Logika XXIV [příprava]
| raw | skeny ◆ bytový seminář | přípravné poznámky, česky, vznik: 3. 10. 1988
text je přípravou k tomuto výslednému dokumentu:Logika XXIV
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
293 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 3.10.88 - Doplňující poznámky k bodům 8.-14. /dokončení z 19.9. po 26.9.extempore 01 /ad 08-09/ Subjekt jako rekonstituční produkt akce by nut ně musel být jiným subjektem než ten, který akci startoval, neboť tento poslední sám sebou netrvá, ale přechází do své akce a s ní pomíjí. Proto on en "prostor", který umožňuje emancipaci subjektu od událostného dění, musí být zároveň něčím sbírajícím a shrnujícím', spojujícím a sjednocujícím, integrujícím - tedy musí se vyznačovat tím co jsme vyhradili LOGU. 02 /ad 09-10/ Subjekt jakožto subjekt sjednocený může ex-sis tovat jen ve světě LOGU. zatímco všechna jsoucna, možná jsoucna i nemožná jsoucna dostávají své místo ve světě LOGU, ale svou základní jsoucnost mají vždy v reálném světě, subjekt takovou základní jsoucnost nemá. Ve světě se může proto uplatňovat pouze prostřednictvím těla a jiná jsoucna na subjekt také nemohou reagovat přímo, nýbrž pouze na jeho tělem prováděné akce. 03 /ad 11/ Když mluvíme o člověku, musíme si být zvláště dobře vědomi ekvivokace, jíž se přitom nemůžeme vyhnout. Mů žeme totiž mít přitom na mysli bud zvláštního živočicha /ZOON, animal/ v biologickém chápání, nebo jedince v tak zvaných mezulidských souvislostech /sociálního tvora/, nebo jeho tělo /obvykle ovšem nepřesně míněné/, jeho tzv. osobnost, a posléze také jeho subjekt. /Možná by bylo lze i rozmnožit dále možnosti./ Proto některé paradoxní nebo alespoň nezvyklé formulace, jichž užijeme, lze vyjasnit upřesněním toho, v jakém smyslu o člověku mluvíme a myslí me. Člověk jako tělo vstupuje resp. dostává místo ve světě LOGU vpodstatě stejně jako každé jiné pravé jsoucno. Ale tělo je jakýmsi druhotným produktem vývoje člověka, a to vývoje komplexního, tj. zároveň ontogenetického i fylo genetického. Ontogenetický vývoj je ovládán LOGEM prostře střednictvím FYSIS, fylogenetický vývoj prostřednictvím nevědomého subjektu; naproti tomu dějinný "vývoj" prostřed nictvím subjektu vědomého. 04 Má-li být člověk pochopen jako integrita nikoliv pouze subjektu, ale celková, musí tu zase zasáhnout integrující moc LOGU. Dě je-li se podle Hérakleita všechno, tj. veš kerenstvo, podle LOGU, pak např. Descartovi bychom mohli LOGOS nabídnout místo jeho šišinky. 88-885 3 X 88
293 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 3.10.88 - Doplňující poznámky k bodům 8.-14. /dokončení z 19.9. po 26.9.extempore 01 /ad 08-09/ Subjekt jako rekonstituční produkt akce by nut ně musel být jiným subjektem než ten, který akci startoval, neboť tento poslední sám sebou netrvá, ale přechází do své akce a s ní pomíjí. Proto on en "prostor", který umožňuje emancipaci subjektu od událostného dění, musí být zároveň něčím sbírajícím a shrnujícím', spojujícím a sjednocujícím, integrujícím - tedy musí se vyznačovat tím co jsme vyhradili LOGU. 02 /ad 09-10/ Subjekt jakožto subjekt sjednocený může ex-sis tovat jen ve světě LOGU. zatímco všechna jsoucna, možná jsoucna i nemožná jsoucna dostávají své místo ve světě LOGU, ale svou základní jsoucnost mají vždy v reálném světě, subjekt takovou základní jsoucnost nemá. Ve světě se může proto uplatňovat pouze prostřednictvím těla a jiná jsoucna na subjekt také nemohou reagovat