Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
ScanImage249.jpg
====================
Poznámky a rozhovory k Patočkově práci "Prirozený' svet" (Jodatek)

====================
ScanImage250.jpg
====================
28 73 Jan Patočka II. ។ Patočka je mimo veškerou pochybnost nejvýznamnější současný český myslitel a nová edice jeho přirozeného světa by v každém případě byla jednou z významných událostí našeho dunhan kulturního a duchovního života. Dodatek k Přirozenému světu je výzvou všem k zamýšlení nad nejzákladnějšími tématy "první filosofie" v moderním smyslu. Okolnost, že kniha nevyšla na veřejnost, není a nemůže být rozhodujíopět ze stejných důvodů cí. Je třeba se jí zabývat. A není-li to možné řejnosti, je to zapotřebí dělat soukromě, individuálně i v drobných pracovních skupinkách. 2. 1. zabývat se tak významným textem nelze než kriticky. Zatímco slabé texty jsou, jak jsme zvyklí říkat, pode vší kritiku, text silný dorostl úrovně kritiky. A kritika musí vzít na sebe úkol dorůst úrovně textu, který má, který je povolána kriticky posoudit. Formulace námitek a výhrad je ve své úrovni stimulována úrovní posuzovaného textu. Nejlepší příležitostí k vyslovení vlastních myšleneke a soudů je formulace vztahu vlastního myšlení k textu jiného myslitele, a to právě v kritické distanci. Ostatně teprve z kritické distance se posuzovaný text sám objeví ve své skutečné velikosti a hloubce. Tak je tedy třeba rozumět i našemu pokusu. na ve3. tak říkajíc stylu Patočkova výkladu. FiMá základní, obecná námitka se týká losofické traktování tématu příliš zhusta přechází v komentář vlastní filosofické práce i jejích věcných a dějinných kontextů. To sice ulehčuje autorovi přechod přes místa bud nesnadné /což ovšem může být nanejvýš výzvou čtenáři, aby sám promyslil a domyslil takové přechody/, ale dovoluje to bohužel také přejít a přímo zamaskovat nespojitosti, nedořešenosti a rozpory, kterých je v Patočkově koncepci po mém soudu nemálo. Odečteme-li zmíněné komentáře, zbývá vlastního výkladového textu menšina, hrubým odhadem asi třetina až i čtvrtina. To mne vede k závěru, Patočkův koncept je v Bodatku jen rozvržen /i když dost podrobně a tak, že se v něm lze přece jenom orientovat/, ale že zůstává neproveden. Proto by bylo zapotřebí zařekněme hrnout do textového materiálu všechny Patočkovy publikace z posledních že 8 10 let, což ovšem bohužel přesahuje naše okamžité možnosti. Zůstanu tedy pouze u dodatku, a jen výjimečně sáhnu bud ke starému textu z r.1936, nebo k několika textům, jež se k dodatku z r.1969 bezprostředně váží. M m 4. Na prvním místě přihlédněme k samotnému postavené problémů resp. problematiky, tj. k tématu Patočkovy habilitační práce i jeho dodatku, psaného po třetině století. Jak je už z titulu patrno, jde o problém přirozeného světa. Téma samo navazuje na Husserla, za jehož žáka /byt kritického, nedogmatického/ lze Patočku asi největším právem považovat. /Je to problém, kterým se Husserl na mnoha místech znovu a znovu zabýval, problém tzv. Lebenswelt nebo Naturwelt./ Veškeré souvislosti nejen s Husserlem, ale vůbec dějinné v tomto svém uvažování zcela eliminujeme a

====================
ScanImage251.jpg
====================
28. III. 73. Jan Patočka 2 necháme si je pro jinou příležitost. Dnes a také v dalších, následujících společných úvahách, se soustředíme výhradně na systematickou, věcnou výstavbu Patočkovy současné koncepce. To nám umožní přesněji identifikovat cézury nebo eventuelní diskrepance. 5. I když Patočka sám asi nikterak nepretenduje na tak vysoký záměr, je sic plně vědom, že koncepce přirozeného světa je nerozlučně spjata s úkolem, revidovat samu metafyziku /157/. To je rámcové ohodnocení a zařazení myšlenkového podniku, jímž je volba samotného tématu. Před 33 lety chápal Patočka svou habilitační práci jako pouhou skicu, která musí být v dané situaci nutně neúplná a zkusmá, "poněvadž každý krok je zde vlastně indikací dosud nezpracovaných problémů" /74/. I když to není naším dnešním záměrem, bylo by zajisté instruktivní pokusit se o detekci posunu, k němuž ve zpracování oněch problémů za uplynulou třetinu století zatím došlo, a to jak ve světovém myšlení, tak v samotném Patočkově vypracování tématu. Pokus o myšlenkové uchopení a vypracování problému přirozeného světa pojímá Patočka po 33 letech jako pokus o restituci původního rázu bytí světa a jeho komponent. Zvolené téma tedy představuje jakýsi návrat, sestup zpět k tomu, co tu původně už bylo konstituováno, ale co tu už není a co je třeba restituovat, tj. znovu konstituovat. /Restituce znamená totiž víc než pouhé odkrytí zasutého nebo reminiscenci zapomenutého./ Zároveň však nesmíme ztratit ze zřetele, že už ve své habilitační práci Patočka zdůrazňuje vzájemný vztah, souvztažnost mezi člověkem a světem: problém přirozeného světa, to je problém člověka v jeho poměru ke světu /74/. Patočka chce postupem svých úvah vyjasnit způsob, jak člověk existuje ve svém světě a jak se k němu vztahuje /74/. V dodatku říká, že v problému přirozeného světa běží o to, najít takové pojetí vztahu mezi věcným jsoucnem a člověkem, které by umožnilo pochopit jak původní, samostatný ráz jejich jsoucna, tak i jejich vztažnost při vší bytostné původnosti a samostatnosti./170/ Pomineme-li tedy zatím nekrytí některých ještě nevyjasněných pojmů /svět, přirozený svět, danost světa, věcné jsoucno, bytí jsoucen a bytí jsoucna vcelku, bytí světa, různé světy atd.atd./, musíme přiznat zjevnost Patočkova pojetí shodné, rovnocenné původnosti jak člověka, tak jeho světa /přirozeného světa/. Jak máme tedy rozumět obsahu slova "původní" ? 7. Frekvence termínu "původní" v ødodatku oproti původnímu textu habilitační práce pronikavě vzrostla. /Někdy si dám čas a práci, abych výskyt tohoto termínu v obou textech spočítal./ Analýza kontextů a konnotací jednoltivých případů jeho užití bude nezbytná. Na první pohled se nám otvírá trochu zmatený obraz. Patočka např. o původním rázu jsoucna-světa /resp. světového jsoucna/, ale jinde zase o původním rázu bytí světa /170; 157/. Mluví o původní danosti světa /156/, ale také o původní danosti bytí světa /157/, dokonce o původnosti bytostného rázu

====================
ScanImage252.jpg
====================
28. II. 73 3 Jan Patočka přirozeného světa /171/. Patočka mluví i o původnosti života /210/. Naproti tomu nenajdeme v dodatku ani jediné objasnění, co se termínem "původnost" a "původní" míní. Uvažme zejména, že třeba v původním textu habilitace se identifikuje jednota původního světa jako" jednota zkušenostního stylu, známostního a tak dále v rozmanitosti dojmů, stylu, který je indikován tím, s ohledem nač jsou věci pochopeny, tedy našimi zájmy..." /77/. Máme i pro dodatek chápat "původnost" jako něco takto zprostředkovaného a tedy ve skutečnosti nepůvodního ? Motorri ✓ 8. Na samém počátku habilitační práce, když byla Patočka prohlásil, že problémem filosofie je svět vcelku /v_celku - !/, poukazuje na to, že "dříve, než je v člověku vzbuzen výslovný teoretický zájem, vytváří se mu již představa o světě, aniž by se výslovně o její vypracování snažil" /12/. V třetím oddíle habilitační práce pak provádí rekognoskaci tohoto faktu, a výsledkem je krok za sféru pouhé představy. K tomu cíli používá nejprve poukazů k něčemu, co se pak ukáže v rozporu a výsledkem, k němuž chce dojít a dojde. V analýze vztahu "člověk ve světě" postihujeme zprvu člověka objektivně jako část přírody, jako živého tvora s určitou škálou reakcí, tj. tělesných reakcí /v dodatku Patočka připomíná, že "tělesná je i veškerá naše činnost a tvorba, tělesné naše cítění i chování" 213/, jejichž prostřednictvím je člověk v neustálé interkaci s věcmi svého okolí, s okolním světem /75/. To ovšem není specifické pro člověka, ale sdílí to se všemi živočichy /my bychom dodali: se všemi jsoucny, neboť sám Patočka v dodatku poukazuje na to, že každé jsoucno je činné, každá skutečnost je skutkem, projevem Specifické pro člověka je, že není pouze věc mezi věcmi, jsoucno mezi jsoucny, ale že o této své situaci ví, že svou konečnost chápe /75 vše/. Člověk tedy není jen situován, ale je si své situoanosti vědom. Tím se ovšem jeho situace mění. Patočka tu dělá obrovský skok a prohlašuje /75-76/, že tuto novou, již tedy proměněnou situaci člověka je možno blíže určit jako vědomí odkázanosti/na věci a zájem o ně. A poskytuje nám významnou formulaci: Věci samy jsou původně zpozorovatelnosti na cestách našich zájmů a jimi vedeného jednání /i když se tím jejich bytí, ani bytí pro nás, naprosto nevyčerpává/. 90 ONY 213/. Věci jsou vybaveny samostatným bytím, jež je k dispozici našemu i cizímu případně opětovanému jednání pokud nebyly odstraněny, změněny či spotřebovány. A jejich bytí zároveň pro nás nevisí nějak v prázdnu, ale poukazuje k dalším souvislostem. Tím, že se od jedné věci obracíme k druhé, neztrácíme jsoucno /tak, abychom jím již nemohli disponovat/, ale zůstává tu naopak jakási základní souvislost, do níž jsou všecky věci začleněny a která je zde, i když si jí nevšímám, i když z ní nic výslovně neexplikuji - a tato souvislost, která není ničím určitým, žádnou skutečnou věcí, přece jen je v životě neustále přítomna a působí: kdyby jí nebylo, mohli bychom sice mít jednotlivé dojmy, vněmy, myšlenky, vzpomínky, ale nebylo by té takřka automatické vazby, která je víže v jednotný celek. A tento jednotný, jedinečný celek - to je svět. Člověk je jeho částí, ale ví o něm a má iei /76/.

====================
ScanImage253.jpg
====================
28 11 73 Jan Patočka 4 /B/ To je vlastně v tý první, v habilitační práci, tadyhle to, co jste říkal. Já bych teda jako předběžně se zeptal - vy ovšem hodnotíte taky, ta hlavní kritika je teda nad tím dodatkem, že jo. Ale z toho, co jste říkal, vyplývá tedy pro mně patrně, že, že pokud jsme četli právě zvlášť tu první část toho dodatku, tak tam Patočka sám se distancuje vod toho prostě, vod tý husserlovský, vod toho husserlovskýho fenomenologickýho stanoviska. A von tam právěpolemizuje s tou absolutní rechcete prostě kdojít k tomu, flexí a tak, jo. Jestli tomu rozumím, tak vy prostě že vom nav avzodry tomuto, prostě, že von se vod toho distancuje, že v podastatě tady přetrvává něco z toho původního, něco, co jste tečka tady právě jako dal, že to prostě v tom, i v tom dodateku prostě stále přetrvává, navzdory tý distanci, nebo že to přinejmenším není nějak ujasněný a tím že to právě... jo ? Rozumím tomu tak dobře, že to tak bude vypadat ? /H/ Můj úmysl je teda prokázat, že to ohražení je pouze rétorické, že ve skutečnsti žádnou pronikavou změnu v tom nelze najít, kromě určitých přílepků, které jaksi obrážejí tu novou situaci, tu novou mòdu... /B/ Tu novou co ? že tam fakticky krok přes to není uči/H/ Módu, by se dalo říct, sprostě, ale něn, takže ta změna je jenom v komentáři, kterej vlastně de facto jenom zastírá to, že žádná není, že k žádné změně nedošlo. Tedy to je cílem toho, co chci prokazovat. Totiž po mém soudu dokladem toho je, že třeba toto místo, které se mi zdá centrální pro výklad tý habilitační práce, tam nikde není jaksi znovu vyloženo, jinak. Tam se jenom něco říká o té distanci, ale fakticky, když se jde... Tohle je teda takovej velice důležitej výklad, kterej by potřeboval dnes nového výkladu. A ten tam chybí. Tam se pracuje, jako by toho nebylo. Čili, mně se zdá, že to je kamufláž, potom. /B/ Takže to svý vlastní východiske tam vůbec nerevidoval vlastně, vůbec vo něm nevzal... /H/ Mně se zdá, že ne. že když se přihlíží jenom k těm důležitejm místům, kde vykládá skutečně tu svou koncepci a kde vo ní jenom nemluví, kdy ji prezentuje, ale nekomentuje pouze, takže tam zůstává na linii té habilitační práce. /B/ A to ještě teda, to si budeme moci ještě - v konkrétních případech, doufám... /J/ No já nevím, já myslím, že přece jenom, v tom programu, v tý poslední části, jako kdyby tohle nechtěl připustit, nechtěl by tomu propadnout, je tam dost takových jako obezřetných a sebekritických komentářů právě k tomu, o čem se tady hovořilo, že by tou podmínkou zjevování věcí mělo být jenom to vědomí a ta jednotlivý fenoatd. popsatelný. menologicky faký struktury jeho, jo, takhle: vždyť von tam přeci říká: OND člověk se potkává tedy s věcma na cestách svých zájmů. To zhruba vopakuje. Pak říká, ovšem je schopen taky mít smysl, nebo zvláštní zájem, dezinteresovanej zájem smysl pro o věci, jak jsou, ne jak je potřebuje. Z toho by se dalo snad vydedukovat, že on předpokládá byť i zase v oblasti vědomí, ale přece jenom takovou aktivitu lidskou, která zaručuje, že se člověk potkává s věcma nejenom v tom, co přizpůsobuje věci člověku, ale i v tom, co má člověk společného s mimolidským bytím. To se mi alespoň zdálo, že k tomu jako chce jít, že k tomuhle tíhne. No a ted se tam vrací pořád

====================
ScanImage254.jpg
====================
Jan Patočka 5 samozřejmě po tomto vošemetný slůvko, že tedy v tomto má člověk schopnost se ptát po bytí věcí, jak jsou, že má schopnost jít tedy k pravdě věcí, nejenom k užitečnosti těch věcí. No tak, ted je ale otázkou, jak to bytí věcí nám on v tý poslední části chce - já se domnívám, že je to jistej pokus o ontologii, těch tří pohybů existence atd. jak je nám chce vybavit... 28. I. 73 auto /B/ Co jak ? abec Jak je nám chce vybavit. To bytí věcí, to znamená tu nějakou podmínku, aby věci byly a nám se zjevovaly. Jak jde k této podmínce ? Je tato podmínkou opět uložena jenom na strukturách vědomí, v tý poslední části, anebo on se snaží dojít skutečně k nějakým základním... jak on to říká, pohybům existence, které snad nelze omezit na struktury vědomí. Takže nevím, jestli alespoň se nedá říct, že... Já trošku jsem jako nesouhlasil s tím, že by ten dodatek pouze přilepil k tomu předchozímu nějaký program zcela nerealizovaný. Já se domnívám, že on si tuhletu propast toho dosavadního uvažování uvědomil a že teda tím nepochybným obratem i neustálou takovou, neustálým obratem od Husserla k Heideggerovi a řešením si těch svých motivů, že hchce překročit tuhletu zakletoast. /H/ Naprosto souhlasím. Uvědomil si, chce překročit atd. Prostě mně připadá jako člověk, kterej ví, že nemůže zůstat na levým břehu, že musí přejít na pravej, že musí za tím cílem vlízt do vody, a voda je hluboká, že musí přeplavat. A teď dělá grimasy, gesta na suchu, mává rukama, je sám přesvědčen, že plave a volá na druhé, podívejte se, jak plavu, ale je furt na tom suchu. Já ho nepodezírám, že klame tydruhé, že to jenom... /B/ Ale že klame sebe... /H/ Ano, že klame sebe. /J/ No to bude možná spíš záležet, jaký vyústění to bude nakonec... Já bych to řek takhle. Mně dost nadchla, samozřejmě jako diletandta, že jo, nămh ta analýza těch tří pohybů existence... /H/ K tomu budu mít... // Jak jste to teď říkal ? /J/ Říkám, že jako když jsme to tam poslouchali, tak jako diletanta mně tam nadchla ta analýza těch tří pohybů existence, von už to měl předtím `nějakým slovenským sborníku taky tak rozvrženo atakdále, no to mně ňák zaujalo, protože jsem si to konfrontoval jednoduše s ňákou lidskou zkušeností, a nalezl jsem tady ňáký vzorce, který mně věci projasňovaly a zdálo se mi, že platí. Ovšem to vyústění potom, to zůstávalo pro mně, vo tom jsme se několikrát bavili, to vždycky znova nějak temný. Celý to vyústění, totiž kdy po tom pohybu těch zápasů a té seberealizace v tom druhém pohybu existence, kdy má přijít ten rozhodující třetí pohyb nějakého sebepřekonání, který tam nakonec, když se tam sleduje ta možnost buddhismu a křesťanství, vypadá jako takový, já nevím jak to mám prostě říct. Je to pro mě neživotná představa, ta služba tomu bytí, tak jak je tam prezentována. Protože si ji fakticky nedovedu představit z toho výkladu. Měla by to být tedy ta odevzdanost člověka té

====================
ScanImage255.jpg
====================
28. I. 73 Jan Patočka 6 O jeho vlastní nejvyšší možnosti, to jest tomu smyslu pro pravdu, tomu překonání těch mělčin, mělkých atd. zájmů, a ve prospěch zájmu o bytí věcí jak jsou, a člověk v nich, uprostřed nich atd. Ale přesto to pro mě vždycky znova dostávalo takový ekstatický jakýsi přídech, zdálo se mi dokonce až nespravedlivý, takový ten pohled z výše na všechnu tu mělčinu těch zájmů, který zůstanou za námi v tom posledním pohybu, a sám ten poslední pohyb mi zůstával jaksi trošku výsadou... /H/ mystickou /J/ No, ani bych to takhle neřek, ale výsadou nějaký obrovský životní náhody, kdy člověk dokáže něco nelidského, nadlidského. /B/ V naprosto výjimečnějch těch... /J/ Naprosto výjimečného. Tak prosím, to se může podařit, no, nebudu to opakovat, tušil jsem za tím to vyjmenování heideggerovský, ta podstatná oběť, pravda a tyhlety věci, prostě nějaký takový špičkový setkání člověka skutečně s tím bytím. A to už při tý přednášce jsme si uvědomovali, že tam to i formou projevu přecházelo prostě v něco ekstatickýho. Takže já bych dost jako přece jenom hájil ho v tom, že si myslím, že to nemusí být snad jenom gestace, že to je nejvnitřnější přání dojít takto, touto cestou do středu toho bytí, že jo, ale samo to bytí věcí pro mě u něj pořád zůstává právě pro to, právě pro tento eksattický přístup, jako za pravdu, že něco, co si nedovedu představit. Čili, z tohoto hlediska bych dal on sám, Patočka, o tom mluví několikrát o tam něco zakrytého zůstalo, že tam potřebě revize metafyziky. Zdálo se mi, že ta revize metafyziky, která je programově začata, v tom dodatku myslím, tím celým rozvrhem otázky, se nakonec nějak vypařila. Jako kdyby návratem do tradiční metafyziky, tak bych to chtěl říct. Jestli jsem tomu dobře porozuměl. /H/ No, jak jste několikrát tam zmínil ty tři dimenze časový, nebo to trojí časování, tak tam je možno to prokázat teda velice zřetelmě, pokud ovšem teda čitých principů vycházeje, pro mne je to přesvědčivý, pro Patočku to nebude pře svědčivým protože on nepři ímá ty principy. Po mým soudu to, co on tam mluví o tom bytí, o odevzdanosti bytí atd., to je rekurs k Platonovi. Von tím Platonem je neobyčejně nadšen, interpretuje ho nehistoricky, asi tak obdobně jako třeba nehistoricky interpretuje, fenomenologicky interpretuje apeiron v těch Presokraticích, dává tam věci, který v Platonovi nebyly, a nechává celému Platonovi zaznít s neobyčejnou silou. v důsledku toho. A nepřipouští si, že Platon představuje. tu racionalizaci mýtu, nejenom nepřipouští, ale je velice podrážděn, když něco takovýho slyší. Fakticky ale právě tím svým rekurzem k Platonovi on zůstává v lichtěl překonat, a dokonce v tý nii Platonově, v linii tý metafyziky, kterou by formulaci, jak ja uvedena, vo tom důrazu na budoucnost, tak to říká takovým způsobem, že to je plně platonský. Že tam to slovo budoucnost je zavedeno, v důsledku toho, že se o budoucnosti všude mluví, ale ta budoucnost fakticky je zbavena své podstaty, svého jádra. Podívejte, co on tam říká: Podmínkou akcentu na budoucnosti je, že to, co již jest, přestalo platit za rozhodující instanci možnosz ur-

====================
ScanImage256.jpg
====================
Jan Patočka 7° to je heideggerovsky - a zostřila zrak pro to, tí, že vystoupila možnost nebytí čemu jedině je možno a nutno se odevzdat. /215/ No, především, slovo odevzdat není nic nemetafyzického, to není překonání metafyziky ani mýtu. mytický člověk se odevzdával archetypům, že. A to, že říká "jedině možno a nutno", tím kvalifikuje tu budoucnost jako minulost. Poněvadž jestliže je něco nutno nebo jedině možno, tak čím se to liší od determinace ? To není otevřená budoucnost! No, a tak že vlastně, když ukazuje, že to přítomme je jenom skrytou vládou minulého, no tak lze velice snadno prokázat, že to jeho "budoucí" je opět novou skrytou vládou minulého. /J/ No v tom stavu té metafyziky se zdá ta kritika průkaznější a nějak evidentnější pro čtenáře, než v tom, o čem byla řeč ze začátku. Ale to může být opravdu skryto, to si člověk nemusí uvědomovat. Protože programově tam je pa opravdu neustále zřetel k tomu, překonat to pojetí té základní podmínky, toho původního, co nám umožňuje stýkat se s věcmi, pouze jako struktury vědomí, to on ustavičně hlásá, to je vlastně jako kdyby programem, nebo důvodem a motivem napsání té poslední části. /H/ Zajímavý je i to, proč on tak snadně tam může vlastně toho Heideggera aplikovat, bez velkejch proměn. Že tam teda hovoří o tom časování, o tý časovosti, ne časování, říká časení. Konec konců, on teda ... já to ted nemůžu najít, tam je někde, co to je vlastně to bytí. On říká, to je právě ten čas. /J/ Ano, to tam je. /B/ Hned na začátku to je. /H/ Já si to ted nemůžu uvědomit, ale všichni to víme. No co to ale znamená ? On přece, důraz na čas, na časovost a na časení, to vůbec neznamená nějaký vykročení z rajonu vědomí! Vědomí... Čas byl přece objeven psychologicky, tedy ne psychology jako vědci, myslím na to, že byl objeven např. Bergosnem jako cosi niternýho. // On to tam taky... 28. IIL 73 /H/ On to tam interpretuje, ano, a s láskou. Proto on může na to tak dobře tak najet, a dokonce ale, aby náhodou nebylo pochyb, on identifikuje tu časovost s bytím. Aby tedy nic jako ne... Ne jenom že bytí se děje, ale není leč čas, časovost. To všechno velmi jemně, ale důsledně zachovává původní kontury toho starýho fenomenologickýho postupu. /J/ No, o našem žitém životě samém lze říci, že se opírá na různých časových stupních, z nichž nejpůvodnější nelze označit jako bytí původního času sama. /136/ /H/ No, no, no, no /B/ A ještě víc,: Co však znamená vyšetřovat způsob bytí? V podstatě nic jiného než vyšetřovat pro tu kterou složku jsoucna, jaký časový charakter je jí vlastní, kam patří ve vztahu k příslušným dimenzím a stupňům času a časovosti. /156/ /J/ Tak on nemyslí ten ňák objektivizovanej čas, samozřejmě, ale je otázkou, jestli to není to, vo čem jste hovořil. /H/ No furt je to ... ten čas žitý, že jo,čili teda to je ten svět vztažený k tomu člověku, není to ta struktura, teda, nebo jak vy říkáte, ta síťovina, která je před tím vztažením ještě.

