ad L. L. Šeputo: Dialektický materialismus a medicína
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Untitled - 0031.jpg
====================
Recense 287 h. à 1.60 = 459,0 dan 12,2% L.L.Šeputo: Dialektický materialismus a 56,103medicína Lektorský posudek Práce L.L.Šeputa je ve zbytečně dlouhé a málo říkající předmluvě prof. Šamaškina označena za práci filosofa, nikoli lékaře. Ostatně již sám titul naznačuje, že podstata knihy by měla spočívat v tématice filosofické, nikoli medicinské. Proto je nutno klást v recenzi převážný důraz na tuto stránku práce. Po přečtení textu nemohu bohužel knihu doporučit k vydání, protože se v ní až na některé útržky a většinou přímo neorganické zbytky někdejších filosofických myšlenek se skutečnou filosofií vůbec nesetkáme. Hory deklarativních formulí o tom, jak dialektický materialismus představuje jedinou obecnou metodologii, anoncovaných již v předmluvě a opakovaných autorem knihy v průběhu textu, podivně kontrastuje s absencí nejen vší skutečné dialektiky myšlení, ale přímo jakékoli vážné myšlenky, která by byla čtenáři demonstrována ve svém vnitřním pohybu. Autor manipuluje čistě vnějším způsobem (někdy nadto značně absurdnín) vytrženými citáty nebo zlomky cizích nápadů, aniž by se v nejmenším pokusil sám jim rozumět v jejich vnitřním smyslu, a pokud jde o citáty, v jejich původním významu. Tak se mu stává, že cituje i tam, kde jde o loci communes nebo io vyslovené triviality (ku př. myšlenku, že pokus vědci umožňuje tázat se přírody, považuje autor za přiléhavý výrok K.A.Timirjazeva) (245). V knize není ani stopa po nějakém pojetí, natož originálním. Předložit její překlad našim čtenářům-lékařům by znamenalo podstatně přispět k jejich nedůvěře k veškeré filosofii, ba přímo znovu zdiskreditovat všechny skutečné pokroky, kterých marxistická filosofie jak u nás, tak v mezinárodním měřítku v minulých letech překonávání nejrůznějších vulgarizací dosáhla. Konkrétně je třeba uvážit, že v publikacích tohoto druhu nelze u nás jít pod úroveň takových sborníků, jako na př. jsou "Tilosofické problémy moderní biologic (CSAV, Praha 1963) nebo Filozofické problémy súčasnej biológie (VPL, Bratislava 1964), nemán-li jmenovat další jednotlivé studie. Předložená Šeputova práce je ve srovnání s nimi prostě bezcenná. Všechno nasvědčuje tomu, že L.L.Šeputo je ve filosofii naprostý diletant; je to zřejmé z nesčetných lapsů, z nichž bych některé rád uvedl. Tak na př. mluví autor o tom, zda teorie mohou či nemohou odrážet objektivní pravdu (v polemice s Kaminskym, str.73), zatímco na závěr knihy (286) užívá kuriózní formulace, že relativní pravda obráží správné poznatky o procesěch a jevech hmotného světa. Protože jeho nekonečné citace I.P.Pavlova naznačují jeho orientaci, zdálo by se téměř, že vynašel další a další signální soustavy, Hmotný svět je tedy podle něho obrážen v poznatcích, poznatky jsou obráženy v pravdě a pravda je obrážena. v teo-
Untitled - 0031.jpg
====================
Recense 287 h. à 1.60 = 459,0 dan 12,2% L.L.Šeputo: Dialektický materialismus a 56,103medicína Lektorský posudek Práce L.L.