy teda člověk vlastně procitne, probudí se z toho nějakým způsobem, z tohletoho všechno a dostává se k sobě. A tady už jde o nějaký teda ontologický, opravdu vážný pochopení, jako tý neskutečnosti. Takhle jsem pochopil já ten rozdíl, jo. A taky mi to trvalo, protože předontologické, já jsem si s tím slovom asi v životě nesetkal, jako předontologický. Samozřejmě, že to je třeba jenom moje interpretace, musím vůbec jako hejte, kdo vypadí, že to je ono. Tady vůbec nejde nějak pochopit Heidegra teď. Nímeř jde o to, aby ta otázka byla přiměřená nějak. Proto jsem chtěl o tom trochu hovořit. Všichni máš na to přátel, protože to je ontologické. To nemá, když to pochopíš, tak budeš souhlasit, nebo nesouhlasit, když si ptáš. A když si někdy seš, jako jsi v pochopení, tak to můžeš vytvořit. On tohoto připuští. Dokonce tomu se každý filozof vydává, že bude pochopen jinak, než chápal zápřed. Takže co to teď znamená to, co nejjasné? Jak je fundamentální ontologická odcizenost schopna vytáhnout z jeho předontologického pochopení světa a sebe. To je z předontologického odcizení. Jak je to ontologické odcizení je schopno se prosadit proti tomu předontologickému odcizení? Samotná ontologická odcizenost to být nemůže. Leda, že by se teda chápala jako něco... Kde to je? Jo, tady jako něco, co je nějakým způsobem aktivní. Co se teda není jenom cizí. No teď ale ta další věta, v mém soulu, nějak neodpovídá, alespoň teda si myslím, člověk, který si je ontologicky cizí, to jest, je sám v sobě hlouběn nevyložen, nezakontekstován. Ano. Je to... O co tohle se opírá? Když se je člověk ontologicky cizí, tak to znamená, že je vyložen, ale špatně. Ne, že je nevyložen. Vždyť je to ontologický. Tam je interpretace do hloubky, jinak by to nebylo ontologický. To se vyjevilo až teď jako ten problém, ale tady bylo řečeno, že to design si je fundamentálně cizí, že si je v nějakém způsobě základně cizí. Ano. A pak to teda dále bylo řečeno, že ontologicky si je nejvzdálenější. Tím jsem teda pochopil, že jinými slovy je řečeno, že si je fundamentálně cizí. Čili ontologicky si je vzdálený, by měl být totéž fundamentálně cizí. Měl by to vznat zhruba totéž. Ano. A za tohoto předpokladu je možno říct, že to znamená, že zůstává nevyložen. Totiž takhle, rozumějte, tady jde o toto, že pokud si člověk pohybuje v nějakém tom ontickém světě, tak se nedá u něj předpokládat nějaký ontologický výklad v tomto mým pochopení. Nebo se vždycky pohybuje v ontickém světě. Ne, ale v tom smyslu každodennosti, v tom smyslu propadlosti. Tam se taky nehoví o ontologickém světě. No, tam se pravděpodobně nehoví. Pokud se teda pohybuje, pokud žije v té propadlosti, tak se nedá hovořit o nějakém ontologickém výkladu sebe. A teď on vlastně zakusí úzkost na základě čeho? Když teda vlastně ten výklad sebe nemá. Jak to píšu, že není zakontextovaný nějakým způsobem v sobě. Že teda je v hloubi nevyložen. A přesto on procitá vlastně z té propadlosti, vlastně se probouzí z něčeho, probouzí se k něčemu. No a jak je tohle? No ale potom si je ontologicky cítí. On si je ontologicky cítí neustále, ale o tom neví, že? Nemůže si být. Když tam ještě není interpretace, tak není možná ontologická cizur. ... ... ... No, ta nejde do pochopení. A tam je ta nevyloženost, neinterpretovánost. Ano. Ale ta je i u ontologickýho odcizení. Už naopak ta interpretovánost je. Že je sám v sobě hloubě nevyložen, neinterpretován. Je interpretován, ale špatně. Ne, takhle. Jak jsem to teda já pochopil. Tady jde o to, že o tou úzkostí se dostává do nějakého dalšího, do nového světa, do nového pohledu na svět. Já jsem pochopil z toho, že tady začíná nějaké to ontologické pochopení. A že v tom ontologickém pochopení, v tom nejhlubším, si je ten člověk cizí. Že se nedokáže vyložit, že když on se propadne k sobě, tak zjistí, že neví, co je. Ne jako, že už tady je nějakej výklad. Mně třeba to je nějak špatně, ale jenom teda... Tento dovedu posoudit, ale dobře. No jo, všem teda, pak jestli je to, jak říkáte, no tak co to znamená, že člověk, který si je ontologicky cizí... To znám, vy předpokládáte, že tam je interpretace, která ho neinterpretuje. Tak já se to pokrykuju takhle říct nějakým způsobem. Která ho interpretuje jako neinterpretovatelného. Nepochopeného. Která ho neinterpretuje. Která ho zesveje. A čeho teda je interpretací, když neinterpretuje jeho? To jsem chtěl jaksi z toho vyvodit. To jestli, že on v té interpretaci na jednou sebe nenachází, tak co tam nachází? Co je to interpretace nějaká? Co tam najdu si? No dobře, tak čili je to interpretace, která ho neinterpretuje. I když je to interpretace, která ho interpretuje, tak on tam ještě