Logika VIII [příprava]
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 27. 11. 1987
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Logika VIII
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
213 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 30.11.87 Úloha LOGU v myšlení 01 Náš myšlenkový pokus je veden dvojí filosofickou intuicí, která nám byla prostředkována nejstarší řeckou tradicí: jednak je LOGOS chápán jakot to, co všemu vládne svou sjednocující, shromaždující mocí, jednak je to přesvědčení, že nejvlastnějším terénem působení LOGU je myšlení, takže právě v myšlení se LOGOS vyjevuje nejzřejměji. 02 Naším úkolem je tedy prozkoumat, jak působí LOGOS v myšlení jako to, co sjednocuje, ale také jaké ještě jiné působení LOGU se pozornému zkoumateli vyjeví právě v myšlení. Máme tedy naději, že snad rozpoznáme ještě další náležitosti a kvality, jež budeme moci přisoudit samotnému LOGU jakožto LOGU. 03 Bývá zvykem považovat myšlení za lidský úkon, výkon, aktivitu, ba praxi. Před časem jsem ukazoval a nedávno zopakoval, jak akce je vždy akcí nějakého aktivního subjektu, přičemž její vlastní integrita je sice zaručena LOGEm stejně tak, jako LOGOS garantuje integritu příslušného subjektu, ale že integrita akce nemusí znamenat, že subjekt se akcí desintegruje. Platí to také o myšlení ? 04 Především musíme zdůraznit, že myšlení není totéž co výkon jedné myšlenky, který bychom ještě mohli považovat za akci. Kdykoliv mysTime, podnikáme celou sérii různých akcí, z nichž každá musí být ve své (eventuelní) integritě garantována LOGEM, což ovšem nikterak nezaručuje integritu našeho myšlení vůbec. Proto se musíme tázat, co je tím sjednocujícím pro celou soustavu myšlenek jakožto nednotlivých akcí, tj. výkonů myšlení. 05 Existuje vždy opakované mínění, že různé lidské aktivity včetně myšlení mohou být integrovány osobou, osobností člověka. Je to možné, akceptabilní tvrzení? Mám za to, že nikoliv. Člověk jako biologický jedinec je ovšem živou, žijící integritou, ale dobře víme, že to ještě vůbec neznamená, že tato biologická integrita 87-623 27.11.87
213 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 30.11.87 Úloha LOGU v myšlení 01 Náš myšlenkový pokus je veden dvojí filosofickou intuicí, která nám byla prostředkována nejstarší řeckou tradicí: jednak je LOGOS chápán jakot to, co všemu vládne svou sjednocující, shromaždující mocí, jednak je to přesvědčení, že nejvlastnějším terénem působení LOGU je myšlení, takže právě v myšlení se LOGOS vyjevuje nejzřejměji. 02 Naším úkolem je tedy prozkoumat, jak působí LOGOS v myšlení jako to, co sjednocuje, ale také jaké ještě jiné působení LOGU se pozornému zkoumateli vyjeví právě v myšlení. Máme tedy naději, že snad rozpoznáme ještě další náležitosti a kvality, jež budeme moci přisoudit samotnému LOGU jakožto LOGU. 03 Bývá zvykem považovat myšlení za lidský úkon, výkon, aktivitu, ba praxi. Před časem jsem ukazoval a nedávno zopakoval, jak akce je vždy akcí nějakého aktivního subjektu, přičemž její vlastní integrita je sice zaručena LOGEm stejně tak, jako LOGOS garantuje integritu příslušného subjektu, ale že integrita akce nemusí znamenat, že subjekt se akcí desintegruje. Platí to také o myšlení ? 04 Především musíme zdůraznit, že myšlení není totéž co výkon jedné myšlenky, který bychom ještě mohli považovat za akci. Kdykoliv mysTime, podnikáme celou sérii různých akcí, z nichž každá musí být ve své (eventuelní) integritě garantována LOGEM, což ovšem nikterak nezaručuje integritu našeho myšlení vůbec. Proto se musíme tázat, co je tím sjednocujícím pro celou soustavu myšlenek jakožto nednotlivých akcí, tj. výkonů myšlení. 