Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Já jsem vám... No jo, samozřejmě se sem na to zapomněš. Já potřebuji už opatrným karvou a opatrný cykl. Jak je vidět, už nejsem z toho svéprávný. Minule jsem to zapomněl a teď zas. Tak si jenom připomenu, pak se ještě dotkneme nějakých velkých věcí, jenom se připomeneme, že jsme našli u Jasperse takový zvláštní přístup, který do jisté míry je přelomen rozporu s takovou hlavnou svícenskou tradicí. Já říkám svícenskou, ale se to nestavuje jenom na ten fenomen svícenský, jak to historikové ohraničují. Je to fenomen velmi starý, který se objevuje pravidelně v nových vlnách, v dějinách křesťanské reflexe. A vy to znáte, že jednak z toho prvního údobí těch formulací, vyznání a těch diskusí kolem toho potom z těch averzí jisté tradice křesťanské proti filozofii, proti racionalitě a tak dále, se to vyvídá a k tomu obrovskému tlaku, k tomu odmítání té dosavadní hegemonie teologické dochází s přelomem mezi středověkem a novověkem. Novověk začíná odporem proti teologii a rozumí se tedy proti víře. Víra je chápána už dávno předtím tak, jak to je formulováno, zejména v katolické tradici, ale to je také naše tradice, ponieważ to začíná daleko dřív, ještě před reformací, je to formulováno jako souhlas, vnitřní souhlas s dogmatem, a to vždycky znamená, a zjevení samo je chápáno jako jakési deklarativní vyhlášení nějaké pravdy. Už tohleto je hlubá chyba. Zjevení má charakter úplně jiný. A tohleto všechno jasnost neví a vlastně sdílí ty falešné předpoklady, které sebou nesou křesťané. Takže on aniž by věděl, ačkoliv se na jedné straně tomu křesťanským stýle, a na druhé straně jeho zajetí, a jeho zajetí právě toho nesprávného křesťanského, z toho, co je potřeba. Proč je to taková zvláštní rozpornost? No a výsledek je ten tedy, že on znamená jakýsi přelom v tom širokém smyslu osvítsanské tradice, protože už nestaví víru proti filozofii, nebo víru proti vědě. Dokonce mluví o tom, že filozofie a víra je bez věry nemožná. Pramene a kořene vědeckého ústaví a filozofického ústaví, že je víra. A že je víra nezbytka. Přitom, ale co to je víra, to chápe špatně. Chápe to souhlas z křesťany, který to nepochápe špatně. Z křesťany v tom smyslu historickém, jak se to vědí, mluva a tak dále. V hebraické tradici a až v Ježíšově. A potom nastává ten přelom, ten pliv helenismu, který právě proto, že v filozofii hned od počátku je tak významná ta pojmovost a vymezování pojmů. Přitom zorení toho vymezování pojmů je geologie. Všechny důležité věci lidských, životně důležité věci mají být myšleny. Toto si představuji filozofové, mají být myšleny. Takovým způsobem, jako geometrie umí myslet. Naprosto přesně s touto přesností. Ten úraz na tu přesnost myšlení trvá celou dobu a je trochu rozostřován teprve v takových, řekněme, konecí 18. a 19. století. V některých tradicích odporu proti filozofii, která vrcholí Hegelovi a potom se rozpadá. Čili zejména 19. století představuje tento rozpad. V celé této tradici, který zůstává myšlení křesťanské zajetí, pabilonském zajetí veřecké metafiziky, dokonce pak se to vyvíjí tak, že když už se filozofové někteří a v některých proudech se emancipují z této tradice, tak právě křesťané, respektíve teologové, zůstávají nejenom v zajetí, ale oni se stávají obahajíci tohoto znečištění v tom křesťanském myšlení. V této situaci to je. A teď jasně se rozpoznává. Není první, že ty pokusy jsou starší. Víte, že třeba Schleiermacher se pokoušel tu filozofii, zejména představovou křesťanskou nějakým způsobem založit tak, aby na to rozum nemohl. Proti rozumu, což je něco jiného, tam jsou zbytečky, některé to si ukážeme z Kanta, ale právě Kant, i když je myslitelem, posledním velkým myslitelem osvícenských, ale zároveň je to myslitel, který už osvícenských lidí, právě s důrazem na kritičnost, na kritiku a s tou obrovskou prací a kritičstvou, kterou předvedl v těch svých třech kritikách, lidí také nese koncept té osvícenské pověry v rozumu, co všecko v rozumu, kam může a věda a tak dále, kam to do jisté míry je považovaný řadou teologů za filozof a protestantizm, a protestantizm právě, protože ukazuje na meze, oni nevěnují tolik pozornost k tomu, že ta rozumovost u Kanta je dovedena do vrcholu a že ty meze rozumů může tak sugestivně ukázat, právě díky rozumu, že je to rozum, který nalíží své meze, ne, že mu to někdo ukládá. Teologům většinou uniká a tedy považují ho za filozof a protestantizmu asi nesprávně. Právě protože ukazuje na ty meze, to je to, co tam všichni vidí, nikoli tu rozumovost, tu racionalitu, která v tom je, ukazová na ty meze. Tady vidíme, jak se ty různé linie všel, jak mato, jak přecházet, že to nemá ten charakter, jak se tomu někdy ukáže, to je jakási linie stáleho pokroku. Tady vidíme spoustu zmatků a zároveň spoustu vynikajících nápadů, nových cest a ty jsou opět spleteny s různými zmatky. Tím dochladem je třeba ten chrměs, který na jedné straně přelom navazuje na kanta, kant je ten poslední posvícence, který nahlíší meze rozumu, jasprs na něj o 200-300 let později navazuje, jeho kantovství je naprosto řetelné, i když nemůžeme ho zařadit mezi novokantovcům, kantovství jiného typu, takového lubokého typu, ale závislost na kantovi nebo to navazování na kanta je naprosto jasné, ačkoliv v tom bodě se od kanta liší, protože dává velikánský důležitost, no tedy liší, je to otázka, pravda je, že kant nakonec se dostáhla k takové zvláštní tezi, která, nechá konec a posled, kterou by nikdo nečekal, když čitá kritiku čistého rozumu. A to je ta teze, že primát nemá teoretický rozum než praktický rozum. Když píše kritiku čistého praktického rozumu, tamto slovo je vynecháno podobně jako zazpův kritika čistého rozumu je vynecháno slovo teoretického. Musíme ty dvě kritiky chápat takto, že je to kritika čistého teoretického rozumu, a potom kritika čistého praktického rozumu. Kolik ten, když se řekne praktický, to je aplikace. Čistý znamená tedy ten rozum, který přináší své výbavy, svou výbavu myšlenkovo a vůbec vojnovo, ještě před tím, než se setkává se slušenství. Nicméně ta teze, že praktický rozum má primát, tak se tím rozumí praktický rozum ani teoreticky, nikoli čistý. To je praktický rozum, který má nahradit posléze, tato teze se tam nenajde, je to logický gávěr, tento neuž čistý, nejuž uplatněný, to znamená ve zkušenosti v životě praktický rozum má nahradit rozvažování. Což je něco menšího, něco nižšího předpokladu. A to nižší samozřejmě nemůže rozhodovat v posledních věcech, to je jenom taková technická rozvažování. Teď se mluví o rozvažování, jak to předpokládal Ignatus, to už jsem zmiňoval, tedy toto rozvažování nemůže nahradit rozum, skutečný rozum, ale v rámci rozumu má primát ten praktický rozum ne jenom čistý, ten uplatněný, aplikovaný praktický rozum. To je, že člověk se rozhoduje v konkrétních situacích, není rozhodující, primát neznamená aplikování, primát znamená důležitost, závažnost. A tedy primát má praktický rozum právě v tom smyslu, že rozhodování na základě toho běžného technického rozvažování vám nemůže ty podstatné orientace životní poskytnout ani vám nic poradit, vy potřebujete skutečně rozum, vám nepomůže bez zkušeností. Proto to nemůže být primát čistého praktického rozumu. A tadyhle do toho vchází Jaspers s myšlenkou, která vlastně není kantorská. A je daleko křesťančnější než ta myšlenka, nebo vůbec ta celá myšlenková stavba kantorská. Totiž s myšlenkou víme, a tu myšlenku bere z tradice křesťanské a nedá si tu práci a zdá se, že ani tušení nemá, že by měl také podroby kritice při křesťanskou tradici pápa. On to prostě přejímá, je proti křesťanským. Proti křesťanským si mazelí hrady a ty pak zdůrazní v té druhej knížce, té tlustší knížce, kde k tomu filozofická výhra se tam říká z Hledenke zjevení, nebo z Hledena zjevení, kde říká, že prostě je to větíra bez zjevení. A my jsme si už říkali, jak je to problematické, protože co to je zjevení, nevykládá co to je zjevení a jaký je rozdíl mezi zjevováním, na které je odkázán každý člověk. Zase věc, která patří k filozofování, musíme uvědomit, že konec konců na jakémsi typu věvování jsme závislí denně v každém okamžiku. A že to musíme reflektovat. Když teď slyšíte, co já říkám, tak vy vlastně můžete registrovat jenom jakési záchvěvy atmosféry, zvuku. A ten zvuk se nějakým způsobem čeří. Vlny porocházejí tímto divným prostředím a dospějou do vašich sluchových orgánů a tam prostě něco začne dít, jako že tohle divko a tohle dvinka tam na sebe nějakým dolehají. To je všechno, co ode mě můžete dostat. Všechno ostatní si musíte vymyslet sami. Já vám nemohu sdělit žádnou myšlenku. Protože nám to funguje, ale fakticky. Když budete myslet na něco jiného, tak já jsem bezmocný. Když mě nebudete poslouchat pozorně, já vám nemohu nic dělit. A ta pozornost počívá nejenom, že se soustředíte na ty vlny prostředí zvuku, které jste postaveni. A vy musíte prostě se dostat k něčemu, co tam není. Vy jste odkázáni na to, že se jedna k tomu musíte otevřít. Když se neotevřete, je marný. A za druhé, že uděláte, co je ve vašich silách, aby vás oslovilo to, co tam není. Vy musíte čekat na to, že se vám to vyjeví. A když se vám to vyjeví, tak si to musíme vymyslet sami. Ale to není zjevení. To nemůže být objevování. A vy víte, co je zjevení. To je právě to, co si člověk snad nemůže vědět. Ne. Co to je zjevení? Na jednom tady před váma se něco stane, například hoříkeř. Co má být? Co z toho vyplývá? Nic. Prostě jenom, že dostanete strach. Máte náboženský děs. A ten náboženský děs je určitě tého charakteru, že může například z pouhé vrby udělat toho vodníka. Jak vy víte, že jste si to nevymysleli, tak hoříkeř. A co má být? A jestli to něco má pro vás znamenat, tak si to musíte vymyslet. No a když to vymyslíte blběno, tak třeba vás to trochu popálí. Nebo prostě dostanete klackem, nebo vám někdo zadrží ruku, nebo já nevím, takové věci, ale to jsou všechno metaforické obrazy. Fakticky. Neexistuje zjevení, které by nepotřebovalo, abyste vy svou aktivitou tomu nějak vyšel v stříc a pochopil to. To znamená, přijal to zjevení jako svůj střícný krok. Bez vašeho střícného kroku není žádného zjevení. Jenom úkaz. Úkaz je dělat a nemusíte se koukat. A my musíme samozřejmě, naším úkolem dalším je udělat rozdíl mezi tím, když mluvím já a když mluví, řekněme, duch slaty. Abychom užili toho, co to je. Jenomže, jak vy víte, že když mluvím já, že ze mě nemluví duch slaty. Jakou máte kontrolu. A nebo když bych říkal, že ze mě mluví, jakou máte kontrolu, že to je pravda a naopak, že si to nevymýšlím. To musíte rozhodnout sám. A rozhodnout to můžete jedině, když pochopíte, o co děláte. A to není možné bez vás. Ano, ale vy nejdřív musíte mít něco, co přiznáte. A to je ten váš střetný krok a to znamená, že vy můžete přijmout jenom to, co jste pochopil. Nemůžete přijmout to, co jste nepochopil. Když jste to nepochopili, tak je vyloučeno to přijmout. Protože není co. To jsou všechno ty předsudky. To jsou ty tradice. Jen si to promyšlete. Řádně si to promyšlete. Je něco, co je strašlivě zatížené. Musí to být kriticky odčišťováno. A teprve po tom odčištění můžeme přistoupit k tomu, že rozlišíme to vlastní zjemení od toho pochopení toho, co říká druhý člověk. A všimněte si, že a proto Pavel říká, že výraz je slyšení. Vemte to vážně, že když někdo kolem vás nemluví a nebudeš sám, nemluvíte. A člověk mluví sám, nebo v něm to mluví. Co to znamená svědomí? Svědomí je to, co v nás mluví a my nechceme. To si nevymýšlíme. Ono nás to obviníme, svědomí obviníme. To si nevymýšlíme. Čili my můžeme zastoupit toho druhého také do jisté míry. Například modlivě. Modliva je ten způsob uvažování. Můžete se modlit v duchu, v duchu a pravdě. V duchu nemusíte to říkat, nemusí to být nahlas. Dokonce to nemá být nahlas, nebo když je to nahlas, tak to má být v okolíku, a ne ve slavnostním skromáždění, kde se každý vykecává. Ale vy víte v modlivě, že nejste sami, že si to nevymýšlíte sami a vy se přistihujete, nebo alespoň máte přistihovat, když máte kultivované svědomí, že kecáte. Že říkáte něco, co byste neměli. To je součástí každého modlivě. Že něco řeknete a teď už slyšíte ten káravý, nebo naopak, ale zase pochválný hlas. To patří k modlivě, jinak vůbec tam ten druhý není přítomen. To patří k modlivě. A to patří také k reflexi. V jiném smyslu tam také musíte uvažovat a zároveň dělat svého oponenta. Tam jsou jisté podoběny. Já to nestotořnil, hej, kdo to stotořnil řekl, že filozofie je nejvyšší kouzelnka, to byste silně bys tam předal. Ale my musíme nejdřív nahlédnout, co to je věluvání všeho věcí. My musíme strom, to je, kde se nám vyjebuje. Já už jsem o tom někde hovořil, ale možná toto extempore můžeme sem dát. Vy se pamatujete někteří, já doufám, že jsem aspoň před některými tohleto vykládal, když jsem citoval Sophoka. Pamatujete se na to? Určitě vím, že někteří, myslím, tořičkouci, tam u toho byli, já ještě nevím, kdo. Sophokus, Tragedie a Jas nechává Ajanta na koncím proslově. To je dlouhý monolog a z toho monologu se najde. Teď Hellerovi v 70. býde cizojazyčný zborník a já jsem