může najít něco jiného než sebe. On takže může přijít na to, že to všechno vůbec nemá smysl. No jistě, ale to je právě to, která v podstatě jeho... Že to je určitá poloha, do které se člověk vlastně propadá z tohoto světa. Tam vlastně nemůže najít. Dobře, to je poloha. Ale co se vidí, nebo se nevidí vůbec? Nebo týká se ta interpretace také jeho? Aby se ho dala hovořit o určitý cizosti, tak jo, nesporně. Takže jakým způsobem můžeme říct, že zůstává neinterpretová? No já jsem to pochopil z toho... I když je to cizost, tak to je přece nějaká interpretace. Tak je interpretová, neže není interpretová. No takhle, já jsem tohle z toho pochopil z Heideggera, že není interpretová. Kdyby on teda říkal, že to dasence je fundamentálně cizí. Ale to znamená, že není interpretová, že je cizí. No to nejsem teď skupen jakým nejakým sloužit. Já myslím, že to je jinak cizí, než odcizený v tom prvním. Tady je cizí v rámci té interpretace. To znamená, on v té interpretaci se sám vidí jakožto cizí. Čili to je určitý typ interpretační. Ta cizota to je cizota v té interpretaci, v rámci interpretace. On sám se interpretuje jakožto cizí. Takže rozumím o co jde a můžeme za svou kus dál. Čili na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své podstatě nic neví. No jak to, že neví, když se nepoznává, když je si cizí. Jak si může vůbec tu cizost uvědomit, když nemá s čím srovnávat? No to je v podstatě celý problém. Jo, dobře, fajn. No jistě, tady jde o tu garanci právě. Tak dobře, garanci. Čím garantuje tuto úzkost? To je špatně, asi garantuje, že ta úzkost ho přepadá. Jasně, ale také, jaký vykážem, čím mi teda vykážem tu úzkost? Že to přece není něco, nějaká náhoda. Nebo to tu musí mít nějaký kořen. To musí mít nějaké, jak jste teda sám řekl, nějaké srovnání, uměřitko. A tak dále, že ten život v propadlosti či každodnosti je nepravý způsob existence. No jak na to ten člověk přijde? Když teda sám sobě v hloubě nerozumí, jako on to logicky. No on tam teda asi ta úzkost tohle neznamená. To je možný, no to je možný. Nicméně otázka zůstává. On o té úzkosti tam hovoří v tom smyslu, že je to jednak úzkost z té vrženosti do světa. Ano. A zároveň úzkost o to být ve světě. Ano, on přímo na jednom místě, ano, přímo na jednom místě. On na jedné straně se toho děsí, na druhé straně se obává, že to nebude. Já vzpomínám jeden citát, říká, že to, čeho se úzkost bojí, je samo bytí ve světě. Ano. Je někde řečeno jako, takhle to... Ano. A brzy potom nějak, nebo předtím, teď nevím, tam říká, že to, co se bojí, oč se bojí, oč se ta strachuje, je to bytí ve světě. Čili on se předtím strachuje, ale zároveň se strachuje o to. Ano, ano, ano. On to vidí jako na něm. Ano. Ještě vám něco řeknu. Tady to něco aktivního, něco přechodného. Že to nerozumění samosobě, vlastně teda, nemůže být pouhý nerozumění samosobě. Že to musí být teda něco... Ano, to, že tuší, jak se lůčí, to jsme právě ano. Prostě to musí být něco... On by neměl ponětí u tý cizotě, kdyby to nebylo na pozadí jakýchsi tušení ze cizoty. Ano, ano, to je přesně ono. Čili ne ta pouhá odcizenost, nejbrž to tušení a tak dále. Dobře, to je jasný. Ve smyslu toho... To asign je fundamentálně kontingent. To vám můžu tady přečíst. Jo, to vím, ano. Domnívám se, že dá se to uskutečnit v podstatě pozitivně. Já se domnívám, že tady začíná etický problém jistě obrovský. Ano. A že teda, jo, rozumím, rozumím. Musíš ve semiáru zajímat určitý primární... Vztah k bytí. No, co to je vztah k bytí? Jasně, no, tady teď bude oslováno. Základní vztah k bytí je dán tím, že bytí je základem... Uděláme to... ...jeho vlastního bytí. Tady se myslí bytí s velkým B, rozumí se? Nikoli bytí toho Daseinu. Nikoli bytí vůbec. No, čili ten základní vztah je dán tím, že Dasein je zakotveno v bytí. Respektive, že bytí je základ... Toho Daseinu. Toho Daseinu. To je základní. Ano. A ten je jím nekonstituovaný. Ano, no jistě, no. To se domnívám, to není totiž... Jasně. No, to je úplně... Ponětři. Nemůže jím být konstituovaný, protože aby mohl něco vůbec konstituovat, tak musí být nejdřív. A aby byl, tak to znamená být založený v bytí. Čili to je jasný. Ale... Je tenhle ten vztah v bytí dostatečnej proto, aby vyvolal pozitivní obrad od propadlosti světu? Ano. Ano. které bych potom rozširoval vnitř. Ten vztah, že to nemusí být přímo vztah, ale určitá forma zakotvenosti. Že nemusí být přímo vztah. To je jenom jedna, určitý způsob pochopení toho problému. Vztah nebo zakotvenost nebo určitá... Nenacházím proto nějakých přílištel. Ale opravdu dá se ho říct v určité zakotvenosti. V něčem, co je nějakým způsobem tady primárně, před naším náhledem na to. Je samozřejmě i teda, že