05 Existuje vždy opakované mínění, že různé lidské aktivity včetně myšlení mohou být integrovány osobou, osobností člověka. Je to možné, akceptabilní tvrzení? Mám za to, že nikoliv. Člověk jako biologický jedinec je ovšem živou, žijící integritou, ale dobře víme, že to ještě vůbec neznamená, že tato biologická integrita 87-623 27.11.87
====================
215 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
je dostatečným základem nebo dokonce garantem integrity aktivit úrovní vyšších než biologických. Somaticky zdravý a normální jedinec může být morálně rozložen, jak říkáme, tedy des integrován. Chyba není v jeho tělesné organizaci, nýbrž jinde, ve sjednocenosti resp. nedostatku sjednocenosti jeho života mravního. 06 Proto nelze předpokládat, že myšlenková integrita může být založena a zajišťována integritou biologickou. A co je potom tím, co zajištuje integritu lidské osobnosti v rovině či ve sféře myšlení ? Otázka zní vlastně takto: jsou různé akce téhož člověka Integrovány již tím, že jde o téhož člověka, anebo je tento člověk ve své Integrované totožnosti ustavován díky integrovanosti svých akcí? A protože právě na tomto míste hrozí nebezpečí, že budeme uvažovat závisle na dosavadní dlouhé tradici předmětného myšlení, musíme si zopakovat něco, o čem jsme již před časem mluvili. 07 Odmítnutím tzv. substančního myšlení jsme nutně odmítli také pojetí subjektu jako substance. Subjekt není před svými akcemi a "pod" nimi, nýbrž je vždy zároveň výsledkem, produktem svým vlastních akcí a aktivit. Předmětné myšlení řekně a myslí, že člověk je bytostí potenciálně myslící, takže lze podat v tomto smyslu jeho výměr (analogicky k Aristotelovu pojetí, že člověk je mluvící zvíře, čímž se také myslilo "potenciálně mluvící", neboť mlčící člověk nepřestává být člověkem). 08 Ve skutečnosti teprve opakované akty myšlení dělají z nejvyššího primáta (ať už ho nazveme Wee homo nebo nikoliv) myslicí bytost. Podobně teprve mravní jednání dělá z člověka mravní bytost atd. To souvisí s tím, že událost se stává subjektem teprve tím, že je schopna se (reálně) vztáhnout k sobě (to nelze redukovat na vztah k čemusi minulému, i kdyby to byla "vlastní" minulost). Subjekt je v tom smyslu "produktem" svých akcí a aktivit: pn subjekt staví sám sebe. To ovšem neznamená, že se staví jakkoliv. 87-674 27.19.87
215 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
je dostatečným základem nebo dokonce garantem integrity aktivit úrovní vyšších než biologických. Somaticky zdravý a normální jedinec může být morálně rozložen, jak říkáme, tedy des integrován. Chyba není v jeho tělesné organizaci, nýbrž jinde, ve sjednocenosti resp. nedostatku sjednocenosti jeho života mravního. 06 Proto nelze předpokládat, že myšlenková integrita může být založena a zajišťována integritou biologickou. A co je potom tím, co zajištuje integritu lidské osobnosti v rovině či ve sféře myšlení ? Otázka zní vlastně takto: jsou různé akce téhož člověka Integrovány již tím, že jde o téhož člověka, anebo je tento člověk ve své Integrované totožnosti ustavován díky integrovanosti svých akcí? A protože právě na tomto míste hrozí nebezpečí, že budeme uvažovat závisle na dosavadní dlouhé tradici předmětného myšlení, musíme si zopakovat něco, o čem jsme již před časem mluvili. 