Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Ne, to je jako já. Když řekneš větu, že vnitřní podstatou pravdy je svoboda, tak hned mě napadne, že patrněji tu pravdu nikomu nevnutím, nebo nesmese nějaké násilné předávání. Patrně je zatím myšlenka, že se ta pravda nutně bude prát se všemi předsudky a pověrami, že teda napřed všechno odbourá, aby mohla vůbec zapůsobit. Já nevím, zase někde další. Já myslím, že takové základné poučení, že by mělo patřit takové hygiéně lidského myšlení, ať už jim dochází při studiu, při rozhovoru, že se nějak nechává strhnout to věcí samou, na kterou jde. A když přístupuje s květitou předpojitostí, ono to asi je hrozně těžké. Ale když to má člověk na mysli, že to je důležité, tak to prostě pomáhá, když se nedělá předčasní právě. Návštěvání Zatím je těžko dělat nějaké záběry, které vyplývají konkrétně z toho pojetí svobody, poněvadž to specifické umístění tohohle pojímu o tom se pojednává prakticky až v další kapitole. Já myslím, že to je poněkud odlišné než takové běžné pojetí svobody, které asi koluje mezi lidem. Takže teda je těžko dělat přímo něco z toho dovozovat. Zůstává se jenom vyčkat až ty základní pojmy svoboda, pravda, ale se to ještě trošičku víc pomohlo výraz šířit. Třeba co tady Mirek říkal, že pravda nejdřív musí si odbourat některé věci. To, že to je ta myšlenka zpětosti, tomu, že vede ta myšlenka zpětosti pravdy a svobody. Když zatížíme to slovo odbourat hodně, to je tak, že silou, která musí být použito předem, je tady vyčištěná cesta, aby pak po ní pravda mohla jít. To je jedno z možných pochopení, které neměl jistě na mysli Mirek, ale které je velice hojné jinak a vede v praxi k takovým důsledkům, že aby se ta jediná marxistická pravda mohla prosadit, tak je třeba umlčet všechny ostatní názory. Při čem se to dělá? Metodami, které nutně, právě protože jich je použito, musí umlčet zejména tu pravdu marxismu samotného. Jakmile učiníte určitý názor ve společnosti předmětem zákazu, tak nemůžete tím zákazem nepostihnout všechny ostatní názory. A tím vlastně tím zásahem, který je z jiné roviny, tady bychom mohli říct z roviny té danosti, tím vytvoříte situaci právě nesvobody. Tedy pravda, která by chtěla nejprve odbourat mocensky třeba, nebo nějak silou materiálně chtěla odbourat to, co jí překáží, tak v prvním svém zásahu odbourá samo sebe. Ale přesto zase, co si pozitivního na tom je, že je potřeba pochopit to slovo odbourat a nebo raději použít jiného. Není pochyby, že pravda se může dostat k slovu pouze tam, kde ta vřava těch názorů, eventuelně oficiálních názorů, představ, předsudku, vřava těch vykřikovaných hesel a prosazovaných koncepcí utichne. Pravda to nepřeřvává. Pravda prostě odejde z místa, nebo nepřijde na místo, kde je taková vřava. Pravda promluví pouze tam, kde lidé stichnou, kdy začnou poslouchat, kdy si nechají něco říct, kdy nechtějí prosazovat sebe, ale kdy se otevřou a čekají. Svoboda nespočívá v tom, že tady mítíme džungly, aby tady bylo volno, a že ponecháme věci jak jsou a nasloucháme tomu, co je ukazuje v pravém světle. To neprochází prostřednictvím těch věcí. Ty věci jsou tady, jak jsou, a pravda je osvětuje, ukazuje je, uvádí je na scénu. Ze tmy, ze skrytosti. A tedy předpokladem je, že my poodejdeme z té scény. Že my získáme jakýsi odstup. Ovšem otázka je tedy, jaký je to odstup. Znamená to, že my můžeme opravdu z té scény poodejít, tak nějak materiálně. Můžeme my si dovolit, když jsme zasazeni v určité společnosti, v určité době, za určitých podmínek, v rodině a já nevím jakých ještě. Můžeme my si dovolit odejít někam na poušť. Odejít stranou společnosti, odejít stranou světa a tam hledat pravdu. To je jenom vlastně takové gesto romantické nebo i eventuálně předromantické. Je to takové gesto, které má něco říci, něco znamenat, ale sama o sobě bezmocné. Odejít na poušť je neúčinné, protože člověk sám sebe nese stále sebou. A to, co mu překáží v tomto světě, není ten svět, ale on sám. On odejde ze světa, ale sebe si nese. To není odchod, to není odstup. Odstup je, když člověk sám sebe zmenšuje, když sám sebe odečítá, když si nechá něco říct a sám to nepřekřikuje. A člověk, který odejde z vřavy světa do ústraní, tak začíná být vlastně centrove smíru. Ve světě je jenom pionkem, ale když odejde na poušť, tam je sám. Tam svět je daleko. A teď je najednou, jeho vesmír je naplněn jím samým. Ale to není to správné, co očekává pravda. Člověk se musí umenšovat, ne se roztáhnout v celý vesmír. Najít prázdné místo, které by obsadil. Člověk musí přijít na místo, kde sám je ničím a které už je obsazeno. V něm už platí něco. Kde už něco je nahoře a něco dole. Kde jsou zcela určité směrnice pro ně. Normy. A ovšem k tomu musí být svoboden. Svoboden ale znamená především svoboden od sebe. Musí odstoupit od světa věcí, ale on je součástí tohoto světa. Musí mít ochoten odstoupit i sám od sebe. Zapomenout a nebo suspendovat alespoň dočasně své zájmy. Suspendovat své pozice a pozičky. A otevřít oči, otevřít uši a nasloukat. To je svoboda. Často se myslí, ne vyčistit, dělat předpoklady, činit rovné ulice a zahrabávat Rigoli a Hrboli, že to všechno může být jenom metafora. Ve skutečnosti je to k ničemu. Doslova za to. Takže svoboda to není vlastnost člověka. Říkáme, že ten odpor proti této větě může se opírat o předsudky, když nejzatvrdzelejší z něj je svobodná vlastnost člověka. Člověk, že je vybaven, jakožto člověk, je vybaven jistou mimožádnou vlastností, celou řadou mimožádných vlastností. Je schopen myslet diskurzívně. To není žádná bytost. I nejinteligentější zvířata nejsou schopni. Je vybaven schopností mluvit, řeči. A mimo jiné je vybaven vlastností svobodo, být svobodem moci rozhodovat v situaci, která připouští několik řešení, volit jednu z nich. Ne náhodou a ne pod tlakem nějakých pudů nebo nějakých jiných tlaků, jiných sil, které jsou mu vnější, nebo alespoň jsou dány před ním, když on se může rozhodnout, to je ta klasická představa, co to je svoboda. Může se rozhodnout tam, či o nám. Ta známá historka, kterou uváděl popěrač svobody tohoto typu, je středověký myslitel Buridan. Na příkladu osla, který se ocítá, to asi znáte, je jedna z nejznámějších historiek z dějní filozofie, zcela ne filozofická, osel přijde nalevo, má hromádku, otep se na druhé straně, má otep slámy, řekněme, že má oboje stejně rád, a teď neví jít nalevo nebo napravo. Oboje je lákaví a kdyby aspoň ta jedna otypka byla větší, tak by byl důvod, proč tam jít, a my jsme obě stejní, nevíme. Až tam uprostřed chcípne hlady, nebyli jsme schopen rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Tedy toto je tak asi ten obraz svobody. Člověk má před sebou dvě možnosti a teď se svobodně rozhoduje. Ať už protože shledává důvody, anebo že se mu chce jenom, že to je neracionální, to jsou různé výklady, ale ne, tady je docela jiné pojetí. Člověk není vybaven svobodou, člověk se musí svobodným stát. To není vlastnost člověka, jenom je to poslání, je to účení, je to povinnost. A ještě víc, člověk se stává člověkem teprve, když toto poslání začne plnit. Když poodstoupí a naslouchá. A co to znamená poodstoupit a naslouchat? To znamená nechat si dojít, eventuálně položit otázku. To tam máme v tom našem textu, ale to je myslím až v té příští kapitole. Ještě jsem se chtěl právě zeptat, člověk na cestě tedy k svému vlastníku, na svou zemí, říká, že musí odstoupit a naslouchat, nechat si položit otázku. Už se podíváme na ten text. Měl by vstoupit do toho prostoru, ve kterém nechá to i sloužit. A tím se dostalo do oddat se do toho, co to sloučno správně je. To si tomu dobře rozumím. Po všem vzhledem k té negativní nebo běžné taksi, když se právě toho sloučstva nenechává být a pak se vydává za pravdu. To znamená, že tím, kdy se třeba vztahuje sloučstve jako uvozující slovo do člověka, jako ta vlastnost, nebo se podkládá pod fajn pravdy, nebo nějaký jev nebo výpověd, to jsou potom, pokud tomu rozumím, čtvrté kapitole, projevy nepravdy. První je problém, jak se má vzbudit nebo nemá. Jakým způsobem? Provést to po odstoupení. Pro odstoupení, aby se mohl dostat do toho stavu, se dá tak nazvat, ve kterém by mohl nechat to i způsob, jestli to nespočívá výsledku, odklívání těch neprav. Jak se dostat? Jak je možné, aby v té državě nepravd zaslychl tu otázku? Prostě čistě prakticky se potom ptám, jak odstoupit. Rozumím, že je třeba odstoupit, ale potom je to taková otázka Petra, že o té výjeně v myšlení. Prostě pomyslet věci tak do tomu jádru, ze kterých potom, jestli jsem to dobře vás slyšel, je to takový klid, který brání člověku před předčasným závěrem. Nevím, jestli jsem řekl, že to chápu, že je důležitý, ale pro mě je otázka, které třeba nedovedu rozhodnout. Takhle, že můžu podle můjho nekritického dojmu, že jsem naslychl tu otázku a přitom de facto tento můj dojem je o obyčejném přeznačení soucna za repradu, protože se stává mým vlastním nekritickým subjektivním chápáním. Mě debatuluje to, protože ten vstup měl do tohohle odstoupit. To znamená, myslím tím také tu slobodu, že to znamená rozhodnout se pro tu jednu možnost, zkusit se pro tu možnost vstoupit do tohohle vztahu s tou pravdou. Ale jak? Máte někdo na mysli, jak by se na tohle dalo odpovědět? Já mám asi velice jednoduchý postoj tady v tomhle problém cítím, že já mám dojem, že to je otázka lidské aktivity a vůle, kterou považuji osobně za jeden z konstitučních prvků člověka, když seznamovat se s věcmi, které jsou kolem mě a s problémy, pokud možno v jejich pravosti a v jejich skutečnosti. To znamená odkryvat své nepravost, která je zjevná. Tak implicitelná. Ta je zjevná, která sejeví, a nepravost, který podíváte jeho pravost. A na čem to právě měje? Otázka je teda, jak to provést, jak to zajistit. Že já, jako člověk, bych se mohl domívat tak věmetom na půl cesty, že jsem se dostal do vztahu s tou pravostí. Je to teoretický předpoklad hladění. Já se s ním můžu setkat a nemusím. Ale jde mi o ten moment, kdy se s ním nesetkám, a přesto domnívám, že už jsem se s ním setkal. Takže to je také těžko můžu nabít toho klidu, pokud nejsem nabídl přesvědčení, že jsem se nechal oslovit tou pravostí. Já se toho klidu není nic, no. Ne, no, řekni, tak já nevím. To jsou nějaké těch předčasných věků. Já mohu říct, že z toho vyznívá jakýsi takový pokus uchopit to, o čem bych se upovářil myslet, že asi neuchopite našich lidských předpokladů. 100% jistotu o něčem. Ať to je o pojistoucím předmětu, o vystížení jeho podstaty. Já mohu říct, že tady se těžko člověk dostane asi za rámec věcí, které jsou oběřitelné, dostanou se exaktní, nebo prostřednictvím vědy, které těžko budou asi dál než sadají naše možnosti v logických úvahách. Já mohu všem dojem, že právě se souvisí s mojí další otázkou, kterou bych chtěl vyslovit. Když jste nám minule říkal o tom, že při procesu představování jsme to vlastně my, kteří se měníme, tak jak se to děje potom v otázce, když se setkáváme nebo když máme tu čest se představovat s pravdou, do jaké míry nás tady tohle může ovlivnit vzhledem k lidské subjektivitě, subjektivnosti i pro případ, že by naše tvrzení bylo totéž subjektivití skutečnosti. To je velice hluboký rozpor, který jsem si toho i teď vyčetl. Zůstávám. Vypadá to, že teda se tady prokazuje jedna skutečnost, která je zřejmá slučení křesťanského. Totiž, že člověk si tady z týhle určitý bývy nemůže nijak pomoct. Podivač neustále zůstává v subjektivitě. I pro případ, že tvrdí něco, co je objektivně platné a objektivně správné, je to ponad v té pozici subjektivití. Přitom jsme pořád oblivňováni, když se z tý, aspoň tedy podle těchto vývodů, když se stýkáme s předmětmi, když se stýkáme s výpovědmi, k kterým se snažíme proniknout v jejich skutečnosti, tak jsme oblivňování rozhodně pozitivním směrem k pravdě. Proč myslíte, že tam je rozpor? Nedal by se to uchopit, aby v tom rozpor nebyl? Já jsem to právě chtěl uchopit, aby v tom rozpor byl, poněvadž se mně pro případ, že to uchopím tak, aby v tom rozpor nebyl, tak se mně to je výjeko neschutečný. Podívejte se, tak třeba předchůdce všech filozofických systémů, skoro všech, můžeme najít u sofistů. Tam se vyskytl skoro vše, co bylo možno myslet. A tam se vyskytaké názor, ze širšího, teda ta celá trošku anegdoticky podaná koncepce, že nic není. I kdyby něco bylo, nemůžeme se to dozvědět, nemůžeme to poznat. I kdybychom to mohli poznat, nemůžeme to nikamho sdělit. Tedy představa, že každý člověk je tady absolutně izolován, sám, je to to velké ich, které nemá otevřenou cestu k druhému ich. Konec konců, tak jako v takovém lidovém pohrání se to říkáme, tak prostě do toho druhého já nevlezu. To je to pravda. Pravda sice poněkud deprimující a taková nepraktická, nebo apraktická, odzbrojující nebo neschopná činu. Konec konců teda největší politický darebák. Přede mnou stojí tedy jako neproniknutelná duše, doví a výboká, které já nerozumím. Nemohu být soudcem a tak dále. Ale je naprosto jasné, že to je jenom jakési křečovité zdůraznění některých jinak skutečných, pravdivých rysů našeho postavení ve světě. Křečovité, protože zanedbává, zapomíná, vyřazuje jiné rysy, jiné momenty, které ovšem...