to není nějakou způsobu logizováno. To by pak znamenalo, já teď nevím, jestli míříte tímhle způsobem. To by pak znamenalo, že tenhle ten základní vztah, to je ta založenost, že má ontycký charakter. Ontycký? No když je nelogizovaná. Neuvědoměná, neinterpretovaná. Takhle, tady je napsáno... To jsem asi nepochopil. Potom jsem to nepochopil, jak to myslíte. Ještě nějak zkuste to říct nějak jinak nebo... Když mluvíme o ontologii, tak tam všude je interpretace. Ano. Když tadyhle mluvíte o té založenosti, která je primární, třeba nestela uvědomovaná, nebo dokonce vůbec neuvědomovaná, nelogizovaná, neinterpretovaná založenost. Ano. No tak ta založenost nemůže být ontologická. Protože tam už vždycky interpretace je. No pokud se chápe ontologický tak, jako že už tam vždycky interpretace je, no tak... No ještě tak. Ale já se domnívám, že jako ontologici se člověk k tomu může blížit, jako k tý založenosti nějakým způsobem. Jo, že teda... No moment, k tý založenosti. Mně jde o tu založenost, ne jak se k tomu člověk blíží. To, jak se tomu blíží, to jistě je v tom sebepochopení. Ano. No ale vy tady hovoříte o primárním, bez sebepochopení, neprostředkovaný sebepochopení. No, ano. No to znamená, že je dříve než jakákoliv interpretace. To jo, to jistě, že to tady... A co je dříve než jakákoliv interpretace? To je to, co je vyložení někohuska na krámě. Čili to je teontický. Tak mě tam akorát, já asi v podstatě nevím, řádně jako asi, nejsem schopen jako... Protože to teontický prostě mně jako nějak nesedí, no. No to mě taky ne. Jo. To je těžká věc, že jo. To znamená, že to přečíst všecko a najít všechny místa, kde říká o teontické, a teď se pokoušet z toho pochopit, co ty myslel, no to je... Protože to je absurdita, já k tomu vedu mluvit o tom, že založenost s bytím je teontická, protože jak by mohla být teontická, když k té teontice patří jenom ta vyloženost toho i soucna. A k tomu soucnu žádné bytí nemůže patřit, protože to není soucno. Takže založenost v bytí taky není žádné soucno. No tak jestli tahle ta oblast, která ještě není teontická, ale už není teontická, by si právě tohle domyslí tou předteontologickou. Jo, no takhle, tak jak jsi to teď řekl, tak tím se dá, tím si takto myslu vidím, jako já třeba ten... Jak hovořím, o té zakotvenosti. Pokud budeme chápat to ontologické tak, jak se o tom teď hovoří, tak už to není ontické a ještě to není ontologické. Je to prostě to, co je mezi tím. Ale pokud Heidegger chápe to předontologické pochopení takto, tak se dá pochopit, že si předontologické přeci není tak stezí, no ale to v tím by položil sám sebe, ale se domnívám, teda to třeba to, že jestli je fundamentálně kontingentní a tak dále, z toho by vyplívalo strašně moc věcí. To bylo hodně. Vlastně navazuje to na to, kdy se člověk probudí z toho života. Níž jim to není nějakým způsobem garantované, z té propadlosti. Teď by mě jen zajímalo, jak to Heidegger vidí, co si předtím... Tou autentičností, co do toho vkládá, do té autentičnosti, tak by mě jen zajímalo. Z toho mýho dotazu vyplývá, že je problématická autenticita. V tom sluštu, že ji nezakládá na ničem. Tak mě by jen zajímalo, jak si ji představuje, když ji nezakládá, pokud se mu pochopí, že ji nezakládá. Rozumíte mě? Nerozumím, boháž, to je jenom otázka. Zeptáte si, co to je pro něj autenticky. Abych rád v nějakém kontextu to slyšel, kde mě to dává spoj. Až to budu překládat, abych věděl, o co jde. Jestli je to jenom otázka, nebo jestli je to víc. Na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své postatě nic neví. Čím člověk garantuje tuto úzkost? Život v propadlosti či každodennosti je nepravý způsob existence. A na toto se váže otázka. To, že člověk odkryje ten nepravý způsob existence, jak jsme si poukázali, že to nemá schopnost vykázat, když je to něčím v sobě, když už ale Heidegger říká, že to přece jenom je schopen, tak jak si to představuje, autentičnost, co on spod tím myslí. Protože tady jde o to, že určitě o tom bude mít nějaké své představy, které tam nějakým způsobem do toho vloží do textu. Z toho budou vypadat nějaké určité mravní závazky, připokádám z autentičnosti, nebo nějaké mravní stanoviska. Tak mě vypadá to jenom pro rozvinutí toho problému. Mě teda zajímalo, jak se na to teda dívá. No, když bude nejhůř, tak se na to ještě vybouptám příště. No a ten konec? Ten nepokládám za tolik důležitej. Není důležitej, ano. To je pocit, že se příliš pečlivě přidržoval teď otázka, co je ta fenoménická věc. Spíš jsem prohojku úplně vynechal. Jenom naprosto nechápu, a to můžeme vynechat, ale proč se tam např. poznávat věci pouze jako fenomény a nerespektovat je jako jevy. Jaký je