07 Odmítnutím tzv. substančního myšlení jsme nutně odmítli také pojetí subjektu jako substance. Subjekt není před svými akcemi a "pod" nimi, nýbrž je vždy zároveň výsledkem, produktem svým vlastních akcí a aktivit. Předmětné myšlení řekně a myslí, že člověk je bytostí potenciálně myslící, takže lze podat v tomto smyslu jeho výměr (analogicky k Aristotelovu pojetí, že člověk je mluvící zvíře, čímž se také myslilo "potenciálně mluvící", neboť mlčící člověk nepřestává být člověkem). 08 Ve skutečnosti teprve opakované akty myšlení dělají z nejvyššího primáta (ať už ho nazveme Wee homo nebo nikoliv) myslicí bytost. Podobně teprve mravní jednání dělá z člověka mravní bytost atd. To souvisí s tím, že událost se stává subjektem teprve tím, že je schopna se (reálně) vztáhnout k sobě (to nelze redukovat na vztah k čemusi minulému, i kdyby to byla "vlastní" minulost). Subjekt je v tom smyslu "produktem" svých akcí a aktivit: pn subjekt staví sám sebe. To ovšem neznamená, že se staví jakkoliv. 87-674 27.19.87
====================
217 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
09 Tak se ukazuje, že na jedné straně subjekt nemůže vpésledu zaručovat integritu svých akcí (především proto, že jeho vlastní integrita musí být zajišťována jeho akcemt), a na druhé straně že akce sice mohou a musí ustavit a udržovat Integritu svého subjektu, ale protože si nemohou zajistit vlastními prostředky svou vlastní integritu, nutně vyžadují působnost LOGU, a to jak pokud jde o jejich vlastní integritu, tak pokud jde o integrovanost jejich společného zajištování integrity subjektu. 10 LOGOS jako to, co shromažduje a sjednocuje, musí být učiněn odpovědným nejenom, jak jsme si ukázali na začátku, za shromáždění (či spíše shromaždování) jsoucností v integrovaný celek, tedy v bytí jsoucna (události), nýbrž i za shromaždování aktivit "téhož" subjektu v jediný integrovaný celek, totiž v jejich subjekt. A protože každá akce je akcí nějakého subjektu, je produktem akce subjekt poněkud pozměněný oproti tomu, který byl subjektem oné akce. 11 To má značný význam pro ustavení myslícího subjektu. Subjekt, který myslí, se stává poněkud jiným v důsledku svého myšlení. A to nikoliv jen v onom nejobecnějším a nejformálnějším smyslu, totiž že se právě v důsledku svého myšlení stává subjektem myslícím, nýbrž mnohem konkrétněji. Subjekt, který myslí, může se v rámci svého myšlení (jež se odnáší k nejrůznějším skutečnostem jeho života) zaměřit také sám na sebe. Myslící subjekt se tak může stát tématem svého vlastního myšlení. Nechme stranou, v jakém rozsahu a smyslu toho může dosáhnout člověk archaický, a nechme stranou také otázku, jak se něco takového uskutečňuje v kuttuře, která dosáhla schopnost. tzv. praereflexe, a zůstaňme jen u pojmového myšlení, v jakém jsme sami zakotveni, protože vychováni. 12 Klasickým příkladem toho, jak myslící subjekt činí tématem - a protože mluvíme o situaci tradičního předmětného myšlení, také předmě tem - svého myšlení sám sebe. Abychom se mohli vyhnout nesnázém, 87-625 27.11.87
217 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