====================
ScanImage257.jpg
====================
Jan Patočka 8 28. 73 /H/ No, mně se zdá nepochybný, že pokus intérpretovat Patočku v těch intencích, které tam vytrubuje, se nemůže opřít o nic nepochybnýho, je to prostě... tak najít dvě tři místa, a každej sklapne. Ale nic takovýho se tam nenajde. K tomu je přece potřeba zvláštní opatrnosti, anebo jakýsi nepřiznaný důslednosti. Protože patočka na to nevypadá, že by to byla pouhá opatrnost, že by chtěl kamuflovat vědomě. Tak spíš je to taková posledlost, taková obsese tím husserlovským způsobem, kterou on se marně snaží zevnitř zlomit a pouze na ní jenom dělá takový boule, zevnitř. // Když tu metodu vidí před sebou, tak ji kritizuje, ale zároveň... /H/ V komentáři on ji kritizuje. /B/ V tom, co jste tady jako měl připravený, tak tam, že jo, to že to jeho výchopořád je v tý husserdisko je vlastně metafyzický, jste zakládal, na tom, že von lovský fenomenologii. Teďka jak jste vo tom mluvil, tak jsme přešli od Husserla k Heideggerovi, s tím časováním. On ovšem tedy, von tam zase prostě, on v tom úvodu toho dodatku se distancuje, jak to říkáte a jak snad to bude ještě možno probrat ňák detailněji, v tom úvodu se distancuje vod toho husserlovskýho, jo, ale von se tam pak snaží distancovat i vod toho Heideggera, když tam jako přebírá ty námitky toho Finka a tak. Takže to zase podle vás je zase jen takový, nic, co by mířilo vopravdu ke kořenům, jo ? /H/ Ne, to je významná věc, jenom že v téhle záležitosti je to vlastně krok od Heideggera zpět. Já si nemyslím, že Heidegger došel moc daleko, ale řekněme tak po kotníky už v tý vodě je. Ale Patočka je pořád ještě na suchu, mně se zdá. /B/ Počkejte, proč to je jako krok zpět vod Heideggera? /H/ No, že tedy ta voda tam vůbec není ještě není přítomna. Teda to je metafora já to říkám sebekriticky, že na tom tak rajtuju, a pořád bych eště povídal vo tý vodě. Tak, k tomu se dostaneme potom v tom srovnání, jak chápe tu otevřenost Patočka a jak ji chápe Heidegger, jo? To je v závěru tý, to je ta třetí část toho doslovu, tak 213 a dál, že... Heidegger se neobyčejně energicky pokoušel, jak bych řek identifikovat je nepřiměřený slovo, zaměřit jako v dalekohledu, ted - třeba mne nenapdá, no řekněme zaměřit, se pkoušel neobyčejně důrazně až svěřepě ve Wesen der Wahrheit, na ty tři schody, na ten poslední schod, kde vod jednotlivých jsoucen přes jsoucno vcelku poukazuje na bytí, a ted v záležitosti tý pravdy odhaluje pravdu jako odkrytí nebo nezakrytost, která ovšem tím, že odkrývá, zároveň skrývá, a tedy souvisí bytostně s nepravdou, a teď ta nepravda sama ještě není ačkoliv je tím původním skrytostí skrytého tajemstvím, tak ještě není tím posledním, ale za tím je ještě pravda v tom nejhlubším smyslu. Tedy je to pravda, která skrze skrytost skrytého, skrze ne-pravdu, tajemství promlouvá a proniká... tedy tohle to, dostat se až k tý pravdě samotný, která je pod těma dvěma různejma, eště odhchylnějma pravdama, to je nesmírný úsilí, jak se tam dostat. Tohle to u Patočky vůbec není. Prostě on tam uvede pravdu, a vůbec to může bejt kterákoli ta rovina. von tam nikde nepodnik nic, aby ... Samozřejmě, po mém soudu ten Heidegger to dělá s takovejma obtížema a s tolika potem, no protože to dělá aparátem, kterej k tomu je naprosto nepřiměřenej. Přiměřenějším aparátem by to jako chytil daleko w M

====================
ScanImage258.jpg
====================
Jan Patočka V 9 líp a jistějc, zdá se mi. Možná, že mluvím blasfemicky, ale... Ale to úsilí tam je reálný, to není jenom v komentáři. On se tam krok za krokem rve proti tomu proudu, jakoby, a chce to vydobejt. A tadyhle to není, proto mně se zdá, že to je už se tam namočil, ten Heidegger, ale tady Patočka se mi zdá, že se ještě vůbec nenamočil. ten 2 8. III. 73 /J/ Já jsem chtěl jenom připomenout, na straně 165 je velice zajímavá úvaha, to jsem si povšim, která jako kdyby vodkryla v Patočkovi to trvale fenomenologický, přes co nikdy nepůjde dál. On tady říká: jakoby polemizoval s metafyzikou, s tím že se klade otázka podstaty, aniž se uváží, že k podstatě musí být přístup a že cestu přístupu lze zjasňovat, to je to fenomenologický, že, aniž předmět sám kdy byl definitivně zachycen. Toto, tento základní rys on si uchovává. To bych řek, že zůstává tu husserlovsky neuchopitelné /?/, že jo. A tedka říká: cestu přístupu možno zachycovat reflexívně: dostaneme pak reflexívní filosofii jako metodu, rá bude od předmětů sestupovat k podmínkám jejich možnosti. Ale nedostaneme ani absolutno vědomí, ani absolutno existence. Čili toto je vypojeno! A teda... tohleta jako být na cestě, aniž si klademe, nebo s tím že předem odmítneme, že bychom mohli dojít, jo, to je jeho polemika s tou absolutní reflexí, ale svérázná, která naopak abych tak řek dala vystoupit tomu fenomenologickými, že jo. kte/H/ Jo, přičemž ovšem tohle to jsou formulace, který furt eště je možno držet, nebo... prostě je to furt eště dvojznačný, že ? Eště porád... Poněvadž, když se to veme přesně, když tady nejenom je podstat, ale klade se otázka podstaty, tak někdo tu otázku musí klást, a tuto otázku může klást jenom někdo, kdo ňákej aspoň přístup, aspoň takovej, kterej je nezbytnej ke kladení otázky, má. Takže vono je to pravda svým způsobem, že, vono to je opatrně řečeno: že cestu přístupu lze zachycovat, zjasňovat, aniž by byl sám ten předmět definitivně zachycen, tak to je porád eště možno dát důraz na to, "definitivně", to znamená on se zachytí, ale ne definitivně. No to je přece allzumenschlich záležitost, že nic není definitivního ! teda fenomenologiež meto/J/ Ale kousíček níž; na konci odstavce: Z povahy věci němuze byt ničim něž metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému je- jich bytí. /H/ Ano, tam je to teda... /J/ To je ryzí tady už, že jo. Tedy toto pozadí prostipuje stále do toho výkladu, to je vidět... /H/ Podmínky možnosti, aby předměty byly dány, to je jasně to, co není ani subjektivní, ani objektivní, ale není to ani - no prostě ty, taková ta nemožnost tady myšlená, míněná, ale ve skutečnosti to je rezignace před tím, aby se určilo, kde sento vlastně vzalo. Zůstává se u tzv. fenoménu pouze, ovšem ten fenomén není celej. Když Teilhard říká, ano, fenomén, ale celý fenomén, tak tohle to není celej fenomén, protože tady se odřezává kus femoménu. Nebot k tomu fenoménu nepochybně patří i to, že řečeno te y těmi formulacemi shora - že ten přístup je k podstatě, ne přístup vůbec, přístup, nýbrž přístup k podstatě. /J/ No jo, no ano. Ze začátku to vypadalo, když jsem to čet po prvé, tuhleta forww

====================
ScanImage259.jpg
====================
28 III. 73 Jan Patočka 10 mulaci, tak vypadala nesmírně otevřeně, jako: být na cestě. To se mně jako, docela, nad tím jsem si řek, to je fajn, tohle se mi zdálo takový nemetafyzický řešení. No ale má to ten háček, má to to čertovo kopejtko, že vono to pak nemusí bejt vůbec řešení. A jako kdyby potom v tom závěru se mi zdá tahle opatrnost najednou překonána ažb takovým letem k tomu náhle tedy už dál neanalyzovanýmu bytí, velkým B, jo, přemet z této fenomenologické opatrnosti k tomu spíš platonskými, tam je ňákej ten šev opravdu cítit. /H No, já jsem měl z toho takovej dojem, že jaksi tenhleten dodatek jako by k tomu předchozímu konceptu, jako by Patočka cítil nějakou takovou jeho statičnost, ahistoričnost... /J/ Takovou strukturnost... /Hm/ strukturnost, kterou se snaží nějak překonat, jako by se tím tedy, že uvede to nehybná, nebo to statické reflektující vědomí do pohybu tím, že tam zavede ty existenciální pohyby, tak tím že ho nějakým způsobem historizuje a tím že se dostává do toho bytí těch věcí samých. Ale to je v podstatě jenom vlastně časování toho vědomí, není to ještě to bytí v tom světě, že jo. Asi. Není zdá se. /J/" to asi opravdu vykročení z toho světa /H/ Je to pořád ten svět v člověku a ne ten člověk jako ve větě, je to tvorba těch souvislostí, o kterejch jste tady mluvil, neustálá jaksi, a není ta odevzdanost potom je odevzdanost něčemu, co už není chápáno jako ty to souvislosti, právě, ale co je chápáno jako prostě věc o sobě. /H/ Mně se to ted zdá velice blízko, já jsem tímhle chtěl vlastně skončit, jestliže to bytí je v podstatě nakonec něčím, co je součástí toho světa v člověku, a ne obráceně, tak pak rozumíme, co mě od samýho začátku, když jsem to přečet, nejvíc dráždilo, proč jako člověku nejpodstatnější, nejpřiměřenější se tam ukazuje zájem omvlastní bytí, a teprve zprostředkovaně o bytí i těch druhých. Já má dojem, že tohle to je ten základní omyl, že zájem o vlastní bytí že je to, čím člověk je člověkem, a co mu umožňuje, aby vstupoval do mezilidských vztahů, například. Je to úplně obráceně. A ta odevzdanost je možná fakticky jedině, pokud je to zájem o bytí, které není vlastní. Jaká to je odevzdanost vlastnímu bytí ? /H/ Odevzdanost sobě samýmu 1 /J/ No počkej, ale von tam přece v tom posledním bodě mluví o ňákým tom sebepřekonání... /H/ No jo, ale co to je? To může bejt nietzschovský nadlověk, a to je přece jen furt von sám...! *** /B/ Ale jestli tomu dobře rozumím, tahle ta slabina, to je ten Heidegger v něm takhle to je přece v Heideggerovi, ne? Nebo čímse to liší ? /H/ Ne, není. Heidegger to takhle příliš nezatěžuje, von tam mluví vo tom, vo zvláštní je tom, že se především člověk vztahuje k vlastnímu bytí, ale to bytí teda, že u Heideggera není nikde bytí tak zřetelně rozdrobeno jako u Patočky. Patočka tam mluví o bytí jednotlivých jsoucen, že. A tedy o jednotlivých bytích. Tohle by Heidegger nikdy nepřipustil. ww

====================
ScanImage260.jpg
====================
Jan Patočka 11 /J/ U něho je to spíš to heiliges Sein... /H/ Postup k bytí, je cosi, v čem takřka hsou ty jednotlivosti rozpuštěny, to je to co sjednocuje, to co činí... U Patočky tento přechod je zanedbán, Patočka na jedné straně teda mluví o tom sjednocení, ovšem stále tak, že je možno pramen toho sjednocení vidět v individuálním člověku, jehož svět je takto sjednocen, a tedy jsou světy potom taky mnohé... Já jsem např. překvapen zjistil, že tam nikde není napravováno... v tý habilitaci, tam se mluví teda vo tech světech různejch, člověk by čekal, že tedy při tom důrazu na tu jednotu a na to bytí... ale to jsou přece pořád ještě jenom Eigenwelty, to jsou osvětí pouhá, to není ten svět, společnej všem bdícím. A to tam vůbec není. Ten přechod od bytí jednotlivin, jednotlivejch jsoucen, přechod k tomu bytí, které je zdrojem základem, z čeho všechno vyrůstá, nebo po křesťansku řečeno, čím hýbeme se, živi jsme i trváme to tam není. 2 8. II. 73 /J/ Mluví se o tom, ale analyzováno to tam není. /B/ Abych se ještě vrátil k tomu... Já toho Heideggera asi taky znám tak hodně z Patočkovejch přednášek, tak jestli to už není spíš ten Patočkův Heidegger, ale... Vy říkáte, že to u toho Heideggera není tak zatížený, že tam to není jako že to je to vlastní bytí. Ale přeci jen třeba, dostane to, co vytýkáte Patočkovi, tenhleten ráz takovej, když von mluví tam vo tom bytí těch druhejch, vo tom Mitmenssch, tak tam vopravdu to vypadá velice tak poměrně tak chabě u toho Heideggera, na rozdíl třeba vod takovýho Bubera, že jo. Tam skutečně, tam je především, ta kapitola, to je věnovaný především takový tý upadlý, tomu man a tak, a vo tom, vo tý opačný poloże, to tam ňák vůbec není, ňák pořádně... /H/ Já myslím, že to tam není proto, že mu to nesedí, a že to ňák zvlášt pro to není nadšenej, ale má to tam velmi zřetelně vždycky řečeno. Krátce, stručně, jeho to moc nebaví, že, ale má to tam. A dokonce skoro ve všech těch studiích, vždycky na určitým místě, kde to je potřeba, tak to řekne jednou, dvěma větama... /B/ si to vodbyde, jako... ?/ /J/ No dobře, ale to ještě pak máš další věc u něj, že s postupem času vod Sein und Zeit pozdějším pracem z těch třicátejch let, si myslím, že se stále víc to bytí stává svojí podstatou něčím víc než lidským, a původně ne lidským, původně mimolidským, že... to je zřetelný, že jo... /H/ Tady jde vo to, že člověk je služebníkem, pastýřem, člověk je tou světlinou, vlastně jedinou světlinou, kterou to bytí prozařuje... /J/ A to je neosobní, nesubjektivní... /H/ A to je naprosto jednoznačně řečeno. I když to má svý problémy, když se to analyzuje, tak to to tam je. /J/ Je to mýtický, ale rozhodně to není v týhletý poloze omezitelný na svět člověka, to teda rozhodně... vale /B/ Já jsem ještě chtěl... kolik je hodin ? čtvrt na pět? - my jsme vlastně z větší části předbíhali, žejo... /konec 1.strany/ to jsou vlastně jen takový komentáře, takže to není jako provedený a tak. To já jsem si jako zvlášť vopravdu,

====================
ScanImage261.jpg
====================
Jan Patočka 12 no ale celý jako. Já jsem myslel, já jsem teda, ten dodatek má tři části, že, to přičítal, že to je taková zhuštěnost, mně to připadalo jako takový teze, jo, takový nějaké, kde každej odstaveček by šlo rozvíst na kapitolu, mně to připadalo. Ale... já bych chtěl, prostě... Vytýkáte todle jako, a konstatujete to v týdletý, špecielně týdletý Patočkově práce, nebo v jeho jinejch pracech se s tímhle taky setkává te, a z čeho to tak pramení, si myslíte? /H/ To je totiž stará záležitost. Ve svejch vzgazích k Patočkovi vždycky, nebo naše vztahy procházely jakousi takovou atmosférou napětí a takovýho neladu. A já jsem nikdy nepochopil vlstně... to jsou vždycky znova a znova pokusy, proč vlastně to tak je. Já nevím. Já například si nejsem docela jistej, že ty námitky, který tady budu říkat, jsou ty nejhlubší námitky, který mám. To si nejsem jistej. Mám dokonce pořád ještě dojem, že se furt ještě nestrefuju do toho nervu... Ale jak... /F/ No ale dal jste mu zabrat... /H/ No ale jak to udělat, to já nevím ještě. No, totiž jemu a sobě taky. Já to 28. 73 s žádnou chutí nedělám, já to vodkládal tedy leta, že, a když jsem se jednou vybičnul, a tak jsem tak velice kamuflovaně, a eště mi to víc zakamuflovali hoši v Tváři, víc než to bylo... Já mám dojem, že něco tam jako někde že je vadný, a nejsem. ochoten se ňák spokojit s tím, že by to byla otázka Patočkovy osobnosti. Čemuž by nasvědčovalo to, jak prostě tak ňák jako se z týn jeho a funkce v jeho vladtní www rodině třeba, že. Tam to možná má ňáký osobní... Ale tohle já si pořád myslím, že tam je něco filosoficky někde... a já to nedovedu, já... Já furt cejtím, že se nemůžu přimknout, mně to je srdečně líto, poněvadž, když si člověk uvědomí to vy vůbec neznáte. Vy jste všichni měli svého mistra, i když jste ho potom zavrhli. Ale já ho neměl, nikdy.. /B/ Jak ten Šalda, kterej... /F/ Já nevím, s tím mistrem to je takový, to snad platí pro každýho ! /H/ Víte, víte, jak... Že měl ? /F/ Že neměl ! /H/ Já nevím. Z vás to kouká přece... /J/ No tady Bláže, to je jasnej mistr Mukařovskej... /H/ Von se dožere, když se mu to řekne, že, ale... /J/ Von strašeně na něj nadává, ale jak něco napíše, tak to má kázeň Mukařovského školy... /HM/ Kyž jsme přešli k těm osobním... Já bych měl takovej spíš... doataz, kterej mně jako... /H/ Prosím, von si maluje přímo do knihy, to je hrozný ! /Hm/ To jsou vaše poznámky k Patočkovi, tak jsem si to nappal přímo k tomu, aby se to neztratilo... /F/ Víte, že píšete skoro Patočkovým písmem ? /Hm/ Ježišmarjá, já mám písmo zcela nevyrovnaný... Bohužel mé myšlenky se ne vyrovnávají způsobu Patočkovejch... /B/ No tak tadyhle se to točí naprázdno, tak...

====================
ScanImage262.jpg
====================
28 73 Jan Patočka 13 /Hm/ Tam, jak jste mluvil o těch soivislostech, to mě... jako... V podstatě teda asi ten protiklad spočívá v tom, že i v tom dodatku neustále zůstává tedy jaksi ten svět závislým nějak na člověku, nebo... že jo, je to ten svět furt prožívaný člověkem. A vám jde ňákým způsobem o ten svět teda, jakým je, nezávisle na tom... /H/ To je taky formulace, proti který bych měl jistý výhrady. Je příliš marxistický. /Všeob.smich./ /B/ von tě chce zastrašit ! /H/ No ale zhruba, by se to snad dalo - jestli z toho nebudou ňáký moc blbý důsledky, tak by se to eště dalo tolerovat... /Hm/ Ted jste teda říkal, že člověk musí tyhle souvislosti nějakým zpsůobem respektovat, zahrnovat je nějak do svýho světa. To teda znamená, že ten člověk vytváří nějakej svůj vlastní svět, kterej je zároveň integrován nějak v tom světě těch souvislostí, ale na druhý straně teda zase je natolik abych tak řek volně integrován v tom světě těch mimolidských souvislostí, že umožňuje člověku, aby tento tendèten mimolidskej svět zahrnoval do toho svýho světa. To ovšem může probíhat dvěma způsoby. Jedním pozitivní, že teda ten člověk nějakým způsobem respektuje ty souvislosti mimo, třeba, já nevím, já to vulgárně nazvu nějaký přírodní souvislosti, ale může taky je nějakým způsobem vytvářet ten svůj svět, že je trhá, že teda tu síťovinu protrhává a ničí, ale... A řek bych, že teprv tehdy se objevuje ta nutnost, nebo spíše taková ta povinnosti spíš než to nútnost, to zní tak moc deterministicky, respektovat ty mimolidský soivislosti, tehdy, když je nějakým způsobem porušuje. Protože pak ten svět mimolidskej dopadá teda na toho člověka, nebo ty souvislosti ho nějakým způsobem přesahujou natolik, omotávaj, že mu znemožňujou právě tu volnou integraci. Jo ? /H/ Jo, jo, jo. Já myslím, že to je docela přesný. to asi už by /Hm/ A nebylo by možný potom teda nějakým způsobem vztáhnout to bylo zjednodušení, příliš, ale - chápat ten lidskýnsvět jako svět řeči, a ten mimolidský svět, jako to, co je vtahováno do tohoto světa tý řeči, kterej je volně integrován v těch soivislostech, a jestliže člověk tyto souvislosti, nebo tu vázan ost toho světa řeči na ty mimořečové souvislosti přestává respktovat, potom teda vlastně i rozrušuje tyto souvislosti, který mu ta řeč umožňuje nějakým způsobem uchopit a jak osvojit si je, a ta řeč vlastně se potom stává jemu cizí, stává se součástí toho mimolidského světa, takže on jí přestává rozumět, přestává být jako součástí jeho světa, prostě utíká mu, ztrácí se mu do toho mimolidskýho světa.. /H/ No ale je to ještě jináč, ještě je to komplikovanějo, že to nemusí bejt jenom, že nerespektuje jenom ty přírodní souvislosti. Ale von může dát, v tom svým lidským světě, může dát nepřiměřeně příliš mnoho váhy nějaký partikulární lidský skutečnosti, a chce tens svět řeči ne chat mluvit jenom jakoby ttéto partikularitě, nechat mluvit jen pro tuto part ikularitu, a stát se otrokem části svého liského světa. ovšem ta pak je dokladem toho, že ten svět řeči ještě není tím posledním, protože ten svět řeči ještě pořád může bejt nelidskej, může upadnout do nelidskosti - a eště furt to je svět řeči!