tam dal do toho přednášku, kterou jsem od Berlíně dali s čas kolegu. To bylo pro nefilozofii a neteologii, pochopitelně neteologii, tam nebyly žádný hrady, tam hlavně fyzikové a chemicy, takže je to tak trošičku popularizováno a tam toho Sophoka cituju a dokonce tady mám, já jenom umím pracovat tak jsem to tam jenom přepisoval a tady prostě říkali, že tam musíme říct řecky, tak tam našli, jak to je řecky a bude to tam přímo řecky, budete si to moct přečíst. Cento je to přednáška v Berlíně německy. Tam ten Ajasm má čtyři herše, co vůbec nedává Ajantový dobu, čtyři herše. Čtyři první dva jsou strašně důležitý a mluví se tam o tom, že čas, nezměrný čas, že dává vystat tomu, co je skryté a pak to zase skrývá. To, co je nezjebné, nechává dokud, aby se to vyjebilo a pak to zase skrývá. Takhle se to překládá, ovšem to, že nechává vystat, aby se to vyjebilo, tak tam děkuje. Takhle se to překládá. No a pro Heideggera toto místo je důležité a on to vykládá tak, že protože tam je na jedné straně fiejn a pak to zase skrývá bez kryptejn, tak že vlastně fiejn je opak kryptejn. Z toho naprosto jasně vyplývá, že to stojí proti sobě a že tedy fiejn je nechávat vystat do zjemnosti. Takhle to vykládá Heidegger. Čili z jiných důvodů. Já se tohoto místa držím z jiných důvodů. Já chci ukázat, že a to neplatí pro Heideggera, neplatí například pro Pishtat, který je Heideggerův žák, takže pochopitelně byl Heideggerem oblivněn, řada interpretů tohoto místa, která je pozorovodné místo, tak naprostá většina autorů to interpretuje tak, že ten čas nechává, aby věci vznikaly a zase zanikaly. A vykládá to vlastně v tom smyslu, jak o tom hovoří Anaximander, když říká, že jeho arché, to je apéron u Anaximandra, že je to, z čeho věci vznikají a do čeho zanikají. To je to apéron. No a já se domnívám, že toto místo dává důležitost na něco jiného, nikoliž na vznik a na zánik, níveř na to, co už jsem říkal a vždycky znova opakuju, a zejména prvním ročníkům i na filozofii, i tady zúrazním, a vždycky tam mluvím o psovi nebo něčem takovém a to je také pro to, aby to zůstal v paměti velkolépe. Vždycky je třeba někde nějakým řevík dát, na který pak se přiběšují ty slovícnosti další, čili když sem přiběhne ten pes, tak my vlastně nikdy toho psa nemůžeme vidět celým. To vědí filozofové. Tradičně oni vědí, že ho nikdy nevidíme ze všech stran, že teda když chceme ho vidět ze všech stran, tak potřebujeme k tomu čas, abychom ho obešli nebo abychom ho otočili a viděli z jiných stran, abychom ho viděli celého. Navíc, my ho celého nevidíme, protože vidíme jenom ty chlupy na něm. My ani nevidíme tu kůži, to je pokrytá chlupa, takže my tu kůži už nevidíme a my nevidíme, jak vypadá pes ve vnitří. To je taky pes. To ještě taky patří všecko do celého. Čili tohleto pochopitelně filozofové vědění není filozofové, ale je důležité, protože filozofia někdy nevědí to, co vidí běžný lidé. Tak náhled myšlenkovej, rozumovej, jim připadá to důležitější, než to pozorování. Proti opravdu celé středově, které se nám citovala, vyplánovala, nikdo se nepodíval, jak to vlastně vypadá. Ale daleko důležitější je ten úraz na čas. A ten čas je tam důležitý nejenom proto, abych viděl, jak vypadá pes teď. Já ten čas potřebuji i k tomu, abych věděl, jak ten pes vypadá teď z druhé strany. Třeba musím ho obejít, musím mít k tomu trochu času. Nemohu ho vyfotografovat momentkou tak, aby tam byl celý. Nejde. Ani zvenčí jenom, aby tam byl celý. A teď je o to, že já absolutně, i když ho obejdu jak chci, tak tam neuvidím třeba jeho mládíček, nebo zase jeho stáří. Já ho tam neuvidím jako štěněk. Já neuvidím ho tam jako starého psa. A to je taky on. Já ho nevidím. Čili, že co to pes měl na mysli to, že nejprve je ten pes celý skrytej. Ale je nějak. Co to je, to je. To je otázka. Ale ne, že není, že vznik. On je skrytej. Pak z něj vidím, čili ten čas, ten nezměrný čas, přivádí ke zjemnosti toho novorozence psa. Toho čerstvě narozeného, slepého, tejského štěně. Potom to skrýlá to čerstvě narozené štěně a už je to štěně, které se trošku hejbe a už kouká. Pak zase skrýle to koukající štěně a už to začne věhat. A už se to moc nepotácí. A tak dále. A vždycky z toho štěněte a později. A pokazuje jenom něco. A vlastně každý den je to vlastně jiné věvení toho psa. A nenom každý den. Každou hodinu, každou minutu. Já nevím, jak můžeme jít, nechme stranou, jak můžeme jít do krajnosti vteřinu, nebo musí to být několik vteřin, nebo nějaký zlomek vteřiny. Tam je zatím nejasno, že u každého pravého jsoucná tato přítomnost, takzvaná, je různě široká. Různě rozlehlá. A bohužel, proč musíme používat termínu, který jsou vymyšleny pro prostor. Tedy tohle mě poměr soudu jsou vůbec na mysli, že když skrývá to štěněcí období, tak to neznamená, že to štěně zaniká. Ani když toho štěněte, tady máme toho dozbělejšího psa. Ten pes tu je. Protože ten pes je to celé. Ne to, co je teď. A šiba metafiziky byla, že si mysleli, že to, co dělá psa psem, je to, co od samého začátku odštíněte až pro toho starého chcípajícího psa, je neměné. To je to psovské. To, co se na něm nemění. To, co se mění, není esence. To není to, čím pes je. Proč to je jenom to, čím se je, jak se je. To byla šiba metafiziky. My víme, že není nic, co se v tom, nebo skoro nic, co se v tom psověku nemění. Možná v některých kostech je uloženo něco, co opravdu se pak už nevyplaví nějakým metabolizmem. Možná víme, že třeba nervové půdnky vytrvávají. Všem je otázka, jaký metabolizmus, jestli neznamená, že se tam taky lepřosunění nemění. Možná, že nějaké atomy, které tam byly na samém začátku, tam vydržejí až do smrti toho psa. To můžeme vyuhoučit. Ale jedna věc je jasná, že to, co tam takhle vydrží v setrvačnosti, neměnnosti, co tam vydrží od začátku, až do smrti, rozhodně nedělá psa psem. To je naprosto jasné. Čili psovitost toho psa není založena na tom, co se nemění. My už nevíme. A my, když chceme vzít toho psa vážně jako pravé soucno, to je soucno, které je vnitřně integrováno, tak nemůžeme vidět záruku té integrity v něčem vnějším, jako je třeba atom. To je vnitrná integrita, na kterou nemůžeme ukázat, kterou nemůžeme najít, tím, že psa ospitváme a teď tam najdeme to, co je bez. Takhle to prostě není. Co se z toho vypůjde? Že to, co se nám ukazuje, můžeme psat, to je úkaz, musíme rozlišovat mezi ukazováním a vělováním, to, co se nám ukazuje, je úkaz. A ten má smysl pouze, když pochopíme jeho souvisnost s jinými úkazy a posléze souvisnost s celým tím pravit soucnému test s kým se. Když pochopíme, když potkáme, a samozřejmě si na to navýkají lidi od malička, my to nepodrobujeme reflexy, ale když potkáme psa, tak předpokládáme se samozřejmosti, že to vždycky bylo štěně. Vědíš, my jsme to štěně nikdy neviděli. Ale stejně tak, když potkáme psa a vidíme ho z jedné strany, tak předpokládáme, že má tu druhou, tam ani nenapadne se myslet, že jenom jakoby pesa z druhý strany je to vyhutý, nebo je to prázdný, což některý lidi se pokoušejí udělat o měsíci. Pán se nám k nám obrací stál, jednou se nám vůbec říkali, že to je jenom takovej akašírov než měsíce, ve vnitř je to taková jáma, takovej velkej lavol z druhý strany. Třeba. Což je blbost pochopitelně. Už to, když se gravitačně něco měří, tak se ví, že kdyby to byl lavol, tak to nemá potřebnou hmotnost a tak dále. Takže ty kontroly jsou taky. Ale můžete se tam podívat, co se stalo. Máme tady fotografii, že tam opravdu není lavol vnitř, druhá strana je mysíce. Ale k tomu potřebujeme čas. Ten čas je strašně důležitá věc a je třeba na to pamatnout. Proto jsem teda uváděl toho sofokla, protože bohužel filozofové, ani jeden z filozofů tohleto netematizoval. A proto je ten sofokles tak důležitý. Řek je současný, dokonce předchůlce řady filozofů. A ti filozofové prostě na to nedali. Protože je uchvátilo, jak krásné je pojímavě konstruovat něco. A pojímavě konstruovat psa jako celé, je neláhka. Protože on se dopůl hemří, půl se tam mění, ten pes je mětý malý a prostý, a pak schromne a tak dále, tak půl se něco mění. A Štěpán Suber říká, že o tom, co se mění, není možná žádná věda, není možná žádná pravdivá výpověď. Tak proto je třeba tak uvést toho Icefielda a ovšem rozumět mu správně, poněvadž když mu nesprávně rozumíme, tak ho zahrneme do toho, co říká filozof. Teď to je charakteristické, že většina těch vykladačů, buď skutečně na většina, to vykládá jako vznikání a nevznikání, čili přesně po filozofické linii, jak to říká Anaximandros a jak to říkají potom i další. A nebo to cítí z jiných důvodů než z tohohle. Jako ten hajde, který říká, že vlastně význam slova pjenin je opad kryptej. Což je pochopitelně něco jiného a je to v rámci fenomenologie a fenomenologie je sice výborná metoda, ale nenajdeme tam to, že je základní rozdíl mezi úkazem a jedem. Tohle na fenomenologii nenajdeme. Proč? Protože mluvit o úkaze znamená mluvit o věci o sobě. Ten pes je každým dnem, každou hodinou, každou minutou je trošku jiný, ukazuje se v jiné porově, i když se nikdo nekouká. Prostě ten pes v přírodě, všechny zvířata, všechny rostliny, se nějakým způsobem takhle každou chvíli proměňují, stále ukazují novou tvář a nemusí se nikdo koukat. Proto mluvit o fenomen. Fenomen je od fine as hide a to znamená, že se to ukazuje někomu. A když se to ukazuje a nikdo o tom nemusí být, tak je to něco jiného než fine as hide. Ale teď otázka je, je to na to správný výklad slova fine as hide a fenomenon? Jak to vypadá ve fenomenově? Není. Oni mluví o fine as hide. S čím souvisí slovo fine as hide? S false. To je ohňa nebo světlo. To je odvozeno od toho. Čili vlastně my to musíme, jedna kritickou vystavci, od té terminologie fenomenologické, fenomenologie vůbec není vlastně fenomenologie. Tak to ještě jednou odražíme. Fenomenologie není fenomenologie. Není brž. Je to estetika. Od heist thesis. Ona mluví, jak je to pro nás. A pro nás to je náš jem, naše registrace, to je náš výkon. Bez nás to nemůže být pro nás. Čili to je něco jiného. To už není úkaz, jak se to ukazuje komukoli a nebo nikomu. Ono se to stejně ukazuje. Není brž. Ono se to může vědět jenom někomu. Takže vlastně slovo je, znamená vždycky, jak se něco vědí pro nás. Ale slovo úkaz, budeme používat, jak se to ukazuje. Ani kdyby se někdo koukal. Nemusí to být pro nikomu. Tento rozdíl fenomenologa nedělají. A navíc mluví o fenomenon, což vlastně odtvořte to, co to vyzařuje. Takže vlastně my bychom fenomenon měli přelžit jako úkaz. A naopak, tam, kde je to pro nás, mluvit o jevením pro nás. O hysterici. Jsou pochybnosti? Je ta věc jasná? Možná, že bude dobré to ještě někdy zopakovat. Tedy rozdíl mezi fenomenologií a estetikou bych stanoval úplně jinak, myslel bych, jak i fenomenologové. Totiž, že bych ve fenomenologii dal důraz na to, jak věc o sobě se ukazuje v různých všech fázách. Ten rozdíl mezi věcí o sobě a věcí pro nás je falešný. Na to ukázal už Hegel. Velmi podstatná kritika, kritika Kantapesi. Jestli ta věc se obrovským mířem ukazová, když na něj není někdo, který se dívá. To je právě ono. Jsem ten navědomý, že ten pes skutečně je buď mladej nebo starej. I když se nikdo na něj nedívá. To je, jestli že čtete nějaký knížky Wagner, nechci říct, že je to nějaký Weinberg, ne, nechceme to mět, ne. Nevím, těžké to stížt něčeho, který se dovolí říct se světem jenom jako Hopping. Tak nová knížka Hoppingova. A teď vás tam uvidíte tohle, co teď přizvuje. Mítali jste to fyzikově se téhle věci. Prostě a dobře, když se něco děje v černé krabici nebo v černém boxu, black box, tak prostě my nevíme, co se tam děje. A ono tam vlastně nemí nic možno určit, pokud nepřijde pozorovatel a neřekne, kde to je. To jsou důsledky takového povody letanského, filozoficky letanského a vědecky precízního domýšlení Heisenberga principu neurčitosti. Ten princip neurčitosti spočívá v tom, že teprve pozorovatel je účasten na to, že to, co je neurčité, je náhle určité. Ale ono to nemůže být určité všem směrem. Prostě když on způsobí, že třeba měří u elektronu rychlost, no tak nemůže říct, kde ten elektron je. Když zjišťuje, kde ten elektron je, tak nemůže zjištit jeho rychlost. A to proto, že on jako pozorovatel do něčeho zasáh a takže už potom to, co tam je současně, když on jednu věc z toho vyloučil, aby mohl pozorovat tu věc dovolit. Něco takového tady by se snad v filozofii mohl někdo pokusit formulovat asi tak, jak jsme to udělali. Že prostě, když se někdo nedívá, tak my nemůžeme říct, jistě my toho říct nemůžeme, když se někdo nedívá, ale přesto musíme vědět, že ten pes našel na to, jestli se někdo dívá útkárně. Prosím. A já chtěl bych vás zeptat znovu, že můžeme teda o tom záležit, jak tohle bude ukázat, když tohle techničné věci někdo nedělá a když se to takhle dělá. To nápadlo vás útkárně, když to uděláte. Nikoliv musíte si trochu koridovat svoji egocentrickým, antrokoncentrickým přístupem. Ona totiž se dívá třeba ve vrchách. Takže se to obejde bez vás, ale v tom světě se na sebe všetky jednotlivý větosti dívají, se pozorujou a co vy víte jak? Prostě tento svět, hned dám, tento svět není zarožen na ve vrchách a psech a ono by bylo...
