Vzpomínky a sebereflexe | Perzekuce


Žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy

Deníkový zápis, 12. dubna 1974
Pravda a průšvih náleží k sobě navzájem. Pravda vede do průšvihů, neboť rozděluje pravdu od lži (a lež bývá mocná jen díky spojení s mocí, a jen proto je nebezpečná vnějším způsobem). Ale průšvihem to právě nekončí: průšvih, k němuž nás přivedla pravda, se v posledu ukáže jako něco, co zase znovu vede k pravdě. Pravda, která nevede k průšvihu, je podezřelá pravda: je příliš ochočená, podrobená, sloužící, upravená, učesaná atd., zkrátka korumpovaná – a tedy vlastně žádná pravda (neboť poloviční, částečná pravda je lež). A průšvih, který nevede k pravdě, z ní také nevyšel a nevznikl; po tom poznáme, šlo-li nám o pravdu a jaká to byla pravda, která nás „dovedla k průšvihu“. Neboť k průšvihu nemusí vést jenom pravda, právě tak jako potom průšvih (každý průšvih) nemusí vést k pravdě. Existují průšvihy pravé a nepravé. Pravý průšvih se rodí z pravdy, na cestě pravdy, a vyúsťuje do pravdy. A tak je průšvih cesta, po níž jdeme od pravdy k pravdě: od pravdy, která nás oslovila jako výzva, k pravdě, která se nám otevře právě v průšvihové situaci. A to je teprve to pravé osvobození: svobodně a dobré mysli jdeme vstříc průšvihu, protože víme, že bez průšvihu to nejde, že žít bez průšvihů znamená žít bez pravdy, a tedy proti pravdě.

Mýlíme se v pocitu bezpečí; za něco stojí i zemřít

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Všichni máme mít v paměti – a bohužel mladí si to nechtějí moc připomínat, protože to nezažili – situace, kdy byli lidé masově posíláni do koncentráků nebo do gulagů. Všechny újmy musíme měřit touto mírou. Každý, kdo byl odsouzen na dva až pět let v padesátých letech, byl na tom vlastně mnohem lépe, než když někdo dostal doživotí, nebo byl dokonce popraven. Ti, kdo prošli padesátými lety a nemohli třeba jenom studovat nebo dělat slušnou práci, na tom zase byli nesrovnatelně lépe než ti, co byli postiženi tím krutým způsobem. Stále se dnes opakují případy, kdy si lidé vůbec neuvědomují, čemu unikli, když nebyli zavřeni. Je vlastně absurdní a svým způsobem lidsky necitlivé si stěžovat, že nemohli dělat něco ve svém oboru v době, kdy byli jiní zatýkáni, zavíráni a odsuzováni na dlouhé roky.
V evropské tradici jsme dospěli do určité společenské úrovně, takže se nám případy gulagů a koncentráků zdají být naprostou výjimkou. Ale evropská tradice má některé negativní stránky: považujeme za naprosto běžné a normální, že nás nic neohrožuje, přitom jde o velký kulturní výdobytek. Musíme si uvědomit, že velká většina světa je na tom úplně jinak. A život sám – bez ohledu na společenské zřízení kdekoli na této planetě – je neobyčejně riskantní záležitost. Už to, že jsme se narodili, znamená, že jsme ohroženi, protože dříve nebo později zemřeme.
Cítíme jako cosi strašně nespravedlivého, když zemře malé dítě. I to je ale výdobytek. V Africe jsou bojovníci, kterým jsme my Evropané dodali zbraně: někam přijdou a povraždí celou vesnici. Nemají žádnou nacistickou nebo komunistickou ideologii, vraždí druhé prostě proto, že jsou z jiného kmene.
Dostali jsme se do zvláštního rozpoložení: když jde o věci životně nejdůležitější, nejenom že selžeme, my jsme k tomu dokonce lhostejní a považujeme to za něco, čím se člověk nemusí zabývat. Rádl jednou řekl: „No jo, u nás by se už dneska nemohlo stát, že by byl Giordano Bruno popraven, nebo že by poprava hrozila třeba Galileimu. Ale nechal by se dneska vůbec někdo upálit pro pravdu?“ Ta evropská vymoženost je na jednu stranu zvnějšku velkolepá. Dneska se už pro pravdu nikdo neupaluje. Jenže kdyby o tu pravdu šlo, tak by se asi zároveň nikdo pro pravdu upálit nenechal. Jsme ochotni svůj život za něco dát, nasadit?
Vzpomínám si, jak přišla zpráva o Patočkově smrti. Profesorka Komárková, o několik let starší než Patočka, říkala: „To je šťastná smrt.“ Od té doby jsem to několikrát vypravoval a vždycky jsem zjistil, jak mají lidé tendenci to chápat jako cynismus. Copak nějaká smrt může být šťastná? Smrt je přece vždycky neštěstí. To je taky výsledek té evropské tradice. Smrt ale přece patří k životu. A nasadit život tak, že riskuju smrt pro něco základně důležitého, je přece štěstí. Jak říkal Patočka: jsou některé věci v životě, pro které stojí za to i trpět. A lze dodat – a stojí za ně i zemřít.