====================
ScanImage263.jpg
====================
28 73 Jan Patočka III. 14 /Hm/ Ano, ano... /H/ makže Čili mluví, a zamlčuje, říká, a lže, apod. Takže ten svět lidskej, ten musí bejt eště něco víc, než ten svět řeči. Ten svět řeči, to je jako brána, vstupní brána k lidskýmu světu, ale není to pojistka proti znelidštění. Jedině pojistka proti znelidštění je to, co se nemůže stát součástí světa, ani lidského, ani světa jako takového, může to be t bejt jenom to, co umožňuje, aby vůbec něco takového jako svět jako takovej byl. To jest to, co teprve prosvětluje a umožňuje, aby ten svět byl tím prosvětleným prostorem. Čili ještě je třeba udělat krok dál. Ale s touto malou výhradou je to přesně tak jak jste to řek. To největší nebzepečí lidského světa není, že by tam nabyly vrchu ty přírodní, zanedbaný souvislosti. To vlastní/H Tak já to taky nemyslím... /H/ To vlastní nebezpečí, to co si vytváří sám, to je daleko... /Hm/ Ano, to je právě nedbání toho, a pak teprva vystoupí ta povinnost jaksi respektovat ty- nazvěme to přírodní... /H/ Teprve deformovanej, teprve rozpadlej lidskej svět se může stát předmětem kaPotom ty přírodní živly tastrofálního prosazení nějakejch přírodních živlů, že jsou jenom znamením rozpadlosti lidského světa. A proto myslím, že v zásadě to bylo správné pochopení, když zemětřesení a různé jiné věci byly chápány jako... /Hm/ Erdbeben in Lisabon... ! /H/ jako... to bylo dobrý tušení, musí se to teda správně obalit, ale... /B/ Jako projev toho, že... /H/ Třeba jako trest boží a podobně... /B/ Ano, ano... /J/ Tady, já mslím, že dojdeme ještě... Ta teze zatím vlastně byla jediná, ta vaše, a že bychom potom měli dojít zas i eventuelně i ke kritice těch vašich tezí... /H/ No, ty by bylo dobré... /B/ Překonat Hejdánka ještě taky! /J/ Ne, to nejde, ale ptát se, protože... když jste položil tu otázka, kde se bere ta spojitost, kde se bere ten kontext, tak jste zajisté mínil kriticky a mířil kriticky na to, že by se bral jenom v lidském vědomí a byl projektován mimo ně, že. Tak asi jsem tomu rozuměl. Přitom ovšem je fakt, že už i ta klasická fenomenologie Husserlova tematizoval pro nás něco, o čem se zkušeností stále přesvědčujeme, že je tady něco mezi rozdělenou subjektivitou a objektivitou, že tady je nějaká souvztažnost, která se ve fenomenologii plně teda vybavila, i když s tím omezením, že šlo o zkoumání struktur vědomí, díky jimž se mohou jisté předmětnosti zjevovat. Tak dejme tomu, že to bylo omezeno na toto, na tu sebenazíravou reflexi atd. Ale fakt je, že tady už to zazněla, už s tou formulaci, kterou Aleš schválně jaksi trošku posunul, aby bylo zřetelné, co už není asi možné a přijatelné, že už není možný tu otázku o tom kontextu obráti zcela tak, jako kdyby tedy věci tak jak jsou byly možné bez té subjekt-objektové vazby. Prosím, my o tom totiž vůbec nic nevíme, jak by byly takto možné. My víme jenom, že se vynořují a zapadají jakožto věci v nějakém

====================
ScanImage264.jpg
====================
28. III. 73 Jan Patočka 15 historickém lidském světě. To je důležitý, to slovo historický, protože to, že ten svět je vytvářen věcmi, které pro mě mají význam, pro něž já mohu mít smysl, to je důležitá podmínka. Toto se mění, to je historické, u člověka, že jo, a tudíž já o jiných věcech, které pro mě význam nemají, které já jsem nerozpoznal, protože jsem pro ně nenabyl smyslu, já se o nich nemohu, já o nich nemohu meditovat. Že je to tak. čili já ustavičně, i když uvažuju už o věcech, které byly před mým příchodem, už o nich uvažuje z toho hlediska smyslu pro věci, kterej má člověk, že jo, protože neomezuju to na jednoltivou bytost, která příchází v jisté chvíli, ale mluvím o nějakém kontextu a tradici atakdále, lidského tedy světa. Čili, já myslím že asi jestli jsem tomu dobře rozuměl, to hlavní, co bylo předmětem té kritiky vaší, byla právě ta představa, že teprve naše pořádající činnost, teprve naše strukturování dává těm věcem řád, který, v němž potom tyto věci vystupují jako tyto věci. Ale na druhé straně teda si musíme říct, že člověk je schopnej klást otázky po určitém uspořádání, po určitém řádu, ne všechny hned najednou. teda dejme tomu přírody, ano - vždycky v něVůbec se může ptát na určité věci jakém svém světě, a to je zas abych tak řekl jeho determinace vůči tomu, co se pro něj vůbec může stát uspořádáním, řádem, co se pro něj takto může zjevit. Takže ta vazba na ten lidský svět se nám tady vrací z druhý strany, že už to, co je kladeno jako otázka, co se pro mně může stát smysluplný, je vázána teda na tradici lidskýho světa. A bez toho ta příroda sama přece nijak žádná není možná, to už dneska přece vědí i přírodovědci, ta není taková žádná. Takže tenhle základní zřetel, který leží už v tom názvu přirozenýho světa a v té polemice se světem ne.... přírodovědy, ten objektivizovaný, ten nesporně, řekl bych, zůstává v platnosti. Jiná je otázka toho ustavičnýho skluzu do pouhých struktur vědomí, ano, které jsou podmínkou toho zjevování věcí a našeho setkávání s bytím. To myslím, že asi se nakonec ukáže, že toto pozadí stále prosakuje. U Patočky. Ale ten samotný jeho vklad, týkající se právě toho, že ať už v ohledu těch prvotních kvalit atakdále, že není až teprve svět, že není vůbec myslitelný svět bez teda zrození se v člověku - to že zůstáne. S tím dodatkem - a to myslím, že měl Aleš pravdu, že původně to opravdu vypadá spíš na synchronní, strukturní analýzu, pak jako kdyby to byla jistá cesta k historickému pojetí, i když se to nedá říct v plném slova smyslu, a rozhodně ten diachronní zřetel, proč váhám s tím historický. Protože ten dynamický zřetel je tu míněn spíš cyklicky, ne historicky, to jsou jistémcykly. Tak to asi opravdu je jakoby těžištěm toho dodatku, že jo, překonání tý jistý skutečně možná že by se ukázaly překvapivý souvislosti i s typem toho myšlení v těch třicátých letech, tínutí k té synchronní, strukturní analýze... h /H/ No, já to beru zcela, co jste říkal, já jsem spíš dneska chtěl ukázat, že ta koncepce toho tzv. přirozenýho světa u Patočky, že vykazuje nepřípustné zůžení, redukci, směrem k těm předlidským úrovním, že. Nebo k těm úrovním, kde ještě jako pořádající se neúčastní člověk a jeho vědomí, že. Už tam se svět strukturuje. To, com vy jste ted říkal, to jednak plně soihlasím, a plánoval jsem to spíš k závěru,

====================
ScanImage265.jpg
====================
28 73 Jan Patočka III 16 totiž jako nepřípustné zúžení toho tzv. přirozenýho světa vůči tomu, co vůbec umožňuje, aby člověk nebyl pouze nejsložitějším, nejkomplikovanějším, ale v subjektivním Eigenweltu stále ještě uzavřeným tvorem, ale aby se stal obyvatelem světa, nikoliv už Eigenweltu, svého vlastního světa, osvětí, ale světa, aby se mu skrze něho tedy k pravdě de otevřel přístup, který vlastně se ukazuje teprve facto. Tedy mně se zdá, že tématizace Patočkova je takovým zvláštním způsobem zúžená, redukované oběma směry. A dneska jsem teda jenom chtěl ukazovat jedhim tím směrem. A tím druhým směrem, na co jste vy ted poukázal, to myslím, tam je to ještě závažnější, ale vyplývá to asi ze stejné věci, že. Konec konců teda, když člověk v konceptu zapomene nebo vodkrojí tu svrchní oblast, tj. toho prosvětlení toho světla pravdeu, pak ovšem mu nezbývá než začít v lidském světě. Protože jak ten předlidskej ? Pouze ta pravda k tomu může ukázat. Člověk sám je jenom tam, kde je, je jenom ve svém světě. A pouzentím, že se stává obyvatelem světa, kde vládne pravda, tím může překročit sám sebe a vidět i tam, kde on sám není. A jestliže tomu je takhle, tak to přece jenom poněkud relativizuje to, co jste říkal, že člověk může myslet jenom to, co může myslet. Ne, špatně, vy jste to říkal jinak. Že tedy je myslitelnej pouze svět, kterej je lidskej. flomna /J/ To ne. Jak jste to říkal před chvilkou. Kterej se zjevuje skrze něho. Je to ovšem, není to jeho svět, je to svět před ním, větší svět... www /H/ Tak dobře, tak jsem to /F/ Má Patočka nějakou stał zásadní, která by se jako týkala pravdy? /H/ No, počkejte, má /J/ No třeba ten Negativní platonismus. /H/ Ještě někde tohle on vlastně později neautorizuje. Jo... evey /J/ No, to je důležitá otázka... /H/ Jo, v článku o Rádlově pojetí pravdy a jeho významu v diskusi s pozitivismem, vyšlo to nějak v roce 1937 nebo 1938 v České mysli. /J/ Heidegger si ji tematizoval, skutečně. Ne nic, to je jenom poznámka. Myslím si, že ta otázka míří k něčemu. /F/ Já se ani nepamatuju, že by k tomu někdy mířil v přednáškách, aby se do toho nějak zabral... /H/ Ne, on to tam vždycky uveden jako završení takové prostě, takovej ten poslední tah štětcem apod. To takhle to tam často zavádí. /J/ Není to jeho téma, zřejmě. /F/ No to je ale asi to hlavní co mu budete asi vytýkat, ne ? /H/ No jistě, ted jsem na tom... to bude taky vlastně komentář k tý poslední třetině... /J/ No výborně, pro nás je todbeto dost dobrý, že se vytvořilo pro tu další diskusi přece jenom zřetelnější vymezení, než jsme mohli mít na začátku, a že už to pokračování tý kritiky už bude nějak trasováno. Já si myslím, že asi vo tohle půjde. /B/ Jak si to teda konkrétně byste si to představoval příště ?

====================
ScanImage266.jpg
====================
28. IIL 73 Jan Patočka 17 /J/ No bude pokračovat, snad... /H/ Věcně? No, já bych byl pro to, asi vynechat tam tu historickou střední část. To je celkem jenom tak pro identifikaci. /J/ Jo, jo, a přejít hned k tomu závěru... /H/ Já eště bych teda, než k tomu přejdu, tak todle bych tady ještě chtěl dokončit, protože tohle bylo vlastně jen velmi chudý, to bylo jen roz... Ale jestli myslíte, nebo soukromě pro sebe jenom, a jestli tak já to můžu udělat třeba až potom někdy, je to zajímavější, tak já bych hned přešel k tomu závěru, teda... /B/ No, počkejte, já myslím, abysme tu první kapitolu tak úplně přeskočili... /J/ No tak, už tu byla část... /H/ Já jsem mínil původně eště zůstat u tý první, a ještě dokončit, co je potřeba... ta třetí bude asi vyžadovat asi dvou tak, jestli pak tu druhou část přeskočit, a i vy budete mít dost času... /B/ Tak napříště máme si máme tu první kapitolu toho dodatku teda ještě projít... /H/ ano /J/ Přemek je přísne, vy stej se opozdila, tak říká, no, nedá se nic dělat, nepřišla vyndal sešitek, a prej jedem ! /FX No, já jsem myslela, že ... /konec druhé strany pásku/ ww

====================
ScanImage267.jpg
====================
18 10. Hned na začátku svého dodatku, na str.156, používá /nahoře/ Patočka formulace, že subjekt může být pojat takovým způsobem, že "nabude způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem". Z toho vyplývá, že Patočka uvažuje o takovémto způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem. A hned na druhé straně, na str.157 nahoře, zase čteme, že bytí věcí - to bychom mohli tedy říci: to je to bytí vlastní pouhým věcom tedy bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu znamená to, že onen způsob lze porozumět, pro smysl. No, to je zvláštní, tedy bytí, který je vlastní pouhým věcem, přece jenom ještě stále není beze vztahu k tomu, čemu lze rozumět, tedy beze vztahu k smyslu. Tady jsou dvě možnosti. Bud to je jak tam čteme tak, že my nemůžeme jinak, než to nějak ověnčit smyslem, protože ber obs. pre tento smysk si nelze představit naši zkušenost. Anebo je tomu tak, že to není jenom svět naší zkušenosti, v níž se věci ve svém bytí jeví jako smysluplné, nebo jako vztažené ke smysly, ale je tu skutečně nějaký smysl, k němuž se vztahují jak věci, pouhé věci, tak i my, kteří nejsme pouhá věc. Ale v polovině téže stránky čteme, že smysl je vždycky smysl pro někoho, že neexistuje smysl vůbec. To znamená, že věci nemají smysl, ale jejich bytí má smysl pro nás. Z toho musíme vyvodit opět závěr. Tedy bytí věcí nemůže být zjišťováno leč ve vztahu pro nás, bytí tomu můžeme porozumět jenom protověcí, to je to, čemu lze porozumět, smysl bytí už to je podstatně vztaženo k nám. Dokud tu nejsme my, nelze mluvit ani o bytí. A jestliže to je tak, tak co zas s tou stranou 156, kde se mluví o způsobu bytí, který je vlastní pouhým věcem ? Co to je ta pouhá věc? To je tedy nevyjasněno. 11. 10. №. 73 Jan Patočka IV (2 str. 3) W Patočka se hluboce mýlí, a je třeba to velmi rázně odhalit a odmítnout, když říká, že reflexe netranscenduje do věcí kolem nás, nýbrž přidržuje se zprvu naší vlastní jsoucnosti /157/. To je hrubý omyl. Reflektovat můžeme jedině tam, kde jsme od sebe odstoupili. Kdo od sebe neodstoupil, kdo nezískal alespoň základní, primární distanci od sebe, není schopen reflexe. Předpokladem reflexe je také transcendence, ovšem nikoliv transcendence smyslového typu, tj. vyjití ven k věcem mimo nás, k věcem vnějším, k vnějšímu světu, k vnějšku našeho okolí. Reflexe je možná pouze tam, kde na místo transcendence navenek, mezi věci, mezi předměty okolního světa vyjdeme ze sebe a vejdeme do světa, který nemá charakter #uějšího osvětí, nýbrž charakter lógický, je to svět logu, svět slova, řeči. Bez toho, že se staneme účastníky, obyvateli světa řeči, nejsme s to reflektovat, nejsme schopni reflexe. A tedy reflexe není ničím, co by znamenalo, že se přidržujeme své vlastní jsoucnosti, nýbrž naopak: reflexe je cesta, nebo je to cesta umožněná teprve když jsme vyšli ze sebe do světa řeči. Teprve tam se otvírá cesta reflexe. Reflexe tedy není v žádném případě imanentní, je transcendentní jako jakýkoli vněm, ale je transcendentní mnohem radikálnějším způsobem. A v reflexi se - to - neobracíme ksobě, sami k sobě, v reflexi také je třeba namítnout proti Batočkovi se nám neotvírá jenom možnost něco ze sebe obejmout a zachytit, jak čteme na str.

====================
ScanImage268.jpg
====================
10. N. 73 Jan Patočka 19 158 nahoře. Reflexe není zaměřena ústředně k tomu, aby se ujistila, nebo aby nás ujistila naší existencí, tedy aby nám zprostředkovala, poskytla jistotu vlastní existence. Reflexe se obrací nikoli jenom k subjektu, v reflexi se neobracíme jenom k sobě jakožto k subjektu, ale ke svým akcím, ke své aktivitě, ke zkušenosti, která je založena na našich akcích a naší aktivitě. Reflexe analyzuje tuto zkušenost, analyzuje akce. A dostává se tak zároveň k rozlišení toho, co padá navrub subjektu, a toho, co padá na vrub akcí zasaženého předmětu. Reflexe je právě tak přístupem k nám jakožto k subjektu, tak přístupem k věcem jakožto objektu našich akcí. Reflexe tedy také není, jak Ptaočka říka na str. 159, protitahem vůči jakési samočinné tendenci života, nevidět se takovým, jakým jest, odhlížet od sebe. 12. To je chyba, protože jde o záměnu rovin. Ta tendence odhlížet od sebe, nevidět se, jaký jsem, je tendence morální úrovně. Na nižších úrovních nemůžeme mluvit o tendenci nevidět se, tam totiž není ani možnost, není otevřena možnost vidět se. Tam, kle je subjekt v akcéi, tam nejenom že odhlíží od sebe, ale tam se opouští, tam na sebe "zapomíná" a je zcela při své akci, a tedy při jejím cíli, při jejím zakončením, je zcela při věci. To je konstitutivní stránka akce, jinak to není možné. A tedy reflexe je něco jiného. Reflexe umožňuje ponechat tuto přivrácenost k věcem, tuto zaměřenost na věci v jejím úsilí, v její úsilnosti, v její orientaci, ponechat ji tím, čím je, nerozrušovat, nenarušovat tu přivrácenost věcem, s nimiž se má něco stát, které jsou předmětem našich akcí. Nebýt tedy protitahem, nebrzdit je, nerušit, ale ukázat v pravém světle, prosvětlit. Člověk, který je aktivní, který je zaměřen k věcem, je zaměřen do světa, do svého okolí, je zaměřen k tomu, aby svět změnil, proměnil svou činností, svou prací, to není člověk, který se pokouší utéci do iluzí a uklidnění, pohlížet jinam než k sobě - to je nesmysl. Aktivita je čímsi mnohem základnější, než aby mohla být chápána jako pokus uchránit se pohledu na sebe samotného. Reflexe ukazuje v pravém světle naši aktivitu, ale neruší ji jako něco, co utíká od reflexe, co se bojí reflexe, co před ní skrývá svou pravou tvář. Nic takového na tom není. To je teprve otázka mnohem pozdě jší, že určitá křečovitá aktivita, přehnaná, může být pokusem zapomen out na důležité okolnosti vlastního života. Ale to není původní, základní vlastnost akce, té je akce deformované, akce stržená do pout čehosi zcela jiného. Tam se akce stává čímsi jako chybným úkonem, chybnou akcí. 13. N astr. 207 Patočka v interpretaci Heideggera říká, že podle něho nevysvětlitelná, ale osvětlující událost bytí je současná se zrozením člověka. Rozsvícení světa je to, co umožňuje lidství, zrození člověka. Bytí není lidské jsoucno, ani na lidskémjsoucnu nespočívá, lidské jsoucno je možné pouze tím, že se naše myšlení, vnímání, cítění vždy odbývá ve světle světa, ve světle bytí. Sám Patočka potom hovoří vydăujeme ze světa. Přihlédněme blíže k tomu, o tom, že se člověk - neby my sami jak si tohle představuje. Předebším říká - str. 209 - že se vydělujeme ze světa vnitřním vztahováním k němu. To je ovšem nepochybně dost problematické a vlastně

====================
ScanImage269.jpg
====================
10 N 73 Jan Patočka 20 výrazně chybné, protože samo vydělení ze světa znamená vybojování vlastního nitra proti světu, znamená uzavření a obranu vnitřního světa, uzavření a obranu proti vnějšku proti světu a před nimi, před vnějškem a před světem. Toto uzavření není jinak možno, nelze jinak realizovat než jeho obklopení vnějškem, to znamená, toto novénové vydělené nitro se stává pro ostatní svět, pro ostatní vnějšek, také vnějškem. Vztahování ke světu, vnitřní vztahování ke světu je až druhý akt. To není nic, co by konstituovalo naši vydělenost, naše vydělování ze světa. To vydělování je první akt, kdežto to naše vztahování ke světu je teprve druhý akt, v němž hledáme teprve, jak obnovit cestu ke světu, jak najít novou jedotu, nebo alespo kontakt se světem. Tím že se ze světa vydělujeme, tím se stáváme potřebnými noéého kontaktu, kontaktu na nové úrovni, na nové rovině, kontaktu nového typur Zeptejme se nyní, jaký je ten svět, z něhož se vydělujeme. 14. Tady je zase zvláštní, v jakých rozporech tone Patočkův výklad. Především tam najdeme - str.217 -že tento svět je cosi jako mrazivý vnějšek. Podobně na str.222 nalézáme formulace o zastíněné od mrazivého dechu univerza, tedy univerzum má mrao překlenutí -osti zivý dech. A v hořejší části téže stránky se mluví o vysazeni do mrazu cizoty, to znamená my jsme vysazeni do mrazu cizoty. Tedy samo univerzum je cosi mrazivého, a do tohoto mrazu, do té mrazivosti univerza jsme my vasazeni. A přece trvá Patočka na tom, že tím, z čeho jsme se vydělili, do čeho jsme postaveni, do čeho jsme se narodili, jsme přijati, akceptováni. A jak jsme akceptováni? Především my máme potřebu se přimknout, a jsme akceptováni, tím že se nám to umožní. Jak se nám to ovšem umožní? Svět ovšem ve své nezměrné podobě, říká Patočka - a tím máme rozumět asi onu mrazivost - nás nepřijímá, nýbrž přijímá náes ve svých exponentech, ve svých lidských exponen tech /216/. Takže svět, nezměrný svět se sklenul v lidském malospolečenství, v lidském sblížení, v čemsi jako vnější nitro, zastiňující vlastní podobu vnějška, kterým ve své podstatě jest. Tedy svět ve své podstatě jest vnějškem, ale tento vnějšek je zastíněn sklenutím lidského malo společenství, jímž jsme akceptování, jímž se necháme akceptovat ve své odkázanosti a k němuž se přimykáme. 218 že obličej blízké byAle není tohle jenom extrémní iluze? Jestliže čteme tosti, její výraz se stává obličejem světa, pohle dem, který k nám obracejí věcí, tím, jak zjevující se věci se na mě dívají, tím je hodně naznačeno, že může jít o iluzi, přinejmenším není položena žádná zábrana, žádná kritická hráz proti eventua to je álním iluzím. Dokonce - na str.222 je řečeno, že tam, kde milujeme kde milujeme, tam tento hluboký, jenom rozvinutí oné situace, v níž se přimykáme opravdový vztah nemůže kompromitovat žádné zkaamání a žádná zrada. Patočka dokonce hovoří o něčem takovém, jako je vztah matky k dítěti, které všichni zavrhli. Je to tedy cosi instinktivního, cosi nereflektovaného, neprostředkovaného, máme-li soudit z onoho příkladu, něco nezdůvodněného, nezdůvodnitelného, něco co neprochází a nemůže procházet soudnosti /ve vzpomínce na Rádla/. Je to tedy vztah pevný, doonce Patočka, ač v uvozovkách, říká "věčný". Stává se tedy nadmíru jasným, že dost w FOND -