s1.flac
====================
Ne, to je jako já. Když řekneš větu, že vnitřní podstatou pravdy je svoboda, tak hned mě napadne, že patrněji tu pravdu nikomu nevnutím, nebo nesmese nějaké násilné předávání. Patrně je zatím myšlenka, že se ta pravda nutně bude prát se všemi předsudky a pověrami, že teda napřed všechno odbourá, aby mohla vůbec zapůsobit. Já nevím, zase někde další. Já myslím, že takové základné poučení, že by mělo patřit takové hygiéně lidského myšlení, ať už jim dochází při studiu, při rozhovoru, že se nějak nechává strhnout to věcí samou, na kterou jde. A když přístupuje s květitou předpojitostí, ono to asi je hrozně těžké. Ale když to má člověk na mysli, že to je důležité, tak to prostě pomáhá, když se nedělá předčasní právě. Návštěvání Zatím je těžko dělat nějaké záběry, které vyplývají konkrétně z toho pojetí svobody, poněvadž to specifické umístění tohohle pojímu o tom se pojednává prakticky až v další kapitole. Já myslím, že to je poněkud odlišné než takové běžné pojetí svobody, které asi koluje mezi lidem. Takže teda je těžko dělat přímo něco z toho dovozovat. Zůstává se jenom vyčkat až ty základní pojmy svoboda, pravda, ale se to ještě trošičku víc pomohlo výraz šířit. Třeba co tady Mirek říkal, že pravda nejdřív musí si odbourat některé věci. To, že to je ta myšlenka zpětosti, tomu, že vede ta myšlenka zpětosti pravdy a svobody. Když zatížíme to slovo odbourat hodně, to je tak, že silou, která musí být použito předem, je tady vyčištěná cesta, aby pak po ní pravda mohla jít. To je jedno z možných pochopení, které neměl jistě na mysli Mirek, ale které je velice hojné jinak a vede v praxi k takovým důsledkům, že aby se ta jediná marxistická pravda mohla prosadit, tak je třeba umlčet všechny ostatní názory. Při čem se to dělá? Metodami, které nutně, právě protože jich je použito, musí umlčet zejména tu pravdu marxismu samotného. Jakmile učiníte určitý názor ve společnosti předmětem zákazu, tak nemůžete tím zákazem nepostihnout všechny ostatní názory. A tím vlastně tím zásahem, který je z jiné roviny, tady bychom mohli říct z roviny té danosti, tím vytvoříte situaci právě nesvobody. Tedy pravda, která by chtěla nejprve odbourat mocensky třeba, nebo nějak silou materiálně chtěla odbourat to, co jí překáží, tak v prvním svém zásahu odbourá samo sebe. Ale přesto zase, co si pozitivního na tom je, že je potřeba pochopit to slovo odbourat a nebo raději použít jiného. Není pochyby, že pravda se může dostat k slovu pouze tam, kde ta vřava těch názorů, eventuelně oficiálních názorů, představ, předsudku, vřava těch vykřikovaných hesel a prosazovaných koncepcí utichne. Pravda to nepřeřvává. Pravda prostě odejde z místa, nebo nepřijde na místo, kde je taková vřava. Pravda promluví pouze tam, kde lidé stichnou, kdy začnou poslouchat, kdy si nechají něco říct, kdy nechtějí prosazovat sebe, ale kdy se otevřou a čekají. Svoboda nespočívá v tom, že tady mítíme džungly, aby tady bylo volno, a že ponecháme věci jak jsou a nasloucháme tomu, co je ukazuje v pravém světle. To neprochází prostřednictvím těch věcí. Ty věci jsou tady, jak jsou, a pravda je osvětuje, ukazuje je, uvádí je na scénu. Ze tmy, ze skrytosti. A tedy předpokladem je, že my poodejdeme z té scény. Že my získáme jakýsi odstup. Ovšem otázka je tedy, jaký je to odstup. Znamená to, že my můžeme opravdu z té scény poodejít, tak nějak materiálně. Můžeme my si dovolit, když jsme zasazeni v určité společnosti, v určité době, za určitých podmínek, v rodině a já nevím jakých ještě. Můžeme my si dovolit odejít někam na poušť. Odejít stranou společnosti, odejít stranou světa a tam hledat pravdu. To je jenom vlastně takové gesto romantické nebo i eventuálně předromantické. Je to takové gesto, které má něco říci, něco znamenat, ale sama o sobě bezmocné. Odejít na poušť je neúčinné, protože člověk sám sebe nese stále sebou. A to, co mu překáží v tomto světě, není ten svět, ale on sám. On odejde ze světa, ale sebe si nese. To není odchod, to není odstup. Odstup je, když člověk sám sebe zmenšuje, když sám sebe odečítá, když si nechá něco říct a sám to nepřekřikuje. A člověk, který odejde z vřavy světa do ústraní, tak začíná být vlastně centrove smíru. Ve světě je jenom pionkem, ale když odejde na poušť, tam je sám. Tam svět je daleko. A teď je najednou, jeho vesmír je naplněn jím samým. Ale to není to správné, co očekává pravda. Člověk se musí umenšovat, ne se roztáhnout v celý vesmír. Najít prázdné místo, které by obsadil. Člověk musí přijít na místo, kde sám je ničím a které už je obsazeno. V něm už platí něco. Kde už něco je nahoře a něco dole. Kde jsou zcela určité směrnice pro ně. Normy. A ovšem k tomu musí být svoboden. Svoboden ale znamená především svoboden od sebe. Musí odstoupit od světa věcí, ale on je součástí tohoto světa. Musí mít ochoten odstoupit i sám od sebe. Zapomenout a nebo suspendovat alespoň dočasně své zájmy. Suspendovat své pozice a pozičky. A otevřít oči, otevřít uši a nasloukat. To je svoboda. Často se myslí, ne vyčistit, dělat předpoklady, činit rovné ulice a zahrabávat Rigoli a Hrboli, že to všechno může být jenom metafora. Ve skutečnosti je to k ničemu. Doslova za to. Takže svoboda to není vlastnost člověka. Říkáme, že ten odpor proti této větě může se opírat o předsudky, když nejzatvrdzelejší z něj je svobodná vlastnost člověka. Člověk, že je vybaven, jakožto člověk, je vybaven jistou mimožádnou vlastností, celou řadou mimožádných vlastností. Je schopen myslet diskurzívně. To není žádná bytost. I nejinteligentější zvířata nejsou schopni. Je vybaven schopností mluvit, řeči. A mimo jiné je vybaven vlastností svobodo, být svobodem moci rozhodovat v situaci, která připouští několik řešení, volit jednu z nich. Ne náhodou a ne pod tlakem nějakých pudů nebo nějakých jiných tlaků, jiných sil, které jsou mu vnější, nebo alespoň jsou dány před ním, když on se může rozhodnout, to je ta klasická představa, co to je svoboda. Může se