přímo, nýbrž pouze na jeho tělem prováděné akce. 03 /ad 11/ Když mluvíme o člověku, musíme si být zvláště dobře vědomi ekvivokace, jíž se přitom nemůžeme vyhnout. Mů žeme totiž mít přitom na mysli bud zvláštního živočicha /ZOON, animal/ v biologickém chápání, nebo jedince v tak zvaných mezulidských souvislostech /sociálního tvora/, nebo jeho tělo /obvykle ovšem nepřesně míněné/, jeho tzv. osobnost, a posléze také jeho subjekt. /Možná by bylo lze i rozmnožit dále možnosti./ Proto některé paradoxní nebo alespoň nezvyklé formulace, jichž užijeme, lze vyjasnit upřesněním toho, v jakém smyslu o člověku mluvíme a myslí me. Člověk jako tělo vstupuje resp. dostává místo ve světě LOGU vpodstatě stejně jako každé jiné pravé jsoucno. Ale tělo je jakýmsi druhotným produktem vývoje člověka, a to vývoje komplexního, tj. zároveň ontogenetického i fylo genetického. Ontogenetický vývoj je ovládán LOGEM prostře střednictvím FYSIS, fylogenetický vývoj prostřednictvím nevědomého subjektu; naproti tomu dějinný "vývoj" prostřed nictvím subjektu vědomého. 04 Má-li být člověk pochopen jako integrita nikoliv pouze subjektu, ale celková, musí tu zase zasáhnout integrující moc LOGU. Dě je-li se podle Hérakleita všechno, tj. veš kerenstvo, podle LOGU, pak např. Descartovi bychom mohli LOGOS nabídnout místo jeho šišinky. 88-885 3 X 88
====================
294 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
05 /ad 12-13/ LOGOS nesjednocuje jen jsoucna ani jen myšlení /a promlouvání/, ale také myšlené a míněné. Tady nesmí me předčasně ono "myšlené" a "míněné" redukovat na intencionální předmětnosti to platí jen pro epochu předmětného myšlení /předmětné metafyziky/. Již u zvířat můžeme pozorovat jejich specifickou vnímavost vůči celkům, která není vysvětlitelná bez jakýchsi "Suchbildů". U člověka je tomu ještě ve větší míře a máme k tomu také lepší přístup. To je základna tzv. animismu: všechno, co se děje, alespoň všechno významné, je chápáno jako akce a tedy výkon nějakého agens /"subjektu"/. Odtud je možno nahlédnout, jak je možný omyl: základní formou onylu je přístup k neintegrovanému dění jako k dění událostnému nebo přípho mo k akci. 06 Celkovost, která charakterizuje nejenom jednotlivé myšlenkové akty co do jejich výkonu, ale která je spoluprodukována /? - spíše jen jako Suchbild !/ těmito akty jakýmsi quasi-apriorním způsobem, je právě onou "branou", jíž člověk dosahuje své vlastní integrity po všech stránkách svého života a své ex-sistance. Této integrity může ovšem aktivně dosahovat jen jako subjekt svých aktivit, a důsledkem toho je, že se člověk právě jako subjekt iden tifikuje s obrazem, jaký si o sobě vytvořil a jaký o sobě "má". A protože ovšem ví, že k němu náleží také tělo a také to, čemu se říkalo a říká "duše", "charakter" atd., zahrnuje toto vše do obrazu o "sobě", ačkoliv tím, kdo to všechno integruje nebo neintegruje či špatně integruje, je jenom subjekt, zatímco všechny ostatní aspekty konkrétní lidské integrity musí do této jednoty být neustále znovu uváděny /akcemi subjektu/. 07 Tím se otvírá cesta k porozumění tomu, jak to je a musí i může být zase jenom subjekt, který /zase svými akcem mi/ uvádí do jisté harmonie a jednoty také tuto představovanou a uplatňovanou, realizovanou lidskou osobnost a její okolí, prostředí, osvětí - a vposledu vůbec svět. A protože tato integrita je vždy jen relativní, mnohem relativnější než ona první, a protože je závislá na podmínkách a okolnostech vnějších a "reálných", dochází k tomu, že prizmatem subjektního a subjektivního úsilí o dosažení a uchování osobní integrity /individuální/ procházejí nejprve benigně a později někdy i nebezpečně jis té setrvačnosti resp. jsou takové stervačnosti teprve spo lukonstituovány na této cestě, čímž dochází ke vzniku tzw emancipovaných elementů /tu už u "těl"/, -3 X 88 -886