====================
ScanImage270.jpg
====================
10. IV. 73 Jan Patočka 21 tím světem, v němž může být člověk doma, není vlastně onen prvotní svět mrazivě vnější, nýbrž je to jakási rezervace, která představuje jakousi obranu, ochranu, ochranný val před přesilou oné mrazivé vnějšnosti, onoho mrazivého vnějšku, je to tedy jakási rezervace, ulita iluzorního anebo aspoň umělého, ne-přírodního, nepřirozeného světa. Takže ve skutečnosti se ukazuje, že ten "přirozený svět", o němž chce Patočka mluvit, je vlastně nepřirozený, umělý, a že jeho původnost, jak jsme si už také ukázali, není vlastně původní, nýbrž velice zprostředkovaná. Přirozený svět je tedy něco, co sice nás situuje jako, nebo v čem jsme situováni zdánlivě původně, ale ve skutečnosti je to něco velmi nepůvodního, je to v naprostém rozporu s tím, co je ukázáno jako skutečnost sama o sobě. Ponechat věci být tím, čím jsou, znamená ponechat je v jejich vnějšnosti, ponechat svět tím čím jest, znamená ponechat jej v jeho mrazivém vnějšku, Proti tomuto mrazivému světu skutečnému je tu postaven svět lidský, tzvaně přirozený, což není nic než jakési refugium, jakési umělé prostředí, které musí být stále kultivováne, obnovováno, které jako fluidum kolem sebe udržují lidské bytosti, tím že jedna druhé se představují jako reprezentanti světa, ačkoliv nejsou k tomu pověřeni, nemají k tomu žádnou legitimaci. Ve skutečnosti ten důraz na to, že oni reprrzentují, má být jenom jakousi kamufláží, zastřením oné mrazivosti univerza, která s přesilou útočí na lidský svět a drtí jej. Je tedy lidský svět, onen přirozený svět, jakousi uměle vytvořenou a uměle udržovanou oázou v mrazivé poušti čirého vnějšku. 15. Na přijetí, na akceptaci tímto mrazivým vnějškem, není ovšem pro člověka ani pomyšlení. Ono přijetí musí být jenom suplováno, musí být simulováno, musí být předstíráno, takže lidé jeden druhému, ať už vědouck či nevědouce, jenom hrají cosi, co má zaplašit, vytěsnit myšlenku na mrazivéjsou no, na mrazivý vnějšek univerza. 0 přesile jsoucna je také řeč na str. 233. Proti této přesile je jmenována pravda bytí ale to je ještě třeba důkladněji probrat a analyzovat. - A na/příště nám zbývá ještě bližší analýza oné časovosti, oněch typů času, časovosti, o kterých mluví Patočka, už jsme se o tom minule zmínili. Zejména bude třeba blíže ohledat, co je u Patočką budoucnost, zda to je skutečná budoucnost anebo zda to je opět, jak jsme rovněž naznačovali minule, jakási redukce, redukovanost na minulost; to je jedna věc, otázka událostnosti, časovosti. A za druhé, a to bude poslední bod, mně nejvíc antipatický, ono koketováná s religiozitou resp. s křesťanství které výslovně není uváděno. To je něco, jak mně se zdá, až blasfemicky provedeného. /Podle mgf. zázn., dokončeného kolem půlnoci z 10.-11.4.73./ Pozn.: K tématu se ještě přimykají poznámky č. 73008 /z 10.3.73/a 73009 /ze 7.4.73/; ty jsou podány na následující straně. /Původně formát A5./

====================
ScanImage271.jpg
====================
[10. IL 73 Jan Patočka 22 16. /přepis 73 008 z 10.3.73/ Problém světaje pro Patočku problémem celku, resp. problémem vztahu jednotlivého jsoucna, tj. určité části jsoucna ke jsoucnu v celku. Problém přirozeného světa chápe Patočka jako problém restituce původního rázu bytí světa. To znamená, že spojíme-li obojí pro Patočku je tady otevřen úkol, uchopit myšlenkově onen původní světový celek, původní danost světa, a také součásti a momenty tohoto světa, této danosti světa, a také původně daný způsob jejich bytí. To všechno nám říká Patočka na prvních třech stranách svého dodatku k Přirozenému světu. Ale už tady je zřejmé, že se neobejdeme bez kritických připomínek. Předpoklad, že existuje něco takového, jako původní danost světového celku, je zcela nezdůvodněn, předpokládá se samozřejmě a - chybně. Odtud se sama terminologie stává problematickou, neboť termín přirozenost, přirozený svět má poukazovat právě k čemusi původnímu, na rozdíl od toho, co je ne-přirozené, po-přirozené. Ovšem proti tomuto východisku je třeba namítat, že nic takového jsko původní světový celek neexistuje, pokud ovšem nezaměňujeme svět a osvětí, osvojený svět, pokud sám základ světa neklademe do danosti, rozumí se do danosti nám, do sféry, která je už nějak pro nás. Ovem pwotiwtomutovýchodisku i tam integrita toho, co je nám dáno ve zkušenosti, byt v tak zvané přirozené zkušenosti, je velmi labilní, existuje-li vůbec. Svět jako celek není v minulosti, není arché, není tedy něčím původním, nýbrž něčím, čeho musí být dosahováno. Svět není dán, svět je výzvou k naplnění, k realizaci. A člověk může - a integrovarealizovat tuto výzvu jen tak, že se sám stane integrovanou bytostí nou bytostí se může stát pouze, stane-li se obyvatelem integrovaného světa. Svět se stává skrze člověka, ale ne tak, že by se stával skrze jeho subjektivitu, nýbrž stává se plným celkem, stává se dokonalým celkem teprve v prosvětlenosti, která prosvítá lidskou bytostí, lidskými bytostmi. /PNP 10.3.73, 22.15/ www www 17. /přepis 73 009 ze 7.4.73/ Na str.216 dole /Patočkova dodatku k Přirozenému světu/ čteme, že svět se sklenul v cosi jako vnější nitro, zastiňující vlastní podobou vnějška, kterým ve své podstatě jest. Tedy svět je ve své podstatě vnějškem, a sklenul se pouze v lidském malospolečenství v cosi jako vnější nitro. Tímto sklenutím, pokračuje Patočka, je obsah nitra chráněn před přesilou tohoto vnějšku. Tedy Vojšek, jímž svět v podstatě jest, je vybaven přesilou, proti níž se nitro, vnitřek musí bránit. Z tohoto světa, který ve své podstatě jest vnejškem, jsme se narodili, vydělili, říká Patočka, stali jsme se něčím pro sebe. To ovšem znamená, že jsme na něm vydobyli své nitro. Toto vydělení však není vyvržením, naopak: tím, do čeho jsme se narodili, do čeho jsme postaveni, jsme přijati. Tady je obrovská nejasnost: jak můžeme být přijati něčím, co ve své podstatě jest vnějšek? A dokonce vnějšek, před jehož přesilou se musíme chránit ! Vždyť dokonce i v té sklenuté ochraně, v tomto zákoutí bezepečí, říká Patočka, je nepřímo onen mrazivý vnějšek stejně přítomen, je v něm zámlkově prozrazen. A nesníze a rozpory pokračují. Podle Patočky se necháváme přijmout, akceptovat tím, že se ukazujeme ve své odkázanosti a že se přimykáme. Jak se můžeme přimykat, my, kteří jsme se vydělili ze světa, k tomuto světu, který je mrazivým vnějškem? Jaký

====================
ScanImage272.jpg
====================
[1073] Jan Patočka 23 smysl by mělo přimknutí k mrazivému vnějšku, který nás ohrožuje svou přesilou ? Svět je podle Patočky neindividuovaným předpokladem individuace, je celistvým, ale této celistvosti světa chybí bytí pro sebe. Jak je potom možné, že se extaticky můžeme přimknout k tomuto bytí, jemuž chybí bytí pro sebe, přimknout se k něčemu, co samo není přimknuto k sobě? Jak se můžeme pokusit s největší intenzitou přimknout ke světu, aby každé vydělení a osamostatnění tím bylo aktivně překonáno, jestliže tím nepřestáváme být vnitřkem? Jak může pro nás, niterné bytosti, být ono aktivní splynutí s mrazivým vnějškem, byt sebezprostředkovanějším nějakými blízkými bytostmi, slastí? Jak může být překonání každého vydělení a osamostatnění od předmětného vnějška, od vnějšku světa, blažeností? To je naprostý rozpor. A jestliže ta blaženost přimknutí a další věci, které vyjmenovává Patočka, představují ono porozumění, ono rozumějící chování, které odhaluje prvotní jsoucno, jež nás ve světě a z něho oslovuje, musíme se tázat: jak nás může mrazivý vnějšek oslovovat? Nebo je-li prvotní jsoucno ještě něčím za světem, tedy jak nás může ve světě a ze světa něco oslovovat, ve světě a ze světa, který je mrazivým vnějškem? viz str. 38 18.

====================
ScanImage273.jpg
====================
11. N 73 Jan Patočka IV. 24 /F/ Vona tam byla řada takovejch až nepříjemně extatickejch metafor, v tom, jak to... který první dva vyvažuje a udržuje ve vznosu jako pouhou možnost a nikoli plnou realitu lidské existěnce. Čili ono je to takový dubitativní trochu, to je prostě jenom... první vztah člověka ke světu, nikoli teda vyčerpávající, že jo, a totální... /Hm/ Ještě mezitím tam je ten vztah toho zmocňování se... /F/ čili vono mu to nèlze tak jako, není to tak, nelze mu to tak vytýkat, když sám to tak vidí teda jako jenom první... /H/ Dobře, ale je to tak pravda, že to je to první ? /F/ No, on to tak bere... A taky to tak říká... /H/ No, dobře, ale je to tak? Je to tak ? já jsem chtěl říct něco velice podobnýho, /J/ No, to já myslím, že to vyplývá protože jsem čekal, to se stále mluvilo, ta kritika se týkala toho prvního pohybu, a pak se přešlo k zobecnění toho, na takový celkový jako základ Patočkova myšlení. Ale on má jakousi motivaci toho, pro to, že to uvádí právě do souvislosti s tím prvním pohybem, protože to jen ten okamžik, ky je člověk ještě nezakotven, čili ještě na něj fouká... doslova řečeno... wit /F/ Ano, ano... /J/ A potřebuje to první zaštítění, potřebuje tu matku, ty nejbližší, teplý okolí, aby se mohl vydat na cestu tím světem. Takže si myslím, že vopravdu bude třeba v tý kritice vzít v úvahu tedy ty tři, tu stupňovitost těch pohybů, to bych řekl stejně... /Hm/ To by se dalo totiž, možná, i ze souvislosti, protože von tam potom, já to nemůžu teď přesně citovat, ale vono se tam potom nějak mluví o tom prvotním pohybu stále jako pohybu jaoo řek bych na tý úrovni instinktivní. Dalo by se to možná uvést do souvislosti právě s tím jistým, o čem jste mluvil, v souvislosti s tou antikou, s tím mytickým vědomím, který právě /J/ Ontogeneticky, že by to bylo... /Hm/... vychází, nebo je prosáknuto tím děsem z toho neovladatelného světa a ňákým způsobem se snaží si v něm vytvořit nějakou oázu, nebo ten azyl, to centrum securitatis, a ... /J/ Instinktivně /Hm/ Instinktivně, ano, a teprve tím se snad budujou, ten pohyb toho pronikání do toho světa, kterej je vlstně svým způsoben jako jistým překonáním toho prvotního pohybu... ww 10000 ... /H/ Podívejte se, co teda ... tak musíme si, jedno z dvojího musíme zvolit. Bud teda Patočka líčí situaci, v jaké je ten ještě instinktivní řekněme člověk - zvnějška nebo zevnitř ? Buato - anebo. Tak jestliže zevnitř, jak navrhujete, tak tam vůbec nemá místa mluvit o mrazivém vnějšku. To přece je něco, co my tický člověk vůbec nezná mrazivý vnějšek. On je ohrožen tím, že všude jsou bozi, on je ohrožen různými bytostmi, démony, ale ne mrazivým vnějškem. /F/ No to už je takový převedený snad jako do terminologie moderní, ale ten pocit

====================
ScanImage274.jpg
====================
11 M 73 Jan Patočka 25 jako by zůstával stejnej... /H/ No ale ten pocit, pocit je v tom, že člověk je ohrožen aktivitou toho pole /?/, ne že je ohrožen, že nemá kde spočinout ! /Hm/ No, ovšem to je otázka, jestli to musí tak bejt. Ale spíš... Vezměte si třeba u toho Homéra. Tak vona to je spíš jistá lhostejnost těch bohů... /J/ Ta mrazivost je taky míněná jako lhostejnost, já myslím. /Hm/ Prostě, ty bohové nejsou vyloženě nepřátelský vůči tomu... Je to prostě co s tím člověkem se děje... Voni prostě si rozhodujou tam ty svý záležitosti mezi sebou a konec konců conců leda když mají na někom zvláštní zájem, tak mu občas pomůžou a tak, ale není to nějakej vztah přímo, řek bych vyloženě, mammaňákm že by se vztahovali nějak k tomu člověku... /H/ No, bohové třeba ne, ale sami bohové i lidé jsou vedeni nebo taženi osudem. To znamená: tady je cosi, co je má v dlani, co s nimi hýbe. Ty bohové teda se na to vykašlou, protože mají svý starosti, a mají svejch starostí dost, a jenom tu a tam z toho vyjdou ale lidi taky tak! U Homéra se teda ovšem můžeme taky dočíst, že prosby jsou Dia rozenky, že je možno naklonit ty bohy nebo tak, ale v podstatě ti bohové jsou taky strkáni všelijak, a taháni, ty jsou... Tady není ta základní ciWORD zota, lhostejnost, nýbrž tady je určitá lonie, určité koleje, po nichž jede každej, at chce nebo nechce. To se dá sice jistými praktikami měnit, magií, a já nevím čím vším, taky prosbami, a obět váním atd. Ale taky jenom do jistý míry, a ne vždycky. Ti bohové taky nejsou sami svými pány... To přece není lhostejnost... /Hm/ Ale ta úzkost toho člověka... není /H/ Jenže úzkost se přece netýká toho, že je člověk veden, nýbrž že neví kam. To je ta úzkost. On dokonce je přesvědčen, že je veden, to je skoro první krok z úzkosti ven, jenom by ještě rád věděl, že ten jeho osud není strašlivej osud, k němuž je veden. Ale není to mrazivý, to vůbec není mrazivý, to není lhostejnost... /J/ Ale já si myslím, že ta motivace je docela přirozená, že tvor, ted d konce řeknu tvor, nejenom člověk, ale dokonce opice, zvíře, každej, začíná od toho nejbližšího okolí, a dokonce ta opice začíná v opičím, a končí v opičím, a ten člověk je schopen opsat kruh, který dejme tomu v jistý chvíli najde průsečík toho lidského 8. mimolidského. Ale musí nutně začít v tom nejbližším, a to je to lidský, to je to bližší než to další. Dyt je to přece otázka zcela přirozený druhový motivace, řek bych. Jo, že tenhleten... Dřív než to dostalo tu moderní interpretaci, tý úzkosti a cizoty a domova a tohodle, existenciální a podobně, tak si myslím že to mohlo mít i ontogeneticky vztao, že to mohlo mít něco základního v instinktech a pocitech člověka druhovejch, že tento rozpor àidské a mimolidské, jako bližší a vzdálenější, jako moje a cizí, to že je něco, co... proč by se to... Vy jste samozřejmě mohl uvéstbtu kritiku v souvislosti se začátkem století a už vyhraněnejma koncepcema. Na druhé straně, jak jste o tom hovořil, tak mi napadala myšlenka, proč se teda tahleta tradice tohoto myšlení tak dlouho udržuje ? Protože zřejmě je něčím... nebo se aktualizuje... zřejmě něčím, od tý doby antiky a možná i v jiných filosofiích, tedy,

====================
ScanImage275.jpg
====================
11 N 73 Jan Patočka 26 že jo, trvá, protože to odpovídá nějakýmů pocitu člověka. Já si myslím, že to... No a jestliže on to svázal s tím prvním pohybem, tak by to mělo vysvětlitelnější motivaci, než kdyby to teda absolutizoval za základ celkovej.. /H/ To bych chtěl ukázat. Ten pocit tam určitě je, ňákej takovej, ale ten je falešně interpretován! Vždyť to tak není, tam zavádí momenty, které tam napatří. Ta mrazivost světa tam například nepatří, prostě. Z čeho pochází dě s člověka, kterej se vyděluje ze světa, že, kterej se stává člověkem? Ten nepochází z toho, že by se děsil toho světa, on se děsí, že neví, co si s tím světem počne. On měl instinkty, který mu teda fungovaly. Ve chvíli, kdy se vyděluje ze světa, tak se mu ty instinkty rozkládají. Najednou se stávají jakýmsi sítem, kterým všěchna ta voda proteče, a člověk nemá, kde se zachytit. To je ten děs. Ted mu najednou nic nenapovídá, co má dělat. On se musí rozhodnout. To je ten děs! To vůbec není děs před něčím mrazivým, nebo tak, vůbec nic takovýho. On sám se sebou si neví rady. On ted potřebuje se na něco upíchnout, a neví na co. To je ten pokus, upíchnout se na ty archetypy, tj. na svou zkušenost předchozího. /B/ Mně se zdá, že se to tedka dostává jinam, než kam jste mířili, s tou... Vy jste, teda, jestli to chápú, teda, vy jste vytýkali v podstatě panu Hejdánkovi, že se zmiňoval v podstaden tom světě toho prvního pohybu, ale že tam jsou tečka ještě ta další dva pohyby. Já si myslím, že na to, teda pan Hejdánek, by moh namítnou, já jsme to aspoň tak chápal, že tady vlastně se pokračuje v tom, co se řákalo minule, že ten svět u toho Patočka, že to je vlastně furt mhamtn svět toho vědomí, vlastně toho subjektu jenom. Tak já bych na vašem místě na to namítl, tak dobře, to je svět toho prvníhompohybu. Ale potom ty světy těch druhejch dvou pohybů, toho přítomnostního a budoucnostního, jo, který vypadají úplně inak, tam už se nemluví o žádným mrazivým vnějšku a tak, že jo, ale to jsou právě zase světy toho subjektu. A co tens svět, jak tady skutečně je? Že jo! Ten prostě teda, ten mrazivej bejt přestává, protože jako... /H/ Velice děkuju, to jsem skutečně špatně reagoval, ano... /B/ Mně teda by spíš na tom jako zajímalo, kdybyste pokládal tady to, co tady pokládáte teda za jasný, kdybyste aspoň minimálně poukázal k nějaký četbě, kterou by si k tomu mohl člověk přečíst. Vy říkáte, to je naprosto už odbytý, tak to už naprosto není. /J/ To mi teda taky napadlo... /B/ Todle mně teda není jasný, že to je todle tak naprosto vodbytý, že vlastně ta příroda a to univerzum a tak samo o sobě naprostí není takový... /H/ No tak teda dvě věci bych uved. Jednak teda pomineme Heideggra, to je teda základní autor v této situaci. Tam je tohleto, prostě tam je smysl bytí něco, v čem člověk je nebo může být a má být doma, a není to žádnej jeho výtvor, není to ani žádný apriori toho jeho přístupu k věcem, lidskýho vůbec, atd. Tak tohle všecky, m myslím, tedy jasně u Heideggera je. Ale nejsou to jenom autoři jenom tohodle typu, kteří na tohle navazujou. Jsou to dokonce fenomenologové, původně, jako je třeba -

====================
ScanImage276.jpg
====================
11. IV. 73 Jan Patočka 27 Alphonse de Waelhens. Existuje vynikající knížka, už sice starší, někdy po válce vyšlá, o tzv. přirozených zkušenostech /expériences naturelles/, já teď nevím přesně jak se to jmenuje. Myslí se tím zkušenosti přirozeného člověka. Ale to se vykládá docela jinak, tam teda skutečně ten Husserl je dovedenej zcela takovým řekl bych radikálním způsobem k čemusi novému, k jakýsi nový ontologii, nebo jak bychom to ní fixací existencialismu řekli, která vůbec nepočítá s takovou tou /další úsek nelze rozluštit/. To je těda Waelhens. Ale pak jsou tady autoři, který nesmírně zejména tedy jeden autor, kterej má nesmírnej takovej vliv, protože tudle otázku řeší, i když ... /nelze rozluštit... je to teda nesmírně atraktivní... /.../ A to je Teilhard de Chardin, kterej radikálně škrtl tuhletu dichotomii -47 /vsuvka/ /1/ na tu takovou nicotu jakoby, do který člověk je vržen, do který trčí atd., což je něco, od čeho se nejen Heidegger, ale např. i Jaspers třeba velice distancovali. Tak to je první věc, teda ten Waelhens... /2/ i když proti tomuhle způsobéu je velmi mnoha námitek, a tohle, prostě je to nesmírně atraktivní, spousta lidí semtím zabejvá, a to je Teiljard, kterej radikálně škrt tuhle dichotomii toho cizího světa a jakýhosi subjektního světa. Nic není mrtvý! Nic není bez duše! Všecko má své nitro. Svět není čirej vnějšek. Každej vnějšek má své nitro... Mimochodem to má své pendant u Heideggera, kterej tvrdí: neexistuje jsoucno bez bytí. Právě tak jako neexistuje bytí bez jsoucna. Tak tohle přece je atmosféra, to už máme tři různý okruhy, velice různý, Patočka sám si vykládá, po mém soudu chybně, Teilharda jako jakýhosi opožděnýho nietzscheána, a to proto, že takto to vykládá Karl Löwith - ale to je celkem jedno. I kdyby si to takhle vykládal, tak je tady fakt, že prostě muž jako Karl Löwith se toho chopí, že, takže to Patočka musí vzít vážně. To je jinej svět, to je jiná atmosféra ? Skutečně, jiná, to co von tady, ten začátek, já nevím, na co to může navázat v současný diskusi přírodovědců nebo myslitelů, který se zabejvají těmahle záležitostma. To prostě neexistuje. Ani pozitivisti, novopozitivisti tohle neříkají, protože to je ně metafyzika, že ?! vůbec mluvit vo tomhle. Takže to je skutečně cosi nesmírně zastaralýho. Samozřejmě to jsem uved jenom něco, těch autorů je strašná spousta. Přece ne nadarmo celá halda vynikajících myslitelů se zabejvá, se vrhla na otázky umění, aby si tím vyřešili z jiných přístupů otázky skutečnosti. Proč takovej Gadamer třeba půlku svý knihy Wahrheit und Methode věnuje teda analýze uměleckýho dílo, když von normálně se tím nezabejvá ? To není Ingarden, kterej je k tomu tapravou žen vlastním zájmem. Ne, von to dělá proto, že je přesvědčen, že když ukáže na povahu uměleckýho díla a na pravou povahu toho, co my děláme, když interpretujeme mělecký dílo, no tak pak ukazuje, že vlastně, i když to nevíme, zapomněli jsme, nepřiznáváme si to, že vlastně ten vědeckej přístup dělántotéž! Jenomže to neví a tudíž to je skreslený, ale když si to uvědomí, tak že vlastně interpretace přírodních souvislostí je podobné vhlížení, podobná tvořivá rekonstrukcční práce, jako to dělá ten, kdo chce porozumět umění. Že to, co je před námi jako vnějšek, že to je totéž jako to hejbání těch herců na jevišti a ty kulisy atd., a kdo kouká jenom na to, tak tomu nerozumí. Tak z tohodle já si myslím, že skutečně teda tady cosi v zápro

====================
ScanImage277.jpg
====================
11. IV. 73 Jan Patočka 28 cosi sadě, nebo v základu, Cozadí toho, co Patočka vykládá, je jaksi nedržitelnýho, že tam se musí něco opravit, a že tím ovšem se cosi vážnýho mění v celý jeho koncepci. On, mě se zdá, že on je tlačen, asi spíš aniž by věděl, je tlačen k tomu důrazu na subjektivitu, protože pořád ještě je strašně fixován, je jako myška znehybňován tím baziliščím pohledem toho mrazivýho univerza. Ale to je představa, a to stará, to univerzum už není takový. Takže kdyby toto opustil, já myslím, že není důvodu, proč by nereparoval ty svý přístupy a proč by neopustil ten subjektivní svět. On se ho drží jako klíště jenom proto, že nevidí možnost, jak by to zakotvil v tom světě. jsem /J/ To je teda pravdou, že se zachvěl... No to nic to, při tý kritice se mi zdálo velmi pravdivý tedy, ten zásah, že ten jeho přirozený svět není skutečně zakotven do toho světa skutečného, že je nepřirozený. To teda se mi zazdálo, že ta kritika je pravdivá. A zároveň ještě druhá věc - ten přirozený a nepřirozený svět. A druhá věc. Já teda si myslím, že příště asi vysvitne víc o tom třetím pohybu, protože tam... protože prostě ta... dobře, tak i kdyby to tak bylo. Ta naše námitka záchranná, s tím prvním pohybem. Ta skutečně ted dopadne podle toho, jak dopadne kritika toho třetího pohybu. Protože já jsem se opět teda vnitřně dost zachvěl o tu koncepci Patočkovu, který jsem dost naivně důvěřoval, v tom, že jsem si uvědomil a to jsem si nějakm matně nebo temně uvědomoval už dřív - že ten třetí pohyb, kterej právě má z toho nejbližšího okolí jít ven, někam, nejde nikam. To už jsem tady posledně říkal, že. Tohle to jsem cítil, že to je sice sugestivní, ale nic to neříká, nedopovídá. Jelikož jestli tam někde venku je ten mrazivý svět, tak co potom znamená, že se stávám tím služebníkem bytí? Jakého? Tady se to nějak pro mně už tehdy rozpadlo. Vy jste to nazval krutě takovou koketérií s tou religiózností, no ale něco takovýho to je. Ten třetí pohyb jako kdyby mínil tenhleten v podstatě pohyb, který je jádrem religiozity, možná, tradičně řečeno, a přitom se vlasně k němu nepřimimo znává a nemůže přiznat, protože ten svět je vlastně prázdnej, lhostejnej... jo ? maximálně. A tedy mužobná člověk se může stat/slozebníkem opět jenom, kultivátorem toho svého vytvářeného světa, takovéhozzabydleného, že je to tak, v němž teda, zase jak jste vlastně to tak tvrdě řekl, v němž ustavičně prodlužuje nějakou iluzi, bez níž by nebyl schopnej žít. No ale mně taky tak napdala taková otázka: co když to tak opravdu je ? /směje se/ /H/ Tak to vyvrátíme ! /J/ Protože u toho jmenovaného filosofa, Chardina, já tedy nevím, kterou jeho knížku jste zrovna měl nammysli, ale to je jedno... /H/ To je opravdu jedno, ono to u něho je všude všecko najednou... /J/ Tak zas to... Já zase naopak jsem měl představu, že by člověk potřeboval takopřímo vou zazračnou, dětskou naivitu, aby to všechno v ustavičný evoluci, to všechno prodchnuto pohybem v podstatě duše, nebo ducha, jehož posledním výhonkem je dnes to a zítra bude něco dalšího, že takováto smysluplná interpretace kosmu je po mým soudu daleko problematičtější než tahleta byt i stará filosofie, že teda jsme tady v nějakým lhostejným kosmu a máme tady nějakou enklávu, která pánbuví jak dopadne.