Strach versus vztek

Rozhlasový pořad Osudy, 2007
Neodvážím se vážit rozdíly, jak lidé projevují navenek bolest nebo strach, úzkost a podobně. Máme příklad z doby Protektorátu: jde o docenta Fischera, který se prý podle svědectví strašně bál, a přitom ten svůj strach vždycky přemohl a nadále dělal, k čemu se rozhodl, to jest protinacistickou podzemní práci. Jsou lidé, kteří dovedou strach překonat. A jsou lidé, kteří strach nemají, nebo ho mají méně.
V téhle souvislosti vždycky vzpomínám na Aristotela, který rozlišoval ctnosti dvojího typu. Těch prvních není nikdy dost, to je třeba pravdivost, spravedlnost. A pak jsou ctnosti, u kterých musíme extrémy vyřadit. Když se někdo vůbec nebojí, je hlupák; a když se bojí moc, tak je zbabělec. Je důležité se bát tak trochu. Chytrý člověk, který se nebojí, není chytrý dost, má nedostatek inteligence. Bát se znamená si také umět představit, co mě může ohrožovat, abych se tomu mohl cíleně vyhýbat.
Pokud jde o mě samotného, řeším celou věc tak, že se dožeru. Povzbuzuji se k tomu, abych dostal vztek, a když ho dostanu, strach je najednou pryč. Nedoporučuju to ale dělat, protože vás to někdy přivede i k věcem nerozvážným. Mít vztek tak trochu je ale zároveň dobrý způsob, jak neutralizovat obavy a strach. A když jde člověku o něco důležitého, je vztek, že vám v tom někdo brání, docela namístě.

O ztracené botě

Článek Budu vystupovat v televizi? 7. ledna 1978
Začalo to jako obvykle. V pátek ve 13.00 hod., v den, kdy měl být vyhlášen rozsudek Nejvyššího soudu nad ing. Alešem Macháčkem a Jiřím Laštůvkou, pro mne do práce přijela Státní bezpečnost: „Tak zase pojedeme, však už to znáte, pane Hejdánek.“ Požádal jsem pány o písemný příkaz; neměli jej. Prý mohu být vyzván ústně a hned mi přednesli výzvu, abych se dostavil atd. podle paragrafu 19 zákona o SNB. Zeptal jsem se, v jaké záležitosti. To se prý dozvím. Výzva tedy byla nenáležitá. Na písemné výzvy jsem se až dosud vždy dostavil; proč si zvykli na tyto mimořádné a nezákonné postupy? Kromě toho jsem upozornil na to, že pracuji do půl čtvrté, a protože mi zásadně nehradí ušlou mzdu, ačkoliv o to vždy žádám, že s nimi před půl čtvrtou nepůjdu. Chtěl jsem také zatelefonovat domů, ale nedovolili mi to. Když tvrdě trvali na svém, řekl jsem jim, že si mohou zopakovat zkušenosti s panem Tominem, chtějí-li. A tak mě popadli a vyvlekli po chodbě a schodech na dvůr, vlekli mě zády po dvoře a dost nešetrně vecpali do čekajícího auta. A tu jsem poprvé selhal. Byl jsem rozhodnut, že nepromluvím ani slovo. Na Tominově jednání mě totiž nejvíc udivovalo jeho mlčení. Chtěl jsem vyzkoušet, zda to také dokážu. Ale vydržel jsem to ke svému zahanbení asi dvě minuty. Pak jsem udýchané příslušníky upozornil, že jsem ztratil botu. Prohlásili, že je to vůbec nezajímá, a nacpali mě do auta. Zastyděl jsem se. Tady jde o lidskou svobodu a důstojnost a já se starám o svou botu. Už ani slovo, umiňoval jsem si.
Cesta proběhla celkem klidně. Příslušníci se vydýchali a ten zřejmě důležitější vyhrožoval, že jestli se hnu, tak uvidím. A ruce na kolena a ani pohyb. Nereagoval jsem. V Bartolomějské mě vyzvali, abych vystoupil. Nereagoval jsem. Nadávali, vyhrožovali. Pak mě o stupeň nešetrněji vytáhli z auta, úmyslně narazili mou hlavu o dveře automobilu. Pak mě spílajíce táhli po ulici a chodníku do kachlíkové budovy; drželi ne za ruce, ale za rukávy a po zádech mne táhli přes schody k vrátnici. Poprvé to opravdu bolelo. Opřeli mne o boudu vrátného, ale jemu se to vůbec nelíbilo. „Když jste si to přivezli, tak si to někam taky odkliďte, teď tady bude chodit celá generalita.“ Tak mne odtáhli za nějaké panely; a jeden šel telefonovat pro pomoc svých soudruhů z oddělení. Po jisté době přišli dva a svorně nadávajíce s prvními („svoloč“, „kráva“ a jiné názvy zvířecí říše, také: „Tak tohle je ten mluvčí!“, „Národní hrdina!“ apod.) vlekli mne do výtahu, okopávajíce mne vespolek (musím přiznat, že celkem mírně, asi se zatím osmělovali, jen jedno kopnutí do páteře zabolelo víc). Ve druhém patře mne zase z výtahu vlekli po chodbě a dovlekli do jedné z místností, kde mne nechali ležet na zemi. Jeden mi ještě šlápl na neobutou nohu, pak se mu to nezdálo, obrátil botou mou nohu a sešlápl mi (ale zase nijak katastrofálně) několikrát nárt se slovy: „Že by nevstal?“ Zůstal jsem pochopitelně ležet. Potom se všichni odešli uklidnit a u mne zůstal jen jeden.