294 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
05 /ad 12-13/ LOGOS nesjednocuje jen jsoucna ani jen myšlení /a promlouvání/, ale také myšlené a míněné. Tady nesmí me předčasně ono "myšlené" a "míněné" redukovat na intencionální předmětnosti to platí jen pro epochu předmětného myšlení /předmětné metafyziky/. Již u zvířat můžeme pozorovat jejich specifickou vnímavost vůči celkům, která není vysvětlitelná bez jakýchsi "Suchbildů". U člověka je tomu ještě ve větší míře a máme k tomu také lepší přístup. To je základna tzv. animismu: všechno, co se děje, alespoň všechno významné, je chápáno jako akce a tedy výkon nějakého agens /"subjektu"/. Odtud je možno nahlédnout, jak je možný omyl: základní formou onylu je přístup k neintegrovanému dění jako k dění událostnému nebo přípho mo k akci. 06 Celkovost, která charakterizuje nejenom jednotlivé myšlenkové akty co do jejich výkonu, ale která je spoluprodukována /? - spíše jen jako Suchbild !/ těmito akty jakýmsi quasi-apriorním způsobem, je právě onou "branou", jíž člověk dosahuje své vlastní integrity po všech stránkách svého života a své ex-sistance. Této integrity může ovšem aktivně dosahovat jen jako subjekt svých aktivit, a důsledkem toho je, že se člověk právě jako subjekt iden tifikuje s obrazem, jaký si o sobě vytvořil a jaký o sobě "má". A protože ovšem ví, že k němu náleží také tělo a také to, čemu se říkalo a říká "duše", "charakter" atd., zahrnuje toto vše do obrazu o "sobě", ačkoliv tím, kdo to všechno integruje nebo neintegruje či špatně integruje, je jenom subjekt, zatímco všechny ostatní aspekty konkrétní lidské integrity musí do této jednoty být neustále znovu uváděny /akcemi subjektu/. 07 Tím se otvírá cesta k porozumění tomu, jak to je a musí i může být zase jenom subjekt, který /zase svými akcem mi/ uvádí do jisté harmonie a jednoty také tuto představovanou a uplatňovanou, realizovanou lidskou osobnost a její okolí, prostředí, osvětí - a vposledu vůbec svět. A protože tato integrita je vždy jen relativní, mnohem relativnější než ona první, a protože je závislá na podmínkách a okolnostech vnějších a "reálných", dochází k tomu, že prizmatem subjektního a subjektivního úsilí o dosažení a uchování osobní integrity /individuální/ procházejí nejprve benigně a později někdy i nebezpečně jis té setrvačnosti resp. jsou takové stervačnosti teprve spo lukonstituovány na této cestě, čímž dochází ke vzniku tzw emancipovaných elementů /tu už u "těl"/, -3 X 88 -886
====================
295 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 10.10.88 - Povaha dějinných událostí dologické úvahy methool Když chceme uvažovat a mluvit o nějaké /významné/ události, musíme se nejprve tázat po subjektu, který se na takovou událost dívá a k ní se i prakticky vztahuje jako na událost a k události. 02 Ten, kdo se připravuje k tomu, aby uvažoval a hovořil o události, obvykle není tím prvním, kdo událost jako událost vidí a chápe. Bud už jej někdo předchází, kdo první razil pojetí takové události, anebo je původ přesně neurčitelný a ztrácí se v "obecném mínění". Někde na přechodu mezi obojím se ustavuje "historická metodika". 