====================
ScanImage278.jpg
====================
11. N. 73 Jan Patočka 29 To je pravděpodobnější, po mým soudu tedy. /B/ Tak to se teda příště, to už vidím... /H/ To je ovšem takové slušivě, přešité stodiké roucho, toto, že ? /J/ Ano, ano no jo! no ano ! /H/ Ale já nevím tedy k tomu je potřebab skoro víc dětinskosti než k tamtý... /smích/ /J/ Souhlasím jenom s tím, že tou kritikou se odhalily nějaký neudržitelný rozpory v tom Patočkovi samém, že by to chtělo vypadat jako překonání, jako vyjití z toho hájemství tý subjektivity, a že to de facto není, že to není východem zytý subjektivity. To já myslí, že jako se v tom začíná uzavírat, ten kruh tý kritiky. Po dnešku teda se mi to zdá přesvědčivější. A ovšem teda s tou reflexí, to si myslím, že jsme se k tomu neprávem nedostali, zatím, že to byly důležitý momenty kritický. To se mi zdálo velmi přesvědčivý. Že ta reflexe je rovněž formou akcí, atd., a že míří k věcem i k nám. /Hm/ No, ale atázka je, jestli bych řek takhle, třeba jestli to není míněný tak, že ta praxe, kterou má tam na mysli, to znamená to jaksi zacházení, vycházení do světa těch služeb nebo těch funkcí atd., že to teda má charakter pohybu prostě jako, bych řek, takovýho historickýho, kdežto ta reflexe je svým způsobem jakýmsi, jakousi zastávkou v tomto pohybu, jakoby pohyb jiným směrem, jinýho druhu. Není, nemusí... On tam mluví jako o proti tahu, ňák, proti tomu... /J/ Tys to teda pochopil časově, vlastně taky, v dimenzi časový... /Hm/ No, ano, ano, takovým způsobem, že to jaksi je taková nějaká extáze z toho historickýho pohybu. Takže v tomhletom smyslu... teda, je to jistě aktivita, ale může být míněna v tom smyslu toho protitahy, ¹když už tady dalo by sepochopit, že uvádí nějakou takovou estreu asociaci, že jo, z nějakýho střetání, nebo něčeho takovýho, nebo odmítání nebo tak, ale rozhodně že to je něco, co se děje, dalo by se říct, jakoby napříč tý historický oblasti. Tam se ta praxe nějakým způsobem zastavuje, aby se třeba jako rozhlédla, kam dál, nebo něco takovýho. /J/ Ale pravdou je, že on tam ztotožňuje tu praxi a tu zdeformovanou praxi, tu pohlcující už jako... /B/ Co říká Aleš, taková ta askeze, co taky takovej Scheler uvádí, nebo co, to co právě jako, to vrcholí ve filosofii, filosofování, to je odumírání od žití ... /F/ Učit se umírat... /B/ Ne, prostě to je málo platný, ta kontemplace, to prostě není náhoda, že to ne... 8 že /H/ Tohle je nepochybně takovej parazitární průvodce všeho filosofování vod samýho počátku. Vojd samýho začátku se vytýkalo filosofům, že padají do děr před sebou, zírajíce na hvězdy, že, atakdál, ve známé anekdotě je vylíčeno, jak už Thales, první filosof, se tomu saažil čelit tím, že skoupil ty olivy a ukázal, jak takovej filosof, kterýmu to myslí, může lehko zbohatnout. Ale pak to zase všecko vrátil, chtěl ukázat, že nezbohatne ne proto, že nemůže, že by to nedokázal, ale že by se

====================
ScanImage279.jpg
====================
11 N73 Jan Patočka IV. probinil proti té filosofii /B/ No, takže to je ta askeze... /H/ Askeze, ale od určitý praxe, to jest od praxe takový tý špinavě-čachrářský, jak Marx tomu říkal, od toho se odvrací, ale je to akce jaksi zdůrazněná, a to proto, že to je akce na nový rovině. Člověk, kterej je jen na tý čachrářský rovině, na rovině tý manipulace, tak ten přehlíží některý důležitý momenty, který tomu člověku reflektujícímu dovolejí udělat jeden tah a matovat, že ? protože má přístup z iiné perspspektivy. To je něco já mám dojem, že ta parazitární, ten parazitární průvodce filosofie, kterej furt jako z takový nemohoucnosti vlastní se utíká do tý /konec 1.strany/ 30 aktivita, jaksi,. esence aktivity vší, mně se zdá, že to je záměna nějak jaksi, takto, toto připustit vůbec do diskuse je jakýsi vpád rusismu, takovýho dumání ruskýho. To je asi ta největší taková parazitární nemoc evropský myšlebky, tohle to. Taková oblomovština, nebo něco takovýho. To přece nemůžeme připustit ! Proti tomu reflexe, to je přece něco úplně jinýho, reflexe je cosi strašně praktickýho, jenmže praktickýho na úrovni lidský, ne na úrovni čachrářský, že ?! /B/ Nojo, dobře, jenže ta reflexe, tam v tý filosofii, a tak, dyt, jak to ta Arendtová to vykládá, že se to tam rozešlo kolem toho Sokrata, vlastně s tou politikou, a tak, a to je fakt, jak to zařazuje do toho Vita actiba, jak to prostě bylo de facto opomíjený, jak se k tomu, že jo, proč vlastně ta praxe a tak, teprva vlastně já nevím od který, od 19. století se ta filosofie tám začíná zabývat a to je... /H/V reflexi, dosud si toho nebyla vědoma, ale podívejte se, vždyť celá středověká církev byla postavena na Platonově Ústavě! Celá společnost středověká, bez toho nebyla možná. A přitom prakticky Platon, když to chtěl realizovat sám, tak ho prodali do otroctví. Ale takový drobný detaily, jako bejt prodanej do otroctví, nehrajou roli proti těm věkům, v nichž se ta Ústava realizuje. r /B/ Na ty námitky, to je teda jasný, že reflexe je paxe, takže to nelze stavět do protikladu. Ale že tady cosi teda, jo, že tady přece jen /H/ Jistěže tady je, ten odstup tady je, je to jakési to uchýlení do samoty, eventuelně do pouště, že, kde člověk to musí celý probrat, znova promyslet, zbavit se těch nánosů, který ho držej v těch vyježděnejch kolejích, musí najít novej přístup to je reflexe právě! V tu chvíli, kdy provádí reflexi, no tak samozřejmě k věci nemůže bejt plně aktivní, ale to jenom proto, že připravuje aktivitu ještě důklad- a tudíž není reflexí! nější. Ta reflexe k tomu íří, bez toho je tím dumáním /J/ to jak se ta reflexe zorganizovala, zatím co jedni jednali, tak ti druzí dumali, to je přirozený, to je jasný! /H/ No, ale to už je ta deformovaná záležitost, že. /F/ Já jsem ještě chtěla říct to, že jak jste /Hama n odbhází/... jednak přece jenom mi leží v hlavět, ale to už stejně nemá cenu se k tomu vracet, že by to byly ty počátky toho století. Já myslím, že prostě takový ty jeho metafory s tou mrazivostí že prostě jenom je jenom takovej přehnanej výraz, že to je spíš inspirovaný takovým odcizením než ňákým, ňákou takovou filosofií... wale 25

====================
ScanImage280.jpg
====================
11 N 73 Jan Patočka 31 /J/ Jakým pdcizením ? /F/ No, jako tím, co je takový módní jako, comse neustále probírá... Ale tohlencte jsem nechtěla říct, spíš jako jak jste tam na to narazil, tak jste říkal, že... já už nevím, jak von tam má přesně tu formulaci, na takovou tu přehnanou mámomimat aktivitu, jako... Tak vy jste tam říkal, že to je jako chybná akce, jo ? /H/ Jo, jo, ale todle to von tam nemá, to jsem tam jako připustil, že by to mohlo někdy bejt, že by ta akce mohla bejt jakýmsi východiskem z vnitřní nouze... /F/ No, jenomže mně se zdá, že právě jako to je... to je prostě jev jednak tak rozšířenej, takový tý přehnaný aktivity, jednak tak podstatnej, že to ani nelze definovat jako chybnou akci, že skutečně existuje něco, čemu se říká, já nevím, cosi jako "zaměstnanost", jo, že to je prostě základní kategorie, právě tak falešná jako jako třeba podstatnější... /B/ Ano, jak to právě vykládá Heidegger, říká, proto z toho vycházím, protože tak v v tom jsme, to je ta výchozí rovina, vepravdu, ze který se www /H/ Dobře, ale to přece není v jádru a v základu té aktivity. To je zvrhlá aktivita. Aktivita přece nemusí vždycky vypadat takhle, a nevypadá. To je taková nemoc. /F/ No právě, jestli to lze říct, že to je nemoc, čili jenom jako případek... /B/ Ne, pan Hejdánek může namítnout, že když to mají všichni, tak to nepřestává bejt nemoc, furt to je nemoc... /H/ Ale vždyť to nemají všichni, přece ! /B/ No, i kdyby jako skoro všichni... A nemají to všichni? Tak to já zas bych řek, že to snad mají všichni. /H/ Ne, to je posedlost, která je podobná, jako když jdete v průvodu a najednou všichni začnou řvát Heil Hitler! V člověku něco se chce přidat už jen proto, že všichni řvou, bez ohledu na obsah. Jsou určitý lidi, který najednou nazřou, vo co de, přečetli si třeba Gustava Le Bona nebo něco takovýho, něco se doslechli o psychóze a ubránějí se tomu. Jiný se vopřou vo to, že jsou proti Hitlerovi ale to je zase jenom jiná reflexe, jiná uvědomělost. Ta psychóza skutečně zachvátí, ale ovšem jenom dočasně. Prostě fakt je, že titíž lidé, kteří jsou takhle "zaměstnaní", tak najednou mají své prázdné chvíle naprostý nudy, kdy nevědí, co. U nás to tolik není, protože u nás se furt stojí v ňákejch frontách, takže se to zaplní ňák ... /B/ No, ne, ale, podívejte se, to že žijeme tak, že... ani ten nejvypjatější filosof nežije právě v tom neustálým, jo, ten žije v tom děnním běhu, skutečně prostě, zaměřenej do těch věcí, nežije neustále, prostě, v tom vědomí toho, řekl by Heidegger, nežije furt prostě zaujatej tím, že je bytí k smrti, a tedka jkk, to,, zabejvá se, tedka jak tu sbaštím tu polívku, a tak... *000 4 /J/ Vypisuje, pořádá, pořádá... že jo /B/ No, člověk prostě je vopravdu, je, a prostě jen v určitejch momentech... člověk se prostě vopravdu, to jsou skutečně jen chvíle vzepětí, prostě, jo, toho ... /H/ To se netejká toho, že byste se potřeboval vzepnout určitý zaměstnanosti. Kdybyste nedělal nic, tak byste se taky tu a tam vzepnul, abyste si něco pomyslel ...

====================
ScanImage281.jpg
====================
32 /F/ No ale v tom to právě vězí... já si myslím, že prostě to není... no vadí mi na tom to, že by to byla chyba, že by se dalo říct, že to je chybná akce, že zaměstnanost prostě je tak základní, jako je ta nuda, je základním pojmem. /H/ No dobře, tak vy jste tam zavedla ten pojem zaměstnanost a já jsem ho přijal, což byla zřejmě chyba... 11 M 73 Jan Patočka N. sty /B/ Amo, ano, tady nejde o to slovo ! /H/ Já jsem měl na mysli něco jinýho, že se může stát to, co Patočka tam jako strká do bot, že, do toho, že se může stát, že určití lidé, kteří jsou ve vnitřních nesnázích, tak je řešejí takovou extrémní agilností navenek. A tím jako přeřvávají takovou nejistotu, že... Nebo ještě třeba, mají nepovedený děti, a voni to teda jako překonávají tím, že se zúčastňujou všech schůzí, a v podniku jsou výborný pracovníci, atakdále. Prostě že teda chtějí zakrejt, že chtějí utýct před tou svou neja to je vlastnější situací tím, že to nahražujou, že to suplujou něčím zdánlivým na ta zaměstnanost, ta vada, že ?! To je ten chybnej úkon, na kterej já jsem myslel že se to na nás valí a že nevíme co dřív... /F/ To já jsem ale taky nemyslela. Mně se jako spíš zdá, že to nelze jako vysvětlit třeba jak to říkáte, že někdo má ňákej motiv, nedostatkovej, jo, jako třeba ty děti, a pak to překoná. Ne, jsou prostě bytosti, který jsou propadlý naprostý takový teda zaměstnanosti, vone se to nedá jinak říct. /H/ To bude taky určitě nějakej nedostatek, já to nedovedu... protože přirozené je se válet amic nedělat. ww /B/ To je krásnej... /J/ To není u každýho stejný, ne. Já vám něco řeknu - ale vypněte to, jen to radši vypněte... Tohle to už není otázka filosofická, ale je to otázka pro filosofa, tedy. Protože většina lidí žije bud teda v chivým shonu, nebo v imanenci toho, těch úkolů teda každýho dne. To jsou lidi na venkově, to je moje tchyně, která je ohromná, dokud má plne práce. Jakmile přestanou ruce pracovat, tak je nesnesitelná, protože neví, co se sebou. A nejednou ti řekne tahle bytost, která v životě nepřečetla knihu a neviděla divadlo ani film, nic tedy, a pracuje vod ňákejch 11 let na poli a potom pánbuví kde, někde v továrně, a ta ti teda řekne najednou, když se takhle zadívá do blba: Já vám děti nevím, já snad někdy skočám do Jize ry. A ty nevíš, co se stalo. Já ti nevím... A proč? Stalo se ti něco? /B/ No to potvrzuješ jen panu Hejdánkovi... /J/ Ne, to je ten nedostatek toho odstupu, kterej najednou ovšem může bejt tragickej. Von vůbec přitom neví, co se stalo, co se /H/ Von to nemusí bejt takovej konkrétní nedostatek, jako jsou například ty děti, nebo jako je neúspěch v zaměstnání, nebo jak, ale může to bejt třeba i metafyzický.. /J/ Jistě, ano, ano, dokonce i to je u docela vobyčejných lidí... Zatímco třeba ten chlapík, co s ním teda, von to už je nějakej snad třetí manžel, ne že by tamty dva ubila, no ňák se to tak sešlo, že už má třetího, ten zas, starej dělňas v důchodu, z Benátek, rozumíš, kterej jaksi překoná tyhlety věci po mužsku. Za prvé hospodou, 02-B/32

====================
ScanImage282.jpg
====================
11 M 73 Jan Patočka 33 že jo, a pokud ne, tak opět ohromnou, vytrvalou pracovitostí na zahrádce. Jinej zase s holubama, nebe já nevím, s čím. To tam j eběžný na tý vesnici. Čili když se na to zahledíš, tak zjistíš, že si ty lidi nacházejí - a to není jenom koníček, to je fakticky jakási oblast zaměstnanosti, a navíc ještě té zaměstnanosti, v v níž jako kdyby chtěl kompenzovat něco z těch hlubiný tý tvořivosti a já nevím v čem. A ted to dostává nejrůznější podoby. Čili vono v tom nemusí bejt, to bych souhlasil, že v tom nemusí bejt jenom to nemocné. Je v tem teda ... /F/ To základní přímo ! /J/ I to základní, co si zvířata vedbejvajt jednoduše tím, že jsou v bytě a nemusejí v něm uvažovat. Tak člověk jako kdyby potřeboval ještě i po lidsku si vyřešit teto nějaké neproblematické pobřání v tom bytí, ale přitom lidsky teprv aktivně, něco takovýhe existuje. Ale jak říkám, to je otázképre filosofa, jinak je to, že je ... Ne jsem teda skutečně z toho trošku vyděšenej, protože já jsem teda považoval tudle záležitost, že to všechno nejasný, za hotovou. Ale je pravda, že se ukazuje v té kritice Patekk jake filosof bez víry. To bych řek, že je asi začíná bejt základní .. /H/ Ten konec je jasné koketování... /J/ No jo, te tak vyjde ...! /H/ Tam cosi podstatného chybí. Mne to nějak dráždí až uráží právě proto, že to je takový nevěrejasný. Samozřejmě já nemám důvodu, preč bejt na to alergickej, že. /B/ Ne ne, my te třeba tak necejtíme, ale vy to právě cejtíte, právě proto, že nám to připadá... Já jsem si to taky myslel, že, prostě... /J/ Mně se to zdálo pouze nalomený, celá ta jeho koncepce, bez špice. Ta špice je zdánlivá, ta fakticky je jenom teda /B/ Jestli v tom je teda ta faleš, tak vy ji v tom můžete vidět mnohem spíš než my právě, že jo... /H/ Doufejme, že nemám nějaký falešný pachy, že mně ta nejdou. To je všechne taky možný, že. Taky já se omlouvám, víte, já se k tomu teprve prodírám, je to takový všechno, já bych se neodvážil - ne pre to, ne pre osobní nestatečnest, ale já bych se neodvážil Patočkovi tohle předložit, a jsem strašně rád, že to takhle spelu můžeme prebrat, že, já pa se vlastně teprve k temu destanu. Poněvadž, vene te je všechno na úrovni ohromný, to není jednoduchý te "chytit". Patočka zase není myslitel toho typu, že tam prostě odškranene tím ho několik volovin, které tam udělá, a pak-e můžete odložit. A proto je taky možná ta agresivita přehnaná tročku z mý strany. 1 ... /F/ No... /J/ Totiž já bych to řek jednoduše. One se touhle kritikou vyloupnou ty prepasti, který tam jsou. Ale na dně těch propastí možná není jenom keketérie, a není jenom bezradnest, ale jaksi chvěje se tam nějaká vlastní představa, světélkuje tam, která může bejt¹bezradná, ale může to bejt představa, že... /F/ No jo, ale potom už to ale zase není, to už je jenom záležitost lidská a

====================
ScanImage283.jpg
====================
11 M 73 Jan Patočka IV. 34 ne záležitost filosofická... /J/ Ne, nemusí být, to bych, to bych seještě jako přel, i když nejsem filosof. Ale přel bych se, že te myslím si - může bejt filosofácká představa i v tem matném světélkování, které ovšem en považuje za nutné dodat vnější zdání dale● ke větší perfektnosti a já nevím, skloubenosti a všeho - kterou nemůže mít. Ale k● třeba to bude, podívejte se, třeba to není náhodný ten začarovaný kruh toho Patočkovýhe interpretačního úsilí, stále mezi tím Husserlem, Heideggerem, dnad potom, i k tý antice, rozumíte mi, je ? Kde jake by pořád dokola něco hledal. Ale co když právě tohle hledání je veškerou podstatou té jeho filosofie, která ovšem nemůže upřímně říct: já takto stále hledám, a musí v jistý chvíli vybavit, abych tak řekl, jo, při tom, co se manifestuje na venek, tu věc nějakou větší profesionální takovou perfekton stí nebo čeho, že. Ale přece jenom ně jaká sugestivnost tam na člověka dýchne. Snad te právě to hledání. Přece to, o čem se tady hovořile a hovoří, ta začarovanest de toho subjektu, vždyť to je vlastprávě ně nejsilnější motiv, pro něj, toho jeho ustavičnýho úsilí, vyrovnat se v tomte bedu s Husserlem, jako kdyb, jo, tete slabé míste bylo hlavním impulzem jehe filosofování... /H/ Já mám ten dojem, mě víte, to zas prestě, je to takový neuctivý, já mám dojem, že jehe sametnýho by ta subjektivita tolik jako netrápila, ale že prostě je ve světě, kde jako to nejde nějak, je. Kde on je v takový tísni... Navenek ven ved druhý světový války je ve společnosti je tenhleten typ mylšení je prostě nemyslitelnej. A to nejenom z vnějších takovejch... /B/ Kterej typ myšlení ? /H/ No ten, ten, tak zvanej idealistickej... Že teda... /B/ Aha, takhle, aha, teď už... /H/ On ted, zcela v tom namočenej, cele v to m myslící, on byl nucen teď jako k všelijakejm úhybům. Ale to by byla jenem vnější situace. Ale on konec konců v této věci obstál poměrně jaksi dest, si prestě ponechal sám sebe, neudělal to, ce udělal například Mukařovskej... No jo, ale ted von na druhý straně měl celou řadu soudruhů, husserlovců, který ho zradili a taky vod toho vedešli, že. Takže von teď už prostě, vepravdu, nejenem zvenčí, ale i zevnitř, z tý tradice toho myšlení, z kterýho en vyšel, je nucen udělat krok... Ale jemu tak nějak to nepřirostlo tak docela k srdci, i to vnitřní, i ta tradice toho myšlení je pre něj čímsi jako vnějším nutkáním, vnější nutností. Že von to dělá, ale není srdcem u toho. Proto von furt zřejmě myslí jinak ještě, on se sám chce zkrotit, sám chce udělat krok, ale nechce vykročit... /J/ Dobře, ale teda položme otázku: co ho trápí ? /B/ Cože, co... ? /J/ Co he trápí? To je přece podstatná... /B/ No, vždyť to říkal tedka ... ! -

