Začátek: jde o manifest „Demokracie pro všechny“. Dotazy na jména, okolnosti, kdy, kde, kdo atd. Odmítám odpovídat a podávám vysvětlení (podat vysvětlení je každý povinen podle § 19 zákona o SNB): jde o výzvu všem občanům, aby se účastnili diskusí o politických otázkách, zejména o politické budoucnosti země. Do toho samozřejmě náleží také intenzivní promýšlení a diskuse o formulaci připravované nové ústavy. Na otázku, jakým právem a kdo nás pověřil, odpovídám, že samotná ústava zavazuje každého občana k aktivní odpovědnosti za veřejný a politický život. Na námitku, že taková veřejná diskuse nebyla ještě zahájena, odpovídám, že Gorbačov vyzývá sovětské občany, aby začínali všude iniciativně a nečekali na pokyny shora. Na námitku, že chceme změnu politického systému, zejména že napadáme vedoucí úlohu strany, odpovídám, že takovou změnu opravdu chceme a že to je naprosto v souladu s Gorbačovovou linií. Říkají, že se hluboce mýlíme, že tady jde o ekonomicko-sociální reformu, ale socialismus a politický systém že zůstává neotřeseně zachován. Odpovídám, že se hluboce mýlí oni. Odvolávají se na XIII. (sic!) konferenci, já na to, že kdeže je XIII. konference, že mají číst novější věci, předevčírem že mohli nejen v RP, ale ve všech novinách číst v interview Gorbačova se Spiegelem, že tady půjde o pronikavou politickou reformu, že dokonce lze říci, že půjde o politickou revoluci. Opakuji to a dodávám, že tahle politická revoluce přijde nutně i k nám a taky do Písku. Zdá se, že oni to nečetli, že jim to uniklo. Převádějí řeč na banální ideologické průpovídky, staré skoro jako oni. Upozorňuji je, že ze mne nemají dělat vola. V Praze je i v Bezpečnosti už atmosféra jiná, oni že se chovají jako pražští v sedmdesátých letech, kdy mne vyslýchali v místnosti, kde ještě visel obraz Stalina. Že v tom prostě vidím přežitky stalinismu, a doporučil jsem jim, aby se starali o to, aby byli lépe informováni, aby sledovali víc RP, že jinak by mohli ohrozit svou kariéru. Strašně se zlobili, že jim vyhrožuji. Ujistil jsem je, že mne to ani nenapadá, že je mi jejich kariéra zcela lhostejná. Mínil jsem to jako dobrou radu; ale komu není rady, tomu není pomoci. Všechno, co říkám, si oba pečlivě poznamenávají na papír. Upozorňuji je na to, že to, co jim říkám, není pro protokol, že jim to říkám docela soukromě. Oni protestují a říkají, že to všechno musí jít do protokolu. Já na to, že do protokolu půjde jen to, co já chci, jinak že si tam rovnou mohou napsat, co jim je libo, ale já jim to nepodepíšu. Oni, že to vůbec nevadí, že můj podpis není nutný. Já zase na to, tak ať si to podepíšou sami a mne do toho vůbec nezatahují. Pak zmírnili, udělali přestávku, nabídli mi kávu, nabízeli i „občerstvení“, odmítl jsem, jen jsem chtěl sodovku nebo minerálku. Přinesli asi po půl hodině kávu a limonádu (už nepamatuji značku – malá lahvička). Po další hodině přišli se zapisovatelkou a byl sepisován protokol. Začali diktovat, jako bych to říkal já. Zarazil jsem je a řekl, že buď si to budu diktovat sám, anebo že to nepodepíšu. Oni že si tam do toho mohou diktovat otázky a na každou nadiktovanou a napsanou otázku pak budu já diktovat svou odpověď. Po delším handrkování před zapisovatelkou nakonec přistoupili na mou podmínku. Nadiktovali (dost hloupě) tři otázky, předem připravené (asi už z Prahy, ale oba kapitáni [kpt. dr. Bauer, kpt. Kekrč (hlav. vyš.)] byli zdejší). Postupně jsem na všechny odmítl odpovědět a uvedl jsem vždy znovu (pokaždé trochu jinou formulací) dva důvody: 1) jde o záležitost politickou, do které se Bezpečnost nemá co vměšovat; půjde o celonárodní diskusi, kterou oni nesmějí narušovat, natož reglementovat, nebo dokonce jen chtít falešně předstírat. Jejich intervence do politických a občanských záležitostí musí už jednou skončit, jsou tu od toho, aby se zabývali špionáží a podobnými delikty, a ne aby zastrašovali řádné občany, dokonce právě ty nejaktivnější, kterým jde o budoucnost této země. Oni že ji rozhodně určovat nebudou, protože oni musí sloužit lidu, a to znamená, že všichni lidé, všichni občané budou rozhodovat a oni že musí vzít na vědomí vůli lidu. Brzo po začátku už se přestalo psát, protože to zarazili. Že své politické výklady si mohu nechat pro sebe a pro své (ironizovaně) „přátele“. Tak jsem to zkrátil: jde po mém