03 Do jaké míry je dějinná událost ustavena svými aktivními účestníky? Každý z nich ji vnímá a chápe jinak: státník nebo generál v širším kontextu, který prostému občanu' uniká a o němž vysílený, mrznoucí, hladovící a jinak trpící obyčejný voják nemá a ani nemůže mít představu. 0 kom z nich můžeme říci, že vidí správně? 04 Může vůbec účastník /aktivní/ nebo svědeck /očitý/ rozumět tomu, co se "skutečně" děje, když je odkázán na svou omezenou perspektivu a když je nemožné, aby obsáhl všechny podrobnosti onoho dění ? Každé dění se "skládá" z jednotlivých "faktů" /detailních kousků dění, které "nastaly", k nimž "došlo"/; ale můžeme oprávněně událost považo vat prostě za úhrn takových "faktů" ? Kdo je posbírá a sečte ? 05 Velká, významná událost musí být jako taková nejprve "ve skutečnosti" integrována, a to v podivné spolupráci mnoha lidí, kteří mají odlišné zájmy i schopnosti pozorovat, různá stanoviska a různé naděje atd. atd. To všechno ukazuje na to, že součástí takové události se může stát jen něco, co je jako takové viděno, uznáno, chápáno, co je s onou událostí ve vědomí spojováno ovšem sama zprostře dkující role vědomí musí být podrobena bližšímu zkoumání. rozkazem velitele, podílí se na oné události, jíž je bitva, ale také na širší události, jíž je válka, a na ještě širší události, jíž jsou osudy nějakého města, nějaké ze mě, nějakého národa, nějaké civilizace apod. A voják o tom nemusí nic vědět - dokonce ani jeho bezprostřední evelitel o tom nemusí nic vědět. A přece to, co o tom voják nebo jeho bezprostřední velitel ví resp. co si o tom pří10 X 88 88-921
295 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Příprava na 10.10.88 - Povaha dějinných událostí dologické úvahy methool Když chceme uvažovat a mluvit o nějaké /významné/ události, musíme se nejprve tázat po subjektu, který se na takovou událost dívá a k ní se i prakticky vztahuje jako na událost a k události. 02 Ten, kdo se připravuje k tomu, aby uvažoval a hovořil o události, obvykle není tím prvním, kdo událost jako událost vidí a chápe. Bud už jej někdo předchází, kdo první razil pojetí takové události, anebo je původ přesně neurčitelný a ztrácí se v "obecném mínění". Někde na přechodu mezi obojím se ustavuje "historická metodika". 03 Do jaké míry je dějinná událost ustavena svými aktivními účestníky? Každý z nich ji vnímá a chápe jinak: státník nebo generál v širším kontextu, který prostému občanu' uniká a o němž vysílený, mrznoucí, hladovící a jinak trpící obyčejný voják nemá a ani nemůže mít představu. 0 kom z nich můžeme říci, že vidí správně? 04 Může vůbec účastník /aktivní/ nebo svědeck /očitý/ rozumět tomu, co se "skutečně" děje, když je odkázán na svou omezenou perspektivu a když je nemožné, aby obsáhl všechny podrobnosti onoho dění ? Každé dění se "skládá" z jednotlivých "faktů" /detailních kousků dění, které "nastaly", k nimž "došlo"/; ale můžeme oprávněně událost považo vat prostě za úhrn takových "faktů" ? Kdo je posbírá a sečte ? 05 Velká, významná událost musí být jako taková nejprve "ve skutečnosti" integrována, a to v podivné spolupráci mnoha lidí, kteří mají odlišné zájmy i schopnosti pozorovat, různá stanoviska a různé naděje atd. atd. To všechno ukazuje na to, že součástí takové události se může stát jen něco, co je jako takové viděno, uznáno, chápáno, co je s onou událostí ve vědomí spojováno ovšem sama zprostře dkující role vědomí musí být podrobena bližšímu zkoumání. rozkazem velitele, podílí se na oné události, jíž je bitva, ale také na širší události, jíž je válka, a na ještě širší události, jíž jsou osudy nějakého města, nějaké ze mě, nějakého národa, nějaké civilizace apod. A voják o tom nemusí nic vědět - dokonce ani jeho bezprostřední evelitel o tom nemusí nic vědět. A přece to, co o tom voják nebo jeho bezprostřední velitel ví resp. co si o tom pří10 X 88 88-921