rozdíl mezi fenoménem a jevem? Já jsem se tedy dočel, že fenomén je... Tak fenomén a jev je tutejš, ale jde o to, jakým způsobem k němu přistupujeme. Pokud k jevu, pokud k věci přistupujeme tak, že ta věc vypovídá o něčem, tak se na ní díváme jako jev. To znamená, že tu věc prozíráme nějakým způsobem někam. Že teda ta věc vypovídá o něčem, co samou je nějakým způsobem skrytý a co se nemůže projevit jako sámou osobě. Projevuje se smysl tu věc. A fenomén je, když teda pomineme... Teda skrze ten jev se projevuje, ne skrze věc. Jo, ta věc se projevuje skrze jev. Ne, nebo... Ne, teď jsme se nerozuměli. Ne, ne, ne, že... Budeme teda hovořit o podstatě. Zavedeme se sem teda po jen podstatě. Že tady určitá teda dejme k tomu podstata, která se projevuje skrze tu věc, protože se nemůže sama projevit, jo. A že teda člověk, když studuje tu věc, tak se na ní dívá... A to takhle, pokud studuje tu podstatu, tak se na tu věc dívá jenom jako na jakýsi průvzor, jako k tý podstatě, jo. A pokud se na ní ale dívá jako fenomén, to znamená, že vlastně se mu teda, jak to říká Heidegger sám, odkrývá ta věc v mnohem širším světle a v mnohem hlubším světle, ale že mu nejde o tu podstatu, že mu nejde o tu, o tu, o tu, jako čím je ta věc zapříčíněna, o tu kauzalitu. Možná, že to je nějakej můj předvěd, no ale, jako tak. Dobře. Ale nedomnívám si, že to netrvám na tomto věc, to myslím, že to sám jako k tomu nejsem jako datovit. Jo, k tomu závěru, k tomu... Myslím, že tam nemusíme. Protože na tolik velký cenu bych vlastně nevěděl, že vůbec neznám na to, abych se měl trofat na nějaký jako vůbecnější závěry. Takže to je spíš jako můj posvět, který jsem teda vlastně tam... ... To je... ... Tady není v tomhle slavničku, jistě jsou velkých slavníků, je byhlá tady. A fenomén... Já jsem ho určitě to tam někde rozlišil a... ... Fenomén... Fenomén... Fenomén... Fenomén... Fenomén... Fenomén... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
s2 [pořadí stran prohozeno].flac
====================
že v tom, jak si člověk rozumí, v této každodennosti, skrývá se jistý způsob předontologického sebepochopení, na kterém si člověk už není tak zcela cizí. Jediným z tomhle je on. No, přičemže ontycký jepochopení není. To je jenom vyložení na karát. To znamená, že to je tak, jak to je. To znamená, že to je tak, jak to je. Předontologické terapy znamenalo jisté vystavu, interpretaci mužů. Ale jenom v té běžné každodennosti. Nepříklad, že si se zřejmí ničeho odstatnýho, to je původní. No, já to tak sleduju. Já to, že si není zcela cizí, pak... Tak když ontycký propadne světu, se ocizí. Ocizí se, je sám sebou, ale jakožto ocizí. To je furt sám sebou, ale jakožto ocizí. Kdežto to ocizení toho druhého typu je, že je sám sebou něčím jiným, než v tom sebe. Všichni ontycký cizí cizí. Já bych o tom tady řeč. Ano, to jo, to jisté. No jistě ontycký cizí je cizí tomu snímu sobě, jako tomu snímu... Rozumíš? Já jsem pochopil, že v tom ontyckým tam není založený celý člověk. V tom ontyckým pohybu, nebo jak bych to řekl, je založen vlastně jenom část toho člověka, ty jeho obavy, to jeho pohybování se na tomhle světě. To jeho, nějakým způsobem, ta jeho propadlost tomu světu. Rozumíš? Je to takový ten vnějšek v jistém smyslu. Rozumíš? Je to opravdu takový to pohybování se na světě, bez směru. A v tomhle smyslu ten člověk, pokud si to neuvědomuje nějak v hluboce, tak si je samozřejmě... Je to on, rozumíš? Člověk takovej je. Ale teď ten člověk... A moment, teď ještě do tomu dojdu dál. A teď... Jo, takovej je. Plus teda, že je to samozřejmě dokumentovaný různýma, teď se bojím, že slovo výklad... Je to samozřejmě, ta jeho, tu svoji exitenci samozřejmě doprovází nějakým tokem slov, nějakým způsobem, který se teda buď stahují jenom těm věcem jako k povrchu, nebo i si může nějakým způsobem sebe velice jednoduše, zjednoduše nějako tak až jako lacině vykládat, jako takový to žijeme, zehumřeme a takhle prostě, jenom tak jako lehce. Když to tady takhle to obětí, tak... Jo, jenom takový to takový to jednoduchý ty panální pseudopravdy, jaký se tady nažije. V tomhle smyslu jsem pochopil, že tohle je to určité ontologické sebepochopení, ve kterém se člověk stále není ještě cizí, protože si neuvědomuje tu obrovskou propast sobě, ale zakusí existenciální úzkost a dalo by se říct, že se prolomí vlastně úplně někam jinam. Prolomí se někam teda k sobě a zjistí, že tohle všechno je obrovský přelom. On sám Heidegger mluví někde o skryté síle iluzorního světa, já jsem to někde zase dočet jinde, že ten svět má opravdu určitou sílu člověka držet v tomhle ontickém sebepochopení. On se teda prolomí k sobě nějakým způsobem. No a