Diskuse s faráři Nové orientace na faře v Prosetíně (u Šimsů)
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s2 stopa 2 debata na faře.flac
====================
Takého pneumatického přeskanství znamená takové vypovězení války v člověkské společnosti, která se udělá výstupky, nevypovězení války lidem, člověku, ale je to naprosto přízemný element. No a takhle bylo důležité v tom novým gospodárském výsledku, které je obsaheno, když vychází z toho, že v gospodární společnosti vždy neměstíte nějaké vnitřní věci, vnitřní funkčnosti. Protože to není problém, problém je teda instituce, ano, alebo samochod pod samochodem. Nejsem já institucijní, proč instituce určitá záležitost, kam já vejdu a z níž můžu odejít, jako na národní výborní. Národní výborní není po všech domácnostech. Myslím, že to je příliš nedorozuměný. Já vám řeknu, že třeba prostředníkům vám nejde odsávit, aby se o tý vězninu starali. Anžela vězní teda je Matýdy Brébe. Všem strávě se to dělalo jinak. Se to dělalo právě tým osobným stárem, navštěvaním teda. Taky samozřejmě se to snažilo určitým vzdušním dopšení, protože to bylo vězenství. Ale stavilo to na tom, že ten vězen je člověk, který je většinácti pouhlosti do národní výborní. Takže to bych chtěl i zachovat. Ale potřebují a cítějí, že k tomu se mohlo něco dělat. Aby se vyvázal ten duchovní, tý zvázanosti s tím velikostním vězním. Takže kdyby on tam dělal určitý nepříjemný služby, například to čítení těch dopisů, to je jako tak zvané, jako je to uže náhle, ale nevím čo, nevím, protože já taky vědně a podobně. Ale fakt, že to má možnost, jak si toho využít, využít, neužít. Má možnost škrt mohout zastavit, nebo povědnout dokonce. Dostavit dopis, který já nevím co, protože já to mám. Tak tím se to ničí, tím ta služba, kterou podám, se ničí. A oni říkají, že potřeba by ho byl podvízen k tému vyskupovej například. Nebo ten Felskura, aby nepodlehal vojitevi sluchu, ale aby podlehal vyskupovej. Aby tam určitý možnosti, tam tí ke směrá, tím vyskupovej má dělat. A ne po vině, a ne na lovka, a ne aby to dělal dostojník, nebo aby to dělal třeba, já nevím co, civilní farář, který by tam docházel a podobně. To je velmi správně rozpoznající, hlavně to je takový kapítka, který kapítku sluší. A i ti naši přátelé mají povím si, která slušají, jaký ty kremí, a teda, že jaká to musí být, a možnosti a tak dále. Pálenky, obřady, člověče, kalule, prostřednice, instituční kolo. Většinovní rada nemá celá, co tam mají napadnout. Ještě nedávno, když jste nebyli matriky ještě, a ty už ne. Takže to nejde. Ne, ale to je jako, to já rozumím, ale to je jak s těmi lidmi, když se mluvíme třeba v tom běženství. No všem, můžeme mít takový malý spolek, jako ty naše přírodky. Cestopádenská, evangelská. No, je to vyprovdání s jinými matričky, má tedy jenom taková polo-instituce, nebo stůlecí instituce, která potřebuje východní nebo většinopodobně. Ale má takovýhle způsob, když chtějeme všechny zatrpávat v establishmentu, který nabije, který nabije jako těch institučních věděčníků. Ale má takovýhle věděčník, kde toto evangelium vrátá z úplně v spolupravnosti. Takže to má ten šmel. A musí to mít ten šmel. Protože to nechce změnit strukturu samozřejmě. Takových institučních vrát je to můj vrání, takovýhle vrání je to můj vrání. Protože to vůbec potřebuji, když nás nejde, když nezměníme strukturu. Abych já, částo, částo, nebo velice, částo, nebyl odkušeným institučním pláčem, ale měl vůbec chtějící vrát. Vůbec se nás nejde. Protože bych musel přijít takový svatý, a všem svaté intervie, kterou nemáme, když jsme běhli spontánně a pneumaticky, když jsme běhli na výši tou svého úkolu, ale tak, jak my jsme strukturovaní, to jinak nejde. To znamená, že to má takový příští instituční charakter. Ale to bych nepovažoval za chybu. Jedině je to, že to se promění všystkem. To znamená, že je třeba respektovat takovou instituci, která by mohla být plní, třeba kvůli stávků politických, která svoje svatost tam neuděluje. To je představitel instituce, a jednáčka svojeho instituce. A ta instituce sama si může být místem, kde si něco dá. Konec. Teďka to jsou první všechny věci. To jsou první věci. Není to jen zářadní věc. Už jsme nějaký útek mohli odpojit. Je taková píseň, kterou se pěje, a takový melodie zní v našich důležitách a církvě v ní vlastně. Že všechno, které vychází z té instituce, a z jejich institučního větu. Je to zářadné církvě, a je to vlastně ještě nesít tam někde. To je jako... to nechce všechny majit. Jdem to na to. Já sám ho nemám, mám v ní to podušit, v ní to radit. Ale je to problém. Starej problém, který se tě anfitáří. To jsou takové formace, informace, které se dávají. Já jsem to tam viděl, když bych jako myslel, že to musí. Ale já myslím, že to je ta kardinální otázka. Když ho třeba může vrát, to za tom se duchového vrátí. A kdybychom v této věci získali více jasné, to i taky by bylo, kdyby to bylo nějaký projivitočný, historický, že by to byl ohromný, ohromný slok srdců, kterých bychom cítili. Takhle základně, co já myslím, pojedu k tomu dítám. Teď dívejte se, to je totiž otázka toho, v jakou funkci má synodní rada. Jestli je synodní rada diskurský úvod, jak by ráda byla, anebo jestli je výkonní orgán v pobleženství světa. Tak to je teda. Zkrátka, to taky, jak to se snažil Škarvan formulovat v těch zásadách, chtěl tam posílit moc synodní rady k rozhodování a tak dále. Škarvan vůbec nebyl takový patriarcální typ, který je rád říkat, věřte to nám a my to uděláme. A to je teda, a jednak ze synodní rady vůbec vychází taková snaha, aby, protože ona má takovou znalost státních orgánů, a s těmi státními orgány se musí pěkně, a my to za vás všetko uděláme a vy jenom spolehejte na synodní radu a dejte nám svou důměru. Tak toto jednak, toto snažení vychází ze synodní rady samotné, aby se stala nicméně tedyž vyskupstvím a výkonním orgánem církvem a z druhé strany by se tadyhle toto postavení synodní rady neobyčejně hodilo státní správně. Protože vlastnosti našeho státu