Asi po hodině začali ztrácet trpělivost. Chtějíce trochu urychlit vývoj událostí, otevřeli na nápad jednoho z nich dokořán celé okno. Měl jsem (v rámci oboustranného experimentu) příležitost zjistit, že se člověku klepou nohy zimou jen asi čtvrt hodiny; pak si to tělo zařídí a nohy se zase uklidní, i ta bez boty. Mrazivá atmosféra byla občas přerušena: „Tak stále nehodláte mluvit, pane Hejdánek?“ Mlčel jsem. Po čase otevřeli ještě dveře a průvan mi laškovně čechral vlasy. Nohy se mi zase rozklepaly, ale už jsem věděl, že se nemusím starat, že si to moudré tělo časem zařídí sua sponte. Není nad organické prostředky, vyhýbající se každému násilí; dovedou si poradit téměř se vším. A taky že ano. Asi v pět hodin mne do nohou začala chytat křeč, záda mne začala nesnesitelně bolet, žaludek mi svírala bolest (ozvaly se mi v poslední době zase žaludeční vředy, musím častěji alespoň něco málo sníst) a k dovršení všeho jsem – s prominutím – potřeboval jít na záchod. Není nad organické procesy. Nemohl jsem se pochopitelně mlčky zvednout a prostě odejít do jiných místnůstek; mohli by třeba začít střílet. A tak jsem musel promluvit. Dostal jsem povolení a doprovod. Zdvíhal jsem se celý ztuhlý a dost těžce jsem i šel (zkuste ostatně i bez začínající hibernace jít v jedné botě a druhou nohou jen v ponožce).
Když jsem se vrátil, chvílemi jsem přecházel, chvílemi jsem stál za židlí, opíraje se rukama o opěradlo, chvílemi jsem (zpočátku, než mi to zakázali) „seděl“ na stole, odlehčuje si oběma rukama na oporu. Jeden slušnější mladík (který přišel později a slušně mne ležícího pozdravil, a mne pak mrzelo, že jsem mu neodpověděl, takže jsem se mu dodatečně omluvil) mne vyzval, že si mohu zase jako minule lehnout na stůl, když nemohu sedět (všichni už o mně vědí, že mám potíže s páteří a že občas vůbec nemohu sedět). Uvítal jsem to a lehl jsem si. Po čase přišel zase druhý a řekl, že bude sedět za stolem a že se na mou hlavu nebude koukat, abych si – chci-li – zase lehl na zem.
Učinil jsem to. On pak – to bylo už asi po 19 hod. – zavřel poprvé okno a nechal otevřenou jen ventilaci. A asi za půl hodiny se otevřely dveře, v nich muž, který se mi (jediný!) před časem představil jako Uhlíř a vedle něho jiný s televizní kamerou. Uhlíř mi oznámil, že mi položí několik otázek a že bude ode mne požadovat vysvětlení podle § 15 zákona o SNB; tak abych vstal. Učinil jsem tak, zůstal jsem však stát opřený o židli a vyslechl jsem poučení a dva dotazy, co vím o předložených dvou letácích. Viděl jsem je poprvé; řekl jsem tedy, že nic. Obsah jsem nečetl. Pak jsem byl znovu poučen o povinnosti hlásit vše, co bych se o letácích dozvěděl. Vše se natáčelo. Vyšetřovatel mne pak požádal o vysvětlení, proč jsem odmítl na výzvu orgánů Bezpečnosti s nimi jít, takže mne museli odnést. Řekl jsem, že vysvětlení jsem podal na místě; zopakoval jsem je a provedl opravu: příslušníci mne neodnesli, nýbrž odvlékli zády po dvoře, po ulici a po schodech i chodbě, přitom mne okopávali. Další otázka: Proč dělám takové nepřístojnosti, když se Charta 77 hlásí k respektování zákonů. Prohlásil jsem, že proti neustávajícím nezákonnostem je třeba sahat po stále nových formách protestu. A nakonec jsem byl dotázán, jak myslím, že budou věc posuzovat občané, až uvidí právě pořízené záběry. Odvětil jsem, že to je jen další nezákonnost, že jsem filmován a natáčen bez svého souhlasu, ale že si diváci jistě svůj názor na to učiní. Nakonec jsem upozornil znovu na to, že tu jsem jen v jedné botě a že v mraze odtud v ponožce prostě nepůjdu. Všichni odešli a zůstali jsme zase ve dvou. Lehl jsem si na zem.