teď ale to, co zakouší sobě, jak jsem dál pochopil, je další cizost obrovská. On vlastně sobě zakouší to, že si vůbec nerozumí. Rozumíš mě jako nějak? Jo, že vlastně vůbec neví, co je. No a teď ten dotaz vlastně vybírá z toho, jak je teda vlastně tohle vůbec celým můžným. Jasně. Takhle jsem si... Co tím chápeš? Je to to, co chcete říct? Nebude to je? Ne. Tady jde, hele, to ocizení první je to, že teda on se tady pohybuje nějakým způsobem v tom světě. A je vlastně v jádru ocizen tomu svýmu jádru. Ale neví o tom ocizení, ale to ocizení tady je. Protože oni neví, tak proto říkáme, že on teď je samotný vůbec. Ano, no, tak jsem to pochopil. Ale neví se, protože... Ale ne, moment, jako... Není to samozřejmě tak jednoduché, ale... Ne, proto říkáme, že si předontologicky není tak cizí. Protože si neuvědomuje to, že vlastně žije jinak, nebo že vlastně žije neautenticky, jak se teda říká, myslím, lidem. A to, že to je on, to jsem ti vlastně, to jsem říkal před chvílí, že to je ten člověk vlastní, ten člověk, jak se tady jeví, ten člověk, který se bojí, který chodí denně nakupovat, že to je to dazain, který si je vlastně strašně blízko u sebe. Rozumíš mi? To seš ty, jak tady jdeš ráno do školy, nebo jak se vracíš na snídář se, to všechno v tomhletom smyslu jsi si onticky nejbližší. Je to opravdu jenom to povrchové uchopení nějaké, nebo povrchové dotknutí se té skutečnosti. Je to ten člověk, ale je to člověk, který je zcela nějakým způsobem hlouběc nevyložený, jako nepochopený. Je to jenom to pohybování se. Pak je tady to předontologické, kdy už se dá nějakým způsobem hovořit o nějaký komunikaci ze sebou nebo úplně s tou skutečností. Ale je to komunikace takového běžnýho, banálního charakteru. On tady sám hovoří, když se rozepisuje u každodennosti, tak tady sám říká, že ta každodennost je vlastně nějak strukturována s třemi fenomény. Naněcovatým mluvením, zvědavostí a dvojznačností. A že vlastně to naněcovatý mluvení, a že v tomhle tom se dá samozřejmě skrýt, nebo respektive se v tom skrývá i určitý takový velice jako jednoduchý pochopení sebe. Rozumíš, že teda člověk si ženo, to znáš takový ty banální rady, s kterými se člověk setkává nějakým způsobem v tom životě, že prostě, já nevím, značek nenapadá. Jo, rozumíš mi, jo. Děti to, tak u vás třeba doma ti to asi štěpováno není, ale v jiných domách se to jako veselé, se to prostě jako razej, prostě takový určitý modeli toho žití velice teda zjednodušený, jo. No a teď teda tohleto všechno se podle mě, já jsem to teda tak ovklidl, že se to teda stavuje k té sféře toho předontologického a ontického teda nějakým způsobem pochopení, jo. Ale teď jako to ontologické, to je to, o co jde prostě. Rozumíš, to je to, kdy teda člověk vlastně procitne, probudí se z toho nějakým způsobem, z tohletoho všechno a dostává se k sobě. A tady už jde o nějaký teda ontologický, opravdu vážný pochopení, jako tý neskutečnosti. Takhle jsem pochopil já ten rozdíl, jo. A taky mi to trvalo, protože předontologické, já jsem si s tím slovom asi v životě nesetkal, jako předontologický. Samozřejmě, že to je třeba jenom moje interpretace, musím vůbec jako hejte, kdo vypadí, že to je ono. Tady vůbec nejde nějak pochopit Heidegra teď. Nímeř jde o to, aby ta otázka byla přiměřená nějak. Proto jsem chtěl o tom trochu hovořit. Všichni máš na to přátel, protože to je ontologické. To nemá, když to pochopíš, tak budeš souhlasit, nebo nesouhlasit, když si ptáš. A když si někdy seš, jako jsi v pochopení, tak to můžeš vytvořit. On tohoto připuští. Dokonce tomu se každý filozof vydává, že bude pochopen jinak, než chápal zápřed. Takže co to teď znamená to, co nejjasné? Jak je fundamentální ontologická odcizenost schopna vytáhnout z jeho předontologického pochopení světa a sebe. To je z předontologického odcizení. Jak je to ontologické odcizení je schopno se prosadit proti tomu předontologickému odcizení? Samotná ontologická odcizenost to být nemůže. Leda, že by se teda chápala jako něco... Kde to je? Jo, tady jako něco, co je nějakým způsobem aktivní. Co se teda není jenom cizí. No teď ale ta další věta, v mém soulu, nějak neodpovídá, alespoň teda si myslím, člověk, který si je ontologicky cizí, to jest, je sám v sobě hlouběn nevyložen, nezakontekstován. Ano. Je to... O co tohle se opírá? Když se je člověk ontologicky cizí, tak to znamená, že je vyložen, ale špatně. Ne, že je nevyložen. Vždyť je to ontologický. Tam je interpretace do hloubky, jinak by to nebylo ontologický. To se vyjevilo až teď jako ten problém, ale tady bylo řečeno, že to design si je fundamentálně cizí, že si je v nějakém způsobě základně cizí. Ano. A pak to teda dále bylo