====================
ScanImage284.jpg
====================
11 N 73 Jan Patočka 35 /J/ No to by byla teda vnější věc... /H/ No ne, já má takovej strašlivej dojem, že nic. Že nic... /F/ No, to je veno. Anebo i... /J/ No, to teda právě jsme u konce, skoro... /H/ Ale já se obávám, že tomu tak je. Protože jinak by se nemohlo stát, aby dělal takový fantastický kotrmelce v hodnocení různejch filosofickejch děl, jako dělá. /J/ čili to by byl potom případ úžasnýho teda vybavení nástroji myšlení a žádnýho uğětí něčemu... To bych rezuměl, ale to nevím... /F/ Mně se zdá, že von je takovej jako mezi jako takovým typem jako histerika filosofie, interpreta, což taky hned může bejt takovým čirým akademismem, tahleta úloha... /J/ Ane, a u něj se zdá, jako kdyby nebyl, jako kdyby cesi prokmitával. na dně... /F/ Ale to jsem si teda kolikrát řekla... /B/ se směje /J/ se pechechtává, pacholek...! /F/ jake přece řada těch filosofů si nějak tak volí tokový jako vykroužený témata, třeba v podobě nějakejch otázek, a ty potom jake neustále prohlubuje. Kdežże ven se jako pohybuje v takový hodně široký oblasti, anebo potom zase v takovejch jako prostě obecnejch otázkách. Já bych ještě k tý, já, my /B/ No eště na tý poslední, jako zásadní... než se k tomu furt vracíme, ve tom, z čeho ten Batočka s tím svým pojetím toho mrazivýho univerza, víte, jak říkáte, že to je úplně mimo, nebo jak jste se zmiňoval vo tem vedcizení... Ale já bych... Vy jste proti tomu jako první uvedl, je, proti tomu pojetí Heidegera, jake že člověk v tom bytí jea má být doma a tak... Ale když si vezmete Sein und Zeit, tak tam je myslím cosi, co tomu odpovídá, tomu Patočkovi. Tam když mluví o úzkosti, tak tam právě mluví... A von používá termínu "bezdomoví", že jo, to je ta úzkost, kdy člověk, to jsou ty chvíle, te že tady je, tady se dá přímo říct, to mrazivý... si uvědomuje to svý bezdomoví... z čeho snad potom možná že je... Ne ? Není to tohle taky? Nevychází ten Patočka vosud? 9 /H/ Heidegger to přece historicky zařazuje, Patočka ale z toho dělá přirozený svět. /B/ Jak te že to historicky zařazuje ? /H/ U Heideggera jasně to je ukazováno jako situace moderního nihilismu... /J/ No to jo... /H/ Kdežto Patočka z toho chce udělat něco takovýho obecnýho... /B/ Je to tak ? Je to tak vopravdu historicky u toho Heideggera? Jako že to... /F/ Já bych řekla, že historicky ne, ale pochopila jsem to jako /J/ Jake situaci... /F/ jake náladu. To je náladu, ve který se celek sice zjevuje, ale... /B/ Ale právě zá ladní, vlast mí... To není jen nálada mezi jinejma, právě. A 02-33/53

====================
ScanImage285.jpg
====================
Jan Patočka 36 Ven třeba právě, a tam ven te staví velice vestře, když to srovnává, jo, konfrontuje třeba se strachem a tak, jo, tak to je strach, to jsou právě takový ty, je, je, takový ty... /J/ Úzkost je víc... ... te si... vlastní existence, /B/ Ta úzkost, to právě je... te si člověk, je, tam se predírá k sobě, vlastnímu bytí a tak, jo. Tam přichází k uvědomění sebe sama, vopravdu, to je nálada, teda, nálada ta jediná jedinečná, prostě, ve srvnání s tím to vestatní... /J/ Ale stejně to u Heideggera ustupuje postupem doby... to je ovšem pozdější /B/ Ano, no, to já vím, ale... /F/ No, ale ta práce tý úzkosti, ta je přece pozdější... Prosím? konce /J/ Rozhodně ne z třicácátejch let... /F/ Ne, z třiatřicátýho roku je to, myslím... /B/ Že, todlete má, to má třeba, po válce jak píše, ten dopis ve tom humanismu, tam te má, ve tom, že jo, vo tom, že je, a z tohe Hölderlina a tak... Ale v tom Sein und Zeit, tam, že když člověk, právě když, domov... tam je to bezdomoví, právě /F/ Říká... tam je te "unheimlich", že... ano. /B/A kdy už jsem u toh. Heideggera, tak to eště musím znovu, jak jsme minule, А to je úplně bekem k tomu, ale pre mne osebně, mě by to jako zajímale... Já jsem tady říkal... Vy jste se zmiňoval ve tom ... // Bude ti to trvat dlouho ? Můžu si dát eště cigaretu? Nebe už to nestojí za to ? /B - směje se/ Ce te dýlky to za to stojí, tedy, je. Jestli teda máte čas ? /H/ Kolik je ? Eště je, eště je. Já zas... v půl šestý mám zase něco večer... /B/ Já jsem... jak říkám, je to bokem, ale... Vy jste říkal, že základní, nebe podstatný omyl patečkův je, že nejpřiměřenější člověku je zájem vlast ní bytí, v tý diskusi řía teprve zprostředkovaně i bytí druhých, jo? Já jsem potom kal, že todle vlastně, tady vyhcází z Heideggera. Vy jste mi to vyvraceli, a já jsem se příliš snadno vzdal, si myslím, jo ? Protože přece... ane, potem to hlavně bytí a zase ten pozdní, a to... Ale v SuZ přece Heidegger říká, že to, co právě dělá člověka člověkem, že je, člověka, teda, tu existenci ce dělá právě tou lidskou existencí, že je zájem, te že mu de ve vlastní bytí, že ? Mě tady zajímá na tom to právě, a teprve zprostředkovaně ve bytí těch druhých, prostě. Tak jsem to pochopil, že to u toho Heideggera je. /H/ Tak, teda s tím doplňkem, teprve zprostředkovaně vo bytí těch druhých /B/ Mně to zajímá právě, ty druhý... /H/ Já mám dojem, že bysete tam, ne to bychom se na to museli podívat /B/ Ven to tam nemá výslovně, teda... samozřejmě... /H/ Ten důraz tam je jinej, ne proti těm druhejm, ale ten zájem o vlastní bytí, to je zájem vo vlastní místo ve smyslu bytí, že. Te jest, že člověk se musí ně...

====================
ScanImage286.jpg
====================
Jan Patočka 37 jakým způsobem napojit, chce být u toho, chce nějak tam bejt doma. V tomhle smyslu má zájem o sebe. Ale tento zájem o sebe je umožněn tím, že ví, co to je bytí, že ví, u čeho chce bejt, zhruba... /J/ čili to už je ale ta nejvyšší /B/ Ane, ale ... /H/ To není zájem o existenci, to není ta soukromá taková péče ve to, abych já uspěl, abyh nezahynul, abych nějak... když teda... /B/ Ta starost prostě... já myslí, jak to souvisí spolu s tou starostí... ? To není individuální, soukromá /H/ Ano, ale ta starost je přece myslitelná záležitost. Ta starost, tedy, to je jak já v tom najdu svý místo. V tomto smyslu vedpověď na to pak je, že ... zkratkou, teda, zkratem, že teda ten zájem o vlastní mý bytí mne vede k tomu, že se stávám pastýřem toho bytí ne vlastního, ale Btí, s velkým B. /B/ Takže, dá se říct teda... Mně jde takoy vo ty druhý, že... U toho Heideggera, bez těch druhejch, jaksi, bez těch druhejch by to ňák nešlo, abych tak ček? /F/ To tam je /H/ To tam určitě je, je to tam prostě tak, že to tam nechybí, ale po mým soudu... nikdy jsem nenašel místo, z něhož bych usoudil, že mu na tom nějak zvlášť zábeží, nebo že mu to je tak nějak milý jeho filosofickými srdci. To tam jako, to tam je zařazeno, aby to tam nechyběle, vždycky. Ty druhý, tam jako nějak... Když mluví o úzkosti, tak s takovou jakousi vřelostí, a s takovým ponerem, a ty druhý jsou tak jako zařazený, aby ta složka tam byla. Ale je to tam. Já jenom nevím e místě, kde by Heidegger mluvil vo tomhle s nějakým zvlášňím zaujetím. /B/ Takže Pa točka, ten jako přesně... tam jake najednou, to vlastní jo, a to vlastní teda vidí.... /H/ Ano, a zakotvuje to,.. Totiž Heidegger není nucen dávat nějakej zvláštní důraz na to společenství blízkejch lidí, pretože von tu poslední jistotu, to poslední zakotvení teda hledá v bytí. A v tom jsou si všichni lidi jedno, a každej jako může najít te zakotvení. Kdežto Patočka to bytí nějak příliš stemluje s tím subjektivním světěm, a tak musí petom ten důraz mnohem větší dát na to společenství. Což ovšem je i nějak objektivně nějak situací bloku atd. tlačeno, že. /F a jiní- smích/ /B/ No prostě, Nietzschovský příliš lidské vždycky najdete... /H/ No, to tam hraje roili. Kdyby Vám vo to šlo, tak vám přinesu nějaký starý Patočkovy dopisy s padesátejch let, to jenem teda, pokud by šlo ve to, to dekázat. Jinak to má trošku nádech takový pomluvy, teda není to pomluva, je te dokument, ale prostě není to dobrý tak s tím jako... Ale je to fakt. On skutečně si to nechal... Je topravda, jak to říká ta Weilová, prostě, když ten tlak nabude příliš velký intenzity kelem, /konec 02/B/ tedy, že

====================
ScanImage287.jpg
====================
38 rozprostraněnosti Na straně 209 říká Patočka, že se vydělujeme ze světa vnitřním vztahováním k němu. To je velmi nepřesné. Vuitřně se vztáhnout můžeme ke světu za dvojí podmínky. První podmínkou je, že vůbec nějaké nitro máme, že. To znamená, není samozřejmé, že se můžeme vnitřně vztáhnout, to jest vztáhnout se z nitra sama sebe. Musíme nitro mít. Vnějšek není nadán nitrem zcela samozřejmě. Přinejmenším v té tradici filosofické, to muselo být dlouhým kterou nazýváme metafyzikou, to vůbec není samozřejmé. Tam vývojem teprve probojováváno. Když třeba Descartes vydělil od nitro jako res cogitans. Nebo když zejména Leibniz učinil monády zvnějška čímsi naprosto nezajímavým, ale svrchovaně zajímavým a strhujícím zevnitř. Vnitřní vývoj monády, to je to rozhodující, co nás může zajímat. A nakonec bychom mohli jmenovat ještě takového Kierkegaarda s jeho vnitřním jednáním. Tedy předpokladem vnitřního vztahování k světu je naše niternost. Ale ta niternost už je vydělením ze světa, nebot svět je onen čirý vnějšek, jak říká Patočka. Takže: kde se bere ta niternost ? To už je vydělenost ze světa. Takže není pravda, že se vydělujeme vnitřním vztahováním, nýbrž vydělujeme se nejprve vztajováním k sobě, nebo svým zvnitřněním, zniterněním, napřed se vydělujeme a pak teprve se můžeme vnitřně vztahovat. Ale je ještě nejenom vydědruhá podmínka, a tou je ta okolnost, že my jsme my, tj. že jsme se lili vnitřně, vydobyli vnitřek na vnějšku světa, ale že tento vnitřek se integroval jako my, že my jsme se ve svém nitru intergovalá, že jsme integrováni. A teprve tato podmínka, tato druhá podmínka, která ještě upřesňuje toto vydělování a ukazuje, že navíc kromě samotného vydělování jde o integraci toho, co se vydělilo, teprve tato druhá podmínka splňuje předpoklad vztajování, protože tady už nejde o nějaké vztahování nějaké niternosti, ale o naše vztahování, o vztah našeho nitra, o vztah, který je niterně integrován, který je naším vztahem, je vztahem nás k něčemu mimo nás, a tento vztah ovšem není možno chápat jako abstrakci, tento vztah ve své reálné podobě je akcí. Tedy můžeme říci, že je to tak, že subjekt se vyděluje ze světa tím, že vydobude svou niternost, že ji zintegruje a na základě této vydobyté, integrované niternosti, této integrované své vnitřní stránky je schopen podniknout akci, která je zakotvena, která začíná v jeho nitru, překračuje hranici mezi jeho vlastní niterností a jeho vnějškem, a zasahuje už mimo sám jehomvnějšek do vnějšího světa. Takto vypadá tedy ono vnitřní vztahování ke světu. To vztahování tedy je vnitřní jenom na počátku, ale má-li to být reálné vztažení, tedy na konci musí nabýt předmětné, zpředmětněné, zvnějšněné podoby, a zasáhnout něco, z onoho vnějšku světa. 25 N 73 Jan Patočka IV. 18. Také podáváme svůj příspěvek k Patočkově formulaci problému jako pokusu o pochopení existence jako pohybu. Tedy pojem pohybu je nedostatečný, protože pokrývá nejrůznější roviny a nejrůznější struktury na těchto rovinách. Existenci je třeba pochopit z akce, z aktivity, nikoli z pohybu vůbec. Onen specifický typ pohybu, jímž je akce, se odlišuje zcela základním způsobem od všech pohybůostatních. To platí i o pochopení života jako pohybu /str.210/. Patočkova nepře snost vyjadřování /a možná i myšlení/ jde tak daleko, že na str. 211 to obrací a mluví o radikalizaci Aristotelova pojetí, v níž pohyb je pochopen jako původní život, a to život který sám te-

====================
ScanImage288.jpg
====================
25 N 73 Jan Patočka 39 prve vytváří jednotu svou i věci. Tedy to je ovšem zcela problematické, zcela pochybné, když jedno vykládá druhým a druhé prvním. A když nakonec na str. 213 říká, že praktické, činné je každé jsoucno, že každá skutečnost je skutkem, projevem, no tak pak ovšem jsme doma, to znamená, že výklad není založen ani v pojetí pohybu, ani v pojetí života, nýbrž v pojetí činnosti, skutku, aktivity, praxe. Na str. 216 ovšem Patočka anovu mluví o tom, že všechny naše akce se odbývají jen na základě onoho instinktivně afektivního prapohybu, tedy zase se vrací kftomu původnímu, nejasném/a tím zneostřujícímu, rozplývajícímu kontury. /Podle mgf. záznamu z 25.4.73; PNP večer/ 19. Co vůbec Patočka říká o vnitřním a o nitrů ? 0 světě, z něhož jsme se vydělili, narodili a kterým jsme přijati, akceptováni, k němuž se přimykáme v prvním základním, celkovém pohybu, je podle Patočky ve své podstatě vnějškem. To snad tedy znamená, že bud nitro vůbec nemá, anebo že nitro, niternost nepatří k jeho podstatě. /Podle toho, zda např. lidské nitro zahrneme do světě nebo ne./ /216/ Přitom musíme pamatovat, že hlubokým vztahem, který ted nebudeme sledovat, spolu souvisí svět a bytí, a to jak bytí vůbec, tak bytí v celku /podle cit. 213/. Svět je sice celistvý, ale chybí mu bytí pro sebe /217/. Celistvost světa proto pro Patočku ještě není vztahem k celku, který se objevuje poprvé teprve tam, kde se tato celistvost světa nechává být /217/. To je úlohou člověka. Můžeme říci, že svět je sám k sobě lhostejný ? Patočka se tak vyjadřuje o věcech resp. o jsoucnu věcí /220/ a ukazuje, že ve své svobodě jsme schopno odhalovat jsoucna v tom, čím jsou, tj. "nechávat je být" /tamtéž/. A tím za ně vykonáváme to, k čemu samy jsou lhostejné. Tomun říká Patočka schopnost fenomenalizace a souřadně s tím, jedním dechem s tím mluví o "porozumění pro svět a jsoucna v něm" /tamtéž/. A na jiném místě toto porozumění je podáno jako o "cestě dovnitř věcí" /226/ a o "cestě do nitra věcí" /227/, přičemž Patočka mluví zároveň o "společenství s věcmi" /227/. Uvážíme-li však, že Patočka na jedné straně mluví výslvně o světě a o věcech v něm jako o vnějšku, tj. jako o tom, co ve své podstatě je vnějškem, a uvážíme-li na druhé straně, že podle Patočky naše bytí si žádá cizí nitro a apeluje na ně /219/, což znamená, že ono cizí nitro je mou potřebou, dostáváme se k velmi pravděpodobné domněnce, že ono nitro věcí a eventuelně i nitro světa je pouze naší subjektivní či ještě lépe intersubjektivní, kolektivní projekcí, umožňující sice komunikaci mezi lidskými bytostmi, ale zastírající á a utajující onu mrazivost vnějšku, před jehož přesilou se chránit je rovněž naší potřebou. Protože jsme nakloněni nějak spojovat niternost a činnost, vypadá to tak, že i Patočkova deviza, že každá skutečnost je skutkem, projevem, že každé jsoucno je praktické, činné, má jenom zastřeně vyjářit jeho přesvědčení, že subjektem, iniciátorem, agens tohoto skutku jsme my. Nebot jak by také jsoucno same v sobě a samo ze sebe mohlo být praktické ? Vždyč praxe je výslovně chápána jako lidská charakteristika! Ještě také musíme pamatovat, že tematizace vnějších předmětů je podle Patočky nepůvodním přístupem k věcem. Jaké místo máme tedy přiřadit oné chrakteristice světa jako v podstatě vnějšku? Není i vnějšek nakonec jen naším rozvrhem 25. M 73

====================
ScanImage289.jpg
====================
11 V 73 Jan Patočka 2 1. V. 73 40 20. Třetí, nejdůležitější ze tří pohybů interpretuje Patočka především sebepochopením, jako sebepochopení. To znamená setkání se sebou, s vlastním jsoucnem. Vyjadřuje se tak, že v onom posledním z pohybů, dokonce - který nazývá vlastním pohybem existence běží o to abych se viděl /228/ v nejvlastnější lidské podstatě a možnosti. To pak se na konci stránky opakuje. Nebo, tam je jistá polemika, nejprve, že nejde o pouhé nazírání, že čistá reflexe nebo kontemplace jsou jistě také na její cestě jako její etapy, ale že jde o modalitu praxe. Nicméně, jak vykládá potom, rituálně znázorňující chování amýtus, tak tam stále to vidíme opakováno. Je to taková přítomnost svět, jež umožňuje také vidět se ve světě /229/, vidět svou souvislost a závislost, spatřit svou úlohu v něm. Na lidském životě takto prožívaném u vytržení slavnosti ulpívá odlesk nadliského, božského. Tedy je zřejmé, že ten první aspekt je aspekt pochopení, to není pouhé nazírání, čistá reflexe, jde o pochopení, sebepochopení, nikoli nazírání. To je snad polemika proti nazíravosti, ale nikoli proti oné reflexi, která představuje sebepochopení. Tak to je první věc. Druhá věc je, že v tom sebepochopení se člověk čelem staví ke konečnosti, tj. nedělá si už iluzí a ví o své konečnosti, bere ji na vědomí, a nejenom, ale bere ji na sebe. Ne však tak, že se připoutává k sobě, nýbrž tak, že se odevzdává. Tedy to postavení čelem ke konečnosti má význam odevzdání. A ted tam říká /232/: Mé jsoucno není už definováno jako bytí pro mne, nýbrž jako jsoucno v odevzdání. Jsoucno jež se otvírá bytí, jež žije proto, aby věci byly, ukázaly se tím, čím jsou, a rovněž tak i já a ti druki. Tedy ta otevřenost vůči bytí je tady vyložena jako postoj, který působí, nebo život, který je žit proto, aby věci byly a ukázaly se tím čím jsou, tedy aby byly tím čím jsou, aby se také ukázaly tím čím jsou. A nejen věci, rovněž tak i já a ti druhí. Tedy toto já je obsaženo už v tom prvním, v tom sebepochopení, a v rámci toho sebepochopení, v rámci toho spatření a přiznání se ke své vlastní konečnosti, potom jde o odevzdání, které nejenom podtrhujedále, abych já se ukázal, už nejen sobě, ale vubec se ukázal, i druhým, tím čím jsem, ale také drubí aby se ukázali, navzájem i mně, a aby věci se ukázaly, a dokonce aby byly tím, čím jsou. A to tam říká, že znamená obrat zájmu. /11.5.73 PNP večer/ 3 21. Patočka říká, že dříve, než vzniká cosi jako otázka, a s ní výslovná reflexe, je zde v mýtu odpověd. /Str. 229./ Něco na tom je velmi správně a hluboce postiženo, totiž že každá otázka má své předoklady. A základím předpokladem otázky je, že už před ní je něco tvrzeno, že tedy je tady cosi, co při jisté volnosti výrazu můžeme nazvat odpovědí. Pochopitelně přesně a přísně vzato, nemůže být nic odpovědí, co není odpovědí na otázku. Před čím otázka nebyla postavena. Tedy doslova vzato, v mýtu nemůže být odpověd dříve, než byla postavena otázka. A tedy samozřejmě, protože otázka postavena nebyla, tedy v mýtu není odpověd. Ovšem to je jenom z takového úzce logického hlediska, je to otázka vlastně terminologická, Po pravdě řečeno, v mýtu je něco, co umožňuje teprve, aby vznikla otázka, aby otázka mohla být postavena, abychom vůbec otázku mohli jako takovou pojmout, uchopit, abychom si ji