Asi po půl druhé hodině jsem byl konečně odveden po schodech dolů (to už jsem dost špatně šel), naložen do jakéhosi prastarého auta a odvezen domů. V hrkajícím vehiklu mě pekelně rozbolela záda. Ale co záda, když jde o svobodu a důstojnost člověka?! A oni mne teď snad chtějí ukazovat v televizi v nějaké nové difamační kampani, v pracovních šatech, z nichž mi utrhali knoflíky, s rozcuchanými vlasy, unaveného a otlučeného. Bude to moje ostuda?

Zatčení státní policií

Dopis příteli č. 23, 19. ledna 1978
Vážený a milý příteli,
pravděpodobně jsi můj poslední dopis neměl ještě v ruce, když došlo k dalšímu případu nezákonného postupu – a jak je možno říci – přímo policejní zvůle. Četl jsi o tom už mou zprávu i další texty, a jak mi sděluješ, slyšel jsi o tom také všelijak dramatizované ústní zprávy. Nezdá se mi, že by bylo třeba cokoliv dramatizovat. Úplně postačí to, k čemu došlo. Byl jsem odvlečen z pracoviště ve 13 hodin, vyšetřovatel se dostavil a první otázky mi položil večer asi v půl osmé; z toho je zřejmé, že času bylo dost a že příslušníci StB nebyli v žádné časové tísni. Dvě otázky, které mi byly položeny (všechny ostatní se týkaly mé pasivní resistence nebo formálních záležitostí), byly už jiným signatářům několikrát položeny i mnoho dní předtím; nebyl jsem dokonce ani vyzván, abych si text předložených xeroxových kopií dvou údajných letáků přečetl, viděl jsem je asi z metrové vzdálenosti – a byl jsem dotázán, co o nich vím. Stačilo, že jsem řekl „nic“ a vyšetřovatel přešel k dalšímu. Mám všechny důvody k předpokladu, že buď byly tyto otázky pouze záminkou k dalším běžným šikanám, anebo že byly narychlo dodatečně simulovanou záminkou mého předvolání, resp. předvlečení. Příslušníci StB, kteří pro mne přijeli (a možná další, kteří je poslali), si pravděpodobně mysleli, že celý průběh se bude podobat minulému, kdy mne po dva dny ve skutečnosti preventivně zadržovali v policejní budově, abych nemohl jít na shromáždění synodu. Žádný zaměstnavatel nemá rád, když najednou zůstane např. bez topiče; navíc pracovníci StB odmítají poskytovat finanční náhradu, ba dokonce i pouhé potvrzení pro zaměstnavatele. V loňském roce jsem topil v paláci Dunaj; zaměstnavatelský podnik se ocitl náhle po dva dny bez topiče jen proto, že mi mělo být zabráněno v účasti na pohřbu prof. Patočky a asi o dva měsíce později z důvodů již docela neprůhledných na celé čtyři dny (kdy jsem byl nesmyslně obviněn ze spoluúčasti na tzv. balónkové akci v podchodu na Václavském náměstí). Tato praxe se asi pracovníkům StB velice zalíbila: mohou vykazovat činnost (včetně přesčasů), kdy se jim to zlíbí, neboť důvody si prostě vymyslí. Proti jejich jednání není žádného odvolání; jsou si toho vědomi a chtějí tuto okolnost podtrhnout svým stále nenucenějším vztahem k našim zákonům a nařízením. Každé upozornění na svůj nezákonný postup jen ironicky komentovali nebo je bagatelizovali. Ačkoliv jsem jim výslovně sdělil, že s nimi příště nepůjdu, nebudou-li mít řádné písemné předvolání, opět přijeli bez něho. Vrcholem však bylo, když mi po sdělení, že jsem podle § 19 zákona o SNB předvolán na „ihned“, nedovolili zatelefonovat domů. Obvykle má být předvolání doručeno předem tak, aby si předvolaný mohl zařídit potřebné (a kdyby to nebylo možné, může si telefonicky domluvit jiný termín). Avšak i kdybych neprávem odmítl s nimi jít, měli možnost: 1) napsat mi na místě předvolánku nebo si pro ni dojet; 2) zadržet mne a předvést (což by mi museli řádně sdělit); 3) zatelefonovat si pro instrukce; apod. Oni však zvolili nejhloupější formu: popadli mne a odvlekli po chodbě, po schodech z ubytovny a po špinavém dvoře (držíce mne za ruce a táhnouce mne po zádech) do připraveného automobilu. To, že mne pak v Bartolomějské ulici okopávali, že mi hrubě nadávali, že mi jeden z nich pošlapával po nártu a že mne řadu hodin nechali ležet v mrazivém ovzduší místnosti, v níž otevřeli okno i dveře – to je jen malebný detail v záležitosti, která má mnohem hlubší a podstatnější kořeny a jejíž jádro je jinde.