s1.flac
====================
Já jsem vám... No jo, samozřejmě se sem na to zapomněš. Já potřebuji už opatrným karvou a opatrný cykl. Jak je vidět, už nejsem z toho svéprávný. Minule jsem to zapomněl a teď zas. Tak si jenom připomenu, pak se ještě dotkneme nějakých velkých věcí, jenom se připomeneme, že jsme našli u Jasperse takový zvláštní přístup, který do jisté míry je přelomen rozporu s takovou hlavnou svícenskou tradicí. Já říkám svícenskou, ale se to nestavuje jenom na ten fenomen svícenský, jak to historikové ohraničují. Je to fenomen velmi starý, který se objevuje pravidelně v nových vlnách, v dějinách křesťanské reflexe. A vy to znáte, že jednak z toho prvního údobí těch formulací, vyznání a těch diskusí kolem toho potom z těch averzí jisté tradice křesťanské proti filozofii, proti racionalitě a tak dále, se to vyvídá a k tomu obrovskému tlaku, k tomu odmítání té dosavadní hegemonie teologické dochází s přelomem mezi středověkem a novověkem. Novověk začíná odporem proti teologii a rozumí se tedy proti víře. Víra je chápána už dávno předtím tak, jak to je formulováno, zejména v katolické tradici, ale to je také naše tradice, ponieważ to začíná daleko dřív, ještě před reformací, je to formulováno jako souhlas, vnitřní souhlas s dogmatem, a to vždycky znamená, a zjevení samo je chápáno jako jakési deklarativní vyhlášení nějaké pravdy. Už tohleto je hlubá chyba. Zjevení má charakter úplně jiný. A tohleto všechno jasnost neví a vlastně sdílí ty falešné předpoklady, které sebou nesou křesťané. Takže on aniž by věděl, ačkoliv se na jedné straně tomu křesťanským stýle, a na druhé straně jeho zajetí, a jeho zajetí právě toho nesprávného křesťanského, z toho, co je potřeba. Proč je to taková zvláštní rozpornost? No a výsledek je ten tedy, že on znamená jakýsi přelom v tom širokém smyslu osvítsanské tradice, protože už nestaví víru proti filozofii, nebo víru proti vědě. Dokonce mluví o tom, že filozofie a víra je bez věry nemožná. Pramene a kořene vědeckého ústaví a filozofického ústaví, že je víra. A že je víra nezbytka. Přitom, ale co to je víra, to chápe špatně. Chápe to souhlas z křesťany, který to nepochápe špatně. Z křesťany v tom smyslu historickém, jak se to vědí, mluva a tak dále. V hebraické tradici a až v Ježíšově. A potom nastává ten přelom, ten pliv helenismu, který právě proto, že v filozofii hned od počátku je tak významná ta pojmovost a vymezování pojmů. Přitom zorení toho vymezování pojmů je geologie. Všechny důležité věci lidských, životně důležité věci mají být myšleny. Toto si představuji filozofové, mají být myšleny. Takovým způsobem, jako geometrie umí myslet. Naprosto přesně s touto přesností. Ten úraz na tu přesnost myšlení trvá celou dobu a je trochu rozostřován teprve v takových, řekněme, konecí 18. a 19. století. V některých tradicích odporu proti filozofii, která vrcholí Hegelovi a potom se rozpadá. Čili zejména 19. století představuje tento rozpad. V celé této tradici, který zůstává myšlení křesťanské zajetí, pabilonském zajetí veřecké metafiziky, dokonce pak se to vyvíjí tak, že když už se filozofové někteří a v některých proudech se emancipují z této tradice, tak právě křesťané, respektíve teologové, zůstávají nejenom v zajetí, ale oni se stávají obahajíci tohoto znečištění v tom křesťanském myšlení. V této situaci to je. A teď jasně se rozpoznává. Není první, že ty pokusy jsou starší. Víte, že třeba Schleiermacher se pokoušel tu filozofii, zejména představovou křesťanskou nějakým způsobem založit tak, aby na to rozum nemohl. Proti rozumu, což je něco jiného, tam jsou zbytečky, některé to si ukážeme z Kanta, ale právě Kant, i když je myslitelem, posledním velkým myslitelem osvícenských, ale zároveň je to myslitel, který už osvícenských lidí, právě s důrazem na kritičnost, na kritiku a s tou obrovskou prací a kritičstvou, kterou předvedl v těch svých třech kritikách, lidí také nese koncept té osvícenské pověry v rozumu, co všecko v rozumu, kam může a věda a tak dále, kam to do jisté míry je považovaný řadou teologů za filozof a protestantizm, a protestantizm právě, protože ukazuje na meze, oni nevěnují tolik pozornost k tomu, že ta rozumovost u Kanta je dovedena do vrcholu a že ty meze rozumů může tak sugestivně ukázat, právě díky rozumu, že je to rozum, který nalíží své meze, ne, že mu to někdo ukládá. Teologům většinou uniká a tedy považují ho za filozof a protestantizmu asi nesprávně. Právě protože ukazuje na ty meze, to je to, co tam všichni vidí, nikoli tu rozumovost, tu racionalitu, která v tom je, ukazová na ty meze. Tady vidíme, jak se ty různé linie všel, jak mato, jak přecházet, že to nemá ten charakter, jak se tomu někdy ukáže, to je jakási linie stáleho pokroku. Tady vidíme spoustu zmatků a zároveň spoustu vynikajících nápadů, nových cest a ty jsou opět spleteny s různými zmatky. Tím dochladem je třeba ten chrměs, který na jedné straně přelom navazuje na kanta, kant je ten poslední posvícence, který nahlíší meze rozumu, jasprs na něj o 200-300 let později navazuje, jeho kantovství je naprosto řetelné, i když nemůžeme ho zařadit mezi novokantovcům, kantovství jiného typu, takového lubokého typu, ale závislost na kantovi nebo to navazování na kanta je naprosto jasné, ačkoliv v tom bodě se od kanta liší, protože dává velikánský důležitost, no tedy liší, je to otázka, pravda je, že kant nakonec se dostáhla k takové zvláštní tezi, která, nechá konec a posled, kterou by nikdo nečekal, když čitá kritiku čistého rozumu. A to je ta teze, že primát nemá teoretický rozum než praktický rozum. Když píše kritiku čistého praktického rozumu, tamto slovo je vynecháno podobně jako zazpův kritika čistého rozumu je vynecháno slovo teoretického. Musíme ty dvě kritiky chápat takto, že je to kritika čistého teoretického rozumu, a potom kritika čistého praktického rozumu. Kolik ten, když se řekne praktický, to je aplikace. Čistý znamená tedy ten rozum, který přináší své výbavy, svou výbavu myšlenkovo a vůbec vojnovo, ještě před tím, než se setkává se slušenství. Nicméně ta teze, že praktický rozum má primát, tak se tím rozumí praktický rozum ani teoreticky, nikoli čistý. To je praktický rozum, který má nahradit posléze, tato teze se tam nenajde, je to logický gávěr, tento neuž čistý, nejuž uplatněný, to znamená ve zkušenosti v životě praktický rozum má nahradit rozvažování. Což je něco menšího, něco nižšího předpokladu. A to nižší samozřejmě nemůže rozhodovat v posledních věcech, to je jenom taková technická rozvažování. Teď se mluví o rozvažování, jak to předpokládal Ignatus, to už jsem zmiňoval, tedy toto rozvažování nemůže nahradit rozum, skutečný rozum, ale v rámci rozumu má primát ten praktický rozum ne jenom čistý, ten uplatněný, aplikovaný praktický rozum. To je, že člověk se rozhoduje v konkrétních situacích, není rozhodující, primát neznamená aplikování, primát znamená důležitost, závažnost. A tedy primát má praktický rozum právě v tom smyslu, že rozhodování na základě toho běžného technického rozvažování vám nemůže ty podstatné orientace životní poskytnout ani vám nic poradit, vy potřebujete skutečně rozum, vám nepomůže bez zkušeností. Proto to nemůže být primát čistého praktického rozumu. A tadyhle do toho vchází Jaspers s myšlenkou, která vlastně není kantorská. A je daleko křesťančnější než ta myšlenka, nebo vůbec ta celá myšlenková stavba kantorská. Totiž s myšlenkou víme, a tu myšlenku bere z tradice křesťanské a nedá si tu práci a zdá se, že ani tušení nemá, že by měl také podroby kritice při křesťanskou tradici pápa. On to prostě přejímá, je proti křesťanským. Proti křesťanským si mazelí hrady a ty pak zdůrazní v té druhej knížce, té tlustší knížce, kde k tomu filozofická výhra se tam říká z Hledenke zjevení, nebo z Hledena zjevení, kde říká, že prostě je to větíra bez zjevení. A my jsme si už říkali, jak je to problematické, protože co to je zjevení, nevykládá co to je zjevení a jaký je rozdíl mezi zjevováním, na které je odkázán každý člověk. Zase věc, která patří k filozofování, musíme uvědomit, že konec konců na jakémsi typu věvování jsme závislí denně v každém okamžiku. A že to musíme reflektovat. Když teď slyšíte, co já říkám, tak vy vlastně můžete registrovat jenom jakési záchvěvy atmosféry, zvuku. A ten zvuk se nějakým způsobem čeří. Vlny porocházejí tímto divným prostředím a dospějou do vašich sluchových orgánů a tam prostě něco začne dít, jako že tohle divko a tohle dvinka tam na sebe nějakým dolehají. To je všechno, co ode mě můžete dostat. Všechno ostatní si musíte vymyslet sami. Já vám nemohu sdělit žádnou myšlenku. Protože nám to funguje, ale fakticky. Když budete myslet na něco jiného, tak já jsem bezmocný. Když mě nebudete poslouchat pozorně, já vám nemohu nic dělit. A ta pozornost počívá nejenom, že se soustředíte na ty vlny prostředí zvuku, které jste postaveni. A vy musíte prostě se dostat k něčemu, co tam není. Vy jste odkázáni na to, že se jedna k tomu musíte otevřít. Když se neotevřete, je marný. A za druhé, že uděláte, co je ve vašich silách, aby vás oslovilo to, co tam není. Vy musíte čekat na to, že se vám to vyjeví. A když se vám to vyjeví, tak si to musíme vymyslet sami. Ale to není zjevení. To nemůže být objevování. A vy víte, co je zjevení. To je právě to, co si člověk snad nemůže vědět. Ne. Co to je zjevení? Na jednom tady před váma se něco stane, například hoříkeř. Co má být? Co z toho vyplývá? Nic. Prostě jenom, že dostanete strach. Máte náboženský děs. A ten náboženský děs je určitě tého charakteru, že může například z pouhé vrby udělat toho vodníka. Jak vy víte, že jste si to nevymysleli, tak hoříkeř. A co má být? A jestli to něco má pro vás znamenat, tak si to musíte vymyslet. No a když to vymyslíte blběno, tak třeba vás to trochu popálí. Nebo prostě dostanete klackem, nebo vám někdo zadrží ruku, nebo já nevím, takové věci, ale to jsou všechno metaforické obrazy. Fakticky. Neexistuje zjevení, které by nepotřebovalo, abyste vy svou aktivitou tomu nějak vyšel v stříc a pochopil to. To znamená, přijal to zjevení jako svůj střícný krok. Bez vašeho střícného kroku není žádného zjevení. Jenom úkaz. Úkaz je dělat a nemusíte se koukat. A my musíme samozřejmě, naším úkolem dalším je udělat rozdíl mezi tím, když mluvím já a když mluví, řekněme, duch slaty. Abychom užili toho, co to je. Jenomže, jak vy víte, že když mluvím já, že ze mě nemluví duch slaty. Jakou máte kontrolu. A nebo když bych říkal, že ze mě mluví, jakou máte kontrolu, že to je pravda a naopak, že si to nevymýšlím. To musíte rozhodnout sám. A rozhodnout to můžete jedině, když pochopíte, o co děláte. A to není možné bez vás. Ano, ale vy nejdřív musíte mít něco, co přiznáte. A to je ten váš střetný krok a to znamená, že vy můžete přijmout jenom to, co jste pochopil. Nemůžete přijmout to, co jste nepochopil. Když jste to nepochopili, tak je vyloučeno to přijmout. Protože není co. To jsou všechno ty předsudky. To jsou ty tradice. Jen si to promyšlete. Řádně si to promyšlete. Je něco, co je strašlivě zatížené. Musí to být kriticky odčišťováno. A teprve po tom odčištění můžeme přistoupit k tomu, že rozlišíme to vlastní zjemení od toho pochopení toho, co říká druhý člověk. A všimněte si, že a proto Pavel říká, že výraz je slyšení. Vemte to vážně, že když někdo kolem vás nemluví a nebudeš sám, nemluvíte. A člověk mluví sám, nebo v něm to mluví. Co to znamená svědomí? Svědomí je to, co v nás mluví a my nechceme. To si nevymýšlíme. Ono nás to obviníme, svědomí obviníme. To si nevymýšlíme. Čili my můžeme zastoupit toho druhého také do jisté míry. Například modlivě. Modliva je ten způsob uvažování. Můžete se modlit v duchu, v duchu a pravdě. V duchu nemusíte to říkat, nemusí to být nahlas. Dokonce to nemá být nahlas, nebo když je to nahlas, tak to má být v okolíku, a ne ve slavnostním skromáždění, kde se každý vykecává. Ale vy víte v modlivě, že