rozhodnout tam, či o nám. Ta známá historka, kterou uváděl popěrač svobody tohoto typu, je středověký myslitel Buridan. Na příkladu osla, který se ocítá, to asi znáte, je jedna z nejznámějších historiek z dějní filozofie, zcela ne filozofická, osel přijde nalevo, má hromádku, otep se na druhé straně, má otep slámy, řekněme, že má oboje stejně rád, a teď neví jít nalevo nebo napravo. Oboje je lákaví a kdyby aspoň ta jedna otypka byla větší, tak by byl důvod, proč tam jít, a my jsme obě stejní, nevíme. Až tam uprostřed chcípne hlady, nebyli jsme schopen rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Tedy toto je tak asi ten obraz svobody. Člověk má před sebou dvě možnosti a teď se svobodně rozhoduje. Ať už protože shledává důvody, anebo že se mu chce jenom, že to je neracionální, to jsou různé výklady, ale ne, tady je docela jiné pojetí. Člověk není vybaven svobodou, člověk se musí svobodným stát. To není vlastnost člověka, jenom je to poslání, je to účení, je to povinnost. A ještě víc, člověk se stává člověkem teprve, když toto poslání začne plnit. Když poodstoupí a naslouchá. A co to znamená poodstoupit a naslouchat? To znamená nechat si dojít, eventuálně položit otázku. To tam máme v tom našem textu, ale to je myslím až v té příští kapitole. Ještě jsem se chtěl právě zeptat, člověk na cestě tedy k svému vlastníku, na svou zemí, říká, že musí odstoupit a naslouchat, nechat si položit otázku. Už se podíváme na ten text. Měl by vstoupit do toho prostoru, ve kterém nechá to i sloužit. A tím se dostalo do oddat se do toho, co to sloučno správně je. To si tomu dobře rozumím. Po všem vzhledem k té negativní nebo běžné taksi, když se právě toho sloučstva nenechává být a pak se vydává za pravdu. To znamená, že tím, kdy se třeba vztahuje sloučstve jako uvozující slovo do člověka, jako ta vlastnost, nebo se podkládá pod fajn pravdy, nebo nějaký jev nebo výpověd, to jsou potom, pokud tomu rozumím, čtvrté kapitole, projevy nepravdy. První je problém, jak se má vzbudit nebo nemá. Jakým způsobem? Provést to po odstoupení. Pro odstoupení, aby se mohl dostat do toho stavu, se dá tak nazvat, ve kterém by mohl nechat to i způsob, jestli to nespočívá výsledku, odklívání těch neprav. Jak se dostat? Jak je možné, aby v té državě nepravd zaslychl tu otázku? Prostě čistě prakticky se potom ptám, jak odstoupit. Rozumím, že je třeba odstoupit, ale potom je to taková otázka Petra, že o té výjeně v myšlení. Prostě pomyslet věci tak do tomu jádru, ze kterých potom, jestli jsem to dobře vás slyšel, je to takový klid, který brání člověku před předčasným závěrem. Nevím, jestli jsem řekl, že to chápu, že je důležitý, ale pro mě je otázka, které třeba nedovedu rozhodnout. Takhle, že můžu podle můjho nekritického dojmu, že jsem naslychl tu otázku a přitom de facto tento můj dojem je o obyčejném přeznačení soucna za repradu, protože se stává mým vlastním nekritickým subjektivním chápáním. Mě debatuluje to, protože ten vstup měl do tohohle odstoupit. To znamená, myslím tím také tu slobodu, že to znamená rozhodnout se pro tu jednu možnost, zkusit se pro tu možnost vstoupit do tohohle vztahu s tou pravdou. Ale jak? Máte někdo na mysli, jak by se na tohle dalo odpovědět? Já mám asi velice jednoduchý postoj tady v tomhle problém cítím, že já mám dojem, že to je otázka lidské aktivity a vůle, kterou považuji osobně za jeden z konstitučních prvků člověka, když seznamovat se s věcmi, které jsou kolem mě a s problémy, pokud možno v jejich pravosti a v jejich skutečnosti. To znamená odkryvat své nepravost, která je zjevná. Tak implicitelná. Ta je zjevná, která sejeví, a nepravost, který podíváte jeho pravost. A na čem to právě měje? Otázka je teda, jak to provést, jak to zajistit. Že já, jako člověk, bych se mohl domívat tak věmetom na půl cesty, že jsem se dostal do vztahu s tou pravostí. Je to teoretický předpoklad hladění. Já se s ním můžu setkat a nemusím. Ale jde mi o ten moment, kdy se s ním nesetkám, a přesto domnívám, že už jsem se s ním setkal. Takže to je také těžko můžu nabít toho klidu, pokud nejsem nabídl přesvědčení, že jsem se nechal oslovit tou pravostí. Já se toho klidu není nic, no. Ne, no, řekni, tak já nevím. To jsou nějaké těch předčasných věků. Já mohu říct, že z toho vyznívá jakýsi takový pokus uchopit to, o čem bych se upovářil myslet, že asi neuchopite našich lidských předpokladů. 100% jistotu o něčem. Ať to je o pojistoucím předmětu, o vystížení jeho podstaty. Já mohu říct, že tady se těžko člověk dostane asi za rámec věcí, které jsou oběřitelné, dostanou se exaktní, nebo prostřednictvím vědy, které těžko budou asi dál než sadají naše možnosti v logických úvahách. Já mohu všem dojem, že právě se souvisí s mojí další otázkou, kterou bych chtěl vyslovit. Když jste nám minule říkal o tom, že při procesu představování jsme to vlastně my, kteří se měníme, tak jak se to děje potom v otázce, když se setkáváme nebo když máme tu čest se představovat s pravdou, do jaké míry nás tady tohle může ovlivnit vzhledem k lidské subjektivitě, subjektivnosti i pro případ, že by naše tvrzení bylo totéž subjektivití skutečnosti. To je velice hluboký rozpor, který jsem si toho i teď vyčetl. Zůstávám. Vypadá to, že teda se tady prokazuje jedna skutečnost, která je zřejmá slučení křesťanského. Totiž, že člověk si tady z týhle určitý bývy nemůže nijak pomoct. Podivač neustále zůstává v subjektivitě. I pro případ, že tvrdí něco, co je objektivně platné a objektivně správné, je to ponad v té pozici subjektivití. Přitom jsme pořád oblivňováni, když se z tý, aspoň tedy podle těchto vývodů, když se stýkáme s předmětmi, když se stýkáme s výpovědmi, k kterým se snažíme proniknout v jejich skutečnosti, tak jsme oblivňování rozhodně pozitivním směrem k pravdě. Proč myslíte, že tam je rozpor? Nedal by se to uchopit, aby v tom rozpor nebyl? Já jsem to právě chtěl uchopit, aby v tom rozpor byl, poněvadž se mně pro případ, že to uchopím tak, aby v tom