Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1c základní struktura víry.flac
====================
Základní struktura víry však mnohem zřetelnějí než z těchto dvou nejstarších míst, vysvítá z jiných míst. Klasickým příkladem je Genesis 12, kde se hned v prvních verších setkáváme s naprosto obdobnou stavbou situace. Abram je vyzván, aby odešel z rodného domu i ze země a aby odešel někam, kam mu teprve bude ukázáno. Spoustím se mu dostává velikého zaslíbení. O uvěření a víře tu není ani slova, čili reflexe víry chybí, ale skutečnost víry se ukazuje velmi plasticky. Čtěme tam. I vyšel Abram tak, jakž mu byl mluvil hospodin. Abram opouští to, co je mu známé, obrací se zády k minulosti, opouští příbuzné, známé, opouští svou rodnou zemi a vykročí do jemu neznámé budoucnosti. On již neví nic bližšího, kromě dalekosáhlých perspektív. On již je řeč v zaslíbení a jistoty, že se jemu i jeho potomkům dostane božího požehnání. To je tedy úplně jasně vylíčená situace člověka, který jedná z víry. Ještě vyhroceněji je vylíčená situace v den zkázy Sodomy, v ní žil Lot, to je Genesis 19. Dva muži, andělé, vyzývají Lota, aby s celou svou rodinou a příbuznými opustil město. Nutí jej a posléze takřká násilím i s jeho rodinou vyvádějí. A zase čtěme. A stalo se, když vyvedli je ven, řekl jeden, že nepovej život svůj, neohlédej se zpět, ani se zastavuj. A později i ohlédla se žena jeho, jdouc za ním, a obrácená jest v sloub solny. Lot se brání, jeho odchod nejen, že není spontánní, není ani dobrovolný, má odejít rovněž na místo, kde nebyl, na horu, ale Lot je tak zvázán s minulostí, alespoň něco z ní zachraňuje, městečko Ségor. Obává se, že hora pro něho není záchranou. Na základě textu musíme být na pochybách zda jen proto, že by nedošel, že by včas nevyšplhal na hory. Vždyť se mu dostává ujištění ve verši 22, že Sodoma nebude moci být zničena, dokud tam do onoho malého městečka nedojde. Jistě by to platilo i pro šplhání na horu. Dokud nedošplhá, musí katastrofa počkat. Soudím, že nejde o zvážení technických možností, respektive fyzických možností, nejlež o skutečný strach, děs před neznámým. Teprve když je podvráceno vše a Lot je vydržen z prostředku podvrácení, jak čteme, odešel přece jenom i s dcerami na horu, kam měl jít hned. Nebo se bál bydliti v Ségor. Tedy děs z neznámé budoucnosti je vyléčen. Vystřídá jej děs z mrtvé minulosti. Bál se bydliti v Ségor. Zbývá jen ocitovat jeho jako interpretační završení slova z Isaiaše 43, 18 až 19. Nevzpomínejte na první věci a na starodávné se neohlížejte. Aj já učiním věc novou, která se tudíž zjeví. A tady tedy můžeme skončit. Víra je s rádlem řečeno nakloněnost k činu. Taková nakloněnost, která svou jistotu, pevnost zakládá na něčem, co je v budoucnosti. Spolehání na budoucnost, ale spolehání na takovou budoucnost, o které nevím přesně, jak vypadá, protože budoucnost, o které si dělám obrazy, je budoucnost falešná. Podobně tedy naděje, která je upřena k něčemu, o čem vím, co znám, je falešná naděje. Pouze naděje pravá je otevřena do budoucnosti. Otevřenost do budoucnosti, naděje, že v budoucnosti je rozřešení, naděje, že se můžeme na budoucnost spolehnout, to je podstatou víry. A mám dojem, že to je perspektiva dnešní doby, dnešního světa. Dnešní svět se musí naučit důsledně, radikálně spoléhat na budoucnost. Nech se jí děsit. Děkuju za pozornost, odpuste, že jsem trochu přetáhl. Těším se na vaše reakce.