Šeputa je ve zbytečně dlouhé a málo říkající předmluvě prof. Šamaškina označena za práci filosofa, nikoli lékaře. Ostatně již sám titul naznačuje, že podstata knihy by měla spočívat v tématice filosofické, nikoli medicinské. Proto je nutno klást v recenzi převážný důraz na tuto stránku práce. Po přečtení textu nemohu bohužel knihu doporučit k vydání, protože se v ní až na některé útržky a většinou přímo neorganické zbytky někdejších filosofických myšlenek se skutečnou filosofií vůbec nesetkáme. Hory deklarativních formulí o tom, jak dialektický materialismus představuje jedinou obecnou metodologii, anoncovaných již v předmluvě a opakovaných autorem knihy v průběhu textu, podivně kontrastuje s absencí nejen vší skutečné dialektiky myšlení, ale přímo jakékoli vážné myšlenky, která by byla čtenáři demonstrována ve svém vnitřním pohybu. Autor manipuluje čistě vnějším způsobem (někdy nadto značně absurdnín) vytrženými citáty nebo zlomky cizích nápadů, aniž by se v nejmenším pokusil sám jim rozumět v jejich vnitřním smyslu, a pokud jde o citáty, v jejich původním významu. Tak se mu stává, že cituje i tam, kde jde o loci communes nebo io vyslovené triviality (ku př. myšlenku, že pokus vědci umožňuje tázat se přírody, považuje autor za přiléhavý výrok K.A.Timirjazeva) (245). V knize není ani stopa po nějakém pojetí, natož originálním. Předložit její překlad našim čtenářům-lékařům by znamenalo podstatně přispět k jejich nedůvěře k veškeré filosofii, ba přímo znovu zdiskreditovat všechny skutečné pokroky, kterých marxistická filosofie jak u nás, tak v mezinárodním měřítku v minulých letech překonávání nejrůznějších vulgarizací dosáhla. Konkrétně je třeba uvážit, že v publikacích tohoto druhu nelze u nás jít pod úroveň takových sborníků, jako na př. jsou "Tilosofické problémy moderní biologic (CSAV, Praha 1963) nebo Filozofické problémy súčasnej biológie (VPL, Bratislava 1964), nemán-li jmenovat další jednotlivé studie. Předložená Šeputova práce je ve srovnání s nimi prostě bezcenná. Všechno nasvědčuje tomu, že L.L.Šeputo je ve filosofii naprostý diletant; je to zřejmé z nesčetných lapsů, z nichž bych některé rád uvedl. Tak na př. mluví autor o tom, zda teorie mohou či nemohou odrážet objektivní pravdu (v polemice s Kaminskym, str.73), zatímco na závěr knihy (286) užívá kuriózní formulace, že relativní pravda obráží správné poznatky o procesěch a jevech hmotného světa. Protože jeho nekonečné citace I.P.Pavlova naznačují jeho orientaci, zdálo by se téměř, že vynašel další a další signální soustavy, Hmotný svět je tedy podle něho obrážen v poznatcích, poznatky jsou obráženy v pravdě a pravda je obrážena. v teo-
====================
Untitled - 0032.jpg
====================
1 2 riích; což je pochopitelně úplný nesmysl. V uvedeném oddíle je ovšem takových nesmyslů víc, zejména však vůbec není objasněno, co to je pravda (ačkoliv tomu byla věnována celá kapitola), jaký je poměr mezi pravdou absolutní a relativní, co je to pravda objektivní a pod., přestože tyto věci jsou ovšem jak v klasicích, tak v každé učebnici marxistické filosofie. Dočteme se však takové triviality, jako že objektivní, absolutní a relativné pravda jsou ve vzájemném vztahu (286). Autor také říká, že pojem (sic!) objektivní pravdy je pro všechny vědní obory i pro všechny lidi stejný, správnost výkladu pravdy že však závisí na světovém názoru (276). Zdá se, že má za to, že uvedený pojem je nezávislý na světovém názoru; ale i kdyby šlo jen o zmatenou formulaci a autor by měl na mysli nikoli pojem objektivní pravdy, ale objektivní pravdu samotnou, i tenkrát by to bylo v rozporu s tím, když říká, že objektivní pravdu nelze ztotožňovat s objetkem, s objektivní realitou (277), a jinde se zmiňuje o tom, jak se jako objektivní pravda jeví v určité době něco, co se později ukáže být omylem, a jak novou objektivní pravdu uznávají zprvu jen někteří (278). Prostě zmatek nad zmatek. Když jsou líčeny názory filosofů, zůstává autor u frází a formulí, které jsou rolikty dogmatismu anebo neříkají