Tento text se zabývá komplexním vztahem mezi filosofií a vírou v evropském kontextu, zejména s ohledem na specifičnost evropského nihilismu. Autor argumentuje, že filosofie a víra dnes nejsou v opozici, ale spíše vzájemně propojené. Klade důraz na otázku filosofické víry, čerpaje inspiraci od Jasperse a Ebelinga, a zkoumá podstatu víry a filosofie. Zkoumá, jak vědy ztratily ze zřetele celek a přestaly usilovat o pravdu ve prospěch techné. Filosofie se tak musí spoléhat na „něco“, co sama plně nevlastní. Cituje Hérakleita, aby zdůraznil, že nejde jen o „božské“ věci a že víra není tím, za co ji běžné křesťanské povědomí považuje. Diskutuje Ebelingovy „logoi“ jako víru bez specifického předmětu a Rádlův koncept „nakloněnosti k činu“. Kritizuje „aroganci“ a zároveň uznává, že víra „přemáhá svět“. Zdůrazňuje, že skutečnost nemůže být konečná, a poukazuje na vztah k budoucnosti a víru jako protiklad k mýtu a religiozitě. Text uzavírá potřebou reflexe a filosofie pro víru.