je, že všechna moc vychází z centra a všechny ostatní orgány a instituce a tak dále a společenské organizace, jak se tomu říká. To všechno je spouze k tomu, aby to bylo výkonným orgánem centrální moci, jak se tomu v 68. roce říkal, převodní pátí na ty všechny místa, které jsou potřeba. Tak oni teda, protože takovou strukturu má také katolická církvě, kde to vyskustí existuje, tak toto také neobyčejně je příjemné státní správně. Ona narizuje biskupům, biskupově narizují paráři. A paráři jsou pouze služebníci centrální moci. Kdežto u nás paráři jsou služebníci zboru. Zde právě ta reformační zásada moci vychází zde. Zákazem církve je zbor a parář je služebník zboru. Neboji teda, jednak je lokální válka, je víceméně samostatní, synodní rada zboru nemá co poroučit, zahromadit. Synodní rada může jenom zboru poručit, zaplatit, kdy jde nám to kolik reparatů, víc nic. Tak zde už samozřízení evangelické církve je v totálním rozporu s ocelským systémem, který u nás vládne, a který také vládne v odjadě katolicizmu. A touhou státní správí je, aby to u těch evangeliků bylo taky tak, aby rozkazovala synodní rada, aby paráři byli zaustnancí víceméně centrální církve a synodní rada, aby je šivovala tam, kde ona chce. To by se jim líbilo. A teď je jedna z těch otázek. Jak uhájit tadyhle tuto strukturu reformační církve proti těm tlakům, kterým vychází jednak té správka od státu, a synodní rada by ráda jim i v tomto vycházela církva. No a pak všem, jak jste to chtěli, tak stávě se pohybuje na rovině, především, když se pohybuje na rovině, takového zápasu o strukturu církve. Strukturu, měl jim organizace. Je jasné, že to má teologický dopad, a že to může mít a má, nebo přijde, že mět i takový dopad s vědeckým círovým elementem struktů, protože struktury, organizace, je vždycky i určité politikum, a můžou být dobře, nebo špatně. Všem, otázka je, když toho posledního teologického hodnočení, že tato tendence církevní spravy, církevního tzv. ovedení, je na té rovině jako třeba to základní nepochopení, které se setkále, setkále Jezíš v rozhovoru a v zápase. Ten zápas, který on vedl, kde poučí ten dopět svým rozhovorům, s nimi a tak dále, na ně vlhá ostří svých útoků, že jsou vlastně slucové lidu, a nakonec je vidět, že náhrá nějaké střechy, které je křižují, jak tedy pošílenia smrtních učeníků. Zatem je možná říct, že tato tendence nebo jiné takové aspekty spravy těch synodí, jsou na této rovině a potřebují toto všechno všechno odnosit. Alebo postoupení nebo něco takového. To je jeden z závadních problémů, které jsme hovořili předtím o tom, že my, narody od vaší generace, že to máme těžké, že všichni jsme v takovém rodzí. Z neuzdovených rodoznán nepsým terénům. A teď je ta otázka, jak si chceš, i kvůli těm příkladům na předávánče, předávčům na kýrenách, jestli chcete zkusit, že toto je synptom, jak se odboje, schodí do jistů, když oni například, chtějí etablovat ten biskupský úřad. Říkám, že to je všechno víc, když mi toho nerozumíš, že mě chtějí etablovat. Ale je to ještě jiná závada. Bylo jistě, jsme vzdy v nadušení, poněkud tady ta podstata věci není v tom, že chtějí etablovat biskupský úřad. Je v tom, že ho chtějí etablovat v situaci, kdy tím vydávají všam tu církev, která už je strukturována jinak. A která je strukturována podle toho, jak ta struktura náleží více ne nejněkým teologickým zážitelem církve. To je experiment. Ta závada toho, co bych říkal, to je vzestava, kromě toho, co bych říkal, před osouzením teda, že máš tění, že jsi nebyl osouzený, že jsi celoveští, že akorát konečně jsi pochopit ten věcomor, právní círka, člověk, člověk, když to nejde, když to nejde, když to nejde. Že tam se nějak Synodní rada staví, jako instituce na synod. No, něco jiného, když soukromně, když napíše třeba showroom, napíše kritiku, on s vámi dostane, vás pojede s námi, že si vlastnou výběru nemůžeš dělat. To má každý právě. Ale aby jak si Synodní rada za synod odvolávala, vzpětně relativizovala, synod už nechce. Jak úředň vydává na vědomém vězboru, když se vlastně dostává podělí jednání. A tam právě, to právě tím, že se ten vlastně nějak staví, jak si na synod a posuduje, posuduje synod, nenom synod, ale synodia, to je takový tendenci, která vlastně tak se projevovala, tím vlastně nejenom, že teda nahrává té lidi ministerstva, který s tím vlastně píše. A tím původně, že... Ale současně vlastně předstrukturovala vlastně ten vztah synodní radii a synodů. To znamená, že kromě jakéhotoho takového aktuálního, bych řekl, vrácovství, myšlenkovýho, nebo takového předpávství, oni neřeknou včera, jako byl ten synod špatný, že tak šel bez toho, jak by to mohlo na všechno vykládat. Ale navíc se přesváží, jak se přesváží, jak se s tím synodům. Tam dokonce Škarla navrhoval to potom, jako umlouvil šouretka tyto štětlo, navrhoval, 18. synod bude přelomen už předen klíby v státní strávě a současně vzájem zboru, že 18. synod bude přelomen ve vztahu ke státní strávě, teď už předen, co na tom synodům synodní rada uskuteční. A když to bylo tam, jak se o tom hovořilo sedmého tu nového, to bylo čtyři dny předtím. Než to bude, jak Honza Čepeckým řekl, že se obává, že je to nalomení, který kdypak nás to nezradí. Že je to takový malý nalomení, ale protože se to dolomí a všetko že to spadne. Já bych tak brutálně povídal, když si citoval celý pasáž, člověk povídal, no takhle vypadá zapřím kvěsta. Já bych měl zapřím kvěsta když bych řekl, že určitý věci byly poprvé v této době a že tak dále. A jestli se o tom vědělo a ta chybatelná, kdyby o ní byli řekli, my neodpovídáme za to, nebo vyřekli, tak třeba úplně alibističky z této krytice, my to ohlásíme na příštím snedu. Váše hlas, váš hlas povím nám. Ale že by v zásadě odmítnili tu myšlenku, že oni to mohou nanejstě nezapravovat jako samozřejmě opět. A to je jední věci, další, oni místo sobě, jak si tu věc dali synatu tomu, komu to patří, nebo státní stráva přijde s tím, no vy nemáte žádnou disciplínu. Jak to, že si vám za ty parády dělají to a to. Tak oni