====================
296 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
mysh' padně, může být velmi důležité pro to, jak voják splní svůj úkol a jak se tím bude podílet na průběhu oné události /zejména, když podobně budou "uvědomělí" i další vojáci i velitelé na všech úrovních/. 07 Ukazuje se, že povaha dějinné události nemůže být pochopena jako úhrn "faktických dějů", které lze přesně popsat /zásadně technicky se to ovšem vymyká našim možnostem/ takejich "úhrn" či spíše "hromada" by byla onou událostí. Vědomí nemá v konstituci události význam ani jen druhotný /ve smyslu chápání události jako události - ať už jde o běžné lidi, generály, státníky nebo historiky/, nýbrž také prvotní /událost se vyvíjí do značné míry v závislosti na tom, co si o ní a vůbec "přitom", její aktivní účastníci myslí/. 08 Ještě vyostřeněji řečeno: dějinná chvíle jakožto "situace" nemůže být popsána, vyfotografována, vyobrazena, ale to znamená: ani vnímána /smyslově/ - vůbec totiž nespočívá v předmětnostech, které takto vnímat, popsat atd. lze. Pro to ani historické dění, dějinné události, nejsou jen sérií a střídou takových okamžitých "situací", vnějšně zachytitelných. Vezmeme-li tuto věc vážně, musíme z toho vyvodit také důsledky pro hodnocení archivních dokumentů nebo zachovaných zpráv tzv. očitých svědků apod. 09 Dějinná událost je tedy nepochybně spjata s určitými vnějšími "daty" a "fakty", ale nemůže na ně být redukována a zejména z nich /pouze z nich/ nemůže být pochopena ani interpretována. Vědomí jednotlivých lidí je nejenom nezbytným prostředníkem, bez něhož by k dějinným událostem vůbec nedocházelo, ale je spolukonstitutivním faktorem pro každou takovou událost. Dějinné události totiž vznikají a probíhají v závislosti na tom, jak lidé jednají, a lidé ovšem jednají také v závislosti na těchto událostech a tím ovlivňují jejich další vývoj. A to vše prochází lid ským vědomím ne pouze jako prizmatem, nýbrž jako místem chápání vcelku a,v kontextu a také místem, kde, jsou integrované rozvrhovány činy a způsoby jednání 7a kde je realizace jednání kontrolována a uváděna do více méně souvislé jednotg a jednotné souvislosti jako více nebo méně rozsáhlá a ve vidění více nebo méně pronikavá strategická koncepce/. 10 Při tom při všem se u každého chápání a u každé interpretace i u každé strategické koncepce atd. klade a otvírá otázka správnosti a nesprávnosti, pravdivosti a mylnosti. Ale pravda i lež, správnost i omyl se v dějinách uplatňují prosazují skutečně, tj. ve skutcích. 10. X. 88
296 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