nejste sami, že si to nevymýšlíte sami a vy se přistihujete, nebo alespoň máte přistihovat, když máte kultivované svědomí, že kecáte. Že říkáte něco, co byste neměli. To je součástí každého modlivě. Že něco řeknete a teď už slyšíte ten káravý, nebo naopak, ale zase pochválný hlas. To patří k modlivě, jinak vůbec tam ten druhý není přítomen. To patří k modlivě. A to patří také k reflexi. V jiném smyslu tam také musíte uvažovat a zároveň dělat svého oponenta. Tam jsou jisté podoběny. Já to nestotořnil, hej, kdo to stotořnil řekl, že filozofie je nejvyšší kouzelnka, to byste silně bys tam předal. Ale my musíme nejdřív nahlédnout, co to je věluvání všeho věcí. My musíme strom, to je, kde se nám vyjebuje. Já už jsem o tom někde hovořil, ale možná toto extempore můžeme sem dát. Vy se pamatujete někteří, já doufám, že jsem aspoň před některými tohleto vykládal, když jsem citoval Sophoka. Pamatujete se na to? Určitě vím, že někteří, myslím, tořičkouci, tam u toho byli, já ještě nevím, kdo. Sophokus, Tragedie a Jas nechává Ajanta na koncím proslově. To je dlouhý monolog a z toho monologu se najde. Teď Hellerovi v 70. býde cizojazyčný zborník a já jsem tam dal do toho přednášku, kterou jsem od Berlíně dali s čas kolegu. To bylo pro nefilozofii a neteologii, pochopitelně neteologii, tam nebyly žádný hrady, tam hlavně fyzikové a chemicy, takže je to tak trošičku popularizováno a tam toho Sophoka cituju a dokonce tady mám, já jenom umím pracovat tak jsem to tam jenom přepisoval a tady prostě říkali, že tam musíme říct řecky, tak tam našli, jak to je řecky a bude to tam přímo řecky, budete si to moct přečíst. Cento je to přednáška v Berlíně německy. Tam ten Ajasm má čtyři herše, co vůbec nedává Ajantový dobu, čtyři herše. Čtyři první dva jsou strašně důležitý a mluví se tam o tom, že čas, nezměrný čas, že dává vystat tomu, co je skryté a pak to zase skrývá. To, co je nezjebné, nechává dokud, aby se to vyjebilo a pak to zase skrývá. Takhle se to překládá, ovšem to, že nechává vystat, aby se to vyjebilo, tak tam děkuje. Takhle se to překládá. No a pro Heideggera toto místo je důležité a on to vykládá tak, že protože tam je na jedné straně fiejn a pak to zase skrývá bez kryptejn, tak že vlastně fiejn je opak kryptejn. Z toho naprosto jasně vyplývá, že to stojí proti sobě a že tedy fiejn je nechávat vystat do zjemnosti. Takhle to vykládá Heidegger. Čili z jiných důvodů. Já se tohoto místa držím z jiných důvodů. Já chci ukázat, že a to neplatí pro Heideggera, neplatí například pro Pishtat, který je Heideggerův žák, takže pochopitelně byl Heideggerem oblivněn, řada interpretů tohoto místa, která je pozorovodné místo, tak naprostá většina autorů to interpretuje tak, že ten čas nechává, aby věci vznikaly a zase zanikaly. A vykládá to vlastně v tom smyslu, jak o tom hovoří Anaximander, když říká, že jeho arché, to je apéron u Anaximandra, že je to, z čeho věci vznikají a do čeho zanikají. To je to apéron. No a já se domnívám, že toto místo dává důležitost na něco jiného, nikoliž na vznik a na zánik, níveř na to, co už jsem říkal a vždycky znova opakuju, a zejména prvním ročníkům i na filozofii, i tady zúrazním, a vždycky tam mluvím o psovi nebo něčem takovém a to je také pro to, aby to zůstal v paměti velkolépe. Vždycky je třeba někde nějakým řevík dát, na který pak se přiběšují ty slovícnosti další, čili když sem přiběhne ten pes, tak my vlastně nikdy toho psa nemůžeme vidět celým. To vědí filozofové. Tradičně oni vědí, že ho nikdy nevidíme ze všech stran, že teda když chceme ho vidět ze všech stran, tak potřebujeme k tomu čas, abychom ho obešli nebo abychom ho otočili a viděli z jiných stran, abychom ho viděli celého. Navíc, my ho celého nevidíme, protože vidíme jenom ty chlupy na něm. My ani nevidíme tu kůži, to je pokrytá chlupa, takže my tu kůži už nevidíme a my nevidíme, jak vypadá pes ve vnitří. To je taky pes. To ještě taky patří všecko do celého. Čili tohleto pochopitelně filozofové vědění není filozofové, ale je důležité, protože filozofia někdy nevědí to, co vidí běžný lidé. Tak náhled myšlenkovej, rozumovej, jim připadá to důležitější, než to pozorování. Proti opravdu celé středově, které se nám citovala, vyplánovala, nikdo se nepodíval, jak to vlastně vypadá. Ale daleko důležitější je ten úraz na čas. A ten čas je tam důležitý nejenom proto, abych viděl, jak vypadá pes teď. Já ten čas potřebuji i k tomu, abych věděl, jak ten pes vypadá teď z druhé strany. Třeba musím ho obejít, musím mít k tomu trochu času. Nemohu ho vyfotografovat momentkou tak, aby tam byl celý. Nejde. Ani zvenčí jenom, aby tam byl celý. A teď je o to, že já absolutně, i když ho obejdu jak chci, tak tam neuvidím třeba jeho mládíček, nebo zase jeho stáří. Já ho tam neuvidím jako štěněk. Já neuvidím ho tam jako starého psa. A to je taky on. Já ho nevidím. Čili, že co to pes měl na mysli to, že nejprve je ten pes celý skrytej. Ale je nějak. Co to je, to je. To je otázka. Ale ne, že není, že vznik. On je skrytej. Pak z něj vidím, čili ten čas, ten nezměrný čas, přivádí ke zjemnosti toho novorozence psa. Toho čerstvě narozeného, slepého, tejského štěně. Potom to skrýlá to čerstvě narozené štěně a už je to štěně, které se trošku hejbe a už kouká. Pak zase skrýle to koukající štěně a už to začne věhat. A už se to moc nepotácí. A tak dále. A vždycky z toho štěněte a později. A pokazuje jenom něco. A vlastně každý den je to vlastně jiné věvení toho psa. A nenom každý den. Každou hodinu, každou minutu. Já nevím, jak můžeme jít, nechme stranou, jak můžeme jít do krajnosti vteřinu, nebo musí to být několik vteřin, nebo nějaký zlomek vteřiny. Tam je zatím nejasno, že u každého pravého jsoucná tato přítomnost, takzvaná, je různě široká. Různě rozlehlá. A bohužel, proč musíme používat termínu, který jsou vymyšleny pro prostor. Tedy tohle mě poměr soudu jsou vůbec na mysli, že když skrývá to štěněcí období, tak to neznamená, že to štěně zaniká. Ani když toho štěněte, tady máme toho dozbělejšího psa. Ten pes tu je. Protože ten pes je to celé. Ne to, co je teď. A šiba metafiziky byla, že si mysleli, že to, co dělá psa psem, je to, co od samého začátku odštíněte až pro toho starého chcípajícího psa, je neměné. To je to psovské. To, co se na něm nemění. To, co se mění, není esence. To není to, čím pes je. Proč to je jenom to, čím se je, jak se je. To byla šiba metafiziky. My víme, že není nic, co se v tom, nebo skoro nic, co se v tom psověku nemění. Možná v některých kostech je uloženo něco, co opravdu se pak už nevyplaví nějakým metabolizmem. Možná víme, že třeba nervové půdnky vytrvávají. Všem je otázka, jaký metabolizmus, jestli neznamená, že se tam taky lepřosunění nemění. Možná, že nějaké atomy, které tam byly na samém začátku, tam vydržejí až do smrti toho psa. To můžeme vyuhoučit. Ale jedna věc je jasná, že to, co tam takhle vydrží v setrvačnosti, neměnnosti, co tam vydrží od začátku, až do smrti, rozhodně nedělá psa psem. To je naprosto jasné. Čili psovitost toho psa není založena na tom, co se nemění. My už nevíme. A my, když chceme vzít toho psa vážně jako pravé soucno, to je soucno, které je vnitřně integrováno, tak nemůžeme vidět záruku té integrity v něčem vnějším, jako je třeba atom. To je vnitrná integrita, na kterou nemůžeme ukázat, kterou nemůžeme najít, tím, že psa ospitváme a teď tam najdeme to, co je bez. Takhle to prostě není. Co se z toho vypůjde? Že to, co se nám ukazuje, můžeme psat, to je úkaz, musíme rozlišovat mezi ukazováním a vělováním, to, co se nám ukazuje, je úkaz. A ten má smysl pouze, když pochopíme jeho souvisnost s jinými úkazy a posléze souvisnost s celým tím pravit soucnému test s kým se. Když pochopíme, když potkáme, a samozřejmě si na to navýkají lidi od malička, my to nepodrobujeme reflexy, ale když potkáme psa, tak předpokládáme se samozřejmosti, že to vždycky bylo štěně. Vědíš, my jsme to štěně nikdy neviděli. Ale stejně tak, když potkáme psa a vidíme ho z jedné strany, tak předpokládáme, že má tu druhou, tam ani nenapadne se myslet, že jenom jakoby pesa z druhý strany je to vyhutý, nebo je to prázdný, což některý lidi se pokoušejí udělat o měsíci. Pán se nám k nám obrací stál, jednou se nám vůbec říkali, že to je jenom takovej akašírov než měsíce, ve vnitř je to taková jáma, takovej velkej lavol z druhý strany. Třeba. Což je blbost pochopitelně. Už to, když se gravitačně něco měří, tak se ví, že kdyby to byl lavol, tak to nemá potřebnou hmotnost a tak dále. Takže ty kontroly jsou taky. Ale můžete se tam podívat, co se stalo. Máme tady fotografii, že tam opravdu není lavol vnitř, druhá strana je mysíce. Ale k tomu potřebujeme čas. Ten čas je strašně důležitá věc a je třeba na to pamatnout. Proto jsem teda uváděl toho sofokla, protože bohužel filozofové, ani jeden z filozofů tohleto netematizoval. A proto je ten sofokles tak důležitý. Řek je současný, dokonce předchůlce řady filozofů. A ti filozofové prostě na to nedali. Protože je uchvátilo, jak krásné je pojímavě konstruovat něco. A pojímavě konstruovat psa jako celé, je neláhka. Protože on se dopůl hemří, půl se tam mění, ten pes je mětý malý a prostý, a pak schromne a tak dále, tak půl se něco mění. A Štěpán Suber říká, že o tom, co se mění, není možná žádná věda, není možná žádná pravdivá výpověď. Tak proto je třeba tak uvést toho Icefielda a ovšem rozumět mu správně, poněvadž když mu nesprávně rozumíme, tak ho zahrneme do toho, co říká filozof. Teď to je charakteristické, že většina těch vykladačů, buď skutečně na většina, to vykládá jako vznikání a nevznikání, čili přesně po filozofické linii, jak to říká Anaximandros a jak to říkají potom i další. A nebo to cítí z jiných důvodů než z tohohle. Jako ten hajde, který říká, že vlastně význam slova pjenin je opad kryptej. Což je pochopitelně něco jiného a je to v rámci fenomenologie a fenomenologie je sice výborná metoda, ale nenajdeme tam to, že je základní rozdíl mezi úkazem a jedem. Tohle na fenomenologii nenajdeme. Proč? Protože mluvit o úkaze znamená mluvit o věci o sobě. Ten pes je každým dnem, každou hodinou, každou minutou je trošku jiný, ukazuje se v jiné porově, i když se nikdo nekouká. Prostě ten pes v přírodě, všechny zvířata, všechny rostliny, se nějakým způsobem takhle každou chvíli proměňují, stále ukazují novou tvář a nemusí se nikdo koukat. Proto mluvit o fenomen. Fenomen je od fine as hide a to znamená, že se to ukazuje někomu. A když se to ukazuje a nikdo o tom nemusí být, tak je to něco jiného než fine as hide. Ale teď otázka je, je to na to správný výklad slova fine as hide a fenomenon? Jak to vypadá ve fenomenově? Není. Oni mluví o fine as hide. S čím souvisí slovo fine as hide? S false. To je ohňa nebo světlo. To je odvozeno od toho. Čili vlastně my to musíme, jedna kritickou vystavci, od té terminologie fenomenologické, fenomenologie vůbec není vlastně fenomenologie. Tak to ještě jednou odražíme. Fenomenologie není fenomenologie. Není brž. Je to estetika. Od heist thesis. Ona mluví, jak je to pro nás. A pro nás to je náš jem, naše registrace, to je náš výkon. Bez nás to nemůže být pro nás. Čili to je něco jiného. To už není úkaz, jak se to ukazuje komukoli a nebo nikomu. Ono se to stejně ukazuje. Není brž. Ono se to může vědět jenom někomu. Takže vlastně slovo je, znamená vždycky, jak se něco vědí pro nás. Ale slovo úkaz, budeme používat, jak se to ukazuje. Ani kdyby se někdo koukal. Nemusí to být pro nikomu. Tento rozdíl fenomenologa nedělají. A navíc mluví o fenomenon, což vlastně odtvořte to, co to vyzařuje. Takže vlastně my bychom fenomenon měli přelžit jako úkaz. A naopak, tam, kde je to pro nás, mluvit o jevením pro nás. O hysterici. Jsou pochybnosti? Je ta věc jasná? Možná, že bude dobré to ještě někdy zopakovat. Tedy rozdíl mezi fenomenologií a estetikou bych stanoval úplně jinak, myslel bych, jak i fenomenologové. Totiž, že bych ve fenomenologii