rozpor nebyl, tak se mně to je výjeko neschutečný. Podívejte se, tak třeba předchůdce všech filozofických systémů, skoro všech, můžeme najít u sofistů. Tam se vyskytl skoro vše, co bylo možno myslet. A tam se vyskytaké názor, ze širšího, teda ta celá trošku anegdoticky podaná koncepce, že nic není. I kdyby něco bylo, nemůžeme se to dozvědět, nemůžeme to poznat. I kdybychom to mohli poznat, nemůžeme to nikamho sdělit. Tedy představa, že každý člověk je tady absolutně izolován, sám, je to to velké ich, které nemá otevřenou cestu k druhému ich. Konec konců, tak jako v takovém lidovém pohrání se to říkáme, tak prostě do toho druhého já nevlezu. To je to pravda. Pravda sice poněkud deprimující a taková nepraktická, nebo apraktická, odzbrojující nebo neschopná činu. Konec konců teda největší politický darebák. Přede mnou stojí tedy jako neproniknutelná duše, doví a výboká, které já nerozumím. Nemohu být soudcem a tak dále. Ale je naprosto jasné, že to je jenom jakési křečovité zdůraznění některých jinak skutečných, pravdivých rysů našeho postavení ve světě. Křečovité, protože zanedbává, zapomíná, vyřazuje jiné rysy, jiné momenty, které ovšem...
====================
s2.flac
====================
věty. To je širší korek, než pouze pro čtverec to platí pro každý pravidelný nůhelník. Že je nám nějak jasná, že si ji můžeme pověřit a že si ji můžeme v matematice dokázat. Ovšem taková otázka, proč platí zrovna tato zákonitost? Proč to neplatí, dejme tomu, pro trojuhelník, který není právou můhlí a který má jiný poměr stran a jiný úroveň. To už jaksi je na naše chápání. Věpatrně se tady vyskytuje v naší oblasti určitý nezbytný a možná ještě daleko větší než nezbytný počet takovýchto faktů, do jichž podstaty nějak proniknout nemůžeme, ale který pro určitou naši praktickou životní potřebu prozumíme a dovedeme to vyučtívat. Ano, to samozřejmě takhle to je. Ovšem musíme si uvědomit, že v dějinách myšlení třeba matematického, že toto byl výrazný krok upředu. Když zaprvé se v pravém světle ukázali podmínky té platnosti, to je, že to musí být pravohledný trvelník, že to neplatí o jiné. Že už jsem lidé byli schopni rozpoznat, kdy tohle platí a kdy ne. Tedy ten svůj omezený fakt, zjištěný fakt, že neznali izolovaně, takže by ho zasadili kamkoliv a blbě. Ale že věděli, kdy platí a kdy ne. To je velký krok upředu. A za druhé ta přesnost, s jakou to mohli formulovat. Že tedy to nebyla jenom nějaká taková přibližná zkušenost. Jako třeba ve starých civilizacích zjistili zlomek, který nejblíže podával ta dvou celých čísel, který nejblíže podával poměr obvodu a průměru kružnice. To byly známé ty čísla, někde mě jednoduchý, někde mě třeba trojmístní čísla. A jich poměr na haldu desetin jich místskou opravdu odpovídal tomu pídu. To byla ale zkušenost jiného typu, než tato přesná matematická formule, která platí naprosto bez jediné nepřesnosti. Ta nepřesnost může vzniknout z našeho měření v praxi, ale nikdy ne z té formule. Ta formula je naprosto absolutně platná. Na daných podmínech, v danej geometrii, pro daný trojuhedník, pro určitý obor otázek a tak dále. Ale v tomto rámci platí nerelatívně. Absolutně platí do všech důsledků a bez naprosto přesnosti. Tedy v těchto dvou věcích to byl obrovský krok upředu. Ale neposlední krok. Samozřejmě, že bylo možno, když vy říkáte tam, ale unikalo nám to, co bylo kolem. Proč zrovna to platí o pravouhých trojuhednících a proč to neplatí o těch ostatních? Tento krok byl nezbytným předpokladem dalších kroků, které bylo možno očekávat v budoucnosti, které bylo možné vytvořit a které bylo možné vytvořit. Takže to bylo nejlepší krok, který byl možný vytvořit, který byl možný vytvořit, který byl možný vytvořit, který byl možný vytvořit. Tam už neplatí potom, že to bude pravouhulý trojuhedník, ale že všechny trojuhedníky, teda všechny úhly trojuhedníků vztyčených nad základnou, která představuje sečnu v dané kružníci, že mají stejné, nebo všechny jsou stejné. To je obecnější formule tá letová, tá letový věty, která pak nám ten zvláštní případ ukáže. Podobně u toho pravouhulého trojuhedníka, tak tam to je zase ináč, jakmile dosadím určité goniometrické funkce, tak mohu počítat s obecným trojuhedníkem v tom smyslu, jak počítat bez goniometrických funkcí, zdánlivě bez, protože tam ty goniometrické funkce jsou velmi zjednodušené, že tam nabývají hodnot třeba jedna, takže tam jako nejsou vidět. Počítá i ta bitá. Takže to není fakt, a zase fakt, nebož to jsou fakty, které jsou spolusouvisí, které jsou v jakémsi kontextu, a to nikoliv jenom v kontextu v omezeném době, ale představují možnost rozvíjení, možnost cesty dál, v níž se ukáže ten ten zvláštní a kuriózní a překvapující fakt, jako jenom zvláštní případ obecnějších vztahů. Tak z tohodle důvodu jako potom se to jeví jinak, že vlastně pravda nás takový vede, jak bychom zas mohli teď generalizovat nejenom v oboru té geometrie, pravda nás vede ku předu, to, že my v dané chvíli jenom z částky poznáváme, ještě neznamená, že jsme v uzavřeném prostoru, že jsme teda v uzavřeném poli. My jsme naopak v otevřeném poli, kde jdeme jistými cestami, jsouce vedení pravdou. Pravda nás vede. Pravda není to, co před nás přijde jako fakt, běž to je to, co nás proměňuje. To je ten, zase ten začátek, že tedy je chybné pojetí to, které předpokládá, že pravda jsou pravdivé. Soudy? Jo, kdo to měl referovat, toho Krejčího? A mě? Máte to? Tak to jsme zapomněli. Tak já zapomněl. To jste prostě se nepřihlásili. Já jsem to taky zapomněl. Tak příště. To nejsou jednotlivé, ojedinělé, izolované soudy pravdivé. Pravda je to, co vůbec umožňuje, aby nějaký soud byl pravdivý. A co vede nás, abychom šli od jednoho pravdivého soudu k dalšímu, tak, že to nebudou jenom mylníky na cestě, ale že z toho bude stále taková průzračnější, taková transparentnější soustava, že z toho bude smysl v jehož rámci všechno dostává své místo. Já nevím, kolik máme ještě? No už nemáme. To nemáme čas na to, že bychom