Příslušníci StB mne kopali vcelku mírně; už jsem o tom psal ve zprávě, že mne bolelo víc jen jedno kopnutí, které zasáhlo nemocnou část páteře. Jaký má smysl agravovat, když přece podstata není v tom, jak moc mne kopali, ale že mne kopali? Otázka totiž zní: proč mne vlastně kopali? Proč mne kopali až v Bartolomějské ulici a dokonce až když byli čtyři? To nebylo proto, že byli rozzuřeni; to by kopali asi víc. Oni si neulevovali, ale chtěli mne ponížit. Nezaměřili se na mou páteř, ale na mou lidskou důstojnost. Neprovedli to však chladnokrevně, ale s gustem. V té chvíli mnou vůbec neotřáslo to, co se mnou konkrétně dělali, ale že dávali všemožně na srozuměnou, že si mohou dělat co chtějí. Bylo naprosto zřejmé, že se plně ovládají a že volně, svobodně svým jednáním i svými nadávkami vyjadřují svou nenávist, svou lidskou zlobu, ano svůj charakter. Náhle mi bylo docela jasno, že v řadách policie jsou lidé, kteří by si bez skrupulí, ano s chutí zopakovali padesátá léta, ba i léta čtyřicátá. Poznal jsem, že to nebyly plané vyhrůžky, když mi při několika předchozích výsleších říkali: Jen počkejte po Bělehradě, jen počkejte, jestli se situace přiostří, to s vámi zameteme! Tito lidé se připravují na nové pogromy, tito lidé čekají na novou studenou válku, těmto lidem je každé snížení napětí a každý krok k větší mírové spolupráci proti mysli. Možná, že jich není mnoho; to nedovedu posoudit. V každém případě však existují a ani se moc neskrývají. Asi nemají za to, že by měli být nějak moc opatrní. To svědčí o tom, že jich je spíš víc anebo že mají nějaké důkladné zaštítění. To se ostatně zřetelně ukáže na tom, jak bude postupovat prokuratura, které jsem oznámil spáchání několika trestných činů ze strany StB. Tady vůbec nejde o mne osobně a o to, co se mnou dělali. Tohle se může přihodit každému – a mohou se mu přihodit i věci horší. Když mne ten den propouštěli, muselo jim být jasné, že o tom nehodlám pomlčet (ostatně už poprask na pracovišti byl značný). Jestliže takto jednali se mnou, očekávajíce, že se to dozví veřejnost doma i v zahraničí, jak asi jednají s lidmi, kteří zůstávají veřejnosti neznámí a jejichž osudy nikdo nesleduje? To je hrozba nejen pro mne a nejen pro signatáře Charty, ale pro všechny, pro celou společnost, dokonce i pro vysoké státní a politické funkcionáře, kdyby došlo k jejich pádu. V každém případě je jedna věc zřejmá: buď už některé skupiny Bezpečnosti jednají na vlastní pěst a vymkly se dohledu a řízení politického vedení, anebo je politické vedení spoluodpovědné za podobné incidenty a přehmaty. Nezbývá nám než vyčkat; budoucnost tuto otázku jistě zodpoví.
(…)
Vrátím se nakonec k tomu, čím jsem začal. Dva příslušníci StB se proti mně provinili tím, že mne surově vlekli po zemi a že mne později s dalšími dvěma při vlečení kopali atd. atd. Když se to takhle řekne, vypadá to dost k zlosti. Zažil jsem však při té příhodě podivuhodnou, paradoxní věc: ve chvíli, kdy jsem se oddal své pasívní rezistenci, opustil mne každý vztek – schoulil jsem se jakoby do sebe a ti chlapíci mi byli nesmírně vzdáleni, ještě víc než mé vlastní tělo. Nikdy jsem nepoznal nic podobného; můj zážitek mi trošku přiblížil něco z hlubokých východních tradic. Důsledkem je něco podobného, o čem byla řeč před chvílí. Nemám na ně osobně „pifku“, necítím potřebu se jim dostat na kobylku a vrátit jim to (případně i s úroky). Ale nemluvil bych nikdy o odpuštění. Tito lidé jsou nebezpeční, společensky nebezpeční; a ještě nebezpečnější jsou lidé, kteří je poslali a které neznám. Příštím obětem jejich zvůle nepomohu žádným odpuštěním. Dosáhl jsem distance od celé záležitosti, jsem schopen odhlédnout od své osoby, od svého poranění, a dokonce i od svého ponížení. Dívám se na to, co se stalo, zcela věcně; ale také si jasně uvědomuji, že to nebyl poslední ani nejhorší případ. S tím je zapotřebí opravdu něco udělat, ne k tomu zaujmout jen nějaký postoj, který bude vnitřně uspokojivý a „mravně čistý“. Ostatně vůbec nechci (a necítím se ani kompetentní) rozhodovat, v čem spočívá vina těch dvou (či čtyř) a co zavinili jiní, nebo dokonce co padá na vrub režimu či době apod. Vím jenom nad veškerou pochybnost, že to je cosi hluboce negativního a nelidského, že to ohrožuje ne pouze několik desítek lidí, ale celou společnost, že to je znamení, jímž by se mohla ohlašovat i blížící se katastrofa. Je čas odpouštění a čas soudu. Blázen, kdo by chtěl na jaře sklízet a v létě osévat pole. Dnes je doba soudu, ovšem soudu nejenom nad těmi „druhými“, nýbrž také nad námi. Každý z nás bude souzen ne pouze za zlo, které napáchal, ale také za zlo, kterému nezabránil a kterému se ani nepostavil. Odpouštět může jen člověk svobodný; odpuštění jako i svoboda sama je síla ducha (jak Spinoza říkal, „fortitudo animi“). Odpouštět lze i ze slabosti – ale takové odpouštění je selhání a zrada. Je to ústup a spolčování se zlem, podíl na něm. Jen proto je zlo ochotno za to odplácet drobnými mincemi.