místo sobě, jak si řekli, no my už jsme taková cítelka, tak jakože to budeme pomyslet o pokusinách a tak. A hned dola seřovou je paráda. Vše. Biskupský. Člověk, kde stojí, ptáme, že by ti parády měli dělat, nebo já nevím, jestli to je něco směšného, ale ta myšlenka znova, že jsme teda církví rádu a kázny a tak dále. Oni nám je potřeba poslouchat, říká se do mě ráda, ta bude poslouchat ministerstvo, že budeme poslouchat se do mě ráda. Tak v tom je něco hlubší, ale to není jenom jaksi otázka struktury těch církví, ale zde je vůbec popouštění těch principů, s kterými se církvě budováte. To je něco hlubšího, než jenom otázka instituce. Proto ta instituce, to tohle finitivno to je. Zdajte se, ono je teď ještě jedna věc s tímto koncem. Ona tota, kdyby ta synodní rada, teda, kdyby to byla určitá otázka teologická, kterou by naléhala na zbory a tak dále, tak by to byla nejak teda, nejak dělí rýsky k sísima. K tomu má jaksí povod. Ale když ona se cítí prostředníkem mezi státem a tuto objednávku státu vyrizuje zborům, tak to jest teda, že se rozhoduje z důvodu dosáhnějších, který nemají s Evangeliem spozání s těmi vůbec nic povědně. To je naprosto cizí element. Když tam v tom dopise z toho Unora tam prostě vyrizuje to, co chce vyrizovat. To jsou věci zcela politické a zcela právě na objednávku státních práví, který nemají spozání církve vůbec nic povědně. A ona to dělá. Toto je něco, co vlastně k tomu ta synodní rada nemá právo. Hlavně tímto způsobem. Potom, jak si státní správa řekne doktor H. Ano, synodní správa je plná dobré vůle. Oni chtějí. A tady jen taková jedna klika taková, jaká si ta jim to kazí. Takže zde nejde jenom o tu strukturu. Tady jde také o to, že teda, když círke vůbec přijímá tuto sociální objednávku a oni ji vyrizují ne, že by se s tou objednávkou stotožňovali, ale proto, že mají strach, že si to chtějí vyžehlit, no tak toto já si myslím, že je totálně zrada. Já bych se chtěl zjistit k tomu, že stát takovou na jedného z nás je jenom k tomu, co se tu hovoří. Hovoří se k tomu, co děláte výjimné a nešpatné. A nevím proč, jestli to mám více naštěstství, nebo jaký odbroj, nebo jaký vykázel, nebo jaký smrtník. A nebo prostě to bych chtěl zeptat na to, jestli ještě bylo nějak větší intence, kterou bych chtěl v důležité trilogii. Protože moje otázka, já jsem třeba pokrající věci, takže moje otázka už nebude náskytnout, jak já bych měl třeba narošovat struktury. Dobře, tak to ještě jo, jak bych narošoval struktury, to bych dělal rád, takže dělá pořád, takže překážit, nějak překážet můžu ještě. Ale jak bych měl myslet o nový koncept, nebo přesvědčit, že já, to nevím, když bych chtěl, tak je takové, že bych se k tomu stavěl, abych se k tomu chtěl dostavit a a to je ta otázka, jak bych se s tímhle zavejbal, nebo nevím, ve kterým další příčasní já chci, že třeba při tom výslechu, že že že se právě teda tomu se dovolává toho právě, že nemá být ten způsobení svým slučenkem. Snaží se přesvědčit, dovolá se právě, který by do toho nevěděl, má toho vysvědčit, nebo nebo, že se pokouší prostě pokouší vydat výběr na ty věci, teda, ne jako s takovým tím, to řeknu, humanistickým přesvědčovat tím, tím, že je to takový ostře formulováno, že prohodí, že to stojí, není to teda nějaký snůvání, ale nestporně tam na mnoha místech to náznací, že prostě se k tomu motivu je celé vyrovnává. A že to nepovažová za něco vednejšího. Naopak je třeba celá to Matoušově podání, že celá kapitola, teda 120. je vinovaná tomu, že chtěl rozeděrát ty základní všechny faridelu, možná i stanuce, možná i faridelu. To znamená, že přímo jak si ty napadá ty metody, a ty... A proč napadá? Proč? No, protože tak se změní. Jo? A proč s tím tolik odbírájí? Tam je spousta... Samozřejmě možná se zachovává právě to, že to ty písatelé zajímá, že možná je tým váš neumělně, tak tady se zachovává. Ale pravděpodobně je to tak stečně tak, jak si... V tom zápase bylo taky, protože ten poslední zápas byl právě s tím směřením. A právě to směření mu by dal Ježíše do rukou všichni, že do rukou těch všech těch vědomířů a tak dále. To mám, já to mám další, to mám takový hluboký poznam. Počasi jsi říkal, že to taková je zvláštnost teda, zvláštnost představství, že přímo v jeho jádru je kritika kírkve nebo naplití kírkevní instituci. Žada, že jiný systém nebo náboženský, nepochybuje o tom, že taky když uvednilo, že je to v pořádku. Když to ve starým zákoně v novým zákoně nepustále se ukazuje, že to, co slouží Bohu, je jaksi nějak ohroženo nějak zkázou, jiným zkázou. A že to vlastní postati křesťanské jenom stále se vyrovnává na záležitosti křesťanské. Toto to bylo změněné. To znamená, že v tu chvíli, kdy se tady začne začít se přijíždět kvalitu, tak už se on vidí teda z křesťanského křesťanského, když se tady třeba projde, že s tím křesťanským není. A tomu křesťanským postati křesťanským patří společnost Ježíšů. A to ne je v tom smyslu, že to odmítá synedriu jako takové, ale naopak jako takové a respektuje. Právě proto je kritizuje, protože kdyby jim úvodně nešlo, no tak prostě se obrátí záby. To je ještě jiná věc. Jo, ten problém je hoši asi víc ještě, že když ještě ještě ten západ s tím synedriu zvede, že to jeho západ. Tady pobojová vás celé dvě západy. Není to západ, který celého klubu cítí? Jo, ale proč? Protože učení si zdrhají. Plánoval to tak. Zdrhají. Nejdřív je. No jo, to bylo pořádnější. Já nevím. Člověk se tomu nakonec nevyhli, ale on to plánoval, aby tam šel se všema. Dokonce jim zaporučoval, aby si vzali meč. On nebyl tak naivný, aby neznal, jaké jsou tedy ty vlastní, jak jsou daleko. Doporučovat se mu, že všem, co všem zarejstřují, jak si odhadoval, že zůstane sám. To taky je v tradici, že vždycky zachováno. Věděl, že vlastní vědětelství zkusil, kterou ztratil. A že zůstane sám o tom, co bude potěšovat. No tak to je otázka tady otevřená, jak on to vydělá. Ale fakt je, že to je ten problém, že ta, jestli je možnost, toho vypracovat strategií. Skupiny, které tak zvané, jak se udrží, církve. Aby se