ještě zvládli. Jak to asi máte na dlouho? Tak to ještě. Máte ještě chvíli čas? Dneska to můžeme protáhnout. Jo, jistě, bude to hodné. Tak to je žlánek filozofa Františka Kričího. Krič rovnil seriál v řejmě Rozhledy po skončestné filozofii pod názvem Česká filozofie po převratavá část české mysli z 1930. Filozof Kričí se ze svého filozofického staniska hodně programově vytýčeného se sákazem řejmě innovací vyjadřuje o tom, co nazývá scholastickým zeslužebním filozofie po převratovém kulturním dílí v nás. Vedle Hromádky a Kozáka uvádí o filozofu Rádla na podkladě jeho redaktorské působenosti v časopisu křesťanské reví a demonstruje ho citáty z Rádla z pisu modelinní děla. Rádla v filozofických oměl lidí vedle jeho špatně motivovaného taření proti pozitivismu především jeho rozkolísaném a nejednoznačném tolití pravdy, které autorovi vážným léptickým prohřeškem nebojiť neumožňuje přesné vylezení cíle myšlení a poznávání vůči fenomenu léptické kultury jako je třeba náboženství. Dávno nebude, říkám kričí dost vážně fakt, že pravda je pojem relativní, který nemá žádnou reální existenci než či je vlastností soudu. Místo o pravdivých soudech mluví rád o pravdách respektivě o pravdě, jako by ta předcházela poznání, což dovoluje nepozitivistický závěr o různých pramenech poznání. Chaternost myšlenkové stavby, která je za výsadko válným užitím pojmu pravdy, se pozitivisticky zprůhají jakmile místo jeho začne užívat pozitivisticky legitimní náhrady, totiž pojmu poznatky. A tak zároveň vyvstane i komičnost, kterou podobná pojmová neurčitost podí, když nám například vědě, že Bůh je pravda, která předchází na poznání. Víte, že Bůh je poznatek. Kadreli rádil návěr nároh, aby nejenom konstatovala schytečnost, ale aby jí ustanovovala, co má bezpodmínečně platit. Zblžuje se pak svojím scholastickým vrtuchkem činit zvíry podmínku hledání pravdy a vědy, ale obsizuje se návratně pozitivismu, to je vědě samé. Přesto kličí, pokládá rád omil v otázce pravdy, co pouze logicky, formálně. Je tam takovéto vyjádření respektu kradlovi, nebo to je někde. Na jednom místě, teď nevím jestli tady ovšem, nebo někde jinde, na jednom místě tam kličí, jako říká, že vždycky si rádla vážil a že čekával podstatného od jeho formulací a že tady byl tak nějak sklamán. To tady není asi. Je to tak. Byl překvapen, vždycky, s toho jimko a s toho regí. Tady píše, přiznávám, že si neumím dobře představit, že by něco s jimky mohlo mít ideový vliv na myslit o takových kvalit, takové rádlu. Poněvadž by však něco takového mohlo neodpustit na odrážku, kterou nejsem vůči rádlu schopen, ústává mít nečekané dobré a pozitivské vývojí neodřešenou rádelníkou. Víc jako. To bude ještě nějaké jiné místo. Ale je to trošku analogické. Tak to je, myslím, taková docela pěkná ilustrace z našich domácích poměrů předválečních. Jak ten běžný pozitivistický způsob vývojí rádelník. Pozitivistický způsob myšlení, že to je běžný, zejména u nás, pozitivismus měl obrovský vliv a přes učitelstvo to prosáhlo kdekým. Proto také marxismus u nás snad ještě víc, než kde jinde, nabil takových výrazně pozitivistických forem. Ačkoliv jaksi původně rozumět marxismus znamená rozumět jeho nepozitivistické podobě a zejména dokonce teda jeho protipozitivistické frontě. Ovšem samozřejmě to není výmysl, to bylo možné jedně díky tomu, že už u Englse ten posun byl proveden, že? A u Lenina tím spíš právě pozitivistický v podstatě ti machisté Žáci Macha a Venaria ktejch bylo hodně v carském Rusku a kteří strhli na sebe pozornost a proti ním Lenin psal ten materialismus a empiriokritikismus. Tak právě tím, že jestli zvolil za své protivníky a proti ním polemizoval, tak jo, i co převzal celou řadu předpokladů s nimi, že oni samozřejmě pracovali. Takže tam to je spousta pozitivistických formulací v tom Leninově spisu, které jdou ještě o něco dál než Englse a Lenin tomu chudil právě proto, že zase se opíral hlavně o Englse a nikoli o Marxe. Marx vůbec teda v marxismu má takovou bědnou, bědný osu třeba. Z Marxe v marxismu nezůstalo skoro nic. To, co v desetiletí se traduje jako marxismus je vlastně englsismus. Z Marxe tam je strašně maloučko. No a na to navázali naše poměry, které byly tak nesmírně ovlivněny také díky Masarykovi. Masarykovi, ovlivněný pozitivismem. Masaryk polemizoval proti pozitivismu, nalezl ty křižovatky, kde nebo ta rozcestí, kde je třeba nejít dál s pozitivismem a jít jinudy, ale zároveň svou celou prací myslitelskou nesmírně povzbuzoval pozitivismus, takže celá řada, většina, naprostá většina jeho žáků jsou pozitivisté. Žáků Masarykovců, lidí, kteří se Masarykem zabývali, kteří do pozdních let, do pozdního věku, král, já nevím, jestli vám to něco říká, Josef Král, český pozitivista, nástupce Krejčího na fakultě oslavil asi před čtrnácti dny devadesátiny a asi dva týdny předtím v sociologické jednotě je jim šest předsedou taková anomálie v našem životě, tak, který český předsedou, tak tam měl nějakou řeč možná bylo o Masarykovi, což je taková zvláštnost, hlásí se k tomu, že dokonce velmi neoportunně, a přitom on tomu Masarykovi vůbec nerozumí, absolutně teda, absolutně neví, co to znamená. Prostě vidí ho tak naprosto zkresleně, tak falešnými brýlemi, že to ani není znak možný, aby v tom nebylo, co si v tom Masarykovi postižoval. Ani tak falešně stát nemožný, on opravdu, asi my zas vidíme toho Masaryka, tak jednoznačně na druhé straně, že se nám zdál ten králem věří. Masarykovi bylo obojí asi, a toho pozitivismus strašně moc, a za první republiky potom vlastně takový ten oficiální masarykismus, no to byl pozitivismus, zvláštní na ty půlky. Tak tím pádem to pak mělo ten vliv i na marksismus, a ten marksismus u nás byl vlastně vlastně převážně pozitivistický, a pak bylo také možno, aby v rámci, v lůně tohoto, marksismus, jak rádi marxisté říkají, aby byl vykonán dost pozorůhodný pokus o neopozitivismus marksistický, jo, to je tohle jeho skupina. www.arkance-systems.cz No jo, tak jim to.