09 Tak se ukazuje, že na jedné straně subjekt nemůže vpésledu zaručovat integritu svých akcí (především proto, že jeho vlastní integrita musí být zajišťována jeho akcemt), a na druhé straně že akce sice mohou a musí ustavit a udržovat Integritu svého subjektu, ale protože si nemohou zajistit vlastními prostředky svou vlastní integritu, nutně vyžadují působnost LOGU, a to jak pokud jde o jejich vlastní integritu, tak pokud jde o integrovanost jejich společného zajištování integrity subjektu. 10 LOGOS jako to, co shromažduje a sjednocuje, musí být učiněn odpovědným nejenom, jak jsme si ukázali na začátku, za shromáždění (či spíše shromaždování) jsoucností v integrovaný celek, tedy v bytí jsoucna (události), nýbrž i za shromaždování aktivit "téhož" subjektu v jediný integrovaný celek, totiž v jejich subjekt. A protože každá akce je akcí nějakého subjektu, je produktem akce subjekt poněkud pozměněný oproti tomu, který byl subjektem oné akce. 11 To má značný význam pro ustavení myslícího subjektu. Subjekt, který myslí, se stává poněkud jiným v důsledku svého myšlení. A to nikoliv jen v onom nejobecnějším a nejformálnějším smyslu, totiž že se právě v důsledku svého myšlení stává subjektem myslícím, nýbrž mnohem konkrétněji. Subjekt, který myslí, může se v rámci svého myšlení (jež se odnáší k nejrůznějším skutečnostem jeho života) zaměřit také sám na sebe. Myslící subjekt se tak může stát tématem svého vlastního myšlení. Nechme stranou, v jakém rozsahu a smyslu toho může dosáhnout člověk archaický, a nechme stranou také otázku, jak se něco takového uskutečňuje v kuttuře, která dosáhla schopnost. tzv. praereflexe, a zůstaňme jen u pojmového myšlení, v jakém jsme sami zakotveni, protože vychováni. 12 Klasickým příkladem toho, jak myslící subjekt činí tématem - a protože mluvíme o situaci tradičního předmětného myšlení, také předmě tem - svého myšlení sám sebe. Abychom se mohli vyhnout nesnázém, 87-625 27.11.87
====================
219 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
souvisícím s terminem "subjekt" a jeho konotacemi, budeme raději mluvit o "ego". Pak musíme rozlišovat na jedné straně ego cogitans, jeho akci cogito jakožto výkon (tomu budeme říkat cogito cogitans dále intentum tohoto sogito cogitans (tím bude v našem případě ego cogitans cogitatum, případně jen ego cogitatum), a posléze tu musíme počítat s pozměněným ego cogitans (pozměněným jednak výkonem cogitationis jakožto akcí, která mění svůj subjekt, své ego) jednak a na to se v dalším především chceme soustředit - docela jiným způsobem pozměněným v důsledku sebeldentifikace s ego cogitatum. 13 Když tedy Descartes formuloval svou proslulou větu "cogito ergo sum", ppovedi ve skutečnosti mnohem víc, než se jednak sám domní-> val, jednak také mnohem víc, než porozuměli jeho současníci, a môžná dokonce víc, než si dodnes většina filosofů uvědomuje. Descartes totiž nevycházel ptpstě z faktu svého myšlení, svého cogito; aby mphl formulovat svou slavnou větu, musel navíc myslit, že myslí, tj. musel vycházet z ego cogito cogitatum, a tedy také z ego cogitatum. Descartes tedy musel nutně ustavit své ego jakožto ego cogitatum, a pak se sám - jak ego cogitans ztotožnil s tímto ego cogitatum natolik, že mínil svou větu nikoliv jako pouhý úsudek o jakémsi ego cogitatum, jež v důsledku toho, že je zároveň míněno jako cogitans, musí být nutně míněno jako ens, nýbrž v důsledku toho, že ztotožnil své ego cogitans s onim ego cogitatum, dospěl k základní jistotě, že může ztotožnit sám sebe s onim ego cogitans cogitatum a tím 1 s onim ego ens cogitatum. Descartes tak na závěr rekuroval jakoby k původnímu ego cogitans s jistotou, že to je ego 30.11. ens. 14 To, co jsme demonstrovali na Descartově formuli, platf 1 pro každé ago jako mravní osobnost. Pochopitelně to je možné jen prostřednictvím myšlení (a to předmětného myšlení), a proto je Desartova formule tak světodějná. Ale skutečnou důležitost nalézáme teprve 27.11.87 87-626