Záznam policejního výslechu s filosofem

Deníkový zápis, 31. října 1988
Začátek: jde o manifest „Demokracie pro všechny“. Dotazy na jména, okolnosti, kdy, kde, kdo atd. Odmítám odpovídat a podávám vysvětlení (podat vysvětlení je každý povinen podle § 19 zákona o SNB): jde o výzvu všem občanům, aby se účastnili diskusí o politických otázkách, zejména o politické budoucnosti země. Do toho samozřejmě náleží také intenzivní promýšlení a diskuse o formulaci připravované nové ústavy. Na otázku, jakým právem a kdo nás pověřil, odpovídám, že samotná ústava zavazuje každého občana k aktivní odpovědnosti za veřejný a politický život. Na námitku, že taková veřejná diskuse nebyla ještě zahájena, odpovídám, že Gorbačov vyzývá sovětské občany, aby začínali všude iniciativně a nečekali na pokyny shora. Na námitku, že chceme změnu politického systému, zejména že napadáme vedoucí úlohu strany, odpovídám, že takovou změnu opravdu chceme a že to je naprosto v souladu s Gorbačovovou linií. Říkají, že se hluboce mýlíme, že tady jde o ekonomicko-sociální reformu, ale socialismus a politický systém že zůstává neotřeseně zachován. Odpovídám, že se hluboce mýlí oni. Odvolávají se na XIII. (sic!) konferenci, já na to, že kdeže je XIII. konference, že mají číst novější věci, předevčírem že mohli nejen v RP, ale ve všech novinách číst v interview Gorbačova se Spiegelem, že tady půjde o pronikavou politickou reformu, že dokonce lze říci, že půjde o politickou revoluci. Opakuji to a dodávám, že tahle politická revoluce přijde nutně i k nám a taky do Písku. Zdá se, že oni to nečetli, že jim to uniklo. Převádějí řeč na banální ideologické průpovídky, staré skoro jako oni. Upozorňuji je, že ze mne nemají dělat vola. V Praze je i v Bezpečnosti už atmosféra jiná, oni že se chovají jako pražští v sedmdesátých letech, kdy mne vyslýchali v místnosti, kde ještě visel obraz Stalina. Že v tom prostě vidím přežitky stalinismu, a doporučil jsem jim, aby se starali o to, aby byli lépe informováni, aby sledovali víc RP, že jinak by mohli ohrozit svou kariéru. Strašně se zlobili, že jim vyhrožuji. Ujistil jsem je, že mne to ani nenapadá, že je mi jejich kariéra zcela lhostejná. Mínil jsem to jako dobrou radu; ale komu není rady, tomu není pomoci. Všechno, co říkám, si oba pečlivě poznamenávají na papír. Upozorňuji je na to, že to, co jim říkám, není pro protokol, že jim to říkám docela soukromě. Oni protestují a říkají, že to všechno musí jít do protokolu. Já na to, že do protokolu půjde jen to, co já chci, jinak že si tam rovnou mohou napsat, co jim je libo, ale já jim to nepodepíšu. Oni, že to vůbec nevadí, že můj podpis není nutný. Já zase na to, tak ať si to podepíšou sami a mne do toho vůbec nezatahují. Pak zmírnili, udělali přestávku, nabídli mi kávu, nabízeli i „občerstvení“, odmítl jsem, jen jsem chtěl sodovku nebo minerálku. Přinesli asi po půl hodině kávu a limonádu (už nepamatuji značku – malá lahvička). Po další hodině přišli se zapisovatelkou a byl sepisován protokol. Začali diktovat, jako bych to říkal já. Zarazil jsem je a řekl, že buď si to budu diktovat sám, anebo že to nepodepíšu. Oni že si tam do toho mohou diktovat otázky a na každou nadiktovanou a napsanou otázku pak budu já diktovat svou odpověď. Po delším handrkování před zapisovatelkou nakonec přistoupili na mou podmínku. Nadiktovali (dost hloupě) tři otázky, předem připravené (asi už z Prahy, ale oba kapitáni [kpt. dr. Bauer, kpt. Kekrč (hlav. vyš.)] byli zdejší). Postupně jsem na všechny odmítl odpovědět a uvedl jsem vždy znovu (pokaždé trochu jinou formulací) dva důvody: 1) jde o záležitost politickou, do které se Bezpečnost nemá co vměšovat; půjde o celonárodní diskusi, kterou oni nesmějí narušovat, natož reglementovat, nebo dokonce jen chtít falešně