otevřelo takhle, čím si naděje tak, tak, tak, tak vypadá. Hodnotit možná se dá určité objektivní znaky, které mimo to, co se udělá, jsou vlastní. Všem to rozpoznání samo je zřejmě neobyčejně přízemné. Protože je tam ten motiv evangelijní, který návštěvá v tvojí za ten neregitím, jaký můžu všem ostatním lidem, to je když ten motiv odpuštění, který znamená, třeba ve vztahu, který mají moc, skupinský mistrovství, rost po vol, tím, aby oni taky porozuměli. Věnovit nějaký ten staveb, ten kámen z té tvořící srdci. To tvořící taky. Takže to je legitímní úkol. Protože mezi těmi farzejí byli takoví šelijáci, kteří zřejmě vykrali a pak přidali na správnou stranu. To znamená, že dát ten rozkaz a písknout takovému fontánnímu vztahu, ale kdo to nevidí, že tady je vedle, je vlastně schematické, povědám. Protože každému to zápas musí dozrát. Protože ono to tě stací. To dozrát je před tím zápasem, nebo spíše dozrává během zápasu? To je ten zápas, který zradí. Ty, ten zápas, prosím mě, když si mluvíš o svoje situace, ty jo, prosím, ty bys byl schopen ho pomale kázat. Ty bys byl zakazovat. Ty bys jisto udělal fajnou mikadání, prapoly a to by se vzali ty kalík a kolouhle mi prali a tam by se napravo. Prosím mě, to je sympatické, jo, ale už to tak i tebe vypadá. Tak to je otázkou, jestli to jako má mnoho s Evangeliem společního. V tom smyslu, že Evangelium vždycky také odhaluje tu hodinu a tu chvíli, no chvíli, chvíli a ten duch tam, jak se, jakoby tam ten duch měl málo místa. I když já zásadní intencie, když ten zápas to v tím smyslu měl vidět. Ovšem, když já se bráním tomu, protože v naší tradici, jak my to chápeme, je fixováno, tedy synedilion, fixováno na straně, ne na straně, ale jsou to tři, které žijí jak ty kříži, jdou tohoto jít tak. A je vysloveno určitě, jak jsi soud nad nimi. Celý je téměř, jak jsi neodvolatelný. A ze samé podstaty Evangélia se brání tento soud nad tím, kterým vyslovit předčastně. Já nevím vůbec, jestli ho mohu. Jestli říkají, že jo, to neproblem, to já jako nevím. Ale fakt je, že to jsou ty víci, ty to je, to jsou ty velký, velký ty rufnice nebolky. To je ta blustá belta, kde se střílí. A když se to vypřelí, tak to už se nedá. Víte, že se nevypřelí, no to prostě to běda vám, paní Zdělové, se s tím někde mluvit a zákonit si, no tak se trošku odstřelí. Já jsem to slyšel kolikrovát od jiných lidí a nechceš být oný, který předomíná, že se hlubo se mýlí. Nechceš být možné, aby se měli závdu nervní. Takže to je ten problém, jaksi, že je třeba, aby si to věci byly vyjasněny. Tak tohle to mluví i tady on, jako to, který to taky v působu pakuje, to říká, když se tam jiný lidí má takový postoj, takový jako, že Evangelium se jim, některým se jim silně koncentruje v toto postoji, které má rysy, to byly bojové, některé nenáměstné, lindy, tedy mělostné mělostné starosti, voně, ovšem také zhrady samozpravedlnosti, a tak dále. Tedyž to říkám, každému, protože každý je život, který všechny namoustrává, že ojce mě udělal takový postoj. Jenom jednou vůbec při tou higienu, protože to jsou ta dalekosáhá rozhodnutí, která mají dostat pro všechny postavky. A když my vtedy s tomto rozhodování jsme, tak je potřeba ještě somnit, protože je teoreticky jasné, podle mě třeba ještě někdo napadá. Ano, to je potřeba teda jako samozřejmě na teoretické rovině naprosto přesně vymezit, ale jinak to, co tady říkáš, je velmi nepřesvědčivý, protože je to odtržený od situace. To se dá říct kdykoliv, v jakýkoliv situaci. Takže právě proto by bylo potřeba přijít ke konkrétní záležitostem jinak tedy. No, jistě, že to je otřesná záležitost vyslovit vědalá. No ale není to, jak víme třeba znělivé, není to ta jediná možná cesta někdy, jak tým se vyslovuje běda zachránit. Není to nezbytný to říct kůni. Já mám dojím, že teda z toho, co ty říkáš, takže trošičku, a to odpoledne ještě, že z toho tak jako tak mně vylejzá takovej trochu postoj velkýho inkvizitora, který se slitovává nad těma slabýma a ví, že nejsou schopný to samý umísta, vývoj, tak těžkostech bere tu dníhou, kterou neunesou, bere na sebe. A tak prostě se obětuje vlastně. A je takovej neobyčejně schovýbavej a laskavej s těm chudákům, kterým to neúžito. Já mám dojím, že to je tak dost podobný, když pořád mluvíš o tom, jak všetci nedorostli a jak nedozráli. Tak, že je třeba ještě poskytnout čas nějak a zatím jako hošťansk a ne nevysluhovat. To je těžká věc. Já mám dojím, že jediná možná cesta je najít úkol, jak se věci řeknou jasně. Že tohle to je zamlžování. Zakmývání situace. To je způsob, který všem umožňuje říkat na jedné straně a na druhé straně. Před náma stají úkol sami to vidět a ukázat druhým tak, aby bylo možné říct ano, ano, nikoli, nikoli. Právě to takovýto odtupování, takovýto lámání rotu, ostří, takovýto uhlazování, tím, že máme pochopení a já nevím, co všechno. To je osobní vztah. Já nediabolizuji synodní redu proto, že bych pojel do osobní nenávisti synodního seniora nebo škarvaná. Já osobně nemám žádné zkušenosti, které by mě teda vůbec mohly výjist nějaký takový nenávist. Já jsem rozpoznal s tím spouštěním, báč mám dlouhý vedení, že nastoupili cestu, která je napresto falešná a která nesne se, aby se říkalo, že nedorostlí a nedozrálí a že to myslejí sice dobře, ale že to by mě dělají a tak dá to nesne se. To je kamuflář, to je lež. Nebo objektivně lež, i když to někdo říká z jakékoliv dalších motivů. Prostě tak to není. Oni jsou na šílený skázu plný cestě, která teda přivede, samozřejmě to je začátek, ale toto vede strašně dál a je to v podstatě v jádře už je to tady ta zrda, přesně ta skáza tady je přítomná. Jenomže hod, já jsem to poznal velmi později a ostatní to taky budou poznávat později, nebo poznali později, který ještě teprve budou poznávat, ale je to tak. Ta přece není možnost. Jaký argument je možnost, že to ještě nedozrál, že to není ještě docela jistý a nesmíme lámat? Mně to připadá takový nepřesvědčivý, že to je takový odklad. Tak na to vrni jiné světlo. Vylož je k dobrému. Ať sem se nemůžu říkat, že to je výborný, ale můžu říkat, že to je výborný.