mysh' padně, může být velmi důležité pro to, jak voják splní svůj úkol a jak se tím bude podílet na průběhu oné události /zejména, když podobně budou "uvědomělí" i další vojáci i velitelé na všech úrovních/. 07 Ukazuje se, že povaha dějinné události nemůže být pochopena jako úhrn "faktických dějů", které lze přesně popsat /zásadně technicky se to ovšem vymyká našim možnostem/ takejich "úhrn" či spíše "hromada" by byla onou událostí. Vědomí nemá v konstituci události význam ani jen druhotný /ve smyslu chápání události jako události - ať už jde o běžné lidi, generály, státníky nebo historiky/, nýbrž také prvotní /událost se vyvíjí do značné míry v závislosti na tom, co si o ní a vůbec "přitom", její aktivní účastníci myslí/. 08 Ještě vyostřeněji řečeno: dějinná chvíle jakožto "situace" nemůže být popsána, vyfotografována, vyobrazena, ale to znamená: ani vnímána /smyslově/ - vůbec totiž nespočívá v předmětnostech, které takto vnímat, popsat atd. lze. Pro to ani historické dění, dějinné události, nejsou jen sérií a střídou takových okamžitých "situací", vnějšně zachytitelných. Vezmeme-li tuto věc vážně, musíme z toho vyvodit také důsledky pro hodnocení archivních dokumentů nebo zachovaných zpráv tzv. očitých svědků apod. 09 Dějinná událost je tedy nepochybně spjata s určitými vnějšími "daty" a "fakty", ale nemůže na ně být redukována a zejména z nich /pouze z nich/ nemůže být pochopena ani interpretována. Vědomí jednotlivých lidí je nejenom nezbytným prostředníkem, bez něhož by k dějinným událostem vůbec nedocházelo, ale je spolukonstitutivním faktorem pro každou takovou událost. Dějinné události totiž vznikají a probíhají v závislosti na tom, jak lidé jednají, a lidé ovšem jednají také v závislosti na těchto událostech a tím ovlivňují jejich další vývoj. A to vše prochází lid ským vědomím ne pouze jako prizmatem, nýbrž jako místem chápání vcelku a,v kontextu a také místem, kde, jsou integrované rozvrhovány činy a způsoby jednání 7a kde je realizace jednání kontrolována a uváděna do více méně souvislé jednotg a jednotné souvislosti jako více nebo méně rozsáhlá a ve vidění více nebo méně pronikavá strategická koncepce/. 10 Při tom při všem se u každého chápání a u každé interpretace i u každé strategické koncepce atd. klade a otvírá otázka správnosti a nesprávnosti, pravdivosti a mylnosti. Ale pravda i lež, správnost i omyl se v dějinách uplatňují prosazují skutečně, tj. ve skutcích. 10. X. 88
====================
297 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Správnost a nesprávnost, pravdivost a lzivost jsou tedy spolukonstitutivními "prvky" každé dějinné události. Přístup k dějinným událostem, který je slepý k jejich "pravé povaze /tváři, se podobá přístupu k rostlině nebo zvíře ti, který by nedbal toho, že jsou to živé bytosti. 11 Na tomto základě jsme nyní s to lépe a hlouběji pochopit to, čemu např. Heidegger říká "In-der-Welt-sein": svět, v němž /resp. na němž/ člověk žije, je především světem dějin, do nějž je svět přírody vtažen. Člověk je vždy nějak situován, ale nikdy nezná dopodrobna, ale leckdy ani v hlavních rysech všechny parametry své situovanosti. Jako FYSIS ani jako tělo nežije člověk v dějinách, nýbrž pouze jako subjekt. Ale můžeme vskutku říci, že člověk jako subjekt je "bytím na světě" /rozumí se dějinném/ ? Dojam vrženosti do světa nebo zaklesnutosti ve světě je dojmem jednostranným a vlastně hluboce nesprávným. Jak FYSIS, tak tělo znamenají pro člověka určité omezení; jako subjekt však je člověk "povolán" /právě skrze vykloněnost do budoucnosti/ uprostřed těchto i dalších dějinných/ omezei ní být svoboden. 