s1c základní struktura víry.flac
====================
Základní struktura víry však mnohem zřetelnějí než z těchto dvou nejstarších míst, vysvítá z jiných míst. Klasickým příkladem je Genesis 12, kde se hned v prvních verších setkáváme s naprosto obdobnou stavbou situace. Abram je vyzván, aby odešel z rodného domu i ze země a aby odešel někam, kam mu teprve bude ukázáno. Spoustím se mu dostává velikého zaslíbení. O uvěření a víře tu není ani slova, čili reflexe víry chybí, ale skutečnost víry se ukazuje velmi plasticky. Čtěme tam. I vyšel Abram tak, jakž mu byl mluvil hospodin. Abram opouští to, co je mu známé, obrací se zády k minulosti, opouští příbuzné, známé, opouští svou rodnou zemi a vykročí do jemu neznámé budoucnosti. On již neví nic bližšího, kromě dalekosáhlých perspektív. On již je řeč v zaslíbení a jistoty, že se jemu i jeho potomkům dostane božího požehnání. To je tedy úplně jasně vylíčená situace člověka, který jedná z víry. Ještě vyhroceněji je vylíčená situace v den zkázy Sodomy, v ní žil Lot, to je Genesis 19. Dva muži, andělé, vyzývají Lota, aby s celou svou rodinou a příbuznými opustil město. Nutí jej a posléze takřká násilím i s jeho rodinou vyvádějí. A zase čtěme. A stalo se, když vyvedli je ven, řekl jeden, že nepovej život svůj, neohlédej se zpět, ani se zastavuj. A později i ohlédla se žena jeho, jdouc za ním, a obrácená jest v sloub solny. Lot se brání, jeho odchod nejen, že není spontánní, není ani dobrovolný, má odejít rovněž na místo, kde nebyl, na horu, ale Lot je tak zvázán s minulostí, alespoň něco z ní zachraňuje, městečko Ségor. Obává se, že hora pro něho není záchranou. Na základě textu musíme být na pochybách zda jen proto, že by nedošel, že by včas nevyšplhal na hory. Vždyť se mu dostává ujištění ve verši 22, že Sodoma nebude moci být zničena, dokud tam do onoho malého městečka nedojde. Jistě by to platilo i pro šplhání na horu. Dokud nedošplhá, musí katastrofa počkat. Soudím, že nejde o zvážení technických možností, respektive fyzických možností, nejlež o skutečný strach, děs před neznámým. Teprve když je podvráceno vše a Lot je vydržen z prostředku podvrácení, jak čteme, odešel přece jenom i s dcerami na horu, kam měl jít hned. Nebo se bál bydliti v Ségor. Tedy děs z neznámé budoucnosti je vyléčen. Vystřídá jej děs z mrtvé minulosti. Bál se bydliti v Ségor. Zbývá jen ocitovat jeho jako interpretační završení slova z Isaiaše 43, 18 až 19. Nevzpomínejte na první věci a na starodávné se neohlížejte. Aj já učiním věc novou, která se tudíž zjeví. A tady tedy můžeme skončit. Víra je s rádlem řečeno nakloněnost k činu. Taková nakloněnost, která svou jistotu, pevnost zakládá na něčem, co je v budoucnosti. Spolehání na budoucnost, ale spolehání na takovou budoucnost, o které nevím přesně, jak vypadá, protože budoucnost, o které si dělám obrazy, je budoucnost falešná. Podobně tedy naděje, která je upřena k něčemu, o čem vím, co znám, je falešná naděje. Pouze naděje pravá je otevřena do budoucnosti. Otevřenost do budoucnosti, naděje, že v budoucnosti je rozřešení, naděje, že se můžeme na budoucnost spolehnout, to je podstatou víry. A mám dojem, že to je perspektiva dnešní doby, dnešního světa. Dnešní svět se musí naučit důsledně, radikálně spoléhat na budoucnost. Nech se jí děsit. Děkuju za pozornost, odpuste, že jsem trochu přetáhl. Těším se na vaše reakce.