s2 stopa 2 debata na faře.flac
====================
Takého pneumatického přeskanství znamená takové vypovězení války v člověkské společnosti, která se udělá výstupky, nevypovězení války lidem, člověku, ale je to naprosto přízemný element. No a takhle bylo důležité v tom novým gospodárském výsledku, které je obsaheno, když vychází z toho, že v gospodární společnosti vždy neměstíte nějaké vnitřní věci, vnitřní funkčnosti. Protože to není problém, problém je teda instituce, ano, alebo samochod pod samochodem. Nejsem já institucijní, proč instituce určitá záležitost, kam já vejdu a z níž můžu odejít, jako na národní výborní. Národní výborní není po všech domácnostech. Myslím, že to je příliš nedorozuměný. Já vám řeknu, že třeba prostředníkům vám nejde odsávit, aby se o tý vězninu starali. Anžela vězní teda je Matýdy Brébe. Všem strávě se to dělalo jinak. Se to dělalo právě tým osobným stárem, navštěvaním teda. Taky samozřejmě se to snažilo určitým vzdušním dopšení, protože to bylo vězenství. Ale stavilo to na tom, že ten vězen je člověk, který je většinácti pouhlosti do národní výborní. Takže to bych chtěl i zachovat. Ale potřebují a cítějí, že k tomu se mohlo něco dělat. Aby se vyvázal ten duchovní, tý zvázanosti s tím velikostním vězním. Takže kdyby on tam dělal určitý nepříjemný služby, například to čítení těch dopisů, to je jako tak zvané, jako je to uže náhle, ale nevím čo, nevím, protože já taky vědně a podobně. Ale fakt, že to má možnost, jak si toho využít, využít, neužít. Má možnost škrt mohout zastavit, nebo povědnout dokonce. Dostavit dopis, který já nevím co, protože já to mám. Tak tím se to ničí, tím ta služba, kterou podám, se ničí. A oni říkají, že potřeba by ho byl podvízen k tému vyskupovej například. Nebo ten Felskura, aby nepodlehal vojitevi sluchu, ale aby podlehal vyskupovej. Aby tam určitý možnosti, tam tí ke směrá, tím vyskupovej má dělat. A ne po vině, a ne na lovka, a ne aby to dělal dostojník, nebo aby to dělal třeba, já nevím co, civilní farář, který by tam docházel a podobně. To je velmi správně rozpoznající, hlavně to je takový kapítka, který kapítku sluší. A i ti naši přátelé mají povím si, která slušají, jaký ty kremí, a teda, že jaká to musí být, a možnosti a tak dále. Pálenky, obřady, člověče, kalule, prostřednice, instituční kolo. Většinovní rada nemá celá, co tam mají napadnout. Ještě nedávno, když jste nebyli matriky ještě, a ty už ne. Takže to nejde. Ne, ale to je jako, to já rozumím, ale to je jak s těmi lidmi, když se mluvíme třeba v tom běženství. No všem, můžeme mít takový malý spolek, jako ty naše přírodky. Cestopádenská, evangelská. No, je to vyprovdání s jinými matričky, má tedy jenom taková polo-instituce, nebo stůlecí instituce, která potřebuje východní nebo většinopodobně. Ale má takovýhle způsob, když chtějeme všechny zatrpávat v establishmentu, který nabije, který nabije jako těch institučních věděčníků. Ale má takovýhle věděčník, kde toto evangelium vrátá z úplně v spolupravnosti. Takže to má ten šmel. A musí to mít ten šmel. Protože to nechce změnit strukturu samozřejmě. Takových institučních vrát je to můj vrání, takovýhle vrání je to můj vrání. Protože to vůbec potřebuji, když nás nejde, když nezměníme strukturu. Abych já, částo, částo, nebo velice, částo, nebyl odkušeným institučním pláčem, ale měl vůbec chtějící vrát. Vůbec se nás nejde. Protože bych musel přijít takový svatý, a všem svaté intervie, kterou nemáme, když jsme běhli spontánně a pneumaticky, když jsme běhli na výši tou svého úkolu, ale tak, jak my jsme strukturovaní, to jinak nejde. To znamená, že to má takový příští instituční charakter. Ale to bych nepovažoval za chybu. Jedině je to, že to se promění všystkem. To znamená, že je třeba respektovat takovou instituci, která by mohla být plní, třeba kvůli stávků politických, která svoje svatost tam neuděluje. To je představitel instituce, a jednáčka svojeho instituce. A ta instituce sama si může být místem, kde si něco dá. Konec. Teďka to jsou první všechny věci. To jsou první věci. Není to jen zářadní věc. Už jsme nějaký útek mohli odpojit. Je taková píseň, kterou se pěje, a takový melodie zní v našich důležitách a církvě v ní vlastně. Že všechno, které vychází z té instituce, a z jejich institučního větu. Je to zářadné církvě, a je to vlastně ještě nesít tam někde. To je jako... to nechce všechny majit. Jdem to na to. Já sám ho nemám, mám v ní to podušit, v ní to radit. Ale je to problém. Starej problém, který se tě anfitáří. To jsou takové formace, informace, které se dávají. Já jsem to tam viděl, když bych jako myslel, že to musí. Ale já myslím, že to je ta kardinální otázka. Když ho třeba může vrát, to za tom se duchového vrátí. A kdybychom v této věci získali více jasné, to i taky by bylo, kdyby to bylo nějaký projivitočný, historický, že by to byl ohromný, ohromný slok srdců, kterých bychom cítili. Takhle základně, co já myslím, pojedu k tomu dítám. Teď dívejte se, to je totiž otázka toho, v jakou funkci má synodní rada. Jestli je synodní rada diskurský úvod, jak by ráda byla, anebo jestli je výkonní orgán v pobleženství světa. Tak to je teda. Zkrátka, to taky, jak to se snažil Škarvan formulovat v těch zásadách, chtěl tam posílit moc synodní rady k rozhodování a tak dále. Škarvan vůbec nebyl takový patriarcální typ, který je rád říkat, věřte to nám a my to uděláme. A to je teda, a jednak ze synodní rady vůbec vychází taková snaha, aby, protože ona má takovou znalost státních orgánů, a s těmi státními orgány se musí pěkně, a my to za vás všetko uděláme a vy jenom spolehejte na synodní radu a dejte nám svou důměru. Tak toto jednak, toto snažení vychází ze synodní rady samotné, aby se stala nicméně tedyž vyskupstvím a výkonním orgánem církvem a z druhé strany by se tadyhle toto postavení synodní rady neobyčejně hodilo státní správně. Protože vlastnosti našeho státu je, že všechna moc vychází z centra a všechny ostatní orgány