řečeno, že ontologicky si je nejvzdálenější. Tím jsem teda pochopil, že jinými slovy je řečeno, že si je fundamentálně cizí. Čili ontologicky si je vzdálený, by měl být totéž fundamentálně cizí. Měl by to vznat zhruba totéž. Ano. A za tohoto předpokladu je možno říct, že to znamená, že zůstává nevyložen. Totiž takhle, rozumějte, tady jde o toto, že pokud si člověk pohybuje v nějakém tom ontickém světě, tak se nedá u něj předpokládat nějaký ontologický výklad v tomto mým pochopení. Nebo se vždycky pohybuje v ontickém světě. Ne, ale v tom smyslu každodennosti, v tom smyslu propadlosti. Tam se taky nehoví o ontologickém světě. No, tam se pravděpodobně nehoví. Pokud se teda pohybuje, pokud žije v té propadlosti, tak se nedá hovořit o nějakém ontologickém výkladu sebe. A teď on vlastně zakusí úzkost na základě čeho? Když teda vlastně ten výklad sebe nemá. Jak to píšu, že není zakontextovaný nějakým způsobem v sobě. Že teda je v hloubi nevyložen. A přesto on procitá vlastně z té propadlosti, vlastně se probouzí z něčeho, probouzí se k něčemu. No a jak je tohle? No ale potom si je ontologicky cítí. On si je ontologicky cítí neustále, ale o tom neví, že? Nemůže si být. Když tam ještě není interpretace, tak není možná ontologická cizur. ... ... ... No, ta nejde do pochopení. A tam je ta nevyloženost, neinterpretovánost. Ano. Ale ta je i u ontologickýho odcizení. Už naopak ta interpretovánost je. Že je sám v sobě hloubě nevyložen, neinterpretován. Je interpretován, ale špatně. Ne, takhle. Jak jsem to teda já pochopil. Tady jde o to, že o tou úzkostí se dostává do nějakého dalšího, do nového světa, do nového pohledu na svět. Já jsem pochopil z toho, že tady začíná nějaké to ontologické pochopení. A že v tom ontologickém pochopení, v tom nejhlubším, si je ten člověk cizí. Že se nedokáže vyložit, že když on se propadne k sobě, tak zjistí, že neví, co je. Ne jako, že už tady je nějakej výklad. Mně třeba to je nějak špatně, ale jenom teda... Tento dovedu posoudit, ale dobře. No jo, všem teda, pak jestli je to, jak říkáte, no tak co to znamená, že člověk, který si je ontologicky cizí... To znám, vy předpokládáte, že tam je interpretace, která ho neinterpretuje. Tak já se to pokrykuju takhle říct nějakým způsobem. Která ho interpretuje jako neinterpretovatelného. Nepochopeného. Která ho neinterpretuje. Která ho zesveje. A čeho teda je interpretací, když neinterpretuje jeho? To jsem chtěl jaksi z toho vyvodit. To jestli, že on v té interpretaci na jednou sebe nenachází, tak co tam nachází? Co je to interpretace nějaká? Co tam najdu si? No dobře, tak čili je to interpretace, která ho neinterpretuje. I když je to interpretace, která ho interpretuje, tak on tam ještě může najít něco jiného než sebe. On takže může přijít na to, že to všechno vůbec nemá smysl. No jistě, ale to je právě to, která v podstatě jeho... Že to je určitá poloha, do které se člověk vlastně propadá z tohoto světa. Tam vlastně nemůže najít. Dobře, to je poloha. Ale co se vidí, nebo se nevidí vůbec? Nebo týká se ta interpretace také jeho? Aby se ho dala hovořit o určitý cizosti, tak jo, nesporně. Takže jakým způsobem můžeme říct, že zůstává neinterpretová? No já jsem to pochopil z toho... I když je to cizost, tak to je přece nějaká interpretace. Tak je interpretová, neže není interpretová. No takhle, já jsem tohle z toho pochopil z Heideggera, že není interpretová. Kdyby on teda říkal, že to dasence je fundamentálně cizí. Ale to znamená, že není interpretová, že je cizí. No to nejsem teď skupen jakým nejakým sloužit. Já myslím, že to je jinak cizí, než odcizený v tom prvním. Tady je cizí v rámci té interpretace. To znamená, on v té interpretaci se sám vidí jakožto cizí. Čili to je určitý typ interpretační. Ta cizota to je cizota v té interpretaci, v rámci interpretace. On sám se interpretuje jakožto cizí. Takže rozumím o co jde a můžeme za svou kus dál. Čili na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své podstatě nic neví. No jak to, že neví, když se nepoznává, když je si cizí. Jak si může vůbec tu cizost uvědomit, když nemá s čím srovnávat? No to je v podstatě celý problém. Jo, dobře, fajn. No jistě, tady jde o tu garanci právě. Tak dobře, garanci. Čím garantuje tuto úzkost? To je špatně, asi garantuje, že ta úzkost ho přepadá. Jasně, ale také, jaký vykážem, čím mi teda vykážem tu úzkost? Že to přece není něco, nějaká náhoda. Nebo to tu musí mít nějaký kořen. To musí mít nějaké, jak jste teda sám řekl, nějaké srovnání, uměřitko. A tak dále, že ten život v propadlosti či každodnosti je nepravý způsob existence. No jak na to ten člověk přijde? Když teda sám sobě v hloubě nerozumí, jako