předstírat. Jejich intervence do politických a občanských záležitostí musí už jednou skončit, jsou tu od toho, aby se zabývali špionáží a podobnými delikty, a ne aby zastrašovali řádné občany, dokonce právě ty nejaktivnější, kterým jde o budoucnost této země. Oni že ji rozhodně určovat nebudou, protože oni musí sloužit lidu, a to znamená, že všichni lidé, všichni občané budou rozhodovat a oni že musí vzít na vědomí vůli lidu. Brzo po začátku už se přestalo psát, protože to zarazili. Že své politické výklady si mohu nechat pro sebe a pro své (ironizovaně) „přátele“. Tak jsem to zkrátil: jde po mém přesvědčení o věc, která je plně v souladu s ústavou, s našimi zákony, a především s ratifikovanými mezinárodními pakty o lidských a občanských právech, a proto o celé věci nebudu s pracovníky Bezpečnosti vůbec jednat, neboť se nemají při svém dotazování oč opírat. A 2) odmítám odpovídat také proto, že oni zřejmě myslí, že onen Manifest v rozporu se zákony jest, v čemž se ovšem mýlí, ale že pro mne by to tedy mohlo znamenat nebezpečí stíhání, a to je důvod uvedený výslovně v zákoně o SNB jako důvod přípustný pro odmítnutí výpovědi. Když jsem to skončil, vpadl do toho jeden z nich, že tedy přiznávám, že jsem se dopustil nezákonného jednání. Opáčil jsem, že je asi neučili dost důkladně logice, když dělá ve svých dedukcích takové chyby, a že nechápu, jakých výsledků může za takových okolností dosahovat při svém vyšetřování. (Při druhém výslechu opakoval totéž druhý, údajně Dr. – nevím, čeho –, a tak jsem řekl, že ten první asi není výjimkou, že zřejmě je chyba už v jejich školení.) Zapisovatelka se po celou dobu mírně šklebila a dávala najevo potěšení. Při dalším zápisu na mně chtěli, abych vypověděl, že jsem dostal v přestávce, trvající půl druhé hodiny [patrně tu mělo být „občerstvení“ či podobně, pozn. red.] (v té době údajně sháněli zapisovatelku, ta mi to potom popřela, zajisté ve skutečnosti žhavili pražskou linku, aby se poradili, co se mnou); na jejich naléhání jsem nadiktoval, že „na žádost vyšetřovatelů dodávám, že byla přestávka“, a oni trvali na té kávě a občerstvení, tak znovu diktoval: „na žádost vyšetřovatelů ještě dodávám, že jsem dostal kávu a limonádu“. To byli už oba vzteklí. Skončili a odešli, když mne předali uniformovanému SNB, který mne později dovedl dolů, kde se mnou (vše bylo na náměstí proti radnici) sepsali protokol o zadržení a pak mne odvezli do CPZky (cely předběžného zadržení). Na můj dotaz, jaký je důvod mého zadržení, pokrčili rameny a řekli: „to víte“. Opáčil jsem, že nevím, ale nic dál mi neřekli. 29. ráno před 6. hod. pro mne přišli, abych se sbalil, vydali mi všechny odebrané věci, musel jsem se převléci do civilu a pak mne propustili. Jenže před vraty stáli už dva uniformovaní SNB s vozem a dovezli mne zase na náměstí. Tam jsem čekal asi ¾ hodiny, než přišli titíž kapitáni, značně naštvaní (asi nebyli pochváleni), a začali znovu. Ve své naivitě se domnívali, že takové dva dny v lochu způsobí změknutí. Ovšem přijde taky na náturu. Tak to začalo znovu, byli dost ostří (vůbec v tom neumějí chodit, odedávna je zásada, že jeden dělá hodného a druhý zlého, oni docela vypadli ze své role), já taky, a chvílemi jsem sám musel trochu mírnit ovzduší, vypadalo to už dost na to, že se přestanou kontrolovat. Upozornil jsem je na to, oni trochu zchladli a začali jsme psát protokol. Už se neodvažovali volat písařku (možná, že tam taky žádná nebyla), psal jeden z nich (ten Dr.). Zase se ptali na totéž, ještě říkali, že v Praze se „děly věci“, že kdybych viděl ty, co tam pochytali, že bych se k nim jistě nehlásil (odpověděl jsem: to víte, to je ta vaše výchova), a nadiktovali otázku. Já jsem začal diktovat stížnost proti způsobu, jak je se mnou jednáno, že jsem nebyl propuštěn po 48 