dal důraz na to, jak věc o sobě se ukazuje v různých všech fázách. Ten rozdíl mezi věcí o sobě a věcí pro nás je falešný. Na to ukázal už Hegel. Velmi podstatná kritika, kritika Kantapesi. Jestli ta věc se obrovským mířem ukazová, když na něj není někdo, který se dívá. To je právě ono. Jsem ten navědomý, že ten pes skutečně je buď mladej nebo starej. I když se nikdo na něj nedívá. To je, jestli že čtete nějaký knížky Wagner, nechci říct, že je to nějaký Weinberg, ne, nechceme to mět, ne. Nevím, těžké to stížt něčeho, který se dovolí říct se světem jenom jako Hopping. Tak nová knížka Hoppingova. A teď vás tam uvidíte tohle, co teď přizvuje. Mítali jste to fyzikově se téhle věci. Prostě a dobře, když se něco děje v černé krabici nebo v černém boxu, black box, tak prostě my nevíme, co se tam děje. A ono tam vlastně nemí nic možno určit, pokud nepřijde pozorovatel a neřekne, kde to je. To jsou důsledky takového povody letanského, filozoficky letanského a vědecky precízního domýšlení Heisenberga principu neurčitosti. Ten princip neurčitosti spočívá v tom, že teprve pozorovatel je účasten na to, že to, co je neurčité, je náhle určité. Ale ono to nemůže být určité všem směrem. Prostě když on způsobí, že třeba měří u elektronu rychlost, no tak nemůže říct, kde ten elektron je. Když zjišťuje, kde ten elektron je, tak nemůže zjištit jeho rychlost. A to proto, že on jako pozorovatel do něčeho zasáh a takže už potom to, co tam je současně, když on jednu věc z toho vyloučil, aby mohl pozorovat tu věc dovolit. Něco takového tady by se snad v filozofii mohl někdo pokusit formulovat asi tak, jak jsme to udělali. Že prostě, když se někdo nedívá, tak my nemůžeme říct, jistě my toho říct nemůžeme, když se někdo nedívá, ale přesto musíme vědět, že ten pes našel na to, jestli se někdo dívá útkárně. Prosím. A já chtěl bych vás zeptat znovu, že můžeme teda o tom záležit, jak tohle bude ukázat, když tohle techničné věci někdo nedělá a když se to takhle dělá. To nápadlo vás útkárně, když to uděláte. Nikoliv musíte si trochu koridovat svoji egocentrickým, antrokoncentrickým přístupem. Ona totiž se dívá třeba ve vrchách. Takže se to obejde bez vás, ale v tom světě se na sebe všetky jednotlivý větosti dívají, se pozorujou a co vy víte jak? Prostě tento svět, hned dám, tento svět není zarožen na ve vrchách a psech a ono by bylo...
====================
s2.flac
====================
Musí být dostatečně velká. Ať se stane, vždycky běj nějaký pozor, aspoň podobě, a tomu nebo prosím. A to je jedno. A pak je druhá. Protože jenom těchkrát, když bych vás pýtal, bylo tak, že jsou lidé, kteří bychom museli vůbec existovat, když bychom tady nebyli jako volče, než bychom vám pýtali. Když si teda věříte, když já bych vám pýtal, tak tohle může nebýt žádný původ, že bychom vůbec nebyli jako volče, než bychom vám pýtali. A to se nevěříte. Nezůstane po něm nic. Věříte se, to bylo teda krásné, abyste se měli tak patentovat, protože stačilo by prostě najít nějaká naprosto opuštěná místa na světě a lidi za drahé peníze tam nic i dát, aby byli úplně sami a nic tam, ani lopice, ani nic tam nebyla, oni by byli nesmrtelní. Když si napsnul, že je to písek na každým země, když jste byla spolu člověka. Když se dítě narobí, tak potřebuje první rok navázat osobní kontakt s nějakou osobní. Když ho nenaváží, tak dokáže jí celoživým, jako člověka. Na cestu maníre, kterou postupně reagují držinky, reaguje údlík a tak dále. To neudělá z toho mědina člověka nepoškozené. No jistě, ale to znamená, že ne člověka. Já jsem proto říkal, že ta baktérie udělá něco jiného. Ta baktérie dokud žije, tak je baktérie a nepotřebuje, aby někdo z ní dělal bakterii. Ten písek z ní udělá něco jiného, ale ne bakterii. Ta bakterie se sama udělá, dokud žije. A nemusí někdo jí dělat, pomáhat dělat bakterii. Jenomže přijde. A není to nic, když se podkázujeme o bakterii jako jedného. Tak, ještě si doprostě můžete přijít k dalším elementům. Já jsem chtěl ještě říct ten druhý vodopad. Fyzika pracuje se odnotnými virtuálními planty a virtuálními částice. Virtuální částice nebo virtuální plantum je takové plantum, které není integrováno do světa, v kterém žijeme. To je teorie, že existuje nějaká základní rovina, z které vyskakují virtuální částice a virtuální planta. Takže ta rovina není mluvová, vlastně virtuální mluvová. Ale to nic, které jsme říkali, má zvláštní charakter, když se narušuje. Samo se narušuje. A vyskakujou tam částice nebo planta. A velice rychle zase zemkají. Zeměna kvanta už zemkají velmi rychle. A částice o něco pomalejí, ale také nezemkají. Takže výjimečně se může stát, že takové virtuální kvantum nebo virtuální částice, že vyskočí a stane se náhodou, že vyskočí v našem vesmíru. Není to jenom mimo. Samozřejmě, aby vyskočil z ničeho virtuální kvantum nebo částice, já budu teď mnohem nedávat o částici, ale platí to pro oboje, aby mohla vyskočit částice, na to nepotřebuje žádnou vesmíru. Čili i mimo jakýkoliv vesmíru vyskakují. Ale hned zase zanikají. Proto fyzikové vypočítají přesně jakousi koncentru. Metafyzikové se i hned to chopili a říkají, to je ta koncentra, to je ta věc. Jakousi koncentru, protože jestliže pořád je něco v tom nic vyskočený, tak to prostě energetická rovina je malinko nad mnou. Nikoliv mluvá. No to nevyskakuje dvojným spoutovem. Takže by to vyskočilo a potom taky něco by zas vyskočilo do mínusu, takže by se to vyrovnávalo. Vyrovnává se to v čase. V jakémsi nepatrném kousku času, který závisí na tom, co vlastně vyskočilo. To znamená, že jakési kousky času, nepatrné kousky času, vyskakují také z toho mísu. Nejenom ty částice a plantány, lež také kousky času, které jsou nezbytní k tomu, aby zase do plantů nebyla ta částice zemí. A teď se stane mimořádně, protože to se děje všude v tom místu. A vesmír nevypláčí to nic, protože to míst je nějak to, kde se tam vesmír nákladný se objevěl a kde se rozpíná a tak dále. Protože je v tom míst. A zase potom zavíjte o toho místu. Kde je to jako utovované. A teď je o to, že když vyskotí třeba proto, který je v tom našem světě nejtrvalejší částici vůbec. Žádnou trvalejší neznáme, jeho poločas rozpadu. I ten se rozpadá. Ale jeho poločas rozpadu je mnohonásobně velší, než odhadované trvání celého toho vesmíru, kterého jste věděli, co to je. Naprostá většina protónů, které vznikly při Velkém Česku nebo práce po Velkém Česku, ne při, ale práce po Velkém Česku, naprostá většina těch protónů zanikne, až se zanikají celého vesmíru. Ale některé zanikají i mezi. Velmi zácně, protože právě ten poločas se zaniknul. Ale virtuální protohny má neobyčejně krátkou dobu života. A hned se zase vypaří, která nepotřebuje, zase je onytaňována. Ale může se stát výjimečně, že ty virtuální částice se objevějí naše vesmíru. A pak záleží na tom, nebo v nějakém jiném vesmíru. Pokud to víme. V tomhle jiném vesmíru se všichni částici pomáhají. V takovém případě se může výjimečně stát, že do těch interakcí virtuálnímu a reálnému nějaké částice nebo kontakty. Ty interakce ustojí po psání. Přesně o tom byly popsány 9, které nelze jinak vysvětlit, než že se tam objevilo, z ničeho nic se tam objevilo nějaká virtuální částice. Nebudu vykládat dál ty teorie, že kolem každé kontakty je částice, že je jakýsi oblak virtuální, který se tam nějaké pohodky údržuje a tak vyspadků a tak dále. Prostě když něco děje v reálném světě, takže to vlastně vyvolává kolem sebe nějakou světovář virtuality. To jsou další věci. Při tomu, že je možná potom ta interakce se skutečně vyskočenou virtuální částicí. A to je jiná záležitost. To je od tohoto. Fizika s tím, jakým se virtuálita vypočítá, a v tom případě, má právě vzácnost té interakce mezi virtuální částicí a reálním kontentem, nebo mezi virtuálním kontentem a reálním částicím, tak je způsobem tím, že tam bude stát, že ta virtuální částice se ukáže, ale neví, protože neví, že náradí. A zase vždycky do tebe neví. A neví, že náradí. Ona mohla smutnou, a zase chvíli, chvíličku mohla jí používat, a zase nemohla, a nikdo si toho v tom nevěděl. To je jaksi z fyziky. Samozřejmě v tomto světě reálně je odtížné ukázat, že si něčeho nikdo nevšiml. Prostě stopy všichni po sobě v tomto světě nakázané. Tento svět je dostatečně blízký na to, aby vždycky nějaká stopa potom u nás zůstala. Jenže někdy ta stopa je příčemu, jako takové to trošku zmarnění své život, nebo ta stopa je závažná a umožňuje někomu jinému tu stopu přečíst. A on tak. I když třeba už měli jste na život, tak přečte tu stopu a si něco pochopí z toho, co bylo v naší hlavince, co jsme nějak do tý stopy tvořili, pokud neznikla sama od sebe, nebo že jsme někam ťápli, nebo že jsme tu stopu uložili třeba na papír, když jsme to napsali, nebo do lotového papíru, nebo některé. Takový pachový tak stopy stalo pozorovné, kde jsme dneska z toho žijeme. Přímo fantasticky. Co? Oni, kteří se jdejí do té stopy. Tady se musíme jít. Prostě ta hudba je pryč, ale je možný to znovu zahrát. Toto je vlastně ten přechod mezi úkazem a jeden. Pokud nějaký objevený rukopis, nějaké neznáme sklady se najde a takových ještě zářada, tak je to pachový úkazem. Takže se zapsal na ten papír, nebo papirus, nebo teda na pergamen, nebo potom se psal i na papír, ale ten drahej, velkodrží. Tak to prostě je úkaz do té doby, než přijde někdo a začne si to obšímat. Pak se to začíná stávat jeden, se stává nejdřív jen ten papír, pak se stávají i ty značky na tom papíru, se stávají jako notový záznam. Pak když je připravený ten subjekt, tak se z toho notového záznamu se vyluší, co asi to mělo znamenat. Tak trochu se změnil notový záznam tehdy a dneska. A někdo se pokusí to zahrát, nebo eventuálně představí, jak by to vypadalo, že se to zahraje. No a potom se to provede, potom to někdo přeinterpretuje, napíše to v našem systému, jak se píšou noty a zahraje se to. A teď na řeknu se vyjebí to, co bylo použitým kamenem. A dlouho, třeba státně, bylo použitým kamenem. A teď, proč tohle to všechno připomínáme? No, to je tohle můj koncept. Pokusím vám postavit otázku zásadní důležitostí. Jak se vyjebuje pravda? Jak se vyjebují věci, ale jak se vyjebuje pravda? Tohle jsme si ukázali, jak se vyjebují věci, ale jak se vyjebují pravda? A teď důležité je, že pravda se nikdy nevyjebuje jako otázku. Přesně ukazují. Pravda se neukazuje. Pravda je skutečnost, která se neukazuje, kdyžka se rovnou vyjebuje. A tady je rozdíl mezi vyjebováním a zjebením. Ale vidím vaše pokynutí hlavou, ale možná, že bych chtěl daleko ještě víc optimovat hlavou, ale v jiném smyslu, když z toho vyhodíme nějaké věci. To znamená, že když se Mojičovi ukázalo říct, že žádná pravda se nikdy nevyjebuje, pravda nepotřebuje žádné politiky. Pravda se nevyjebuje přes politiky. Pravda se nevyjebuje přes žádné závody. No to bylo také na politikeřných závodech, když závodky přestřílejí, a politiky se ještě podebí, aby tam někdo dal součást. Takže to začalo hodit, protože, když se to říkne, žádná pravda. Takže tyhle takové kouzelnícké kousky, které v Biblii také jsou připisované pro rok. Tak já myslím, že to je technika. Přesto se nevyjebuje žádná pravda. To jsou takové... Ježíš to jasně zproblematizoval. Říkal, znamenit nebude dál tomuto pokolení zlé a přizorožné. Znamení, legální znamení, nebude to znamení dál. Prostě to jsou jakýsi relikty právě toho náboženského třesu, který prostě najednou, že něco stane, někdo umře, hejty se, zastaví se hodiny, potom vykládejte tři generace. A co z toho, co máme? Zastaví se hodiny. Prostě akorát je ta godina toho náboženského třesení. Ale jináč, čemu to je? Kolikrát měsíců se zastaví hodiny, a někdo nemře, nebo kolik lidí už umřelo a nezastavují se hodiny? A za který to máme? Prostě to nic neznamená. To je prostě... Je v člověku něco takového připytomělýho, že prostě ještě co zbylo z těch hlavních dobů, se děsil do čeho. Prostě mu to chybí, že není čeho se děsit, tak to přece