s2.flac
====================
věty. To je širší korek, než pouze pro čtverec to platí pro každý pravidelný nůhelník. Že je nám nějak jasná, že si ji můžeme pověřit a že si ji můžeme v matematice dokázat. Ovšem taková otázka, proč platí zrovna tato zákonitost? Proč to neplatí, dejme tomu, pro trojuhelník, který není právou můhlí a který má jiný poměr stran a jiný úroveň. To už jaksi je na naše chápání. Věpatrně se tady vyskytuje v naší oblasti určitý nezbytný a možná ještě daleko větší než nezbytný počet takovýchto faktů, do jichž podstaty nějak proniknout nemůžeme, ale který pro určitou naši praktickou životní potřebu prozumíme a dovedeme to vyučtívat. Ano, to samozřejmě takhle to je. Ovšem musíme si uvědomit, že v dějinách myšlení třeba matematického, že toto byl výrazný krok upředu. Když zaprvé se v pravém světle ukázali podmínky té platnosti, to je, že to musí být pravohledný trvelník, že to neplatí o jiné. Že už jsem lidé byli schopni rozpoznat, kdy tohle platí a kdy ne. Tedy ten svůj omezený fakt, zjištěný fakt, že neznali izolovaně, takže by ho zasadili kamkoliv a blbě. Ale že věděli, kdy platí a kdy ne. To je velký krok upředu. A za druhé ta přesnost, s jakou to mohli formulovat. Že tedy to nebyla jenom nějaká taková přibližná zkušenost. Jako třeba ve starých civilizacích zjistili zlomek, který nejblíže podával ta dvou celých čísel, který nejblíže podával poměr obvodu a průměru kružnice. To byly známé ty čísla, někde mě jednoduchý, někde mě třeba trojmístní čísla. A jich poměr na haldu desetin jich místskou opravdu odpovídal tomu pídu. To byla ale zkušenost jiného typu, než tato přesná matematická formule, která platí naprosto bez jediné nepřesnosti. Ta nepřesnost může vzniknout z našeho měření v praxi, ale nikdy ne z té formule. Ta formula je naprosto absolutně platná. Na daných podmínech, v danej geometrii, pro daný trojuhedník, pro určitý obor otázek a tak dále. Ale v tomto rámci platí nerelatívně. Absolutně platí do všech důsledků a bez naprosto přesnosti. Tedy v těchto dvou věcích to byl obrovský krok upředu. Ale neposlední krok. Samozřejmě, že bylo možno, když vy říkáte tam, ale unikalo nám to, co bylo kolem. Proč zrovna to platí o pravouhých trojuhednících a proč to neplatí o těch ostatních? Tento krok byl nezbytným předpokladem dalších kroků, které bylo možno očekávat v budoucnosti, které bylo možné vytvořit a které bylo možné vytvořit. Takže to bylo nejlepší krok, který byl možný vytvořit, který byl možný vytvořit, který byl možný vytvořit, který byl možný vytvořit. Tam už neplatí potom, že to bude pravouhulý trojuhedník, ale že všechny trojuhedníky, teda všechny úhly trojuhedníků vztyčených nad základnou, která představuje sečnu v dané kružníci, že mají stejné, nebo všechny jsou stejné. To je obecnější formule tá letová, tá letový věty, která pak nám ten zvláštní případ ukáže. Podobně u toho pravouhulého trojuhedníka, tak tam to je zase ináč, jakmile dosadím určité goniometrické funkce, tak mohu počítat s obecným trojuhedníkem v tom smyslu, jak počítat bez goniometrických funkcí, zdánlivě bez, protože tam ty goniometrické funkce jsou velmi zjednodušené, že tam nabývají hodnot třeba jedna, takže tam jako nejsou vidět. Počítá i ta bitá. Takže to není fakt, a zase fakt, nebož to jsou fakty, které jsou spolusouvisí, které jsou v jakémsi kontextu, a to nikoliv jenom v kontextu v omezeném době, ale představují možnost rozvíjení, možnost cesty dál, v níž se ukáže ten ten zvláštní a kuriózní a překvapující fakt, jako jenom zvláštní případ obecnějších vztahů. Tak z tohodle důvodu jako potom se to jeví jinak, že vlastně pravda nás takový vede, jak bychom zas mohli teď generalizovat nejenom v oboru té geometrie, pravda nás vede ku předu, to, že my v dané chvíli jenom z částky poznáváme, ještě neznamená, že jsme v uzavřeném prostoru, že jsme teda v uzavřeném poli. My jsme naopak v otevřeném poli, kde jdeme jistými cestami, jsouce vedení pravdou. Pravda nás vede. Pravda není to, co před nás přijde jako fakt, běž to je to, co nás proměňuje. To je ten, zase ten začátek, že tedy je chybné pojetí to, které předpokládá, že pravda jsou pravdivé. Soudy? Jo, kdo to měl referovat, toho Krejčího? A mě? Máte to? Tak to jsme zapomněli. Tak já zapomněl. To jste prostě se nepřihlásili. Já jsem to taky zapomněl. Tak příště. To nejsou jednotlivé, ojedinělé, izolované soudy pravdivé. Pravda je to, co vůbec umožňuje, aby nějaký soud byl pravdivý. A co vede nás, abychom šli od jednoho pravdivého soudu k dalšímu, tak, že to nebudou jenom mylníky na cestě, ale že z toho bude stále taková průzračnější, taková transparentnější soustava, že z toho bude smysl v jehož rámci všechno dostává své místo. Já nevím, kolik máme ještě? No už nemáme. To nemáme čas na to, že bychom ještě zvládli. Jak to asi máte na dlouho? Tak to ještě. Máte ještě chvíli čas? Dneska to můžeme protáhnout. Jo, jistě, bude to hodné. Tak to je žlánek filozofa Františka Kričího. Krič rovnil seriál v řejmě Rozhledy po skončestné filozofii pod názvem Česká filozofie po převratavá část české mysli z 1930. Filozof Kričí se ze svého filozofického staniska hodně programově vytýčeného se sákazem řejmě innovací vyjadřuje o tom, co nazývá scholastickým zeslužebním filozofie po převratovém kulturním dílí v nás. Vedle Hromádky a Kozáka uvádí o filozofu Rádla na podkladě jeho redaktorské