vůbec nic. Na př. čteme, že existencialismus je krajně reakční forma subjektivního idealismu (34), freudismus je výrazem překrucování výkladu objektivních zákonistostí ve prospěch vykořistovatelských trid (25); a podobné "výklady" najdeme při zmínkách o Kierkegaardovi, Jaspersovi, Sertrovi, Jamesovi, Deweyovi, Peirceovi, positivismu atd.atd. Na mnoha místech najdeme vyložené triviality, jako na př. že nadměrný optimismus při objevech léčiv, dokud nejsou dostatečně vyzkoušená v praxi, může vést k nesprávným závěrům (32); je známo, že teorie sama o sobě nemění skutečnost (61); v posledních letech (1) se v medicíně usilovně tvoří ké nové teorie (65); žádná z těchto teorií se nezrodila z ničeho (tamtéž); množství poznatků nestačí, je nutný správný základ (70-71); nemoc je účinkem příčiny, vývoj nemoci probíhá jako střídání příčin a účinků (121); je nutno brát v úvahu, že každá nemoc, třeba i velmi složitého průběhu, má svou formu (133); epidemický proces nemůže vzniknout bez příčiny, mimo čas a prostor (193); důležité místo v kybernetice zaujímá informace (269); a tak dále bez konce. A ovšem no jhorší jsou hrubá chyby a omyly, které jsou presentovány bez nejmenších skrupulí. Tak se dočteme, že vnímání, probíhající v mozku, je myšlením (v tom je celá série chyb: především vnímání, které neprobíhá také v mozku, není vůbec vnímáním; uvědomělé vnímání má však ještě daleko k myšlení; a to, co probíhá v mozku, ještě vůbec nemusí být uvědomělé) (172). Na téže stránce je ještě jiný lapsus, když čteme, že při poznávání vnějšího světa jej člověk logicky vnímá; to je hrubý
Untitled - 0032.jpg
====================
1 2 riích; což je pochopitelně úplný nesmysl. V uvedeném oddíle je ovšem takových nesmyslů víc, zejména však vůbec není objasněno, co to je pravda (ačkoliv tomu byla věnována celá kapitola), jaký je poměr mezi pravdou absolutní a relativní, co je to pravda objektivní a pod., přestože tyto věci jsou ovšem jak v klasicích, tak v každé učebnici marxistické filosofie. Dočteme se však takové triviality, jako že objektivní, absolutní a relativné pravda jsou ve vzájemném vztahu (286). Autor také říká, že pojem (sic!) objektivní pravdy je pro všechny vědní obory i pro všechny lidi stejný, správnost výkladu pravdy že však závisí na světovém názoru (276). Zdá se, že má za to, že uvedený pojem je nezávislý na světovém názoru; ale i kdyby šlo jen o zmatenou formulaci a autor by měl na mysli nikoli pojem objektivní pravdy, ale objektivní pravdu samotnou, i tenkrát by to bylo v rozporu s tím, když říká, že objektivní pravdu nelze ztotožňovat s objetkem, s objektivní realitou (277), a jinde se zmiňuje o tom, jak se jako objektivní pravda jeví v určité době něco, co se později ukáže být omylem, a jak novou objektivní pravdu uznávají zprvu jen někteří (278). Prostě zmatek nad zmatek. Když jsou líčeny názory filosofů, zůstává autor u frází a formulí, které jsou rolikty dogmatismu anebo neříkají vůbec nic. Na př. čteme, že existencialismus je krajně reakční forma subjektivního idealismu (34), freudismus je výrazem překrucování výkladu objektivních zákonistostí ve prospěch vykořistovatelských trid (25); a podobné "výklady" najdeme při zmínkách o Kierkegaardovi, Jaspersovi, Sertrovi, Jamesovi, Deweyovi, Peirceovi, positivismu atd.atd. Na mnoha místech najdeme vyložené triviality, jako na př. že nadměrný optimismus při objevech léčiv, dokud nejsou dostatečně vyzkoušená v praxi, může vést k nesprávným závěrům (32); je známo, že teorie sama o sobě nemění skutečnost (61); v posledních letech (1) se v medicíně