a instituce a tak dále a společenské organizace, jak se tomu říká. To všechno je spouze k tomu, aby to bylo výkonným orgánem centrální moci, jak se tomu v 68. roce říkal, převodní pátí na ty všechny místa, které jsou potřeba. Tak oni teda, protože takovou strukturu má také katolická církvě, kde to vyskustí existuje, tak toto také neobyčejně je příjemné státní správně. Ona narizuje biskupům, biskupově narizují paráři. A paráři jsou pouze služebníci centrální moci. Kdežto u nás paráři jsou služebníci zboru. Zde právě ta reformační zásada moci vychází zde. Zákazem církve je zbor a parář je služebník zboru. Neboji teda, jednak je lokální válka, je víceméně samostatní, synodní rada zboru nemá co poroučit, zahromadit. Synodní rada může jenom zboru poručit, zaplatit, kdy jde nám to kolik reparatů, víc nic. Tak zde už samozřízení evangelické církve je v totálním rozporu s ocelským systémem, který u nás vládne, a který také vládne v odjadě katolicizmu. A touhou státní správí je, aby to u těch evangeliků bylo taky tak, aby rozkazovala synodní rada, aby paráři byli zaustnancí víceméně centrální církve a synodní rada, aby je šivovala tam, kde ona chce. To by se jim líbilo. A teď je jedna z těch otázek. Jak uhájit tadyhle tuto strukturu reformační církve proti těm tlakům, kterým vychází jednak té správka od státu, a synodní rada by ráda jim i v tomto vycházela církva. No a pak všem, jak jste to chtěli, tak stávě se pohybuje na rovině, především, když se pohybuje na rovině, takového zápasu o strukturu církve. Strukturu, měl jim organizace. Je jasné, že to má teologický dopad, a že to může mít a má, nebo přijde, že mět i takový dopad s vědeckým círovým elementem struktů, protože struktury, organizace, je vždycky i určité politikum, a můžou být dobře, nebo špatně. Všem, otázka je, když toho posledního teologického hodnočení, že tato tendence církevní spravy, církevního tzv. ovedení, je na té rovině jako třeba to základní nepochopení, které se setkále, setkále Jezíš v rozhovoru a v zápase. Ten zápas, který on vedl, kde poučí ten dopět svým rozhovorům, s nimi a tak dále, na ně vlhá ostří svých útoků, že jsou vlastně slucové lidu, a nakonec je vidět, že náhrá nějaké střechy, které je křižují, jak tedy pošílenia smrtních učeníků. Zatem je možná říct, že tato tendence nebo jiné takové aspekty spravy těch synodí, jsou na této rovině a potřebují toto všechno všechno odnosit. Alebo postoupení nebo něco takového. To je jeden z závadních problémů, které jsme hovořili předtím o tom, že my, narody od vaší generace, že to máme těžké, že všichni jsme v takovém rodzí. Z neuzdovených rodoznán nepsým terénům. A teď je ta otázka, jak si chceš, i kvůli těm příkladům na předávánče, předávčům na kýrenách, jestli chcete zkusit, že toto je synptom, jak se odboje, schodí do jistů, když oni například, chtějí etablovat ten biskupský úřad. Říkám, že to je všechno víc, když mi toho nerozumíš, že mě chtějí etablovat. Ale je to ještě jiná závada. Bylo jistě, jsme vzdy v nadušení, poněkud tady ta podstata věci není v tom, že chtějí etablovat biskupský úřad. Je v tom, že ho chtějí etablovat v situaci, kdy tím vydávají všam tu církev, která už je strukturována jinak. A která je strukturována podle toho, jak ta struktura náleží více ne nejněkým teologickým zážitelem církve. To je experiment. Ta závada toho, co bych říkal, to je vzestava, kromě toho, co bych říkal, před osouzením teda, že máš tění, že jsi nebyl osouzený, že jsi celoveští, že akorát konečně jsi pochopit ten věcomor, právní círka, člověk, člověk, když to nejde, když to nejde, když to nejde. Že tam se nějak Synodní rada staví, jako instituce na synod. No, něco jiného, když soukromně, když napíše třeba showroom, napíše kritiku, on s vámi dostane, vás pojede s námi, že si vlastnou výběru nemůžeš dělat. To má každý právě. Ale aby jak si Synodní rada za synod odvolávala, vzpětně relativizovala, synod už nechce. Jak úředň vydává na vědomém vězboru, když se vlastně dostává podělí jednání. A tam právě, to právě tím, že se ten vlastně nějak staví, jak si na synod a posuduje, posuduje synod, nenom synod, ale synodia, to je takový tendenci, která vlastně tak se projevovala, tím vlastně nejenom, že teda nahrává té lidi ministerstva, který s tím vlastně píše. A tím původně, že... Ale současně vlastně předstrukturovala vlastně ten vztah synodní radii a synodů. To znamená, že kromě jakéhotoho takového aktuálního, bych řekl, vrácovství, myšlenkovýho, nebo takového předpávství, oni neřeknou včera, jako byl ten synod špatný, že tak šel bez toho, jak by to mohlo na všechno vykládat. Ale navíc se přesváží, jak se přesváží, jak se s tím synodům. Tam dokonce Škarla navrhoval to potom, jako umlouvil šouretka tyto štětlo, navrhoval, 18. synod bude přelomen už předen klíby v státní strávě a současně vzájem zboru, že 18. synod bude přelomen ve vztahu ke státní strávě, teď už předen, co na tom synodům synodní rada uskuteční. A když to bylo tam, jak se o tom hovořilo sedmého tu nového, to bylo čtyři dny předtím. Než to bude, jak Honza Čepeckým řekl, že se obává, že je to nalomení, který kdypak nás to nezradí. Že je to takový malý nalomení, ale protože se to dolomí a všetko že to spadne. Já bych tak brutálně povídal, když si citoval celý pasáž, člověk povídal, no takhle vypadá zapřím kvěsta. Já bych měl zapřím kvěsta když bych řekl, že určitý věci byly poprvé v této době a že tak dále. A jestli se o tom vědělo a ta chybatelná, kdyby o ní byli řekli, my neodpovídáme za to, nebo vyřekli, tak třeba úplně alibističky z této krytice, my to ohlásíme na příštím snedu. Váše hlas, váš hlas povím nám. Ale že by v zásadě odmítnili tu myšlenku, že oni to mohou nanejstě nezapravovat jako samozřejmě opět. A to je jední věci, další, oni místo sobě, jak si tu věc dali synatu tomu, komu to patří, nebo státní stráva přijde s tím, no vy nemáte žádnou disciplínu. Jak to, že si vám za ty parády dělají to a to. Tak oni místo sobě, jak si řekli, no my už jsme taková cítelka, tak