[Počátek a Ježíš v Janově evangeliu (2)]

I.

3. Především můžeme vyvoditi ten závěr, že Slovo nemůže být učiněno (neboť všechno učiněné je učiněno skrze Slovo, a tak by při svém učinění muselo Slovo předpokládat samo sebe). Jestliže však čteme (1:14), že Slovo bylo učiněno tělem, pak se zřejmě učinění nevztahuje na Slovo, nýbrž na tělo, tedy věc. Proto je také řeč o tom, že všecky věci jsou skrze Slovo učiněny (1:3). Jestliže však je možné, aby něco pocházelo „zdůlu“ (8:23), „ze světa“ (17:14,16), „z tohoto světa“ (8:23.18:36), „odsud“ (18:36), „ze krve“, „z vůle těla“, „z vůle muže“ (1:13), „z těla“ (3:6),¹ pak to nutně znamená, že věc učiněná má alespoň možnost jisté emancipace od svého počátku, která jí dovolí jít svou cestou a případně se obrátit i proti svému původnímu určení, proti svému počátku a původu. Nicméně se zdá, že to není jen možnost, nýbrž vlastní povaha věci. Platí-li, že kdožť jest ze země, zemskýť jest a zemské věci mluví (3:31), jak to může být, že i sám JK mluvil zemské věci (3:12)? Byl snad i on ze země, zemský? Zdá se, že k tomu stačilo pouze, že byl Slovo, učiněné tělem. Potom ovšem by byl každý člověk z těla, ale bylo by mu otevřeno znovuzrození. To pak znamená, že už není ze světa, ale že JK jej ze světa vyvolil (15:19). Vyvolení tu ovšem nezahrnuje ponechání vyvoleného, resp. jen přenesení, uvedení do nových souvislostí, nýbrž znamená akt učinění, opravdového nového zrození. Vyvolení nejsou tedy vzati ze světa (17:15), neboť také žádný nevstoupil v nebe než ten, jenž sestoupil z nebe (3:13). Je-li platnost posledního výroku širší než jen o JK, a to lze předpokládati, neboť krátce před tím je řeč o vejití do království (3:5), pak to znamená, že návrat k počátku je otevřen pouze tomu, co se nestalo věcí, tělem, čili jen počátku samému. Návrat ten jest tedy odstoupením počátku, a jestliže v něm je život (1:4), i koncem života, tedy zahynutím.

15. V. 55