12 Kdo nechápe, co to je subjekt, nemůže pochopit jeho svobodu, a kdo nechápe, co to je svoboda, nemůže pochopit subjekt. Právě vykloněnost subjektu do budoucnosti je základem jeho svobody. Ale tato vykloněnost je důsledkem víry jako spolehnutí na to, co přichází z budoucnosti, ja ko důvěry ne ve své síly, ale v síly, které teprve přichá zejí, které se taprve rodí v tom momentě, kdy se jim subjekt odevzdá a tak se subjektem stane /teprve tak se stává opravdu svobodným subjektem/. A to nejpozoruhodnější: člověk jako subjekt nemůže být ke své svobodě vysvobozen v odvrácenosti od situace /do níž se cítí být vržen a v nj zaklesnut a uzamčen/, nýbrž právě naopak svou svobodu uplatňuje, uskutečňujě svou aktivitou uprostřed této situace, svými akcemi zaměřenými na tuto situaci a do ní a usilujícími o její proměnu nikoliv v jejím směru a v její vlastní tendenci /nikoli jako "pochopení nutnosti"/, ale ve smyslu prolomení hranic a vykročení po cestách, jež by se bez aktivního subjektu a jeho invencí nikdy součástí situace nestaly. 13 Když je tedy řeč o tzv. lidských právech, jde o lidský subjekt /a to konkrétní, dějinný, situační/ a jeho nikoli "přirozenou" svobodu jde o základní právo subjektu na respekt těch druhých k jeho vykloněnosti do budoucnosti. 10. X. 88 88-923 -
297 (modrý sešit s kroužkovou vazbou).jpg
====================
Správnost a nesprávnost, pravdivost a lzivost jsou tedy spolukonstitutivními "prvky" každé dějinné události. Přístup k dějinným událostem, který je slepý k jejich "pravé povaze /tváři, se podobá přístupu k rostlině nebo zvíře ti, který by nedbal toho, že jsou to živé bytosti. 11 Na tomto základě jsme nyní s to lépe a hlouběji pochopit to, čemu např. Heidegger říká "In-der-Welt-sein": svět, v němž /resp. na němž/ člověk žije, je především světem dějin, do nějž je svět přírody vtažen. Člověk je vždy nějak situován, ale nikdy nezná dopodrobna, ale leckdy ani v hlavních rysech všechny parametry své situovanosti. Jako FYSIS ani jako tělo nežije člověk v dějinách, nýbrž pouze jako subjekt. Ale můžeme vskutku říci, že člověk jako subjekt je "bytím na světě" /rozumí se dějinném/ ? Dojam vrženosti do světa nebo zaklesnutosti ve světě je dojmem jednostranným a vlastně hluboce nesprávným. Jak FYSIS, tak tělo znamenají pro člověka určité omezení; jako subjekt však je člověk "povolán" /právě skrze vykloněnost do budoucnosti/ uprostřed těchto i dalších dějinných/ omezei ní být svoboden. 12 Kdo nechápe, co to je subjekt, nemůže pochopit jeho svobodu, a kdo nechápe, co to je svoboda, nemůže pochopit subjekt. Právě vykloněnost subjektu do budoucnosti je základem jeho svobody. Ale tato vykloněnost je důsledkem víry jako spolehnutí na to, co přichází z budoucnosti, ja ko důvěry ne ve své síly, ale v síly, které teprve přichá zejí, které se taprve rodí v tom momentě, kdy se jim subjekt odevzdá a tak se subjektem stane /teprve tak se stává opravdu svobodným subjektem/. A to nejpozoruhodnější: člověk jako subjekt nemůže být ke své svobodě vysvobozen v odvrácenosti od situace /do níž se cítí být vržen a v nj zaklesnut a uzamčen/, nýbrž právě naopak svou svobodu uplatňuje, uskutečňujě svou aktivitou uprostřed této situace, svými akcemi zaměřenými na tuto situaci a do ní a usilujícími o její proměnu nikoliv v jejím směru a v její vlastní tendenci /nikoli jako "pochopení nutnosti"/, ale ve smyslu prolomení hranic a vykročení po cestách, jež by se bez aktivního subjektu a jeho invencí nikdy součástí situace nestaly. 13 Když je tedy řeč o tzv. lidských právech, jde o lidský subjekt /a to konkrétní, dějinný, situační/ a jeho nikoli "přirozenou" svobodu jde o základní právo subjektu na respekt těch druhých k jeho vykloněnosti do budoucnosti. 10. X. 88 88-923 -