působenosti v časopisu křesťanské reví a demonstruje ho citáty z Rádla z pisu modelinní děla. Rádla v filozofických oměl lidí vedle jeho špatně motivovaného taření proti pozitivismu především jeho rozkolísaném a nejednoznačném tolití pravdy, které autorovi vážným léptickým prohřeškem nebojiť neumožňuje přesné vylezení cíle myšlení a poznávání vůči fenomenu léptické kultury jako je třeba náboženství. Dávno nebude, říkám kričí dost vážně fakt, že pravda je pojem relativní, který nemá žádnou reální existenci než či je vlastností soudu. Místo o pravdivých soudech mluví rád o pravdách respektivě o pravdě, jako by ta předcházela poznání, což dovoluje nepozitivistický závěr o různých pramenech poznání. Chaternost myšlenkové stavby, která je za výsadko válným užitím pojmu pravdy, se pozitivisticky zprůhají jakmile místo jeho začne užívat pozitivisticky legitimní náhrady, totiž pojmu poznatky. A tak zároveň vyvstane i komičnost, kterou podobná pojmová neurčitost podí, když nám například vědě, že Bůh je pravda, která předchází na poznání. Víte, že Bůh je poznatek. Kadreli rádil návěr nároh, aby nejenom konstatovala schytečnost, ale aby jí ustanovovala, co má bezpodmínečně platit. Zblžuje se pak svojím scholastickým vrtuchkem činit zvíry podmínku hledání pravdy a vědy, ale obsizuje se návratně pozitivismu, to je vědě samé. Přesto kličí, pokládá rád omil v otázce pravdy, co pouze logicky, formálně. Je tam takovéto vyjádření respektu kradlovi, nebo to je někde. Na jednom místě, teď nevím jestli tady ovšem, nebo někde jinde, na jednom místě tam kličí, jako říká, že vždycky si rádla vážil a že čekával podstatného od jeho formulací a že tady byl tak nějak sklamán. To tady není asi. Je to tak. Byl překvapen, vždycky, s toho jimko a s toho regí. Tady píše, přiznávám, že si neumím dobře představit, že by něco s jimky mohlo mít ideový vliv na myslit o takových kvalit, takové rádlu. Poněvadž by však něco takového mohlo neodpustit na odrážku, kterou nejsem vůči rádlu schopen, ústává mít nečekané dobré a pozitivské vývojí neodřešenou rádelníkou. Víc jako. To bude ještě nějaké jiné místo. Ale je to trošku analogické. Tak to je, myslím, taková docela pěkná ilustrace z našich domácích poměrů předválečních. Jak ten běžný pozitivistický způsob vývojí rádelník. Pozitivistický způsob myšlení, že to je běžný, zejména u nás, pozitivismus měl obrovský vliv a přes učitelstvo to prosáhlo kdekým. Proto také marxismus u nás snad ještě víc, než kde jinde, nabil takových výrazně pozitivistických forem. Ačkoliv jaksi původně rozumět marxismus znamená rozumět jeho nepozitivistické podobě a zejména dokonce teda jeho protipozitivistické frontě. Ovšem samozřejmě to není výmysl, to bylo možné jedně díky tomu, že už u Englse ten posun byl proveden, že? A u Lenina tím spíš právě pozitivistický v podstatě ti machisté Žáci Macha a Venaria ktejch bylo hodně v carském Rusku a kteří strhli na sebe pozornost a proti ním Lenin psal ten materialismus a empiriokritikismus. Tak právě tím, že jestli zvolil za své protivníky a proti ním polemizoval, tak jo, i co převzal celou řadu předpokladů s nimi, že oni samozřejmě pracovali. Takže tam to je spousta pozitivistických formulací v tom Leninově spisu, které jdou ještě o něco dál než Englse a Lenin tomu chudil právě proto, že zase se opíral hlavně o Englse a nikoli o Marxe. Marx vůbec teda v marxismu má takovou bědnou, bědný osu třeba. Z Marxe v marxismu nezůstalo skoro nic. To, co v desetiletí se traduje jako marxismus je vlastně englsismus. Z Marxe tam je strašně maloučko. No a na to navázali naše poměry, které byly tak nesmírně ovlivněny také díky Masarykovi. Masarykovi, ovlivněný pozitivismem. Masaryk polemizoval proti pozitivismu, nalezl ty křižovatky, kde nebo ta rozcestí, kde je třeba nejít dál s pozitivismem a jít jinudy, ale zároveň svou celou prací myslitelskou nesmírně povzbuzoval pozitivismus, takže celá řada, většina, naprostá většina jeho žáků jsou pozitivisté. Žáků Masarykovců, lidí, kteří se Masarykem zabývali, kteří do pozdních let, do pozdního věku, král, já nevím, jestli vám to něco říká, Josef Král, český pozitivista, nástupce Krejčího na fakultě oslavil asi před čtrnácti dny devadesátiny a asi dva týdny předtím v sociologické jednotě je jim šest předsedou taková anomálie v našem životě, tak, který český předsedou, tak tam měl nějakou řeč možná bylo o Masarykovi, což je taková zvláštnost, hlásí se k tomu, že dokonce velmi neoportunně, a přitom on tomu Masarykovi vůbec nerozumí, absolutně teda, absolutně neví, co to znamená. Prostě vidí ho tak naprosto zkresleně, tak falešnými brýlemi, že to ani není znak možný, aby v tom nebylo, co si v tom Masarykovi postižoval. Ani tak falešně stát nemožný, on opravdu, asi my zas vidíme toho Masaryka, tak jednoznačně na druhé straně, že se nám zdál ten králem věří. Masarykovi bylo obojí asi, a toho pozitivismus strašně moc, a za první republiky potom vlastně takový ten oficiální masarykismus, no to byl pozitivismus, zvláštní na ty půlky. Tak tím pádem to pak mělo ten vliv i na marksismus, a ten marksismus u nás byl vlastně vlastně převážně pozitivistický, a pak bylo také možno, aby v rámci, v lůně tohoto, marksismus, jak rádi marxisté říkají, aby byl vykonán dost pozorůhodný pokus o neopozitivismus marksistický, jo, to je tohle jeho skupina. www.arkance-systems.cz No jo, tak jim to.