Tento text reflektuje Leibnizův slavný příměr lidského mozku k mlýnu, do něhož by bylo možné vstoupit v miniaturní podobě. Autor na tomto základě zkoumá povahu myšlenky a problém nepředmětné skutečnosti v kontextu moderního materialismu. Hlavní otázkou je, zda lze myšlenku považovat za reálnou entitu, i když ji nelze identifikovat jako fyzický objekt nebo hmatatelnou součást mozkových mechanismů. Text kritizuje tendenci současného člověka redukovat realitu pouze na to, co je měřitelné a viditelné, čímž se myšlenka stává pouhým zdáním či vedlejším produktem hmotných procesů. Proti tomuto názoru autor staví alternativu, v níž je fyzický aparát mozku vnímán pouze jako pomocná struktura, zatímco rozhodující význam nese právě neuchopitelná myšlenka. Úvaha z roku 1992 tak zdůrazňuje rozpor mezi mechanickou funkčností částí a celostním prožitkem vědomí, který se vymyká čistě objektivnímu popisu.
[Leibnizův příměr lidského mozku k mlýnu]
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
Otázku nepředmětné skutečnosti lze docela dobře vyložit v navázání na Leibnizův příměr mozku nebo hlavy, do kterého bychom velmi zmenšeni mohli vejít a našli bychom tam spoustu věcí, ale nikdy ne myšlenku. Otázka je, co z toho vyplývá pro moderního člověka, který to, co před sebou nemůže vidět, co nemůže nahmatat, co nemůže identifikovat jako předmětné, považuje prostě za nic. To pak znamená, že ona myšlenka není ničím. Je to jen zdání. Skutečná je jenom ta souhra těch částí mozku, které, když jsme takto zmenšeni, můžeme konstatovat, můžeme si prohlédnout, popsat a ozřejmit. Naproti tomu je zcela zřejmé, že je tu druhá možnost. Totiž že právě ona výzbroj, výztuž oněch věcí, které samozřejmě musejí fungovat, je cosi jen pomocného. Zatímco tím rozhodujícím je právě myšlenka, kterou tam nikde nenajdeme.