neděsí. Když opravdu je čeho se děsit, tak takovýhle báforky, děsí se skutečných věcí. Já si myslím, že dneska v posledních hercegodině nikdo nevykládá o tom, že když někdo tam umřel, se zastaví hodiny. Pokud tam nějaký byli, tak už spadli. Spadl celý barák. Prostě to je jaka... Já to podezím jenom s takovým nějakým extravagantním touhy. Prostě aby svět byl plnej kouzlem kolem nás. A my bychom mohli jenom s tím tak příjemně děsit, jak tam něco na nás spadlo, nebo něco se naopak spadlo a někde to nešlo dál. A tak dále. A nic to neznamená. Nic to neznamená. Něco lepšího je, když jde o uzdravování. Když jsem vám vykládal o tom, že to pro mě bylo tak trošku šok. Mě se to neobyčejně líbilo. Ten Beringviš vykládá, jak to vypadá, jak Ježíš užívá to slova výra. Ale zároveň tam konstatuje, protože z největší pravděpodobně vždycky nejenom se zaznamenávala ta slova Ježíšova, ale vždycky také se zaznamenala něco o tom kontextu. Jaké soumysle jste to řekl. To je velmi důležité. Jako třeba se toho držet filozofii je nesmysl, jestliže, nebo věda, jestliže zůstává u jednotlivých formulí. Jak se tím zabejvá logika. Prostě to je nonsense. Vždycky musí být reální kontext. Jinak smysl se nedá odpárat tak, že zůstane u jedné vědy. To je chybá historie, když říká místo pravdy, že jsou ve výroku. Nonsense. Pravda je vždycky v situaci. A samozřejmě ten výrok tam je dosti důležité, máš logos je dosti důležité, ale vždycky to musí být výrok v určité situaci a nejenom situaci logické, nebož v situaci reální. Tak tohleto teda je jedna stranka věcí. Ale pravda je, ukazujete, pravda je vždycky situačná. A ta situace může v sobě mít také například ten hoříkeř. Ta situace může mít takový koloryt, že je zeměčistý. Že je velká voře a velký vychr. Ale není v tom ty strojky a spolupráce. To je také, když to přeznáme, když to dobře známe v Biblii, tak přeznáme důležitá místa, která nám korigují ostatní. Biblia je plná poemek. My musíme rozumět Biblii jako záznamu zápasu. Nikoli jako souboru nějakých platných věd, které vyrypovíme, můžeme vytrhnout ze souvislosti a čili odcitovat, jak se tu tak dělává. Prostě musíme vždycky ten kontext v tom případě literární kontext, myslíme, nějak vydělat dohromady. Pravda je, že musíme to udělat na vlastní riziko. To není tak, že ta Biblia mluví sama. Zase to, co jsme říkali, prostě tam před náma v podobě Biblia, jako v podobě každé jiné knihy, jsou prostě podništěný stránky. Navíc překladem. A teď záleží na nás, co všechno umíme, co všechno víme, abychom tomu plnili. A to není jenom, abychom tomu měli přečíst. Takže přečíst je málo. Je to třeba tomu rozumět. A rozumět tomu musíme tak, že spoustu věcí víme a každý novej teologický text významený je důležitý, proto abychom to rozuměli. Tomu, co už jsme četli leta, desetiletí, od mládí, co jsme četli, co známe, stále je možnost, že nám nějaký novej teologický text otevře oči, že tam je ještě něco jiného, nebo úplně něco jiného, než jsme to dosud chápali, než jsme tam dosud našli. Slovo Boží, jak říkal Tanek, slovo mě, já říkám, že já nedržím nic na tento věc, ale slovo mě Tanek řekl rozhodnutí věc, kterou je třeba řeknoval Tanek, že slovo Boží není v Bibli obsažené. Slovo Boží je zabitý. Aby se přes tu Bibli musíme k tomu slovo Boží nějak dostávat. A to dostávat znamená ne se tam prodrat a překřiknout to slovo Boží, nebože dostat se tam a naslouchat. Přitom stále kriticky nasloucháváš to, co se nám ozve, nemusí být věc s slovo Boží, i když čteme Bibliu. Čili stotožnění Biblia a slova Božího je problematické. Nevím, jak vám to říkají páni kolegové teolózi, ale prostě toto je připomínka teologická. Nechci překračovat svou kompetenci. No a to znamená, když se vrátíme k té pravdě, tak to byla taková systéma, která ještě do vaší sféry, do vašeho hájenství. Pravda se nikdy nevýjeluje přes nějaké úkazy, když pouze je to v kontextu. Přes nějaké úkazy. A neskrvené úkazy. Čili úkaz nikdy nemůže být pro vělení pravdy, pro zjevení pravdy, já už vím, pouze tak zjevení pravdy, nikdy nemůže být důkazem té pravdy, když je pouhou okolností. Úkaz je pouhou okolností. Já bych řekl, že v této věci, když jsem zmínil to uzdrojování, já jsem to vlastně trochu zapomněl doříct, že tam ukazuje, že vždycky v tom kontextu nebo v mnoha případech, ne vždycky, ale v mnoha případech, když v těch senopticích najdeme vlastní slova Ježíšova, tzv. logie, logo, tak v mnoha případech je to v soustředctví svůj pravda. Já jsem ochotný to vzít na vědomí, je to zřejmí něco důležitého, něco podstatného, ale takové to uzdravení, to je něco jako ten hořící keř. A je to okolnost. Není to prostředek, jak se věvuje pravda. A také není to doklad toho vědování. Abychom to chápali, že když někdo neumí uzdravovat, tak je to jasný, že to je podvodní. Když to když uzdravuje, tak to není podvodní. Pravý opatrůk je podvodní. Tak na někdo začne uzdravovat a začne z toho vybozovat nějakou legitimaci svou a své povídání, tak to pro mě je šaman. Možná, že to někdy přehláním, ale mám důvěr, že opatřní směr je dál to nebezpečnější. Měl bych to bezpečnější. No a tady tedy jsme si udělali ten důležitý rozdíl mezi věvování, poněkud všechno, s čím se v životě potáhá, je věvování skutečnější. Dokonce i nesmysl se musí vyjevit jako nesmysl. Bylo by neštěstí, kdyby se nesmysl mohl vyjevit jedně jako jakási smysl, který by byl předstíren a falen, a že jinak by se nemohl vyjevit. Naopak, právě ve světlé pravdy se nesmysl musí vyjevit jako nesmysl. Lež jako lež. Podvod jako podvod. To je prvé věc v světle pravdy. A samosvětlo pravdy, tím samotop, false, světlo pravdy, false, to, jak se pravda rozsvětlí a tím ukazuje, je jediné, je jediná možnost, že se neukazuje před žádným úkazem, že rovnou se ukazuje jako zjevedení, že je tam vlastně to slovo úkaz, nemáme užít. Že úkaz je možné přiznat i tam, kde se nikdo nedívá, kde nikdo neposlouká pravda, která promlouvá a nikdo ji neslyší, není žádná pravda. Tedy mluvit o tom, že se pravda věruje a nikdo ji neslyší, nejde. Přesně řečeno, to neslyšení musíme chápat jako aktívní zacpávání si uší a nikoli my nechceme slyšet, ale ne, že neslyší. Něco jiného je, že pravda může na dlouhou dobu být zácná, že se nevýjelkuje. To je důležitá věc. Byla leta, víte, znáte to z pár zákonů, dokonce několik generací vlád, tři králové za sebou. A v těch dobách byla zácná řeč o spodinách. To znamená, že pravda se nevýjevuje automaticky. Prostě kdykoliv si vzpomenete, teď mám dvě hodiny čas, tak se soustředím na výjevování pravdy a pravda je kdykoliv k dispozici tady, aby se mi výjevila. Tak tomu není. Je tomu naopak tak, že já si musím počítat jako ta pana opatrná, která stále má ten olej, lampu připravenou a snaží se, co může nestat, neusnout a čeká na výjevení pravdy. Na výjevení pravdy jsem si čekal. Kdo na mě nečeká, tak leda, když ho ta pravda pak praští přes hlavu. Ale praští přes hlavu, co to je? To by byl vůkaz. On vás něco praští přes hlavu a najednou vy třeba začínáte poslouchat. Ale to nebyla pravda, která vás praštila přes hlavu. Prostě stalo se, že vás něco praštilo a probudilo vás. A to byla pravda. Pravda nikdy hlas spravuje tichý a temný. Musíte naslouchat, musíte všeho nechat a všechno dostat, prodat a pustit z hlavy a jenom tu pravdu musíte poslouchat. Naslouchat musíte. To je ta perla, proti které musíte si nechat všem stát. Někdy se stane všem, že a to je právě to, co jsem už upozornil, že vás osloví pravda skrze oslovení člověka. To je to, co má na mysli apoštel Pavel a říká, že jen zeslyšení. Já jsem přesvědčen, že to nemá znamenat, že jenom zeslyšení. Jenom ta pravda, která mluví tím, oslovuje nás tím hlasem tichým a tenhým, potřebuje naší zvláštní připravenost a také zvláštní schopnost naslouchat. To není přírodní výbava, nebož to je něco, čemu se musí člověk učit. Připravenost k naslouchání hlasů pravdy je jakási zvláštní forma kultivace, sebekultivace. A tato sebekultivace začíná tím, že se naučíme naslouchat druhému člověku. Toto je vlastně místo, kde můžeme zmínit něco, co už jsme zmíněvali. To je význam dialogu. Dialog je nikoli střídání monologů. Nýbrž je především naslouchání tomu druhému a zároveň sdělování, které očekává naslouchání druhé strany. Když se člověk naučí naslouchat druhému člověku, tak se připravuje. Čím lépe umí naslouchat druhému člověku, tím je připravenější, aby zaslechl hlas pravdy, který někdy vám může oslovit i skrze druhého člověka. Dokonce důvěra křesťanská důvěra křesťanů, že většinou hlas pravdy si používá hlasu druhých lidí je taková, že a poštel Pavel prohlásil a od té doby se to cituje, že víra je zjistěná. Po mém soudu je to trochu přehnané, zejména, že jsme si řekli, že víra je něco, co vlastně to jsme si ještě neřekli, co přemáhá svět. Tak si řeknu. To, co jsme si řekli, teď nezastane. Víra přemáhá svět. A to znamená, že přemáhá svět všemi možnými prostředky a na všech možných cestách, jenom na té lidské cestě je to nejvzřejmější, nejvzřetelnější. Ale třeba to, že v tomto mrtvém vesmíru se objeví život, to je kus přemáhání světa. Máš ten svět, kde je původně mrtvý, těžko říkat mrtvý, prostě neživý, že? Ale nechme to tak. Kde je původně mrtvý, to byly jenom šutry, to byly jenom mlhoviny, to byly jenom atomy, molekuly, nebo ještě ty dnešní dokonce, na začátku jenom kvantář, já nevím co. A teď vzniká, že to je cesta, jak je přemáhán svět. Ten svět je přemáhán v obrovských dlouhých periodách. Země nebo působečně soustává prvá svět 5 miliard let a z toho 3,5 až 4 miliardy let. Tedy nepřetržitě prvá svět. To je neuvěřitelné přemáhání světa tohoto. A to všechno je na výře. Já jsem se svědčen. Jakési nízké úrovně víry bych hledal všude tam je život. Ale samozřejmě nemůžeme říct, že se z toho nějak vyvíjí víra. Ne. Prostě to je tím, že vír je dar a to znamená vždycky, je to se z hora tady dolů. A to, čem říkáme akvíry, je naše odpověď na ten dar. Takže to není tak, že by někde by víra nebo pravda vyrůstala ze země, jak to máme. Je pravda. To je pěkný obraz k tomu šalmu, kdy se říká, že pravda nebo víra, víte, že to je, obě příklady jsou možné, že vír vystává se ze země a se z hora, z nebe, přichází z pravidelnost a že se setkají, obejmou se a dali si políbejní. To je taková krásná metafora, která vyžaduje, já bych strašně rád kdy nějaký starý zákonce dopustil a začal něco, co by se s tím dalo dělat. Já pak už tu filozofici, ale já bych rád fušoval do té hebrejště. Moc rád bych někdy se setkal s nějakým popusem tohleto interpretovat na dobré starozáčeků. Ale to ze země bych vyložil jako metaforu nikoliv, že země neživé, že tam je nebe a země, to nejsou šutry, kamíny, to není ornice, no to už píší, ornice živá, nechám to z toho. Země rozumí se tady, tady odtud. Ale to, že tam proti tomu, co vyrůstá ze země, že je něco, co přichází z hora a že tomu přichází z tří, to bych v tom chápal takovou velmi pěknou metaforu toho, že nejprve musí to pravé přicházit z hora. Abychom my byli schopni jakýmsi lidsky pravým na to odpovědit. Já si myslím, že tam by bylo daleko lépe mluvit o víře jako aktu, než jako o pravdě. Je překlad, že veritás mně připadá nepřípadně. Nicméně, v tom, co jsem dal Hellerovi do toho zborníku, tak tam jsem musel na začátku moto vzít z Vulgáty, protože tam je veritás, takže mluvím o pravdě. Ale má takový dojem, že lepší je ten kreditský překlad jako víra. A nejde to jenom kreditský překlad, že se přidržují zase také jiný vzoru, ale ta veritás mně připadá, že by měla přicházet z hora. Víra, to je naše odpověď na tu veritás, na to pravé. Dal toho pravé musí předcházet tomu, aby vůbec něco lidství pravého, trochu pravého, než úplně pravého, jenom relativně pravého, aby bylo vůbec možné. Prosím vás, kolik ještě máme? Už ne? No, já jsem dneska vůbec nesplnil, jako obvykle. Pouštejte si to hlavou a já očekávám, že ještě domyslíte a pak doformujete tu svou myšlenku. Já si myslím, že je očekyvozeně.