====================
ScanImage290.jpg
====================
21. V. 73 Jan Patočka 2 3. V. 73 41 mohli uvědomit, aby to byla otázka pro nás, tj. naše otázka. To všechno má své hluboké předpoklady, a mýtus některé z těch předpokladů plní, i když třeba jen dočasně, tak, že později, když už otázka postavena je, tak třeba se ukáže, že musí být postavena jinak, že musí být vnitřně přestrukturována, a to tak, aby už nemusela navazovat na to, co představovalo onen předpoklad, splněný mýtem. Otázka může být přestrukturována tak, že vnitřně navazuje na předpoklad, který mýtem splněn nebyl, akterý teprve dodatečně může být sformulován nemyticky, mimomy ticky. Ale historicky ten mýtus na začátku je základně důležitej. Ovšem Patočka ještě v uvedené větě, nebo části věty, říká: dříve než vaniká cosi jako otázka a s ní výslovná reflexe. To znamená, že Patočka spojuje otázku a výslovnou reflexi. Otázka není tam, kde není reflexe. To je ovšem velmi zajímavé, uvědomíme-li si, jak Patočka reagoval na onen můj článek - kde klade některé o otázce, který mu byl věnován, kde - a to mám někde v dopise otázky toho druhu, že je třeba najít ono předchozí rozložení skutečnost, které samo ještě před otázkou a z toho chce vyvodit eventuelní otázku. To je zvláštní, ten dopis je třeba majít. Tady na tomto místě naopak otázku a reflexi spojuje, takřka sjednocuje. o sobě je problematické, je nevyjasněné, je samo jakousi otázkou /podle mgf. zázn., PNP 21.5.73/ 400 22. Proč rozumí Patočka onomu "ohmatávání vazeb života" /230/ resp. "ohledávání vazeb" /231/ jako sebepochopení? To je opět ona již uváděná chyba, provázející jeho pojetí reflexe. Skutečné sebepochoepní není možné bez zarámování pochopení světa, tj. bez pochopení onoho kontextu, v němž teprve jsme tím, čím jsme, resp. v němž jsme se stali tím, čím jsme se stali, a v němž se stáváme tím, čím se stáváme. Právě tak jako v každém pochopení věcí, jsoucen i jsoucna vcelku, světa, univerza jsme vždy přítomni nějak také my sami, právě tak v každém sebepochopení je nějak přítomen celý svět, jsoucno vcelku i jednotlivá jsoucna, věci. Sebepochopení není slepou uličkou jenom proto, že v něm nekončíme u "sebe", nýbrž že se v něm dostáváme na nové cesty, že se nám v něm otvírají nové perspektivy, že se nám v rámci sebepochopení a jeho prostřednictvím otevírá přístup k základům. Ale tento přístup se nám opravdu otevře teprve tenkrát, když ony základy nebudeme chápat jako něco soukromého, subjektivního, ale když pochopíme, že existuje právě v nich něco, co nejenže nemůže být a není součástí nás samých, naší subjektivity, tím méně nějakým pouhým naším projektem, nějakou hypostazí, nýbrž že tu máme co činit se skutečností podstatnější, než byla všechna ta jednotlivá jsoucna, s nimiž jsme se setkávali ve světě kolem sebe. Se skutečnější skutečností než je celý onen svět věcí a jsoucen, se skutečností, která není základem jenom pro nás a pro naše sebepochopení, a která je základem všeho světa, všech věcí, jsoucna vcelku a jednotlivých jsoucen. Zkrátka se skutečnostostí, jíž "živi jsme, hýbeme se i trváme" nejenom my a nejenom ve svém sebepochopení, ale jíž je živo vše živé, jíž se hýbe všechno pohyblivé a jíž trvá vše, co trvá. Nejde tedy jen o "průzkum existence" /230/, ledaže bychom přiznali existenci v plném slova smyslu veškeré skutečnosti, všem věcem i svě tu vcelku. /PNP, 23.3.73 ráno/

====================
ScanImage291.jpg
====================
15. V. 73 Jan Patočka 42 23. Proč se domnívám, že v závěru Patočkova dodatku jde o křesťanství: Patočka zmiňuje jak historické kořeny křesťanství, tj. starožidovskou literaturu /Genesis, tj. 1.kniha Mojžížova/, jednak téma bohočlověka, božského člověka, jeho nutném konci a nezbytném zmrtvýchvstání, jednak některá základní křestan ská témata /životní obrat, tzv. metanoia, království, které není z tohoto světa, věčný život apod./. Jde ovšem jen o několik málo stránek a tak je nesnadné uchopit Patočkovy pozice v naprosté jednoznačnosti. Vím, že následující úvahy mohou být dost vratké a že je může snadno zvrátit nějaký další /eventuelní/ Patočkův text. Ale při všem vědomí těchto mezí mám za to, že mohu setrvat u námitky proti tomu, co jsem zprvu jen v diskusi nazval "koketováním s křestanstvím". 24. Patočka mluví o nejmenovaném křesťanství nebo alespoň o jeho ústředním tématu jako o mýtu, totiž o mýtu božského člověka /232/, právě tak jako mluví o mýtu i v případě vyprávění Genese o stvoření, o stromu poznání apod. Tady bychom měli samozřejmě přistoupit blíž k Patočkově koncepci mýtu. To ted nebudu podnikat, poněvadž jednak nemám potřebný materiál všechen pohromadě /zejména z poslední doby/, jednak by nás to odvedlo od knížky, kterou se zabýváme. Při dané zkratkovitosti posledních stránek Patočkova dodatku lze však především namítnout, že je vrcholně problematické a přímo matoucí hovořit tak nepřesně a náznakovitě o něčem, co by spíše jakoby otvíralo novou kapitolu nebo vůbec novou knihu, a co při čtenářově neznalosti Patočkových názorů v tomto bodě a při rozpornosti a odchylnosti formulací od běžného povědomí dostává ráz přinejmenším jakési pythičnosti. Křesťanství samo sebe nechápe a nikdy nechápalo jako mýtus. Dokonce ani taková vyprávění starozákonní, jež Patočka zmiňuje, nejsou samotným křesťanstvím chápána jako mýtus. V theologii posledních desetiletí existují veliké, přímo obrovské pokusy najít metodu, jak v konkrétních textech Starého i Nového zákona rozlišit převzaté, výrazově a stylisticky použité a zabudované mytické resp. mytologické prvky na jedné straně at ny. a vyslověně nemytické a protimytické úmysly a rozvrhy, jež se těchto mytologických prvků zmocňují, přeznačují je a užívají jich proti jejich vlastní tendenci a duchu a proti tendênci a duchu kontextu, z něhož původně pocházejí a z něhož byly vytržePatočka tyto pokusy nemůže neznat /ostatně o nich nejednou mluvil, diskutoval např. s prof. Spučkem, a dokonce napsal recenzi jedné z Bultmannových knih do KR/. Jestliže přesto mluví o mýtu nejen stvoření nebo stromu poznání /čemuž by bylo při dobré vůli možno rozumět jako jakémusi mythologúmenu, tj. mythologickému prvku, ale tady by právě chyběl on en pokukaz k tomu, že nový kontext je už nemythologický/, nýbrž také o mýtu bohočlověka, pak to je nevážná řeč a jakési obrušování ostrých kontur pojmů a ulamování hrotů toho, co vlastně Patočka dělá svým celkovým jakoby pozitivním hodnocením a takřka přihlášením k smyslu onoho "mýtu". Nebot jestliže pa točka nechce říci, že se moderní, tj. dnešní a budoucí člověk bude muset a má vrátit alespoň v některých souvislostech a vrstvách svého života k mýtu, anebo

====================
ScanImage292.jpg
====================
Jan Patočka 43 jestliže nechce tvrdit, že je omylem, že by dnes lidem mýty už nevládly a že tedy fakticky doba mýtu stále ještě trvá, nebo dokonce že tato vrstva je a zůstane trvalou složkou lidského života, pak jeho užití termínu mýtus na křesťanství znamená vlastně distanci a pozitivně snad jen ocenění jakéhosi folklóru. A naopak, jestliže něco takového říci chce, tak to má skutečně vyslovit a nenechat čtenáře, aby se toho dohadovali. A v obou případech, at už je jeho koncepce jakákoliv, měl by své formulace, jestliže se nemohou odvolat na všeobecnou povědomost nebo na určité známé pojetí, určitou školu mylšenkovou /theologickou nebo filosofickou/, také řádně zdůvodnit. Jestliže Patočka objevuje novou, podstatnou dimenzi přirozeného světa teprve na konci své knížky, a jestliže poukazuje na to, že jak pozitivisté, tak Husserlovci /včetně samotného Husserla/ tuto oblast pominuli, ačkoliv Patočka trvá na její základní důležitosti, pak vlastně Patočkův vlastní výklad nemáme před sebou, ale musíme naň ještě čekat. Jakou závaznost mají pak takové formule pro samotného Patočku? Jak to, že právě o tom nejpodstatnějším, o něčem, co nenajdeme nikde jinde, u žádného jiného myslitele z těch, na něž Patočka navazuje, ztrácí Patočka jen několik slov? 15. V. 73 25. 15. V 7.3 Já mám přirozeně ještě další námitky, pokud jde o záležitost mýtu. Jaká je v mýtu "otevřenost do budoucna" ? /230/ Mytická orientace se vyznačuje právě odvráceností od budoucnosti, resp. intensivní snahou udržet v přívalu budoucnosti právě to minulé, přichytit se k němu a tak si zajistit existenci proti nejistotě a propastnosti toho, co teprve má přijít. Myticky orientovaný člověk stojí zády k budoucnosti a děsí se jí. Všechno u Patočka mluví o tom, že zůstává ve svém myšlení stále ještě na této linii. Už frekvence sermínu "původní" a původnost", jak jsem zpočátku ukázal, má tento problematický aspekt. Také jsme si už ukázali problematické formulace. na str. 214-15, z nichž se zdá vysvítat, že Patočkova budoucnost je stále ještě onou krytou vládou minulého, již se on sám domnívání lámat. Ne zcela průhledný smysl odstavce na konci str.230 a začátku 231 by mohl sloužit eventuelně jako další doklad. V jistém smyslu i vlastní interpretace "mýtu o bohočlověku" je nesena myšlenkou, vyjádřit také jakýsi nepohnutý fatální zákon", "anticipativně podmiňující budoucnost" /231/. Tomu nasvědčuje dále i to, že podle Patočky "království boží" "již nastalo, již je mezi námi" - a jenom my musíme provést svůj obrat k němu. To je přece nepochybně struktura skutečného mýtu, mýtu, s nímž nejenže křesťanství nemá a nechce mít nic společného, ale proti němuž se ve svém nejvnitřnějším, nejhlubším zaměření ostře obrací. A je to zároveň mystifikace, desinterpretace příslušných míst z NZ, v nichž ve skutečnosti není vůbec řečeno, že království boží je už prostě tu, celé a hotové, a že jde jenom o náš vztah k němu. Vůbec ne: smyslem je, že nás nečeká až někdy na konci věků, nýbrž že pomalu roste z malých počátků již teď jako zrno hořčičné/, že už teďd tu je tu a tam jeho závdavek, že už ted se mění poměry ve světě, ale to všechno je v pohybu, na pochodu právě i my jsme na pochodu. A tak vlastně se ukazuje, že Patočka smysluplně hovoří o křesťanství jako o mýtu, protože

====================
ScanImage293.jpg
====================
Jan Patočka 44 15. V. 73 on je skutečně také jako mýtus chápe, a tedy vlastně nechápe. 26. 15 V 73 Největší námitkou je ovšem ono zbavení křesťanství veškerého relevantního obsahu. Sepětí události bytí s božstvím, království božího s pravdou bytí apod. ničím nepřispívá k nové orientaci lidského života, a ani jako interpretace nemá víc než pouhý instrumentální charakter. Co to je vlastně odevzdanost bytí a jeho pravdě ? Co to konkrétně znamená pro mou životní praxi ? a co pro moje filosofické myšlení ? Čeho se skutečně mám vzdát? čemu se dnes, zítra, v konkrétní situaci mám otevřít ? Kde se u Patočky tak najednou vzal onen svět, v němž vládne jsoucno a který nevidí leč jsoucno ? Svět, který musí ze své podstaty hubit a ničit vše, co se podrobuje vládě pravdy? Nový mýtus je podle Patočky smyslem nevyčerpatelný. Přesto však se Patočka pokouší jej logizovat. To, co provádí na konci svého dodatku, je tedy de facto mytologie. Ale jak bezbarvá, abstraktní, plochá to je mytologie, jak je bez chuti a bez zápachu! Filosofie to ještě není /chybí tomu všechny atributy přesných myšlenek a precizního vyjádření těchto myšlenek, argumentace atd./, ale mythologie už to pořádné také není, spíše jakýsi slabý odvar. Křestanství tu je zbavené vší své síly a intenzity, je to cosi naprosto neoslovujícího, a pokud slovuje, tedy jen skrze raminiscence, názvuky toho, co už dávno víme atd., snad jako udička na moderní povrchní rádoby-křestany. Koketující interpretacé, oslovující nanejvýš zage jen koketující čtenáře. S tím souvisí i další, velmi závažná věc. Patočka mluví o jednotném společenství odevzdanosti, o společenství v oddané službě /233,234/. Co je základem jednoty takového společenství? To přece nemůže být samotná odevzdanost: můžeme se odevzdat lecčemus, rodině, národu, vlasti, třídě, církvi, "nové společnosti" atd. To jsou ovšem jsoucna. Ale cožpak se lze odevzdat bytí, "kteréž žádný neviděl", a neodevzdávat se službě bližním, tj. i rodině, přátelům a také nepřátelům, národu, vlasti atd. ? Ježíš byl daleko konkrétnější - tohle je jen formule bez skutečného obsahu. Vždyť co to jen ten oceán bytí, v jehož službách odevzdaní lidé komunikují ? /234/ A jestliže ona věcná předmětnost se pouze vynořuje z oceánu bytí, jak to že se staví proti této své kolébce? A přeložme si to ještě do křesťanské terminologie: stvořené věci se vynořují z oceánu božství. No, a máme hned jasno: to není křesťanství, ale křesťansky dost zběžně natřený pantheismus. Anebo také možná adaptovaný platonismus: věci se vynořují z oceánu světa idejí. A jejich pokleslost spočívá v tom, že se vynořily, že se staly pouhými věcmi, pouhými jsoucny ve světě odpadlém, ve světě stínů. Ale zase no není žádné křesťanství. 44 27. A tak tím končím. Snad se stalo jasnějším, co jsem říkal na začátku: Patočka zase v podstatných věcech zůstal jen u rozvrhu, ale jeho koncept zůstává neproveden. Nadto vykazuje i v tomto stavu povážlivé mezery a nedostatky, domyslíme-li rozvržené trochu dál. Vedle pojmových nepřesností a nedůsledností /bytí, svět, jsoucno/ jsme našli povážlivé vady v pojetí reflexe a vůbec nepřekonaný subjektivismus. Metafyzičnost ve vztahu k času nepřekonána. Nepochopen mýtus, nepochopeno křesťanství.

====================
ScanImage294.jpg
====================
45 28. 15 V 73 Poznámky, které hodlám kriticky zaměřit proti tomu, čemu jsem na počátku řekl Patočkovo koketování s křestanstvím, hodlám začít oddílkem, který bych nazval Patočkovo koketování s mýtem. Patočka má několik vět, které je třeba analyzovat, důkladně přečíst, i když tedy nejsou dostatečně rozvedeny, ty myšlenky, i když tam samozřejmě jsou obrovské mezery, tak jedna věc je jasná. Především, že v mýtu přichází ke slovu rituálně znázorňující chování /229/. Ale mýtus pak je ihned vyložen jako něco, co překračuje tuto první rovinu. Mýtus nejenom poskytuje rituálnímu chování průhledné prostředí řeči, ale proniká do tajin lidského života. Tedy to je zajímavá věc. Není vyjasněno, zda do těch tajin lidského života proniká již prvotní rituálně znázorňující chování, jímž je život modifikován, jak čteme, zařazen do svatby nebes a země, atd. V každém případě tedy mýtus najednou se stává čímsi podstatnějším, než jenom že by poskytl ono průhledné prostředí řeči tomu rituálnímu, rituálně znázorňujícímu chování. Ta pronikavost, s níž mýtus vniká do tajin lidského života, je podle Patočky tak veliká, tak nesnesitelná, tak neúnosná, neunositelná, že musí být mírněna. A je mírněna právě tou formou, čili pouze formou, podstata zůstává, formou vyprávění, onou předstíranou historií, oním umístěním do minula. Podle Patočky toto umístění do minula je pouhá forma, protože jakmile pochopíme intenci mýtu, prohlédneme, že nezprůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka, takže teď bychom řekli: nezprůhledňuje jenom rituálně znázorňující chování, nezprůhledňuje jen přítomnou skutečnost člověka s oním vhledem do tajin lidského života, nýbrž je v něm obsaženo i stanovisko, postoj, otevřenost do budoucna, v němž si odmykáme nejvlastnější možnost. To znamená, v mýtu nejenom, mýtus nejenom se neomezuje na to, že poskytuje slovo mythos, onomu 15. V. 73 rituálně znázorňujícímu chování, a nejenom tedy zprůhledňuje přitomnou skutečnost, človeka a to ažbdo těch nejhlubších tajin, ale zprůhledňuje budoucnost. Obsahuje stanovisko k budoucnu, stanovisko do budoucna, postoj do budoucna, otevřenost do budoucna. Jestliže pak se ptáme, proč musí být mírněn, proč je nejméně únosné, aby jeho pronikavost šla v plném světle až tam, k těm největším hlubinám, tak zdá se mimo veškerou pochybnost, že to nejméně únosné je právě to třetí, tj. to, jak je v mýtu obsažena otevřenost do budoucna, stanovisko, postoj do budoucnosti. A právě tento moment musí být mírněn, předstíranou historií, oním umístěním do minula. 29. 15. V. 73 Na konci str.230 a potom na dalších mluví Patočka o tom, že mýtus ohledává, ohmatává vazby života. A v tom smyslu, že je u základů spekulativního a experimentujícího průzkumu existencekterý plní věky. Tedy je to jakýsi základ, jakýsi pramen, první rovina nebo počátek onoho průzkumu existence, který později nabývá spekulativního a experimentujícího charakteru. Jak vypadá to mytické ohmatávání, ohledávání vazeb ? Vypadá tak, říká Patočka, že vytváří představu o kole znovuzrození. Vina, říká, je tu promítnuta do minulosti. Odkud? Z přítomnosti ? nebo z budoucnosti ? Co to znamená, že je promítnuta do minulosti? To se tam nepraví. Ale říká se, že anticipativně podmiňuje budoucnost, tj. tato vina, promítnutá do minulosti, anticipativně podmiňuje budoucnost jako nepohnutý fatální zákon. Tedy ten vztah do budoucnosti, který 3

====================
ScanImage295.jpg
====================
46 que no poněkud zastřen, zakryt právě oním promítnurím do minulosti, tento vztah k budoucnosti je zvláštní: ve vztahu k budoucnosti mýtus trvá na představě o kole znovuzrození, a to proto, že vina je jím interpretována jako nepohnutý fatální zákon, právě ve své váze, ve své důsažnosti pro budoucnost. Tedy je jasné, že mýtus je tady de facto pojat zcela přiměřeně věci, je to skutečně tedy ona tendence, ono směřování k dosažení jakési dokonalosti právě v onom kole znovuzrození, nebo přesněji řečeno v onom mýtu věčného návratu, že, a jako rozhodující pro budoucnost se ukazuje onen nepohnutý fatální zákon, tedy cosi co má charakter jakési nadčasové minulosti, nebo přímo teda minulosti, pokud je to promítnuto do minulosti. Ale o tomto mýtu najednou Patočka říká, že pokud jeho intenci pochopíme, tak prohlédneme, že nezprůhledňuje ono rituálně zpředmětňující, znázorňující chování, ani nezprůhledňuje jen přítomnou. skutečnost člověka, ani nezprůhledňuje jen ty hlubiny, tajiny lidského života, ale zprůhledňuje otevřenost do budoucna. A protože ta je čímsi tak děsivým, tak neunesitelným, promítá ji do minulosti, je základ toho, co má největší váhu v budoucnosti, promítnut do minulosti. A co je ten základ? Tím základem je nepohnutý fatální zákon. No, takže ta otevřenost do budoucna se ukazuje, že to vlastně není otevřenost, nýbrž naopak uzavřenost do budoucna, uzavřenost oním nepohnutým fatálním zákonem. V tomto smyslu tedy, jestluže se hovoří pak o mýtu, o stvoření, nebo o mýtu o stromu poznání /230,231/ z Geneze, tak to by vyžadovalo zvláštního výkladum na němž by se ukázalo, že to má jaksi, že v pozadí je nepochopení. Ale tyto konkrétní výklady necháme zatím stranou, pokud jde o tyto dva konkrétní mýty, tzv. mýty starozákonní, je to zejména proto, ž nikdo zn ás títom není odborníkem, že by bylo zapotřebí tady mít nějakého hebraistu po ruce, a člověka, který je zběhlý v religionistice, aby mohl provádět příslušná srovnání, aby mohl ukázat, jaké skutečné mýty byly předlohou pro ono starozákonní přeznačení, přestrukturování, vnitřní přestavbu a tedy de facto odmytičtění, admytizování těchto použitýcz materiálů, použitých předloh. Ale jedna věc je tedy jasné, že nejenom ty uvedené konkrétní dva mýty z Geneze, ale samo křesťanství je pak pochopeno jako další, novější mýtus, a to takový nový mýtus, který je jedním z nejhlubších a nejrozšířenějších, tedy jedním z nejvýznamnějších, není však řečeno tím nejvýznamnějším, jedním z nejhlubších, z nejrozšířenějších. To je právě mýtus o božském člověku atd. Tedy tady přicházím k bodu, kde Patočka se pokouší interpetovat kří jako mýtus, analogický onomu mýtu o vyhnání z ráje nebo o stromu poznání, a pokouší se logizovat tento mýtus v následujících řádcíh, celkem to je asi půl druhé stránky. Tak krátký text, ale nic nám nezbývá, musíme to projít. 1 5. V. 73 (lear. 76/B i waish did. O fat me habe. -5. V 73 /5.5.73, u Rocha, kazeta 73/ Patočka rozlišuje tři základní celkové pohyby. Kromě nich mluví ještě na str.216 jakémsi instinktivně afektivním prapohybu. Blíže neurčuje vztah k oněm třem pohybům. Tak a ty tři pohyby charakterizuje na str. 228 jako 1/ pohyb zakotvení, což souhlasí s tím, co je na str. 216, 2/ druhý pohyb je pohyb sebepromítnutí, tam tedy jsou už jisté diference, na str. 223 mluví druhém pohybu jako o pohybu reprodukce, sebeprodloužení. A ten 3/ třetí pohyb je vlastní pohyb existence, pohyb průlomu, jak říká Patočka /228/, či vlast+ 30. 15. V. 73 -5. V. 73 se