on to logicky. No on tam teda asi ta úzkost tohle neznamená. To je možný, no to je možný. Nicméně otázka zůstává. On o té úzkosti tam hovoří v tom smyslu, že je to jednak úzkost z té vrženosti do světa. Ano. A zároveň úzkost o to být ve světě. Ano, on přímo na jednom místě, ano, přímo na jednom místě. On na jedné straně se toho děsí, na druhé straně se obává, že to nebude. Já vzpomínám jeden citát, říká, že to, čeho se úzkost bojí, je samo bytí ve světě. Ano. Je někde řečeno jako, takhle to... Ano. A brzy potom nějak, nebo předtím, teď nevím, tam říká, že to, co se bojí, oč se bojí, oč se ta strachuje, je to bytí ve světě. Čili on se předtím strachuje, ale zároveň se strachuje o to. Ano, ano, ano. On to vidí jako na něm. Ano. Ještě vám něco řeknu. Tady to něco aktivního, něco přechodného. Že to nerozumění samosobě, vlastně teda, nemůže být pouhý nerozumění samosobě. Že to musí být teda něco... Ano, to, že tuší, jak se lůčí, to jsme právě ano. Prostě to musí být něco... On by neměl ponětí u tý cizotě, kdyby to nebylo na pozadí jakýchsi tušení ze cizoty. Ano, ano, to je přesně ono. Čili ne ta pouhá odcizenost, nejbrž to tušení a tak dále. Dobře, to je jasný. Ve smyslu toho... To asign je fundamentálně kontingent. To vám můžu tady přečíst. Jo, to vím, ano. Domnívám se, že dá se to uskutečnit v podstatě pozitivně. Já se domnívám, že tady začíná etický problém jistě obrovský. Ano. A že teda, jo, rozumím, rozumím. Musíš ve semiáru zajímat určitý primární... Vztah k bytí. No, co to je vztah k bytí? Jasně, no, tady teď bude oslováno. Základní vztah k bytí je dán tím, že bytí je základem... Uděláme to... ...jeho vlastního bytí. Tady se myslí bytí s velkým B, rozumí se? Nikoli bytí toho Daseinu. Nikoli bytí vůbec. No, čili ten základní vztah je dán tím, že Dasein je zakotveno v bytí. Respektive, že bytí je základ... Toho Daseinu. Toho Daseinu. To je základní. Ano. A ten je jím nekonstituovaný. Ano, no jistě, no. To se domnívám, to není totiž... Jasně. No, to je úplně... Ponětři. Nemůže jím být konstituovaný, protože aby mohl něco vůbec konstituovat, tak musí být nejdřív. A aby byl, tak to znamená být založený v bytí. Čili to je jasný. Ale... Je tenhle ten vztah v bytí dostatečnej proto, aby vyvolal pozitivní obrad od propadlosti světu? Ano. Ano. které bych potom rozširoval vnitř. Ten vztah, že to nemusí být přímo vztah, ale určitá forma zakotvenosti. Že nemusí být přímo vztah. To je jenom jedna, určitý způsob pochopení toho problému. Vztah nebo zakotvenost nebo určitá... Nenacházím proto nějakých přílištel. Ale opravdu dá se ho říct v určité zakotvenosti. V něčem, co je nějakým způsobem tady primárně, před naším náhledem na to. Je samozřejmě i teda, že to není nějakou způsobu logizováno. To by pak znamenalo, já teď nevím, jestli míříte tímhle způsobem. To by pak znamenalo, že tenhle ten základní vztah, to je ta založenost, že má ontycký charakter. Ontycký? No když je nelogizovaná. Neuvědoměná, neinterpretovaná. Takhle, tady je napsáno... To jsem asi nepochopil. Potom jsem to nepochopil, jak to myslíte. Ještě nějak zkuste to říct nějak jinak nebo... Když mluvíme o ontologii, tak tam všude je interpretace. Ano. Když tadyhle mluvíte o té založenosti, která je primární, třeba nestela uvědomovaná, nebo dokonce vůbec neuvědomovaná, nelogizovaná, neinterpretovaná založenost. Ano. No tak ta založenost nemůže být ontologická. Protože tam už vždycky interpretace je. No pokud se chápe ontologický tak, jako že už tam vždycky interpretace je, no tak... No ještě tak. Ale já se domnívám, že jako ontologici se člověk k tomu může blížit, jako k tý založenosti nějakým způsobem. Jo, že teda... No moment, k tý založenosti. Mně jde o tu založenost, ne jak se k tomu člověk blíží. To, jak se tomu blíží, to jistě je v tom sebepochopení. Ano. No ale vy tady hovoříte o primárním, bez sebepochopení, neprostředkovaný sebepochopení. No, ano. No to znamená, že je dříve než jakákoliv interpretace. To jo, to jistě, že to tady... A co je dříve než jakákoliv interpretace? To je to, co je vyložení někohuska na krámě. Čili to je teontický. Tak mě tam akorát, já asi v podstatě nevím, řádně jako asi, nejsem schopen jako... Protože to teontický prostě mně jako nějak nesedí, no. No to mě taky ne. Jo. To je těžká věc, že jo. To znamená, že to přečíst všecko a najít všechny místa, kde říká o teontické, a teď se pokoušet z toho pochopit, co ty myslel, no to je... Protože to je absurdita, já k tomu vedu mluvit o tom, že založenost s bytím je teontická, protože jak by mohla být teontická, když k té teontice patří jenom ta vyloženost toho i soucna. A k tomu soucnu žádné bytí nemůže