usilovně tvoří ké nové teorie (65); žádná z těchto teorií se nezrodila z ničeho (tamtéž); množství poznatků nestačí, je nutný správný základ (70-71); nemoc je účinkem příčiny, vývoj nemoci probíhá jako střídání příčin a účinků (121); je nutno brát v úvahu, že každá nemoc, třeba i velmi složitého průběhu, má svou formu (133); epidemický proces nemůže vzniknout bez příčiny, mimo čas a prostor (193); důležité místo v kybernetice zaujímá informace (269); a tak dále bez konce. A ovšem no jhorší jsou hrubá chyby a omyly, které jsou presentovány bez nejmenších skrupulí. Tak se dočteme, že vnímání, probíhající v mozku, je myšlením (v tom je celá série chyb: především vnímání, které neprobíhá také v mozku, není vůbec vnímáním; uvědomělé vnímání má však ještě daleko k myšlení; a to, co probíhá v mozku, ještě vůbec nemusí být uvědomělé) (172). Na téže stránce je ještě jiný lapsus, když čteme, že při poznávání vnějšího světa jej člověk logicky vnímá; to je hrubý
====================
Untitled - 0033.jpg
====================
3 1 54 nonsens. Na str.148 mluví autor o poznávání pomocí počitků; a také o tom, že počitky mohou náležitým cvikem získat na své intensitě a nabýt nových vlastností. Takové "poznávání" pomocí cvičených počitků by se vyjímalo spíše v cirkusu, naprosto nepřípustné je v učebnici filosofie. Nehorázné je také autorovo rozlišování (či spíše paradie na rozlišování) subjektu a objektu. Čteme, že nemocný je subjekt i objekt; subjektem je psychično, intelekt, pamět, řeč, povolání atd., objektem organismus (150). To je přímo kuriozita ve světové literature; něco takového se snad v tisku nevyskytlo od dob Guttenbergových. Nebo jinde klade autor otázku, co představuje lidské myšlení a slovo, zdeli se zakládají na hmotném substrátu (174). Zmatenost téměř neuvěřitelná; jako by myšlení či dokonce slovo něco představovalo, a jako by to mohlo nějak souviset s otázkou substrátu myšlení nebo horribile dictu substrátu slova ! "Vývoj" pojmů se demonstruje na tom, že místo zlatá žíla říkáme dnes hemoroidy a místo pomatenost říkáme duševní choroba (185). Četné pojmy prý převzela medicina od jiných věd, což neby lo náhodné, neboť v těchto vědách se pojmy vytvořily dříve (1) (185). Fantastická je definice nemoci na str. 130. Vůbec se zdá, že na definice je autor zvláště zatížen. Otázku, kterou Marx utrousil jen zcela na okraji (Spisy ME, česky 1956, sv.1, str.78) jako pouhou otázku ("Co jiného je nemoc než život omezený na svobodě ?"), vydává autor-citátoman za "definici nemoci jako obecného abstraktního pojmu" (195). Nemožný je způsob, jakým autor mluví o dědičnosti, zejména partie o recesivnosti by mohla být výstražným příkladem. Doslova čteme: patologické stavy zděděné na podkladě recesivního znaku bývají těžko rozlišitelné od vrozených chorob (127). Při výkladu podstaty nemoci se dozvídáme, že termín nemoc má dva významy, jednak totiž znamená pojem, jednak proces (111); autor si neuvědomil, že tomu tak je s každým termínem vůbec. Jinde čteme: obecně patologické procesy se sekupují v obraz nomoci (119), nebo nomoc integruje symptomy (atto). A jinde: pomocí obecných pojmů a definicí abstrahujú lékaři konkrétné nemoc (132). Nebo: ani jedna stížnost pacienta (nejde-li o simulanta) nevzniká bez příčiny (153). Spor & anamnézu byl dialekticky vyřešen pokrokovou ruskou a sovětskou medicínou (152). Pozorování je důležitou metodou sbírání faktů (238). Nesmírně důležitá úloha, experimentu musela být podle autora ještě geniálně potvrzena. Pavlovem (244). Jedině klinická medicine prý vede k objevování nových faktů (252). Lékaři neznající vztah absolutní a relativní pravdy, se mohou snadno chytit do nástrah idealistů (281). Atd. atd. Nemá smyslu doklady rozmnožovat. Jen pro pořádek poznamenávám, že logika a metodický postup práce jsou mizerné; vyplývá to ostatně už z ukázek. Autor, který dovede nakupit tolik nesmyslů, má pochopitelně tím méně porozumění pro stavbu knihy. Stejné věci se opakují v různých kapitolách, citáty tvoří nesrozumitelné často konglomeráty, špatně