====================
ScanImage296.jpg
====================
Jan Patočka 47 ního sebepochopení. Uvádí, že tam nejde o setkání s cizím jsoucnem, nýbrž s vlastním. To setkání blíže charakterizuje tak, že v něm běží o to, abych se viděl v nejvlastnější lidské pedtsatě, odtud te sebe-pochopení. A te sebepochopení, nebe to sebevidění v nejvlastnější lidské podstatě, tj. ve vlastním pozemšťanství znamená i vidění, které je vztahem k bytí a ká univerzu. Tedy i ten vztah k bytí a k univerzu je tedy součástí oneho sebevidění nebo sebepochopení. Je tedy vztah našeho pochopení k bytí a k univerzu, nikoli vztah existence. Přesto tam Patočka mluví o tom, že jde o vlastní pohyb existence. Nicméně ke konci str. 228 při zdůraznění, že teprve v tomto třetím pohybu se mohu nevě, jinak otevřít pre bytí, proměnit vlastní vztah k univerzu nejenom tím, že proměním svůj upoutanest k jednotlivému, i když tam zase říká, že mohu modifikovat vazbu k jednotlivému a pak snad proměnit vlastní vztah k univerzu, tak při té příležitosti zdůrazňuje, že proměna jde přitom ruku v ruce s proměnou vazeb k vlastnímu živetu. Co to je ta bazba k vlastnímu životu? Nejde o pouhé nazírání, není to ale i zde ty se tam ovšem vyskytují jake etapy čistá reflexe ani kontemplace je žití v možnosti uchopením, realizací této možnosti, je modalitou praxe. Tedy tam je zaveden ten zvláštní vztah sebepochopení, sebevidění a praxe. Nicméně všude tam, kde tu myšlenku rozvádí, kde věc provádí, tak Patočka se stále zdržuje v termínech, jimiž začal, tedy to sebepochopení, sebevidění. Na str.229 jsou slova e tem, e přítomnosti světa, jež umožňuje rovněž vidět se ve světě, vidět svou souvislost a závislost, spatřit svou úlohu v něm. Na lidském životu takto prožívaném ulpívá dlesk nadliského, božského. Tedy je to stále cesi, co spadá do sféry vidění a sebevidění, do sféry chápání a sebepochopení, spatřováví, prožívání a pod. Tedy musíme být stále ještě opatrní. -5. V. 73 to 31. S tím souvisí, že Patočka podobně tady v tem třetím pohybu mluví o úplném bratu zájmu /232/, podobně jako když předtím mluvil reflexi. Na str. 159 říká, že reflexe je protitahem vůči samočinné tendenci života nevidět se takovým jakým jest, edhlížet od sebe. Tedy v jistém slova smyslu to je ta ztráta sebe, příznačná pre ten druhý pohyb. Tedy reflexe je protitahem proti interesovanosti naivního života. V temte smyslu je obratem zájmu. Zvláštní je tedy: zatímce zájem vede k věcem, k jednotlivostem, zájem jenom odemyký, nikoli otvírá jsoucno v jeho bytí, Patočka říká, že interesovanost odmyký svět, ale zároveň jej udržuje zavřeným, ted teprve ten obrat zájmu /str.160/, jakýsi desinteres, protitah reflexe a tím i protitah svobedy /160/ nám otvírá a nejenem to, to co bylo odemčeno. Zvláštní je, že Patočka na jedné straně /160 na konci/ říká, že reflexe je zachycování sebe tak, jak právě jsem, v pohledu vlastního duševního zraku, jak je s to mou přítomnost zachytit, a ovšem implicitně tato reflexe, tote sebezachycení v sobě obsahuje svět. Tedy tento svět je obsažen pouze v tom sebezachycení, nějak. A na druhé straně /210/ říká, že reflexe je součást praxe, je to složka vnitřního chování a jednání. A funkce téte reflexe nespočívá v tem,

====================
ScanImage297.jpg
====================
- 5. V. 73 Jan Patočka 48 onu že se odvrací od světa /161/, nezískává terén mimo svět, nýbrž pouze očištěný terén toho světa, v němž již žije, a to tedy očištěný od sebezaujetí. Te sebezaujetí zřejmě je něco, co je paralelní anebo co provází nějakým způsobem interesovanost, eventuelně, jak říká Patočka, mělkou interesovanost. A jak vypadá ta hluboká interesovanost? Proti téte mělké interesovanesti nestojí pouhý desinteres, nýbrž zcela zvláštní interes, totiž interes na desinteresovan esti. A tente interes na desinteresovanosti, totiž interes na očištěnosti od sebezaujetí, Patočka interpretuje jake interes na pravdě. 32. Vidět sebe a v důsledku toho i svět v pravdě ovšem Patočka chápe tak, že znamená vidět v přítomnosti to, co má tendenci nám unikat /162/. Prete ke smyslu reflexe patří danest, přítomnost viděného. I když reflexi nelze na takovou peuhou danest, pouhou jiste tu viděného redukovat. K danosti tehe, čím jsme a jake ce se musíme spatřovat, abychom od svých možností faktických mohli přejít ke své možnosti pravé, patří zodopovědnost za to, čím jsme dosud byli a čím hodláme být. Tedy tente rozvrh, o němž Patočka pak hovoří jako bytostné histeričnesti /stále 162/, tento rozvrh je podstatný. Ovšem zatím nevíme, jakým způsobem. Čím hodláme být, čím jsme dosud byli a čím hodláme být: je mezi tím rozjak Patočka řídíl, je mezi tím napětí, jestliže jde o žití z možností, jímž jak Patočkka ká podstatně jsme /my jsme tedy žitím v možnostech/, bytí není říká /163/ - podstatně dáno v přítomnosti, ani celé ani aspektuálně. Nemůže vůbec být dáno, nýbrž pouze získáno, vydobyto, nalezene, a to v boji proti něčemu, ce je původně zastírá, zakrývá, falšuje. Tak tam je ten výhled, ta perspektiva, ten směr, tevřený směr, otevřená cesta do budoucnosti. On en vztah k budoucnosti je ovšem opět vždy znovu a znový lámán. Např. tím, že se heideggerevsky říká, že mé jsoucno je jsoucne v odevzdání, jsoucno, jež se otvírá bytí, jež žije preto, aby věci byly, ukázaly se tím, čím jsou. A rovněž tak já a ti druzí. Tedy ta formule: ukázat se a být tím, čím jsou, nebo já se mám ukázat a být tím, čím jsem, ta formule naznačuje, že kdesi v podstatě už jsem tím, čím se neukazuju, nebo jsem tím, čím ještě nejsem, a že se tím jaksi mám ukázat. Tento rozpor, který připouští obojí interpretaci, tj. že se mám stát tím, čím nejsem, a na druhé straně, že se mám ukázat tím, čím vpravdě jsem, tento rozpor jak se mi zdá zastírá povahu budoucnosti. Otevřeně, jasně řečene, je to, že mé bytí, mé nejvlastnější bytí je nazajištěno, je nejenom otevřeno, ale je viceznačné, a vede různými cestami, má jsoucnost vede různými cestami. Ale bytí je to, co představuje směrnici pro cestu mé jsoucnosti. Mé bytí je tedy tím směrem, tou orientací, tím orientačním bodem, směrnicí, příkazem, povinností. Tedy já se mám stát něčím, čím ještě nejsem, ale čím mám být. To znamená, že bytí je podstatně zakotveno v budoucnosti, a z budoucnosti orientuje cestu mé existence. Jestliže existence je přesažení, je trčení, je vyčnívání do této budoucnosti, tak je to tápavé, více méně tápavé hledání onoho záchytného bodu, na nějš erientován se mohu stávat tím, čím se mám stát, čím mám být. Pak to sbove jest ve www -

====================
ScanImage298.jpg
====================
Jan Patočka 49 -5. V. 73 smyslu jsoucnosti je něčím provizorním, něčím na cestě, něčím, co ve své hloubce odkazuje na cosi jiného, totiž na jest ve smyslu bytí. A pak se otvírá otázka, v jakém vztahu je mé bytí, bytí mé existence, bytí, k němuž má existence vede nebo má vést, k němuž je na cestě, ma v jakém vztahuje je k tomu, co se uvádí u Patočky /a u Heideggera/ jako bytí vcelku, jako bytí vůbec, Bytí. 33. Pokud jde te koketování s křesťanstvím. Patočka především chybně poukazuje na křesťanství jako na mýtus, chápe je jako mýtus, nový mýtus. Už to je velmi problematické, ale to do jisté míry záleží na terminologii, jak je pochopen mýtus, jak je pochopena struktura mýtu. To, co to je mýtus, tam Patočka vykládá o něco dříve na str. 229 a násl. Ke křesťanství se dostává, ovšem nejmenovaně, na konci 232 a dalších. Tedy zvláštní je že tam je pochopen mýtus jako určitá bez obecná struktura, proto se mluví o mýtu o božském člověku, o bohočlověku jakéhokoli zkonkrétnění. Je to desti tajový hegelovský přístup. Na jedné straně, navíc, Patočka říká, že tento mýtus, jako ostatně každý jiný mýtus, je smyslem nevyčerpatelný /232/. Co to je "smyslem nevyčerpatelný" ? Co to je vyčerpávat smysl něčeho? To je de facto tedy to, dávat do prosvětlenesti řeči, prosvělenesti slovem. Na str. 229 říká P., že původně rituálně znázorňující chování přichází v mátu k slovu, k vyprávění. Není to nic jiného než totéž shromáždění, totéž setkábámí světa, jež vyvolává rituální chování, ale tak, jak se dává v průhledném prostředí řeči. Tedy z toho bychom mohli uzavřít, že ten smysl, vyčerpání nebo čerpání smyslu, znamená to uvádění do tohe zprůhlednění, zprůhledňujícího prostoru, do toho zprůhledňujícího prostředí řeči. Aps A jestliže něco je smyslem nevyčerpatelné, tak to znamená, že to je nepřevoditelné /zcela/ de této průhlednosti, tj. je to vposledu nedohledné, neprohlédnutelné až k jádru, jestliže ten mýtus sám je nevyčerpaaž do hloubky. Vzniká otázka, zda tamta tedy to vyčerpávání smystelný, a mýtus sám je přece to vyprávění, to slove, lem jestli není logizace. Zdá se, že ano. V každém případě to, co tam Patočka provádí potem, je logizace tohoto mýtu - údajného. Upozornění na počátku, že tato logizace, resp. toto čerpání smyslu, je neskončitelné, že tedy tate legizace je nedokončitelná, neuzavřitelná, že vždycky jí ještě zůstává něco, do čehe se může neřit, a že nikdy nedospěje až ke dnu mýtu, má být možná jakýmsi ohražením proti námitce, že tam není postižene vše. Ovšem této námitce můžeme čelit tím, jestliže ukážeme, že způsob, jakým je mýtus logizován, je v podstatě přiměřený předpokládané struktuře, nebo struktuře předpokládaného mýtu, předpokládané mýtičnosti. Že tedy je to logizace, která jenom racionalizuje tu základní mytickou orientaci, jak jsme říkali. To co tam Patočka /232 a násl. až do konce/ provádí při jakési letmé interpretaci, při onom letmém koketování s křesťanstvím, to je mytologizace. Tam Patočka dává rozvrh jakési mytologie. To není reflexe v tom smyslu, jak o ní předtím hovoří, nýbrž reflexe v enom původnějším smyslu, který vlastně znamená ideologizaci mýtu. V tomto smyslu myto-logie je ideologie. -

====================
ScanImage299.jpg
====================
Jan Patočka 50 Reflexe jako principiální reflexe je pochopitelně něčím jiným, odlišným, a je etázka, zda de všech důsledků, do všech závěrů je pro věditelná na této cestě. Zda předpokladem onoho dosahu, oné nosnosti, oné důsažnosti principiální reflexe není onen otevřený pohled na bytí věcí, nebo po našem řečeno, ena otevřenost de budoucnosti. Patočka nepochybně tu budoucnost zahrnuje. Na str. 233 mluví o tem, že najednou jsou před toto rozcestí, před toto rozlišení, všichni postaveni; všem je pojednou otevřena budoucnost. - 5. V. 73 34. Ale Patočka se dopouští také jisté rozpornosti, nebo je rozperný sám v sobě tím, že líčí /233/, že život v odevzdanosti je v určitém smyslu slova život věčný. Život, který se odevzdáná, žije mimo sebe, a pravost tohoto mimo sebe dosvědčuje právě tím, čeho se vzdává. To je přesně to, proti čemu mluví, když odmítá absolutní reflexi. Na str. 163 říká, že pd aboslutní reflexe se nezajímá o mé bytí na světě, že snmpú boj má již za sebou, stojí na pevné půdě, půdě absolutna, nejde o etapu sebenalezení konečné bytosti, nýbrž o její překročení do úplně jiného. Pro já, vzáté v jeho jádře, celý zápas nemá smyslu, pravda začíná teprve tam, kde toto všechno je zůstavenou za sebou. Tedy absolutní reflexe je /konec 1.strany, pokračování na str.2 téže kazety 73/ teda charakterizována jako něco, co naprosto vylučuje a je protikládné vůči reflexi existence. amená to nikoliv nekonečný zájem, stupňování zájmu o vlastní existenci, nýbrž naprosté odpoutání, vyřazení onoho angažování do konečnosti. Tak takhle je charakterizována absolutní reflexe, a potom se tam hovoří o tom, že tam, kde člověk po úplném obratu zájmu prý neztrácí svět, nýbrž ho nalézá, to se tedy tvríd, není to odvrat od světa, ovšem líčí se tedy, že to je život, který sám sebe opouští, který se edevzdává, který žije mimo sebe. A to dosvědčuje právě tím, čeho se vzdává. To je tedy veliká nejasnost. Problém je řešen pouze slovně, některými odchylnostmi formulací, ale jaká je podstata rozdílu mezi oním dezinteresem absolutní reflexe a mezi odevzdaností onoho, ené završující etapy třetího životního pohybu, kterou pominuli jak pozitivisté, tak Husserl, to zůstává naprosto nevyjasněno. Nu a ten úplný konec: že to není nic mystického, ledaže bychom nazvali mystickým sám svět a bytí, i člověka v podstatném vztahu k nim, to je vlastně zase ambivalentní, nebet svět a bytí je možne nazvat a chápat jako něco mystického. Ale pochopitelně ta celá věc s křesťanstvím nemá co dělat. Onen život mime sebe, to je nejautentičtější, ve skutečnosti nejaustentičtější život mne samého. Onen život věčný, ten je žit nyní. Odevzdání, které znamená žít mimo sebe, jak říká Patočka, je ve skutečnosti odevzdání svému vlastnímu, pravému, životu. Podstatou věcí je to, že svůj vlastní pravý život si nemohou vynutit, že sám sebe do něho nemohu vmanipulovat. Tam je nezbytná ta odevzdanost, která si nechává ten pravý život dát. Ale ten pravý život neznamená, že už žiju mimo sebe, nýbrž tam se práteprve vě ocitám v nejvlastnějším smyslu u sebe, tam jsem já skutečně jako já tam. A tím také je dáno, že to není odvrat od světa, to není odvrat od mých zá-

====================
ScanImage300.jpg
====================
51 Jan Patočka 51 jmů, tam se stává já tím, čím jsem, se vším všudy, tam i ty zájmy mají své místo, ovšem v jisté hierarchii. To není obrat o 180 stupňů od zájmů, nýbrž tam ty zájmy jsou zapojeny do programu, projektu toho hlavního zájmu. A ten hlavní záje em. zájem něni můj • něco, nýbrž zájem o mne, na základě kterého já teprve se mohu stát tím, čím jsem se stát měl, a tím tedy i mé zájmy se mohou stát tím, čím se stát měly. Což znamená: jsou sice přeorientovány, jsou napraveny, jsou přivedeny vlastní na cestu, která je jejich, je jejich pravou cestou, ale tyto zájmy jsou stále obráceny de světa. Já jsem dokonce tím, že se stává tím, čím jsem, jsem veden dakanna do světa. Tamten, to zakončení, ta orientace k věcem, k lidem, ke světu vůbec, ta tam zůstává zachována. Je změněna vnitřně, je změněna svým posledním kontextem, posledním výhledem, ale není zrušena. Ten obrat zájmu, to není v pravém slova smyslu ebrat, to je spíše jakési napravení, to je přivedení k autentičnosti. Jediný skutečný obrat tomu všemu předchází: to je enen obrat od mytické orientace k orientaci víry, k orientaci otevřenosti do budoucnosti, k orientaci očekávání toho podstatného teprve z budoucnosti, očekávání teprve toho příchodu, tedy očekávání z příchodu, a napomáhání tomuto příchodu tím, že sám jdu vstříc. Tato orientace do budoucnosti, ta je nová, to je skutečný obrat. Ale to všechno ostatní, ta angažovanost ve světě, ta přivrácenost k věcem, k jednotlivostem, k jednotlivým bytostem - to musíme stále dávat vedle sebe: jednotlivá věc a jednotlivá bytest, to není tak daleko od sebe. Odvrácenost od jednotlivesti, to je falešný důraz, právě proto, že jednotlivost má v sobě zaslíbení, má v sobě veliký náboj, velikou hodnotu, kterou nemhu pomíjet. Právě tato hodnota se ukazuje tam, kde jednotlivost je dovedena ke svému zavřšení tím, že se stává osobitou, že se stává osobností, osobní bytestí. Tedy nikoli odvrat od jednotlivého, nýbrž naopak přivrácení k jednotlivému; to nechat jednotlivé být, to spíš znamená ne nechat je být ve smyslu pomechání tím, čím to jest, tím méně ve smyslu lhostejnost, nýbrž onoho vykročení k onomu jednotlivému, a k onomu pořádání, onemu praktickému zásahu, které činí tomu jednotlivému na jeho cestě tu cestu přímou z křivolaké, rovnou z hrbolaté. Zásahu, který vyrovnává ty cesty, které samy jsou původně velmi komplikované. Tedy usnadňuje tomu jednotlivému postup po cestě, na níž se stává tím, čím býtmá, po níž má jít. Tedy to je něco úplně jiného než ono žití mimo sebe, odevzdanost ve smyslu ztráty své jednotlivosti, své jednotlivé jsoucnosti. Naopak: já se vztahuji, v tom novém vztahu se vztahuji ke své jednotlivosti právě s takovou odevzdaostí, s takovou pokoreu a lásku, s takovým příklonem, s takovou nakloněností, jako k jednotlivosti těch druhých bytostí, které sice původně potřebuju, ale o nichž nyní vidím, že ony potřebují mne, a dokonce k jednotlivostem oněch animalií, s nimiž se cítím vposledu také zajedno, a k jednotlivestem věcí vůbec, které mají také své poslání, které mají být něčím pravým které mají být postaveny v pravém postavení, mají dostat své pravé místo - a to všechno čeká na mne. To je výzva, to je povinnost, závazek, který je namne vložen. /5-5-73/ - 5. V. 73 5. V. 73

====================
ScanImage301.jpg
====================
26. VI. 73 52 Jan Patočka 52 35. Na str. 150 Přirozeného světa, tj. v závěru ještě původní habilitace, říká Patočka, že svobodné, aktivní myšlení je možné teprve na základě konstituce pasívní. Tedy naším stanoviskem je pravý opak. Pasivita je možná teprve na základě aktivity; aktivita je primární, je základem. Pasivita je specifický, zvláštní způseb aktivity. Aktivita hez pasivity je možná, kdežto pasivita bez aktivita nikoliv. Aktivita bez pasivity je aktivita nazdařbůh, "at random", jak říkával Jennings. Naproti tomu pasivita je možná jenom jako vedlejší produkt nebo složka aktivity. 36. Patočka na řadě míst svého dodatku zavádí určité pojmové souvislosti bez vypracování, nevysloveně tak vlastně odkazuje na jiná zpracování. Ale protože to je nevýslovné, nevíme vlastně, jak dalece můžeme počítat s tím, že přebírá kencepce jiných myslitelů. Příkladem je třeba hned na začátku /156, 157/ jakýsi p pře poklad nebe tvrzení a spojitosti ne-li totožnosti problému bytí a problému času. Stále se o tom hovoří. Začíná to tím, že vyšetřovat způsob bytí neznamená v. podstatě vlastně nic jiného než vyšetřovat pro tu kterou složku jsoucna, jaký časový charakter je jí vlastní. Ale proč to souvisí s tím bytím? koncepce bytí samotného, to není vyjasněno. Tedy tady nevíme, jak dalece můžeme předpokládat, že je recipován, že je do toho vintegrován Heidegger. Podobně je tomu ve vztahu mezi bytím a smyslem. Kupodivu tedy bližší analýza ukazuje, že smysl je vždycky smysl pro... /15/, že nečistuje smysl vůbec, je to vždycky smysl pro ně koho. Tedy nemůže-li být bytí věci zjišťováno beze vztahý k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, tedy to úplně volá pe zodpovědění otázky, jak se to má s bytím ve vztahu k jednotlivýmnsoucnům, a zejména k tomu jsoucnu, které je ve vztahu k odemčenosti pro smysl, pre to, čemu lze porozumět, totiž ke jsoucnu, kterému říkáme člověk. Jak je tohlete tím konstituováno, čím se liší ten vztah bytí ke každému jsoucnu od vztahu bytí k pobývajícímu člověku, k lidskému pobytu? Míní to snad Patočka jenom noeticky, ze tedy bytí může být "zjišťováno" ? Může být zjišťováno bytí člověka? Může sám člověk zjišťovat své bytí beze vztahuk odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, tj. pre smysl? A tu ovšem pro smysl mnohem celkovější, než když zjišťuje bytí pouhých věcí ? 37. Jisté pochybnosti mám i k tomu, jak patočka své úvahy zakládá, jak je začíná. Wchází Z tématizace onoho přirozeného světa, s tématizace problému světa, z tématizace jsoucna vcelku, a za důrazu na prvotnost, původnest roviny, z níž chce vykročit. Velmi rychle v několika odstavcích na třetí stránce svého dedatkuku přechází takovým zvláštním způsobem na téma reflexe. Ukazuje tedy za prvé, že původní danost světa, původně daný způsob bytí věcí, jednotlivých jsoucen, že nelze uchopit zcela objektivně, ovjektivisticky, a zejména nikoli mimo časově, že a ten je do toho patří zjištování časového charakteru a zjišťování smyslu -

====================
ScanImage302.jpg
====================
53 53 Jan Patočka vždycky smyslem pro někohe. A protože tento smysl je vždycky smyslem pro někoho, musí být studium přirozeného světa nezbytně studiem v reflexi. To je velmi nedostatečný, velmi nezajištěný a přímo problematický krok. Tam dát reflexi jako způsob vztahu k jednotlivým jsoucnům a jejich smyslu pro mne. Naproti tomu daleko logičtější, nebo daleko případnější je východisko, které lidské bytí, lidský pobyt chápe jako pobyt člověka reflek ujícího, tedy jako pobyt také v reflexi, a tedy pobyt také v jiném světě než ve světě přirozeném. Ta problematičnost Patočkova přístupu nebo Patočkova východiska spočívá v tom, že musí předpokládat reflexi, a teprve v rámci reflexe konstituuje něco tak umělého, tak ne-přirozeného, jako je "přirozený" svět. Tedy svět předreflektivní. Tak tohlete je znamená pro Patočkove třeba zvlášť podtrhnout a tím se zvlášť obírat, co to pa pojetí reflexe, jestliže jaksi ji tam zavádí tím způsobem přes tu vztažnost smyslu vždy k někomu nebo k něčemu, přes tu jednotlivest, smysluplnosti, nebe přes tu vztažnost smyslu k jednotlivému. /Roch, 26.6.73 ráno./ 26. VI. 73

====================
ScanImage303.jpg
====================
O Jan Patočka 1. Jestliže mám tady úvodní sleve, není to proto, že bych v něm chtěl nějak shrnevat svůj soude Patočkově práci /dodatku k habilitaci/. Všechny mé dosavadní poznámky jsou a ještě nějaký časzůstanou disiecta membra. Vědomě abstinuji ed shrnujících celkových soudů e Patočkově filosofické pozici. 2. V jednotlivostech mám četné pochybnosti na jedné straně o nosnosti Patočkových konceptů, na druhé straně však i o svém porozumění těmto konceptům. Proto bych si velmi přál konfrontaci a eventuelní korekturu své interpretace. 3. Zůstanu proto u několika témat, aniž bych chtěl postihnout vše. a/ mýtus půvednosti b/ člověk a svět vydělování c/ vnitřní, nitre a/ mrazivý vnějšek e/ reflexe, sebepochopení f/ mýtus 2/6; 73 010 g/ křesťanství h/ desinteres a pravda 54 20/13; 38/18 39/19 20/14 n. 18/11; 40,20; 41/22; 48/32 /!/ 43/25; 45/28; 46/29; 49/33 42/24; 44/26 50/34 /27.6.73/