jakože to budeme pomyslet o pokusinách a tak. A hned dola seřovou je paráda. Vše. Biskupský. Člověk, kde stojí, ptáme, že by ti parády měli dělat, nebo já nevím, jestli to je něco směšného, ale ta myšlenka znova, že jsme teda církví rádu a kázny a tak dále. Oni nám je potřeba poslouchat, říká se do mě ráda, ta bude poslouchat ministerstvo, že budeme poslouchat se do mě ráda. Tak v tom je něco hlubší, ale to není jenom jaksi otázka struktury těch církví, ale zde je vůbec popouštění těch principů, s kterými se církvě budováte. To je něco hlubšího, než jenom otázka instituce. Proto ta instituce, to tohle finitivno to je. Zdajte se, ono je teď ještě jedna věc s tímto koncem. Ona tota, kdyby ta synodní rada, teda, kdyby to byla určitá otázka teologická, kterou by naléhala na zbory a tak dále, tak by to byla nejak teda, nejak dělí rýsky k sísima. K tomu má jaksí povod. Ale když ona se cítí prostředníkem mezi státem a tuto objednávku státu vyrizuje zborům, tak to jest teda, že se rozhoduje z důvodu dosáhnějších, který nemají s Evangeliem spozání s těmi vůbec nic povědně. To je naprosto cizí element. Když tam v tom dopise z toho Unora tam prostě vyrizuje to, co chce vyrizovat. To jsou věci zcela politické a zcela právě na objednávku státních práví, který nemají spozání církve vůbec nic povědně. A ona to dělá. Toto je něco, co vlastně k tomu ta synodní rada nemá právo. Hlavně tímto způsobem. Potom, jak si státní správa řekne doktor H. Ano, synodní správa je plná dobré vůle. Oni chtějí. A tady jen taková jedna klika taková, jaká si ta jim to kazí. Takže zde nejde jenom o tu strukturu. Tady jde také o to, že teda, když círke vůbec přijímá tuto sociální objednávku a oni ji vyrizují ne, že by se s tou objednávkou stotožňovali, ale proto, že mají strach, že si to chtějí vyžehlit, no tak toto já si myslím, že je totálně zrada. Já bych se chtěl zjistit k tomu, že stát takovou na jedného z nás je jenom k tomu, co se tu hovoří. Hovoří se k tomu, co děláte výjimné a nešpatné. A nevím proč, jestli to mám více naštěstství, nebo jaký odbroj, nebo jaký vykázel, nebo jaký smrtník. A nebo prostě to bych chtěl zeptat na to, jestli ještě bylo nějak větší intence, kterou bych chtěl v důležité trilogii. Protože moje otázka, já jsem třeba pokrající věci, takže moje otázka už nebude náskytnout, jak já bych měl třeba narošovat struktury. Dobře, tak to ještě jo, jak bych narošoval struktury, to bych dělal rád, takže dělá pořád, takže překážit, nějak překážet můžu ještě. Ale jak bych měl myslet o nový koncept, nebo přesvědčit, že já, to nevím, když bych chtěl, tak je takové, že bych se k tomu stavěl, abych se k tomu chtěl dostavit a a to je ta otázka, jak bych se s tímhle zavejbal, nebo nevím, ve kterým další příčasní já chci, že třeba při tom výslechu, že že že se právě teda tomu se dovolává toho právě, že nemá být ten způsobení svým slučenkem. Snaží se přesvědčit, dovolá se právě, který by do toho nevěděl, má toho vysvědčit, nebo nebo, že se pokouší prostě pokouší vydat výběr na ty věci, teda, ne jako s takovým tím, to řeknu, humanistickým přesvědčovat tím, tím, že je to takový ostře formulováno, že prohodí, že to stojí, není to teda nějaký snůvání, ale nestporně tam na mnoha místech to náznací, že prostě se k tomu motivu je celé vyrovnává. A že to nepovažová za něco vednejšího. Naopak je třeba celá to Matoušově podání, že celá kapitola, teda 120. je vinovaná tomu, že chtěl rozeděrát ty základní všechny faridelu, možná i stanuce, možná i faridelu. To znamená, že přímo jak si ty napadá ty metody, a ty... A proč napadá? Proč? No, protože tak se změní. Jo? A proč s tím tolik odbírájí? Tam je spousta... Samozřejmě možná se zachovává právě to, že to ty písatelé zajímá, že možná je tým váš neumělně, tak tady se zachovává. Ale pravděpodobně je to tak stečně tak, jak si... V tom zápase bylo taky, protože ten poslední zápas byl právě s tím směřením. A právě to směření mu by dal Ježíše do rukou všichni, že do rukou těch všech těch vědomířů a tak dále. To mám, já to mám další, to mám takový hluboký poznam. Počasi jsi říkal, že to taková je zvláštnost teda, zvláštnost představství, že přímo v jeho jádru je kritika kírkve nebo naplití kírkevní instituci. Žada, že jiný systém nebo náboženský, nepochybuje o tom, že taky když uvednilo, že je to v pořádku. Když to ve starým zákoně v novým zákoně nepustále se ukazuje, že to, co slouží Bohu, je jaksi nějak ohroženo nějak zkázou, jiným zkázou. A že to vlastní postati křesťanské jenom stále se vyrovnává na záležitosti křesťanské. Toto to bylo změněné. To znamená, že v tu chvíli, kdy se tady začne začít se přijíždět kvalitu, tak už se on vidí teda z křesťanského křesťanského, když se tady třeba projde, že s tím křesťanským není. A tomu křesťanským postati křesťanským patří společnost Ježíšů. A to ne je v tom smyslu, že to odmítá synedriu jako takové, ale naopak jako takové a respektuje. Právě proto je kritizuje, protože kdyby jim úvodně nešlo, no tak prostě se obrátí záby. To je ještě jiná věc. Jo, ten problém je hoši asi víc ještě, že když ještě ještě ten západ s tím synedriu zvede, že to jeho západ. Tady pobojová vás celé dvě západy. Není to západ, který celého klubu cítí? Jo, ale proč? Protože učení si zdrhají. Plánoval to tak. Zdrhají. Nejdřív je. No jo, to bylo pořádnější. Já nevím. Člověk se tomu nakonec nevyhli, ale on to plánoval, aby tam šel se všema. Dokonce jim zaporučoval, aby si vzali meč. On nebyl tak naivný, aby neznal, jaké jsou tedy ty vlastní, jak jsou daleko. Doporučovat se mu, že všem, co všem zarejstřují, jak si odhadoval, že zůstane sám. To taky je v tradici, že vždycky zachováno. Věděl, že vlastní vědětelství zkusil, kterou ztratil. A že zůstane sám o tom, co bude potěšovat. No tak to je otázka tady otevřená, jak on to vydělá. Ale fakt je, že to je ten problém, že ta, jestli je možnost, toho vypracovat strategií. Skupiny, které tak zvané, jak se udrží, církve. Aby se otevřelo takhle, čím si naděje tak, tak, tak, tak