219 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
souvisícím s terminem "subjekt" a jeho konotacemi, budeme raději mluvit o "ego". Pak musíme rozlišovat na jedné straně ego cogitans, jeho akci cogito jakožto výkon (tomu budeme říkat cogito cogitans dále intentum tohoto sogito cogitans (tím bude v našem případě ego cogitans cogitatum, případně jen ego cogitatum), a posléze tu musíme počítat s pozměněným ego cogitans (pozměněným jednak výkonem cogitationis jakožto akcí, která mění svůj subjekt, své ego) jednak a na to se v dalším především chceme soustředit - docela jiným způsobem pozměněným v důsledku sebeldentifikace s ego cogitatum. 13 Když tedy Descartes formuloval svou proslulou větu "cogito ergo sum", ppovedi ve skutečnosti mnohem víc, než se jednak sám domní-> val, jednak také mnohem víc, než porozuměli jeho současníci, a môžná dokonce víc, než si dodnes většina filosofů uvědomuje. Descartes totiž nevycházel ptpstě z faktu svého myšlení, svého cogito; aby mphl formulovat svou slavnou větu, musel navíc myslit, že myslí, tj. musel vycházet z ego cogito cogitatum, a tedy také z ego cogitatum. Descartes tedy musel nutně ustavit své ego jakožto ego cogitatum, a pak se sám - jak ego cogitans ztotožnil s tímto ego cogitatum natolik, že mínil svou větu nikoliv jako pouhý úsudek o jakémsi ego cogitatum, jež v důsledku toho, že je zároveň míněno jako cogitans, musí být nutně míněno jako ens, nýbrž v důsledku toho, že ztotožnil své ego cogitans s onim ego cogitatum, dospěl k základní jistotě, že může ztotožnit sám sebe s onim ego cogitans cogitatum a tím 1 s onim ego ens cogitatum. Descartes tak na závěr rekuroval jakoby k původnímu ego cogitans s jistotou, že to je ego 30.11. ens. 14 To, co jsme demonstrovali na Descartově formuli, platf 1 pro každé ago jako mravní osobnost. Pochopitelně to je možné jen prostřednictvím myšlení (a to předmětného myšlení), a proto je Desartova formule tak světodějná. Ale skutečnou důležitost nalézáme teprve 27.11.87 87-626
====================
221 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
tam, kde ego cogitatum nabývá konkrétních obsahů - např. tedy jako mravní osobnost. Nazvěme ji ego moralé: pak platí, že ego activum se nemůže stát ego morale, dokud ve své aktivitě (myšlenkové, ale zejména v životní praxi) nekonstituuje toto ego morale jednotlivými mravními činy, k nimž se rozhoduje, majíc před sebou jako rozvrh a zároveň závazek své ego morale cogitatum. Tím, že toto ego morale cogitatum uskutečňuje svými jednotlivými činy a akcemi a že je tuto svou sebe-realizaci schopno v reglexi sledovat, kontrolovat a hodnotit, stává se mravní seobnost Intergovaným napětí mezi ego morale cogitatum a mezi jeho praktický uskutečněním jakožto ego morale ens (resp. vivens. 