Untitled - 0033.jpg
====================
3 1 54 nonsens. Na str.148 mluví autor o poznávání pomocí počitků; a také o tom, že počitky mohou náležitým cvikem získat na své intensitě a nabýt nových vlastností. Takové "poznávání" pomocí cvičených počitků by se vyjímalo spíše v cirkusu, naprosto nepřípustné je v učebnici filosofie. Nehorázné je také autorovo rozlišování (či spíše paradie na rozlišování) subjektu a objektu. Čteme, že nemocný je subjekt i objekt; subjektem je psychično, intelekt, pamět, řeč, povolání atd., objektem organismus (150). To je přímo kuriozita ve světové literature; něco takového se snad v tisku nevyskytlo od dob Guttenbergových. Nebo jinde klade autor otázku, co představuje lidské myšlení a slovo, zdeli se zakládají na hmotném substrátu (174). Zmatenost téměř neuvěřitelná; jako by myšlení či dokonce slovo něco představovalo, a jako by to mohlo nějak souviset s otázkou substrátu myšlení nebo horribile dictu substrátu slova ! "Vývoj" pojmů se demonstruje na tom, že místo zlatá žíla říkáme dnes hemoroidy a místo pomatenost říkáme duševní choroba (185). Četné pojmy prý převzela medicina od jiných věd, což neby lo náhodné, neboť v těchto vědách se pojmy vytvořily dříve (1) (185). Fantastická je definice nemoci na str. 130. Vůbec se zdá, že na definice je autor zvláště zatížen. Otázku, kterou Marx utrousil jen zcela na okraji (Spisy ME, česky 1956, sv.1, str.78) jako pouhou otázku ("Co jiného je nemoc než život omezený na svobodě ?"), vydává autor-citátoman za "definici nemoci jako obecného abstraktního pojmu" (195). Nemožný je způsob, jakým autor mluví o dědičnosti, zejména partie o recesivnosti by mohla být výstražným příkladem. Doslova čteme: patologické stavy zděděné na podkladě recesivního znaku bývají těžko rozlišitelné od vrozených chorob (127). Při výkladu podstaty nemoci se dozvídáme, že termín nemoc má dva významy, jednak totiž znamená pojem, jednak proces (111); autor si neuvědomil, že tomu tak je s každým termínem vůbec. Jinde čteme: obecně patologické procesy se sekupují v obraz nomoci (119), nebo nomoc integruje symptomy (atto). A jinde: pomocí obecných pojmů a definicí abstrahujú lékaři konkrétné nemoc (132). Nebo: ani jedna stížnost pacienta (nejde-li o simulanta) nevzniká bez příčiny (153). Spor & anamnézu byl dialekticky vyřešen pokrokovou ruskou a sovětskou medicínou (152). Pozorování je důležitou metodou sbírání faktů (238). Nesmírně důležitá úloha, experimentu musela být podle autora ještě geniálně potvrzena. Pavlovem (244). Jedině klinická medicine prý vede k objevování nových faktů (252). Lékaři neznající vztah absolutní a relativní pravdy, se mohou snadno chytit do nástrah idealistů (281). Atd. atd. Nemá smyslu doklady rozmnožovat. Jen pro pořádek poznamenávám, že logika a metodický postup práce jsou mizerné; vyplývá to ostatně už z ukázek. Autor, který dovede nakupit tolik nesmyslů, má pochopitelně tím méně porozumění pro stavbu knihy. Stejné věci se opakují v různých kapitolách, citáty tvoří nesrozumitelné často konglomeráty, špatně
====================
Untitled - 0034.jpg