přesvědčení o věc, která je plně v souladu s ústavou, s našimi zákony, a především s ratifikovanými mezinárodními pakty o lidských a občanských právech, a proto o celé věci nebudu s pracovníky Bezpečnosti vůbec jednat, neboť se nemají při svém dotazování oč opírat. A 2) odmítám odpovídat také proto, že oni zřejmě myslí, že onen Manifest v rozporu se zákony jest, v čemž se ovšem mýlí, ale že pro mne by to tedy mohlo znamenat nebezpečí stíhání, a to je důvod uvedený výslovně v zákoně o SNB jako důvod přípustný pro odmítnutí výpovědi. Když jsem to skončil, vpadl do toho jeden z nich, že tedy přiznávám, že jsem se dopustil nezákonného jednání. Opáčil jsem, že je asi neučili dost důkladně logice, když dělá ve svých dedukcích takové chyby, a že nechápu, jakých výsledků může za takových okolností dosahovat při svém vyšetřování. (Při druhém výslechu opakoval totéž druhý, údajně Dr. – nevím, čeho –, a tak jsem řekl, že ten první asi není výjimkou, že zřejmě je chyba už v jejich školení.) Zapisovatelka se po celou dobu mírně šklebila a dávala najevo potěšení. Při dalším zápisu na mně chtěli, abych vypověděl, že jsem dostal v přestávce, trvající půl druhé hodiny [patrně tu mělo být „občerstvení“ či podobně, pozn. red.] (v té době údajně sháněli zapisovatelku, ta mi to potom popřela, zajisté ve skutečnosti žhavili pražskou linku, aby se poradili, co se mnou); na jejich naléhání jsem nadiktoval, že „na žádost vyšetřovatelů dodávám, že byla přestávka“, a oni trvali na té kávě a občerstvení, tak znovu diktoval: „na žádost vyšetřovatelů ještě dodávám, že jsem dostal kávu a limonádu“. To byli už oba vzteklí. Skončili a odešli, když mne předali uniformovanému SNB, který mne později dovedl dolů, kde se mnou (vše bylo na náměstí proti radnici) sepsali protokol o zadržení a pak mne odvezli do CPZky (cely předběžného zadržení). Na můj dotaz, jaký je důvod mého zadržení, pokrčili rameny a řekli: „to víte“. Opáčil jsem, že nevím, ale nic dál mi neřekli. 29. ráno před 6. hod. pro mne přišli, abych se sbalil, vydali mi všechny odebrané věci, musel jsem se převléci do civilu a pak mne propustili. Jenže před vraty stáli už dva uniformovaní SNB s vozem a dovezli mne zase na náměstí. Tam jsem čekal asi ¾ hodiny, než přišli titíž kapitáni, značně naštvaní (asi nebyli pochváleni), a začali znovu. Ve své naivitě se domnívali, že takové dva dny v lochu způsobí změknutí. Ovšem přijde taky na náturu. Tak to začalo znovu, byli dost ostří (vůbec v tom neumějí chodit, odedávna je zásada, že jeden dělá hodného a druhý zlého, oni docela vypadli ze své role), já taky, a chvílemi jsem sám musel trochu mírnit ovzduší, vypadalo to už dost na to, že se přestanou kontrolovat. Upozornil jsem je na to, oni trochu zchladli a začali jsme psát protokol. Už se neodvažovali volat písařku (možná, že tam taky žádná nebyla), psal jeden z nich (ten Dr.). Zase se ptali na totéž, ještě říkali, že v Praze se „děly věci“, že kdybych viděl ty, co tam pochytali, že bych se k nim jistě nehlásil (odpověděl jsem: to víte, to je ta vaše výchova), a nadiktovali otázku. Já jsem začal diktovat stížnost proti způsobu, jak je se mnou jednáno, že jsem nebyl propuštěn po 48 hodinách, oni řekli, že jsem přece propuštěn byl, já jsem řekl, že nikoliv, že jsem byl zadržen hned při tzv. propuštění, a to že je hrubé porušení zákona o zajištění občana, jestli to někdy četli, oni, abych je nepoučoval, já na to, že by je tedy měl poučit někdo poučený, zase se zlobili. Já jsem jim řekl, že v Praze se pracovníci Bezpečnosti při takovémhle postupu dlouho ve funkcích neudrží, a přes jejich protesty jsem začal vykládat o nějakém jejich kolegovi, který se mi představoval jako Karban a který mi vyhrožoval, že bych se měl vystěhovat, že bych tak ušetřil za pohřeb. Oni výhružně, abych neposuzoval pracovníky Bezpečnosti, já na to, že na to si budou muset zvyknout, že v Sovětském svazu muselo z funkcí odejít několik desítek tisíc pracovníků Bezpečnosti, zejména vyšších funkcionářů, a že tady tomu bude muset být podobně. Gorbačov řekl: kdo nepochopí potřeby přestavby, s tím se budeme muset rozloučit. Tak to vzdali, nechali mne nadiktovat stížnost proti nezákonnému postupu (jejich) a nechali mne zase odvézt do CPZetky na dalších 48 hodin. Propuštěn jsem byl o 12 hodin dříve, že prý „pominuly důvody vazby“.