15 Tady vidíme, jak se stává nutnou nová forma intervence LOGU jakožto toho, co shromažduje a sjednocuje: nejde už jednom a sjědnocování Jednotlivých jsoucností v celek bytí, nejde ani o sjednocování jednotlivých akcí a aktivit, aby byly akcemi a aktivitami "téhož" subjektu, ale jde navíc o sjednocování naprosto jiného typu, o němž se tradičně mluví jako o sjednocování reality s ideálem, faktické ho života s normou, životného běhu s posláním apod. 16 Zvláštním problémem je povaha samotného ideálu, normy, event. hodnoty, poslání, závazku atd. O tom jsme dost hovoři11 v loňském semináři, ale z jiného zorného úhlu. Předmětné myšlení nebylo schop* no mínit onen "Ideál" atd. Jako ne-předmět, nýbrž činilo z něho právě jen předmět. Pak se stalo naprosto nepochopitelným, jak může být a v čem založeno ono napětí mezi tím, co jest, a tím, co být má. Z ideálu se nutně stal pouhý subjektivní projekt, a vedle jednoho projektu byly možné a myslitelné také projekty odlišné, jiné. Volba Ideálu se tak stala volní záležitostí, eventuelně záležitosCo ti kulturní epochy, zvyklostí, mody, případně předsudků a iluzí a podobně. Tím by se ovšem garantem jednoty mezi Ideálem a realizací stal nutně zase jen sám subjekt. Ale jak by mohl, když svou vlastni integritu si musí nechat darovat? 27.11.87 627
221 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
tam, kde ego cogitatum nabývá konkrétních obsahů - např. tedy jako mravní osobnost. Nazvěme ji ego moralé: pak platí, že ego activum se nemůže stát ego morale, dokud ve své aktivitě (myšlenkové, ale zejména v životní praxi) nekonstituuje toto ego morale jednotlivými mravními činy, k nimž se rozhoduje, majíc před sebou jako rozvrh a zároveň závazek své ego morale cogitatum. Tím, že toto ego morale cogitatum uskutečňuje svými jednotlivými činy a akcemi a že je tuto svou sebe-realizaci schopno v reglexi sledovat, kontrolovat a hodnotit, stává se mravní seobnost Intergovaným napětí mezi ego morale cogitatum a mezi jeho praktický uskutečněním jakožto ego morale ens (resp. vivens. 15 Tady vidíme, jak se stává nutnou nová forma intervence LOGU jakožto toho, co shromažduje a sjednocuje: nejde už jednom a sjědnocování Jednotlivých jsoucností v celek bytí, nejde ani o sjednocování jednotlivých akcí a aktivit, aby byly akcemi a aktivitami "téhož" subjektu, ale jde navíc o sjednocování naprosto jiného typu, o němž se tradičně mluví jako o sjednocování reality s ideálem, faktické ho života s normou, životného běhu s posláním apod. 16 Zvláštním problémem je povaha samotného ideálu, normy, event. hodnoty, poslání, závazku atd. O tom jsme dost hovoři11 v loňském semináři, ale z jiného zorného úhlu. Předmětné myšlení nebylo schop* no mínit onen "Ideál" atd. Jako ne-předmět, nýbrž činilo z něho právě jen předmět. Pak se stalo naprosto nepochopitelným, jak může být a v čem založeno ono napětí mezi tím, co jest, a tím, co být má. Z ideálu se nutně stal pouhý subjektivní projekt, a vedle jednoho projektu byly možné a myslitelné také projekty odlišné, jiné. Volba Ideálu se tak stala volní záležitostí, eventuelně záležitosCo ti kulturní epochy, zvyklostí, mody, případně předsudků a iluzí a podobně. Tím by se ovšem garantem jednoty mezi Ideálem a realizací stal nutně zase jen sám subjekt. Ale jak by mohl, když svou vlastni integritu si musí nechat darovat? 27.11.87 627
====================
223 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