hodinách, oni řekli, že jsem přece propuštěn byl, já jsem řekl, že nikoliv, že jsem byl zadržen hned při tzv. propuštění, a to že je hrubé porušení zákona o zajištění občana, jestli to někdy četli, oni, abych je nepoučoval, já na to, že by je tedy měl poučit někdo poučený, zase se zlobili. Já jsem jim řekl, že v Praze se pracovníci Bezpečnosti při takovémhle postupu dlouho ve funkcích neudrží, a přes jejich protesty jsem začal vykládat o nějakém jejich kolegovi, který se mi představoval jako Karban a který mi vyhrožoval, že bych se měl vystěhovat, že bych tak ušetřil za pohřeb. Oni výhružně, abych neposuzoval pracovníky Bezpečnosti, já na to, že na to si budou muset zvyknout, že v Sovětském svazu muselo z funkcí odejít několik desítek tisíc pracovníků Bezpečnosti, zejména vyšších funkcionářů, a že tady tomu bude muset být podobně. Gorbačov řekl: kdo nepochopí potřeby přestavby, s tím se budeme muset rozloučit. Tak to vzdali, nechali mne nadiktovat stížnost proti nezákonnému postupu (jejich) a nechali mne zase odvézt do CPZetky na dalších 48 hodin. Propuštěn jsem byl o 12 hodin dříve, že prý „pominuly důvody vazby“.

Pravdě je někdy těžko zjednat průchod jinak než „bláznivě“

Deníkový zápis, 30. dubna 1975
Jestliže se celý národ nebo celá společenská skupina dostane do svízelné situace a některý příslušník toho národa nebo té společenské skupiny jde naopak nahoru, vypovídá to zcela jasně o tom, že se se svým národem nebo se svou společenskou skupinou rozešel. To samo o sobě nelze ještě hodnotit ani kladně, ani záporně. Jednotlivec se může se svým národem nebo se svou společenskou skupinou rozejít také tak, že celé skupině nebo celému národu se daří (poměrně) dobře, ale jenom on sám se dostává do potíží a do průšvihů. Ani to nelze a priori odsoudit nebo naopak v tom vidět něco kladného. Jde o to, to za prvé, která „strana“ má pravdu, čí postoj či chování je spíše oprávněno a čí je zdůvodněno nebo alespoň zdůvodnitelné; za druhé, zda jednání jednotlivce, který se dostal do rozporu se svou skupinou či se svým národem, se svým lidem, se svými spoluobčany apod., osvětluje či přispívá k lepšímu osvětlení situace této skupiny, národa, obce apod. Proto tam, kde před sebou máme tzv. outsidery a okrajové živly, nejde jen o to, co říkají a co si myslí, ale že existují a že si to myslí a že to říkají a že to s tím vším nějak vypovídá o celé společnosti, nejenom o nich. Někdy může docela bláznivá nebo o sobě bezvýznamná věc osvětlit celou situaci tak, že vlastně je podstatně ve službách pravdy, i když na první pohled je právě velmi daleko od něčeho takového. Pravdě je někdy těžko zjednat průchod jinak než „bláznivě“. Že nejde o pouhou bláznivinu, to se dost často spolehlivě pozná podle reakce většiny na outsidera.
Odtud lze vysvětlit mou velikou nervozitu, když byli různí lidé vyhazováni z Filosofického ústavu a o mně se nemluvilo nebo když jsem byl dokonce (Srovnalem) ubezpečen, že se se mnou nadále počítá; nebo nervozitu, když se vše přiostřovalo, desetitisíce lidí byly vyhazovány ze svých odborných zaměstnání a já jsem cítil potřebu nějak zaprotestovat (a pak se mi v podstatě ulevilo, když jsem se ocitl v Ruzyni, i když to bylo vlastně kvůli bláznivině a nicotnosti); nebo nervozitu, když jsem byl přijímán do Staveb silnic a železnic a když mi ukazovali na nesmyslnost toho, že mám pracovat ve vrátnici nebo jako topič, a chtěli mne zaměstnat v dokumentaci nebo u počítače apod. (což se nakonec ukázalo obavou lichou, neboť z toho rychle sešlo). Nervozita zřejmě vyplývala především z toho, že v dané situaci by muselo působit spíše matoucím dojmem, kdyby se má společenská situace a pracovní zařazení normalizovalo, neboť by to falešně a lživě poukazovalo na ve skutečnosti neexistující normalizaci celkovou.