====================
spojené nebo vůbec nespojené navzájem autorovým texten. V mnoha partiích jae spíše o špatné osvětaření nebo zase naivní rady začínajícím lékařům. Citáty jsou mnohdy špatně vybrány, někdy jsou vysloveně bezvýznamné; naprosto chybí jakýkoli jejich rozbor a skutečné použití k doložení nějaké autorovy myšlenky prostě proto, že autorovu myšlenku aby pohledal. Okruh autorů, z nichž je citováno, je velmi úzký; co jej přesahuje, je citováno z druhé ruky. Informace, které kniha přináší, jsou minimální a spíše nulové, přihlédnome-li při nejmenčím k tomu, co už před čtením knihy naší lékaři vědí. Na vydání knihy je škoda práce a papíru; byl by to vyložený vydavatelský omyl. Nesporná skutočnost, že nějaká práce o filosofických problémech mediciny by vyjít měla, nemůže pochopitelně omluvit vydání takového znotku, jakým by byl překlad. Mám-li přece jenom skončit nějakým doporučením, jak řešit situaci, která po podobné tématice volá, pak navrhuji připravit a vydat sborník (po vzoru uvedených sborníků o filosofických problémech v biologii), kam by přispěli nejlepší naši odborníci úzkými monografickými studiemi, při vší srozumitelnosti zachovávajícími vysokou odbornou úroveň. Nebude-li se hledět na osobní stránku věci, nebude zatěžko najít u nás autory světové úrovně a pořídit sborník, který by mohl mit i za hranicemi dobrou pověst. (Namátkou: o problému struktury v živém organismu - Karel Kosik; o povaze motody Jen Patočka; o celkovosti organismu Elena Filová; dále Kamarýb, Zeman a jiní; kromě toho naprosto nutně lékaři s filosofickou eruditi.) (Ještě z oboru logiky - Berka, Tondi a j.) 1 V Praze, dne 9.3.1965. Dr Ladislav Hejdánok, Slovenské 11, Praha 2. Ústav epidemiologie a mikrobiologie, Šrobárova 48, Praha 10. Kalejaduk
Untitled - 0034.jpg
====================
spojené nebo vůbec nespojené navzájem autorovým texten. V mnoha partiích jae spíše o špatné osvětaření nebo zase naivní rady začínajícím lékařům. Citáty jsou mnohdy špatně vybrány, někdy jsou vysloveně bezvýznamné; naprosto chybí jakýkoli jejich rozbor a skutečné použití k doložení nějaké autorovy myšlenky prostě proto, že autorovu myšlenku aby pohledal. Okruh autorů, z nichž je citováno, je velmi úzký; co jej přesahuje, je citováno z druhé ruky. Informace, které kniha přináší, jsou minimální a spíše nulové, přihlédnome-li při nejmenčím k tomu, co už před čtením knihy naší lékaři vědí. Na vydání knihy je škoda práce a papíru; byl by to vyložený vydavatelský omyl. Nesporná skutočnost, že nějaká práce o filosofických problémech mediciny by vyjít měla, nemůže pochopitelně omluvit vydání takového znotku, jakým by byl překlad. Mám-li přece jenom skončit nějakým doporučením, jak řešit situaci, která po podobné tématice volá, pak navrhuji připravit a vydat sborník (po vzoru uvedených sborníků o filosofických problémech v biologii), kam by přispěli nejlepší naši odborníci úzkými monografickými studiemi, při vší srozumitelnosti zachovávajícími vysokou odbornou úroveň. Nebude-li se hledět na osobní stránku věci, nebude zatěžko najít u nás autory světové úrovně a pořídit sborník, který by mohl mit i za hranicemi dobrou pověst. (Namátkou: o problému struktury v živém organismu - Karel Kosik; o povaze motody Jen Patočka; o celkovosti organismu Elena Filová; dále Kamarýb, Zeman a jiní; kromě toho naprosto nutně lékaři s filosofickou eruditi.) (Ještě z oboru logiky - Berka, Tondi a j.) 1 V Praze, dne 9.3.1965. Dr Ladislav Hejdánok, Slovenské 11, Praha 2. Ústav epidemiologie a mikrobiologie, Šrobárova 48, Praha 10. Kalejaduk