17 Z naší úvahý se zřetelně podává nutnost zásadního odlišení mezi Ideálem myšleným (totiž právě myšlení jako Ideál, jako předmětná norma, předmětně formulovaný závazek apod.) a tím, co se toto "myšlení ideálu" (v přemětné tradici) pokouší uchopit. Přostě a dobře: podobně, jako nemáme možnost vidět strom jen tím, že otěvřeme oči, nýbrž musíme si jej v duchu či v mysli, v představě vykonstruovat a shromáždit, a přesto musíme vědět, že tato naše představa stromu je představou něčeho skutečného, co sice jednoduše vidět nemůžeme, ale co vlastně vidět přece jen můžeme, jak zkušenost ukazuje, był by to naše "vidění" bylo něčím docela jiným, než jsme se původně naivně domnívall - podobně tedy si musíme vypracovat nějaké pojetí onoho "Ideálu" či "závazku" atd., a přece musíme stále dobře vědět, že skutečně závazné není to naše pojetí (takže není v naší 11bovů11, zda a jak ono pojetí změníme), nýbrž závazný že je vě skutečnosti onen "Ideál" či "závazek" sám. Nesnáz je pouze v tom, že my ten Ideál či závazek v dané epoše stále ještě myslíme nepatřičně a nepřiměřeně. 18 Vezmeme-11 vážně, že onen ideál či onen závazek je přísně vzato ne-předmět a že jej proto můžeme přiměřeněji pochopit jen po nezbytné přestavbě svého myšlení, které už musí přestat vězet plně v oné předmětné tradici, dostáváme se tak k problému zcela zásadnímu a přímo epochálnímu, totiž novoú epochu zahajujícímu (budeme-11 ovšem s to jej myslit opravdu nově, opravdu přiměřeně). Logos, kterýbude sjednocovat a shromaždovat uprostřed onoho vždy znovu rozdělujícího napětí mezi tím, co má být, a tím, co jest, se ukáže být pouze prostředníkem a nikoliv vlastním vykonavatelem onoho sjednoca vání a shromaždování v celek a v integritu. To, co tu je sjednocováno, už není "téhož druhu", ale je to sjednocování, které z bytost né nutnosti znamená vždy znovu metabasis els allo genos: toto sjednocování je "nápravou" a je vposledu neseno pravdou. Písek, 27.11.87
223 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
17 Z naší úvahý se zřetelně podává nutnost zásadního odlišení mezi Ideálem myšleným (totiž právě myšlení jako Ideál, jako předmětná norma, předmětně formulovaný závazek apod.) a tím, co se toto "myšlení ideálu" (v přemětné tradici) pokouší uchopit. Přostě a dobře: podobně, jako nemáme možnost vidět strom jen tím, že otěvřeme oči, nýbrž musíme si jej v duchu či v mysli, v představě vykonstruovat a shromáždit, a přesto musíme vědět, že tato naše představa stromu je představou něčeho skutečného, co sice jednoduše vidět nemůžeme, ale co vlastně vidět přece jen můžeme, jak zkušenost ukazuje, był by to naše "vidění" bylo něčím docela jiným, než jsme se původně naivně domnívall - podobně tedy si musíme vypracovat nějaké pojetí onoho "Ideálu" či "závazku" atd., a přece musíme stále dobře vědět, že skutečně závazné není to naše pojetí (takže není v naší 11bovů11, zda a jak ono pojetí změníme), nýbrž závazný že je vě skutečnosti onen "Ideál" či "závazek" sám. Nesnáz je pouze v tom, že my ten Ideál či závazek v dané epoše stále ještě myslíme nepatřičně a nepřiměřeně. 18 Vezmeme-11 vážně, že onen ideál či onen závazek je přísně vzato ne-předmět a že jej proto můžeme přiměřeněji pochopit jen po nezbytné přestavbě svého myšlení, které už musí přestat vězet plně v oné předmětné tradici, dostáváme se tak k problému zcela zásadnímu a přímo epochálnímu, totiž novoú epochu zahajujícímu (budeme-11 ovšem s to jej myslit opravdu nově, opravdu přiměřeně). Logos, kterýbude sjednocovat a shromaždovat uprostřed onoho vždy znovu rozdělujícího napětí mezi tím, co má být, a tím, co jest, se ukáže být pouze prostředníkem a nikoliv vlastním vykonavatelem onoho sjednoca vání a shromaždování v celek a v integritu. To, co tu je sjednocováno, už není "téhož druhu", ale je to sjednocování, které z bytost né nutnosti znamená vždy znovu metabasis els allo genos: toto sjednocování je "nápravou" a je vposledu neseno pravdou. Písek, 27.11.87