vypadá. Hodnotit možná se dá určité objektivní znaky, které mimo to, co se udělá, jsou vlastní. Všem to rozpoznání samo je zřejmě neobyčejně přízemné. Protože je tam ten motiv evangelijní, který návštěvá v tvojí za ten neregitím, jaký můžu všem ostatním lidem, to je když ten motiv odpuštění, který znamená, třeba ve vztahu, který mají moc, skupinský mistrovství, rost po vol, tím, aby oni taky porozuměli. Věnovit nějaký ten staveb, ten kámen z té tvořící srdci. To tvořící taky. Takže to je legitímní úkol. Protože mezi těmi farzejí byli takoví šelijáci, kteří zřejmě vykrali a pak přidali na správnou stranu. To znamená, že dát ten rozkaz a písknout takovému fontánnímu vztahu, ale kdo to nevidí, že tady je vedle, je vlastně schematické, povědám. Protože každému to zápas musí dozrát. Protože ono to tě stací. To dozrát je před tím zápasem, nebo spíše dozrává během zápasu? To je ten zápas, který zradí. Ty, ten zápas, prosím mě, když si mluvíš o svoje situace, ty jo, prosím, ty bys byl schopen ho pomale kázat. Ty bys byl zakazovat. Ty bys jisto udělal fajnou mikadání, prapoly a to by se vzali ty kalík a kolouhle mi prali a tam by se napravo. Prosím mě, to je sympatické, jo, ale už to tak i tebe vypadá. Tak to je otázkou, jestli to jako má mnoho s Evangeliem společního. V tom smyslu, že Evangelium vždycky také odhaluje tu hodinu a tu chvíli, no chvíli, chvíli a ten duch tam, jak se, jakoby tam ten duch měl málo místa. I když já zásadní intencie, když ten zápas to v tím smyslu měl vidět. Ovšem, když já se bráním tomu, protože v naší tradici, jak my to chápeme, je fixováno, tedy synedilion, fixováno na straně, ne na straně, ale jsou to tři, které žijí jak ty kříži, jdou tohoto jít tak. A je vysloveno určitě, jak jsi soud nad nimi. Celý je téměř, jak jsi neodvolatelný. A ze samé podstaty Evangélia se brání tento soud nad tím, kterým vyslovit předčastně. Já nevím vůbec, jestli ho mohu. Jestli říkají, že jo, to neproblem, to já jako nevím. Ale fakt je, že to jsou ty víci, ty to je, to jsou ty velký, velký ty rufnice nebolky. To je ta blustá belta, kde se střílí. A když se to vypřelí, tak to už se nedá. Víte, že se nevypřelí, no to prostě to běda vám, paní Zdělové, se s tím někde mluvit a zákonit si, no tak se trošku odstřelí. Já jsem to slyšel kolikrovát od jiných lidí a nechceš být oný, který předomíná, že se hlubo se mýlí. Nechceš být možné, aby se měli závdu nervní. Takže to je ten problém, jaksi, že je třeba, aby si to věci byly vyjasněny. Tak tohle to mluví i tady on, jako to, který to taky v působu pakuje, to říká, když se tam jiný lidí má takový postoj, takový jako, že Evangelium se jim, některým se jim silně koncentruje v toto postoji, které má rysy, to byly bojové, některé nenáměstné, lindy, tedy mělostné mělostné starosti, voně, ovšem také zhrady samozpravedlnosti, a tak dále. Tedyž to říkám, každému, protože každý je život, který všechny namoustrává, že ojce mě udělal takový postoj. Jenom jednou vůbec při tou higienu, protože to jsou ta dalekosáhá rozhodnutí, která mají dostat pro všechny postavky. A když my vtedy s tomto rozhodování jsme, tak je potřeba ještě somnit, protože je teoreticky jasné, podle mě třeba ještě někdo napadá. Ano, to je potřeba teda jako samozřejmě na teoretické rovině naprosto přesně vymezit, ale jinak to, co tady říkáš, je velmi nepřesvědčivý, protože je to odtržený od situace. To se dá říct kdykoliv, v jakýkoliv situaci. Takže právě proto by bylo potřeba přijít ke konkrétní záležitostem jinak tedy. No, jistě, že to je otřesná záležitost vyslovit vědalá. No ale není to, jak víme třeba znělivé, není to ta jediná možná cesta někdy, jak tým se vyslovuje běda zachránit. Není to nezbytný to říct kůni. Já mám dojím, že teda z toho, co ty říkáš, takže trošičku, a to odpoledne ještě, že z toho tak jako tak mně vylejzá takovej trochu postoj velkýho inkvizitora, který se slitovává nad těma slabýma a ví, že nejsou schopný to samý umísta, vývoj, tak těžkostech bere tu dníhou, kterou neunesou, bere na sebe. A tak prostě se obětuje vlastně. A je takovej neobyčejně schovýbavej a laskavej s těm chudákům, kterým to neúžito. Já mám dojím, že to je tak dost podobný, když pořád mluvíš o tom, jak všetci nedorostli a jak nedozráli. Tak, že je třeba ještě poskytnout čas nějak a zatím jako hošťansk a ne nevysluhovat. To je těžká věc. Já mám dojím, že jediná možná cesta je najít úkol, jak se věci řeknou jasně. Že tohle to je zamlžování. Zakmývání situace. To je způsob, který všem umožňuje říkat na jedné straně a na druhé straně. Před náma stají úkol sami to vidět a ukázat druhým tak, aby bylo možné říct ano, ano, nikoli, nikoli. Právě to takovýto odtupování, takovýto lámání rotu, ostří, takovýto uhlazování, tím, že máme pochopení a já nevím, co všechno. To je osobní vztah. Já nediabolizuji synodní redu proto, že bych pojel do osobní nenávisti synodního seniora nebo škarvaná. Já osobně nemám žádné zkušenosti, které by mě teda vůbec mohly výjist nějaký takový nenávist. Já jsem rozpoznal s tím spouštěním, báč mám dlouhý vedení, že nastoupili cestu, která je napresto falešná a která nesne se, aby se říkalo, že nedorostlí a nedozrálí a že to myslejí sice dobře, ale že to by mě dělají a tak dá to nesne se. To je kamuflář, to je lež. Nebo objektivně lež, i když to někdo říká z jakékoliv dalších motivů. Prostě tak to není. Oni jsou na šílený skázu plný cestě, která teda přivede, samozřejmě to je začátek, ale toto vede strašně dál a je to v podstatě v jádře už je to tady ta zrda, přesně ta skáza tady je přítomná. Jenomže hod, já jsem to poznal velmi později a ostatní to taky budou poznávat později, nebo poznali později, který ještě teprve budou poznávat, ale je to tak. Ta přece není možnost. Jaký argument je možnost, že to ještě nedozrál, že to není ještě docela jistý a nesmíme lámat? Mně to připadá takový nepřesvědčivý, že to je takový odklad. Tak na to vrni jiné světlo. Vylož je k dobrému. Ať sem se nemůžu říkat, že to je výborný, ale můžu říkat, že to je výborný.