patřit, protože to není soucno. Takže založenost v bytí taky není žádné soucno. No tak jestli tahle ta oblast, která ještě není teontická, ale už není teontická, by si právě tohle domyslí tou předteontologickou. Jo, no takhle, tak jak jsi to teď řekl, tak tím se dá, tím si takto myslu vidím, jako já třeba ten... Jak hovořím, o té zakotvenosti. Pokud budeme chápat to ontologické tak, jak se o tom teď hovoří, tak už to není ontické a ještě to není ontologické. Je to prostě to, co je mezi tím. Ale pokud Heidegger chápe to předontologické pochopení takto, tak se dá pochopit, že si předontologické přeci není tak stezí, no ale to v tím by položil sám sebe, ale se domnívám, teda to třeba to, že jestli je fundamentálně kontingentní a tak dále, z toho by vyplívalo strašně moc věcí. To bylo hodně. Vlastně navazuje to na to, kdy se člověk probudí z toho života. Níž jim to není nějakým způsobem garantované, z té propadlosti. Teď by mě jen zajímalo, jak to Heidegger vidí, co si předtím... Tou autentičností, co do toho vkládá, do té autentičnosti, tak by mě jen zajímalo. Z toho mýho dotazu vyplývá, že je problématická autenticita. V tom sluštu, že ji nezakládá na ničem. Tak mě by jen zajímalo, jak si ji představuje, když ji nezakládá, pokud se mu pochopí, že ji nezakládá. Rozumíte mě? Nerozumím, boháž, to je jenom otázka. Zeptáte si, co to je pro něj autenticky. Abych rád v nějakém kontextu to slyšel, kde mě to dává spoj. Až to budu překládat, abych věděl, o co jde. Jestli je to jenom otázka, nebo jestli je to víc. Na základě čeho člověk procitá, když o sobě ve své postatě nic neví. Čím člověk garantuje tuto úzkost? Život v propadlosti či každodennosti je nepravý způsob existence. A na toto se váže otázka. To, že člověk odkryje ten nepravý způsob existence, jak jsme si poukázali, že to nemá schopnost vykázat, když je to něčím v sobě, když už ale Heidegger říká, že to přece jenom je schopen, tak jak si to představuje, autentičnost, co on spod tím myslí. Protože tady jde o to, že určitě o tom bude mít nějaké své představy, které tam nějakým způsobem do toho vloží do textu. Z toho budou vypadat nějaké určité mravní závazky, připokádám z autentičnosti, nebo nějaké mravní stanoviska. Tak mě vypadá to jenom pro rozvinutí toho problému. Mě teda zajímalo, jak se na to teda dívá. No, když bude nejhůř, tak se na to ještě vybouptám příště. No a ten konec? Ten nepokládám za tolik důležitej. Není důležitej, ano. To je pocit, že se příliš pečlivě přidržoval teď otázka, co je ta fenoménická věc. Spíš jsem prohojku úplně vynechal. Jenom naprosto nechápu, a to můžeme vynechat, ale proč se tam např. poznávat věci pouze jako fenomény a nerespektovat je jako jevy. Jaký je rozdíl mezi fenoménem a jevem? Já jsem se tedy dočel, že fenomén je... Tak fenomén a jev je tutejš, ale jde o to, jakým způsobem k němu přistupujeme. Pokud k jevu, pokud k věci přistupujeme tak, že ta věc vypovídá o něčem, tak se na ní díváme jako jev. To znamená, že tu věc prozíráme nějakým způsobem někam. Že teda ta věc vypovídá o něčem, co samou je nějakým způsobem skrytý a co se nemůže projevit jako sámou osobě. Projevuje se smysl tu věc. A fenomén je, když teda pomineme... Teda skrze ten jev se projevuje, ne skrze věc. Jo, ta věc se projevuje skrze jev. Ne, nebo... Ne, teď jsme se nerozuměli. Ne, ne, ne, že... Budeme teda hovořit o podstatě. Zavedeme se sem teda po jen podstatě. Že tady určitá teda dejme k tomu podstata, která se projevuje skrze tu věc, protože se nemůže sama projevit, jo. A že teda člověk, když studuje tu věc, tak se na ní dívá... A to takhle, pokud studuje tu podstatu, tak se na tu věc dívá jenom jako na jakýsi průvzor, jako k tý podstatě, jo. A pokud se na ní ale dívá jako fenomén, to znamená, že vlastně se mu teda, jak to říká Heidegger sám, odkrývá ta věc v mnohem širším světle a v mnohem hlubším světle, ale že mu nejde o tu podstatu, že mu nejde o tu, o tu, o tu, jako čím je ta věc zapříčíněna, o tu kauzalitu. Možná, že to je nějakej můj předvěd, no ale, jako tak. Dobře. Ale nedomnívám si, že to netrvám na tomto věc, to myslím, že to sám jako k tomu nejsem jako datovit. Jo, k tomu závěru, k tomu... Myslím, že tam nemusíme. Protože na tolik velký cenu bych vlastně nevěděl, že vůbec neznám na to, abych se měl trofat na nějaký jako vůbecnější závěry. Takže to je spíš jako můj posvět, který jsem teda vlastně tam... ... To je... ... Tady není v tomhle slavničku, jistě jsou velkých slavníků, je byhlá tady. A fenomén... Já jsem ho určitě to tam někde rozlišil a... ... Fenomén... Fenomén... Fenomén... Fenomén... Fenomén... Fenomén... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...