s2.flac
====================
Musí být dostatečně velká. Ať se stane, vždycky běj nějaký pozor, aspoň podobě, a tomu nebo prosím. A to je jedno. A pak je druhá. Protože jenom těchkrát, když bych vás pýtal, bylo tak, že jsou lidé, kteří bychom museli vůbec existovat, když bychom tady nebyli jako volče, než bychom vám pýtali. Když si teda věříte, když já bych vám pýtal, tak tohle může nebýt žádný původ, že bychom vůbec nebyli jako volče, než bychom vám pýtali. A to se nevěříte. Nezůstane po něm nic. Věříte se, to bylo teda krásné, abyste se měli tak patentovat, protože stačilo by prostě najít nějaká naprosto opuštěná místa na světě a lidi za drahé peníze tam nic i dát, aby byli úplně sami a nic tam, ani lopice, ani nic tam nebyla, oni by byli nesmrtelní. Když si napsnul, že je to písek na každým země, když jste byla spolu člověka. Když se dítě narobí, tak potřebuje první rok navázat osobní kontakt s nějakou osobní. Když ho nenaváží, tak dokáže jí celoživým, jako člověka. Na cestu maníre, kterou postupně reagují držinky, reaguje údlík a tak dále. To neudělá z toho mědina člověka nepoškozené. No jistě, ale to znamená, že ne člověka. Já jsem proto říkal, že ta baktérie udělá něco jiného. Ta baktérie dokud žije, tak je baktérie a nepotřebuje, aby někdo z ní dělal bakterii. Ten písek z ní udělá něco jiného, ale ne bakterii. Ta bakterie se sama udělá, dokud žije. A nemusí někdo jí dělat, pomáhat dělat bakterii. Jenomže přijde. A není to nic, když se podkázujeme o bakterii jako jedného. Tak, ještě si doprostě můžete přijít k dalším elementům. Já jsem chtěl ještě říct ten druhý vodopad. Fyzika pracuje se odnotnými virtuálními planty a virtuálními částice. Virtuální částice nebo virtuální plantum je takové plantum, které není integrováno do světa, v kterém žijeme. To je teorie, že existuje nějaká základní rovina, z které vyskakují virtuální částice a virtuální planta. Takže ta rovina není mluvová, vlastně virtuální mluvová. Ale to nic, které jsme říkali, má zvláštní charakter, když se narušuje. Samo se narušuje. A vyskakujou tam částice nebo planta. A velice rychle zase zemkají. Zeměna kvanta už zemkají velmi rychle. A částice o něco pomalejí, ale také nezemkají. Takže výjimečně se může stát, že takové virtuální kvantum nebo virtuální částice, že vyskočí a stane se náhodou, že vyskočí v našem vesmíru. Není to jenom mimo. Samozřejmě, aby vyskočil z ničeho virtuální kvantum nebo částice, já budu teď mnohem nedávat o částici, ale platí to pro oboje, aby mohla vyskočit částice, na to nepotřebuje žádnou vesmíru. Čili i mimo jakýkoliv vesmíru vyskakují. Ale hned zase zanikají. Proto fyzikové vypočítají přesně jakousi koncentru. Metafyzikové se i hned to chopili a říkají, to je ta koncentra, to je ta věc. Jakousi koncentru, protože jestliže pořád je něco v tom nic vyskočený, tak to prostě energetická rovina je malinko nad mnou. Nikoliv mluvá. No to nevyskakuje dvojným spoutovem. Takže by to vyskočilo a potom taky něco by zas vyskočilo do mínusu, takže by se to vyrovnávalo. Vyrovnává se to v čase. V jakémsi nepatrném kousku času, který závisí na tom, co vlastně vyskočilo. To znamená, že jakési kousky času, nepatrné kousky času, vyskakují také z toho mísu. Nejenom ty částice a plantány, lež také kousky času, které jsou nezbytní k tomu, aby zase do plantů nebyla ta částice zemí. A teď se stane mimořádně, protože to se děje všude v tom místu. A vesmír nevypláčí to nic, protože to míst je nějak to, kde se tam vesmír nákladný se objevěl a kde se rozpíná a tak dále. Protože je v tom míst. A zase potom zavíjte o toho místu. Kde je to jako utovované. A teď je o to, že když vyskotí třeba proto, který je v tom našem světě nejtrvalejší částici vůbec. Žádnou trvalejší neznáme, jeho poločas rozpadu. I ten se rozpadá. Ale jeho poločas rozpadu je mnohonásobně velší, než odhadované trvání celého toho vesmíru, kterého jste věděli, co to je. Naprostá většina protónů, které vznikly při Velkém Česku nebo práce po Velkém Česku, ne při, ale práce po Velkém Česku, naprostá většina těch protónů zanikne, až se zanikají celého vesmíru. Ale některé zanikají i mezi. Velmi zácně, protože právě ten poločas se zaniknul. Ale virtuální protohny má neobyčejně krátkou dobu života. A hned se zase vypaří, která nepotřebuje, zase je onytaňována. Ale může se stát výjimečně, že ty virtuální částice se objevějí naše vesmíru. A pak záleží na tom, nebo v nějakém jiném vesmíru. Pokud to víme. V tomhle jiném vesmíru se všichni částici pomáhají. V takovém případě se může výjimečně stát, že do těch interakcí virtuálnímu a reálnému nějaké částice nebo kontakty. Ty interakce ustojí po psání. Přesně o tom byly popsány 9, které nelze jinak vysvětlit, než že se tam objevilo, z ničeho nic se tam objevilo nějaká virtuální částice. Nebudu vykládat dál ty teorie, že kolem každé kontakty je částice, že je jakýsi oblak virtuální, který se tam nějaké pohodky údržuje a tak vyspadků a tak dále. Prostě když něco děje v reálném světě, takže to vlastně vyvolává kolem sebe nějakou světovář virtuality. To jsou další věci. Při tomu, že je možná potom ta interakce se skutečně vyskočenou virtuální částicí. A to je jiná záležitost. To je od tohoto. Fizika s tím, jakým se virtuálita vypočítá, a v tom případě, má právě vzácnost té interakce mezi virtuální částicí a reálním kontentem, nebo mezi virtuálním kontentem a reálním částicím, tak je způsobem tím, že tam bude stát, že ta virtuální částice se ukáže, ale neví, protože neví, že náradí. A zase vždycky do tebe neví. A neví, že náradí. Ona mohla smutnou, a zase chvíli, chvíličku mohla jí používat, a zase nemohla, a nikdo si toho v tom nevěděl. To je jaksi z fyziky. Samozřejmě v tomto světě reálně je odtížné ukázat, že si něčeho nikdo nevšiml. Prostě stopy všichni po sobě v tomto světě nakázané. Tento svět je dostatečně blízký na to, aby vždycky nějaká stopa potom u nás zůstala. Jenže někdy ta stopa je příčemu, jako takové to trošku zmarnění své život, nebo ta stopa je závažná a umožňuje někomu jinému tu stopu přečíst. A on tak. I když třeba už měli jste na život, tak přečte tu stopu a si něco pochopí z toho, co bylo v naší hlavince, co jsme nějak do tý stopy tvořili, pokud neznikla sama od sebe, nebo že jsme někam ťápli, nebo že jsme tu stopu uložili třeba na papír, když jsme to napsali, nebo do lotového papíru, nebo některé. Takový pachový tak stopy stalo pozorovné, kde jsme dneska z toho žijeme. Přímo fantasticky. Co? Oni, kteří se jdejí do té stopy. Tady se musíme jít. Prostě ta hudba je pryč, ale je možný to znovu zahrát. Toto je vlastně ten přechod mezi úkazem a jeden. Pokud nějaký objevený rukopis, nějaké neznáme sklady se najde a takových ještě zářada, tak je to pachový úkazem. Takže se zapsal na ten papír, nebo papirus, nebo teda na pergamen, nebo potom se psal i na papír, ale ten drahej, velkodrží. Tak to prostě je úkaz do té doby, než přijde někdo a začne si to obšímat. Pak se to začíná stávat jeden, se stává nejdřív jen ten papír, pak se stávají i ty značky na tom papíru, se stávají jako notový záznam. Pak když je připravený ten subjekt, tak se z toho notového záznamu se vyluší, co asi to mělo znamenat. Tak trochu se změnil notový záznam tehdy a dneska. A někdo se pokusí to zahrát, nebo eventuálně představí, jak by to vypadalo, že se to zahraje. No a potom se to provede, potom to někdo přeinterpretuje, napíše to v našem systému, jak se píšou noty a zahraje se to. A teď na řeknu se vyjebí to, co bylo použitým kamenem. A dlouho, třeba státně, bylo použitým kamenem. A teď, proč tohle to všechno připomínáme? No, to je tohle můj koncept. Pokusím vám postavit otázku zásadní důležitostí. Jak se vyjebuje pravda? Jak se vyjebují věci, ale jak se vyjebuje pravda? Tohle jsme si ukázali, jak se vyjebují věci, ale jak se vyjebují pravda? A teď důležité je, že pravda se nikdy nevyjebuje jako otázku. Přesně ukazují. Pravda se neukazuje. Pravda je skutečnost, která se neukazuje, kdyžka se rovnou vyjebuje. A tady je rozdíl mezi vyjebováním a zjebením. Ale vidím vaše pokynutí hlavou, ale možná, že bych chtěl daleko ještě víc optimovat hlavou, ale v jiném smyslu, když z toho vyhodíme nějaké věci. To znamená, že když se Mojičovi ukázalo říct, že žádná pravda se nikdy nevyjebuje, pravda nepotřebuje žádné politiky. Pravda se nevyjebuje přes politiky. Pravda se nevyjebuje přes žádné závody. No to bylo také na politikeřných závodech, když závodky přestřílejí, a politiky se ještě podebí, aby tam někdo dal součást. Takže to začalo hodit, protože, když se to říkne, žádná pravda. Takže tyhle takové kouzelnícké kousky, které v Biblii také jsou připisované pro rok. Tak já myslím, že to je technika. Přesto se nevyjebuje žádná pravda. To jsou takové... Ježíš to jasně zproblematizoval. Říkal, znamenit nebude dál tomuto pokolení zlé a přizorožné. Znamení, legální znamení, nebude to znamení dál. Prostě to jsou jakýsi relikty právě toho náboženského třesu, který prostě najednou, že něco stane, někdo umře, hejty se, zastaví se hodiny, potom vykládejte tři generace. A co z toho, co máme? Zastaví se hodiny. Prostě akorát je ta godina toho náboženského třesení. Ale jináč, čemu to je? Kolikrát měsíců se zastaví hodiny, a někdo nemře, nebo kolik lidí už umřelo a nezastavují se hodiny? A za který to máme? Prostě to nic neznamená. To je prostě... Je v člověku něco takového připytomělýho, že prostě ještě co zbylo z těch hlavních dobů, se děsil do čeho. Prostě mu to chybí, že není čeho se děsit, tak to přece neděsí. Když opravdu je čeho se děsit, tak takovýhle báforky, děsí se skutečných věcí. Já si myslím, že dneska v posledních hercegodině nikdo nevykládá o tom, že když někdo tam umřel, se zastaví hodiny. Pokud tam nějaký byli, tak už spadli. Spadl celý barák. Prostě to je jaka... Já to podezím jenom s takovým nějakým extravagantním touhy. Prostě aby svět byl plnej kouzlem kolem nás. A my bychom mohli jenom s tím tak příjemně děsit, jak tam něco na nás spadlo, nebo něco se naopak spadlo a někde to nešlo dál. A tak dále. A nic to neznamená. Nic to neznamená. Něco lepšího je, když jde o uzdravování. Když jsem vám vykládal o tom, že to pro mě bylo tak trošku šok. Mě se to neobyčejně líbilo. Ten Beringviš vykládá, jak to vypadá, jak Ježíš užívá to slova výra. Ale zároveň tam konstatuje, protože z největší pravděpodobně vždycky nejenom se zaznamenávala ta slova Ježíšova, ale vždycky také se zaznamenala něco o tom kontextu. Jaké soumysle jste to řekl. To je velmi důležité. Jako třeba se toho držet filozofii je nesmysl, jestliže, nebo věda, jestliže zůstává u jednotlivých formulí. Jak se tím zabejvá logika. Prostě to je nonsense. Vždycky musí být reální kontext. Jinak smysl se nedá odpárat tak, že zůstane u jedné vědy. To je chybá historie, když říká místo pravdy, že jsou ve výroku. Nonsense. Pravda je vždycky v situaci. A samozřejmě ten výrok tam je dosti důležité, máš logos je dosti důležité, ale vždycky to musí být výrok v určité situaci a nejenom situaci logické, nebož v situaci reální. Tak tohleto teda je jedna stranka věcí. Ale pravda je, ukazujete, pravda je vždycky situačná. A ta situace může v sobě mít také například ten hoříkeř. Ta situace může mít takový koloryt, že je zeměčistý. Že je velká voře a velký vychr. Ale není v tom ty strojky a spolupráce. To je také, když to přeznáme, když to dobře známe v Biblii, tak přeznáme důležitá místa, která nám korigují ostatní. Biblia je plná poemek. My musíme rozumět Biblii jako záznamu zápasu. Nikoli jako souboru nějakých platných věd, které vyrypovíme, můžeme vytrhnout ze souvislosti a čili odcitovat, jak se tu tak dělává. Prostě musíme vždycky ten kontext v tom případě literární kontext, myslíme, nějak vydělat dohromady. Pravda je, že musíme to udělat na vlastní riziko. To není tak, že ta Biblia mluví sama. Zase to, co jsme říkali, prostě tam před náma v podobě Biblia, jako v podobě každé jiné knihy, jsou prostě podništěný stránky. Navíc překladem. A teď záleží na nás, co všechno umíme, co všechno víme, abychom tomu plnili. A to není jenom, abychom tomu měli přečíst. Takže přečíst je málo. Je to třeba tomu rozumět. A rozumět tomu musíme tak, že spoustu věcí víme a každý novej teologický text významený je důležitý, proto abychom to rozuměli. Tomu, co už jsme četli leta, desetiletí, od mládí, co jsme četli, co známe, stále je možnost, že nám nějaký novej teologický text otevře oči, že tam je ještě něco jiného, nebo úplně něco jiného, než jsme to dosud chápali, než jsme tam dosud našli. Slovo Boží, jak říkal Tanek, slovo mě, já říkám, že já nedržím nic na tento věc, ale slovo mě Tanek řekl rozhodnutí věc, kterou je třeba řeknoval Tanek, že slovo Boží není v Bibli obsažené. Slovo Boží je zabitý. Aby se přes tu Bibli musíme k tomu slovo Boží nějak dostávat. A to dostávat znamená ne se tam prodrat a překřiknout to slovo Boží, nebože dostat se tam a naslouchat. Přitom stále kriticky nasloucháváš to, co se nám ozve, nemusí být věc s slovo Boží, i když čteme Bibliu. Čili stotožnění Biblia a slova Božího je problematické. Nevím, jak vám to říkají páni kolegové teolózi, ale prostě toto je připomínka teologická. Nechci překračovat svou kompetenci. No a to znamená, když se vrátíme k té pravdě, tak to byla taková systéma, která ještě do vaší sféry, do vašeho hájenství. Pravda se nikdy nevýjeluje přes nějaké úkazy, když pouze je to v kontextu. Přes nějaké úkazy. A neskrvené úkazy. Čili úkaz nikdy nemůže být pro vělení pravdy, pro zjevení pravdy, já už vím, pouze tak zjevení pravdy, nikdy nemůže být důkazem té pravdy, když je pouhou okolností. Úkaz je pouhou okolností. Já bych řekl, že v této věci, když jsem zmínil to uzdrojování, já jsem to vlastně trochu zapomněl doříct, že tam ukazuje, že vždycky v tom kontextu nebo v mnoha případech, ne vždycky, ale v mnoha případech, když v těch senopticích najdeme vlastní slova Ježíšova, tzv. logie, logo, tak v mnoha případech je to v soustředctví svůj pravda. Já jsem ochotný to vzít na vědomí, je to zřejmí něco důležitého, něco podstatného, ale takové to uzdravení, to je něco jako ten hořící keř. A je to okolnost. Není to prostředek, jak se věvuje pravda. A také není to doklad toho vědování. Abychom to chápali, že když někdo neumí uzdravovat, tak je to jasný, že to je podvodní. Když to když uzdravuje, tak to není podvodní. Pravý opatrůk je podvodní. Tak na někdo začne uzdravovat a začne z toho vybozovat nějakou legitimaci svou a své povídání, tak to pro mě je šaman. Možná, že to někdy přehláním, ale mám důvěr, že opatřní směr je dál to nebezpečnější. Měl bych to bezpečnější. No a tady tedy jsme si udělali ten důležitý rozdíl mezi věvování, poněkud všechno, s čím se v životě potáhá, je věvování skutečnější. Dokonce i nesmysl se musí vyjevit jako nesmysl. Bylo by neštěstí, kdyby se nesmysl mohl vyjevit jedně jako jakási smysl, který by byl předstíren a falen, a že jinak by se nemohl vyjevit. Naopak, právě ve světlé pravdy se nesmysl musí vyjevit jako nesmysl. Lež jako lež. Podvod jako podvod. To je prvé věc v světle pravdy. A samosvětlo pravdy, tím samotop, false, světlo pravdy, false, to, jak se pravda rozsvětlí a tím ukazuje, je jediné, je jediná možnost, že se neukazuje před žádným úkazem, že rovnou se ukazuje jako zjevedení, že je tam vlastně to slovo úkaz, nemáme užít. Že úkaz je možné přiznat i tam, kde se nikdo nedívá, kde nikdo neposlouká pravda, která promlouvá a nikdo ji neslyší, není žádná pravda. Tedy mluvit o tom, že se pravda věruje a nikdo ji neslyší, nejde. Přesně řečeno, to neslyšení musíme chápat jako aktívní zacpávání si uší a nikoli my nechceme slyšet, ale ne, že neslyší. Něco jiného je, že pravda může na dlouhou dobu být zácná, že se nevýjelkuje. To je důležitá věc. Byla leta, víte, znáte to z pár zákonů, dokonce několik generací vlád, tři králové za sebou. A v těch dobách byla zácná řeč o spodinách. To znamená, že pravda se nevýjevuje automaticky. Prostě kdykoliv si vzpomenete, teď mám dvě hodiny čas, tak se soustředím na výjevování pravdy a pravda je kdykoliv k dispozici tady, aby se mi výjevila. Tak tomu není. Je tomu naopak tak, že já si musím počítat jako ta pana opatrná, která stále má ten olej, lampu připravenou a snaží se, co může nestat, neusnout a čeká na výjevení pravdy. Na výjevení pravdy jsem si čekal. Kdo na mě nečeká, tak leda, když ho ta pravda pak praští přes hlavu. Ale praští přes hlavu, co to je? To by byl vůkaz. On vás něco praští přes hlavu a najednou vy třeba začínáte poslouchat. Ale to nebyla pravda, která vás praštila přes hlavu. Prostě stalo se, že vás něco praštilo a probudilo vás. A to byla pravda. Pravda nikdy hlas spravuje tichý a temný. Musíte naslouchat, musíte všeho nechat a všechno dostat, prodat a pustit z hlavy a jenom tu pravdu musíte poslouchat. Naslouchat musíte. To je ta perla, proti které musíte si nechat všem stát. Někdy se stane všem, že a to je právě to, co jsem už upozornil, že vás osloví pravda skrze oslovení člověka. To je to, co má na mysli apoštel Pavel a říká, že jen zeslyšení. Já jsem přesvědčen, že to nemá znamenat, že jenom zeslyšení. Jenom ta pravda, která mluví tím, oslovuje nás tím hlasem tichým a tenhým, potřebuje naší zvláštní připravenost a také zvláštní schopnost naslouchat. To není přírodní výbava, nebož to je něco, čemu se musí člověk učit. Připravenost k naslouchání hlasů pravdy je jakási zvláštní forma kultivace, sebekultivace. A tato sebekultivace začíná tím, že se naučíme naslouchat druhému člověku. Toto je vlastně místo, kde můžeme zmínit něco, co už jsme zmíněvali. To je význam dialogu. Dialog je nikoli střídání monologů. Nýbrž je především naslouchání tomu druhému a zároveň sdělování, které očekává naslouchání druhé strany. Když se člověk naučí naslouchat druhému člověku, tak se připravuje. Čím lépe umí naslouchat druhému člověku, tím je připravenější, aby zaslechl hlas pravdy, který někdy vám může oslovit i skrze druhého člověka. Dokonce důvěra křesťanská důvěra křesťanů, že většinou hlas pravdy si používá hlasu druhých lidí je taková, že a poštel Pavel prohlásil a od té doby se to cituje, že víra je zjistěná. Po mém soudu je to trochu přehnané, zejména, že jsme si řekli, že víra je něco, co vlastně to jsme si ještě neřekli, co přemáhá svět. Tak si řeknu. To, co jsme si řekli, teď nezastane. Víra přemáhá svět. A to znamená, že přemáhá svět všemi možnými prostředky a na všech možných cestách, jenom na té lidské cestě je to nejvzřejmější, nejvzřetelnější. Ale třeba to, že v tomto mrtvém vesmíru se objeví život, to je kus přemáhání světa. Máš ten svět, kde je původně mrtvý, těžko říkat mrtvý, prostě neživý, že? Ale nechme to tak. Kde je původně mrtvý, to byly jenom šutry, to byly jenom mlhoviny, to byly jenom atomy, molekuly, nebo ještě ty dnešní dokonce, na začátku jenom kvantář, já nevím co. A teď vzniká, že to je cesta, jak je přemáhán svět. Ten svět je přemáhán v obrovských dlouhých periodách. Země nebo působečně soustává prvá svět 5 miliard let a z toho 3,5 až 4 miliardy let. Tedy nepřetržitě prvá svět. To je neuvěřitelné přemáhání světa tohoto. A to všechno je na výře. Já jsem se svědčen. Jakési nízké úrovně víry bych hledal všude tam je život. Ale samozřejmě nemůžeme říct, že se z toho nějak vyvíjí víra. Ne. Prostě to je tím, že vír je dar a to znamená vždycky, je to se z hora tady dolů. A to, čem říkáme akvíry, je naše odpověď na ten dar. Takže to není tak, že by někde by víra nebo pravda vyrůstala ze země, jak to máme. Je pravda. To je pěkný obraz k tomu šalmu, kdy se říká, že pravda nebo víra, víte, že to je, obě příklady jsou možné, že vír vystává se ze země a se z hora, z nebe, přichází z pravidelnost a že se setkají, obejmou se a dali si políbejní. To je taková krásná metafora, která vyžaduje, já bych strašně rád kdy nějaký starý zákonce dopustil a začal něco, co by se s tím dalo dělat. Já pak už tu filozofici, ale já bych rád fušoval do té hebrejště. Moc rád bych někdy se setkal s nějakým popusem tohleto interpretovat na dobré starozáčeků. Ale to ze země bych vyložil jako metaforu nikoliv, že země neživé, že tam je nebe a země, to nejsou šutry, kamíny, to není ornice, no to už píší, ornice živá, nechám to z toho. Země rozumí se tady, tady odtud. Ale to, že tam proti tomu, co vyrůstá ze země, že je něco, co přichází z hora a že tomu přichází z tří, to bych v tom chápal takovou velmi pěknou metaforu toho, že nejprve musí to pravé přicházit z hora. Abychom my byli schopni jakýmsi lidsky pravým na to odpovědit. Já si myslím, že tam by bylo daleko lépe mluvit o víře jako aktu, než jako o pravdě. Je překlad, že veritás mně připadá nepřípadně. Nicméně, v tom, co jsem dal Hellerovi do toho zborníku, tak tam jsem musel na začátku moto vzít z Vulgáty, protože tam je veritás, takže mluvím o pravdě. Ale má takový dojem, že lepší je ten kreditský překlad jako víra. A nejde to jenom kreditský překlad, že se přidržují zase také jiný vzoru, ale ta veritás mně připadá, že by měla přicházet z hora. Víra, to je naše odpověď na tu veritás, na to pravé. Dal toho pravé musí předcházet tomu, aby vůbec něco lidství pravého, trochu pravého, než úplně pravého, jenom relativně pravého, aby bylo vůbec možné. Prosím vás, kolik ještě máme? Už ne? No, já jsem dneska vůbec nesplnil, jako obvykle. Pouštejte si to hlavou a já očekávám, že ještě domyslíte a pak doformujete tu svou myšlenku. Já si myslím, že je očekyvozeně.